Našel jsem ji ve sklepě, na haldě knížek. Zlatý věk. Odrbaná, trochu špinavá a zaprášená. Ale uvnitř zářila, přestože ji vydali v roce 1957. Za hlubokého socialismu, o kterém dnes pisálkové v iDnes tvrdí, že v něm bylo úplně všechno špatně. Nebylo, novodobí mediální cenzoři.

Československé knihy pro děti byly tenkrát skutečně světové. A Nezval i Trnka patřili k těm nejlšpím.

Vítězslav Nezval (1900-1958)
uměl psát pro děti proto, že jeho poetika byla od začátku blízká dětskému vnímání světa: hravá, asociativní, plná obraznosti a smyslových dojmů.
Navíc byl Nezval muzikální, psal rytmicky a rád kombinoval všední zážitky s pohádkovým světem. To je přesně to, co dětská literatura potřebuje.
Verše pro děti Vítězslava Nezvala jsou jednoduché, nekýčovité a kloužou po jazyku jak kuličky.

Jiří Trnka (1912-1969)
Nekreslil jen „pěkné obrázky k textu“, ale vytvářel vlastní poetický svět s náladou, která text často přesahuje.
Proto jeho ilustrace (včetně těch k Nezvalovým) nepůsobí jako doplněk, ale jako rovnocenný partner textu.
Děti v nich nevidí jen „co se stalo“, ale jaký má svět tón, vůni a ticho.

Zlatý věk je jedna z mála knih, kde není možné tvrdit kdo je autorem. Zda ilustrátor nebo spisovatel.
Jiří Trnka nemohl jinak, než do knihy namalovat knihu další.
Kdo dnes ještě vydá takovou krásu?

STARÉ PRAVDY SKUTEČNÁ RODINA JE ZÁKLAD VŠEHO
Děti nás o svém narození neprosí. My sami se rozhodujeme, přivést je do tohoto světa.
A proto nemáme právo na oplátku nic vyžadovat. Naopak, jsme povinni jim pomoci najít v tomto světě oporu, porozumění a cestu.

Dítě potřebuje dvě věci: kořeny a křídla.
Kořeny – aby vědělo, odkud pochází, cítilo, že je milováno bezpodmínečně a aby vždycky mělo domov, kam se může vrátit.
A křídla – aby se mohlo nebojácně vznést, snít, hledat své místo a aby se nebálo výšek. 

The post Vítězlav Nezval a Jiří Trnka. Zlatý věk jsou dvě mimořádné knihy v jedné first appeared on Čítárny.

Jean Arthur Rimbaud (*20.10. 1854 – 10.11. 1891). Osud mu bohužel nadělil jen 37 let. Své dílo hodlal zničit, ale díky svému milenci Verlainovi, který ho při rozchodu postřelil, se dílo zachovalo. Dál už geniální talent netvořil. Toulal se světem jako voják, cirkusák, obchodní agent. Nakonec umírá na rakovinu nádoru v koleně 10. listopadu 1891 v Marseille.

Rimbauda uvedl do Čech Jaroslav Vrchlický.
Ve své rozsáhlé antologii Moderní básníci francouzští (1894). Zásluhu o skutečnou popularizaci Rimbauda měla na počátku 20. století zejména Moderní revue a také S. K. Neumann.

V české literatuře existuje několik kvalitních překladů, ale dva z nich jasně dominují jak v počtu vydání, tak v citacích: překlad Vítězslava Nezvala a překlad Karla Čapka.

Má bohéma / překlad Lumír Čivrný

Tak jsem šel, pěstičky narvány do kapes,
a z mého svrchníku byl pomalu jen sen.
co lásek vysnil jsem, a jakých, jen jsi v plen
mě vzala, múzo má, a nesla do nebes.

Jediné kalhoty,a díra v nich jak dům.
Já, snivý Paleček, louskal jsem na pochodu
rýmy. A Velký vůz, ten jsem měl za hospodu.
Z mých hvězd tam na nebi snášel se lehký šum.

A já mu naslouchal u cesty, sám a sám
v těch rosných večerech v září, kdy na čelo
jak by mi po kapkách vínečko pršelo;

k tomu jsem rozehrál rej fantastických stínů,
jak jsem si veršoval a drnkal na pružinu
perka, jež o prsa jak lyru opírám.

 

Mé bohémství / překlad Karel Čapek

Tak šel jsem, v děrách kapes ruce sevřeny;
můj svrchník z sebe málem skutečnost už shodil;
tvůj přítel byl jsem, Múzo, pod nebem jsem chodil,
lala! co skvělých lásek znaly moje sny!

Široce roztrženou měl jsem kalhotu,
Paleček zasněný, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze byl jsem na noclehu.
Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu.

A já jim naslouchal u silnic okraje
v ty dobré večery, kdy rosné krůpěje
jsem cítil na čele jak víno sílící,

kdy tiskna k srdci nohu, jako lyru v klínu,
rýmuje prostřed nočních, fantastických stínů
jsem brnkal na gumy v rozbitém střevíci.

 

Má bohéma / překlad Vítězslav Nezval

Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse.
Také můj svrchníček už byl jen vidinou.
Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou.
A přitom snil jsem jen o samé velké lásce.

Mé prasklé kalhoty se splaskly v chumáč děr.
Zasněný Paleček, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze dlel jsem na noclehu.
Mé hvězdy šuměly, když přišel podvečer.

A já jim naslouchal na kraji u silnice,
za dobrých večerů při svitu večernice,
a rosa stékala mi zvolna po čele,

když s nohou na srdci za fantastické luny
jsem tahal pérka z bot jak povolené struny,
drnkaje do taktu, a básnil vesele.

 

Moje bohéma / překlad Svatopluk Kadlec

Sem tam jsem chodíval, v děravých kapsách pěsti.
Můj kabát taky byl už jenom ideál.
Tvůj vasal, Múzo má, pod nebem jsem se bral.
O jakých láskách já to sníval v tichém štěstí!

Jediné kalhoty mi praskly na noze.
Blouznivec Paleček, já cestou louskal rýmy.
Hospodou Velký Vůz v těch dobrých dobách byl mi.
Mé hvězdy šustily na modré obloze.

A já jim naslouchal za krásných nocí září,
sedaje na mezích a cítě rosu v tváři:
jak víno ohnivé v maličkých kapičkách,

když s nohou na srdci, tak jako se svou lyrou,
jsem brnkal na gumy svých vetchých perek s dírou
a básnil o překot ve fantastických tmách.

 

Mé tuláctví / překlad František Hrubín

Šel jsem a rukama mnul kapsy rozedrané,
svrchník jen iluzí byl málem, přisámbůh.
A šel jsem pod nebem, tvůj, Múzo, věrný druh:
co lásek já však snil, oho, a jakých pane!

A kalhotami též už nebyl jsem si jist.
Dal, snivý Paleček, jsem rýmy louskal vchodě,
pod Velkým vozem byl noc co noc na hospodě.
Hvězdičky na nebi jsem slyšel něžně příst.

Tak jsem jim naslouchal za blahých nocí v září,
sedal jsem po škarpách a chytal horkou tváří
rosu jak vínečko, jež sílí nadmíru;

rýmuje uprostřed těch fantastických stínů,
s kolenem opřeným o srdce, na pružinu
zedraných perek jsem brnkal jak na lyru!

Originál:
Ma bohême / Jean-Nicolas Arthur Rimbaud

Je m’en allais, les poings dans mes poches crevées;
Mon paletot aussi devenait idéal;
J’allais sous le ciel, Muse! et j’étais ton féal;
Oh! là là! que d’amours splendides j’ai rêvées!

Mon unique culotte avait un large trou.
– Petit Poucet rêveur, j’égrenais dans ma course
Des rimes. Mon auberge était à la Grande-Ourse;
– Mes étoiles au ciel avaient un doux frou-frou.

Et je les écoutais, assis au bord des routes,
Ces bons soirs de septembre où je sentais des gouttes
De rosée à mon front, comme un vin de vigueur;

Où, rimant au milieu des ombres fantastiques,
Comme des lyres, je tirais les élastiques
De mes souliers blessés, un pied près de mon cœur!

The post Jean Arthur Rimbaud. Ma bohema a překlady Čapka, Hrubína, Kadlece, Nezvala, Čivrného first appeared on Čítárny.

Abbé Prévost, jezuitský novic, spisovatel, voják a cestovatel se narodil na Den bláznů prvního dubna 1697 ve francouzském Hedsinu. Každý aspoň trochu vzdělaný člověk ho zná, protože četl jeho Manon Lescaut. Hru o sedmi obrazech z roku 1731, kterou vynikajícím způsobem přeložil  Vitězslav Nezval.

Manon Lescaut je příběh půvabné a naivní dívky Manon a a chudého rytíře Des Grieux.
Ve své mladistvé hlouposti přijímá Manon obdiv a dary bohatých Duvalů, přesvědčena o tom, že pomáhá svému chudému rytíři.
Silný příběh, který začíná jako milostná fraška a končí jako tragédie.

Celá báseň >>

Výpisky z Manon Lescaut:

Manon, podobná andělům,
Manon, pro niž zlořečím svým přátelům,
Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě…
Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě!

Čím to, že já, Manon,
tak šťastna jsem?
Čím to, že já, Manon,
se líbím všem,
co na mně lidé mají?
Mě nezajímají,
jen jeden, jen jeden, jen jeden…
Čím to, že já, Manon,
si přesto všímám jich?
Čím to, že já, Manon,
si tropím z nich ráda smích?
Každý mi něco slíbí,
mně se však, mně se líbí
jen jeden, jen jeden, jen jeden…
Čím to, že já, Manon,
ač je mi šestnáct let,
čím to, že já, Manon,
mám opustiti svět?
Vždyť život trvá chvíli,
ach, vždyť ten život milý
je jeden, jen jeden, jen jeden…

xxx

Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu.
Manon je moje umřít pro krásu.

xxx

Pojď ke mně, já to věděla,
že dodnes mohou se dít divy,
že jednou potkám anděla
a že ten anděl bude živý

xxx

Kořím se Manon tvému jménu
Jsi jako voda bez kamenů
Jsi štíhlá jako vosa v pase
Budu tě líbat bez prstenů
Což nevychází z tebe zář
Kdo hledá v lásce jenom změnu
Je ďáblův muž a otrokář

Když pastýř svoje ovce pase
Píská si přitom kantilénu
Tak jako slunce líbá stěnu
Tak jako s květy líbává se
Já pohroužím se do ebenu
Noci jež padla na polštář
Kdo hledá v lásce jenom změnu
Je ďáblův muž a otrokář

Ty bílý rozvlněný klase
Ty který hoříš bez plamenů
Ó kdykoli se rozpomenu
Na skřivánka vždy rozzpívá se
Ach jsi to ty ty bez hřebenů
A měsíc na okně ten lhář
Jenž podplácí tě za tu scénu
Je ďáblův muž a otrokář

Bůh nezatratil Magdalénu
Bůh neodvrátil od ní tvář
Však ten kdo kupuje si ženu
Je ďáblův muž a otrokář!

The post Manon Lescaut. Prévostova hra z roku 1731 a vynikající Nezvalův překlad first appeared on Čítárny.

Vítězslav Nezval (*26. 5. 1900 – †6. 4. 1958) v knize “Dolce far niente” zobrazil jeden den svého dětství v Lipjanech, když mu bylo asi šest let. Ovšem způsobem hodným génia, umělce, který umí pracovat se slovy, je vzdělaný, sečtělý a má neobyčejnou invenci spojovat krásné, snové v čase i prostoru.

Nápad na knihu se mu vybavil jednoho dne, když v tramvaji ucítil vůni pečiva.
V té době sečtělému Nezvalovi se začal pomalu odvíjet v hlavě film, na jehož formu měli vliv i takoví autoři jako Proust, jehož rozsáhlý román Hledání ztraceného času určitě četl, stejně jako Joycovu novelu Portrét umělce v jinošských letech. Možná zde zapůsobila i četba Goetha nebo Němcové jehož Babičku měl Nezval velmi rád, jak píše:

Jaké nepatrné slohové prostředky stačily Boženě Němcové, aby podala samu sebe v dívce, znepokojené o smysl té či oné večerní hvězdy, jaký satanism, nikdy nedostupný rafinovanosti takového Barbey d´Aurevilly, ztělesnila v situacích, jimiž prochází Viktorka, jak málo papíru vyplýtvala, vodíc čtenáře do jeho vlastních krajin, k bytostem jeho vlastního snu, a což je nejpodivuhodnější, jak málo se obírala starostmi uměle skloubit děj.

Nezvalovým návratem do dětství s mnoha přesahy do minulosti i budoucnosti, se tak stal jeden z jeho největších románů, na který se dnes bohužel zapomíná. Forma se dá přirovnat k proudu vědomí, které v jeho obratném vyjadřování se stává literární skladbou, na kterou čtenář jen tak nezapomene.

Kniha je psaná jako proud vědomí – snová, asociativní lyrická próza, ve které se mísí dětské vzpomínky, smyslové vjemy, fantazie a filosofické úvahy.
Rozhodně by bylo dobré, kdyby román znovu vyšel a ve stejné skvostné typografické úpravě jako ji tenkrát pojal Jindřich Štyrský.

Zajímavost: 
Miroslav Horníček vzpomínal, jak v mládí byl absolutně nekulturní člověk a teprve po přečtení knihy Vítězslava Nezvala Dolce far niente, aneb sladké nicnedělání, se jeho vztah ke kultuře a umění zásadně změnil.

Vítězslav Nezval / Dolce far niente / Typograficky upravil Jindřich Štyrský / První vydání Sfinx, 1931

Výpisky…

Uchvacuje tě všechno zázračné, avšak snažíš se do něho vnésti nefantasticky řád věcí skutečných tak dlouho, až náhle uslyšíš, veda za ruku skřivánka, v svém srdci dětskou trumpetu jara.
x

A kdybychom mohli býti nějakým zázrakem vzkříšeni za tři dny po smrti, ani potom by nám smrt nezevšedněla, neboť to, v čem jsme tři dny vězeli, bychom nazývali nejrozličnějšími jmény, hlubokou mdlobou, kataleptickým spánkem a stáli bychom znovu před smrtí jako před tajemstvím. Život, i když je ho jen miliontá část, je stále životem, je životem i v bezvědomí a vymizí-li, nemáme to možnost konstatovati již my, umírající, a tak smrt existuje jen ze stanoviska diváků, a ne ze stanoviska toho, jenž ztratil nejmenší možnou pomyslnou částečku života.

Představa posmrtného života, která je na jedné straně utěšující, neboť nám dává naději, že se setkáme s těmi, kteří zemřeli, je z druhé strany krutá, ne vzhledem k živým, nýbrž vzhledem k mrtvému.
Nic není strašnější než představa, že mrtvý může patřiti na pláč těch, kdož jej pochovávají, na bolest, kterou jim způsobil opustiv je a kolik slz by musil prolít účastník svého vlastního pohřbu.
Avšak představa posmrtného života je pro živé a nikoliv pro mrtvé, neboť jejich absolutní nic nepotřebuje již hledati útěchu v ilusích.

Je pro živé, pro zdravé, pro nemocné a pro umírající a přes absurdnost této myšlenky nebudeme se jí moci zbaviti dlouho beze zbytku, neboť smrt je z těch výjimek, z těch úkazů, které nám nikdy nezevšední, poněvadž neexistuje.
x

Od poznání sebe sama závisí často naše celé životní štěstí a tato kniha umožní nejednomu čtenáři dostat se do styku s mnoha zapomenutými krajinami svého já.
x

Mezi obrovské sudy do sklepa kde pluje led
K rozpáraným kravám do ještě podivně}šího labyrintu
Lidskost krásný pojem Ale pravá poezie je tam
Tam dole mezi sudy a mezi střevy

The post Nezval popsal Dolce far niente aneb sladké nic nedělání. Výjimečný, ale opomíjený román first appeared on Čítárny.

Na osvobození Československo má bezesporu hlavní zásluhu Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945. Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.
Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo 450 tisíc československých občanů.

Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění
smrt pro 26 milionů dov. občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

Vděčnost československých občanů svým osvoboditelům byla po válce zcela spontánní a projevila se i v poezii. Zvláště, když občané byli infromování, že měli být časem jako národ zcela zlikvidováni.

Vladimír Holan
Mám děkovat…
A hlas se chvěje…
Chvěje se ale úžasem, který,
ač nebyl bez naděje,
přec jenom žasne: přišli sem!

 

Přišli včas
Vítězslav Nezval

Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik.
Zvítězili! Nyní sedí v hloučcích u harmonik.
Mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik.

Jejich světlé oči září nad osmahlou pletí.
Jsou tak lidští, chovajíce malé pražské děti.
Vybojovali nám mír a teď jej s námi světí.
Ruce zdrsněly jim bojem, duši mají hebkou.
Pěticípá hvězda, jež jim vyšla nad kolébkou,
zvítězila za svět v boji za umrlčí lebkou.

Milují svůj domov s vřelou oddaností syna,
který zachránil svou matku v bitvě u Berlína,
pyšni na svou rodnou zemi, pyšni na Stalina.

Dnes se valí ulicemi Prahy jako Něva,
za jásotu, za jásotu, který neumdlévá,
pyšni na svou rodnou zemi, pyšni na Koněva.

Nikdy nebyla jsi, Praho, krásnější, tak pestrá,
jako v dnešní den, kdy zdravíš je jak rodná sestra,
připíjíš si s novým věkem jako na Silvestra.

Ač jsi plná trosek, ač tě Němci zbídačili,
ač ti snažili se přeťat zabijákem žíly,
jsi dnes slavná. Tvoje duše samým štěstím šílí!

sb. Historický obraz (1945)

 

Panychida
Vladimír Holan
Sloužena za všechny bratry mrtvé, umučené a padlé v druhé kruté válce proti Slovanům 1938 – 1945 (úryvky)

Je konec května… Zvolna svítá …
Chvíle, jež hrne v místa skrytá
střelný prach snů a sekané
olovo noční reality,
ta chvíle opouští teď byty
a vzbouzí spáče zlekané
Už u okna, jeden z nich váhá
uvěřit, že to vše je Praha,
co zázrakem zde dále ční…
I vdechne, do hlubin až třeště,
svobodu příliš náhlou ještě
a ještě halucinační.
Barikáda za barikádou
píchala neholenou bradou
do tvrdých ulic v tvrdý kout…
A majíc v ústech broky pouze,
mohla jen broky, broky nouze
na jízdu valkýr vyplivnout…
A z blízké kaple kdosi znalý
varhanovými manuály
slavil a slavil bez příkras
své padlé muže, starce, vdovy…
Struna ze šlachy Achillovy
smrt mladou velebila zas…
A… slyšíš? Hoch si zpívá, zpívá!
Po šesti letech píseň živá
padá v tvou tříšť a bědnou tluč…
Sivoučká je ta jeho píseň…
Ta jeho píseň a tvá tíseň
otevřely se pro náruč…

 

Květnové noci
Jaroslav Seifert

Snad přece jenom jednou za život
je dopřáno nám spatřit budoucnost
a jenom jedna věrná smrt
nás hlídá.

Noc první, růžová,
vám polštář čechrala
z kamení dlažeb.

Kosi zpívali
a kaštan nesl svícny obřadně,
když už se stmívalo.

Noc druhá, zelená,
kdy padal teplý déšť
na vaše helmice, ta byla plná hvězd,
jak bývají noci májové.

Noc třetí sršela však jiskrami,
čtvrtá noc měla příchuť popela
a páchla po kouři jak rozbořený krb.

Co bylo potom, to již nevíme,
to se již tančilo a to se plakalo
a bílým sestřičkám se strašně chtělo spát,
však přece ještě šly a ještě tančily
a na nosítkách usychala krev.

Noc první byla plná nadějí,
noc druhá byla plná nadějí,
noc třetí byla plná nadějí ,
a čtvrtá noc ..

To muži svírali
své granáty tak jako ňadra žen,
noc třetí byla plná nadějí,
noc čtvrtá byla ze všech nejhorší.

A kdo dal tankům křídla?
Kdo?
Noc čtvrtá byla ze všech nejdelší,
to volali, že hoří Pražský hrad.

Však časně zrána ruka obhroublá
mně padla do mých.
Jak se jmenoval
ten rudý voják, už jsem zapomněl,
však jeho ruku držím dodneška.

Noc pátá poté byla bílým dnem.

sb. Přilba hlíny (1945)

 

Báseň k 9. květnu 1955
Vítězslav Nezval

V tom starém městě portálů, barokních soch a bank
potkávám cestou z Petřína už deset roků tank.
Jak socha, jako náhrobek, jak pomník slavné době,
jak trůn, anebo koruna ční v Praze na Smíchově.
/ první sloka /

 

Dík Sovětskému svazu
Vladimír Holan

Mám děkovat…A hlas se chvěje…
Chvěje se ale úžasem,
který, ač nebyl bez naděje,
přec jenom žasne: přišli sem!

Přišli sem všichni, všichni, v které
věřil náš jazyk v hloubi šeré,
přišel Alešův maladěc!

A touha věků, touha chtící
bratrství všesjednocující,
uskutečnila se přec.

/ závěr básně „Dík Sovětskému svazu 16.-17.7.1945 /

 

Osvobození
Jiří Knopp

Vyťukáváme holí
svůj dlouhý život do dláždění města.
Co bylo, to už dávno není,
byla to dlouhá cesta…
Radost i pláč do zapomnění.

Ale jsou dny, které vrostly do naší kůže
jak vytetovaná kotva do paže námořníka.
Ten den, kdy zbavili jste nás mříží,
kdy sovětský voják s rudou hvězdičkou
Zašlapal vlajky s hákovými kříži,
Ten nádherný den, tak krásně čistý
To vydechnutí úzkosti a strachu
Ten kámen odvalený z našich nahrbených zad
Ten plamen míru zažehnutý vámi
Ach díky vám vy mladí muži,
kteří dřív než lásku poznali jste smrt.

My tu u vašich hrobů stojíme v němé pokoře,
nenecháme, pokud živi budeme
poskvrnit vaše činy
úšklebky hlupců.

 

Májová krajina
Jaroslav Seifert

Dělnický průvod zůstal stát,
by jiný mohl se k nim přidat,
a všichni dali na kabát,
když průvod náhle zůstal stát –
do dírky rudý karafiát.

Den májový, den májový,
vroubí nám cestu čerstvé květy,
co můžem ztratit? Okovy!
Den májový, den májový,
a získat můžem celé světy!

Ach Čechy krásné, Čechy mé
– v hospodě skrytě vyhrávají,
v hospodě , kterou nezříme,
ach, Čechy krásné, Čechy mé,
a ještě krásnější jste v máji.

 

Rudoarmějcí
Vladimír Holan

V létě 1945 jsme navštívili zase Padrť. V srpnu do této
vesničky přijeli rudarmejci. Moje žena umí trochu rusky,
nebylo však nesnadné domluvit se. Pro mne to byl velký
zážitek: setkání s prostými lidmi hrdiny. Po létech, v nichž
jsme potkávali tolik nelidí. Snad jsem to řekl srozumitelně
především v Rudoarrnejcích. Rusy jsem miloval už jako
chlapec, poněvadž jsem doma slýchával, že jméno Vla­dimír
mi dala matka Ze sympatie k nim – narodil jsem se
totiž v době rusko-japonské války. V roce 1945 mi šlo,
jako mi jde dodnes, především o děti, stařeny a starce.
Poděkoval jsem, že byli zachráněni. (1962)
…

Šli jsme spolu po hrázi rybníka. Měl v dlani
drobný granát a chystal se jej vhodit do vody
a odnést si nějaké ryby … Protipunkt slunce
zdůrazňoval jeho těšící se, skoro chuťový úsměv,
když náhle pravil: “Netřeba! I ony chtějí žít!”
A jaksi znechuceně vmetl odjištěný granát
do bahna na druhé straně břehu …
Po duté, mastné explozi
vyplulo odtamtud k našemu údivu
několik omráčených úhořů …
Podíval se na mne, a klouzaje k nim dolů
kameníčkem, přesličkou a hadím mlíčím,
zavolal s milými rozpaky:
,,Nu což, i politujeme, i sníme!

Pražské povstání
Jaroslav Seifert
Ještě jednou jaro! V čas ten milostný
rozkvetly větve ohněm střel
a kašny, dosud němé v tlamách ryb,
počaly zpívat. Ještě jednou jaro,
ještě jednou květen v květu střel!

Čas, který hryže krajky na zvonech
a přitom drápkem větru cuchá vteřiny,
zamával prudce mraky nad střechou.
Ten prapor sto let takto nezavlál,
když kamení se dalo na pochod.

Vzpomínám dní, kdy zvon snad počal sám
a střílny samy na hradbách
otevřely se náhle jako pěst
a kouř z nich tekl dolů po schodech
tak jako bahno. Ještě jednou jaro!

Ještě jednou, ještě jednou v struny
města! Kdo je rozehrál,
kdo odnášel to město pod paží
jak loutnu, nebe zpřevracel
a zpíval květen? Živí básníci,

ti, jež jsem znal, ti bili do dlažeb
a v střepy oken, která řinčela,
a v kalužiny, které tmavěly,
a v překousané dráty na oknech
a v pneumatiky převrácených aut.

Ať je si tma už křídlem havraním
a tmou! Jitra jsou závojem,
jejž obléka si Praha vášnivě –
a v jejích věžích jako ve vlasech
plamen je vpleten, struha, dým a krev.
Ach, ještě jednou jaro v rukou mých!

The post Poezie osvobození. Přišli včas. Devátý květen 1945. Nezval, Seifert, Holan… first appeared on Čítárny.

Nejkrásnější česká kniha století. Absolutním vítězem ankety se stala Váchalova jedinečná “Šumava umírající a romantická” z roku 1931.
Jeden z pohledů na nejkrásnější knihu vydanou od roku 1900. Samozřejmě můžete souhlasit či nesouhlasit. Je to vždy o osobním vkusu, o úhlu pohledu a dominanci současných trendů v umělecké komunitě.
Jak by vypadala soutěž v roce 1950 nebo 1967 nebo 2000?
Jak bude asi taková soutěž vypadat v roce 2050?
Každopádně knihy z roku 2025 jsou po umělecké stránce opravdu kvalitní.

Anketu Nejkrásnější česká kniha století vyhlásil Památník národního písemnictví / Muzeum literatury a Projekt Identita.
Osloveny byly desítky profesionálů na poli designu a výtvarného umění: grafici, ilustrátoři, nakladatelé, typografové, pedagogové výtvarných a uměleckoprůmyslových oborů a další s otázkou, jaké jsou podle nich nejkrásnější knihy 20. století.
Výsledky byly oznámeny 15. ledna 2025 v Muzeu Kampa.

Výsledky anktety “Nejkrásnější česká kniha století” 2025.

1. místo
Josef Váchal: Šumava umírající a romantická (1931)
Úprava a ilustrace: autor
Kniha je výsledkem lásky Váhala k Šumavě, kterou dlouhodobě procházel, skicoval a vytvořil desítky dřevorytů.
Kniha má rozměry 65 x 49 cm váží 20kg a byla vydána v počtu 11 výtisků.

2. místo
J. F. Cooper: Poslední Mohykán (1972)
Úprava: Milan Kopřiva, ilustrace: Jiří Šalamoun

3.—5. místo
Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem (1983)
Úprava: Oldřich Hlavsa, ilustrace: Markéta Prachatická

Oldřich Hlavsa, Karel Wick: Typographia I.–III. (1976–1986)
Úprava: Oldřich Hlavsa

Vítězslav Nezval: ABECEDA (1926)
Úprava: Karel Teige, fotomontáže: Karel Teige, Karel Paspa

6.—10. místo
Vojtěch Preissig: Aucassin and Nicolete (1931)
Úprava a ilustrace: autor

Milena Lamarová: Design a plastické hmoty (1972)
Úprava: Václav Cigler

Josef Váchal: Krvavý román (1924)
Úprava a ilustrace: autor
Josef Váchal. Nad krvavým románem možno celé hodiny snít

Miroslav Šašek: This is London (1959)
Úprava a ilustrace: autor
To je Paříž a To je Londýn. Slavné cestopisy Miroslava Šaška

Jiří Trnka: Zahrada (1962)
Úprava: Lumír Ševčík, ilustrace: autor
Jiří Trnka a jeho slavná klukovská zahrada

The post Nejkrásnější české knihy století. První je Váchalova Šumava umírající a romantická first appeared on Čítárny.

František Hrubín na Sjezdu spisovatelů 24. dubna 1956 pronesl velmi zajímavý a pro dnešní dobu poučný diskusní příspěvek. V nejhorší době totalitní komunistické vlády v historii Československa.
Na tom samém sjezdu řekl Jaroslav Seifert památnou větu: Smlčí-li spisovatel pravdu, lže..
Byla to jedna  z klíčových událostí roku 1956, když se sešel II. sjezd Svazu československých spisovatelů. Komunistická strana coby „vedoucí síla společnosti“ očekávala hladký průběh a tradiční hrdinné projevy. Jenže mnozí překvapili.

Pokud se vám zdá, že se nám dnes totalitní manýry vrací, pak se určitě mýlíte. Vždyť svobododa slova je přece v ústavě a rozhodne nemůže být dnes nikdo pronásledovaný za svůj názor, který se liší od oficiálního názoru demokratické vlády.
Jenže svoboda slova buď je nebo není.
Svoboda slova nemůže být omezena nebo mít své limity,
jak se nám snaží namluvit různí chytráci z veřejnoprávních či jiných piár-mainstreamových provládních médií.

František Hrubín na Sjezdu spisovatelů 24. dubna 1956:

Vážení a milí přátelé!

To, co zde řeknu, je mým osobním vyznáním. Nic nového ode mne neuslyšíte. Jak myslím a cítím dnes, tak jsem myslil a cítil před třemi, před pěti, před devíti lety. Byl to nezdravý a ponižující stav pro českou literaturu, že v minulých letech nebylo možno mluvit o jejích problémech otevřeně. Nyní zde ta možnost je. Považuji tedy za svou povinnost vyslovit se veřejně k některým otázkám poezie. Odpověď na ně hledáme a stále musíme hledat všichni, nejen spisovatelé-komunisté, ale i my, bezpartijní. Můj příspěvek je určen sjezdu i čtenářům, a těm především. Věřím, že se k nim dostane v nezkrácené podobě.

V posledních šesti sedmi letech jsem se kromě jiného věnoval studiu tak zvaných prokletých básníků Poea, Baudelaira, Verlaina a jiných. Předem odmítám podezření z exkluzivnosti a intelektuálštiny. Svým životem a celým dílem kotvím v kraji, který je domovem kameníků, vorařů, drobných rolníků a dělníků.

Po týdny jsem byl ponořen do Mallarméova sonetu o labuti a marně jsem se jej pokoušel přeložit.
Neškodilo, že jsem tolik dní a nocí prožil s básní tak odlehlou – jak zní fráze – dnešku, jeho úkolům a problémům. Naopak, pomohlo mi to nejeden problém z oblasti poezie vyřešit. A mnohý z mých nových vychvalovaných veršů by zněl hluše, nebýt té pilné laboratorní práce, bez níž se neobejde žádná lidská činnost. Řečeno prostě, vzdělával jsem se. Bylo mi jen k užitku, že jsem nedbal vnějších důvodů a zábran a nepřešel ani velký básnický osud, označený jménem Mallarmé. Básník básníka nezkazí. Uškodí-li pabásníkovi, literatuře z toho škoda nevzejde. Nebojme se tedy kalicích lázní, kterých je ke každému trvalému dílu třeba.

Jaké drama je uzavřeno do čtrnácti veršů Mallarméova malého arcidíla: agónie labutě, která je odsouzena mezi ledovce a nemůže vytrhnout křídlo zamrzlé v ledu. Oč tragičtěji jevil se mi obraz české poezie v nedávných letech: dědička Máchy, Nerudy a Bezruče byla též odkázána mezi ledovce. Octla se tam nikoli v podobě labutě, ale jako štvaná, uřícená laň; nikde nebylo stezek ani houští, krev rozprouděná štvanicí netuhla, led se nerozpouštěl, a poezie čelila zběsilé netečnosti ledového dogmatu. Oč tragičtější, ale oč slavnější obraz: poezie Halasova, Horova a jiných není naštěstí mallarméovskou labutí, neznehybněla v chladné pohrdání, ale vyrážela a vyráží z neužitečného exilia, jak je to v samé její podstatě. Ale kolika asi talentům přemrzla křídla, kolik jich zašlo v ledové skořápce.

Je ctí být básníkem této země, tohoto lidu, je vzrušující být básníkem této bouřlivé doby. Básník v sobě hloubí co největší prostor pro svobodu. Čím více prostoru pro svobodu vyhloubí v sobě, tím více prostoru pro ni dobude i vně, svému národu, svému lidu, a geniální básník celému lidstvu.
Svobodou myslím stav, v němž se člověk ocitá zbaven pověr. Pověry nejsou jen vrozené, získané výchovou, ale i proklamované a vnucované. Pověrou nejsou obetkány jen příroda a její živly, jen lidská přirozenost, ale též osoby, lidská zřízení a lidská činnost. Lidstvo, co je lidstvem, přemáhá pověru na každém kroku svého vývoje.

Není tomu tak dávno, co jsme nesli jho soustavy, která z lidí vysávala veškeren život, soustavy, pověrou skrz naskrz prolezlé, jako pavučina prolézá prázdnou, černou plástev – jho fašismu. Jeho básníci, zaslouží-li si vůbec toho jména, dali své schopnosti do služeb nejtemnější pověry. Leckterý z nich, vzpomínám třeba na jméno Hans Jost, opěvovali vůdcovu genialitu, jeho nepřekonatelné umění válečnické, jeho neomylnost. Opěvali jeho tvář, ale za vráskou na jeho čele nepostihli zrůdné myšlení, v semknutí rtů cynismus obludného strůjce vyhlazovacích táborů. Dokázali svými výplody, že pověra je nepřítelkyní nejen svobody, ale i pravdy.

V oněch temných dobách jsem si často čítal Tomanovu báseň „Lenin“. Karel Toman postavil na malém prostoru památník, jakých stojí málo. A jak střídmě, jak nehonosně přitom pracoval.

Ten den přišel
tak jako všechny jiné.
Nezhaslo slunce, ale umřel člověk…
Věren pravdě, básník nesměl předstírat ani zastírat:
Krev prolil? Vraždil? Ano. Ale vdechl víru
a vdechl život milionům milionů
netečných, tupých…
– a hlavně nic přidávat. A přece strmou velikost Leninovy osobnosti neumenšil ani o vlas:
…a do věčnosti bude svítit sloupem ohnivým
všem chudým světa, –
pokorným i mstivým.

Jak velce to zní, do jakých výšin vyvedl básník pomník, žuly i kovu trvalejší.
Jak vedle toho vyšuměly, sotva byly vysloveny, stovky pochlebných veršů z poslední doby. Leckdo se chytil příležitosti, inspirován nikoli historickou postavou a jejím dílem, ale veden myšlenkou zavděčit se, udělat si dobré oko. Nikdo ho neokřikl ani tehdy ne, když svými veršovánkami snižoval a proti své vůli často i zesměšňoval význam osobností nebo dějů, jež mínil oslavit.
Naopak, panovala tendence tématy měřit pokrokovost básníků, jejich oddanost lidu a vlasti. Tato hrubá tendence zavinila, že příležitost byla některými autory chápána jako okolnost příznivá jejich soukromým výhodám.
Pravý umělec však chápe příležitost jako okolnost, tak velikou v dosahu lidském nebo dějinném, že sama umělci příkaz přímo dává, a tak mocnou, že si umělce přímo i volí, pudíc ho zároveň, aby on sám si zvolil zrovna ji a žádnou jinou, jako je tomu u zamilovaných. Stávalo se, že byli básníci i nuceni k oslavným tirádám, ale láska vnucovaná není milovaná, řeklo by opravené přísloví. O tom všem řemeslní ohňostrůjci nikdy nepřemýšlejí, jim vždycky leží na srdci nějaký ten teplý koutek. Ale pravý básník přece už od počátku ví, že poezie nemá teplých koutů, že to tam vichří, ledově fičí, i hrom že tam bije a že se tam zahřeješ jen při práci.

Co chce lid na poezii? Oslavování? Deklamování? Heslování? Nikoli! Chce, aby mu ukázala, kudy uniká život.
Ale praskliny, básníku, neucpeš cupaninou veršů. Co chce lid na básníkovi? Chce, aby hodně nahlas řekl, že kudy uniká život, tam tudy uniká i poezie. To je básníkova služba člověku, lidstvu. Je k tomu třeba nejen lásky k životu, ale i vědomí, že život v sázku dávám. Je k tomu třeba srdnatosti, protože podstupuji i nebezpečí životního nezdaru. Neminou tě pak chvíle, dny a třeba i roky úzkosti a zoufalství. Úzkost se slabším povahám často otevře v pustou chuligánskou dráhu. Zoufalství je někdy tak strašné, že se prázdno, ohraničené okenním rámem, zdá nekonečnou volností a básník se tam vrhá, aby znovu, marně dokázal, že člověk nemá křídla.

Kdo je pak vinen tvou smrtí, Konstantine Bieble? Osud? Poezie? Nikoli! Lid, z něhož jsi vzešel? Nikoli!
Vždyť s lidem je básník jedno tělo a jeden duch, nejen s jeho pravdou, ale i s jeho omyly, nejen s jeho zpěvem, ale i s jeho podmračením, nejen s jeho slávou, ale i s jeho slabostí. Je odpovědný sobě, to jest svému lidu. Kdykoliv vstane lid pohmožděný, zbitý, nejdříve ohmatává básníka jako svou páteř, zdali zůstala celá.

Často si lidé ani neuvědomují činnost básníka, jako si neuvědomujeme, že nám bije srdce. Často mnohého z nich zpočátku neznají ani podle jména a nevědí nic o jeho práci. Je to známka toho, že se bez něho obejdou? Není. Jsou chvíle v životě, kdy se najednou chytáme za srdce, když se rozbušilo úzkostí nebo radostí.
Tak jsou také v životě lidu, v životě národa doby, kdy si uvědomí, že má básníky, a kdy si básník trojnásob uvědomí, že jen v srdci lidu je pravé jeho místo; tak si oba, básník a lid, znovu osvědčují svou stále trvající jednotu. Dobře ví lid, dějinami tak zkušený, že tenkrát není liduprázdný, jsou-li jeho básníci plni člověka. Tam, kde člověka v lidech ubývá, tam spěchá básník. Kde ubylo na citech, na lásce, na odvaze, tam přidá. Sám však si nesmí nechat ubrat ani drobtu člověka v sobě, ani drobtu lidské důstojnosti. Nechal by v sobě okrádat svůj lid.

K důstojnosti člověka patří svědomí. Když volně píši a vydávám, mohu být opravdu spokojen a nechtít víc? Mohu, ale jen tehdy, dokud líc mé volnosti nemá rub umlčování druhého.
Já píši a vydávám, ale zdalipak měl to právo například Jiří Kolář, básník mně poetikou odlehlý, kterého si však vážím jako příkladu, jak si nic v životě ani v práci neulehčovat. Jeho vyznání, které je pro mne velmi nepříjemným ostnem, zní:

„Mezi lid nelze jít, lze jen žít život lidu. Ne být čumilem nebo literátem. To jsou dva strakaté kabáty, příliš protivné očím lidí. Čumil nepracuje a literát lže. Mezi lid nelze nikoho poslat, nelze poslat v padesáti letech jako ve čtyřiceti, ve třiceti jako ve dvaceti, tento hluboký příkaz musí zastihnout člověka v kolébce, dřív než udělá první krok.“

Nemusíme souhlasit s poslední větou. Jen tou se liší mé vyznání od Kolářova. Já bych řekl: „Tento hluboký příkaz musí jít nikoli zvenčí, ale z tebe, a pak je to neklamné znamení, že vzešel z tvého lidu. Nepřeslechni ho, básníku, ani ho v sobě ničím nepřehluš!“ Mohl by podobné vyznání vyslovit intelektuál, nepřítel lidu?

Jiří Kolář, básník s původem kladenského proletáře, jemuž opravdu nikdy nešlo o osobní prospěch, ale vždycky o věc lidu a socialismu, a který se v sobě raději do krve rozdírá, než aby se přizpůsobil a lízal paty, byl brutálním útokem v Tvorbě zahnán do izolace a posléze existenčně zničen.
To je nelidské, to je nekulturní! Kdo z nás si spokojeně chodí, spokojeně píše, spokojeně pobírá honoráře a klidně usíná, kdo se staví, jako by o ničem nevěděl, kdo neřekne nahlas „zde se děje křivda“, je zakuklený maloměšťácký sobec – a ten, kdo se dokáže jen tajně stydět, je zbabělec. Jsou a budou snahy tyto skutečnosti přejít, zastřít, ošolíchat, znevážit; ale každá taková snaha naši hanbu ještě zvětší. Nehanbí-li se některý z nás dnes, budou se za nás jednou hanbit naše děti. Záleží na nás, bude-li z podobných případů, které přejdou do literární historie jako jedny z nejostudnějších, stále otevřená, mokvající rána, nebo čestná jizva. Mnoho viny nenesou jen jednotlivci, ale i kulturní instituce, které se chovají jako ti rodiče v Perraultově pohádce: zavedli své děti do trnitého hvozdu a pak naříkali, že děti zabloudily a že je roztrhají vlci.

Někdo mi může namítnout: „Proč jsi nám o tom nic neřekl dřív?“ Ale buďme si upřímní: kdo z nás tady o tom nevěděl? A kdybych to byl řekl před rokem, například na konferenci o poezii, co by z toho bylo? Dozvěděla by se o tom veřejnost, to jest ti, jimž jsme především zodpovědni?

Když Literární noviny otiskly výňatek z diskusního příspěvku Vítězslava Nezvala z té konference, proč vynechaly zrovna tenhle statečný výrok, hodný velkého básníka (týkalo se to Kamila Bednáře):

„Dokud v této zemi chodí třeba jen jediný básník s pocitem, že nemůže vydávat, pak tu, soudruzi, není něco v pořádku!“

Řekne-li něco básník, a zvláště básník významu Nezvalova, neříká to přece pro nějaký exkluzivní klub, nestojí o to, aby jeho výroky tlely někde v tajných archivech, ale chce, aby ho slyšela celá čtenářská obec!

Lid soudí své básníky přísně. A nesoudí je vždy hned, soudí třeba až za dvacet, za padesát let a zkoumá, zdali básník žil a tvořil tak, aby po něm zbylo jméno člověka.
Žijme a tvořme tak, aby se lidé od nás neodvraceli, aby se na nás nedívali svrchu jako na ministranty s kadidelnicí, aby v nás neviděli jen výrobce konfekčního zboží, ale aby si v nás vážili opravdových tvůrců, nikým a ničím nepodplatitelných. Kdo je vinen tím, že k nám lidé ztráceli důvěru, že na sebe pokřikují bodrou nadávkou: „Ty laureáte!“ –? My sami jsme si tím vinni. Kdybychom v lidu opravdu žili, jako v něm žili Neruda, Sládek, Bezruč, vyhnuli bychom se lehko nebezpečí, že ztratíme vážnost. Lid nechce, nesnese, aby se mu podkuřovalo, lid nikoho nepodplácí, ale umí si vážit poctivé práce. K poctivé práci je však třeba poctivých nástrojů a poctivého materiálu.

Básníkem lidu není ten, kdo ho jako slaměnou kytku sází do veršů podle okamžité potřeby, básníkem lidu není ten, kdo o něm mluví, ale ten, kdo mu mluví z duše, z jeho nejhlubšího srdce.
Jsou básníci velikáni, kteří se ztotožnili se svým lidem tak, že píšíce o sobě, píší o něm: jak slavně opěvuje Whitman svůj lid v mohutné básni nazvané „Zpěv o mně“! Což z duše lidu nemluvili a nemluví autor Zpěvu rodné zemi, básník Torza naděje, básník Světlem oděné? Zřekl se jich lid někdy? Naopak.

Byli jsme svědky toho, že útok na Jaroslava Seiferta v Tvorbě, útok surový hlavně tím, že v té době ohrozil i osobní bezpečnost básníkovu, lid bral jako útok na sebe, a opovržení, které mělo padnout na dílo milovaného básníka, padlo na hlavu osnovatelů.
Ivan Skála je hodný, ale naivní chlapec, a proto věřím, že ve chvíli, kdy nás na sjezdu v březnu 1949 ujišťoval, že se „postavíme proti kritice samoděržaví, proti kritickému stínání hlav“, netušil ještě, že mu brzo po tom kdosi přistrčí ruku na páku stínadla. Krutě, ale pravdivě znějí Závadovy verše:

Umíme dělat pohřby krásné, však pohřbíváme za živa.

Josef Hora a František Halas se nedožili. A rubáš, který se tkal na jejich dílo, vetšel a rozpadal se už v tu chvíli, kdy byl tkán, zatímco jejich poezie vrůstala dál do národního povědomí, rok od roku živější a potřebnější, oč papírovější byly teze, které ji chtěly vystrčit jako mršinu někam za zeď národního Slavína.

Budoucnost dá Františku Halasovi místo, jaké mu jako velikému tvůrci patří. Nejen z úcty k jeho památce, ale též jako jeho přítel a první jeho žák, který se u něho, tenkrát ještě málo známého básníka, před sedmadvaceti lety ohlásil, cítím, že jsem povinen říci několik vět k jeho poezii.

Když se básník cítil nejvíc opuštěn, jako ty staré ženy nesoucí na kříži smutná nedělní odpoledne, když vzkřikl:

Nikde nebýti, ó nikde, ty má zemi,
srostenec nocí sám tak mezi všemi,
bylo to jen ze zoufalé touhy býti a zníti všude, slyšet jednou ty „salvy slávy“, až „barikáda Praha, dědička Května“ bude strmět na věčnou paměť budoucím – ale bylo to také z hořkých obav, aby se básník také jednou nestal
jen kůlem vyhlášek,
nápovědou, co polyká jen prach.
Ale když lidu nastaly chvíle nejtěžší, zvolal – bez vyzvání verbířů, jak sám říká – neopakovatelným výrazem:
Myslete na chorál,
Malověrní,
Myslete na chorál!

Básník naší paní Boženy Němcové, kterou vzýval jako ochránkyni lidu, to je jeho nejvlastnějšího bytí a rodné řeči, po dvou stech letech znovu ohrožené, nebyl a ani nemohl být člověkem nevíry a dekadentem.
Ladislav Štoll v Třiceti letech bojů užívá při hodnocení této velké a statečné poezie také té metody, že z dovršeného Halasova díla vybírá slova a spojení jako „tlení“, „smrt“, „zdechlina“, „jíl pod rakví“, vytrhává verše a sloky, aby dokázal, že Halas byl chorobným pesimistou a přímo programovým škůdcem nové české poezie. Touto metodou dojdu k stejným závěrům u kteréhokoliv básníka.

Ukáži to na příkladu: je český básník a ten ve svém díle nešetří slovy jako „popel“, „smrt“, „hřbitov“, „vetché kosti“ a jinými ještě chmurnějšími – a ten básník zpívá:

Zapěl jsem píseň poslední,
a stranou kladu lyru,
vždyť nemám v srdci v struny ty,
ni v sama v sebe víru.

A jako pohřební zpěv celému lidstvu, jeho pokroku a snahám, veškerým jeho citům, lásce a štěstí, skládá úděsnou báseň, jejíchž čtyřicet veršů, například takovýchto:

Co horou zde, to hromada je kostí,
co údolem, to šachta budoucnosti.
A čas v ní hází ve dnů běhu divokém,
mrtvolu na mrtvolu –
prokládá refrénem jako zoufalým zakvílením
– co je tu v světě širokém –
co je tu, co je bolu!

Odváží se dnes někdo říci, že Jan Neruda, autor těchto a jiných jim podobných básní, byl nihilistou a kdoví, čím ještě horším? Básník mužné síly a činorodé lásky k lidu a k vlasti se však nebál vyjevit veršem ani hořkou životní zkušenost, rezignaci, skepsi, ať to znělo jeho současníkům třeba i cynicky, vyzpíval, jak o něm řekl Vrchlický, resumé celé tragiky lidských bolestí. A měl jich v životě hodně, jako jich měl už od dětství nemálo, na jednoho člověka často až k neunesení, i František Halas.

Halasův básnický antipod, Vítězslav Nezval, nám ve svém referátu s taktem a velkou upřímností odpověděl na některé otázky Halasova osudu lidského i básnického z pozic své poetiky. O básníkovi promluvil básník. Budoucí vykladači Halasova díla nesmějí opomenout Nezvalův rozbor, zatímco Štollův jim nebude k žádnému užitku.

Ostatně, což nebyl František Halas i oficiálně označen za básníka „národní hrdosti“, za „řadového vojáka za lepší život na zemi“, jak jste to na smuteční slavnosti v Domě umělců v listopadu 1949 zajisté všichni slyšeli? Je možné, aby tyhle hlasy byly neupřímné, je možné, aby věnce u jeho rakve nebyly projevem láskyplného smutku a úcty k dílu, jež mrtvý lidu zanechal?

Tenkrát jsem byl zasažen velkou skepsí: mnozí z nás, co tu jsme, věděli jsme nebo tušili, že s hrobem, který má přijmout básníkovo tělo, kopá se zároveň hrob k neslavnému pohřbu jeho díla. Napadly mne v těch dnech verše, nevím, budu-li je citovat přesně. Bůh ví, kam jsem je zašantročil; tehdy nebylo dobře nosit takové věci po kapsách:

Nad rakví na sta neupřímných vět
a kolem věnce položené v pýše.
Na stěnách arestů, co jich má svět,
na stěně chudákovy chýše
pravá řeč pohřební se píše.

Rád uvěřím slovu těch, kteří tenkrát nad rakví mluvili, že mluvili opravdu z úcty a lásky k básníku chudých a utiskovaných na celém světě. Uvěřím jim, jako dodnes věřím Nezvalově smuteční básni na Františka Halase, z níž mi často zní v hlavě sloka, jako do bronzu ražená, jež vydá za celý esej:

Tvá hrdost neškemrající,
tvé sudlice a diadémy
přes tvoji zaslíbenost měsíci
nás budou poutat vazbou k rodné zemi.

V tom smutku, v té skepsi jedinou útěchou a nadějí mi byly zástupy prostých lidí z Vysočiny, kteří se pěšky přišli rozloučit se svým básníkem do Kunštátu. Básník se jim vrátil, jak je o tom ujistil v prosté, monumentální básni prózou.
Národ, lid, naštěstí pro pravé básníky a jejich dílo, naštěstí i pro sebe, volí si své básníky sám. Nedá si je brát, jako si nedá vnucovat veršovce, přilepené na lineál vzdálené jeho životu, cizí jeho tužbám.

Protože jsem mluvil většinou na téma „básník a lid“, uvedu před zakončením ještě tohle podobenství z Andersena:

„Jak divukrásné jsou císařovy nové šaty!“ ozývalo se volání po ulicích a v oknech. Nikdo nechtěl říci, že nic nevidí, aby nebyl pokládán za hlupáka nebo za osobu úřadu nezpůsobilou. „Ale vždyť na sobě císař nic nemá,“ ozvalo se jakési dítě. „Bože, slyšte hlas nevinnosti,“ pravil jeho otec, a jeden šeptal druhému, co dítě řeklo. „Vždyť na sobě nic nemá,“ volal konečně celý zástup. Císař se zarazil, neboť i jemu samému se zdálo, že lid má pravdu, ale pomyslil si: „Teď nepomůže nic, teď už to musím vydržet!“ A komoří šli za ním a nesli vlečku, a nebylo tam vlečky, ani pláště.

Hlas dítěte je hlasem básníka: řekne, musí říci, co opravdu vidí a cítí. Neotvírá lidem oči, lidé i bez něho vidí dobře, ale otvírá jim srdce a ústa, je jejich prvním hlasem.
A aby hlasem jejich opravdu byl, aby, jak praví Whitman, vzal na sebe dar jejich jazyka, musí být jedním z nich. Lid není způsobný a učesaný fantom: kam ho dáš, tam stojí, co mu namluvíš, opakuje – nikoli. Lid se přece skládá z živých lidí, lid je tisíckrát, milionkrát znásobený člověk. V hlavách a srdcích kromě milionů soukromých osudů, radostí i žalostí nese staletou, tisíciletou tradici sociálních a kulturních tužeb, zápasů o jejich naplnění a myšlenku slavné budoucnosti.

Žijme tedy a tvořme tak, abychom nezradili tradici, která nám už od dob Sládkových a Nerudových velí:
„Stát pevně pod praporem žití, zbaběle neopustit stráž!“
A tvořme také tak, aby naše díla klenula duhu zítřka nad celým světem!

24. dubna 1956

The post František Hrubín a Jaroslav Seifert 1956. O projevech cenzury, udavačství a pronásledování lidí za jejich názor first appeared on Čítárny.

Edgard Allan Poe, Havran. Světově známá báseň vystihuje celou složitost života básníka a jeho mimosmyslového chápání světa, kterou vepsal do tajemných slov plných symbolů.
Existuje cca 16 překladů této básně. Pro nás byl nejzajímavější překlad Vítězslava Nezvala.

Edgar Allan Poe / Havran

Překlad Vítězslav Nezval

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
jednou jen a pak už ne.“

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;
Abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
jednou jen a pak již ne.“

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
„Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,
že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně –
venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvko na znamení,
jenom plaché osloveni „Lenoro?“ zní zimničně,
to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;“ –
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné:
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
Havran děl: „Už víckrát ne.“

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze veleni záhadné
na poprsí nade dveřmi – v póze velmi záhadné
a říká si: „Už víckrát ne.“

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané –
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
„Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne –
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“
Však havran dí: „Už víckrát ne.“

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: už víckrát ne!“

Když však havran bez ustáni ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
„Už víckrát ne“.

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž neuhoří své ruce, mdlé a malátné
ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
„Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ –
však havran děl: „Už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi ptáka nebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –
statečně, byt opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdaň. najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –
havran dí:„Už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal taji, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ –
havran dí: „Už víckrát ne.“

„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“
Havran dí: „Už víckrát ne.“

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v sněni přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se – víckrát ne.

 

Edgar Allan Poe / The Raven

Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore –
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping, rapping at my chamber door –
” ‘Tis some visitor,” I muttered, “tapping at my chamber door –
Only this and nothing more.”

Ah, distinctly I remember it was in the bleak December;
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
Eagerly I wished the morrow; – vainly I had sought to borrow
From my books surcease of sorrow – sorrow for the lost Lenore –
For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore –
Nameless here for evermore.

And the silken, sad, uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me – filled me with fantastic terrors never felt before;
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating
” ‘Tis some visitor entreating entrance at my chamber door –
Some late visitor entreating entrance at my chamber door; –
This it is and nothing more.”

Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
“Sir,” said I, “or Madam, truly your forgiveness I implore;
But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you” – here I opened wide the door; – – –
Darkness there and nothing more.

Deep into that darkness peering, long I stood there wondering fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortal ever dared to dream before;
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
And the only word there spoken was the whispered word, “Lenore?”
This I whispered, and an echo murmured back the word, “Lenore!”
Merely this and nothing more.

Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard the tapping somewhat louder than before.
“Surely,” said I, “surely that is something at my window lattice;
Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore –
Let my heart be still a moment and this mystery explore; –
‘Tis the wind and nothing more!”

Open here I flung the shutter, when with many a flirt and flutter,
In there stepped a stately Raven of the saintly days of yore;
Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed he;
But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door –
Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door –
Perched, and sat, and nothing more.

Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
By the grave and stern decorum of the countenance it wore,
“Though thy crest be shorn and shaven, thou,” I said, “art sure no craven,
Ghastly grim and ancient Raven wandering from the Nightly shore –
Tell me what thy lordly name in on the Night’s Plutonian shore!”
Quoth the Raven “Nevermore.”

Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning – little relevancy bore;
For we cannot help agreeing that no living human being
Ever yet was blessed with seeing bird above his chamber door –
Bird or beast upon the sculptured bust above his chamber door,
With such name as “Nevermore.”

But the Raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only
That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
Nothing farther then he uttered – not a feather then he fluttered –
Till I scarcely more than muttered “Other friends have flown before –
On the morrow he will leave me, as my Hopes have flown before.”
Then the bird said “Nevermore.”

Startled at the stillness broken by reply so aptly spoke,
“Doubtless,” said I, “what it utters is its only stock and store
Caught from some unhappy master whom unmerciful Disaster
Followed fast and followed faster till his songs one burden bore –
Till the dirges of his Hope that melancholy burden bore
Of ‘Never – nevermore.'”

But the Raven still beguiling my sad fancy into smiling,
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird and bust and door;
Then, upon the velvet sinking, I betook myself to linking
Fancy unto fancy, thinking what his ominous bird of yore –
What his grim, ungainly, ghastly, gaunt, and ominous bird of yore
Meant in croaking “Nevermore.”

This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom’s core;
This and more I sat divining, with my head at ease reclining
On the cushion’s velvet lining that the lamp-light gloated o’er,
But whose velvet-violet lining with the lamp-light gloating o’er,
She shall press, ah, nevermore!

The, methought, the air grew denser, perfumed from an unseen censer
Swung by seraphim whose foot-falls tinkled on the tufted floor.
“Wretch,” I cried, “thy God hath lent thee – by these angels he hath sent thee
Respite – respite and nepenthe from thy memories of Lenore;
Quaff, oh quaff this kind nepenthe and forget this lost Lenore!”
Quoth the Raven “Nevermore.”

“Prophet!” said I, “thing of evil! – prophet still, if bird or devil! –
Whether Tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted –
On this home by Horror haunted – tell me truly, I implore –
Is there – is there balm in Gilead? – tell me – tell me, I implore!”
Quoth the Raven “Nevermore.”

“Prophet!” said I, “thing of evil! – prophet still, if bird or devil!
By that Heaven that bends above us – by that God we both adore –
Tell his soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
It shall clasp a sainted maiden whom the angels name Lenore –
Clasp a rare and radiant maiden whom the angels name Lenore.”
Quoth the Raven “Nevermore.”

“Be that word our sign of parting, bird or friend!” I shrieked upstarting –
“Get thee back into the tempest and the Night’s Plutonian shore!
Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
Leave my loneliness unbroken! – quit the bust above my door!
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!”
Quoth the Raven “Nevermore.”

And the Raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
And his eyes have all the seeming of demon’s that is dreaming,
And the lamp-light o’er him streaming throws his shadow on the floor;
And my soul from out that shadow that lies //floating// on the floor
Shall be lifted – nevermore!

The post Edgard Allan Poe. Havran. Tajemná báseň plná symbolů first appeared on Čítárny.

Básník, katolický kněz a tvůrce díla, které nemá v české literatuře obdoby nejen svou celistvostí a rozsahem, ale také původností, silou slova, intenzitou obrazů, rozmanitostí forem, humorem a svobodou. Tento básník je navštěvován všemi zázraky, zázrakem levitace, zázrakem fatamorgány, zázrakem transsubstance, zázrakem materializace… Kolik je přechodů mezi tmou a světlem, tolik přechodů je v díle Jakuba Demla mezi Tancem smrti a Mými přáteli.

Co s estetikou, ideologií a poetikou před jeho dílem! Stejně všecky fráze: Deml mystik, Deml katolicista, Deml polemik neobrážejí nic z podoby tohoto básníka, kterého neučinily katolíkem hodiny náboženství či teologické studium, ale angelus jeho kraje, kaplička se sochou Panny Marie a modré bezoblačné večery, kterého neučinil ,mystikem’ středověk, nýbrž dar viděti lilii a labuť na jednom stonku, a jenž ,nepolemizuje’ z potřeby přesvědčovati své nepřátele, nýbrž z bolesti a smutku, tak lidského… Co s literární historií, estetikou, kritikou! Jean Arthur Rimbaud se nikdy nedověděl o své slávě. A přece každý básník přes potlesk i mlčení zná velikost své slávy.
Vítězslav Nezval v roce 1928 ve stati „Kapka inkoustu“

Spisovatel, vydavatel, překladatel a editor, který svým pojetím živého slova, knihy jako daru a díla jako jediné souvislé knihy života usiloval vytvořit společenství přátel a čtenářů, ale zároveň se tím vždy vyřazoval z „dobré společnosti“ obecně přijatelných literátů.

Deml není veden v seznamu oficiálních básníků českých; veřejnost literární, až na několik zasvěcenců, neví o něm. A přece jest básník mnohem větší a opravdovější než nejeden, jehož jméno tiskne se několikrát měsíčně v novinách. Stačí přečísti několik stránek z něho, abys poznal, že má svůj výraz, silný i jemný zároveň, své duševní zkušenosti, svou vnitřní optiku a melodiku; že rty jeho posvětil uhlík bolesti a slovo jeho řeřaví jím posud; že tvoří si formu svou z vnitřní nutnosti a že co tísní se v jeho slově, jsou duševní dálky zabrané výbojcem, jehož paže má ve svých chvílích zoufalou odvahu své jedinečné teskné sudby.
Deml zná smutnou alchymii bolesti, muky a strázně duševní, a jako jiní světlo, rozkládá on v prisma tmu. V těch chvílích zjevuje cosi ze „zkušenosti druhého zraku“, abych užil slova Březinova, čeho nedovede zapomenouti ten, kdo pochopil; v těch chvílích při vší své fragmentárnosti nebo někde snad i mlžnosti jest opravdový a ryzí básník; v těch chvílích může mnohému a mnohému učiti se od něho oficiální poesie česká, propadlá ve své většině tak žalostným bludům a klamům hmotařským a churavící těžce v samém svém kořeni. Jeho dvě knížky daly mně něco, co vzpouzí se etiketě a jménu, ale není proto méně skutečné: naopak, jest to co nejbližší duchové skutečnosti samé.
F. X. Šalda v roce 1913 ve stati „Jakuba Demla Hrad Smrti a Moji přátelé“

Inspirátor a zakladatelská osobnost moderní české literatury – z jeho poezie i snových textů vyšla česká básnická avantgarda dvacátých a třicátých let, na jeho dokumentární a svědecké texty navázala mnohá podstatná díla deníkové a dopisové prózy 20. století; k Demlovi se přihlásili mj. Vítězslav Nezval, Vladimír Holan i Jan Zahradníček, Jiří Kolář i Bohumil Hrabal, Ivan Diviš, Josef Jedlička i Jan Zábrana, ze současných autorů k němu odkazují ve svých dílech například Ivan Wernisch, Ludvík Vaculík či Emil Hakl.

„Že jsem se až po uši zamiloval do Jakuba Demla, to pochopí každý, kdo si přečte první stránku Zapomenutého světla. Čtenář neodtrhne oči dříve, dokud nedočte; a potom si strašlivě vzdychne. Ale tisíckrát strašlivěji si vzdychne ten, kdo se pokouší psát prózu, vzdychne zdravou žárlivostí nad neopakovatelností Zapomenutého světla, ve kterém Deml na tak malých plochách dovede rozpoutat skoro všechny formy psaní, od anekdoty k vnitřnímu monologu, od naturalismu k pomněnkově modré lyrice mariánského kultu…“
Bohumil Hrabal v roce 1967 v knize Bohumil Hrabal uvádí… výbor z české prózy

Ústřední postava vlastního díla, které v rozmanitých slovesných formách tvoří celoživotní a souvislý „román duše“ na pokračování, jímž procházejí desítky dalších reálných postav – mezi nimi i řada osobností českého literárního, kulturního a společenského života, ale i řada lidí z Demlova nejbližšího okolí, které takto zvěčnil.

„V čem tkví ,heroismus‘ hrdiny Demlova románu duše? Především v tom, že se pokouší do svého díla zahrnout vše, každou událost svého života, ať je to setkání s člověkem, s věcí, květinou. ,Ani jedna věc, která přichází pod naši ruku, ať nezůstane bez odpovědi‘ (Notantur Lumina), a úsilí dát odpověď na každou věc, byť sebenepatrnější, v ní vytváří tajemství jejího náhlého zrození před našima očima…“
Vladimír Binar v roce 1971, v předmluvě „Neznámé arcidílo Jakuba Demla“ k výboru Tasov

Rodák z Tasova u Velkého Meziříčí, kam situoval většinu svých knih a kde se ve 20. letech po letitém putování po různých místech Českomoravské vysočiny usadil a žil tam až do smrti – Tasov v jeho pojetí však není uzavřenou lokalitou na okraji dění, v jeho básnickém vidění se rodný kraj proměňuje ve středobod veškerého lidského i přírodního života a dějin.

„Smysl Demlova díla je univerzální, i když vychází především z českomoravských podmínek a reálií. Bylo by bezpředmětné Demla zařazovat po bok světově proslulých jmen, protože by to v žádném případě jeho dílo ani neosvětlilo, ani nedefinovalo. Deml musí být světové literatuře představen v celé své komplexní povaze.“
Joseph Normon Rostinsky, autor anglicky psané monografie o Jakubu Demlovi (1981), v roce 2008 v rozhovoru pro týdeník A2

Kritik českého duchovního, společenského a politického života i jeho konkrétních představitelů a ideologů – proto bylo jeho dílo většinou odmítáno, cenzurováno nebo umlčováno, po desetiletí komunistické nesvobody se vyřazovalo z oficiálních knihoven i české literatury, nezmiňovalo se ve slovnících ani učebnicích, čtenářům je dodnes přístupno jen zčásti, a právě pro nedostupnost a neznalost převažují výběrové, ideologické, přejaté a nekriticky opakované soudy o tomto díle.

„Deml přežil všechny katastrofy 20. století. Lze se od něj naučit, že se ve společnosti nemusíme účastnit věcí, které odmítáme a které zraňují naše lidské přesvědčení. Proto je život tohoto hádavce tak důležitý pro naši společnost, v níž víc a víc lidí ztrácí cit pro to, co je dobré a co špatné. (…) U Demla se hromadí všechna tabu české kultury: katolicismus za monarchie, husitská Církev československá a protihabsburské hnutí, náboženský fundamentalismus a demokratické spory o pravdu, křesťanství ve smyslu apoštola Pavla a antijudaismus, socialistické ideologie a komunistický GULAG, autorita a svodoba každého člověka, materialismus konzumního společnosti a metafyzika. Krátce řečeno: Česká republika se asi s těmito bolestmi ještě sama nevyrovnala, a proto není připravená vydat Demlovo dílo celé. Deml je dodnes u ledu, protože mnoho lidí má v hlavách socialistickou propagandu. Věřím ale, že mladá generace bude mít nestranný pohled, že rozliší věci esteticky hodnotné od méně hodnotných a že sama Demlovy názory prozkoumá.“
Alexander Wöll, německý slavista, autor monografie o Jakubu Demlovi (2006), v roce 2008 v rozhovoru pro týdeník A2

Spisy Jakuba Demla, které vycházejí v nakladatelství Dauphin: https://www.dauphin.cz/vydano_deml.html

Rozvrh Díla Jakuba Demla v edici Bedřicha Fučíka a Vladimíra Binara
Záštitu nad tímto projektem převzal pan Jiří Gruša, prezident mezinárodního PEN klubu a ředitel Diplomatische Akademie Wiena

l. Moji přátelé – Praha 1980, 370 s.
První světla – Miriam – Nebe se jiskří mlékem – Moji přátelé
2. Můj očistec – Praha 1981, 334 s.
Hrad smrti – Tanec smrti – Vražda
3. Domů – Praha 1982, 534 s.
Do lepších dob – Domů – Rosnička – Pro budoucí poutníky a poutnice
4. Tajemná loď – Praha 1983, 284 s.
Verše české – Jediná naděje – Stařec před jeslemi
5. Mohyla – Praha 1982, 456 s.
Pozdrav Tasova – Tepna – Mohyla – Velebný pán – Bratr Antonín – Bratr Josef – Marta
– Hlas mluví k Slovu
6. Oltář v poli – Praha 1978, 470 s.
Šlépěje 1–9 – Sokolská čítanka – Sestrám
7. Tepna – Praha 1978, 502 s.
Audiatur et altera pars – Tepna – Šlépěje 10–20 – Pamětní kniha městečka Tasova
– Smrt Pavly Kytlicové
8. Není dálky – Praha 1978, 518 s.
Jak jsme se loučili – Památný den v Kuksu – Slovo k přátelům – Šlépěje 21–26
9. Česno – Praha 1983, 452 s.
Z mého okovu – Česno – Srdcem jsme viděli – Pouť na Sv. Horu
10. Zapomenuté světlo – Praha 1979, 434 s.
Život, jak já jej vidím – Zapomenuté světlo – Písně vojína šílence – Zvenku nebylo
by se čeho bát – Princezna – Žito svatého Josefa – Cesta k jihu – Pohádka – Jugo
– Rodný kraj
11. Bílek a Jenewein – Praha 1983, 483 s.
Slovo k Otčenáši Fr. Bílka – Dílo Felixe Jeneweina
12
12. Mé svědectví o Otokaru Březinovi – Praha 1983, 666 s.
13. Chléb a slovo – Praha 1983, 650 s.
Cena daru – Březina a další – Bílek a další – Exegeze – Katolický sen – Chléb a slovo
14. Slovo k přátelům
Výbor z korespondence – zatím existuje pouze rukopisný rozvrh a dílčí strojopisy či
elektronické opisy jednotlivých korespondencí
15.Carissime, kde se touláte. Dopisy Jakuba Demla Ševčíkovi do Babic

The post Kdo byl Jakub Deml? Proč si Hrabal oblíbil skoro zapomenutého spisovatele first appeared on Čítárny.

 Bylo to šestého dubna 1958 když odešel, v sedmapadesáti podlehl infarktu, a synu jeho Robertovi by letos bylo teprve čtyřiašedesát. Ale rovněž on je dávno, už dávno v jiném světě, od roku 1971.

„Pět minut za městem ční prapor nad mostem
Nad mostem na kterém se smeká před Kristem.“

Vítězslav Nezval byl, ať už to dnes někomu vadí nebo ne, od roku 1924 komunistou a nejpozději od roku 1934 pak (nefalšovaným) surrealistou.
Potkal Bretona, potkal Eluarda, potkal Picassa; samozřejmě znal Voskovce, Wericha i Ježka, znal Jana Zrzavého, znal Hoffmeistra,Vančuru i Hrubína. A obrovskou mocí „poetistických kladiv“ uň disponovaly asociace. Subjekt (on sám) – a magické toposy. Hlavně měst. Měst s okny, s průchody, s dlažbou, výhledy. S plevelem, s mosty i řekami. Brno, Praha, Moskva, Paříž. „Jak jsou strašné ulice jež končí do polí,“ ví uprostřed básně Propadliště a o jednom taktéž vám známém, blaho i tenkrát poskytujícím místě, navštíveném Nezvalem bezpochyby v pracovní den (v poledne), napsal velmi pestře:

O jedenácté dopoledne se stává Stromovka
údolím
Vyjdu si po pěšince nikoho nepotkám
včelu ani ptáka
Uvidím paseku na ní laň otevřu krásný román
Budu si číst
Laň zmizí v houštinách
Ptáci budou zpívat nechám čtení
Půjdu hledat sedmikrásky na luka
Půjdu hledat ty černé oči které viděly
červený pokoj
Půjdu hledat ty oči nad nimiž plul
růžový slunečník
Půjdu hledat ty oči jež viděly zrát pomoranče
Půjdu hledat ty oči které čtou tvůj osud
z žlutých očí tygřice
Půjdu hledat ty zelené oči jejichž absint
jsem stokrát pil
Půjdu hledat ty oči jejichž blankyt
se mi dodnes zjevuje když prší
Půjdu hledat ty fialové oči za nimiž
je už jenom noc
Půjdu hledat sedmikrásky
Ptáci umlknou slunce se ztratí pojme mě stesk
Údolí budou zázračná údolí se budou vzdalovat
Jak slovo miluji jak slovo miluji
které mne rozplakává
Jak slovo miluji které je vílou tohoto soumraku

Neholdujete (jak je dnes časté) veršům? Tak aspoň čtěte Nezvalova romaneta a jiné jeho prózy, vždyť nějaký tucet jich navždy existuje!
Kronika konce tisíciletí (1929), text Chtěla okrást lorda Blamingtona (1930), román Posedlost (1930), Dolce far niente (1931), Sexuální nocturno (1931), Pan Marat (1932), Jak vejce vejci (1933), Monaco (1934), Neviditelná Moskva (1935), Řetěz štěstí (1936), Ulice Git-le-Coeur (1936)… A jistěže Valerie a týden divů (1945).
Navzdory tomu zůstává především básníkem, a to občas i fantaskně apokalyptickým:

Až bude Karlův most zarostlý trávou
Přijď má milá zahnat prutem husy

Až bude Praha v lesích
Zamiluji se do rusalky

Až bude v Týnském chrámu zpívat slavíček
Pojď si ho poslechnout a nech doma výmluvy

Až vyjdou tři králové přímo z vězení
Všecky zvony budou zvonit tak jako dnes

Až budou růst na balkónech vyšívané stromy
Bude tam vytrubovat pastýř svou písničku

Až si dáš za klobouk bouři nebo alespoň blesk
Bude konec světa nebo teprv začátek

The post Básnický český bard Vítězslav Nezval odešel do nebytí v roce 1958 first appeared on Čítárny.