Nobelova cena za literaturu se uděluje od roku 1901. V letech 1901 až 2025 obdrželo cenu 117 autorů. Nobelovu cenu za literaturu uděluje Švédská akademie ve Stockholmu ve Švédsku.

Alfred Nobel měl široké kulturní zájmy. Během raného mládí si rozvíjel literární zájmy, které mu trvaly po celý život. Jeho knihovna obsahovala bohatý a široký výběr literatury v různých jazycích. V posledních letech svého života se zkoušel i jako spisovatel a začal psát beletrii. Literatura byla čtvrtou oblastí, kterou Nobel zmínil ve své závěti.

„Uvedený úrok se rozdělí na pět stejných částí, které se rozdělí takto: /- – -/ jedna část osobě, která v oblasti literatury vytvořila nejvýznamnější dílo v ideálním směru…“
Výňatek ze závěti Alfreda Nobela.

17 laureátů byly ženy.
1909 – Selma Lagerlöf
1926 – Grazia Deledda
1928 – Sigrid Undset
1938 – Pearl Buck
1945 – Gabriela Mistral
1966 – Nelly Sachs
1991 – Nadine Gordimer
1993 – Toni Morrison
1996 – Wislawa Szymborska
2004 – Elfriede Jelinek
2007 – Doris Lessing
2009 – Herta Müller
2013 – Alice Munro
2015 – Svetlana Alexievich
2018 – Olga Tokarczuková
2020 – Louise Glücková
2022 – Annie Ernauxová

4 ceny byly rozděleny mezi dva autory.
1904 – Frédéric Mistral, José Echegaray
1917 – Karl Gjellerup, Henrik Pontoppidan
1966 – Shmuel Agnon, Nelly Sachs
1974 – Eyvind Johnson, Harry Martinson

42 let měl nejmladší laureát ceny Rudyard Kipling (1907).

88 let měla nestarší laureátka ceny Doris Lessing (2007).

Dva autoři cenu odmítli. Boris Pasternak (1958)  a  Jean Paul Sartre (1964).

Posmrtně byly ceny uděleny: Erik Axel Karlfeldt (1931) a Dag Hammarskjöld (1961).

Jediný český laureát Nobelovy ceny za literaturu je Jaroslav Seifert (1984).
Geniální český básník a publicista Otokar Březina byl na Nobelovou cenu za literaturu nominován 8x, ale nikdy ji nedostal.

Nejvíce cen obdrželi:
Angličané 27, pak Francouzi 14, Němci 13, Španělé 11, Švédové 7, Italové a Rusové 6, Poláci 4, Norové a Dánové 3, Řekové 2, Japonci, Arabové, Číňané, Češi, Fini, Hebrejci, Maďaři, Islanďané, Portugalci, Srbové a Chorvati, Turci po jednom ocenění.

Kompletní seznam laureátů Nobelovy ceny za literaturu:

1901 – Sully Prudhomme
1902 – Theodor Mommsen
1903 – Bjørnstjerne Bjørnson
1904 – José Echegaray, Frédéric Mistral
1905 – Henryk Sienkiewicz
1906 – Giosuè Carducci
1907 – Rudyard Kipling
1908 – Rudolf Eucken
1909 – Selma Lagerlöf
1910 – Paul Heyse
1911 – Maurice Maeterlinck
1912 – Gerhart Hauptmann
1913 – Rabindranath Tagore
1914 – Nobelova cena za literaturu nebyla udělena
1915 – Romain Rolland
1916 – Verner von Heidenstam
1917 – Karl Gjellerup, Henrik Pontoppidan
1918 – Nobelova cena za literaturu nebyla udělena
1919 – Carl Spitteler
1920 – Knut Hamsun
1921 – Anatole France
1922 – Jacinto Benavente
1923 – William Butler Yeats
1924 – Wladyslaw Reymont
1925 – George Bernard Shaw
1926 – Grazia Deledda
1927 – Henri Bergson
1928 – Sigrid Undset
1929 – Thomas Mann
1930 – Sinclair Lewis
1931 – Erik Axel Karlfeldt
1932 – John Galsworthy
1933 – Ivan Bunin
1934 – Luigi Pirandello
1935 – Nobelova cena za literaturu nebyla udělena
1936 – Eugene O’Neill
1937 – Roger Martin du Gard
1938 – Pearl Buck
1939 – Frans Eemil Sillanpää
1940 – Nobelova cena za literaturu nebyla udělena
1941 – Nobelova cena za literaturu nebyla udělena
1942 – Nobelova cena za literaturu nebyla udělena
1943 – Nobelova cena za literaturu nebyla udělena
1944 – Johannes V. Jensen
1945 – Gabriela Mistral
1946 – Hermann Hesse
1947 – André Gide
1948 – T.S. Eliot
1949 – William Faulkner
1950 – Bertrand Russell
1951 – Pär Lagerkvist
1952 – François Mauriac
1953 – Winston Churchill
1954 – Ernest Hemingway
1955 – Halldór Laxness
1956 – Juan Ramón Jiménez
1957 – Albert Camus
1958 – Boris Pasternak
1959 – Salvatore Quasimodo
1960 – Saint-John Perse
1961 – Ivo Andric
1962 – John Steinbeck
1963 – Giorgos Seferis
1964 – Jean-Paul Sartre
1965 – Michail Šolochov
1966 – Samuel Agnon, Nelly Sachs
1967 – Miguel Angel Asturias
1968 – Yasunari Kawabata
1969 – Samuel Beckett
1970 – Alexander Solženicin
1971 – Pablo Neruda
1972 – Heinrich Böll
1973 – Patrick White
1974 – Eyvind Johnson, Harry Martinson
1975 – Eugenio Montale
1976 – Saul Bellow
1977 – Vicente Aleixandre
1978 – Isaac Bashevis Singer
1979 – Odysseus Elytis
1980 – Czeslaw Milosz
1981 – Elias Canetti
1982 – Gabriel García Márquez
1983 – William Golding
1984 – Jaroslav Seifert
1985 – Claude Simon
1986 – Wole Soyinka
1987 – Joseph Brodsky
1988 – Naguib Mahfouz
1989 – Camilo José Cela
1990 – Octavio Paz
1991 – Nadine Gordimer
1992 – Derek Walcott
1993 – Toni Morrison
1994 – Kenzaburo Oe
1995 – Seamus Heaney
1996 – Wislawa Szymborska
1997 – Dario Fo
1998 – José Saramago
1999 – Günter Grass
2000 – Gao Xingjian
2001 – V. S. Naipaul
2002 – Imre Kertész
2003 – J. M. Coetzee
2004 – Elfriede Jelinek
2005 – Harold Pinter
2006 – Orhan Pamuk
2007 – Doris Lessing
2008 – Jean-Marie Gustave Le Clézio
2009 – Herta Müller
2010 – Mario Vargas Llosa
2011 – Tomas Tranströmer
2012 – Mo Jen
2013 – Alice Munro
2014 – Patrick Modiano
2015 – Světlana Alexijevičová
2016 – Bob Dylan
2017 – Kazuo Ishiguro
2018 – Olga Tokarczuková
2019 – Peter Handke
2020 – Louise Glücková
2021 – Abdulrazak Gurnah
2022 – Annie Ernauxová
2023 – Jon Fosse
2024 – Han Kang
2025 – László Krasznahorkai

The post Nobelova cena za literaturu. Seznam laureátů, zajímavosti a fakta, first appeared on Čítárny.

Nobelova cena za literaturu je bezesporu světové ocenění. U mnoha oceněných autorů se ale objevují otazníky, zda jim byla cena udělena skutečně jen za umělecké dílo. Podívejme se na oceňování ruských autorů.

Z pěti rusky píšících laureátů Nobelovy ceny za literaturu 20. století, byli v SSSR hned čtyři vystaveni přímým politickým útokům, protože udělení ceny bylo vnímáno jako politická provokace (Brodského se to týkalo v menší míře).

„bělogvardějec“ Ivan Bunin (1933)
„antisovětčík“ Boris Pasternak (1958)
Michail Šolochov (1965)
„zrádce“  Alexandr Solženicyn (1970)
„příživník“ Josif Brodskij (1987)

Nobelova cena za mír. K těmto autorům můžeme ještě připočíst disidenta Andreje Sacharova (1975) a Michaila Gorbačova (1990) pouhý rok před rozpadem SSSR.

Takže suma sumárum očekávaný odpor sovětského zřízení vůči autorům nebo cílené politické ovlivňování velmi vlivných sovětských osobností byl HLAVNÍ DŮVOD PRO UDĚLOVÁNÍ NOBELOVYCH CEN RUSŮM.
Tím samozřejmě vůbec nezpochybňuji literární um všech uvedených autorů.
Ale u mnohých byla cena jasný politický záměr s cílem ovlivnit společenské myšlení.

Příklad:
NOBELOVA CENA A PASTERNAK

V lednu 2015 CIA odtajnila původní archiv, do té doby nedostupný. Světlo světa spatřilo asi sto dokumentů o románu Borise Pasternaka Doktor Živago.
Ukazuje se, že CIA věřila, že kniha Doktor Živago „má obrovský propagandistický potenciál proti komunismu v zemích sovětského bloku”.
V červenci 1959 CIA vytiskla devět tisíc výtisků románu v miniaturním vydání (v knize samotné nebylo uvedeno, kdo ji vydal). Distribučním kanálem byl tentokrát Světový festival mládeže a studentstva ve Vídni.
Podle některých zpráv k distribuci knihy v socialistických zemích přispěla americká CIA a britské ministerstvo zahraničí použilo knihu jako propagandu proti komunistickému systému.

Paradoxem ale je, že propagací této knihy CIA zároveň kritizovala i západní kulturu a společnost.
Kniha je ve svých mnoha jedinečných projevech opravdu nadčasová.

NOBELOVA CENA ZA LITERATURU BORISI PASTERNAKOVI BYLA UDĚLENA DÍKY CÍLEVĚDOMÉ PRÁCI CIA.

The post Nobelova cena za literaturu pro ruské autory a její politické zneužívání first appeared on Čítárny.

V roce 2007 byla Irena Sendlerowa nominována na Nobelovu cenu míru. Cenu ale dostal populista Al Gore za projekt o globálním oteplování. Je to jen další důkaz jak zoufale slaboduchým způsobem pracuje porota této světové ceny a jak nedokážeme nebo záměrně nechceme rozpoznat skutečné hodnoty člověka, který obětoval společnosti maximum.

Koneckonců i poslední ocenění prezidenta Obamy, jako frontmana země, která v ten čas byla ve dvou válkách a po dvou měsících vládnutí je další směšnou ukázkou rozhodování zkorumpované poroty. Cena Míru proto dnes nemá žádnou vážnost a měla by být zrušena.

Kdo byla Irena Sendlerowa?
Během druhé světové války pracovala ve Varšavském ghettu. Po dlouhou dobu vynášela na dně tašky s nářadím malé děti z ghetta a v zadní části svého náklaďáku měla místo pro starší děti. Tam také vozila psa, kterého vycvičila štěkat, když auto projíždělo branou. Štěkot pomohl zamaskovat zvuky, které děti mohly svou neopatrností vydávat.

Během let 1942 – 43 se jí podařilo zachránit přes 2500 dětí. Chytili ji v roce 1943 a nacisti ji při výsleších přelámali nohy, ruce. Co všechno se tam dělo, ale nikdo neví. Sama Irena o tom nikdy už nemluvila. Zachránila ji odbojová organizace Żegota, která podplatila dozorce, jenž ji umožnil útěk a zapsal ji do knihy popravených.

Irena Sendlerowa si vedla poznámky o všech dětech, které se jí podařilo osvobodit.
V té době spolupracovala s mnoha sirotčinci, kam děti byly začleněny pod falešnými papíry. Údaje o dětech se zachovaly ve sklenici zahrabané pod stromem na její zahrádce. Ještě v roce 2008 žilo přes 700 děti, které zachránila.

Je zajímavé, že i po válce byla v nemilosti komunistické strany v Polsku. Její děti dokonce nemohly studovat etc. Důvodem byla její činnost za druhé světové války jako členky Żegoty (komunisty pronásledovaného nekomunistického (západního) odboje.

Irena Sendlerowa zemřela  ve věku 98 let 12. května 2008  ve Varšavě.
Pohřbena byla na hřbitově Cmentarz Powązkowski, nejstarším a nejslavnějším hřbitově Varšavy.

Od roku 2002 se v Kansasu 10. března slaví jako “Irena Sendler Day”.
V roce 1999  Norm Conard, středoškolský učitel z Kansasu, zadal čtyřem studentkám, aby prozkoumaly příběh Ireny Sendlerowé. Původně předpokládali, že jde o tiskařskou chybu v počtu zachráněných dětí. Výsledkem projektu byla mimo jiné jednoaktová divadelní hra Life in a Jar  (Život v zavařovačce). Představení založené na činnosti Ireny Sendlerowé mělo v březnu 2008 za sebou více než 240 představení v Severní Americe i Evropě.

Tento článek je napsaný nejen na její počest, ale taky proto, že existují hloupí ignoranti, kteří šíří informace, že nacistický holocaust vlastně neexistoval.
Například katolický biskup Williamson, řekl, že nebyly žádné plynové komory v nacistických koncentračních táborech, a že během holocaustu nezemřelo šest milionů Židů, ale pouze 300.000.

Více Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Irena_Sendlerowa

Poznámka pod čarou…
Jako neuvěřitelná komedie působí česká petice, podporující nominaci sira Nicholase Wintona na Nobelovu cenu míru. Ten v roce 1939 zachránil 669 židovských dětí z území okupovaného nacistickým Německem, ale za úplně jiných okolností a z ŽÁDNOU MÍROU osobního rizika.
Aby tak však vůbec mohl činit, musel před tím jednat s pražským Gestapem a finančně vše zařizovat pracovník British Comittee for Refugees from Czechoslovakia (BCRC) Trevor Chadwick.
Ten však nejen nedostal vyznamenání (in memoriam), ale nepadlo o něm v našich mediích při této příležitosti ani slovo. Snad proto, že připomenout faktické vykupování těch dětí by neznělo tak hrdinsky? Pak ovšem nezbývá než povzdechnout si s Henrym Fordem: Historie je humbuk!

I jeho čin je příkladný, ale myslím, že si nezaslouží, aby jeho jméno bylo spojováno s nadací, která své postavení už tolikrát zneužila. Siru Nicholasi Wintonovi bylo propůjčeno vyznamenání za záchranu spousty židovských dětí (českých, ale i německých a rakouských, které dlely po Mnichovu a anšlusu Rakouska v Praze) před nacismem.

The post Irena Sendlerowa zachránila 2500 židovských dětí, ale komise ji odmítla dát Nobelovou cenu first appeared on Čítárny.

Jedna z primárních studií totalitního myšlení a jeho mechanismů. Kniha nahrazující celou knihovnu o nacismu.
Picard v něm nevidí osamocený jev, nýbrž symptom degenerace a deformace moderního člověka, kterého vnímá jako člověka naprosté diskontinuity, manipulovatelného každým, kdo této roztříštěnosti dá byť zkarikovanou jednotu.

Max Picard / Hitler v nás / Preface © Miroslav Petříček jr., 1996
Translation © Václav A. Černý, heirs, 1996 / © www.dauphin.cz  2023

Max Picard (1888 – 1965)

Narozen v Schopfheimu ze švýcarských rodičů. Studoval medicínu a stal se doktorem lékařství. Medicíny se vzdal a usadil se v kantonu, v Tessinu.
V této době se stal volným spisovatelem. Plodem jeho medicínských, psychologických a fyziognomických studií jsou díla Tvář člověka (Das Menschengesicht) a Meze fyziognomiky (Die Grenzen der Physiognomik), první z nich, fyziognomický rozbor tváří řady významných osobností politického, vědeckého a uměleckého života z různých období světových dějin, v druhé hluboká konfrontace vnějšího výrazu a vnitřního života s vážnou výstrahou před příliš lehkomyslným úsudkem o jiných podle lidské tváře. Česky vyšla taktéž jeho konkrétní aplikace Hitler v nás.
Z ostatních Picardových děl sluší se zaznamenat alespoň Nerozborné manželství (Die unerschütterliche Ehe), Svět mlčení (Die Welt des Schweigens) a vynikající „cestopis“ po Itálii: Zničený a nezničitelný svět (Zerstörte und unzerstörbare Welt).

V roce 1952 byl Max Picard vyznamenán Hebelovou cenou.
Jeho díla vycházejí (kupodivu!) nejen v nových a nových nákladech v mateřské řeči, ale též anglicky, francouzsky, italsky, ve švédštině, holandštině, dánštině, vlámštině a v japonštině – a jak napsala mnichovská Neubau, čtou se stejně v Indii jako na Sorbonně. Celé Picardovo dílo ve své podivuhodné sevřenosti, nádherném klidu a hlubokém veselí, ve své moudrosti, která k nám mluví ze staletí na staletí, si podmaňuje čtenáře na celém světě a vede k vážnému zamyšlení.

Ukázka:

Takhle vypadá nacismus, takový je, když se na něj pouze hledí, když se zapomene, co o něm bylo řečeno a napsáno: z propasti obrovitého nic cosi řve, ozývá se křik, a není jasné, je-li to křik utlačujících, nebo utlačovaných; zvedají se ruce, a není jasné, jde-li o ruce vrahů, nebo k obraně pozvednuté ruce ubíjených, katů, či jejich obětí – pak je chvíli ticho, ale není jisté, odkud pochází, stejně jako předtím nebo jisté, odkud pocházejí výkřiky. To řve samo nic a z něj vychází i to ticho, když spolkne vlastní řev. Pak se znovu vyvalí řev z té nicoty, pouhý řev: to samo doširoka zející nic se veřvává do všeho, nač narazí, například do rodiny, řevem povelu, který roztrhne od sebe muže, ženu a děti, anebo vpadne do celého národa, který roztrhne vedví.

Těmto vyřvávaným povelům, jimiž byli Švarcvaldští nebo Holanďané vyrváni ze své země a deportováni do Ruska jako osadníci a jimiž byli východní Němci štváni do Lotrinska, záleželo méně na tom, aby byl rozkaz vykonán, jako na tom, aby se prostě řvalo: nicota se roztrhla v řev a řevem dále trhala a ničila vše, nač narazila.
Tak se umí rozeřvat pouze nic, které samo ví, že tu vlastně není, a řevem chce dokázat sobě i jiným svou existenci.
To je fenomenologický aspekt nacismu. Takhle nevypadá ani politický, ani sociologický nebo psychologický jev. Takovou tvářnost má pouze jev démonický.

Jen člověk, který nemá vnitřní kontinuitu, který žije bez souvislosti od okamžiku k okamžiku, musí svou existenci stále vyřvávat, aby se ujistil, že tu je. Sebe sama sobě i jiným neustále veřvává do vědomí pouze ten, kdo v každém okamžiku zapomíná, že je. Neustále se totiž ztrácí ve vlastní prázdnotě a nesouvislosti.

Řvaná hesla, která nacismus v každém okamžiku vydával, nebyla určena naslouchajícím, lidu – platila především řvoucím samým: ti řvoucí, Hitler, Goebbels a jiní, chtěli sami sobě řevem dokázat, že jsou.

Diktátor sám je tak nesouvislý a prázdný vinou své nesouvislosti, že teprve řvaním hesla zjišťuje, že existuje. To heslo vydává spíše pro sebe než pro jiné, sám sebe nejprve tvoří tím heslem, protože se neustále znovu ztrácí ve vlastní prázdnotě a nesouvislosti. Ale i ti ostatní, ti, co naslouchají, vznikají teprve řevem hesel, nechávají se jimi teprve stvořit. Proto jsou tak spjati se svým vůdcem, protože teprve jím byli stvořeni.

Jako by strom neustále volal: Já jsem strom, nebo ještě spíš jako kdyby kus plechu neustále řinčel: Já jsem kus plechu, aby sám sobě dokázal, že tu ještě je – je to komické a děsivé zároveň, a takový je řev nacismu: komický a děsivý zároveň.

Nicota už tu byla před Hitlerem, dosud však nikdy neměla vlastní výraz, hitlerismus dal nicotě výraz, který nicotě odpovídá – řev, ne řeč, neboť nicota žádnou řeč nemá.

Nacismus dovršil pouze stav vnitřně nesouvislého člověka. Není zapotřebí mnoho, aby se dospělo od života z okamžiku na okamžik k životu v nicotě, a život v nicotě je křik v nicotě.

II.
Nacista nežije z trvání a klidu, nýbrž z okamžiku a pohybu. Nejstrašnější však není jeho neklid, jeho dynamismus, nýbrž jeho klid, jeho nehybnost. Když je nacista dynamický, musí přece dělat i pohyby, které jsou také jiným lidem na světě běžné, musí pohybovat nohama a rukama a rovněž svaly v obličeji ne o mnoho jinak než kdokoli jiný, i když těchto pohybů zneužívá ke zlým činnostem. Ale v klidu, v nehybnosti patří pouze sám sobě, výhradně a jen své vlastní děsivosti.

The post Max Picard. Hitler v nás, kniha nahrazující celou knihovnu o nacismu first appeared on Čítárny.

Byl geniální, velmi umanutý a uznával ho celý svět. Jmenoval se Alfred Bernhard Nobel (21.10. 1833 – 1896). Za svůj život zrealizoval 355 patentů převážně v oboru chemie. Podmanil si  energii nitroglycerinu a objevil dynamit. A aby obě válčící strany viděly koho vraždí, vynalezl bezdýmový střelný prach i výbušnou želatinu. (1876 výbušná želatina, 1887 ballistite, výbušný prach) Neobyčejný finační zisk z těchto objevů dal základ rozvoji nadnárodních společností. Nobel sám založil na sto podniků ve dvaceti státech světa.

Byl zřejmě první člověk, který vyslovil názor, že války přestanou kvůli vynálezům zbraní hromadného ničení, než ze snah mírových aktivistů.
Velké zlo by mělo vykonat velké dobro. A začal vymýšlet zbraň, která by vyděsila lidstvo tak, že by dobrovolně odstoupili od válek. Jeho poslední patent byla raketa, která ulétla tři kilometry.

Ale jako každý člověk, jednoho dne zemřel a zanechal po sobě třicet miliónů švédských korun, které se staly základem Nobelovy nadace.
Zcela jistě tato finanční odměna pomohla mnoha nositelům dokončit vědeckou práci, dopsat knihu nebo aspoň nežít v nouzi. Snad můžeme věřit tomu, že své dílo nesměřovali ke zkáze, ale k dobru, stejně jak tomu věřil Nobel. A přesto nikdy nevíme, zda další generace jejich dílo nezneužije ve jménu posedlosti a touhy po moci, které zpětně nazýváme zlem.

A tak se mi zdá, že i Nobelova cena míru je cítit nejen střelným prachem, ale i věčnou touhou vyzkoušet nejdřív tu horší stránku každého nápadu a teprve potom si říct: Tudy cesta nevede. Jako bych slyšel Cimrmana. Co je na světě zneužitelné, se nejdřív zneužije. Existuje větší důkaz lidské stupidity?

Proč si rozumný člověk přestává ceny vážit?
Původní záměr ocenit vědecké objevy znamenající přínos pro lidstvo se postupně degradovalo nesmyslným přidáním ceny za ekonomii (udělována Švédskou říšskou bankou od roku 1968) a často kontroverzní Nobelovou cenou míru, udělována komisí norského parlamentu.
Ta je dnes příčinou hlasitého smíchu nad lidskou hloupostí a nad lobbismem, který v kruzích Švédské akademie bezesporu panuje a která velmi často rozhoduje na základě jednostranné politické poptávky ve prospěch USA.

Připomeňme jen ty nejkřiklavější rozhodnutí:
Udělení ceny Míru americkému ministrovi Henrymu Kissingerovi za údajné diplomatické jednání ve válce ve Vietnamu, kterou rozpoutaly samy Spojené státy.
Přiznání ceny v roce 1994 kontroverznímu politikovi Jásiru Arafatovi nebo dokonce už naprosto nepochopitelná cena (2009) velmi kontroverznímu Baracku Obamovi, za nulový přínos světovému míru po několika měsících jeho vlády v době, kdy USA vedla několik útočných válek ve světě.
Směšné je i udělení Nobelovy ceny úřednické a ve své podstatě nedemokratické Evropské unii a jejich nevoleným představitelům.
Výrazem neúcty k opravdovým mistrům literatury je udělení nobelovky zpěvákovi Bobu Dylanovi v roce 2016 za jeho literárně-průměrné texty.
V roce 2021 byla komunisticky laděná Black Lives Matter nominována na Nobelovu cenu za mír. Asi za to, že jejich lidé způsobili největší škody ze všech občanských nepokojů v historii Spojených států.

Sympatická videopoznámka k Nobelově cenu Míru ve zpravodajstvi Bulva
{youtube}YaL6lKOmKLQ{/youtube}

The post Bernhard Nobel a prestiž Nobelovy ceny, která se stává projevem kolektivní lidské stupidity first appeared on Čítárny.

Vydané knihy nakladatelství Odeon, oceněné světovými cenami i Nobelovou cenou. Příjemný výběr!

Současný ODEON navazuje od roku 1999 na tradici někdejšího renomovaného nakladatelství a věnuje se překladovým i domácím autorům.
Knihy vycházejí v těchto edicích:
Světová knihovna, Knihovna klasiků, Česká řada a Edice poezie.
Mezi kmenové autory Odeonu patří John Irving, Delphine de Vigan, Saru Baume, Haruki Murakami, Chuck Palahniuk, Michel Houellebecq, Michael Cunningham či Sofi Oksanen. 

NOBELOVA CENA:

Edice Nobelova cena

MAN BOOKER PRIZE:

1998 Ian McEwan: Amsterdam (Odeon 2012)

2003 DBC Pierre: Vernon Bůh Little (Odeon 2005)

2004 Alan Hollinghurst: Linie krásy (Odeon 2006)

2006 Kiran Desai: Dědictví ztráty (Odeon 2008)

2007 Anne Enrightová: Shledání (Odeon 2009)

2011 Julian Barnes: Vědomí konce (Odeon 2012)

MAN BOOKER INTERNATIONAL PRIZE:

2005 Ismail Kadare: Krvavý duben (Odeon 2007)

PULITZEROVA CENA:

1999 Michael Cunningham: Hodiny (Odeon 2002)

2001 Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (Odeon 2004)

2010 Paul Harding: Tuláci (Odeon 2011)

2011 Jennifer Eganová: Návštěva bandy rváčů (Odeon 2012)

GONCOURTOVA CENA:

2006 Jonathan Littell: Laskavé bohyně (Odeon 2008)

2007 Gilles Leroy: Alabama song (Odeon 2009)

2010 Michel Houellebecq: Mapa a území (Odeon 2011)

PRIX FEMINA:

2000 Camille Laurens: V náruči mužů (Odeon 2002)

2004 Jean-Paul Dubois: Život po francouzsku (Odeon 2006)

2005 Régis Jauffret: Blázinec (Odeon 2006)

2006 Nancy Huston: Rodová znamení (Odeon 2008)

NATIONAL BOOK AWARD (USA):

1999 Cha Ťin (Ha Jin): Čekání na Lina (Odeon 2001)

2006 Richard Powers: Stopy paměti (Odeon 2008)

2009 Colum McCann: Co svět světem stojí (Odeon 2011)

PEN / FAULKNER AWARD (USA):

2000 Cha Ťin (Ha Jin): Čekání na Lina (Odeon 2001)

2006 E. L. Doctorow: Pochod k moři (Odeon 2007)

IMPAC DUBLIN LITERARY AWARD:

2009 Michael Thomas: Do dna (Odeon 2010)

2011 Colum McCann: Co svět světem stojí (Odeon 2011)

COSTA BOOK AWARD:

2008 Sebastian Barry: Tajný deník (Odeon 2009)

The post Odeon. Knihy nakladatelství oceněné světovými cenami a Nobelovou cenou first appeared on Čítárny.