Edgard Allan Poe, Havran. Světově známá báseň vystihuje celou složitost života básníka a jeho mimosmyslového chápání světa, kterou vepsal do tajemných slov plných symbolů.
Existuje cca 16 překladů této básně. Pro nás byl nejzajímavější překlad Vítězslava Nezvala.

Edgar Allan Poe / Havran

Překlad Vítězslav Nezval

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –
jednou jen a pak už ne.“

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;
Abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
jednou jen a pak již ne.“

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
„Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,
že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně –
venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvko na znamení,
jenom plaché osloveni „Lenoro?“ zní zimničně,
to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;“ –
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné:
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
Havran děl: „Už víckrát ne.“

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze veleni záhadné
na poprsí nade dveřmi – v póze velmi záhadné
a říká si: „Už víckrát ne.“

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané –
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
„Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne –
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“
Však havran dí: „Už víckrát ne.“

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: už víckrát ne!“

Když však havran bez ustáni ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
„Už víckrát ne“.

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž neuhoří své ruce, mdlé a malátné
ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
„Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ –
však havran děl: „Už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi ptáka nebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –
statečně, byt opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdaň. najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –
havran dí:„Už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal taji, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ –
havran dí: „Už víckrát ne.“

„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“
Havran dí: „Už víckrát ne.“

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v sněni přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se – víckrát ne.

 

Edgar Allan Poe / The Raven

Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore –
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping, rapping at my chamber door –
” ‘Tis some visitor,” I muttered, “tapping at my chamber door –
Only this and nothing more.”

Ah, distinctly I remember it was in the bleak December;
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
Eagerly I wished the morrow; – vainly I had sought to borrow
From my books surcease of sorrow – sorrow for the lost Lenore –
For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore –
Nameless here for evermore.

And the silken, sad, uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me – filled me with fantastic terrors never felt before;
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating
” ‘Tis some visitor entreating entrance at my chamber door –
Some late visitor entreating entrance at my chamber door; –
This it is and nothing more.”

Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
“Sir,” said I, “or Madam, truly your forgiveness I implore;
But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you” – here I opened wide the door; – – –
Darkness there and nothing more.

Deep into that darkness peering, long I stood there wondering fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortal ever dared to dream before;
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
And the only word there spoken was the whispered word, “Lenore?”
This I whispered, and an echo murmured back the word, “Lenore!”
Merely this and nothing more.

Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard the tapping somewhat louder than before.
“Surely,” said I, “surely that is something at my window lattice;
Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore –
Let my heart be still a moment and this mystery explore; –
‘Tis the wind and nothing more!”

Open here I flung the shutter, when with many a flirt and flutter,
In there stepped a stately Raven of the saintly days of yore;
Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed he;
But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door –
Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door –
Perched, and sat, and nothing more.

Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
By the grave and stern decorum of the countenance it wore,
“Though thy crest be shorn and shaven, thou,” I said, “art sure no craven,
Ghastly grim and ancient Raven wandering from the Nightly shore –
Tell me what thy lordly name in on the Night’s Plutonian shore!”
Quoth the Raven “Nevermore.”

Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning – little relevancy bore;
For we cannot help agreeing that no living human being
Ever yet was blessed with seeing bird above his chamber door –
Bird or beast upon the sculptured bust above his chamber door,
With such name as “Nevermore.”

But the Raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only
That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
Nothing farther then he uttered – not a feather then he fluttered –
Till I scarcely more than muttered “Other friends have flown before –
On the morrow he will leave me, as my Hopes have flown before.”
Then the bird said “Nevermore.”

Startled at the stillness broken by reply so aptly spoke,
“Doubtless,” said I, “what it utters is its only stock and store
Caught from some unhappy master whom unmerciful Disaster
Followed fast and followed faster till his songs one burden bore –
Till the dirges of his Hope that melancholy burden bore
Of ‘Never – nevermore.'”

But the Raven still beguiling my sad fancy into smiling,
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird and bust and door;
Then, upon the velvet sinking, I betook myself to linking
Fancy unto fancy, thinking what his ominous bird of yore –
What his grim, ungainly, ghastly, gaunt, and ominous bird of yore
Meant in croaking “Nevermore.”

This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom’s core;
This and more I sat divining, with my head at ease reclining
On the cushion’s velvet lining that the lamp-light gloated o’er,
But whose velvet-violet lining with the lamp-light gloating o’er,
She shall press, ah, nevermore!

The, methought, the air grew denser, perfumed from an unseen censer
Swung by seraphim whose foot-falls tinkled on the tufted floor.
“Wretch,” I cried, “thy God hath lent thee – by these angels he hath sent thee
Respite – respite and nepenthe from thy memories of Lenore;
Quaff, oh quaff this kind nepenthe and forget this lost Lenore!”
Quoth the Raven “Nevermore.”

“Prophet!” said I, “thing of evil! – prophet still, if bird or devil! –
Whether Tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted –
On this home by Horror haunted – tell me truly, I implore –
Is there – is there balm in Gilead? – tell me – tell me, I implore!”
Quoth the Raven “Nevermore.”

“Prophet!” said I, “thing of evil! – prophet still, if bird or devil!
By that Heaven that bends above us – by that God we both adore –
Tell his soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
It shall clasp a sainted maiden whom the angels name Lenore –
Clasp a rare and radiant maiden whom the angels name Lenore.”
Quoth the Raven “Nevermore.”

“Be that word our sign of parting, bird or friend!” I shrieked upstarting –
“Get thee back into the tempest and the Night’s Plutonian shore!
Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
Leave my loneliness unbroken! – quit the bust above my door!
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!”
Quoth the Raven “Nevermore.”

And the Raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
And his eyes have all the seeming of demon’s that is dreaming,
And the lamp-light o’er him streaming throws his shadow on the floor;
And my soul from out that shadow that lies //floating// on the floor
Shall be lifted – nevermore!

The post Edgard Allan Poe. Havran. Tajemná báseň plná symbolů first appeared on Čítárny.

Kniha volně navazuje na Fenclovu biografii Roberta Louise Stevensona (zřejmě první a zatím jedinou u nás samostatně vydanou), která byla po dobu jednoho roku na pokračování zveřejňována literárním časopisem Tvar.
Vyšla pak jako 26. svazek edice Ulita pod titulem Dvě tváře doktora Jekylla (2012, ISBN 979-80-86446-58-5) s obrázky sochaře Marka Škubala, mj. hrdiny Fenclovy knížky Lektorka z galerie na rohu.

Výběr z kapitol:
Edgar Poe a dutá Země (Pozn. Napsal jsem především s přihlédnutím k Baileyho studii Zdroje Poeova Pymy A Pfalla, kterou mi v torontské univerzitní knihovně ofotografoval Josef Škvorecký), Edgar Poe vynálezcem, Na pomoc přichází žena či „Havran nejen podle Škvoreckého“.

Už roku 2006 ale Fencl vydal jako 6. svazek té samé edice Ulita a ve výtvarné redakci Václava Maliny publikaci Norman Bates kontra Fantomas ilustrovanou Michalem Neradilem (ISBN 80-86446-28-X) a obírá se vevnitř životy dalších sedmi svých oblíbených autorů Charlese Dickense, Roberta Blocha, Gastona Lerouxe, Arthura Machena, Pierra Souvestra, Marcela Allaina a Jamese Matthewa Barrieho. Epilogy opatřil Ulity 6 a 26 v obou případech bohemista Vladimír Novotný.

Ivo Fencl: Tři tváře Edgara Poea.
Včetně tří ukázek z poezie a prózy Edgara Allana Poea v překladu Petra Krula. Jako 62. svazek edice Ulita nakladatelství Pro libris (edici řídí Vladimír Novotný) vydala za finančního přispění Ministerstva kultury Knihovna města Plzně. Ilustroval Tomáš Kůs. Předmluva Martin Jiroušek.
Doslov Domov jménem tajemství napsal Martin Petiška. Redakce Jana Horáková a Vladimír Gardavský. Typograficko přípravu realizoval Miroslav Krist v tiskárně a nakladatelství ArtKrist. Tisk „MK tisk Miroslav Kratochvíl“. Plzeň 2020. ISBN 978-80-88282-12-9

The post Ivo Fencl. Tři tváře Edgara Poea first appeared on Čítárny.

Edgar Allan Poe (19. ledna 1809, Boston – 7. října 1849, Baltimore) měl na Verna větší vliv, než si většinou uvědomujeme. Francouz Verne byl tímto výjimečným Američanem, i díky Baudelairovi, úplně uhranut.

Už Pět neděl v balóně (1863) nese uvnitř v sobě některé doteky Poeových vzduchoplaveckých povídek a úžasné pasáže z podzemního oceánu v Cestě do středu Země (1864)? To je již hotová tresť Edgara Allana Poea – a finále Příběhů Arthura Gordona Pyma. A střetnutí s podzemním pračlověkem v téže knize?

Není snad odleskem bílé postavy z konce Poeova románu? Přečtěte si obě knížky příležitostně ještě jednou, anebo prolistujte, a dáte mi za pravdu.

Verne navíc vydal o Poeovi známou studii… Věnoval se snad takhle moc jakémukoli jinému spisovateli?

Taky jeho kapitán Hatteras (1866) je trochu Gordon Pym a když na severním pólu najde sopku, tak to Vernovi možná vnukl také Poe… Pravda, Poe líčí sopky a zemětřesení pří pólu jižním…

Ani to není vše. Je tu i nezvykle drsný román Chancellor (1875),
opět jako vzpomínka na hrůzy líčené v Pymovi, i když, pravda, před kanibalismem Verne s Hetzelem na úplně poslední chvíli ucukli. “Jsi přece dětský, dětský autor,” slýchal zkrátka Verne od nakladatele a zvolna i sám přestal cílit výš. Musel se nějak živit. A tak se krotil. Šel Hetzelovi takříkajíc na ruku, nicméně na svého Edgara Poea nezapomínal. I začátek Tajemství pralesa (1881) je děsuplným ozvukem luštění šifry ve Zlatém broukovi (1843), která inspirovala rovněž úvod již zmíněné Cesty do středu Země, a působivá scéna s „oživlou“ mrtvolou stoupající ode dna řeky Amazonky (v Tajemství pralesa) je vskutku jak vystřižená z Poea. Vzpomeňme v této souvislosti hlavně na líčení smrtícího postrašení vzbouřenců v Pymovi, ale také na pointu povídky Vrah jsi ty!

The post Jak ovlivnil Američan Edgar Allan Poe psaní Francouze Julese Verna first appeared on Čítárny.

Lynn Cullen (1955) je šikovnou spisovatelkou pro děti, původem z Indiany, autorkou již dvaceti titulů se slabostí pro Edgara Allana Poea, byť si jej žensky idealizuje. V románu. Jmenuje se Mrs. Poe (2013, česky 2015 v překladu Zdíka Duška) a Cullenová se tu zcela vžila do zapomenuté básnířky Frances Osgood, která se s autorem Havrana stýkala. Zaspekulovala si ohledně jejich vztahu a někteří literární historici samozřejmě připouštějí, že Poe a Osgood mohli být milenci. Byť… Nikdy se třeba neuvažovalo o možnosti, že spolu počali dítě.

Lynn Cullen prý nejprve prostudovala knihu Thomase a Davida K. Jacksona The Poe Log a další materiály. S jednou školní výpravou rovněž absolvovala prohlídku Poe Cottage v Bronxu, New York, kde mj. spatřila smrtelné lůžko básníkovy ženy Virginie.
Za pomoci prastarých map se pak pokusila projít i místa, kudy snad kráčeli Edgar Allan a Frances, a pak usedla a osobitým stylem sepsala 376 stran, odehrávajících se především roku 1845, ale i v letech 1846 a 1847 (třiatřicet závěrečných stran), aby všechny následující tragédie zahrnula pouze do závěrečné poznámky.

Jaké to tragédie? Možná tušíte.
30. 1. 1847 podlehla tuberkulóze čtyřiadvacetiletá Virginia Poeová.
V říjnu 1847 zesnula – z neznámých příčin – i šestnáctiměsíční Fanny Fay Osgood, dcera Frances.
7. 10. 1849 zemřel – za záhadných okolností – sám Edgar Poe. Ve věku čtyřicet let.
12. 5. 1850 zemřela pak na tuberkulózu i Frances Osgood. Ve věku 38 let.
26. 6. 1851 podlehla souchotinám rovněž druhá Francesina dcera May Vinnie ve věku jedenáct let.
31. 8. 1851 zemřela na tutéž nemoc v patnácti letech i její třetí dcera Ellen. A Poeova tchýně a současně teta „Muddy“ Clemmová?
Sice se stala správkyní básníkovy pozůstalosti, ale veškerá jeho díla předala či prodala kritiku Rufusi Griswoldovi, i když se všeobecně vědělo o jeho nenávisti (až sallierovské, řekli bychom dnes) k Poeovi.
Sama zemřela v bídě a osamění roku 1871 v Církevním domově v Baltimore, kterážto instituce sloužila kupodivu předtím jako Washingtonova lékařská fakulta. Právě tam zesnul i Poe.

A Rufus Griswold? Jen dva dni po jeho smrti napsal do New York Tribune: „Edgar Allan Poe je mrtvý…
Toto oznámení možná mnoho lidí překvapí, ale málokoho rozesmutní.“ A pak? Po zbytek svého mizerného života sugeroval světu svou vizi Poea-narkomana, Poea-šílence. Upravoval také bohorovně jeho dopisy, aby působily agresivněji, lhal o jeho někdejší dezerci z armády (zde mohl mít, pravda, špatné informace) a spekuloval o sexuálních stycích básníka s tchýní. Jeho biografie bohužel zůstala až do roku 1875 jediným široce dostupným zdrojem informací o Poeovi a pověst génia nenávratně pošpinila. Sám Griswold zemřel roku 1857, jak jinak, na tuberkulózu, a sám v pokoji, který si vyzdobil obrázky sebe, Frances a Edgara (kupodivu). Ale vraťme se na začátek románu Lynn Cullenové.
Autorka ho velmi tradičně uvádí Havranem, jehož nám kniha předestírá v Nezvalově překladu, ale staví se tu prvořadě na jiné Mistrově básni, známé jako Ulalume, a spekuluje se o její souvislosti s verši Fannin první úsměv právě od Frances Osgood. Jimi se také svazek uzavírá a nestojí ani za fajfku tabáku.
Podle Cullenové je ovšem právě Ulalume Poeovou emocionálně nejupřímnější básní a doslova o tom píše:

„Při jejím studiu jsem měla pocit, že rozumím jeho vztahu s Frances i bezedné sklíčenosti, již prožíval po jejich rozchodu.“

Rozchodu? Ano. A Cullenová vychází i z jednoho Francesina dopisu kritiku Griswoldovi (z roku 1850), ve kterém je vylíčeno vůbec prvé básnířčino setkání s Poem, a jak na ni učinil dojem. „Od té doby až do jeho smrti jsme byli přátelé,“ tvrdí Osgoodová v onom dopise budoucímu životopisci básníka a možná překvapivě dodá:

„Udržovala jsem s panem Poem korespondenci, ve shodě s naléhavými žádostmi jeho manželky, která věřila, že na něj mám zklidňující a blahodárný vliv.“

Jestliže jsem se před chvílí zmiňoval o klíčovém roce 1845, do kterého se zde vše soustřeďuje, nutno dodat, že se autorka – v kůži paní Osgoodové – víckrát vrací prostřednictvím retrospektiv také do minulosti a líčí mj. první setkání s Poem i první své setkání s Griswoldem; ale i trudné básníkovo dětství. Několikrát se v knize vrací i velmi důležitý motiv toho, že také „kontroverze prodává“, a jak dnes víme, Griswold nechtěně znásobil legendu.

Co metaforu Poeových vztahů k ženám se ovšem Cullenová křečovitě pokouší využít povídku William Wilson.
Podrobněji rovněž líčí, jak vznikl příběh o panu Valdemarovi, k čemuž je prostě nucena oním letopočtem 1845 (fakta) a najdeme v textu roztroušeny narážky i na několik dalších povídek; a přece nemám po dočtení pocit, že autorka Poeovo dílo zná, a vsadil bych se, že je tomu spíš naopak. Víc ji zajímal on sám, jeho životem si nepochybně prošla a musela prozkoumat i životy další, takže o padouchu Griswoldovi (slovy jedné postavy) zvíme dokonce i to, že:

„bydlel v jiném městě, než jeho manželka, když ještě žila, a teprve po její smrti po ní začal tesknit. Slyšela jsem, že když přijel domů, museli ho odtrhnout od jejího mrtvého těla a po pohřbu nechtěl opustit její hrob, dokud nezasáhl příbuzný. Co víc, čtyřicet dní po pohřbu ji nechal vykopat, odstřihl si loknu z jejích vlasů, pověsil se na její zčernalé tělo a vzlykal jako dítě.“

Ctihodná Lynn Cullenová ovšem nepoškodila svůj román podobnými senzačnostmi a lze podle mě překousnout i to, že velkou část informací získáváme z rozhovorů hrdinů, které se tím stávají nepravděpodobnými a jako z učebnice. Příliš absurdně však působí něco jiného, a to zapojování dobově význačných postav do děje. Je snad přímo vystřižené z filmu Jára Cimrman, ležící, spící, a cituji:

Jakmile mě reverend Griswold uviděl, hned popoběhl, smekl a uklonil se Bartlettovým i mně. „Smím se k vám připojit?“
„Ano.“ Nenapadlo mě, jak bych ho mohla odmítnout. „Prosím.“
Množství lidí na chodníku vyžadovalo, abychom se rozdělili do dvojic. Reverend Griswold pochopitelně kráčel vedle mě. V jednu chvíli se slavnostně dotkl klobouku na pozdrav Jamesi Fenimoru Cooperovi s manželkou – známý spisovatel se nejdřív koukl na svou ženu, než s úklonou oplatil pozdrav. O něco později reverend srdečně zavolal na užaslého starostu New Yorku, zato když se k němu přiblížil jakýsi seriózní mladík, odmávl ho pryč s výkřikem: „Teď ne, Hawthorne! Brzy si ten váš rukopis o šarlatovém čemsi přečtu.“

Nezbývá asi, než takou polopatičnost akceptovat a pokračovat v procházce ještě na následující straně. Hle:

„Propána!“ Usmála jsem se. „Mladý pan Roosevelt, jak to komicky vypadá?“ A věřte, že nás nemine ani obdobné setkání na ulici se Samuelem Morsem. A zmiňováni jsou také Barnum, charismatický Franz Liszt a Washington Irving – i se „svým bezhlavým jezdcem“.

Ještě štěstí, že si autorka zjistila, že tento autor tehdy zrovna pobýval ve Španělsku.
A jak nám Cullenová podává vzájemné sbližování hrdinů? Cituji:

Chytil mě za zápěstí. „Potřebuju tě.“
„To nejde,“
„Tak proč jsi přišla?“
„Byli bychom vyvrhelové.“
„To je mi jedno.“ Přitiskl mě k sobě. V matném světle plynových pouličních lamp jsem viděla vášeň v jeho očích. Jeho syrová touha mě vzrušovala a zároveň mi naháněla strach.
Hlas mu překypoval nespoutanou naléhavostí. „Jsi všechno, co jsem kdy chtěl. Celý život jsem na tebe čekal.“
Odtáhla jsem se. „Co tvoje manželka? Bojím se, že takovou ránu nevydrží.“
„To ji neznáš.“
„Ani ji nechci znát. Nesnesu pomyšlení, co by to s ní udělalo.“
Pustil moje zápěstí. „Ano, máš pravdu. Je dobře, že ji neznáš. Pro tvoje vlastní dobro.“
A ještě později se Poe opět dosti čítankovými slovy přiznává, že si vlastně třináctiletou Virginii bral proto, že mu spolu se svou matkou „nabídly stabilitu“ a vzhlížely k němu, když byl ještě pro ostatní nula. Tak to doslova deklamuje a dodá: „Byl jsem sám a zranitelný.“
„Ale vzal sis ji.“
„Moje manželství nebylo ani tak spojením dvou plnoletých dospělých, jako spíš zbrklou snahou o bezpečí ze strany vyděšených dětí. Virginia byla stejně chudá jako já – ne, ještě chudší.“

Netřeba jistě tyto dialogy komentovat a notně idealizovaná je zrovna tak scéna společného pikniku E. A. Poea, Frances, jejích dcerek a Rufuse Griswolda, který se na rozdíl od ostatních opije a usne pod keřem. Cituji:

„Moje dcery vycítily, že je (Griswold) mimo, a nechaly ho být. Místo toho věnovaly pozornost panu Poeovi – takhle by se soustředily na otce, kdyby tu byl. Paní Clemmová se pustila do pletení, paní Poeová do náhrdelníku z fialek…“

A Poe?
Poe slovy paní Cullenové chvíli „bloumá“ kolem a předstírá, že nemůže najít jedno z děvčátek, ale vcelku brzy děti s jejich schovávanou zradí a „tajemně přijde“ za Frances, takže čteme: Tělem se mi rozlila radost. „Devadesát devět,“ počítala v dálce Vinnie. „Sto. Už jdu!“

Dojde ovšem i na návrat Francesina manžela Samuela (malíře) a Poe se poté po Broadwayi prochází s celou cizí rodinou. „Většina lidí si nicméně asi všimla jen onoho rodinného přítele,“ míní vypravěčka. „Po vydání knihy povídek jeho popularita dosáhla závratných výšin. Snad každé čtyři kroky ho oslovil nějaký obdivovatel, který si chtěl povídat o jeho dílech.“ Atd.

A zda to skutečně vše proběhlo tak? ptám se – odkojen (jako mnozí mé generace) básníkovým životopisem od Miroslava Holuba (1972), který vyznívá o dost truchlivěji.
Nu, asi těžko. Ale bylo by to překrásné.
Až po těch několik úžasných point knihy, které tu ovšem nevyzradím.

The post Edgard Poe. O záhadách milostného života génia spekuluje Lynn Cullen first appeared on Čítárny.

Hrabě de Chanteleine je historická próza o šestnácti kapitolách. Odehrává se za krvavých časů Velké francouzské revoluce, sepsal ji mladý Jules Verne i pod vlivem tenkrát ještě žijícího Alexandra Dumase staršího (1802-1870) a své fiktivní postavy zasadil mezi zcela reálné historické osobnosti a děje let 1793-1794.
Titulní hrabě Humbert de Chanteleine ovšem zůstává fikcí jen částečnou jsa inspirován zcela reálným poručíkem Pierre-Suzanne Lucasem de La Championniere (1769-1828), s jehož potomky se Verne znal. Právě od nich ostatně i získal poručíkovy paměti psané už roku 1798; knižně vyšly až rok před Vernovou smrtí pod titulem Vzpomínky na válku ve Vendée (1904).

Jak ve svých poznámkách k českému vydání připomíná Radomír Suchánek, skutečný de Chanteleine byl amnestován roku 1802 a počínaje rokem 1803 zastával až do smrti post starosty.
Ve Vernově próze ovšem ještě bojuje – za krále i katolickou víru, proti nové republice, jakobínskému teroru i proti Konventu. A právě revoluční smršť pro něj taky dělá krajně nebezpečným nepřátelství jeho bývalého sluhy Karvala, vraha a zločince, jenž mu přísahá pomstu; a nejen hraběti, nýbrž jeho celé rodině. De Chanteleine přichází o ženu i dceru (žena umírá, dcera mizí) a vystavován je rovněž dalším útrapám, které překoná také díky pomoci nového sluhy Kernana. Vynikajícím přítelem se mu stává též rytíř Henry de Trégolan. Přesto se už zdá, že hrabě skončí jako mnozí další pod gilotinou; ale dojde k tzv. thermidorskému převratu, je zatčen třeba i krvavý Maximilien Robespierre a během chaosu osvobodí hraběte dav přímo z popravčí káry, aby se mohl na pár let vzdálit z Francie do bezpečí. – A ústřední padouch? Nu, jeho smrt (a vizme knižní ilustraci) připomíná trochu konec padoucha Zirona v kráteru Etny v daleko pozdější verneovce Matyáš Sandorf.

Když Jules Verne Hraběte de Chanteleine psal, byl ještě poněkud ovlivněn svou prací dramatika, a tak jsou některé epizody řazeny jako herní akty.
Budoucí král snílků začal s touto ranou prózou roku 1862 a poprvé vyšla v pouhých třech pokračováních v časopise Musée des familles v říjnu až prosinci 1864: poté, co ji odmítlo nakladatelství Hetzel.

Kniha Hraběte de Chanteleine ovšem obsahuje v českém vydání ještě i druhou část, jíž je zapálený esej Edgar Poe a jeho dílo z dubna 1864, rozčleněný do čtyř kapitol a původně zveřejněný v tomtéž populárním časopise.
Dnešní čtenář už sycený četnými pracemi řady poeovských badatelů tu ovšem odhalí omyly a zdaleka nikoli veškeré prózy amerického básníka Verne při psaní znal – a převyprávěl jich tu vlastně jen třináct. – Přesto či taky proto je to esej zajímavý.
Úvodem připomíná Baudelairovu (1821-1867) zásluhu o „francouzského Poea“ a nemůže se rovněž aspoň stručně nevěnovat německému, respektive Hoffmannovu vlivu na Poea, jakožto i vlivu anglických gotických románů (Ann Radcliffová). Skoro jako vzorný studentík rozebírá pak Jules Verne nejprve už dnes klasické Vraždy v Rue Morgue i další dvě slavné Poeovy detektivky, jak se teprve časem začalo onomu žánru říkat, a dále se povětšinou věnuje prózám, které dnes náleží do přihrádky se science fiction. A především (už po dvou dnech odhalené a přiznané) novinové mystifikací Senzace s balónem (1844) pro The New York Sun, což je povídka o fiktivním prvním přeletu Atlantiku balónem Victoria.

Spolu s Radomírem Suchánkem nyní připomeňme, že už devět let před vydáním tohoto Poeova žertu, a tedy roku 1835, uspěl v těch samých novinách Sun s jinou mystifikací i jistý Richard Adam Locke.
V čase uveřejnění nové „kachny“ ten muž už pro list dokonce pracoval a v té souvislosti je zajímavé, že si americký básník opakovaně stěžoval právě na něj a na to, že Lockeův text „napodobuje a kopíruje“ jeho myšlenku z Bezpříkladných dobrodružství jistého Hanse Pfaalla (1835). Marně se tak dožadoval části Lockeova honoráře a nejsa úspěšný, aspoň tedy svého předchůdce mystifikačně napodobil na téže půdě. A Verne?
Probírá i Rukopis nalezený v láhvi, Sestup do Maelströmu a Fakta v případě M. Valdemara, povídku opět psanou formou „naprosto zaručené“… Ale ano, mystifikace. – Když totiž ještě Edgar Allan Poe vydával vlastní časopis The Brodway Journal, otiskl na jeho stránkách taky jeden dopis newyorského lékaře A. Swydneyho Doanea líčící operaci realizovanou během tzv. magnetického spánku. Básníka psaní zaujalo – a taky inspirovalo.

Verne vypráví ve svém eseji i děje příběhů Černý kocour, Muž davu, Pád domu Usherů a Tři neděle v jednom týdnu
a hle, mnohdy se jedná o jeho pozdější inspirační zdroje; tak například pro začátek románu Děti kapitána Granta (motiv láhve) anebo pro Cestu kolem světa za osmdesát dní, což je právě případ Tří neděl v jednom týdnu (1844), povídky původně uveřejněné roku 1841 pod titulem Posloupnost nedělí. Není však asi nezajímavé, že se Jules Verne při analýze Poeovy povídky frapantně zmýlil, aby čtenářům s poklidem tvrdil, že poutník ubírající se po zeměkouli na západ musí jeden celý den ne ztratit, ale získat. – Nu, i jen pro toto faux pas asi později „musel“ sepsat svou slavnou Cestu kolem světa obtočenou právě okolo nápadu s nultým poledníkem.

Poslední kapitola Vernovy studie je věnována románu Příběhy Arthura Gordona Pyma z Nantucketu,
který jej silně fascinoval a jenž později opět převyprávěl jako pátou kapitolu své knihy Ledová sfinga, která je právě dokončením onoho Poeova už klasického díla, které má, jak známo, otevřený konec a je už dnes „dokončeno“ i řadou dalších autorů.
V populárním časopise Musée des familles (1833-1900) bylo, než zkrachoval, postupně uveřejněno jedenáct Vernových prací, nicméně ještě i o některých dalších článcích uveřejněných v něm možná pod spisovatelovými pseudonymy se spekuluje.

Suchánkovo vydání obou novinek obsahuje jen pár překlepů a také ilustrace „vyšly“ výtečně, ačkoli pro dnešní tiskárnu CENTA neměly zrovna ten nejpříjemnější rastr. I s ním se ale ve studiu popasovali s úspěchem.

Jules Verne / Hrabě de Chanteleine. Epizoda z revoluce. – Edgar Poe a jeho dílo / Vydal NÁVRAT. Brno 2015. 200 stran
JULES VERNE – SPISY. Sv. 79. Ilustračně kompletní vydání
Překladatel a jazykový poradce vydání Ladislav Mach
Předmluvu a závěrečné „Poznámky vydavatele“ za každou z obou prací, jakožto i většinu poznámek pod čarou, připojil Radomír Suchánek
22 původních rytin a přebal vytvořilo pět autorů

The post Jules Verne o krvavých časech gilotiny, Edgarda Poa i Hraběte de Chanteleine first appeared on Čítárny.