Jsou korespondenční volby nevyvratitelně protiústavní? Pokud ano, bude to muset konstatovat i Ústavní soud, chce-li zůstat soudem ústavním.

JUDr. Klára Samková byla poslankyně, která se přímo zabývala tvorbou právních předpisů o restitucích a o části privatizací.
Ve svém rozboru se zabývá nejen historií restitucí, ale také novou formou získávání českého občanství, spojované nyní s korespondenční volbou a restitucemi.
A je opravdu co číst!!!!

ROZBOR JUDr. KLÁRY SAMKOVÉ

Dnešní psaní je pro mne bolestné, protože veřejným prostorem se prohánějí dvě témata, ke kterým mám osobní vztah. Ten vztah se jmenuje smutek v duši a je okořeněn něčím, co musím považovat za svůj životní neúspěch. V dnešních konotacích se z tohoto neúspěchu však stává tragédie národa… Těmito tématy je české občanství (spojované nyní s korespondenční volbou) a restituce.

Pro ty později narozené si dovoluji připomenout, že po roce 1989 bylo přijato několik málo zákonů, kterým se souhrnně říká „restituční“ a kterými byl navrácen (některý) majetek (některým) subjektům. Protože jsem v letech 1990 – 1992 byla dopuštěním Božím poslankyní Federálního shromáždění, byla jsem u toho a myslím, že v kontextu dnešní doby je potřeba poukázat na některé události a souvislosti, které v dnešní době, avšak v návaznosti na restituce a diskutované udělování českého občanství, dostávají zcela nové souvislosti.

Dlužno říci, že ze začátku roku 1990 vypadal restituční proces velmi nadějně, protože (ještě před mým nástupem „na plac“, tedy kooptovaným Federálním shromážděním), byl přijat zákon č. 119/1990 Sb., nazývaný krátce „o soudních rehabilitacích“, který v zásadě říkal, že každý rozsudek, vynesený za trestný čin, který měl ideologický podtext jdoucí proti komunistickému světonázoru, má být zrušen.
A to bez ohledu na občanství, které dotyčný odsouzený v mezidobí získal. Tyto rozsudky obsahovaly velmi často trest propadnutí majetku, takže bláhoví antikomunisté se naivně domnívali, že když se zruší rozsudek ex tunc (tedy od počátku), což bylo v zákoně uvedeno, automaticky se jim navrátí i zabavené majetky. Protirestituční boj začal prakticky okamžitě po volbách odehravších se na prahu léta 1990, ovšem opět na začátku to tak nevypadalo.

Do ústavněprávního výboru Federálního shromáždění se dostavil tehdejší tajemník místopředsedy vlády, JUDr. Cyril Svoboda se seznamem nemovitostí, které žádá vrátit.
Římskokatolická církev a církevní řády s tím, že, poslouchejte dobře, už nikdy nic jiného církev žádat nebude. (dovoluji si připomenout, že jednání Ústavněprávních výborů obou sněmoven, která se konala společně, byla nahrávána, takže by to mělo i nyní být dohledatelné.)
A členy výboru ubezpečil, cituji doslova, neb to bylo zcela zásadní a tudíž zapamatovatelné, že každé číslo popisné a katastrální území osobně zkontroloval a ubezpečuje členy výboru, že je vše v pořádku. Výsledkem byl známý průser, kdy byla řádu Voršilek vrácena Nová scéna Národního divadla.
Cyrda zkontroloval čísla popisná – stavby bohužel nikoliv – a sestry Voršilky neměly tolik slušnosti, aby tento majetek, nabytý omylem, vrátily zpět, případně za finanční kompenzaci majetku původního. Zákonem by bývalo bylo možno učinit cokoliv – ale kdo by se namáhal, když to sypalo, že…

Po velkých dohadech jak to, že se nepojede dle zákona o soudních rehabilitacích a vrácení majetku má být provedeno dle zvláštních zákonů, byl za obrovského osobního nasazení jeho zpravodaje, Ing. Rostislava Senjuka, přijat zákon č. 403/1990 Sb., tzv. „malý restituční zákon“.
Jednalo se o vydání především později, až po roce 1950 zabavené nemovitosti, zejména o činžovní domy. V zásadě se jednalo o domovní fond, dílny a drobné podnikatelské stavby, což odpovídalo poslední fázi znárodňovacího procesu, nikoliv o zásadní majetkovou podstatu výrobního charakteru. Oprávněnými osobami, tedy těmi, kdo mohl o vrácení majetku žádat, byly „fyzické nebo soukromé právnické osoby, kterým byly věci odňaty.“
Okruh oprávněných osob byl uveden v ust. § 3 cit. zákona a považuji za nutné jej zde uvést celý:

• 3 Další oprávněné osoby

(1) Zemřel-li vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, vydá se odňatá věc dalším oprávněným osobám v tomto pořadí:
a) dědic ze závěti, dožil-li se dne účinnosti tohoto zákona;
b) děti vlastníka a jeho manžel, který žije ke dni účinnosti tohoto zákona; není-li některé z dětí vlastníka v den účinnosti tohoto zákona naživu, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a není-li naživu některé z nich, jeho potomci;
c) rodiče vlastníka, nejsou-li naživu osoby uvedené pod písmenem b), kteří se dožili dne smrti vlastníka;
d) sourozenci, kteří žijí ke dni účinnosti tohoto zákona. V případě, že některý ze sourozenců ke dni účinnosti tohoto zákona nežije, jsou oprávněnými osobami na jeho místě jeho žijící děti.
(2) Nejsou-li osoby uvedené v odstavci 1, vydá se odňatá věc dědici vlastníka, a není-li naživu, jeho žijícím dětem.

Dlužno podotknout, že v době přijetí tohoto zákona platil ještě Občanský zákoník č. 40/1964Sb., poznamenaný sice třemi drobnými novelami, přijatými v průběhu roku 1990, leč na určení dědické posloupnosti, orientované především na možnost získání odúmrti státem, nebylo možno se pro účely restitucí příliš spolehnout.

Pozoruhodné je ovšem jedno, totiž ust. § 6 odst. 4, zákona o „MALÉ RESTITUCI“, které znělo a stále zní takto:
(4) Je-li oprávněnou osobou devizový cizozemec, přiloží k výzvě potvrzení příslušné Správy pro věci majetkové a devizové, že nemovitost nebyla vypořádána mezistátními dohodami.

Což znamená, že pro vydání majetku nebylo vyžadováno české občanství.
Zákon dbal pouze na to, aby někdo něco náhodu nedostal dvakrát, což je legitimní požadavek.

Zcela jiná situace byla při projednávání tzv. „velkého restitučního zákona“ č. 87/1991 Sb., který časově těsně předcházel zákonu o tzv. „VELKÉ PRIVATIZACI“.
Už jen předřazení restitučního zákona před zákon o privatizaci byl skutečný porod, a to bez ohledu na logickou námitku, že dokud nevíme, co a jak se bude restituovat, není možné rozhodnout, co a jak se bude privatizovat.
Již tehdy se objevily hlasy, že za nevůlí k restitucím stojí tehdy všemocný ministr financí Václav Klaus, který chystal kupónovou privatizaci a hodlal za její provedení získat Nobelovu cenu za ekonomii. Tomuto jeho postoji by odpovídalo i jeho jednání vůči mně osobně. Byla jsem totiž jedním ze tří zpravodajů (společně s Rostislavem Senjukem coby ekonomem a Václavem Bendou poskytujícím „ideologicko-filosofický dohled“) k tomuto zákonu.
Račte si povšimnut: v této věci jediný právník… holka, které bylo sedmadvacet a vůči níž Klaus nepřestával osobně intervenovat po všech koutech té šílené budovy, zvoucí se Federální shromáždění. Chodil po chodbách a provolával „tak bojujte proti té Samkové, tak bojujte…“ Já jsem kvůli tomu chodila plakat na WC, protože jinde soukromí nebylo. Nicméně jsem i přes to trvala na tom, že vrátit se má všechno, co bylo ukradeno – znárodněno – a to všem.
Přesto, že se mnozí poslanci významně angažovali stejným směrem (ráda bych připomenula:
Pavel Bratinka, Jiří Skalický, Michal Malý a MUDr. Karel Novosad, který následně spáchal sebevraždu za okolností, které dodneška považuji za zcela nedůvěryhodné), výsledky byly naprosto chabé, a to zejména z dnešního hlediska.

Jaké majetky se vracely, ponechám ke samostudiu laskavého čtenáře.
Ovšem dovolím si významně upozornit na ust. § 3, které oproti „malému restitučnímu zákonu“ přidal pro žadatele o navrácení majetku významnou, ba přímo zásadní podmínku, a to státní občanství ČSFR, a to, pozor, nikoliv v době odejmutí majetku, ale v době podání žádosti o jeho vydání.
To vyloučilo na příklad všechny emigranty z USA, kteří automaticky ztratili české/československé občanství přijetím amerického, neboť zde byla smlouva o nemožnosti dvojího občanství. A taky všechny ty, kteří byli odsunuti ze… Sudetoněmecké župy – to pro případ, kdyby jim nějaký majetek byl znárodněn až po 25. únoru 1948.

Došlo také k dalšímu zásadnímu omezení okruhu oprávněných osob.
Především byly jako oprávněné vyloučeny veškeré právnické osoby, což mělo pro rozsah restitucí zdrcující dopad.
Důvodem byl zcela lživý důvod, že vlastníky obchodních podílů nelze dohledat. Není a nebyla to prokazatelně pravda. Ke stahování akcií došlo v rámci znárodňování naprosto koordinovaným způsobem a soupisy akcií byly v létech 1990 – 1991 stále uloženy v depozitu Živnostenské banky.
Dohledatelných bylo přes 90 % akcií a obchodních podílů. Kde jsou ty soupisy akcií ovšem dnes, to ví snad Bůh.
Tímto způsobem bylo zabráněno v restituci tisíců „rodinných akciových společností“, mimo jiné též továrny na znojemské okurky, jejíž majitel převedl svůj podnik na akciovku, aby mohl ve formě akcií vyplatit věno svým dcerám.
Podobných případů pak byly desítky tisíc. Stejně tak byl omezen i výčet fyzických osob, které měly právo se o restituční nárok přihlásit. Na základě osobní intervence tehdejšího děkana Právnické fakulty UK, prof. JUDr. Mečla, z KSČ(M) (a opět, byla jsem osobně u toho, pamatuji si to…) byli praneteře a prasynovci shledání „příliš vzdálenými“ příbuznými původních vlastníků, takže byli vyloučeni z možnosti žádat rodinný majetek. Tím byli postiženi zejména čeští Židé, jichž se z koncentračních táborů vrátilo zpět žalostně málo a oprávněnou osobou po celé řadě příbuzných by byl právě jen prasynovec nebo praneteř. Byla tím zachována odúmrť pro dědictví státu tak, jak k tomu směřoval původní Občanský zákoník z roku 1964? Nikoliv… bylo zachováno portfolio majetku pro velkou privatizaci.

Nyní se podívejme na to, komu byl ve skutečnosti majetek restituován:
nikoliv českým spolkům (s výjimkou Junáka a Sokola, kteří prokázali svou právní kontinuitu v zahraničí),
nikoliv českým kampeličkám, družstvům, záložnám, společnostem s ručením omezeným.
V zásadě restituce dosáhl pouze jeden právní subjekt, a to subjekt s mezinárodně-právní subjektivitou, totiž Římskokatolická církev.
Nyní se nám objevuje na stole další osoba požívající mezinárodně-právní subjektivity, totiž Lichtenštejnské knížectví.
Ani těm Schwarzenbergům, tedy hlubocké větvi, se majetek nevrátil, i když jim byl odňat na základě totálně právně absurdního „Lex Schwarzenberg.“ Neměli mezinárodně-právní subjektivitu, tak měli po ptákách.

Pro to, aby se mohlo jednat o lichtenštejnských restitucích, je ale nutno se vypořádat s tím občanstvím, které se, jak vidno dnes, v roce 1991 coby podmínka utilitaristicky schválilo v rámci zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích – velké restituci.
Tehdy podmínka občanství byla žádoucí, dnes je nežádoucí. Možná si řeknete, že je to nesmysl: se 108+1 jde přece lehce prosadit „lex antischwarzenberg“, který můžeme nazvat „lex Lichtenštejn“, nač se tedy párat s nějakým občanstvím?

NU A TEĎ TO PŘIJDE:

JESTLIŽE dostanu občanství Lichtenštejnové, dostanu je zpět všichni bývalí sudetští Němci.
Sorryjako, ale jejich vítačky Velkého Vůdce (a volební výsledky Henleinovy stany) jsou zdokumentovány příliš dobře, než abych byla ochotná souhlasit s udělováním občanství potomkům vlastizrádců.

JESTLIŽE budou mít bývalí obyvatelé bývalého pohraničí české občanství, kdo zabrání (však Posselt si na tom vybudoval kariéru, a nejen on…) restitucím sudetoněmeckého majetku, anebo jeho tučným náhradám?
Omlouvám se, vážení čtenáři, ale otázka udělování občanství se vztahuje k Sudetským Němcům a jejich potomkům – nikoliv k emigrantům po roce 1968, jak je obecně prezentováno. To je prostě false flag…

Důsledky tohoto vývoje, jehož reálnou možnost vám zde předestírám, jsou několikeré:

Z hlediska restitucí bude objem navráceného majetku či jeho náhrad bude pro občany ČR s trvalou dlouhodobou rezidencí v ČR objemově neporovnatelně menší než „restituce“ dalších subjektů. Jinými slovy čeští restituenti budou majetkově ve významné menšině. Či ještě jinak: v ČR budou restituovat co do objemu prioritně nečeské subjekty, český ekonomický element potlačen ještě více než je nyní. Česká ekonomika bude, dle mého odhadu, méně v českých rukou než v 19. století.
Protože cca 40 let po Velké Sametové revoluci skutečně nebude moci být většina německého majetku fyzicky vydána, dojde na finanční kompenzace, jejichž výši si vůbec nedovedu představit. Ale jak praví známý marketérský slogan „kde je vůle – tam je cesta“, aneb kde je 108+1, tam se přece můžeme domluvit i na dnešních cenách včetně zohlednění inflace, což konec konců, už nám ukázal cestu zákon o církevních restitucích.

Výsledkem může být naprostý finanční kolaps státu.
Poté, co vlastně vůbec nevíme, kolik dlužíme/za kolik ručíme v rámci války na Ukrajině, bude tato rána poslední ranou k možnosti nazývat Českou republiku ekonomickou entitou. Čeká nás Argentina, v jejímž rámci se rozebere to, co by snad ještě zbylo.

Sice tvrdím, že velká část německého majetku nebude způsobilá k fyzickému vydání, avšak jedna část zcela rozhodně způsobilá bude: totiž rodinné domy…
Ty mají konkrétního fyzického majitele – českého, pochopitelně. Vydání nemovitého majetku tohoto charakteru nebude – při přijetí příslušného zákona – bránit vlastně vůbec nic. Pro korektnost je nutno dodat, že dle zák. č. 87/1991 Sb., tedy velkého restitučního zákona, nebyly povinny vydat soukromý majetek osoby, které získaly majetek po emigrantech, pakliže prokázali, že „nebyli protěžováni.“
Osobně jsem zastupovala svého času případ, kdy rodinný dům ve Střešovicích nebyl vydán, neboť jeho nabyvatel – ministr vnitra Obzina a jeho potomci prokázali, že „nebyli oproti ostatním žadatelům zvýhodněni.“

Takže summa sumárum komunistickým papalášům domy po emigrantech zůstaly.
Co myslíte, budou mít Češi před Němci podobnou ochranu?
A taky se už těšíte z toho, že potomkům a příbuzným obětí holocasutu jsme majetek nevrátili, ale potomkům podporovatelů režimu, které rodiny těch „nezpůsobilých k podání restituční žádosti“ poslali do plynu, těm ten majetek vrátíme?

Pakliže se skutečně vydáme touto cestou, je jasné, že se jedná o konečnou likvidaci České republiky jako – byť jen formálně – samostatného státu.
I když tomu nebudeme moci třeba zabránit, je potřeba vědět, kam se řítíme a po věky budoucí pamatovat, kdo je původcem těchto zatím pouze jen plánů.

Na konci mi dovolte osobní poznámku: je mi celkem jasné, že tato moje úvaha je naprosto za hranicí snesitelnosti tolerance všech těch kumpánů, kteří jsou nyní u moci.
A zde se nacházejí dvě možnosti:
buď mě začnou stíhat pro šíření poplašné zprávy či spáchání nějakého podobného trestného činu… ovšem pak výše nastíněný scénář nemohou realizovat…
Tedy realizovat jej samozřejmě mohou, ale bude zřejmé, že moje odsouzení bude protiprávní a v rozporu s realitou, anebo si tu realizaci ještě alespoň chvíli rozmyslí a nám se to přece jen podaří nějak ustát.

Pokud tento článek, poslouží byť jen k minimálnímu oddálení bezbřehého udělování českého občanství a „restitucí na xicht“, splní svůj účel.
Pokud k tomu URNA, či kdo má dnes ty protirežimní živly na starosti, potřebuje vůči mně nějakou akci, prosím, nechť slušně zazvoní. Přijdu jim otevřít. Při vyrážení dveří by si mohli namoci rámě, které by následně mohli případně i potřebovat pro svou vlastní obranu… protože znáte to…
když chodili pro Židy, mlčel jsem… když chodili pro … no dál je to notorieta. Jen dnes, dle mého názoru a zachycených signálů je možno ještě přidat jedno „kdy jsem mlčel“… když přišli pro kolegy příslušníky…

Tak se všichni držte…
JUDr. Klára Samková // https://www.lawyers.cz/

——————————————-

Poznámka europoslance MUDr. Ivana Davida:

Na stránkách Poslanecké sněmovny nalezneme tento text:

Ústavní zásady volebního práva

Všeobecnost – stanovuje, že právo volit mají všichni zletilí občané ČR bez jakýchkoliv omezení týkajících se rasy, barvy pleti, příslušnosti k národu nebo k národnosti, jazyka, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Rovnost – princip, podle kterého má každý volič jeden hlas a váha všech hlasů je stejná. Toto pravidlo se promítá do praktické konstrukce volebního systému, kdy je vyžadováno, aby jednoho poslance volil stejný nebo téměř stejný počet voličů.

Přímost – volba je prováděna přímo voličem. Právo volit nesmí být žádným způsobem převedeno na jinou osobu. V některých zemích je možné volit v zastoupení (Belgie, Francie, Nizozemsko), kde zastupující volič učiní konkrétní krok, ke kterému je pověřen. V České republice toto možné není.

Tajné hlasování – tato zásada znamená, že nesmí být možné spojit voliče s odevzdaným hlasem.

Sněmov[nou schválený zákon, kterým se mění zákon o správě voleb a některé další zákony (sněmovní tisk 596/0), obsahuje následující ustanovení:

• 57b
  Vydání písemností ke korespondenčnímu hlasování
  (1) Na žádost podle § 57a odst. 2 zašle zastupitelský úřad nejpozději 25 dnů přede dnem voleb voliči identifikační lístek, úřední obálku, doručovací obálku a informaci o způsobu hlasování včetně odkazu na internetové stránky, kde jsou přístupné hlasovací lístky k vytištění. Pokud o to volič požádal nebo neuvedl adresu pro doručení, vydá zastupitelský úřad tyto písemnosti osobně voliči nebo osobě, která se prokáže písemnou plnou mocí s úředně ověřeným podpisem voliče.
  (2) V případě volby prezidenta republiky zašle zastupitelský úřad písemnosti pro korespondenční hlasování současně pro první i druhé kolo volby, ledaže volič požádá o korespondenční hlasování jen pro první, nebo jen pro druhé kolo volby.
  (3) Identifikační lístek pro korespondenční hlasování obsahuje
  a) označení zastupitelského úřadu,
  b) číslo identifikačního lístku,
  c) druh a datum konání voleb, případně datum konání příslušného kola volby,
  d) jméno a příjmení voliče, datum narození a adresu místa, kde má bydliště mimo území České republiky
• 57c
  Korespondenční hlasování
  (1) Hlasovací lístek pro korespondenční hlasování si volič vytiskne z informačního systému.
  (2) Volič vloží hlasovací lístek do úřední obálky. Do doručovací obálky volič vloží jím podepsaný identifikační lístek a úřední obálku. Volič, kterému byl vydán voličský průkaz, vloží voličský průkaz do doručovací obálky. Zalepenou doručovací obálku volič zašle zastupitelskému úřadu, od kterého obdržel písemnosti pro korespondenční hlasování.

Ze schváleného zákona je jasné, že zastupitelský úřad vydá konkrétnímu žadateli IDENTIFIKAČNÍ LÍSTEK, který následně volič podepíše (aniž by kdo ověřoval jeho podpis) a pošle zpátky na zastupitelský úřad v obálce, která obsahuje i zalepenou úřední obálku s hlasovacím lístkem.

Jinými slovy, v jedné obálce bude jak identifikační lístek, tak i do zvláštní obálky zalepený hlasovací lístek.
Jenže ústavní zásada zní, že nesmí být možné spojit voliče s odevzdaným hlasem!
Podle schválené zákonné úpravy to však možné je. Stačí rozlepit úřední obálku, což je úkon, který se dříve či později stejně odehraje, byť se budou všichni zaklínat, že nejprve byly odděleny identifikační lístky. To je sice pěkné, nicméně ze znění schváleného zákona je zřejmé, že JE MOŽNÉ SPOJIT VOLIČE S ODEVZDANÝM HLASEM.

Je korespondenční hlasování, nevyvratitelně protiústavní? Pokud ano, bude to muset konstatovat i Ústavní soud, chce-li zůstat soudem ústavním.

Ivan David >>

The post Jsou korespondenční volby protiústavní? Souvislosti. Občanství pro sudetské Němce? Likvidace Benešových dekretů? first appeared on Čítárny.

Napsat špatnou knihu dá stejnou práci jako napsat dobrou, napsal Aldous Huxley ve své knize Kontrapunkt. To samé platí o novinařině. Napsat lživý, polopravdivý nebo pravdivý článek může dát stejnou práci nebo chcete-li námahu.
Příroda je nestvůrně nespravedlivá. Za nadání neexistuje náhražka. Píle a všechny ostatní ctnosti zde nejsou nic platné.

Novinařina se proměnila v piár kšeft, psaní na zakázku.
A to podle ideologie a zaměření novin, podle toho, jaká vláda a strana noviny platí. Hraní se slovy informace a dezinformace je dnes už směšná.
Mainstreamu nevěří většina lidí. Ne díky propagandě, ale díky vlastním zkušenostem za posledních min. 10 let.
Česká televize manipuluje jak se dá. Viz.: Osvětim. Drzá a stupidní manipulace České televize o osvobození německého vyhlazovacího lágru
A novináři říkají naplno, že jejich práce je manipulace.

„Neklaďte na mě tradiční novinářská pravidla, protože já je nedodržuju a nepovažuju to za nutné. Nechci předstírat, že jsem nezávislý. To je fér hra s divákem. Že se ze mě stal obchodník s mluveným slovem? V podstatě ano…”
Novinář Michal Půr (info cz) v DVTV /květen 2023/

Takovou piárštinu vydávanou za novinařinu popsal už v třicátých letech min. století Huxley v knize Překrásný nový svět

Jejich práce je lehká, dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka sómy, hry, neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát?

Paradoxní situaci v české novinařině trefně popsal Boris Cvek…

…Když tak sleduji současnou situaci v českých novinách, napadá mne tento příběh: žil byl v jedné malé zemi hlídací pes demokracie, který místo tvrdé práce na hájení veřejného zájmu rozptyloval pozornost lidu té země různými hloupostmi a povrchnostmi a který zároveň vyvolával ve všech pocit, že názorů a kauz je příliš mnoho na to, aby byla veřejnost opravdu rozhněvána a vyžadovala opravdovou nápravu poměrů.

Postupný ústup demokracie do rukou bohatých lidí, kteří zbohatli za podivných okolností právě díky tomu, že demokracie nefungovala a nefungovala stále více, nakonec dospěl tak daleko, že si tito lidé hlídacího psa koupili.

A hlídací pes byl zpočátku rád, že je v dobrých, bohatých rukou, které ho budou dobře krmit. Brzy však zjistil, že jeho funkce se stala zbytečnou a že jeho majitelé ho nejen nepotřebují, ale koupili si ho proto, aby ho nechali utratit.

A tak se hlídací pes demokracie stal sám obětí změn, před nimiž měl veřejnost chránit.

The post Hlídací pes demokracie nehlídá. Tragikomický osud většiny novinářů first appeared on Čítárny.

Kniha povídek Kláry Samkové s názvem “Jak být advokátem – manuál pro začátečníky i pokročilé”, bude také obsahovat řadu oblíbených povídek z advokátního prostředí.
Jako bonus máme pro vás Soudničky – konkrétní příběhy z advokátního prostředí z jiné knihy, která je volně ke stažení ZDE  (formát .docx)

Ukázka – povídka “Trestním stíháním ke vzdělání”

Ten případ je tak profláknutý, že jestli ČAK přijde s tím, že porušuju advokátní tajemství, tak na ně vypustím Bushku a to teprve uvidí, co to je zač, to právo…

Podle hodnověrných svědků celý případ začal naprosto přeukrutným mejdanem, kterého se zúčastnil televizní štáb ČT na chalupě u Libuše Bryndové kousek za Táborem. Kromě hromadného sexu bylo provozováno vše, co na takovýchto akcích bývá zvykem, a to za přispění i Bushčiných sousedů, kteří k pařbě přispěli domácí hruškovicí, která sice byla metanoluprostá, leč o to větší měla grády…

Záminkou pro tento výlet za hranice všedních dnů bylo natáčení televizního medailonu právě o Bushce coby pěstitelce konopí za účelem léčby. Což bylo natočeno. A odvysíláno. A na základě tohoto bohulibého počinu, připomínajícího spíše než umělecké dílo záznam z maturitního večírku večerní zvláštní školy pro dospělé, bylo zahájeno trestní stíhání Bushky pro šíření toxikománie. Neboť ona, duše moje, ona na sebe řekla vše, co věděla, ba i to, co nevěděla, srdce na dlani, jointa v ruce a veselé příběhy na rtu. Když za mnou přišli její kamarádi s tím, abych ji zastupovala, bylo mi jasný, že s touhle kauzou si zase udělám zářez dobrého skutku do pažby, leč nebude možno jinak.

Již cesta na první soudní líčení byla více než náročná. Řídila jsem a z Prahy vezla skupinku Bushčiných podporovatelů. Vzadu se usadila pánská sekce, totiž novinář Štěpán Kotrba a propagátor pěstování konopí Dušan Dvořák, což se ukázalo jako mimořádně nešťastné uspořádání. Pan Kotrba coby roduvěrný levičák, který mne již léta přesvědčuje, že jsem zakuklená socialistka, a pan Dvořák, roduvěrný pravičák, který mne stále nabádá, že nesmím zradit svoje pravicové ideály, si vjeli do vlasů tak, že to vypadalo, že nedojedem. Následkem toho paní poslankyně a tehdejší místopředsedkyně Parlamentního shromáždění Rady Evropy Anička Čurdová, která seděla na místě spolujezdce, visela většinu času na bezpečnostním pásu otočená dozadu, aby ty dva od sebe dostala. Pouze moje důrazné varování, že soud nepočká, přimělo všechny dotyčné k tomu, aby setrvali na svých místech, aniž by došlo ke vzájemnému brachiálnímu násilí.

Nabrali jsme ještě Bushku a odebrali se na táborský okresní soud, před kterým nás čekala asi tak polovina jihočeské členské základny Zelených v čele s poslankyní a následně ministryní školství Danou Kuchtovou. Přítomny byly i dvě kamery a spousta novinářů.

Výslech Bushky se přeměnil ve výukovou lekci na téma „Jak pěstovat a zpracovávat konopí seté tak, aby jeho blahodárné účinky byly co nejlépe využity“, přičemž veškeré pokusy mladého soudce, který protivníka očividně podcenil, aby došlo i na prošetřování trestné činnosti obžalované, byly zcela marné. Když se snažil přespříliš, Bushka jej napomenula, že nemá dostatečné vědomosti například o tom, v jakém druhu konopí je jaký obsah THC, takže má poslouchat a vzdělávat se. Když se ten nebožák pokusil klást nějaké dotazy, Bushka mu vytkla, že nečetl dostatečně její web, jinak že by to zajisté věděl a na takové blbosti se neptal. Zoufalý soudce zalkal, že v jejím webu ležel do tří do rána. Málo, pravila Bushka, a já jsem požádala o přerušení jednání. Pauzu jsem využila k návštěvě toalety, což ovšem byla zásadní chyba, neboť tím jsem nechala Bushku bez dohledu. Ta využila volné chvilky ke kompletnímu dovzdělávání zejména novinářské veřejnosti ohledně využití konopí setého v medicíně, k čemuž jsem já, když jsem se dostavila z WC a zjistila, co se děje, přátelsky připodotkla, že jestli o tom někdo napíše jen čárku, tak že mu zcela mírumilovně v rámci obhajoby práva na svobodu slova přijdu rozbít ústa.

Po přestávce zmořený soudce rád rychle odročil, čímž si ovšem nepomohl, neboť v následně nařízených jednáních Bushka rozmetala soudního znalce prof. MUDr. DrSc. a o v její prospěch svědčícím docentovi adiktologie prohlásila, že téma neobsáhl v celé jeho šíři. Nebylo tedy divu, že v první instanci byla odsouzena.

To ji naprosto zlomilo. Trvalo celkem tři roky, v nichž došlo k prvoinstančnímu odsouzení, zrušení rozsudku odvolacím soudem a vrácení k novému projednání, k následnému prvoinstančnímu osvobození a k podání stížnosti státním zástupcem. Posléze byla Bushka zcela a úplně zproštěna obžaloby.  Řízení samotné však vymezilo nové horizonty práva na spravedlivý proces s ohledem na právo předvolávat svědky. Bushka žádala svědectví docenta Hanuše, světově uznávané kapacity na problematiku konopí, působícího na Jeruzalémské univerzitě, s tím, že jeho výslech je naprosto bezpodmínečně nutný a stát má povinnost mu zaplatit letenku. Já jsem podrobovala svědky křížovému výslechu, že by se za něj ani Perry Mason nemusel stydět, a po nocích (zřejmě souběžně se soudcem, protože v noci před hlavním líčením byl počet sledujících uživatelů webu právě dva) jsem studovala Bushčin web. Trestní obhajoba se začala místy jevit jako moje klání se soudcem o tom, kdo toho umí o konopí víc, přičemž Bushka nám to píská. Státní zástupce se svými tupými trestními paragrafy byl odsunut do pozice sekundanta nehodného naší pozornosti.
V mezidobí se k některým aspektům obdobných případů vyjádřil Nejvyšší soud. Také bylo povoleno pěstování konopí k léčebným účelům v sousedním Rakousku, čímž poněkud dostala na frak „společenská nebezpečnost trestného činu“, protože zdůvodnit, že je trestné něco, co o 80 kilometrů dále již trestným činem není, je poněkud obtížné. Takže obhajoba se dařila, i když někdy nebylo zcela jisté, zda se obžalovaná dočká konce procesu, jestli totiž nebude uškrcena svou vlastní advokátkou. To zejména v případech, kdy po skončení soudního jednání rozdávala novinářům malé kelímky konopné masti s doporučeními, na co všechno se to má používat. Ovšem vzhledem k tomu, že i já jsem fasovala palmáre zásadně jen a pouze ve formě mazání pro širokou rodinu, mohla jsem nakonec tak akorát mlčet.

Konečný zprošťovací rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, byl vítězstvím všech, protože všichni přežili. Obecná shoda nakonec panovala v tom, že za všechno moha ta hruškovice, která učinila celou reportáž zcela nedůvěryhodnou, takže vlastně nebylo co soudit. Po vynesení rozsudku předseda odvolacího senátu Bushku upozornil, že může od policie žádat zpět zabavené předměty, tedy cca 5 kg usušených rostlin konopí setého a asi 10 kelímků zabavené masti. Následovala přednáška o expiraci léčivých účinků v rostlinách konopí – předseda odvolacího senátu si evidentně nevzal příklad z mladšího kolegy prvoinstančního soudu a nenastudoval řádně Bushčin web. To nejhorší však mělo teprve přijít: „A co se týká těch mastí, slavný soude, tak ty už jsou určitě vymazaný! Protože z policejní práce, slavný soude, z té se strašně dělaj hemeroidy, a na ty je nejlepší právě konopí, víte?“ „Vím“ odvětil soudce, aniž by bylo zřejmo, zda ví, že z policejní práce se dělají hemeroidy, nebo zda na hemeroidy je nelepší konopí. Bushku jsem doslova a do písmene vyvlekla z jednačky a zapřisáhla ji, ať proboha mlčí alespoň do té doby, než ji odvezu domů, protože jinak by mě mohlo klepnout a veřejná doprava do té její díry za Veselím už beztak nejede.

Od té doby si čas od času vybírám splátky palmáre v dalším přísunu konopného mazání (a to aniž bych z něj odvedla DPH a daň z příjmu, tak vidíte, jaký je to konopí podvratnej element) a též čas od času zajedu za Bushkou na rekreační víkend, kdy se oblažuji jejími úvahami o celosvětové politice, se zvláštními aspekty k našim vztahům s Ukrajinou a EU, dozvím se o posledních objevech jak extrahovat Fénixovy slzy, což je pozoruhodně léčivý konopný výtažek, užiju si jejích deseti koček a zaregistruji citáty z řady slavných děl v několika světových jazycích. Společensky lehce uondána chodívám přespat do její zahradní chaloupky, obsázené kytkama, jejíž zadní část slouží jako kurník. Povinností hosta je ráno zavčasu vypustit slepice, aby mohly hrabat. Takto okřátá na duši odjíždím zpět do víru velkoměsta, abych se věnovala podvodům, rozvodům, hádkám, krádežím, podrazům a všelijakým dalším obdobným projevům, které bližní mezi sebou navzájem s oblibou realizují. V nozdrách mi ulpívá vůně čistě léčebného konopí…

Jako z každého příběhu i z tohoto by mělo plynout nějaké ponaučení, že. Z tohoto příběhu je ponaučení takové, že v advokacii nikdy nevíte, co se dozvíte a přiučíte. K vědomostem, které jsem nabyla výhradně díky advokacii, kromě znalosti pěstování konopí za lékařskými účely též počítám vzdělání ve včelařství, kdy o kauze „mých“ včel dokonce rozhodoval Nejvyšší soud, neb, jak pravil, o včelách dosud nerozhodoval. Já zase rozeznám včelu kraňskou od včely divoké. Také díky advokacii vládnu informací, že holubi uvolňují svěrač do 25 metrů po vzletu, takže pokud máte svůj pozemek na vzdálenost menší než 25 metrů od holubníku, bude zaručeně posranej. A mnoho dalšího. Ostatně to říkám pořád: advokacie – to je jedno velké dobrodružství.

The post Trestním stíháním ke vzdělání. Klára Samková připravuje novou knihu. Bonus. Ekniha zdarma first appeared on Čítárny.

Před rokem 1140 provedl Gratian soupis církevního práva, kde se snažil získat soulad v do té doby roztříštěném a někdy si odporujícím církevním právu.

Gratiánova práce Konkordance diskordantních zákonů (nazývaná také Decretum Gratiani nebo prostě Decretum) byla sepsaná kolem roku 1140 a poprvé sjednocuje kanonické právo v církvi.
Kanonické právo bylo totiž až do 11. století v chaotickém stavu. Nebylo nikdy systematicky kodifikováno a sestávalo z mnoha rozptýlených poznámek z ekumenických koncilů, penitenciálů (knih, jež určovaly tresty za hříchy), papežů, jednotlivých biskupů, Bible, církevních otců etc. Navíc byla většina církevních zákonů svou povahou regionální, takže je nebylo možné uplatnit v celém křesťanském světě, kde spíše než statutární zákon vládl více zvyk, a to jak v církevní, tak v sekulární oblasti.
Gratián v knize rozvinul další kanonisté kritéria založená na rozumu a svědomí a vytvořil tak dílo mimořádné, jak co do rozsahu, tak co do zachycené oblasti.

Dekret Gratiánův má tři hlavní části:

Distinctiones čili rozlišení a definice. V celkem 101 „distinkcích“, většinou dále dělených na kánony, Gratián probírá nejprve obecnou teorii práva a základní pojmy, potom jednotlivé otázky církevního práva. U jednotlivých tvrzení uvádí také prameny – zejména římské právo, Bibli, papežská a koncilní rozhodnutí nebo také starší podobné sbírky.

Causae čili případy. Na celkem 36 fiktivních případech probírá Gratian různé právní otázky (quaestiones), které se v nich objevují, diskutuje různé názory a podává nakonec řešení.

De consecratione pojednává o svátostech a svěcení, například kostelních budov.

„Podle Bermana to bylo první souborné a systematické právní pojednání v dějinách Západu, a možná i v dějinách lidstva pokud slovem “souborný” rozumíme pokus zachytit skutečně veškeré zákony daného společenství a slovem “systematický” snahu prezentovat tento zákon jako jednotné těleso, jehož všechny části jsou propojené a vytvářejí celek”.

Gratianus byl profesor práva a teologie na boloňské univerzitě.
O jeho životě se ví velmi málo, tradičně se uváděl jako kamaldulský mnich, žijící v boloňském klášteře San Felice, ovšem ani tato informace asi není přesná.

Více: https://www.wdl.org/en/item/14708/

The post Decretum Gratiani. První sjednocující dílo kanonického práva v církvi z roku 1140 first appeared on Čítárny.