Miroslav Horníček byl skvělý vypravěč, který nacházel překvapivé souvislosti tam, kde jiní nenacházejí vůbec nic. Jak hledat slunce je příběh, který i když naplánován, skončil neplánovaným touláním po krajině jižní Francie Provence. Tím byla také vymezena jedinečná forma tohoto cestopisu. Vstoupit do krajiny, toulat se, hledat a nacházet. Slunce, příběhy, vzpomínky, stopy historie… sebe sama.

A tak oba jezdili po kraji. Miroslav Horníček zapisoval, fotografoval a hledal způsob, jak tento pobyt vyprávět, malíř Vondra skicoval…
Toulali se šťastně, mimo turistické trasy, popíjeli kávu čí víno Châteauneuf-du-Pape v malých provensálských městečkách a vesničkách, sedali na prosluněných svazích mezi vinicemi a hledali jak nepodléhat turistickým konzumním šílenostem.

Kniha je protkána osobitým Horníčkovským humorem, ale i zamyšleními o naší civilizace v duchu Quo vadis, podobně jako se kdysi ptal apoštol Petr na svém útěku z Říma Ježíže.

Bez nadsázky mohu říct, že je to jedinečná, isnpirující kniha, ke které se velmi rád vracím.

Ilustrace Adolf Vondra

O tom, proč Miroslav Horníček považuje Provence za svůj druhý domov, píše:

Já jsem si už v sextě opisoval různé údaje o tomto kraji a dokonce i takové strohé zeměpisné informace. Dělal jsem to, aniž jsem přesně věděl proč. A když jsem pak přijel do Provence, měl jsem pocit něčeho důvěrně známého, místa, kde jsem se narodil. Když jsem tohle popsal v jedné své knize, Voskovec mi napsal: „Na tom není nic zvláštního, v Provenci musí mít dojem domova každý průměrně vzdělaný Evropan, vždyť tamtudy pronikli do Evropy Řekové a Římané a přinesli tomuto kontinentu civilizaci.

Existují cestopisy, které jsou natolik osobité a jedinečné, že se stanou vašimi průvodci. Znám spoustu lidí, kteří s knihou projížděli kouzelnou Provence ve stopách Miroslava Horníčka a malíře Vondry a nasávali jedinečnost této francouzské krajiny. Bohužel krajiny, jejíž šarm pomalu mizí pod náporem jiných ideologií a kultury.

Miroslav Horníček  píše:
Když jsme s přítelem zauvažovali o této cestě, řekl jsem znovu to jméno: PROVENCE. Měl jsem své důvody. Jaké? Řekl bych pokud by toto jako důvod stačilo -, že jedu hledat slunce. Jih. Jih, který mi není jenom směrem, jen jednou ze světových stran, ale souhrnem jistých vlastností, už nikdy nezaměnitelnou skutečností jistých končin, jistých kvalit, jih, který je pro mne hořkými vůněmi a rozpáleným tichem, jih modré oblohy nad modrým mořem. Kdybych si mohl zvolit směr a cíl všech příštích cest, zvolil bych provždy jih.”

Popis jedné cesty… Než jsme vyjeli, byly tu plány. A když teď tu cestu popisuji, jsou tu mé poznámky. Ale mezi tím je skutečnost těch dnů a obojí – ani ty plány, ani ty poznámky – jí neodpovídají. Všechno bylo jinak. Kdyby se mne někdo ptal, kudy a kam v té končině, neuměl bych mu poradit. Každý si jede svým způsobem, má svoje důvody, svůj zrak, své pocity.
Na začátku jsem řekl: přejel jsem bludný kořen své staré lásky. A tak tomu bylo…

Miroslav Horníček / Jak hledat slunce / ilustrova Adolf  Vondra / vydala Olympia 1980

Audio k dispozici na Radiotéce :
AUDIO ukázky: Miroslav Horníček / Jak hledat slunce >>

The post Miroslav Horníček. Jak hledat slunce. Jedinečný tulácký cestopis z Provence first appeared on Čítárny.

Znám mnoho lidí, kteří okouzlení knihou Miroslava Horníčka (10.11. 1918 – 15.2. 2003) Jak hledat slunce vyrazili v jeho stopách do Provence.
Toulat se dnešní jižní Francií není už tak romantické jako za časů Pagnola nebo Daudeta, ale pořád je co vidět. Třeba otevřená okna Monetova ateliéru ve stínu zarostlé zahrady v Aix de Provence nebo slavný padací most van Gogha, (dnes už kopie) či západ slunce na pahorku skalního kláštera Abbaye de Saint-Roman u Arles, odkud není daleko do národního parku Camarque s plameňáky a lehkou brízou.

A až tam pojedete, nezapomeňte sebou vzít pár knih a cestujte s těmi, kteří kouzlo Provence poznali už před vámi a uměli o tom poutavě psát.
A já doufám, že jih Francie ještě není zničen stupidní migrací a že budete okouzleni ještě víc.

Francesko Petrarca – Sonety Lauře
Inspirací italského básníka Petrarky (1304 – 1374), který žil ve vyhnanství v Avignonu a později ve Fontaine de Vaucluse, byla dívka Laura, s níž se setkal r. 1327 v Avignonu. A protože Petraca byl to muž vzdělaný, napsal 400 milostných zpěvů trubadůrů, psané v jazyce d´oc. Z těch později vzniklo Sto sonetů Lauře, popisující věčnou bolestnou infekci zvanou láska a tápání o lásce, slávě a úvahami o náboženství.

Francesco Petrarca Výstup na Mont Ventoux
„Dnes jsem vystoupil na nejvyšší horu zdejšího kraje, kterou po zásluze nazývají Ventosus, tj. Větrnou. Učinil jsem to z pouhé touhy spatřit tuto slavnou výšinu.“ Těmito slovy se počíná líčení slavného italského básníka jeho příteli Francesku Dionigimu v listě, který jeho autorovi vynesl značně nadsazený titul „otce alpinismu“.
I když rámcem vyprávění je výstup na známou francouzskou horu, prvoplánové pochopení celého textu zpochybňuje sám Petrarca. Na samém vrcholu bere do ruky Augustinova Vyznání, aby jeho zrak padl na slova: „a jdou lidé, aby obdivovali horské výšiny, mohutné mořské proudy, toky vodnatých řek, zálivy oceánu, dráhy hvězd a přitom zapomínají na sebe samotné.“
Nejen zde, ale i v mnoha dalších detailech se text při bližším pohledu ukazuje daleko komplexnější a mnohovrstevný. Jak pozoruhodné a hluboké interpretace skýtá, ukazují ve svých komentářích k novému překladu Jana Janouška Jiří Špička a Tomáš Nejeschleba.

Sonety Lauře a Francescco Petrarca. Kdo byl středověký génius?

Miroslav Horníček – Jak hledat slunce
Vyprávění o pobytu v Provenci, doplněné fotografiemi Miroslava Horníčka (1913 – 2003) a ilustracemi malíře A. Vondry, přináší nejen dojmy a zážitky z putování půvabnou provensálskou krajinou s bohatou historií, ale i úvahy o smyslu cestování a nebezpečí moderního turismu. Autor, který spolu s výtvarníkem poznával provensálská městečka a vesnice, ležící mimo obvyklé turistické trasy, se často vrací do minulosti kraje a citlivě vnímá jeho současný tep.

Když jsme s přítelem zauvažovali o této cestě, řekl jsem znovu to jméno: PROVENCE. Měl jsem své důvody. Jaké? Řekl bych pokud by toto jako důvod stačilo -, že jedu hledat slunce. Jih. Jih, který mi není jenom směrem, jen jednou ze světových stran, ale souhrnem jistých vlastností, už nikdy nezaměnitelnou skutečností jistých končin, jistých kvalit, jih, který je pro mne hořkými vůněmi a rozpáleným tichem, jih modré oblohy nad modrým mořem. Kdybych si mohl zvolit směr a cíl všech příštích cest, zvolil bych provždy jih.”

Popis jedné cesty… Než jsme vyjeli, byly tu plány. A když teď tu cestu popisuji, jsou
tu mé poznámky. Ale mezi tím je skutečnost těch dnů a obojí – ani ty plány, ani ty
poznámky – jí neodpovídají. Všechno bylo jinak. Kdyby se mne někdo ptal, kudy a kam v
té končině, neuměl bych mu poradit. Každý si jede svým způsobem, má svoje důvody,
svůj zrak, své pocity. Na začátku jsem řekl: přejel jsem bludný kořen své staré lásky. A tak
tomu bylo…

Miroslav Horníček. Jak hledat slunce. Jedinečný tulácký cestopis z Provence

Marcel Pagnol – Jak voní tymián
Marce Pagnol (1895 – 1974) ve svém vzpomínkovém vyprávění dovolí čtenáři vstoupit do rodného autorova kraje Provence, bujné a překrásné přírody, kde pod jižním sluncem kvete levandule a tymián dorůstá do výšky člověka. Pagnol napsal tyto nezapomenutelné vzpomínky, když už překročil šedesátku, a přesto se dokázal podívat na svět mladýma očima chlapce, který i věci docela obyčejné dokázal vnímat jako vzácné a neopakovatelné okamžiky.
Jak voní tymián. Majstrštyk Marcela Pagnola aneb Ota Pavel po francouzsku

Miroslav Horníček – Listy z provence
Knížka dojmů a zážitků z cesty do Provence, kraje autorových mladických snů, je psána formou úvah a zamyšlení, věnovaných slavným osobnostem tohoto kraje.


Alphonse Daudet – Listy z mého mlýna, a trilogie o Tartarinovi z Tarasconu
Autor známého Tantirina a oblíbenec Mirka Horníčka Alphonse Daudet ( 1840-1897 ), se narodil v Nimes. Jeho nejznámějšími díly jsou Listy z mého mlýna a trilogie o Tartarinovi z Tarasconu. Přítelem z dětství Paula Cézanna byl Emile Zola ( 1840 – 1902 ), který žil v Aix-en-Provence od svých 3 do 18 let. Jejich přátelství popisuje kniha Dílo.

Henri Bosco – Měsíční pahorek v dlani
Poetický román Měsíční pahorek v dlani se odehrává v jihofrancouzké Provence. Sem přichází mladý Martial Malicroix, aby se ujmul svého dědictví. Podle závěti, ale musí strávit v místní divočině půl roku, aby se stal právoplatným dědicem. Fascinují vyprávění a bohatý jazyk.
Měsíční pahorek v dlani. Fascinující příběh z francouzské Provence


Peter Mayle – Rok v Provence, Znovu Provence, Navždy Provence
V prvním díle volné trilogie o půvabech a zvláštnostech života v jihofrancouzské Provenci (Navždy Provence a Znovu Provence) se společně s Peterem Maylem (1939) podíváme do líbezné krajiny, kde voní levandule, rodí se výborné víno a jedinečné kulinářské dobrůtky – vínem úžasných značek počínaje a slavnými lanýži konče -, a kde bydlí lidé, jejichž život jim můžeme jen závidět. Za knihu, ze které se záhy po jejím vydání stal světový bestseller, získal Peter Mayle v roce 1990 prestižní cenu British Book Awards pro rok 1989 za nejlepší cestopisnou knihu.
Druhý díl volné trilogie o půvabech a zvláštnostech života v jihofrancouzské Provenci (Rok v Provenci, Navždy Provence! Peter Mayle, milovník francouzské kuchyně i vín, a především skvělý humorista a vypravěč, nás opět zavede do prosluněných vinic a ospalých provinčních městeček v zemi, kde našel svůj druhý domov.


Jiří Ryvola – Nové listy z Provence
Humor, plný hravosti a mužné pošetilosti, brilantních formulací, a zejména pak člověčiny, přivedl J. Ryvolu několikrát do Horníčkovy blízkosti. A pravděpodobně někde zde se zrodila i jeho touha poznat Provence. Zatímco Horníček nechal své vyprávění ilustrovat malířem Vondrou, malíř Ryvola doprovodil své kresby tužkou vlastními texty. Ono by to ani jinak nešlo – výpověď je natolik osobní, že by to za něj stejně nikdo udělat nemohl.

Jan Šmíd – Obrázky z Provence
Jan Šmíd vás provede současnými městy jako Cannes, Arles, Marseille, Avignon či Nice, po malebném venkově i krajem slavných malířů.

Lenka Civade – Provence jako sen
Kniha české malířky provdané do Francie nás zavede do Provence, kde si Lenka s manželem pořídili polorozpadlý zámek, ve kterém se chystají žít a vybudovat zde tvořivé a tvůrčí místo, kde bude živo (divadelní stáže a kurzy výtvarného umění, představení, výstavy, koncerty), samozřejmě s ubytováním účastníků i hostů. Cesta k realizaci tohoto snu byla složitá, plná sutě ze zborcených zdí i jiných překážek nastražených přírodou i lidmi. Vyprávěním se prolínají impresionistické popisy úchvatné přírody, místních zvyků, zdejší kultury, lidí a jejich mentality.

Jean Giono – Muž, který sázel stromy
Když se mě studenti ptali, které knihy bych zařadil mezi desítku nejzajímavějších, jmenoval jsem i toto útlé dílo Jeana Giona. Je to opravdu tenká knížka, pár desítek stran, ale skrývá velké poselství. Je dokladem toho, že základní filozofie života je velmi prostá a může ji rozpoznat každý, kdo myslí a je ochoten nacházet ve svém životě souvislosti.
Muž, který sázel stromy. Jean Giono napsal geniálně smyšlený příběh z Provence

UMĚLCI, KTEŘÍ ŽILI V PROVENCE

Fréderik Mistral ( 1830 – 1914 ) psal převážně básně a je jedním ze zakladatelů muzea provensálské kultury v Arles.

Jean Cocteau ( 1889 – 1974 ) Básník, dramatik a režisér, kterého ovlivnil surrealismus, žil v Mentonu od r.1924 do své smrti. Nejznámější divadelní hry: Kráska a zvíře, Orfeus.

Albert Camus (1913 – 1960 ) Nositel Nobelovy ceny za literaturu, narozený v Alžírsku, se přestěhoval do Lourmarinu v Luberonu v r.1957. V Provence psal svůj autobiografický román První muž, který již nedokončil. Zemřel při autonehodě.

Nostradamus (1503 – 1566) – Známý věštec a filosof se narodil v St.Rémy de Provence, ale většina jeho tvorby v latině, vč.známého proroctví Centuries, pochází ze Salonu de Provence, kde žil až do své smrti.

Markýz de Sade (1740 – 1814) byl zřejmě prvním spisovatelem, který proslul knihami s pornografickými příběhy. Sexuální skandály také provázely jeho soukromý život a tak jeho novely s pornografickým obsahem silně pobouřily ve své době křesťanskou veřejnost a byly zakázány, ale i tajně čteny.

ZNÁMÍ MALÍŘI, SPOJOVÁNÍ S PROVENCE

Paul Cézanne ( 1839-1906 ) Jako jeden z mála umělců se narodil v Aix-en-Provence a prožil zde i většinu svého života. Námětem jeho obrazů byla mimo zátiší většinou okolní krajina, zejména hora Sainte -Victoire.

Vincent van Gogh ( 1853-1890 ) žil pouze dva roky v Provence, ale jeho nejslavnější plátna pocházejí z tohoto období. Od února 1888 do května 1889 bydlel v Arles, pak se léčil v ústavu v Saint Rémy. V Arles s ním maloval i jeho přítel Paul Gauguin, který ale proslul spíše obrazy z tichomořských ostrovů.

Auguste Renoire ( 1841-1919 ) často navštěvoval Grasse, St.Raphael a Cannes. Později si v r.1907 koupil pozemek v Cagnes-sur-Mer. Postavil zde dům s ateliérem a žil tu až do své smrti. Dnes je v domě jeho muzeum.

Claude Monet ( 1840-1927 ) Namaloval mnoho obrazů z okolí Cap Martin nedaleko Mentonu a Cap d´Antibes. V Aix de Provence je dnes v jeho domě muzeum.

Henri Matisse ( 1869-1954 ) Bydlel v St.Tropez u svého přítele malíře Paula Signaca, později v Nice a Vence. Po II.světové válce se přestěhoval do Cimiez, kde je i pohřben.

Pablo Picasso ( 1881 – 1973 ) Trávil mnoho let každé léto na Azurovém pobřeží. Od r.1946 žil nejdříve v Vallauris, později v Mougins.

Georges Braque ( 1882-1963 ) v letech 1907-1910 maloval v L´Esteque, podobně jako André Derain.

Marc Chagall ( 1887-1985 ) Žil ve Francii od r.1922. Poslední roky života tvořil v St.Paul de Vence, kde je také na místním hřbitově pohřben.

Victor Vasarely ( 1908-1997 ) Žil od r. 1948 v Gordes. Maloval geometrické obrazce ve vzájemně kontrastujících barvách.

The post Kouzelná Provence. Oblíbené knihy o francouzském jihu, který se bohužel rychle mění first appeared on Čítárny.

Jedinečný poetický román Měsíční pahorek v dlani se odehrává v jihofrancouzké Provence kolem roku 1948, kdy kniha byla napsána. Sem přichází mladý Martial de Mégremut, aby se ujmul svého dědictví pos vém strýci Malicroixovi. Podle závěti, ale musí strávit v místní divočině půl roku, aby se stal právoplatným dědicem.

Nastává první osobní konflikt. Má převzít dědičné sídlo v romantické a spoře obydlené provencalské krajině delty řeky Rhony – Camargue nebo se má vrátit ke své slibné kariéře do civilizovanějšího prostředí?

Malicroix se už na počátku dostává do střetu nejen s vlastními životními stereotypem a uvažováním, ale především s místními usedlíky, kteří ho jen neradi přijímají mezi sebe.

Jak při čtení záhy zjistíme, není důležitý děj, ale typické Boscovské tajemné meditační pábení.
Jeho popisy přírody a lidí v něm žijící jsou nostalgicky kouzelné a mají básnické až halucinofenní přesahy, přinášejí mimořádné okouzlení z čtení.
Bosco dokazuje, že ovládá jazyk i rytmus psaní a vytváří jedinečné dílo, podobně jako např. Ota Pavel. Jean Gion. Jeho popisy šumění lesa, tekoucí řeky, nočního ticha jsou pro vnímavého čtenáře nezapomenutelné.

Kniha, ke které se bude i náruživý čtenář rád vracet.

Román vyšel již roku 1948 pod názvem Malicroix. V Česku román vydává Odeon ve vynikajícím překladu Stanislava Jirsy.

Román vyšel i jako audiokniha.
Měsíční pahorek v dlani 1/8 (1991). Režie Michal Pavlík. Interpretují Jiří Schwarz, Soběslav Sejk a Boris Rösner.

Henri Bosco (16. listopadu 1888 – 4. května 1976)
byl francouzský spisovatel. Narodil se v Avignon, Vaucluse do rodiny piedmontského původu. Přes otce byl příbuzným svatého dona Jana Bosca, o němž napsal biografii. Jeho romány pro dospělé a děti se zaměřují na drsný život lidí v provensálském kraji.
Za knihu Já, Pascal Dérivat (Le Mas Théotime, slovensky Theotimov majer) získal v roce 1945 cenu Prix Renaudot. Dále obdržel ceny Prix des Ambassadeurs v roce 1949, Grand prix national des lettres (1953), Prix de l’Académie de Vaucluse (1966), Grand prix de la Mediterranée (1967) a Grand prix de l’Académie française v roce 1968. Zemřel v Nice a byl pohřben na hřbitově Lourmarin.

Výpisky:

„Noc byla hluboká, plná šelestů a neklidných stínů. Řeka, která se valila kolem domu, zpívala svou divokou píseň, a vítr, pronikající škvírami, jako by nesl ozvěnu dávných tragédií. Stál jsem u okna a cítil, jak se ve mně probouzí něco neznámého, jako by krev Malicroixů, dosud spící, začala proudit mými žilami.
Dům, starý a tichý, se zdál být živý, jako by mě pozoroval, zkoušel, čekal, zda obstojím v jeho samotě.“
…
„Měsíc stál vysoko, bledý a tichý, a jeho světlo se rozlévalo po pláních, jako by chtělo odhalit tajemství ukrytá v rákosí. Všude kolem mě byla tma, ale ne prázdná – byla plná šepotů, drobných pohybů, které nebylo možné přesně určit.
Cítil jsem, jak se krajina dívá na mě, jak mě volá, a přesto jsem nevěděl, zda je to výzva, nebo varování. V tu chvíli jsem pochopil, že už nejsem jen návštěvníkem – tento dům, tato země, se staly součástí mého osudu.“

The post Měsíční pahorek v dlani. Fascinující příběh z francouzské Provence first appeared on Čítárny.

Když se mě studenti ptali, které knihy bych zařadil mezi desítku nejzajimavějích, jmenoval jsem Muže, který sázel stromy. Jean Giono napsal sice jen velmi útlou knížku, pár desítek stran, ale ukryl do ní velké poselství. Je dokladem toho, že základní filosofie života je velmi prostá a může ji rozpoznat každý, kdo myslí a je ochoten nacházet ve svém životě souvislosti.

Pastýř Elzéard Bouffier přišel na to, na co nepřicházejí prezidenti, filosofové ani studovaní vědci. Objevil svůj smysl života a žil podle něho. Sázel celý život stromy, aby mrtvá krajina oživla.

V padesátých letech 20.století oslovil nakladatel Jeana Giona, aby napsal povídku o pozoruhodném člověku, kterého v životě potkal.
Giono vzpomněl na své setkání s pastýřem Elzéardem Bouffierem v roce 1910. Tam poprvé uviděl, jak tento muž každý den sází do země žaludy, aby z nich vyrostly stromy. Dělal to dobrovolně, bez nároků na jakýkoliv vděk, jenom proto, že věděl, že mrtvá krajina je počátek konce všeho živého.

Jeho život se podoboval vzpouře proti všemu, co ho v dětství učili a jak by měl žít i myslet. Vzpoura, ke které došel vlastním myšlením a yvtrval v ní.
Když autor navštívil Elzéarda Bouffiera naposledy v roce 1933, byla krajina plná stromů, života a samozřejmě i lidí. Nikdo však nevěděl proč se tak stalo a nikdo se po tom ani nepídil. Elzéard Bouffier neobětoval svůj život stromům, jak někde někdo napsal, Elzéard Bouffier žil svůj život se stromy, protože mezi nimi nacházel větší uspokojení, než mezi lidmi a jejich lhostejnosti. Zemřel nakonec v chudobinci, ale myslím, že i v poslední chvíli byl jedním z nejšťastnějších, protože věděl proč žil.

Jestliže lidé ve své neskonalé hlouposti staví kdejakému šaškovi a parchantovi pomníky, pak tato kniha je tím nejsympatičtějším poděkováním člověku, který mnoha lidem otevírá desítky let oči a učí je nebýt lhostejnými. Myslím, že každý by měl v životě obětovat něco ze svého života ve prospěch většiny a pro jeji budoucnost, neboť nebýt našeho kolektivného uvažování a konání, nebyli bysme tím, čím jsme. Smysl života jednotlivce určitě nebude jen v hledání vlastního egoistického štěstí, jak jsme o tom většinou přesvědčeni.

PŘESTOŽE PŘÍBĚH JE ÚPLNĚ VYMYŠLENÝ, NIC MU NEUBÍRÁ NA JEHO SÍLE A ODKAZU DALŠÍM GENERACÍM.

Jean Giono (*30. 3. 1895 – †9. 10. 1970)
ve třicátých letech napsal řadu románů, v nichž popisoval život prostého vesnického člověku, obdivoval se jeho souladu s přírodou a jejími zákony. Po válce byla jeho tvorba nemálo inspirována Stendhalem, kterého ho velmi inspiroval.

MUŽ, KTERÝ SÁZEL STROMY / Jean Giono / Ilustrace Helena Konstantinová
l. vyd. 1997, Vyšehrad, Přeložila Zdeňka Stavinohová
4. vyd. 2006, Čajovna Suzanne Renaud s ilustracemi Petra Čecha, překlad Jiří Reynek

Na základě krátkého příběhu vznikl vynikající kanadský animovaný film Fréderica Backa..

UKÁZKA Z KNIHY:

Asi před čtyřiceti lety jsem se vydal pěšky na dlouhé putování po kopcích, turistům zcela neznámých, ve starobylém alpském kraji, který zasahuje až do Provence.

Na jihovýchodě a na jihu, mezi Sisteronem a Mirabeau, lemuje kraj řeka Durance. Na severu ho pak lemuje horní tok řeky Dromy, od jejího pramene až po městečko Die. Na západě jsou to roviny hrabství venaissinského a výběžky hor Ventoux. Území zabírá celou část kraje Nízkých Alp, jižní část řeky Dromy a malý uzavřený úsek Vaucluse. Tehdy sem podnikl dlouhé putování v tamějších pustinách, holých a jednotvárných stepích, ve výšce asi 1 200 až 1 900 metrů. Rostla tam jen divoce levandule.

Procházel jsem tím krajem, kde je nejširší, a po třech dnech putování jsem se dostal do neuvěřitelně bezútěšných končin. Utábořil jsem se vedle rozvalin opuštěné vesnice. Vody jsem se nenapil už od minulého dne a potřeboval jsem ji objevit. Polozbořené domy byly natěsnané jako staré vosí hnízdo. To mě přivedlo na myšlenku, že tu kdysi jistě byla studánka nebo studna. Byla tam skutečně studánka, ale vyschlá. Pět nebo šest domů beze střech ničil vítr a déšť. Zvonice kapličky se zřítila. Všechno stálo v řadě stejně jako ve vesnicích, kde je život, tady však všechen zmizel.

Byl horký červnový den a slunce hřálo. Ale zde, v končinách vysoko položených a bez jakéhokoliv přístřeší, fičel vítr nesnesitelně prudce. Mručel mezi zdmi domů jako šelma, kterou vyrušili, když se krmila.

Musel jsem jít dál. Šel jsem už pět hodin a ještě jsem nenašel vodu. A nic nedávalo naději, že ji najdu. Všechno bylo vyprahlé a všude rostly jen drsné traviny.

Najednou se mi zdálo, že v dálce vidím stát malou postavu. Myslel jsem, že je to kmen osamoceného stromu. Jen tak nazdařbůh jsem tam zamířil. Byl to pastýř. Asi třicet ovcí leželo kolem něho na rozpálené půdě a odpočívalo.

Dal mi napít vody. Po chvíli mě zavedl do ovčína v zákrutu náhorní roviny. Tu znamenitou vodu čerpal z velice hlubokého přirozeného zdroje. Nad ním postavil jednoduchý rumpál.

Pastýř mluvil velmi málo. U osaměle žijících lidí to bývá obvyklé. Ale bylo vidět, že je sebejistý, plný důvěry. V takovém kraji, postrádajícím naprosto všechno, to bylo zvláštní. Nebydlel v nějaké chatrči, ale v opravdovém kamenném domě. Bylo dobře vidět, jak vlastníma rukama dům opravil. Když sem přišel, byl dům jen zřícenina. Nyní měl zase důkladnou střechu a voda jí nikde neprotékala. Když ji vítr bičoval, bil do tašek na střeše jako mořské vlny bijí v bouři do břehů.

Domácnost měl v pořádku, nádobí bylo umyté, podlaha zametená, puška vyčištěná a na ohni se vařila voda. V  té chvíli jsem si všiml, že je pastýř čerstvě oholen. Všechny knoflíky měl pevně přišité. Šaty měl tak pečlivě vyspravené, že správky nebylo vidět.

Rozdělil se semnou o polévku. Ale když jsem mu potom nabídl pytlík s tabákem, řekl mi, že nekouří. Jeho pes byl stejně mlčenlivý jako on. Byl přátelský, ale nijak neloudil o mou přízeň.

Hned jsme se dohodli, že tam přenocuji. Do nejbližší vesnice bylo víc než půldruhého dne chůze. A mimoto jsem znal velice dobře ráz osamocených vesnic ve zdejším kraji. Čtyři nebo pět je jich roztroušeno na úbočích kopců, jedna daleko od druhé, obklopeny světlým dubovým mlázím. A jsou až na konci sjízdných cest.

Bydlí tam dřevorubci a pálí dřevěné uhlí. Život je tam těžký. Rodiny žijí natěsnané jedna k druhé. Podnebí je neobyčejně drsné, v létě i v zimě. Ta odloučenost obyvatele vydražďuje k sobectví. Nerozumná ctižádost se vybičovává v neustálou touhu uniknout odtud.

Muži jezdí do města s náklady uhlí a potom se zase vracejí. Neustálé střídání naděje a zklamání ničí i ty nejspolehlivější vlastnosti. Ženy jsou plné záští. Konkuruje se ve všem. Stejně tak v prodeji uhlí jako v získání místa v lavici v kostele. Navzájem se překonávají v činnostech, ale soupeří i v neřestech. Všude se neustále potýká ctnost a neřest. A také vítr nepřestává dráždit nervy. Dochází přímo k epidemiím sebevražd a mnoho je i případů šílenství, téměř vždycky končících vraždou.

Pastýř nekouřil, ale šel pro pytlík a vysypal na stůl spoustu žaludů. Kouřil jsem dýmku a nabídl jsem se, že mu budu pomáhat. Odpověděl, že to je jeho záležitost. A skutečně: když jsem viděl, jak pečlivě to dělá nenaléhal jsem. To byl náš celý rozhovor. Když dal stranou hromadu dobrých a dost velkých žaludů, odpočítal hromádky po deseti. Vyřadil ještě malé žaludy nebo ty, které byly trochu rozpuklé. Prohlížel je totiž velice důkladně. A jakmile měl před sebou sto bezvadných žaludů, nechal toho a šli jsme spát.

Společnost toho muže přinášela klid. Na druhý den jsem ho požádal, aby mi dovolil u něho celý den odpočívat. Pokládal to za samozřejmé. Přesněji řečeno měl jsem dojem, že ho nic nemůže rušit. Ten odpočinek nebyl pro mne nijak nezbytný, ale byl jsem plný zvědavosti a chtěl jsem se toho dozvědět víc. Pastýř vypustil stádo a zavedl je na pastvu. Než odešel, namočil do vody ve vědru pytlík s pečlivě vybranými a odpočítanými žaludy.

Všiml jsem si, že místo hole nesl železnou tyč, asi půldruhého metru dlouhou. Předstíral jsem, že se procházím, abych si odpočal, a šel jsem rovnoběžně s jeho cestou. Pastva ovcí byla dole v úžlabině. Malé stádo pastýř přenechal dohledu psa a šel vzhůru k místu, kde jsem stál. Obával jsem se, že mi přichází vytknout, že jsem vtíravý. Ale vůbec ne. Vedla tudy jeho cesta a vyzval mě, abych ho doprovodil, pokud nemám nic lepšího na práci. Vystoupil ještě dvě stě metrů na kopec.

Když přišel na místo, které si předem vybral, zarazil železnou tyč do země.

Udělal tak vždycky dolík, vložil do něj žalud a potom zahrnul důlek hlínou. Sázel duby. Zeptal jsem se ho, jestli mu ten pozemek patří. Řekl, že ne. Ptal jsem se, zda ví, komu patří. Ale nevěděl. Předpokládal, že je to obecní pozemek nebo že možná patří lidem, kteří o něj nestojí. Nestaral se o to, aby poznal majitele. Pečlivě vysázel svých sto žaludů.
Po obědě začal zase třídit žaludy. Asi jsem se tázal dost naléhavě, protože mi odpověděl. Už tři roky sázel stromy v téhle samotě. Vysázel jich sto tisíc. Dvacet tisíc se jich ujalo. Počítal s tím, že z těch dvaceti tisíc jich ještě polovinu ztratí. Postarají se o to hlodavci nebo se stane něco, co v záměrech Prozřetelnosti není možné předvídat. Zbývalo tedy deset tisíc dubů a ty porostou na místě, kde dřív nebylo vůbec nic.
V tu chvíli mě napadlo, kolik je tomu muži asi let. Zřejmě mu bylo přes padesát. Pětapadesát, řekl mi. Jmenoval se Elzéard Bouffier. Měl kdysi v rovině statek. Tam prožil svůj život.
Ztratil jediného syna a potom i ženu. Uchýlil se do samoty, kde ho těšilo žít v klidu, s ovcemi a se psem. Usoudil, že kraj hyne, poněvadž je tam málo stromů. A protože nemá nějakou důležitou práci, rozhodl se dodal ještě, že tu situaci napraví.

A poněvadž i já, ačkoliv jsem byl mladý, jsem v té době žil osaměle, dovedl jsem osamělé lidi chápat a navázat s nimi spojení. Přesto jsem však udělal chybu. Právě mé mládí mě vedlo k tomu, abych si podle sebe představoval budoucnost i jakési hledání štěstí. Řekl jsem mu, že za třicet let těch deset tisíc stromů, to bude krása. Odpověděl velice prostě, že kdyby mu Bůh dopřál žít ještě třicet let, vysázel by spoustu dalších dubů a těch deset tisíc stromů by byla jen kapka v moři.

V dalším roce vypukla první světová válka a pět let jsem byl na vojně. Voják u pěchoty může jen stěží myslet na stromy.

Abych pravdu řekl, nijak mě ta příhoda nepoznamenala. Díval jsem se nato jako na koníčka, jako je třeba sbírání známek. A zapomněl jsem na to.

Když jsem se vrátil z války, dostával jsem jen nepatrný demobilizační příplatek, ale velice jsem toužil nadýchat se čerstvého vzduchu. Bez jakéhokoliv jiného úmyslu jsem se vydal na cestu do těch pustých končin.

Kraj se nezměnil. Přesto jsem za opuštěnou vesnicí spatřil v dálce jakousi šedou mlhu. Pokrývala kopce jako nějaký koberec. Od předchozího dne jsem začal myslet na stromy. Říkal jsem si: “Deset tisíc stromů zabírá pořádně velkou plochu.”

Příliš mnoho lidí jsem viděl za těch pět let umírat, proto jsem si dokázal snadno představit i Elzéarda Bouffiera. Zvlášť když je nám dvacet let, padesátiletí muži se nám zdají starci, které čeká už jen smrt. Ale Elzéard Bouffier nebyl mrtev. Dokonce byl ještě plný života. Změnil zaměstnání. Měl už jen čtyři ovce, ale zato asi sto úlů. Zbavil se ovcí, protože ohrožovaly vysázené stromy. Řekl mi totiž, a já jsem to také postřehl, že se o válku vůbec nestaral. Vytrvale sázel dál stromy.

Duby z roku 1910 byly deset let staré a byly vyšší než já i on. Byla to nádherná podívaná. Doslova jsem oněměl úžasem. A protože Elzéard Bouffier nemluvil, procházeli jsme se v jeho lese mlčky. Na nejširších místech dosahoval les jedenácti kilometrů. Když si uvědomíme, že všechno to bylo dílem rukou a ducha toho muže, který neměl řádné technické prostředky bylo zřejmé, že by lidé mohli být stejně jako Bůh činní v jiných oblastech něž v pustošení.

Elzéard Bouffier šel za svou myšlenkou a důkazem toho byly buky, které mi sahaly po ramena. Bylo jich do nedohledna. Duby byly statné a překročily už stáří, kdy je mohou ničit hlodavci. A kdyby bylo záměrem Prozřetelnosti dílo zničit, potřebovala by k tomu přímo cyklony.

Elzéard Bouffier mi ukázal obdivuhodné háje bříz. Bylo jim pět let, byly totiž vysázeny v roce 1915, tedy v době, kdy jsem bojoval u Verdunu. Sázel je na všech místech, kde právem tušil, že téměř hned pod povrchem je vláha. Byly útlé, mladistvě svěží a plné odhodlání.

Zdálo se ostatně, že při růstu vytvářejí pásma. O to se však nestaral. Vytrvale plnil svůj prostý úkol. Ale když jsme se vraceli vesnicí domů, viděl jsem, jak v potocích od nepaměti vyschlých, teče voda. Byl to ten nejúžasnější výsledek práce, jaký jsem kdy viděl. Ve velice dávných dobách v těch vyschlých potocích také tekla voda.

Některé ze smutných vesnic, o nichž jsem se na začátku vypravování zmínil, byly postaveny na místech, kde kdysi stály starobylé vesnice galorománské. Zbývaly ještě po nich stopy. A když tam archeologové dělali průzkum, našli udice v místech, kde ve dvacátém století bylo nutné mít cisterny, aby měli trochu vody.

Také vítr roznášel některá semena. Když se objevila voda, objevily se také vrby i vrby košařské, louky, zahrady, květiny, a tak i jakýsi důvod žít.

Ale přeměna probíhala tak pomalu, že si lidé na ni zvykli a nevyvolávala údiv. Když lovci stoupali do odlehlých míst, kde honili zajíce nebo divočáky, dobře si všimli, že stromů je stále víc a víc, ale přičítali to přirozeným rozmarům půdy. Proto nikdo na dílo toho muže nesáhl. Kdyby to tušili, zlobilo by je to. Ale byl mimo jakékoliv podezření. Kdopak by byl ve vesnicích i v úřadech schopen představit si houževnatost, plnou nádherné ušlechtilosti.

Od roku 1920 jsem vždycky aspoň jednou za rok navštěvoval Elzéarda Bouffiera. Nikdy jsem neviděl, že by polevil ani že by zapochyboval. A přece kdoví, zda tam i Bůh nepomáhá. Nepočítal jsem jeho zklamání. Ale snadno si představíme, měl-li dosáhnout takového úspěchu, že musel překonat i četné strasti. Aby zajistil vítězství takovému zaujetí, musel se potýkat s beznadějí. Za celý rok nasázel buky. Těm se dařilo ještě líp než dubům.

Abychom měli o tak výjimečné povaze téměř přesnou představu, nesmíme zapomenout, že se vyvíjela v naprosté samotě. V tak velké samotě, že si ke konci života odvykl mluvit. Nebo snad to nepokládal za nutné?

V roce 1933 ho navštívil užaslý hajný. Ten zaměstnanec mu úředně oznámil příkaz, že nesmí venku rozdělávat oheň. Mohlo by to totiž ohrozit růst tohoto “přírodního” lesa.

A naivní hajný prohlásil, že je vidět, jak les roste sám od sebe. V tu dobu Eltéard Bouffier chodil sázet buky dvanáct kilometrů od domu, kde bydlel. Aby nemusel chodit tam a zase zpět, vždyť mu bylo tehdy už sedmdesát pět let, zamýšlel postavit si z kamene chatu přímo na místě, kde stromy sázel. Uskutečnil to o tok později.

V roce 1935 si přišla prohlédnout ten “přírodní” les opravdová úřední komise. Přišel vysoký představitel správy vod a lesů, poslanec a technici. Měli mnoho zbytečných řečí. Rozhodli, že se musí něco udělat, ale neudělali nic. Došlo však k jednomu užitečnému rozhodnutí: les byl dán pod ochranu státu a nesmělo se tam pálit uhlí. Bylo přece nemožné, aby takový krása těch mladých stromů v plné síle někoho nepodmanila. I poslance uvedla v nadšení.

Měl jsem přítele mezi vedoucími lesníky. Byl v té delegaci. Vysvětlil jsem mu, v čem spočívá ta záhada. V dalším týdnu jsme šli oba za Elzéardem Bouffierem. Našli jsme ho v pilné práci, dvacet kilometrů od místa, kam přišla inspekce.

Vedoucí lesník nebyl nadarmo mým přítelem. Dovedl tu práci ocenit a dokázal mlčet. Nabídl jsem jim pak vajíčka, která jsem vzal s sebou. Rozdělili jsme jídlo na tři díly a několik hodin jsme mlčky pozorovali krajinu.

V místech, odkud jsme přišli, rostly stromy šest a sedm metrů vysoké. Vzpomínal jsem, jak vypadal kraj v roce 1913. Byla tam tehdy pustina. Pokojná a pravidelná práce, svěží vzduch v kopcích, skromnost a zvlášť duševní vyrovnanost daly tomuto starci téměř okázalé zdraví. Říkal jsem si, na kolika hektarech ještě asi stromy zasází.

Než můj přítel odjel, jen krátce připomenul některé dřeviny, pro které se mu zde půda zdála vhodná. Ale nijak nenaléhal. “To proto,” řekl mi potom, “že ta dobrá duše toho ví o tom víc než já.” Když jsme šli asi hodinu, po kteroužto dobu přemýšlel, dodal: “Ví o tom víc než všichni ostatní. Objevil znamenitý prostředek, jak být šťastný!”

Zásluhou vedoucího byl chráněn nejen les, ale i štěstí Elszéarda Bouffiera. Pro ochranu určil tři hajné a byl k nim tak přísný, že zůstávali lhostejní k jakýmkoli úplatkům, kdyby jim je dřevorubci nabídli.

Dílo bylo vážně ohroženo za války 1939. Auta jezdila tehdy na dřevný plyn a dřeva nebylo nikdy dost. Došlo ke kácení dubů z roku 1910. Ale ty úseky jsou od silničních sítí tak daleko, že se to podnikání ukázalo z finančního hlediska velice nevýhodné a upustilo se od něho. Pastýř nic neviděl. Třicet kilometrů odtud pokojně pokračoval v práci. O válce v roce 1939 nic nevěděl. Stejně jako o válce ve čtrnáctém roce.

Elzeárda Bouffierda jsem viděl naposledy v červnu 1945. Bylo mu tehdy osmdesát sedm let. Vydal jsem se totiž zase na cestu do té pustiny. Ačkoliv válka zanechala kraj v zuboženém stavu, jezdil tam nyní autobus a zajišťoval spojení mezi údolím řeky Durance a horským krajem. Nepoznával jsem už místa svých dřívějších procházek. Ale přičítal jsem to tomuhle poměrně rychlému dopravnímu prostředku. Také se mně zdálo, že trasa vede nějakými novými místy. Musel jsem se zeptat na jméno vesnice, abych zjistil, že jsem přece jen tam, kde kdysi byly rozvaliny a bezútěšná krajina. Autobus mě zavezl do Vergonsu.

V roce 1913 bylo v téhle osadě deset nebo dvanáct domů a měla tři obyvatele. Byli zdivočelí, nenáviděli se a žili z lovů do pastí. Fyzicky i duševně byli téměř jako pravěcí lidé. Kopřivy pustošily kolem nich prázdné domy. Jejich stav byl beznadějný. Nezbývalo než čekat na smrt. Byla to tedy situace, která jen stěží vytváří podmínky pro počestnost.

Všechno se tu změnilo, dokonce i vzduch byl jiný. Místo prudkých větrů, vysušujících a nemilosrdných, foukal lehký větřík, plný vůní. Z kopců bylo slyšet šumění, podobající se zvuku tekoucí vody. Bylo to šumění větru v lesích. A posléze něco ještě podivuhodnějšího: uslyšel jsem opravdové šplouchání vody, tekoucí do nádrže. Spatřil jsem, že tady postavili kašnu a že má hodně vody. Nejvíc mě dojalo, že poblíž byla vysazena lípa. Byla už vzrostlá a byl to nepopiratelný symbol znovuzrození.

Ve Vergonsu bylo také vidět stopy práce na díle, pro které je naděje nezbytná. Naděje se tedy opět vrátila. Byly odklizeny trosky, strženy zničené zdi a obnoveno pět domů. Osada měla nyní dvacet osm obyvatel. Mezi nimi byly čtyři mladé rodiny. Kolem nových, čerstvě omítnutých domů byly zahrady se zeleninou. Rostlo tam všechno pomíchaně, ale pěkně v řadách: zelenina i květiny, zelí i růžové keře, pór i hledíky, celer i anemonky. Nyní to bylo místo, kde by člověk měl chuť bydlet.

Odtud jsem se vydal pěšky. Válka, kterou jsme právě přečkali, nedovolila ještě, aby se život plně rozvinul. Ale Lazar vstal z hrobu. Na nižších úbočích pohoří jsem viděl políčka s ječmenem a ještě nezralým žitem. V pozadí v úzkých údolích se zelenaly louky. Stačilo jen osm let, dělících nás od té doby, a celý kraj zářil zdravím a blahobytem. Na místě zbořenišť, která jsem viděl v roce 1913, stojí nyní čisté a pečlivě omítnuté usedlosti, svědčící o šťastném a pohodlném životě. Začaly zase téct staré prameny, napájené dešti a sněhy, jež lesy zadržují. Vodní toky byly regulovány. Vedle každé usedlosti, obklopené javorovým hájem, voda přetékala z nádrží kašen na koberec svěží máty. Vesnice byly ponenáhlu znovu vybudovány. Z rovin, kde je půda drahá, přišli lidé a usadili se zde. Přivedli i mládež, nastal ruch, probudil se smysl pro podnikání. Na cestách potkáváme dobře vypadající muže a ženy. Chlapci a děvčata se umějí smát a mají rádi venkovské slavnosti. Dřívější obyvatelstvo je k nepoznání změněné od té doby, co se tu žije příjemně. Připočteme-li je k novým obyvatelům, víc než deset tisíc osob vděčí za štěstí Elzéardu Bouffierovi.

The post Muž, který sázel stromy. Jean Giono napsal geniálně smyšlený příběh z Provence first appeared on Čítárny.

Jedna z nejslavnějších a nejkrásnějších francouzských knih Jak voní tymián vznikla vlastně náhodou. Dokonce za to může šéfredaktorka časopisu Elle. Ta totiž slyšela Pagnola, jak na jednom večírku vypráví své zážitky z dětství a tak se ji to zalíbilo, že nedala Pagnolovi pokoj, dokud ji článek nenapsal.
A ohlas byl opravdu velký, takže nakonec šedesátiletý Pagnol napsal úspěšnou trilogii. (Otcova sláva, Matčin zámek, Čas tajností) Čtenáři se dožadovali i dalšího dílu, ale ten už nedokončil. Vážně onemocněl a zemřel. Nedokončená kniha, ale nakonec přece jenom byla vydána pod názvem Čas lásek.

Pagnol byl nejen mimořádný vypravěč se smyslem pro humor i detail, ale dokázal své příběhy skvěle sepsat, což nebývá pravidlem.
Navíc je kniha plná slunce, krásné provensánské přírody jižní Francie a čtení voní takovým způsobem, že se od knihy jen těžko odrhnete. Pokud ovšem čekáte akční příběhy, pak musíte jinam. Děj knížky teče klidně jako řeka a hladivé vzpomínky na krásnou a mladou maminku, otce, učitele Josefa, mladšího brášku a sestřičku, strýce Julese a tetu Rózu, kamaráda Liliho vás jednoznačně obejme. Začíná už u Pagnolových prapředků a postupně sledujeme zážitky z Pagnolova dětství až po gymnaziální léta, viděné očima dorůstajícího kluka. To je také na Pagnolovi obdivuhodné a naplňuje beze zbytku výrok Goetha: Štěstí je poznat v mládí přednosti stáří a stejné štěstí je udržet si ve stáří přednosti mládí”.

A když k tomu přidáme citlivý překlad Evy Musilové, je zážitek téměř dokonalý.
Chcete-li v dnešní době číst něco krásného, pak tato kniha vás naplní po okraj…
Možná pro někoho bude úspěch knihy překvapivý, ale i unás měl Ota Pavel s podobnými příběhy z dětsví také mimořádný úspěch. (viz. knihy Jak jsem potkal ryby, Smrt krásných srnců) A pokud se podíváme na souvisloti, pak zde jistá souvislost osudů knih Pavla i Pagnola je. Oba spisovatelé knihy napsali na žádost jiných, obě měly mimořádný úspěch, obě byly o dětství a byly nakonec zfilmovány.

Marcel Pagnol (1985 – 1974)
(francouzský dramatik, prozaik, filmový scénárista, původním povoláním prof. angličtiny, se narodil 28. 2. 1895 v Aubagne u Marseille.
Patřil mezi nejvýznamnější dramatiky meziválečného období. Po prvnívhne neúspěšných pokusech o dramatickou tvorbu zaznamenaly velký divadelní úspěch jeho hry z lidového prostředí Marseille Abeceda úspěchu a volná jevištní trilogie Malajský šíp, Fanny a César, která se dočkala dokonce několika filmových zpracování.
K divadlu se vrátil až v roce 1953. V roce 1946 byl zvolen do Francouzské akademie. Marcel Pagnol zemřel 8. 12. 1974 v Paříži.

Nejlépe se uplatnil Pagnolův vypravěčský talent v knihách vzpomínek Otcova sláva a Matčin zámek vydaných česky pod názvem Jak voní tymián. Přičemž slovo “krásný” v tomto případě není není vůbec zprofanované slovo.
Později je doplnil ještě svazkem Čas tajností, poslední díl Čas lásek nedokončil, jeho fragmenty vydali přátelé po autorově smrti. Nejrozsáhlejší Pagnolovou výpravnou prózou je dvoudílná Živá voda.

Výpisky z knihy, které vám připomene, že Marcel Pagnol byl francouzská obdoba našeho Oty Pavla.

„Tento žák je neschopen soustředit pozornost a na gymnáziu jen ztrácí čas“ (latina).
Tato ocenění, jak usoudila teta, jasně dokazují, že si někteří profesoři na něj „zasedli“. Byly tam však i méně kruté poznámky.
„Pokrok nedostačující“ (francouzština).
„Nedostačující,“ řekla teta. „Ale přece jenom pokrok!“ A obě byly nadšeny větou „Mohl by pracovat lépe“.
„No ovšem,“ řekla matka. „Vždycky je možno pracovat lépe. To není žádná kritika.“
„Naopak! Kdyby napsali ‚Mohl by pracovat dobře‘, drásaly je v noci výčitky svědomí, velké improvizátorky nočních můr. Teta viděla otce v záchvatu zuřivého vzteku, jak rákoskou švihá do bzučících mračen nul. Matka si ho představovala spíše strnule ležícího na koberci ve velké kanceláři, s fialovou tváří a zkřivenými ústy, jak svírá v křečovitě stažené ruce pravé čtvrtletní vysvědčení.
…,,Chcete tvrdit,” řekl tatínek, ,,že tohle je vlastní puška Abd-el-Kádera?”
„Netvrdím nic,” řekl vetešník přesvědčivě. ,,Ale viděli jsme už jinačí věci! Moudrému napověz! Navíc vám ještě přidám tady ten měděný chránič proti jiskrám a tenhle pastýřský deštník (bude jako nový, stačí jen vyměnit plátno), tento tamtam z Pobřeží slonoviny -je to kus ze sbírky -a tady tu krejčovskou žehličku. Stačí?”
„To je poctivé jednání,” řekl tatínek. ,,Ale chtěl bych ještě také tamten starý kotec na slepice.”
„Počkat, počkat,” řekl vetešník, ,,starý je, to připouštím, ale sloužit může stejně dobře jako nový. No dobře, že jste to vy, tak vám ho dám.”
Tatínek mu podal fialovou padesátifrankovou bankovku. Vážně, s úklonou hlavy ji vzal.
Když jsme svou kořist už téměř vecpali pod napjaté provazy, zatímco si znovu zapaloval dýmku, řekl najednou:
,,Mám velkou chut darovat vám postel pro chlapcer’
Vešel do krámku, zmizel za lesem skříní a zase se vítězoslavně vynořil. Pod paží nesl rám ze čtyř starých prkýnek, tak špatně pospojovaných, že se při nejmenším tlaku obdélník měnil v kosodélník. Na jednom prkně byl čalounickými hřebíčky připevněn obdélník jutového plátna s roztřepenými okraji, který visel jako prapor bídy.
,,Po pravdě řečeno,” řekl, ,,u toho chybí ještě jeden stejný rám, který má s tímhle tvořit X. Čtyři kousky dřeva to hravě spravi, a chlapec bude spát jako paša”
Založil ruce na prsou, naklonil mírně hlavu na stranu a dělal, jako když s blaženým úsměvem usíná.
…
Když maminka, která nás vyhlížela z okna, viděla přijíždět ná-klad, hned zmizela od okna a objevila se na prahu.
„Josefe,” řekla jako obyčejne, ,,přece nechceš tyhle špinavé krámy tahat do domu?”
„Tyhle špinavé krámy,” řekl tatínek, ,,jsou základem selského stylu, od kterého nebudeš moci odtrhnout zrak. Dopřej nam jen casu, abychom mohli zapracovat! Plány mám hotové a vím, co chci.”
Maminka potřásla hlavou a vzdychla, a Paul přiběhl, aby nám pomáhal při skládání.
Odnesli jsme veškerý materiál do sklepa, kde se tatínek rozhodl zařídit dílnu. Práce jsme zahájili ukořistěním tepané že  zné lžíce, jejíž krádeží z kuchyňské zásuvky jsem byl pověřen já.
Maminka ji dlouho hledala a několikrát ji našla. Nikdy ji však nepoznala, protože jsme ji kladivem zploštili, aby z ní byla zednická lžíce.
Tímto nástrojem, hodným Robinsona Crusoa, jsme zasádrovali do zdi dva kusy železa připevněné čtyřmi šrouby ke kymácejícím se stolku, kteremu zaručily stabilitu a který byl tak povýšen na pracovní stůl.
Na stůl jsme přišroubovali skřípavý svěrák a utišili ho kapkou oleJe. Potom jsme provedli třídění nástrojů. Pila, kladivo, jedny kleště, hřebíky, různě veliké, leč stejně ohnuté od předchozího vytahování, šrouby, šroubovák, hoblík a dláto.
Obdivoval jsem ty poklady, ty „stroje”, kterých se malý Paul neodvážil dotknout, neboť věřil v aktivní zlomyslnost špičatých a ostrých nastrojů a nerozlišoval příliš mezi pilou a krokodýlem. Přesto však pochopil, že se chystají velké věci…
…
Podvodná činnost matky a tety se nemohla omezit na eskamotáže karcerů: jeden zločin vždycky vyvolává druhý, neboť je to ďáblovo soukolí. vzpomněly si najednou na čtvrtletní vysvědčení, které brutálně odhalí tři měsíce lenošení a špatného chování, a snad se zmíní i o trestech…
Byly z toho tak zděšené, že se rozhodly zachytit je a zfalšovat.
Na oznámení karceru teta snadno zjistila jméno tiskaře gymnázia: podařilo se jí podplatit jednoho sazeče propadlého alkoholu; ten jí dal dvanáct čistých formulářů vysvědčení za dvanáct lahví absintu a dvanáct obálek s hlavičkou gymnázia za šest lahví Amer Piconu.
Koncem prvního čtvrtletí prožily matka s tetou týden úzkostí a šílenství: vybaveny duplikátem klíče od poštovní schránky hlídaly příchody listonoše.
Naštěstí právě vysvědčení přišlo okolo deváté hodiny, po odchodu speditéra, který nikdy neopomněl odejít do práce už v šest hodin ráno. Obě provinilé ženy se chopily osudného dopisu a běžely se s ním zavřít do koupelny. Tam v horké páře vsunuly mezi obě části zalepené obálky přesvědčivou pletací jehlici. Pak se uchýlily do ložnice, kde dlouze zkoumaly vysvědčení, až příliš hodnověrné.
Zachvěly se nad několika nulami*, povzdechly nad trojkami a čtyřkami, zjihly nad jednou osmičkou a věnovaly úsměv čtrnáctce (z kreslení), ale některé
„poznámky“ profesorů byly zdrcující.
„Zcela nedostatečný“ (matematika).
„Drzý, líný, nesoustředěný“ (angličtina).
…
Aféra se „smrdutými kuličkami“ vypukla v březnu.
Tyto kuličky byly vlastně jen velké skleněné krůpěje plné žlutavé tekutiny, o níž jsem se později dozvěděl, že to byl sirovodík. Při sebemenším nárazu se rozbily a okamžitě otrávily ovzduší příšerným puchem.
Prvním vrhačem smrdutých kuliček – míním prvním toho roku, jehož čin měl značnou odezvu – byl jakýsi Barbot ze čtvrté B, kterému se bezděčně podařil mistrovský kousek, neboť křehký projektil (který nemířil nikam a měl pouze někde dopadnout) vybouchl na temeni lebky profesora kreslení, jehož dlouhý vlas jím byl tak obdivuhodně zamořen, že se Tihnasse musel smířit s obětováním této ozdoby a odhalil nám tak svou pravou tvář, totiž přívětivou kebulku klauna.
Tento hrdinský čin zůstal anonymní, avšak mezi zasvěcenci byla Barbotova sláva veliká. Proto také Soliman, Turek z páté B, se pokusil ji překonat důmyslným použitím nové techniky. Vyzkoušel ji při hodině pana Verdota, profesora matematiky s vážnou tváří, o němž nebylo ještě nic známo, neboť přišel z jiného gymnázia. Prý se nikdy nesmál a říkalo se mu Funus.
Soliman, který zřejmě disponoval značným kapitálem, zakoupil (v bazaru na ulici Sibié) pět smrdutých kuliček mimořádné velikosti. Leč místo aby ty kapsle hloupě hodil (což je úkon nebezpečný a navíc nešetrný, protože může vést k odsouzení nevinného souseda), vklouzl před hodinou do třídy a umístil celou pětici pod katedru na místo, kam Funus patrně položí své velké nohy.
„Takhle,“ oznámil Soliman, „to bude mít z první ruky!“ Tyto dohady se osvědčily jako správné.
Jakmile se třída usadila, Funus zaujal své místo nahoře za katedrou a zahájil vyučovací hodinu odříkáváním, ex abrupto, Pythagorovy věty. Avšak právě v okamžiku, kdy pronášel ono proslulé „nemýlím-li se“, ten zlatý hřeb, na němž v naší paměti zůstává viset čtverec nad přeponou, ozvalo se slabé zapraskání zesílené ozvučným dřevem stupínku.
Funus se dále „nemýlil“: sklonil nos, začichal a poprvé bylo vidět, jak se mu na tváři objevuje udivený úsměv Pýthie, neboť jako ona (nebo jako udící se šunka) seděl právě nad stoupajícím proudem vonných par. Beze spěchu a se stálým nevýslovným úsměvem odsunul židli dozadu, potom se čtyřikrát sehnul a položil před sebe čtyři nedotčené kapsle. Načež se rozhlédl po třídě úděsně přátelským pohledem a za stísněného ticha řekl:
„V této třídě je někdo, kdo ví, že miluji mocnou vůni sirovodíku (H2S), a dal mi tento pětinásobný dar. Nechci znát jeho jméno, ale srdečně mu děkuji. Hlavně ať nikdo neotvírá okna, aby nám nepokazil naše potěšení!“

The post Jak voní tymián. Majstrštyk Marcela Pagnola aneb Ota Pavel po francouzsku first appeared on Čítárny.