Jako román je čtení o čtení, které sepsal ze své učitelské praxe francouzský spisovatel Daniel Pennac. Ale pozor, žádná příručka, ale čtivé vyprávění plné vtipu a sympatických úvah, kterou by si měli přečíst nejen rodiče, ale hlavně učitelé. A nemusíte se bát. Kniha se sice jmenuje “Jako román”, ale opravdu není dlouhá. O to je však zajímavější a už vůbec není nudná.

Daniel Pennac je původním povoláním učitel a proto má k dětem blízko.
Ve své útlé knížce (něco přes 100 stran) se zamýšlí, proč lidé málo čtou.
Text je určen především dospělým, kteří si stěžují, že jejich děti málo čtou, ale zcela jistě tam najdou mnoho poučení i tzv. odborníci na literaturu.
Hlavní příčinu nezájmu o čtení vidí Pennac především ve špatném vedení dětí ke knížkám, už ve školním věku.
Řeknete si nic nového. Kolik už toho bylo napsáno. Jenže kniha Pennaca je trochu jiná.
Je nejen velmi čtivá, ale hlavně důmyslně vystavěna. Od naprosté skepse až po nacházení východisek “jak na to”. Poukazuje na různé učitelské i rodičovské nešvary a vtipně glosuje své úvahy perličkami z praxe.

Na závěr knihy si můžeme přečíst tzv. deset práv čtenáře, které rozhodně stojí za přemýšlení. Třeba i vás napadne, co můžete udělat pro svoje děti, aby ke knihám nepřistupovali se strachem a s ohrnutým nosem začínajícího konzumenta.

Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, prodlužuje čas na život.
Kdybychom se na lásku dívali z hlediska našeho časového rozvrhu, kdo by si na to troufl? Kdo má čas být zamilovaný? Ale kdo kdy viděl milence, který by si neudělal čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nezabránilo v tom, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nemá nic společného s organizováním společenského času; čtení, stejně jako láska, je způsob bytí.
Otázka nezní, zda mám na čtení čas (čas, který mi stejně nikdo nedá), ale zda si dopřeji potěšení z toho, že jsem čtenář, nebo ne.
Daniel Pennac

Daniel Pennac / Jako román / Z franc. přeložila Helena Beguivinová. (a velmi dobře)
Mladá fronta, Praha 2004. Vázané, 120 str.

Daniel Pennac (*1944)
V roce 1985 vydává v ediční řadě Černá série (Série noire) první část ságy o smolaři Benjaminu Malaussenovi – Lidožrouti z obchoďáku (Au bonheur des ogres, česky 2004, Mladá fronta), která ho rázem proslaví.
Po „černé řadě“ přichází s tetralogií pro dětské čtenáře Kamo, v níž hlavní roli hraje kamarádství a samozřejmě škola (Kamo – Nápad století, Kamo a já, Kamo – Agentura Babylon, Kamo na útěku, 1992–1997; česky nakladatelství Meander 2012–2014).

Kromě próz pro dospělé i děti (v češtině vyšla i próza Pes paličák, Baobab 2011) je Pennac autorem několika teoretických knih.
V eseji Jako román (Comme un roman, česky Mladá fronta 2004) se Pennac zamýšlí nad tím, jak dětem předat radost ze čtení.
Pennac se podílel na tvorbě několika komiksových alb a filmových i televizních scénářů.

Za svá díla získal celou řadu ocenění (1988 Mystère de la critique, 2000 Prix Ulysse, 2007 Prix Renaudot, 2008 Grand prix Metropolis bleu za celoživotní dílo).
Zdroj: Baobab www.baobab.cz

Výpisky z knihy Daniel Pennac / Jako román:

“Kde najít čas na čtení?
Vážný problém.
Který žádným problémem není.
Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá vůbec nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.
“Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas…”
“Já vám závidím, že máte čas číst!”
Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?
Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)
Ukradený z čeho?
Řekněme, že z povinnosti žít.
To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro – onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti.
Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, rozšiřuje čas na žití.
Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.
Otázkou není zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

---

Lidské čtení – aneb nezadatelná práva čtenáře.
Autor je formuluje jako desatero. Jak říká, je to kulaté a posvátné číslo známých přikázání a je pěkné ho pojednou vidět na seznamu povolení.

Desatero zní:
Právo nečíst.
Právo přeskakovat stránky.
Právo knihu nedočíst.
Právo číst tutéž knihu znovu.
Právo číst cokoli.
Právo na bovarysmus (odvozené od Flaubertovy Madame Bovary, která měla velké iluze o životě dané romantickou četbou. Jde o konfrontaci světa snů a reality, završený tragickým osudem Emy Bovary, páchající sebevraždu).
Právo číst kdekoli.
Právo jen tak listovat.
Právo číst nahlas.
Právo mlčet.

V posledním, desátém bodě s názvem Právo mlčet píše:
„Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Ti nemnozí dospělí, kteří mi dávali knihy ke čtení, se vždy před těmi knihami stavěli do pozadí a dali si dobrý pozor, aby se mě nevyptávali, jak jsem jim porozuměl. Těm jsem ovšem o svých četbách povídal. Ať živým, nebo zemřelým, jim věnuji tyto stránky.“

xxx
A samozřejmě neradi čtou. V knihách je příliš velká slovní zásoba. A také příliš mnoho stránek. Jinými slovy je příliš mnoho knih.
Ne, oni rozhodně neradi čtou.
Tomu přinejmenším nasvědčuje les zdvižených rukou, když se profesor zeptá:
„Kdo nerad čte?“
V téměř úplné jednomyslnosti je i jistá provokace. Několik málo rukou se nezdvihne (mezi jinými i ruka Sicilské vdovy) jen ze srdnaté lhostejnosti k položené otázce.
„Dobrá,“ konstatuje profesor. „Protože neradi čtete… budu vám knihy číst já.“
Bez přechodu otevře aktovku a vytáhne tááákhle tlustou knihu, vážně obrovský špalek s lesklou obálkou. Působivější knihu si snad ani nelze představit.
„Připraveni?“
Nevěří vlastním očím a uším. Ten chlap fakt hodlá číst tohle všechno? Ale to bude trvat celý rok! Ohromení… Dokonce i určité napětí… Neexistuje profesor, který by chtěl strávit rok čtením. Musí to být hrozný lenoch, nebo je v tom nějaký háček. Je to léčka. Vyfásneme každý den seznam slovní zásoby a nakonec písemku z porozumění textu…
Koukají po sobě. Někteří si pro všechny případy před sebe připraví papír a vyrovnají řadu propisek.

xxx
A díky i vám, pánové Márquezi, Calvino, Stevensone, Dostojevskij, Saki, Amado, Gary, Fante, Roché, ať jste živí, či mrtví! Ani jeden z těch pětatřiceti odpíračů četby nečekal, až profesor vaši knihu dočte, a dočetl si ji sám dřív. Proč o týden odkládat potěšení, které si můžeme dopřát za jediný večer?
„Kdo to je ten Süskind?“
„Ještě žije?“
„Co jiného napsal?“
„To ten Parfém napsal francouzsky? Člověk by řekl, že to psal francouzsky. (Díky, díky vám, dámy a pánové překladatelé, vy letniční světýlka, díky!)
A jak týdny ubíhají…
„Ta Kronika ohlášené smrti je skvělá! A Sto roků samoty, to je o čem, pane profesore?“
…
„Roald Dahl je fakticky něco! Ta povídka o ženské, jak zabila svýho starýho mraženou kýtou a pak dala předmět doličný sníst policajtům, to mě vážně dostalo!“ Budiž, budiž, kategorie literární kritiky ještě nejsou vytříbené… ale to přijde… nechme je číst… to přijde…
„Pane profesore, Rozpůlený vikomt, Doktor Jekyll a pan Hyde a Portrét Doriana Graye vlastně všechny zpracovávají stejný námět, že jo: dobro, zlo, dvojníky, svědomí, pokušení, společenskou morálku, všechno tohle, ne?“
„Ano.“
„Dá se říct, že Raskolnikov je ‚romantická‘ postava?“ Vidíte… ono už to přichází.

xxx
Pravé potěšení z románu tkví v paradoxní důvěrnosti mezi autorem a mnou…
Osamělost tohoto psaní totiž potřebuje, aby můj vlastní němý a osamělý hlas text vzkřísil.
Profesor je tu jen jako dohazovač. Přišel čas, aby se po špičkách vytratil.

The post Daniel Pennac. Jako román se čte jedinečná kniha o čtení nejen pro učitele first appeared on Čítárny.

Já, Baryk. Příběh malého pejska přibližuje dětem život na vesnici, v lese a na Barykově dvorku po dobu celého kalendářního roku. A aby Baryk, coby pes také myslivecký, dětem přiblížil jednotlivé měsíce v roce, připravil František Nepil na každý měsíc nové vyprávění. Co kapitola, to nový Barykův příběh

Každé roční období sebou přináší jiné počasí a tím pádem změnu Barykova pobývání v boudě na dvorku. Baryk nám vypráví o svých zajímavých setkáních s ostatními zvířátky a srovnává jejich život se svým životem psím. Baryk se má jako pes dobře, proto přemýšlí, jak by ostatní zvířátka přeučil také na psa.
Takže učí například srnce štěkat a vyčítá mu nošení parohů a kousání trávy, tahle by z něho pořádný pes přeci nebyl!.:-)
Postupně si takhle vezme do parády vlaštovku, bažanta, vránu, sýkorky, zajíce, ježka, čápa, šneka, slepýše, krtka a žábu.
Každá kapitola tak podává dětem téměř pohádkovou formou zajímavé informace o ostatních zvířátkách s nádechem bajky, kdy zvířátka mluví lidskou řečí.

Baryk a jeho projevy kamarádství, soucitu a spojenectví k ostatním zvířátkům ukazují dětem, jak se k sobě pěkně chovat a jak pomoci kamarádovi, který je v úzkých.
Autor si hraje se slovy a vkládá Barykovi do tlamičky slova jako: „blešata” a myslí tím mláďata blech. Také předpokládá, že knihu čtou děti dle věty začínající: „Řekněte, prosím vás, tátovi,..” Kapitoly na sebe navazují jen měsíci, návaznost vyprávění jako taková tu není. Kapitoly lze číst i „napřeskáčku”, což rodiče jistě uvítají:-)

Trefné a veselé ilustrace Heleny Zmatlíkové i Adolfa Borna, příběhy výborně dokreslují.
Knížka byla vydána již v roce 1977 je vhodná jak pro pro předškoláky, tak pro školáky, kteří již číst umí.

František Nepil | JÁ, BARYK
vyd, 1977, 1988 Albatros s ilustracemi Heleny Zmatlikové
vyd. 1994 Sedistra s ilustracemi Ireny Vyčítalové
vyd. 2001 Albatros s ilustracemi Adolfa Borna
vyd. 2009, Euromedia s ilustracemi Heleny Zmatlíkové

Jenže naši lidé nestojí o to, aby se jim psí plemena posrnčila. Nestojí o to, aby se psem stal kdekdo. Když vidí, že těch srnců běhá po lese přece jen moc, vezmou bouchačku a jdou na ně.

Můj člověk mě vždycky brává s sebou. Mám na to školy: vím, že se v lese nesmí ani ceknout. A ještě nikdy v životě jsem v lese necekl. Tentokrát jsme však přišli do dubiny, a kdo myslíte, že se zjevil na paloučku? – Nu ovšem, můj srnec! Čichl semhle, čichl tamhle a začal se pást, jako by se nechumelilo. Můj člověk tedy přiložil pušku k líci a já se díval, kdy to bouchne. Kdy se ten srnec, ťuňťa jeden, složí do trávy. Bylo mi ho líto. Tak rád bych ho ještě slyšel špatně štěkat.

A tak jsem poprvé v životě udělal to, co vzdělaný pes v lese nikdy provést nesmí. Udělal jsem haf! Můj srnec vyskočil, jako by byl na péro, a v ten ráz byl pryč. A můj člověk na mě udiveně koukal a nevěřil svým uším. Já ty svoje sklopil, protože jsem věděl, co bude. A taky že bylo! Neumíte si představit, jak to štípalo.

Pak jsem ležel před boudou a čekal, až mi to zchladne. A představte si, že k půlnoci přišel ten srnec na kraj smrčiny a odštěkal mi poděkování!

Já Baryk a můj ježek

Ježek má ovšem i jiné nectnosti. Dupe, funí a mlaská. Mlaská, třebaže jeho jídelníček není vůbec tak noblesní jako jídelníček můj. Vy nevíte, co je to noblesní, že ne? Tak např. noblesní pes si nestoupá packami do kastrůlku s jídlem, nedrbe si blechy na koberci, když se jeho člověk dívá, neštěká svým lidem do řeči, a když vyleze z řeky, nevytřepává si vodu z kožichu u deky, na které hraje jeho člověk se svými mláďaty pexeso. Nu, a noblesní jídelníček je zrovna tak vznešený jako noblesní pes, ale ježčí jídelníček takový rozhodně není.

Ježek stláská dohromady larvy, kukly, žížaly, slimáka, myš, ptačí vejce, ještěrku i hada. Žaludy, bukvice či spadané švestky jí jenom z nouze. Když vidím, jak za plotem večeří pavouka nebo stonožku, tak mu říkám: ty čunče píchavý. Ale když jsem viděl, jak dovede vyřídit zmiji, šel bych mu olíznout čumák. My psi, jak už jsem to jednou vysvětloval, před nikým nesmekáme. Hlavně proto, že nenosíme klobouk, i v zimě chodíme prostochlupí. Místo smekání však olizujeme čumák.

On totiž takový ježek vypadá trošku jako „mouchy, vemte si mě“. V trávě se spíš kutálí, než chodí. Ale jak zaútočí na hada, promění se v blesk. A zmije, když jí jde o krk, není také žádná spící panna. Dali se do sebe a já fandil ježkovi, až se třásl plot. Vždyť byl můj, byl z naší hromady dřeva a reprezentoval náš dvorek. To se ví, že nakonec vyhrál. Ale na mě vyletěl uprostřed fandění můj člověk ve štráfovaném pyžamu a znectil mě, že má před sebou noční a že se kvůli mně ani nevyspí.

Utekl jsem k boudě, ježek si to za chvíli přimlaskal ke mně, stočil se do klubíčka, nastrčil proti mně všechny své bodliny a povídal:
„Počítej!“
Mockrát jsem už na něho vyletěl a nikdy neutekl. Vždycky se stočil do klubíčka, abych mu spočítal bodliny. Tentokrát jsem si tu práci dal.
„Šestnáct tisíc,“ povídám, když jsem dopočítal. „Máš šestnáct tisíc jehliček a sem tam nějakou navíc.“
„Správně, Baryk,“ pochválil mě ježek, „píšu ti jedničku.“

The post Já, Baryk. Humorné příběhy pejska pro děti vypráví František Nepil first appeared on Čítárny.

Básničky pro předškolní děti. Knížka “Co tu kvete, svítí, létá?” Jiřího Havla s ilustracemi Edity Plickové je určena předškolním dětem, ale i menší  děti už mohou počítat např. kolik je na obrázků žabek, rozlišovat barvy a známější kytičky i pojmenovat. Když se k tomu naučí i nějakou básničku, hravá knížka se může zalíbit i jim.
Starší děti se nenásilnou cestou naučí rozlišovat více druhů a věci okolního světa v nich mohou probudit fantazii.

V knížce si kromě jiného můžete přečíst, co spojuje orobinec s doutníky, proč hluchavka není hluchá, kde bydlí lilie, po kom má pomněnka jméno, proč má len radost, co na svět přinášejí konvalinky, co si přeje pouťový balonek, kdy spí čas a kdy zmizí tma.

Půvabnou veršovanou knížku lze jen doporučit!

Jiří Havel je známý a oblíbený autor literatury pro děti. Publikoval množství knížek, leporel, obrázkových čtení.
Edita Plicková ilustruje dětské pohádkové knížky, omalovánky, leporela, učebnice, spolupracuje s dětskými časopisy.

Co tu kvete, svítí, létá? | Jiří Havel | Ilustruje Edita Plicková | Portál, 2011

Motýl
Který slavný malíř asi
maluje mu na křídlech
že se květům z jeho krásy
každé ráno tají dech.

Hluchavka bílá
Klamu jménem, které mám.
Nevěř, žabko, že jsem hluchá.
Nerada jen poslouchám,
když mi kvákáš vedle ucha!

The post Básničky pro předškolní děti. Co tu kvete, svítí, létá? first appeared on Čítárny.

Kdo četl Huxleyho romány nebo některé z jeho esejů, zažil setkání s výjimečným intelektem. Huxley ale také napsal jediný  příběh pro děti, který sice nebyl psán pro publikování, ale jako osobní dárek jeho neteři Olivii de Haulleville k Vánocům roku 1944. Nakonec ale příběh vyšel knižně.
Jmenuje se Vrány z Hruškovic a představuje klasickou pohádku na způsob bajky o tom, jak slabší zvítězí pomocí důvtipu nad násilím.

O čem je krátký, ale poučný příběh ?
Manželé Vránovi se nemohou dočkat potomstva, protože pod kořeny jejich stromu žije chřestýš, který každý den šplhá do jejich hnízda a pojídá jim všechna vajíčka. Jak by mohla slabší zvířata čelit predátorovi? Pouze myšlením a inteligencí. Jak přesně si mírumilovná ptačí rodinka poradí s útočníkem – to si přečtěte z knížky. Já prozradím jenom to, že jde o postup stejně neobvyklý jako je i trest, kterého se na konci příběhu dostane hadovi.

Říct o Huxleyho pohádce, že v ní dobro vítězí nad zlem, je málo.
Stejně důležitým sdělením toho krátkého příběhu je, že rozum vítězí nad hrubou sílou. Jaké jiné poslaní bychom taky mohli čekat od autora, který kdysi břitce poznamenal, že „větší část lidského života je dlouhotrvajícím úsilím vyhnout se myšlení“?

Huxleyho jediná pohádka je příležitostí jak seznámit i velmi malé děti s tvorbou opravdového velikána světové literatury a jak je na základě ponaučení z příběhu podpořit k vývoji v myslící bytosti. Huxleyho knihu v prvním českém vydání omaloval mimořádný malíř Jiří Sopko. Jeho manželé Vránovi s člověčí mimikou jsou tak přesvědčiví, že nás ani nepřekvapuje, že mluví a myslí jako lidé, aniž by měli boty a čepice.

Vrány z Hruškovic / Aldous Huxley (1894–1963) / Ilustruje Jiří Sopko / Přeložila Ivana Pecháčková / vydal Meander

Překrásný nový svět nebo konec civilizace? Světový Aldous Huxley o tom, jak nás ničí touha po rozkoši, konzumu a otroctví

The post Aldous Huxley napsal pro děti pouze jedinou knihu. Vrány z Hruškovic first appeared on Čítárny.

Emanuel Frynta a jeho osm štěňátek,  jedno menší než druhé. Všech osm se jich vešlo do bedny v koutě. Když chtělo některé z nich zaštěkat, div se přitom nemuselo opřít o zeď, aby neupadlo. Kdo ta štěňata viděl, myslel si, že jsou ještě hloupá a ničemu nerozumějí. Jenomže to právě ne, ta štěňátka nebyla hloupá ani trochu, každé z nich umělo ledacos, a všechna dohromady uměla abecedu. Ne celou, to se rozumí, jenom kousek — protože jméno každého z nich začínalo jedním písmenem ze začátku abecedy.

Písmeno A měl na začátku jména ten nejsilnější z nich, Argus, B měl Baryk, C Cita, D Dalík, E Esta, F Flok, G měla Golda a H měl bíle a černě strakatý Hasan.
Když se ta štěňata postavila do řady, malá psí abeceda byla hotová. Argus byl první a Hasan poslední.
Ale s tím Hasanem, s tím bylo trápení!

Jan Lukas (*10. srpna 1915; +28. srpna 2006).
Uznávaný český autor byl legendou české fotografie. Tematická šíře jeho tvorby sahá od krajinářských fotografií přes reportáže až k portrétu. Patří k zakládající generaci českých fotoreportérů. Po nástupu totality v Československu strávil většinu času v New Yorku, kde také zemřel.

O chvástavém štěněti / Emanuel Frynta / fotografie Jana Lukase / Státní nakladatelství dětské knihy, 1964

The post Emanuel Frynta a jeho osm štěňátek. O chvástavém štěněti. first appeared on Čítárny.

Čeština je hezký, i když těžký jazyk. Že má zdrobněliny, chápeme odmalička. Takřka instinktivně to víme. Ani nás většinou nenapadne, že jsou na zeměkouli jiné jazyky bez těchto „zmenšenin“. Ale co dojde každému, kdo se jen trochu věnuje psaní, velmi rychle? Bezpečnější je omezit užívání zdrobnělin.

A pádněji řečeno, zkuste (rada) zdrobněliny ignorovat.
Sice tím dáte šanci jejich postupujícímu zániku, ale žádné strachy; ono se dost lidí bude ke zdrobnělinám radostně i kýčovitě uchylovat dál. Nic to nezmění na prosté skutečnosti, že se ony potvory budou v knize i článku vyjímat kontraproduktivně (a je-li jich příliš, na autora možná rovnou hodí síť).

Nakonec jsem našel jediný lán, kam se víceméně hodí zdrobnělinky sít.
Máte (příklad) ratolest, která překvapivě vydrží předčítání, a tak jí předčítáte. Ale roztěkanost dnešní doby ohrozila rovněž vaše dítě, a tak se pokoušíte příběhy předčítat co nejpoutavěji. Sem tam něco vynecháte, něco klidně přidáte. Takřka stejně funguje rozhlasový redaktor nad každým textem a dítě, ejhle, ještě pořád vnímá a neusnulo.

Dítě se dá, uznávám, upoutat i vystrašením – a strach je zdravá emoce.
Nezapomenu, jak jsem kdysi synovi předčítal povídku Žlutá tvář. Jde o méně známý příběh se Sherlockem Holmesem, který je docela kuriózní:
Sherlock tu nepátrá. Ale je to trochu horor a přijde působivý moment, kdy klient dovypráví k momentu zjevení se žluté tváře v okně.

Syn sebou sice netrhl, jak se psává v knihách, ale dostal se do stavu skutečně napjatého očekávání, co prý bude dál. Skoro zajektal, užasl.
Je proto nejlepší číst dětem umírněné horory? Ano. Ale taky přece chcete, aby se smály, což je stejně zdravá emoce… a jenom je otázka, zda je snáze vyvolatelnější než ona zmiňovaná hrůza. Možná ne.
A osobně jsem asi neměl dost humoristického materiálu k předčítání, i uchýlil jsem se k velice laciné metodě ozvláštnění. Všude, kde to bylo možné, jsem výrazy předělával na pitvorné zdrobněliny.
A tomu se malý i velký posluchač směje, i když, uznávám, pouze chvíli.
Většinou je nadále fádní i to. Záleží ovšem i na obsahu textu a kvalitách příběhu, a jestliže něco čtete nově a jinak, tj. zdrobněle, děj se vyjeví podstatně důrazněji a pojednou vám připadá nezapomenutelný.
Každé slovo má jaksi silnější podstatnost.

Nevěříte? Uvedu ukázky.

První příklad je z klasické novely mého oblíbence Roberta Louise Stevensona o doktoru Jekyllovi a nebudu uvádět originál textu v původním překladu Jarmily Fastrové, nýbrž rovnou mou úpravu-improvizaci při předčítání:

Tenkrát jsem ale ještě v pracovničce neměl zrcadélko a dal jsem je přinést teprve později, a to právě proto, abych mohl sledovat své proměničky. A nocička se už blížila raničku a za toho rána raníčka byli spolubydlící z domečku pohřížeňoučcí (pohřížení) do hlubokého spánečku; a proto jsem se v zápalíčku své nadějičky a svého vítězstvíčka rozhodl, že se v nové podobičce odvážím až do ložničky. Prošel jsem dvorečkem, kam na mě shora shlížela souhvězdíčka, a skoro se mi zdálo, že shlížejí s údivečkem nad vůbec prvním tvorečkem, jakého zbádala ta jejich bdělá hlídečka.
Proplížil jsem se chodbičkami jako cizáček v tom vlastním domečku, a když jsem dorazil do ložničky, spatřil jsem ve sklíčku poprvé Edwardečka Hydečka.

Tady jsem navíc opravil původní zdrobněliny Boženy Němcové.
Ale ano, uznávám, že je to vtipné leda hodně prvoplánově, nicméně to překvapivě funguje a představte si, že máte spratka, který skutečně jinak nechce poslouchat.

Z vozíčku slézá ženička v bílé plachetičce, selském oblečku. Dětičky zůstaly stát, ani z báby očička nespustily. Táta jí tiskl ručku ručičku, máma ji plačíc objímala… a ona pak je též líbala na obě líčka.

I hle, jak zní zdrobnělinový Edgar Wallace a Mrtvé oči Londýna:

„Už jsem měl strášek, strašíček, aby neuhnuli do parčíku, protože soukromoučká autíčka tam můžou, zatímco taxíčky ne; ale vzali to Edgwareskou třídičkou. Stávala tam kdysi šibenička a za stara se tam věšívalo,“ dodal jen tak mimochodem, „což jsem četl v jedné knížečce, když jsem seděl.“
„Tyhle vzpomínečky na stařičký Londýneček ale můžete vynechat,“ zaprosil vyslýchaného Larrýček.

Geniální doktor Ludvík Souček pak dopadá v obdobně debilní úpravě následovně (Tušení souvislosti):

K Marsíčku už byla vyslána celičká řadička kosmických sondiček a sovětští vědáčci iniciovali konkrétně sondičky Marsíček 1 až Marsíček 7 (1973).
Američánci zvolili Marsík za cíl Marineríčku 4 až Marineríčku 9 (1971) a získali pozoruhodné výsledečky měřeníček i fotografičky. Objevili kráterky a vulkánky impozantních rozměrečků a například i sopečku-sopčičku v oblastičce Nix Olympica, která má výšku 18 kilometříčků.

Vůbec si nemyslím, že je tomu podobňoučké ZDROBNĚNÍČKO textu lehounce přenositelné do většinky cizích jazýčků a nezávidím věru překladatelíčkovi, který se do podobné prácičky omylíčkem pustí, i kdyby s fortelíčkem, anžto se brzičko potká s mrtvičkou.

Poznámka redakce:

Nelze při té příležitosti nevzpomenout pohádku Petra Nikla z knihy LIngvistické pohádky:

Byl jednou jeden malinkatý lesíček.

Droboučcí broučínci v něm cupitali po cestičce mezi kapradinkami. Kolem ševelily lístečky a poletovaly padáčky se semínky pampelišek.

Vzdoušek nad cestičkou, plný muchniček, se tetelil v šňůrkách slunečního světýlka a stínky traviček hladily broučínky přes krovečky.

Byl to jejich lesíček. Tady znali každičkou jehličku, každičký kouteček. Rostlinky i lesní plůdky se chvěly na tenounkých nožičkách.

Štíhlounké houbičky houpaly houpaly na kloboučcích slimáčky. Pavučinky mezi smrčky blýskaly stříbřitými světýlečky, kolem kytiček se rojily včeličky a v úžlabince bublal potůček. Ráchaly se v něm žabičky.

Vtom jedno pampeliščí semínko trefilo hlavinku toho nejmenšího z broučínků a zapadlo mu mezi krovečky.

„Tenhleten broučínek má ale deštníček,“ podivovali se ostatní broučínci. A když přišli na krajíček úžlabinky, roztáhli krovečky.

Když se zvedl větýrek, vzal padáček i s broučínkem a unášel ho podél potůčku vysoko nad loučku přes přes kopečky, až se broučínek zachytil v křovíčku. Jakmile se z něho vysoukal, zkusil to zpět ke svému lesíčku. Avšak bez křidélek mu to šlo jako slimáčkovi.

Broučínek šel a šel, trvalo to několik měsíčků, než ušel tu dlouhou pouť přes kopečky. Po pěšince se pomaličku k lesíčku přibližovala žluťoučká pampeliška. V tu chviličku však už všechno osazenstvo spalo, protože dlouho nezafoukal vichříček, který by přivedl bouřtičku, z níž by se spustil deštíček. Lístky ze stromečků opadaly, potůček vyschl a žabičky na suchu usnuly, kvítečka bez včeliček povadla a všichni broučínci pochrupkávali pod šípkovým keříčkem.

A tehdy se konečně vrátil odvátý broučínek. Velká, odkvetlá pampeliška, plná padáčků, stanula uprostřed lesíčka a rozhlížela se.

Ani lísteček nezaševelil, všecko strnule spalo. Broučínek vylezl na nejvyšší stromeček a skočil. Padáčky nad jeho zádíčky se rozletěly na všechny strany a dopadly nocležníkům na nosíčky.

Nejdřív se probudily muchničky v pavučinkách a začaly vířit vichříček. Pak se probrali ostatní broučci, motýlci a včeličky. Vichříček přinesl bouřtičku a ta zase deštíček. Deštíček vodu do potůčku a ta propláchla malátné žabičky. Nakonec se probudili i slimáčci. To všecko dohromady znovu zaševelilo, zacupitalo a zatetelilo se.

Jen broučínek s tenounkým stonečkem na zádíčkách po té dlouhé cestičce chrupkal v chládečku…

The post O zdrobnělinách. Jak předčítat dětem knihy ve zdrobnělinách first appeared on Čítárny.

Když se v pokoji rozezní hodiny, Míša ví, že je čas spát. Sám si už vyčistil zuby a vklouzl pod peřinu. Maminka vešla do pokoje s pohádkovou knížkou a přisedla si blíž. V ruce jí šustí stránky, jak otáčí jednu po druhé. Tichý šustot papíru a klidný maminčin hlas Míšu rychle uspávají. Snad usne i sama noc, co se v černém kabátu přitiskla k oknu, aby slyšela její vyprávění. Míša, hračky i noc tiše oddychují.
Jen kulatá Země se stále kolem své osy otáčí, přes den k Slunci čelem, v noci k Slunci zády. Do rána budou všichni spát. Opravdu všichni? Míša dnes nemá klidné spaní.

Kniha „Kluk a Měsíc“ je volně inspirována básní „Jarní ráno“ čínského básníka Meng Haoran 孟浩然 (691 – 740 žijícího za dynastie Tang).

„Jarní ráno“
Meng Haoran

Nevidím v jarním spánku
vycházet denici;
slyším však: vítají ráno
v sadu mém slavíci.

Než svítalo, rokotal déšť tam –
ó poryvy větru! –
a vím, kolik před domem
opadlo květů!

Překlad B.Mathesius

Ukázka z knihy:

Když se v pokoji rozezní hodiny, Míša ví, že je čas spát. Sám si už vyčistil zuby a vklouzl pod peřinu. Maminka vešla do pokoje s pohádkovou knížkou a přisedla si blíž. V ruce jí šustí stránky, jak otáčí jednu po druhé. Tichý šustot papíru a klidný maminčin hlas Míšu rychle uspává, snad usne i sama noc, co se v černém kabátu přitiskla k oknu, aby slyšela její vyprávění. Míša, hračky i noc tiše oddychují. Jen kulatá Země se stále kolem své osy otáčí, přes den k Slunci čelem, v noci k Slunci zády. Do rána budou všichni spát. Opravdu všichni? Míša dnes nemá klidné spaní.

Kdo tu dupe kolem domu? Kdo mě budí ze spánku?

Maminčina zahrádka je plná obrů, kteří dupou po cestičce. Bum, bác! Shodili těžká brnění. Nebohé květiny! Nemají se čím bránit!

„Maminkóó!“ volá Míša. „Míšo, neboj se, to si ježek potmě na zahrádce hledá hmyz na večeři. Pojď zpátky do postele!“

Kluk a měsíc | Pavlína Krámská | ilustrace: Tomáš Řízek | nakladatelství Miloš Uhlíř – Baset, 2013
http://www.rizek-tomas.cz/

Ilustrátor Tomáš Řízek a Pavlína Kramská obdrželi za knihu „The Boy and the Moon“ (Kluk a měsíc)
čestné uznání v mezinárodní soutěži muzea obrázkových knih Oshima.

Autorka textu Pavlína Krámská
Vystudovala obor Sinologie-Kulturologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se současnou tchajwanskou literaturou.

Ilustrátor Tomáš Řízek
Narodil se 1.10.1963 v Praze. V letech 1984 – 1988 formoval svůj výtvarný názor pod vedením malíře a grafika Jaroslava J. Králíka a kopírováním gotických madon. Jeho zájem se postupem času přesunul také k ilustracím pro děti a mládež. V oblasti dětské knižní tvorby ilustroval přes 50 titulů. Spolupracuje s nakladatelstvími ACME Cultural Enterprise Co. Ltd., Grimm Press Taiwan, Bohem Press Zürich, Gründ, Albatros Media a dalšími. Knížky s jeho ilustracemi získaly ocenění v Čechách i v zahraničí.
www.rizek-tomas.cz

The post Kluk a Měsíc. Poetická knížka pro první čtení first appeared on Čítárny.

Po kolážích Radka Pilaře, Cílkovi a Lídě Františka Skály a také Kukym Jana Svěráka přichází ze stejného rodu myška Eliška v knížce Lucie Sunkové: Jak se máš, Eliško?
Dlužno přiznat, že je tu opravdu hezká snaha pohrát si s jazykem a co nejvíce se přiblížit malému čtenáři…

Těch jablek, co se letos
urodilo! Jak je všechny odnést
domů? Je jich asi deset kilo!

Myška dostane nápad. Starý vozík vystele travou,
Aby jablka nepotloukla. Jenže ouha! Kolečko
Se polámalo, mnoho škody nadělalo, udělalo…

…bác! Eliška ještě nikdy kolo neopravovala.
Bude jí stačit kladívko a pět hřebíků?

Nakladatelství 65. pole se snaží ve své edici Políčko přinášet na trh hravé knížky pro děti a i tato desátá kniha z této edice má poněkud v retro stylu tyto ambice.

Lucie Sunková (1974)
Profesí scénáristka, režisérka, animátorka, výtvarnice a ilustrátorka. Příležitostně také spisovatelka. V animaci se věnuje především technologii malby olejovými barvami na skle. Tři semestry vyučovala na FAMU studenty Cinema Studies.
http://www.luciesunkova.com

The post Jak se máš Eliško? Povedená knížka pro první čtení first appeared on Čítárny.

Už nevím kolikáté vydání vynikajícího leporela mám v ruce, ale každá generace dětí po něm šílí. Tentokrát je ale knížka ve slovenštině.

Našim dětem to nevadí, odmala jsou vedeni jak k češtině, tak slovenštině, zatímco jejich vrstevníci tápou a nerozumí nejen v Budějovicích, ale i v Popradě.
Smutný důkaz politické a společenské stupidity o odcizování dvou stejných kultur, na kterém systematicky pracujeme přes dvacet let.

Když listuji tvrdými stránkami s chytře vymyšlenými texty, vtipnými ilustracemi a okénky je mi líto, že téměř neexistuje snaha vydávat knihy simultáně v obou jazycích. Popravdě řečeno primárně vyhasla z důvodů těch nejhloupějších, nacionálních. Zapomínáme, že i znalost jazyků a potažmo kultury lidi sbližuje, zatímco jejich negace vytváří napětí a nenávist přetrvájící generace.

Možná i proto si zkuste přečíst známou pohádku ve slovenštině, třeba to bude první knížka, kterou vaše děti přečtou v cizím, ale přece jenom v našem jazyce.

Svrček a mravce / Cvrček a mravenci / J.Z. Novák / ilustrace Vojtěch Kubašta /

Ukážky:

SVRČEK A MRAVCE

Tichučko,deti, ani muk!
Poviem vám príbeh z lesných lúk.
Bude to príbeh rozprávkový
o mravčekoch a o svrčkovi.

Bolo to v lete. Na lúkach
žili si kvietky v šťastných hrách.
Prilietali k nim mušky, lienky,
motýle, vážky, pilné včielky.

Na kraji lesa zámok stál,
no nebýval v ňom pyšný kráľ,
nebýval rytier, či princ malý.
Boli v ňom sýpky, byty, sály

mravčekov z lesných okrajov.
A na lúky a do hájov
každý deň všetci, veľkí, malí,
pre potravu sa ponáhľali.

Kto nevypočul by si rád
tie rozspievané husle hrať?
Vábili k tancu. I tie včely
vrtia sa ako na veselí.

Len pilným mravcom nie vôľa
pridať sa k tancu do kola.
Nie že by k hudbe hluchí boli-
ponnosť im to nedovolí.
                                                                                  
“Keď padne sniežik na náš hrad,
my nebudeme hladovať.
Múdry si miesto tancovania
na zimu zavčas jedlo zháňa.”

Svrčkovi taká reč na smiech.
“Kdeže je zima, kde je sneh?
Ja svojou piesňou slávim leto,
medom ma hostí každý kvietok.”

A husle stále pod bradou,
a mravce s ťažkým nákladom
náhlia sa plniť svoje sýpky,
kým nenapadá sniežik sypký.

Zavše pri práci nehoda,
zlomená nôžka nebodaj.
Pochytil mravčeka bôľ veľký.
Už ho aj nesú do postieľky.
                                                                                 
Podvečer, prv než by šli spať,
prídu i mravce počúvať.
Povystierajú medzi smriečky
svoje ustaté malé driečky.

Svrček má celú kapelu
a hrajú nôtu veselú.
Padajú hviezdy v noci letnej-
za hviezdou hviezda dolu zlietne:

Posledný kvietok uvädol,
lesom sa mrázik prikradol,
prikrýva mláčky tenkým skielkom.
Mravce sú v teple, za okienkom.

A svrček vonku sám a sám,
“Komuže hrám, ach, komu hrám?”
Bezradne blúdi vlhkým chladom
a trpí zimou, trpí hladom.
                                                                 
“Kde kvet ma hostil v letný deň,
dnes oziaba ma biely srieň.”
A doma iba prázdne misy.
Husle, tie dávno neladí si …

Stromy sa snehom ovili-
odpadol svrček bez sily
a na husle mu tíško sneží.
Vtom hliadka mravcov k nemu beží-
                                                                
a keď sa svrček prebral z mdlôb,
nekryl ho snehu biely hrob.
Bol v teplej izbe mraveniska,
na stole dobrôt plná miska!

Ponúkajú mu rad-radom
dobrôtky z letných pokladov.
Keď všetko zjedol, všetko dopil,
od hanby oči k zemi sklopil:
                                                                
“Ja nemyslel som v pravý čas
na zimu zlú, na krutý mráz
a nemám čím vám splatiť dary.”
“Nehovor o tom, svrček malý.
I my sme tvoji dlžníci
za husieľ hru tam v kvetnici.

Zodvihni husle, prosíme ťa,
pričaruj lúky plné kvietia.”
“Rád zahrám,” riekol,
husle vzal
a hral
a hral
a hral a hral …

The post Kubaštův Cvrček a mravenci. Zvládnou vaše děti leporelo ve slovenštině nebo si to nepřejete? first appeared on Čítárny.

V Česku málo známý autor, přestože americký spisovatel a ilustrátor Arnold Lobel vytvořil obrázky k více než šedesáti knihám různých autorů. Navíc napsal a také ilustroval na dvacet autorských knížek, které mají nepostradatelný humor a jejich základním tématem je láska a přátelství.

Jeho stále oblíbené knížky Kvaka a Žbluňka patří u nás mezi jeho nejznámější. Po delší době vyšla konečně další knížka. Jmenuje se Pan Sova a stejně jako knížky s „obojživelnými“ kamarády ji určitě nepřehlédněte.

Pan Sova bydlí v malém útulném domečku. Žít sám není snadné, někdy má pan Sova i strach, jindy se mu stýská po kamarádovi, se vším si musí poradit sám. O neuvěřitelné zážitky však nemá nouzi. Jeho bláznivé, nepraktické a dětinské nápady jak problémy řešit, okouzlí malé i větší čtenáře.

Dozvíte se třeba koho si pan Sova pozval na návštěvu, jak se vaří slzičkový čaj, co dělají divné boule v jeho posteli, jak být na dvou místech najednou nebo co se děje s Měsícem. Pana Sovu si prostě nelze nezamilovat. V milém vyprávění o panu Sovovi si najde pointu malé dítě, stejně jako uvědomělý dospělák. Zkuste to. Knížka vychází v edici První čtení.

Arnold Lobel / PAN SOVA / Přeložil Pavel Šrut / ilustroval Arnold Lobel / Albatros, 2008, vydání 2., Albatros, 1996, vydání 1. / 64 stran

Ilustrace Arnold Lobel.

UKÁZKA Z KNIHY

Pan Sova byl doma.

”To je ale krása, sedět doma u krbu a dívat se do ohně,” liboval si.
”Venku fičí studený vítr a sype se sníh. Udělám si k večeři něco teplého!”
A těšil se na horkou hráškovou polévku a na topinku s máslem.
Vtom uslyšel rámus a rány na domovní dveře.
”Kdo je tam venku? Kdo mi teď v noci bouchá a tluče na dveře?” lekl se pan Sova.
A otevřel.
Ale za dveřmi nikdo nebyl. Jenom vichr a mráz.
Pan Sova se zase posadil u krbu.
Zvenku se ozval ještě větší rámus.
”Kdo to jen může být?” divil se pan Sova.
”Kdo mi mlátí do dveří v téhle ošklivé noci?”
A otevřel.
Ale za dveřmi nikdo nebyl. Jenom vichr, sníh a mráz.
”Aha, to chudinka Zima mi klepe na dveře,” řekl si pan Sova.
”Asi by se ráda posadila u ohně. Udělám dobrý skutek a pozvu ji dál.”
Pan Sova otevřel dveře dokořán.
”Pojď dál, Zimo,” řekl.
”Posaď se na chvíli, ať se ohřeješ.”
Zima vešla do domu. Přímo tam vrazila! Ledový vichr odhodil pana Sovu na zeď. Zima se prohnala po pokoji. Sfoukla oheň v krbu. Pěkná návštěva! Sníh zavířil schodištěm a zahučel dolů do haly.
”Zimo!” křičel pan Sova. ”Jsi můj host. Takhle se přece nemůžeš chovat!”
Ale Zima ho neposlechla. Skočila do okna a snažila se utrhnout rolety. Hráškovou polévku proměnila v kus zeleného ledu. Zima prošmejdila každou místnost v domě pana Sovy. Za chvíli všechno pokryl bílý sníh…

Slzičkový čaj.

Pan Sova si vzal z almárky konvici na vodu.
„Dnes večer si uvařím slzičkový čaj,“ těšil se. Dal si konvici do klína a řekl:
„Dobrá, hned se dáme do práce.“ Seděl tiše a zamyšleně. Myslel na samé smutné věci.
„Židle si zlámala nožičku,“ řekl pan Sova nešťastně. A v očích se mu objevily slzy. „Je písnička, kterou si nikdo nezpívá, protože všichni zapomněli její slova.“
Při tom pomyšlení mu bylo do pláče. Veliká slza se skutálela a dopadla na dno konvice.
„Lžíce zapadla za kamna a už ji nikdy nikdo nenajde,“ hořekoval pan Sova.
A slzy se do konvice jen hrnuly. „Je knížka, která se nedá číst, protože z ní někdo vytrhal pár stránek,“ popotáhl pan Sova.
„Jsou hodiny, které nejdou. Stojí a stojí a marně čekají na někoho, kdo je natáhne.“ Pan Sova se rozbrečel. Slza za slzou kapaly do konvice.
„Tolik krásných východů slunce lidé neviděli, protože spali,“ naříkal.
Pak si představil šťouchané brambory opuštěné na talíři, protože na ně nikdo neměl chuť. A tužtičku tak krátkou, že už s ní nejde psát…
Pan Sova přemýšlel o mnoha smutných věcech a plakal a plakal. Konvice byla brzo plná jeho slz.
„A dost!“ řekl si pan Sova. „To stačí.“
Přestal plakat, postavil konvici na kamna a těšil se na čaj.
Bylo mu pěkně a usměvavě, když si nalil první šálek.
„Někomu by se mohlo zdát, že má poněkud slanou chuť,“ řekl pan Sova znalecky, „ale slzičkovému čaji se nic nevyrovná!“

The post Pan Sova. Kniha pro první čtení pana Lobela s vypečeným humorem first appeared on Čítárny.