Populární neurolog Oliver Sacks mluví o rodině, o přátelství s Robinem Williamsem, o svém obdivu k mozku jako k „nepředstavitelně složité a krásné“ součásti toho, kým jsme a kým chceme být. O touze po víře v Boha, v jehož existenci nakonec nedokáže uvěřit. 

Interview Sacks – Rose je z knihy: Oliver Sacks: The Last Interview and Other Conversations (Melville House, 2016; řada The Last Interview). 
Rozhovory shromážděné v této knize tedy pokrývají téměř třicet let a řadu témat, ale spojuje je duch vřelosti, empatie a vynalézavé zvědavosti, jimiž byl Sacks tak proslulý a právem milovaný.

Další interview v knize:

První rozhovor, první z několika, které Sacks poskytl Terry Grossové z pořadu Fresh Air, nabízí úvod do lékařova jedinečně literárního přístupu k práci — „popisuje stavy mysli stejně jako neurologické stavy“.

Oba následující rozhovory — s Charliem Rosem a Studsem Terkelem — vyšly po vydání knihy Antropoložka na Marsu, ale k tématu přistupují odlišně.

Roseův rozhovor, který zde uvádíme, je zjevně nejvíc osobnější, až filozofický.

Rozhovor s Terkelem se naopak drží především samotné knihy, ale právě tím odhaluje vnitřní svět autora, kterého Terkel představuje jako „zázrak neurologa, který má duši básníka, ale spisovatelský dar vynikajícího romanopisce“.

Zbývající rozhovory — s Lisou Burrellovou pro Harvard Business Review, Tomem Ashbrookem pro pořad On Point na NPR a Robertem Krulwichem pro Radiolab na NPR — vznikly až poté, co byl Sacksovi v roce 2005 diagnostikován oční nádor.
Příměji se věnují smrtelnosti a zkoumají, jak se změnily Sackovy vztahy k pacientům, když se sám stal pacientem. Ashbrookův rozhovor se uskutečnil krátce po Sackových osmdesátých narozeninách, kdy ho napadlo napsat do The New York Times slouppek o spokojenosti ve stáří („Dokážu bouřlivě psát a dokážu bouřlivě plavat… Myslím, že plavání je jedna z mála činností, které člověk může provozovat celé první století“).

Poslední rozhovor byl představen živému publiku v Brooklyn Academy of Music 5. května 2015 poté, co moderátor Radiolabu Robert Krulwich Sackse navštívil a jejich rozhovor nahrál u něj doma.
Je zdaleka nejpůsobivější z celého souboru. Sacks si ostře uvědomoval, že tento rozhovor bude patřit k jeho posledním. O své nejnovější diagnóze řekl:
„Jeden nebo dva lidé mi napsali, víte, aby mě potěšili, a řekli: ‚No, všichni umřeme.‘ Ale sakra! Není to jako ‚Všichni umřeme.‘ Je to jako ‚Máte čtyři měsíce.‘“
Je dojemný i kvůli desítky let trvajícímu přátelství mezi Krulwichem a Sacksem, které se odráží v upřímnosti a nádherné důvěrnosti jejich dialogu.

Neurolog Oliver Sacks se narodil v roce 1933 v Londýně a vystudoval na Queen’s College v Oxfordu. Lékařské vzdělání dokončil v Mount Zion Hospital v San Francisku a na UCLA, poté se přestěhoval do New Yorku, kde brzy potkal pacienty, o nichž později napsal v knize Probuzení.
Sacks pracoval téměř padesát let jako neurolog a napsal řadu knih, mimo jiné Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem, Muzikofilie a Halucinace, o podivných neurologických stavech a podmínkách svých pacientů.
V průběhu let získal mnoho ocenění, včetně poct od Guggenheimovy nadace, Národní vědecké nadace, Americké akademie umění a literatury a Královské lékařské koleje. Zemřel v roce 2015.

Jeho nová kniha se jmenuje Antropoložka na Marsu, ve které popsal sedm příběhů lidí, kteří se vyrovnávají s neurologickými poruchami (poškození mozku, autismus či Touretteův syndrom) a odhaluje, jak byly jejich životy, chování a smysly zásadně změněny.

ROZHOVOR Olivera Sackse s Charliem Rosem:

ROSE: Řekněte mi, co podle vás vlastně děláte, protože říkáte zajímavým způsobem, že vaše práce je o průsečíku biologie a biografie. Co tím myslíte?

SACKS: Chci popisovat životy, které byly ovlivněny nějakým ohromujícím neurologickým problémem nebo deficitem, jako je barvoslepost nebo autismus, ale rozšířit to do plné biografie. To znamená, že s člověkem trávím čas a vidím ho v reálném životě, u něj doma.

ROSE: Pocházíte z rodiny lékařů, že?

SACKS: Ano.

ROSE: Vaši bratři jsou lékaři?

SACKS: Ano.

ROSE: Vaše matka i otec se věnovali medicíně, že?

SACKS: Přesně tak, hm.

ROSE: Kdy se u vás objevil zájem o neurologii a neurovědy?

SACKS: Myslím, že velmi, velmi brzy. Oba rodiče měli výcvik v neurologii, i když ji nepraktikovali.

ROSE: Ano.

SACKS: Ale… mozek je ta nejneuvěřitelnější věc ve vesmíru a myslím, že už ve dvanácti nebo čtrnácti letech jsem věděl, že to je ono.

ROSE: Bylo nějaké okamžik? Nějaká událost? Něco… myslím, stalo se to v nějakém konkrétním čase? Žádné zjevení?

SACKS: Zjevení bylo spousta, ale ne, vynořilo se to postupně. Přesně tak.

ROSE: Ano. Povězte mi o některých lidech tady, o těchto lidech. Myslím… postavy od Temple Grandinové přes doktora Carla Bennetta a Virgila a další, které tu profilujete. Kdo je vám nejbližší? Čí příběh vás nejvíc fascinuje?

SACKS: Myslím, že pravděpodobně… no, všechny mě fascinují.

ROSE: To vím.

SACKS: Ale myslím, že nejspíš ten první případ, případ barvoslepého malíře—

ROSE: Ano.

SACKS: —tohoto vynikajícího umělce, který mi napsal zčistajasna, ačkoli v té době už neviděl modrou—

ROSE: Ano.

SACKS: —že utrpěl zranění hlavy a náhle ztratil veškeré vnímání barev. A pro něj, jako malíře barev, to naprosto vyprázdnilo svět z významu a citu a byl zoufalý. O barvě a o tom, co by to mohlo znamenat, jsem do té doby pořádně nepřemýšlel. Nejprve jsem zjistil, co přesně se pokazilo, že skutečně byly vyřazeny barevné části mozku.

ROSE: Ano.

SACKS: Ale co mi připadalo tak fascinující, bylo, že ten hrozný, ochuzený šedý svět, ve kterém se ocitl, se pro něj postupně změnil a znovu se stal krásným a plným významu. Začal znovu malovat a jakoby se znovu ukotvil jako umělec v černé a bílé. A v tom okamžiku, kdy jsme přemýšleli, jestli by barvu chtěl zpátky, řekl: „Ne. Můj svět je bez ní úplný.“ Ale znal jsem ho velmi dobře, stali se z nás opravdu společníci a přátelé a připadá mi to jako nejkrásnější příklad adaptace. Opravdu: ztratil zdraví a normalitu — barevné vidění — a získal jiné zdraví.

ROSE: Když se podíváte na všechny lidi v knize, mají nějakého společného jmenovatele — v tom smyslu, že když ztratíte smysl, nebo když něco ztratíte, co?

SACKS: Něco jiného se rozvine a zesílí. A myslím, že tahle adaptační kompenzace se táhne všemi sedmi.

ROSE: No, vezměte mi Temple Grandinovou. Dala knize název, že?

SACKS: Přesně.

ROSE: Říkala o sobě, cítila se… no, popište to vy. Protože jsem si myslel, že byste řekl, že je pro vás nejzajímavější.

SACKS: No, já… já—

ROSE: Nežádám vás, abyste si vybíral mezi svými dětmi, ale—

SACKS: —ne, ne. Původně jsem o ní vůbec nechtěl psát. Potkal jsem ji a během víkendu mě to úplně strhlo a článek jsem z velké části napsal cestou zpátky z Colorada.

ROSE: Proč vás strhla? Z nohou?

SACKS: No, tady je žena, která byla ve třech letech hluboce autistická, houpla se, byla němá a nepřístupná, a teď je tohle mimořádná světová odbornice na dobytek, vysoce inteligentní, a přitom jí v jistém smyslu úplně chybí sociální dimenze. Nerozumí lidským výrazům ani stavům mysli.

ROSE: A nechce žádný lidský kontakt, že?

SACKS: No… ne, myslím, že chce. Není opravdu stažená, ale říká, že nás studuje. Studuje ten druh—

ROSE: Ano.

SACKS: —velmi, velmi pozorně, a pak řekla, že se cítí jako antropolog na Marsu. Ale opravdu jde o pocit někoho, kdo je svým způsobem outsider a je k tomu donucen, ale díky obrovské inteligenci tu propast překlenuje: je tak jiná a zároveň tak lidská a nikdy jsem nikoho takového nepotkal.

ROSE: Povězte mi o Virgilovi.

SACKS: Zavolali mi a řekli mi o Virgilovi. Byl prakticky od narození slepý—

ROSE: Ano.

SACKS: —a dar zraku dostal v dospělosti, v padesáti, ale nefungovalo to. Lidé očekávali buď, že operace selže, nebo že se objeví plně vidící. Nestalo se ani jedno. V telefonu mi řekli: vidí všechno, ale nic nepoznává. Když mu sundali obvazy, viděl jen rozmazaný pohyb a barvu, a pak byl hlas, a věděl, že hlasy vycházejí z tváří, a tahle rozmazanost, ten chaos, musí být tvář, ale nedokázal si vytvořit vnímání tváře. Jeho mozek se nikdy nenaučil s věcmi zacházet… a tak byl uvržen do stavu hlubokého zmatku, do vizuálního světa, který nedával smysl, poněkud jako vizuální svět z Muže, který si spletl svou ženu s kloboukem—

ROSE: Ano.

SACKS: —ale tam byly ty části mozku zničeny. U Virgila se nikdy nevyvinuly. Byl to statečný muž a pustil se do toho cizího chaotického světa zraku, ačkoli pro něj byl plný nebezpečí, a on… Takových případů je velmi, velmi málo a v každém z nich nastává obrovská krize, protože člověk byl jistý ve smyslech, které má, a nový smysl nikomu nemůžete vnucovat. Bylo by to, jako by vás najednou… dali rentgenové vidění.

ROSE: To by bylo dobré. Jaký smysl, který nemáte — myslím, máte všechny zjevné smysly —, jakou schopnost byste nejraději měl, kterou nemáte? Jakou dovednost, jaký vhled?

SACKS: Já… občas bych chtěl být matematik. V matematice nejsem moc dobrý.

ROSE: Proč matematik?

SACKS: Protože cítím, že je to jiný způsob, jak artikulovat vesmír, a přinejmenším rovnocenný jazyku. A myslím, že spousta lidí by slušnými matematiky byla, kdyby měli slušné vzdělání, ale myslím, že teď, s novou matematikou, lidé… lidé jsou.

ROSE: Jak byste měřil svou schopnost dostat se k lidem — k pacientům — ve srovnání se svou odbornou schopností, se svým lékařským výcvikem? Mně se zdá, že právě to vás odděluje, že právě to je váš dar.

SACKS: Chtěl jsem říct, že bych chtěl víc, víc empatie, a pak nějak—

ROSE: Ano.

SACKS: —nějak se tam vřítila matematika.

ROSE: Ano. Ale mně se zdá, že empatie máte plno. Nemáte? Myslím, jste méně empatický, než si představujeme? Je to vědečtější, než bychom z vaší přítomnosti usoudili?

SACKS: Ne. Myslím, že věda empatii nasimulovat nedokáže, což je částečně to, co se děje s Temple. Ale… je to obrovská výsada, mimořádná, když vás lidé svým způsobem pustí, víte, pustí vás do sebe.

ROSE: Cítíte se privilegovaný, že vás nechají vstoupit do vlastní duše a emocí a bytí a sdílet.

SACKS: Naprosto. A je to velmi delikátní záležitost, ale — a člověk nesmí být invazivní ani tlačit — ale je to, jako by vás pozvali do svatyně.

ROSE: No, někteří si mysleli, že jste invazivní, děkuju moc. Konkrétně to byla Miriam — jak se jmenovala? — které se nelíbilo, že jste o ní psal, že?

SACKS: Ach, ano. To bylo v Probuzeních.

ROSE: Ano.

SACKS: No, nebylo to tak, že—

ROSE: A ona našla výtisk knihy z Anglie nebo tak něco?

SACKS: Ano, ano.

ROSE: Nebylo to—

SACKS: Ano, ona— Snažil jsem se Probuzení před—

ROSE: Ano, jasně, jasně.

SACKS: —pacienty utajit, ale ona—

ROSE: A nelíbilo se jí — přerušuji, ale ona — řekněte mi, proč byla rozrušená.

SACKS: No, ne. Nevadilo jí, že vyprávím, takříkajíc, tragédii jejího života, ale nelíbil se jí fyzický popis. A—

ROSE: Dokážete to pochopit?

SACKS: Chápu to velmi dobře, zvlášť poté, co mě profilovali v The New York Times a napsali, že jsem monstrózně tlustý.

ROSE: Bože! Opravdu?

SACKS: A tak mě to naštvalo—

ROSE: Ti velcí zlí New York Times.

SACKS: Přesně. Tak mě to naštvalo, že jsem zhubl sto liber.

ROSE: Udržel jste to?

SACKS: Ano.

ROSE: To je dobře! Ta představa Probuzení a… co si myslíte o Robinu Williamsovi? Musíte ho dobře znát. A dnes večer jdete, budete vyznamenáni — on je vyznamenáván nějakou—

SACKS: Přesně.

ROSE: —akademií tady v New Yorku. Jste přátelé?

SACKS: Ano, opravdu.

ROSE: Ano. Povězte mi o tom přátelství, protože vás samozřejmě hrál.

SACKS: Přesně. No, nejdřív jsme spolu trávili hodně času a potloukali se spolu. Chodili jsme za pacienty a já si myslel, že je to prostě milý, brilantní chlap. Neuvědomil jsem si, že jsem ve skutečnosti předmětem neustálého, neúnavného a zároveň velmi, velmi soucitného pozorování—

ROSE: Ano, jasně.

SACKS: —dokud jsem s ním neměl rozhovor a nesklouzl do jednoho ze svých podivných gest, jaké tam vidíte—

ROSE: Ano, takhle. Ano.

SACKS: Ano… že do takových věcí sklouzávám.

ROSE: A najednou se dívá.

SACKS: Ano. No, no, no, ne. Byl ve stejném gestu a nenapodoboval mě, ale v tom okamžiku už měl—

ROSE: Stával se vámi.

SACKS: Přesně. Měl moje gesta. Měl mé názory, má přání, mé lítosti, mé zájmy, mé vzpomínky.

ROSE: Ano, ano.

SACKS: Bylo to mimořádné, okamžité identické dvojče. V tom okamžiku jsme cítili, že mezi sebou musíme udělat nějaký odstup.

ROSE: Cítil jste to vy, nebo on, nebo oba?

SACKS: Myslím… no, já jsem to cítil určitě. Myslím, že on taky trochu.

ROSE: Že by se měl stáhnout. Stával se vámi, místo aby—

SACKS: Ano.

ROSE: —si nechal prostor k tvorbě.

SACKS: Naprosto. Ale od té doby se vídáme docela často a užíváme si naši odlišnost stejně jako tu podivnou konvergenci, která se kdysi stala.

ROSE: A ta vaše odlišnost je prostě to, co děláte, nebo něco víc—

SACKS: Ta… možná je tam i něco podobného. Myslím, že oba jsme tak trochu, tak trochu výbušní, ale jsme komplementární bytosti.

ROSE: Martina Bubera považujete za jednoho ze svých oblíbených spisovatelů, že?

SACKS: Přesně, přesně.

ROSE: A to, co říká, jste si jakoby parafrázoval a přeložil do: „Musíme humanizovat technologii, než ona dehumanizuje nás.“ Jaký je ten nejhorší strach? Jak se ten strach podle vás projevuje?

SACKS: No, v medicíně si myslím, že člověka může nahradit CT a EEG, které člověka redukují na objekt a lékaře na technika, a myslím, že to je v medicíně velký, stále přítomný nebezpečí. Ale svým způsobem mě to rozčiluje, že musím lichotit svému počítači, protože—

ROSE: Ano.

SACKS: —protože to, víte, není jako mluvit s někým, a—

ROSE: Ano.

SACKS: —ačkoli počítače už možná trochu—

ROSE: Musíte mu lichotit, abyste ho—

SACKS: Abych ho použil. Nutí mě dělat věci po svém.

ROSE: Jinak vám vypadne.

SACKS: Přesně.

ROSE: Teď se chystáte — pojedete na ostrov Pingelap.

SACKS: No, na ten malý ostrov jsem jel a já—

ROSE: To je pro další knihu, že?

SACKS: Ano, myslím, že ano.

ROSE: Ano.

SACKS: Je to malý korálový atol v Pacifiku, kde je vrozená barvoslepost — narodit se úplně barvoslepý, což je v běžné populaci nesmírně vzácné, jeden z 50 000 — běžná.

ROSE: Takže většina lidí tam je barvoslepá.

SACKS: No, no, určitě je tam sedmdesát nebo osmdesát barvoslepých lidí a existuje takříkajíc komunita, která už dvě stě let nemá pojem barvy—

ROSE: Ano.

SACKS: —a jejich jazyk a oblečení a zahradnictví — a oni si vedou dobře. A myslím, že částečně si myslí, že my ostatní trpíme jakýmisi chromatickými halucinacemi.

ROSE: No, možná proto někteří lidé mají rádi černobílý film nebo tak něco. Ale co vás na nich fascinuje? Proč ze všech věcí, na které byste mohl být zvědavý, jste zvědavý právě na ně?

SACKS: Sakra, já nevím, ale tak to je.

ROSE: Ale pak je tu druhá otázka: najednou jste tam jel. Neudělal jste něco se svým — co jste udělal?

SACKS: No, teď je možné pomocí kousku technologie—

ROSE: Ano.

SACKS: —to místo v mozku „pobuzzovat“, které—

ROSE: Můžete… jak byste to udělal? Jak byste to místo pobuzzoval?

SACKS: Dělá se to magnetickým zařízením. Dělá se to přes lebku. Je to neškodné.

ROSE: Jednou, nebo každý den, nebo jak?

SACKS: Ne. Udělá se to jednou.

ROSE: A pak — vaše vnímání barev zmizí, dokud vás znovu nepobuzzují.

SACKS: Ano, možná na deset nebo dvacet minut.

ROSE: Aha.

SACKS: Chci vědět, co cítil a viděl Jonathan I. Chci vědět, co zažívají všichni moji pacienti. Nestačí mi to jen slyšet a dívat se na to. Chci se do toho opravdu ponořit a zažít to sám, pokud můžu. Myslím, že s touto achromatopií, s vyřazením barevných oblastí, tohle lze—

ROSE: Ano. Které oblasti zkoumání mozku vás nejvíc fascinují?

SACKS: Myslím, že stále víc ty, které se týkají vědomí. Roky jsem se díval na vnímání a pohyb, ale teď mě zajímá jazyk a vědomí a to, co—

ROSE: Vědomí.

SACKS: —a co z nás dělá osobu, neurální základ bytí Charlie Rose nebo Oliver Sacks, protože vy — váš mozek jste vy způsobem, jakým srdce není. Srdce byste mohli transplantovat. Mozek ne.

ROSE: Možná bych jeden potřeboval. Ale pokračujte.

SACKS: A způsob, jakým mozek ztělesňuje já a činí tak od chvíle narození, a myslím, že to je ta vzrušující věc. A—

ROSE: Máte pocit — mám pravdu, když předpokládám, že teprve začínáme mozek chápat? Když se podíváte na naši analýzu, jak funguje lidské tělo a tak, oblast, která je nejméně prozkoumaná, je mozek, a má největší potenciál výnosu?

SACKS: Ach, ach, naprosto. Myslím, že srdce nebo játra nebo ledviny teď chápeme velmi dobře. Je ještě spousta věcí k naučení, ale s mozkem teprve začínáme. Vlastně nemáme tušení. Složitost je — víte, probíhají tisíce zpráv současně mezi různými částmi mozku. Je to nepředstavitelně složité a krásné a myslím, že za sto let budou lidé pořád uprostřed zkoumání.

ROSE: Proč tak rád plavete?

SACKS: Protože… protože jsem vodní tvor. Ve vodě jsem doma. Ztrácím sebevědomí. Cítím se jako sviňucha. Když — otec byl plavecký šampion. Hodil nás všechny do vody, když jsme byli miminka, takže jsem plaval vždycky.

ROSE: Ano.

SACKS: A—

ROSE: Někdo vám řekl: „Proměníte se z těžké, váhavé, geriatrické pozemské podoby v plynulou, krásnou podobu sviňuchy.“

SACKS: Přesně. A taky… hodně přemýšlím ve vodě. Jakmile se dostanu do jakéhosi transového stavu, myšlenky tečou jako voda a já bych chtěl být ve vodě—

ROSE: Ano.

SACKS: —celý den.

ROSE: Nevěříte — myslím, nejste silně nábožensky založený. Nevěříte v Boha.

SACKS: Nedokážu si představit, co se tím myslí. Ne, asi ne. Chtěl bych. Toužím po stvořiteli a ochránci. Dívám se na Giottoovy obrazy a myslím na to, o co jsme přišli. Ale nedokážu — myslím, že vesmír se zorganizoval a organizuje se bez jakékoli pomoci nebo dohledu.

ROSE: Evoluce k vám promlouvá.

SACKS: Ano. A přesto to — to nemůže uspokojit lidským způsobem Boha a myslím, že s tím se prostě musíme smířit.

ROSE: Oliver Sacks. Antropoložka na Marsu.

ROZHOVOR: CHARLIE ROSE A CHARLIE SACKS
ÚNOR 1995

The post Neurolog Oliver Sacks. Rozhovor o neuvěřitelných stavech mozku first appeared on Čítárny.

V knize “Antropoložka na Marsu”, Oliver Sacks popsal sedm příběhů lidí, kteří se vyrovnávají s neurologickými poruchami (poškození mozku, autismus či Touretteův syndrom), a odhaluje, jak byly jejich životy, chování a smysly zásadně změněny.

Antropoložka na Marsu (orig. An Anthropologist on Mars: Seven Paradoxical Tales, 1995) jsou příběhy neurologických pacientů Olivera Sackse, renomovaného neurologa a mistra vypravěčství.
S neobyčejnou empatií, porozuměním a citlivostí zkoumá, jak tyto výjimečné stavy formují identitu a život jednotlivce, chování a vnímání reality.
Mimořádné neurologické stavy nejsou jen omezení, ale cesty k jiným způsobům bytí, adaptace a identity. Právě to nejvíc vystihuje ducha celé knihy.
Rozhovor s Oliverem Sacksem >>

V knize Antropoložka na Marsu je celkem sedm příběhů.

Barvoslepý malíř
Příběh úspěšného malíře, který po autonehodě náhle ztratil schopnost vnímat barvy (cerebrální achromatopsie). Musí se vyrovnat s černobílým světem a najít nový způsob, jak malovat.

Poslední hippie
Osud muže, kterému nádor na mozku způsobil těžkou anterográdní amnézii – paměť se mu „zastavila“ na konci 60. let. Žije v neustálé přítomnosti a hudba pro něj hraje klíčovou roli.

Život chirurga
Chirurg a amatérský pilot s Tourettovým syndromem. Jeho tiky a nutkavé chování jsou velmi výrazné, ale při operacích a pilotování téměř mizí.

Vidět a nevidět
Muž, který byl od raného dětství téměř slepý a po operaci se mu částečně vrátil zrak. Nový smysl pro něj však nebyl jen požehnáním, ale i zdrojem velkých obtíží a dezorientace.

Krajina jeho snů
Příběh italského umělce Franca Magnaniho, který je posedlý svým rodným toskánským městečkem Pontito. Přestože ho desítky let neviděl, dokáže ho s neuvěřitelnou přesností malovat z paměti.

Géniové
Kapitola o autistických savantech, především o Stephenovi Wiltshireovi – mladém muži s autismem, který má geniální schopnost kreslit složité architektonické scény po jediném pohledu.

Antropoložka na Marsu
Poslední a titulní příběh o Temple Grandinové – autistické profesorce a designérce humánních zařízení pro hospodářská zvířata. Právě ona použila výraz „antropoložka na Marsu“ o tom, jak se cítí mezi běžnými lidmi.

Každý ze čtivých příběhů je nejen vědeckou analýzou, ale také lidským příběhem, který čtenáře nutí zamyslet se nad samou podstatou lidství.

V době, kdy se hovoří o duševním zdraví a porozumění odlišnostem, je Sacksova práce cenným zdrojem poznání a inspirace, protože pomáhá chápat složitost lidské psychiky a vyzývá k toleranci a empatii. Zároveň nás upozorňuje na zcela jasně popsané jevy, s kterými si věda absolutně neví rady.

Ústřední téma Sacks formuluje přímo v předmluvě – paradoxní, „tvůrčí“ potenciál defektů a poruch:

Defekty, poruchy a nemoci tak mohou sehrát paradoxní roli: odhalují, uvolňují latentní schopnosti, individuální vývojové a evoluční formy, jaké bychom jinak nepoznali a vůbec si je neuměli představit. Tento paradox choroby, její „tvůrčí“ potenciál, je ústředním tématem mé knihy.
Člověka děsí ničivá síla vývojové poruchy či choroby, ale je možné, někdy, vidět je jako „tvůrčí“, jestliže ničí určité dráhy a způsoby jednání, mohou také donutit nervový systém, aby vytvořil jiné, nové dráhy a stopy, přinutit ho k nečekanému růstu a vývoji.

Antropoložka na Marsu / Oliver Sacks / Překlad Aleny Čechové / Portál 2025

Kniha Antropoložka na Marsu volně navazuje na knihu Muže, který si pletl manželku s kloboukem.
V této knize se dočteme o zajímavých savantech.
Například o slepé sochařce, která svůj talent objevila až v šedesáti letech, neboť do té doby měla ochrnuté ruce, o nahluchlé ženě, která slyšela nepřetržitě hrát irskou hudbu a měla za to, že to jen její zubní plomba funguje jako krystalka,
O muži, jemuž se zdálo, že se stal psem, a ráno se probudil s mimořádně vyvinutým smyslem pro rozeznávání pachů a vůní a s nutkavou potřebou vše očichávat.
Další, jinak nikterak výjimečný člověk, který znal nazpaměť všech šest tisíc stran hudebního slovníku.
Dvojčata, která uměla odříkávat prvočísla až po ta dvanáctimístná, ale nesvedla jednoduché sčítání a odčítání.
Příběh muže, který si pletl manželku s kloboukem, byl dokonce využit jako námět pro operu skladatele Michaela Nymana, která byla uvedena i v České republice.
Více o knize >>

Oliver Sacks (1933–2015)
byl britský lékař, který žil od roku 1965 v New Yorku a věnoval se neurologické praxi. Byl snad nejslavnější neuropsycholog na světě.
Byl znám svými knihami, v nichž čtenáře seznamoval s nejzajímavějšími klinickými případy své praxe, ale zároveň se hluboce zamýšlel nad otázkami vztahu mozku, duše a nemoci.
Jeho „klinické povídky“ nejsou jen nezúčastněné kazuistiky kuriózních případů. Autor v nich totiž popisuje životy, nemoci i odlišnosti svých pacientů s neobvyklou mírou empatie a představuje je jako hluboce lidské bytosti.
Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků a vyšlo i v češtině.
Kniha Probouzení se stala předlohou pro film Čas probuzení (1990), jenž byl nominován na Oscara.

Dokumentární film o Savantech.

Další knihy s podobným tématem:

Knihy od Olivera Sackse:

Muž, který si pletl manželku s kloboukem (The Man Who Mistook His Wife for a Hat)
Klasická sbírka kratších klinických povídek. Stejný přístup – lidské příběhy, paradoxní poruchy, hluboká empatie. Často se doporučuje jako první kniha od Sackse.

Probouzení (Awakenings)
Příběhy pacientů s encefalitidou lethargica, kteří se po desetiletích „spánku“ díky L-DOPA dočasně probudili. Velmi silné, dramatické a filozofické.

Musicophilia: Příběhy o vlivu hudby na lidský mozek
Jak hudba ovlivňuje mozek – od hudebních halucinací po savanty a pacienty s demencí. Stejný vypravěčský tón.

Zrak mysli (The Mind’s Eye*)
Příběhy o poruchách vidění, slepotě a tom, jak mozek „vidí“ i bez očí. Blízko tématům z Antropoložky.

Halucinace
Široký pohled na různé typy halucinací (ne jen psychiatrické) a co o nich říká mozek.

Knihy od jiných autorů:

Norman Doidge – Mozek, který se mění (The Brain That Changes Itself)
Příběhy o neuroplasticitě – jak se mozek dokáže přestavět po úrazech, mrtvicích nebo vrozených poruchách. Velmi blízké Sacksovu důrazu na adaptaci a „tvůrčí“ potenciál poruch.

Temple Grandin – Myšlení v obrazech (Thinking in Pictures)
Autobiografie autorky, která je hrdinkou poslední kapitoly Antropoložky. Přímý pohled „zevnitř“ autismu a zvířecího světa.

V. S. Ramachandran – Fantomy v mozku (Phantoms in the Brain)
Fascinující případy fantomových končetin, synestezie a dalších zvláštností. Vědečtější, ale čtenářsky přístupná kniha plná příběhů.

Další dobré tipy:
Antonio Damasio (Descartesův omyl),
A. R. Lurija (Mysl mnemonisty)
nebo autoři jako Suzanne O’Sullivan.

Pokud máte rádi spíš kratší příběhy, začněte Mužem, který si pletl manželku s kloboukem.
Pokud chcete hlubší pohled na plasticitu mozku, sáhněte po Doidgeovi.
Všechny tyto knihy jsou v češtině dostupné.

The post Antropoložka na Marsu. Neurolog Sacks a mimořádné stavy mozku first appeared on Čítárny.