Charles Dickens napsal Kroniku Pickwickova klubu jako geniální variací na Cervantese. Jediná otázka je, zda to byl záměr nebo spíš jen náhoda.

Jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl vlastně až nedávno, totiž v té době, kdy už jsem za sobotních večerů u vína přečetl s nesmírným požitkem např. Dona Quijota či Báseň i pravdu, číst Kroniku Pickwickova klubu od Charlese Dickense bylo to, že jsem ji měl koupenou a četl jsem o ní tu či tam, že nejde o klasický román. V zásadě romány nemám rád, tedy ty typické romány 19. a 20. století, výpravné a popisné.

Něco jsem z nich stihl přečíst za doby mé největší čtenářské hltavosti (třeba Balzaka si dodnes vysoce cením a také větší část Vojny a míru), ale Pickwick mi přišel pod ruce až v době, kdy jsem byl více vyhraněný, kdy už bylo méně času a kdy jsem si chtěl četbu opravdu vychutnat. A tu je třeba hned říci, že se mi četlo ne vždy snadno, zejména vložené příběhy a vypravování (v českém, dvojsvazkovém vydání Odeon Praha 1973, jsou vždy označeny podtrženým textem, např. Zápisky šílencovy) mi přišly nudné a dobové – asi podobně jako odbočky v Cervantesově velkém románu. Ale to není jediná podobnost mezi Donem Quijotem a Pickwickem.

Kronika Pickwickova klubu je tak úžasnou knihou právě proto, že je geniální variací na Cervantese, ať už záměrnou, nebo spíše jen náhodnou.
Děj obou knih je jaksi bezcílný, utopený v banální realitě, kterou prochází na jedné straně vznešený (i společensky) blázen či „idealista“, na druhé straně jeho prostý sluha se zdravým rozumem. Sancha u Dickense představuje mladý Sam Weller. Dickens ale píše ve skutečnosti zcela jiný typ románu, než je Don Quijote, který se z původního útoku na bláznivé rytířské romány rozvinul v hlubokou kontemplaci lidského údělu jako takového. Quijote je o mnoho úžeji spjat se svým Sanchem, a všechno ostatní jsou jen banální kulisy pro to, co nitro těchto dvou postav vypovídá o člověku. Pickwick je naopak obklopen věrnými, kteří si spolu s ním hrají na jakousi vyšší kulturu, jež je ve srovnání s Quijotovým šílenstvím jakousi velmi nevinnou hrou povrchních blbů, kteří se nikdy nedotkli hloubek ani vrcholů lidské vrženosti.

Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973

Dickens využívá svého Pickwicka jako nástroj k barvitému vylíčení „staré dobré Anglie“ jako společnosti, v níž důstojnost a civilizovanost jsou vlastně jen formou povrchnosti, která nemá nijaké výsadní právo nad prostým světem Sama Wellera.

Quijote může představovat od Homéra po Burroughse sahající kulturu géniů, jeho opakem není jen Sancho, ale právě možná ještě více Pickwick jako představitel kultury, jež se začala šířit v posledních dvou stoletích, kultury výchovné, všeobecné, rovnostářské.
Dickens přitom není nespravedlivě útočný, není hořký nebo sarkastický, i když někdy jsou postavy pro svou vlastně milou angažovanost, slušnou a společenskou snahu být kulturní, vlastně krutým výsměchem celé této kultuře, hraničícím s ostrým sarkasmem (případ pana Huntera, který zve Pickwicka na dýchánek své ženy). Pan Pickwick není zlý člověk, nemá rád extrémy, jde mu o ušlechtilé cíle a svou nemotorností a hloupostí (řekl by naopak o Quijotovi snad někdo, že je hloupý?) je lidský, opravdu sympatický. Dá se říci, že celý ten román je dobromyslný a také dobromyslně vtipný.

Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973

Vlastně zpočátku jsem oceňoval zejména svébytný humor, jenže ten je možný právě proto, že Pickwick žije mimo realitu, že jeho zapálení pro dobro vyplývá nikoli z jeho odvahy podrobit povrchní morální samozřejmosti kritickému hledání toho, co v lidech je autenticky hodnotné, nýbrž z jeho hlouposti. On je obětí i pilířem uniformní společnosti, ve které se na osobnosti hraje, aniž by tu osobnosti byly.
Všechno, umění, věda, politika, láska či přátelství jsou v pavučině takové vzájemné hry – ne hry, která by falšovala to, co je uvnitř, a navenek by vystavila něco jiného, naopak hry, jež nemá pod sebou už žádnou realitu, protože to, co je autentické, vlastně vůbec neexistuje. Existuje ovšem utrpení a Dickens ho nechává, věren svému sociálně-kritickému zaměření, vybublat z hlubin společnosti třeba u příležitosti pobytu Pickwicka ve vězení pro dlužníky. Jenže tohle je jako mnoho vedlejších větví děje jen dobový kolorit. Kronika Pickwickova klubu ve skutečnosti svou dobu výrazně překračuje a je dobrým vysvětlením pro vzpouru prokletých básníků, avantgardy, beat generation, pro hnutí existencialistů, ale i pro sexuální revoluci apod.

Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973

Svět podle Pickwicka je svět dobra, k němuž se dá dospět konformitou, svět samozřejmostí bez konverzí a vnitřního vývoje, bez otřesů a autentického morálního dilematu.

Kdo bude toto Dickensovo dílo číst s myšlenkami na to, co vlastně je dobro a jak se člověk morálně vyvíjí, shledá knihu nejen vtipnou, barvitou a dávající určité svědectví o své době, nýbrž také vysoce aktuální ve zmatku globálního davu, kdy jsme po bojích právě proti pickwickovské kultuře 19. a první půlky 20. století jaksi ztratili směr a potřebujeme se znovu zamyslet, znovu uchopit, co mělo být vlastně potřeno, a co zachováno.

Na rozdíl od většiny klasických románů bude Dickensův Pickwick ještě po staletích chápán jako jedno z nejlepších vyjádření mohutného nástupu uniformní kultury a morálky během 19. století. Nebo také by se dalo říci: jak se původní osvícenská idea osvěty proměnila ve svůj opak a jak drzý, skandální rozum byl zkrocen a přeměn v řadovou „vzdělanost“, v uniformitu a konformitu.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Charles Dickens napsal Kroniku Pickwickova klubu jako geniální variaci na Cervantese first appeared on Čítárny.

Třináctý ročník cen Czech Grand Design odhalí vítěze již ve středu 20. března 2019. Do Síně slávy, která každoročně oceňuje celoživotní přínos v oboru, letos vstoupí Jiří Šalamoun – výtvarník, grafik, ilustrátor a autor nejen pro děti nezapomenutelného Maxipsa Fíka.

Jiří Šalamoun platí bezesporu za jednoho z nejvýznamnějších českých ilustrátorů druhé poloviny dvacátého století. Kresbami, pro které je typická hravost, výrazová zkratka a sarkasmus, ozdobil knihy světových autorů jako Kronika Pickwickova klubu, Poslední Mohykán, Pan Tau a tisíc zázraků, Tracyho tygr nebo Tolkienův Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Pro děti vytvořil nezapomenutelnou postavu Maxipsa Fíka, kterého vídaly v kreslených příbězích v režii Václava Bedřicha. Jiří Šalamoun je první ze široké řady významných ilustrátorů, který vstupuje do Síně Slávy Cen Czech Grand Design.

„Šalamounem ilustrovaných knih není ohromující množství, ale každá z nich je jedinečná, u každé přistupuje k výtvarnému doprovodu jiným způsobem. Člověk by řekl, že tím jediným možným, ale mistr sám tvrdí, že výsledná podoba knížky je vždycky jen jedna z mnoha možností. Viděl jsem v jeho archivu různé varianty ilustrací pro jeden titul. Ne jenom ve skice, v náznaku, ale v celých souborech 40, 50 definitivních kreseb, než se rozhodl pro jednu z variant. Mraky práce odpočívající ve tmě hlubokých šuplíků,“ popisuje Luboš Drtina, dlouhodobý spolupracovník Jiřího Šalamouna.

Šalamoun Jiří / ilustrace ke knize Charles Dickens, Kronika Pickwickova klubu, Odeon, 1973

The post Jiří Šalamoun. Síň slávy na Czech Grand Design 2019 first appeared on Čítárny.

Kromě všeobecně známé skutečnosti, že Rudolf Čechura (*5. 2. 1931 – †8. 10. 2014) stvořil Maxipsa Fíka, doplňme i tituly několika dalších jeho knih: Psí příhody (1983), Kočkodrom (1998), Experimentální zóna (1999), Šifra z katakomb (2000), Blázni z Velepes (2000)… Pro televizi napsal i série večerníčků Hugo z hor nebo Pestrý život jedné kočky a dramatizaci holmesovského příběhu Šplhající muž (1993). Čechura však spolupracuje s řadou médií a posbíral i desítku platinových desek Supraphonu. Jako mistr detektivek mj. získal cenu Jiřího Marka (1999) a jako vůbec první Čech je od roku 1968 členem The Sherlock Holmes Society of London.

Rád bych se, pane Čechuro, na vteřinu vrátil o půlstoletí zpátky, kdy jste ještě byl úředníkem v plzeňské Škodovce. Co jste přesně dělal?
Pracoval jsem v organizačním oddělení a vedoucím mi byl skvělý člověk jménem Karel Černý.

Náplň práce?
Vyrábění tzv. pavouků – a už jsem zapomněl, jak se tomu říkalo správně. Byl jsem tam ale jenom od července 1950 do konce téhož roku a odešel dělat kantořinu. Šlo pro mne o jediný možný způsob, jak se dostat ze Škodovky. Další dvě možnosti vlastně byly, ale doly anebo vojna. Jo, a taky ještě vězení.

Učil jste deset let, do roku 1960, a stal se ředitelem školy, byť vesnické jednotřídky v pohraničí. Jak jsem zjistil, učil jste mj. i dívky šít či jste suploval náboženství. Měly vás děti rády už tenkrát, dávno před Maxipsem?
Zda mě měly děti rády, to se musíte zeptat jich, ale já je rád měl. Byly skvělé.

Ale co problémy disciplínou?
Ty? Leda se svou. Víte, přečtěte si mou knížku Šperhák (1996). Sice není autobiografií, ale co je tam psáno o škole, je literatura faktu. (Kniha získala Literární cenu Knižního klubu. Pozn. IF)

Už jako ředitel školy jste ovšem spolupracoval s rozhlasem a roku 1961 jste se tam jako zaměstnanec… moc snadno nedostával. Ale dostal. A přece dezertoval “za lepším”, což tehdy byla Věda a technika mládeži.
Uveřejnil jsem kdysi v odborném časopise Komenský článek o využívání rozhlasu pro školy a od té doby mě jistý dr. Smrčka zval na rozhlasové porady učitelů. A pak se mu uvolnilo redaktorské místo. Nabídl mi je. Nevadilo mu, že nevlastním rudou živnostenskou knížku, nevadilo mu, že ho oslovuji Pane doktore namísto řádného Soudruhu šéfredaktore, nevadilo mu ani to, že jsem vesnický buran, a pomohl mi dokonce získat v Praze družstevní byt. A já mu pak za rok a půl utekl do VTM kvůli třem stovkám navíc, protože jsem potřeboval splácet dluh na ten byt.

Vyčetl vám to?
Ne. Řekl, že to chápe, a loučil se se mnou velice srdečně, ale já se za to dodnes trošku stydím. Byl to skvělý člověk a já se zachoval pragmaticky, jak říkají politici. Čili počesku: jako hajzl.

Ve VTM jste pak byl redaktorem jedenáct let, ale 1973 jste odešel na volnou nohu? Proč? Musel jste?
Ano, musel. Přišlo na mě opakované udání, že jsem si dovolil přirovnávat komunistickou stranu ke krávě a tím ji zneuctil. Viz můj článek „Pazákony“ v čísle 11/68.

Vzpomínám, že jste jednou líčil styl svého následujícího života a někomu by na tu dobu mohl připadat, ehm, poněkud bohémský. Dopolední procházka, pivo od jedenácti v Plzeňském dvoře na Letné, odpoledne spánek, pak… Psal jste aspoň v noci?
Máte bohužel nepřesné informace. Dopoledne jsem na procházky rozhodně nechodil, to jsem vyřizoval všelijaké pochůzky (podtrhněte). Po redakcích, po knihovnách, a tak. Což je rozdíl! V Plzeňském dvoře jsem skutečně býval už od jedenácti, ale nechodil jsem tam na pivo, nýbrž na oběd. Tři piva jsem přitom samosebou vypil, to byla tehdy moje norma.

A psaní?
S tím už to bylo horší. Já měl tenkrát ještě malé děti, takže jsem opravdu tvořil spíš v noci. Anebo taky odpoledne ve smíchovské kavárně Olympia, kde je dnes banka. Byla to sice oficiálně kavárna, ale čepovali tam plzeň. Kávy, ty jsem tam za těch dvacet let vypil asi tři.

Váš slavný Maxipes vyšel knižně poprvé roku 1981
A považte, tu knížku jsem Albatrosu musel téměř vnutit. Pak postupně dosáhla nákladu 180 000 výtisků!

Jste s Fíkem spokojený? Anebo i tam byly nějaké dobové úlitby?
Dramaturgyně Kateřina Krejčí dokázala tenkrát před schvalovateli obhájit můj scénář večerníčku v původním znění, kde např. není žádná soudružka učitelka, ale PAN učitel! Dneska se to zdá samozřejmé, viďte, ale tenkrát to byl od ní obratný a snad až hrdinský čin.

Jste i plodným autorem příběhů Sherlocka Holmese a oba své hrdiny jste nechal se potkat v povídce Maxipes Fík u Sherlocka Holmese (VTM 12. 12. 1977).
Ano… Což byla jen taková legrácka pro silvestrovské číslo.

Jak vznikaly vaše holmesovské povídky?
Na počátku stály krátké rozhlasové hříčky, asi dvacetiminutové, které si u mne postupně objednával dr. Josef Kleibl pro oblíbený sobotně dopolední pořad Meteor.

Což si pamatuji. I jak byly vaše detektivky vždy zlatým hřebem až na závěr. Uvádělo je přitom i pointovalo působivé tango Jana Vodňanského nazvané To vaše alibi. Takže až po odvysílání jste tyto případy přepracovával i do povídek?
Ano. Nejdříve byly scénáře pro Meteor, pak povídky pro časopisy, poté komiksy do Čtyřlístku (28 dílů, 1984-90) a nakonec i knížky, ale některé Holmesovy případy jsem psal JEN jako obrázkové seriály, jiné vyšly pouze jako časopisecké povídky a některé zase výhradně v knížkách. Ta poslední knížka se jmenuje Čítanka pro začínající detektivy (2003).

Realizuje se ještě váš večerníček Vojanské pohádky našeho pradědečka? Byl to, jak vím, jakýsi Švejk pro děti, ale v letech sedmdesátých ho ředitelka televize Milena Balážová jednoznačně odmítla. Máte ten scénář?
Nemám. Vojanské pohádky jsou už nenávratně ztraceny. Z televize mi tenkrát odmítli pobuřující text vrátit a jeho kopii jsem dal do Supraphonu, kde mi sice řekli, že se to pokusí prosadit, ale taky se jim to nepodařilo.

A jejich kopie scénáře?
Se tam někde ztratila. Škoda.

Léta jste byl jediným českým členem Společnosti Sherlocka Holmese v Londýně. Anebo byli i další?
Skoro dvacet let jsem byl v The Sherlock Holmes Society of London jediným nejen z Československa, ale ze všech zemí za železnou oponou! Jen krátce, asi jen jeden či dva roky, byl členem i herec Jan Skopeček, autor hry Pes baskervillský (1965).

A teď se zeptám hodně nediplomaticky. Hodně vás to členství stálo?
Příspěvek byl zpočátku pět dolarů. Dnes už se přehoupl přes čtyřicet.

Hm, dolarů, ale vždyť Společnost sídlí v Londýně, ne?
Uvádím tu částku v amerických dolarech, protože tak ji platím. Jinak je to přes dvacet liber.

Aha… Jste nesporným anglofilem a obdivovatel suchého ostrovního humoru, ale v Británii byste přesto žít nevydržel, jak jste se vyjádřil. Platí to stále?
Ano, platí to stále. Británii mám rád. Mám rád i les. Rád tam často pobývám. Ale trvale bych v něm taky žít nechtěl.

Holmese jste využil díky Doylovi, ale vytvořil jste i pár zcela původních českých pátračů!
Ano, v mých detektivních povídkách otiskovaných ve VTM se vyskytuje inspektor Volf a v detektivce Nikdo nemá alibi (1969) zase Tomáš Klíma, který však v Londýně vystupuje pod jménem Tom Holmes.

Tato kniha skrývá i váš průkopnický doslov Sherloch Holmes´s Story a jiný ojedinělý článek o holmesologi vám vyšel deset let poté ve VTM. Bývalo těžké takto propagovat svou příslušnost k britské Společnosti?
Propagovat holmesologii nebylo příliš obtížné. Zpočátku mi samozřejmě cenzurovali veškerou poštu z Británie, ale pak usoudili, že je to pro režim neškodné, a asi tak pět let před převratem už mi chodily všechny zásilky neporušené. Možná, že však už měli cenzoři jen modernější techniku.

Vaše kniha Jak se stát Sherlockem Holmesem musela vyjít roku 1979 pod změněným titulem Abeceda důvtipu. Proč?
Prosazoval jsem původní titul, ale v redakci mi řekli, že se musí „rozhodně změnit“, a tak jsem Albatrosu odpověděl, ať si nový název vymyslí sami. Vymysleli ten nejblbější, ale mávl jsem nad tím rukou. Hlavně že prošel text a že Sherlock zůstal aspoň uvnitř.

Je to zábavná příručka ilustrovaná Marcelem Steckerem. S tím jste pak vytvořili celý cyklus obrázkových seriálů o Holmesovi do Čtyřlístků.
Marcela Steckera jsem předtím neznal. Vybralo ho nakladatelství Albatros a mně se jeho ilustrace líbily, a tak jsem ho pro komiksy Čtyřlístku sám doporučil. Osobně však jsem se s ním setkal snad jen jednou.

Prý jste zmíněnou Abecedu důvtipu psal v pronajatém srubu, a to vždy až odpoledne, protože ráno jste houbařil. A houbaření ostatně proniká i do vašich holmesovských příběhů, viz povídka Sherlock Holmes a suchohřib hnědý či komiks Sherlock Holmes a případ podivného houbaře. Jste znalcem hub?
Nejsem mykolog, ale praktický a donedávna vášnivý houbař ano. V houbách se vyznám snad o něco líp než většina běžných houbařů, ale od loňska už kvůli zdravotním potížím nehoubařím.

Ostatně ve vaší oblíbené Británii se na houby vůbec nechodí.
Ano, v Anglii se skutečně na houby nechodí. Ale proč by nemohl Angličan houbařit aspoň v detektivce? V detektivce se může ledacos. I Sherlock tam tedy smí rozumět houbám, na tom není nic divného. Holmes přece rozumí všemu, jako i Stalin i Klaus.

A co ty vaše holmesovky přeložit do angličtiny?
Přeložit českou detektivku neznámého autora do angličtiny,to je, pane Fencle, slušně řečeno poněkud smělá představa. Před pěti lety si sice nějaký Angličan vyžádal od Knižního klubu právě onu Čítanku pro začínající detektivy, ale to ještě neznamenalo, že by ji chtěl i přeložit.

Ceníte si svých knížek pro dospělé víc než těch pro děti?
Nejde o cenění. Jde o to, že až do převratu jsem mohl vydávat JEN knížky pro děti. Všechny mé knížky pro dospělé vyšly až po něm, tedy kromě té první detektivky Nikdo nemá alibi. Tu stačili vydat ještě v dubnu 1969, těsně před nástupem Hnusáka. To N, prosím, nevyhazovat!

Je lepší být slavným autorem dětí, než ne tak slavným autorem dospělých?
Tuhle otázku neberu. Já nejsem slavný autor, slavná je jen JEDNA moje postava.

A jak vůbec dostáváte všechny ty své skvělé, a přitom obvykle docela jednoduché nápady?
Takové otázky nemám rád a neumím na ně odpovídat. Nápad buď přijde, nebo nepřijde. Jak k tomu dochází, to by vám snad mohl vysvětlit třeba profesor Höschl.

Pro Českou společnost Sherlocka Holmese připravujete testy ze znalostí holmesologie. Už se vám stalo, že vás nějaký zkušenější holmesolog na něčem nachytal?
Víte, ty holmesologické testy jsem připravil snad jen dva. Většinou je dává dohromady náš president Aleš Kolodrubec, a ten toho ví o holmesologii víc než já. Já mám jen nezaslouženou POVĚST znalce, asi proto, že se tím zabývám už tak dlouho a jsem ve spolku nejstarší. Jenže se zapomíná, že ve stáří se zapomíná. Kdysi jsem dovedl zpaměti vyjmenovat všech šedesát titulů Doylova díla o Sherlockovi. Dneska už bych to nedokázal.

Píšete dál a máte hodně plánů?
Píšu pořád, ale pomalu. Jsem líný.

Jenže já si to o vás nemyslím – a mimo to jste i aktivní cestovatel.
S cestováním jsem skončil, ač nerad, začátkem tisíciletí. Ze zdravotních důvodů. Jsem už dědek. Ale za těch prvních jedenáct let svobody jsem se nacestoval víc než předtím za celý život. Škoda, že drátěná opona nespadla o pár let dřív!

Škoda. Děkuji vám za rozhovor.
2011

The post Co má společného Rudolf Čechura, Sherlock Holmes a Maxipes Fík first appeared on Čítárny.