Rozsáhlý a velmi poučný román Ayn Rand vyšel poprvé v roce 1957 a dodnes je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou. Atlasova vzpoura není jen román, je to novodobá filozofická výzva. Co by se stalo, kdyby ti nejproduktivnější přestali nést svět? A proč by vlastně měli?
Rand se věnovala především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus.

K objektivismu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svém románu využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance.
Děj tohoto díla je zasazen do dystopické budoucnosti Spojených států, v které se prosazují totalitní tendence, regulace a daně.

V románu Ayn Rand “Atlasova vzpoura” (Atlas Shrugged, 1957) začnou produktivní géniové ze světa mizet, nechají své továrny a podniky ladem, ať si s nimi stát a na něj napojení parazité dělají, co umějí.
A najednou se motor ekonomiky zadrhne. Bez racionality a skutečně nezávislého sebezájmu totiž nelze mít moderní, průmyslovou a produktivní společnosti. Ať se stát snaží řešit situaci jakkoliv, pomocí direktiv, příkazů, regulací, a nakonec i za pomoci hrubého násilí, nic nefunguje. Ekonomika je totiž závislá na rozumu – který je s iniciací násilí v příkrém rozporu.

Ústřední premisu knihy metaforicky vyjadřuje název:
Co se stane, když se Atlas, který na svých ramenou nese svět, rozhněvá a svět z ramen shodí?
Co se stane, když tvůrčí mozky – vůdčí byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci, kteří udržují svět v chodu, začnou stávkovat?
Tento motiv demonstruje, že když se zničí lidské usilování o vlastní zisk a prospěch, povede to ke zhroucení celé společnosti.
Kniha se stala jakýmsi „biblickým“ textem pro obhájce volného trhu.

Ayn Rand (1905-1982)
se narodila jako Alisa Zinovjevna Rosenbaumová v Rusku. Studovala v Petrohradě, jejím oborem byla historie. V SSSR jí vyšla i její první kniha, biografie slavné herečky polského původu jménem Pola Negri.
V roce 1926 přesídlila do USA. V roce 1931 získala díky sňatku s hollywoodským hercem americké občanství, ve 40. letech se začala politicky angažovat.
Roku 1943 vydala Rand knihu The Fountainhead, ve které románové i romantické prvky mísí s politicko-filozofickým poselstvím.
Kniha jí přinesla celosvětový úspěch a množství oddaných příznivců, v roce 1949 vznikl film z Garym Cooperem v hlavní roli.
Za její nejzávažnější knihu se považuje Atlasova vzpoura.

Vliv této knihy daleko přesáhl hranice literatury.
Ayn Rand. Chvalozpěv o infikované společnosti, kde existuje pouze MY a nikoliv JÁ

Ukázka z knihy: Ayn Rand / Atlasova vzpoura

Vážně jste si myslel, že zákony píšeme proto, aby se dodržovaly? Vždyť my chceme, aby se porušovaly. Pokud vám to ještě nedošlo, tak tady proti sobě nemáte partu nějakých skautíku. Doba vznešených idejí dávno minula. Nám jde o moc a myslíme to smrtelně vážně.

Vy podnikavci jste to neváleli špatně, ale teprve my celou hru dokonale prokoukli, a vy byste se s tím měli smířit. Nevinným totiž nelze vládnout. Stát má jedinou pravomoc – zatočit s tím, kdo překročí zákon. Jenže nikdy není dost pachatelů, musí si nějaké obstarat. A tak začne stavět mimo zákon kde co, až už není možné normálně žít, aniž by se člověk proti něčemu neprovinil.

Národ poctivců není nikomu k užitku. Z takového nic nekouká. Stačí ale schválit pár zákonů, které nelze ani dodržovat, ani vymáhat, ani objektivně vykládat, a rázem máte národ provinilců. A těm už vládnout lze. Takovou jsou tedy pravidla, taková je hra, a jakmile jí pochopíte, bude s vámi mnohem lepší domluva.

Bude-li vám někdo tvrdit, že peníze jsou zlé, prchejte od něj, jako by vám za patami hořelo. Ten výrok je jako zvoneček malomocného – varuje všechny v okolí, že se blíží lupič. Dokud budou lidé žít pospolu na zemi, budou muset nějak spolupracovat. A zavrhnou-li coby prostředek spolupráce peníze, zbude jim jediná alternativa – hlaveň pušky.

Peníze od vás vyžadují ty nejvyšší ctnosti, pokud je chcete vydělat či uchovat. Lidé beze špetky odvahy, hrdosti či sebeúcty, kterým chybí mravní přesvědčení, že na své peníze mají právo, kteří svůj majetek nejsou ochotni bránit jako vlastní život, kteří se za své bohatství omlouvají, takoví lidé dlouho bohatými nezůstanou. Takoví jsou lákavou kořistí celého houfu banditů, kteří se schovávají v temných norách po staletí, vyplíží se však, jakmile zvětří člověka, který žádá o prominutí, že je bohatý. Velmi rádi mu uleví od břemene viny – a často i života. Po zásluze.

Pak uvidíte nástup vyznavačů dvojího metru, černých pasažérů vezoucích se na ctnosti druhých. Těch, kdo uplatňují právo silnějšího, leč přesto spoléhají na ty, kdo se živí obchodem a jejich nakradeným penězům dodávají hodnotu. V morální společnosti platí za zločince a vás před nimi chrání zákony. Přepustí-li však společnost vymahatelnost práva banditům a psaní zákonů zločincům, pak se peníze stanou mstitelem svých tvůrců.

Bandité a zločinci jsou přesvědčeni, že jakmile všechny ostatní zákonem odzbrojí, mohou je začít beztrestně okrádat. Jejich kořist však začne vábit další bandity, kteří začnou okrádat zase je. Pak na vrchol vystoupají nikoli ti nejschopnější a nejproduktivnější, nýbrž ti nejbezohlednější. Pokud je měřítkem úspěchu síla, vrah vždy zvítězí nad kapsářem. Následuje kolaps společnosti, v kulisách všeobecného rozkladu a krveprolití.

Ptáte se, jestli je takový den za dveřmi? Sledujte peníze.
Peníze jsou barometrem naší mravnosti. Spatříte-li, že se pracuje nikoli dobrovolně, nýbrž z donucení, že lidé produktivní musejí žádat o povolení k obživě ty neproduktivní, že peníze plynou do kapes těm, kdo obchodují nikoli se zbožím, nýbrž s výsadami, že se bohatne nikoli z práce, nýbrž z úplatků a konexí, že zákony chrání nikoli vás před nimi, nýbrž je před vámi, že lidé úplatní jsou odměňováni, zatímco ti poctiví se jen obětují pro druhé, pak poznáte, že společnost je předurčena k zániku.
Peníze jsou ušlechtilým nástrojem, který nesoupeří se zbraněmi a nevyjednává se surovci.
Peníze nedovolí, aby národ přežíval v polostínu, ve kterém se mísí majetek s lupem.

Kdykoli se mezi lidmi vynoří kazisvěti, vždycky začnou s demontáží peněz, neboť peníze jsou naší obranou a základem mravní existence. Tito ničitelé zabaví lidem zlato a ponechají jim pouze hromadu papírových konfet. Tím rozdrolí všechna objektivní měřítka a vydají celé hospodářství na pospas svévolné moci těch, kdo svévolně stanovují cenu peněz.

Kdo soucítí s provinilcem, nemá slitování s nevinným. Zeptejte se sama sebe, kdo je tady vlastně bez srdce, a zjistíš, která pohnutka je protikladem soucitu.“
„Která?“ hlesla Cherryl.
„Spravedlnost.“

The post Ayn Rand popisuje v Atlasově vzpouře USA jako kolektivistický fašistický stát v Orwellově duchu first appeared on Čítárny.

Sebastian Brant (1457 – 10.05.1521)  dopsal svou veršovanou satiru Loď bláznů dva roky po znovuobjevení Ameriky Evropany. Tenkrát ovšem netušil, že jeho kniha přečká celá staletí a bude stále aktuální. Už od roku 1494 se jeho dílo objevuje v mnoha překladech po celém světě a dokonce byla základem nového literárního žánru, tzv. bláznovské literatury.

Kniha, původně psaná ve staré alemanštině (jazyk německo-francouzského Porýní) je velmi povedenou veršovanou satirou na tehdější společnost.
Ta je podle Branta zpodobněna bláznivou posádkou lodí, která se v naprostém chaosu a jakési nepříčetnosti plaví do ráje bláznů, Narragonie. V knize Brant použil řadu sto dvanácti zrcadel (obrazů), které jsou na způsob emblémů složené ze tří částí: motta, dřevorytu a delšího textu. Dřevoryt neilustruje text, ale vlastními prostředky vyjadřuje stejnou myšlenku jako motto.

Oblíbenost díla a jeho neustálé překládání mělo za následek postupné uvádění díla na divadelní scény v různých podobách.
A není divu. Brantova satira je tak výstižně napsaná, že ji klidně můžete přirovnat k chování dnešní společnosti. Svědčí to o tom, že i když se technologicky od minulých generací lišíme, duchovně jsem se neposunali ani o píď. Veškeré lidské neřesti, jejichž patronem je podle Branta Svatý Grobián, jsou dodnes nepřekonané a svědčí o velké duchovní bídě, která ve společnosti panuje po dlouhá tisíciletí.

Motto knihy:
Celý světa běh tu člověk uvidí –
kdo přečte tuhle knížku, ten se nešidí.

Brantova předmluva ke knize Loď bláznů:
K užitku všech a blahodárnému naučení, k napomenutí a moudrosti dosažení, též aby bylo zatraceno bláznovství, zaslepenost, blud a hloupost a k polepšení lidí všech s pílí nevšední, vážností veškerou a s namáhavým úsilím sebral v Basileji Sebastianus Brant, obojího práva doktor.

Zajímavá je rovněž domněnka filozofa Michela Foucaulta,
jenž jako zdroj díla vidí fakt, že tzv. „lodě bláznů“ s naloděnými duševně nemocnými lidmi byly ve středověku pouštěny bez posádky po řekách na širé moře, aby se jich společnost zbavila. Rovněž se traduje, že tato satira se stala předlohou pro známé plátno Hieronyma Bosche Loď bláznů, které vzniklo v posledním desetiletí 15. století.

Za zmínku stojí rovněž dílo, jenž předcházelo knihu Loď bláznů.
To napsal Nigel de Longchamps, známý jako Nigel Wireker, (zemřel 1200) napsal satirický Speculum stultorum, kde ambiciózní a nespokojený mnich figuroval jako osel Brunellus, který chtěl delší ocas.

Loď bláznů (Das Narrenschiff)  |  Sebastian Brant  |  vyd. Academia v edice Europa, 2007, přel. Rudolf Mertlík |!
První české vydání přebásnil a doslov napsal Josef Brukner, bylo ilustrováno slavným Albrechtem Dürerem, a proto dnes patří originály k těm nejcenějším sběratelským raritám (Československý spisovatel v řadě Klub přátel poezie, 1972).

Z doslovu knihy:

Neobyčejný ohlas i trvalá působivost Brantovy „Lodi bláznů“ (v německém originále das Narrenschiff) spočívají v neposlední míře i na faktu, že vyšla v mimořádně zdařilém ilustrovaném vydání. Sto pět dřevorytů prvního vydání představuje práci několika kreslířů a rytců, lví podíl však na nich má tak zvaný „Hauptmeister“, jemuž je připisováno 73 dřevorytů, právě těch nejzdařilejších.

Dnešní badatelé považují za téměř jisté, že jím nebyl nikdo menší než mladý Albrecht Dürer, který ve svých „vandrovních letech“ (mezi r. 1492 a 1494) pobýval i v Basileji.
Kurt Krolop

Narodil se ve Štrasburku. V Basileji získal v roce 1489 doktorský titul z práva. Po několika letech se vrací do Štrasburku, kde zůstává po celý zbytek života.
Jako vzdělaný člověk zaujal humanisticky zaměřené kruhy svou latinskou poezii, ale nejvíc samozřejmě proslul svým dílem psaném v rodném jazyce alemanštině (jazyk německo-francouzského Poryní) Loď bláznů, která svým nadčasovým tématem a vtipnou satirou se stala populární již ve své době.

Brant byl sice humanista, ale jako většina z nich měl v zásadě konzervativní názory. To později zneužívala jak katolická církev, tak později protestanská.
Na základě jeho populární knihy vznikla později další podobná díla, které se staly základem tzv. bláznovské literatury.

Dopisy, které se zachovaly, ukazují, že Brant byl velmi aktivní v korespondenci s významnými lidmi té doby, jako například: Peter Schott, Johann von Bergmann Olpe, císař Maxmilián, Thomas Murner, Konrad Peutinger, Willibald Pirckheimer, Johannes Reuchlin, Beatus Rhenanus, Jakob Wimpfeling a Ulrich Zasius.

Výpisky z knihy…

Teď všude člověk nakoupí si
pro spásu duše různé spisy
v tak velkém počtu. Mne udivuje,
že nikdo se tím nezlepšuje!
Je v nevážnosti poučení,
svět celý v temnou noc se mění,
je v hříších slepý, tvrdohlavý;
jdou po všech cestách bláznů davy,
jak zcela pošetilí v životě si vedou,
však s označením blázni se smířit nedovedou.

Na tohle jsem myslil v onom okamžiku,
když pro blázny jsem chystal loďstvo v celém šiku:
bárky, čluny, loďky hbité, pomalé,
k tomu rychlé plavce a ne neznalé,
sáně, vozy, káry, rychlé valníky –
jeden člun by nesnes ten počet veliký,
vždyť celý průvod bláznů kráčí po ulici,
já nemohl bych probrat všechny zbývající.
Hrnou se jak včely, bzučí v hustém roji,
ba mnozí přímo plovou na palubu moji,
chce každý z nich být první, ani nedýchá.
Co bláznů sem a tupců na loď pospíchá,
a všichni tu jsou věrně veršem zpodobeni.
xxx

Blázen je, kdo slyší mnoho dobrého,
neroste však přesto moudrost u něho.
xxx

Hňup výš a výše vystupuje,
že ohanbí až vidět mu je,
a vyšší hodnost stále hledá.

Mocný v strachu, trýzni žije,
zda vrah ho pro moc nezabije.
Ach není, není moc tak stálá,
že silou by se chránit dala.
A nejvíc obav má ten pán,
jenž nejvíc chce být obáván.
xxx¨

Kdo u souseda nejdřív hasí,
svou stodolu však shořet dá si,
ten je velký blázen asi.

Kdo namáhá se, hoře sklízí,
a stará se jen o věc cizí,
chce k užitku být druhému,
je roven oslu hloupému.
Právem knížku bláznů čte si – jeho vina,
ač chytrý je, že zcela sebe zapomíná.
Kdo bližního chce milovat,
sám u sebe má začít snad,
již Terentius doznal tuto věc:
„Jsem nejbližší sám sobě přec!“

Ať každý vlastní hradby hlídá,
jak jiný tančí, nevyzvídá.
Ten jistě předčasně do hrobu zmizí,
kdo sobě nesije, jiným však sklízí.

Smrt pak nejtvrději přijde na toho,
kdo ve svém životě poznal kdekoho,
zhyne však, když smrt už čeká na něho,
že doposud nezná sebe samého.

Co platno člověku…
Kdo všechnu tíhu světa nést by chtěl,
vlastní prospěch však ni škodu neviděl,
brzy mezi blázny ostatní by spěl.

Kdo chtěl by svět si na hřbet klásti,
hned zřítil by se do propasti.

O Alexandrovi kdosi vykládal,
že se celý svět mu příliš těsný zdál,
aby mohl provést na zvěř velký hon –
jako by dost místa neměl k tomu on,
jenž nakonec se nutně tím jen spokojil,
hrob dlouhý sedm stop že ho v zemi kryl.
A jen smrt nám jednou jasně naznačí,
co nám nezbytně a nutně postačí.

Zato Diogenés, jenž mnohem větší byl,
se za onoho času v sudě zabydlil
a veškerému světu takto vale dal,
nic více už nechtěl, o nic nežádal,
jen o to prosil Alexandra krátce:
„Nuž tedy ze slunce poodstup mi, vládce!“

Co platno člověku získat celý svět,
ale na své duši zkázu utrpět?

Více ukázek: >>

The post Sebastian Brant a Loď bláznů. Neuvěřitelně aktuální, 500 let stará kniha s dřevoryty Albrechta Dürera first appeared on Čítárny.

V románu Atlasova vzpoura (Atlas Shrugged) Ayn Rand píše, že peníze jsou metlou těch, kdo se pokoušejí převrátit vztah mezi příčinou a následkem. Těch, kdo chtějí ovládnout mysl tím, že se zmocní jejích plodů. Kniha vyšla poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou.

Příběh se odehrává v blízké dystopické budoucnosti ve Spojených státech, které upadají do hospodářského a morálního rozkladu a kde se prosazují totalitní tendence.
Vláda zavádí stále více regulací, znárodňování, „spravedlivé“ daně a kolektivistické zásahy do ekonomiky pod hesly solidarity a veřejného blaha. Nejlepší mozky, průmyslníci, vynálezci a podnikatelé („lidé rozumu“) začínají záhadně mizet. Společnost se hroutí, zatímco se stále častěji ozývá otázka:
„Kdo je John Galt?“
Heslo, které se stalo symbolem odporu proti kolektivismu a státní regulaci.

Hlavní hrdinkou je Dagny Taggartová, viceprezidentka železniční společnosti Taggart Transcontinental, která se zoufale snaží udržet svět v chodu. Postupně odhaluje, že ti nejlepší „nesou svět na svých bedrech“ jako mytický Atlas a rozhodli se stávkovat.

Ústřední premisu knihy metaforicky vyjadřuje název: co se stane, když se Atlas, který na svých ramenou nese svět, rozhněvá a svět z ramen shodí?
Co se stane, když tvůrčí mozky – vůdčí byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci, kteří udržují svět v chodu, začnou stávkovat?
Tento motiv demonstruje, že když se zničí lidské usilování o vlastní zisk a prospěch, povede to ke zhroucení celé společnosti.

Román kombinuje prvky dystopie, detektivky, milostného příběhu a filozofického traktátu.
Je velmi dlouhý (přes 1000 stran) a obsahuje slavný projev Johna Galta, který shrnuje filozofii autorky.

Hlavní filozofie Ayn Rand je objektivismus, absolutní osobní svoboda
Rand ostře kritizuje altruism (obětování se pro druhé) a kolektivismus (socialismus, komunismus, fašismus) jako destruktivní síly.
Kniha měla obrovský vliv na libertariánské a konzervativní myšlení v USA. Ovlivnila např. Rona Paula, Alana Greenspana atc.
Stala se jakýmsi „biblickým“ textem pro obhájce volného trhu.

„Přísahám při svém životě a při své lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani nebudu žádat druhého člověka, aby žil pro mne.“

Atlasova vzpoura není jen román – je to novodobá filozofická výzva.
Co by se stalo, kdyby ti nejproduktivnější přestali nést svět? A proč by vlastně měli?
Dodnes se prodává ve velkých nákladech a vyvolává silné emoce. Jedni ji uctívají, druzí ji nenávidí pro svůj radikální anti-kolektivismus.

Myšlenky Ayn Ryand z románu Atlasova vzpoura:

Každý člověk vytváří svět podle svého obrazu a podoby. Má možnost volby, ale nemůže se vyhnout nutnosti volit.

Ztracen je navždy jen ten, v kom zhasly ambice.

Štěstí je stav vědomí, který vychází z dosažení vlastních hodnot člověka.

Neexistuje žádná bezvýznamná práce, existují jen bezvýznamní lidé, kteří nejsou spokojeni s žádnou prací.

Jsem si jen jistý, že sedět a čekat na smrt, aniž bych něco podnikl, je velký hřích.

Lidský život by neměl být kruhem nebo řetězem kruhů. To pak člověk po sobě zanechá jen řádek nul.
Lidský život by měl být pohybem po přímce od cíle k cíli až do konce, jako vlak jdoucí od stanice ke stanici až do…

Ve neživém vesmíru neexistuje jiný druh pohybu než cyklický.
Pro člověka jsou typické přímky , geometrická abstrakce, která dává vzniknout silnicím, mostům, kolejím. Právě přímka svým pohybem k cíli naplňuje bezúčelnou chaotičnost přírody smyslem.

Když jednáš ze soucitu v rozporu se spravedlností, důstojný je potrestán místo vinného; zachraňováním vinného od utrpení způsobíš utrpení nevinnému.
Před spravedlností nelze utéct, ve vesmíru neexistuje nic nezaslouženého a nepotrestaného, ani hmotného, ani duchovního, a pokud nejsou potrestáni vinní, pak za to zaplatí nevinní.

Dokázala jsi, že spravedlnost nakonec vítězí.
Chvíli mlčela a dodala: – Pokud víš, co je to spravedlnost.

Ayn Rand (1905-1982) (původním jménem Alisa Zinovyevna Rosenbaum)
Věnovala se především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. K němu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svých knihách využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance. 
Narodila se v Rusku. Studovala v Petrohradě, jejím oborem byla historie. V SSSR jí vyšla i její první kniha, biografie slavné herečky polského původu jménem Pola Negri.
V roce 1926 přesídlila do USA.
Díky sňatku v roce 1933 s hollywoodským hercem americké občanství, ve 40. letech se začala politicky angažovat.
Roku 1943 vydala knihu The Fountainhead, ve které románové i romantické prvky mísí s politicko-filozofickým poselstvím. Kniha jí přinesla celosvětový úspěch a množství oddaných příznivců.
V roce 1949 vznikl film z Garym Cooperem v hlavní roli.
Za její literární majstrštyk se považuje Atlasova vzpoura z roku 1957.

Výpisky z knihy / Ayn Rand / Atlasova vzpoura

Jsou peníze kořenem všeho zla?

“Vy tedy tvrdíte, že peníze jsou kořenem všeho zla?” prohodil Francisco. “Položili jste si někdy otázku, co je kořenem peněz?
Peníze jsou nástrojem směny a směna nemůže existovat beze zboží a služeb a lidí schopných je poskytovat. Jsou ztělesněním principu, že chce-li člověk spolupracovat s druhými, může tak činit jedině prostřednictvím obchodu, tedy nabízet hodnotu za hodnotu. Peníze nejsou nástrojem žebráků, kteří si váš produkt chtějí vyplakat, ani lupičů, kteří vám ho berou silou. Peníze se rodí pouze z lidské práce.

To je podle vás od ďábla?

Pokud za svou práci přijmete platbu, učiníte tak z přesvědčení, že získané peníze obratem směníte za plody práce někoho jiného. Hodnotu penězům nepropůjčují žebráci ani lupiči. Ani oceán slz, ani všechny zbraně, co jich na světě je, nedokážou proměnit ty barevné papírky ve vaší peněžence na pecny chleba.
Ony papírky, které by správně měly být kryté zlatem, jsou ve skutečnosti žetonem důvěry, vaší poukázkou na úsilí těch, kdo pracují a vyrábějí. Obsahem své peněženky vyjadřujete naději, že na světě jsou a budou lidé, kteří se k onomu mravnímu principu, který je kořenem peněz, neobrátí zády. To je podle vás zlé?

Zamysleli jste se někdy nad kořenem výroby? Vezměte si třeba takový elektrický generátor – jen si zkuste namluvit, že jde o dílo nemyslících primitivů! Zkuste vypěstovat jediné zrno pšenice bez znalostí, které vám zanechali naši předci, kteří je museli objevit vlastním důvtipem. Zkuste si obstarat potravu pouhou tělesnou silou – teprve pak si uvědomíte, že jedině lidská mysl je kořenem vší výroby a všeho bohatství, které kdy na této planetě existovalo.

Jenže peníze vydělávají silní na úkor slabých, chcete zřejmě namítnout. Jakou sílu máte na mysli? Jistě ne sílu svalů či zbraní. Bohatství je výsledkem lidské schopnosti myslet. Chcete snad říct, že člověk, který vynalezl motor, bohatne na úkor těch, kdo žádný motor nevynalezli? Že chytří bohatnou na úkor hlupáků? Schopní na úkor neschopných? Ctižádostiví na úkor povalečů?
Peníze se rodí – dřív, než mohou být vyžebrány či uloupeny – z práce každého poctivého člověka, vždy do míry odpovídající jeho schopnostem. A poctivý člověk je každý, kdo ví, že nemůže spotřebovat víc, než kolik vyrobil.

Obchod prostřednictvím peněz je základem spolupráce mezi lidmi dobré vůle.

Peníze stavějí na nezpochybnitelné pravdě, že každý člověk je bezvýhradným vlastníkem své mysli a svého úsilí. Peníze vám nediktují hodnotu vaší práce; ta závisí pouze na svobodném úsudku každého, kdo je ochoten směnit svůj produkt za váš. Za své zboží a služby obdržíte tolik peněz, kolik uznají za vhodné ti, kdo si od vás něco koupí, ale ani o cent více. Peníze umožňují pouze takovou dohodu, která je oboustranně výhodná.
Peníze vám připomínají, že lidé pracují ve svém zájmu, nikoli v rozporu s ním. Že pracují, aby získali, nikoli ztratili. Nabádají vás, abyste si uvědomili, že druzí nejsou tažná zvířata, jejichž údělem je nést břímě vašeho strádání, že jim musíte nabídnout protihodnotu, nikoli nářek, a že pravým tmelem lidského společenství není vzájemná výměna utrpení, nýbrž směna zboží a služeb.

Peníze žádají, abyste prodávali nikoli svou slabost hlouposti druhých, nýbrž svůj talent jejich rozumu. Abyste kupovali nikoli to nejpodřadnější, co druzí nabízejí, nýbrž to nejlepší, co za své peníze seženete. A pokud je nejvyšším soudcem lidské spolupráce obchod, nikoli hrubá síla, pak vítězí to nejlepší zboží, nejlepší služba, nejmoudřejší úsudek a největší schopnost. Vaše odměna je přímo úměrná vaší produktivitě. Takový je zákon existence a jeho nástrojem a symbolem jsou peníze. A to je podle vás špatné?

Peníze jsou pouhým pomocníkem. Zavezou vás, kam si budete přát, na sedadle řidiče vás ale nenahradí. Umožní vám splnit si i ty nejtajnější sny a touhy, budou to ale vaše sny a vaše touhy. Peníze jsou metlou těch, kdo se pokoušejí převrátit vztah mezi příčinou a následkem – těch, kdo chtějí ovládnout mysl tím, že se zmocní jejích plodů.

Za peníze si nekoupí štěstí ten, kdo netuší, po čem vlastně touží. Peníze mu nevštípí hodnotový žebříček, pokud se nikdy nenaučil, co má jakou hodnotu. Nestanoví mu cíl, pokud se nikdy nezamyslel, čeho chce vlastně v životě dosáhnout.
Peníze nekoupí moudrost hlupákovi, obdiv zbabělci či úctu neschopnému. Pokusí-li se člověk koupit si do svých služeb ty, kdo ho převyšují, stane se obětí těch, které převyšuje on. Inteligentní lidé se mu budou vyhýbat a naopak šejdíři a podvodníci se k němu začnou sbíhat, vábeni známou pravdou, kterou si on neuvědomil – že penězi zdravý úsudek nenahradíš. Proto je nazýváte zlem?

Jedině lidé, kteří bohatství nepotřebují, jsou způsobilí ho zdědit – takoví, kteří by zbohatli stejně, bez ohledu na startovní čáru. Pokud se dědic svým penězům vyrovná, pak mu bohatství slouží. Pokud ne, pak ho zničí.

Vy se ale na něj podíváte a zvoláte, že peníze ho zkazily. Opravdu? Nebo zkazil on své peníze? Nezáviďte neschopnému dědici; jeho majetek vám nepatří a vy byste s ním nenaložili o nic lépe. Nenamlouvejte si, že měl být raději rozdělen mezi vás. Zatížit svět padesáti příživníky namísto jednoho by těm penězům počestnost nevrátilo. Peníze jsou živoucí silou, která beze svého kořene uhyne. Peníze nemohou sloužit člověku, který se jim nevyrovná. Proto je považujete za zhoubné?

Peníze jsou vaším chlebodárcem. Rozsudek, který vynesete nad svým živobytím, vynesete zároveň i nad svým životem. Pokud vaše peníze pocházejí z nečistého zdroje, zatratili jste svou vlastní existenci. Získali jste je podvodem? Zneužíváním lidských neřestí či omezenosti? Podlézali jste hlupákům s cílem zbohatnout nad rámec svých schopností? Klesli jste pod svou úroveň? Vykonávali jste práci, kterou jste opovrhovali, pro zákazníky, které jste nemohli vystát?
Pokud ano, pak vám vaše peníze nekoupí ani špetku opravdového štěstí, ani chvilku pravé radosti. Pak všechno, co si za ně pořídíte, se promění nikoli v zaslouženou odměnu, nýbrž ve ztělesněnou výčitku; nikoli v zosobnění dosaženého cíle, nýbrž v připomínku hanby.
Pak budete křičet, že peníze jsou zlé. Zlé, protože vám neposloužily jako náhražka sebeúcty? Protože vám nedopřály potěšení z nemravnosti? Je tohle snad kořenem vaší nenávisti k penězům?

Peníze jsou a navždy zůstanou důsledkem. Nikdy vás nenahradí coby příčinu. Peníze jsou produktem ctnosti, ctnost si však za ně nekoupíte, ani za ně neodčiníte své prohřešky. Peníze vám nedají nic nezaslouženého, ať už hmotného či duševního. Je tohle kořenem vaší zášti k penězům?

Nebo jste snad chtěli říct, že kořenem všeho zla je láska k penězům?

Milovat věc znamená znát a milovat její podstatu. Milovat peníze znamená znát a milovat skutečnost, že peníze jsou plodem toho nejlepšího v nás, že díky nim můžeme směňovat své úsilí za to nejlepší, co jsou druzí schopni nabídnout zase nám.
Nejhalasněji svou nenávist k penězům vytrubuje ten, kdo je ochoten prodat svou duši za čtvrťák. Kdo peníze miluje, ten je ochoten na ně pracovat. Ví, že si je umí zasloužit. Dám vám tip na klíč k lidskému charakteru: člověk, který haní peníze, zbohatl nečestně; ten, kdo si peněz váží, si je vydělal poctivě.

Bude-li vám někdo tvrdit, že peníze jsou zlé, prchejte od něj, jako by vám za patami hořelo. Ten výrok je jako zvoneček malomocného – varuje všechny v okolí, že se blíží lupič. Dokud budou lidé žít pospolu na zemi, budou muset nějak spolupracovat. A zavrhnou-li coby prostředek spolupráce peníze, zbude jim jediná alternativa – hlaveň pušky.

Peníze od vás vyžadují ty nejvyšší ctnosti, pokud je chcete vydělat či uchovat. Lidé beze špetky odvahy, hrdosti či sebeúcty, kterým chybí mravní přesvědčení, že na své peníze mají právo, kteří svůj majetek nejsou ochotni bránit jako vlastní život, kteří se za své bohatství omlouvají, takoví lidé dlouho bohatými nezůstanou. Takoví jsou lákavou kořistí celého houfu banditů, kteří se schovávají v temných norách po staletí, vyplíží se však, jakmile zvětří člověka, který žádá o prominutí, že je bohatý. Velmi rádi mu uleví od břemene viny – a často i života. Po zásluze.

Pak uvidíte nástup vyznavačů dvojího metru, černých pasažérů vezoucích se na ctnosti druhých. Těch, kdo uplatňují právo silnějšího, leč přesto spoléhají na ty, kdo se živí obchodem a jejich nakradeným penězům dodávají hodnotu. V morální společnosti platí za zločince a vás před nimi chrání zákony. Přepustí-li však společnost vymahatelnost práva banditům a psaní zákonů zločincům, pak se peníze stanou mstitelem svých tvůrců.

Bandité a zločinci jsou přesvědčeni, že jakmile všechny ostatní zákonem odzbrojí, mohou je začít beztrestně okrádat. Jejich kořist však začne vábit další bandity, kteří začnou okrádat zase je. Pak na vrchol vystoupají nikoli ti nejschopnější a nejproduktivnější, nýbrž ti nejbezohlednější. Pokud je měřítkem úspěchu síla, vrah vždy zvítězí nad kapsářem. Následuje kolaps společnosti, v kulisách všeobecného rozkladu a krveprolití.

Ptáte se, jestli je takový den za dveřmi? Sledujte peníze.

Peníze jsou barometrem naší mravnosti.
Spatříte-li, že se pracuje nikoli dobrovolně, nýbrž z donucení, že lidé produktivní musejí žádat o povolení k obživě ty neproduktivní, že peníze plynou do kapes těm, kdo obchodují nikoli se zbožím, nýbrž s výsadami, že se bohatne nikoli z práce, nýbrž z úplatků a konexí, že zákony chrání nikoli vás před nimi, nýbrž je před vámi, že lidé úplatní jsou odměňováni, zatímco ti poctiví se jen obětují pro druhé, pak poznáte, že společnost je předurčena k zániku.
Peníze jsou ušlechtilým nástrojem, který nesoupeří se zbraněmi a nevyjednává se surovci.

Peníze nedovolí, aby národ přežíval v polostínu, ve kterém se mísí majetek s lupem.

Kdykoli se mezi lidmi vynoří kazisvěti, vždycky začnou s demontáží peněz, neboť peníze jsou naší obranou a základem mravní existence. Tito ničitelé zabaví lidem zlato a ponechají jim pouze hromadu papírových konfet. Tím rozdrolí všechna objektivní měřítka a vydají celé hospodářství na pospas svévolné moci těch, kdo svévolně stanovují cenu peněz.
Zlato má objektivní hodnotu, jež odpovídá objemu vytvořeného bohatství. Papírová měna je jen půjčkou zajištěnou bohatstvím, které dosud neexistuje, a krytá je toliko puškou namířenou na ty, kdo ho teprve mají vytvořit. Papírová bankovka je šekem, který vám řádně volení lupiči vystavují na cizí účet a který je podložen pracovitostí jejich obětí. Vyhlížejte den, kdy se vám vrátí s odůvodněním Účet přečerpán.

Pokud svou obživu založíte na nepoctivosti, nečekejte, že lidé zůstanou poctiví. Nečekejte, že si zachovají mravnost a položí život pro blahobyt nemravnosti. Nečekejte, že budou vyrábět v zemi, kde výroba je trestána a loupež odměňována. Neptejte se: Kdo nám to ničí svět. Vy sami si ho ničíte.

Stojíte uprostřed výdobytků nejproduktivnější civilizace v dějinách lidstva, haníte její životodárnou mízu – peníze – a říkáte si, proč se kolem vás všechno rozpadá? Pohlížíte na peníze stejně jako dávnověké pronárody, a pak se divíte, že se na okrajích vašich měst znovu rozrůstá džungle? V průběhu lidských dějin si peníze vždycky přivlastnili takoví či onací bandité; říkali si různě, leč postupovali vždy stejně – zmocnili se bohatství silou a nastolili systém, který tvůrce peněz držel v okovech, který je nepřetržitě ponižoval, haněl a upíral jim zásluhy.
Ono rčení o zhoubnosti peněz, které bezduše papouškujete se slepou vírou ve vlastní morální převahu, pochází z časů, kdy se bohatství rodilo z práce otroků – nevolníků, kteří jen bezmyšlenkovitě opakovali výrobní postupy jednou vynalezené, leč po staletí nezdokonalované. Dokud se výroba vynucovala silou a bohatství hromadilo válkami, společnost strádala.
A přesto, po všechna ta staletí stagnace a hladovění, lidé velebili své loupeživé vládce, oslavovali je coby aristokracii meče, aristokracii původu, aristokracii úřadu, zatímco opovrhovali tvůrci bohatství – otroky, kupci, kramáři, průmyslníky.

Lidstvo se však dočkalo spásy, když se za oceánem zrodil vůbec první národ peněz – a já nedokážu ani vyjádřit, jaký vděk, jakou pokornou úctu chovám k Americe. Neboť vláda peněz znamená vládu rozumu, práva, svobody, výroby, úspěchu. Poprvé v dějinách se lidská mysl a peníze zbavily pout, poprvé se bohatlo nikoli z dobyvačných válek, nýbrž z práce, a místo rytířů a nevolníků vstoupil na scénu skutečný tvůrce bohatství, největší z dělníků, nejvyšší stupeň člověka – selfmademan, americký průmyslník.

Ptáte-li se, na co mohou být Američané nejvíce hrdi, pak odpovídám, neboť je v tom obsaženo vše ostatní: Na skutečnost, že vynašli slovní spojení ,vydělávat peníze’. Žádný jiný národ či jazyk ten obrat dříve neznal. Předtím lidé pohlíželi na bohatství jako na neměnnou veličinu, kterou si lze nakrást, vyžebrat, zdědit, rozdělit, získat podvodem či darem z přízně. Američané jako první pochopili, že bohatství lze i vytvářet. Výraz ,vydělávat peníze’ obnáší samu podstatu lidské mravnosti.

Přesto právě za něj byli Američané pranýřováni zpuchřelými zlodějskými režimy Starého světa. A na základě této rétoriky vy dnes označujete své nejpyšnější výdobytky za vrchol hanby, svůj blahobyt za hřích, své největší osobnosti, průmyslníky, za ničemy, a své velkolepé továrny přirovnáváte k egyptským pyramidám – vydáváte je za dílo a právoplatný majetek údajných otroků pod bičem.
Hlupák, který se samolibým úsměvem tvrdí, že nevidí rozdíl mezi mocí dolaru a mocí biče, by si měl ten rozdíl vyzkoušet na vlastní kůži. Však se také jednoho dne dočká.

Dokud si neuvědomíte, že peníze jsou kořenem všeho dobra, budete si pod sebou dál podřezávat větev. Pokud přestanou být nástrojem lidské spolupráce peníze, stanou se jedni nástrojem druhých. Buď krev, bič a zbraně – nebo dolary. Vyberte si, jinou možnost nemáte. A čas se vám krátí.”

The post Ayn Rand a Atlasova vzpoura. Jsou peníze kořenem všeho zla? first appeared on Čítárny.

Kallocain podle Karin Boye je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Její objevitel je zde loajální souvoják Světového státu Leo Kall, který žije v nedaleké budoucnosti, kdy o světovládu soupeří Světový stát a Univerzální stát. Kniha je o tom, jak dohled nad lidmi zvyšuje úzkost a agresi.

Román je stejně strhující jako Orwellův román 1984 nebo Huxleyův román Konec civilizace.
Tragický obraz života ve fašistickém a totalitním státě ale v mnohém napovídá, co se už nyní děje v různých společnostech na naší planetě. Takže řadit román do oblasti scifi dost dobře už nejde.

Román Karin Boye vznikl v hluboké depresi, vyvolané zdánlivě nezadržitelným postupem Hitlerovských německých armád na počátku 40 let 20.století.
Tragická situace v Evropě měla nakonec vliv na její dobrovolný odchod ze světa na jaře 1941.

„Organizace? Nehledáme žádnou organizaci. To, co je organické, nepotřebuje být organizováno.
Vy stavíte zvenčí, my jsme budováni zevnitř. Vy se stavíte sami jako kameny a rozpadáte se zvenčí dovnitř.
My rosteme zevnitř jako stromy a rostou mezi námi mosty, které nejsou z mrtvé hmoty a mrtvého nátlaku.
Z nás vychází živé. Do vás vchází neživé.“
Karin Boye

Tímto románem se Boye řadí k literárním velikánům a vizionářům jako je Orwell, Huxley, kteří se také zamýšleli nad tématem budoucnosti lidstva a vytvořili literární fikce světa, které se v mnohých případech stávají nebezpečnou realitou už dnes. Viz výběr knih o budoucnosti lidtva

Karin Boye (26. 10. 1900 Göteborg – 24. 4. 1941 Alingsås)
jedna ze zapomenutých, ale velmi zajímavých švédských spisovatelek 20. století, se do světové literatury zapsala svým posledním antiutopickým románem Kallocain, vytvořeným během několika měsíců v roce 1940.

Výpisky z díla: Karin Boye / Kallocain

Ráno vyšel v novinách článek s titulkem
MYŠLENKY MOHOU BÝT TRESTNÉ!

Stačí jen vyčkat, až bude vyhlášen zákon jdoucí do mnohem větší hloubky, než světová historie dosud znala: zákon o protistátních myšlenkách a citech. Možná že to ještě nějaký čas potrvá – ale že k tomu jednou dojde, tím jsem si jist.

Dovedete vůbec vyslechnout pravdu? Všichni nejsou dost pravdiví na to, aby mohli pravdu slyšet, to je na tom to smutné.

„Člověk! – Jakou mystiku si lidé kolem toho slova nevybudovali! Jako by to samo o sobě bylo něco úctyhodného, že člověk je člověk! Člověk! Vždyť je to biologický pojem. A tam, kde je to něco jiného, bylo by nejlepší to co nejrychleji odstranit. Myslím, že je nutné začít od začátku a odnaučit lidi vidět ve spoluvojákovi člověka v uvozovkách.“

Každý spoluvoják bez výjimky se musel už jako dítě naučit, jaký je rozdíl mezi nižšími a vyššími formami života – nižší jsou jednoduché a nediferencované, například jednobuněční živočichové a rostliny, vyšší složité a diferencované, například lidské tělo ve své jemné a dobře fungující komplikovanosti. Každý spoluvoják bez výjimky se rovněž musel naučit, že přesně stejně je to se společenskými formacemi: z neplánovité hordy se tělo společnosti vyvinulo v nejvýše organizovanou a nejdiferencovanější ze všech formací: náš současný Světový stát. Od individualismu ke kolektivismu – od samoty k pospolitosti, taková byla cesta tohoto obrovitého a svatého organismu, v němž jednotlivec není ničím než buňkou s jediným významem: sloužit organismu jako celku. Tolik ví každý mladý spoluvoják, který má za sebou dětský tábor. Kallocain je nutný článek v celém tomto vývoji, protože rozšiřuje velkou pospolitost i do nitra, jež si člověk dřív ponechával pro sebe. Cožpak Rissen opravdu nepochopil něco tak logického, nebo nechce pochopit?

V mládí byly mé smysly jen jakýsi přívažek, náročný souputník, kterého jsem musel sytit, abych se ho mohl zbavit a zabývat se něčím jiným, byly i hrdým nástrojem rozkoše, ale nikdy nebyly tak docela součástí toho, co jsem doopravdy považoval za své já.

Náš Světový stát rozhodně neměl na otázku pohlaví nějak asketický pohled, naopak je přece nutné a čestné plodit nové spoluvojáky, a dělalo se vše, aby muži a ženy, jakmile dospějí, dostali příležitost splnit v tomto ohledu svou povinnost.

Vzhledem k tomu, že obsah tohoto rukopisu je v mnohém směru nemorální, rozhodl se Cenzurní úřad uložit ho do oddělení nebezpečných rukopisů v Tajném archívu Univerzálního státu. Definitivní zničení nebylo doporučeno, protože právě tento nemorální obsah by mohl být spolehlivějšími badateli použit jako materiál při zkoumání mentality tvorů obývajících zemi za našimi hranicemi. Zajatec, který je autorem spisku a jenž se dosud pod dozorem věnuje chemické práci – v současné době pod přísnější kontrolou, pokud jde o používání státního papíru a tužek – by měl svou vskrytu rostoucí neloajálností, svou zbabělostí a svou pověrčivostí být dobrým příkladem degenerace příznačné pro celou tuto méněcennou sousední zemi, degenerace, jež se dá stěží vysvětlit něčím jiným než dosud neprozkoumanou dědičnou a nevyléčitelnou vnitřní otravou. Tato otrava náš národ naštěstí nepostihla, a pokud by se ukázalo, že nákaza se šíří i přes hranici, byla by nemilosrdně odhalena právě prostředkem, k jehož výrobě dotyčný zajatec kdysi přispěl. Vyzývám tímto každého, kdo bude rozhodovat o půjčování tohoto rukopisu, k nejvyšší opatrnosti a jeho čtenáře k nejpečlivější kritice, jakož i k nejnezlomnější důvěře v daleko lepší a šťastnější situaci v Univerzálním státu.
Hung Paipho, cenzor.

Dílo Karin Boye:

Romány
Astarte (1931) – raný román s mytologickými prvky.
Merit vaknar (1933) – „Merit se probouzí“.
Kris (1934) – Krize, částečně autobiografický román o osobní a náboženské krizi.
För lite (1936) – „Příliš málo“.
Kallocain (1940) – poslední a nejznámější román (dystopie), napsaný těsně před smrtí.

Psala také eseje, kritiky a překládala (např. T. S. Eliot – The Waste Land do švédštiny).

Básnické sbírky
Karin Boye je především básnířka a ve Švédsku je ceněna hlavně pro poezii:
Moln (1922) – Mraky (debut).
Gömda land (1924) – Skryté země.
Härdarna (1927) – Ohniště (zde je slavná báseň I rörelse – „V pohybu“).
För trädets skull (1935) – Kvůli stromu

Její nejznámější báseň Ja visst gör det ont – „Ano, samozřejmě to bolí“.

The post Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o nacistickém a totalitním státě first appeared on Čítárny.

Když Zamjatin dopsal román “My” (1923) netušil, že kniha bude prvním skutečným vizionářským dílem varující lidstvo před absolutní moci nad jedincem. Ve svém důsledku je jeho příběh natolik inspirující, že ovlivnil další velikány jako byl Huxley, Orwell, Vonnegut, Boye a další. Orwell sám přiznává, že Zamjatin ve francouzštině ho inspiroval k napsání své legendární knihy 1984.

Jevgenij Zamjatin (1.2. 1884 – 10.3. 1937) ale nepíše svou knihu na základě prožitého reálného budování socialismu v SSSR, jak si mnozí myslí.
Kniha vznikla v roce 1923 a v době kolem Leninovy ​​smrti (21.1.1924) nemohl mít na mysli Stalinovu diktaturu. Ten se sice postupně dostává k moci, ale skutečnou moc získává až po velké čistce v letech 1934-36. Navíc podmínky v Rusku v roce 1923 nebyly takové, že by se proti nim někdo vzbouřil, protože život pro drtivou většinu Rusů se stal skutečně mnohem lepším.
Zamjatin se v knize nezaměřuje na žádnou konkrétní zemi, ale na důsledky průmyslové civilizace.

Zamjatin intuitivně předpovídá a varuje před prosazováním jedné pravdy a jednoho názoru, před zrůdným odlidštěním, umrtvením myšlení a společenským úpadkem.
Jedná se proto o klasickou scifi na základě tehdejších známých informací a vlastních zkušeností, které měl Zamjatin s politickými režimy.
Málo známý fakt je, že Zamjatin byl vězněn carskou vládou v roce 1906 a poté byl bolševiky uvězněn v roce 1922, dokonce na stejné chodbě stejného vězení.

Když Zamjatin chtěl knihu vydat, byl odmítnut.
Vydána byla teprve kopie knihy, kterou někdo vyvezl za hranice, kde byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, češtiny.
A rozhodně není těžké pochopit, proč kniha byla cenzurována.
Zvláště v době známé jako Rakušanova fialová cenzura (2021-2025). Porovnej s Bachovým absolutismem (1851-1859) za Rakouska Uherska.

“Uvědomujete si, že to, co navrhujete, je revoluce?”
„Samozřejmě, je to revoluce. Proč ne?“
“Protože nemůže existovat revoluce. Naše revoluce byla poslední a nikdy nemůže existovat jiná. Každý to ví.”
“Má drahá, jsi matematik: řekni mi, jaké je poslední číslo?”
“Ale to je absurdní. Čísla jsou nekonečná. Nemůže být ani poslední.”
“Tak proč mluvíš o poslední revoluci?”

Jednoduše řečeno, Zamjatin v knize popisuje povstání obyčejného lidského ducha proti racionalizovanému, mechanizovanému, bezbolestnému světu.
Ve dvacátém šestém století, podle Zamjatinovy ​​vize, ztratili obyvatelé Utopie tak individualitu, že je známo pouze čísly nebo „unif“ (uniforma). Žijí ve skleněných objektech, což umožňuje politické policii, známé jako „strážci“, jednoduchý dohled. Ve stanovených intervalech mohou jednu hodinu (známou jako „sexuální hodina“) snížit clony kolem svých skleněných bytů. Samozřejmě neexistuje manželství, ačkoli sexuální život se nezdá být zcela promiskuitní.

Jednotnému státu vládne tzv. Dobroditel, který je každoročně a jednomyslně znovu volen celou populací.
Lidé žijí na syntetických potravinách a jejich obvyklá rekreace je pochodovat ve čtyřech, zatímco hymna Jednotného státu jim hraje prostřednictvím reproduktorů.
Hlavní zásadou společenství je, že štěstí a svoboda jsou neslučitelné. Vychází z poznání, že v rajské zahradě byl člověk šťastný, ale ve své pošetilosti požadoval svobodu a byl vyhnán na poušť.
Nyní jednotný stát obnovil lidské štěstí odstraněním jejich svobody.

Pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.

Hlavním hrdinou je D-503, hlavní konstruktér lodi zvané Integrál, která má být vyslána, aby i mezi další civilizace roznesla ideu nejvyššího typu lidské společnosti.
Problém nastane, když se zamiluje do I-330. Jde samozřejmě o zločin. Navíc I-330 je členem podzemního hnutí odporu, které provede povstání, které chce strhnout Zelenou stěnu, jež hermeticky obklopuje společnost a izoluje ji od okolní živé přírody. Spiknutí je odhaleno a všichni jsou podrobeni operaci, která z nich učiní jednou provždy poslušné čísla. Jen I-330, která se zamilovala velmi vášnivě, je nejen mučena, ale nakonec rozmetána na atomy Dobroditelovým strojem.

Pak ji zavedli pod Zvon. Tvář jí úplně zbělela, a protože měla oči tmavé a veliké, bylo to velmi krásné. Když začali ze Zvonu odčerpávat vzduch, zaklonila hlavu, přivřela oči, rty sevřené – to mi něco připomínalo. Dívala se na mne, dokud se jí oči docela nezavřely.
Pak ji vytáhli ven, pomocí elektrod ji rychle přivedli k vědomí a znovu ji posadili pod Zvon. To se opakovalo třikrát – a přece neřekla ani slovo. Ostatní, které přivedli s tou ženou, byli poctivější – mnozí z nich začali mluvit hned. Zítra vystoupí všichni po stupních Dobroditelova Stroje.

Stroj Dobroditele vymyslel Zamjatin jako vylepšený model gilotiny, který oběť okamžitě redukuje na kouř, kal a čistou vodu.
Ovšem i poprava zde má jiný rozměr. Jedná se o rituální lidskou oběť, která umožní, aby jediná pravda Dobrodince a tím i celé společnosti se vrátila do pevných ideových základů. Popravy jsou vykonávány za účasti Dobroditele a jsou doprovázeny oslavnými básněmi.

Podobnost s knihou Huxlee (Překrásný nový svět) je na místě.
Atmosféra obou knih je podobná a jedná se zhruba o stejný druh společnosti, který je popsán, i když Huxleyho kniha ukazuje mnohem menší politické povědomí a je více ovlivněna nedávnými biologickými a psychologickými teoriemi. To vyplývá z toho, že Huxley se zabýval psychotropními látkami a jejich působením na lidské psyché. Proto také tvrdí, že vize budoucnosti lidstva bude ovlivněna touhou po štěstí pomocí drog.
Aldous Huxley předvídal, jak bude vypadat otrocká budoucnost

Výpisky z díla / J. Zamjatin / My / Dopsání knihy 1923.

Opravdu jsem já, D-503, napsal těchhle dvě stě dvacet stránek? Opravdu jsem někdy cítil – nebo myslel, že cítím – něco takového? Písmo je moje. Pokračuji stejným písmem, ale stejné je naštěstí jen to písmo. Žádné blouznění, žádné nesmyslné metafory, žádné city – jen fakta. Protože jsem zdráv, jsem naprosto, absolutně zdráv.
Usmívám se – musím se usmívat, vždyť mi vyndali z hlavy nějakou třísku a mám teď hlavu lehkou, prázdnou. Vlastně ne prázdnou, ale nemám v ní nic cizorodého, co by překáželo úsměvu (úsměv je normální stav normálního člověka).
Fakta jsou tato: Onoho večera sebrali mého souseda, který učinil objev o konečnosti vesmíru, mne a všechny, kdo tam s námi byli, protože jsme neměli potvrzení o Operaci, a odvezli nás do nejbližší posluchárny (číslo posluchárny je mi nějak známé) – sto dvanáct. Tam nás přivázali ke stolům a  podrobili Velké operaci.

Za 120 dní skončí stavba INTEGRÁLU.
Blíží se veliká historická chvíle, kdy se první INTEGRÁL vznese do kosmického prostoru. Před tisíciletím podřídili vaši hrdinní předkové moci Jednotného státu celou zeměkouli. Na vás je dosáhnout ještě slavnějšího vítězství:
zintegrovat skleněným, elektrickým, ohňodechým INTEGRÁLEM nekonečnou rovnici vesmíru.
Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách – snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit. Ale dříve než zbraně vyzkoušíme slovo.
Jménem Dobroditele oznamuje se všem číslům Jednotného státu:
Každý, komu nechybějí vlohy, je zavázán sepisovat traktáty, tendenční poezii, manifesty, ódy nebo jiná díla o kráse a vznešenosti Jednotného státu.
To bude první náklad, který ponese INTEGRÁL.
Ať žije Jednotný stát, ať žijí čísla, ať žije Dobroditel!

Už v dětství, ve škole jsme všichni (a vy snad také) četli nejvýznamnější z dochovaných památek staré literatury – Jízdní řád.
Ale srovnejte ho s Deskami – a uvidíte vedle sebe tuhu a démant.
Obojí má stejný základ – C, uhlík – ale jak věčný je démant, jak je čirý, jak září. Komu by se netajil dech z dunivého letu stránkami Jízdního řádu. Ale Hodinové desky mění každého z nás v ocelového šestikolého hrdinu veliké básně.
Každé ráno s šestikolou přesností v touž hodinu a touž minutu vstáváme, vstávají nás miliony jako jeden muž. V touž hodinu všechny ty miliony současně začínají pracovat a současně končí. Sliti v jediné tělo o milionech rukou, v touž vteřinu určenou Deskami zvedáme k ústům lžíci, v touž vteřinu jdeme na vycházku, do posluchárny, do sálu Taylorových cvičení nebo se ukládáme ke spánku…

Vyprávěj něco dětem, dopovíš do konce, a přece se pořád ptají: a dál, a proč? Děti jsou jediní odvážní filozofové. A odvážní filozofové jsou bezpodmínečně dětmi. Zrovna tak to vždycky má být, jako to dělají děti: a co dál?

Sám křesťanský, milosrdný Bůh, který pozvolna upaluje všechny nepokorné na ohni pekelném – cožpak ten není kat? A cožpak těch, které upálili na hranicích křesťané, bylo méně než upálených křesťanů? Ale uvědomte si, že tohoto Boha přesto velebili po celé věky jako Boha lásky. Absurdita? Ne, naopak: krví psaný patent na nevyhladitelnou životní moudrost člověka. Už tenkrát – ten kosmatý divoch chápal: pravá, algebraická láska k lidstvu je nutně nelidská – a nutným příznakem pravdy je její krutost.
Jak je možné, že starověkým lidem nebyla nápadná všechna nesmyslnost jejich literatury a poezie. Obrovitá, úžasná síla uměleckého slova přicházela nazmar.
Je to směšné – každý si psal, co ho napadlo. Stejně směšné a hloupé jako to, že jejich moře tupě naráželo celý den do břehů a miliony kilogrammetrů obsažené ve vlnách dodávaly vznět jen citům milenců. My jsme z milostného šepotu vln vytěžili elektřinu, z šelmy prskající vzteklou pěnu jsme udělali domácí zvíře; a stejně jsme zkrotili a osedlali kdysi divoký živel poezie. Dnes už není poezie opovážlivým slavičím tlukotem – je státní službou, je prospěšná.

Zítra uvidím to neměnné, z roku na rok se opakující, ale pokaždé nově vzrušující divadlo: obrovskou číši souhlasu a zbožně zvednuté ruky. Zítra je den každoročních voleb Dobrodince. Zítra opět svěříme Dobrodinci klíče od skálopevnosti našeho štěstí. Samozřejmě, nemá to nic společného s bezhlavými, neorganizovanými volbami ve starověku, kdy dokonce, směšné to jen říct, nebyl znám ani výsledek voleb. Budovat stát na nevypočitatelných náhodách, může být něco absurdnější?

„Je to s vámi zlé! Zřejmě se vám udělala duše.“
Duše? To divné, prastaré, dávno zapomenuté slovo. Říkáváme někdy „z hloubi duše“, „promluvit do duše“, „oduševnělý“, ale duše…
„Je to… moc nebezpečné?“ zamumlal jsem.
„Nevyléčitelné.“
„A… oč vlastně jde? Neumím… si to… představit.“

„Víte… jak bych vám to… Tak se podívejte – plocha, povrch, třeba zrcadlo. A na té ploše jsme my dva a teď se tam mihl stín aera. Jenom na povrchu, letmo. Ale představte si, že ten neproniknutelný povrch najednou změkl působením nějakého ohně a nic už po něm neklouže – všechno proniká dovnitř, tam do toho zrcadlového světa.
Z plochy se stalo trojrozměrné těleso, svět, a v nitru zrcadla – ve vašem nitru – je teď slunce, proud vzduchu od vrtule aera i vaše chvějící se rty a ještě něčí. Rozumíte, chladné zrcadlo odráží, odmršťuje, ale tohle vstřebává a všechno v něm zanechává stopu – navěky.  Kdysi jste slyšel, jak v tichu dopadla kapka – a slyšíte ji pořád.“

„Ale proč mám najednou duši? Neměl jsem ji – a najednou… Proč ji nemá nikdo než já?“
„Proč? A proč nemáme peří, proč nemáme křídla – jen lopatky, základ pro křídla? Protože už křídla nepotřebujeme – máme aera, křídla by nám jen překážela. Křídla jsou k létání, ale my už nemáme kam letět – už jsme dolétli, už jsme dosáhli svého. Nemám pravdu?“
Zaraženě jsem přikývl. Druhý lékař to uslyšel a přidusal ze své ordinace.
„Co je duše? Říkáte duše?
Zatracená práce! Když to takhle půjde dál, máme tu za chvilku choleru. Já vám to říkal, já vám to říkal, všem – všem musíme vyoperovat tu fantazii.“

Jenom málokdo to ví, že pár lidí přece jen uniklo a zůstalo tam za stěnami. Byli nazí, utekli do lesa. Učili se od stromů, od zvěře, ptactva, květin, slunce. Obrostli srstí, ale pod srstí si zachovali horkou rudou krev. S vámi je to horší, vy jste obrostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši. Všechno z vás strhat a nahé vás vyhnat do lesa! Abyste se naučili chvět strachem, radostí, zuřivým vztekem, zimou, modlit se k ohni.

Četl jsem spoustu neuvěřitelných věcí o dobách, kdy lidé ještě žili svobodně, tj. neorganizovaně, divošsky. Ale nejfantastičtější mi vždycky připadalo právě tohle: jak mohla připustit tehdejší státní moc – i když byla ještě v plenkách – aby lidé žili bez čehokoli podobného našim Deskám, bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, aby vstávali a chodili spát, kdy se jim zlíbilo; někteří historikové dokonce tvrdí, že tehdy na ulicích celou noc hořela světla, celou noc se po ulicích chodilo a jezdilo.

Co je to za nesmysly? Určitě jsem nemocen. Dřív se mi nikdy nic nezdálo. Ve starověku prý lidé měli sny, sny byly u nich něco docela běžného a normálního. Jak by ne, vždyť celý jejich život byl takový příšerný kolotoč: zelené skvrny – oranžové skvrny – Buddha – míza. My však víme, že sny ohlašují těžkou psychickou poruchu.
A já vím, že můj mozek byl dosud chronometricky seřízeným, lesklým mechanismem bez jediného smítka, zato teď… Ano, teď právě cítím v mozku jakési cizí tělísko, jako když v oku uvázne jemňoučká řasa člověk je celý nesvůj, a jde jen o tu řasu v oku – ne a ne na to zapomenout…

Nemusím snad říkat, že náhody a překvapení jsou při našich volbách – jako při všem – vyloučeny. Volby mají především význam symbolický: připomenout, že tvoříme jediný mohutný organismus o milionech buněk, že – mám-li mluvit slovy evangelia starověkých lidí jsme jedinou Církví. Poněvadž dějiny Jednotného státu neznají případ, že by si třeba jen jediný hlas troufal porušit vznešené unisono.

Včera se konal dlouho všemi netrpělivě očekávaný Den jednomyslnosti. Po osmačtyřicáté byl opět jednohlasně zvolen Dobroditel, který již tolikrát dokázal svou nepřekonatelnou moudrost. Slavnostní nálada byla zkalena jistým zmatkem, vyvolaným nepřáteli štěstí, kteří tím samozřejmě pozbyli práva, aby se stali stavebními kameny včera obnoveného základu Jednotného státu. Každému je jasné, že vzít v úvahu jejich hlasy by bylo stejně nesmyslné jako pokládat za součást nádherné hrdinské symfonie kašel nemocných, kteří jsou náhodou přítomni v koncertní síni…

The post Jevgenij Zamjatin a MY. Vizionářská kniha, která inspirovala velikány jako Orwell, Huxley, Vonnegut, Boyle etc. first appeared on Čítárny.

Andrej Platonov nazval svůj románu (vznik 1926–1929) tajemným názvem Čevengur. Historicky zahrnuje období předrevoluční, dále éru válečného socialismu a nakonec dobu NEPu. Lze ho vnímat jako předehru “kolektivizačního” hororu Jáma (česky Dauphin 2022).<> Jáma. Mistrovské dílo Andreje Platonovova a průvodce jámou Natalje Dužinové

Román v sobě soustřeďuje dvě navzájem nesounáležité tendence: utopické a dystopické.
Mnohé motivy Čevenguru připomínají scény z evangelia, jiné jako by vypadly z obžalovacích spisů norimberského procesu.

Čevengur: legendární román, který …překonal všechny své současníky v ostrosti pohledu, v analýze revolučních událostí, v předvídání nutných tragických důsledků…
Čevengur: je alegorie prohry, hrobky, ztráty, apokalypsy, a zároveň bravurní parodie a groteska.
Čevengur: od to je osobitý styl, zvláštní narativní technika v duchu lidových vypravěčů, Čevengur je jedinečný, jeho jazyk je nenapodobitelný…
(© Kamila Chlupáčová)

Části románu byly v SSSR hned po napsání otištěny: například Zrození mistra, pojednávající o předrevolučním období, vyšlo roku 1928 a znovu o rok později (česky 1974).
Hlavní, porevoluční části knihy už dobová sovětská cenzura nepřipustila k vydání.
Maxim Gorkij ale autorovi napsal, že román je „nesmírně zajímavý“, dodal však, že publikaci díla vidí černě, a to nejen kvůli „technickým“ nedostatkům. Měl pravdu. Čevengur byl vydán až roku 1972 ve Francii a Itálii (bez úvodní části Zrození mistra).
Vysoce ho tehdy ocenil režisér Passolini. Úplné vydání románu bylo publikováno až roku 1978 v Londýně.
V SSSR vydal text časopis Družba narodov roku 1988, a téhož roku vyšel román knižně v rámci autorových vybraných spisů.
Překlad Anny Novákové vychází z posledně jmenovaného vydání.

Čevengur / Andrej Platonov / vydal www.dauphin.cz

Andrej Platonov (1899–1951)
(vlastním jménem Andrej Platonovič Klimentov ) se literárně projevil nejdřív jako esejista a básník, později jako autor vědeckofantastických próz. Vzhledem k jeho zájmu o osudy nejposlednějších z posledních mu sovětská literární i kulturně politická kritika brzy začala vytýkat „okrajovost“ jeho témat a hrdinů, přestože svým původem i povahou motivů vlastně představoval přímo vzor „proletářského spisovatele“. Nakonec byl z nejvyšších míst pranýřován dokonce za „anarchickou protistátnost, nutně vyrůstající z ‚humanistické‘ sebestřednosti“.
Jeho tvorbu odmítali doboví inženýři lidských duší jako „ubohý příklad nejpodlejší a nejhnusnější pomluvy“ sovětského zřízení. Nebylo tudíž divu, že Platonovovy apokalyptické romány – například právě Jáma / Kotlovan (1930), portrétující stalinskou politiku kolektivizace a industrializace – nesměly za jeho života vyjít tiskem.

Ukázka z knihy: Andrej Platonov / Čevengur

Zachar Pavlovič k životu mnoho nepotřeboval – dokázal sedět celé hodiny na lokomotivě před dvířky topeniště, v němž hořel oheň.
Přinášelo mu to velkou radost, která mu nahrazovala přátelství a hovory s lidmi. Při sledování živého plamene cítil, že i on žije – hlava mu myslela, srdce cítilo a tělo se zvolna uspokojovalo. Zachar Pavlovič si vážil uhlí i profilové ocele, a vůbec všech spících surovin a polotovarů, ale doopravdy měl rád a vnímal jen hotový výrobek, to, v co se prací proměňuje člověk a co potom žije dál samostatným životem. V poledních přestávkách nespouštěl z lokomotivy oči a mlčky prožíval svou lásku k ní. Domů si nanosil šrouby, staré ventily, kohouty a další součástky. Vyrovnal si je na stole do řady a pořád se na ně díval a nikdy se necítil sám. Však také osamělý nebyl – stroje byly pro něho lidmi a ustavičně v něm probouzely city, myšlenky a přání. Přední dvojkolí lokomotivy, zvané běhoun, ho přimělo zamýšlet se nad nekonečností prostoru. Chodil kvůli tomu v noci ven dívat se na hvězdy – je-li svět dost prostorný a budou-li tu kola mít dost místa, aby mohla věčně žít a otáčet se. Zachar Pavlovič uvažoval, čemu se obloha podobá. A vzpomněl si na uzlovou stanici, kam ho posílali pro obruče. Z nástupiště nádraží bylo vidět moře osamělých návěstí – výhybky, semafory, křižovatky, výstražná světla a světla strážních domků i reflektory jedoucích lokomotiv. Obloha byla stejná, jen vzdálenější a jaksi uspořádanější pro klidnou práci. Potom začal Zachar Pavlovič počítat podle oka versty k blikající modré hvězdě. Roztáhl ruce jako měřítko a v duchu toto měřítko přikládal k prostoru. Hvězda svítila dvě stě verst daleko. To ho znepokojilo, třebaže četl, že svět je nekonečný. Byl by si přál, aby svět byl opravdu nekonečný, aby kola byla vždycky potřebná a vyráběla se neustále k všeobecné radosti, ale představit si nekonečno – to za nic na světě nedokázal.
„Kolik je to verst, to nikdo neví, protože je to tuze daleko,“ říkal. „Někdy se to ale musí zarazit a potom je konec a dost. Kdyby nekonečno doopravdy existovalo, rozplynulo by se samo od sebe ve velkém prostoru a nic pevnýho by nezůstalo. Tak jak je to s tím nekonečnem? Někde se to zarazit musí!“

Pomyšlení, že kola nebudou mít nakonec dostatek práce, pronásledovalo Zachara Pavloviče dva dny a dvě noci, ale pak mu napadlo, že svět by se mohl roztáhnout tak, až by všechny cesty došly tam, kde se to zarazí – prostor se přece taky může nahřát a natáhnout jako pásové železo –, a tím se uklidnil.
Instruktor viděl láskyplnou práci Zachara Pavloviče – topeniště čistil, že se blýskalo jako zrcadlo a na kovu nebylo nikde ani škrábnutí –, nikdy mu však neřekl jediné slovo pochvaly. Moc dobře věděl, že stroje žijí a pohybují se spíš podle vlastního přání než podle rozumu a dovednosti lidí – naopak dobrota přírody, energie a kovu lidi kazí. Zapálit oheň v topeništi dokáže každý podomek, ale lokomotiva pojede sama a podomek se jen poveze. A bude-li technika i nadále tak poddajná, pak se lidé pod dojmem svých pochybných úspěchů zvrhnou v žravou rez – a potom nezbude než je přejet výkonnými lokomotivami a dát strojům svobodu na celém světě. Instruktor však přece jen huboval Zachara Pavloviče méně než ostatní – Zachar Pavlovič tloukl kladívkem vždycky s lítostí, a ne s hrubou silou, a když byl na lokomotivě, neplival kolem sebe a nedrásal nemilosrdně těla strojů nářadím.

„Pane instruktore,“ dodal si jednou z lásky k věci odvahy a oslovil nadřízeného. „Dovolte mi, abych se vás zeptal, proč je člověk jen takovej průměr – ani špatnej, ani dobrej, kdežto mašiny jsou všechny stejně skvělý?“
Instruktor ho poslouchal dopáleně – žárlil na cizí lidi, že i oni mají lokomotivy rádi, protože lásku k nim pokládal za své privilegium. Na co ten chlap potřebuje tyhle mechanismy, panebože, říkával si v duchu.
Proti oběma mužům stála lokomotiva, kterou roztápěli pro noční rychlík. Instruktor se dlouho na lokomotivu díval a postupně v něm sílila obvyklá radostná sympatie. Lokomotiva byla vznešená, obrovská a teplá, a harmonicky oddechovala svým majestátním vysokým tělem. Instruktor se soustředil, neboť cítil, jak se v něm bezděčně vzmáhá nadšení. Vrata výtopny byla otevřená do večerního prostoru léta – do smavé budoucnosti, do života, který se může opakovat ve větru, v živelných rychlostech na kolejích, v extázi noci, rizika a jemného hukotu přesného stroje.
Instruktor sevřel ruce do pěstí v návalu jakési divoké naléhavosti vnitřního života, která připomínala mládí a předtuchu bouřlivé budoucnosti. Zapomněl na nízkou kvalifikaci Zachara Pavloviče a odpověděl mu jako druhu sobě rovnému:
„Vidíš, tys pracoval chvilku, ale už víš, co a jak. Jenomže druhý lidi – škoda mluvit! Válí se to doma a nestojí to za nic. Vem si ale ptáky…“
Lokomotiva vypustila páru, a přehlušila tak slova debaty. Instruktor a Zachar Pavlovič vyšli na ozvučný večerní vzduch a vykročili mezi řadami vychladlých lokomotiv.
„Vem si ptáky. Taková nádhera, ale nic po nich nezůstane, protože nepracují! Viděls někdy ptáky pracovat? Neviděl. Aby měli co jíst nebo kde bydlet, o to se jakž takž postarají, ale něco vyrobit pomocí nástrojů, něčím předstihnout vlastní život, nic takového u nich nemáš a nemůžeš mít.“
„A co má člověk?“ zeptal se Zachar Pavlovič nechápavě.
„Člověk má stroje, ne? Člověk je začátkem pro každý mechanismus, kdežto ptáci jsou sami pro sebe konec.“
Zachar Pavlovič si myslel totéž co instruktor, pokulhával jen ve výběru potřebných slov, což mrzutě brzdilo jeho úvahy. Oběma – jak instruktorovi, tak Zacharu Pavloviči – se příroda nedotčená člověkem zdála být nezajímavá a mrtvá, ať už to bylo zvíře nebo strom. Zvíře ani strom v nich nevyvolávaly sympatie, poněvadž se žádný člověk nepodílel na jejich zhotovení, nebyl v nich znát jediný dotek přesného mistra. Žily samostatně, mimo sklopené oči Zachara Pavloviče. Zato všechny výrobky, zejména kovové, mu naopak připadaly jako živé a svým ustrojením a silou byly dokonce zajímavější a tajemnější než člověk. Zachar Pavlovič se v duchu častokrát s požitkem obíral jednou vytrvalou myšlenkou: jakými cestami se skryté životní síly člověka najednou dostanou do těch nádherných strojů, které jsou rozměrem i smyslem větší než ti, co je vyrobili?
A skutečně to vypadalo tak, jak to říkal instruktor: v práci každý člověk přesahuje sám sebe – dělá výrobky, které jsou lepší a trvalejší než jeho vlastní pozemský význam. Kromě toho Zachar Pavlovič pozoroval, že v lokomotivách je stejně prudká a vznětlivá síla jako v člověku, jenže v pracujícím člověku ta síla bezvýsledně mlčí, aniž se někam napře. Zámečník obyčejně dobře rozmlouvá, když se napije, v lokomotivě se však člověk vždycky cítí velký a strašný.

Jednou nemohl Zachar Pavlovič dlouho najít potřebný šroub, když chtěl protáhnout závit poškozené matky. Chodil po výtopně a vyptával se, jestli někdo nemá šroub s tříosminovým závitem, aby do matky šel. Každý mu řekl, že takový šroub nemá, ačkoli ho každý měl. Jenomže zámečníci si pro ukrácení dlouhé chvíle ze sebe utahovali a dělali si navzájem schválnosti. Zachar Pavlovič ještě nevěděl, že v té dílně se lidé baví tím, že si ze sebe utahují. Ty pokradmé úštěpky pomáhaly ostatním dělníkům překonávat délku pracovní doby a nezajímavost monotónní práce. Takže pro zábavu svých spolupracovníků musel Zachar Pavlovič dělat spoustu zbytečné práce. Chodil pro cupaninu do skladu, ačkoli jí ležela halda u mistra v kamrlíku, dělal dřevěné žebříčky a plechovky na olej, a přitom jich v dílnách bylo habaděj, chtěl dokonce z něčího popudu sám vyměňovat kontrolní záklopky v kotli lokomotivy, ale jeden topič ho náhodou včas varoval, jinak by byli Zachara Pavloviče na hodinu propustili.
Když tehdy Zachar Pavlovič vhodný šroub nenašel, začal si k protažení závitu matky přizpůsobovat svorník a byl by to dodělal, protože nikdy neztrácel trpělivost, ale řekli mu:
„Hele, ty třívosminovej závite, tuhle si vem šroub.“
Od toho dne dostal Zachar Pavlovič přezdívku Tříosminovej závit, ale už mu tak často nezalhávali, když narychlo potřeboval nějaký nástroj.
Nikdo se už nedozvěděl, že jméno Tříosminovej závit bylo Zacharu Pavloviči milejší než jeho křestní jméno. Připomínalo mu důležitou součástku každého stroje a přímo fyzicky ho spojovalo s tou pravou zemí, kde železné couly přemáhají pozemské vrstvy.

Když byl Zachar Pavlovič mladý, myslel si, že až vyroste, zmoudří. Život ale uplynul bez jakéhokoli bilancování a bez zastávky, v nepřetržitém zaujetí. Ani jedenkrát nepocítil čas jako něco vstřícného a pevného, čas pro něho existoval jen jako hádanka v budíkovém strojku. Když ale pochopil tajemství kyvadla, zjistil, že čas neexistuje, jen stejnoměrná tuhá síla péra. Jenže v přírodě bylo cosi tichého a smutného, působily tu jakési neodvratné síly. Zachar Pavlovič pozoroval řeky, v těch nekolísala ani rychlost, ani stav vody, a tato událost vyvolával a trpkost a smutek. Jistě, přicházely jarní povodně, přicházely parné lijáky, přicházel vítr, co vyrážel dech, ale většinou to býval pomalý, poklidný život – proud v řece, rostoucí tráva, střídání ročních dob. Soudil, že tyto pravidelné síly drží celou zemi pohromadě a zpětně Zacharu Pavloviči dokazovaly, že se nic nemění k lepšímu – jaké byly vesnice i lidé, takové taky zůstanou. Pro zachování rovnováhy v přírodě se lidská neštěstí stále opakují. Před čtyřmi roky byla neúroda – mužici z vesnice odešli a děti ulehly do předčasných hrobů –, jenže tenhle osud nepominul navždy a teď se znovu vrátil proto, aby obecný život lidstva měl svůj přesný běh.
Zachar Pavlovič žil už tak dlouho a stále s údivem zjišťoval, že se nemění a nezískává na chytrosti, ale že zůstává zrovna takový, jaký byl v deseti či patnácti letech. Jen něco z toho, co dříve pouze tušil, se teď stalo jeho běžným myšlením, ale tím se nic k lepšímu nezměnilo. Svůj budoucí život si dříve představoval jako hluboký modrý prostor, tak rozlehlý, že skoro jakoby neexistoval. Myslíval si tehdy, že čím déle bude žít, tím víc se bude tento prostor neprožitého života zmenšovat a za ním že se bude prodlužovat mrtvá prošlapaná cesta. Zmýlil se však. Život přibýval a vršil se, ale budoucnost vpředu také přibývala a prostírala se před ním dokonce hlouběji a tajemněji než v mládí, jako by couval od konce svého života nazpět anebo zvětšoval míru svých nadějí a své víry v život.

Kdykoli viděl svou tvář ve skle lokomotivních svítilen, říkal si: To je zvláštní, už brzo umřu, ale pořád jsem na tom stejně.
Začátkem podzimu bylo v kalendáři víc svátků, jednou dokonce připadly svátky na tři dny za sebou. V takových dnech míval Zachar Pavlovič dlouhou chvíli a odcházel daleko po trati dívat se na vlaky, jak ujíždějí plnou rychlostí. Cestou zatoužil zastavit se v hornické kolonii, kde měl pochovanou matku. Přesně si pamatoval místo, kam ji pochovali, i cizí železný kříž vedle matčina bezejmenného, mlčenlivého hrobu. Na tom kříži bylo ještě vidět rezavý, skoro už setřelý stařičký nápis, že Xenie Fjodorovna Irošnikovová umřela v roce 1813 na nemoc zvanou cholera ve věku osmnácti let a tří měsíců. A pak tam bylo ještě zvěčněno: „Spi sladce, milovaná dcero, a na shledanou s rodiči.“
Zachar Pavlovič by byl nejraději matčin hrob rozkopal a podíval se na matku – na její kosti, vlasy, na poslední mizející pozůstatky svého dětského světa. I teď by byl ještě docela rád měl matku živou, protože žádný zvláštní rozdíl oproti dětství v sobě necítil. Už i tenkrát, v té modravé mlze útlého dětství, měl rád hřebíky na plotě, kouř kováren u silnic i kola selských vozů – protože se otáčela.

Ať jako malé dítě odcházel z domova kamkoli, věděl, že je tam matka, která na něho věčně čeká, a ničeho se nebál.
Železniční trať chránilo z obou stran křoví. V jeho stínu někdy sedávali žebráci – buď tam jedli, nebo se přezouvali. Viděl i lokomotivy, jak vítězoslavně pádí velikou rychlostí v čele vlaků. Ale žádný z těch žebráků nevěděl, jak to, že lokomotiva jede sama. Ba ani mnohem prostší myšlenka – pro čí štěstí vlastně oni žijí – nikdy těm žebrákům nenapadla. Jaká víra, naděje a láska dává sílu jejich nohách na písčitých cestách, to nevěděl nikdo z těch, kdo je obdarovávali almužnou. Když jim Zachar Pavlovič občas vložil do natažené ruky dvě kopějky, bezděky jim tak vynahrazoval to, co žebráci neměli a co jemu bylo dopřáno – znalost strojů.
Na náspu seděl rozcuchaný kluk a třídil almužnu. Plesnivé věci odkládal stranou a čerstvější ukládal do mošny. Byl hubený, ale vypadal vesele a neposedně.
„Sortýruješ šunt?“
Chlapec nepochopil smysl technického slova.
„Strejčku, dej mi kopějku nebo mě aspoň nech dokouřit to cigáro,“ řekl.
Zachar Pavlovič vytáhl pěťák.
„A co když jsi zloděj nebo fňukal,“ řekl nijak ve zlém, chtěl jen vykonané dobro almužny zrušit hrubším slovem, aby se sám nestyděl.
„Ba ne, já nejsem zloděj, já jsem žebrák,“ řekl na to chlapec a pěchoval přitom kůrky v pytli. „Mám mámu i tátu, jenže se schovávají před hladem.“
„A kam se chystáš s tím svým paklem?“
„Chci se podívat domů. Kdyby tam najednou přišla máma s dětma, co by jedly?“
„A čípak ty jsi?“
„Já jsem tátovej, nejsem úplnej sirotek. Tamhleti – to jsou samí zloději, ale já jsem byl od táty řezanej.“
„A kdo je tvůj táta?“
„Táta se taky narodil z mý mámy, z břicha. Břicho se zvalchuje a pak se z něho ti darmojedi roděj ostošest. A člověk aby pak pro ně chodil žebrat.“
Chlapec se z rozmrzelosti nad otcovým počínáním zamračil. Pětník už dávno schoval do pytlíku na tabák, co měl na krku. Měl v něm ještě mnoho dalších měděných mincí.
„Už jsi unavenej, co?“ zeptal se Zachar Pavlovič.
„To teda jsem,“ přisvědčil chlapec. „Však od vás, chlapů, toho tak člověk vyžebrá! Od samýho mluvení dostane leda hlad. Tys mi dal pětník, ale teď je ti to nejspíš líto. Já bych tolik nedal ani za nic.“
Chlapec vzal zplesnivělý krajíček z hromádky špatného chleba:
„Táta tě asi má rád, co?“
„Ten nemá rád nic, je to lenoch. Já mám radši mámu, tý ale teče zvnitřku krev. Jednou jsem jí pral košulu, když byla nemocná.“
„A kdo je tvůj táta?“
„Strejček Proška. Já ale nejsem odtaď.“
Zacharu Pavloviči se odněkud z paměti zčistajasna vynořila slunečnice, rostoucí z komína opuštěné chalupy, a prales plevele na vesnické ulici.
„Tak ty jsi Proška Dvanov, ty sakramente jeden!“
Chlapec vystrčil z pusy nedožmoulaný zelenkavý chuchvalec chleba, nezahodil ho však, jen odložil na pytel, že ho pak ještě dojí.
„A ty jsi strejček Zacharka, že jo?“
„To bych řekl!“
Zachar Pavlovič si sedl. Vnímal teď náhle čas jako Proškovu pouť od matky do cizích měst. Pochopil, že čas je pohyb neštěstí a že je právě tak hmatatelný jako kterákoli jiná hmota, jenže se nehodí k opracování.
Nějaký chlapík, který vypadal jako zběhlý mnich, prošel kolem nich, ale nepokračoval v cestě, nýbrž usedl a upřeně se zadíval na oba rozmlouvající. Rty měl jasně červené, odulou červeň si uchovaly snad ještě z útlého dětství, oči mírné, ale nijak zvlášť pronikavé – takové tváře nemívají obyčejní lidé, zvyklí ustavičně se potýkat s neodbytným neštěstím.
Prošku pocestný nesmírně zaujal – hlavně jeho rty.
„Co máš ty pysky tak vyšpulený? Chceš mně políbit ruku?“
Fráter vstal a šel svou cestou, i když sám přesně nevěděl, která to je.
Proška to hned vycítil a řekl, aby to slyšel:
„Jde, a neví kam. Otoč ho, a půjde nazpátek: to jsou oni, vyžírky flanďácký!“
Zachara Pavloviče trochu zarazila Proškova předčasná vyzrálost – on sám se s dospělými naučil mluvit až mnohem později a dlouho si myslel, že jsou chytřejší než on.
„Prošo,“ zeptal se po chvíli, „a kampak se poděl ten malej chlapec, ten sirotek po rybářovi? Tvá máma ho vzala k sobě.“
„Myslíš Sašku?“ dovtípil se Proška. „Ten utekl ze vsi ze všech nejdřív. Vyrost z něho pěknej parchant a nebylo s ním k vydržení. Poslední pecínek chleba nám ukrad a přes noc se zdejchnul. Utíkal jsem za ním hezkej kus, ale pak jsem si řek, běž si, a vrátil jsem se domů…“
Zachar Pavlovič mu uvěřil a zamyslel se.
„A kde je tvůj táta?“
„Táta odešel na práci. A mně poručil, že musím živit celou rodinu. Vyžebral jsem po lidech chleba, přišel jsem k nám do vsi, jenomže máma ani děcka nikde. A namísto lidí rostou v chalupách kopřivy.“
Zachar Pavlovič dal Proškovi půl rublu a požádal ho, aby za ním zase přišel, až bude ve městě.
„Kdybys mně tak dal tu tvou kšiltovku,“ řekl Proška. „Tobě to přeci nic neudělá. A mně při dešti mokne hlava a eště bych moh nachladnout.“
Zachar Pavlovič mu dal čepici, ale nejdřív z ní sundal železničářský odznak, který pro něho měl větší cenu než celá čepice.
Kolem projel dálkový vlak a Proška vstal, že jako honem odejde, aby mu Zachar Pavlovič peníze a čepici třeba znovu nesebral. Čepice padla Proškovi na rozcuchanou hlavu jako ulitá, ale Proška si ji jen zkusil a pak ji sundal a schoval do mošny s chlebem.
„No tak se měj a buď zdráv,“ řekl Zachar Pavlovič.
„Tobě se to pěkně řekne, ty máš chleba vždycky,“ vyčetl mu Proška. „Ale my nemáme ani ten.“
Zachar Pavlovič nevěděl, co by ještě řekl – žádné peníze už neměl.
„Onehdá jsem potkal Sašku ve městě,“ pravil Proška. „Ten trouba bude za chvilku na prkně. Žádnej mu nic nedává a on sám žebrat neumí. Dal jsem mu svou porci a sám jsem nejed. To tys ho přeci mámě podstrčil, tak mně teď za něj zaplať,“ dodal Proška vážným hlasem.
„Nějak Sašku sežeň a přiveď ho ke mně,“ řekl na to Zachar Pavlovič.
„A co mi dáš?“ zajímal se Proška už předem.
„Až dostanu vejplatu, dám ti rubl.“
„Tak jo,“ řekl Proška. „Já ti ho teda seženu. Ale jenom ať si na tebe moc nezvykne, nebo ho budeš mít na krku.“
Proška nešel tím směrem, kde byla cesta do jeho vsi. Měl nejspíš něco za lubem, nějaké své dalekosáhlé plány, jak přijít k dalšímu chlebu.
Zachar Pavlovič hleděl chvilku za ním a náhle ho kdovíproč přepadla pochybnost, zda jsou stroje a výrobky skutečně cennější než kterýkoli člověk.
Proška se čím dál víc vzdaloval a jeho drobné tělo bylo čím dál dojemnější uprostřed ztišené obrovské přírody. Proška šel pěšky po trati – jezdili po ní jiní, ale jeho se trať netýkala a nebyla mu nic platná. Díval se na mosty, koleje a lokomotivy stejně neúčastně jako na stromy kolem cesty, na větry a písky. Veškerá umělá zařízení byla pro něho jen přírodním jevem na cizích pozemcích. Prostřednictvím svého živého zkoumavého rozumu Proška s vypětím všech sil jakž takž existoval. Svůj rozum si asi stěží plně uvědomoval. Bylo to vidět z toho, že mluvil bez rozmyslu, skoro bezděčně a sám se až divil svým slovům, jejichž smysl přesahoval jeho dětství…

Proška zmizel v ohybu trati – sám, malý a dočista bezbranný, Zachar Pavlovič si ho chtěl vzít k sobě navždycky, ale Proška už byl daleko – nedohonil by ho.
Ráno se Zacharu Pavloviči nějak nechtělo jít do práce jako jindy. Večer se mu zastesklo a šel hned spát. Šrouby, kohouty a staré manometry, které měl pořád rozložené po stole, nedokázaly jeho smutek rozptýlit. Hleděl na ně, ale neměl pocit, že je v jejich společnosti. Něco hlodalo v jeho nitru, jako by mu srdce skřípalo na zpětné, nezvyklé obrátky. Ne a ne zapomenout na malé, hubené Proškovo tělo, jak se pomalu loudá po trati do dálky, zatarasené jakoby velikou lavinou přírody. Zachar Pavlovič dumal bez jasné myšlenky, bez složitých slov – pouhým rozehřátím vlastní vnímavosti, a to stačilo k tomu, že se trápil. Viděl, jak žalostně vypadá Proška, který si ani sám neuvědomoval, jak je na tom bídně, viděl železnici, která fungovala nezávisle na Proškovi a na jeho důvtipu, a nemohl za nic na světě pochopit, co je čeho příčinou, jen truchlil a neuměl říct proč.

Příštího dne – byl to třetí den od setkání s Proškou – Zachar Pavlovič do depa nedošel. Ve vrátnici si vzal své číslo, a pak je zase pověsil zpátky. Den strávil v rokli, na slunci a v pavučinách babího léta. Slyšel houkání lokomotiv a hluk jejich rychlé jízdy, ale nevyšel se na ně dívat, protože už necítil k lokomotivám úctu.
Rybář utonul v jezeře Mutěvo, podruh umřel v lese, prázdná vesnice zarostla houštinou trávy, zato kostelníkovy hodiny šly přesně, vlaky jezdily podle jízdního řádu – a Zacharu Pavloviči bylo smutno a stydno z toho, že hodiny a vlaky tak správně fungují.
Co by udělal Proška v mých letech a s mým rozumem? probíral Zachar Pavlovič v duchu svou situaci. Hned by něco zničil, všivák! Kdežto Saška by i za jiné vlády chodil po žebrotě.
Tu teplou mlhu lásky ke strojům, v níž Zachar Pavlovič tak pokojně a bezpečně žil, rozvál čistý vítr a před Zacharem Pavlovičem vyvstal bezbranný, osamělý život lidí, kteří žijí holí a neobelhávají sami sebe vírou v pomoc strojů.
Instruktor si postupně přestal Zachara Pavloviče vážit, prý já jsem si už doopravdy myslel, že jsi potomek někdejších mistrů, ale kdepak, ty jsi jen obyčejnej nádeník, jen taková lidská struska!

Zachar Pavlovič pro svůj vnitřní zmatek opravdu ochaboval v pracovní horlivosti. Viděl, že i hřebík je těžké zatlouct, pracuje-li člověk jen pro peníze. Instruktor to věděl nejlíp a věřil, že když pro dělníka ztratí stroj přitažlivosti, když se mu práce namísto přirozené a bezplatné potřeby stane jen potřebou peněz, pak nadejde konec světa, ba něco horšího – po smrti posledního mistra ožije ta nejhorší pakáž a začne požírat rostliny a slunce a zničí výrobky mistrů.
Syn zvědavého rybáře byl takový prosťáček, že si myslel, že v životě se všechno děje podle pravdy. Když mu nikdo nedával almužnu, věřil, že nikdo z těch lidí není bohatší než on. Před smrtí ho zachránilo jen to, že jednomu mladému zámečníkovi onemocněla žena a zámečník u ní neměl koho nechat, když odcházel do práce. A jeho žena se bála zůstat v místnosti sama a měla příliš dlouhou chvíli. Zámečník našel jakési zalíbení v tom kloučkovi popelavém únavou, který žebral bez sebemenšího zájmu o almužnu. Vzal si ho proto na hlídání nemocné ženy, která mu nepřestala být ze všech nejmilejší.

Saše seděl celé dny na stoličce u nohou nemocné a žena mu připadala stejně krásná jako jeho matka v otcových vzpomínkách. Proto žil a pomáhal nemocné s obětavostí pozdního dětství, které předtím nikdo nepotřeboval. Žena si ho oblíbila a říkala mu Alexandře, nebyla zvyklá dělat ze sebe paničku. Brzo se ale uzdravila a její muž Sašovi řekl: „Tady máš dvacet kopějek, chlapče, a jdi si po svých.“
Saša si vzal nezvyklou částku peněz, vyšel na dvůr a rozplakal se. Nedaleko záchodu seděl obkročmo nad hromadou odpadků Proška a hrabal se v ní rukama. Sbíral teď kosti, hadry a plech, kouřil a zestárl v obličeji od jemného prachu odpadkových hald.
„Ty už zas brečíš, ty kluku huhňavej?“ zeptal se Proška, ale z práce se vyrušit nedal. „Pojď chvilku hrabat ty, já si skočím na čaj, sněd jsem zrovna něco slanýho.“
Proška ale nešel do hospody, šel k Zacharu Pavlovičovi. Ten si předčítal knihu nahlas, protože moc číst neuměl: „Hrabě Viktor si položil ruku na oddané, statečné srdce a pravil: ,Miluji tě, drahá!‘“
Proška chvíli poslouchal, myslel, že je to pohádka, ale pak řekl zklamaně rovnou k věci:
„Naval rubl, Zachare Pavloviči, přivedu ti hned teď sirotka Sašu.“
„Cože?!“ polekal se Zachar Pavlovič a otočil k němu smutnou starou tvář, kterou by i dnes ještě milovala jeho žena, kdyby byla naživu.
Proška zopakoval stanovenou cenu za Sašku a Zachar Pavlovič mu dal rubl, poněvadž byl teď i Saškovi rád. Truhlář se odstěhoval z domova do závodu na impregnaci pražců a na Zachara Pavloviče připadly dvě prázdné místnosti. Poslední dobou byl život s truhlářovými syny sice neklidný, ale docela zábavný. Dospěli už natolik, že si nevěděli rady se svou silou a několikrát chtěli naschvál podpálit dům, pak ale vždycky oheň narychlo uhasili a nenechali ho úplně rozhořet. Otec se s nimi vadil a oni mu říkali: „Co se bojíš ohně, dědku – co shoří, to neshnije. Tebe bysme tak měli spálit, starouši, aspoň bys nehnil v hrobě a nikdá nezasmrád!“
Před odjezdem povalili synové záchodovou budku a usekli hlídacímu psu ocas.

Proška se nevrátil pro Sašku hned. Nejdřív si koupil krabičku cigaret značky Krajan a po sousedsku si povykládal se ženskými v krámě. Potom se vrátil na smetiště.
„Saško, pojď se mnou, někam tě dovedu, ať už tě víckrát nepotkám,“ řekl.

The post Čevengur. Platonov kriticky o počátcích sovětského socialismu first appeared on Čítárny.

Aldous Huxley (1894–1963) se předávkoval drogou záměrně. Bylo to 22.11. 1963. V ten samý den zastřelili prezidenta J. F. Kennedyho. Všechna tehdejší média se vrhla jak hladoví psi na smrt prezidenta a na úmrtí spisovatele, myslitele, mimořádného vizionáře a filosofa Huxleye si nikdo nevzpomněl.

Přesto, že dílo Huxleye bylo pro lidstvo mnohonásobně větším přínosem, než byla politika Kennedyho.

“Poznáš pravdu a pravda tě přivede k šílenství.” napsal kdysi Aldous Huxley, který během svého života dospěl k tomu jak funguje a bude fungovat tento šílený svět lidí. Pochopil stejně jako např. J.H. Beck, že “těžko lze očekávat, že demokracie bude vzkvétat ve společnostech, kde se postupně koncentruje a centralizuje politická a ekonomická moc. Technologický pokrok však lidstvo vedl a stále vede právě k takové koncentraci a centralizaci moci.”

Pár výpisků, které nastíní způsob myšlení jedinečného autora.

“Optimální populace je modelována podle vzoru ledovce, 8/9 pod vodou,1/9 nad ní. Ti pod vodou jsou šťastni, i když konají hroznou práci, která je ale dětsky prostá, žádná námaha pro mozek, pro svaly. 7,5hod denně a pak dávka sómy (drogy) a hry a neomezované páření a pocitová kina.
Ti, kteří to myslí dobře, si často počínají právě tak jako ti, kteří to myslí špatně.”
Aldous Huxley

“Lidé si zamilují svůj útlak, budou zbožňovat technologie, které ruší jejich schopnost přemýšlet.”
Aldous Huxley

“V příští generaci bude existovat farmakologická metoda, jak přimět lidi, aby si zamilovali své otroctví, a jak vytvořit diktaturu bez slz, takříkajíc vyrobit jakýsi bezbolestný koncentrační tábor pro celé společnosti, takže lidem budou jejich svobody ve skutečnosti odebrány, ale budou si to spíše užívat.”
Aldous Huxley

“Oběť manipulace mysli neví, že je obětí. Stěny jejího vězení jsou pro ni neviditelné a ona sama se domnívá, že je svobodná.”
Aldous Huxley

“Lékařská věda dosáhla tak ohromného pokroku, že už téměř nezůstal zdravý člověk.”
Aldous Huxley

“Fakta nepřestávají existovat proto, že jsou ignorována.”
Aldous Huxley

“Skutečně beznadějné oběti duševních chorob se nacházejí mezi těmi, kteří se zdají být nejnormálnější. Mnozí z nich jsou normální, protože jsou tak dobře přizpůsobeni našemu způsobu existence, protože jejich lidský hlas byl umlčen tak brzy v jejich životě, že ani nebojují, netrpí a nerozvíjejí se u nich příznaky jako u neurotika. Nejsou normální v tom, co lze nazvat absolutním smyslem slova; jsou normální pouze ve vztahu k hluboce nenormální společnosti.”
Aldous Huxley

“Láska vyhání strach, ale naopak strach vyhání lásku. A nejen láska. Strach vyhání také inteligenci, vyhání dobrotu, vyhání veškeré myšlenky na krásu a pravdu.”
Aldous Huxley

“Tato mocenská elita přímo zaměstnává několik milionů pracujících v zemi ve svých továrnách, kancelářích a obchodech, ovládá mnoho dalších milionů tím, že jim půjčuje peníze na nákup svých výrobků, a prostřednictvím vlastnictví masových komunikačních prostředků ovlivňuje myšlení, city a jednání prakticky všech. Řečeno slovy W. Churchilla: “Nikdy nebylo tolik lidí manipulováno tak silně malým počtem lidí.”
Aldous Huxley

“Diktátoři mohou svou tyranii vždy upevnit apelem třeba i na na vlastenectví.”
Aldous Huxley

“Účelem propagandisty je přimět jednu skupinu lidí, aby zapomněla, že určité jiné skupiny lidí jsou lidé.”
Aldous Huxley

“Pokud většina z nás zůstává nevědomá sama o sobě, je to proto, že sebepoznání je bolestivé a my dáváme přednost potěšení z iluzí.”
Aldous Huxley

“Člověk věří věcem, protože byl podmíněn tím, aby jim věřil.”
Aldous Huxley

“Dávejte si pozor na přílišnou racionalitu. V zemi šílenců se integrovaný člověk nestane králem. Je zlynčován.”
Aldous Huxley

“Všude tam, kde bylo třeba volit mezi člověkem rozumu a šílencem, svět bez váhání následoval šílence.”
Aldous Huxley

“Cílem života je zjistit, že jste vždycky byli tam, kde jste měli být.”
Aldous Huxley

“Tato starost o základní podmínku svobody – nepřítomnost fyzického omezení – je nepochybně nutná, ale není vším, co je nutné. Je naprosto možné, aby člověk vyšel z vězení, a přesto nebyl svobodný – aby nebyl pod žádným fyzickým omezením, a přesto byl psychologickým zajatcem, který je nucen myslet, cítit a jednat tak, jak chtějí představitelé národního státu nebo nějakého soukromého zájmu v rámci národa, aby myslel, cítil a jednal.”
Aldous Huxley

“To, co mohu nazvat poselstvím Brave New World, je ale možné, aby lidé byli spokojeni se svým otroctvím. Myslím, že to lze udělat. Myslím, že se to v minulosti podařilo. Myslím, že dnes by to šlo udělat ještě účinněji, protože jim můžete poskytnout chléb a cirkus a můžete jim poskytnout nekonečné množství rozptýlení a propagandy.”
Aldous Huxley

The post Aldous Huxley. Lidé si zamilují útlak, zbožňují ho, nemusí myslet a konat bolestná rozhodnutí first appeared on Čítárny.

Ray Bradbury a Marťanská kronika je na  seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Raye Bradburyho (*22. 8. 1920 – †5. 6. 2012), jednoho z velikánů světové prózy, neví nic o scifi literatuře.

Marťanská kronika (1950), soubor volně navazujících povídek, z nichž většina jsou samy o sobě literárními skvosty, zasazený do let 1999, 2053.
V knize se objevují příběhy o objevitelských výpravách na Mars, příběhy o osidlování Marsu – o budování lidské civilizace, o setkáních lidí s původními obyvateli Marsu, kteří si vybudovali v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavných měst, umění a vědy. A nakonec jsou zde povídky, které se odehrávají poté, co na planetě Zemi vypukne válka, po níž pozemšťané přerušují kolonizaci Marsu.

„Zaprvé, nepíšu sci-fi. Napsal jsem pouze jednu sci-fi knihu a tou je 451 stupňů Fahrenheita, založená na realitě. Science fiction je zobrazení reálna. Fantasy je zobrazení neskutečného. Takže Marťanská kronika není science fiction, je to fantazie. To by se nemohlo stát, chápete? To je důvod, proč zde bude dlouhou dobu: je to řecký mýtus a mýty se drží.“
Ray Bradbury

Marťanská kronika je ale mnohem víc, než osidlování blízké planety. Je kronikou lidské povahy, lidské neschopnosti tolerance a nepochopení k čemukoli neznámému ukazuje i zde své neblahé důsledky.
A přes všechna potupná negativa lidstva, které Bradbury excelentně a čtivě zasunul do svých povídek, zůstává ve čtenářích optimismus a víra v humanismus a inteligenci lidského pokolení.
Je to dílo navýsost vizionářské a potřebné v době dnešní i té, co bude bezprostředně následovat.

Jedna z nejkrásnějších básní naší doby nese titul Marťanská kronika. Její autor je asi třicetiletý Američan, křesťan na způsob Bernanosův, který se bojí civilizace robotů, člověk plný hněvu a slitování. Jmenuje se Ray Bradbury. Není to, jak se myslí ve Francii, autor science fiction, ale nábožný umělec. Používá témat nejmodernější imaginace, ale navrhuje-li cesty do budoucna a do prostoru, chce jen popisovat nitro člověka a jeho rostoucí neklid.
Jacques Bergier / Louis Pauwels // Jitro kouzelníků

Marťanská kronika /The Martian Chronicles/ Ray Bradbury | V české kotlině nesčetně krát vydána

Podle knihy byl natočený v roce 1980 velmi povedený 4 hodoinový film Marťanská kronika.
Film je o lidech v mezních situacích uprostřed fantastických cizích světů, snů, představ. A právě tento svět z knihy Bradburyho přenesl scénárista Richard Matheson do této filmové ságy téměř dokonale. Film je bezesporu mimořádná pocta Rayi Bradburymu!

Když byl Ray Bradbury dotázán, proč se jeho příběhy nenaplnily a lidé stále neovládají Mars, spisovatel odpověděl:
„…lidé udělali spoustu hloupých věcí, jako jsou psí kostýmy, práci správce reklam a věci jako iPhone, a na oplátku nedostali nic jiného než kyselou pachuť. Ale kdybychom rozvinuli vědu, prozkoumali Měsíc, Mars, Venuši… Kdo ví, jak by ten svět vypadal?
Lidstvo dostalo příležitost surfovat po vesmíru, ale chce se zapojit do konzumu: pití piva a sledování televizních pořadů.“

Výpisky z knihy: Ray Bradbury / Marťanská kronika

Nenechávejte mě v tomhle hrozném světě, musím se dostat pryč! Nenechávejte mě na Zemi!

Potáceli jsme se od ničeho k ničemu a lámali si hlavu, k čemu život vlastně je. Jestli umění není nic víc než zmařené vypětí touhy, jestli náboženství není nic než sebeklam, jaký má život smysl? Až dosud nám na všechny tyhle otázky dávala odpověď víra. Ale ta se rozplynula s Darwinem a s Freudem. Byli jsme a pořád ještě jsme ztracení lidé…

Tak se dohodněme, že se nedohodneme,” navrhl Marťan. Co na tom záleží, kdo je Minulost a kdo Budoucnost, jen když oba žijeme, vždyť co má být, to bude, zítra, nebo za deset tisíc let. Jakpak víte, že támhlety chrámy nejsou chrámy vaší vlastní civilizace za nějakou stovku staletí, zřícené a rozbité?

Bum! Vesmír samej negr! Ježiši, vidíte to! Lítaj z raket jako střevle, protože se do nich strefil meteor…Pěkně padaj, ty smradkavý krabičky plný černejch tresek! A praskaj, jako praská babám v kloubech, lup, lup, lup!

„Dávno před Kristem žil jeden strašně hloupý pták jménem Fénix, vždycky za pár století si vystavěl pohřební hranici a sám se na ní upálil. To byl určitě blízký příbuzný Člověka. Ale pokaždé, když se upálil, vyskočil z popela a sám se zase se vším všudy porodil. Zdá se, že děláme totéž, pořád znova a znova, jenže máme jednu vlastnost, kterou Fénix neměl.
My víme, co to děláme za ničemnou věc. Víme, co jsme za posledních tisíc let nadělali ničemných věcí, a jestliže tohle víme a máme to pořád před očima, přestaneme jednou stavět ty proklaté pohřební hranice a přestaneme na ně skákat. V každé generaci získáme o trošku víc lidí, kteří nezapomínají.“

Nenávidím se za to, že jsem tak rozvážný, když vlastně doopravdy nejsem přesvědčen, že jsem rozvážný, a ani nechci být rozvážný. Slídit tu kolem a spřádat plány s pocitem velikášství. Nenávidím se za to, že si namlouvám, že jednám správně, když si tím ve skutečnosti nejsem jist.
Kdo vlastně jsme, když se to tak vezme? Většina? Je tohle odpověď, kterou hledám? Většina je vždycky posvátná, že? Vždycky, vždycky, ani na jediný malinký bezvýznamný momentíček se nikdy nemýlí, že? Ještě nikdy za celých těch deset miliónů let se nezmýlila? Co je tahle většina a kdo ji tvoří? A co si vlastně myslí a čím to, že jsou takoví, a změní se vůbec někdy, a jak se k čertu stalo to, že i mě pohltila tahle prohnilá většina? Necítím se ve své kůži. Je to klaustrofobie, strach z davů nebo zdravý rozum? Může mít jednotlivec pravdu, když proti němu se svou pravdou stojí celý svět?…

Co jsem mohl dělat? Hádat se s vámi? Stojím prostě sám proti celé té padoušské, chamtivé a utlačovatelské sebrance na Zemi. Není už dost na tom, že zničili jednu planetu, chtějí zničit další?
Copak musejí zaneřádit i cizí chlév? Ti užvanění prosťáčkové.
Když jsem se dostal sem, cítil jsem se osvobozen nejen od jejich takzvané kultury, cítil jsem se osvobozen i od jejich morálky a ode všech zvyklostí. Myslel jsem si, že jsem se vymanil z jejich způsobu myšlení. Že už nemusím udělat nic jiného, než vás všechny pobít a žít si po svém…

Zahrozil jim pěstmi a řekl jim, že chce ze Země pryč; každý, kdo má aspoň špetku rozumu, chce ze Země pryč. Na Zemi tak do dvou let vypukne obrovská atomová válka a jemu se tady nechce být, až to začne. On a tisíce takových, jako je on, by se sebrali – kdyby měli aspoň špetku rozumu – a letěli by na Mars. O co, že by to udělali! Mít z krku války, cenzuru, státní zřízení, odvody, státní kontrolu všeho možného, umění a vědy! Tu vaši Zem si můžete nechat!..,

Bylo by to cosi jako importované rouhání. Na to bude čas později; čas, kdy se budou odhazovat plechovky od kondenzovaného mléka do pyšných martských kanálů; čas, kdy výtisky newyorkských Timesů budou poletovat, povalovat se a šustit po osamělých dnech šedých martských moří; čas pro banánové slupky a papíry od svačin v nakupených křehkých troskách starých martských měst v údolích. Na to je ještě spousta času.

Marťané odkryli tajemství života zvířat. Zvířata se života neptají na smysl. Zkrátka žijí. Pravý smysl jejich života je život; mají jej ráda a žít je těší.
Také na Marsu se lidé stali příliš lidmi a ne dost zvířaty. Jenže lidé na Marsu si uvědomili, že chtějí-li život zachovat, budou se napříště muset vzdát otázky: Proč žít? Život je sám sobě odpovědí. Život je neustálé plození dalšího života, a to nejlepšího, jaký je možný.

Přestali se snažit všechno zničit a všechno pokořit. Smísili dohromady umění, vědu a náboženství, protože v základě není věda ničím jiným než zkoumáním zázraku, který nikdy nemůžeme vysvětlit, a umění je výkladem toho zázraku. Nikdy nedopustili, aby věda zmrzačila estetiku a krásno.

Tu noc bylo ve vzduchu cítit Čas. Usmál se a oddal se fantazii. Něco ho napadlo. Po čem je cítit Čas? Po prachu, po hodinách a po lidech. A vědět, jak Čas zní, tak tedy zní jako voda valící se tmavou jeskyní a jako volání hlasů a jako odpadky, které dopadají na dutá víka krabic, a jako déšť. A co kdyby chtěl někdo vědět ještě víc, jak Čas vypadá?
Čas vypadá jako sníh, který se tichounce sype do ztemnělého pokoje, nebo jako němý film ve starodávném kině, milióny obličejů padajících jako balóny na Silvestra, dolů, dolů do prázdnoty. Takhle je tedy Čas cítit, tak vypadá a zní. A dnes v noci – Tomás vystrčil z auta ruku do větru – dnes se dá Čas téměř nahmatat.

The post Ray Bradbury, Marťanská kronika. Vizionářské a mistrovské dílo scifi o Marsu first appeared on Čítárny.

Bradburyho kanonické mistrovské dílo 451 stupňů Fahrenheita z roku 1953. Bradbury v něm vykreslil naši utopickou budoucnost, jehož základní myšlenkou je:

Myšlení je pro stát nebezpečné a jen státu se má věřit, hlídejte své sousedy a hlavně – spalte všechny knihy.

Sci-fi román patří bezesporu k nejlepším dílům, popisující totalitní společnost.

Guy Montag žije v civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby, ale také policejních helikoptér a mechanických “ohařů”, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Žije spokojený život se svou ženou, pracuje jako požárník, ale požáry nehasí, on je zakládá Jeho náplní práce je pálit knihy, protože představují pro budoucnost hrozbu – obsahují vědění.

Jeho známá Clarissa mu poví, že v minulosti požárníci domy hasili. Nedává mu to smysl. Nechápe, proč se lidé nechávají kvůli knihám upálit. Zatouží poznat o co skutečně jde a poprosí o pomoc svou ženu Mildred. Ta ho ale udá.

Guy při zatýkání zabije velitele Beattyho, který se mu snažil vysvětlit, že pálení knih se dělá ve prospěch společnosti. Poté nastává útěk, při kterém se dostává do lesa, kde žijí lidé, kteří se knihy učí nazpaměť a přidává se k nim. Po nějaké době vypukne vojenský konflikt a město je vybombardované. Lidé z lesa se vydávají do města, aby svými vědomostmi získanými z knih lidem pomohli přežít.

“Úžasné věci se dějí před vašima očima… žijeme tak, jako bychom měli padnout k zemi mrtvi za deset sekund. Podívejte na svět. Jaký fantastický sen vyrobený v továrnách.”
Ilustátor Ralph Seadman o knize Bradburyho

Grafický román 451 stupňů Fahrenheita
Tim Hamilton vytvořil na základě Bradburyho románu grafickou adaptaci, tzv. grafický román. (Baronet, 2010) Svět profesionálního hasiče Guy Montaga převedl do barevných obrazů, které vynalézavě zachycují Montagovo prohlédnutí zvrhlosti státem řízeného myšlení a významu literatury. Výsledek jeho práce se stal literární událostí roku.

V roce 2003 ilustroval jedinečně knihu Ralph Seadman k 50. výročí vydání. Mimo jiné fantasticky ilustrpoval Orwellovou Farmu zvířat, Alenku v říši divů etc.

Podle knihy natočil Franzouz Truffaut stejnojmenný film 451° Fahrenheita (1966)
Truffautův film je jednou z nejvěrnějších adaptací knihy. Adaptaci této knihy o společnosti, kde pro knihy není místo, nemohl režírovat nikdo povolanější. Truffaut měl knihy rád skoro stejně jako filmy.
Po přečtení knihy si klidně tento film pusťe nebo i naopak. Nebudete zklamáni.
451° Fahrenheita | Velká Británie, 1966, 112 min
Režie: François Truffaut | Hudba: Bernard Herrmann
Hrají: Oskar Werner, Julie Christie, Cyril Cusack, Anton Diffring, Ann Bell, Mark Lester, Eric Mason

Ukázka z roku 1966 bývá lehce cenzurována na rozdíl od poslední verze 2018, která není zrovna povedená. ))

Výpisky z knihy:

Fotografie. Film na začátku dvacátého století. Rozhlas. Televize. Věci se začaly dělat pro masy. A poněvadž se začaly dělat pro masy, zjednodušily se.

Dřív měly knihy vliv na několik málo lidí. Mohly si dovolit být různé. Na světě bylo dost místa. Ale postupně přibyla spousta dalších očí, loktů, hlasů… Počet obyvatel se zdvojnásobil, ztrojnásobil, zčtveronásobil. Filmy a rozhlas, časopisy, knihy, všechno se vyrovnalo na stejnou limonádovou úroveň. Člověk devatenáctého století se svým pomalým tempem.

A pak, ve dvacátém století – to už se dá sotva sledovat! Knihy se zkrátily. Zkondenzovaly. Vykuchali je. Víc obrázků než textu. Všechno se sesychá na překvapivý obrat, na senzační závěr. Seškrtali klasiky na patnáctiminutový rozhlasový program, pak je znova seškrtali, aby se vešli na jednu stránku, a nakonec to dotáhli na deseti nebo dvanáctiřádkové heslo v naučném slovníku.
Já samozřejmě přeháním. Slovníky byly pro rychlou informaci. Ale našlo se mnoho těch, kteří všechno, co věděli o Hamletovi, vyčetli z jednostránkového výtahu v knížce, která na obálce inzerovala: Teď si konečně můžete přečíst všechny klasiky! Vyrovnáte se všem knihomolům! Je ti jasné, kam to vede? Z mateřské školky na univerzitu a zpátky do mateřské školky.

To je graf intelektuálního vývoje za posledních pět století. A pusť film ještě rychleji, honem! Vezmi si jen všechny ty obrázkové magazíny: Blesk, Čas, Cink, Tip, Ze světa celebrit, Styl, Chvilka pro tebe, Bulvár, Kdo s kým a za kolik, Super, Bravo, Plesk, Cák, Bum, Buch, Bác, Aha! Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak jde všechno k čertu! Roztočte lidskou mysl, rozpumpujte ji rukama vydavatelů, literárních zlodějů, rozhlasových podnikatelů tak rychle, aby ta odstředivka odmrštila všechny nepotřebné myšlenky, které jen ukrádají čas! Školní docházka se zkracuje, kázeň se uvolňuje, přestává se učit filozofie, dějepis, cizí jazyky.

Jazyk a pravopis se postupně čím dál víc zanedbávají, až se nakonec ignorují skoro úplně.
Žije se ze dne na den, lidé se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco víc než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem, utahovat matky a spínat kontakty? Zip úplně nahradí knoflík, a právě tahle chvilka chybí člověku na přemýšlení, když se ráno strojí. Ráno je filozofická doba, a proto melancholická doba. Ze života se stává jeden jediný kotrmelec, všechno je samé bum, bác a hej! Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava, a myslet se vůbec nemusí. Organizujte a organizujte a víc a víc organizujte stále skvělejší sportovní podívanou. Víc kreslených seriálů do knih! Víc obrázků! Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzínoví štvanci.

Teď si vezměme menšiny v naší civilizaci. Čím víc je obyvatelstva, tím víc je menšin. Hlavně abychom se nějak nedotkli citů milovníků psů, citů lékařů, advokátů, obchodníků, ředitelů, věřících, cikánů a negrů. Čím víc se rozšiřují trhy, tím spíš si musíš dát pozor, aby ses nedotkl něčích názorů.
Je třeba šetřit nejvnitřnější cítění těch nejnepatrnějších menšin. Spisovatelé, plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje! A oni je zavřeli. Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy rozbředly ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt. Ale čtenáři, kteří věděli, co chtějí, byli spokojeni a udrželi při životě obrázkové seriály. A samozřejmě také pornografické časopisy se stereoskopickými fotografiemi. Tady to máš. Nepřišlo to shora od vlády cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, kdepak! Celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátů a reklam.

Co se dá vysvětlit líp a přirozeněji? Když školy začaly chrlit víc a víc běžců, skokanů, závodníků, hráčů, příživníků, hltalů, letců a plavců namísto badatelů, vědců, kritiků a tvůrčích pracovníků, potom se ovšem slovo „intelektuál“ stalo nadávkou.
Z neobvyklých věcí máš vždycky strach. Jistě se pamatuješ na spolužáka ve škole, který byl obzvlášť „nadaný“, který se nejčastěji hlásil a odpovídal na učitelovy otázky, zatímco ostatní dřepěli jako hromada vycpaných panáků a měli na něho vztek. A nevybrali jste si náhodou právě tohohle nadaného chlapce, když jste po vyučování chtěli někoho zmlátit nebo potýrat? Samozřejmě že ano. Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodni a rovni, jak říká Ústava, ale všichni jsou srovnáni. Jeden každý je věrný obraz všech ostatních – teprve pak jsou všichni šťastní, protože tu nejsou žádní velikáni, před kterými by ses cítil bezvýznamný nebo podle nichž by ses mohl měřit. Tak je to! Kniha v sousedství je jako nabitá puška. Spal ji! Vyndej ze zbraně náboj! Zlom lidskou mysl! Bůhví, kdo by se stal terčem sečtělého člověka? Já? To nestrpím ani minutu.

Můj strýc říká, že architekti se zbavili předních verand, protože nevypadaly dobře.
Ale můj strýc říká, že to byla pouze racionalizace; skutečný důvod, skrytý vespod, mohl být ten, že nechtěli, aby lidé takhle seděli, nic nedělali, houpali se, mluvili; to byl špatný druh společenského života. Lidé příliš mluvili. A měli čas přemýšlet. A tak utekli s verandami. A zahrady taky. Už není mnoho zahrad, kde by se dalo sedět. A podívejte se na nábytek. Už žádná houpací křesla. Jsou příliš pohodlné. Nechte lidi vstát a pobíhat.

Každý po sobě musí něco zanechat, když zemře, říkal dědeček. Dítě nebo kniha nebo obraz nebo dům nebo zeď postavená nebo pár bot vyrobených. Nebo zahrada vysazená. Něco, čeho se dotkla vaše ruka, aby vaše duše měla kam jít, když zemřete, a když se lidé podívají na ten strom nebo květinu, kterou jste zasadili, jste tam.
Nezáleží na tom, co děláte, řekl, pokud změníte něco z toho, jak to bylo předtím, než jste se toho dotkli, na něco, co je jako vy poté, co dáte ruce pryč. Rozdíl mezi člověkem, který jen seká trávníky, a skutečným zahradníkem je v doteku, řekl. Sekáč trávy tam stejně dobře nemusel být vůbec; Zahradník tam bude celý život.

The post 451 stupňů Fahrenheita, kanonické dílo Ray Bradburyho o totalitní společnosti z roku 1953! first appeared on Čítárny.

Dílo významného anglického právníka z roku 1516 sestává ze dvou částí – Kritika společnosti a O ideálním státě. Lidé v této utopické společnosti žijí v hojnosti, a šťastně, skromně a prostě – navštěvují společné jídelny, společně obdělávají půdu a konají řemeslné práce.

Výpisky: Sir Thomas More / Utopie (1516)

Chuti lidské jsou tak rozličné, povahy některých tak mrzoutské, mysli tak nevděčné a úsudky tak zvrácené, že se, jak se zdá, mnohem šťastnějšího zacházení dostává těm, kdo v spokojené veselosti hovějí svému géniu, než těm, kdo se sžírají starostmi, aby vydali něco, co by jiným, byť nad tím ohrnovali nos nebo jinak projevovali nevděčnost, mohlo být buď k užitku, nebo k potěšení. Velmi četní neznají literaturu, mnozí jí opovrhují. Nevzdělanec odvrhuje jako nesrozumitelné vše, co není docela nevzdělané.

Vůbec jejich úřady netrápí občany zbytečnou prací proti jejich vůli, protože jejich státní zřízení především sleduje ten jediný cíl, aby se stlačením fyzické služebnosti, pokud to připouští veřejný zájem, všem občanům dostávalo co nejvíce času pro svobodné vzdělávání ducha. Neboť v něm spočívá podle jejich přesvědčení životní štěstí.

Platón nepochybně dobře předvídal, že nebudou-li vládcové sami filozofovat, nikdy se nevzdají zvrácených předsudků, kterými jsou od dětství skrz naskrz prosyceni, a nikdy neschválí rad filozofů.

Nic nemůže být nikomu přidáno, aby právě to nebylo vzato jinému.

Kterýkoli tupec, který nemá více vtipu nežli pařez a který je právě tak ničemný jako hloupý, přece má v svých službách mnoho mužů moudrých i řádných jenom proto, že se mu dostalo veliké hromady zlaťáků.

A což sklízet prázdné a zhola neprospěšné pocty, není-li i to příznakem nevědomosti? Vždyť jakoupak to přináší přirozenou a opravdovou rozkoš, obnažuje-li druhý před tebou hlavu nebo pokleká na kolena? Vyléčí to snad bolest v tvých kolenou? Nebo uleví to třeštění tvé hlavy?

Vůbec mě nenapadá, v čem bys mohl být nějak prospěšný ve společnosti takových druhů, kteří jsou schopni spíše zkazit nejlepšího muže, nežli se sami napravit. Jejich zvrhlými návyky buď se dáš porušit, anebo zůstávaje neporušen a nevinen, budeš dělat ochrannou zeď cizí špatnosti a hlouposti. Tou měrou je nemyslitelné, že bys mohl tím svým „nepřímým způsobem“ obrátit něco k lepšímu. Proto soudím, že je velmi krásné podobenství, kterým objasňuje Platón, proč se právem vzdalují moudří lidé z politického života: když totiž vidí, jak lidé, vyhrnuvší se do ulic, nechávají se promáčet vytrvalým deštěm, a nemohou je přemluvit, aby se ukryli před deštěm a vešli pod střechu, vědouce dobře, že nic nepořídí, vyjdou-li sami, ledaže spolu s nimi zmoknou, zdržují se v příbytcích a mají dosti na tom, nemohou-li již vyléčit cizí pošetilost, že jsou aspoň sami v bezpečí.

Utopijští vykazují práci pouhých šest hodin: tři dopoledne, po nichž jdou na oběd, a když si po obědě dvě odpolední hodiny odpočinou, věnují další tři hodiny práci a uzavírají je večeří. Právo spánku vymezují osmi hodinami. S časem, který vybývá mezi hodinami práce, spánku a jídla, smí každý nakládat podle svého svobodného rozhodnutí, ne aby ho zneužíval ve zhýralosti nebo otupělosti, nýbrž aby dobu, v níž je prost svého zaměstnání, zcela podle své libosti věnoval jakémukoli jinému snažení. Většina lidí vynakládá tyto přestávky na vzdělání.

The post Legendární Utopia z roku 1516. Anglický myslitel Thomas More o ideálním státě first appeared on Čítárny.