A teď bych vám já, Jan Werich, chtěl popřát veselé Vánoce a to tak, abych, ani já ani vy, abychom neupadli do sentimentality - vánoční.
Kdyby to bylo v mé moci, já bych byl rád, kdybych mohl dát všem lidem na světě pod stromeček škatuli - prázdnou škatuli, kterou kdyby otevřeli, tak by se museli smát, že tam nic není. A smáli by se a smáli by se, protože já věřím, že když se lidi smějou, tak nemají čas mít na sebe vztek a nemají čas se prát. Aspoň jeden den v roce.
"U nás je Štědrý večer vždycky samé vzpomínání, vzdychání. No, div že to nekončí pláčem," řekl můj otec. "A já bych chtěl jednou Štědrý večer plný legrace, křiku a smíchu. Plno dětí kolem a tak vůbec." Matka věděla, že když otec skončí obratem "a tak vůbec", že to je, jako když indiánský náčelník řekne "howgh". Že je to definitivní, a proto jí nezbylo, než aby se usmála a řekla: "Nic snazšího, tak si pozveme nějaké lidi a bude legrace, proč ne?"
I shodli se, že by jim nejlépe vyhovovali Krombachovi. Měli také dvě malé děti a matka s paní Krombachovou chodila do školy. Otec zase znal Krombachova bratra z vojny, tak ho taky vzali v úvahu i s dětmi a i matkou jeho ženy, kterou zase znala naše babička ještě z doby první světové války z Červeného kříže.
A když byla všechno pozvání přijata, nastal v naší rodině fofr. Bude nás k večeři osm dospělých a šest dětí. To znamená, že my děti budeme mít zvláštní stůl. Budeme večeřet dřív, aby byl čas potom těšit se z dárků, a pak půjdeme spát. A dospělí pak budou mít svůj nerušený čas pro svou nerušenou švandu až do rána. Krombachovi přinesou cukroví a krocana a víno a dárky a my zase si vezmeme na starost to další a zase dárky pro jejich děti. Otec přikoupil příbory, porazil na stárni smrk a my se sestrou jsme ten smrk jsme museli vyzdobit. Školník nám půjčil štafle. Sestra spadla a zlomila si klíční kost. Doktor Braun jí to dal do sádry, měla ruku daleko od těla a vypadala jako aeroplán s jedním křídlem. Strom jsem musel pochopitelně dozdobit bez ní. Jinak se všechno dařilo. Otec měl konečně dobrou náladu, matka konečně také, protože ruch a shon zaháněl vánoční sentimentalitu.
A přišel Štědrý den. Stoly prostřeny, stromek, tedy strom, se prohýbal pod vahou cukrovinek, pečiva a čokolády. Otec rovnal lahve do šiku, oči se mu leskly neobyčejně štědře Matka vypadala trochu unaveně a spíš tak odevzdaně osudu. Sestra s aeroplánovou rukou stála od pěti hodin u okna a vyhlížela hosty. Už byla dávno tma a zrovna začal padat sníh, když sestra strhla poplach. "Už jsou tady!" křičela. "Už jsou tady dva taxíky. Jdi jim naproti."
Otevřel jsem dveře a zahrádkou se k nám hrnuli všichni Krombachovi - děti, dospělí, babička. Každý něco nesl - basy s lahvemi, mísy pokryté hedvábným papírem. Naši je vítali, oni zase vítali nás. My děti jsme se začali koulovat a do toho všeho halasu štěkal obrovský pes. Veliká mladá doga, která nám brala sněhové koule z ruky, skákala na nás, pak skákala na matku a na otce, bručela, vrtěla prutem a pak s námi se všemi vešla k nám do bytu.
Zatímco dospělí si pomáhali z kabátů, doga nám dětem přátelsky olízla obličeje. Postrčila matku paní Krombachové do houpací židle, až se zakuckala ta stará paní. A než jsem se nadáli, byla v kuchyni. Opřela se o stůl, aby zkontrolovala, co se vaří, a zblafla dvě porce kapra - kosť nekosť. Za neustálého přátelského štěkotu a jiných psích zvuků a chrochtů začala v pokoji očesávat vánoční strom, přitom oblízla nějaké to děcko v dosahu a zanechala v rozjásané tvářičce stopu čokoládového jazyka. Když si byla lemtla trochu rybí polívky, která stála připravená na servírovacím stolku, začala olizovat prázdné talíře patrně proto, aby se zbavila rybí chuti. Nálada dospělých poklesla a na nejnižší bod se dostala, když doga hupla na prostřený dětský stůl a chodila po talířích.
"Tak dost!" povídá náš otec. "Dost! Jdi dolů! Lehni! Lehni, povídám!" Doga to považovala za štědrovečerní šprým, usedla na stole, vyplázla na otce jazyk a začala dýchat tím rychlým, veselým psím dechem a pak začala štěkat. "Jak se jmenuje ten pes?" obrátil se otec na Krombachovi. "Zavolejte si ho!"
"To je přece váš pes," povídá pan Krombach, co znal s otcem ještě z vojny.
"Jak to - náš pes? Přece přišel s váma."
"Ne, nepřišel. Vítal nás u vás v zahradě a já myslím, že je to váš pes."
Tak dogu vyhnali jako psa. Chvilku to sice trvalo, protože to zpočátku považovala z hru a skákala ze stolu na stůl, ale když viděla, že je to myšleno vážně, popadla krocana - dárek od paní Krombachové - a vyběhla do štědrovečerní chumelenice. Nás děti odvedli do koupelny, pečlivě nám myli oblízané obličejíčky, talíře a příbory odnesli do kuchyně, kde je myli a drhli, začínaje štědrovečerní hodokvas tím, čím obyčejně končí. Rybí polívku vylili. Ale byl to veselý Štědrý večer. Bez sentimentálních vzpomínek, tak, jak si to otec přál. A pokud mě se týče, já jsem nezažil lepší.
Váš Jan Werich
Ilustrace podle fotografie:Karla Ludwiga / © Archiv B&M Chochola