Může být poezie na titulních stranách novin? Tak jako to bylo kdysi a poezie byla nedílnou součásti školní výuky, soutěží, společenského i politického dění. Při stávající degradaci vzdělávání, aktuální vzdělanosti tzv. novinářů a intenzivní přeměně novin na PR katalogy zboží a politiky se to jeví jako nemožné. Poezie úspěšně vymizela ze všech mainstreamových médií. Nedovzdělanost válcuje společnost.

Poezie nevydělává už celá desetiletí, protože média se o básníky nezajímají. Básníci převážně nepatří mezi typy lidí, kteří jsou ochotni produkovat bulvární skandály. I dnes je básník člověk převážně inteligentní a přemýšlivý.
Existuji ale výjimky např. geniální Magor Jirous, ale ten za svou popularitu nevděčí ani tak talentu, jako alkoholismu a skandálům, které občas vyrobil a proto se o něho zajímal i bulvár Lidovky a dělal mu patřičnou reklamu.

Ovšem básník Kryl byl už pro Lidovky nezajímavý.
Na vlastní kůži se o tom přesvědčil Martin Štumpf, když zaslal Lidovkám zprávu o mši za Karla Kryla. Místo snahy informovat, dostal odpověď:
“…soukromá jubilea někdejších trampských zpěváků je třeba uplatnit v placené inzerci”.
Noviny prostě odmítly o jeho výročí úmrtí zdarma informovat.

Mainstreamová média, která se tváří, že nepotřebujeme společnost básníků, se stává obrazem duchovní bídy novinářů a vlastně celé společnosti.
Úbytek vydaných básnických sbírek je zřejmý a neviditelná, či viditelná ruka trhu pracuje. Za socialismu bylo poezie plno (a velmi často i kvalitní) protože byla podporována i státem a navíc se četla.
Dnes se básnické sbírky nekupují ani do knihoven. Vždyť to nikdo nečte, namítla nám kdysi jedna knihovnice.

Jenže poezie se nečte, protože není propagována
a není propagována, protože se prý nečte.
Začarovaný kruh lidské stupidity i v mnoha dalších oblastech lidské společnosti. A to je podle mne hlavní podstata problému.

Své o tom ví i autoři ročenky Hostu “Nejlepší české básně”. Bezesporu bohulibý projekt, kdyby…
Knihu Nejlepší české básně si totiž koupí jen pár skalních příznivců poezie, z nichž někteří i takové dílko odmítnou i pro hloupé titulní slovo “nejlepší”.
Příliš to zavání socialistickou cenzurou a škatulkováním, co je a co není nejlepší pro dnešního člověka. Koneckonců jaká jsou kritéria pro nejlepší poezii než kamarádské vztahy s autory a potažmo preference autorů v denním tisku poezie.
Každá taková popularita (článek v novinách) znamená zvýšení prodejnosti maximálně o cca 50ks. Neumětelství v propagování poezie je vidět v každé podobné aktivitě.

Jen si vzpomeňte na šílenou propagaci poezie v rámci Prahy město literatury.
Rozvěšené budky s amplióny chrlící mluvenou literaturu v nesmírně rušných částech města může vymyslet jen blázen nebo chytrák za peníze.

Mnozí se asi podiví, ale čtení je ryze intimní záležitost.
Jen zkuste číst lidem v pražském metru. Takovou blbost snad nikdo nemůže vymyslet, že? No divili byste se velice. Zkoušeli to propagátoři projektu Praha město literatury. Rok 2011. Mimořádný zážitek na hranici stupidity.

Osobně si ale dokážu představit, že na titulní stránce slušných a objektivních mainstreamových novin jsou básně.
Jenže je tady paradox. V praxi slušné mainstreamové noviny už neexistují.
Pokud by se tak nedopatřením stalo, v novinách se neobjeví básně aktuální (to přece zavání socialistickým realismem) nebo nedej přírodo nutící myslet, ale hlavně rýmovačky srandovní, jelikož báseň musí být v první řadě jen zábava, jiná telenovela, ta správná vsuvka pro čtenáře Blesku alias rýmovačka typu Jiří Dědeček a spol. Kníže má k lidu blíže etc.
Poezie proměněná v ideovou stupiditu. Koneckonců jak velké procento lidí vnímá poezii jen jako rýmovačky. Bude to většina?

Je tady ale další fenomén.
Přesto, že poezii dnes veřejnost nepřijímá, paradoxně ji denně a skoro zbožně poslouchá.
To když náhodou (nebo omylem) zahrají v rádiu písničku s opravdu slušným textem. Báseň v hudbě. A to je jedna z cest. Na Slovensku to zkusili. Když pomineme často stupidní obsah, pak forma propagace se zdá být dobrou cestou. Proč to nezkusit i jinde. Rozhodně lepší jak všeliké budky rozvěšené po Praze z kterých se pouštějí audiotexty, které nikdo v ruchu města neslyší a ani ho ho to v každodenním spěchu nezajímá.
Bohžel to už skončilo. Asi došly eurogranty a zadarmo to nikdo neudělá.
Více: Nedeľná chvíľka poézie na Exprese >>

Mnozí se asi podiví, ale čtení je ryze intimní záležitost.
Jen zkuste číst lidem v pražském metru. Takovou blbost snad nikdo nemůže vymyslet, že?
No divili byste se velice. Zkoušeli to propagátoři projektu Praha město literatury. Rok 2011. Mimořádný zážitek na hranici stupidity.

The post Proč poezie už nebude na titulních stránkách novin first appeared on Čítárny.

Vulgarita ve veřejném prostoru je čím dál výraznější. Vypečený projekt Anny Duchaňové Vše o Pičusovi nekompromisně, i když skrytě, kritizoval vulgární projevy mnoha veřejně činných lidí, pomocí výstavy, kabaretu, loutkového a předmětového divadla. Hledá tak hranice mezi vtipem a trapasem a používá dokonce i skryté jinotaje.

S vulgaritou slov ale Anna Duchaňová žongluje stejně, jako s vulgaritami zachází mainstream, který logicky vulgarismus posuzuje dvojím metrem.
U některých lidí je používání fekálních vulgarismů samozřejmost a možná i noblesa,
zatímco u jiných je vulgarita projevem neuvěřitelného primitivismu.
Posuzování vulgarity se proto s úspěchem používá v propagandě v rámci dehonestace určitých osobností či jejich nálepkování.

Vulgarity “noblesní” používá v rozhovorech například kníže Schwarzenberg nebo jiní herci či médiemi opěvovaný zpěvák Banga, jehož totálně primitivní textové vulgarity nevadí kupodivu skoro žádnému novináři v mainstreamu a někteří, jako Petr Fischer, používání vulgarit dokonce u Banga veřejně obhajuje.

Předvídatelným paradoxem pak je, když prezident Zeman použije přirovnání s citací vulgarismu, mluví podle mainstreamu sprostě i on.
Rozum se na chvíli zastaví, když podle některých novinářských mozků, politiků a herců je nejsprostější veřejnou osobou prezident.
A dalo by se pokračovat, každý den nějaké překvapení.

Na závěr nutno dodat, že pokud náhodou absolvujete projekt Vše o Pičusovi, lehce zjistíte, že zmíněný pán “Pičus” je ve skutečnosti neškodný dráček ve tvaru kosočtverce, který prožívá zcela antivulgární dobrodružství. Samozřejmě, že představení není určeno dětem. Teda zatím, protože při současném společenském trendu nikdo neví? :o)

O dvojím metru používání vulgarit i násilí ve veřejném prostoru se také můžeme přesvědčit zde.
Ani jeden z těchto vulgárních k násilí vyzývajících statutů nebyl prý trestným činem. Kromě jediného. Ten ale nebyl členem ODS.

UŽ ZASE JSME SI VŠICHNI ROVNI, ALE NĚKTEŘÍ JSOU SI ROVNĚJŠÍ?
Jindřich Rajchl

Tahle geniální fráze George Orwella se u nás vžila zejména v období před rokem 1989, kdy se naoko hlásalo, že všichni máme stejná práva, avšak “ti dole” věděli, že vysoce postavení soudruzi jsou prakticky nepostižitelní. Bohužel nám realita kolem nás jasně ukazuje, že se tato doba v plné síle vrátila.

Adam Coubal usedl do auta a zabil mladou ženu a dostal podmínku!!!!
Navždy zničil život celé rodině a sebral miminku, které zázrakem přežilo, jeho mámu.
Kvůli němu ji nikdy nepozná.

Od soudu odešel s podmínkou. Z mé praxe vám mohu potvrdit, že délka podmíněného trestu je fakticky naprosto nepodstatná – pokud někdo není úplný idiot, tak si dá pozor a do vězení nejde. Tudíž je úplně jedno, jestli máte podmínku na 7 měsíců nebo na 3 roky. Jedná se o totožný stejný trest.

Takže Adam Coubal byl za usmrcení mladé ženy potrestán stejně, jako Martina Bednářová za to, že svým žákům při hodině řekla, že v Kyjevě se nic neděje a že Česká televize jim neposkytuje objektivní informace. 

Stejně jako Pavel Hlávka, jenž chtěl zabránit očkování své umírající matky ležící v nemocnici a natočil o tom reportáž, kde říkal, že mRNA látky zabíjejí.

A to už ani nemluvím o Tomášovi Čermákovi, jenž si za svá slova na FB vykoledoval 5,5 roku natvrdo.
Nezáleží na tom, zda s těmito slovy souhlasíte či zda jimi dokonce opovrhujete (všichni, kdo mě sledují, tak vědí, jak zásadně jsem s Čermákem nesouhlasil). Podstatné jsou pouze důsledky těchto činů.

Slova Martiny Bednářové, Pavla Hlávky, Tomáše Čermáka a dalších fakticky nezpůsobila nic. Vůbec nic. Nikomu nevznikla sebemenší újma.

Zatímco čin Adama Coubala přinesl nedozírné a trvalé následky rodině a přátelům zesnulé mladé ženy.
Přesto on do vězení nemusí.

Lze jen spekulovat, nakolik mu k mírnému trestu dopomohl fakt, že se jedná o významného podporovatele Petra Pavla!!!!

The post Vše o Pičusovi. Vulgarita primitivní i nenávistná. Dvojí kilometr justice first appeared on Čítárny.

Kniha a čtenářství, knižní svět. Přehled nejzajímavějších a nejznámějších rekordů z Guinnessovy knihy rekordů (Guinness World Records)  k roku 2025/2026).

Nejdelší slovo na světě
Má 189819 písmen a s vaším svolením ho nebudeme uvádět celé. Je to název proteinu titinu a jeho vyslovení trvá přibližně tři a půl hodiny.

Největší publikovaná kniha:
This the Prophet Mohamed (Dubaj, 2012) – rozměry 5 m × 8,06 m, váha cca 1 500 kg, 429 stran. Vyrábělo jí ji přes 50 lidí.

I Am Texas (USA) – 7 stop 2 palce vysoká, 11 stop 1 palec široká, váha 496 liber (cca 225 kg), 400 stran.

Nejmenší tištěná kniha:
„Malý Ted z města Ternip“, jejímž autory jsou bratři Malcolm Douglas a Robert Chaplin žijící v Kanadě. Tato kniha je křemíkový čip o velikosti pouhých 70 µm na 100 µm. Knihu lze vidět pouze pomocí speciálního elektronového mikroskopu s vysokým výkonem. Záznam jedné stránky stál celých patnáct tisíc dolarů!

Flowers of the Four Seasons (Japonsko, Toppan Printing, 2012/2013) – rozměry 0,74 mm × 0,75 mm. Prodává se s lupou a zvětšenou verzí.

Nejprodávanější beletristická série:
Harry Potter od J. K. Rowlingové – přes 600 milionů výtisků celé série.

Nejprodávanější samostatná beletristická kniha:
První díl Harryho Pottera (Harry Potter a Kámen mudrců / Philosopher’s Stone) – přes 120 milionů výtisků.

Nejrychleji prodávaná beletristická kniha za 24 hodin:
Harry Potter a Relikvie smrti (Harry Potter and the Deathly Hallows) – 8,3 milionu výtisků v první den (21. července 2007 v USA). To je přibližně 345 833 knih za hodinu.

Nejprodávanější kniha všech dob:
Bible (křesťanská) – odhaduje se 5–7 miliard výtisků (přesně nelze spočítat kvůli stáří a distribuci).

Nejvyšší počáteční náklad beletristické knihy:
Stejný díl Harryho Pottera – 12 milionů výtisků v prvním nákladu (USA).

Nejrychleji prodávaná non-fiction kniha (novější rekord):
$100M Money Models od Alexe Hormoziho – 2 917 443 výtisků za jeden den (srpen 2025).

Nejmenší komiks:
Dossier Minimum Bug (Nizozemsko, 1999) – 1 × 1,4 palce (2,54 × 3,56 cm), 16 stran (s lupou zdarma).

Nejdelší název knihy:
Kniha o předpovídání cen akcií (27 978 znaků) – název je tak dlouhý, že se na Amazonu zkracuje.
Guinnessova vlastní kniha rekordů: Sama drží rekord jako nejrychleji a nejvíce prodávaná kniha svého druhu – od roku 1955 přes 140–150 milionů výtisků ve více než 40 jazycích.

Nejpomaleji prodávaná kniha:
Překlad Nového zákona od Davida Wilkinse (Oxford University Press) – trvalo stovky let, než se prodalo významné množství.

Nejstarší spisovatelky, které vydaly první knihu
Sestřičky Delaneyovy  vydaly svou první knihu, když jedné bylo 103 let a druhé 105!
Dílo se jmenuje „Kniha každodenní moudrosti sester Delaneyových“.
Sestřičky Delaneyovy jsou jasným příkladem toho, že nikdy není pozdě začít něco nového.
Mimochodem, tři roky po vydání napsala starší sestra Sarah Delaney pokračování knihy – „Sama v 107 letech“.

Rychločtení
Absolutní rekord v rychlosti čtení drží obyvatelka Kyjeva – Irina Ivančenko, které bylo při registraci rekordu pouhých 16 let. Přečetla 163333 slov za jednu minutu! Přitom plně pochopila a vstřebala význam přečteného, což potvrdili novináři přítomní při stanovení rekordu.

Kniha v Guinessově knize rekordů >>

The post Kniha a čtenářství. Guinnessova kniha rekordů. Nejzajímavější údaje first appeared on Čítárny.

Špaček byl milovaný pták německého přistěhovalce Eugeneho Schieffelina. Miloval ho díky Shakespearovi. A miloval i jiné ptáky z jeho děl. Proto chtěl lidem z Evropy obohatit život v Americe něčím skutečně evropským.

Toužil po tom, aby v newyorském Central Parku hnízdily všechny druhy zpěvných ptáků zmíněných v Shakespearově díle.
Ano, na počátku byla skutečně dobrá vůle.

Když ale 6. března 1890 přivezl Schieffelin do New Yorku 60 špačků, vůbec netušil, jaká katastrofa nastane.
Špaček je totiž mimořádně přizpůsobivý, ale také velmi agresivní druh ve svém životním prostoru.
Už v letech 1920-30 se rozšířili k Mississippi a před druhou světovou válkou dorazili až do Kalifornie.

Dnes je v Americe na 200 miliónů špačků, kteří ve velkých hejnech likvidují vše, kam doletí.
Jen v roce 2012 jich v US zabili na 1,2 miliónů a nestalo se vůbec nic.
Podcenění nebezpečných špačků mělo za následek havárii letadla, které se s hejnem srazilo 4.10.1960 v Bostonu. Zemřelo tehdy 62 lidí.

A tak hloupost, nadšení i naivita německého přistěhovalce způsobila neřešitelnou katastrofu, která dodnes přetrvává. A je varováním i pro dnešní společnost.

Co je tedy invazivní druh?
Za nepůvodní druhy rostlin a živočichů jsou označovány (viz např. § 5 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) druhy, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu.

William Shakespeare ve svých hrách a sonetech zmínil přes 60 druhů ptáků.
Nejčastěji se uvádí 60–65, což je více než u jakéhokoli jiného básníka té doby.
Ptáci u něj slouží k metaforám lásky, zrady, smrti, moudrosti, hlouposti, předzvěsti nebo krásy.

Výběr těch nejznámějších:

Orel (eagle) – symbol moci, královskosti, Jova („Jove’s bird“), velmi častý
Holubice / hrdlička (dove / turtle-dove) – láska, věrnost, mír
Slavík (nightingale) – krásný zpěv, noční láska, melancholie („Philomel“)
Špaček (starling) – zmíněn jen jednou (v Henry IV), ale slavný kvůli americké invazi
Sova (owl) – moudrost, ale i zlověstný symbol noci a smrti
Vrána / havran (crow / raven) – smrt, zlověstnost, bitevní pole
Skřivan (lark) – ranní zpěv, radost, „herald of the morn“
Labuť (swan) – krása, hudba, smrt (labutí píseň)
Kukačka (cuckoo) – nevěra, podvod, „cuckoo’s bird“
Sokol / raroh (falcon / peregrine falcon) – lovecký pták, rychlost, ušlechtilost
Drak / luňák (kite) – chamtivost, mrchožrout, nadávka
Kos / drozd (blackbird / ouzel-cock, thrush) – zpěv, příroda
Vrabeček (sparrow) – maličkost, „Philip Sparrow“, osud
Páv (peacock) – pýcha, marnivost
Pelikán (pelican) – oběť pro děti (krev z prsou)

The post Jak špaček obecný dovezený do Ameriky, z lásky ke Shakespearovi, způsobil katastrofu first appeared on Čítárny.

Jules Verne seděl u okna a třídil papíry. Ráno 9. března 1886 bylo ve francouzské Amiens klidné. Taková rána se dějí jen v malých městech: někde zaskřípaly dveře, v zahradě lenivě zakrákala vrána a na stole vychladla káva, na kterou se zapomnělo.

Na stole před ním ležely mapy oceánů, náčrty nějakých podivných strojů a dopis vydavateli. Verne rád si vymýšlel cesty. Do nebe, pod vodu, do středu Země.
Sám ale žil poměrně klidně.

Najednou se v předsíni ozvaly rychlé kroky.
“Strýčku”, řekl mladík, který vešel bez klepání. Byl to jeho oblíbený synovec Gaston.

Začátek rozhovoru byl obyčejný. Pak se stal neohrabaným. A nakonec těžkým.
Takové rozhovory vždy začínají tiše a končí náhle.
Mladík vytáhl revolver.
Výstřely zazněly krátce, téměř všedně. Jako když prudce zavřete dveře.

Verne se zhroutil do křesla. Druhá kulka ho zasáhla do nohy.
Po pár minutách už v domě byli lidé, lékař, hluk, vyděšené hlasy. Zranění nebylo smrtelné.
Ale od toho dne chodil Verne pomalu a kulhal, trpěl depresemi a melancholií.
Gaston strávil zbytek života v ústavech.

Tento tragický incident byl jedním z nejvýznamnějších zlomových bodů jeho života.
Ukončil jeho éru cestování a optimismu a přispěl k tomu, že Verne strávil posledních 19 let života jako chromý, melancholický a introspektivnější člověk.

Existuje velká shoda mezi literárními historiky a biografy, že incident v roce 1886 (spolu s úmrtím matky a vydavatele Hetzela ve stejném roce) přispěl k výrazné změně tónu a témat Verneovy tvorby.
Před rokem 1886 byly jeho romány převážně optimistické, plné dobrodružství, vědeckého pokroku a víry v lidskou genialitu.
Po roce 1886 se objevují temnější, pesimističtější a kritičtější prvky, zejména vůči zneužití techniky, tyranii, izolaci a selhání civilizace.

Tragédie se začíná projevovat v jeho dílech: 

Robur Dobyvatel (1886)
Zde je Robur vyloženě tyranský génius, který zneužívá svou techniku k ovládání světa. Na rozdíl od dřívějších hrdinů jako Nemo, kteří měli aspoň morální motivaci.

Pán světa (Master of the World, 1904)
Román je ještě extrémnější verze Robura; vynálezce se stává šíleným teroristou, který ohrožuje celý svět. Čistý pesimismus ohledně neovladatelné technologie.

Plovoucí ostrov (L’Île à hélice, 1895)
Satira na bohatou společnost, kde technika slouží jen luxusu a vede k destrukci a chaosu.

Zvláštní tragédie (Le Superbe Orénoque, 1898)
Vzdušná vesnice (Le Village aérien, 1902)
Oba romány jsou evidentně temnějším pohledem na kolonialismus, rasismus a selhání humanity.

A pokud jste četli jeho Nedokončené rukopisy, po smrti vydané synem Michelem, tak víte, že v nich ohledně pokroku lidstva nic optimistického už není.

Život je zvláštně uspořádaný.
Můžete obejít zeměkouli, ale pak, náhle během sekundy, po náhodném výstřelu se už nikdy neprojdete bez bolesti vlastní zahradou.

The post Proč Jules Verne vydává po roce 1886 knihy temné a pesimistické first appeared on Čítárny.

Jaroslav Foglar plnil své knihy představami o svých ideálech mužnosti, přátelství, slušnosti, zodpovědnosti. Jsou nadčasové ohledně morálky a určitě jsou dnes stále potřebné. Vztah k přírodě, sebevzdělávání, poznávání jsou další znaky jeho příběhů, které při enormním úpadku dnešních škol jsou dokonce velmi žádoucí.

Chci tím říct, že Foglar není v žádném směru zastaralý.
Neměnil bych ani těch pár slov, která se mohou zdát dnešním mladým čtenářům archaická. A to z jednoho prostého důvodu. Lehký archaismus patří k době, kdy kniha vznikala, protože i Foglar je svým způsobem historický exkurz, stejně jako stovky dalších dobrodružných knih.

A tady je zřejmě problém. Mnozí lidé mají potřebu přizpůsobovat klasická díla současným čtenářům. Prý aby jim rozuměli. Tvrdí oni.
Jenže nejde jen o opravy zastaralých výrazů, ale pod praporem neuchopitelné politické a genderové korektnosti, je třeba texty ohýbat, přepisovat smysl, vyvažovat jejich údajný genderový stereotyp a další neuvěřitelnosti.
Pokud na to nakladatel přistoupí, dopouští se nejen hrubé neúcty k dílu autora, ale také zásadního podrazu na čtenářích.
Bohužel je to čím dál viditelnější nešvar v české nakladatelské komunitě.

Kniha Hoši od Bobří řeky je jasně nastavena jako klukovský román.
O tom nelze diskutovat. Foglar psal knihu v dobách, kdy ještě panovala úcta k ženám a dívkám, a ty se podle toho chovaly a zálesáctví se vyhýbaly.
Proto progresivní genderové ilustrace naivní ilustrátorky Kuchynkove a její poznámky o chybějících děvčatech v knize etc. jsou mimořádně směšné až zoufalé.

Nemyslím, že je tam nějaký silný koncept mužství, který by bylo potřeba rozbíjet. Prostě tam jenom chybí holčičí postavy. Ve skutečném světě přece holky taky jezdí na tábory v lese jako kluci, loví bobříky a mají rády dobrodružné příběhy stejně jako kluci. Nevnímám knížku jejím obsahem a dějem vyloženě jako jen pro kluky. Snažila jsem se nakreslit co nejlepší ilustrace k příběhu o přátelství dětí a vztahu k přírodě. To, že jsem žena, z mého pohledu nehrálo žádnou roli, i když tuto skutečnost zdůrazňovalo už víc lidí.
Ester Kuchynková

Pokud pak jedním okem spočineme na ilustračních výtvorech, pak je zřejmá nejen technická nevyzrálost a nedostatek fantazie, ale hlavně nedostatek pochopení samotného díla.
Což je opravdu hrubý nedostatek.
Nelze totiž ilustrovat knihu autora jako úplně jinou knihu, což se Kuchynkove podařilo dokonale.
To, že takovou zrůdnost schválilo vedení Albatrosu je zarážející a chlapci a děvčata by se měli co nejdříve zamyslet, pokud chtějí navazovat na dřívější profesionalitu této, kdysi slavné redakce. A hlavně by se neměli obhajovat tím, že je jiná doba.

Je třeba si uvědomit, že obsah knih stejně jako slova mají svůj význam a měnit je jen proto, že máme pocity, není ani tak hloupé jako nesmírně stupidní.
Názory Kuchynkove silné připomínají svazácké výpotky za bolševika o tom, jak má vypadat uvědomnělý socialistický člověk,  jak se má chovat a myslet. Jedná se evidentně o prosazovaní tendenčních pocitů, které mají změnit zásadním způsobem význam slov v celé společnosti.

Např. když se někdo zeptá, kde je psáno, že v americké organizaci Boys Scouts by neměly být holky, pak by se měl zamyslet nad samotným názvem, kde je přímo dané, komu je organizace určena, a nesnažit se měnit něco, co má svou historii, tradici jen pro nějaký pocit té jediné pravdy.

Stejně tak Foglarovy knihy jsou o klucích, o mužském elementu, a tak by to mělo zůstat. A jakékoliv podsouvání genderových stereotypů a jiných blbin do generacemi uznávaného kultovního textu je prostě zrůdnost. A to by v redakci Albatrosu měli vědět.

Jinak se tím otevírá Pandořina skříňka, že pocit může být nadřazený právu, biologické danosti i zdravému rozumu.
Stačí ho jen správně medializovat a prosazovat, i když stejný názorový pocit zastává procento vygumované populace.

The post Foglar a Hoši od Bobří řeky, pomýlený Albatros a genderové zrůdnosti ilustrátorky Kuchynkové first appeared on Čítárny.

Existuje konspirační teorie, že Alexander Puškin (6. 6. 1799  – 10. 2. 1837) svou smrt v souboji fingoval a tajně se odstěhoval do Francie, kde pak psal jako Alexandre Dumas (1802-1870).

Z jakého příběhu se vychází?
Alexandr Puškin byl smrtelně zraněn při duelu 27. ledna 1837 a hned po jeho smrti se ve Francii objevil nějaký Dumas, také Alexandr a také básník. Kromě vnější podobnosti se podobali i stylem a chováním.

Pohřeb Puškina byl zvláštní. Místo smuteční bohoslužby se čtyřikrát změnilo, rakev byla zavřená, kolem stáli vojáci.
Novopečená vdova prý ani nepřišla na pohřeb. K hrobu manžela přišla až o rok později.
Během druhé světové války byl pomník vyhozen do vzduchu a při jeho obnově byly v kryptě nalezeny dvě lebky a množství kostí, což popsaly překvapené služby KGB.

Na toto téma existuje řada textů a diskusí, které oba autory srovnávají v oblasti životního stylu, duely, žen, rychlosti psaní, afrického původu apod.

Nejznámější a nejrozšířenější je srovnání v oblasti jejich afrického původu.
Oba autoři měli africké předky.
Puškinův pradědeček byl černoch Abram Gannibal na carském dvoře.
Dumasův otec byl syn černošské otrokyně z Haiti.
Téma se objevuje v Dumasově cestopise Voyage en Russie (pdf) (1858–1859), kde sám Dumas píše o Puškinovi a jeho genealogii velmi podrobně.

Nejrelevantnější akademická studie na toto téma je článek:
„The Past Recaptured: Dumas Takes on Pushkin’s Genealogy“ (European Romantic Review, 2018)
Autorka zkoumá, jak Dumas využívá Puškinovu rodovou historii k vlastní sebelegitimizaci.

Jaké jsou skutečné paralely?
Oba géniové jsou „zakladatelé“ národního románu ve svých zemích.
Puškin vynikal v próze a ve veršovaném románu.
Alexandr Dumas vynikal v historickém a dobrodružném žánru.
Oba byli velmi plodní, psali rychle a mají dodnes obrovský vliv na popularizaci čtení.

Puškin a Dumas. Dva geniální autoři, kteří se nikdy nepotkali.

Puškin i Dumas měli mimo jiné i komplikované vztahy k tehdejší moci.

Puškin a carové.
Puškin neměl k carovi Alexandru I. pozitivní vztah. Napsal o něm nelichotivé epigramy “Óda na svobodu”.
Další car Mikuláš I. nechal Puškina přivézt z exilu do Moskvy. Proběhla dlouhá soukromá rozmluva.

Car se zeptal: „Co byste dělal, kdybyste byl v Petrohradě 14. prosince?“
Puškin odpověděl upřímně: „Stál bych na Senátním náměstí s přáteli.“
Car Mikuláš mu za upřímnost odpustil exil, vrátil ho do společnosti a prohlásil:
„Od nynějška budu já sám vaším cenzorem.“

Mikuláš I. považoval Puškina za nejchytřejšího v říši.
Přesto i Mikuláše Puškin velmi skrytě kritizoval ve své mimořádně geniální poémě Měděný jezdec.

Dumas a Napoleon III. 
V 60. letech 19. století Dumas napsal trilogii o Napoleonovi (např. Napoléon Bonaparte ou Trente ans de l’histoire de France), kde velmi kriticky zpracovával postavu Napoleona I. – a nepřímo tím útočil i na „napoleonskou legendu“, kterou Napoleon III. aktivně podporoval a využíval k legitimizaci své vlády.

The post Stal se Puškin po smrti Dumasem? Bezesporu zajímavá konspirační teorie first appeared on Čítárny.

Tajemný Vojnichův rukopis. Věděli jste, že existuje kniha, kterou dosud nikdo nečetl? Nikdo totiž nerozluštil v jakém písmu či kódu je napsána.

Vojnichův rukopis (Voynich manuscript) je jednou z největších záhad historie knih a kryptografie. Jedná se o ilustrovaný rukopis z počátku 15. století (radiokarbonová datace pergamenu ukazuje období 1404–1438), napsaný neznámým písmem (nazývaným „Voynichese“) v neznámém jazyce nebo šifře.

Vojnichův rukopis obsahuje přibližně 240 stran.
Původně možná až 272, některé chybí a přibližně 35 000 slov, přísná pravidla psaní a opakující se fráze. Rozměry asi 23,5 × 16,2 cm.
Text je psán zleva doprava, slova vypadají strukturovaně, ale nedávají smysl v žádném známém jazyce.
Vědecký nebo magický text v neidentifikovaném jazyce, zašifrovaný, zřejmě založený na římských minuskulích; někteří učenci se domnívají, že text je dílem Rogera Bacona, protože se zdá, že témata ilustrací představují témata, o nichž je známo, že Bacona zaujaly (viz také Provenience níže.)

V knize se objevují:

Neexistující rostliny
Zhruba polovina ilustrací ukazuje rostliny, které neodpovídají žádné známé botanice. Některé mají kořeny připomínající zvířata nebo lidské orgány, listy vypadají jako hybridy reálných druhů, ale žádná přesná shoda. Jedna teorie říká, že šlo o vymyšlené léčivé byliny pro alchymii, jiná o symboliku.
Ženy v koupelích a trubkách
Nejpodivnější část: nahé ženy (často s korunami nebo vlasy ve tvaru hvězd) stojí v zelených bazénech propojených složitými trubkami. Vypadá to jako středověká sauna, gynekologický diagram, alchymistický proces destilace nebo dokonce raná představa o krevním oběhu. Tato sekce se nazývá „balneologická“ nebo „biologická“.

Dále jsou zde astronomické a astrologické diagramy, hvězdy, zvěrokruhy. Záhadné diagramy připomínající mapy nebo alchymistické schémata.

Vojnichův rukopis a nejstarší známí majitelé:

Pravděpodobně spojen s pražským prostředím – alchymista Georg Baresch (17. století), pak Jan Marek Marci, který ho poslal Athanasiovi Kircherovi.
Možná souvislost s císařem Rudolfem II. (který ho prý koupil za 600 zlatých dukátů a věřil, že je od Rogera Bacona).
V roce 1912 ho koupil polsko-americký obchodník s knihami Wilfrid M. Voynich od jezuitů v Itálii (odtud název).
Poté přešel do rukou sběratele Hanse Krause a od roku 1969 je uložen v Beinecke Rare Book & Manuscript Library na Yaleově univerzitě (USA).
Yale ho plně zdigitalizoval a je volně dostupný online k prohlížení.

Historii četných pokusů o rozluštění rukopisu lze nalézt ve svazku upraveném R. S. Brumbaughem, The Most Mysterious Manuscript: The Voynich “Rogerarisu Bacondale” (CipherinoRoger, Bacondale) 1978).

Nejnovější průlom (listopad 2025 – leden 2026) – Vědec a novinář Michael A. Greshko publikoval v časopise Cryptologia studii o tzv. Naibbe cipher.
Jde o historicky reálnou šifru z 15. století inspirovanou italskou karetní hrou Naibbe + kostkami. Když vezmeš normální latinský nebo italský text a zašifruješ ho tímto systémem, výsledek má statistické vlastnosti (frekvence znaků, délky „slov“, opakování) velmi podobné Voynichese.

Nejde sice o rozluštění, ale ukazuje, jak mohl někdo v renesanci ručně vytvořit takový text – bez počítačů, jen s kartami a kostkami.
Mnoho médií to teď označuje za „nejlepší dosud vysvětlení mechanismu vzniku“.

Cena za rozluštění
V roce 1969 nabídl kryptolog William Friedman 100 000 USD za správné rozluštění.

The post Vojnichův rukopis. Tajemná kniha, kterou nikdo nečetl first appeared on Čítárny.

V rozhovoru s kyjevskou tiskovou agenturou Interfax (Ukrajina) koncem května 2022 Oleksandra Kovalová, ředitelka Ukrajinského knižního institutu (UBI), odhadla, že je třeba odstranit z veřejných knihoven více než 100 milionů kopií „knih propagandy“, včetně ruských klasiků od Alexandra Puškina po Lva Tolstého a Fjodora Dostojevského.
To je zhruba polovina knihovnického fondu!!
Taková zrůdná cenzura byla naposledy za nacistického Německa.

Kovalová v průběhu rozhovoru jasně řekla, že v první fázi čistky se odstraní „ideologicky škodlivá literatura vydávaná za sovětských časů… stejně jako ruskou literaturu s protiukrajinským obsahem”. To bude dokončeno do konce roku 2022.

Ve druhé fázi by byly „zabaveny“ knihy ruských autorů vydané po roce 1991.
Byly by „také různých žánrů, včetně dětských knih, romantických románů a detektivek“.

Aby si nikdo nespletl hluboce reakční charakter projektu, Kovalová se snažila zařadit klasiky ruské literatury mezi knihy, které mají být zakázány. Spisovatelé a básníci jako Alexandr Puškin a Fjodor Dostojevskij, jak tvrdila, položili základy „rusky mluvícího světa“ a „ruského mesianismu“. Takže paradoxně by mělo dojít i na Solženicyna.

„Je to opravdu velmi škodlivá literatura,“ pokračovala Kovalová podle Interfaxu, která může „ovlivňovat názory lidí.
Proto můj osobní názor je, že tyto knihy by měly být odstraněny také z veřejných a školních knihoven.“ Pravděpodobně by měli zůstat v univerzitních a výzkumných knihovnách, „aby je mohli číst akademici studující kořeny zla a totalitarismu…”

Ukrajinští ideologové stáhli z ukrajinských knihoven od roku 2022-2024 jedenáct milionů knih v ruštině.

Zástupkyně předsedy Výboru Nejvyšší rady pro humanitární a informační politiku, představitelka strany Sluha lidu Jevgenija Kravčuková informovala, že od listopadu 2022 bylo z ukrajinských knihoven staženo 19 milionů knih vydaných v sovětském období nebo v ruštině. Z toho 8 milionů knih ze sovětského období v ukrajinském jazyce.

Kravčuková uvedla, že výbor doporučuje knihovnám odepsat knihy autorů, kteří podporují jednání Ruska na Ukrajině. Vyjádřila politování nad tím, že 44 % knih v knihovnách je v ruštině. Jinými slovy, nacionalistku ze Zelenského strany neuspokojuje ani to, že počet knih v jazyce Puškina, Lermontova a Turgeneva nedosahuje ani polovinu, přestože více než polovina ukrajinského obyvatelstva denně nebo pravidelně komunikuje v ruštině, a proto ruštinu nelze považovat za cizí jazyk pro Ukrajince. Více

Začátkem června 2022 náměstek ministra školství Ukrajiny Andrij Vitrenko oznámil, že ministerstvo přijalo rozhodnutí vyloučit Tolstého Vojnu a mír  ze školních osnov!
Tyto informace otočil o pár dní později bývalý švédský ministr zahraničí Carl Bildt, který 21. května 2022 zveřejnil tweet ve kterém naopak odsoudil Rusko za pálení ukrajinských knih.

Evidentně falešné obvinění mělo odvést pozornost od ukrajinské zrůdnosti, které je v každé skutečné demokratické zemi považováno za barbarské.

Z projevu Josepha Goebbelse během pálení více než dvaceti tisíc židobolševických knih 10.5. 1933 v Berlíně, tak jak jej přednesl k jásajícímu davu čítajícímu více než 100 000 lidí:
„Děláte dobře, když dnes házíte do ohně tyto oplzlosti z minulosti. To je mocný, obrovský a symbolický čin, který ukáže celému světu, že starý duch je mrtev. Z tohoto popela vstane fénix nového ducha.“

Od druhé světové války jsme nebyli svědky ničení knih v takovém rozsahu, jaké provádějí ukrajinští ideologové jediné pravdy.

Vzdělaní lidé ví, že veřejné pálení knih začalo v Německu v květnu 1933. Seznam pronásledovaných německy mluvících autorů byl rozsáhlý, včetně Alberta Einsteina, Friedricha Engelse, Sigmunda Freuda, Franze Kafky, Karla Marxe, Rosy Luxemburgové, Ericha Maria Remarqueho, Bertolta Brechta, Waltera Benjamin, Joseph Roth, bratři Mannové, Franz Wedekind a mnoho dalších.
Při prvních akcích byly spáleny desítky tisíc svazků ze seznamu přibližně 4 000 titulů.
Zařazena byla i díla francouzských, britských, irských, amerických, ruských i českých autorů. Jako např. Henri Barbusse, André Gide, Joseph Conrad, DH Lawrence, James Joyce, Oscar Wilde, Theodore Dreiser, Jack London a F. Scott Fitzgerald, Karel Čapek…

Jak to udělají ukrajinští ideologové s autory, kteří mají ukrajinské kořeny nevíme. Ale pokud psali rusky, pak asi zmizí i Gogol, Majakovskij, Bulgakov, Achmatovová etc.

RASISMUS JE DISKRIMINACE A PŘEDSUDKY S LIDMI NA ZÁKLADĚ JEJICH RASY NEBO ETNICITY.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rasismus

Tady bychom měli připomenout, že ukrajinská vláda se na půdě OSN nepostavila proti nacismu a propagaci nacistických symbolů.
PRO byla většina států světa. PROTI byla Ukrajina a USA.
Hlasování v OSN 16. prosince 2021. Rezoluce, která odsuzuje oslavování nacismu a nacistických symbolů.
Rezoluce OSN A/76/460 DR 1 a tabule hlasování

Toto vše jen jen pokračování procesů, které začaly už po roce 2014, kdy byla na Ukrajině zakazována celá ruská kutura!
Ukrajina cenzuruje stovky umělců včetně spisovatelů. Český mainstream od roku 2015 hrdě mlčí

ZÁKAZ RUSKÉHO JAZYKA 2019
Nejvyšší rada Ukrajiny ve čtvrtek přijala v dubnu 2019 zákon o ukrajinštině jako státním jazyce.
Zavazuje každého občana mluvit ukrajinsky a omezuje používání některých jazyků, včetně ruštiny.
Zákon např. stanoví, že všechny počítačové programy prodávané na Ukrajině musí mít rozhraní v ukrajinštině a/nebo angličtině, případně v jiném jazyce EU. Ruština není povolena.
Rusky mluvící Ukrajince je třeba trestat, pronásledovat, šikanovat a nedovolit jim ani otevřít ústa.
Larisa Nicoj v tv NewsOne

V Kyjevě byl říjnu 2022 odstraněn pomník A. S. Puškina, který byl postaven roku 1899 z osobních darů učitelů a žáků Kyjevsko – perčerského gymnázia.
Taková zrůdná pitomost se už ani nedá komentovat!

Ahoj, som Patrick Rivell z ABC News. Sme v Kyjeve, v jednom zo závodov na spracovanie odpadového papiera, kde sa teraz budú ničiť stovky ruských kníh.
Ako vidíte, títo ľudia ich hádžu do vedra a potom sa premenia na papierovú kašu.
Tu je niekoľko zväzkov Tolstého, kníh o víťazstve ZSSR v druhej svetovej vojne, kníh o sovietskych tankoch.

To všetko je iniciatíva kníhkupectva v centre Kyjeva, kam obyvatelia prinášajú ruské knihy na recykláciu, pretože ich už nechcú vidieť doma. Tu nebudú len zničené, ale podľa nich sa premenia na niečo užitočnejšie. Toto je veľmi živý symbol odmietania ruskej kultúry zo strany Ukrajiny.”

VIDEO t.me/zvedavec_news/542

V Dněpru byl v prosinci 2022 ukrajinským vedením odstraněn památník ruského vědce Michaila Lomonosova (1711-1765) před Národním historickým muzeem.
Jen v prosinci 2022 město Dněpr odstranilo bustu básníka Alexandra Puškina, Oděsa strhla pomník Kateřiny Veliké a starosta Kyjeva Vitalij Kličko oznámil, že se změní dalších 30 názvů silnic.
Města po celé Ukrajině od začátku konfliktu s Moskvou v únoru 2022 odstraňují pomníky ruským postavám a přejmenovávají ulice v rámci politiky tzv. „derusifikace“.
Ačkoli „dekomunizační“ legislativa zahájila odstraňování soch z rusko-sovětské éry už v roce 2015.

Michail Vasiljevič Lomonosov (1711—1765)
byl ruský polyhistor, vědec a spisovatel, který významně přispěl k literatuře, vzdělání a vědě. Velký experimentátor v mnoha dalších oborech.
Byl iniciátorem založení univerzity v Moskvě, která na jeho počest byla později nazvána Lomonosovova univerzita.
Mezi jeho vědecké úspěchy lze zařadit formulaci obecného zákona zachování hmotnosti a pohybu z roku 1748, o rok dříve přišel s myšlenkou, že podstatou tepla je pohyb malých částeček. Vydal 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horatia a Senecy.
Video odstraněno!

Radnice v ukrajinské metropoli Kyjev uvalila 13.7. 2023 moratorium na veškeré veřejné využívání ruskojazyčných „kulturních produktů“. Zákazu podléhají knihy, hudba, filmy i divadelní či cirkusová představení.
“Jednou a navždy musí být ruský kulturní produkt na území hlavního města Ukrajiny s konečnou platností omezen,”
řekl městský poslanec Vadym Vassylčuk z národně-liberální strany Holos (Hlas).
Zpráva agentury DPA 13.7. 2023.

Ukrajinští ideologové v Užhorodě v listopadu 2023 oznámily odstranění portrétu skladatele Petra Čajkovského z fasády hudební školy v rámci politiky „derusifikace“, exprezident Juščenko požadoval, aby Repin a Čajkovskij byli odvezeni z Ruska.
Ukrajina musí zpochybnit příslušnost mnoha slavných historických osobností k ruské kultuře a vědě.
Uvedl to Juščenko při prezentaci znovu vydané knihy Leonida Kučmy „Ukrajina není Rusko“.

„Jak zajistit, aby se ti, kteří se přidají k ukrajinské věci, vrátili domů? Například. Jak přivést Čajkovského domů? Kdo vždy tvrdil: z rodiny Čajků, kozácké rodiny. Přivést zpět Repina – prvního malíře Ruska, nejdražšího malíře Ruska? Který i po své smrti požádal město, kde byl pohřben, aby se jmenovalo Čuguevského hrobka,“
/Juščenko

Také požadoval, aby Anna Achmatova, Pavel Korolev atd. byli považováni za ukrajinské postavy.
“Desítky tvůrců, naproti kterým, když půjdete do encyklopedie, budou: “Ruský skladatel”, “Ruský umělec”, “Ruský filozof”, “Ruský botanik”, Rus, Rus, Rus… Neměli bychom smířit se s tím. Tato jména jsou autority světa! Pokud budou správně napsány, budou fungovat pro naši historickou věc,“
/Juščenko

V zimě 2024 ukrajinští neonacisté sundali dokonce sochu Vladimira Vysockého v Oděse.
Vysockij byl dlouho na seznamech „ruských idolů 20. století“ na druhém místě, hned za Jurijem Gagarinem.
Byl asi nejoblíbenějším lidovým umělcem. Byl v mnoha směrech komplikovaná osobnost, ale zůstal až do morku kostí Rusem a rozhodně se nebál kritizovat sovětský režim.

V rozhovoru se západními novináři jednou odpověděl na jednu provokativní otázku, tykající se sovětského režimu:
„Mám stížnosti na úřady své země, ale rozhodně o nich nebudu diskutovat s vámi.”
Vladimír Vysockij. Zastavená hvězda, která stále svítí napříč časem

V Kyjevě byl v lednu 2025 demontován památník slavnému ruskému fyziologovi a držiteli Nobelovy ceny Ivanu Pavlovovi.
Zástupci kyjevského magistrátu odůvodnili svůj krok tím, že postava ruského vědce byla prý spojená s imperiálními narativy a že politika derusifikace musí pokračovat i dál.

V dubnu 2025 v Oděse nějaký mimořádný primitiv vylezl na pomník Alexandra Puškina, nasadil na bustu smyčku a připevnil cedulku „Hledá se buldozer“.
Jen na doplnění: Pomník Alexandra Puškina je světovým kulturním dědictvím, je chráněn UNESCO.
Pomník byl postaven v letech 1887-1889 z darů obyvatel města!!!!!

The post Ukrajinští ideologové zakazují ruštinu, barbarsky likvidují ruské knihy Puškina, Bulgakova, Dostojevského… first appeared on Čítárny.

Kniha mého srdce 2009. Zpočátku nadšený, ale už během celé soutěže se naplňovaly moje obavy, že nejde o knihy, že nejde o propagaci čtenářství a vzdělávání, ale jakýsi pochybný projekt managerů ČT v honbě za úspěchem a kteří tímto projevili svoji trapnou neschopnost naplňovat požadavky veřejnoprávní televize.

To, mimo jiné potvrzuje i fakt, že sám projekt je kompletně přejatý, jakoby ve zmíněném médiu nebyly mozky vymyslet podobnou soutěž… a lepší.
A tak rádoby vtipný skeč s Jaroslav Duškem žeroucí knihy, chápu jako výmluvný důkaz toho, o čem soutěž byla.

Určitě jste si všimli i vy, že mezi vítěznými tituly, které by měly být dobrými knihami se neobjevili čtiví velikáni naší literatury
jako je Karel Čapek, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, ale jakýsi brak o upírech, protože zrovna v kinech běžel nějaký film, Babička Němcové, kterou nikdo nečte, Foglar, protože skautů je u nás půl miliónu nebo zprofanovaný a průměrný Potter.
Na druhé straně aspoň potěší pozornost věnovaná geniální a světové knize Haškův Švejk či první místo Saturnina, i když zrovna ten vyhrál díky filmu a ne knize samotné.

Tím chci říct, že knihy nemůžeme srovnávat s tupými blondýnkami, které si říkají Miss a nemůže s nimi dělat ty samé věci.
Je to smutné, když forma je pro nás přednější jak obsah.
Když naše mozky, převálcované reklamou a zvykem, nejsou schopny samostatného logického myšlení.
Kdy začínáme věřit všemu, čemu věří většina.
Když začínáme být stádo bez vlastního názoru.
Když jsme schopni jakoukoliv formou podvádět, jen abychom zvítězili naším titulem, protože je to obchod a tak je to správné a tak to musí být.

Taky si myslím, že knihy nejsou jen zbožím, ale jedinečným odkazem našich předků o životech minulých, o našem chování a našich snech.
Databáze našeho kolektivního myšlení. Knihy jsou základem vzdělávání každé rozumné společnosti, která je schopna myslet a která ví jaké priority jsou důležité, aby přežila nejen stávající generace, ale i generace další. Málokdo si uvědomuje, že bez schopnosti uchovávat informace v knihách, bez schopnosti vzdělávat děti i sebe sama bychom ještě žili v době kamenné.

Soutěž Kniha mého srdce nás znovu ubezpečila,
že naše základní priority se pomalu vracejí k myšlení lidí bez vzdělaní, žijící ze svých pudů, přežívající v konzumu.
Vracíme se pomalu ale jistě zpět ke svým kořenům, abychom knihy jednou požívali k tomu, co nám předvedl Jaroslav Dušek v reklamním spotu.
Abychom jako cvoci propagovali na youtube knihy ve stylu: Tento týden jsem přečetla 7 knih a pak lidem přečtou záložky.

Někdo říká, že je lepší dělat něco než vůbec nic.
Nemyslím, že je to úplně smysluplný názor, zvláště když takové dělání nemá žádný směr, ale jen a jen cíl. Bláhový, hloupý, o ničem, stejně jako tento projekt.

Kniha mého srdce
byla multimediální čtenářská anketa o nejoblíbenější knihu českých čtenářů, kterou v roce 2009 organizovala Česká televize. Šlo o formát pořadu, který vytvořila britská BBC pod názvem The Big Read.

The post Kniha mého srdce. Davová psychóza v přímém přenosu. Vzpomínáte? first appeared on Čítárny.