Je všeobecně známo, že Alexandr Puškin (6.6. 1799 – 29.1. 1837) byl velmi svérázný člověk, zvláště ve společnosti, které si nevážil. K nejskandálnějšímu incidentu Puškina došlo během jeho exilu na jihu, v Jekatěrinoslavi (nyní ukrajinské město Dněpr, v sovětských dobách – Dněpropetrovsk).

Místní vysoká společnost se k Puškinovi chovala s obdivem, ale tento pocit nebyl opětován – Alexandra Sergejeviče jeho exil vážně podráždil.
Puškin nicméně přijal pozvání na večeři s guvernérem.

Na recepci se „naše všechno“ obléklo podle nejnovější módy – až na jeden kus oblečení. Puškin se objevil v kalhotách z nejprůsvitnější látky – mušelínu – ale neobtěžoval se pod kalhoty obléknout si spodní prádlo. Vzhledem k tomu, že většinu shromážděných tvořily prominentní dámy a jejich dcery, básníkův vzhled je zmátl.

Z pamětí Andreje Fadejeva, vedoucího kanceláře Správcovského výboru kolonistů:

„Puškin měl na sobě průhledné mušelínové kalhoty bez spodního prádla! Jen guvernérova žena, paní Šemiotova, rozená kněžna Gedroitsová, stará přítelkyně matky mé ženy, extrémně krátkozraká, si této zvláštnosti nevšimla.

Byly tam také její tři dcery, mladé dívky. Moje žena jí tiše poradila, aby mladé dámy z obývacího pokoje odvedla, a vysvětlila jí nutnost takového odchodu.

Paní Šemiotová jí nedůvěřovala a nepřipouštěla ​​možnost takové neslušnosti, a tak ji ujistila, že Puškin má na sobě jen letní kalhoty bílé, tělové barvy; Nakonec, vyzbrojena lornětem, potvrdila hořkou pravdu a okamžitě poslala své dcery z místnosti.

To byl rozsah demonstrace, ačkoli všichni byli pobouřeni a v rozpacích, ale snažili se předstírat, že si ničeho nevšimli. Majitelé mlčeli a jeho žert se vydařil bez problémů.“

 Alexandr Puškin, z dopisu Petru Vjazemskému.
„Abych mohl vydat Oněgina, tak musím sednout na prdel, to znamená, buď sníst rybu, nebo sednout na prdel a psát. Dámy chápou toto přísloví v opačném smyslu.“

Z deníku Alexandra Puškina / 8. ledna 1835
Diamanty a drahé kameny byly nedávno za nízkou cenu. Nikdo je nepotřeboval. Poté, co jsem koupil diamanty Natálie Nikolajevny, které byly zastaveny v moskevské zastavárně, jsem byl nucen je znovu zastavit v soukromých rukou a odmítl jsem je prodat za almužnu. Dnes se dozvídám, že cena diamantů opět vzrostla. Jsou povoláni do kanceláře, a to z tohoto důvodu.
Nedávno car nařídil knížeti Volkonskému, aby mu z jeho kanceláře přinesl nejdražší tabatěrku. Nenašel jsem nic dražšího než 9000 rublů. Kníže Volkonský přinesl tabatěrku. Císař ji shledal poměrně chudou. „Nic dražšího není,“ odpověděl Volkonskij. „Jestli ano, nedá se nic dělat,“ odpověděl panovník. „Chtěl jsem ti dát dárek, vezmi si ji pro sebe.“ Představte si tvář starého bručouna. Od té doby začali požadovat diamanty. Teď je kancelář plná tabatěrek v hodnotě 60 000 rublů.“

Puškin a car Mikuláš I.:
Koluje taková historka. Jednou se ho car Nikolaj Pavlovič v důvěrném rozhovoru zeptal:
“Puškine, kdybys byl v Petrohradu, zúčastnil bys se 14. prosince?” (14. prosince 1825 vypuklo v Rusku povstání děkabristů v Petrohradě)
“Nevyhnutelné, pane!”, odpověděl Puškin: “Všichni moji přátelé byli ve spiknutí a bylo by pro mě nemožné je nechat na pokoji. Jedna absence mě zachránila a děkuji za ni nebi.”

Tato přímá a upřímná odpověď cara velmi potěšila. Car Mikuláš I. totiž v Puškinovi rozpoznal sílu básnického génia, který vyžaduje růst a svobodu.
„Už jsi dost blbnul,“ poznamenal car, „doufám, že teď budeš rozumný a už se nebudeme hádat. Posílejte mi všechno, co napíšete: odteď budu vaším cenzorem.”

Téhož večera, na plese pořádaném francouzským vyslancem maršálem Marmontem, řekl car Mikuláš I. hraběti D. N. Bludovovi:
“Víš, že jsem dnes mluvil s nejchytřejším mužem v Rusku? S Puškinem.”

Puškin a karty
Už na Carskoselském lyceu se Puškin začal zajímat o karty , kde na večerních salonech hrál karty a sledoval společenské hry.
Během svého prvního exilu na jihu (1820–1824) si vypěstoval vážnou vášeň pro hazardní hry. Bankovní, stos a ecarte hry vedly k rvačkám, soubojům a velkým ztrátám.

V roce 1826 v Moskvě málem ztratil pátou kapitolu Evžena Oněgina. Během hry s Alexandrem Zagryazhským, tchánem svého bratra Lva, Puškin vsadil nové sloky a soubojové pistole , ale peníze se mu podařilo získat zpět až na poslední chvíli. Taková rizika pro něj nebyla neobvyklá.

V roce 1829 se Puškinovo jméno již objevovalo na policejních seznamech moskevských hazardní hráčů. Mezi 93 lidmi byl uveden pod číslem 36 s poznámkou „známý provozovatel bankomatu v Moskvě“.

Puškin a jeho předci
“Mezi předky velkého básníka A.S. Puškina je 12 svatých v přímé linii a 30 v bočních větvích! Mezi přímými předky Alexandra Sergejeviče jsou svatí rovnoapoštolští velkoknížata Vladimír a Olga, svatý blahoslavený kníže Alexandr Něvský, svatý kníže Rostislav, svatý kníže Mstislav Veliký, svatý kníže Michail Černigovský a svatá kněžna Anna Kašinská, svatí knížata Petr a Fevronie (v schema David a Eufrosinie), a také čtyři carské rody: Rurikovci, Byzantská císařská dynastie, polští a dánští králové; jeho potomci se pak spojí s carským rodem Romanovců a anglickou královskou rodinou.

Celkově je známo více než 3000 předků velkého básníka, mezi nimiž jsou kníže Dmitrij Požarskij, proslulý vojevůdce Kutuzov, známý historik Tatiščev, básníci Kantemir a Venevitinov, rod Puškinů se prolíná s rody Gogola a Tolstého, skladatele Musorgského a Rachmaninova.”

Z knihy “Ruské slunce. Nová tajemství ruského slova”.

Puškin je chodící vysvětlující slovník
Filologové odhadují Puškinovu slovní zásobu na 21,2 tisíce slov. Toto je v menším měřítku a založeno pouze na jeho dílech. V životě zřejmě používal ještě více slov.
Je to hodně?
Slovní zásoba moderního Rusa se v průměru pohybuje od 6 do 15 tisíc slov. Navíc 15 tisíc je už člověk na úrovni profesora.
Ale v běžném životě si vystačíme s pouhými 500 slovy!

Kde Puškin vzal tak bohatou slovní zásobu?
Zdrojem poznání jsou knihy v různých jazycích. Puškin znal sedm cizích jazyků a neustále studoval všechny slovanské jazyky. Snadno přizpůsoboval cizí slova ruskému stylu a ochotně vzkřísil staré slovanské pojmy.

Víte, že Puškin zbožňoval ženy a ony mu to oplácely?
Jak se to stalo? Historie o tom mlčí. Víme jen, že od raného dětství se kamarádil nejen s chlapci z nevolnictví, ale také s dívkami své babičky Marie Alexejevny ve vesnici Zacharovo. A pak – bum! Gymnázium! A všude jen chlapci a muži. Z toho vznikl pocit rozporu a rebelství. Proto jsou Puškinova erotická a alkoholická lyrika sestra jeho revoluční lyriky! A pak vše smířil patriotismus a krajinná lyrika…

Titulní foto:
Pjotr Končalovský namaloval Puškinův portrét k Puškinovu jubileu v roce 1937.
Dílo bylo vystaveno na samostatné výstavě a okamžitě se stalo středem pozornosti a nebývalé kritiky.
Jde o to, že Končalovský zobrazil velkého básníka přímo v posteli v tvůrčí inspiraci a bez kalhot, v noční košili. Bylo známo, že takto Puškin tvořil v Michajlovském. A často nevstal z postele až do večeře.

The post Alexandr Puškin. Geniální básník a ve společnosti showman v mušelínu first appeared on Čítárny.

Když jsem byl kdysi v Sovětském svazu, byl jsem opravdu překvapen vzděláním mnoha lidí. O knihách jste se klidně mohli bavit s řdičem autobusu, kdekdo hrál na nějaký hudební nástroj a při diskusích o čemkoliv bylo znát u většiny lidí kvalitní všeobecné vzdělání a rozhled. Proto nepřekvapí, že ani Gagarin absolvent technické škol, měl docela slušné humanitní vzdělání a znal i poezii. Ta je koneckoců v Rusku i dnes mnohem populárnější jak v Evropě nebo v severní Americe.

Zveřejňujeme neznámý rozhovor Olega Kudenka / Svět knih. 1961. č. 8. S. 7–8.

Juriji Alexejeviči, co čtete a jaké knihy jste si oblíbil?

„Odpovědět na vaši otázku,“ říká Jurij Gagarin, „není tak snadné, protože jsem nikdy neupřednostňoval žádného autora ani jednu knihu. Myslím si, že čím více bude člověk číst dobré knihy, tím bude moudřejší, sečtělejší, vzdělanější. Samozřejmě je nemožné číst knihy všech dob a národů v jednom lidském životě. Proto je pravděpodobně každý člověk omezen na nezbytné minimum.

Už dávno jsem se rozhodl, že si musím znovu přečíst všechny ruské klasiky, nejlepší díla moderních spisovatelů, sovětských i zahraničních. Musím říci, že i když s obtížemi, tento úkol zvládám. Snažím se každý den strávit alespoň hodinu čtením knihy. Upřímně řečeno, poslední dobou se musím více zabývat speciální literaturou, ale přesto se snažím beletrii číst pravidelně.

Čtení dobré knihy není jen příjemný, rozumný odpočinek. Kniha je přítel, rádce. To je zdrojem mnoha dobrých myšlenek, pocitů a znalostí. A někdy je těžké určit, kterou knihu a proč milujete víc. Ve stejném věku, ve stejném prostředí – jako jedna věc; člověk roste – mění se jeho názory, představy, okolnosti života – a potřebuje další knihy.

Tak to bylo se mnou. Vezměte si například poezii.
Jako dítě jsem nadšeně četl Puškina a Lermontova. Ale pak jsem poznal Shakespeara a Majakovského.
Puškin byl stále můj oblíbený básník, ale uvědomil jsem si, že nemohu soudit poezii bez studia jiných básníků.
Hamleta jsem četl několikrát. A byl jednoduše šokován tím, jak jsou lidé v této hře zobrazeni; zdá se, že věříte, že skutečně žili, vidíte je, slyšíte jejich hlasy.

Nyní o Majakovském.
Tohoto velkého sovětského básníka jsem si osvojil postupně. A čím víc to čtu, tím víc se mi to líbí. Básně a básně se obzvláště líbily: „Dobrý!“, „Vladimir Iljič Lenin“, „Nahlas“, básně a eseje o Americe, „Básně o sovětském pasu“. Bolševická vášeň, bohatost obrazů, zvláštní poetická síla a řekl bych revoluční duch, „budovatelská a rebelská síla“ jsou v jeho básních.

Mám rád pravdivé básně A. Tvardovského, zvláště pak tu označenou Leninovou cenou “Za dálku, dálku.” Toto je báseň o našem životě, o osudu lidí. Mám rád i básně K. Simonova.

Nechtěl bych své literární zájmy odkládat na polici, – směje se Gagarin, – ale když už jsem řekl o poezii, zřejmě je třeba říci o próze. Kromě toho bych chtěl učinit výhradu, že každý člověk má svůj vlastní vkus a nemyslím si, že mám právo soudit spisovatele a knihy. Nejsem kritik. Jsem pilot. Takže můžu mluvit jen o tom, co se mi líbí.

Z ruských prozaiků mám nejraději Čechova a Lva Tolstého.
Čechova miluji ze školy, kdy jsem četl jeho první povídky „Kashtanka“ a další. Zamilovala jsem si jeho humor, úžasnou ostražitost, hloubku, schopnost psát přesnými, jednoduchými slovy. Později jsem v něm cítil mistra obrovských společenských zobecnění, umělce, jehož srdce je plné bolesti pro znevýhodněné a uražené lidi. Když jsem se dozvěděl, že Vladimíru Iljiči Leninovi se příběh “Oddělení č. 6” velmi líbil, přečetl jsem si ho a byl jsem velmi nadšen pravdivostí a silou tohoto příběhu.

A Lev Tolstoj! Se zájmem jsem četl jeho kavkazské romány, Sevastopolské příběhy, romány, zejména Vojnu a mír. O Tolstého věcech se dá mluvit dlouho, protože Tolstoj je obr.

Pokud se budeme bavit o sovětských spisovatelích, pak se můj názor bude pravděpodobně shodovat s názorem milionů lidí. Miluji M. Gorkého, N. Ostrovského, A. Fadějeva, M. Šolochova.

Jednou z mých oblíbených knih je Příběh skutečného muže od Borise Polevoje.
Poměrně nedávno jsem měl možnost poprvé potkat Alexeje Maresjeva. Hrdina Polevoj byl pro mě živým příkladem vytrvalosti, odvahy a oddanosti vlasti. Od něj jsem se snad nejvíc naučil postoji k životu.

Ale charakter je utvářen řadou knih a okolností. Například ještě v leteckém klubu jsem se zájmem četl zápisky amerického zkušebního pilota Jimmyho Collinse. Tato kniha mi dala hodně k zamyšlení. Collinse pronásledovala samota a touha po penězích. Celý život byl pod vlivem okolností.

Od dětství miluji příběhy Jacka Londona. Jsou to silní lidé se silnou vůlí. Tyto příběhy čtu stejně jako díla Victora Huga, jehož revoluční romantika a vášeň mě vždy fascinovaly. Taky jsem četl Dickense. Moc se mi líbila Longfellowova Píseň o Hiawathovi. Ale snad nejoblíbenější knihou mezi zahraničními spisovateli je Gadfly od Ethel Lilian Voynichové. Obraz Gadfly – zarytého bojovníka za svobodu – se mi navždy vryl do duše.

Rád bych také řekl o sci-fi knihách.
Četl jsem Julese Verna, HG Wellse, Fenimora Coopera, Conana Doyla, Jefremova, Alexandra Beljajeva.
Fikce, zvláště dnes, nám pomáhá snít, dívat se do zítřka. Je zajímavé porovnávat sen a realitu, která se někdy ukáže být jasnější a konkrétnější než jakýkoli sen.
Nedobrovolně srovnávám Julevernovy popisy a Beljajevovy popisy ve Star of the KEC s tím, co jsem sám viděl a zažil. A musím říct, že v životě se někdy všechno děje jinak než ve sci-fi knihách.
Jsem prostě ohromen fantastickými díly Ciolkovského, zejména příběhem „Ze Země“, jak správně náš pozoruhodný vědec dokázal předvídat vše, co ho potkalo, co musel zažít na vlastní kůži! Mnoho, mnoho z jeho předpokladů se ukázalo jako naprosto správné.

Moc se mi líbila kniha od I. Jefremova “Mlhovina Andromeda“.
Autor se podíval do budoucnosti očima vědce a umělce, snažil se jako první komplexně ukázat život v průběhu tisíciletí, což je už samo o sobě zajímavé. Toto je kniha o vítězství komunismu, nelze ji číst bez vzrušení. A lidé tam jsou zajímaví a dotýkají se velkých problémů. A hlavně – víra v progresivní vývoj společnosti.

Na závěr bych chtěl říci, že člověk nežije v bezvzduchovém prostoru.

The post Jurij Gagarin. První člověk ve vesmíru četl jak klasiku, tak poezii… rozhovor first appeared on Čítárny.

Může být poezie na titulních stranách novin? Tak, jako to bylo kdysi, když poezie byla nedílnou součásti školní výuky, soutěží, společenského i politického dění. Při stávající degradaci vzdělávání, aktuální vzdělanosti tzv. novinářů a intenzivní přeměně novin na PR katalogy zboží a politiky se to jeví jako nemožné. Poezie úspěšně vymizela ze všech mainstreamových médií. Nedovzdělanost a konzumní způsob života válcuje společnost.

Poezie nevydělává už celá desetiletí, protože média se o básníky nezajímají.
Básníci převážně nepatří mezi typy lidí, kteří jsou ochotni produkovat bulvární skandály. I dnes je básník člověk převážně inteligentní a přemýšlivý.
Existuji ale výjimky např. geniální Magor Jirous, ale ten za svou popularitu nevděčí ani tak svému velkému talentu, jako alkoholismu a skandálům, které občas vyrobil a proto se o něho zajímal i bulvár Lidovky a dělal mu patřičnou reklamu.

Ovšem básník a český bard Karel Kryl byl už pro Lidovky nezajímavý.
Na vlastní kůži se o tom přesvědčil Martin Štumpf, když zaslal Lidovkám zprávu o mši za Karla Kryla. Místo snahy informovat, dostal odpověď:
“…soukromá jubilea někdejších trampských zpěváků je třeba uplatnit v placené inzerci”.
Noviny prostě odmítly o jeho výročí úmrtí zdarma informovat.

Mainstreamová média, která se tváří, že nepotřebujeme společnost básníků, se stává obrazem duchovní bídy novinářů a vlastně celé společnosti.
Úbytek vydaných básnických sbírek je zřejmý a neviditelná, či viditelná ruka trhu pracuje. Za socialismu bylo poezie plno (a velmi často i kvalitní) protože byla podporována i státem a navíc se četla.
Dnes se básnické sbírky nekupují ani do knihoven. Vždyť to nikdo nečte, namítla nám kdysi jedna knihovnice. A nebyla sama.

Jenže poezie se nečte, protože není propagována
a není propagována, protože se prý nečte.
Začarovaný kruh lidské stupidity i v mnoha dalších oblastech lidské společnosti. A to je podle mne hlavní podstata problému.

Své o tom ví i autoři ročenky Hostu “Nejlepší české básně”. Bezesporu bohulibý projekt, kdyby…
Knihu Nejlepší české básně si totiž koupí jen pár skalních příznivců poezie, z nichž někteří i takové dílko odmítnou i pro hloupé titulní slovo “nejlepší”.
Příliš to zavání socialistickou cenzurou a škatulkováním, co je a co není nejlepší pro dnešního člověka. Koneckonců jaká jsou kritéria pro nejlepší poezii než kamarádské vztahy s autory a potažmo preference autorů v denním tisku poezie.
Každá taková popularita (článek v novinách) znamená zvýšení prodejnosti maximálně o cca 50ks. Neumětelství v propagování poezie je vidět v každé podobné aktivitě.

Jen si vzpomeňte na šílenou propagaci poezie v rámci projektu “Praha, město literatury”.
Rozvěšené budky s amplióny chrlící mluvenou literaturu v nesmírně rušných částech města může vymyslet jen blázen nebo chytrák za peníze. Psal se rok 2015.

Mnozí se asi podiví, ale čtení je ryze intimní záležitost.
Jen zkuste číst lidem v pražském metru. Takovou blbost snad nikdo nemůže vymyslet, že? No divili byste se velice. Zkoušeli to propagátoři projektu Praha město literatury. Rok 2011. Mimořádný zážitek na hranici stupidity.

Osobně si ale dokážu představit, že na titulní stránce slušných a objektivních mainstreamových novin jsou básně.
Jenže je tady paradox. V praxi slušné mainstreamové noviny už neexistují.
Pokud by se tak nedopatřením stalo, v novinách se neobjeví básně aktuální (to přece zavání socialistickým realismem) nebo nedej přírodo nutící myslet, ale hlavně rýmovačky srandovní, jelikož báseň musí být v první řadě jen zábava, jiná telenovela, ta správná vsuvka pro čtenáře Blesku alias rýmovačka typu Jiří Dědeček a spol. Kníže má k lidu blíže etc.
Poezie proměněná v ideovou stupiditu. Koneckonců jak velké procento lidí vnímá poezii jen jako rýmovačky. Bude to většina?

TOTALITNÍ POTOMSTVO 
Jiří Ošlejšek
V těchto městech řádí knihovnické myšky.
Nechtěli tam moje darované knížky.
V České Lípě, v Jaroměři, patří k nim i Děčín.
Když si na to zapomenu, skoro za ně brečím.
Oznámím Vám to, co asi nevíte?
Co knihovnám darovat nesmíte?
Jsou to Vaše knížky, autorské hříšky.
Že by zase kontrola, totalitní potvora?
Tohle není totalitní nařízení,
jen nemáte k daru nutné povolení.

Je tady ale další fenomén.
Přesto, že poezii dnes veřejnost nepřijímá, paradoxně ji denně a skoro zbožně poslouchá. Sice ve své většině pokleslou, ale poslouchá.
To když náhodou (nebo omylem) zahrají v rádiu písničku s opravdu slušným textem. Báseň v hudbě. A to je jedna z cest. Na Slovensku to zkusili. Když pomineme často stupidní obsah, pak forma propagace se zdá být dobrou cestou. Proč to nezkusit i jinde. Rozhodně lepší jak všeliké budky rozvěšené po Praze z kterých se pouštějí audiotexty, které nikdo v ruchu města neslyší a ani ho ho to v každodenním spěchu nezajímá.
Bohžel to už skončilo. Asi došly eurogranty a zadarmo to nikdo neudělá.
Více: Nedeľná chvíľka poézie na Exprese >>

Mnozí se asi podiví, ale čtení je ryze intimní záležitost.
Jen zkuste číst lidem v pražském metru. Takovou blbost snad nikdo nemůže vymyslet, že?
No divili byste se velice. Zkoušeli to propagátoři projektu Praha město literatury. Rok 2011. Mimořádný zážitek na hranici stupidity.

Anna Brikciusová
Čas vypršel

je tu pro jiné,
mladší, jásavější,
silnější

dubům se to nechce věřit

The post Proč poezie už nebude na titulních stránkách novin first appeared on Čítárny.

Vulgarita ve veřejném prostoru je čím dál výraznější. Vypečený projekt Anny Duchaňové Vše o Pičusovi nekompromisně, i když skrytě, kritizoval vulgární projevy mnoha veřejně činných lidí, pomocí výstavy, kabaretu, loutkového a předmětového divadla. Hledá tak hranice mezi vtipem a trapasem a používá dokonce i skryté jinotaje.

S vulgaritou slov ale Anna Duchaňová žongluje stejně, jako s vulgaritami zachází mainstream, který logicky vulgarismus posuzuje dvojím metrem.
U některých lidí je používání fekálních vulgarismů samozřejmost a možná i noblesa,
zatímco u jiných je vulgarita projevem neuvěřitelného primitivismu.
Posuzování vulgarity se proto s úspěchem používá v propagandě v rámci dehonestace určitých osobností či jejich nálepkování.

Vulgarity “noblesní” používá v rozhovorech například kníže Schwarzenberg nebo jiní herci či médiemi opěvovaný zpěvák Banga, jehož totálně primitivní textové vulgarity nevadí kupodivu skoro žádnému novináři v mainstreamu a někteří, jako Petr Fischer, používání vulgarit dokonce u Banga veřejně obhajuje.

Předvídatelným paradoxem pak je, když prezident Zeman použije přirovnání s citací vulgarismu, mluví podle mainstreamu sprostě i on.
Rozum se na chvíli zastaví, když podle některých novinářských mozků, politiků a herců je nejsprostější veřejnou osobou prezident.
A dalo by se pokračovat, každý den nějaké překvapení.

Na závěr nutno dodat, že pokud náhodou absolvujete projekt Vše o Pičusovi, lehce zjistíte, že zmíněný pán “Pičus” je ve skutečnosti neškodný dráček ve tvaru kosočtverce, který prožívá zcela antivulgární dobrodružství. Samozřejmě, že představení není určeno dětem. Teda zatím, protože při současném společenském trendu nikdo neví? :o)

O dvojím metru používání vulgarit i násilí ve veřejném prostoru se také můžeme přesvědčit zde.
Ani jeden z těchto vulgárních k násilí vyzývajících statutů nebyl prý trestným činem. Kromě jediného. Ten ale nebyl členem ODS.

UŽ ZASE JSME SI VŠICHNI ROVNI, ALE NĚKTEŘÍ JSOU SI ROVNĚJŠÍ?
Jindřich Rajchl

Tahle geniální fráze George Orwella se u nás vžila zejména v období před rokem 1989, kdy se naoko hlásalo, že všichni máme stejná práva, avšak “ti dole” věděli, že vysoce postavení soudruzi jsou prakticky nepostižitelní. Bohužel nám realita kolem nás jasně ukazuje, že se tato doba v plné síle vrátila.

Adam Coubal usedl do auta a zabil mladou ženu a dostal podmínku!!!!
Navždy zničil život celé rodině a sebral miminku, které zázrakem přežilo, jeho mámu.
Kvůli němu ji nikdy nepozná.

Od soudu odešel s podmínkou. Z mé praxe vám mohu potvrdit, že délka podmíněného trestu je fakticky naprosto nepodstatná – pokud někdo není úplný idiot, tak si dá pozor a do vězení nejde. Tudíž je úplně jedno, jestli máte podmínku na 7 měsíců nebo na 3 roky. Jedná se o totožný stejný trest.

Takže Adam Coubal byl za usmrcení mladé ženy potrestán stejně, jako Martina Bednářová za to, že svým žákům při hodině řekla, že v Kyjevě se nic neděje a že Česká televize jim neposkytuje objektivní informace. 

Stejně jako Pavel Hlávka, jenž chtěl zabránit očkování své umírající matky ležící v nemocnici a natočil o tom reportáž, kde říkal, že mRNA látky zabíjejí.

A to už ani nemluvím o Tomášovi Čermákovi, jenž si za svá slova na FB vykoledoval 5,5 roku natvrdo.
Nezáleží na tom, zda s těmito slovy souhlasíte či zda jimi dokonce opovrhujete (všichni, kdo mě sledují, tak vědí, jak zásadně jsem s Čermákem nesouhlasil). Podstatné jsou pouze důsledky těchto činů.

Slova Martiny Bednářové, Pavla Hlávky, Tomáše Čermáka a dalších fakticky nezpůsobila nic. Vůbec nic. Nikomu nevznikla sebemenší újma.

Zatímco čin Adama Coubala přinesl nedozírné a trvalé následky rodině a přátelům zesnulé mladé ženy.
Přesto on do vězení nemusí.

Lze jen spekulovat, nakolik mu k mírnému trestu dopomohl fakt, že se jedná o významného podporovatele Petra Pavla!!!!

The post Vše o Pičusovi. Vulgarita primitivní i nenávistná. Dvojí kilometr justice first appeared on Čítárny.

Kniha a čtenářství, knižní svět. Přehled nejzajímavějších a nejznámějších rekordů z Guinnessovy knihy rekordů (Guinness World Records)  k roku 2025/2026).

Nejdelší slovo na světě
Má 189819 písmen a s vaším svolením ho nebudeme uvádět celé. Je to název proteinu titinu a jeho vyslovení trvá přibližně tři a půl hodiny.

Největší publikovaná kniha:
This the Prophet Mohamed (Dubaj, 2012) – rozměry 5 m × 8,06 m, váha cca 1 500 kg, 429 stran. Vyrábělo jí ji přes 50 lidí.

I Am Texas (USA) – 7 stop 2 palce vysoká, 11 stop 1 palec široká, váha 496 liber (cca 225 kg), 400 stran.

Nejmenší tištěná kniha:
„Malý Ted z města Ternip“, jejímž autory jsou bratři Malcolm Douglas a Robert Chaplin žijící v Kanadě. Tato kniha je křemíkový čip o velikosti pouhých 70 µm na 100 µm. Knihu lze vidět pouze pomocí speciálního elektronového mikroskopu s vysokým výkonem. Záznam jedné stránky stál celých patnáct tisíc dolarů!

Flowers of the Four Seasons (Japonsko, Toppan Printing, 2012/2013) – rozměry 0,74 mm × 0,75 mm. Prodává se s lupou a zvětšenou verzí.

Nejprodávanější beletristická série:
Harry Potter od J. K. Rowlingové – přes 600 milionů výtisků celé série.

Nejprodávanější samostatná beletristická kniha:
První díl Harryho Pottera (Harry Potter a Kámen mudrců / Philosopher’s Stone) – přes 120 milionů výtisků.

Nejrychleji prodávaná beletristická kniha za 24 hodin:
Harry Potter a Relikvie smrti (Harry Potter and the Deathly Hallows) – 8,3 milionu výtisků v první den (21. července 2007 v USA). To je přibližně 345 833 knih za hodinu.

Nejprodávanější kniha všech dob:
Bible (křesťanská) – odhaduje se 5–7 miliard výtisků (přesně nelze spočítat kvůli stáří a distribuci).

Nejvyšší počáteční náklad beletristické knihy:
Stejný díl Harryho Pottera – 12 milionů výtisků v prvním nákladu (USA).

Nejrychleji prodávaná non-fiction kniha (novější rekord):
$100M Money Models od Alexe Hormoziho – 2 917 443 výtisků za jeden den (srpen 2025).

Nejmenší komiks:
Dossier Minimum Bug (Nizozemsko, 1999) – 1 × 1,4 palce (2,54 × 3,56 cm), 16 stran (s lupou zdarma).

Nejdelší název knihy:
Kniha o předpovídání cen akcií (27 978 znaků) – název je tak dlouhý, že se na Amazonu zkracuje.
Guinnessova vlastní kniha rekordů: Sama drží rekord jako nejrychleji a nejvíce prodávaná kniha svého druhu – od roku 1955 přes 140–150 milionů výtisků ve více než 40 jazycích.

Nejpomaleji prodávaná kniha:
Překlad Nového zákona od Davida Wilkinse (Oxford University Press) – trvalo stovky let, než se prodalo významné množství.

Nejstarší spisovatelky, které vydaly první knihu
Sestřičky Delaneyovy  vydaly svou první knihu, když jedné bylo 103 let a druhé 105!
Dílo se jmenuje „Kniha každodenní moudrosti sester Delaneyových“.
Sestřičky Delaneyovy jsou jasným příkladem toho, že nikdy není pozdě začít něco nového.
Mimochodem, tři roky po vydání napsala starší sestra Sarah Delaney pokračování knihy – „Sama v 107 letech“.

Rychločtení
Absolutní rekord v rychlosti čtení drží obyvatelka Kyjeva – Irina Ivančenko, které bylo při registraci rekordu pouhých 16 let. Přečetla 163333 slov za jednu minutu! Přitom plně pochopila a vstřebala význam přečteného, což potvrdili novináři přítomní při stanovení rekordu.

Kniha v Guinessově knize rekordů >>

The post Kniha a čtenářství. Guinnessova kniha rekordů. Nejzajímavější údaje first appeared on Čítárny.

Špaček byl milovaný pták německého přistěhovalce Eugeneho Schieffelina. Miloval ho díky Shakespearovi. A miloval i jiné ptáky z jeho děl. Proto chtěl lidem z Evropy obohatit život v Americe něčím skutečně evropským.

Toužil po tom, aby v newyorském Central Parku hnízdily všechny druhy zpěvných ptáků zmíněných v Shakespearově díle.
Ano, na počátku byla skutečně dobrá vůle.

Když ale 6. března 1890 přivezl Schieffelin do New Yorku 60 špačků, vůbec netušil, jaká katastrofa nastane.
Špaček je totiž mimořádně přizpůsobivý, ale také velmi agresivní druh ve svém životním prostoru.
Už v letech 1920-30 se rozšířili k Mississippi a před druhou světovou válkou dorazili až do Kalifornie.

Dnes je v Americe na 200 miliónů špačků, kteří ve velkých hejnech likvidují vše, kam doletí.
Jen v roce 2012 jich v US zabili na 1,2 miliónů a nestalo se vůbec nic.
Podcenění nebezpečných špačků mělo za následek havárii letadla, které se s hejnem srazilo 4.10.1960 v Bostonu. Zemřelo tehdy 62 lidí.

A tak hloupost, nadšení i naivita německého přistěhovalce způsobila neřešitelnou katastrofu, která dodnes přetrvává. A je varováním i pro dnešní společnost.

Co je tedy invazivní druh?
Za nepůvodní druhy rostlin a živočichů jsou označovány (viz např. § 5 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) druhy, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu.

William Shakespeare ve svých hrách a sonetech zmínil přes 60 druhů ptáků.
Nejčastěji se uvádí 60–65, což je více než u jakéhokoli jiného básníka té doby.
Ptáci u něj slouží k metaforám lásky, zrady, smrti, moudrosti, hlouposti, předzvěsti nebo krásy.

Výběr těch nejznámějších:

Orel (eagle) – symbol moci, královskosti, Jova („Jove’s bird“), velmi častý
Holubice / hrdlička (dove / turtle-dove) – láska, věrnost, mír
Slavík (nightingale) – krásný zpěv, noční láska, melancholie („Philomel“)
Špaček (starling) – zmíněn jen jednou (v Henry IV), ale slavný kvůli americké invazi
Sova (owl) – moudrost, ale i zlověstný symbol noci a smrti
Vrána / havran (crow / raven) – smrt, zlověstnost, bitevní pole
Skřivan (lark) – ranní zpěv, radost, „herald of the morn“
Labuť (swan) – krása, hudba, smrt (labutí píseň)
Kukačka (cuckoo) – nevěra, podvod, „cuckoo’s bird“
Sokol / raroh (falcon / peregrine falcon) – lovecký pták, rychlost, ušlechtilost
Drak / luňák (kite) – chamtivost, mrchožrout, nadávka
Kos / drozd (blackbird / ouzel-cock, thrush) – zpěv, příroda
Vrabeček (sparrow) – maličkost, „Philip Sparrow“, osud
Páv (peacock) – pýcha, marnivost
Pelikán (pelican) – oběť pro děti (krev z prsou)

The post Jak špaček obecný dovezený do Ameriky, z lásky ke Shakespearovi, způsobil katastrofu first appeared on Čítárny.

Jules Verne seděl u okna a třídil papíry. Ráno 9. března 1886 bylo ve francouzské Amiens klidné. Taková rána se dějí jen v malých městech: někde zaskřípaly dveře, v zahradě lenivě zakrákala vrána a na stole vychladla káva, na kterou se zapomnělo.

Na stole před ním ležely mapy oceánů, náčrty nějakých podivných strojů a dopis vydavateli. Verne rád si vymýšlel cesty. Do nebe, pod vodu, do středu Země.
Sám ale žil poměrně klidně.

Najednou se v předsíni ozvaly rychlé kroky.
“Strýčku”, řekl mladík, který vešel bez klepání. Byl to jeho oblíbený synovec Gaston.

Začátek rozhovoru byl obyčejný. Pak se stal neohrabaným. A nakonec těžkým.
Takové rozhovory vždy začínají tiše a končí náhle.
Mladík vytáhl revolver.
Výstřely zazněly krátce, téměř všedně. Jako když prudce zavřete dveře.

Verne se zhroutil do křesla. Druhá kulka ho zasáhla do nohy.
Po pár minutách už v domě byli lidé, lékař, hluk, vyděšené hlasy. Zranění nebylo smrtelné.
Ale od toho dne chodil Verne pomalu a kulhal, trpěl depresemi a melancholií.
Gaston strávil zbytek života v ústavech.

Tento tragický incident byl jedním z nejvýznamnějších zlomových bodů jeho života.
Ukončil jeho éru cestování a optimismu a přispěl k tomu, že Verne strávil posledních 19 let života jako chromý, melancholický a introspektivnější člověk.

Existuje velká shoda mezi literárními historiky a biografy, že incident v roce 1886 (spolu s úmrtím matky a vydavatele Hetzela ve stejném roce) přispěl k výrazné změně tónu a témat Verneovy tvorby.
Před rokem 1886 byly jeho romány převážně optimistické, plné dobrodružství, vědeckého pokroku a víry v lidskou genialitu.
Po roce 1886 se objevují temnější, pesimističtější a kritičtější prvky, zejména vůči zneužití techniky, tyranii, izolaci a selhání civilizace.

Tragédie se začíná projevovat v jeho dílech: 

Robur Dobyvatel (1886)
Zde je Robur vyloženě tyranský génius, který zneužívá svou techniku k ovládání světa. Na rozdíl od dřívějších hrdinů jako Nemo, kteří měli aspoň morální motivaci.

Pán světa (Master of the World, 1904)
Román je ještě extrémnější verze Robura; vynálezce se stává šíleným teroristou, který ohrožuje celý svět. Čistý pesimismus ohledně neovladatelné technologie.

Plovoucí ostrov (L’Île à hélice, 1895)
Satira na bohatou společnost, kde technika slouží jen luxusu a vede k destrukci a chaosu.

Zvláštní tragédie (Le Superbe Orénoque, 1898)
Vzdušná vesnice (Le Village aérien, 1902)
Oba romány jsou evidentně temnějším pohledem na kolonialismus, rasismus a selhání humanity.

A pokud jste četli jeho Nedokončené rukopisy, po smrti vydané synem Michelem, tak víte, že v nich ohledně pokroku lidstva nic optimistického už není.

Život je zvláštně uspořádaný.
Můžete obejít zeměkouli, ale pak, náhle během sekundy, po náhodném výstřelu se už nikdy neprojdete bez bolesti vlastní zahradou.

The post Proč Jules Verne vydává po roce 1886 knihy temné a pesimistické first appeared on Čítárny.

Jaroslav Foglar plnil své knihy představami o svých ideálech mužnosti, přátelství, slušnosti, zodpovědnosti. Jsou nadčasové ohledně morálky a určitě jsou dnes stále potřebné. Vztah k přírodě, sebevzdělávání, poznávání jsou další znaky jeho příběhů, které při enormním úpadku dnešních škol jsou dokonce velmi žádoucí.

Chci tím říct, že Foglar není v žádném směru zastaralý.
Neměnil bych ani těch pár slov, která se mohou zdát dnešním mladým čtenářům archaická. A to z jednoho prostého důvodu. Lehký archaismus patří k době, kdy kniha vznikala, protože i Foglar je svým způsobem historický exkurz, stejně jako stovky dalších dobrodružných knih.

A tady je zřejmě problém. Mnozí lidé mají potřebu přizpůsobovat klasická díla současným čtenářům. Prý aby jim rozuměli. Tvrdí oni.
Jenže nejde jen o opravy zastaralých výrazů, ale pod praporem neuchopitelné politické a genderové korektnosti, je třeba texty ohýbat, přepisovat smysl, vyvažovat jejich údajný genderový stereotyp a další neuvěřitelnosti.
Pokud na to nakladatel přistoupí, dopouští se nejen hrubé neúcty k dílu autora, ale také zásadního podrazu na čtenářích.
Bohužel je to čím dál viditelnější nešvar v české nakladatelské komunitě.

Kniha Hoši od Bobří řeky je jasně nastavena jako klukovský román.
O tom nelze diskutovat. Foglar psal knihu v dobách, kdy ještě panovala úcta k ženám a dívkám, a ty se podle toho chovaly a zálesáctví se vyhýbaly.
Proto progresivní genderové ilustrace naivní ilustrátorky Kuchynkove a její poznámky o chybějících děvčatech v knize etc. jsou mimořádně směšné až zoufalé.

Nemyslím, že je tam nějaký silný koncept mužství, který by bylo potřeba rozbíjet. Prostě tam jenom chybí holčičí postavy. Ve skutečném světě přece holky taky jezdí na tábory v lese jako kluci, loví bobříky a mají rády dobrodružné příběhy stejně jako kluci. Nevnímám knížku jejím obsahem a dějem vyloženě jako jen pro kluky. Snažila jsem se nakreslit co nejlepší ilustrace k příběhu o přátelství dětí a vztahu k přírodě. To, že jsem žena, z mého pohledu nehrálo žádnou roli, i když tuto skutečnost zdůrazňovalo už víc lidí.
Ester Kuchynková

Pokud pak jedním okem spočineme na ilustračních výtvorech, pak je zřejmá nejen technická nevyzrálost a nedostatek fantazie, ale hlavně nedostatek pochopení samotného díla.
Což je opravdu hrubý nedostatek.
Nelze totiž ilustrovat knihu autora jako úplně jinou knihu, což se Kuchynkove podařilo dokonale.
To, že takovou zrůdnost schválilo vedení Albatrosu je zarážející a chlapci a děvčata by se měli co nejdříve zamyslet, pokud chtějí navazovat na dřívější profesionalitu této, kdysi slavné redakce. A hlavně by se neměli obhajovat tím, že je jiná doba.

Je třeba si uvědomit, že obsah knih stejně jako slova mají svůj význam a měnit je jen proto, že máme pocity, není ani tak hloupé jako nesmírně stupidní.
Názory Kuchynkove silné připomínají svazácké výpotky za bolševika o tom, jak má vypadat uvědomnělý socialistický člověk,  jak se má chovat a myslet. Jedná se evidentně o prosazovaní tendenčních pocitů, které mají změnit zásadním způsobem význam slov v celé společnosti.

Např. když se někdo zeptá, kde je psáno, že v americké organizaci Boys Scouts by neměly být holky, pak by se měl zamyslet nad samotným názvem, kde je přímo dané, komu je organizace určena, a nesnažit se měnit něco, co má svou historii, tradici jen pro nějaký pocit té jediné pravdy.

Stejně tak Foglarovy knihy jsou o klucích, o mužském elementu, a tak by to mělo zůstat. A jakékoliv podsouvání genderových stereotypů a jiných blbin do generacemi uznávaného kultovního textu je prostě zrůdnost. A to by v redakci Albatrosu měli vědět.

Jinak se tím otevírá Pandořina skříňka, že pocit může být nadřazený právu, biologické danosti i zdravému rozumu.
Stačí ho jen správně medializovat a prosazovat, i když stejný názorový pocit zastává procento vygumované populace.

The post Foglar a Hoši od Bobří řeky, pomýlený Albatros a genderové zrůdnosti ilustrátorky Kuchynkové first appeared on Čítárny.

Existuje konspirační teorie, že Alexander Puškin (6. 6. 1799  – 10. 2. 1837) svou smrt v souboji fingoval a tajně se odstěhoval do Francie, kde pak psal jako Alexandre Dumas (1802-1870).

Z jakého příběhu se vychází?
Alexandr Puškin byl smrtelně zraněn při duelu 27. ledna 1837 a hned po jeho smrti se ve Francii objevil nějaký Dumas, také Alexandr a také básník. Kromě vnější podobnosti se podobali i stylem a chováním.

Pohřeb Puškina byl zvláštní. Místo smuteční bohoslužby se čtyřikrát změnilo, rakev byla zavřená, kolem stáli vojáci.
Novopečená vdova prý ani nepřišla na pohřeb. K hrobu manžela přišla až o rok později.
Během druhé světové války byl pomník vyhozen do vzduchu a při jeho obnově byly v kryptě nalezeny dvě lebky a množství kostí, což popsaly překvapené služby KGB.

Na toto téma existuje řada textů a diskusí, které oba autory srovnávají v oblasti životního stylu, duely, žen, rychlosti psaní, afrického původu apod.

Nejznámější a nejrozšířenější je srovnání v oblasti jejich afrického původu.
Oba autoři měli africké předky.
Puškinův pradědeček byl černoch Abram Gannibal na carském dvoře.
Dumasův otec byl syn černošské otrokyně z Haiti.
Téma se objevuje v Dumasově cestopise Voyage en Russie (pdf) (1858–1859), kde sám Dumas píše o Puškinovi a jeho genealogii velmi podrobně.

Nejrelevantnější akademická studie na toto téma je článek:
„The Past Recaptured: Dumas Takes on Pushkin’s Genealogy“ (European Romantic Review, 2018)
Autorka zkoumá, jak Dumas využívá Puškinovu rodovou historii k vlastní sebelegitimizaci.

Jaké jsou skutečné paralely?
Oba géniové jsou „zakladatelé“ národního románu ve svých zemích.
Puškin vynikal v próze a ve veršovaném románu.
Alexandr Dumas vynikal v historickém a dobrodružném žánru.
Oba byli velmi plodní, psali rychle a mají dodnes obrovský vliv na popularizaci čtení.

Puškin a Dumas. Dva geniální autoři, kteří se nikdy nepotkali.

Puškin i Dumas měli mimo jiné i komplikované vztahy k tehdejší moci.

Puškin a carové.
Puškin neměl k carovi Alexandru I. pozitivní vztah. Napsal o něm nelichotivé epigramy “Óda na svobodu”.
Další car Mikuláš I. nechal Puškina přivézt z exilu do Moskvy. Proběhla dlouhá soukromá rozmluva.

Car se zeptal: „Co byste dělal, kdybyste byl v Petrohradě 14. prosince?“
Puškin odpověděl upřímně: „Stál bych na Senátním náměstí s přáteli.“
Car Mikuláš mu za upřímnost odpustil exil, vrátil ho do společnosti a prohlásil:
„Od nynějška budu já sám vaším cenzorem.“

Mikuláš I. považoval Puškina za nejchytřejšího v říši.
Přesto i Mikuláše Puškin velmi skrytě kritizoval ve své mimořádně geniální poémě Měděný jezdec.

Dumas a Napoleon III. 
V 60. letech 19. století Dumas napsal trilogii o Napoleonovi (např. Napoléon Bonaparte ou Trente ans de l’histoire de France), kde velmi kriticky zpracovával postavu Napoleona I. – a nepřímo tím útočil i na „napoleonskou legendu“, kterou Napoleon III. aktivně podporoval a využíval k legitimizaci své vlády.

The post Stal se Puškin po smrti Dumasem? Bezesporu zajímavá konspirační teorie first appeared on Čítárny.

Tajemný Vojnichův rukopis. Věděli jste, že existuje kniha, kterou dosud nikdo nečetl? Nikdo totiž nerozluštil v jakém písmu či kódu je napsána.

Vojnichův rukopis (Voynich manuscript) je jednou z největších záhad historie knih a kryptografie. Jedná se o ilustrovaný rukopis z počátku 15. století (radiokarbonová datace pergamenu ukazuje období 1404–1438), napsaný neznámým písmem (nazývaným „Voynichese“) v neznámém jazyce nebo šifře.

Vojnichův rukopis obsahuje přibližně 240 stran.
Původně možná až 272, některé chybí a přibližně 35 000 slov, přísná pravidla psaní a opakující se fráze. Rozměry asi 23,5 × 16,2 cm.
Text je psán zleva doprava, slova vypadají strukturovaně, ale nedávají smysl v žádném známém jazyce.
Vědecký nebo magický text v neidentifikovaném jazyce, zašifrovaný, zřejmě založený na římských minuskulích; někteří učenci se domnívají, že text je dílem Rogera Bacona, protože se zdá, že témata ilustrací představují témata, o nichž je známo, že Bacona zaujaly (viz také Provenience níže.)

V knize se objevují:

Neexistující rostliny
Zhruba polovina ilustrací ukazuje rostliny, které neodpovídají žádné známé botanice. Některé mají kořeny připomínající zvířata nebo lidské orgány, listy vypadají jako hybridy reálných druhů, ale žádná přesná shoda. Jedna teorie říká, že šlo o vymyšlené léčivé byliny pro alchymii, jiná o symboliku.
Ženy v koupelích a trubkách
Nejpodivnější část: nahé ženy (často s korunami nebo vlasy ve tvaru hvězd) stojí v zelených bazénech propojených složitými trubkami. Vypadá to jako středověká sauna, gynekologický diagram, alchymistický proces destilace nebo dokonce raná představa o krevním oběhu. Tato sekce se nazývá „balneologická“ nebo „biologická“.

Dále jsou zde astronomické a astrologické diagramy, hvězdy, zvěrokruhy. Záhadné diagramy připomínající mapy nebo alchymistické schémata.

Vojnichův rukopis a nejstarší známí majitelé:

Pravděpodobně spojen s pražským prostředím – alchymista Georg Baresch (17. století), pak Jan Marek Marci, který ho poslal Athanasiovi Kircherovi.
Možná souvislost s císařem Rudolfem II. (který ho prý koupil za 600 zlatých dukátů a věřil, že je od Rogera Bacona).
V roce 1912 ho koupil polsko-americký obchodník s knihami Wilfrid M. Voynich od jezuitů v Itálii (odtud název).
Poté přešel do rukou sběratele Hanse Krause a od roku 1969 je uložen v Beinecke Rare Book & Manuscript Library na Yaleově univerzitě (USA).
Yale ho plně zdigitalizoval a je volně dostupný online k prohlížení.

Historii četných pokusů o rozluštění rukopisu lze nalézt ve svazku upraveném R. S. Brumbaughem, The Most Mysterious Manuscript: The Voynich “Rogerarisu Bacondale” (CipherinoRoger, Bacondale) 1978).

Nejnovější průlom (listopad 2025 – leden 2026) – Vědec a novinář Michael A. Greshko publikoval v časopise Cryptologia studii o tzv. Naibbe cipher.
Jde o historicky reálnou šifru z 15. století inspirovanou italskou karetní hrou Naibbe + kostkami. Když vezmeš normální latinský nebo italský text a zašifruješ ho tímto systémem, výsledek má statistické vlastnosti (frekvence znaků, délky „slov“, opakování) velmi podobné Voynichese.

Nejde sice o rozluštění, ale ukazuje, jak mohl někdo v renesanci ručně vytvořit takový text – bez počítačů, jen s kartami a kostkami.
Mnoho médií to teď označuje za „nejlepší dosud vysvětlení mechanismu vzniku“.

Cena za rozluštění
V roce 1969 nabídl kryptolog William Friedman 100 000 USD za správné rozluštění.

The post Vojnichův rukopis. Tajemná kniha, kterou nikdo nečetl first appeared on Čítárny.