Říkáte Antonín Líman? Kdo by neznal jeho překlady japonských haiků! Mimimořádný zážitek. Jenže tentokrát sestavil velmi zajímavou knihu 13 esejů o japonských filmech a jejich tvůrcích. A to doslova, protože nejde o žádné dějiny japonské kinematografie, ani o filmovou teorii, ale opravdu o velmi zajímavé pohledy člověka, kterému japonská kultura přirostla k srdci.

Na příkladu filmů nejvýznamnějších režisérů této doby:
Akiry Kurosawy, Kona Ičikawy, Kendžiho Mizogučiho, Jasudžiróa Ozua, Hirošiho Tešigahary, Masahira Šinody a Šóheie Imamury
– si autor všímá úzkého vztahu japonského filmu k literatuře a k japonskému divadlu.
Vedle pečlivého rozboru filmové techniky se soustředí i na kulturní zvyky a životní styl a přibližuje tak svět japonského filmu optikou samotné kulturní tradice, která ho zrodila.

Velkou pozornost věnuje dílu u nás nejznámějšího režiséra Akira Kurosawy.
Eseje se věnují kultovnímu filmu Sedm samurajů, který inspiroval pozdější hollywoodský trhák Sedm statečných
a historickou fresku ze středověkého Japonska Rašomon.

Mezi další legendární filmy japonských režisérů určitě patří:
Kendži Mizoguči  a film Povídky o bledé luně po dešti,
Hiroši Tešigahara  a jeho Písečná žena
Jasudžiró Ozu a Příběh z Tokia.

Texty v knize jsou doplněny ilustračními fotografiemi a jsou zde i odkazy na zajímavou literaturu k dalšímu studiu. Rozhodně stojí za přečtení.

Antonín Líman | Mistři japonského filmu | Paseka, 2012

Ukázka z filmu Sny (Dreams) Akira Kurosawy, část o malíří van Goghovi

The post Antonín Líman. Mistři japonského filmu. Třináct mimořádných esejů first appeared on Čítárny.

Kdy se začaly používat vánoční a novoroční pohlednice? Počátky takových přání lze vystopovat již ve starém Egyptě, stejně jako ve staré Číně, kde se posílaly krátké, zdvořilostní pozdravy k Novému roku na červeném podkladě. Ve středověku se potulní mniši živili prodejem jednoduchých vánočních rytin s křesťanskými motivy.

Za kolébku klasických vánočních pohlednic považujeme Anglii.
V roce 1843 požádal Sir Cole svého přítele, malíře Johna Callcotta Horsleyho, aby mu namaloval vánoční motiv na pohlednici, které pak vytiskli v jeho litografické dílně.
První pohlednice obsahovala šťastnou rodinu u štědrovečerního stolu s nápisem Veselé Vánoce a šťastný Nový rok.
Velikost pohlednice byla 8.5×14,5 cm, byla ručně kolorovaná a prodávala se za jeden šilink.
První edice vyšla 1.5. 1843 v nákladu 1000ks a druhá edice téhož roku v nákladu 2050ks.
V roce 1850 už byla velmi populární.

Existuje ještě jedna verze.
Roku 1709 v italské Perugii psal Nicolo Monte Mellini na konci roku svým přátelům a rodině krátké verše.

Za oceán do Ameriky se pohlednice dostaly díky Němci Luise Pranganovi, který je tiskl poprvé v městě Huston roku 1874.
Obsahovaly až 20 barev a vnitřní straně již byly předepsány různé texty, takže stačilo jen podepsat. Roku 1880 se vydávaly již v nákladě 5 miliónů.

Významným popularizátorem novoročenek v české kotlině byl v první polovině 19. století hrabě Karel Chotek z Chotkova a Vojnína (1783–1868).
S jeho jménem je údajně spojeno též pronikání zkratky P.F., z francouzského „pour féliciter“, do českého prostředí.

Ilustrace Miloslav Jágr

Ilustrace Josef Lada

The post První vánoční pohlednice vytiskli v Anglii v roce 1843 first appeared on Čítárny.

Jakub Šimon Jan Ryba (1765 – 1815) napsal svou nejpopulárnější českou mši „Hej, Mistře!“ v roce 1796. Je opravdu příjemné poslouchat jeho lidový Betlém v tónech, zvláště o Vánocích. 
Ale někdy se sám sebe ptám, proč je tato mše tak populární a ne jiná. Jako by neexistovali jiní zajímavější čeští autoři, třeba Michna, Zelenka, Kapr, Buxtehudy.

Pokud se ale ponoříme do Rybova životopisu, zůstaneme v údivu a začneme chápat…
Jakub Jan Ryba se narodil v roce 1765 v Přešticích. Byl v mnoha směrech nadaný a toužil po vzdělání. Chtěl studovat filozofii, ale již ve svých sedmnácti zkomponoval čtyřiadvacet kvartet, kvinteto, čtyři koncerty, dvanáct sonát pro klavír, operetu, osm kasací, Te Deum, Veni Sancte, mši atd.
Na přání svých rodičů se ale vrátil z Prahy a v únoru 1788 nastoupil na místo učitele v Rožmitálu pod Třemšínem.

Zde ovšem narazil na nepřátelského Kašpara Zachara, faráře, který mu ztrpčoval život. Přesto založil rodinu, psal si deník, sílu čerpal ve studiu antických autorů, rád se toulal přírodou.
Když se Zachar počal se svým nepřátelstvím odmlčovat, objevil se ředitel hospodářského úřadu Prokop Pokorný, žárlící na Rybovu vzdělanost.
Po arogantním faráři tak pronásledoval Rybu nedovzdělaný měšťák.

Jakub Ryba tak neustále řešil existenční otázku.
A to i přesto, že se jej státní úřady proti Pokornému zastávaly. Navíc kantořina nebyla vůbec výnosné místo.
Se svou ženou vychovával 13 dětí, ale jen sedm jich přežilo své dětství.
A právě smrt první dcery na neštovice přiměla Rybu, aby se stal prvním velkým propagátorem boje proti této zhoubné nemoci v českých zemích.
Nemoc ale nechodila jen po jeho dětech, i sám Ryba byl dlouhodobě nemocen, trpěl těžkými maniodepresívními stavy.
A tak ve svých 50 letech, na jaře 1815 ukončil svůj život stejně jako filosof Seneca.

Málo se ví, ale Jan Jakub Ryba byl také buditelem vzdělanosti.
Napsal např. knihu Počáteční a všeobecné základy k umění hudebnímu a vytvářel český hudební slovník, neboť čeština neměla v té době jasné hudební názvosloví.

V hudební sféře byl velmi pracovitý.
I přes nesmírně krutý osud, napsal asi 1300 skladeb, 19 vánočních mší, 35 serenád, houslový koncert, kvarteta…
Asi vás teď napadlo, proč jeho muzika není stejně tragická, jako jeho život, stejně jako u Gustava Mahlera, který skládal hudbu až bolestnou.
A s údivem zjišťujeme, že Rybova muzika je naopak příjemná, hladí po duši, uklidňuje. Jako například známá pastorela “Rozmilý slavíčku“.

Je zcela evidentní, že Jakub Ryba utíkal před životním marasmem k hudbě.
Tady skutečně žil, miloval, radoval se a skládal do not svůj vysněný život.
Tajemství oblíbenosti Rybovy muziky je v jeho hudebním optimismu, víře v Boha, nesmírné radosti ze života, jakou podvědomě hledá asi každý.
Proto je nám jeho hudba tak blízká a příjemná. A nejen o Vánocích.
Hezký poslech…

Rozmilý slavíčku / Jan Jakub Ryba

Rozmilý slavíčku,
líbeznou písničku zazpívej mému Ježíšku
a já pak zazpívám pěknou, hezkou písničku.
Pějme sladce u jesliček,
kdežto dřímá náš Ježíšek.
Odpočívej neviňátko,
libě hajej, nemluvňátko,
tiše pějme, tichounce hrejme!
Pastýři, tichounce zatrubte!
Hrdličky, tichounce cukrujte.
Odpočívej libě, Ježíšku,
odpočívej vždy v mém srdíčku!
Chci tebe povždycky libě v srdci chovat,
tě věrně upřímně vždycky opatrovat.
S tebou vždy chci se jen radovati,
s tebou vždy chci se jen celovati.

The post Jan Jakub Ryba, Česká mše vánoční a jeho neobyčejně bolestný osud first appeared on Čítárny.

Jak se měnila kultura po druhé světové válce? Obrovskou roli v emancipaci (nebo chcete-li v uvolnění) zvířecího davového principu z kontroly racionality a sociologie sehrála hudba, Zvláště pak rock a pop. Právě pod jejím doprovodem se mladí lidé stávali stále více svobodnými, přesněji řečeno stále drzejšími, destruktivnějšími, asociálními. Narůstá mezi nimi kriminalita, drogy.

Je symbolické, že elektrická kytara byla vynalezena v roce (1947),
kdy se v Americe (Kalifornie) poprvé vzbouřili motorkáři
a v témže roce byly ironií historie objeveny Svitky od Mrtvého moře (někdy Kumránské svitky)

Hudební kultura se začala měnit. Stále důležitější roli hraje nikoli hlas, ale sexualita,
Rozšiřuje se móda “chrapotu”, nikoli melodie, ale rytmus. V Evropě to bezprostředně po válce předvedla Edith Piaf.
Později přichází Drupi a v Československu také Šelinger a další.

Hudební masová kultura a revoluce v USA.
V roce 1954 začíná éra Elvise Presleyho.
O rok dříve vyšel první román J. Fleminga o agentovi 007 Jamesi Bondovi.
O rok později se otevřel Disneyland – Masová kultura na pochodu.

Pak přišla kulturní éra liverpoolských Four Beatles.
Jejich první vystoupení se konalo v Hamburku 17. srpna 1960 ve strip baru. Právě něměcké přístavní město se stalo místem jejich nejčastějšího koncertování. Ani v domácím Liverpoolu nevystupovali Beatles častěji. V německém Hamburku odehráli na 300 koncertů.
Počátkem 60ých let se objevil i svobodný tanec twist, který byl prvotní změnou tzv. éry Hippies a květinových dětí, volného sexu a drog.
A brzy měli Beatles konkurenty – Rolling Stones Micka Jaggera. Symbol napůl bez života, maska připomínající obličej, který byl obsazeno ústy a jayzkem. Už v roce 1964 prodali Rolling Stones dva miliony singlů.

Odborníci považují rok 1965 za první rok éry rockové hudby.
Kultura mládeže poválečné generace dostala přednost před romantickou tradicí Západu a radikálně změnila módu, chování, světonázor i politiku.
Byli to Beatles a Rolling Stones, kdo poprvé spojil pop music s drogovou kulturou.
V roce 1974 už přišel crack a odešla skutečná zábava.

V roce 1965 vychází „No Satisfaction“ od Rolling Stones a „Help!“, „Rubber Soul“ od Beatles.
„Literatura zemřela”, píše S. Davis a kinematografie beznadějně zaostávala za životem.
Hudba, móda a pop art se nesly v duchu moderny.

Velká literatura ke konci „slavných třicátých narozenin“ skutečně zhořkla, spisovatele a básníky vystřídaly soubory populární hudby.
V životě mladých zcela určitě.

Andrej Fursov

The post Kdy byla kultura velkých spisovatelů, básníků vystřídána soubory populárních písní? first appeared on Čítárny.

Dříve se projekt jmenoval RUV Registr uměleckých výsledků, dnes RUV Registr uměleckých výstupů. Má prý být výstupem nejlepších děl, která v uvedeném období vznikla na českých vysokých uměleckých školách v oblasti architektury, audiovize, designu, hudby, literatury, divadla a výtvarného umění.

Velmi přesně tento paskvil okomentoval Milan Knížák.

Při vzniku systému RUV působil tým matematiků Přírodovědné fakulty univerzity Palackého v Olomouci zvláště při převodu slovních hodnocení do numerických tabulek. Jako dlouholetý pedagog, který působil jako rektor, vedoucí pedagog a přednášel na řadě univerzit v zahraničí, vím, jak je těžké, někdy nemožné, hodnotit kvalitu uměleckých děl a to i v případě, že je nezpochybnitelná. Umělecká díla i ze stejné doby jsou často založená na odlišných principech a přesto nelze ani jedno z nich označit za kvalitnější. Individualita hraje v umělecké oblasti nezastupitelnou roli a úkolem škol není vychovávat umělce, ale nabízet určitou pomoc na cestě vedoucí k umění.

A proto také daleko důležitější než směšná hodnocení je pomalý a důkladný studijní proces na který se dnes, bohužel, klade malý důraz. Školy hovoří o elitnosti, ale já na nich žádnou elitnost nevidím. Všude se propaguje bezbřehá kreativita, která je k ničemu, pokud nestojí na základech důkladné zkušenosti a širokého poznání. Stanovy RUV, kde se mj. hodnotí kladně i přebírání módních trendů by měly být na uměleckých školách zakázány, nebo alespoň zesměšněny, rozhodně by neměly být užívány.
Za tvůrce RUV je považován Miloslav Klíma z AMU v Praze. Takový člověk a jeho následovníci nemají na vysokých školách co dělat.

Celý článek REGISTR UMĚLECKÉ IDIOCIE

Kdo umí, učí RUV 2010 – 2015 / Miroslav Zelinský / Host, 2017

The post RUV 2010 – 2015. Idiotický socialistický paskvil hodnocení uměleckých škol first appeared on Čítárny.

Řeknu to na rovinu. Nechápu jak souvisí básník Jan Skácel, jeho poezie a nerezové trubky. I když moravský básník je svou přímočarou a zemitou poezií velmi oblíbený, v žádné své básní trubky neopěvuje a pravděpodobně k nim ani neměl poetický vztah. Jedině s výjimkou heveru (trubkovitého skla, pro tahání vína ze sudu), kterou vinaři používají v příjemném rituálu koštování. Proč právě takový paskvilový produkt nakonec vyhrál?

O důvodech brněnské poroty, jež vyhodnotila trubkovitou sochu Jiřího Sobotky jako vítěznou, čteme v PL (28. 5. 2015) kuriózní vysvětlení:

“Celkové pojetí je silně ovlivněno současnou estetikou 3D modelování, která se dnes dostává ke slovu nejen v oblasti sochařství, ale především v odvětví produktového designu.”

A autor dál dílo porovnává s údajně úspěšným projektem národního kýčaře Davida Černého, jehož podobně znetvořený, otáčivý portrét France Kafky (Praha, Quadrio) musel být původně určen pro kolotočářskou společnost v Hornídolní.

Vypadá to, že uměleckost a estetičnost na veřejném prostranství, které by měly být hlavními kritériemi hodnocení, je zde bez okolků nahrazeno produktem, ke kterému se směřují hodnotící argumenty stejné, jako u kelímku na jogurty.
Jako velmi komické vyznívá další konstatování poroty, že:

“struktura povrchu kopírujícího tvar básníkova obličeje je oživena průhledy skrz jednotlivé komponenty a umožňuje tak jak živou interakci objektu s okolím, tak neotřelý interpretační rámec: návštěvník parku může vnímat okolní realitu prizmatem básníka.”

A nakonec, skutečná bomba.
QR kod, který bude na díle přítomen, má seznámit návštěvníka s dílem autora a jeho životem. Pokud ovšem návštěvník má patřičný app a phone, aby si data mohl stáhnout. Jinak smůla. Nebude mít tušení, před čím stojí. Ano je to socha Jana Skácela, která s jeho dílem nemá nic společného.

Podtrženo a sečteno:
Už při prvním pohledu na “dílo” je jasné, že hlavním kritériem nebyla uměleckost ani smysluplnost a už vůbec ne úcta k básníkovi, ale limitující finanční částka silně komunikující s limitem myšlení kvalifikované poroty. V Brně tak vznikl za dva a půl miliónů korun neobyčejný kýč. (původně několik set tisíc korun) Ten spolu s podivnou sochou Mozarta nebo s dalším povedeným kýčem, žárovkami na Malinovského náměstí, ocení každý facebookovský návštěvník, protože se před nimi dobře dělá selfie.
My ostatní musíme být nadšeni, že poprvé na světě se budeme moci seznámit s dílem a myšlením moravského barda skrze nerezové trubky a vlastního mobilu. Zároveň svým nadšením přispějeme “k ozvláštnění a kultivaci daného prostoru.”

Od října 2016 je v Brně další povedená taškařice brněnských radních, podobně jako trapně stupidní propagační video, lákající k návštěvě Jihomoravského kraje především dementní návštěvníky.
A jsme konečně doma. Známe hlavní důvod, kterým se různobarevní soudruzi z brněnské radnice řídí.

The post Jan Skácel Kýčovitý. Brno má další paskvil z nerezových trubek. Prý pocta básníkovi first appeared on Čítárny.

Retrospektivní výstava píseckého fotografa Jiřího Škocha představovala průřez jeho fotografického díla a byla doplněna o fotografický experiment cliché verre petrkovského básníka. Výstavu doplnil grafikou Bohuslav Reynek.

Jiří Škoch se narodil 24. dubna 1938 v Písku. Po ukončení obecné školy a měštanky nastoupil v roce 1953 ke studiu fotografie na Průmyslové škole grafické v Praze u profesora Rudolfa Skopce, které ukončil v roce 1957. Po ukončení studia a absolvování vojenské služby v roce 1959 začíná pracovat jako fotograf v Archeologickém ústavu Československé akademie věd v Praze. Spolupracuje s Československým spisovatelem a s edicí Klub přátel poezie.V roce 1963 se setkává s grafikem a básníkem Bohuslavem Reynkem, začátek dlouholetého přátelství.Od roku 1964 pracuje jako nezávislý výtvarný fotograf, první fotomontáže a začátek cyklu ,,Pohádky”.

V roce 1965 odjíždí na pozvání archeologa profesora Wolfganga Dehna do západního Německa kde se seznamuje s Otto Steinertem, který mu zajišt’ujeměsíční studijní pobyt ve Volkwangschule Essen.Od roku 1967 až 1973 vyučuje fotografii na Střední filmové škole v Čimelicích a studuje sociologii kultury na Filosofické fakultě UK V Praze.V letech 1967 až 1975 vytváří cyklus fotomontáží Petrkov Bohuslava Reynka.V roce 1970 se žení.

Za urážku socialismu ve fotografické ročence je odsouzen na 4 měsíce podmíněně. V letech 1971 až 1973 připravuje diplomovou práci na téma ,, Výzkum fotografických autorů” a od roku 1973 až do roku 1991 vyučuje fotografii na Účňovské škole, později na Středním odborném učilišti v Praze. Od roku 1991 pracuje jako sociolog v Československé televizi.
V roce 2001 mu byl ze zdravotních důvodů imlantován kardiostimulátor a v roce 2003 mu byla zavedena další elektroda do levé srdeční komory.V roce 2004 odchází do důchodu a vrací se do Písku, do rodného domu ,,U Škochu”, kde žije jako šťastný a spokojený důchodce.

V roce 2008 natočil režisér Petr Skála o jeho životě a díle krátký film, který je součástí výstavy.

Jiří Škoch pracuje formou fotomontáže, překrýváním dvou nebo více negativů, čímž dosahuje značné surreálnosti a poetiky. Svým postupem se do značné míry vrací k původním kořenům fotografie, kdy samotné dílo vzniká až jeho vyvoláním.

S tvorbou Jiřího Škocha měla veřejnost příležitost se seznámit  na mnoha výstavách. Ta úplně první se konala v roce 1962 v píseckém muzeu, další pak v Ústí nad Labem, Mostě, Pardubicích, Praze, Českých Budějovicích a znovu  několikrát v Písku. Vystavoval i v zahraničí, například v Paříži, Berlíně a Budapešti, na dalších výstavách se podílel s domácími i zahraničními umělci.

Bohuslav Reynek se narodil 31. května 1892 v Petrkově u Německého Brodu.Stal se uznávaným českým básníkem, překladatelem a grafikem. Vytvořil velké množství kreseb, suchých jehel s monotypem, leptů a cliché-vérre. Vydal celou řadu osobitých básnických sbírek – Rybí šupiny, Smutek země, Had na sněhu, Rty a zuby, Setba samot, Pieta, Podzimní motýli, Mráz v okně, Sníh na zápraží, Odlet vlaštovek.Z jeho tvorby je patrná křesťanská spiritualita, pokorná láska k Bohu, životu a ke všemu, co žije a trpý. S manželkou francouzkou básnířkou Suzzane Renaudovou měl syna Daniela a Jiřího. Většinu života pobýval v rodném Petrkově, kde 28. září 1971 zemřel.

Technika cliché verre vznikla krátce po objevu fotografie a v principu byla popsána už roku 1835 jedním z vynálezců přenosu negativu na pozitiv W. F. Talbotem. K jejímu výtvarnému využití přispěli  v 19. století spíše malíři než fotografové, například Corot, Delacroix, Millet a další. Princip spočívá v tom, že místo rytí či kreslení na měděnou desku nebo do leptového krytu tvoří se do krytu naneseného na desku skleněnou, která posléze slouží jako běžný negativ a osvítí se na fotografický papír. Všechna cliché verre Bohuslava Reynka, cca 30ks, vznikla v roce 1952 na skleněných deskách 18x24cm ve spolupráci se synem Danielem. Námětově se motivy cliché verre nikterak neliší od Reynkovy tehdejší grafické tvorby. Polovinu z nich tvoří biblické motivy, polovinu přírodní scenérie, jeden autoportrét a jeden Don Quijote u větrných mlýnů.

The post Jiří Škoch a Bohuslav Reynek. Jedinečná výstava v Jindřichově Hradci first appeared on Čítárny.

Zdá se, že sousloví “vážná hudba” jakoby předem v hudbě vymezovalo prostor bez odlehčení, bez humoru, prostor, do kterého musíme vstupovat vážní a zadumaní. Jenže zdaleka to není pravda. Jak se sami přesvědčíte humoru je totiž v tak zvané vážné hudbě víc než dost.

Zapněme si přehrávač a podívejme se do historie.
Už v renesanci narazíme na trefnou definici hudby od Guillama de Machauta. Ten popsal hudbu jako vědu, která vybízí ke smíchu, zpěvu a tanci. Na svou dobu to byla odvážná myšlenka.

Ale i Mozart byl znám svými komickými hudebními skladbami. Určitě s velkou chutí psal sextet “Vesničtí muzikanti”, kde dokumentárním přepisem serenády kopíruje umění amatérských muzikantů i se všemi chybami, které u nich odposlouchal.

Možná je vám známé humorné klavírní rondo Ludwika van Beethovena nazvané “Zlost nad ztraceným grošem”.

A s čím přišel slavný Gioacchino Rossini? Kromě mnoha humorně laděných partů ze svých oper napsal například “Duet dvou koček”.

Anebo si poslechneme originální skladby plné ironie a modernějších rytmů od Erika Satieho, který už svým prohlášením, že není skladatel, ale kavárenský povaleč, na sebe hodně prozradil. Rozhodně nejen zábavné jsou jeho skladbičky Rag-time Parade, Le tango, Balet réaliste, Le feu d´artifice.

Nesmíme zapomenout ani na F. Loeweho a jeho “Plácek”

A co teprve Jaroslav Ježek: “Tři strážníci”.

Humor nebyl cizí skladatelům ani v hluboké minulosti a nevím, jestli si někdo dal tu práci, aby zmapoval všechny skladby s označením scherzo (žert), burleska (fraška), capriccio (rozmar), divertimentoi (potěšení), humoreska. Byli bychom překvapeni jejich množstvím.

Profesor Janáčkové konzervatoře Edvard Schiffauer v jakémsi rozmaru napsal “Chytrosti pro dámské trio na slova Archiméda, Einsteina, Lenina a kolektivu České akademie věd”, což jak sami uznáte je název, který vážnost rozhodně nenavozuje, stejně jako jeho další dílko “Čardáš pro sólovou tubu”.

A když už jsme v Brně, vzpomeňme skladatele a pianistu Vlastimila Lejska, který v ten den uvedl světovou premiéru skladby “Quattuor lidibria pro klavír čyřručně a fajku”.
Tato skladba má čtyři věty.
V první se hraje pouze na bílé klávesy, v druhé na černé a na pedály, třetí část je kombinací předchozích vět a čvrtá věta má charakter jazzového lelkování s občasným obletováním klavíristy sekundistou, který sem tam zabrnká něco na klávesy již zmíněnou fajkou.

I další vážený brněnský profesor Miloš Štědroň složil pětivětou “Suita Silesiaca”, která je vzpomínkou na barokního skladatele Claudia Monteverdiho. Skladba se sice rodí v barokních rytmech, ale pomalu se mění za občasného mňoukání koček v rockový koncert.

Fran Směja je dnes neznámý slezský spisovatel, který psal v místním nářečí. To využil Ladislav Matějka ve svém hudebním cyklu Pletky, jehož název byl převzat se stejnojmenné básnické sbírky Smějovy. Například skladba “Neštěstí” popisuje hledání vajec, které slepice někam zanášejí a začíná slovy:
“Kdo chce chovať v place kury,
nesmí nechať v ploťe ďury,
bo potom kura šeda,
misto doma u šušeda…”
Více: Fran Směja. Slezský spisovatel a bard jenž v jeho nářečí i psal

A co soudobá opera?
Proč ne, přečtěte si libreto snad nejkratší opery na světě, kterou napsal Leona Juřica na téma antické bajky o Léthé.
Jmenuje se “Žáby”:
Léthé: Žízním, žízním, žízní hynu, putuji již tolik dní, vodu nikde nevidím. Hle, rybníček s křišťálovou vodičkou, hned se napiji.
Sedláci: Z té vody pít nebudeš. To tak, aby nějaká poběhlice přicházela k našemu rybníčku. Běda, jestli hned neodejdeš, odkud jsi přišla!
Léthé: Když se nemůžete té vody nabažit, budete žít v tom rybníce na věčné časy jako žáby!
Sedláci: Kvak, kvak, kvak…

Pár ukázek skladeb, ve kterých vážná hudba není vůbec vážná.
Michael Torke: Nastavitelný šroubovák (11 min).
Ilja Hurník: Jak se kontrabas zamiloval
Yan Maresz: Zatmění pro klarinet a 14 nástrojů (11 min).
Yan Maresz: Z ouška jehly pro trombón a soubor (23 min).
Fredrik Zeller: Boleroattraktor pro velký soubor (12
Vít Zouhar: Co všechno se může tangu také stát (7 min).
A. K. Ljadov: Baba Jaga. Symfonická báseň op. 56
Yan Maresz: Rozpínání kovu pro trubku a soubor (11 min).
Wolfgang Rihm: Hluky a tvary pro velký soubor (51 min).
Dmitrij Šostakovič: Šroub op. 27a. Výběr ze suity.
Alexander Pe_i (c s nožičkou): Poetická chvíle (4 min).
Miroslav Klega: Výpověď osamělého pěšáka. Symfonické vyprávění pro velký orchestr a speakra (11 min).
František Chaun: Příběh zeměměřiče K. Hudba pro orchestr (podle F. Kafky) (11 min]

The post Vážná hudba. Malé zastavení nad humorem v hudbě first appeared on Čítárny.

Konečně v Miláně. Městě, kde kdysi působil i slavný Leonardo. Kolem půlnoci se ploužíme do centra. V barelech kolem cesty hoří ohně a holky si u nich nahřívají zadky a dlouhé nohy. Magické.
Chci to vyfotit, ale Pietro stahuje foťák do klína. Nedělej to nebo nám rozflákaj auto šutrama.

Co je Miláno? Náměstí Piazza Duomo, největší chrám v Itálii Duomo a 5 miliónu lidí kolem.
Typický italský bordel, špína, povyk v ulicích, tisíce motorek, organizovaný chaos. Město módy, stáj kopálistů Inter Milano. A také operní pevnost La Skala, budova přímo šeredná, ale plná jedinečné hudby… ale pak… v reflektáři kláštera Santa Maria delle Grazie…

Poslední večeře od Leonarda.
Tři roky poté (1495–1498), co Kolumbus začal pokřesťansku civilizovat Ameriku, míchal da Vinci temperu a olej, aby namaloval jeden z kultovních výjevů celého křesťanství. Fresku “Večeře Ježíše a jeho 12 hodovníků”. Za pár set let, díky zvolené technice, se freska skoro rozpadla.

Ale třeba to byl Leonardův záměr, stejně jako domněnka, že tvář Ježíše a Jidáše je údajně tvář jednoho člověka.
V rozmezí tří let, kdy freska vznikala, se tvář člověka, který stál modelem Vyvoleného, změnila v tvář alkoholika takovým způsobem, že když ho Leonardo maloval podruhé jako Jidáše, nepoznal ho.

Když se dívám na ten pochmurný a veliký obraz vystupující z refektáře kláštera v Santa Maria delle Grazie, myslím na jednu věc.
Leonardo namaloval výjev těsně poté, co Ježíš vyřknul: “Jeden z Vás mě zradí”. A zatímco Jana, jeho přítelkyně, která sedí po jeho boku posmutní, jakoby tušila, ostatní hodovníci se čile dohadují, kdo to asi bude.
A dost možná, že Ježíš měl říct: “Jeden z nás mě zradil”. Protože tvář anděla je vždy blízko tváři ďábla. Stejně jako láska je blízko nenávisti.

Nikoho totiž ještě nenapadlo, že Ježíš zradil sám sebe. Na světě jsou různi blázni, bažící po věčné slávě. A Leonardo to věděl moc dobře.

Vynikající kniha o Leonardu da Vinci: Kámen a bolest

The post Milano, Santa Maria delle Grazie, Leonardo a jeho Ježíš i Jidáš v jednom first appeared on Čítárny.

“Nejsnadnější pro starého mužského je začít s lichotkami u mládeže, aby se stal populární. Může se domnívat, že bude o to mladší. Staří dědkové, někdy spisovatelé, někdy herci, se chtějí omlazovat tím, že začnou nadbíhat mládeži. Ale to je omyl. Fyziologický stav neosvobozuje mládí od hlouposti, ale taky nezabraňuje chytrosti mladých. Není výsadou ani stáří, ani mládí být chytrý či hloupý. Ti co byli hloupí mladí, jsou obyčejně na stará kolena daleko hloupější. Ti, co byli v mládí chytří na stará kolena bývají chytřejší o zkušenosti, o které zbohatli”… napsal Jan Werich.

Zdá se mi, že není příhodnější srovnání pro slušného zpěváka, celý život odstrkovaného člověka, muže “pevných, ale gumových zásad”, a to i přesto, že se stal prezidentem. Naštěstí jen upadající značky PEN klubu. Ano, toho klubu, který se proslavil písni všech písní: Kníže má k lidu blíže, kde Dědeček sice nezpívá, ale svým podpisem stvrdil, že za kulturní agitkou výboru Pen klubu neochvějně stojí. Koneckonců kdo jiný na hrad než kníže.
O něco později je ale podespaný pod peticí, která pro změnu samotného knížete kritizuje, protože hodný monarcha a jeho TOP strana ubrala nevolníkům v kultuře sto miliónů korun. No, kdo by to před pár týdny řekl, že?

A to se stalo chvíli po té, co náš slušný zpěvák další peticí tvrdí celému národu, že demokratické volby nelze uznávat, pokud v ní náhodou zvítězí někdo z KSČM. Demokracie je tady jen pro strany, které se panu Dědečkovi líbí a ne, které byly občany demokraticky zvoleny. Podivná slušnost občana a předsedy PEN klubu. Bohužel skutek Dědečkův jen potvrzuje, že PEN klub býval organizací spisovatelů, hledajících porozumění mezi národy a názorovými skupinami. Už kdysi dávno zradil samotného Čapka v té nejhorší době. A dnes?

PEN klub je především klubem sklerotiků. Po dlouhé roky Klause na Hradě jim nevadilo jeho urážlivé rejpání do Václava Havla, který nezůstával v urážkách Klause pozadu, jak můžeme vidět na četných záznamech. A najednou, na konci Klausovy kariéry, se Dědečkovi a jeho exkluzivnímu sdružení intelektuálů, jak se sami nazývají, povedlo sepsat úsměvnou petici proti výrokům Klause. Přiznejme si však, že víc se PEN klub ztrapnit nemohl.

To, že slušný zpěvák Dědeček neuznává demokracii, potvrdil dalším podpisem pod petici na podporu člověka, který si spletl bulvární žumpu s veřejnoprávním médiem takovým způsobem, že ho pan Kotrba, ač sochař, musel veřejně pokárat, což potvrdila i Rada ČT a udělila Drdovi důtku…
Kdyby Drda pronesl svůj nevyvážený a hrubě zaujatý projev například na BBC, zavřely by se mu tam dveře na hodně let. A to BBC řeší hodně průšvihů… To by se ale Dědeček musel víc vzdělávat, aby pochopil.

Po dlouhé roky Dědečkovi nevadilo, že v Česke televizi dochází k porušování svobody slova a svobody vyjadřování.
Nevadilo mu to ani po dobu vládnutí ODS a TOP09. Jakmile byla pravicová parta ve volbách odstavena, objevila se najednou kulturní osvobozenecká fronta a revolucionář Dědeček, hřímající o svobodě slova. Paradoxní je, že členem PEN klubu jsou i radni ČT Uhde i prozaik Antonín Bajaja, kterří na korupční chování ČT nikdy nepoukazovali. “Máme velké podezření na klientelismus, neřku-li korupci ve smyslu dávání přednosti názoru jedněch politických proudů na úkor druhých. To by se ve veřejnoprávní televizi rozhodně dít nemělo,” řekl iDNES.cz komik a zpěvák Dědeček. No, když člověk stárne ztrácí paměť, i krátkodobou.

Ale aby bylo jasno. Necítím vůči panu Dědečkovi zášť ani nenávist, ani zlobu. Některé jeho písničky budu mít pořád rád, a právě proto přeji jemu a vlastně nám všem, aby v dalších letech svého stáří udržel nejen napnutou kůži na tváři, ale hlavně pochopil, že rozdělovat lidi umí každý hlupák, ale jen moudrý dokáže lidi spojovat.
Nerozdělujte proto pane Dědečku své bližní ani podle barvy vlasů nebo stranické leigitimace či světového názoru, ale podle toho, jak jsou prospěšní pro celou společnost, ve které žijí, i když chápu, společně s Janem Werichem, že lidé mohou být chytří, ale i zlí, a také mohou být chytří, ale hodní, mohou být hloupí a zlí, ale i hloupí a dobří. Ale abychom to rozpoznali musíme se opírat o vlastní moudrost, kterážto je spojením naší zkušeností a slušnosti nejen vůči ostatním, ale hlavně vůči sobě samému.

A nenávist… tu v sobě vytrvale gumujme jako špatné rýmy… neboť s těmi je každá písnička falešná, stejně jako v životě je nenávist a hloupost falešným rádcem.

PS: Jak asi hlasoval Jiří Dědeček, když kandidoval bývalý rozvědčík a kovaný komunista Petr Pavel?

The post Jiří Dědeček, slušný zpěvák a PEN klub Kočičí pracky first appeared on Čítárny.