Jakub Šimon Jan Ryba (1765 – 1815) napsal svou nejpopulárnější českou mši „Hej, Mistře!“ v roce 1796. Je opravdu příjemné poslouchat jeho lidový Betlém v tónech, zvláště o Vánocích.
Ale někdy se sám sebe ptám, proč je tato mše tak populární a ne jiná. Jako by neexistovali jiní zajímavější čeští autoři, třeba Michna, Zelenka, Kapr, Buxtehudy.
Pokud se ale ponoříme do Rybova životopisu, zůstaneme v údivu a začneme chápat…
Jakub Jan Ryba se narodil v roce 1765 v Přešticích. Byl v mnoha směrech nadaný a toužil po vzdělání. Chtěl studovat filozofii, ale již ve svých sedmnácti zkomponoval čtyřiadvacet kvartet, kvinteto, čtyři koncerty, dvanáct sonát pro klavír, operetu, osm kasací, Te Deum, Veni Sancte, mši atd.
Na přání svých rodičů se ale vrátil z Prahy a v únoru 1788 nastoupil na místo učitele v Rožmitálu pod Třemšínem.
Zde ovšem narazil na nepřátelského Kašpara Zachara, faráře, který mu ztrpčoval život. Přesto založil rodinu, psal si deník, sílu čerpal ve studiu antických autorů, rád se toulal přírodou.
Když se Zachar počal se svým nepřátelstvím odmlčovat, objevil se ředitel hospodářského úřadu Prokop Pokorný, žárlící na Rybovu vzdělanost.
Po arogantním faráři tak pronásledoval Rybu nedovzdělaný měšťák.
Jakub Ryba tak neustále řešil existenční otázku.
A to i přesto, že se jej státní úřady proti Pokornému zastávaly. Navíc kantořina nebyla vůbec výnosné místo.
Se svou ženou vychovával 13 dětí, ale jen sedm jich přežilo své dětství.
A právě smrt první dcery na neštovice přiměla Rybu, aby se stal prvním velkým propagátorem boje proti této zhoubné nemoci v českých zemích.
Nemoc ale nechodila jen po jeho dětech, i sám Ryba byl dlouhodobě nemocen, trpěl těžkými maniodepresívními stavy.
A tak ve svých 50 letech, na jaře 1815 ukončil svůj život stejně jako filosof Seneca.
Málo se ví, ale Jan Jakub Ryba byl také buditelem vzdělanosti.
Napsal např. knihu Počáteční a všeobecné základy k umění hudebnímu a vytvářel český hudební slovník, neboť čeština neměla v té době jasné hudební názvosloví.
V hudební sféře byl velmi pracovitý.
I přes nesmírně krutý osud, napsal asi 1300 skladeb, 19 vánočních mší, 35 serenád, houslový koncert, kvarteta…
Asi vás teď napadlo, proč jeho muzika není stejně tragická, jako jeho život, stejně jako u Gustava Mahlera, který skládal hudbu až bolestnou.
A s údivem zjišťujeme, že Rybova muzika je naopak příjemná, hladí po duši, uklidňuje. Jako například známá pastorela “Rozmilý slavíčku“.
Je zcela evidentní, že Jakub Ryba utíkal před životním marasmem k hudbě.
Tady skutečně žil, miloval, radoval se a skládal do not svůj vysněný život.
Tajemství oblíbenosti Rybovy muziky je v jeho hudebním optimismu, víře v Boha, nesmírné radosti ze života, jakou podvědomě hledá asi každý.
Proto je nám jeho hudba tak blízká a příjemná. A nejen o Vánocích.
Hezký poslech…
Rozmilý slavíčku / Jan Jakub Ryba
Rozmilý slavíčku,
líbeznou písničku zazpívej mému Ježíšku
a já pak zazpívám pěknou, hezkou písničku.
Pějme sladce u jesliček,
kdežto dřímá náš Ježíšek.
Odpočívej neviňátko,
libě hajej, nemluvňátko,
tiše pějme, tichounce hrejme!
Pastýři, tichounce zatrubte!
Hrdličky, tichounce cukrujte.
Odpočívej libě, Ježíšku,
odpočívej vždy v mém srdíčku!
Chci tebe povždycky libě v srdci chovat,
tě věrně upřímně vždycky opatrovat.
S tebou vždy chci se jen radovati,
s tebou vždy chci se jen celovati.
