Magické noci v evropském lidovém podvědomí existují od nepaměti. Právě v těchto okamžicích je podle starých přesvědčení hranice mezi světem lidí a nadpřirozena nejtenčí. Duchové, čarodějnice, rusalky i předkové mají větší moc a lidé se uchylovali k rituálům, věštbám a ochranným praktikám.

Tyto magické noci vycházejí především ze slovanského a germánského folkloru, ale silně se prolínají i s keltskými tradicemi.
Společným jmenovatelem je přechod mezi ročními obdobími, slunovraty nebo “křížové dny“. Oheň, voda, byliny a symbolické očištění patří k jejich nejčastějším prvkům.

Magické noci

Valpuržina noc a Filipojakubská noc (30. dubna / 1. května)

Germánský svátek Valpuržina noc je spojený s představou, že se čarodějnice slétají na Brocken. V českých zemích se proměnil v pálení čarodějnic, symbolické spálení všeho starého a zlého.
Filipojakubská noc je české lidové označení téže noci podle svátku apoštolů Filipa a Jakuba.

Beltane (30. dubna / 1. května)

Keltský svátek plodnosti a ohně. Lidé přeskakovali ohně pro ochranu dobytka a úrody, stavěli májky a slavili probuzení přírody. Velmi blízký Valpuržině noci.

Svatojánská noc (23. / 24. června)

Slovanská i evropská oslava letního slunovratu. Nejsilnější byliny („devatero kvítí“), věštby lásky, skákání přes ohně a rituály s vodou.

Rusalje (kolem Letnic – květen/červen)

Čistě slovanský svátek spojený s rusalkami – vodními vílami. Zahrnoval průvody, topení figurín, zdobení májek a rituály u vody.

Samhain (31. října / 1. listopadu)

Keltský Nový rok a konec světlé poloviny roku. Doba, kdy se duše předků vracejí mezi živé. Původ dnešního Halloweenu – ohně, masky a uctívání mrtvých.

Yule (kolem 21. prosince – zimní slunovrat)

Germánský/Norský svátek nejkratšího dne a noci. Oslava znovuzrození Slunce, Yule log, evergreeny a naděje uprostřed temnoty. Přímý předchůdce Vánoc.

Magické noci / souvislosti

Beltane + Valpuržina / Filipojakubská noc / stejný termín a stejný motiv ohně a plodnosti.

Samhain a Beltane / přesné protiklady v keltském kalendáři.

Yule a Samhain / oba označují začátek „temné poloviny“ roku.

Svatojánská noc a Rusalje / obě letní, plné vody, bylin a ohně.

Roční období a srovnání

JARO 
Valpuržina, Filipojakubská, Beltane | Přechod zimy → jara, očištění, plodnost | Oheň, májky | Keltský vs. germánsko-český původ |

LÉTO
Svatojánská noc, Rusalje | Vrchol slunce, byliny, voda | Oheň + voda, věštby | Rusalje temnější (rusalky) |

PODZIM
Samhain | Konec sklizně, předkové, temnota | Oheň, masky, duše | Nejsilnější kontakt s mrtvými |

ZIMA
Yule | Nejkratší den, znovuzrození světla | Světlo, naděje | 

Jarní a letní noci jsou vesměs radostné a plodivé.
Podzimní a zimní noci jsou spojené s temnotou a předky.
Společný motiv ohně jako očisty se objevuje ve většině jarních a letních nocí.

Nejvýznamnější magické noci, které se dodnes oslavují

Samhain >> celosvětový fenomén Halloween
Yule >> přežil jako Vánoce
Svatojánská noc >> stále živá v mnoha zemích
Valpuržina / Filipojakubská noc >> v Česku velmi živé pálení čarodějnic

Tyto magické noci nejsou jen historickou kuriozitou.
Stále nám připomínají cykličnost přírody, potřebu očištění a respekt k jiným dimenzím světa.

The post Magické noci. Od Valpuržiny po Svatojánskou, když je mezi světy tenká hranice first appeared on Čítárny.

Otroctví je starší než křesťanství. Je starší než moderní Západ. Je starší než kterýkoli národ. Nejedná se o odchylku od lidské přirozenosti, ale její výraz.
Asýřané to praktikovali. Egypťané to institucionalizovali. Peršané a Indové to kodifikovali. Africká království se tím obohatila. Muslimské kalifáty vytvořily z otroctví rozsáhlé ekonomické systémy. Otroctví existuje od nepaměti, mezi všemi národy a všemi kulturami.

Jediný kdo ho zrušil byli bílí.

Tato esej nehledá pomstu. Nehledá omluvu. Snaží se připomenout, na co se záměrně zapomnělo. Protože pouze ve skutečné paměti začíná skutečná spravedlnost.

Historickou skutečností je, že bílí byli nejen otrokáři, ale také otroci. Ale tento fakt je z historie aktivně vymazáván.
V sedmnáctém století byli bílí uneseni z anglických přístavních měst a irských vesnic, zasazeni do lodí a prodávali se v západní Indii.
V roce 1627 bylo více než osmdesát procent z 25 000 otroků v Barbadosu bílé. Termín „Barbadoeseded“ vstoupil do anglického jazyka, aby popsal praxi odchycení bílých chudých a jejich odeslání na karibské plantáže. Nebyli to osadníci. Byli to otroci/nevolníci bez velké možnosti na svobodu.

Michael Hoffman to dokumentuje v knize: „They Were White and They Were Slaves“.
Děti byly odchyceny v ulicích měst. Odsouzení a malí zloději byli odsouzeni k životu nevolnictví soudem. Političtí disidenti byli deportováni do otroctví. Plavba přes Atlantik byla brutální. Mnozí to nepřežili. Ti, kteří přežili, pracovali na polích jako nevolníci stejně tvrdě, jako později černí otroci.
Soudy pracovaly v úplně shodě s vlastníky půdy. Propouštění z nevolnictví nebylo časté. Smlouvy byly prodlužovány a mnoho nevolníků bylo úmyslně naváděno k útěku, aby po jejich dopadení, je soudy mohly odsoudit na celoživotní nevolnictví.

Východ Evropy a otroctví

Od šestnáctého do osmnáctého století operovali na pobřeží Evropy muslimští lupiči s podporou osmanských úřadů. Lodě byly zabavovány.
Křesťanští muži byli připoutáni k veslům lodí, ženy se prodávaly do harémů, děti byly určené pro život v armádách sultána.
V knize „Christian Slaves, Muslim Masters“ Robert Davis odhaduje, že barbarští piráti v letech 1500 až 1800 zotročili více než milion bílých.

To nebylo pirátství v moderním smyslu. Byl to teror sponzorovaný státem. Bylo to strategické. Bylo to náboženské. A přetrvávalo to po staletí.
V severní Africe byli evropští otroci kastrováni, mučeni, hladovění a biti. Někteří byli drženi naživu pro výkupné.
V knize „Bílé zlato“ Giles Milton vypráví příběh Thomase Pellowa, jedenáctiletého anglického chlapce, který strávil dvacet tři let jako osobní otrok sultána z Maroka. Jeho utrpení nebylo neobvyklé.

Přesto se o této historii nikde neučí.
Téma bílého otroctví se nezobrazuje ve filmech, učebnicích nebo televizi. Na internetu téměř neexistuje. Téma otroctví se soustředí pouze na jeden příběh: transatlantický obchod z africkými otroky a morální břemeno přidělené bílým.

Ale paměť není zbraň. Je to základ.
Vymazat tuto historii z paměti lidé znamená přerušit skutečnou minulosti, odstranit fakta, která formovala lidský vývoj a učinit je zranitelnými vůči morálním vydírání a trvalému sebezapření.

A tak otroctví v moderní imaginaci vyvolává obraz plantáže. Bavlněná pole, otrokáře a černé otroky v řetězech. Tento obraz otroctví není samozřejmě přesný.
Za ním stojí starší, rozsáhlejší architektura otroctví, která spojuje bělochy v systémech neméně dehumanizujících a mnohem častějších, než je většina ochotna připustit.

V nové koloniální Americe nebylo bílé otroctví pouhou etapou života nebo smluvním utrpením.
Mnozí z těchto nevolníků byli odsouzenci, hromadně deportováni anglickou korunou do Ameriky, ale také do Austrálie.
Další nevolníci byli Irové, chyceni po Cromwellových kampaních nebo vzpourách.
Další byli pochytáni jak zvěř v londýnských ulicích, prodáni gangy, nebo vyměněni jejich rodinami za peníze pro přežití.
Byli to vězni, byli prodáváni bez práva na obranu.
Děti ve věku osmi let musely pracovat. Muži byli označeni jako hospodářská zvířata. Ženy byly beztrestně znásilňovány. Zákon nenabízel žádný postih. Uprchlík by mohl být bičován, být spoutaný nebo jeho nevolnické období bylo prodlouženo až na doživotí.

V knize „Colonists in Bondage White Servitude and Convict Lab 1607–1776,“ Abbott Emerson Smith nastiňuje naprostý rozsah tohoto otrokářského systému.
V letech 1607 až 1776 byly desítky tisíc bělochů násilně přemístěny z Evropy tak, aby sloužily potřebám impéria, zbaveny práv, příbuzenství a budoucnosti. Právní rozlišování mezi nevolnictvím a otroctvím existovalo převážně na papíře.

Nebyl to žádný marginální jev. Byl to rozsáhlý transatlantický business, spojený s anglickým ekonomickým životem a koloniální expanzí.
Plantáže Virginie a plantáže cukrové třtiny Barbadosu fungovaly podle stejné logiky, která by později platila pro africké otroctví. V počátečních fázích ale byl otrok téměř vždy bílý.

Osmanská říše mezitím zkonstruovala svůj vlastní systém, méně byrokratický, ale stejně nemilosrdný.
V knize „Obchod zapomenutých otroků“ Simon Webb / The Forgotten Slave Trade: The White European Slaves of Islam
se odhalují organizované únosy evropských křesťanů muslimskými mocnostmi, ne jako náhodný nájezd, ale jako imperiální politiku. Piráti, působící pod ochranou místních vládců, se plížily po středomořském a atlantickém pobřeží a zajímaly obyvatelé celých vesnic. Dětí z Balkánu bez problému konvertovali k islámu.

Bílé otroctví nebylo náhodné. Bylo systémové. Bylo výhodné. A trvalo po staletí v tichu.
V severní Africe jako eunuchové hlídali královské harémy. Otroci u vesel na lodích shnili v zápachu vlastního odpadu, připoutaní k lavicím až do smrti. V Anglii a koloniích umírali mladí chlapci v uhelných dolech.
Na východě i na západě byla bílá těla spotřebována pro práci, pro válku a pro chov.

Morálka moderního světa nemá pro tuto historii místo, protože narušuje pečlivě řízenou historii křivdy a viny.
Ale účetní kniha, která vynechává polovinu svých vstupů, není záznamem spravedlnosti. Je to nástroj kontroly. A kontrola, ne pravda, je účelem moderního příběhu o otroctví.

Minulost není neutrální a v moderním světě se historie používá jako zbraň.
Často je zaměřená na bílé, samotné lidi, kteří si samotnou disciplínou historie kodifikovali a kodifikovali. Není to zaznamenáno kvůli pravdě, ale formoval a nasadil ve službě moci. To, na co je zapamatováno a na co se zapomíná, nejsou nikdy nehody.

V případě otroctví je to obzvláště jasné.
Vzpomínka na černé otroctví se stala posvátnou mantrou, opakovaná ve školách, muzeích, filmech a národních rituálech.
Vzpomínka na bílé otroctví je považována za obscénní. Je to odepřeno, potlačeno a pohřbeno.
Pro ty, kteří chtějí znát historii existuje hrstka knih
Tato historie se ale neučí, neuvádí se v médiích, historickými institucemi není uznávána.

Takové falšování historie není jen otázka historické hodnoty, ale hlavně politické užitečnosti.
V dnešní morální ekonomice je oběť měnou. Poskytuje přístup k vlivu, autoritě a osvobození. Skupiny, které se prezentují jako historicky poškozené, si mohou nárokovat kompenzaci – materiální, kulturní a psychologické – z těch, které jsou označeny za historické utlačovatele.
Vyprávění o černém otroctví a bílé vině není udržováno pravdou, ale jeho politickou užitečností.

Přesto se tento příběh povědomí o otroctví  zhroutí, když je podroben kritice.
Jak ukazuje Simon Webb v „The Forgotten Slave Trade: The White European Slaves of Islam“,
bílí Evropané byli muslimy zotročeni v mnohem větším počtu, po delší dobu. Osmanské ​​systémy otroctví byly nejen větší, než bylo uznáno, ale byly sadističtější. Arabský obchod s otroky sám předchází transatlantickému obchodu o staletí a přežil jej o desetiletí. Otroctví přetrvávalo v muslimských zemích až do dvacátého století. A v subsaharské Africe nikdy úplně nezmizelo.

Michael Hoffman, v knize „They Were White and They Were Slaves: The Untold History of the Enslavement of Whites in Early America(1773)
dokumentuje, jak si elity v Anglii řešily své problémy s chudobou a kriminalitou etc. tím, že byli prostě odeslání do Ameriky jako nevolníci na plantáže. Zákon je nechránil. Systém je nepoznal. A v mnoha případech byly jejich podmínky horší než podmínky černých otroků, kteří měli tržní hodnotu a rodinnou kontinuitu.
Bílé dítě v dole nebo plantáži stálo méně než mezek. Kdyby zemřelo, bylo okamžitě nahrazeni jiným.

Navzdory tomu zůstává morální obvinění jedinečné.
Za otroctví jsou odpovědní pouze bílí, jako by to sami praktikovali.
Pouze černoši mají trvalé uznání jako jeho oběti, jako by nikdo jiný utrpěl.

Asymetrie není historická. Je to ryze politicky strategická. Umožňuje existenci systému, ve kterém může být kolektivní vina podstrčena proti jedné komunitě, zatímco kolektivní nevinnost může být udělena jiné.
Ve veřejném diskurzu je dokonce i zmínka o bílém otroctví považováno za podvratné. Uznat to znamená zpochybnit předpoklad, na kterém spočívá moderní vina.
Proto musí být myšlenka na bílé otroctví pohřbena. Proto je vzpomínka potrestána. Ne proto, že je to nepravdivé, ale proto, že je to pro někoho nebezpečné.

Historie bílých není jedinečným příběhem bílého dobývání. Je to také příběh jejich nevolnictví, otroctví, vyhnání z vlastní země.
Je to příběh mužů a žen, kteří zemřeli na polích jako nevolníci a otroci.

Zapomenutí na tuto minulost není náhodné. Je pěstováno.
Umožňují jedné skupině lidí zdědit věčnou stížnost a druhému zdědit věčnou vinu.

Pamatovat si, neznamená, že se nárokuje oběť. Není to nahrazení jednoho mýtu druhým.
Je to obnovení toho, co bylo zamítnuto: právo mluvit pravdu bez hanby, vzpomenout si na lidské utrpení tak, aby se už nikdy neopakovalo.
A na to je třeba si pamatovat.
Ne proto, že hledáme lítost. Ne proto, že požadujeme opravu.
Ale protože paměť je prvním akt vzdorování. Protože historie patří všem.

Zpracováno na základě eseje Chada Crowleyho.

The post Bílé otroctví. Historie otrokářství, které se systematicky falšuje a přehlíží first appeared on Čítárny.

Druhá světová válka. Operace Barbarossa. Útok německých nacistů na SSSR a mnoho dalšího z Druhé světové války. Velmi kvalitní kniha plná faktů na téma Druhá světová válka se jmenuje: Shane Quin / Historie 2. světové války: Operace Barbarossa, spojenecké bombardování německých měst a japonská výboje.

První dvě kapitoly se zaměřují na německé přípravy invaze do Sovětského svazu v roce 1941, nazvanou Operace Barbarossa, která byla naprosto zlomová v celém období, které nazýváme Druhá světová válka.
Akce byla pojmenován po králi Fridrichu Barbarossovi, pruském císaři, který ve 12. století vedl válku proti slovanským národům.
V úvodních dvou kapitolách jsou analyzovány i přípravy Sovětského svazu na konflikt s nacistickým Německem.

Byla to největší vojenská ofenziva v historii, sestávající z téměř čtyř milionů invazních vojáků.
Výsledek této operace měl rozhodnout o tom, že svět po druhé světové válce bude ovládán USA a Německem.
Z toho důvodů byl německý zbrojní průmysl ve velkém financován americkými a britskými bankami, do kterého byly samozřejmě zapojeny velké americké společnosti už od od roku 1933!!!
Jinak by Německo nikdy nemohlo vybudovat takovou vojenskou sílu, protože po prohrané 1. světové válce bylo zcela ekonomicky zdevastování a zatíženo obrovskými dluhy.

Při útocích na východ od června 1941 měli nacisté v úmyslu anektovat Ukrajinu, celé evropské Rusko, pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litvu a na severovýchodě vytvořit satelitní finský stát. Vzniklo by tak značně rozšířené Německo, které by sloužilo jako vlast pro stovky milionů příslušníků tzv. germánských a nordických ras. Jak předpokládali nacističtí plánovači, tato expanze by poskytla ekonomickou základnu pro udržení tisícileté říše.

Podle směrnice Adolfa Hitlera č. 18 vydané 12. listopadu 1940 bylo cílem jeho východní invaze obsadit a udržet linii z Archangelu na dalekém severozápadě Ruska do Astrachaně, téměř 1300 mil na jih; dále dobývá Leningrad, Moskvu, Donbas, Kubáň (v jižním Rusku) a Kavkaz.

Zbývající kapitoly se z velké části zaměřují na samotné boje, když nacisté a jejich spojenci z Osy, Rumuni a Finové, se v časných ranních hodinách 22. června 1941 napadli SSSR.
Něměcko-sovětská válka byla v důsledku toho zásadní událostí moderních dějin a její výsledek byl pociťován ještě celá desetiletí poté a vlastně až do současnosti.

Během prvních čtyř týdnů operace Barbarossa, do poloviny července 1941, Němci postoupili o více než dvě třetiny cesty k Moskvě. Jen málo lidí zvenčí by v tuto chvíli dalo Rusům velkou šanci. Sovětské vedení však nepropadalo panice, ani se nezhroutila Rudá armáda jako Francouzi.

Nacistická válka a německá invaze do SSSR byla naprosto nejbrutálnější, jakou kdy svět viděl.
Jen v roce 1941 byly miliony sovětských občanů, vojenského personálu, tak nebojujících, zabity nebo poslány do koncentračních táborů. Vražedná povaha nacistické okupace vedla ke zvýšenému odporu sovětské armády a místního obyvatelstva, z nichž mnozí začali okupanty pohrdat a přidali se k partyzánským skupinám.

Co bylo hlavním důvodem porážky německých vojsk v Sovětském svazu?
Zatímco 22. června 1941, kdy začal útok na Sovětský svaz, bylo horké léto, v prosinci roku 1941 poklesl teploměr náhle na čtyřicet pod nulou…
Všechny předpovědi byly falešné, proroctví se neuskutečňovala. Zbraně a olej zmrzly. Muži umírali v pláštěnkách a v letních botách svého stejnokroje. Sebemenší zranění je odsuzovalo k smrti.
Hitler odmítal věřit, že nastal nesoulad mezi jeho mystikou a skutečností.

Generál Guderian, ač riskoval kariéru, odlétá do Německa, aby informoval Hitlera o situaci, a požádal ho, aby dal rozkaz k ústupu.
„O zimu,“ řekl Hitler, „se postarám sám. Vy útočte.“
A tak celý pancéřový armádní sbor, který zdolal Polsko za 18 dní, Francii za měsíc, všechny slavné armády Guderianova, Reinhardtova a Hoeppnerova, byla spálena mrazem. Německá válka ztrácí  definitivně svůj lesk.
Zbytky armády se vydaly na jih pochodem na Kavkaz. A tam tuto naprosto fatální Hitlerovu chybu oslavili vztyčením praporu na Elbrusu.

Mezitím se Sověti vzpamatovali. Jejich stovky továren přestěhovaných za Ural, za neuvěřitelně krátkou dobu, chrlily tisíce zbraní, tanků a munice na frontu.
A pak přišel hlavní zlom.
Srpen 1942 a vítězství Rudé armády u Stalingradu.
Válka začíná mít opačný spád.

Válka a některé klíčové aspekty Barbarossy.
A to jak z německého, tak sovětského hlediska, jako jsou zpravodajské zprávy varující před nadcházející německou invazí.
Popsány jsou i dopady politických čistek sovětského vojenského velení na Rudou armádu, strategické chyby spáchané nacistickou hierarchií, německá arogance a podcenění ruské bojové kapacity a zdrojů, rozlehlost sovětského terénu a logistické problémy.

Němečtí vojáci byli vedeni k přesvědčení, že válka bude snadná.
Sovětský svaz je přece primitivní, technologicky zaostalý stát. Stejnou rétoriku zvolilo EU vedení i pro válku proti Rusku na Ukrajině.
Překvapení ale bylo o to větší, když narazili na vojenskou techniku ​​lepší než jejich vlastní, jako byly např. sovětské tanky T-34 a později kaťuše.
Rusové vždy něčím překvapí. Něčím naprosto zásadním.

Druhá světová válka měla svůj hlavní zlom. Bitva u Stalingradu.
Ta začala 21.8. 1942, něco málo přes rok po německém útoku na SSSR a trvala do  trvala do 2. 2. 1943. Půl roku nesmírně těžkých bojů a dva milióny mrtvých lidí.
Autor knihy ale tvrdí, že první skutečně kritické boje a vývoj nastal rok před tím, v průběhu Barbarossy, protiútokem Rudé armády dne 5. 12. 1941.
Schopnost Sovětů absorbovat a nakonec překonat útoky Wehrmachtu zachránila lidstvo před noční můrou nacistického vítězství, v takovém případě by Adolf Hitler držel nadvládu nad velkou částí Eurasie a možná i dál.

Poprvé publikováno Global Research dne 8. května 2022
KNIHA ZDARMA KE STAŽENÍ V ČEŠTINĚ >>

SHANE QUINN
Narodil se v irském Dublinu a žije kousek od irského hlavního města. Čtyři roky studoval žurnalistiku na Griffith College v Dublinu a v roce 2010 získal bakalářský titul žurnalistiky. Pracuje v redakci Global research a je plodným autorem článků na internetu, které se zaměřují na témata od rozpínavosti NATO po světové války. Je vědeckým pracovníkem Centra pro výzkum globalizace (CRG).
Zajímá se o životní prostředí a amatérsky se věnuje studiu ornitologie především sledováním místních ptačích populací.

Výpisky…

Při útocích na východ od června 1941 měli nacisté v úmyslu anektovat Ukrajinu, celé evropské Rusko, pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litvu a na severovýchodě vytvořit satelitní finský stát. Vzniklo by tak značně rozšířené Německo, které by sloužilo jako vlast pro stovky milionů příslušníků tzv. germánských a nordických ras. Jak předpokládali nacističtí plánovači, tato expanze by poskytla ekonomickou základnu pro udržení tisícileté říše.
x
David Glantz, americký vojenský historik a plukovník ve výslužbě, si uvědomil, že pozice sovětského vládce Josifa Stalina v roce 1941 byla defenzivní . Glantz napsal: „Stalin se provinil zbožnými přáními, doufal, že oddálí válku alespoň o další rok, aby dokončil reorganizaci svých ozbrojených sil. Celé jaro 1941 pracoval v horečce a zoufale se snažil zlepšit obrannou pozici Sovětského svazu a zároveň se snažil oddálit nevyhnutelnou konfrontaci“.
x
Basil Liddell Hart, bývalý kapitán britské armády a vojenský teoretik, napsal: „Hitler souhlasil s tím, že pobaltské státy by měly být ve sféře vlivu Sovětského svazu, nikoli v jejich skutečné okupaci; a cítil, že byl oklamán svým partnerem; ačkoli většina jeho poradců realisticky považovala ruský přesun do pobaltských států za přirozené opatření, inspirované strachem z toho, co by se mohl Hitler po svém vítězství na západě pokusit“.
x
Londýn a Paříž odmítly na jaře a v létě 1939 podepsat pakt s Kremlem – který by postavil Brity, Francouze a Rusy proti nacistickému Německu (6). Stalinovi nezbývalo nic jiného, než ten podzim dokončit dohodu s Hitlerem a tyto nechtěné skutečnosti byly od té doby potlačovány institucemi, jako je Evropská unie vedená Německem.
Nacisticko-sovětský pakt z 23. srpna 1939 sloužil Sovětům dobře, dokud Wehrmacht od května do června 1940 rychle neporazil Francii. Způsob francouzské porážky ohromil a znepokojil Stalina, který očekával dlouhý a vleklý konflikt v na západ, jako v první světové válce.
x
Když se na plán operace Barbarossa, útok Němců na SSSR z června 1941, ohlédneme v období osmi desetiletí zpět, jeho plán invaze prozrazuje patologickou přílišnou sebedůvěru. Strategické plánování postupu v šířce mnoha stovek mil terénu bylo přehnaně ambiciózní až groteskní.
Barbarossovy zpravodajské detaily byly také špatně propracovány. Nacistické odhady o sovětské vojenské kapacitě byly založeny spíše na dohadech než na spolehlivých informacích a toto podceňování nepřítele by je pronásledovalo.
Dne 13. května 1941 v rámci přípravy na invazi vydal blízký kolega Adolfa Hitlera polní maršál Wilhelm Keitel rozkaz, že po zajetí mají být všichni sovětští komisaři okamžitě popraveni. Komisaři byli funkcionáři komunistické strany přičlenění k vojenským jednotkám, aby naplnili jednotky Rudé armády bolševickými principy a loajalitu k sovětskému státu.
Právě kvůli tomu Hitler určil komisaře k likvidaci po tisících. Rozkaz podepsaný 13. května pokračoval, že sovětští civilisté podezřelí ze spáchání přestupků proti Wehrmachtu mohou být zastřeleni na žádost kteréhokoli německého důstojníka. Nejškodlivější ze všeho bylo jasně najevo, že němečtí vojáci, u kterých bylo zjištěno páchaní zločinů proti nebojovníkům, nemusí být stíháni
x
Mezi cíle invaze patřilo zjevné vykořisťování, plenění a anexe.
S tímto vědomím nacisté založili Ekonomický úřad Východ, který byl podřízen říšskému maršálovi Hermannu Goeringovi, druhému nejmocnějšímu muži Třetí říše. Goering informoval zetě Benita Mussoliniho, hrabě Galeazzo Ciano, že „Letos [1941] zemře v Rusku hladem 20 až 30 milionů lidí. Možná je dobře, že by to tak mělo být, protože některé národy musí být zdecimovány. Ale i kdyby tomu tak nebylo, nedá se s tím nic dělat.” Hrabě Ciano, který byl italským ministrem zahraničí od roku 1936, předal Goeringovy komentáře Mussolinimu.
x
Velká ofenziva v moderní době, snad v jakémkoli věku, představuje obrovský hazard ze strany vetřelce, brutální, jak tyto útoky obvykle bývají, a nacistická invaze byla ze všech nejkrutější. V jeho selhání se mohou kombinovat různé faktory: síla invazní síly, strategické chyby, kvalita terénu, podcenění nepřítele, počasí atd. Tyto prvky se zvětšují při útoku na největší zemi světa (Rusko), jako Napoleon objevil a brzy také Hitler.
Přesto existuje několik zdrcujících důvodů, proč by německý útok selhal.
Zaprvé, Hitler postavil německý národ na totální válku až v únoru 1943, příliš pozdě. Nacistická ekonomika na počátku 40. let 20. století produkovala „mimořádnou míru neefektivity a plýtvání“, zjistil anglický historik Richard Overy (20). To mělo za následek nedostatek pracovních sil, méně německých zbraní, letadel a tanků a méně vojáků, zatímco německé ženy z větší části zůstaly doma, spíše než aby pracovaly ve zbrojních továrnách.
x
Šestý den útoku, 27. června 1941, se německá skupina armád Střed již dostala do Minsku, hlavního města sovětského Běloruska. Překvapivě to v této velmi rané fázi znamenalo, že Němci byli blíže Moskvě než Berlínu: vzdušnou čarou byl Wehrmacht nyní 430 mil od hlavního města Ruska oproti 590 mil od hlavního města Německa.
Po týdnu bojů Sověti ztratili asi 600 000 vojáků a tisíce jejich letadel byly zničeny, většina z nich na zemi.
Když 27. června sovětští velitelé Georgij Žukov a Semjon Timošenko ukázali Josifu Stalinovi na operačních mapách, že Němci postupovali na Minsk, byl velikostí katastrofy viditelně šokován .
x
Pod Stalinovým vedením dosáhli Rusové v měsících následujících po německém útoku pozoruhodného přesunu průmyslu na východ. Tato politika byla kritická pro zajištění toho, aby Sovětský svaz mohl pokračovat ve výrobě zbraní en masse a do značné míry byl chráněn před nacistickým náporem.
Irský profesor a geograf John Sweeney napsal :
„Přes 1500 průmyslových podniků bylo jen mezi červencem a listopadem 1941 přemístěno do míst, která byla považována za relativně bezpečná útočiště ve vnitrozemí. Ural (který obdržel 667 těchto podniků), Kazachstán a Střední Asie (308), Západní Sibiř (244), Povolží (226) a Východní Sibiř (78) trvale těžily z této masivní injekce průmyslových investic. právě v této srdeční oblasti se soustředil růst měst během období poválečné obnovy“.
x
Němci vedená invaze do Sovětského svazu začala ve 3:15, 22. června 1941, obrovskou dělostřeleckou palbou podél nacisticko-sovětské hranice. Hierarchie SSSR počítala s tím, že v průběhu roku je příliš pozdě na to, aby německé síly zaútočily, navzdory varováním o opaku.
x
Pokud jde o program Lend-Lease prezidenta Franklina Roosevelta podepsaný v březnu 1941, americké vybavení vstoupilo do murmanského přístavu od prosince 1941. Je třeba zdůraznit, že americká vojenská technika by představovala malý zlomek materiálu, který mělo Sovětské Rusko po celou dobu k dispozici. celou válku – velkou většinu z nich doma vyrobili Rusové.
V době, kdy od konce léta do začátku zimy 1941 probíhaly kritické boje, byl Rudé armádě poslán sotva útržek americké nebo britské vojenské pomoci . To naznačuje, že anglo-americké mocnosti byly docela spokojené sedět a dívat se, jak Němci a Sověti ze sebe srážejí hrudky; zatímco Američané zejména sbírali své síly na okraji konfliktu, o kterém věděli, že brzy vstoupí.
x
Sám Hitler si začátkem srpna 1941 „uvědomil, že jeho plány na kampaň Blitzkrieg na východě selhaly“, napsal německý historik Volker Ullrich ve druhé části své biografie o Hitlerovi. O dva týdny později, 18. srpna, Hitler přímo řekl ministru propagandy Goebbelsovi , že on a němečtí generálové „zcela podcenili sílu a zejména vybavení sovětských armád“.
Například počet ruských tanků byl více než dvakrát větší, než původně nacistická rozvědka odhadovala, a samotná Rudá armáda byla mnohem větší, než se předpokládalo
x
21. dubna 1945, obklíčila sovětská armáda Berlín a rozpoutala svůj konečný útok na nacistické Německo.
Vzhledem k tomu, že Němci od své invaze v červnu 1941 zabili více než 10 milionů sovětských vojáků, byly poslední zbytky Wehrmachtu a SS při obraně Berlína stále v obrovské přesile. Sovětský vládce Josif Stalin , na prahu oslav svého nejvýznamnějšího triumfu, shromáždil kolem 2,5 milionu vojáků Rudé armády pro tento útok na německé hlavní město, podporovaný více než 6 000 tanky a 7 500 letouny. (1)
Pro bitvu o Berlín dokázal starý Stalinův nepřítel Adolf Hitler shromáždit téměř milion vojáků, ale část z nich zažila příliš mnoho zim nebo příliš málo. Smetánku německých armád buď Sověti vyhladili během předchozích měsíců a let, nebo byli v zajetí. 16. dubna 1945 zahájila Rudá armáda útok na Berlín masivním dělostřeleckým ozářením na německou obranu podél linie Odry-Neisse.
x
Jak dále poznamenal Pauwels, skutečný zlom války v Evropě nenastal u Stalingradu, ale ve skutečnosti se odehrál rok předtím na konci roku 1941, kdy se Němcům nepodařilo dobýt Moskvu. V roce 1942 byl Wehrmacht nenávratně oslaben, jejich aura neporazitelnosti zmizela, navzdory všem výše uvedeným vítězstvím.
x
Ruská zima v letech 1941-42 byla mnohem chladnější a delší než obvykle a skutečně byla „jedna z nejkrutějších zim v historii“, jak je uvedeno v článku, jehož spoluautory jsou přední klimatologové (Jehuda Neumann a Hermann Flohn) s Bulletin Americké meteorologické společnosti.
x
Od počátku druhé světové války administrativa Franklina Roosevelta předpokládala, že Amerika vyjde z konfliktu v pozici globální dominance. Spojené státy se chlubily největší světovou ekonomikou od roku 1871, když toho roku předčily Británii, a tento rozdíl se počátkem 20. století a dále zvětšoval.
Diplomatický historik Geoffrey Warner shrnul: „Prezident Roosevelt měl za cíl hegemonii Spojených států v poválečném světě“.
x
Americký generálmajor Curtis LeMay nařídil bombardování Tokia s ohledem na maximální ztráty, čímž splnil svou přezdívku „Bombs away LeMay“.
V roce 1945 Roger Fisher , nadporučík a budoucí profesor práv na Harvardu, byl LeMayovým „povětrnostním důstojníkem“ na ostrově Guam v západním Tichém oceánu. Těsně před výbuchem v Tokiu Fisher prozradil, že LeMay „mi položil otázku, kterou jsem nikdy předtím neslyšel“. LeMay chtěl vědět: „Jak silný musí být vítr, aby se lidé nemohli dostat pryč od plamenů? Bude na to vítr dost silný?”
Fisher koktal a nebyl schopen odpovědět, rychle odešel do své kajuty:
“Tu noc jsem se k němu už nepřiblížil.” Měl jsem s ním dohodu se svým zástupcem. Bylo to poprvé, co mi došlo, že účelem naší operace bylo zabít co nejvíce lidí.”
x
Tokio pod útokem zápalných bomb B-29.” 26. května 1945.
Oficiálně v důsledku náletů, které trvaly jen několik hodin, zemřelo kolem 100 000 civilistů. Nicméně, známí historici, jako je Gabriel Kolko , kanadský akademik narozený v Americe, odhaduje počet těl v Tokiu na 125 000 – což se vyrovná konečnému počtu obětí bombového útoku na Hirošimu.
Tokijský firestorming s kódovým názvem „Operation Meetinghouse“ byl jediným nejsmrtelnějším náletem druhé světové války na poměrně dlouhou vzdálenost. Přibližně milion obyvatel Tokia navíc při útoku utrpěl zranění a jeden milion zůstal bez domova. Více než 250 000 městských budov bylo zničeno, čtvrtina všech staveb v Tokiu v té době, jednom z největších světových měst.
Velikost zničené oblasti (téměř 16 čtverečních mil) byla skutečně větší než zkáza způsobená bombovými útoky na Hirošimu a Nagasaki.
x
1. září 1939, v den , kdy nacisté napadli Polsko a začala válka, americký prezident Franklin D. Roosevelt řekl :
„Nelítostné bombardování civilistů ze vzduchu v neopevněných centrech obyvatelstva… znechutilo srdce civilizovaných mužů a žen a hluboce šokovalo svědomí lidstva… za žádných okolností neprovádějte bombardování civilního obyvatelstva nebo neopevněných měst ze vzduchu. “.
x
Ve skutečnosti to byl Roosevelt, kdo byl klíčovou postavou při formulaci atomové bomby. Dohlížel na jeho pokračující vývoj až do své smrti 12. dubna 1945, a to i poté, co bylo spojencům dávno jasné, že Hitler nemá žádný jaderný program. Roosevelt již dříve řekl, že důvodem k výrobě atomové bomby bylo „to, aby nás nacisté nevyhodili do vzduchu“. V roce 1944 však tato logika již neplatila, jak Roosevelt jistě věděl.
Hitler se jadernému výzkumu vyhýbal z různých důvodů, jak z rasových, tak z pragmatických důvodů, a také předvídal, že tyto zbraně „dovedou lidstvo na cestu k zániku“. Roosevelt, nástupce Harry Truman ani Winston Churchill nevyjádřili tuto zemi otřesnou obavu. V důsledku toho se stín jaderných zbraní vznáší nad lidstvem dodnes.
Mezitím, v únoru 1942, Churchill sám povolil první strategické bombardování městských center ve válce – se skutečným cílem zabít a terorizovat německé civilní obyvatelstvo. Směrnice britského leteckého štábu ze 14. února 1942 nastínila, že letecká válka „by se nyní měla zaměřit na morálku civilního obyvatelstva nepřítele“.
Také v únoru 1942 Británie vypustila slavný těžký bombardér Avro Lancaster, z nichž stovky se v následujícím roce účastnily vražedného požáru Hamburku. Již v letech 1940 a 1941 RAF představilo dva další čtyřmotorové těžké bombardéry, Handley Page Halifax a Short Stirling – oba se zapojily do „vůbec prvního náletu 1 000 bombardérů“ nad Kolínem nad Rýnem v ranních hodinách 31. května 1942. Na Kolín nad Rýnem, město významné velikosti v západním Německu, bylo svrženo téměř 1500 tun bomb.

The post Druhá světová válka, neznámá historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc. first appeared on Čítárny.

Když Jerry Mander ve své knize Four Arguments for the Elimination of Television vydané v roce 1978 navrhl , že televizi nelze reformovat bez ohledu na to, kdo ji ovládal, bylo to poprvé, kdy se někdo odvážil navrhnout, abychom televizi úplně skoncovali.

Mander tvrdil, že televize je primárním nástrojem v neustálém zprostředkování lidské zkušenosti , vizuálním opojným prostředkem, který diváka uvede do hypnotického stavu.a tím nahrazuje jiné formy znalostí obrazem svých programátorů. Malým dětem dodává high-tech, vysokorychlostní očekávání od života, takže procházka přírodou by se pravděpodobně zdála nekonečně nudná. Je to nástroj používaný nejen k prodeji zdrojů, které byly vykopány, roztaveny, ukovány a jinak přivlastněny ze země, ale také k prodeji našich pocitů , které vchod zastínil.

Televize kolonizuje své diváky prostřednictvím umělé reality plné vlastních hodnot.
Z politického hlediska je to obzvláště nebezpečné, protože „to je ten, kdo mluví k mnoha“, jak Mander popisuje kohokoli od korporátního sponzora po noční moderátory. A je to špatné i pro naše tělo, protože způsobuje duševní a fyzické nemoci díky fascinující fosforeskující záři jeho umělého světla .

Manderovo poslední dílo In the Absence of the Sacred: The Failure of Technology and the Survival of the Indian Nations mu trvalo deset let, než napsal, třicet let přemýšlel.
Rozšiřuje témata v jeho dřívější knize, včetně přirozené tendence dané technologie předurčit její použití a učinit technologii něčím jiným než neutrálnía snoubení technologií s velkými korporacemi, které mají největší prospěch z jejich manipulace nebo prodeje.

Mander pečlivě analyzuje základní předpoklady, které nás vedly k přijetí téměř každé technologie, která byla uvedena na internet, a připomíná nám cenu, kterou za tyto předpoklady platíme – v ekologických a sociálních katastrofách. Kniha také zkoumá alternativy k technologickému způsobu života – alternativy, které lze nalézt mezi kmenovými národy, které žily tisíce let v harmonickém vztahu se zemí a které existují dodnes.

Mander má tuto vzácnou vlastnost, díky které jsou jeho názory na technologii obzvláště silné – perspektiva zasvěcených.
Jeho zkušenosti s komerční reklamou se v průběhu let posunuly k reklamě pro veřejné zájmové skupiny, především v ekologickém hnutí. Ale poprvé si uvědomil tíživou situaci domorodých národů, když pracoval v komerční reklamě v polovině šedesátých let. Lodní společnost ho vyslala do Mikronésie , aby posoudil její dopad na oblast. Během dvou měsíců v Mikronésii Mander poprvé nahlédl do způsobů tradičních národů. Vrátil se do San Francisca, aby dal klientovi své doporučení: přestěhovat společnost z Mikronésie a nechat ty ostrovy tak, jak jsou.

V této době probíhal u Mandera proces sebezkoumání. Přestože si splnil svůj sen o úspěchu a překonal aspirace svých židovských rodičů přistěhovalců, přestalo ho bavit psát ve dne reklamy na audio zařízení a Land Rovery, aby se v noci věnoval otázkám životního prostředí. Začal pociťovat rozpor mezi prosazováním větší spotřeby a zároveň vnímáním spotřeby jako jedné z hlavních příčin ekologické destrukce.

Mander se také začal cítit osobně odpojený od přírody. Na plavbě u dalmatského pobřeží v roce 1968 si sáhl na „emocionální dno“, když zjistil, že svýma očima „vidí“ nádherné výhledy, ale nedokázal je v sobě zažít. Příroda se stala „irelevantní“ a on se vyděsil, když si uvědomil, že „problémem byl [on], nikoli příroda.

Mezitím si jeho reklamní agenturu najala Sierra Club a později Friends of the Earth, obojí pod vedením Davida Browera, proslulého environmentalisty, který měl na Mandera silný profesionální a vzdělávací vliv. Mander napsal mnoho reklam, které nakonec zachránily Grand Canyon před výstavbou přehrad, zablokovaly rozvoj americké nadzvukové dopravy a založily národní park Redwood a národní park North Cascades. Napsal také reklamu, která způsobila, že Sierra Club ztratil status osvobozeného od daní, a zároveň vytvořil sympatické titulky zpráv a příval podpory. Jak to vysvětluje David Brower, „Lidé v celé zemi, kteří nevěděli, zda se jim Grand Canyon líbí nebo ne, věděli, že nenávidí Internal Revenue Service.

V roce 1972 se Manderova firma rozhodla, že snaha vyvážit komerční a environmentální aktivity nefunguje, a agentura byla rozpuštěna. Mander založil první neziskovou reklamní a public relations agenturu, Public Interest Communications.
O několik let později se několik jejích zakladatelů, včetně Jerryho Mandera, vinulo do Public Media Center (PMC), odnože původní neziskové organizace. PMC od té doby iniciovala téměř všechny velké ekologické reklamní kampaně v zemi, stejně jako kampaně za plánované rodičovství, kontrolu zbraní a zablokování nominace Roberta Borka do Nejvyššího soudu. Jerry Mander napsal mnoho z těchto reklam a jako vedoucí pracovník PMC tam pokračuje ve své práci dodnes. Jak poznamenal David Brower v nedávném rozhovoru,

Ale právě díky jeho knihám se Manderovi podařilo propojit nitky toho, co se naučil při studiu ekologických a sociálních problémů posledních třiceti let. In the Absence of the Sacred vykresluje ucelený obraz toho, jak nadnárodní korporace a velké finanční instituce v kombinaci s novými technologiemi tvoří molocha, kterému nebrání žádná vládní kontrola a který nás den za dnem dále omezuje.

Jak to všechno můžeme napravit? Opravdu Mander navrhuje, abychom se vrátili?
Koneckonců, jsme hodně daleko od loveckých a sběračských komunit z dřívějších dob. Mander říká, že je nepravděpodobné, že se vrátíme a budeme lovit bobry v Hudson Valley. tento proces respektováním jejich práva na existenci. Dále podle Mandera existuje několik základních principů – nejlépe srozumitelných tradičním národům – které budeme potřebovat pro přežití této planety: musíme opustit hodnoty, které zdůrazňují akumulaci komodit a růstovou ekonomiku; musíme snížit světovou populaci; musíme opustit technologie, které jsou neslučitelné s udržitelností a rozmanitostí na planetě, a musíme studovat síly, které způsobily sociální a ekologickou krizi, které nyní čelíme.

“Tohle se nevrátí,” říká Mander. „Směřuje k obnovenému vztahu s nadčasovými hodnotami a principy, které byly pro západní společnost udržovány při životě právě těmi lidmi, které jsme se snažili zničit.“ Mezi těmito lidmi, věří Mander, leží klíč k našemu přežití.

Catherine Ingramová

ROZHOVOR CATHERINE INGRAMOVÉ S JERRYM MANDEREM

Ingram: Amerika měla milostný poměr s každým novým technologickým zázrakem. Naznačujete, že u většiny těchto technologií jsme předpokládali nejlepší možný scénář. Jaké otázky jsme si měli položit, než přišly online?

Mander: Jde o to, jak jsou nám nové technologie zaváděny bez úplné diskuse o tom, jak ovlivní planetu, sociální vztahy, politické vztahy, lidské zdraví, přírodu, naše představy o přírodě a naše představy o nás samých. Každá technologie, která se objeví, tyto věci ovlivňuje. Auta například zcela změnila společnost. Kdyby se vedla debata o existenci aut, zeptali bychom se, zda chceme, aby byla celá krajina vydlážděna? Chceme, aby se společnost přestěhovala do konkrétních městských center? Chceme, aby jeden zdroj – ropa – ovládl lidské a politické vztahy ve světě? Válka v Zálivu vyplynula z našeho výběru auta před sto lety.

Ingram: Ale kdo mohl něco z toho předvídat?

Mander: Když je vynalezena technologie, mnoho z jejích účinků je již známo. Studie na Massachusetts Institute of Technology zkoumala, co se o technologiích říkalo v době jejich vynálezu. Ukazuje se, že většinu efektů technologie ve skutečnosti znají lidé, kteří je vymýšlejí a šíří. Je to logické, protože tito lidé dávají spoustu peněz do vymýšlení všech možných využití těchto technologií. Na základě posouzení pozitivních efektů pak mohou vyvíjet marketingové strategie. Zároveň zjišťují možné negativní dopady a přistupují k jejich bagatelizaci. Auto je propagováno jako svoboda – soukromé a nehlučné cestování, pohodlí a tak dále – bez jakéhokoli náznaku jeho hlubokých vícerozměrných efektů. V naší společnosti neexistuje žádný mechanismus, jak slyšet odvrácenou stranu.

Takže trikem je vyvinout nejhorší scénáře, ty veřejně vysílat a pak rozvinout všeobecnou debatu o tom, zda se společnost chce nebo nechce ubírat těmito směry. Pak bychom měli mít politickou schopnost říci ne technologii, když se rozhodne, že říci ne je nejlogičtější řešení.

Ingram: Svým způsobem máme tuto zkušenost s jadernou energií. Jaderná energie vznikla bez velkých debat, ale pak přišlo období velkých debat a byla sražena na kolena jako životaschopný zdroj energie. Nyní jsme svědky oživení jeho popularity.

Mander: Jaderná energie je výjimkou, která potvrzuje pravidlo nejlepšího/nejhoršího případu. Nejhorší možný scénář byl vidět, když jsme o té věci slyšeli poprvé, protože nikdo nevěděl o jaderné energii, dokud nezabila osmdesát tisíc lidí v Hirošimě. Mělo to ohromující dopad na vědomí každého a lidé byli vyděšeni možnostmi tohoto jediného kusu technologie, bez ohledu na to, kde žili. Nejlepší scénáře přišly ve druhé fázi veřejné debaty. Cokoli, co se vývojáři jaderné energetiky pokusili říci – že bude poskytovat čistou, bezplatnou a neomezenou energii – bylo v kontextu Hirošimy; všichni se toho báli a zděsili. Málokdy zažijeme nejhorší scénář před gigantickou prodejní kampaní. I tak ale pokračuje prodejní kampaň o pozitivním využití jaderné energie. Jaderná energie přežívá jako životaschopná možnost. Používá se na mnoha místech a nyní dochází k velkému pohybu, abychom jej využili ještě více.

Ingram: Pojďme mluvit o biotechnologiích a transplantacích orgánů, protože to jsou některé z dalších hlavních technologií. Právě jsem četla o ženě, která počala dítě, aby měla dárce kostní dřeně pro svou starší dceru, která umírala na leukémii. Tato situace vyžaduje těžké volby. Která matka by nezachránila své dítě, kdyby na to byla technologie? Když se naše orgány stanou zaměnitelnými, možná se budeme muset rozhodnout, zda dáme nebo nedáme ledvinu, oko nebo cokoli, co můžeme ušetřit, příbuznému. Biotechnologie vyvolávají ještě další otázky: existuje-li geneticky upravený lék na AIDS, řekneme tomuto léku ne jen proto, že si myslíme, že biotechnologie je špatná věc?

Mander: Naše kultura postrádá filozofický základ, pochopení odpovídající lidské role na Zemi, která by informovala o tomto vývoji dříve, než k němu dojde. Takové porozumění by nám umožnilo říci, ne, tímto směrem jít nemůžeme, protože stejně jako v případě genetiky jde o přímou desakralizaci života. Název mé knihy In the Absence of the Sacred odkazuje na selhání jakéhokoli smyslu pro zakotvenost v přirozeném světě a na nedostatek jakéhokoli smyslu pro limity. Vidíte, jakmile žijete v průmyslové, technologické společnosti, volby se stávají mnohem obtížnějšími. I když si myslíte, že auta jsou nevhodná, téměř nemůžete fungovat, pokud nemáte auto. Nemůžete fungovat, pokud nemáte telefon, dokud neodstoupíte od účasti.

Ingram: Se spoustou peněz.

Mander: No, ne nutně. Neřekl bych, že na výběr ze systému potřebujete hodně peněz, ale výběr ze systému znamená nechat systém běžet tak, jak je. Pokud máte zájem o změnu nebo ovlivnění systému, neodstupujete.

Můžete však udělat spoustu osobních rozhodnutí o tom, co budete nebo nebudete dělat. Sám počítače nepoužívám. Nevystupuji v televizi. Snažím se žít relativně low-tech módou. Snažím se omezit množství technologií, které používám. A snažím se žít podle určitých zásad. Nyní všichni žijeme podle svých vlastních zásad a já nikomu neříkám, který soubor zásad je pro něj nebo pro ni vhodný. Ale říkám, že děláš rozhodnutí. Tato společnost odrazuje lidi od informovaných rozhodnutí. Tato společnost vám říká, že způsob, jak žít, je hromadit stále více a že technologie jsou řešením našich problémů.

Nyní můžete vymýšlet otázky o genetice, jak jste to právě udělali. Otázky a individuální odpovědi se mohou měnit; co se nemění, je zásadní fakt, že je špatné a nebezpečné pro společnost jít směrem, kde jsou tato řešení.

V této kultuře máme vědu a techniku ​​jako náboženství. Již nemáme náboženský nebo filozofický základ pro rozhodování ohledně vývoje technologie. Všechna tato rozhodnutí se dělají ve světě korporací. Ale existují i ​​jiné společnosti, kde tabu, samotný koncept tabu , stále existují. Tabu je pravděpodobně jediný pojem, který je v této společnosti tabu. Ale v tradičních společnostech vedli staletí dlouhé diskuse o tom, zda sázet nebo zda zůstat kočovníky nebo zda je určitý druh zemědělského vztahu dobrý nápad, nebo ne. Tabu tvoří filozofický rámec.

Ingram: Přesto by lidé v naší společnosti viděli tento druh kontroly – říkat ne něčemu, než se to vyvinulo – jako fašistické.

Mander: Ano, aniž bychom si uvědomovali, že tento postoj nás drží na cestě vývoje, ze které je velmi těžké se vrátit.

Když se nyní zeptáte na konkrétní otázku ohledně transplantací kostní dřeně, řešíte velmi emocionální situaci – člověk by udělal cokoliv, aby zachránil své dítě. Jsem pro zbavení se těch technologických systémů, kde jsou takové otázky adresovány jednotlivým lidem, a jejich nahrazení dohodnutým životním stylem a filozofickým systémem, který má své požitky a hodnoty na jiné úrovni, než jaké máme nyní, a letadlo, kde se takové otázky jen tak neobjevují.

Ingram: Myslím, že lidé mají často tendenci činit svá rozhodnutí z velmi emocionálního a často sobeckého hlediska. To pohánělo lidský druh v celé historii. Možná existují skvělé příklady lidí, kteří nebyli poháněni touto agresivní silou, ale…

Mander: Mohu vás přerušit a nesouhlasit s tímto bodem? Tvrzení, že lidé jsou poháněni svými vlastními zájmy nebo jejich chamtivostí, platí především pro průmyslovou společnost. Může se také vztahovat na ty, kteří byli zbaveni společenství vlivem industriální společnosti, kde byl zničen dříve integrovaný, kooperativní, reciproční způsob bytí v přírodě. Ale od počátku zaznamenané historie existovalo mnoho komunit, které existovaly vedle takzvaných západních historických civilizací a které dodnes vykazují způsob zkušenosti a života ve světě, který je kooperativní, komunitní, konsensuální. “a ne primárně z hlediska vlastního zájmu.

Právě jsem četl článek v The New Yorkero lidu Penan v Indonésii. Byli souzeni za zablokování mostu, který náklaďáky používají k ničení deštného pralesa. Během procesu se ukázalo, že nerozuměli pojmu zločin, protože zjevně neměli zločin. Byli požádáni, aby ve své společnosti uvedli příklad činu, který by ostatní neschvalovali. Trochu se schoulili a diskutovali o tom a pak řekli, že pokud někdo otevřeně nesdílí to, co má, setká se s nesouhlasem. To byl jediný zločin, na který mohli myslet. Takže musím odmítnout myšlenku, že sobectví je instinktivní. Pochopilo se, že sobectví je součástí lidské přirozenosti, ale myslím, že je to v kontextu životů, které nyní žijeme. Jsme tak izolovaní, že máme tendenci jednat pouze ve svém vlastním zájmu.

Ingram: Nějak jsme se dostali k tomuto bodu. Něco uvnitř nás pohánělo a zdá se, že je to docela nakažlivé. Šíří se.

Mander: Souhlasím, že se to šíří. Jakmile pronikání vnějších modelů naruší tradiční struktury, kde lidé jednali ve shodě a jménem celé komunity, pak je to úlovek.

Ingram: Jak potom řešíme chamtivost, agresi, naši neochotu čehokoli se vzdát? Jak to zvrátit? Jak se máme vrátit do přítomnosti posvátna a jak to máme udělat v masovém měřítku?

Mander: Toto je jedna z velkých záhad – jak toho vlastně dosáhnete a jak se ubráníte zoufalství z obtíží při dosahování toho? Nemám přesnou malou odpověď, která by inspirovala slogan, ale je zřejmé, že to, co nyní máme, nefunguje. Fantazie o utopické existenci podporované zastánci technologického, průmyslového způsobu života posledních sto let jsou nyní prokazatelně falešné. To není to, co jsme dostali. To, co jsme dostali, bylo odcizení, dezorientace, zničení planety, zničení přírodních systémů, zničení rozmanitosti, homogenizace kultur a regionů, kriminalita, bezdomovectví, nemoci, rozklad životního prostředí a obrovská nerovnost. Máme nepořádek na rukou. Tento systém nedostál své reklamě; při vývoji strategie, jak lidem říkat, co mají dělat dál, musíme to nejprve uvést. Život je opravdu lepší, když sestoupíte z technologického / průmyslového kola a vymyslíte nějaký jiný způsob. Dělá to lidi šťastnějšími. Možná jim to nevydělá více peněz, ale získat více peněz se nepodařilo. Naplnění života komoditami se neukáže jako uspokojivé a většina lidí to ví.

Ingram: Říkáte, že v případě počítačů, stejně jako u televize, nejde o to, kdo má z toho prospěch, ale kdo má z toho největší prospěch; že zatímco environmentalista má z počítačů určitý prospěch, největší prospěch mají korporace, armáda a finanční instituce. Ale zeptal bych se vás, proč bychom pak neměli mít žádný prospěch? Pokud dokážeme dát pár větviček do hráze, jsme stále o něco napřed, abychom v hrázi neměli žádné větvičky.

Mander: Neříkám dobrodincům nebo jiným lidem pracujícím na aktivitách Public Media Center, aby nepoužívali televizi. Říkám, že bychom neměli mít vůbec žádnou televizi. Totéž by se dalo říci o počítačích. Tvrdím, že život by byl lepší, mocenské systémy by byly více rovnostářské, měli bychom vyrovnanější podmínky, pokud jde o tok informací, a naše média by byla demokratičtější, kdyby neexistovala televize. Měli bychom také méně odcizenou populaci, méně uklidněnou, méně zaplavenou obrazy jiných lidí. Ale také uznávám, že nemůžete jen odstranit televizi a ponechat vše ostatní na svém místě. Je to nervový systém technologického stroje. Je to součást velmi integrovaného systému, takže když mluvíme o televizi, musíme mluvit o všech technologiích.

Nyní můžete do hráze určitě dát pár větviček. Mým argumentem je, že televize nadělá mnohem více škody než užitku. Je idealistickou, utopickou fantazií myslet si, že médium by mohlo být reformováno, vzhledem k povaze technologie. Je nejúčinnější při centralizovaném použití shora dolů, které lidem vnucuje zobrazování a programuje podle toho. Obraznost v nich zůstává a ony pak obraznost napodobují. Je to výkonný stroj na vymývání mozků a homogenizaci. Je směšné si myslet, že ty a já nebo naši přátelé náhle ovládneme toto médium a ze všech uděláme meditující filozofy. Skutečnou otázkou není, zda dokážete v televizi prosadit jednu nebo dvě dobré věci; skutečnou otázkou je, jaké jsou celkové účinky technologie.

Ingram: Pojďme se bavit o virtuální realitě.

Mander: Virtuální realitu jsem nikdy nezažil. Jsem k tomu velmi skeptický. Myslím, že je to jako každá jiná technologie v tom smyslu, že má nějakou hodnotu pro zábavu a možná má nějaké zajímavé využití. Slyšel jsem, že nové využití programů virtuální reality je ve výcviku pilotů bombardérů. Kromě takového využití, které považuji za znepokojivé, mě štve, jak virtuální realitu přijímají a oslavují ti, kteří by měli být dost chytří, aby viděli cestu ven z tohoto technologického bludiště.

Ingram: Máte na mysli dav nové doby.

Mander: Ano, je to takové znamení, že nový věk o sobě něco nepochopil. Zastánci nového věku kladou primární důraz na expanzi lidského vědomí směrem k nějaké zdánlivě vyšší úrovni porozumění. Považují lidské bytosti za konečný výraz evoluce a považují se za průzkumníky nebo astronauty lidského vědomí, kteří se snaží rozvíjet lidské schopnosti a naplňovat svůj maximální lidský potenciál. Takový pohled ospravedlňuje jakýkoli technologický nebo dokonce politický vývoj, pokud nějakým způsobem podporuje snahu o rozšíření lidského vědomí. To je důvod, proč nová doba tak upřednostňuje průzkum vesmíru a téměř jakoukoli jinou technologii, která nabízí nové hry, nové nápady, nové možnosti pro lidské vyjádření bez jakéhokoli pocitu politických nebo sociálních důsledků.

Například mnoho zastánců New Age tvrdí, že oslavují indiány, ale oni skutečně oslavují pouze to, co považují za indickou mystiku, aniž by si uvědomovali, odkud to pochází, jak je to zakořeněno v komunitě, na Zemi. a v rovnostářství. Jejich zájem o indickou spiritualitu nepřikládá žádný význam politické situaci, které domorodci na planetě čelí. Pokud mají být znalosti původních národů zachovány, musíte se politicky zapojit, abyste jim pomohli. A to nové věkové typy nezajímají; zajímají se o to, co považují za smetanu – mystické aspekty, peyotlové rituály nebo možná umění. To je jen osobní povyšující, ego-orientované sebeuspokojování. Je to politicky pravicové a velmi kontraproduktivní ve vztahu k ideálům životaschopného a udržitelného světa, a zdravé lidské vědomí. Udržuje hodnotový systém, který způsobuje problémy. Tento druh myšlení New Age je pro mě odporný.

Ingram: Někteří říkají, že neexistuje nic, co by nebylo posvátné, že veškerá existence je jen velkým projevem života v jeho různých podobách, a i když hraje svou labutí píseň, je součástí posvátného jako studna.

Mander: Říci, že vše je posvátné, znamená, že vše je přijatelné, což pouze dovoluje, aby jakákoli existující situace nadále existovala, a ponechává na jiných silách, aby tuto situaci změnily.

Ingram: Myslíte si, že je možné pracovat na zmírnění utrpení, kdekoli to člověk vidí, a přitom se držet názoru, že vše je posvátné? Že naše práce na změně, zmírnění utrpení a utrpení samotné jsou součástí velkého obrazu života, který se odvíjí – součástí téhož celku?

Mander: No, ptáte se, zda můžeme říci, že jaderná energie je posvátná, protože je dalším projevem stvoření a stále působí proti jaderné energii. já nevím. Z praktického hlediska tento názor nepřijímám. Nepovažuji to za zvlášť užitečný způsob myšlení. Místo toho o tom přemýšlím ve smyslu, který používají indiáni a další domorodé domorodé společnosti: integrované porozumění a vztah s jiným životem, který je ctěn a udržován. Když lidé v deštném pralese narazí na přehradu, nebudou se na ni dívat a říkat: “Toto je další posvátný projev stvoření.” Budou se na ni dívat a říkat: “ €œTohle zabíjí život. Toto ničí život. To je proti zemi. Myslím, že je to mnohem užitečnější způsob, jak se na věc dívat, než říkat, že všechny věci jsou posvátné. Nejvíc mi záleží na tom, jak se lidé dívají na posvátnost ve světle svých činností. Pohled domorodých národů na posvátno zahrnuje hodnotový úsudek o tom, co je v pořádku a co není v pořádku dělat.

Ingram: Randy Hayes, prezident Rainforest Action Network, mi řekl, že domorodí Američané by mohli zaměnit termín „posvátný“ s pojmem „funkční“ nebo „užitečný“.

Mander: Byl jsem na konferenci, která se zabývala relevanci nativní spirituality a domorodých obřadů pro nepůvodní komunity. Víte, jak na začátku konference chodíte v kruhu a říkáte, kdo jste? Naší tendencí je říkat něco jako: “Jsem Jerry Mander a pracuji na tom a tom.”

Ingram: Ano, když jsme požádáni, abychom řekli, kdo jsme, obvykle říkáme, co děláme.

Mander: Že jo. Ženě z jedné z kanadských indiánských skupin trvalo čtyřicet pět minut, než popsala, kdo je. Začala u svých praprarodičů a popsala, kde bydleli. Někteří z nich byli říční lidé, jiní lidé z hor, jiní byli medvědi, někteří přišli z druhé strany hor. Někteří byli oceánští lidé. Pak mluvila o tom, co věděla o ostatních předcích v okolí, kdo byli, jací byli. Pak řekla, že všichni ti lidé jsou ona. To byla jen historická část. Byla tam také duchovní část, která měla co do činění s tím, co právě teď dělá ve světě a jak je to sloučení všech těch předků. Narážím na to, že když se zeptáte, kdo to je, říká vám něco, co souvisí s jejími předky, s přírodou,

Říkala, že o spiritualitě nelze mluvit, jako by to byl kodifikovaný systém, protože spiritualita pochází z podmínek existujících v místě, kde se všechny tyto integrované vztahy projevují. Výsledkem toho všeho je spiritualita. Když se zabývala tím, jak bychom mohli pracovat na vztahu k přirozené spiritualitě, říkala, že práce spočívá v zachování komunitních podmínek, ze kterých spiritualita vzniká. Zdá se, že to máme obráceně. V nepřítomnosti posvátna jde všechno, protože jsme úplně odděleni, nezakořenění, bez pocitu následků, bez rodiny, bez komunity, bez ničeho.

Ingram: No, žijeme v době ohromného odcizení. Život je tak děsivý, že mnoho lidí nachází útěchu ve sledování televize nebo hraní videoher. Některé technologie slouží jako drogy. Jak je máme odebrat a nahradit něčím jiným?

Mander: Tyto technologie fungují jako drogy. Jsou to, co společnost nabízí, aby nahradila to, co bylo ztraceno. Na oplátku za rodinu, komunitu, vztah k větší, hlubší vizi, společnost nabízí televizi, drogy, jídlo, hluk, vysokou rychlost a bezvědomí. Nejen, že to jsou věci, které jsou k dispozici, ale jsou to věci, které vám brání vědět, že je k dispozici ještě něco jiného. Je snadné pochopit, proč lidé po těchto věcech jdou a proč se na nich stávají závislými, protože každá z nich nabízí určitý prvek uspokojení. Sledování televize vám například brání myslet na jiné věci, ubíjí čas, poskytuje „zábavu“ a někdy vás dokáže rozesmát. Řekne vám trochu o tom, co se zdá, že se děje ve světě, i když to odrazuje od jakéhokoli vztahu, který byste k němu mohli mít. Nyní, pokud se ptáte, jak bychom mohli změnit tento vzorec, mohu pouze říci, že musíte vytvořit alternativní vize; musíte lidi přimět, aby zažili to, co ztratili.

Ingram: Ale jak jste popsal ve své knize, během několika let byly kultury Dene a Inuitů zdecimovány zavedením televize. Čím to je, že sledování „Dallasu“ v televizi bylo přitažlivější než tradiční způsoby zábavy?

Mander: Nebylo to tak, že by jejich kultury byly zdecimovány televizí. Dopad televize byl obrovský a požádali mě, abych tam přišel, protože se jich to týkalo. To byla známka vědomí, ne bezvědomí. A bylo to znamení, že pro ně stále existuje alternativní realita. To je rozdíl mezi domorodými národy a západními národy: stále existují lidé, kteří vědí o tom, co bylo dříve, a kteří vědí, že stále existuje divoká příroda a že k ní mají vztah. Mezi původními kulturami světa stále existuje paměť a filozofická základna odporu.

Pokud jde o to, proč někteří lidé neodolají a jsou z toho vyřízeni, řekl bych, že to vyplývá z komplexu faktorů. Politicky jsou přemoženi. Technologie je přemůže; Nejenže je napadá televize, ale napadají je ropné společnosti a v případě Dene i kanadská vláda, která z nich chtěla, aby se proměnili v Kanaďany a stali se dělníky na ropných polích. Neustále se jim říká, že to, jací jsou, není OK a že by měli být jinak. Díváme se na ně a ptáme se, jak se mohli vzdát toho, co mají, ale už jsme to vzdali. Jsme vykořenění, odcizení obyvatelé Západu, kteří se cítí ospravedlněni skutečností, že nyní do toho jdou i Indiáni. Díváme se na ně a říkáme: ‚Jdou pro sněžné skútry a oni shazují psí spřežení,‘

Poslouchejte, technologie má neodmyslitelnou přitažlivost. Je to lesklé, je to nové; lidské bytosti mají genetické naprogramování, které se týká nových věcí s velkou zvědavostí. Když jsme žili ve vztahu k přírodě, potřebovali jsme vědět, kdy přichází něco nového, co nás ovlivní. Existuje tedy vrozená lidská reakce na něco nového. Kromě toho jsou stroje velmi zajímavé: oznámí, že se chystají něco udělat, například přivést zvíře dolů ze čtyř set yardů nebo přesunout vodu odsud tam nebo vás odvézt někam mnohem rychleji, a dělají tyto věci. . Takže je velmi přirozené, když čelíte nové technologii, myslet si: „Jak skvělé; to je skvělé; pojďme to použít. Ale jakmile to použijete, začnete chápat nevýhodu. V naší kultuře trvalo velmi dlouho, než jsme pochopili nevýhodu.

Ingram: Slyšel jsem, že ve Spojených státech byli někteří mladí indiáni, kteří odešli do měst, rozčarováni a vrátili se do rezervací. Dochází mezi mladými indiány k oživení tradičních způsobů?

Mander: Ano, je to skvělý fenomén a je obzvláště povzbuzující vidět to ve Spojených státech, protože to jsou lidé, kteří byli nejvíce ovlivněni vnějšími silami. Ve Spojených státech existuje spolupráce mezi mladými a starými. Je to ten prostředníček, který je jaksi pryč, ti, kteří byli odtrženi od svých rodin, když byli mladí a nuceni do škol Bureau of Indian Affairs , kde jim nebylo dovoleno mluvit jejich rodným jazykem. jazyk, nesměl nosit dlouhé vlasy, musel nosit pouze západní oblečení. To se stalo po celých Spojených státech; byli odděleni od svých rodin, byla jim vštěpována strašná sebenenávist, byli násilně vycvičeni v křesťanství a mormonismu. Mormonismus učí, že bílá je dobrá a že bílým se stanete tím, že se vzdáte indiána.

Ingram: Ve své knize popisujete korporace jako entity, které mají práva jednotlivce, ale ne povinnosti. Rozvedeš to blíže?

Mander: Doposud nebyly korporace kritizovány jako technologické formy nebo z hlediska jejich inherentních charakteristik, které by odhalovaly, proč se chovají tak, jak se chovají. Obecná moudrost říkala, že můžeme přimět korporace, aby se chovaly zodpovědněji, kdyby se lidé v korporacích mohli vzdělávat v lepších hodnotách a zachraňovat zemi a tak dále. To je naivní. Firemní forma předurčuje způsob, jakým se korporace musí chovat. Aby se udržely a byly finančně životaschopné pro bankovní a jiné instituce, musí korporace produkovat zisk a musí růst. Zisk a růst jsou naprosto nezbytné.

Korporace žijí v jakémsi podsvětí, kde mají všechna práva a ochranu, kterou jednotlivcům přiznávají naše zákony. Například nemůžete žádným způsobem regulovat firemní projev, protože se úspěšně staly „fiktivními osobami“, a proto mají stejná práva na svobodu projevu jako jednotlivci. Rozdíl je ale v tom, že jednotlivec je schopen používat pouze příruční listy a možná občas napsat malý článek do časopisu, zatímco korporace jsou schopny utratit miliardu dolarů za reklamu, aby vám řekly, co si máte myslet.

Korporace mají mnoho lidských práv: mohou vlastnit majetek, mohou se stěhovat, mohou svobodně mluvit, mohou žalovat v případě zranění. Ale nemají žádnou z odpovídajících povinností. Komunity je nemohou ovládat, protože se vždy mohou přesunout do jiných komunit. Nemají tělesnost ; nemohou být vykonány. Můžete uvěznit určité lidi v korporaci, pokud se zapojí do kriminálních činů. Samotná korporace však žije mimo lidi v ní.

Existují dva nedávné příklady, kdy vidíte rozdíl mezi lidskou bytostí a korporací a jaké jsou základní problémy, když se lidská bytost snaží chovat zodpovědně. Jedná se o případy Exxon Valdez, kde tanker rozlil ropu po celé nedotčené divoké oblasti Aljašky, a případ Union Carbide, kde chemický výbuch v indickém Bhópálu zabil 2000 lidí a 200 000 zranil. V obou případech byli generální ředitelé korporací zděšeni a učinili veřejná prohlášení vyjadřující svou lítost. Předseda představenstva Union Carbide řekl, že se chystá zasvětit zbytek svého života nápravě této chyby.

Nyní, když tito manažeři učinili tato prohlášení, učinili tak, jako by cítili lidské bytosti. Ale korporace jim nemůže dovolit, aby se chovali jako lidské bytosti, protože aby korporace přežila, potřebuje růst a musí vytvářet zisk. Podle práva Spojených států, pokud se korporace nechová primárně v zájmu zisku, mohou akcionáři žalovat vedení korporací za nerespektování jejich práv akcionářů. V obou případech generální ředitelé svá původní prohlášení stáhli. Řekli, že nebyli zodpovědní a že budou bojovat proti všem soudním sporům. Předseda Union Carbide později řekl, že zpočátku „reagoval přehnaně“. Nejprve se chovali jako lidské bytosti; později si uvědomili, že jsou součástí stroje a že účely stroje se liší od účelů lidské bytosti. Vidíme to každý den v otázkách životního prostředí. Korporace teď mluví zeleně. Ale to všechno jsou jen vztahy s veřejností.

Ingram: Ve své knize říkáte, že korporace lže, když se prezentuje jako ekologická; pokud by cítila velkou odpovědnost vůči přírodě, nemusela by používat drahé reklamy, které by tvrdily, že ano.

Mander: Korporace budou inzerovat cokoli, co není pravda, protože pokud by to byla pravda, neměly by v první řadě problém s image. Pokud by korporace byla dobrým občanem, nemusela by říkat, že je. Pravdou je, že korporace obecně jednají v přímém rozporu s přírodou, protože zisk je založen na transmogrifikaci surovin do nové, prodejnější formy.

Ingram: Promluvme si o globální fúzi ekonomik, jako je GATT [Všeobecná dohoda o clech a obchodu], EHS [Evropské hospodářské společenství] a tak dále.

Mander: Kromě EHS jsou v plánu Dohoda o volném obchodu mezi USA a Kanadou, Dohoda o volném obchodu mezi USA a Mexikem, Dohoda o volném obchodu v Severní Americe, Dohoda o volném obchodu se západní polokoulí, Dohoda o volném obchodu v jihovýchodní Asii a Tichomoří Dohoda o volném obchodu povodí. Nakonec dojde k dohodě o volném obchodu mezi Východem a Západem.

Všechny tyto fúze jsou koordinovány tak, aby maximalizovaly zisky největších korporací. S GATT by místní normy pro zdraví, bezpečnost, mzdy, normy pro mléko, předpisy proti pesticidům nebo radiaci nebo jakákoli úroveň místní kontroly byly obětovány centrální dohodě. Pokud chce Kalifornie zakázat pesticidy, nebude jí to podle obchodních dohod povoleno. V Japonsku existuje zákon, který zakazuje, aby se velké obchodní domy nacházely ve stejném bloku jako sousedské potraviny – maminky a popové obchody. Je to způsob, jak zachovat tradiční malou ekonomiku, která v Japonsku stále existuje. Ale v dohodě GATT Spojené státy usilují o odstranění tohoto zákona, takže pokud chce velký obchodní dům koupit blok, pak necháte trh, aby určil, zda se tak stane nebo ne. Všechny ochrany pro malé, soběstačné hospodářství budou ztraceny. To, co získáte z GATT a všech těchto dalších dohod, je uhlazení cesty pro největší korporátní giganty. Budou mimo kontrolu jakékoli čtvrti, města, státu nebo dokonce národa.

Ingram: Poslední dvě nezmapované divočiny popisujete jako vesmír a genetiku. Zahrnujete také vědomí samotné jako divočinu, která není probádaná?

Mander: Dá se říci, že lidská mysl je jakousi divočinou, která není probádaná. Ale když mluvíme o vesmíru a genetice, mám na mysli, že jsou to poslední, které korporátní svět hodlá proměnit v průmyslové formy, které mohou být ziskové.

Nyní je televize samozřejmě také hluboce zapojena do tohoto „komodifikačního“ procesu, jehož účelem je komodifikovat pocit, vědomí, touhu, vědomí. Lidská mysl už byla šrotem na mlýn ještě před genetickou strukturou a prostorem. Vědomí již bylo přetvořeno tak, aby vyhovovalo a akceptovalo komodifikaci přírody. K invazi mysli došlo už dávno. Přetváření mysli je to, co má reklama dělat. Tohle dělá televize. Média to dělají. Jsou to efektivnější nástroje, než jsme měli dříve. Reklama vstupuje do lidských pocitů a nabízí je v obrazech. Jsi dost hezká? Jsi dost cool? Jste dostatečně čilý?

Ingram: Zavolal jsi dnes osobě, kterou miluješ?

Mander: Že jo. To vše souvisí s vašimi pocity. Jsou prezentovány v obrazech; reagujete pak sami na sebe ; a pak musíte něco zaplatit, abyste získali zpět city, které vám vzali. Je to úžasný proces.

Ingram: Ve svých popisech West Edmonton Mall, EPCOT Center a San Franciscu jako zábavního parku naznačujete, že nástup těchto uměle řízených prostředí – technotopií – je horší než ekologické zhroucení, kterému čelíme.

Mander: Že jo. To, co máte v těchto tematických komunitách životního stylu a mega-nákupních centrech, jsou utopické výtvory života jako syntetické znovuvytvoření. Snažím se o srovnání těchto míst a klenutých existencí ve vesmíru.

Ingram: V knize tomu říkáte terraformování.

Mander: Správně, bublina existuje ve vesmíru. West Edmonton Mall je klenuté město ve vesmíru. EPCOT Center sice nemá střechu, ale každé stéblo trávy a každé zvíře je předem připraveno na to, jak se v něm smísit. Je to konečné předměstí. Představují si život, kde neexistuje vůbec žádný vztah k přírodě a kde bylo uděláno vše pro zničení pocitu spojení s čímkoli mimo to, co může poskytnout korporace a technologický svět. A je to uděláno tak, aby to vypadalo velmi přitažlivě. Kniha EPCOT Center o sobě říká, že jejím účelem je přimět lidi, aby se sžili s vysoce technologickou změnou, ke které v budoucnu dojde. Tyto vize jsou v podstatě prodejním systémem pro budoucnost, kde jsou všechny lidské zkušenosti redukovány na zážitky z tlačítek nebo slavné cestování s batohy na zádech prostorem a časem. Představují si obecnou přeměnu světa, kde by autentická místa, jako je Anglie – stará Anglie nebo staré Norsko – byla znovu vytvořena vlastní zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama. nebo staré Norsko – by bylo znovu vytvořenou zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama. nebo staré Norsko – by bylo znovu vytvořenou zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama.

Ingram: Ironií je, že se snažíme znovu vytvořit to, co jsme celé ty roky zaměstnávali ničením. Je to jako příklad, který uvádíte s reklamami v televizi, které nám prodávají naše pocity spojení. Teď budeme muset koupit zpět Eden – v kupoli.

Mander: Ano, lidé budou mít přírodu uvnitř kopulí, ale venku už málo přírody.

Ingram: V evropském vydání Wall Street Journal jsem viděl článek na titulní straně o nápadu vědce vyhodit do povětří Měsíc, aby se zlepšila atmosféra na Zemi. Ve své knize jste popsal taková technologická řešení, jako je navrhovaný plán podporovaný Národní výzkumnou radou, která radí Kongresu, rozprášit stovky tisíc tun železného prášku do moří, aby se stimuloval růst řas a absorboval oxid uhličitý, jako to dříve dělaly lesy.

Mander: Všechna tato řešení jsou šílená, protože jsou tak odtržená od jakéhokoli smyslu pro důsledky drastické změny ekosystému. Ale jsou poháněny motivem zisku, protože to jsou řešení, která fungují uvnitř kapitalistického systému.

Gary Coates, profesor na Kansas State University, tvrdí, že tyto kroky k znovuvytvoření života v umělých prostředích, genetické inženýrství, vesmírné cestování, bublinové kupole ve vesmíru a parky životního stylu jsou skutečnými příklady toho, že jsme již ztraceni ve vesmíru. Už jsme zmítaní jako astronauti, bez pocitu uzemnění, aniž bychom věděli, odkud jsme přišli, kudy je nahoru, kudy dolů. A to, o co se v tom všem opravdu snažíme, je dostat se zpět do Edenu. Snažíme se vrátit ke zdroji. Ztráta Edenu je operativní mýtus západní společnosti.

Ingram: Promluvme si o některých stereotypech a vzorcích, které ovlivňují vnímání domorodých národů, jako je představa, že mezi sebou neustále bojují a že nejsou schopni si sami vládnout.

Mander: Na Západě se náš pohled na Indy vrací k debatě před několika staletími v katolické církvi o tom, zda Indové byli nebo nebyli vůbec lidmi. Církev se snažila zjistit, zda mají Indové duše, a proto stojí za to je zachránit, nebo zda by z nich měli být pobiti nebo z nich udělat otroci. Nikdy se neuvažovalo o tom, zda mají Indové platnost podle svých vlastních podmínek. Člověk rychle vidí analogii s přírodou, protože právě teď lidé začínají mluvit o tom, zda má příroda platnost podle svých vlastních podmínek, spíše než aby sloužila lidem.

V případě západních průmyslových zemí jsou Indové považováni zásadně za minulost, zastaralou; primitivní v negativním smyslu, což znamená neschopný udržet vlády nebo společnosti, neschopný myslet velké myšlenky, přispívat k západním myšlenkám nebo zanechat krásnou architekturu. Jsou kritizováni ve všech oblastech, o kterých si myslíme, že jsme dobří. Existuje však podstatný důkaz, že filozofický základ americké ústavy pochází z Velkého závazného zákona Irokézů, který sahá přinejmenším do 16. století; Irokézové říkají, že to sahá tisíc let před tím. Velký závazný zákon je systém rovnostářského, federovaného vládnutí s absolutní demokracií a silnými kontrolami a protiváhami a ve skutečnosti v některých ohledech v současnosti přetrvává. Nyní USA Ústava si musela mnohé z těchto principů vypůjčit, protože ve světě v té době neexistovaly žádné jiné demokratické a federativní modely. Ve své knize jsem si dal spoustu problémů, abych mluvil o indických vládních systémech.

Mluvím také o indických ekonomických systémech, protože rétorikou západní společnosti je, že technologie a západní formy rozvoje osvobozují lidi od utrpení a otroctví. Malý průzkum tradičních domorodých ekonomik ukazuje, že lidé byli schopni přežít ve většině částí světa, jistě v mírných pásmech, ale dokonce i v extrémních pásmech, s velmi malou prací, maximálním potěšením a zábavou a minimem technologií.

Ingram: A pracovali jen tři až pět hodin denně.

Mander: V průměru. A tehdy pracovali. Bylo mnoho měsíců, kdy nebyla vůbec žádná práce.

Ingram: Co dělali celé ty hodiny a dny volna?

Mander: Poflakovali se. Flirtovali. Hráli hodně muziky. Spali. Zdálo se, že se dobře bavili. Souviseli. Bylo tam hodně komunitního života. Ale kdo ví? Chci říct, že byste teď museli jít do komunity z doby kamenné, kde jsou některé z těchto aktivit stále živé. Lidé, kteří jdou dovnitř, říkají, že se skvěle baví. Ne všechno je dokonalé. Existují různé druhy intrik a tabu a tak dále, věci, které nesmíte dělat, věci, kterým se snažíte uniknout, a existují odplaty. Ale je to velmi intenzivní osobní zkušenost.

Ingram: Musí cítit zvýšený pocit sounáležitosti.

Mander: To je to, co mají. Vidíte, západní pohled na indiány je založen na žádném kontaktu s indiány. Průměrný Američan nikdy nepotkal Inda, snad kromě opilého Inda ve městě. Indové žijí většinou v oblastech divočiny – v oblastech, kde my nejsme – takže s nimi ve skutečnosti nekomunikujeme a v médiích nejsou zastoupeni žádným přesným způsobem. Všechny mediální prezentace byly stereotypní. Nejprve byli Indiáni prezentováni jako divoši; pak to bylo jako ušlechtilí divoši. Obojí je nepřesné. Jsou to opravdu jen obyčejní lidé žijící v běžné společnosti, která má určité struktury, které byly velmi funkční. Takže naše povědomí o Indiánech je jen fantazie. Opravdu nemáme způsob, jak zjistit, jaké byly jejich společnosti.

Původní tradice je filozofická tradice. Domorodé společnosti se úspěšně udržovaly po tisíce let, protože si vyvinuly filozofický systém zakořeněný v jejich vztahu k přírodě.

Ingram: Jsou to především ústní tradice?

Mander: Jsou to přísně ústní tradice. Nevěří v kodifikaci stejným způsobem jako my. Oren Lyons, vůdce Onondaga , zdůrazňuje důležitost ústní tradice práva. Když byl Velký zákon sepsán, byl plný zkreslení, protože je ve skutečnosti proměnlivější. Všichni se sejdou a promluví si o tom a zjistí, co je v dané situaci správné. Pokud trávíte čas s indiány, zjistíte hodně o tom, jak funguje ústní tradice, protože jejich vzpomínky jsou neuvěřitelné. Pamatují si, co říkáte, velmi jasně, po velmi dlouhou dobu a bez použití magnetofonu nebo poznámek.

Ingram: Co za to stojí?

Mander: Je to proto, že jsou v tomto procesu vzhůru. Poslouchají. Věřím, že ústní tradice trénuje naslouchání. Pokud máte například digitální hodinky, nemusíte čas zjišťovat stejným způsobem. Je to všechno hotovo za vás. Kalkulačky ničí schopnost počítat. Pokud máme systémy zaznamenávání toho, co se děje, pak tomu nevěnujeme tolik pozornosti a nevyužíváme svou paměť. Tak často jsem to viděl. V polovině šedesátých let jsem se účastnil schůzky dole v rezervaci Hopi. Šel jsem tam o něčem diskutovat a všichni seděli v kruhu a schůzka trvala celý den, než se řešilo jedno téma. Když setkání začalo, všichni tito lidé seděli kolem kruhu se zavřenýma očima. Myslel jsem, že spí. Až mnohem později na schůzce mi bylo jasné, že jsou úplně vzhůru, a slyšeli všechno, co bylo řečeno. A nejen to, měli toho hodně co říct ke všemu, co se říkalo, ale vyjadřovali se velmi pomalu, postupně, velmi zdlouhavě a s absolutní, živou vzpomínkou.

Ingram: Ve své knize říkáte, že jedním z důvodů, proč se nám v historii neříká pravda o Indiánech, je to, že nechceme čelit vlastní vině, nepovažuje se za dobrou televizi ukázat, co jsme udělali lidé této země, když jsme sem přišli. Slyšel jsem, že když testovacímu publiku ukázali verzi „Tance s vlky“, která skončila vyvražděním kmene, vyvolalo to hroznou reakci, takže to změnili, aby kmen utekl.

Mander: No, byl jsem vděčný, že ve filmu nedošlo k žádné porážce.

Ingram: Jde mi o to, že nechceme vidět, co jsme dělali v minulosti; navíc to není starý příběh, děje se to po celé planetě – tady a teď.

Mander: Američané jsou nejodolnější vůči přiznání svých chyb. V poslední době se mnoho národů omlouvalo za různé činy. Němci se Izraelcům omluvili. Rusové se Polákům omluvili. Poláci se svým lidem omluvili. To byly formální omluvy; byly vyjednány a vyřešeny. Indiáni žádají, abychom se omluvili za minulost i za současnost a abychom vrátili spoustu zemí, které jsme Indiánům ukradli, protože země je klíčová pro přežití tradičních kultur.

Je načase, abychom to udělali, a pokud ano, určitě by nám to prospělo přinejmenším stejně jako Indiánům. Nemluvím jen o psychické úlevě – o zbavení se té viny – ale co je důležitější, o výhodách udržování kultur a komunit, které mají stále přístup ke starodávným znalostem na Zemi, které jsme ztratili, znalostem. o vhodném způsobu života lidských bytostí na planetě.

The post Jerry Mander. Čtyři argumenty pro zrušení televize. Vynikající rozhovor first appeared on Čítárny.

Mnoho věcí unikne našemu porozumění, ne proto, že by naše mysl byla příliš slabá, ale protože tyto věci nejsou součástí naší oblasti porozumění.
Kosma Prutkov

Hitler byl finacovaný ze zahraničí

Guido Preparata přesvědčivě tvrdí, že většina peněz nacistické strany pocházela ze zahraničí.
Například to byly finanční klany Morganových a Rockefellerů prostřednictvím banky Chase. Tato banka je dnes kedna z nejcětších bank v Americe. Banka před Druhou světovou válkou prosazovala na Wall Street akcie AG Farbenindustrie a řady dalších německých továren, které již přímo financovaly Hitlera. A to bylo všeobecně známo.

Tady je třeba připomenout stručnou historii 1. světové války, která vznikla rok poté, co byl vytvořen FED v roce 1913.
První světová válka skončila v roce 1918, vítězně z ní vyšly Francie a Velká Británie. Ty byly v té době nejsilnějšími zeměmi světa. A pak, pouhých 22 let později, tito vítězové a světoví giganti, “kapitulovali” před stejným Německem, které nejen porazili, ale kterému také uvalili obrovské reparace a zakázali formování armády. Viz Versailleská dohoda

Proč vítězové první světové války dovolili poražené zemi Německu aby se stala ekonomicky i vojensky silnou, když v té době měli všechny páky, jak jejich vzestup okamžitě utlumit?
Vždyť v té době Německo dlužilo, díky prohrané válce, asi 100 tisícům tun zlata a celková německá zásoba zlata činila jen 1 tunu.

Do nacistických německých továren aktivně investovali i samotní američtí oligarchové.
V roce 1933 (nástup Hitlera k moci), kdy  bylo jasné, že AEG financuje Hitlera, patřilo 30 % jejích akcií americkému partnerovi General Electric, jak píše Preparata.
Podle historika anglosaská „elita“ aktivně zasahovala do německé politiky po dobu 15 let, od roku 1919 do roku 1933, s cílem vytvořit silné hnutí, které bude později použito jako pěšák ve velké geopolitické intrice.

Možná vás při čtení napadla souvislost s válečným konfliktem na Ukrajině. Proč?
Protože ukrajinský majdan v roce 2014 byl plně pod kontrolou USA (viz Nulandová a spol.), finanční toky na UKrajinu šly také většinou z USA a američtí senátoři Graham a McCain v roce 2016 jasně na kameru řekli, že USA plně financuje ukrajinskou armádu a doufá že už v roce 2017 mohou zaútočit na Rusko.

Hitler měl velmi vlivné finanční mecenáše.

Např. šéf průmyslu Max Warburg, bratr ředitele Federální rezervní banky v New Yorku Paula Warburga, který byl také jedním ze zakladatelů amerického Federálního rezervního systému (FED, 1913).

Hitler se nechal podporovat také Karlem Boschem, který stál v čele tzv. německé divize společnosti Ford.
Na počátku druhé světové války činily celkové investice amerických společností do německých poboček a zastoupení celkem cca. 800 milionů dolarů. Fordovy investice se odhadovaly na 17 milionů dolarů, Standard Oil, nyní Exxon, 120 milionů dolarů, General Motors – 35 milionů dolarů. V té době to byla obrovská suma peněz.

V lednu 1932 se Hitler setkal s britským finančníkem Normanem Montaguem. Ten byl šéfem Bank of England, nejstarší centrální banky na světě.
Jurij Rubcov, doktor historických věd a akademik Akademie vojenských věd, se domnívá, že na této schůzce bylo dosaženo tajné dohody o financování nacistické NSDAP (Hitlerovy politické strany)

Podle Rubzowa se schůzky zúčastnili také američtí politici – bratři Dullesové.
Jeden z bratrů, Allen Welsh Dulles (1893-1969) byl vlivným šéfem CIA v letech 1953 až 1961. V letech 1963/64 byl jedním ze sedmi členů Warrenovy komise. Jako šéf CIA byl z velké části zodpovědný za vládní svržení v Íránu a Guatemale, za atentát na Patrice Lumumbu, za program Lockheed U-2 , projekt MKULTRA a invazi v Zátoce sviní.
Podle některých historiků to byl právě Dulles, který osobně kontroloval veškeré americké peněžní toky do Říše, počínaje Hitlerovou volební kampaní v roce 1930.

Lidé se snadno nechají zmást fakty. Ale jakmile tento trend rozpoznají, už je nelze oklamat.
Allen Welsh Dulles

Mnozí znají tzv. Dullesův plán a směrnici 10 20/11 z 18. srpna 1948.
V nich se uvádí, že Rusy nelze podmanit silou, protože k ovládnutí zdrojů země a bohatství Sovětského Ruska je nutné zasít svár mezi různé národy (protože naše země je mnohonárodní), mezi různé náboženské denominace; je třeba oddělit mladou generaci od starší.

Zaveďte sexuální kulty, smilstvo, drogovou závislost, alkoholismus – vše, co v současné době v naší společnosti pozorujeme. Různí nemorální autoři, kulturní osobnosti a umělci musí být podporováni a na druhé straně morální lidé musí být utlačováni (to můžeme vidět i v televizi – něco tak hrozného, ​​jako jsou otevřené zvěrstva, je prezentováno jako kulturní výdobytek, ale ve skutečnosti se jedná o otevřeně projevovaný satanismus) a tím, že se tím vším naší země nakazí, se cílů dosahuje.

Vyjmenovat všechny body Hitlerova vnějšího financování by samozřejmě trvalo velmi dlouho.
Je to ale jen malá část, protože v dubnu 1945 Franz Schwarz, pokladník NSDAP, spálil všechny dokumenty, které kompromitovaly představitele vítězných mocností. Takže stále nevíme všechno. Ale existuje zřejmě ještě mnoho dokumentů o tom, co v těchto dokumentech bylo.

Další souvislosti o propojení západních státu a hitlerovského Německa.

Ernst Hanfstaengl

Ernst Hanfstaengl hrál velmi významnou roli při Hitlerově nástupu k moci. Byl to on, který Hitlera zpočátku financoval, spřátelil se s ním, uvedl ho do vysoké společnosti a vnukl mu ty správné myšlenky.
Dokonce došlo k případu, kdy zachránil Hitlera před jeho sebevraždou. V letech 1933-1937 pak byl Hanfstaengl tiskovým mluvčím Hitlerovy strany a byl zodpovědný za vztahy se zahraničním tiskem.
Poté, když se Hitler stal vlivnou osobností, Hanfstaengl se vrátil do Spojených států. Tam, se ukázalo, že má dobrého kamaráda, spolužáka z Harvardu, prezidenta Spojených států Franklina Delano Roosevelta.
A během druhé světové války Hanfstaengl, jeden z Hitlerových důvěrníků a spoluzakladatel strany NSDAP, pracoval jako poradce prezidenta Roosevelta!!!!!

Adolf Heusinger

Adolf Heusinger byl Hitlerův věrný vojevůdce a generál. Během druhé světové války byl náčelníkem generálního štábu pozemních vojsk Třetí říše a po válce byl předsedou vojenského výboru NATO!!!!

Příprava na 3. světovou válku

Vcelku jasný je způsob, jakým Američané a Britové po druhé světové válce zacházeli se zajatými nacisty a připravovali další světovou válku proti SSSR, do které měli být nasazeni právě němečtí zajatci trénováni a financovaní v nových vojenských táborech.
Tenkrát to nevyšlo, ale během let 2014-2022 se USA a EU na Ukrajině snažili, aby vyprovokovali Rusko k úderu. Podobně jako vyprovokovali SSSR k útoku na Afganistán,
Viz kniha: Zbigniew Brzezinsky. Velká šachovnice o tom, co se děje dnes v EU, UKrajině, Rusku, USA…

Knihy:

Guido Giacomo Preparata / Hitlerovi kmotři / vydalo Nakladatelství Torden

Guido G. Preparata / Kdo udělal Hitlera mocným?

A CO SE DĚJE V ROCE 2026? BUDE SE HISTORIE OPAKOVAT?
Německo se zavazuje vybudovat nejsilnější armádu v Evropě!!!

„Německo se zavázalo stát se v rámci NATO výrazně silnější vojenskou mocností. Německý velvyslanec ve Washingtonu Jens Hanefeld uvedl, že země je připravena převzít větší odpovědnost za evropskou bezpečnost po desetiletích, kdy USA nesly hlavní tíhu vojenského břemene aliance. (…)

Kancléř Friedrich Merz prohlásil, že německé ozbrojené síly by se měly stát nejsilnější konvenční armádou v Evropě – cíl, který je podle Hanefelda nyní podpořen novou vojenskou strategií Berlína. (…)

„Ruská útočná válka, která porušuje mezinárodní právo, otřásla dlouhodobými jistotami v Evropě a Německu, zatímco mezinárodní pravidla, na která jsme se spoléhali, jsou zpochybňována,“ řekl Hanefeld.

(…) „Dnes je Německo největším podporovatelem Ukrajiny,“ reagoval Hanefeld. „Rozhodnutí Německa stát se nejsilnější konvenční armádou v Evropě – pevně zakotvenou v alianci NATO – je trvalým závazkem.“

V Německu je tento proces často popisován jako „bod zlomu“, uznal Hanefeld – ale změna není pro zemi snadná kvůli její historii. Pro Německo tato transformace není jen o penězích, ale o politickém a kulturním rozchodu s desetiletími vojenské zdrženlivosti.“ (…)

Zdroj >>Foxnews

The post Hitler a jeho kmotři? Kdo skutečně financoval nacisty a Druhou světovou válku first appeared on Čítárny.

Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) součastník a obdivoval Karla Čapka i F.X. Šaldy je pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.

Kraus zůstává aktuálním fenoménem dodnes – jako nekompromisní obránce jazyka proti jeho zneužívání a jako svědek toho, jak moc mohou slova ovlivnit dějiny.

Nejvýznamnějším dílem Karla Krause je monumentální protiválečné drama Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dny lidstva, 1915–1922). Tato téměř 800stránková koláž dokumentárních scén, citátů z novin, dialogů z kaváren a fronty je dodnes považována za jedno z nejsilnějších literárních svědectví o první světové válce. Kraus v ní ukázal, jak jazyk a propaganda dokážou připravit půdu pro katastrofu.

Byl mistrem afórismu a přesného, často krutě vtipného jazyka. Nikdy se nehlásil k žádné literární skupině ani politické straně, přestože krátce sympatizoval se sociální demokracií a v roce 1934 podpořil Dollfussův režim jako menší zlo proti nacismu. Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Vybíráme jeho vtipné aforismy, které nazval O žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích a byly vytištěny v knize:
Soudím živé i mrtvé / Karl Kraus / Přeložil Aloys Skoumal / Odeon 1974

Pročpak si věčnost nedala tohoto zmetka času odejmout?
Jeho mateřské znaménko je novinový kolek, jeho novorozenecká šmolka tiskařská čerň a v žilách mu proudí inkoust.

Doba se sice tváří, jako by byla o vývoji přesvědčena, jenže dokonalost jí brání osobně se na něm podílet. Její trvanlivost stojí v záručním listě, který na mechanika vkládá těžkou odpovědnost, ale tak dlouho jako záruční list jistě vydrží. A přece je možné, že doba kamenná a bronzová byly ještě trvanlivější než papírová.

Když se krejčí pustí do větru, musí si strčit do kapsy žehličku. Kdo nemá osobnost, musí mít závaží. Je to však nevalná výhoda, když si krejčí vycpe břicho vatou a žurnalista cizími myšlenkami. Tam k tomu patří žehlička, a tenhle se zas nemusí stydět za šosáctví, které ho jedině udrží na nohou. Jenže oni si myslí, že čelí větru, a zatím větry pouštějí.

Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalista. Žurnalisti píší, protože nemají co říct, a mají co říct, protože píší.
Malíř má s natěračem společné to, že si umaže ruce. Právě tím se liší spisovatel od žurnalisty.

Individualita spíše podplave nátlak než individuum svobodu. Nacionalismus je zřídlo, v němž každá jiná myšlenka zešlakovatí. Historik je často pouhý dozadu obrácený žurnalista.

Historik je často jen novinář obrácený zády k budoucnosti.
Žurnalismus zamořil talentem svět, historicismus bez něho.
Kdo je historik? Ten, kdo píše tak špatně, že nemůže uplatnit ani v novinách.

Fejetonista – senzál. I senzál musí být pohotový a ovládat řeč. Pročpak se nepočítá do literatury? Život má obory. Onen se zapracuje do tohoto, tento zas do onoho, každý do každého. Štěstí je slepé. Osudy rozhodují o člověku. Víme sice, co jsme, ale ne, co se z nás může stát. Pročpak se počítá do literatury zrovna fejetonista?

Těžko bývá v umění rozeznat pravost od podvodu. Podvod se pozná nejvýš tak, že pravost přehání. Pravost zas nejvýš tak, že na ni obecenstvo nenalítne.

S dokonalými fejetonisty by se dalo vydržet, jen kdyby neměli spadeno na nesmrtelnost. Umějí uplatnit cizí hodnoty, mají po ruce všechno, co nemají v hlavě, a bývají zhusta i vkusní. Když si chce někdo dát vyzdobit výlohu, nezavolá lyrika. Uměl by to taky, jenže to nedělá. Dělá to aranžér. To mu zjednává společenské postavení, které mu lyrik právem závidí. Také aranžér může přežít do pozdější doby. Ale jenom když na něho lyrik udělá báseň.

Ještě nikdy nemělo umění tak daleko k obecenstvu, ale ještě nikdy neexistovala umělá prostředina, taková, že se sama píše a sama čte, že totiž dovedou všichni psát a všichni rozumět a jenom společenská náhoda rozhoduje, kdo z této hunské hordy vzdělání, táhnoucí proti duchu, vyjde jako pisatel nebo čtenář.

Bohatství plynoucí ze sterých temných zdrojů dovoluje tisku, aby si o velkých svátcích dopřával přepychu literatury. Jakpak mu asi je, když se smí jako zlatý řetízek skvět na inzertním břichu nějakého náfuky?

Filozofie bývá pouhá odvaha vkročit do bludiště. Kdo však potom zapomene na vstupní branku, lehce si užene věhlas samostatného myslitele.

Jestliže milování slouží jen k plození, pak slouží učení jen k vyučování. Toť dvojí teleologické ospravedlnění existence profesorů.

Zaboha rád bych věděl: copak si všechny ty lidičky počnou s rozšířeným obzorem?

Nynější dítě se vysměje otci, vyprávějícímu o drakovi. Je třeba udělat z děsu povinný předmět: jinak se mu nenaučí.

Je více věcí mezi kvintou a sextou, než se ve snu zdá vaší školské moudrosti.

Probudilí jinoši – nevyspalí muži.

Mezi starou a novou duševědou je ten rozdíl, že se stará mravně rozhořčovala nad každou odchylkou od normy, a nová dopomohla méněcennosti k stavovskému sebevědomí.

Mají tisk, mají burzu, teď mají ještě nevědomí!

Psychologie je tak zbytečná jako návod k použití jedu.

Psychologové jsou prohlédači prázdnoty a šejdíři hloubky. Dobré názory jsou bezcenné. Záleží na tom, kdo je má.
Satiry, jimž cenzor rozumí, se právem zakazují.

Fráze je škrobená náprsenka před normálním smýšlením, které se nikdy nepřevléká.

Venkovští pulbíři mají jablko, než se dají do pulbírování, strčí je sedlákům do huby. Noviny mají fejeton.

Ťulpas, který mluví o umění, pokládá Umělce, který o něm mluví, za neskromného.

Doprošováním se skromnosti by impotence ráda zabránila aktu.

Malým záleží víc na tom, aby někdo své dílo nepokládal za velké, než aby velké bylo.

Šosák právem pokládá za chybu, když si někdo o sobě „moc myslí“. Velikášství není, že se člověk pokládá za víc, než je, nýbrž za to, co je.
Vzdělání je to, co kdekdo přijímá, leckdo odevzdává dál a málokdo má. Co stráví učitelé, to jedí žáci.
Vševědové snad žijí v přesvědčení, že u stolařiny jde o to, získat hobliny.

Duševní podněty dává dítěti chůva svým: „ku-kuk – co to, co to“. Aby nevřískali, ukáže se dospělým kousek umění a vědy. Děti se uspávají:
„Víš, kolik je hvězdiček?“ Dospělí se upokojí, až když se dovědí jejich jména a jak daleko je Kassiopeia od Země a také že se tak nazývá po choti etiopského krále Kefea a matce Andromedině.

Lidé, kteří přepili žízeň po vědění, jsou postrachem společnosti. Nechť se člověk neučí víc, než nutně proti životu potřebuje.

Kdypak přijde doba, kdy se bude muset při sčítání v každém domě uvést počet potratů?

Humanita je pradlena společnosti, špinavé prádlo ždímá v slzách. Fráze a věc jedno jsou.
Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.

Svět ohluchl od kadence. Jsem přesvědčen, že události se už vůbec neodehrávají, nýbrž že za ně samočinně pracují klišé. Kdyby se však události od klišé nezastrašeny přece jen odehrávaly, jakmile se klišé rozbijí, bude po událostech veta. Věc zahnívá od řeči. Doba už smrdí frází.

Ohyzdnost nynějška má zpětnou působivost.

Karl Kraus (1874–1936)
byl jedním z nejvýraznějších a nejostřejších satiriků rakouské literatury 20. století – spisovatel, žurnalista, dramatik, básník a především neúnavný kritik jazyka, tisku a společenského pokrytectví.

Narodil se 28. dubna 1874 v Jičíně v Čechách do zámožné židovské rodiny papírníka. Už v roce 1877 se přestěhoval s rodiči do Vídně, kde prožil téměř celý život. Studoval práva a filozofii na Vídeňské univerzitě, ale studia nedokončil a rozhodl se žít pouze z pera.

V dubnu 1899 založil časopis Die Fackel (Pochodeň).
Zpočátku přispívali i jiní autoři, od roku 1911 ho však psal, redigoval a vydával úplně sám – bez reklam, bez sponzorů, bez kompromisů. Tento jedinečný projekt trval až do jeho smrti a vyšlo v něm přes 900 čísel. Kraus v něm s chirurgickou přesností pitval novinářskou frazeologii, politickou demagogii a morální úpadek své doby.
Stal se tak jedním z prvních skutečných kritiků médií v moderním smyslu slova.

Zemřel 12. června 1936 ve Vídni ve věku 62 let, krátce před anšlusem Rakouska. Jeho hrob na Vídeňském ústředním hřbitově je dnes čestným hrobem.

The post Karl Kraus kriticky a vtipně o žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích first appeared on Čítárny.

Populární spisovatel Miloslav Nevrlý ještě před oslavou svých 90 let koncem října 2023 vydal knihu Náčelník. Rozhovor vedeným Alešem Palánem (*1965). Tu publikaci prokládají nikdy nepublikované fotografie z rodinných alb.

RNDr. Miloslav Nevrlý je syn vzdělaného, i když nepraktického otce (ten se narodil roku 1903 v Plzni) a praktičtější matky „od holešovického přístavu“. Rozené Erlebachové. Dětství prožil Nevrlý v Praze a fascinován ptactvem vpadl v patnácti (1948) jako tornádo do ornitologické společnosti. Devět let poté promoval na Univerzitě Karlově a souběžně s ukončením studia biologie se stěhuje za budoucí manželkou Irenou a za prací na sever – do Liberce, kde už zůstal a bydlí dodnes, od letošního roku jako čestný občan. V letech 1965-1996 vedl přírodovědné oddělení zdejšího muzea.

Když jsem uvedl, že byl „uhranut ptáky“, bylo to zkreslující a jen půlí pravdy; protože „Míla“ Nevrlý je odnepaměti magnetizován vším. Vším možným a méně už tím nemožným. Není fantasta a dychtí po celém reálném světě.

Méně po lidu. Duši introverta nepředěláte. Má dnes velkou rodinu a úspěšně vedl skauty, i na výpravy, ale nikdy mu nevadila samota; naopak, klid, osamění vyhledával. Umanutě si liboval v místech, kam lidská noha dosud nevkročila, nebo která takto prázdně působila. Nejsou prázdná – pro Nevrlého nikdy ne. A rád, moc rád býval sám na neskutečných výšlapech po hřbetech. U nás, v Rumunsku… Ale zavedl tam přece mladé lidi a jeho odkaz a touhy tohle zdaleka neuzavírá. V rozhovoru vzpomíná:

V prvních dětských záznamech (1941-44) jsem postupně psal seznamy zvířat (uvedeno, mají-li rohy nebo parohy, šelmy byly zvlášť), ale i seznamy spisovatelů, stromů, významných Čechů, ryb, hudebních skladatelů, ptáků a knih, které jsem vlastnil.

Z nich je na prvním místě uveden Ferda Mravenec, na druhém Hoši od Bobří řeky.
Zdá se, že jsem úpornou systematičností, snahou po úplnosti a touhou mít sepsáno úplně všechno trpěl od mládí, často ke své škodě.

Lékař by stanovil diagnózu a literární badatel dodá, že byl seznamy posedlý Umberto Eco. Rovněž. Podstatnější je, že Nevrlý úkoly z klukovského zápisníku skutečně celý život plní. A pod černobílým snímkem jeho zarostlé „papuly“ (1977) proto čteme, že je pořízen „při průstupu všemi soutěskami“ směrem „od soutoku Srbské a Chřibské Kamenice u Všemil do Hřenska“.
Když tohle na Svatého Václava píši, zrovna v Českém Švýcarsku opět hoří, nicméně náš přírodovědec nevnímá ani ten předchozí požár jako tragédii.

„Za pět, sedm let nezbude po tom, co novináři označili za národní katastrofu, ani stopa.“ A hasit les z letadel „čúrkem vody“? „Nicotným vůči jejich rozloze? Není to účinné.“

Zpola bezděky se stal Nevrlý spisovatelem a jako takový je a bude vzýván.
Zážitky bez liter jsou prvotní a nikomu je neberu, ale cosi je odnáší za mez, kam nevidíme. Nevrlý zaznamenával, což je dobře, a mez je překročitelná. S ním. A možná je to paradox a možná pouhá samozřejmost, ale i takhle urputně žijící chlap dal smysl svému životu těmi precizními texty. Jistě, nejen jimi; ale rozhodl rok 1967, kdy prvně vyšla Cestovní zpráva čarodějova učně.

Sice nedošlo čtvrt století na reedici, od převratu se nicméně vyrojilo nových vydání už pět (1994-2021).
Roku 1976 následovala – dnes kultovní – Kniha o Jizerských horách. Taky ona má patero dalších návratů (1981, 1996, 2007, 2011, 2023) a lidi šlapou v Nevrlého stopách. Nejen mezi písmenky. Po kamení kopců. Roku 1982 potvrdil definitivně místo v české literatuře překvapivým dílem, které se původně snad, kdo ví, mělo nazývat Karpatské hory, ale právem je pojmenoval Karpatské hry. A kdo to nečetl, možná neví o turistice nic.

Karpatské hry vyšly dohromady tucetkrát, včetně verze v angličtině a překladu do rumunštiny.
Dodám pouze, že autor svá díla při dalších zveřejněních obvykle doplňuje. Zašlá chuť morušek (1987) se objevila opět v novém tisíciletí, a to postupně v sedmi vydáních (2002-2021) a Nejkrásnější sbírka, původně zveřejňovaná na pokračování v letech 1990-1992, existuje ve čtyřech dalších verzích (1997-2023). Je pobavující, mimochodem řečeno, představa bibliofila, který vůbec nesportuje a pouze Nevrlého díla sbírá a čte. Já to naštěstí nejsem. Ale skoro…

A to není konec jeho psaní.
Chvály Zadní země (1995) vycházejí letos počtvrté, Větrné toulání (2005) bylo zveřejněno třikrát a Podivuhodné chvíle se Sluneční písní (2006) čtyřikrát, jednou ve španělštině. A všecky ty nenápadné bestsellery bych – být „lovcem“ žen – označil za ekvivalent neskutečně přitažlivých krás(ek).

Možná to podobně vnímá Miloslav Nevrlý, ať už podvědomě či vědomě, a Náčelníkův rok (2013) vyšel už třikrát – a mistr chůze a občasný sebemučitel (však si přečtěte, co všechno vyzkoušel a prodělal) je tak jako literát na úrovni Miloše Zapletala (svého přítele) a Jaroslava Foglara, a kdo ví, zda ne před nimi. V těchto lovištích však nezávoďme – jsou jen vzájemně porovnatelní, ačkoli každý jinačí.

Jak získal Nevrlý přezdívku Náčelník, kterou má i Ernest Thompson Seton?
Od Miloše Zapletala. Sám nechápe proč. Přece rád zůstává v pozadí. Ani Praha mu nejspíš nikdy nechyběla – a nerad velí. Nakonec ale „náčelníkovat“ musel, protože od roku 1968 pomáhal zmíněnému Zapletalovi s vedením 12. skautského oddílu (později oddílu „turistického“) a bez „náčelníkování“ by se z rumunských Karpat či Tater nemuseli vrátit v pořádku a kompletní.

Nevrlý Palánovi také říká, že zprvu ani moc nechápal, proč by měl s „nějakými cizími dětmi“ (má dvě dcery a syna) kamkoli brousit. Uměl se v divočině vždycky postarat sám o sebe a to mu stačilo. Někdy se přitom, pravda, choval až mnišsky. Asketicky. A pak… Objevil novou zem.

„Na táborech jsme se střídali v hraní na kytaru se Zapletalem. Hrával národní a verbuňky, moravské i slovenské, smutné i veselé, a já mu nezávadnost a výchovnost kazil. Kluci a ještě víc děvčata měli rádi Dvě vdovy z Cordovy a ty mě Miloš zapovídal, jakož i tuláckou:
Tam za móřem píva, tam zakázali práci, tam nehlídaj policajti, tam hlídají vandráci, tam holky samy nechtěj spát.“

Někdy se i trochu měnila slova, třeba u Kaliforňanů. „Kluci v rumunských Karpatech zpívali místo Kdo táhneš s mulou přes pláně, rozluč se s pohodlím „Kdo táhneš s Mílou přes pláně, rozluč se s pohodlím“. Dodnes má Nevrlý doma dva notesy se slovy 130 osvědčených songů.

Aleš Palán se původně vyptával přes internet několika set lidí, která že kniha jim přestavěla život. Získal na sta odpovědí, ale většina děl kupodivu získala jediný hlas. Sedmkrát byla jmenována Bible a tucet lidí jmenovalo Karpatské hry. Což byl rekord. Už předtím ale Palán (někdy roku 2017) oslovil Nevrlého. Chtěl udělat knihu, ale slyšel, že už prý Nevrlý všechno řekl. Jako všichni skromní, i když píšící lidé měl Nevrlý pocit, že „ostatní nestojí za řeč“, nicméně interviewer naléhal.

Udělali dialog pro Katolický týdeník. Po pauze Nevrlý svolil, že tedy bude vyprávět víc, a chodili přitom, ač ne pořád. Zase s prací přestali. Na knihu to nemělo.
Až napotřetí. To se Nevrlý rozpovídal pro jedny stránky na síti snad až příliš podrobně… Otravování tak sklidilo ovoce. Palán udělal předtím už spoustu rozhovorů, i dal si záležet také na tomhle; ve finále vstupuje Mistrovi za záda, přichází k jeho psacímu stolu. A přece Miloslava nechá, aby mikrosvět pracovny vylíčil vlastními slovy.

„Na zdi visí i jiná zvířata než ptáci. Jizerskohorský pavouk slíďák popelavý, jehož diapozitivy jsem kdysi přinesl Zdeňku Burianovi, aby podle nich ilustroval mou povídku Bílý pavouk.
Když mi – ve svém domově v Podolí – diapozitivy vracel, řekl, že by mi rád oba obrazy – slíďáka i velkou malbu Velké jizerské louky, domoviny toho krásného pavouka – věnoval. Oba jsou, i s Mistrovým věnováním, téměř půl století nad mým stolem.“

Náčelník je přínosný rozhovor. Osobně mě zaujal i Nevrlého přístup k jiným spisovatelům. Když se mu někdo líbil, zkoušel od něj přečíst vše, a vstoupil tím například do světa Dostojevského.

„Anebo se mi zdálo, že N. S. Leskov uvažuje a vnímá věci a děje a svět 19. století podobně jako já o sto let později. Nejinak tomu bylo s I. B. Singerem, polským Židem, který se narodil v rodině chasidského rabína.“

Nevrlému dokonce napsal Hermann Hesse (Miloslav miloval jeho knihu Knulp) anebo dnes neprávem zapomínaný Edvard Valenta, který ho dokonce (marně) zval dlouhým dopisem k sobě do Prahy.

Málokdo dosáhl životem více než bájný Nevrlý (dnes má i jedenáct pravnoučat a vnoučat), a přece je stáří čímsi, co by člověk radši strčil za klobouk. Nevrlý si postupně „uběhal“ kyčle a ještě zvláštnější jsou situace, které vlastně líčí písní taky Jiří Dědeček, někdejší šéf českého Penu. Situace, kdy někdo může být duší ten největší kouzelník, ale stejně si ho stále pletou s chudým tulákem.

Právě letos, a to 19. ledna, si šel Mistr Nevrlý koupit v Liberci pouhou náplň do propisky. Nic víc. Podcenil kupodivu mráz, ač je otužilý, nebo právě proto. A nebyl s to v papírnictví proti radnici fungovat rychle, zatímco se dloužila fronta.

„Cítil jsem, jak mě lidé zezadu pozorují. Začínal jsem mít na sebe vztek, na svoji neohrabanost. Po třetím marném pokusu mi prodavačka propisku vzala a s lehkým úšklebkem tam náplň vložila.“

Ale ještě vybrat mince v hodnotě devíti korun z tobolky: taky problém. „Fronta narůstala. Cítil jsem se uboze. Byl bych nad sebou plakal. To už se lidi začali smát.“ Otřesen po vyklouznutí ven přecházel náměstí, když jej opět zezadu oslovila asi třináctiletá dívka.

„Už ne dítě, ale dosud ne žena, v tomhle měnlivém období se věk nesnadno určuje. Levou rukou vedla tříletou holčičku, ale pravou natahovala ke mně.“

Dáma Nevrlého pozorovala už v krámě a je otázka, zda si toho všiml. Rozhodně nečekal, že mu venku znenadání vysype do dlaně 28 korun! Ne víc, ne méně. Udělala to nepochybně ze soucitu.

„Spatřila celou mou stařeckou ubohost a asi i chudobu, jak se zmrzlé prsty dlouho loučily s mincemi v peněžence.“

Peníze po zaváhání přijal, protože děvče nedalo jinak. Poděkoval. Postupoval zvolna ne už Karpatami, ale Libercem. Se slzami v očích a „blíž ke svému konci, blíž ke konci starého muže, který si jednáním i zjevem vysloužil soucit mladé, vznešené duše“.

Aleš Palán a Miloslav Nevrlý: Náčelník. Vydalo Nakladatelství KAZDA. Brno 2023. 256 stran.
Náčelník – Aleš Palán, Miloslav Nevrlý | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví

The post Náčelník Miloslav Nevrlý. Poetická legenda z lesů, luk, hor a strání first appeared on Čítárny.

Památník Lidice. Akademická sochařka Marie Uchytilová realizuje svůj životní sen a vytváří sochy dětí zavražděné německými vojáky. Sousoší bylo vytvořeno v letech 1969-1992 a znázorňuje 82 lidických dětí zavražděných v roce 1942 v Chełmnu, 42 dívek a 40 chlapců.

Sochařce pomáhal její manžel J.V. Hampl. Sochy byl odlity do bronzu během let 1994-2000.
Sen autorky paní Marie Uchytilové realizoval památník Lidice do bronzu až po její smrti její manžel, pan J.V. Hampl.
10. června 2000, den 58. výročí lidické tragédie se stal dnem slavnostního odhalení posledních sedmi soch.

Originál sádrové modely dětí jsou vystaveny v kostele Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici. Sádrové modely dětí byly přemístěny do Národního památníku II. světové války v Hrabyni.

Akademická sochařka Marie Uchytilová je také známá svým výtvarným ztvárněním klasické československé koruny.

CO SE STALO V LIDICÍCH
Z rozkazu K.H. Franka němečtí nacisté vyhladili středočeskou obec Lidice jako odvetu na českém lidu za atentát na Heydricha.
Stalo se tak dne 9. června 1942, když zuřila Druhá světová válka.
Z celkového počtu 503 obyvatel obce Lidice
bylo zabito, nebo zahynulo v koncentračních táborech
340 lidí: 190 mužů, 60 žen a 88 dětí.

Z Lidic bylo odvlečeno přes 100 dětí.

Děti byly po odloučení od matek převezeny do Lodže (Litzmannstadtu) v okupovaném Polsku.

1. července 1942 jim nacisté dali papír, obálky a psací potřeby a nařídili jim napsat dopisy příbuzným v Protektorátu. Šlo o promyšlenou nacistickou lež. Chtěli vytvořit zdání, že děti jsou v nějaké péči a naživu. Dopisy pak byly vráceny jako „nedoručitelné“ nebo potlačeny.

2. července 1942 bylo 82 děti převezeno do vyhlazovacího tábora Chełmno a zavražděny v plynových vozech (Magirus).

Malý počet (přibližně 9) byl vybrán jako „rasově vhodný“ k germanizaci — tyto děti byly poslány do speciálních zařízení v Polsku/Německu (např. Puschkau), dostaly nová jména a byly adoptovány německými rodinami. Některé přežily a po válce se vrátily.

Marie Uchytilová. Lidice.

Dokud jsou ještě na světě otevřené dveře.

Nevyčítej mi mé otevřené dveře
Nevyčítej mi, že každému, kdo zaklepe
bude v mém domě otevřeno…….
Neptám se kdo přichází a odkud
Stojím na svém místě
na kterém jsem se rozhodla stát !

Neporoučejte mi
koho smím vpustit a koho nesmím vpustit !
Neuvažuji o věcech zbytečných
je velmi málo času…….

Kdo chce vstoupit – ať vstoupí…….
Je-li jeho úmysl čistý –
není-li jeho úmysl čistý –
je výhradně věcí jeho svědomí
Nechat ho vstoupit
je výhradně věcí mého svědomí…….

Jsem pekař, který peče chleba
neptám se kdo přichází, aby koupil můj chléb..
Možná řekne, že chléb je dobrý
možná řekne, že chléb je špatný
Peču svůj chléb pro toho kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Bude-li jíst můj chléb
daruje-li můj chléb
zahodí-li můj chléb
nic o tom nevím………
Vždy přijde někdo
kdo potřebuje můj chléb…….

Jsem herec a tanečník
hraji a tančím
pro každého kdo je v hledišti…..
Nevím kdo sedí uprostřed
nevím kdo sedí v první řadě

nevím kdo sedí vzadu
nevím kdo je dobrý a kdo zlý
Hraji a tančím pro něj
jak nejlépe umím………

Jsem lékař – přinesli plačící dítě
Neptám se čí je to dítě
Neptám se je-li z naší země
nebo z cizí země
Ptám se co se mu stalo –
pomohu mu jak nejlépe umím…..

Pracuji neustále. – Jsem sochař –
mám mnoho práce…….
Přijde-li kdokoliv – přeruším práci
protože to co mu mám říci
je stejně důležité
jako to co dělám

Všechno co dělám
dělám pro toho, kdo přichází….
Vítám jej přichází-li ze sousedství
Vítám jej přichází-li ze vzdálené země
Mnoho let je můj dům
domem otevřených dveří……

Mír visí na pavoučím vlákně
Musím všem mnoho říci !
Každý rozumí mé řeči –
moje sochy mlčí ve všech řečích světa
Dělám své sochy pro každého kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Dělám své sochy pro každého komu se líbí
a pro každého komu se nelíbí
Dělám své sochy jak nejlépe umím
Všemi jazyky světa mlčí mé sochy
které dělám pro Vaše děti………

Vstupujte lidé do mých otevřených dveří –
dokud jsou na světě otevřené dveře……
Slzy všech lidí jsou bez rozdílu pleti
k nerozeznání stejné………
Dívejte se lidé na sochy mých dětí
životy všech dětí visí na pavoučím vlákně !!

Postůjte lidé a slyšte poselství
dětí zavražděných válkou !
A pospěšte říci ostatním
že všechno visí na pavoučím vlákně !!
Vím to ! Ale neumí dělat nic jiného
než sochy dětí – jak nejlépe umím…….

Píseň deště ….

Žal, hlad a žízeň …. Temno půlnoci
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Šum deště nad střechami tlumí vzlyk
Nižádná naděj, stéblo pomoci
a v nedohlednu pablesk svítání ….
Maminka z Lidic hlavu zoufající tiskne do dlaní

Žal, hlad a žízeň …. Temno bezedné
déšť stopy krve smývá z nádvoří –
tu potemnělou krev, co tekla v poledne ….
Maminka z Lidic s deštěm hovoří :
“Neoslyš matku! Lidská srdce vlčí
na naši prosbu – kde jsou děti – mlčí !”

“Svobodně můžeš bloudit po kraji
po kterém naše drahé děti vláčí,
nešťastné, hladné,zbědované k pláči
Ztracené děti co si nehrají ….
co se teď někde choulí bez útěchy
Najdi nám, najdi smutné jejich střechy ….

Žal, hlad a hrůza … Temno bez konce
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Umlkl chvíli třesk a hluk a křik
Maminka z Lidic šeptá tichounce
slova svých písní chvějícíma rtoma
– co zpívala doma ….

Hajej spinkej drahý synku
přestaň plakat pro maminku
Nechej si zdát o medvídku
o zahrádce plné kvítků ….
Skolébá tě moje píseň –
utajená v písni deště – jsi-li ještě ….

Tisknu v duchu tvojí ručku
Zase budeš u maminky ….
Budeš stavět vodní mlýnky
u nás doma – po potůčku ….
Nebolí tě ouško dítě ?
Je to hrozné – vzali mi tě !

Jak nám bylo dobře v loni ….
Přeblažené šťastné chvilky ….
Nesla jsem tě do postýlky
když jsi usnul pod jabloní ….
Moje písně déšť ti zpívá ….
Pomalu se rozednívá

Maminko má nespím dosud ….
Jaký máme hrozný osud !
Maminko má – mě se stýská.
Šťastná byla naše víska ….
Slyším kvokat naše slípky ….
Voní seno – voní sýpky ….

U nás doma – víš jak voní
čerstvý chleba – plástev medu –
květy v sadě na jabloni ….
Zapomenout nedovedu ….
Maminko má, nespím ještě –
posloucháme píseň deště ….

Žal, hlad a bolest …. Temno na duši
jak na dně hrobu už. Spí Ravensbrück ….
“Kdyby tak věděl muž!” – tu zazní dětský křik
až všechno přehluší ….
Hroníku – poslední lidické dítě –
před zrakem matky zabili tě !

Kolébky není – ani hrobů není –
žal, smrt a hrůza – úděl každodenní
Hasnoucí naděj – v nedohlednu spása
a úzkost strašlivá mi srdce drásá ….
Dítě mé – Hroníku! Boženko! – Tatínku !!
Nikdy už! – Už nikdy – pro naši vzpomínku !!

The post Lidice. Kdo a proč postavil památník dětem, které zavraždili němečtí okupanti first appeared on Čítárny.

Profesor Piťha a jeho vynikající projev v kostele Všech svatých na Pražském hradě 2015. Nemusíte být věřící, abyste pochopili v plné šíři moudrá slova pana profesora Piťhy, které se vážou k zásadním problémům této doby, k poničeným vztahům mezi lidmi, k chaotické a stupidně se chovající společnosti. Kultivovaný projev je tak nadčasový, že by měl prezentovaný ve všech médiích dnes a denně.

Ano. Jsme lidé. Nejsme čísla bez kritického uvažovaní. Nejsme ovládání roboti, kterým se musí říkat, co a jak mají dělat a jak myslet, jak by si přáli mnozí psychopati nového světového řádu.

Zde je text proslovu profesora Piťhy ze stránek Arcibiskupství pražského:

Lidé, lidé,

Dovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným titulem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědností.

Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Mene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi paláce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. Oznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu vlastního otce.

Jsme přitom na místě, které je symbolem našich národních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním ideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko nad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věžemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavitele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukázal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být obrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, celý jeho smysl – jít k tomuto ideálu.

Pokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat.

Více než vzpomínat, je třeba se poučit.
Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět.
Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme.
Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální.
Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže.
Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.

Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny.
Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít.
Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem.
Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou.
Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.

Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo.
Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!…, až zazní protest:
Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet.
Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství.

Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají:
Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji:

Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.

Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.

Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.

Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.

Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.

Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.

Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.

Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37-22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo.
Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít.
Amen.

Petr Piťha

DIGITÁLNÍ ID JAKO NOVÝ ZPŮSOB NEVOLNICTVÍ
Poznámka redakce o neofeudální kontrole lidí skrze tzv. ID a lživé argumenty o ochraně dětí!

Zákazy sociálních médií pro děti do 16 let a zákony o „online bezpečnosti“ jsou trojským koněm pro zavedení digitální ID infrastruktury pro všechny.

Žádná vláda nemůže zabránit dětem mladším šestnácti let v přístupu k webovým stránkám, aplikacím, funkcím nebo zařízením, pokud pro všechny nebude zaveden digitální kontrolní bod. Jediný způsob, jak zjistit, kdo je dítě, je nejprve zjistit, kdo jím není.

To znamená kontroly totožnosti jak pro děti, tak pro dospělé. Systém nemůže spolehlivě určit, zda je uživatel starší šestnácti let, aniž by požadoval důkaz. Sken pasu. Řidičský průkaz. Digitální ID.

Můžete tomu říkat jak chcete – „ověřování věku“, „online bezpečnost“ nebo „ochrana dětí“. Operační požadavek je stejný – uživatelé se musí identifikovat, aby mohli projít bránou.

Proto je jazyk těchto zákonů tak pečlivě zvolený. Politici jen zřídka přiznají, že budují kontrolní bod totožnosti pro internet. Místo toho tvrdí, že chrání děti před pornografií, obsahem podporujícím sebepoškozování, návykovým designem, škodlivými algoritmy nebo čímkoliv jiným, co je užitečné k prosazení legislativy.

Dítě je sympatický případ používaný k získání veřejného souhlasu. Dospělý je ten, kdo je podmíněn k poskytnutí pověřovacích údajů pro přístup na digitální veřejné náměstí. Cílem není skutečně chránit děti před dospělým obsahem, ale učinit přístup k internetu založený na totožnosti běžným, odpovědným a nevyhnutelným.

A jakmile bude tento precedent stanoven, může se kategorie obsahu vyžadujícího ověřování rozšířit bez jakékoliv vážné úpravy systému.

Pornografie se stane sociálními médii. Sociální média se stanou sdílením videí. Sdílení videí se stane vyhledáváním. Vyhledávání se stane zasíláním zpráv. Zasílání zpráv se stane platbami. Platby se stanou bankovnictvím. Bankovnictví se stane veřejnými službami. Veřejné služby se stanou drobnostmi každodenního života.

Při každém přírůstku je rozšíření prodáváno jako omezené, přiměřené a nezbytné. V každé fázi je odpor rámován jako škodlivý pro děti, společnost, veřejné zdraví nebo národní bezpečnost. Odůvodnění se mění podle aktuální naléhavosti. Digitální infrastruktura totožnosti se zabudovává do každé kategorie každodenní aktivity.

V tomto okamžiku již digitální ID není nástrojem k udržení dětí mimo škodlivý obsah. Stává se operačním systémem kontrolované společnosti. A otázkou již není, zda jste dostatečně staří na to, abyste mohli přistupovat k webové stránce. Je to spíše otázka, zda systém považuje za vhodné, abyste se podíleli na společenském životě vůbec.

Jakmile se digitální ID stane cenou za účast na společenském životě, nezůstane omezena na původní záminku, která ji zavedla. Stane se univerzálním kontrolním systémem. Způsobem, jak rozhodnout, kdo může přistupovat ke které službě, za jakých podmínek, s jakou úrovní sledování a s jakými důsledky za nesplnění požadavků.
Vznikne tak systém ne nepodobný středověkému nevolnictví, kdy šlechta a církev kontrolovala veškerý pohyb a práci svých poddaných. 
Nevolnictvi bylo zrušeno 1781.

Zdroj:  https://wideawake.clothing 05-2026

The post Prof. Piťha. Jsem člověk, nejsem číslo. A jako člověk chci zemřít first appeared on Čítárny.

Svět, jako digitální měna, jako totalitní systém pro kontrolu každého. Systém poslušnosti a nového nevolnictví, stejného jako byl v době středověku. O to se dneska snaží elity po celém světě.

Nebyla proto náhoda, že Britové opustili Evropu.
Buď chtějí být součástí anglosféry, nebo si vytvořit vlastní makrozónu. Evropa, kde vládnou bankéři, kde dochází k postupnému vyvlastňování a demontáže evropské střední třídy mění v semiperiferii.
Probíhá islamizace, ale existuje i protiproces – vytváření neonacismu.

A myslím si, že v této semiperiferní Evropě budou elity na jedné straně hrát na rozpory evropského bílého obyvatelstva organizovaného v neonacistických, neo-pohanských strukturách.
Na druhé straně jsou muslimové.
Zde je konflikt, se kterým si poradíte, stejně jako se kdysi zvládal konflikt mezi pravicí a levicí.
Teprve teď to budou konflikty mezi muslimy a neonacisty.

V tomto ohledu lze celou tuto semiperiferní část Evropy rozdělit na enklávy.
Tady bude mnichovský chalífát. A tady bude malá Norimberská říše.
A mohou být postaveni proti sobě. Mohou být vrženy na Rusko nebo na řešení některých jiných problémů.
To znamená, že se svět jakoby ponořil zpět do 15.–16. století.

Už dlouho říkám, že kapitalistický svět, až se vrátí v čase, začne jako dlouhé 16. století.
Dlouhé 16. století, které lze v Evropě nazvat také renesancí.

Začátkem dlouhého 16. století je rok 1453.
Tenkrát byl dobyt Konstantinopol Turky a nastal konec stoleté války trvající od roku 1337 tím, že v roce 1648 byl sepsán Vestfálský mír.
A 30. ledna 1649 Oliver Cromwell nechal popravit krále Karla I. Stuarta.
Událost nemající do té doby v Anglii obdoby.

A najednou mi nedávno poslali novou deskovou hru. Říká se tomu “Pax Renaissance” (“Svět renesance”).
Hra je postavena tímto způsobem. Hráč je informován:
„Vraťte se do éry XV – XVI století. Myslíte si, že tomuto světu vládli králové a trůny?
Nic takového! Tento svět vytvořili bankéři, kteří dosadili krále, skutečně vládli světu a zajišťovali geografické objevy. Králové jsou druhořadí.

Renesanci i kapitalismus vytvořili bankéři!

Nyní se vracíme do dlouhého 16. století a prostřednictvím hry se lidem říká:
Toto není svět národních států,
ale svět bank a nadnárodních korporátních struktur.

Už chápete proč mnozí světoví politici používají slogan:
“Build Back Better”, Vrátit se zpátky a začít znovu?

V době renesance si podmanili bankéři svět králů a šlechty penězi.
Dnes chtějí bankéři a nadnárodní koncerny, které vlastní, podmanit svět národních států absolutní kontrolou nad všemi financemi.

DIGITÁLNÍ MĚNA

Zrušit hotovost a přejít na digitální měnu, kterou mohou bez problému kontrolovat jak státy (což už se vlastně děje), tak úplně každý osobní život člověka, který se postaví proti tomu systému.
Takový je záměr. A pokud dobře sledujete světové dění, pak víte, že se tak děje. Korporátní totalita a novodobé otroctví.

Podle článku Andreje Fursova. 

The post Digitální měna. Návrat do totalitní renesance, ovládané šlechtou a církví. Build Back Better first appeared on Čítárny.