Novinář a ekonom Zdislav Šulc (*1926) sepsal užitečné, živé a velmi čtivé dílo: Z jeviště i zákulisí české politiky a ekonomiky, 264 stran, vydalo nakladatelství Doplněk Brno, 2011 - 2. vyd., 1. vyd. v roce 2009 - Národohospodářský ústav Josefa Hlávky). Upřímně, odpovědně a přesvědčivě vypráví své příběhy v kapitolách, pod jejichž názvy si lze snadno představit, čím se zabývají: Jak jsem se „uchytil“ jako novinář, To Gottwaldovi neodpustím aneb O čs. cestě k socialismu, Kde se vládne – u Prašné brány nebo na Hradě?, Dvě stkání s Rudolfem Slánským, Vokovická Sorbonna, Jak se rodila, kam směřovala a proč byla potlačena „Šikova reforma“, Vzbouření v Rudém právu, Paradox normalizace: pracovní nevolnictví, svoboda ducha, Trnitá transformace ekonomiky.
Autor knihy patří mezi novináře, kteří se své vyhraněné novinářské tématice věnovali natolik důkladně, že již při vysokoškolském a doktorandském studiu vydal několik knižních prací a postupně tak změnil novinářskou profesi výhradně za vědecký výzkum.
Články s jeho jménem nejprve v ostravské Nové svobodě, ale zejména v Rudém právu, působily na ekonomické myšlení čtenářů, ovlivňovaly diskuse o zhoubném systému zestátněné ekonomiky a jejím centrálně plánovaném řízení.
Ekonomického publicistu přivedlo jeho cílevědomé úsilí zákonitě mezi tvůrce nové ekonomické soustavy, jejímž představitelem byl Ota Šik a jím řízený Ekonomický ústav Čs. akademie věd.
Zároveň se stal pro své vzdělání, rozsáhlé novinářské kontakty, především také pro svůj charakter a nesmlouvavé postoje, ještě v redakci Rudého práva kolegou, s nímž ostatní redaktoři proreformního proudu ve dnech Pražského jara 1968 odvážně postupovali proti zkostnatělému vedení listu a jeho šéfredaktorovi Oldřichu Švestkovi, který zaujímal přední místo mezi komunistickou mocí. Můžeme si představit, jak obtížně se jim dařilo prosazovat na stránky listu diskusní a palčivé problémy nejen ekonomického, ale celospolečenského vývoje, který měl vyústit ve svobodě a demokracii naší země.
Události srpnového vpádu okupantských vojsk a věrolomnost zrádců, kteří k němu podstatnou měrou přispěli svými „zvacími dopisy“ a mezi nimi nechyběl šéfredaktor Rudého práva, nemohly skončit jinak než veřejnou obžalobou strůjců a zbavením jejich pozic.
Vysočanský mimořádný sjezd KSČ (srpen 1968) jmenoval novým šéfredaktorem listu Jiřího Sekeru a jeho zástupce Emila Šípa a Zdislava Šulce. Po návratu zlomených a poražených představitelů naší země po násilném podpisu diktátu v podobě “moskevských dohod“ a s podporou ozbrojené okupantské armády, bylo jen otázkou času, kdy se znovu chopí moci bývalí zrádci a zbabělci, jak je ještě krátce předtím veřejnost nazývala. V Rudém právu bylo přes 40 % jeho redaktorů (podle údajů samotného listu ze 17. 9. 1970) existenčně postiženo, z redakce museli odejít.
Zdislav Šulc byl kromě vyhazovu z redakce zbaven místa výzkumného pracovníka v Ekonomickém ústavu.
Jako tisíce novinářských kolegů hledal nové zaměstnání – po třiceti marných pokusech skončil v těžkém provozu lisovny, kde protektoroval pneumatiky. S ekonomy, stejně postiženými, kontakty neztratil. Spolu s manželkou Olgou, redaktorkou rovněž vyhoštěnou z redakce Večerní Prahy (pracovala v náročném chemickém provozu neratovické Spolany, kam musela denně z Prahy dojíždět) podepsali Chartu 77 a snášeli tak společně „normalizační éru“, ale také éru samizdatu. Pod dohledem tajných služeb pěstovali dál svobodu ducha s těmi, kteří se nevzdali, naopak - vytrvale spolupracovali na programu budoucí ekonomické reformy. Až do listopadu 1989 vycházely jejich články v samizdatové „Zásuvce“ a dalších samizdatových titulech.
Je obdivuhodné, kolik knižních publikací kromě časopiseckých textů má ve své bibliografii Zdislav Šulc.
Uveďme z nich ty nejvýznamnější: Erhardova reforma (problémy přechodu ekonomiky v Západním Německu, vyšlo v roce 1990), Psáno inkognito (vyšlo samizdatově po Chartě 77 a poprvé je zde uvedena systémová a personální analýza období normalizace, podruhé vyšlo v roce 2000), Stát a ekonomika (poprvé samizdat 1985, poté v roce 2004), Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu z roku 1998, Vize a skutečnosti české transformace (2002) .
V jeho současné knize je nastíněn postup transformace nefunkční centrálně plánované ekonomiky na peněžně tržní ekonomiku.
Již v roce 1990 byl sepsán alternativní scénář ekonomického týmu Františka Vlasáka při české vládě Petra Pitharta, jehož byl Zdislav Šulc členem. Ten ale federální vláda na popud ministra financí Václava Klause doslova potopila se známými důsledky. K 1. lednu 1991 byla uskutečněna měnová reforma nestandardním způsobem – prostředenictvím růstu liberalizovaných cen a znehodnocením měny devalavací o 85 %, při současném zadržení vývoje mezd... Manažéři podniků neměli vůbec šanci zahájit restrukturalizaci, většina podniků byla zadlužena a zápůjční kapitál s úrokovou mírou více než 20 % byl pro ně nedostupný.
S masovou účastí všeho obyvatelstva jsme se tak stali svědky nehorázných rozměrů tunelářského rozkrádání národního majetku, kdy kontrola kapitálového trhu přišla až po letech s křížkem po funuse, kdy už bezprecedentní přerozdělení „při zhasnutých světlech“ bylo „legálně“ dávno dokonáno… Vývoj mladoboleslavské automobilky Škoda - jediné realizované dílo podle českého receptu – dokládá, že pro českou ekonomiku byla tato cesta přece jen nadějnější. Avšak ustavením dokonce ministerstva privatizace již rozběhnutá jednání o privatizaci „vlajkových lodí“ našeho průmyslu – podniků Tatra Kopřivnice, Liaz Jablonec nad Nisou, Avie Praha-Letňany za účasti Mercedesu, plzeňského podniku Škoda za asistence Siemense nebo ČKD Praha ve spojení s koncernem AEG, byla naopak zmařena.
Zdislav Šulc ve svém úctyhodném věku má právo bilancovat, nepouští se už do nových výbojů. Při sepisování svých pamětí si v duchu přál, aby pomohly překlenout generační propast mezi zážitky a poznatky, které podstatně ovlivňovaly motivaci aktérů našich dějin. V samém závěru pak konstatuje, že naše “ transformovaná“ postkomunistická ekonomika dodnes ještě často připomíná spíše divoké poměry raného kapitalismu než jeho současné moderní vzory. Vzpomínky jednoho novináře-ekonoma na padesát bouřlivých let patří rozhodně k dalším zdrojům studia naší novodobé historie.