Tucet základních otázek o katastrofálním stavu společnosti zanechal Čechům známý kněz Petr Piťha ve svém Upozornění pro společnost. Velký )spěch dopsiu ho vedl k tomu aby napsal dopis druhý, ve kterém se věnuje popisu, jak z toho společenského marasmu ven.
Vážení spoluobčané,
děkuji všem, kdo si přečetli můj první dopis. Zvlášť ovšem těm, kdo mi jakýmkoli způsobem odpověděli. Jsem rád, že dost lidí se mnou souhlasí. S tím, že jiní souhlasit nebudou, jsem počítal. Kritiku rozumnou rád přijímám a kritiku pouze zlobnou, ale bez argumentace, pevně odmítám. Odpovídat všem jednotlivě je nad mé možnosti, což, doufám, pochopíte.
Jednu z Vašich otázek zodpovědět musím. V různých variantách zní: Znáte nějakou cestu z této krize? Jak ji lze popsat?
Již delší dobu přemýšlím, co je možnou cestou z dané celosvětové krize. Dospěl jsem k tomu, že společnost se musí obrodit zdola. Cestu vidím ve vzniku nevelkých (tak od 5 do 8 rodin) společenství přátel. Jistě už mnohá existují. Takové společenství musí být dlouhodobě trvalé a spolehlivé ve všech členech. Bude však nutno zpevnit je několika pravidly.
Prvým je, že společenství nebude mít žádný společný majetek. Podpora někoho v nouzi bude čistě bilaterální záležitost. Na pomoci se může shodnout více členů a stanovit výši a formu pomoci, ale vždy půjde o bilaterální vztahy.
Druhým pravidlem je, že se členové jednou za měsíc až dva sejdou a zcela otevřeně promluví o tom, co proběhlo v uplynulém měsíci a co hodlají dělat v dalším. Pokud z debaty vyjde nějaká rada pro daného člena, může ji s dobrou argumentací, v krajních případech i bez ní, odmítnout. Pokud ji však přijme, je pro něho závazná a v případě, že se situace vyvine tak, že dotyčný bude muset postupovat jinak, sdělí to, popř. i zkonzultuje, alespoň s jedním či dvěma dalšími.
Konečně za třetí, bude-li přiveden nový člen, představí ho ten, kdo ho přivádí, nejprve bez jeho přítomnosti. Budou-li ostatní souhlasit, představí se nový člen sám. Zároveň se také předpokládá, že členové o společenství zbytečně nemluví a samozřejmě jsou bezvýhradně diskrétní v tom, co bylo řečeno na setkáních. Bylo by žádoucí, aby jednotlivá společenství byla ve styku, ale je nutné, aby nevznikal žádný hierarchický systém.
Taková uskupení mohou sehrát podobnou úlohu jako nepatrné kláštery v době rozpadu Říma, kdy přenesly antickou vzdělanost do nové doby. Je, doufám, zbytečné vykládat, že zakládat novou politickou stranu je nesmysl, protože by se do ní přelili současní politici a zkorumpovali ji dřív, než by vznikla.
Vím, že navržená cesta je velmi náročná a vyvolá rozhořčenou reakci vůdců zkažené části společnosti, kteří se budou cítit ohroženi. Nicméně si myslím, že to je jediná šance, a vím, že od počátku přináší oporu, neboť osamělý jedinec dnes nemůže obstát.
Vím, o čem mluvím, protože jsem v podobném společenství celá desetiletí žil v době tzv. podzemní církve. Uvědomuji si, v čem budou potíže při budování takových přátelských kruhů. Největší vidím v udržení pravidelných setkání. Vyžaduje to kázeň, která při míře dnešních aktivit dá hodně úsilí. Obtížná někdy bude i vzdálenost jednotlivých členů a nemožnost přítomnosti manželského páru. Řešení je nasnadě. Jedna odůvodněná nepřítomnost se toleruje a dotyčný se informuje u nejbližšího člena. Manželé se rozhodnou, kdo pojede a kdo se postará o děti.
Chápu, že společenství seniorů bude mít potíží více a ty budou vážnější. Jenže tato společenství už nesehrají velkou roli, kromě zkušenosti a příkladu. Budoucnost budou tvořit mladší a nejdůležitější budou lidé mezi 25-35 roky věku. Hodnota společenství, o jakých mluvím, je, že jsou celoživotní a mohou se přenášet na děti.
Nejprve samozřejmě musíme vědět, k čemu chceme dojít. Mít jakýsi program. Protože netvořím programové volební prohlášení, zůstanu u několika formulačně nevypilovaných bodů:
Nechceme opakovat reklamní ani ideologická hesla, chceme myslet.
Nechceme vypadat, chceme být.
Nechceme se hádat o moc a prvenství, chceme něco postavit.
Nechceme krást a žebrat, chceme pracovat.
Nechceme podvádět a lhát, chceme žít v důvěře druhým.
Nechceme libovůli, chceme bezpečí zákonnosti.
Nechceme si užívat a vegetovat, chceme žít a jsme odhodláni i trpět.
Nechceme být čísla ve statistikách, chceme mít své jméno a tvář.
Budeme hájit svou lidskou důstojnost a čest.
Nejsme sobci, máme zájem o společné dobro, a to se jmenuje vlast.
A DODAL BYCH, ŽE VELIKÁ SÍLA JE V TĚCH, KDO NESAHAJÍ PO MOCI, ALE TVOŘÍ DĚJINY. VELIKÁ, NEUDOLATELNÁ JE MOC BEZMOCNÝCH, ALE SPRAVEDLIVÝCH LIDÍ. ZÍTRA RÁNO BUDE ZAS O NĚCO VÍC POZDĚ. ZAČNĚTE HNED.
Petr Piťha