 |
Nina Čampulka (*10. 10. 1945, Praha) V tomto oboru je uznávanou výtvarnicí a režisérkou a již svým absolventským filmem na námět Prévertovy básně „Jak namalovat podobiznu ptáka“ naznačila, jakým směrem se bude její dílo ubírat a v čem bude obohacením a přínosem pro toto výtvarné odvětví. Ryzí imaginace, poetické výtvarné zpracování, osobitá stylizace, to jsou devizy, s kterými pracuje i v dalších filmech. Ať je to loutková balada Aucassin a Nicoletta, nebo poetický text Miloše Macourka „Páv není jediný“, či film na text Jana Vodňanského „Kolik je na světě věcí“. Také v dalších filmech, na námět A. Mikulky „O rybáři, který nikdy nic nechytil“, nebo bláznivé pohádce „O princezně Furieně“ F. Nepila, výtvarnými prvky, jakousi barevnou skladbou navozuje pocit romantického snění a básnivých asociací. Je tedy skoro symbolické, že její zatím poslední film opět na námět A. Mikulky nese název „Dům u pětiset básníků.“ Pohádka z r. 1988, kde ježibaba promění vojáky v kasárnách na básníky a malíře. Nutno jenom litovat, že Nina Čampulková nedostala více příležitostí. S rozpadem studia na Barrandově ztratila kontakty a možnost práce na dalších filmech. Její ilustrační tvorba (především pro děti) má rovněž znaky poetičnosti, ale také vytříbené kresby a bohaté Bonnardovské barevnosti. V knize pro nejmenší „Kdo má koho,“ kterou sama doplnila textem s obrovskou jistotou klade barevné valéry fialových, zelených či modrých odstínů. Vytříbená linie kresby je přitom tak blízká malému čtenáři. Nepodbízivá, dynamická, naprosto svobodná kresba až dětsky upřímná. Zatím poslední knížka výtvarnice a ilustrátorky Niny Čampulkové, které předcházela drobná knížečka krátkých črt, jakýchsi vzpomínek a postřehů na přátele, známé či náhodná setkání, doplněná černobílými kresbami. Je s podivem, že si u ní nepodávají dveře nakladatelé dětských knih a sama marně shání sponzory na další knihu, kterou má připravenou k vydání. Ale to jsem přeskočil období, kdy jí ještě zdraví dovolovalo pracovat řezbářsky na drobných sochařských objektech. Převážně stylizováných postavách, nebo hlavách tajemných dam s vějířem či s klobouky ozdobenými ovocem, vždy citlivě kolorovanými. Ani zde nezapře svůj poetický naturel. A přes už zmíněný smysl pro barevnost zjistíme, že je to především kresba, která jí provází celým výtvarným počínáním. Jsou to zvláště jistá elegantní linie, dramatická šrafura, kontrast černé a bílé plochy, či jenom emocionální záznam, které zvládá dokonale. Nelze zde při té příležitosti nevzpomenout virtuosa této dnes tak opomíjené techniky – Fr. Tichého. Jak jsem zde již naznačil, ne vždy příznivý osud a zdraví provází Ninu Čampulkovou celým jejím výtvarným působením. Zlomená zápěstí obou rukou nadlouho omezila její činnost. Přesto se nevzdává a svůj výtvarný talent, smysl pro kompozici a barevnost a hlavně poetičnost uplatňuje ve fotografii, která se stává v současnosti jejím důležitým výtvarným projevem. Užasle hledíme, jak se detail kaluže mění v barevnou abstraktní scenerii. Osamocený kámen, nebo dramatický kořen symbolicky nastavuje zrcadlo stavu duše Niny Čampulkové. |
