Viola Fischerová (*18. 10. 1935, Brno - †4. 11. 2010, Praha)
- spisovatelka, básnířka, překladatelka
Dcera filosofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera, prvního rektora na obnovené UP v Olomouci, nevlastní sestra básnířky Sylvy Fischerové. Poprvé provdána za spisovatele K. Michala, podruhé za J. Jedličku. Studovala češtinu a polštinu. Pracovala v literární redakci Čs. rozhlasu, po odchodu do exilu v r. 1968 žila v Basileji. Nejprve pracovala jako asistentka režie v tamním divadle Basel Theater, pak vystřídala řadu zaměstnání (mj. soukromá učitelka jazyků, garderobiérka, podomní prodavačka). V l.1972-77 studovala na Basilejské univerzitě germanistiku a historii, později přesídlila do Mnichova a učila na střední škole němčinu a pracovala jako redaktorka v Rádiu Svobodná Evropa, pro které psala eseje, a recenze a připravovala kulturní pořady.
Od r. 1994 žije opět v Praze. Poezii psala už v době vysokoškolských studií a mezi její přátele v té době patřili Václav Havel, Jiří Kuběna, Věra Linhartová, Josef Topol a Jan Zábrana. V roce 1957 odmítli v Čs. spisovateli její sbírku Propadání. Veřejně své básně uvedla až v r. 1965 v Čs. rozhlase. Vysílaly se také její rozhlasové hry a pohádky. Později publikovala v časopisech Svědectví a Listy, a v Basel Zeitung. Po r. 1990 v Literárních novinách, v Lidových novinách, Proglasu a Revolver Revue.
Překládala také z polštiny a němčiny.
Ocenění:
Za knihu Dlouhá chvíle byla zapsána na Honour List IBBY (2008)
Vydala sedm básnických sbírek:
Zádušní básně za Pavla Buksu (Petrov, 1993),
Babí hodina, bibliofilie (Nakladatelství Franze Kafky, Bonaventura 1993, 1995),
Jak pápěří (Artforum-Jazzová sekce 1995),
Odrostlá blízkost (Petrov, 1996),
Divoká dráha domovů (Torst, 1998),
Matečná samota (Petrov, 2002),
Nyní (Petrov, 2004)
Písečné dítě (Fra, 2008)
Domek na vinici (Agite/Fra 2009)
Pro děti napsala moderní poetické pohádky
Co vyprávěla Dlouhá chvíle (Meander, 2005).
Za tuto knihu obdržela v roce 2006 cenu Magnesia Litera.
O Dorotce a psu Ukšukovi (Meander, 2007)
