Jak křesťanství nahradilo pohanství? Jak probíhala zásadní společenská změna? Jak si vedle moci světské vybudovala moc církev a určovala chování společnosti na další staletí?

Křesťanská církev v raném středověku prosazovala svoji moc jen zřídka mírovou misií. Častěji šlo o kombinaci politické moci panovníků, nových právních nástrojů a otevřeného donucení až čistého násilí.

Na příkladu Velké Moravy v 9. století a zákoníku Zákon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky) vidíme, jak se nová víra stávala nástrojem centralizace moci a potlačování starých pohanských tradic.
Takový postup se uplatňuje během všech velkých ideologických proměn v historii lidstva. Nejnověji se o to snaží Evropská Unie.

Křesťanství, Cyril a Metoděj. Pozvání misionářů roku 863

Roku 863 pozval kníže Rastislav byzantské bratry Cyrila (Konstantina) a Metoděje na Velkou Moravu.
Oficiálně šlo o šíření křesťanství ve slovanském jazyce. Ve skutečnosti to bylo politické rozhodnutí – Morava se snažila vymanit z vlivu franské (západní) církve a posílit vlastní státní moc.

Křesťanství sem ale pronikalo už dříve.
Je znám tzv.„křest Moravanů“ kolem roku 831, ale společnost zůstávala stále z velké části pohanská. Panovníci přijímali křesťanství především proto, že jim přinášelo:
– Psané právo a organizovanou správu
– Spojenectví s mocnými říšemi jako Byzanc nebo Franská říše, kde již křesťanství bylo státní náboženství.
– Posílení autority knížete nad kmenovými strukturami

Církev a stát se tak staly spojenci.
Křesťanství nebylo jen vírou – bylo nástrojem budování státu.

Zákon sudnyj ljudem jako nástroj donucení

Nejkonkrétnějším dokladem násilného prosazování křesťanství je právě Zákon sudnyj ljudem (staroslověnsky Законъ соудный людьмъ).
Nejstarší dochovaný slovanský právní text, vzniklý pravděpodobně v prostředí moravské misie nebo krátce po ní (konec 9. století).
Text se dochoval v pozdějších rukopisech (13.–14. století), nejznámější je novgorodský. Obsahuje přibližně 32–33 článků o trestním, občanském, rodinném, válečném a procesním právu. Nejlepší český překlad pořídil Josef Vašica (Literární památky epochy velkomoravské).

Tento zákoník, založený na byzantské “Ekloze”, obsahuje přímé ustanovení proti pohanství (článek 1):

„Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým.“

Toto ustanovení je naprosto zjevným příkladem právního násilí:
– Pohanské rituály se trestají koletivní vinou, konfiskací majetku celé vesnice.
– Jednotliví viníci jsou prodáváni do otroctví nebo jinak likvidováni.
– Zabavený majetek většinou připadá církvi.

Světský zákoník tak přímo zapojuje církev do potlačování pohanské víry a zároveň církev posiluje / obohacuje majetkově.
Je ale pravdou, že oproti tvrdým byzantským zvykům zmírňuje některé tělesné tresty. Místo mrzačení stačí často pokání.
Je vypracován systémový donucovací nástroj, kdy křesťanská moc se buduje nejen přesvědčováním, ale zároveň státním násilím podpořeným zákonem.

Zákon sudnyj ljudem: Ukázky z textu podle překladu J. Vašici.

1. (Úvod o víře a boji proti pohanství)
Před všeobecným zákoníkem třeba se zmínit o víře boží. Proto svatý Konstantin napřed v prvním zákoně napsal a řekl takto: Každý statek, v němž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať jest odevzdán božímu chrámu se vším jměním, které mají ti pánové v tomto statku. Ti, kdo konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým jměním, cena pak za ně stržená ať se dá chudým.

2. (O svědcích a žalobách)
V každé při a žalobě a udání je povinností knížete a soudce nepřijímat udání bez mnohých svědků, ale třeba říci stranám a žalobcům a udavačům: nedokážete-li to přísežníky, jak velí i zákon boží, očekávejte, že přijmete týž trest, který jste vyslovili proti druhému. Tak velí boží zákon, a kdo ho nezachovává, budiž proklet. (Odkaz na Deut 19,18–19)

3. (O kořisti z boje)
…Dá-li tedy Bůh vítězství, šestý díl ať si vezme kníže a celou ostatní částku ať si vezme všechen lid a rozdělí rovným dílem, velcí i malí… Podle částky, jež připadá na ty, kteří se účastní boje, ať je i částka těch, kteří zůstanou v táboře. (Odkaz na Davida)

4.–7. (Přestupky proti mravnosti)
– Smilstvo s vlastní otrokyní → prodej otrokyně, pokání 7 let (chléb a voda).
– Smilstvo s cizí otrokyní → pokuta 30 stljazů pánovi + pokání.
– Smilstvo s jeptiškou → podle světského práva uříznutí nosu, podle církevního pokání 15 let.
– Sňatek s kmotrou (duchovní příbuznou) → uříznutí nosu + rozloučení + dlouhé pokání.

8.–11. (Zneuctění dívek)
– Svedení panny → pokud rodiče souhlasí, sňatek; jinak pokuta (litra zlata nebo polovina majetku), případně bití a vyhnanství + pokání.
– Znásilnění panny na pustém místě → pokuta a majetek dívce.
– Svedení zasnoubené → uříznutí nosu.

14.–15. (Podpaľačství)
Podrobná úprava odškodnění, rozlišení úmyslu/nevědomosti, trest upálením nebo mečem v některých případech, jinak pokání.

16. (Azyl v chrámu)
Nikdo ať toho, kdo se utíká do chrámu, násilím nevyvede… Pokusí-li se kdo násilím vyvést… ať dostane 140 ran…

17. (Zákaz svépomoci)
Kdo si vezme právo do vlastních rukou místo soudu, ztratí věc a může být bit.

19. (Vykoupení zajatců)
Pravidla pro odpracování ceny zajatce (mzda 3 stljazy ročně).

25., 28.–30. (Krádeže, otroctví)
– Pán zodpovídá za krádež otroka.
– Krádež z chrámu → pokuta, bití, vyhnanství.
– Zotročení svobodného → pachatel sám do otroctví.

30a. (Nerozlučitelnost manželství)
Dlouhý teologický úvod o nerozlučitelnosti manželství (s výjimkami jako úklad na život, malomocenství apod.).

Jak lidé přijímali křesťanství?

Přijímání křesťanství nebylo jednotné a rozhodně ne dobrovolné u všech vrstev společnosti.

Knížata a velmoži. Elity.
Přijímali křesťanství rychleji z politických, prestižních a praktických důvodů.
Křesťanský panovník získával lepší postavení při jednáních s bohatou a silnou Franskou říší nebo Byzancí.
Společnost se více czdělává, existuje přístup k jednotnému písmu, vzdělání a novým formám správy.
Elitní jednotlivci využívali novou ideologii k upevnění vlastní moci.

Obyčejní lidé
Zde byl obraz mnohem složitější:
– Mnozí přijímali křesťanství formálně (aitiocenzura) pod tlakem panovníka a zákona. Odmítnutí mohlo znamenat ztrátu majetku, prodej do otroctví nebo sociální vyloučení.
– Častý byl tzv. podvojný přístup: synkretismus. Lidé přijímali křesťanské rituály navenek, ale tajně nebo otevřeně pokračovali ve starých pohanských zvycích.
– Když bylo donucování silné, nastával i odpor. Existoval i odpor. V Čechách například vedlo vnucené křesťanství knížete Bořivoje k povstání pohanských velmožů. Bořivoj musel uprchnout a vrátit se s moravskou vojenskou pomocí, aby odpor potlačil. Podobné napětí existovalo i na Moravě. Ještě za Svatopluka se hovoří o toleranci pohanství v některých vrstvách.

Archeologické nálezy a písemné prameny ukazují, že christianizace byla postupná a bolestivá.
Ještě dlouho po misi Cyrila a Metoděje přežívaly pohanské prvky v lidové kultuře. Křesťanství se stávalo dominantním spíše díky dlouhodobému tlaku shora než díky masovému nadšení zdola.
Některý zvyky jsou zachovány dodnes v lidových tradicích. (vynášení Moreny, oslavy Svatojánské noci etc.)

Násilí jako součást christianizace

V 9. století na Velké Moravě nebyla křesťanská církev jen duchovní institucí. Společně s panovníky používala právní násilí (jako v Zákonu sudném ljudem), politický tlak a někdy i vojenskou sílu k prosazení nové víry a nového řádu.

Cílem křesťanství bylo:
– Šíření víry, křesťanských myšlenek a nového pohledu na život a smrt:
– Centralizace moci
– Potlačení starých kmenových struktur
– Ekonomické posílení církve (konfiskace majetku)

Zákon sudnyj ljudem tak není jen právní památkou, ale je svědectvím o tom, jak se nová křesťanská moc prosazovala v raně středověké slovanské společnosti: nejen slovem, ale i donucením a trestem.

The post Křesťanství, Cyril a Metoděj na Moravě a násilná ideologická proměna společnosti first appeared on Čítárny.

Oba tito světci, kteří dodnes spojují ortodoxní a katolickou větev křesťanství, se narodili v první polovině 9. století v obci Thesaloniki (Soluň), které apoštol Pavel kolem roku 52 po Kristu adresoval svůj zřejmě chronologicky první dopis, obsažený v novozákonním kánonu, První list Tesalonickým (První list Soluňským). Kdysi (asi před 10 lety) jsem k úvodním slovům druhé kapitoly tohoto listu (1Te 2,1-16) napsal dosud nezveřejněný komentář, který se mi zdá poměrně aktuální i dnes. Třeba bude čtenáře zajímat.

Malá poznámka pro ty, kdo nejsou příliš obeznámeni s dějinami křesťanství.
Apoštolů kolem Krista Pána sice bylo 12, ale žádný z nich nerozšířil křesťanství mezi pohany. Původní kruh apoštolů se v zásadě držel velmi konzervativní verze původního „židokřesťanství“ (např. povinnost obřízky, omezení ve stravě, uctívání svátků). Teprve svatý Pavel z Tarsu, povolaný podle Nového zákona Bohem na cestě do Damašku, kam jel pronásledovat křesťany, se stal tvůrcem a hlasatelem křesťanství, jak ho známe dnes a jako se rozšířilo mimo Palestinu. Jeho autentické listy jsou nejstaršími texty Nového zákona (byly napsány dříve než evangelia) a jeho pojetí křesťanství se dá shrnout do teze, že Kristus nás osvobodil od litery Zákona k životu z Ducha a z Lásky, ke svobodě dospělých lidí.

Zmíněná pasáž z Prvního listu Tesalonickým se věnuje Pavlovým vzpomínkám na práci v Soluni. Apoštol zdůrazňuje, že příchod jeho a jeho společníků do Soluně nebyl marný. Upomíná adresáty na utrpení, které přestál před svým příchodem do města ve Filipech – a také mluví o odvaze, kterou jemu a jeho společníkům dal Bůh, aby přesto hlásali evangelium. Když toto všechno apoštol připomenul, obrací se na Soluňské těmito pohnutými slovy:

„Naše poselství nepochází z omylu ani z nekalých úmyslů, ani vás nechceme podvést. Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce. Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek!“

Předně si všimněme toho poselství, které Pavel se společníky přináší celému světu: je to evangelium.
Evangelium je určitá zpráva, které se musíme učit (především z Písma a potom z tradice apoštolských otců). Nejde jen o to zprávě rozumět, vyslechnout ji, je třeba mnohem více. Právě proto evangelium není text, nýbrž spíše způsob života, života ve vztahu k Bohu. Na základě této úvahy můžeme lépe porozumět tomu, proč raná církev dovedla schválit jako kanonické čtyři různé texty evangelia. Evangelium v plném slova smyslu je totiž celý Nový zákon, každé ze čtyř evangelií jsou pouze příspěvky k evangeliu, příspěvky podle Marka, podle Matouše atd. Ty texty nemají podávat přesnou zprávu, přesnou informaci o událostech, nýbrž všechny dohromady mají být prostředníkem, skrze nějž se nás dotkne Slovo Boží v Duchu svatém. Že nepochází z nekalých úmyslů, to může apoštol říci celkem s jistotou, protože při jeho poctivosti k sobě samému a inspirovanosti Duchem sv., je se svými úmysly jistě docela dobře seznámen. Na druhé straně vystává otázka, jak může říci, že jeho poselství nevychází z omylu? Copak se cokoli, co je lidské, neukazuje vždy nějak mylným – a copak apoštol není člověk, nejsou jeho slova slovy lidskými? Jistěže jsou. Avšak o ta slova právě tolik nejde, jde o Ducha, o evangelium. Proto apoštol jinde (2K 3,6) říká, že litera zabíjí, avšak Duch dává život. Proto jakékoli zákonické, paragrafové chápání Nového zákona prostě není evangelium.

Základem hlásání evangelia, jak o tom píše Pavel, je líbit se více Bohu než lidem, dbát na Boha, který zkoumá naše srdce. Proč srdce?
Má snad na srdci záležet zvěstování evangelia? V křesťanství se až příliš často myslelo, že srdce je slabá opora. Různým pastýřům tanulo na mysli, jak je člověk křehký, jak potřebuje jasný řád, jak ponechat ho svému srdci mimo závory explicitních pravidel je totéž jako nechat ho úplně zvlčit. A sám apoštol někdy má tyto sklony. Nemohou však být prostě primárním obsahem křesťanství, mohou být nanejvýše určitou praktickou pomůckou, kterou si vynucují okolnosti. První věc, již si v takové diskusi budeme muset asi vždy všimnout, je jakási prazvláštní představa, že položit důraz na srdce tak, jak ho klade sám apoštol Pavel, znamená ponechat člověka jeho svévoli. Jenomže ze čtyř evangelií jasně vidíme, oč Ježíšovi šlo: odmítal dodržování vnějších pravidel tam, kde buď byla v rozporu s láskou, nebo tam, kde sloužila k pouze vnějšímu náboženskému životu bez lásky. Člověk je přirozeně před Bohem odpovědný nikoli jen za to, jaká explicitní pravidla odmítne, nýbrž i za to, jaká poslouchá a proč. Nezbaví se v žádném případě odpovědnosti za svá rozhodnutí, pokud je přenechá na někom jiném. Bůh bude vždy nakonec zkoumat jeho srdce a ptát se ho na to, jaký byl on sám. Že poslouchal to a to, ještě nevypovídá vůbec nic o tom, jaký je sám v sobě.

Když tedy apoštol dbal víc Boha, který zkoumá naše srdce, než lidí (a lidmi jsou jistě míněni i všichni možní kněží a autority), pak tím vůbec nedal přednost vlastní svévoli před poslušností Bohu, nýbrž vlastní odpovědnosti před neodpovědným a mechanickým poslouchání lidí.
Hlásání evangelia, čehosi duchovního, co nelze zamknout do mrtvého a dutého hlasu litery, tedy hlásání životní konverze a živého vztahu s Bohem, je dáno jasně do souvislosti s posloucháním Boha, který zkoumá naše srdce. Křesťan se bude ptát: jakého mne shledá Bůh, který přece vskutku vidí do mého srdce? Nebude se před tíhou této otázky schovávat za autority. Co mu pomohou autority před tváří a soudem Božím? Autorita Nového zákona (včetně Pavlových listů) nevytváří nějaký systém, za který bychom se mohli takto schovat se svou odpovědností a s tíhou problému. Apeluje na nás místo toho, abychom žili autenticky a vskutku odpovědně před tím, který zkoumá naše srdce. Hlásat evangelium bez takového postoje vůbec nejde; apoštol to dává poměrně jasně najevo, když staví do souvislosti s hlásáním evangelia právě rozdíl mezi posloucháním lidí a posloucháním Boha. A s tím chtě nechtě dost úzce souvisí ta řeč o lichocení a chtivosti majetku. Do jakéhokoli velkého, mocného a organizovaného náboženství se podíváme, uvidíme, že kněžská kasta, jejíž moc byla opřena právě o poslušnost věřících, měla sklon k různému politickému handlu, k lichocení a ke zločinu. Pavel ovšem nepřišel hlásat evangelium proto, aby jej někdo poslouchal, nýbrž aby lidé poslouchali Boha. Nikdy se nestal ničím, co by připomínalo církevního hodnostáře nebo vladaře. Nevyžadoval od nikoho pro sebe žádnou finanční nebo jinou materiální podporu, živil se prací svých rukou a opíral se o autoritu nevynucenou mocenskými prostředky (neměl vojáky ani justici), konečně také nestanovoval nějaké konkrétní doktríny a paragrafy, nýbrž vedl ke konverzi a na cestě celoživotní konverze k Bohu byl sám příkladem. Zdá se, že apoštol byl zvláště hrdý na to, že pod žádnou záminkou nebyl on ani jeho společníci chtiví majetku, opakuje to totiž na více místech svých dopisů. Konkurenční učitelé různých jiných směrů si asi naopak na získávání peněz od lidí potrpěli – a Pavel v tomto viděl jeden z nejlepších znaků jejich neopravdovosti a lživosti. Důležitá jsou i další slova apoštolova, která následují hned za těmi, jež jsme citovali, znějí takto:

„Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných; ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost, byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými!“

Těmito slovy končí první odstavec naší pasáže. Vidíme, že pro apoštola a jeho druhy se stali důležitější lidé, kterým hlásali evangelium, a láska k nim, než jejich vlastní důležitost jako poslů Kristových. Dokonce i svůj život by za ně položili! V žádném případě to však pro nás není rámci Nového zákona nějaká novinka, neboť Pán sám říká, že dobrý pastýř položí život za své ovce (J 10,13-15). Z apoštolových úst potom museli adresáti jeho listu mnohem lépe rozumět řeči o matce, která chová svoje děti, než křesťané z pozdějších dob slovům mnohých hierarchů o svaté matce církvi.

Apoštol Pavel, který evangelizoval pohany, stál sám uprostřed obrovského pohanského světa, uprostřed Římského impéria s ideou, která byla naprosto nová, která byla pro pohany vlastně naprosto cizí a nepřijatelná, s ideou, kterou vyznávala hrstka jakýchsi podivínů kdesi v Palestině – jak se mu vlastně podařilo evangelizovat pohany?
Kde je tajemství toho obrovského úspěchu, jehož dosáhl a který mohl sotva někdo očekávat? Podobné otázky jsou palčivé zvláště dnes, kdy během emancipace člověka, během růstu kultury, vzdělanosti a svobody ztrácí křesťanství na všech frontách své pozice a jeho pověst spojená se středověkou církví mocipánů a tmářů není příliš dobrá. Naopak se křesťanství přesouvá do zemí třetího světa, kde mocipáni a různé mafie ovládají lidi v mnohem větší míře než v Evropě. Jak to že se apoštolovi Pavlovi podařilo ve velmi podobné společnosti jako ta dnešní evropská šířit myšlenku, která neměla z hlediska zdravého rozumu žádnou šanci na rozšíření – a jak to, že nám se to nedaří, že naopak lidé křesťanství opouštějí a vysmívají se mu i ti, kteří ještě nedávno věřili? Zdá se, že v Prvním listu Tesalonickým nacházíme docela tvrdou, ovšem naprosto jasnou odpověď.

Rozdíl mezi způsobem evangelizace apoštola Pavla a praxí církví v posledních staletích je otřesný.
Nicméně stejně tak i rozdíl mezi Pavlovým evangeliem a škatulkovacím systémem nauk různých církví, mezi Pavlovou přirozenou autoritou a represivním systémem církví, mezi Pavlovou láskou k těm, které evangelizoval, mezi jeho obětavostí a finanční skromností na jedné straně – a mezi tím, co známe z církevních praxí na straně druhé, i tento rozdíl je alarmující a zdrcující. Církve sice mohou nejrůznějšími úsměvy maskovat skutečný stav věcí, nicméně jejich ovoce i jejich pověst ve společnosti zůstane vždy neoddiskutovatelným svědectvím. Rehabilitovat křesťanství se dnes díky tomu může ukázat ještě nemožnější než rozšířit ho v Pavlově době. Ale aby nám to bylo ještě jasnější, upřeme svou pozornost na text druhého odstavce naší pasáže.

„Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám přinesli Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali. Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království.“

To je plný text druhého odstavce. Vskutku nemalý je důraz tohoto podivuhodného muže na to, že hlásal evangelium, aniž by po komkoli cokoli chtěl, co se týče materiálního zaopatření – a nebylo to pro něj vůbec snadné!
Ve dne v noci on i jeho společníci pracovali, aby nikomu nebyli na obtíž. S tímto přístupem by měl nesporně apoštol výbornou reputaci i mezi dnešními lidmi, zároveň je patrné, že i pro tehdejší lidi to bylo velmi důležité téma, když ho apoštol tolik zdůrazňuje. A nejen to. Oproti nikoli řídké praxi, kdy se nepravosti nebo dokonce zločiny církevních hodnostářů omlouvají poukazem na křehkost člověka a svatost církve i navzdory všem lidským hříchům, Pavel velmi jasně zdůrazňuje své a jeho přátel zbožné, bezúhonné a spravedlivé chování. Je to logické i díky tomu, na co jsme poukázali již výše – totiž díky tomu, že evangelium není litera, nýbrž Duch, že není nějakou informací, nýbrž konverzí a způsobem života. Pavel každého ze soluňských křesťanů (aspoň to tak říká) jako otec napomínal, povzbuzoval a zapřísahal, tedy nikoli ho jen učil doktríně, nýbrž šlo o cosi mnohem více než o doktrínu – o cosi, co se v žádném případě nemohlo obejít bez poctivé snahy o spravedlnost, zbožnost a bezúhonnost. Závažný rozdíl oproti dnešku, jak už jsme naznačili kurzívou, je i v tom, že apoštol se staral o každého křesťana, že ho znal osobně, že se o něj zajímal, když byl v tom kterém městě. Tento zájem o osobu druhého člověka má velký psychologický efekt a nemůže ho nahradit žádný oficiální, úřední aparát, který eviduje a sekýruje věřící. Cílem, o němž mluví apoštol, není žádný život podle předpisů, nýbrž život podle Boha, život vztahující se k živému Bohu místo mrtvých, neosobních předpisů, život individuálně autentický, nikoli život masově uniformní.

Apoštolova pozornost je upnuta k přicházejícímu království Boha, v jehož brzký příchod v době psaní Prvního listu Tesalonickým asi nesmírně mnoho věřil.
Závěrečný odstavec pasáže je věnován Pavlovým díkům, že Soluňští přijali od něj i jeho společníků slovo Boží zvěsti nikoli jako slovo lidské, nýbrž jako slovo Boží, kterým skutečně je. Toto slovo Boží, jak říká apoštol, projevuje svou sílu v těch, kdo uvěřili – přitom poukazuje na pronásledování, kterého se Soluňským dostává od jejich vlastních krajanů stejně, jako se ho dostává církvím, které jsou v Judsku, od jejich krajanů. A o těchto lidech, kteří v Palestině umučili Krista a pronásledovali křesťany (přičemž se pochopitelně jedná především o zákoníky, farizeje a vysoký klérus, tyto typy lidí zažehnou později ohně inkvizice a teroru také jakožto křesťané uprostřed církví, které se budou hlásit k Ježíši Kristu dávno po Ježíšově ukřižování), říká apoštol toto:

„Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží.“

Apoštol Pavel ve své době představoval alternativu k pevně organizované a etablované církvi, jejíž vůdcové si pro svůj zisk a pro své politikaření upravili Boží slovo tak, aby nechali umučit nevinného člověka, který byl Božím Synem, na kříži.

Cyril a Metoděj byli v situaci, když už církev představovala několik staletí mocenskou instituci, účastnící se politických zájmů své doby. Církevní hodnostáři představovali mocné muže, nicméně oba věrozvěstové přinášeli evangelium do nových zemí stejně jako apoštol Pavel, kde museli přesvědčit svým osobním příkladem a opravdovostí víry. Myslím, že list apoštola Pavla, adresovaný jejich soluňským předkům, vysvětluje výborně étos, který oba do našich zemí přinesli a který byl potom mnohokrát zrazen a pošlapán těmi, kdo se k nim z výše svých hierarchických postů hlásili a hlásí.

Photo: Sousoší Cyrila a Metoděje na Radhošti od Albína Poláška

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Cyril a Metoděj. Je přirozené, šířit nové myšlenky dialogem a ne cenzurou, násilím a arogancí first appeared on Čítárny.