Jak křesťanství nahradilo pohanství? Jak probíhala zásadní společenská změna? Jak si vedle moci světské vybudovala moc církev a určovala chování společnosti na další staletí?
Křesťanská církev v raném středověku prosazovala svoji moc jen zřídka mírovou misií. Častěji šlo o kombinaci politické moci panovníků, nových právních nástrojů a otevřeného donucení až čistého násilí.
Na příkladu Velké Moravy v 9. století a zákoníku Zákon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky) vidíme, jak se nová víra stávala nástrojem centralizace moci a potlačování starých pohanských tradic.
Takový postup se uplatňuje během všech velkých ideologických proměn v historii lidstva. Nejnověji se o to snaží Evropská Unie.
Křesťanství, Cyril a Metoděj. Pozvání misionářů
Roku 863 pozval kníže Rastislav byzantské bratry Cyrila (Konstantina) a Metoděje na Velkou Moravu.
Oficiálně šlo o šíření křesťanství ve slovanském jazyce. Ve skutečnosti to bylo politické rozhodnutí – Morava se snažila vymanit z vlivu franské (západní) církve a posílit vlastní státní moc.
Křesťanství sem ale pronikalo už dříve.
Je znám tzv.„křest Moravanů“ kolem roku 831, ale společnost zůstávala stále z velké části pohanská. Panovníci přijímali křesťanství především proto, že jim přinášelo:
– Psané právo a organizovanou správu
– Spojenectví s mocnými říšemi jako Byzanc nebo Franská říše, kde již křesťanství bylo státní náboženství.
– Posílení autority knížete nad kmenovými strukturami
Církev a stát se tak staly spojenci.
Křesťanství nebylo jen vírou – bylo nástrojem budování státu.
Zákon sudnyj ljudem jako nástroj donucení
Nejkonkrétnějším dokladem násilného prosazování křesťanství je právě Zákon sudnyj ljudem (staroslověnsky Законъ соудный людьмъ).
Nejstarší dochovaný slovanský právní text, vzniklý pravděpodobně v prostředí moravské misie nebo krátce po ní (konec 9. století).
Text se dochoval v pozdějších rukopisech (13.–14. století), nejznámější je novgorodský. Obsahuje přibližně 32–33 článků o trestním, občanském, rodinném, válečném a procesním právu. Nejlepší český překlad pořídil Josef Vašica (Literární památky epochy velkomoravské).
Tento zákoník, založený na byzantské *Ekloze*, obsahuje přímé ustanovení proti pohanství (článek 1):
„Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým.“
Toto ustanovení je naprosto zjevným příkladem právního násilí:
– Pohanské rituály se trestají koletivní vinou, konfiskací majetku celé vesnice.
– Jednotliví viníci jsou prodáváni do otroctví nebo jinak likvidováni.
– Zabavený majetek většinou připadá církvi.
Světský zákoník tak přímo zapojuje církev do potlačování pohanské víry a zároveň církev posiluje / obohacuje majetkově.
Je ale pravdou, že oproti tvrdým byzantským zvykům zmírňuje některé tělesné tresty. Místo mrzačení stačí často pokání.
Je vypracován systémový donucovací nástroj, kdy křesťanská moc se buduje nejen přesvědčováním, ale zároveň státním násilím podpořeným zákonem.
Zákon sudnyj ljudem: Ukázky z textu podle překladu J. Vašici.
1. (Úvod o víře a boji proti pohanství)
Před všeobecným zákoníkem třeba se zmínit o víře boží. Proto svatý Konstantin napřed v prvním zákoně napsal a řekl takto: Každý statek, v němž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať jest odevzdán božímu chrámu se vším jměním, které mají ti pánové v tomto statku. Ti, kdo konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým jměním, cena pak za ně stržená ať se dá chudým.2. (O svědcích a žalobách)
V každé při a žalobě a udání je povinností knížete a soudce nepřijímat udání bez mnohých svědků, ale třeba říci stranám a žalobcům a udavačům: nedokážete-li to přísežníky, jak velí i zákon boží, očekávejte, že přijmete týž trest, který jste vyslovili proti druhému. Tak velí boží zákon, a kdo ho nezachovává, budiž proklet. (Odkaz na Deut 19,18–19)3. (O kořisti z boje)
…Dá-li tedy Bůh vítězství, šestý díl ať si vezme kníže a celou ostatní částku ať si vezme všechen lid a rozdělí rovným dílem, velcí i malí… Podle částky, jež připadá na ty, kteří se účastní boje, ať je i částka těch, kteří zůstanou v táboře. (Odkaz na Davida)4.–7. (Přestupky proti mravnosti)
– Smilstvo s vlastní otrokyní → prodej otrokyně, pokání 7 let (chléb a voda).
– Smilstvo s cizí otrokyní → pokuta 30 stljazů pánovi + pokání.
– Smilstvo s jeptiškou → podle světského práva uříznutí nosu, podle církevního pokání 15 let.
– Sňatek s kmotrou (duchovní příbuznou) → uříznutí nosu + rozloučení + dlouhé pokání.8.–11. (Zneuctění dívek)
– Svedení panny → pokud rodiče souhlasí, sňatek; jinak pokuta (litra zlata nebo polovina majetku), případně bití a vyhnanství + pokání.
– Znásilnění panny na pustém místě → pokuta a majetek dívce.
– Svedení zasnoubené → uříznutí nosu.14.–15. (Podpaľačství)
Podrobná úprava odškodnění, rozlišení úmyslu/nevědomosti, trest upálením nebo mečem v některých případech, jinak pokání.16. (Azyl v chrámu)
Nikdo ať toho, kdo se utíká do chrámu, násilím nevyvede… Pokusí-li se kdo násilím vyvést… ať dostane 140 ran…17. (Zákaz svépomoci)
Kdo si vezme právo do vlastních rukou místo soudu, ztratí věc a může být bit.19. (Vykoupení zajatců)
Pravidla pro odpracování ceny zajatce (mzda 3 stljazy ročně).25., 28.–30. (Krádeže, otroctví)
– Pán zodpovídá za krádež otroka.
– Krádež z chrámu → pokuta, bití, vyhnanství.
– Zotročení svobodného → pachatel sám do otroctví.30a. (Nerozlučitelnost manželství)
Dlouhý teologický úvod o nerozlučitelnosti manželství (s výjimkami jako úklad na život, malomocenství apod.).
Jak lidé přijímali křesťanství?
Přijímání křesťanství nebylo jednotné a rozhodně ne dobrovolné u všech vrstev společnosti.
Knížata a velmoži. Elity.
Přijímali křesťanství rychleji z politických, prestižních a praktických důvodů.
Křesťanský panovník získával lepší postavení při jednáních s bohatou a silnou Franskou říší nebo Byzancí.
Společnost se více czdělává, existuje přístup k jednotnému písmu, vzdělání a novým formám správy.
Elitní jednotlivci využívali novou ideologii k upevnění vlastní moci.
Obyčejní lidé
Zde byl obraz mnohem složitější:
– Mnozí přijímali křesťanství formálně (aitiocenzura) pod tlakem panovníka a zákona. Odmítnutí mohlo znamenat ztrátu majetku, prodej do otroctví nebo sociální vyloučení.
– Častý byl tzv. podvojný přístup: synkretismus. Lidé přijímali křesťanské rituály navenek, ale tajně nebo otevřeně pokračovali ve starých pohanských zvycích.
– Když bylo donucování silné, nastával i odpor. Existoval i odpor. V Čechách například vedlo vnucené křesťanství knížete Bořivoje k povstání pohanských velmožů. Bořivoj musel uprchnout a vrátit se s moravskou vojenskou pomocí, aby odpor potlačil. Podobné napětí existovalo i na Moravě. Ještě za Svatopluka se hovoří o toleranci pohanství v některých vrstvách.
Archeologické nálezy a písemné prameny ukazují, že christianizace byla postupná a bolestivá.
Ještě dlouho po misi Cyrila a Metoděje přežívaly pohanské prvky v lidové kultuře. Křesťanství se stávalo dominantním spíše díky dlouhodobému tlaku shora než díky masovému nadšení zdola.
Některý zvyky jsou zachovány dodnes v lidových tradicích. (vynášení Moreny, oslavy Svatojánské noci etc.)
Násilí jako součást christianizace
V 9. století na Velké Moravě nebyla křesťanská církev jen duchovní institucí. Společně s panovníky používala právní násilí (jako v Zákonu sudném ljudem), politický tlak a někdy i vojenskou sílu k prosazení nové víry a nového řádu.
Cílem křesťanství bylo:
– Šíření víry, křesťanských myšlenek a nového pohledu na život a smrt:
– Centralizace moci
– Potlačení starých kmenových struktur
– Ekonomické posílení církve (konfiskace majetku)
Zákon sudnyj ljudem tak není jen právní památkou, ale je svědectvím o tom, jak se nová křesťanská moc prosazovala v raně středověké slovanské společnosti: nejen slovem, ale i donucením a trestem.
