Vynikající indolog Dušan Zbavitel přeložil dílo mimořádného autora z 11. století, známého pod jménem Bhattva Sómadéva. V moudrých příbězích se zobrazuje nejen tehdější realita indického života, ale odráží se hlavně tradice hinduismu v široké škále příběhů.
Bhattva Sómadéva / Oceán příběhů
Jde o rozsáhlou sanskrtskou sbírku příběhů v žánru „rámcované povídky“ (příběhy v příbězích), napsanou kašmírským bráhmanem Sómadévou pro královnu Súrjavatí.
Obsahuje stovky pohádek, legend, dobrodružství, milostných a kouzelných historek, často s vnořenými vyprávěními.
Vynikající překlad Dušan Zbavitel. Kniha je volně dostupná v anglických překladech (C. H. Tawney a další, public domain).
Somadeva Bhaṭṭa (též Sómadéva)
byl kašmírský bráhman a sanskrtský básník 11. století.O jeho životě víme velmi málo. Byl synem bráhmana Rámy (Rámadévy) a příslušníkem šaivitské sekty. Působil jako dvorní básník na dvoře kašmírského krále Ananty (vládl přibližně 1028–1063/1077).
Své hlavní a jediné dochované dílo – Kathāsaritsāgara (Oceán příběhů / Oceán proudů příběhů) – sepsal kolem roku 1070 (pravděpodobně mezi lety 1063–1081) pro královnu Súrjavatí (Sūryavatī), manželku Ananty a princeznu z Džalandharu.
Súrjavatí svého královského manžela nepřežila; roku 1081 ho jako oddaná choť věrná hinduistické tradici následovala na pohřební hranici.
Cílem bylo rozptýlit a potěšit královnu v době politických nepokojů, dvorních intrik a rodinných konfliktů.
Zemřel někdy po dokončení díla; přesnější údaje o jeho smrti nejsou známy.
Předmluva Dušana Zbavitele:
Ještě před nepříliš dlouhou dobou – neboť čím je pouhé století ve srovnání s tisíciletou délkou trvání klasické indické kultury? – převládal v Evropě názor, že Indie je jakousi kolébkou vyprávěčského umění a že bezmála všechny pohádky a příběhy kolující u evropských národů byly původně přineseny z Indie. Střízlivé bádání sice později toto romantické pojetí vyvrátilo, ale ani dnes nemůže nikdo pochybovat o tom, že schopnost vytvářet zajímavé a pestré příběhy patřila po celé dlouhé údobí staroindické kultury k jejím nejsilnějším stránkám. Už například při zběžné konfrontaci této kultury s kulturou staročínskou vystoupí jako jedna z nejcharakterističtějších zvláštností starého indického písemnictví právě rozlet fantazie při spřádání příběhů – fantazie jakoby vůbec ničím neomezované, s typicky hinduistickým pojetím světa jako mnohotvárné scény, na níž se prolínají a prostupují lidé a zvířata s nadpřirozenými bytostmi, bohy, polobohy a démony v přepestré směsici, jež je nevyčerpatelnou zásobárnou mýtů, legend, pohádek, bajek, milostných a dobrodružných příběhů.
V ovzduší chaosu, krveprolití, intrik a nejistoty vytvořil Sómadéva své rozsáhlé dílo, určené nejen k potěše a zábavě, ale také, jak se autor dovolává v závěru, k získání náboženských zásluh pro lepší příští zrození. Svou předlohu převyprávěl plynulým elegantním sanskrtem v dvojverších zvaných šlóky, jež byly hlavním tradičním vyjadřovacím prostředkem nejen převážné většiny staroindické epiky, ale i naučné literatury.
Dušan Zbavitel je atorem mnoha vynikajících knih. Například této dosud nedoceněné knihy.
Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace
Výpisky: Bhattva Sómadéva / Oceán příběhů
Ve Váránasí žila mladá a krásná bráhmanka jménem Sómada, jež byla přelétavá a potají provozovala jógická kouzla. Z dopuštění osudu jsem se s ní potají scházel a z těchto schůzek vyrostla ve mně láska k ní. Jednou jsem ji ze žárlivosti a zlosti jen tak uhodil a ta krutá žena to strpěla, zatajivši pro ten okamžik svůj hněv. Nazítří mi však jakoby při hře uvázala kolem krku nit a já jsem se okamžitě proměnil v poslušného vola.
Vždycky dozrává zlý čin každého člověka v něm samém; jaké kdo zasije sémě, takové ovoce sklidí. Proto ušlechtilí nebaží po věcech, jež jsou jiným proti mysli – to je svaté pravidlo, předepsané osudem pro všechny spravedlivé.
Když jednou stáli na střeše paláce, uviděl jít po cestě čandálu, který nesl náklad hovězího masa, a řekl své milované choti: „Pohleď, ženo se štíhlým pasem, jak může ten hříšník pojídat maso krav, jež si zaslouží úctu všech tří světů?“ Bindumatí na to svému choti odvětila: „Tento hřích je nepředstavitelný, můj choti a pane. Já jsem se musela narodit zde v rybářské rodině jen za velmi malé provinění vůči kravám – a čím by se mohl vykoupit tento hřích? Ve svém minulém životě jsem byla vidjádharkou a nyní jsem svržena prokletím do světa smrtelníků. Neboť ve svém vidjádharském životě jsem kdysi překousla zuby strunu, abych ji napjala na vínu – proto jsem se narodila v domě rybářů. Jestliže důsledek toho, že jsem se ústy jen dotkla uschlé kravské žíly, je tak hrozný, co musí teprve vzejít z pojídání kravského masa?“
Jeho ministr Amaragupta mu řekl: „Nebuď nespokojený, že nemáš s kým bojovat, neboť nepřítel není nikdy žádoucí, nýbrž vždy nežádoucí. Jestliže chceš prokázat své umění vládnout zbraněmi a statečnost, prokaž je při lovu v lesích, jež jsou vhodným místem k tomuto účelu. Divoká zvěř je zlá a chce zemi vylidnit; proto ji mají králové pobíjet a z tohoto důvodu je lov žádoucí.“
Hlupák, který si dělá, co se mu zlíbí, není hoden rady, neboť zaslouží leda posměch jako ten, kdo přizdobuje hnůj. Jeden moudrý člověk, který upadne mezi četné hlupáky, musí jimi být pohlcen jako lotos, který se dostane do cesty vlnám. Proto jim už neřeknu nic o tom, co je dobré a co zlé, a budu mlčet. Osud sám rozhodne.
Vidíte tedy, že rozumného člověka lze snadno přesvědčit, nikoli však hlupáka, a když se o to někdo pokouší, on se ještě zlobí! Lze tedy snadno přivést k rozumu moudrého člověka, avšak toho, kdo nedovede uvažovat, ani s obtížemi.
Jak král Sátaváhana přišel k svému jménu
Jednou o jarním svátku se král Sátaváhana vypravil do oné zahrady, kterou stvořila bohyně.
Pobývaje tam dlouho jako Indra ve svém nebeském sadu Nandaně, vstoupil do vody rybníka doprovázen svými manželkami, aby si s nimi hrál. Rozpustile stříkal na své milované dlaněmi vodu a ony stříkaly na něho jako slonice na slona; krasavicím zrudly oči od černidla, jež jim do nich s vodou steklo, tváře měly zkropené vodou a těsně lnoucí šat zdůrazňoval tvary těla. I odběhly do háje a král je zbavoval znamének na čele a šperků, jako když vítr strhává z lián květy a listí.
