Ukázka z knihy Liou Cch-sin – Problém tří těles ve které popisuje dva příběhy z velmi extrémní doby Číny, kdy vládl Mao Ce-tung v Číně. Po přečtení by člověk řekl, že se taková doba už nemůže opakovat. Mohu vás ujistit, že může. A pokud čtete pozorně dnešní informace ze světa i domova, pak víte, že už něco takového se chystá i v Evropě. Bohužel.

Příběhy jsou zapracovány i do filmového seriálu 3 Body Probelm na Netflixu

První příběh…

Píše se rok 1967. Dva dny obléhal Rudý svaz hlavní štáb Brigády 28. dubna. Jeho prapory se nedočkavě třepotaly ve větru jako plameny hladové po palivovém dříví.

Velitel byl nervózní, nikoli však z obránců, kteří proti němu stáli. Příslušníci Rudých gard Brigády 28. dubna, kterých v hlavním štábu zůstalo asi dvě stě, byli ve srovnáni s gardistickými veterány Rudého svazu, založeného na počátku Velké proletářské kulturní revoluce v květnu roku 1966, pouhými zelenáči. Svazové gardisty zocelilo bouřlivé revoluční tažení napříč zemí a odhodlání jim dodal pohled na předsedu Maa a účast na ohromných shromážděních na náměstí Nebeského klidu.

Velitel se bál asi tuctu železných pecí v budově štábu, naplněných výbušninami a navzájem propojených elektrickými rozbuškami. Sice je neviděl, ale cítil je, podobně jako železo cítí tah blízkého magnetu. Jestli některý z obránců přepne spínač, revolucionáře i kontrarevolucionáře pohltí jedna velká ohnivá koule.

A mladí gardisté z Brigády 28. dubna takového šílenství rozhodně schopni byli. Ve srovnání s vyzrálou první generací Rudých gard byli noví vzbouřenci jako smečka vlků na rozpáleném uhlí, bláznivější než blázni.

Na střeše budovy štábu se objevila štíhlá postava krásné dívky s obřím rudým praporem v ruce. Okamžitě ji přivítala kakofonie palby z pušek. Ty tvořily velmi pestrou směsku, od starožitných amerických ručnic přes československé kulomety a japonské Arisaky typu 38 až po novější zbraně, například pušky a samopaly z výzbroje ČLOA, odcizené z armádních skladů po vydání „Srpnového úvodníku“.1 V některých rukou se dokonce leskly čínské šavle a kopí. Zbraně společně ztělesňovaly zhuštěnou verzi moderních dějin.

Podobné výstupy členů Brigády 28. dubna se opakovaly často. Jeden z nich se vždy postavil na střechu, začal mávat praporem, křičet na útočníky pod sebou slogany a zasypávat je letáky. Odvážní chlapci a dívky z následného krupobití kulek vždy vyvázli bez újmy a za svou statečnost si ve štábu vysloužili uznání a chválu.

Nejnovější dobrovolnice si zřejmě myslela, že bude mít stejné štěstí. Bojovou zástavou mávala tak zapáleně, jako by útočníky pod sebou chtěla sežehnout plamenem svého mládí, jako by si představovala, že ideální svět se zrodí hned zítra z vášně a zápalu, který jí koloval v žilách… Extaticky se oddávala svému zářivému, karmínovému snu, dokud ji do hrudi nezasáhla kulka.

Její patnáctileté tělo bylo tak křehké, že kulka sotva zpomalila; prolétla jí jako nic a s hvizdem prořízla vzduch za ní. Mladá gardistka se skácela ze střechy i se svým praporem. Její lehounké tělo padalo ještě pomaleji než rudá tkanina, jako malé ptáče, které se jen neochotně snáší k zemi.

Bojovníci Rudého svazu vydali vítězný ryk. Několik jich přeběhlo k budově štábu, ukořistilo zástavu a chopilo se štíhlého, bezvládného těla. Svou trofej zvedli nad hlavu a chvíli s ní pózovali před ostatními. Nakonec ji hodili na železnou bránu areálu. Většina zašpičatělých kovových prutů brány chyběla, protože je bojovníci na počátku občanské války mezi frakcemi Rudých gard vytahali a používali jako kopí, dva však stále zbývaly. Když dívčí tělo nalehlo na špice, jako by se do něj na okamžik vrátil život.

Rudí gardisté poodběhli a z nabodnutého těla si udělali cvičný terč. Dívce už husté krupobití kulek nevadilo o nic víc než lehký deštík; už dávno nic necítila. Ruce tenké jako břečťan sebou tu a tam trhly podél útlého těla, jako by z něj smetaly kapky deště.

A pak jí jedna kulka ustřelila půlku hlavy a do blankytné oblohy roku 1967 zůstalo hledět jen jedno čarovné oko. Nebyla v něm bolest, pouze ztělesněná oddanost a touha.

Ve srovnání s mnoha jinými však měla štěstí. Alespoň zemřela za svůj ideál s revolučním pokřikem na rtech a vášní v srdci.

Druhý příběh….

Podobné střety zuřily po celém Pekingu jako mnohonásobné procesory, které společně generovaly Velkou kulturní revoluci. Město tonulo ve vlnách šílenství, které prosakovalo do každého zákoutí, každé ulice.

Na periferii města, na cvičišti Univerzity Čching-chua, už dvě hodiny probíhalo jedno z masových „nápravných shromáždění“, jichž se účastnily tisíce studentů. Jejich účelem bylo veřejně ponižovat a týrat nepřátele revoluce tak dlouho, dokud se nedoznají ke svým zločinům.

Revolucionáři se však rozpadli na řadu znepřátelených frakcí, které nyní mezi sebou soupeřily prostřednictvím složitých manévrů a taktik. Na půdě univerzity vypukl lítý konflikt mezi Rudými gardami, Kulturně revoluční pracovní skupinou, Dělnickým agitačním družstvem a Vojenským agitačním družstvem. A každá frakce se čas od času rozštěpila na další vzbouřené skupiny s odlišným ideovým zázemím a politickou agendou, což vedlo k dalším nesmiřitelným bojům.

Na pranýři nejnovějšího nápravného shromáždění však tentokrát stála reakční buržoazní akademická elita. Pedagogové platili za společného nepřítele všech gardistických frakcí a museli snášet nelítostné ústrky ze všech stran.

Reakční akademici měli oproti ostatním „buvolím a hadím duším“2 zvláštní postavení. Během prvních shromáždění se mnohdy chovali povýšeně a umíněně. V této fázi revoluce rovněž umírali v největším počtu. Jen v Pekingu bylo během prvních čtyřiceti dní Kulturní revoluce ubito k smrti přes 1 700 obětí nápravných shromáždění. Mnoho dalších si zvolilo snazší cestu, jak uniknout šílenství. Lao Še, Wu Chan, Ťien Po-Can, Fu Lej, Čao Ťiou-čang, I Čchün, Wen Ťie, Chaj Mo a další kdysi uznávaní intelektuálové si raději vzali život sami.3

Ti, kdo počáteční fázi přežili, vůči pokračujícím shromážděním časem otupěli. Vytvořili si ochranný mentální štít, díky němuž přetrpěli týrání, aniž zkolabovali úplně. Shromáždění přečkávali jakoby v polospánku a procitli, jen když jim někdo náhle zaječel do tváře, ať mechanicky odříkají své doznání, třebaže to předtím udělali už nesčetněkrát.

A pak někteří z nich vstoupili do třetí fáze. Nepřetržitá, neúnavná potupa jim do podvědomí vpravila politické vize živé jako rtuť a jejich mysl, vystavěná na znalostech a racionalitě, se pod jejich vahou zhroutila jako domeček z karet. Začali skutečně věřit, že jsou vinni a že poškodili velkolepé revoluční úsilí. Rozplakali se a jejich kajícnost byla mnohonásobně hlubší a upřímnější než u buvolích a hadích duší z řad dělnické třídy.

Rudé gardisty však napravování obětí ve druhé nebo třetí fázi nevýslovně nudilo. Pouze ty buvolí a hadí duše, které se stále nacházely na počátku, poskytovaly jejich vybuzenému mozku potřebné vzrušení, jako rudá látka býkovi. Takových však postupně ubývalo. Na Univerzitě Čching-chua už zbýval zřejmě jen jediný, a protože byl tak vzácný, nechali si jej gardisté na sám konec shromáždění.

Profesor fyziky Jie Če-tchaj navzdory Kulturní revoluci dosud žil, stále však setrvával v první fázi nápravy. Odmítl se kát, nevzal si život ani neotupěl. Když vystoupil na pódium před tisícihlavý dav, ve tváři měl jasně čitelný výraz: Unesu klidně i těžší kříž.

Rudí gardisté jej opravdu nechali nést břemeno, nikoli však kříž. Ostatním obětem nasazovali vysoké klobouky s vnitřní konstrukcí z bambusu, ta Jie Če-tchajova však byla svařená ze silných železných prutů. A na krku měl pověšenou nikoli dřevěnou plaketu, nýbrž železná dvířka z laboratorní pece. Ta nesla jeho jméno napsané výraznými černými písmeny a přeškrtnuté velkým X.

Na pódium Jie Če-tchaje doprovázel dvojnásobný počet gardistů, než bylo zvykem, dva chlapci a čtyři dívky. Z chlapců vyzařovalo sebevědomí a odhodlanost; byli doslova ztělesněním ideálu bolševické mládeže. Oba studovali poslední, čtvrtý ročník4 svého programu a Jie Če-tchaj byl jejich profesorem. Dívky byly mnohem mladší, byly to studentky druhého ročníku střední školy spadající pod univerzitu. Všechny čtyři na sobě měly vojenské uniformy a náramenní nábojové pásy a sršely mladistvým elánem. Jie Če-tchaje obklopovaly jako zelené plamínky.

Jakmile profesor vystoupil na pódium, publikum vzrušeně zabouřilo. Pokřik a slogany, dosud poněkud uvadlé, našly opět sílu a přehlušily vše ostatní jako nový příliv.

Když lomoz znovu utichl, jeden gardista se otočil k oběti. „Jie Če-tchaji, jsi odborník na mechaniku. Jistě vidíš, jak mohutné a jednotné síle vzdoruješ. Za svou zarputilost si vysloužíš akorát smrt! Dnes budeme pokračovat, kde jsme posledně skončili. Přejděme rovnou k věci. Zodpověz následující otázku bez svých obvyklých vytáček: Je, či není pravda, že jsi mezi lety 1962 a 1965 z vlastního rozhodnutí začlenil do kurzu fyziky teorii relativity?“

„Relativita je jednou ze základních fyzikálních teorií,“ odvětil Jie. „Jak bych ji mohl v základním kurzu opomenout?“

„To je lež!“ zavřískla gardistka vedle něj. „Einstein patřil k reakcionářské akademické elitě. Ochotně by sloužil každému, kdo by před ním zacinkal zlaťáky. Vždyť dokonce přeběhl k americkým imperialistům a pomohl jim vynalézt atomovou bombu! Na cestě k revoluční vědě musíme zadupat do země černý prapor kapitalistické teorie maskované za teorii relativity!“

Jie neřekl nic. V duchu se potýkal s bolestí, kterou mu působily těžký železný klobouk a plaketa na krku, a neměl sílu odpovídat na poznámky, které za odpověď nestály. Další jeho studentka za ním se jen zamračila. Dívka, která promluvila, byla ze všech čtyř gardistek nejbystřejší a před příchodem na pódium se očividně důkladně připravila. Jenže na někoho jako Jie Če-tchaj pár sloganů nestačilo. Gardisté usoudili, že je načase vytáhnout z rukávu trumf, který si na svého učitele nachystali. Jeden z nich mávl na kohosi pod pódiem.

Z přední řady davu vystoupila Jieho žena, profesorka fyziky Šao Lin, a vyšla na pódium. Měla na sobě špatně padnoucí zelený oděv, který měl imitovat vojenské uniformy Rudých gard. Ti, kdo ji znali, si však pamatovali, že často přednášela v elegantních šatech čchi-pchao, a cítili, že její nový zevnějšek působí nuceně a rozpačitě.

„Jie Če-tchaji!“ Na podobné divadlo očividně nebyla zvyklá a hlasitá deklamace jen zvýrazňovala její roztřesený hlas. „Nečekal jsi, že proti tobě vystoupím? Že tě obviním? Ano, dlouho jsem byla slepá. Nechala jsem se oklamat tvým reakcionářským světonázorem a vědeckým přístupem! Avšak nyní jsem prozřela! S pomocí revoluční mládeže chci stát na straně revoluce, na straně lidu!“

Otočila se k davu. „Soudruzi, revoluční studenti, revoluční pedagogové a zaměstnanci školy, musíme jasně poukázat na reakční podstatu Einsteinovy relativity. Ta se nejzřetelněji odráží v jeho obecné teorii relativity, jejíž statický model vesmíru popírá dynamickou podstatu hmoty. Je antidialektická! Na vesmír pohlíží jako na omezenou entitu, což je nade vši pochybnost forma reakčního idealismu…“

Zatímco Jie poslouchal proslov své ženy, dovolil si jízlivý úsměšek. Já že jsem tě oklamal, Lin? Pravda, odjakživa jsi pro mne byla záhadou. Jednou jsem před tvým otcem prohlásil, že jsi brilantní vědkyně — mimochodem, ještě že se téhle pohromy nedožil —, a on jen zakroutil hlavou a přiznal, že nečekal, že jeho dcera ve své profesi kdy něčeho dosáhne. A jeho následující věta měla na druhou půlku mého života zásadní dopad: „Lin je až moc chytrá. A základní výzkum může dělat jedině hlupák.“

Později jsem té poznámce rozuměl víc a víc. Lin, ty jsi vážně až příliš chytrá. Už před lety jsi vycítila, že se politický vítr v akademické obci obrací, a prozíravě ses přizpůsobila. Ve svých kurzech jsi například přejmenovala řadu fyzikálních zákonů a konstant: Ohmův zákon na Zákon elektrického odporu, Maxwellovy rovnice na Elektromagnetické rovnice, Planckovu konstantu na Kvantovou konstantu… Svým studentům jsi vysvětlila, že veškerý vědecký pokrok pramení z moudrosti pracující třídy a kapitalistické akademické elity si jen přivlastňují plody její práce a podepisují je svým jménem.

Jenže hlavní proud revoluce tě stejně nepřijal za svou. Jen se na sebe podívej — nedovolí ti ani nosit červenou pásku na rukávu a na pódium jsi musela vystoupit bez Rudé knížky, jíž pořád nejsi hodna. Nikdy nevystoupíš ze stínu svého původu, nikdy nezapřeš, že ses narodila do prominentní rodiny v předrevoluční Číně a že tvoji rodiče byli slavní vědci.

A pokud jde o Einsteina, měla bys teď tady stát místo mě. V zimě roku 1922 Einstein navštívil Šanghaj. A protože tvůj otec mluvil plynně německy, požádali ho, aby slovutnému fyzikovi dělal doprovod. Mnohokrát ses mi svěřila, že tvůj otec začal studovat fyziku právě na Einsteinův popud a ty zase na popud svého otce. Dá se tedy říct, že Einstein byl tvým učitelem z druhého kolene. A tys na to kdysi byla hrdá.

Později jsem se dozvěděl, že tvůj otec celou událost přibarvil, zřejmě z lásky k tobě. S Einsteinem mluvil jen jednou a krátce. Ráno 13. listopadu 1922 jej doprovázel na procházce po Nanťingské třídě. Jenže s nimi šli také rektor Šanghajské univerzity Jü Jou-žen a Cchao Ku-ping, šéfredaktor deníku Ta-kung-pao. Když míjeli stavební dělníky, kteří opravovali silnici, Einstein se zastavil u jednoho z nich, mladého umouněného chlapce ve špinavých šatech, který rozbíjel kameny, a zamlkle jej pozoroval. Pak se zeptal tvého otce, kolik si ten chlapec za den vydělá. Tvůj otec na dělníka něco houkl a pak Einsteinovi oznámil — pět centů.

Bylo to poprvé a naposledy, co si promluvil s významným vědcem, který změnil svět. Řeč přitom nepřišla na fyziku či relativitu, ale pouze na chladnou, drsnou realitu. Tvůj otec mi prozradil, že když to Einstein uslyšel, dlouho jen stál a sledoval chlapcovy strojové pohyby, dokud mu pozapomenutá dýmka úplně nevyhasla. Když se mi s tím tvůj otec svěřil, povzdychl si a dodal: „Každá myšlenka, která se v Číně pokusí vzlétnout, se zase zřítí k zemi. Gravitace reality je příliš silná.“

„Skloň hlavu!“ houkl na něj jeden z gardistů. Možná to od něj byl projev milosrdenství. Všechny oběti nápravných shromáždění musely mít skloněnou hlavu. Kdyby tak Jie učinil, těžký železný klobouk by mu spadl a se skloněnou hlavou by mu jej už nikdo nenasazoval zpátky. Jie však odmítl a napřímil se ještě víc. Celou váhu železného klobouku držel jen jeho tenký krk.

„Skloň hlavu, ty kontrarevolucionářská špíno!“ Jedna gardistka si sundala opasek a švihla jím po Jiem. Měděná spona jej zasáhla do čela a zanechala na něm jasně viditelný otisk, ten však rychle překryly pramínky krve. Jie se na okamžik zapotácel, ale pak znovu vypjal hruď.

Jeden z gardistů prohlásil: „Do svých přednášek z kvantové fyziky jsi přimíchával reakcionářské myšlenky!“ Načež kývl na Šao Lin, aby pokračovala.

Žena mu vyhověla s radostí. Věděla, že nesmí přestat mluvit, protože jinak by její křehká mysl, už tak na pokraji zhroucení, úplně zkolabovala. „Jie Če-tchaji, následující obvinění nepopřeš! Mnohokrát jsi přednášel studentům na téma reakcionářské Kodaňské interpretace!“

„Ano, protože jde o vysvětlení, které se ze všech nejlépe kryje s výsledky experimentů.“ Jeho klidný, vyrovnaný tón Šao Lin překvapil a polekal.

„Tvoje vysvětlení říká, že vnější pozorování vede ke kolapsu kvantové vlnové funkce. Jde o další projev reakcionářského idealismu, nanejvýš bezostyšný projev!“

„Má filozofie podléhat experimentům, nebo experimenty filozofii?“ Jieho náhlý protiútok všechny, kdo nápravné shromáždění řídili, šokoval. Na okamžik nevěděli, co si počít.

„Samozřejmě že vědecké experimenty by měly podléhat jediné správné filozofii, tedy marxismu!“ odvětil konečně jeden z gardistů.

„V takovém případě vlastně tvrdíte, že správné filozofie padají z nebe. To je v přímém rozporu s myšlenkou, že pravda se rodí ze zkušenosti. Je to dokonce v rozporu se samým marxismem a jeho učením o poznávání reality.“

Na to už ani Šao Lin, ani vysokoškolští gardisté žádnou odpověď nenašli. Na rozdíl od svých spolubojovnic ze střední školy přece jen nedokázali bohorovně ignorovat základní logiku. Čtyři středoškolské gardistky však měly vlastní revolucionářské metody, které byly z jejich pohledu efektivnější. Dívka, která Jieho už jednou uhodila, jej znovu přetáhla opaskem. Její tři spolužačky ji záhy napodobily. Když viděly, jaké zanícení jejich kamarádka projevuje, musely ukázat ještě větší, nebo alespoň srovnatelné. Jejich dva kolegové zůstali stát stranou. Kdyby proti tomu zasáhli, ještě by je někdo obvinil z nedostatku revolucionářského zápalu.

„Přednášel jsi rovněž o teorii velkého třesku. Ta je ze všech nejvíc reakcionářská!“ promluvil konečně jeden z nich, aby změnil téma.

„Velký třesk možná jednou někdo vyvrátí. Nicméně dva významné kosmologické objevy tohoto století — Hubbleův zákon, založený na rudém posuvu, a objev kosmického reliktního záření — nasvědčují tomu, že teorie velkého třesku je v současnosti nejvěrohodnějším vysvětlením vzniku vesmíru.“

„Samé lži!“ zvolala Šao Lin a pustila se do dlouhé přednášky o velkém třesku, do níž svědomitě vplétala kritiku krajně reakční podstaty této teorie. Její neotřelost však zapůsobila na nejbystřejší ze čtveřice středoškolských gardistek, která neodolala a zeptala se: „A v singularitě má počátek i čas? Co tedy existovalo před ní?“

„Nic,“ odvětil Jie stejně, jako odpovídal každému zvídavému studentovi. Obrátil se k dívce a upřel na ni vlídný pohled. S jeho zraněními a železným kloboukem na hlavě to byl velmi obtížný manévr.

„N-nic? To je reakční! Dočista reakční!“ zvolala polekaně dívka. Prosebně se otočila k Šao Lin, která jí ochotně přispěchala na pomoc.

„Teorie velkého třesku ponechává prostor pro existenci Boha,“ kývla na dívku.

Mladá gardistka, novými myšlenkami dosud zcela vyvedená z míry, se konečně zorientovala. Zvedla ruku, v níž stále držela opasek, a ukázala na Jieho. „Ty… ty chceš tvrdit, že Bůh existuje?“

„To já nevím.“

„Cože?“

„Říkám, že nevím. Pokud Bohem myslíte nějaké vyšší vědomí stojící mimo náš vesmír, pak netuším, zda něco takového existuje. Věda to ani nepotvrzuje, ani nevyvrací.“ V danou chvíli se vzhledem k okolnostem přikláněl spíše k tomu, že Bůh neexistuje.

Jeho extrémně reakční výrok vyvolal v davu rozruch. Jeden z gardistů na pódiu dal pokyn k dalšímu kolu skandování a sloganů.

„Pryč s reakčním akademickým elitářem Jie Če-tchajem!“

„Pryč se všemi reakčními akademickými elitáři!“

„Pryč se všemi reakčními doktrínami!“

Jakmile skandování znovu utichlo, jedna z gardistek zvolala: „Bůh neexistuje. Náboženství si vymyslela vládnoucí třída, aby mohla utiskovat prostý lid!“

„To je velmi jednostranný pohled,“ namítl klidně Jie.

Mladá gardistka, zahanbená a rozezlená, dospěla k závěru, že proti tak nebezpečnému soupeři slova nic nezmůžou. Pozvedla ruku s opaskem, rozehnala se proti Jiemu a její tři spolubojovnice ji napodobily. Profesor Jie byl vysoký a čtrnáctileté dívky se musely snažit, aby jej zasáhly do hlavy, kterou stále držel zpříma. Po několika úderech spadl Jiemu vysoký železný klobouk, který jej dosud trochu chránil. Následující krupobití kovových přezek do hlavy jej konečně srazilo na kolena.

Rudé gardistky, povzbuzené svým úspěchem, se do Jieho pustily s ještě větší vervou. Bojovaly za své přesvědčení, za ideály. Vyhřívaly se v zářivém světle dějin, pyšné na svou odvahu…

Jieho dvěma studentům nakonec přece jen došla trpělivost. „Předseda Mao nám klade na srdce, abychom spoléhali více na slova než na násilí!“ Přiskočili k Jiemu a čtyři poblázněné dívky od něj odtáhli.

To už ale bylo pozdě. Profesor fyziky ležel bez hnutí na zemi, stále s otevřenýma očima a zakrvácenou hlavou. Rozvášněný dav náhle ztichl. Nic se ani nepohnulo, kromě tenkého potůčku krve. Ten se jako červený had zvolna plazil po pódiu a přes jeho okraj skapával na udusanou zem. Rytmický zvuk kapek zněl jako vzdalující se kroky.

Hrobové ticho přerušil skřehotavý smích. Šao Lin konečně překročila práh příčetnosti. Její chechot studenty vyděsil, a tak se začali pomalu vytrácet, nejprve po jednom a pak hromadně. Cvičiště se brzy vyprázdnilo a u pódia zůstala stát pouze jedna mladá žena — Jie Wen-ťie, Jie Če-tchajova dcera. Zatímco čtyři mladé gardistky jejího otce bičovaly, snažila se vyběhnout na pódium. Dvě starší uklízečky ji však zadržely a šeptly jí do ucha, že pokud nevezme rozum do hrsti, dopadne stejně jako otec. Nápravným shromážděním třeštilo davové šílenství a ona by obecenstvo rozběsnila ještě víc. Wen-ťie křičela a křičela, okolní dav ji však skandováním a jásotem přehlušil.

Když vše utichlo, ani ona už se nezmohla na protest. Jen mlčky hleděla na otcovo bezvládné tělo a v krevním oběhu se jí rozpouštěly myšlenky, jimž nedokázala propůjčit hlas. V žilách jí pak kolovaly po zbytek života. Když se dav rozešel, zůstala stát jako socha, v předklonu a se zvednutými pažemi, ve stejné poloze, jak ji držely uklízečky.

Po dlouhé chvíli konečně spustila ruce k tělu, pomalu vystoupila na pódium, sedla si vedle otcova těla a vzala jej za již studenou ruku. Seděla a netečně hleděla před sebe. Když zřízenci přišli pro tělo, vytáhla cosi z kapsy a vtiskla to otci do dlaně — jeho dýmku.

Wen-ťie mlčky odešla ze cvičiště zavátého odpadky a zamířila domů. Když došla k budově kolejí, uslyšela, jak se z okna ve druhém patře, kde bydlela, ozývají záchvaty šíleného smíchu. Vydávala je žena, kterou kdysi Wen-ťie nazývala matkou.

Wen-ťie se otočila na patě a vykročila rovnou za nosem. Nezáleželo jí na tom, kam ji nohy donesou.

Nakonec se ocitla přede dveřmi pracovny profesorky Žuan Wen. Po celé čtyři roky bakalářského studia byla profesorka Žuanová její mentorkou a nejbližší osobou, hned po jejím otci. A zůstala jí i po dobu dvouletého postgraduálního studia na katedře astrofyziky a během následného chaosu Kulturní revoluce.

Fyziku vystudovala na Cambridgeské univerzitě a její byt kdysi Wen-ťie fascinoval — kultivované knihy, obrazy a gramofonové desky přivezené z Evropy, piano, souprava evropských dýmek na elegantním dřevěném stojanu. Některé dýmky byly z jihoevropského vřesovce, jiné z turecké mořské pěny a každá jako by byla prodchnutá moudrostí muže, který je svého času držel v dlani a zamyšleně z nich bafal, ačkoli profesorka Žuanová o něm nikdy nemluvila. Dýmka Wen-ťieina otce byla také darem od Žuan Wen.

Její stylový, hřejivý byt kdysi Wen-ťie sloužil jako bezpečné útočiště, kam utíkala před bouřlivými poryvy vnějšího světa — tedy předtím, než jej vyrabovali Rudí gardisté. Pro profesorku Žuanovou, stejně jako Wen-ťieina otce, byla Kulturní revoluce utrpením. Během jejího nápravného shromáždění jí gardisté pověsili na krk červené lodičky a tvář pomalovali rtěnkou, aby dali najevo své opovržení nad zvrhlým kapitalistickým životem, který údajně vedla.

Wen-ťie strčila do dveří a spatřila, že nepořádek po Rudých gardách už je uklizený. Rozpárané olejomalby byly zalepené a visely znovu na stěně. Převržené piano svítilo čistotou a už zase stálo zpříma, i když bylo na mnoha místech polámané a nefunkční. Těch pár knih, které po sobě gardisté nechali, bylo úhledně seřazeno v policích. Profesorka Žuanová seděla na židli u svého stolu a měla zavřené oči.

Wen-ťie k ní přistoupila a něžně ji pohladila po čele, tváři a rukou — studených jako led. Prázdné lahvičky od barbiturátů na pracovním stole si Wen-ťie všimla, sotva vstoupila do dveří. Chvíli jen mlčky stála.

Pak se otočila a zamířila pryč. Už necítila ani zármutek. Podobala se Geigerovu počítači, který někdo vystavil příliš silné dávce záření, takže nadobro ztichl. Ručička za sklem ukazovala už jen nulu.

Když však stanula na prahu, ještě se naposledy ohlédla. Neušlo jí, že profesorka Žuanová se na rozloučenou upravila — lehce se nalíčila rtěnkou a nazula si červené lodičky.

Poznámky:

1 V srpnu 1967 vyšel v časopisu Rudá vlajka, významném zdroji propagandy během Kulturní revoluce, úvodník, který volal po „vypuzení oné hrstky kontrarevolucionářů z armády“. Rudí gardisté si jej vyložili jako výzvu k tomu, aby vyrabovali vojenské sklady a zmocnili se armádních zbraní. Text přispěl k eskalaci lokálních občanských válek mezi jednotlivými frakcemi Rudých gard.

2 Původně buddhistický termín. „Buvolí a hadí duše“ byl souhrnný výraz pro všechny nepřátele revoluce.

3 Někteří z nejvýznamnějších čínských intelektuálů během Kulturní revoluce skutečně spáchali sebevraždu — spisovatel Lao Še, literární teoretik I Čchün, historikové Wu Chan a Ťien Po-can, kritik a překladatel Fu Lej, meteorolog a geofyzik Čao Ťiou-čang, básník Wen Ťie a dramatik a spisovatel Chaj Mo.

4 Čínské vysoké školy (a obzvlášť Čching-chua) v průběhu své historie až do začátku Kulturní revoluce často střídaly strukturu svých studijních programů mezi tří-, čtyř- a pětiletým systémem.

Problém tří těles. Liou Cch-sin a jeho vize člověka c body Problem na Netflixu.estujícím časem

The post Mao Ce-tung a totalita. Jenže společnost vymknutá z kloubů se vrací first appeared on Čítárny.

“Of Ants and Dinosaurs” je jedinečná kniha od světového čínského autora. Liou Cch’-sin (Liu Cixin) je znám především svými science fiction romány. Tato kniha, která dosud nevyšla v češtině (2025) je specifická tím, že se zaměřuje na zkoumání komplexních témat, jako je spolupráce, hluboké časové rozměry a interakce mezi různými živočišnými druhy.

Kniha je napsána formou eseje a úvah, a nabízí jak vědecké poznatky, tak i filozofické úvahy o vztahu mezi lidmi, přírodou a vývojem. Liou zde často používá metafory, jako jsou mravenci a dinosauři, k ilustraci svých myšlenek o tom, jak malé a velké organismy interagují v ekosystému a jak mohou malé změny mít dalekosáhlé důsledky.

Obsah knihy tak kombinuje prvky vědeckého diskurzu s imaginací a zkoumá otázky ohledně evoluce, přežití, technologie a budoucnosti lidstva. Autor využívá své schopnosti vyprávět příběhy, aby čtenářům přiblížil složité koncepty a myšlenky.

Hlavní myšlenky a témata esejistické knihy:

Kniha se zabývá konceptem evoluce a přizpůsobivosti různých druhů, přičemž využívá mravence i dinosaury jako metafory pro různé přístupy k přežití. Dinosauři reprezentují velké, dominující síly, které mohou být náchylné k vyhynutí, zatímco mravenci symbolizují menší, ale nezbytné prvky ekosystému, které jsou obvykle odolnější.

Autor zkoumá, jak spolupráce mezi jedinci (mravenci) může vést k úspěchu, zatímco konkurence (dinosauři) může být konečná. Diskutuje o tom, jak se malé a velké organismy navzájem ovlivňují a jak mohou malé skupiny v přírodě fungovat efektivněji než jednotlivci velkých skupin.

Liou Cch’-sin se zamýšlí nad náhodnými událostmi v evoluci a jak mohou mít dalekosáhlé důsledky. Odráží se v tom i otázka osudu a toho, jak mohou být události v přírodě nevyzpytatelné.

Autor se dotýká také tématu technologie a jejího vlivu na přirozený svět. Diskutuje o tom, jak technologie může změnit dynamiku mezi lidmi a přírodou, a klade otázky o tom, zda může lidstvo najít rovnováhu mezi pokrokem a ochranou životního prostředí.

Kniha je psaná v v čtivém esejistickém stylu, přičemž autor často používá analogie a metafory, aby podpořil své myšlenky.
Dobře propletené vědecké poznatky s filozofickými úvahami činí text přístupným i pro širší publikum.

The post Liou Cch’-sin. O mravencích a dinosaurech aneb jaký má člověk vztah k universu first appeared on Čítárny.

Jedinečná scifi kniha Problém tří těles je první částí trilogie Vzpomínka na Zemi (2. díl Temný les a 3. díl Vzpomínka na Zemi). Autor Liou Cch’-sin naprosto fascinujícím stylem popisuje chování lidí na planetě Země, když zjistí, že se k nim blíží cizí civilizace a chce je ovládnout.

„Problém tří těles“ Liou Cch -sina je fascinující fúzí vědecké fikce a filozofických úvah o komunikaci, evoluci a konfliktu mezi různými kulturami a civilizacemi.
Kniha se dostala do povědomí díky svému naprosto unikátnímu pohledu na problém mimozemských civilizací a současně se opírá o reálné vědecké teorie.

Liou Cch’-sin v knize Problém tří těles popisuje kontakt s mimozemskou civilizací?

Vynikajícím způsobem propracované příběhy jsou je zasazeny do dvou časových rovin – období Kulturní revoluce v Číně a moderní doba.
Příběh začíná, když vědkyni jménem Jüan Ťin-jing kontaktují úřady po tragické smrti jejího otce v době Kulturní revoluce. V důsledku atmosféry nedůvěry a represí se snaží věnovat vědeckému výzkumu.
Virtuální realita a první kontakt

Děj se postupně přesouvá k tajnému vojenskému projektu, který sestavuje simulaci sluneční soustavy, aby zkoumal potenciální obyvatele na jiných planetách. Tento projekt spojuje tým různých vědců, a jedním z nich je Wang Miao, fyzik, který se zaplete do záhadných událostí spojených s virtuální realitou a mimosvětelským kontaktem.

Co jsou Tři tělesa
Kniha se pozornost na planetu Trisolaris, která se nachází v nebezpečném trojhvězdném systému, kde extrémní klimatické změny ohrožují život. Pomocí simulace se prolne realita a virtuální svět. Trisolárníci (obyvatelé této slueční soustavy) se rozhodnou poslat zprávu na Zemi a zjistit, zda je možné navázat kontakt s lidmi.

Konflikt a etické otázky
Jak se lidé a Trisolárníci setkávají, příběh rozplétá morální a etické otázky ohledně přežití a vývoje civilizací. Vědci, kteří se účastní projektu, se dostávají do konfliktu se skupinami, které podporují lidské vyhynutí ve prospěch Trisolárinců.

Román Liou Cch´sina končí na neobyčejně napínavě.
Lidé zjistí, že Trisolárníci se blížící k Zemi a že jejich technologie by mohla znamenat hrozbu pro lidskou civilizaci. Příběh přináší složité otázky o lidské schopnosti přežít v případě kontaktu s technologicky vyspělejšími bytostmi a o etických dilematech, která vzbuzují.

Výpisky:

Úryvek z Minulosti mimo čas:
Hibernace — člověk poprvé cestuje časem

Nová technologie dokáže od základů proměnit společnost, jenže když je teprve v plenkách, málokdo odhadne její pravý potenciál.
Kupříkladu počítače lidé zpočátku považovali za pouhý nástroj ke zvyšování produktivity a zazněly i hlasy, že celý svět si do budoucna bohatě vystačí s pěti počítači. Umělá hibernace na tom byla podobně. Než se stala skutečností, veřejnost měla za to, že nabízí především naději nevyléčitelně nemocným pacientům, že je uzdraví medicína budoucnosti. A když se nad hibernací zamysleli trochu víc, napadlo je, že by ji mohli využít i k mezihvězdným cestám. Jakmile však opravdu přišla na svět a člověk se na ni podíval prizmatem sociologie, bylo okamžitě zřejmé, že od základů změní celou lidskou civilizaci.

To vše stavělo na jediné ideji: zítra bude lépe.

Byla to poměrně nová světská víra, produkt několika předkrizových staletí. Kdysi dávno by taková představa v lidech spíše budila veselí. Středověká Evropa byla ve srovnání s antickým Římem materiálně i intelektuálně chudší. V Číně se lidem za dynastií Wej, Ťin a Severních a jižních dynastií žilo hůř než za předchozí dynastie Chan a dynastie Jüan a Ming byly podstatně horší než dřívější Tchang a Sung. Teprve s nástupem průmyslové revoluce se stal pokrok společenskou konstantou.

Víra lidstva v budoucnost sílila a svého vrcholu dosáhla v předvečer trisolaranské krize. Studená válka byla už nějaký pátek minulostí, a třebaže problémy typu znečišťování trvaly dál, pro většinu lidí byly pouhou nepříjemností. Z materiálního hlediska byl život čím dál pohodlnější a zdálo se, že daný trend bude už jen zrychlovat. Kdyby se tenkrát někdo lidí zeptal, jak bude podle nich svět vypadat za dalších deset let, asi by se dočkal spousty různých odpovědí. Málokdo by však pochyboval o tom, že za sto let už si lidstvo bude žít jako v ráji. A není divu, že si to všichni mysleli — vždyť stačilo porovnat vlastní život s tím, jak před sto lety žili jejich předci!

A když teď máme tu hibernaci, kdo by chtěl zůstávat v přítomnosti?

Ze sociologického hlediska mnohem menší komplikace než hibernace přinesla například technologie klonování člověka. S klonováním se pojily nanejvýš morální otázky a ty si navíc kladli jen ti, jejichž mravní kompas se orientoval podle křesťanství. Oproti tomu problémy, které šly ruku v ruce s hibernací, byly velmi praktické a dotýkaly se celé lidské rasy. Začala se šířit obava, že jakmile se z hibernace stane všeobecně dostupný komerční produkt, pak všichni, kdo šiji budou moci dovolit, bez váhání naskočí do rychlíku do budoucnosti a zbytek lidstva zůstane na peronu, v relativně deprimující přítomnosti, a nezbude mu, než si onen vysněný ráj vybudovat. Ještě větší starost však lidem dělalo lákadlo ze všech nejpřitažlivější — nesmrtelnost.

Vzhledem k překotnému vývoji moderní biologie veřejnost uvěřila, že nesmrtelnost se za sto či dvě stě let stane skutečností. V takovém případě by lidé, kteří by se nechali hibernovat, udělali první krok na cestě k věčnému životu. Vůbec poprvé v dějinách by se rozevřely nůžky mezi smrtelníky a nesmrtelnými. Potenciální důsledky si raději nikdo ani nepředstavoval.

Na světě zavládlo podobné napětí jako v době postkrizo- vého eskapismu — historikové tu éru později nazvali raný eskapismus nebo také časový eskapismus. A tak úřady po celém světě začaly výzkum hibcrnaění technologie omezovat ještě horlivěji než výzkum té klonovací.

Jenže trisolaranská krize nenechala kámen na kameni. Rajská budoucnost se doslova přes noc proměnila v peklo na Zemi. Nyní k ní s nadějí nevzhlíželi už ani nevyléčitelně nemocní. Co kdyby po probuzení zjistili, že svět stravují plameny války a oni neseženou ani aspirin?

V postkrizové době hibernační technologie dostala zelenou a mohla se rozvíjet bez omezení. Brzy přišla na trh jako všeobecně dostupný komerční produkt a lidé tak mohli vůbec poprvé začít cestovat napříč staletími.

The post Problém tří těles. Liou Cch’-sin a jeho vize člověka cestujícím časem first appeared on Čítárny.

Druhý díl trilogie Liou Cch’-sina „Vzpomínka na Zemi“ nese název „Temný les“ (v angličtině „The Dark Forest“) a pokračuje v příběhu, který začal v prvním díle, „Problém tří těles“. V tomto pokračování se rozvíjejí některé klíčové myšlenky o meziplanetárním kontaktu a o etických a filozofických důsledcích takového setkání.

Obsah knihy „Temný les“.

Děj se odehrává v období po odhalení existence Trisolárinců, mimozemské civilizace, která se blíží k Zemi. Lidská společnost se ocitá v krizi, když zjistí, že Trisolárníci jsou na cestě k naší planetě s potenciálně destruktivními úmysly. Vlády a vědecké komunity se snaží reagovat na tuto hrozbu, což vyvolává otázky v oblasti politické stability, důvěry a lidského přežití.

Liu Cch’-xin** (nová postava trilogie) a další jsou osloveni, aby se zapojili do zkoumání a řešení hrozby.
Je zde také postava **Wang Miao**, který hraje významnou roli v utváření vztahů mezi lidmi a Trisolárníky.

Kromě vědců se objevují i jiné skupiny, které mají různé názory na to, jak by měla lidstvo reagovat na hrozbu. Někteří si myslí, že by mělo probíhat aktivní vyjednávání, jiní varují před rizikem a doporučují připravit se na nejhorší scénář.

1. Teorie „temného lesa“:
Velmi zajímavý koncept temného lesa se stává klíčowym motivem románu.
Představuje metaforu pro meziplanetární sociální dynamiku, kde každá civilizace je v neustálém strachu z odhalení a potrestání. Každý, kdo se ukáže, se stává cílem, a je lépe zůstat skrytý, aby zajistil přežití.

Hlavním tématem románu je otázka, zda je možné důvěřovat mimozemské civilizaci a jaké strategie by lidstvo mělo přijmout pro vlastní přežití.
To vede k zkoumání lidské povahy a morálních dilemat.

Román také zkoumá roli vědy a technologie v rámci lidského přežití, a to v kontextu odlišných přístupů k poznání a pokroku v technologickém vývoji.

Příběh se vyvíjí s aktivním zapojením různých vlád a organizací, které se snaží vytvořit tu lepší tu stupidnější plán proti hrozbě. Například projekt „Vojenská astronomie“ se snaží detekovat a analyzovat blížící se Trisolárníky.
Zároveň se objevují prvky psychologického napětí a nedůvěry mezi lidmi, což se odráží v rozporuplných názorech na spolupráci a obranu proti hrozbě.

„Temný les“ končí na napínavém vyvrcholení, které osciluje mezi možnými řešeními a nevyhnutelnými důsledky lidských rozhodnutí na cellou existenci lidstva.
Čtenář se tak dostává do podstaty otázky lidského přežití a filozofických úvah o tom, co to znamená být živý v nekonečném a často krutém vesmíru.

Druhý díl trilogie Je skutečně fascinující čtení z oblasti vědecké fikce, ale i v mnohém směru filosofující úvaha o zásadních otázkách lidské existence, etiky, důvěry a našeho místa ve vesmíru.
To je pro čtenáře zvyklé na akci a spád děje poněkud nepřitažlivé.

The post Temný les. Liou Cch’-sin popisuje vesmír, kde se mimozemské civilizace navzájem ničí first appeared on Čítárny.

Jedinečná scifi kniha Problém tří těles Liou Cch’-sin je první díl trilogie Vzpomínka na Zemi (2. díl Temný les a 3. díl Vzpomínka na Zemi). Naprosto fascinujícím stylem popisuje chování lidí na planetě Země, když zjistí, že se k nim blíží cizí civilizace.

Obsah knihy Problém tří těles Liou Cch’-sin

Tajný vojenský projekt, odehrávající se na pozadí čínské kulturní revoluce, vysílá signály do vesmíru, aby navázal kontakt s mimozemšťany. Mimozemská civilizace Trisolaranů na pokraji zkázy zachytí signál a plánuje invazi na Zemi.
Mezitím se na Zemi začnou formovat různé tábory, které plánují buď přivítat nadřazené bytosti a pomoci jim ovládnout svět, který je považován za zkorumpovaný, nebo bojovat proti invazi. Lidstvo čeká několik set let, než civilizace Trisolaranů dorazí. Nastává doba příprav a různých projektů jak se s problémem vyrovnat. Střídají se doby chaosů, stability, rozumu i neskonalé stupidity. Zajimavé je, jakým způsobem autor zajisti, aby hlavní hrdinka Liou Cch’-sina přežila rozmezí několika set let, počínaje činskou kulturní revolucí.

Přesto, že je to scifi beletrie, má v sobě hodně historických odkazů a souvislosti.
To vše psáno s mimořádnou dávkou fantazie a skutečných znalostí mnoha vědních oborů.
Výsledkem je sci-fi mistrovské dílo obrovského rozsahu a vize.

Knihy trilogie jsou se oprávněně přirovnávy k velikánům scifi scény jako Lem, Asimov, Clarke, Jefremov, bri. Strugactí etc.
Kniha oceněná cenou Hugo Award.
Vyšla rovněž audiokniha. A je naprosto vynikající!!
Na Netflixu vychází filmová série The Three-Body Problem.

Problém tří těles je známá matematická záhada.
Ta spočívá v nemožnosti vypočítat v závislosti na časové linii “t” trojrozměrné souřadnice p1 až p3 v prostoru se třemi tělesy o známých hmotnostech, momentech síly a gravitacích. V jaké pozici budou tělesa po čase “t+n” poté, co do blízkosti dvou těles vletí třetí těleso?
Výsledkem interakce 3 těles je neukončený matematický rozvoj založený na chaosu.
Nelze tedy z t+n vypočítat v prostoru pozice p ani jednoho z těles poté, co mezi dvě tělesa vletí třetí.
A takovou událost je možné předpovědět jen jediným způsobem, a to je použití projektoru.
Ten sice nedokáže přesně a s určitostí stanovit událost, jestli nastane, ale dokáže ji věrně předpovědět, pokud velký počet iterací událost zaznamenává v určité množině. Pokud událost je zobrazena ve vysokém počtu projekcí, potom událost s vysokou pravděpodobností nastane.

Výpisky:

Možná jste již obdrželi jiné zprávy z téhož směru. Vyslala je imperialistická velmoc, která bojuje s jinou velmocí o nadvládu nad touto planetou a která táhne lidstvo zpět do minulosti. Doufáme, že jejich lžím nebudete naslouchat. Stůjte na straně spravedlnosti, na straně revoluce!

(Pokyny ústředního vedení) Zbláznili jste se?! Přece nemůžeme do vesmíru hulákat revoluční hesla z plakátů! Vedení Kulturní revoluce by se už do projektu nemělo plést. Tak důležitou zprávu je nutno řádně promyslet. Asi bude nejlepší, když ji sepíše zvláštní komise a pak probere a schválí politbyro.

xxx

„Poslyš, Ta Š’, zamyslel ses někdy… nad nějakou zásadní filozofickou otázkou? Třeba… odkud se vzalo lidstvo? Kam směřuje? Jak vznikl vesmír a kam směřuje? A tak dále.“
„Ne-e.“
„Nikdy?“
„Nikdy.“
„Copak tebe nejímá úžas, když se v noci podíváš na hvězdy?“
„Já se v noci na nebe nedívám.“
„Cože? Neříkal jsi, že děláš noční směny?“
„Kamaráde, kdybych já na noční čučel na hvězdy, všichni podezřelí by se mi rozutekli.“
„My si vážně nemáme co říct. No nic, pijeme!“
„Hele, upřímně, i kdybych se někdy na hvězdy podíval, určitě bych nemudroval o filozofii. Copak nemám dost svých vlastních starostí? Musím platit hypotéku, šetřit děckám na univerzitu a vyřizovat nekonečný proud případů… Jsem obyčejný chlap, bez velkých zákrutů a složitostí. Když otevřu hubu, uvidíš mi až do zadku. Jenom nemám ponětí, jak to zaonačit, aby mě nadřízení měli rádi. Už je to pěkná řádka let, co mě vykopli z armády, a moje kariéra pořád trčí na místě. Kdybych neměl čuch na zločin, dávno by mě vykopli i od policie. Myslíš, že po tom všem mám chuť zírat na hvězdy a hloubat nad vesmírem?“

xxx

„Na jednu zásadní poučku jsem ale kápl.“
„Ven s ní.“
„Všechno, co je hodně divné, je automaticky podezřelé.“
„Cože? Co je to za blbou poučku?“
„No zkrátka, kdykoli neumíš něco vysvětlit, má v tom někdo prsty.“

„Jestli máš aspoň základní povědomí o fyzice, pak ti musí být jasné, že nemůže existovat síla, která by dokázala to, co jsem viděl dnes v noci. Manipulovat celým vesmírem… Nejenže na to nestačí současná věda, já si neumím představit ani žádné mimovědecké vysvětlení. To už není ani nadpřirozeno, to je nad… co já vím co…“

xxx

Vědci zjistili, že navzdory nadějím a přáním většinového obyvatelstva by kontakt s mimozemšťany vůbec nebyl pozitivní. Spíše by lidi rozděloval, než spojoval, a stávající mezikulturní konflikty by dále prohloubil. Zkrátka a dobře by vedl k umocnění vnitřních svárů pozemských civilizací a vše by pravděpodobně skončilo katastrofou. Nejstrašidelnější závěr ze všech zněl, že by přitom nehrálo žádnou roli, jak by byla cizí rasa vyspělá nebo zda by šlo o kontakt jednosměrný, či obousměrný.

I kdyby došlo k pouhému potvrzení existence mimozemské inteligence, bez dalších podstatných podrobností (Matthews to nazývá elementárním kontaktem), síly lidské davové psychologie a kultury by takový objev umocnily natolik, že by na náš civilizační pokrok měl nakonec ohromný, zásadní vliv. A kdyby si jej jediná země či politická frakce monopolizovala, stala by se okamžitě ekonomickou a vojenskou mocností.

Obecně ale platí, že kdybychom chtěli mít jistotu, že nás někdo ve vesmíru opravdu uslyší, musel by mít náš signál sílu odpovídající energetickému výkonu středně velké hvězdy.
Sovětský astrofyzik Nikolaj Kardašev kdysi přišel s myšlenkou, že civilizace lze podle toho, jakou energii dokážou využít například pro komunikační účely, rozdělit do tří kategorií.

Civilizace typu 1 dokáže spoutat energii odpovídající celkovému výkonu planety Země. Kardašev jej odhadl zhruba na 1015 až 1016 wattů.
Civilizace typu 2 dokáže pro komunikační účely spoutat energii odpovídající výkonu standardní hvězdy — čili 1026 wattů.
A civilizace typu 3 dokáže spoutat energii 1036 wattů, tedy výkon celé galaxie. Současná pozemská civilizace odpovídá přibližně typu 0,7. A přenosy Rudého pobřeží se pohybovaly na úrovni jedné desetimiliontiny celkového výkonu Země. Naše volání bylo jako bzučení komára na nebi. Nikdo je neslyšel.“

„Pokud ale Kardaševovy civilizace typu 2 a 3 existují, měli bychom slyšet my je.“

xxx

„Byla jste své dceři skvělou učitelkou,“ poznamenal Wang.
„Ne. Selhala jsem. Její svět byl příliš monokulturní, měla pouze své éterické teorie. A když se pak zhroutily, neměla se oč opřít. Ztratila důvod žít.“

„Nikoli, profesorko Jieová, nesouhlasím s vámi. Svět dnes zažívá něco, o čem se nám dřív ani nesnilo. Naše nejelementárnější teorie o fungování vesmíru se otřásají v základech a stejně jako ona se zachovala řada vědců.“

„Jenže ona byla vědkyně. Žena by měla být jako voda, která obteče každou překážku.“

xx

Jak dlouho taková Stabilní éra trvá?“ chtěl vědět Wang.

„Někdy den, někdy celé století. To nikdo předem neví.“ Král Wen si sedl na přesýpací hodiny a vzhlédl k polednímu slunci. „Historické prameny říkají, že za dynastie Západní Čou trvala Stabilní éra dvě stě let. Všichni, kdo se v té době narodili, měli velké štěstí.“

„Jak dlouho pak trvá Chaotická éra?“
„Už jsem vám to říkal. Éra je buď Stabilní, nebo Chaotická. Střídají se zcela náhodně.“
„Takže v tomto světě neexistuje předvídatelnost?“

„Přesně tak. Civilizace postupuje vpřed jen během klidných Stabilních ér. Po zbytek času se lidé většinou kolektivně dehydrují a skladují. A když nastane dlouhá Stabilní éra, společně se zase rehydrují. Pak začnou stavět a vyrábět.“

„Dá se nějak předvídat, kdy která éra nastane a jak dlouho bude trvat?“

„Až donedávna to nikdo nedokázal. Když nadešla Stabilní éra, král na základě své intuice rozhodl, zda dojde k masové rehydrataci. Často se stávalo, že lidé obživli, osadili pole, začali stavět — a Stabilní éra skončila. Extrémní chlad a vedro pak všechno zničily.“ Král Wen ukázal na Wanga. Zajiskřilo mu v očích. „Teď tedy znáte cíl této hry. Musíme zapojit svůj intelekt a důvtip, analyzovat okolí a přijít na to, čím se řídí pohyb slunce. Závisí na tom přežití celé civilizace.“

„Já jsem zatím žádný systém pohybu slunce nevypozoroval.“
„To proto, že zatím nerozumíte fundamentální logice tohoto světa.“

xxx

Profesor pověsil na tabuli dva obrázky, zaprvé slavný obraz z éry dynastie Sung Na břehu řeky během oslav Svátku čistoty a jasu, který přetékal vytříbenými, bohatými detaily, a zadruhé fotografii oblohy za slunného dne, na níž hlubokou, bezednou modř narušoval jen sotva viditelný chomáček vodních par. Profesor se poté třídy zeptal, který objekt obsahuje více informací. Správná odpověď zněla, že informační obsah fotografie oblohy (entropie) překračuje informační obsah slavného obrazu o dva řády!

xxx

„Nedávno dávali v kině jeden film, Javor,“ řekla jednoruká žena. „Nevím, jestli jsi ho viděla. Na konci stojí dospělý s dítětem u hrobu rudého gardisty, který přišel o život v občanské válce. Dítě se ptá: ‚Byli to hrdinové?‘ Dospělý odpoví, že ne. Dítě se zeptá znovu: ‚Takže nepřátelé?‘ Dospělý znovu zavrtí hlavou. Potřetí se dítě zeptá: ‚Tak co byli?‘ A dospělý odpoví: ‚Historie.‘“
xx
Chceme-li na takovou vzdálenost zastavit civilizační rozvoj Pozemšťanů a účinně je odzbrojit, máme jedinou možnost — vyřadit ze hry jejich vědu.“
xx
Sofon
V čínštině č’-c’, doslova „částice vědění“.

xx

„Kolik protonů v dlouhých dějinách vědeckého pokroku rozbili naši fyzici v urychlovačích? Kolik neutronů a elektronů? Přinejmenším sto milionů. Každá srážka pravděpodobně znamenala zánik celých mikrokosmických civilizací. Vesmíry navíc zanikají i přirozenou cestou, například při rozpadu neutronů. Když atmosférou pronikne vysokoenergetický kosmický paprsek, zpustoší tisíce miniaturních vesmírů… Doufám, že z toho na vás nepadá sklíčenost.“
xx

Ting byl teoretický fyzik, který se proslavil výzkumem kulového blesku a následným objevem makroatomu.9 Wang z obálky vyjmul tenký, nepravidelný list, který vydával jemnou vůni — nikoli papíru, nýbrž březové kůry. Stál na něm jediný řádek elegantních znaků:

Všechny důkazy vedou k jedinému možnému závěru — fyzika nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude. Vím, že se chovám nezodpovědně. Nemůžu ale jinak.

Všechny důkazy vedou čím dál víc k jedinému možnému závěru . Virologie, tak jak se dnes učí, nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude. Vím, že se chovám nezodpovědně. Nemůžu ale jinak.

xxx
Paj vytáhl z batohu knížku s modrým přebalem. Rozhlédl se kolem sebe, jestli se někdo nedívá, a podal ji Wen-ťie. „Vyšla roku 1962 a na Západě je velmi vlivná.“
Wen-ťie se otočila a knížku si vzala. Tiché jaro, přečetla si na přebale, od Rachel Carsonové. „Kdes to vzal?“
„Ta knížka zaujala nadřízené, a tak ji přidělili vybraným kádrům pro účely interní konzultace. Já mám na starost překlad jedné části, která pojednává o lesích.“
Wen-ťie knížku otevřela a text ji okamžitě zaujal. Ve stručné úvodní kapitole autorka líčila ztichlé město, které v důsledku nadužívání pesticidů pomalu umírá. Prosté, krátké věty byly prodchnuté hlubokým znepokojením.
…

Osmatřicet let poté si Jie Wen-ťie krátce před smrtí připomněla, jak zásadní vliv mělo Tiché jaro na její život.

Rachel Carsonová si ve své knize vytkla poměrně omezený cíl — chtěla upozornit na negativní důsledky nadužívání pesticidů na životní prostředí. Ovšem perspektiva, z níž na své téma nahlížela, otřásla Wen-ťie do hloubi duše. Užívání pesticidů vždy považovala za normální a přínosný (či alespoň neutrální) akt, Carsonová jí však ukázala, že z pohledu matky přírody jde o pohromu stejně destruktivní jako Kulturní revoluce. Jaké další lidské excesy, které dosud považovala za normální, nebo dokonce správné, byly ve skutečnosti hluboce nemorální?

Proud těchto úvah ji nakonec dovedl k tak děsivému závěru, až se viditelně zachvěla: Je možné, že vztah mezi lidstvem a zlem se podobá vztahu mezi oceánem a ledovcem, který se pohupuje na hladině? Oceán i ledovec jsou z téže látky a ledovec vnímáme jako samostatný objekt jen proto, že voda, z níž sestává, má jiné skupenství. Ve skutečnosti je nedílnou součástí ohromného oceánu…

Není racionální čekat, že lidé sami o sobě dospějí k mravnímu prozření, stejně jako není racionální doufat, že se člověk sám vytáhne za vlasy až na oběžnou dráhu. Probudit nás může jen někdo zvenčí.

Tato úvaha se stala ústředním orientačním bodem celého Wen-ťieina života.

xx

„Představ si třeba starodávné království. Jejich technologie se taky rozvíjí. Umějí vyrábět stále lepší meče, nože, kopí a podobně. Možná dokonce vynaleznou opakovací kuši, která bude střílet šípy jako kulomet…“

Ta Š’ přikývl. Už rozuměl. „Ale pokud nikdy nezjistí, že hmota sestává z molekul a atomů, nikdy nevynaleznou rakety a satelity. Zůstanou trčet na současné úrovni poznání.“

xxx

„Jenom bych se vás dvou rád na něco zeptal — je technologická propast mezi náma a Trisolaranama větší než mezi náma a těmahle kobylkama?“
…

Jen se na ně podívejte, na ty kobylky. Lidé proti nim nasadili všechno možné — různé jedy, práškování, oheň, vodu, vyšlechtěné přirozené predátory. Hledali a ničili jejich vajíčka, sterilizovali je pomocí genetických modifikací. Každá rodina má doma sprej proti hmyzu, pod každým stolem je plácačka na mouchy. Ale výsledek je stále pochybný. Lidé ten hmyz prostě nevyhubili. Prostor mezi nebem a zemí se jím pořád hemží a od příchodu lidstva na svět jeho řady neprořídly.

Trisolarané, kteří se na lidi dívají jako na hmyz, zřejmě zapomněli na jeden neodbytný fakt — hmyz nikdy nebyl poražen.

xx

Jednou jsem v hodině politických studií prohlásila, že by se Čína měla vzdát samostatnosti a prohlásit se jednou z republik Sovětského svazu. Že bychom tak posílili mezinárodní komunistické hnutí. Jak jsem byla naivní! Ale kdo v mládí nebyl? Co bylo, bylo. Když člověk udělá chybu, měl by ji uznat a napravit. Pak může pokračovat v revolučním úsilí.“
xxx

Všichni v polním štábu spatřili trisolaranskou zprávu přímo v oku, na vlastní sítnici, stejně jako kdysi Wang Miao svůj odpočet. Zpráva jim zůstala viset před očima jenom dvě sekundy a pak zmizela, všichni ji však stačili přečíst. Byla to ostatně jediná krátká věta:
Jste pouhý hmyz!

xx

Jie Wen-ťie přešla k okraji útesu. Tady kdysi připravila vlastní rukou o život dva vojáky. Neklouzala pohledem po oblačném moři jako ostatní, nýbrž se zaměřila na jedno konkrétní místo. Pod mraky se nacházela vesnička Čchi-ťia-tchun.

Srdce jí bušilo slabě, nepravidelně, jako struna hudebního nástroje, která se pomalu loučí. Před očima jí vyvstala černá mlha. Z posledních sil se napřímila. Než se vše propadne do tmy, chtěla se ještě naposledy podívat na západ slunce nad Rudým pobřežím.

Zdálo se jí, jako by se slunce, které se na západním obzoru zvolna nořilo do oceánu mraků, roztékalo. Brunátný kotouč se nakonec v oblacích rozpustil ve velkolepou, krvavě rudou skvrnu.

„Můj soumrak,“ zašeptala . „A soumrak lidstva.“

The post Problém tří těles. První díl trilogie. Vynikající Liou Cch’-sinova vize střetu lidstva s mimozemskou civilizací first appeared on Čítárny.