David Bellamy byl uznávaným botanikem, autor 45 knih, představil kolem 400 programů v BBC. Když veřejně řekl, že nevěří, že lidské bytosti způsobily globální oteplování byl v BBC zlikvidován stejně jako to dělali komunisti u nás lidem s jiným názorem. 

David Bellamy (1933-2019) byl uznávaným botanikem, autor 45 knih, (v Česku ani jedna?) představil kolem 400 programů a diváci ho ocenili za jeho nakažlivé nadšení a prezentaci přírody i její ochrany. Jeho programy byly základním pilířem BBC v 70. a 80. letech. Padesátileté narozeniny oslavil ve vězení v Tasmánii za blokování Franklin River na protest proti navrhované přehradě. Když veřejně řekl, že nevěří, že lidské bytosti způsobily globální oteplování, nebylo mu u ž dovoleno dělat televizní programy a dokonce i lidé z jeho ochranářských spolků se od něho odvraceli.

Tazatel: „Věříte, že ke klimatickým změnám způsobeným člověkem dochází?“
Bellamy: „Rozhodně ne… Neexistuje žádný skutečný důkaz. Existuje celá řada počítačových modelů a můžete si s nimi manipulovat, jak chcete.“
„Neexistuje žádný vědecký důkaz, existují jen modely… Je to naprostý nesmysl.“

Jeden hlupák obvinil Bellamyho z toho, že je jako popírač holocaustu.
Směšné, viďte. Dokonce se objevily názory: „David Bellamy je pedofil, protože nevěří v globální oteplování a zabíjí naše děti.“
Chování mnoha lidí v BBC je podobné totalitnímu chování komunistů v době vlády UV KSČ nebo nám může připomínat buzeraci společnosti v USA v době tzv. McCarthismu. Tenkrát byli za názor lidé popravováni. Je zřejmé, že totalita vlastně nikdy neskončila, jak si lidé přáli, jen na chvíli zmizela, aby ještě arogantněji se začala šířit po celém světě. Trocký by měl radost.

Dnes podivnou formu tzv. “korporátního totalismu” šíří nejen v Německu, ale i v Británii především Zelení, BBC, Královská společnost a mnohé politické strany.

Tlachy Al Gora jsou už dnes směšné. Nepředkládá žádné důkazy.
Jsou to jen projekce a pokud se podíváte na jeho modely, můžete vidět, že jsou vybírány ty, které podporují jejich přesvědčení. Neexistuje absolutně žádný věrohodný důkaz, že oxid uhličitý má co do činění s hrozící katastrofou. Svět nyní čelí utrácení velkého množství peněz v daních, aby se pokusil vyřešit problém, který ve skutečnosti neexistuje. To není ale směšné, to je jen business.

A při tom k ničení přírody člověkem dochází zcela viditelně, ale jinde.
Za posledních 16 let klesají teploty a oxid uhličitý stoupá a plodiny jsou zelenější a rychlejší.
Ničíme naši planetu, ale díky člověku nevzniklo žádné globální oteplování.
Ničíme si ale naše přírodní plíce, stromy, lesy, pralesy a nahrazujeme je nekvalitními plantážemi v nebývalém množství. Business.
Nadměrným rybolovem pustošíme ekologickou rovnováhu moří, které jsou zahlceny plastovým odpadem. Business.
Ale i s tím si příroda dokáže vypořádat, stejně jako s výbuchy sopek, které zaneřádí ovzduší během pár dní, stejně jako člověk za celá desetiletí.

Globální oteplování je součástí přirozeného cyklu miliardy let a my se těmto změnám můžeme jen dokonaleji přizpůsobit. Místo hledání skutečných řešení, využíváme umělého konstruktu změny klimatu k šíření strachu a prosazování politického globálního řízení celé planety. Jde o moc. Jde o ovládání lidí. Jde o business.

Jde o celosvětové nastavení nových společenských pořádků cílené k jedinému cíli. Likvidace zodpovědnosti politiků za národní státy a vytvořené formy globální vlády, jako konečného řešení pro tuto planetu.
Říkám tomu UV KFT / Ústřední výbor korporátního feudálního totalismu. Proto se bez zardění používají nepravdivé informace posvěcené vědci, aby se jim dal punc důvěryhodnosti. Média ve velkém propagují nikoliv objektivnost informací, ale ideologie nikým nevolených hnutí. 

Přesně takovou šílenou propagandu říká americká demokratická liberální senátorka Ocasio-Cortez:
“Pro stromy nevidíte les. Některým lidem více záleží na správnosti faktů a sémantice, než morální pravdě.” 
Neboli na pravdu se můžete vykašlat, důležitá je ideopravda.

Mnoho jevů vůbec nesouvisí s nějakým globálním oteplováním způsobeným člověkem, ale jsou takto předkládány:
Například je tady fakt, že jezera v Africe vysychají. Ano, ale ne díky globálnímu oteplování. Vysychají z velmi jednoduchého důvodu, že většina z nich má kolem sebe přehrady.
Píše se třeba, že Aralské moře v Uzbekistánu vysychá kvůli globálnímu oteplování.
Dvacet let toho byly plné noviny, jenže nikdo nepoukázal na to, že Rusové v této oblasti pěstovali ve velkém bavlnu, při jehož zpracování spotřebujete obrovské množství vody.
Nikdo nepoukázal na to, jak je voda odčerpávána pro potřeby lidí, aniž by se korigoval přísun vody do jezera.

Změna klimatu je o cyklech, je to přirozená věc a vždy se to stalo.
Vikingové nazvali Grónsko Greenland. Zelená země. Protože v té době tam byli schopni pěstovat rostliny a přežít zimu. Pak z Grónska zmizeli. Začalo se ochlazovat a už nebylo možné přežít.
Když Římané žili v Británii, pěstovali velmi dobré červené hrozny a vyráběli víno na hranicích Skotska. Británie byla mnohem teplejší.
Stačí se začíst do starých kronik, příkladů je tam mnohem víc.

A dnes, podle oficiálních údajů se v každém roce od roku 1998 teploty na světě zchladily a v roce 2002 se Arktický led skutečně zvýšil. Proč o tom neslyšíme?
Nebo jsme zapomněli, že ještě před 10 000 lety byly velké části naší planety pod několik set metrů vysokými ledovci a díky globálnímu oteplování jsme vůbec tady.

Doporučujeme!
Geolog Prof. Ian Plimer vyvrací tvrzení o změně klimatu způsobené člověkem za méně než dvě minuty.
“Nikdo nikdy neprokázal, že lidské emise CO2 způsobují globální oteplování… A pokud byste to dokázali, museli byste také prokázat, že 97 % emisí, které jsou přirozené, globální oteplování nezpůsobuje.”
CO2 je v atmosféře 0,04%. Lidská činnost vytváří 0,0016% CO2.
Klimatická změna? Jak se ochrana přírody změnila na totalitní zelenou tyranii a podvod GreenDeal

The post Autor populárních dokumentů BBC a knih Bellamy nemá důvod věřit v globální oteplování zaviněné lidmi first appeared on Čítárny.

Ayn Rand, světově známá svými bestsellery, odvodila a definovala filozofii objektivismu – přesvědčivý systém myšlení, který říká, že lidské bytosti jsou schopny a měly by svůj život řídit rozumem.
V této knize podává Leonard Peikoff, přední znalec myšlení Ayn Randové, ucelený výklad její filozofie. Představuje zde vynikající obhajobu názorů Ayn Randové týkající se všech klíčových filozofických otázek.

Co je objektivismus Ayn Rand?
Filozofický systém, který vytvořila v 50.–60. letech 20. století.

„Člověk je hrdinská bytost, jeho vlastní štěstí je morálním účelem života, produktivní úspěch je jeho nejvznešenější činností a rozum jeho jediným absolutním.“
Ayn Rand

Základní principy objektivismu:
Metafyzika: Realita existuje objektivně, nezávisle na našem vědomí nebo přáních. „A je A.“
Epistemologie: Jediným prostředkem poznání je rozum (logika a smysly). Víra, emoce, intuice ani kolektivní konsenzus nejsou zdrojem znalostí.
Etika: Racionální sobectví (egoismus). Morálním cílem člověka je vlastní štěstí a přežití jako racionální bytosti. Altruismus (obětování se pro druhé) je podle Rand zlem.
Politika: Laissez-faire kapitalismus – absolutní ochrana individuálních práv (život, svoboda, majetek). Stát má jedinou roli: chránit před násilím, podvodem a krádeží. Žádná regulace, sociální stát ani kolektivismus.

Hlavní romány a fikce Ayn Rand:

My žijící (We the Living, 1936) – její první román, silně autobiografický, kritika sovětského režimu.

Chvalozpěv (Anthem, 1938) – krátká dystopická novela (často považována za novelu).

Zdroj (The Fountainhead, 1943) – průlomové dílo, které ji proslavilo (o architektovi Howardu Roarkovi a individualitě).

Atlasova vzpoura (Atlas Shrugged, 1957; alternativní překlad Atlas pozdvihl rameny) – její magnum opus, nejznámější a nejvlivnější román, kde plně rozvíjí objektivismus.

Klíčová filozofická díla:

Ctnost sobectví (The Virtue of Selfishness, 1964)
Základní text o racionálním egoismu.

Kapitalismus: neznámý ideál (Capitalism: The Unknown Ideal, 1966)
Obhajoba laissez-faire kapitalismu.

Romantický manifest (The Romantic Manifesto, 1969)
O estetice a umění.

Úvod do objektivistické epistemologie (Introduction to Objectivist Epistemology, 1979)
Jádro její teorie poznání.

Filozofie: kdo ji potřebuje (Philosophy: Who Needs It, 1982)
Sbírka esejů o důležitosti filozofie.

Z předmluvy překladatele knihy Objektivismus: Filozofie Ayn Randové.

Dostává se Vám do rukou překlad zcela mimořádného díla. Filozofie objektivismu není jen “jedním z filozofických směrů.” Objektivismus je filozofickou revolucí, která znamená epochální zvrat v dějinách filozofie.

Americká filozofka-spisovatelka Ayn Randová (1905-1982) se zapsala do vědomí miliónů čtenářů prostřednictvím hrdinů svých románů. Nesmírné filozofické hloubky, pronikavé průzračnosti a vyhraněnosti, s níž líčí jejich charaktery, mohla docílit jen díky tomu, že svou životní filozofii nechovala jako neanalyzovaný pocit nebo vágní vizi, nýbrž jako explicitně formulovaný a hierarchicky strukturovaný myšlenkový systém.

Ayn Randová jednou napsala, že spisovatel se musí rozhodnout, zda jeho dílo má být osobní projekcí existujících filozofických idejí nebo zda vybuduje svůj vlastní filozofický rámec. “Já jsem provedla to druhé”, říká Ayn Randová. Její základní vize reality a člověka ostře kontrastovala s existujícími filozofickými teoriemi. Proto se musela stát filozofkou. Svůj systém nazvala objektivismem.

Kromě svých strhujících románů po sobě zanechala řadu průkopnických filozofických knih, esejů a dalších zdrojů. Z filozofického hlediska je daleko nejdůležitějším z nich The Introduction to Objectivist Epistemology (Úvod do objektivistické epistemologie). Ayn Randová však nestihla svou filozofii zpracovat do jednoho komplexního a systematického pojednání. Tohoto úkolu se ujal dr. Leonard Peikoff, její intelektuální dědic, filozof, který objektivismu zasvětil celý svůj život.

Kniha Leonarda Peikoffa vyšla v roce 1991, krátce před koncem 20. století – století rozsáhlých společenských katastrof. To je lidem až příliš dobře známo. Zůstává jim však dosud skryto, že tyto katastrofy jsou vyústěním jistých abstraktních filozofických idejí. Je nejvyšší čas připomenout jim, že právě na nejabstraktnějších idejích – objektivistických i opačných – nesmírně záleží.

Dnešní svět je naneštěstí produktem oněch opačných idejí.
Zůstávají však implicitní, ve vědomí většiny lidí nejsou analyzovány. Nacházíme se v situaci, kdy čelíme všeobecnému opovržení vůči abstraktním idejím a obecným principům. Údajně nikdy nic nevíme jistě a nic neplatí absolutně. Argumentujeme-li sebevědomě a sebejistě prostřednictvím pojmů jako morálka, spravedlnost, právo, svoboda, etatismus, kolektivismus apod., odpovídají oponenti standardními slogany typu “nechte té ideologie a držte se věcných otázek” nebo “to je váš názor, já mám jiný – nikdo z nás přece není majitelem pravdy”.
Lidé tápou v interpretaci abstraktních pojmů, a proto když v diskusi narazí na tvrdý odpor, raději se jim nakonec vyhnou prostřednictvím těchto a řady jiných ničivých frází.

Pochopit, proč se lidé snaží vyhnout se příliš abstraktnímu myšlení, znamená odhalit příčinu, proč tápou v abstraktních pojmech. Znamená to zabývat se otázkou, co jsou pojmy, kde se tu vzaly, jak vznikly. Ayn Randová přichází s fundamentálně novou odpovědí a odhaluje tak celý řetězec omylů ve filozofickém myšlení minulých dvou tisíciletí, jejichž kořenem jsou právě chybné odpovědi na základní otázku lidského poznání: vztah pojmů ke smyslově vnímané realitě.

Objektivismus navazuje na to nejlepší z dědictví řecké filozofie a opravuje mylné odpovědi, které svedly civilizaci na smutnou cestu utrpení a pomalého rozkladu. Právě díky oněm chybným abstraktním idejím žijeme ve světě zmítajícím se v chaosu kolektivismu a neomysticismu, ve světě, který je popřením podstaty člověka. Ayn Randová se staví proti soudobému světu a přichází s definitivní obhajobou rozumu jako jediného a absolutně platného nástroje neomezeného lidského poznání reality.
Její filozofie má potenciál zvrátit soudobé neblahé společenské trendy, protože všechny mají jednoho společného jmenovatele: iracionalitu. Všechny morální, politické a estetické principy, které paní Randová hájí, spočívají na rozumu, jsou jeho aplikací.

Volba knihy, která by měla být z nebeletristické objektivistické literatury přeložena jako první, nebyla jednoduchá – podíváme-li se na řadu brilantních příspěvků Ayn Randové. Žádný z nich však nenabízí celek. Tuto mezeru vyplnil Leonard Peikoff, a to mistrným způsobem.

Dr. Peikoff svou knihou vytvořil dílo, které poprvé představuje objektivismus jako ucelený filozofický systém, jenž je nyní plně připraven svést historický zápas za fundamentální změnu myšlení lidí. Tato kniha dává objektivistickému systému formu potřebnou k tomu, aby se plně etabloval a získal všeobecný respekt jako rigorózní filozofické myšlení. Tedy formu, kterou nezbytně potřebuje k dobytí akademické půdy. Z výše uvedených důvodů jsem zvolil tuto knihu jako první a na později posunul originální (nebeletristická) díla Ayn Randové, na něž se Dr. Peikoff ve svém textu systematicky odvolává.

Leonard Peikoff se však neodvolává jen na její čistě filozofické texty. Různé abstraktní myšlenky často ilustruje poukazem na postavy z jejích románů, jako symboly určitých konkrétních typů mentality či chování. Přitom však implicitně předpokládá, že typický čtenář jeho knihy je obeznámen se světonázorem Ayn Randové právě prostřednictvím jejích románů.
Já samozřejmě souhlasím s tím, že pro ty, kdo tyto romány četli, bude čtení této knihy snazší, a každému bych takový postup doporučil. Přesto si nemyslím, že jejich přečtení je nutnou podmínkou k pochopení této knihy a objektivistické filozofie vůbec.

Jiří Kinkor

The post Ayn Rand. Filosofie objektivismu. Když si lidé řídí svůj vlastní život first appeared on Čítárny.

I když by asi přesnější název pro tuto knihu byl Ideologie v době uprchlické krize, nechce se autor podbízet bulvárně laděným titulem. Vynikající český spisovatel a historik se ve své nové knize snaží především o objektivitu.

Na základě faktů přesvědčivě dokazuje, že se na cestě, kterou v posledním desetiletí kráčí evropská společnost, opakují fatální chyby našich předků. Mnohé z toho se nám samozřejmě líbit nemusí, ale Adam a Eva byli kdysi vyhnáni z ráje a od té doby se nikomu nepodařilo se tam vrátit. A rozhodně se to nemůže povést současným vládcům, kteří mnohdy činí nesmyslné kroky. Naše momentální směřování dle autora do ráje rozhodně nevede, přesto tato kniha nešíří poplašné zprávy, ale je „pouze“ vynikající historickou analýzou.

Breviář pozitivní anarchie / Vlastimil Vondruška / 2016

Ukázka z knihy…

Barbaři už čekají na hranicích

Nikdo si neuměl ve starověku představit, že by se mohla někdy rozpadnout říše římská. Ovládala celý tehdy známý svět. Čím však byla mocnější, tím více problémů bylo ukryto pod oslnivým leskem moci. Politické frakce římských patricijů bojovaly o zisky z provincií a podporovaly u moci ty císaře a senátory, kteří se nechali zkorumpovat a umožnili jim dál bohatnout. Chudý římský lid dostával zdarma chléb, a pokud se nudil, mohl se povyrazit pohledem na lvy, kteří v arénách trhali křesťany. Samozřejmě také zdarma. Za to prostý lid dával hlasy mocným. Lid nakonec zlenivěl natolik, že odmítal to, co udělalo Řím Římem – povinnou vojenskou službu pro občany.
A tak se začaly zřizovat barbarské legie. Římské oddíly se skládaly z obyvatel porobených zemí. Současně ale do Říma putovaly zástupy cizinců, kteří vykonávali ty práce, které se změkčilým a zlenivělým Římanům nechtělo vykonávat. Protože bylo v Itálii příliš obyvatel, majitelé velkostatků nedávali polím dostatek času na obnovu a zdevastovali krajinu natolik, že výnosy prudce klesaly.
Římská hrdost šla vniveč. Namísto starých bohů se začala uctívat božstva z provincií a nakonec bylo povoleno křesťanství. I když všichni věděli, že tradiční systém, založený na otrokářství, je s křesťanstvím neslučitelný. Lidé otupěli a o zašlé slávě Říma se sice zpívalo v písních, ale nikdo nebyl ochotný pro ni cokoli udělat. Ženám se nechtělo rodit a počet rodilých Římanů začal klesat.
Stát nějakým způsobem fungoval a římský senát dál vydával své edikty, které ovšem již nikdo nerespektoval. Tam, kde byl dříve pořádek, se po venkově proháněli lupiči a kupci začali omezovat své obchodní cesty. Najednou se objevily hospodářské problémy. Jenže římský lid musel dál dostávat svůj chléb a hry. I když už na ně nebylo. Císař, který by si dovolil na tuhle výsadu sáhnout, přišel o trůn. V lepším případě.
Až jednoho z nich napadlo, že si proti odbojným spoluobčanům pozve do země divoké germánské kmeny. Několik let to fungovalo. Pak germánské kmeny zjistily, že by mohly mít stejné výhody jako Římané. Navíc by mohly žít po svém. Jinak než civilizovaní Římané. A to byl konec nesmrtelné říše. Nikoli najednou a v krvavé válce. Ale pomalu. Unavená říše, která tu byla 1200 let, se rozpadla. Bohatý východ založil vlastní stát, který ještě více než 1000 let pokračoval jako Byzanc v římské tradici. Chudý západ byl ponechán napospas osudu.
Evropa tak, jak ji známe, tu je rovněž 1200 let. Od doby prvního císaře Karla Velikého. Pokud se problémy, které vedly k zániku Říma, zdají dnes aktuální, není to samozřejmě náhoda. Historie se s krutou pravidelností opakuje a nic na tom nezmění sliby politiků a hněv lidu. Každou nemoc lze při správné léčbě zpomalit, ale většinou ne zcela zlikvidovat. Každý je smrtelný. O evropské civilizaci to platí rovněž.
A tak by bylo na čase začít diskutovat o léčbě. Je ovšem nepříjemné podívat se pravdě do očí. Protože bychom museli bojovat proti tomu, co zabilo Řím. Proti únavě, pohodlnosti, přemíře blahobytu a bezbřehé svobodě. Evropa si dnes žije nad své poměry. Nemá jako kdysi kolonie a trhy po celém světě. Nemá ani vojenskou sílu, aby své pozice obhájila v soupeření s ostatními velmocemi. Domácí produkce klesá a požadavky lidu stoupají. Stále častěji vlády rozdělují to, co fakticky nemají. A barbaři stojí na hranicích, pokud použijeme starověkou terminologii.
Co je lékem? Hledat novou filozofii společnosti. Opojení svobodou jedince má své kořeny ve francouzské revoluci, jež smetla feudální poměry. Je třeba se znovu zamyslet nad tím, jakou svobodu lze vlastně mít. Protože nejen jedinec má svá práva. Svá práva má totiž i společnost, systém, který umožňuje, aby v něm jedinec dosáhl svých práv. Není ovšem možné odebrat všechna práva společnosti pod demagogickým tvrzením, že osvobozujeme člověka. Vše má své hranice. Bez společnosti není člověk ničím a dnes už je zřejmé, že ona únosná míra byla překročena. Zatím nad tím každý zavírá oči a žádný politik se neodváží říci, že v zemi musí být pořádek a řád, byť na úkor jeho voličů. A že lidé nemohou nikdy dostávat to, o co se sami nezaslouží. Třeba i v potu a krvi.
A tak stejně jako se Řím ve století svého zániku utápěl v pseudoproblémech, kolik a jakých bohů slavit, komu postavit sochu na Foru Romanu a kolik peněz si rozdělí nejbohatší rodiny mezi sebe, tak i dnes se Evropa zmítá problémy, které jsou často absurdní a nic z hlediska zlepšení systému neřeší. Je jen otázka, kdy tedy nastane totéž, co postihlo římskou říši. A kdo vlastně přijde místo oněch dávných germánských kmenů?

The post Breviář pozitivní anarchie Vlastimila Vondrušky aneb barbaři na hranicích first appeared on Čítárny.

Za války byli do češtiny překládáni všelicí autoři a hotovým rájem demagogie se roku 1943 stala edice sešitů Knihovna pro mládež produkovaná nakladatelstvím Orbis (1921-1997), které téhož roku na trh uvedlo i kuriózní knížku Vladimíra Sacha Frantík, kladivo a spol. nebo docela hezkou Čemusovu prózu o elektřině plnou oživlých věcí a pojmenovanou Bratři Drátové.

V případě Knihovny pro mládež narazíte na dramatičtější názvy.
Upoutá kupř. titul Zákopníci ničí sovětské přísunové spoje (napsal W. Menningen, svazek 2) nebo i Boj o Krétu (E. E. Strassl, sv. 10) či sešit 38 mužů dobývá Vichy (Walter Henkels, sv. 13). Jen zdánlivě odtažitější, ale ve skutečnosti stejně propagandistický je Hrad mongolských lupičů (Hans E. Dettmann, sv. 14). A ve výčtu bychom mohli pokračovat.

Všechny tyto výtvory spojovala řada faktorů. Především to, že atakovaly čtrnáctidenně české děti, za další to, že je šlo pořídit za pouhé dvě koruny. A kromě toho redakce zinscenovala hlasování, během něhož se odpovídalo taky na následující otázky:
1. Které číslo Knihovny pro mládež se vám líbilo nejlépe?
2. Proč se vám líbilo nejlépe?
3. Které číslo se vám nejlépe líbilo jako druhé?

Vzadu na sešitech je tato militantní edice charakterizována jako „Knihovna pravdivých dobrodružství vojáků, námořníků, letců, cestovatelů i inženýrů-vynálezců na bojištích a ve všech zemích světa,“ ale možná mohli rovnou stručně napsat „na bojištích všech zemí světa“.
Tituly jako Po stopách šavlozubého tygra (18) či Hledáme naftu (11) nebo Tajemství zkumavek a křivulí (16) totiž v sérii zůstávají v totální menšině. A dokonce i jen přidružený článek na jedné z předsádek předkládá Galileův životopis pod charakteristickým titulem Galilei, vědec a bojovník.

Proti nepříteli do severských vod, jmenuje se jeden ze svazečků a ve své éře dosáhl minimálně čtyř vydání.
A právě když stojím u kantiny, abych si koupil několik cigaret, zmlkne náhle řízný pochod z tlampače. „Pozor, pozor! Anglická vláda porušila bezohledně neutralitu Norska tím, že položila v jeho výsostných vodách minové uzávěry.“ I samo toto hlášení působí jako bomba! Každému je nyní jasno, že Vůdce nenechá drzé porušení práva bez odpovědi. Jak to učiní, neví ještě nikdo, úmysly nepřítelovy jsou však nyní až příliš zřejmé. Pod pláštíkem pomoci Finsku chtějí nám Britové odříznout ze skandinávských zemí dovoz rudy, kterou nezbytně potřebujeme, a tak ohrozit nebezpečně Říši překvapivým náporem z boku. Hned jsme zapomněli na vycházku i na děvčata…
Přeskočme raději na konec: „Heil Hitler, mužové!“ pozdraví admirál vojáky – a jako z jedněch úst zahřmí odpověď: „Heil, pane admirále!“ A teď velitel promluví k posádkám: „Odvážným rozhodnutím nařídil Vůdce vyloďovací akci, která nemá v dějinách příkladu. Nepřítel měl absolutní vládu na moři, ale posádky našich lodí vykonaly i nejnemožnější, a to díky své odvaze a jediné a společné víře ve vítězství i ve svého Vůdce.“ A svůdce, dodá mnohý čtenář, tedy pokud jej zaskočí až nábožný charakter podobně oslavných tirád. Mnohému z námořníků pak připne admirál na prsa Železný kříž, a když koná prohlídku, září mu vstříc oči všech.

Není sporu, že mnohý tehdejší hoch sáhl i po takovémto sešitku, jakožto třeba i po dalším z titulů přizdobeném titulem Bouřlivák a Neptun (Herbert Sprang, sv. 12) a podtitulem Na honbě za konvoji ve středním Atlantiku:
Ne, nikdo nevěděl, kdo se zpěvem vlastně začal. Nejdříve jen tak někdo bzučel, pak bzučeli všichni a nakonec celá hlídka zpívala zamilovanou píseň: „U kasáren před velkou bránou stála lucerna a tam stojí ještě dnes… Kdyby se mi něco stalo, kdo bude s tebou stávat pod tou lucernou, Lili Marlén?“ Přiváben touto svou písní – má přece v kapse obrázek Lale Andersenové – přišel i vedoucí inženýr na můstek a i on teď zpívá svým jasným barytonem do noci. Nálada byla stále lepší. „Hrnek kávy pro Vůdcovu nejříznější hlídku!“ A tu vedle člunu náhle jako dvě torpéda zašustí tři stříbrné pruhy: delfíni ve hře lásky!

Opět vytvořím proluku a jen prozradím, že ve zbytku textu byste byli svědky sice záludného, ale současně prý naprosto regulérního potopení jednoho takzvaně „špinavého psa“, nijak se nebránícího a během pomyslné honičky nic netušícího parníku. A pak? Slavný návrat.
Velitel drží listiny o železných křížích, které si na této plavbě zasloužili. Tentokrát je jich mnoho, protože mnozí už mají nějakou tu úspěšnou plavbu za sebou.

Nu, a následovně byli pro změnu atakováni malí čtenáři svazečku Bitva o Thermopyly (Gerhard Ising, sv. 19):
A večer druhého dne dosáhla baterie Skoplje, hlavního města jižního Srbska, které svými četnými minarety připomínalo doby tureckého panství. Velká hejna kavek vyplašených výstřely poletovala sem a tam. Obyvatelstvo se skrylo do domů a jen tu a tam zahlédli vousatou tvář nějakého musulmana, jenž opatrně vykukoval ze dveří. „Hrome,“ prohlásil malý Roden, „vždyť to tu vypadá docela tak, jak to líčil Karel May.“ Jinými slovy (dodávám) oblíbený Vůdcův autor. „Ano, to máte zcela pravdu,“ podotkl poddůstojník Liebert. „Člověk by si opravdu mohl myslit, že je tu už v Asii.“
„Všechno však je ještě plné Srbů,“ řekl poručík Wald. „Při nejbližší dávce ran přeběhneme přes ulici a…“ Proskočme chutě smrští střel a radši zase až na konec sešitku, kde je Peter Roden pohřben. S ním ještě dva kamarádi od druhých děl. K ránu pak baterie dosáhla starého královského města Théb. Ještě jednou zde Britové nasadili Australce a Novozélanďany, ale sami už dávno uprchli k pobřeží… Řecký generál a starosta pak odevzdali německému vojsku i Athény a tím byla učiněna závěrečná čára pod osudnou kapitolou zdejších dějin. Město se vzdalo, bylo v německých rukou! Už zdaleka zářila Akropolis, jeho odvěký symbol. A tam také baterie zamířila.

Přinejmenším jedno nelze nepostřehnout. Ačkoli definitivní dějiny píší vždycky teprve vítězové, již průběžně se tutéž historii pokoušejí zaznamenávat ti prozatím vítězící.

The post Propaganda a ideologie nacistického Německa. Knihovna pro mládež z roku 1943 first appeared on Čítárny.