Za války byli do češtiny překládáni všelicí autoři a hotovým rájem demagogie se roku 1943 stala edice sešitů Knihovna pro mládež produkovaná nakladatelstvím Orbis (1921-1997), které téhož roku na trh uvedlo i kuriózní knížku Vladimíra Sacha Frantík, kladivo a spol. nebo docela hezkou Čemusovu prózu o elektřině plnou oživlých věcí a pojmenovanou Bratři Drátové.
V případě Knihovny pro mládež narazíte na dramatičtější názvy.
Upoutá kupř. titul Zákopníci ničí sovětské přísunové spoje (napsal W. Menningen, svazek 2) nebo i Boj o Krétu (E. E. Strassl, sv. 10) či sešit 38 mužů dobývá Vichy (Walter Henkels, sv. 13). Jen zdánlivě odtažitější, ale ve skutečnosti stejně propagandistický je Hrad mongolských lupičů (Hans E. Dettmann, sv. 14). A ve výčtu bychom mohli pokračovat.
Všechny tyto výtvory spojovala řada faktorů. Především to, že atakovaly čtrnáctidenně české děti, za další to, že je šlo pořídit za pouhé dvě koruny. A kromě toho redakce zinscenovala hlasování, během něhož se odpovídalo taky na následující otázky:
1. Které číslo Knihovny pro mládež se vám líbilo nejlépe?
2. Proč se vám líbilo nejlépe?
3. Které číslo se vám nejlépe líbilo jako druhé?
Vzadu na sešitech je tato militantní edice charakterizována jako „Knihovna pravdivých dobrodružství vojáků, námořníků, letců, cestovatelů i inženýrů-vynálezců na bojištích a ve všech zemích světa,“ ale možná mohli rovnou stručně napsat „na bojištích všech zemí světa“.
Tituly jako Po stopách šavlozubého tygra (18) či Hledáme naftu (11) nebo Tajemství zkumavek a křivulí (16) totiž v sérii zůstávají v totální menšině. A dokonce i jen přidružený článek na jedné z předsádek předkládá Galileův životopis pod charakteristickým titulem Galilei, vědec a bojovník.
Proti nepříteli do severských vod, jmenuje se jeden ze svazečků a ve své éře dosáhl minimálně čtyř vydání.
A právě když stojím u kantiny, abych si koupil několik cigaret, zmlkne náhle řízný pochod z tlampače. „Pozor, pozor! Anglická vláda porušila bezohledně neutralitu Norska tím, že položila v jeho výsostných vodách minové uzávěry.“ I samo toto hlášení působí jako bomba! Každému je nyní jasno, že Vůdce nenechá drzé porušení práva bez odpovědi. Jak to učiní, neví ještě nikdo, úmysly nepřítelovy jsou však nyní až příliš zřejmé. Pod pláštíkem pomoci Finsku chtějí nám Britové odříznout ze skandinávských zemí dovoz rudy, kterou nezbytně potřebujeme, a tak ohrozit nebezpečně Říši překvapivým náporem z boku. Hned jsme zapomněli na vycházku i na děvčata…
Přeskočme raději na konec: „Heil Hitler, mužové!“ pozdraví admirál vojáky – a jako z jedněch úst zahřmí odpověď: „Heil, pane admirále!“ A teď velitel promluví k posádkám: „Odvážným rozhodnutím nařídil Vůdce vyloďovací akci, která nemá v dějinách příkladu. Nepřítel měl absolutní vládu na moři, ale posádky našich lodí vykonaly i nejnemožnější, a to díky své odvaze a jediné a společné víře ve vítězství i ve svého Vůdce.“ A svůdce, dodá mnohý čtenář, tedy pokud jej zaskočí až nábožný charakter podobně oslavných tirád. Mnohému z námořníků pak připne admirál na prsa Železný kříž, a když koná prohlídku, září mu vstříc oči všech.
Není sporu, že mnohý tehdejší hoch sáhl i po takovémto sešitku, jakožto třeba i po dalším z titulů přizdobeném titulem Bouřlivák a Neptun (Herbert Sprang, sv. 12) a podtitulem Na honbě za konvoji ve středním Atlantiku:
Ne, nikdo nevěděl, kdo se zpěvem vlastně začal. Nejdříve jen tak někdo bzučel, pak bzučeli všichni a nakonec celá hlídka zpívala zamilovanou píseň: „U kasáren před velkou bránou stála lucerna a tam stojí ještě dnes… Kdyby se mi něco stalo, kdo bude s tebou stávat pod tou lucernou, Lili Marlén?“ Přiváben touto svou písní – má přece v kapse obrázek Lale Andersenové – přišel i vedoucí inženýr na můstek a i on teď zpívá svým jasným barytonem do noci. Nálada byla stále lepší. „Hrnek kávy pro Vůdcovu nejříznější hlídku!“ A tu vedle člunu náhle jako dvě torpéda zašustí tři stříbrné pruhy: delfíni ve hře lásky!
Opět vytvořím proluku a jen prozradím, že ve zbytku textu byste byli svědky sice záludného, ale současně prý naprosto regulérního potopení jednoho takzvaně „špinavého psa“, nijak se nebránícího a během pomyslné honičky nic netušícího parníku. A pak? Slavný návrat.
Velitel drží listiny o železných křížích, které si na této plavbě zasloužili. Tentokrát je jich mnoho, protože mnozí už mají nějakou tu úspěšnou plavbu za sebou.
Nu, a následovně byli pro změnu atakováni malí čtenáři svazečku Bitva o Thermopyly (Gerhard Ising, sv. 19):
A večer druhého dne dosáhla baterie Skoplje, hlavního města jižního Srbska, které svými četnými minarety připomínalo doby tureckého panství. Velká hejna kavek vyplašených výstřely poletovala sem a tam. Obyvatelstvo se skrylo do domů a jen tu a tam zahlédli vousatou tvář nějakého musulmana, jenž opatrně vykukoval ze dveří. „Hrome,“ prohlásil malý Roden, „vždyť to tu vypadá docela tak, jak to líčil Karel May.“ Jinými slovy (dodávám) oblíbený Vůdcův autor. „Ano, to máte zcela pravdu,“ podotkl poddůstojník Liebert. „Člověk by si opravdu mohl myslit, že je tu už v Asii.“
„Všechno však je ještě plné Srbů,“ řekl poručík Wald. „Při nejbližší dávce ran přeběhneme přes ulici a…“ Proskočme chutě smrští střel a radši zase až na konec sešitku, kde je Peter Roden pohřben. S ním ještě dva kamarádi od druhých děl. K ránu pak baterie dosáhla starého královského města Théb. Ještě jednou zde Britové nasadili Australce a Novozélanďany, ale sami už dávno uprchli k pobřeží… Řecký generál a starosta pak odevzdali německému vojsku i Athény a tím byla učiněna závěrečná čára pod osudnou kapitolou zdejších dějin. Město se vzdalo, bylo v německých rukou! Už zdaleka zářila Akropolis, jeho odvěký symbol. A tam také baterie zamířila.
Přinejmenším jedno nelze nepostřehnout. Ačkoli definitivní dějiny píší vždycky teprve vítězové, již průběžně se tutéž historii pokoušejí zaznamenávat ti prozatím vítězící.
