Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o zrůdné německé okupaci ČSR 1939–1945 v Brně

Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise. Mimořádná, možná schválně opomíjená kniha /1946/, popisující neobyčejnou dobu předválečnou a hlavně průběh a zrůdnosti okupace německými vojsky v Protektorátu Böhmen und Mähren v letech 1939 – 1945. Syrové svědectví o všedním životě za nacistické okupace v Brně.

To vše každodenním pohledem úplně obyčejných lidí. Fakta, která se nedočtete v žádném dějepise.

Kniha brněnského novináře Golombeka má nesporné literární i historické kvality.
Je velmi čtivá, místy až mrazivě popisuje realitu myšlení obyčejných lidí, jak vnímali, prožívali a trpěli v této neuvěřitelné hektické době. Líčí kořeny nenávisti, které vznikaly rozdělováním společnosti na ty správné, německé a ty špatné, odpadlíky Čechy.
To logicky vyústilo ve vystěhovaní velké části německých obyvatel do Německa po válce, protože se tak bezesporu předešlo dalším, krvavým střetům. Jizvy předválečné a válečné rozhodně nebyly zaceleny porážkou hitlerovského Německa. Vždyť zemřelo, bylo zavražděno na 360 tisíc Čechoslováků.

Čtivý Golombek jako skutečný novinář rozhodně nemoralizuje ani nehodnotí.
Je pozorovatel a zapisovatel, dává informace na misky vah a čtenář sám může posoudit míru zběsilosti, té či oné pravdy.
Ve své knize vzpomíná, jak v létě 1938 přijel do Holandska a všichni byli zděšeni jak ti barbarští Čechoslováci utlačují sudetské Němce a provokují Německo. Golombek je ujišťoval, že nic z toho Češi nedělají, právě naopak. Že je to čistá Goebbelsovská propagace. Nikdo mu neveřil.

B. Golombek spolu s E. Valentou popularizovali mimořádnou figuru českého cestovatelství Jana Eskymo Welzla.
Napsali o něm knihy: Třicet let na zlatém severu, 1930 / Po stopách polárních pokladů, 1930 / Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, 1932 / Ledové povídky Eskymo Welzla 1934
Objevují se dokonce v knize Karla Čapka, Válka s mloky v části Pan Golombek a Pan Valenta. Zde figurují jako reportéři a zpovídají kapitána van Tocha (Vantocha), který dokonce hovoří jazykem, jakým se vyjadřoval Jan Welzl.

Kniha Co nebude v dějepise vyšla i jako audiokniha, Velmi dobře načtená Stanislavem Oubramem!!!
Je lehce cenzurovaná především v pojmech jako jsou Němci versus nacisti etc. Což je už dnes taková mediální tradice přepisování historie v rámci tzv. politické korektnosti.

Zážitky a svědectví ze života za okupace popsal Golombek v reportážích Co nebude v dějepise (1945), ve stejném roce vyšla příručka Válka v datech.

Výpisky z knihy: Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise:

Potácíme se jako zbaveni rozumu. Jsme utýráni, propadáme chvílemi beznaději, ale zase se v nás probouzí vzdor, proklínáme Němce a utěšujeme se jednou a jedinou věcí.
Že jim to všechno odplatíme, že je za to potrestáme, že na tohle nikdy nezapomeneme, že na to nezapomenou naše děti ani naše vnukové, že o tom budeme vždycky a všude vypravovat.
Že nikdy nedopustíme, aby se Němci někdy za našeho života mohli postavit mezi ostatní slušné lidi.
Slibujeme si, že své životy zasvětíme tomu, aby to, co bylo na nás spácháno, zůstalo dobře vryto v každé paměti…
xxx

“Pane, kdybyste viděl, jak gestapáci pod paží vlečou to děvče, kdybyste viděl její znetvořený obličej, kdybyste viděl, jak ji vážou, a všecko proto, že její otec jednal jako Čech, nepodal byste už nikdy žádnému Němci ruku a váš syn by ji také nepodal, váš vnuk, váš pravnuk.
xxx

Následkem těchto „nepokojů“ a toho, že si „české obyvatelstvo“ nepřeje setkávat se s židy, byla ustanovena doba, kdy smějí židé nakupovat, a byly určeny podniky, které byly ryze židovské. Mezi těmito podniky byla v Brně také kavárna Esplanade.

Jednoho dopoledne v té době jsem se setkal s holandským žurnalistou, který měl na mne doporučení od mých holandských přátel. Chvíli jsem s ním mluvil, ptal se mne na poměry u nás, chtěl, abych mu všechno upřímně řekl. Pravil jsem mu, že ovšem může všechno sám vidět, jestli vidět chce, zatím že se ještě nic neděje, zatím že se jenom kradou naše veliké podniky, a to že na ulicích vidět není a v novinách že se o tom nepíše.
Vykládal jsem mu, že český národ ani netuší, jak je každý den zabavován ohromný majetek. A potom jsem mu líčil, jak Němci lačně vyprázdňovali vojenská skladiště a jak nakládali znamenité pistole vidlemi na nákladní auta a jak ještě dosud nestačili vybrat ze skladiště všechny ty ohromné zásoby, co měla naše velmocenská armáda. Vykládal jsem mu o celých jezerech benzínu, kterým byl podpořen válečný potenciál Německa, a o tancích, které byly poslány do Itálie patrně jako podíl na kořisti, které jim připadlo jako výpalné za mlčení ve věci rakouské.
Tak jsme spolu hovořili, když jsem dostal telefonickou zprávu, že se něco děje u kavárny Esplanade.

„Pojďte rychle se mnou,“ pravil jsem Holanďanovi, „něco uvidíte!“

Nebyl by to novinář, aby na sebe rychle nehodil lehký cestovní plášť a neuháněl se mnou. Od vchodu do kavárny daleko na ulici směrem k divadlu byl špalír Němců. Byli tam slušně oblečeni lidé, páni, mohli to být advokáti, majitelé domů, mohli tam být zámožní živnostníci a byly také mezi nimi jejich ženy – Němkyně, které se tehdy ještě nijak přepychově nešatily.

Nebyla tam žádná lůza. Slušní byrgči, lidé, kterým byste každému byli dovolili za normálních okolností, aby si přisedli k vašemu stolu, kterým byste druhdy dali klidně připálit cigaretu anebo byste jim byli ochotně ukázali cestu, kdyby se na ni byli ptali. Opakuji znovu vysloveně: nebyl mezi nimi ani jediný člověk, na němž bychom byli viděli, že je lotr.
Všichni měli hákové kříže na kabátech a všichni byli v tak veselé náladě, jako by byli očekávali nějakého svého předáka, který má výjimečný smysl pro smích a pro humor.
Někteří ti lidé ve špalíru se tak smáli, že při tom až kroutili rameny a chytali své ženy za paže, aby neupadli, když se tak prohýbali. Byla tu zřejmě náramná legrace.

„Podívejte se,“ řekl jsem holandskému kolegovi, který nic netušil, „podívejte se na Němce, když se baví a jsou veselí. Uvidí se to málo kdy! A dejte dobrý pozor, co je přivedlo do té dobré míry!“

V té chvíli vyběhl z kavárny starší šedovlasý žid. Měl růžovou košili, byl bez kabátu, za ním vlály bílé šle, kalhoty měl vpředu rozepnuté a držel je sevřenou rukou, aby nespadly. Když vyběhl, propukl špalír v jásot, a ti lidé, na pohled zcela slušní, zcela civilizovaní, se kterými byste za normálních dob byli bez ostychu mluvili, se rozpřahovali a dávali tomu starému muži celou silou pěstmi nebo dlaněmi mohutné zátylce anebo ho kopali. Běžel tou ulicí a se všech stran se sypaly na něho rány. Nehlesl, ale najednou se svalil. Nevydal hlásky a byl mrtvý!
Ale ku podivu! Nablízku stála záchranná stanice a čeští strážníci, kteří na to všechno museli bezmocně hledět, mohli zařídit jenom tolik, že ten člověk byl rychle odvezen.

Byl jsem neobyčejně pohnut. Neviděl jsem dosud, ačkoli jsem zažil mnoho, neviděl jsem do té chvíle zabít člověka jaksi tak veřejně a z jakéhosi žertování.
Počítal jsem, že se rozveselení Němci nyní stydlivě rozejdou. Ale naopak.
Vytáhli si nového žida.