Vánoce. Období, které se vždy oslavovalo jako jedno z nejdůležitějších období v roce. Doba zimního slunovratu znamenala naději, že slunce a s ním i podmínky pro život se vrací. Lidi v ten čas znovu propojuje víra v dobrou úrodu na polích i v sadech, naději, že louky budou plné dobré pastvy pro všechna zvířata.
Drobné dárky v ten čas byly původně určeny k usmíření sil, které mohly negativně ovlivnit úrodu na polích a stromech, čistotu studánek a studní, zdraví dobytka apod. Tedy všechno, co člověk potřeboval k harmonickému životu v přírodě a vlastnímu přežití.

Co lidská paměť pamatuje, bylo to období, kdy lidé věřili, že se v noci z 21. na 22. prosince opět zrodí bůh Slunce.
Slunovrat oslavovali půstem, nočním bděním a nejrůznějšími obřady, které měly usmířit bohy, zajistit bohatou úrodu a mírové soužití bez válek.
Západ slunce v tento den nebyl jen koncem dne, ale i začátkem nového cyklu, kdy se slunce znovu narodí a přinese světlo do temného období zimy.

Podle staroslovanské mytologie je zimní slunovrat chvíle, kdy slunce sestoupí na nejnižší bod oblohy a den je nejkratší v celém roce, proto se nazývá Kračunem.
A právě v okamžiku, kdy Slunce na kračun zapadá, umírá Dažbog, syn Svarogův. Nastávají noci, vládne tma svoji největší mocí. Zima vítězí nad létem, nastává doba odpočinku, vláda Morany. Ale nic v přírodě se nikdy nezastaví, tuto noc zplodí Svarog, bůh ohně, svého syna, boha Slunce Dažboga, znovu.

A při ranním rozbřesku spatří svět opět Božice, nově zrozeného Dažboga.
Je to důkaz, že po zimě přijde opět jaro, že po době strádání příjde opět doba hojnosti. Dažbog Svarožic je zatím slabý a vláda zimy trvá dál, ale nebude to již dlouho a Svarožic v podobě mladíka Jarovíta svrhne na počátku jara Moranu a její krutovládu.
Dažbog, bůh Slunce, nám dává to, co potřebujeme k životu, jeho darem je teplo a světlo a také radost, kterou nám působí dotek jeho paprsků. Jenom díky němu může uzrát úroda a plně si zasluhuje naši úctu.

Počátek vánoc v upadajícím Římě.
Křesťani si od počátku zvolili šikovné Public relations pro své vidění světa a jeho stvoření. Na původní tzv. pohanské svátky naroubovali svátky svoje a patřičně k tomu upravovali i své legendy v Bibli.
V Římě se od roku 275, na příkaz císaře Aureliána, slavil svátek Narození Slunce. Někdy po roce 300 n.l. ale sílící křesťanská církev převedla pohanský svátek na tradiční svátek oslavy Ježíšova narození, 25. prosince. V knize Johna Williama, History of the Intellectual Development of Europe se píše: 

“Vy slavíte vznešené svátky pohanů… a co do způsobu, ty jste si přisvojili beze změn. Ničím se nelišíte od pohanů, jen že máte oddělené od nich své shromáždění.”

První historickou zmínku o oficiálních vánočních oslavách křesťanských máme v kalendáři Řeka Furia Dionysia Philocala z roku 354.
V pátém století byl tzv. Boží Hod už významným svátkem, dokonce jím začínal liturgický rok a v roce 529 císař Justinián zakázal v tento den pracovat. Koncil v Agde roku 506 nařídil křesťanům, aby v v tento den chodili k svatému přijímání. Koncil v Tours roku 567 pak ustanovil dvanáctidenní sváteční období od Božího Hodu do Tří králů.

Tento křesťanský svátek byl postupně projektován do všech křesťanských církví v Evropě.
Ale v 16. století, době počátků reformací církve, byla na mnoha místech Evropy nejen zrušena mše svatá, ale omezily se i vánoční svátky.
Ve Skotsku dokonce byly od roku 1583 zákonem zakázány a v Anglii přišel zákaz v roce 1647 po odhlasování anglickým parlamentem. V ten čas chodily po ulicích měst hlídky, které kontrolovaly nařízení.

Ve střední Evropě se po nesmírně tragickém období třicetiletých válek vrací násilnou cestou katolická církev k moci a s ní i mše svatá a Vánoce.
Protestanti byli ve jménu “pravdivější” církve vyhošťování ze země nebo zabíjeni. Ale jako vždy v historii, ne všechno je v životě lidském tragické, a tak křesťanské obyčeje měly mezi normálními lidmi svoje kouzlo. Už v 16. století se Vánocům mezi českým obyvatelstvem říkalo Kristmen nebo ve Slezsku Kristinde, což byla vlastně zkomolenina od Kristkind (Kristovo dítě), jeden čas se jim na Moravě říkalo Štědroň a teprve mnohem později přichází Ježíšek, kterému se také někde moc krásně říkali Paňátko, což bylo odvozeno od syna panny.

Od 16 století se objevují zmínky o stavění Betlému.
Betlém si lidé stavěli především doma a od roku 1562 i v kostelech. Tehdy Jezuité postavili poprvé Betlém v pražském kostele a to v životní velikosti.
V hebrejštině slovo bét lechem znamená dům chleba, ale také dům (boha) Lachama. Od nepaměti se tak jmenovala malá judská vesnice ležící necelých 12 km od města Jeruzaléma. Narodili se v ní podle pověsti starozákonní král David a Ježíš Kristus.

V České republice patří mezi nejznámější vyřezávaný a pohyblivý Třebechovický betlém, který byl vytvořen na přelomu 19. a 20. století.

Krýzovy jesličky – největší lidový mechanický betlém na světě,
který je zapsán v Guinessově knize rekordů, patří k nejnavštěvovanějším expozicím muzea v Jindřichově Hradci. Velkolepý betlém, který jeho tvůrce, jindřichohradecký punčochářský mistr Tomáš Krýza, vytvářel více než šedesát let. Jesličky obsahují 1398 figurek lidí a zvířat, z nichž se 133 pohybuje. Figurky jsou vyrobeny z kašírovací hmoty a ze dřeva. Původní mechanismus, který byl zpočátku poháněn ručně, rozvádí pohyb z jediného elektromotoru.

Ale možná taky nevíte, že některé zvyky kolem Vánoc vlastně ani nejsou v pravém slova smyslu lidové.
Tak třeba současnou podobu červenobílého Santa Klause vymyslela reklamní agentura pro Coca.Colu. Santa Klaus, jako reklamní figura, spatřila světlo světa kolem roku 1920. Je ale pravdou, že už před rokem 1890 se v amerických časopisech objevovala kreslená postava dost podobná dnešnímu Santovi.

Tradice zdobení stromečku je zase jen obyčejný měšťanský zvyk, který u nás začal někdy v 18. století.
Jenže tehdy se stromečky zavěšovaly ke stropu za špičku a buď se nezdobily vůbec nebo jen velmi málo. Tento zvyk je zapsán v brémské kronice z roku 1570.
V Čechách byl vztyčen vánoční strom v roce 1812, zřejmě na Libeňském zámečku, kde jej nechal postavit tehdejší ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich.
První inzerát na vánoční stromek se objevil v českých novinách kolem roku 1843 a na Moravu dorazil tento morbidní zvyk řezat mladé stromky až počátkem 20. století, kdy se velmi rozšířil.

Takto byl Mikuláš (Christmas Father) prezentován v 19. století. Podoba s Coca-colovským Santou je víc než zřejmá.

Příchod neboli Advent
Adventní období začínalo adventní nedělí, která připadala na den mezi 27. listopadem a 3. prosincem, a bylo obdobím velmi slavnostním.
Při ranní bohoslužbě se čte Kniha Izajáše s proroctvími o Kristově narození a je doporučen půst. Sňatky byly zakázány, stejně jako při postu.

Vánoce jsou pro věřící poslední ze tří velkých svátků v roce (s Velikonocemi a Letnicemi).
Sloužily se tři mše, počínaje půlnocí, a kostely mohly být ozdobeny cesmínou a břečťanem nebo svíčkami navíc.
Tři dny po Vánocích (den svatého Štěpána, svatého Jana Evangelisty a svatých neviňátek) byly také hlavními svátky.
Bohaté domácnosti období mezi Vánocemi a Zjevením Páně (6. ledna) braly jako svátek a dárky si vyměňovaly 1. ledna, na Nový rok, spíše než o Vánocích.

Vánoce a nákupní horečka novodobých odpustků
V současnosti se svátek zdařile přetavil do tradice viditelně přihlouplého konzumu, imbecilních úsměvů, kýčovitých barevných světýlek. Nakupování dárků připomíná hysterické skupování odpustků ve středověku, jako bychom si drahými dárky a tunami jídla i pití zbavovali zodpovědnosti za vlastní hříchy.

Ronald Hutton ve své knize o britských rituálech během roku “The Stations of the Sun” (1996), píše:
“Bědovat, že jsou Vánoce příliš komerční, to je už také tradice.”

Jenže hystrická vánoční tradice se táhne víc jak sto let.
Už v roce 1897 si George Bernard Shaw stěžoval, že vánoční oslavování vnucují obchodníci a novináři “neochotnému a znechucenému národu”.

Zapomněli jsme totiž příliš rychle na hlavní odkaz zimního slunovratu, který byl, a doufám, že pro mnoho lidí stále je, poselstvím a symbolem pokračující přátelské pospolitosti pro další období.

Poznámka: Všechny ilustrace kromě poslední jsou dílem Josefa Lady.

The post Vánoce, tradiční zimní slunovrat Kračun 21.12. Historie křesťanského svátku, jak ho určitě neznáte first appeared on Čítárny.

Za času prodlužujících se nocí, když se listy stromů zbarvují podzimními barvami, se mnoho světových měst připravuje na svátek plný temné a děsivé symboliky. Z výkladních skříní obchodů nás pozorují duchové, kostry, čarodějnice, noční tvorové jako kočky a netopýři, tváře monster… Velká část toho všeho je komerce.

Nelze však popřít, že atmosféra tohoto svátku má stále hluboký vliv na lidskou mysl. Upozorňují nás na to spontánní výtržnosti při Halloweenových průvodech, tvořivé zpracování témat týkajících se smrti, i všeobecná vlna škodolibosti a zlomyslnosti. Všechny tyto zvyky jsou odrazem víry a rituálů keltských populací Evropy, pro které byl tento svátek hlavní obrátkou v běhu času.

Nejstarší záznam, který se o slavnosti Samainu dochoval z keltského světa, se nachází v Kalendáři z Coligny.
Jedná se o keltský lunární kalendář vyrytý na bronzových tabulkách, který byl před sto lety objeven ve východní Francii.
Je datován do 1.století po Kristu. Byl napsán latinkou a nalezen spolu se sochou v římském stylu (podle některých jde o Apollona, podle jiných o Marta), avšak použitý jazyk je galský a vlastní systém datování se málo podobá římským modelům. Zdá se tedy, že jde o pozůstatek dávných tradic, udržovaný místními kněžími. Nebudeme se zde pouštět do detailní diskuse o tomto kalendáři.

Pro naše účely postačí ukázat, že rok se zde dělí na dvanáct měsíců, které se řadí do dvou skupin. Jednu z nich uvádí měsíc, označený SAMON (zkratka ze Samonios) a druhou měsíc GIAMON (Giamonios).
Jména těchto měsíců se jasně vztahují k výrazům samos (léto) a giamos (zima) – srovnej gaelské výrazy samh(radh) a geamh(radh) a velšské haf a gaeaf. Datum SAMON-XVII je označeno jako TRINVX SAMO SINDIV, což lze snadno interpretovat jako zkratku z Trinouxtion Samonii sindiu (dnes je čas třech nocí Samoniu).
Jedná se o jedno z velmi mála dat v kalendáři, kterému je dáno specifické jméno, což dokládá jeho důležitost jako svátku. Vzhledem k tomu, že z výrazu Samoni- zjevně pochází současný výraz Samhain, je logické spojit Trinouxtion Samonii se slavností, která je v keltském rituálním roce dosud jednou z nejdůležitějších.

Měli bychom si však uvědomit, že nemáme žádné nezvratné důkazy ohledně umístění svátku v našem současném kalendáři, protože Kalendář z Coligny neudává žádný vztah keltských měsíců k římským.
Badatelé proto k tomuto problému zaujímají různá stanoviska. Nejvíce samozřejmě zaráží skutečnost, že se slovo Samon- vztahuje k létu, takže by logicky měl takový měsíc uvádět letní polovinu roku. Mnoho dřívějších interpretací Kalendáře z Coligny se také tohoto vysvětlení drželo. Ale v živé keltské tradici je slavnost Samainu (nehledě k názvu) začátkem zimy. Ačkoli se jistě nedá vyloučit, že druidové mimo Británii používali zcela jinou terminologii, mnoho badatelů dnes přijalo autoritu živé tradice a umisťuje Samonios na přelom října a listopadu.

Co ale tedy jméno slavnosti Samain znamená? Zde opět existují protichůdná vysvětlení.
Podle tradiční interpretace, poprvé uváděné ve středověkých glosářích a dosud běžné mezi lidmi hovořícími keltskými jazyky, je Samain kombinací samh (léto) a fuin (závěr, konec), znamená tedy “konec léta”. Jedná se pouze o lidovou etymologii, protože víme, že rannější forma slova (Samoni-) měla jinou strukturu, ale důležitost tohoto vysvětlení v živé tradici nesmíme brát na lehkou váhu.
Přesto, že filologové nebyli schopni najít vhodné indoevropské vysvětlení koncovky -oni, která by měla znamenat “konec něčeho” (tato koncovka se ostatně vyskytuje v alespoň třech dalších měsících na tabulkách z Coligny), nic to samo o sobě neznamená. Ve starokeltštině je dost dalších koncovek, které vzdorují snadnému indoevropskému vysvětlení, i když jejich význam je jasný. Měli bychom si pamatovat, že v rituálním kontextu keltského roku se Samain spojuje s “koncem, pohřbením” léta, světlé poloviny roku.

V současných keltských jazycích se slavnost jmenuje Samhain (irsky), Samhuinn (ve skotské gaelštině) a Sauin (v manxštině). Pro oslavu je prvořadá noc, kterou svátek začíná: irsky Oíche Shamhna, gaelsky Oidhche Shamhna, manxky Oie Houney. V brytonských jazycích se slavnost jmenuje “první den zimy” (velšsky Calan Gaeaf, bretoňsky Kala-Goaňv, kornsky Kalann Gwav). Jde o výpůjčku latinského calenda, výrazu pro první den v měsíci. Zvyky spojené s tímto svátkem se však neliší od gaelských zvyků. Zjišťujeme, že theologie Samainu byla všekeltská.

Způsob, jakým Kalendář z Coligny dělí rok na dvě poloviny, letní a zimní, se dosud silně odráží v keltských lidových zvycích.
Zde roční cyklus pozůstává ze dvou částí:
Tmavé poloviny, která začíná Samainem (1. listopad),
Světlé poloviny, začínající Beltainem (1. květen), což je zrcadlový odrazu období Samain.
Rituály okolo Samainu a Beltainu se vzájemně podobají; je jasné, že obě slavnosti jsou spolu propojeny, ale týkají se protichůdných energií, působících v běhu roku.
To, co je zjevné a aktivní v jedné, je skryté a zakonservované v druhé – a naopak. Výrazem této skutečnosti je názor, že zmizí-li něco z tohoto světa, ihned se to objeví v Jiném světě; proto existuje dokonce mínění, že “letní” jméno Samainu původně označovalo začátek léta v Jiném světě! V každém případě je jisté, že Samain otvíral jeden typ ročního cyklu a Beltain zase druhý, takže obě slavnosti je možné pokládat za určitý “Nový rok”.

Ve starém Irsku zahajoval ve své domácnosti (a symbolicky v celém Irsku) Nejvyšší král nový rok na Samain známým rituálem v Taře, ale v blízkém Uisneachu (posvátném centru vedeném druidy v doplňujícím protikladu k Taře) začínal hlavní rituální cyklus na Beltain.
V obou případech byly uhašeny a opět zapáleny posvátné ohně, ačkoli k tomu v případě Samainu docházelo při západu Slunce, a v den Beltainu zase při jeho východu. Beltain byl obdobím otvírání a expanse, Samain dobou shromažďování a zavírání. Pro chovatele dobytka, jako byli Keltové, to bylo zvláště vyjádřeno vypouštěním dobytka na pastvu do kopců na Beltain a jejich Samainovým návratem do bezpečí.

Který z těchto dvou svátků (Samain a Beltain) bychom tedy měli prvořadě pokládat za “Keltský Nový rok”?
Ačkoli oba se váží k počátku cyklu, Samain jej otvírá ve tmách, a není pochyb o tom, že tma měla v keltské tradici přednost.
Julius Caesar se ve svém díle De Bello Gallico (O Válce Galské) zmiňuje o tom, že Keltové začínali své denní cykly západem Slunce (“spatia omnis temporis non numero dierum, sed noctium finiunt; dies natales et mensum et annorum initia sic obseruant, ut noctem dies subsequatur” – udávají všechen čas nikoli počtem dní, ale počtem nocí; oslavují narozeniny a počátky měsíců a roků tak, že den následuje noc).
Potvrzují to i pozdější keltské zvyky. Tma předchází světlu, protože život se objevuje v temnotách dělohy; všechny věci vznikají z plodného chaosu, ukrytého před racionální myslí. Proto začíná rok tmavou polovinou, ale je těhotný světlou polovinou – tak jako semena leží pod zemí ve stavu zdánlivé smrti, ačkoli síly růstu již neviditelně pracují v Jiném světě. Okamžik smrti – přechod do skryté temnoty – je současně prvním krokem obnovy života.
Dokonce i staré orloje začínaly den první hodinou po západu slunce.

Tato souvislost smrti s plodností představovala theologický základ řady slavností u příležitosti zakončení sklizně, prováděných mnohými kulturami v celé Eurasii.
Tyto svátky (například rituály Dědů, t.j. předků ve slovanských zemích nebo slavnost Vetrarkvoeld ve Skandinávii) podobně jako Samain spojovaly úspěšné znovuzahájení zemědělského cyklu po přechodu období zdánlivé zimní “smrti” s usmiřováním mrtvých předků. Mrtví odešli od společenských zájmů tohoto světa do prvotního chaosu Jiného světa, odkud pochází veškerá plodivá síla, ale příbuzenskými pouty jsou stále spojeni s živými. Lidé doufali, že pokud právě tehdy, když se přírodní cyklus zdá procházet svým vlastním okamžikem smrti budou tato pouta upevněna, společnost živých bude schopna lépe využívat energie vzrůstu, vedoucí ze smrti zpátky do života. Mrtví předkové byli spojenci kmene v Jiném světě. Zajišťovali, že tvořivé síly hluboko v Zemi budou usměrněny tak, aby sloužily zájmům lidské společnosti. Keltským způsobem řečeno, byli polidšťujícím faktorem v říši Fomorů.

Ať již byla přesná data slavností slizně a uctění mrtvých v různých oblastech jakákoli (a ovlivněná specifickými prvky), sjednocující vliv křesťanské církve v devátém a desátém století vedl ke koncentraci těchto rituálů na dny 1. a 2. listopadu.
První datum odpovídá svátku Všech svatých, kdy byli duchovně nejsilnější mrtví z křesťanského společenství (tedy svatí) vzýváni, aby posílili žijící komunitu – což bylo zcela konsistentní s předkřesťanským myšlením.
Druhé datum (Všech duší, dušičky) bylo přidáno jako benedyktýnské rozvinutí této koncepce kolem roku 988.

Tím svátek začal zahrnovat všechny mrtvé z dané komunity. Pod pláštíkem křesťanských obřadů však byly zachovávány starší typy uctívání předků. Většina tradičních keltských společností udržuje určité celoroční sepjetí se svými mrtvými, kteří se “účastní” všech důležitých událostí v rodině, jako narození, svateb, nebo pohřbů. V oblastech irského Gaeltacht stále není v domácnosti výjimkou seomra thiar (západní místnost), část domu (nebo často jen kout nebo přístěnek), zasvěcená mrtvým předkům. Předměty, které připomínají mrtvé příbuzné (jako staré fotografie, dýmky, šperky atd.) se umisťují na poličku, a člověk, který nad nimi přemítá, stojí tváří k zapadajícímu Slunci a nekonečnosti Atlantiku, ve směru, kudy mrtví odcházejí do Jiného světa. Samainové rituály však zahrnovaly ještě intensivnější spojení s mrtvými. Bylo k tomu použito způsobu, který v keltské tradici sjednocoval společnost posvátnými a trvalými pouty: společné hostiny. Sdílení potravy ve svátečním kontextu (“viditelně před bohy a smrtelníky”) svázalo všechny zúčastněné společnou odpovědností. To, že na tuto hostinu byli pozváni rovněž mrtví, vedlo živé k paměti a uctívání předků, zatímco mrtví byli vedeni k zájmu o blahobyt svých živých příbuzných.

Na Samain, v okamžiku smrti roku, se tento svět a Jiný svět stávají sobě rovnými, odstraňují se všechny hranice, mezi živými a mrtvými neexistují žádné přehrady, takže se všichni mohou setkat při rituální hostině.
Jednotlivé keltské společnosti si uchovaly bohatství různých zvyklostí, které se vztahují ke skutečnému způsobu slavení Samainu. V současných městských zvycích se dosud dají vysledovat některé tyto prvky, jako například Halloweenové večírky.

Většina těchto zvyků spadá do dvou typů:

V prvním typu je část jídla dána stranou pro mrtvé.
Ti měli být přítomni jako neviditelné bytosti; jejich příchod do domu usnadňovalo odemčení dveří a oken. Někdy byl pro mrtvé reservován zvláštní druh jídla (obvykle nějaký typ koláčů), jindy pro ně byla odebrána porce stejného jídla, jako jedli živí.
Klasický příklad tohoto vzorce (vyskytujícího se rovněž v Irsku a Skotsku) je boued an Anaon (jídlo mrtvých) v Bretani. Anaon (toto slovo se zdá odpovídat výrazu Annwn, označujícímu velšský Jiný svět, a zcela jistě je předkřesťanské) jsou duše předků, za které se slouží zádušní mše. Hladovějí po výživě ze světa žijících; proto je jim dána stranou spousta jídla, které musí zůstat nedotčeno živou rukou po celou dobu rituálního období. I kdyby měl člověk sebevětší hlad, jíst jídlo mrtvých by byla strašlivá svatokrádež: po smrti by se stal hladovějícím duchem a nemohl by s ostatními sdílet Samainovou hostinu. Vpodstatě to byl obzvlášť děsivý způsob exkomunikace.

Druhý typ Samainových zvyklostí naopak předpokládal požití obětovaného pokrmu členy společnosti, čímž zesílily sociální vazby.
Klasickým příkladem je velšský zvyk cennad y meirw (zastupitelstvo mrtvých), ale podobné zvyklosti byly rozšířeny po celém keltském světě. V tomto případě uspořádají majetnější členové komunity pro své domácnosti bohatou hostinu. Chudší lidé pak převezmou kolektivní identitu mrtvých předků, chodí od dveří ke dveřím a všude dostávají oběti jménem předků. V každém domě jim dají porci jídla, reservovaného pro předky. Původně byli tito cenhadon maskováni, aby se zrušila jejich světská role a aby mohli přesvědčivěji představovat mrtvé.
Byla-li jim z jakéhokoli důvodu odmítnuta potrava, šlo o akt neúcty k předkům, jehož odplatou bylo zničení majetku. Tato odveta nebyla vzhledem k posvátnosti rituálního období trestána. Zde můžeme vidět jeden z pramenů našich současných Halloweenových zvyků, ačkoli dnes již z valné části ztratil své morální dimense.

Obecní hostina samozřejmě zahrnuje víc věcí než jen jídlo. Mrtvé nestačí nakrmit, musí být také baveni. Hry a zábavy spojené se Samainem se v různých komunitách liší, ale mají jistá společná témata.
Zatímco mladí se účastní ritualisovaných her, starší si povídají, procházejí všechny pamětihodné události minulého roku, aby se s nimi mohli seznámit mrtví. Tak budou mít dále zájem o záležitosti živých. Vlastní hry mají často spojitost s mythologií smrti a života po ní. Mnoho z nich zahrnuje použití jablek – samozřejmě i proto, že jablka jsou sklízena jako jedna z posledních a jsou tady snadno dostupná, ale také díky roli, kterou hrají ve víře.
V Irské tradici je místo v Jiném světě, kde se mrtví shromažďují na hostině, zváno Eamhain Abhlach (jabloňový ráj). Jeho velšským ekvivalentem je Afallon.
Součástí některých skotských her je zkouška ohněm a vodou, hlavními prvky, z nichž je stvořen svět. Zkoušku vodou představuje bobbing for apples, a zkouška ohněm zahrnuje ukousnutí z jablka, zavěšeného na větvičce spolu se zapálenou svící.
Zdá se, že to má vztah k mýtům o zkouškách, očekávajících mrtvé na cestě do Jiného světa. Z těchto mýtů se bohužel dochovaly jen zlomky, nicméně základní představa cesty a zkoušek je dobře známa. Dalším způsobem, jak utvrdit solidaritu živých s mrtvými a sjednotit obrodné síly z Jiného světa s vezdejšími potřebami, bylo sdílení zkušeností a zážitků s mrtvými.

Zatímco se mrtví přibližovali živým díky formálnímu sdílení potravy, musely být další oběti přinešeny duchům Země, aby se jim lidé odvděčili za spolupráci při sklizni a doplnili jejich tvůrčí energii během přípravy na vstup do dalšího cyklu.
Samainem oficiálně končilo “příměří”, které začínalo Lugnasadem, a plody země (především plané) nesměly být dále beztrestně sklízeny. Donedávna byly děti v keltských komunitách napomínány, aby nejedly pozdní plody (zvláště bobuloviny, dozrávající na keřích podél cest), protože nyní způsobily “víly” nebo “ďábel”, že je jejich požití nebezpečné. Síly Fomorské říše teď mají nárok na dar krve, obnovující život – způsobili růst úrody, nechali ji sklidit a umožnili tak lidské společnosti přežít.

Samain byl obdobím, kdy šel na jatka přebytečný dobytek, který lidé nechtěli pěstovat přes zimu. V historických dobách se dobytek zabíjel 11. listopadu na svatého Martina, jistě i kvůli tomu, že jméno svatého připomínalo gaelské slovo mart (dobytek označený na jatka). Ještě ve 30. letech minulého století, když Amhlaoibh Ó Súilleabháin ve svém známém deníku rozebíral některé zvyklosti, chápali lidé tuto událost jako rituální “prolití krve”. Podle jiných zdrojů byly dokonce ve stejné době přinášeny krvavé oběti v domácnostech, aby byl dům ochráněn před zlým působením “víl”. Obětovanou krví byly postříkány všechny kouty místností.

Stejně jako obnovení společenských pout s mrtvými, tak i nasycení duchů Země byly rituální prostředky, zajišťující bezpečnou budoucnost. Byl-li Samain (jakož i fenomén smrti, který byl oslavován) zřejmým koncem cyklu, byl ještě důležitějším začátkem cyklu nového.
Vše nové vychází z chaotické svobody a vitality Jiného světa, a proto mohl být nový cyklus uveden pouze po rozvolnění všech struktur cyklu starého – právě tak jako okamžik smrti rozpouští naši identitu v tomto světě a umožňuje čerstvé energii Jiného světa vést nás k novému životu.

Znamenalo to, stejně jako v případě podobných obnovných slavností v mnoha jiných kulturách, že byly během oslav podněcovány jisté typy nesprávného společenského chování.
Podporovaly totiž obnovný vliv Jiného světa v tom okamžiku ročního cyklu, kdy to bylo nejvhodnější.
Docházelo hlavně k porušování zvyklostí, týkajících se pouze kulturních hodnot: zvyků spojených se zařazením na sociálním žebříčku nebo s příslušností k určitému pohlaví. Starším nebo výše postaveným členům společnosti mohla být projevována neúcta.
Jedním z nejrozšířenějších a oblíbených způsobů, vyjadřujících rozklad společenských kategorií, bylo oblékání šatů druhého pohlaví. V některých oblastech Walesu se skupinám mladíků oblečených do ženského kroje říkalo gwrachod (babizny, čarodějnice). Procházeli na Calan Gaeaf krajem a věnovali se všemožným zlomyslnostem.

Výtržnosti však byly samozřejmě jen předehrou návratu k pořádku v posílené formě.
Struktury, které byly zrušeny, se musely opět obnovit, aby mohla z Jiného světa požadovanými směry proudit nová energie. Jednotlivé místní komunity tanto rituál prováděli různými metodami (často zhašením a opětovným zapálením ohňů v domácnosti). Propracovanější rituály, prováděné jménem celé společnosti, používali náboženští specialisté v posvátných centrech.
V předkřesťanském Irsku představoval znovustvoření světa Samainový rituál z Tary, ve kterém hrál hlavní roli nositele společenského pořádku Nejvyšší král. Pozdější irský text Suidigud Tellaig Temra (Uspořádání domácnosti v Taře) popisuje základy tohoto rituálu a vysvětluje mythologicky jeho symboliku (nehledě k poněkud pokřesťanštěnému pozadí věci).

Další vysvětlení některých prvků rituálu nám podává Geoffrey Keating, který se v 17. století věnoval zpracování irských tradic.
Na Taru se v této ceremonii pohlíželo jako na čtyřúhelník, protože sama Země (jako rituální entita) byla pokládána za čtverec. Každý ze směrů byl spojován s jednou ze tří funkčních skupin společnosti (a s jim příslušejícími vládnoucími božstvy).
Jih byl specificky zasvěcen silám Země a Bohyni, která poskytovala energii k provádění sociálních funkcí. Nejvyšší král zaujmul místo ve středu rituálního prostoru. Kolem něj se podle přísných předpisů, týkajících se jejich sociálního zařazení, shromáždili zástupci čtyř částí země. Za novoročního úsvitu tak magické srdce Irska obsahovalo miniaturní model celého společenského řádu v zemi, a když probíhala slavnostní hostina, na které byla upevněna všechna sociální pouta, měly z rituálu prospěch všechny části země.
Skutečný počátek nového cyklu byl oznámen zapálením ohně. Nestalo se tak ale v Taře, ale v Tlachtě, což v centrální říši Nejvyššího krále symbolisovalo jižní Munster.
Tam zemřela Tlachtga, dcera mythického druida Mug Ruitha, poté, co byla znásilněna “syny Šimona Kouzelníka”, toužícími získat vědění a schopnosti zděděné od jejího otce. Před smrtí porodila třem různým otcům tři syny. Ačkoli se tento mýthus skrývá v modernějším nánosu, stále můžeme rozpoznat Bohyni země a její tři manžely (po jednom z každé funkční skupiny). Spojitost slavnosti s “ženským” jihem může vysvětlit zvyklost některých velšských a skotských komunit, kde musí na Samainový rituál (přípravu ceremoniálního jídla atd.) dohlížet devět žen (a při Beltainu zase devět mužů).

A jakou hrají v tomto stěžejním bodě rituálního roku roli bohové?
Zmínky o skutečně uctívaných božstvech jsou podle očekávání vzácné a nepřímé, protože prakticky veškeré naše znalosti o detailech keltských rituálů pocházejí z christianisovaných společenství. Některé příběhy dochované ve folkloru i středověké literatuře se pravděpodobně vztahují k theologii Samainové oslavy: hrdina Diarmait, kterého po jeho románku s Gráinne, manželkou Fionna Mac Cumhaila, zabil kanec; zdivočelý Myrddin, který přichází se stádem jelenů z lesa zabít milence své ženy probodnutím parohy; Gwyn ap Nudd (Bílý syn toho, jenž tvoří mlhu), bojující každý Calan Mai (Beltain) “až do Soudného dne” s Gwythyrem ap Greidawlem (Hněvivý syn Žhavého) o ruku jejich společné lásky Creiddylad. Patří tam také představa, že členové Fianny žijí od Beltainu do Samainu venku v divočině a od Samainu do Beltainu v domech.
Všechno toto naznačuje existenci mythu o tom, jak určitá božstva během roku mění svůj vztah k Bohyni země – je to změna reagující na proměnu ročních dob v ose Samain-Beltain.

Společným jmenovatelem těchto motivů se zdá být postava boha s parohy, který je nyní konvenčně označován jako “Cernunnos” (Parohatý). Vztahuje se k příběhům Fianny, a jeho atributy symbolisují právě tak změnu ročních dob, jako styčný bod přírody s kulturou.
Parohy jsou sezónním jevem: shazují se v zimě a začínají se obnovovat na jejím konci, aby na jaře zazářily v plné kráse. Ve skotské gaelštině se měsíc předcházející Samainu jmenuje an Damhar (damh-ghar, jelení říje). Když spolu jeleni v říji krátce před ztrátou paroží zápasí, musí i parohatý bůh ztratit svou ozdobu hlavy. Proto také měly některé sochy “Cernunna” (např. ze St. Germain) díry pro parohy, které se daly sundavat. Důležitost této události v keltské rituální symbolice potvrzuje zvyk z jihozápadní Bretaně, kde se na oslavu příchodu zimy peklo tvarované cukroví zvané kornigoú (růžky).
Z mnoha versí zmíněného mythu se dá usoudit, že bůh s parohy byl ve světlé polovině roku oddělen od své bohyně-manželky (ta si našla jiného milence). Musel odříkavě žít v divočině a nosit parohy. S příchodem tmavé poloviny roku je však jeho sok odstraněn, a on sám se může vrátit do objetí své ženy v Jiném světě – přestává být “paroháčem”. To, že je bonnag Samhna (zvláštní rituální Samainový koláč), který ve Skotsku připravují ženy předsedající Samainové slavnosti, pojmenován po paroháči, zřejmě není náhoda.

Ozvěny stejného motivu ostatně nacházíme na druhém kraji indoevropského světa: v indickém rituálním kalendáři, kde na svátek světel Divali (Dipavali), který je obvykle oslavován v období Samainu, bohyně blahobytu Lakšmí opouští svého manžela Višnua (ten v této době usíná), aby se na čas vrátila ke svému prvnímu manželovi, Kuverovi – tlustému bohu materiálního bohatství.

V tomto období se mění i vzhled Bohyně země: její plodná část ustupuje do Jiného světa, kde se může spojit se svým mužem v počátku tvořivé práce na novém ročním cyklu (v jejich létě, které je naší zimou). V našem světě však zůstává jen její “fomorský” aspekt, a země tedy neplodná a pro lidi nepřátelská.
Na skotské Vrchovině je to období Cailleach Bheura, děsivé babizny, která se potuluje po kopcích a přináší špatné počasí.
Ve Walesu uslyšíme o Hwch Ddu Gwta (černá bezocasá bachyně), která se hrozivě krade temnotou.
Jsou to však aspekty stejné bytosti, Opatrovatelky s mnoha tvářemi, na které všichni závisíme; jako všichni musí se i ona opětovně naplňovat střídavými obdobími aktivity a odpočinku; i ona – jako my všichni – se musí dotknout temnoty a smrti, aby objevila zdroj skutečné obnovy.

Copyright Alexei Kondratiev 1997. Všechna práva vyhrazena.
Je dovoleno tento text volně rozšiřovat, bude-li uveden rovněž tento odstavec.
Origunál: An Tríbhís Mhór: The IMBAS Journal of Celtic Reconstructionism, ročník 2, č. 1/2, Samhain 1997 / Iombolg 1998.

Literatura:
Céitinn, Seathrún (Geoffrey Keating), (ed. by Padraig de Brún) Foras Feasa ar Éirinn, Dublin, 1982.
Danaher, Kevin, The Year in Ireland, Cork, 1972.
MacNeill, Eoin, On the Notation and Chronology of the Calendar of Coligny, Ériu 10 (1926).
Owen, Trefor M., Welsh Folk Customs, Cardiff, 1959.
Rees, Alwyn and Brinley, Celtic Heritage: Ancient Tradition in Ireland and Wales, New York, 1961.
Sébillot, P.Y., Le Folklore de la Bretagne, Paris, 1968.
Suidigud Tellaig Temra (R.I.Best, ed. and trans.), Ériu 4 (1910).

Linky:
Nemeton / https://www.taxoft.cz
https://en.wikipedia.org/wiki/Coligny_calendar

ALEXEJ KONDRATIEV (15. února 1949–28. května 2010)
Americký autor, lingvista a učitel keltských jazyků, folklóru a kultury. V různých dobách vyučoval všech šest žijících keltských jazyků, učil irský jazyk a keltskou historii v Irish Arts Center na Manhattanu v New Yorku od roku 1985.
Na blogu fandomu sci-fi File 770 Ken Gale uvedl, že Kondratiev „mluvil více než 60 jazyky a plynule mluvil 13 až 20 z nich. Včetně jazyků Cherokee, Lenape, Lakota a Navajo.
Proslul svou knihou The Apple Branch a Celtic rituals. Do češtiny asi nebyla přeložena.
Kondratiev, dlouholetý člen Mythopoeic Society. V roce 2010 společnost po Kondratievovi pojmenovala novou cenu, cenu Alexeje Kondratieva Memorial Student Paper Award.
Jeho přátelé si pamatují Kondratieva jako vášnivého pozorovatele ptáků.
Více: https://en.wikipedia.org/wiki/Alexei_Kondratiev

The post Slavnost Samain. Keltský základ Halloweenu, Dušiček. Neznámé zvyklosti kolem Keltského Nového roku a slunovratu first appeared on Čítárny.