Andreas Popp: Kdo se denně zabývá tím, aby si honbou za stále chybějícími úroky zajistil v rámci našeho vykořisťovatelského finančního systému své přežití, tomu často chybí čas a síla, než aby se zabýval zlovolnou podstatou dnešního zřízení.

Člověk však chce být v obraze a mylně se domnívá, že toho dosáhne zkrze sledováním zpráv, říká Andreas Popp. Spíše pravý opak je pravdou.

ANDREAS POPP / ROZHOVOR

Koncentrujte se raději na Vašich pět smyslů a vlastní intuici to je můj tip.
Tímto vlastním počínáním rozpoznáte rychle skutečné souvislosti.
V naší společnosti jsme permanentně udržování v uměle vytvořené dualitě. To u nepřemýšlejících lidí funguje velmi dobře – v zájmu systému. Prostí lidé nejsou hloupí, nýbrž spíše jen “ozářeni” systémem.

Když jsem nedávno přednášel v jednom německém městě, vedl jsem během pauzy velmi zajímavý rozhovor s jedním starým pánem.
Jeho duch, vědomosti a vysoká úroveň způsobu jeho komunikace na mě udělal hluboký dojem. Jen jeho znalost historie a kultury byla ohromná. “Z rukávu” citoval Platóna, Goetheho, Schillera.
Po tomto dlouhém, pro mně velmi zajímavém rozhovoru jsem toho pána zeptal na jeho profesi. Jeho odpověď mně zaskočila.
Byl to sedlák – a hrdě mi vyprávěl, že střední školu absolvoval ještě před svým vyučením (!) a neopoměl dodat, že v jeho mládí si “vzdělávací” systémy své jméno ještě zasloužily.

Při slovech tohoto vzdělaného sedláka se mi prohnala hlavou spousta myšlenek.
Vzpoměl jsem si na debaty s dnešními maturanty, kteří umí Goetheova Fausta jen správně zařadit, pokud si zrovna vybrali ten správný “volitelný” předmět (Leistungskurs).

Dramatická selhání našeho (německého) vzdělávacího systému si někdo evidentně přeje, jinak si to neumím vyložit.
Nebo jak si chcete jinak tuto zrychlenou destrukci jediné německé “suroviny” vysvětlit?
Už staří germáni, na které se normální lidé stále ještě zcela nesmyslně dívají jako na v kožešinách pobíhající mlátičky, jejichž hlavním úkolem mělo být zabíjení dobrých Římanů, vedli evidentně vysoce duchovně kvalitní život.

Velikým cílem germánského člověka byla zřejmě skutečná svoboda.
Kdo dokázal sebe a svou rodinu uživit v rámci autarkního zemědělství ten této svobody dosáhl. Jednotliví členové se potom rádi podřídili hlavě rodiny. Ne jako otroci, nebo podobně utlačovaní nýbrž jako svobodně podřízení kteří se v zájmu vlastního zaopatření nechali začlenit do rolnické dělby práce.

Silné rodinné pouto byl přirozeně nejcennější výdobytek, který bylo třeba chránit, jestliže hrozilo nebezpečí zvenčí.
Zřejmě právě takto se po staletí či tisíciletí vyvíjela vysoká kulturní síla – v rámci této životní filosofie bez nějakého útisku!
Tato silná společenství zapřičinila další veliký vývoj řemeslo!
Dokonce ještě v dnešní době je mnoho rukodělných kvalit severní Evropy specielně Německa – označováno jako “perly řemesla”
Velké inženýrské umění německého automobilového průmyslu letecké a kosmické techniky, jakož i mnoho dalších oborů jsou dodnes nepřekonané.

Kořeny těchto typických vlastností se dají očividně hledat již u starých germánských národů jejichž touha po perfekcionismu a neustálé optimalizace představovala základ smyslu života Jakožto řemeslník se vlastně člověk sám šlechtil a dostával se do vyšších, ostatními uznávaných pater přičemž výrazem “šlechtit” nemám na mysli někdejší, dodnes existující skupiny lidí modré krve, kteří byli katolickou církví dosazování jako panovníci v knižectví, aby vysávali lid a drželi jej v daňovém područí.

Germánští mistři řemesla, stejně jako germánští sedláci byli osoby, kteří se svými perfekcionistickými výkony přiblížili optimální svobodě tak blízko jak jen to bylo možné a byli tak ohrožování už jen přírodními vlivy, jako byla třeba nepřízeň počasí.
Pročež taky vždy udržovali kontakt se svými bohy.

Je známo, že Germáni měli spoustu bohů, ať to byl Bůh Hněvu, Bůh Hromu, Bůh Deště, atd.
Řemeslnné výkony byly jasným uměním zručnosti které zase pomáhalo blíže pochopit i duchovní rozměr života. Helvéti, Normané, Vikingové, Gótové ostatně Gótové, kteří byli tak početní, že se museli rozdělit do světových stran západní Gótové, východní Gótové, atd. a ostatní kmeny, vedly germánský způsob života.
Gotický Kolínský dóm, tedy quasi germánská stavba platí mezi odborníky dodnes mezi architektonický zázrak.

CHTĚL BYCH NYNÍ KONSTATOVAT DVA, DLE MÉHO SOUDU DŮLEŽITÉ BODY:
1.
Germáni byli rozprostřeni po velkých částech Evropy a neměli by být dáváni do souvislosti pouze s Němci. Ostatně pojem Indogermáni nevznikl jen tak náhodou.
Proč např. mnoho spirituálně založených lidí tíhne tolik k Indii?
Najdeme snad i tam některé germánské aspekty které zde byly před mnoha staletími převzaty?
Ptám se vážně.
2.
Tisíciletá německá historie se neskládá období 1933-1945 ikdyž tomu máme podle příslušných výkladů věřit.
Kdybychom znovuobjevili některá materialistickými “kulturami” zničená nebo skrytá, dědictví našeho původu mohli bychom zřejmě vyhodit množství knih, které dnes platí za “učební” látku.
Zmíněné staré schopnosti ve velkých částech staré Evropy ale i silná kmenová a rodinná pouta byly na čistě materialistické straně Říma jakoži i oligarchicky řízeným impériem USA vnímány jako nebezpečí, se kterým je třeba bojovat.

Teď někteří z Vás, kteří zrovna poslouchají, zřejmě už ohrnují nos neboť naše dnešní reflexy chtějí hned vyvolat nějaké radikální tendence. Avšak opak je pravdou!
A já předpovídám skutečně radikální vývoj v naší vlasti přičemž mi jsou jak pravicoví tak i levicoví “radikálové” proti srsti.
Ti co přemýšlí jednoduše mi často vyčítají že chci Němce jen tak zbavit historické odpovědnosti zvláště, jedná-li se o naši nedávnou historii.
I to je samozřejmě zcela mimo.

Na druhou stranu však přeci jen chci rozdělit všechnu tu špínu trochu rovnoměrněji na tom mi záleží.
Možná byl třeba Norimberský proces který byl přinejmenším z právního hlediska dosti svérázný prostě jen “příliš krátký”
Ta dnešní organizace, jakže se jmenuje?
ANTIFA, nebo jiné samozvané skupiny “proti pravici” dosáhnou podle přesně pravý opak toho, co si kladou za cíl. Přičemž mnoho malých nohsledů možná v duchu věří v to správné a usilují o to.

V tomto díle bych rád dal podnět k přemýšlení že náš vnitřní pocit, že vše kolem nás je postavené na hlavu, je správný.
Dosáhneme-li ve větších skupinách duševní autarkie můžeme konečně začít s prováděním trvalých positivních změn
Být autonomní není nic špatného ikdyž je tento pojem dnes vnímán převážně negativně.

Můj osobní tip, především pro ty mladší, zní:
Vidím kolem sebe pobíhat spoustu lidí se sluchátky na uších ať už při cvičení, ve školních autobusech, nebo jen tak ve městě.
Děje se tu trvalé zanášení rozumu a duše, které je velmi nebezpečné.
Je mi jasné, že této produkovaná závislosti, která má zabránit přemýšlení je těžké se zbavit.
Pokuste se někdy v klidu, nejlépe v přírodě, pokud je to možné na 10 min. jen tak v klidu posedět a nechat se unášet bez jakékoli muziky, bez jakéhokoli hovoru, nebo něčeho jiného.
Vydržíte to?
A nebo Vás to ticho začne za chvíli znervózňovat?
To by byl velmi vážný varovný signál!

Stejně jako kdysi máme v sobě nekonečnou energii kterou člověk může probudit, pokud bude skutečně chtít.
Poté se otevřou všechny horizonty a člověk začne cítit klíčící svobodu.
Tato rozvíjející se kolektivní síla která nepotřebuje žádnou organizaci, nebo vládu může tento svět velmi rychle nasměrovat správným směrem.
Když svým posluchačům přibližuji svůj svět, často slýchávám, že “ztrácejí půdu pod nohama”.
A já jim vždy říkám: To je přeci skvělé!
Neboť jen z ptačí perspektivy může člověk získat přehled.
Na to ale člověk musí ztratit půdu pod nohama. Užijte si přeci toto létání!
Ani já neznám do podrobna skutečnou historii našeho národa, za kterou tu nyní hovořím.
Věřím však, že mohu velkou část oficiálních výkladů naší historie vyvrátit.
Tím jsem sice ztratil pohled na svět, který jsem získal ve škole ale to je mi milejší, než mít ten špatný.

Znám mnoho oficiálních historiků kteří vyučují něco jiného, než čemu věří.
Toto šílenství už musí přestat!
A o to bychom se měli zasadit.
Naše velké schopnosti v rámci jedinečné rukodělné tradice mohou znovu ožít neboť ono chtěné zničení za poslední desetiletí nemusí být trvalé!
Duch, vynalézavost a ostatní vlastnosti se nedají externímy vlivy za pár generací jen tak rozpustit.
Ostatně, ani pár to ještě není…
Nemyslím, že to odpovídá našim vlastnostem, brát dětem budoucnost (potraty) a sužovat jejich duše nebo mučit naše zvířata v hrůzných podmínkách, abychom je pak přepravili na porážkový dvůr a to bych mohl v těchto zavrženíhodnostech pokračovat…
A já se jen tak neunavím stejně jako jiní mí nezávislí kolegové a budu nadále říkat nepohodlné věci.

Překlad: Zvídavý Vincenc; zvidavyvincenc.wordpress.com

The post Andreas Popp. Kdo má zájem na cílené destrukci vzdělávacího systému? first appeared on Čítárny.

Zdeněk Mahler (7. 12. 1928 – 17. 3. 2018) se jasně zamýšlí nad dlouholetými snahami různých institucí, nevládních organizací a jedinců změnit českou historii.
Sudety po mnoha letech, Benešovy dekrety. Ukázky ze sborníku Přísně tajné.

Martin Hekrdla, novinář z Práva, se mě zeptal:
,,Vláda vydala knihu o českoněmeckých vztazích pod názvem Rozumět dějinám; signalizuje to snad obavu, že přijdeme i o své dějiny, nebudou-li mít státní podporu?”
Nedávno se tady točil film, který tvrdí, že v hitlerovské popravčí četě v Lidicích se šest střelců vzbouřilo a byli likvidováni, aby mohla být exekuce dokončena.
Ve skutečnosti ta dvacetičlenná popravčí četa byla symbolicky vybrána z města Halle, rodiště Reinharda Heydricha, a k žádné vzpouře tam nedošlo, pouze jeden z popravčích omdlel.
Klidně se „ vědecky” tvrdí, že děti z Lidic si rozebrali hodní Němci. Skutečnost?
Hodní Němci si rozebrali celkem 12 dětí, které odpovídaly rasovým výzkumům, a po válce je bylo nutné velice pracně shledávat a vracet nazpět.
Více než 80 dětí ale skončilo v plynu. Dneska jsou parašutisté a likvidátoři říšského protektora zařazováni do úvah o „osudech teroristů v Čechách”.

Právě u nás vyšla německá biografie o Heydrichovi, v níž je historik značně fascinován padlým géniem.
Z četby získáte dojem, že když parašutisté Kubiš a Gabčík tohoto zločince zlikvidovali, znemožnili možná jeho proměnu ve svatého Fridolína. A že vlastně oni jsou zločinci. Takovým „dějinám” musí čelit třeba i stát.
Leckoho možná napadne zdá může být obrana dějin shora skutečně točená. Náš stát snad nemluví jiným hlasem než my. Lze si přirozeně představit šťastnější vedení polemiky. Ale u nás, a nejen u nás, došlo k masívnímu nástupu jistých politiků, publicistů i některých historiků, kteří podrobují naše moderní dějiny velice záludné revizi a dezinterpretaci a získali široké publikační možnosti a jejich činnost je často dotována z různých, především zahraničních nadací. Protože tito horlivci už přepískli své koncepce a požadavky, nezbylo nic jiného než se proti tomu oficiálně ohradit. Nebo se snad smí ohrazovat pouze nějaký sólový archivář?

Ozval se premiér Zeman. Ohradil se místopředseda vlády Špidla. A Poslanecká sněmovna. Předseda vlády použil formulaci, že čeští Němci byli pátou kolonou Hitlera.
Byl za tato slova atakován, výhrady k tomu měl i prezident. Musím odkázat na to, že toto označení používali o sobě oni sami. Jestliže Vladimír Špidla hovořil o tom, že odsun sudetských Němců byl v podstatě akcí zajišťující mír, pronesl to jako vzdělaný historik v přesném souladu se stanoviskem vítězných mocností. Šlo o to vyloučit, aby tato menšina nemohla už napříště být zneužita k ohrožení míru.

Pokud se někdo pokouší ospravedlnit sudetské Němce, že byli vlastně přinuceni nějakým nátlakem, aby určitým způsobem volili, pak prokazuje neznalost dějin.
Volili v té době svobodně, a dokonce dvakrát, ještě předtím, než přišel Hitler. Jejich vůle se obráží i v základních politických heslech.
Přivolávali Hitlera, aby je „osvobodil” od Československa. Lieber Fuhrer mach uns frei, von der Tschechoslovakei.
Ukotveni v staleté historii pangermánství, opřeli se zády o Hitlerovo Německo a zcela vědomě volili totalitu proti demokracii.

Olomoucký arcibiskup, když nedávno celebroval mši na sudetoněmeckých dnech v Norimberku, zřejmě uvažoval v jiných dimenzích. Jel na padesátý třetí sraz Sudetendeutsche Landsmannschaft.
Z dosavadních padesáti dvou srazů věděl, co a kdo se tam ozývá. On se tam nejel pouze modlit. Netleskali mu proto, že se hezky modlí. oni tleskali, že jim žehnal. Musel předpokládat, že ho posadí do první fady spolu s Posseltem a Stoiberem, s Otou Habsburkem, ale i s Zogelmanneln,,pravou rukou esesáckých zločinců Heydricha a Franka. To se stalo. Když se domodlili Odpusť nám naše viny a mše skončila, arcibiskup si vzápětí mohl ověřit, jak pořídil.
V areálu, jenž není chrámem, ale výstavní arénou, a kde nebyly varhany, nýbrž hrála dechovka, se zdvihly projevy, které česko – německou vládní deklaraci prohlásily za cár papíru, Beneše za genocidního zločince. Všichni řečníci se odvolávali k účasti pana arcibiskupa. Pokud se německý ministr vnitra odchýlil od diktovaných požadavků, uplatnil se pískot a výkřiky, bučení a hrozby holemi – bylo jednoznačné, že v takovém kotli nelze k ničemu pozitivnímu dospět a jestli naši novomnichované varovali před hysterickým nacionalismem, tady ho mohl svět sledovat v krystalické podobě.

Druhý den nadepsaly tamější noviny své články titulkem: Arcibiskup hrdinou sudetských Němců.
České duchovenstvo podporuje Landsmannschaft. Arcibiskup dodal tomuto shromáždění gloriolu. Replikoval pak doma na kritiku své účasti v článku Ještě mě neupálili. Jako občana mě to muselo urazit, nevím vůbec o nikom, kdo by tady pana arcibiskupa chtěl upalovat. Naopak bych se domáhal toho, aby pan arcibiskup zůstal naživu, protože od něho čekáme jinou zprávu o jiném upalování. Neboť v jeho diecézi pod firmou, kterou dnes reprezentuje, se konalo v inkvizičních procesech hromadné upalování takzvaných čarodějnic. A pan arcibiskup před dvěma lety ustavil komisi, která to má prošetřit a která zatím omilostnila jen faráře Lautnera. Více než 80 obětí je asi i nadále zkoumáno, zda nelítaly na koštěti.

Novinář se otázal: “Máme snad čelit všem těm stínům minulosti vlastním nacionalismem, vlastním pískotem a výkřiky, vlastní dechovkou, vlastním třeba nenáboženským zanícením?”
Vůbec ne! Musím se ohradit: tady nepadlo slovo proti náboženství. A nehodlám prosazovat žádný nacionalismus. Projev českého patriotismu býval odedávna vyvoláván obranným, sebezáchovným reflexem.
Nacionalismus bývá spojen s expanzívní, vysloveně mocenskou ambicí. Já za sebe odmítám, aby mě kdokoli zlovolně označoval za nacionalistu. Od nikoho nechci ani čtvereční metr pudy a od nikoho nečekám nic, než že mne bude brát jako vlastence, který se řídí havlíčkovským a masarykovským ,,Já pán, ty pán!” Jinak si harmonickou budoucnost lidské společnosti představit nedovedu.

A jak vidím budoucnost české společnosti nebo, s odpuštěním, českého národa?
Víte, v čem jsme světový unikát?
Jsme jako štír, který je schopen sám sebe uštknout. Objevují se „veleduchové”, kteří nám vtloukají do hlav, že český národ v historických zkouškách nikdy s neobstál, že byl vždycky druhořadý, že jeho kultura je jen odvozená, že nejsme schopni hospodařit ve své vlastní domácnosti, že čeština je pasé a že Češi nemají budoucnost.
Tyto projevy nemají nic společného s nelítostnou Masarykovou péčí o zkvalitnění našeho národa. Jsou výrazem čecháčkovství a slouhovství.
Jde o vychýlení, k jakým v dějinách dochází. Neberme to jako nějaké fatální předurčení. neposedá nás osudovost. Jdeme vstříc nové volbě. Nejsou-li svět, ani člověk, ani jeho společenství dokončeny, pak jsme ustavičně stavěni před odpovědnou volbu. Naše existence není samozřejmá, ale ani prohraná.

Integrační proces, evropské sjednocování, které se nemůže omezit na ekonomické, je procesem zajisté žádoucím. Už ve středověku to zde v jistém smyslu bylo: univerzální koncepce, která sklenula Evropu a měla svůj provozní jazyk – latinu. A vedle ní a pod ní žila kmenová nářečí a rodily se národní jazyky.
Myslím, že národní identita a integrace si navzájem nemusejí překážet, naopak mohou přinášet vzájemné obohacení, můžeme z obojího vytěžit nepochybný klad. My ovšem nebudeme nikdy ekonomickým obrem a nemůžeme se vyznačovat tou specifickou vahou, jakou představuje početný národ. Ale můžeme a musíme vsadil na to, že největším, nejcennějším kapitálem na tomto světě je mozek, myšlenka. nápad, invence, přemýšlivost, vynalézavost…

Já tím nejcennějším kapitálem nemyslím kvantitativní ukazatele, ale kvalitu. A kvalitou se můžeme vyznačovat i my – bez burzy světového významu. Coby trpaslík budeme vždycky včleňováni a vřazováni. Jde o to, abychom nebyli přihazování na váhu jako pomocné síly, jako trpný lidský materiál.

Válečné škody způsobené ČSR Německem vysoko přesahují zmíněný zabavený německý majetek.
Německo dodnes nezaplatilo ČSR jakoukoliv náhradu za tyto škody a je tedy dodnes obrovským dlužníkem ČR i SK.
/ Prof. Dr. George E. Glos J.S.D. (Yale) / lidice.cz

The post Zdeněk Mahler. Proč někdo tak urputně mění historii. Sudety, Benešovy dekrety first appeared on Čítárny.

Profesor Jiří Krupička (1913-2014) byl legendární postava české geologie, emeritní profesor geologie na edmontonské University of Alberta, ale především je to člověk mimořádných kvalit, který obohatil českou i světovou literaturu o několik vynikajících filosoficky laděných knih: Viz seznam >>
Ovlivnil svým uvažováním mnoho lidí, kteří hledají odpovědi na současný stav a vývoj jak filosofie, přírodních věd, tak i lidského myšlení.
Prof. RNDr. PhDr. Jiří Krupička byl vyznamenán v roce 2009 Za zásluhy o stát v oblasti vědy.

„Rozum je základní a nejdůležitější životní nástroj člověka. Komunisté v rozvinutém byrokratickém socialismu tento nástroj zneužili, nová filozofie jej podceňuje a demokracie si s ním až příliš často neví rady. A přece nic lepšího než rozum nemáme a mít nebudeme.“

Jiří Krupička ve svých 95 letech vydal svoje nejobsáhlejší dílo, knihu Zmatek (2008).
Hlavní myšlenka díla je založena na světovém paradoxu. Neobyčejně rozsáhlá síť informací a její okamžitá dostupnost paradoxně nepomáhá nárustu vzdělanosti, nepomáhá lidem vytvářet soustavný a nerozporný obraz lidského světa, nevytváří lepší a vzdělanější společnost. Dochází k opaku, k úpadku sebevzdělaností a degradaci vzdělávacího systému.
Jiří Krupička přes to, že chápe tuto rozpolcenost dnešního světa, přiklání se k životní naději pro příští generace.

Velmi jasně ale poukazuje, že se v moderním světě chováme ve všech oblastech jako důvěřivé malé děti.
Naše chování ladíme podle názorů politiků, lékařů, finančníků  o nichž nic nevíme, kriticky o jejich slovech nepřemýšlíme a ani si nic nezjišťujeme. Tak se chová většina.
Čínská studie v roce 2026 jasně prokázala, že „důvěra“ v názory a “fakta”, které vygeneruje AI, u lidí s IQ nižším než 90, je absolutní.

„Určitě znáte ty suverénní mladé muže v oblecích, usměvavé a sebevědomé, vlichocující se nenápadně, ale taky neodbytně, tak, jak se tomu se naučili. Možná mají vštípenou, možná naučenou, sebedůvěru. Ale člověka bezděky napadá, jestli by se s nimi dalo mluvit také o něčem jiném, než o – produktu.
Co se to říká o prázdném soudku?“

„Pane doktore, je moje operace nebezpečná?
Jak se to vezme. Jedna z pěti se podaří. Ale vy můžete být klidný. Poslední čtyři se nepodařily.“

Prof. Jiří Krupička a jeho myšlenky. Snad vás budou inspirovat ke čtení jeho knih.

1. Zatím to podle všech nám dostupných důkazů a indicií vypadá, že v námi přehlédnutelném vesmíru jsme jedinou civilizací bytostí nadaných rozumem (záměrně nepíšu „rozumných bytostí“, protože k nim máme v průměru ještě hodně daleko…), jedinou entitou, která si dokáže uvědomit sama sebe a reflektovat své okolí. Tato skutečnost sama o sobě je dostatečným vyjádřením jinak nezměřitelné hodnoty existence lidstva a zároveň dostatečným důvodem k tomu, aby se lidstvo pokusilo svou civilizaci zachránit.

2. Jediným nástrojem, který máme k dispozici a který nám k tomu může napomoci, je to, co nás odlišuje od našich živočišných předků, tj. rozum.

3. Hlavní morální povinností každého člověka je chovat se podle uvedených skutečností a nadřadit je všem ostatním morálním zásadám.

Výpisky z knihy: Jiří Krupička / Zmatek:

„Kdyby si více lidí uvědomilo kosmickou jedinečnost fenoménu lidstva, pak by se toto vědomí mohlo stát jednou z kotev jejich morálního postoje.
Záblesk kosmického sebeuvědomění, zrozený ze slepoty materiální existence. To jsme, a toto vědomí by mělo prostoupit myšlení o našem postavení ve světě.“

„Věř zdravému rozumu víc než heslům a ‚principům‘, dodržuj slovo a závazky, nepodváděj svého životního partnera, kroť primitivismy svého ‚Já‘, měj rád slušné lidi, braň se vládě peněz nad sebou, netřes se před smrtí – dokaž to a budeš někdo vedle davu osvobozených šašků.“

„Žádný prorok–zakladatel nebyl sám; jinak bychom o něm nevěděli. Vždy ho doprovázela, poslouchala a uctívala skupina učedníků, předávala jeho slova dál a po jeho smrti je třídila, shrnovala a dogmatizovala jako články víry…“

„Touha po seberealizaci je součástí života. Člověk potřebuje vidět nebo alespoň cítit před sebou směřování své existence někam.“

„Rozum a rozumnost bez spoluúčasti citu jsou prázdné pojmy pro vztahy mezi lidmi, mohou sloužit jen jako výplň bezobsažných vět. Rozum bez citu je všechno možné, jen ne rozum.“

„Mobilizace inteligence lidského rodu představuje sepětí rozumu, vzdělání a svědomí.“

„Rozum a rozumnost bez spoluúčasti citu jsou prázdné pojmy pro vztahy mezi lidmi, mohou sloužit jen jako výplň bezobsažných vět. Rozum bez citu je všechno možné, jen ne rozum.“

„Je důvěra většiny občanů v poctivost politického procesu a justice nezbytná pro existenci demokracie, nebo stačí strach z diktatury?“

„Jakou míru politické a úřední korupce snese demokracie, než občané začnou volat po vládě pevné ruky?“

„Je myslitelný běžný život bez stranickosti přátelům a politika bez protekcionářství?“

Disidenti a revolucionáři potřebují vzájemnou důvěru k úspěchu, ale „teprve když zvítězí, moci se chopí malá skupina a objeví se strach.“

„Z dnešní skutečnosti může plynout jen malá důvěra v kvalitu budoucích politických vůdců nesmírně složitého světa.“

Jiří Krupička: Doporučené knihy a jejich stručný obsah:
Všechny knihy mají charakter filozofických esejů a reflexí zkušeného geologa, exulanta a myslitele.

Dopis z Ruska (1987):
Autor reaguje na odmítnutí otevřeného dopisu Andreje Sacharova západními vědci na konferenci Pugwash v roce 1982. Ostře kritizuje morální selhání západních intelektuálů vůči sovětskému totalitnímu režimu.

Renesance rozumu (1993/94):
Filozofické zamyšlení nad úlohou lidského rozumu v dějinách i v přítomnosti, nad smyslem lidské existence a nad budoucností lidstva.

Flagelantská civilizace (1999):
Kritický pohled na postmoderní Západ jako na „sebemrskačskou“ civilizaci, která rozkládá vlastní hodnoty, podléhá woke ideologii a ztrácí sebevědomí.

Zkouška dospělosti (2000):
Úvahy o základních výzvách dnešní společnosti, o morálce a o dospělosti jak jednotlivce, tak celé civilizace.

Stará pevnost (2001):
Filozoficky zpracované vzpomínky na pobyt v komunistických věznicích (především v Leopoldově) v 50. letech, zaměřené na morální a politické diskuse mezi politickými vězni.

Rozmanitost života (2002):
Osobní a filozofické reflexe lidského života – od stáří a nemoci manželky přes geologické zážitky z Afriky až po válečné a poválečné události.

Kosmický mozek (2005):
Shrnutí autorovy představy o lidstvu jako o jedinečném „kosmickém mozku“, který tvoří souhrn individuálních vědomí, a úvahy o perspektivách lidské existence.

Zmatek (2008):
Nejobsáhlejší dílo – mnohohlas různých otázek a problémů současného světa, zahlcení informacemi, střety názorů a narůstající zmatenost v lidských myslích.

The post Jiří Krupička. Zmatek. Vynikající mnohohlas problémů našeho světa first appeared on Čítárny.

Edward Snowden v roce 2013 odhalil, že Národní bezpečnostní agentura (NSA) si upravila oddíl 702 zákona Foreign Intelligence Surveillance tak, že špicluje kohokoli a kdekoli.

Tento program je znám pod názvem Upstream. NSA není povinna prokázat pravděpodobnou příčinu trestného činu před soudem nebo před soudcem, který zkoumá oprávnění sběru dat.
Další program z oddílu 702 nazvaný PRISM sbírá komunikaci cílenou na jednotlivce od poskytovatelů jako je Facebook, Yahoo a Skype.
Vláda USA monitoruje i provoz na velkých serverových stanicích, které procházejí citlivá data velkých evropských firem a jejich obchodní zájmy jsou tak přímo ohroženy.

Velkou část špionáže neuskutečňují vládní agentury, ale kontraktované soukromé firmy jako například firma Booz Allen Hamilton, ve které pracoval Edward Snowden.
Ten v knize popisuje, jak sám tento systém pomáhal vytvářet a proč porušením mlčenlivosti riskoval svou budoucnost.

„Když řeknete, že vám na právu na soukromí nezáleží, protože nemáte co skrývat,
není to nic jiného, než kdybyste řekli,
že vám nezáleží na svobodě projevu, protože nemáte co říct, nebo na svobodě tisku, protože nemáte co napsat.“
Edward Snowden, 2015

Snowden odhalil veřejnosti, že americká vláda potají buduje systém ke shromažďování dat, jehož výsledkem měl být bezprecedentní způsob masového sledování, který se dokáže vetřít do soukromého života každého člověka na zemi. Snowden popisuje, jak sám tento systém pomáhal vytvářet a proč porušením mlčenlivosti riskoval svou budoucnost.

Snowden / Nesmazatelné záznamy / ukázka:

Jmenuji se Edward Joseph Snowden. Pracoval jsem pro vládu, ale teď pracuji pro veřejnost. Trvalo mi bezmála tři desítky let, než jsem pochopil, že je v tom rozdíl, a když jsem prozřel, přineslo mi to v úřadě jisté problémy. Výsledkem je, že teď věnuji čas snaze chránit veřejnost před jednáním lidí, k nimž jsem sám patříval: špionů ve službách Central Intelligence Agency (CIA), totiž americké Ústřední zpravodajské služby. A také National Security Agency (NSA), tedy Národní bezpečnostní agentury. Jako jeden z četných mladých techniků, kteří pracují pro rozvědku, jsem byl přesvědčený o tom, že se podílím na vytvoření – jak jsem tehdy věřil – budoucího lepšího světa.

Moje kariéra v Americké zpravodajské komunitě (American Intelligence Community, IC)1 trvala jenom krátkých sedm let, a překvapilo mě, když jsem si uvědomil, že to bylo jen o rok déle, než trvá můj exil v zemi, kterou jsem si sám nezvolil. Během onoho sedmiletého období jsem se ovšem podílel na té nejvýznačnější změně v historii americké zpravodajské služby – přechodu od cíleného sledování jednotlivců k masovému dohledu nad vším obyvatelstvem.
Napomáhal jsem tomu, aby se jediné vládě technicky umožnilo shromažďovat veškerou světovou digitální komunikaci, celé věky ji skladovat a po libosti ji prozkoumávat. Po 11. září 2001 dolehl na IC trýznivý pocit viny, že selhala ve svěřené roli ochraňovat Ameriku a že připustila uskutečnění nejničivějšího a nejpustošivějšího útoku na naši zemi od napadení Pearl Harboru.

V reakci na tuto událost se vedoucí činitelé IC snažili vybudovat systém, který by napříště zamezil tomu, aby je někdo znovu podobně zaskočil. Podstatou plánovaného systému musela být technická základna, přičemž pro jejich armádu specialistů na politologii a odborníků na obchodní administrativu byl takový úkol španělskou vesnicí. Mladým technikům, jako jsem byl já, se náhle dokořán otevřely dveře do těch nejtajnějších zpravodajských agentur.
A tak geekové zdědili celou zemi.

Jestli jsem se tehdy v něčem vyznal, byly to počítače, a tak jsem stoupal rychle vzhůru. Ve dvaadvaceti jsem od NSA poprvé dostal nejvyšší bezpečnostní prověrku, kterou jsem potřeboval i pro pracovní pozici na samém dně organizačního pavouka zpravodajských služeb.
O necelý rok později už jsem pracoval v CIA jako systémový inženýr a měl jsem stále širší a širší přístup k některým z nejcitlivějších sítí na planetě. Jediným mým dospělým dohlížitelem byl chlapík, který trávil služby tím, že četl paperbacky od Roberta Ludluma a Toma Clancyho. Agentury se honily za získáním technicky nadaných lidí, a přitom porušovaly všechna pravidla, která samy zavedly.

Normálně by do zpravodajské služby nikdy nepřijali člověka, který neměl alespoň bakalářský titul, později však brali i lidi, kteří sice studovali vysokou školu, ale na bakaláře to nedotáhli. Já jsem nevyhovoval ani jednomu z těchto kritérií. Podle všech pravidel mě nikdy ani neměli vpustit do budovy.

V letech 2007–2009 jsem byl přidělen na americké velvyslanectví v Ženevě jako jeden z velmi mála techniků, který obdržel diplomatické krytí.
Dostal jsem za úkol popostrčit CIA kousek do budoucnosti tím, že její evropské pobočky propojím online a digitalizuji a zautomatizuji síť, která sloužila americké vládě ke špehování. Lidé z mojí generace nejenže popohnali kupředu zpravodajskou činnost, my jsme od základu znovu definovali, co je zpravodajská služba. Pro nás to nemělo nic společného s nějakými tajnými schůzkami nebo mrtvými schránkami, ale jenom s daty.

Když mi bylo dvacet šest, stal jsem se formálním zaměstnancem firmy Dell, ovšem znovu jsem pracoval pro NSA. Pracovní poměr mi sloužil jako
krytí, a totéž platilo téměř pro všechny technicky zaměřené špiony z mé legie. Poslali mě do Japonska, kde jsem pomáhal s vývojem systému, jenž agentuře poskytoval globální informační zálohu v podobě mohutné tajné sítě, která zajišťovala, že i kdyby jaderný úder obrátil hlavní stan NSA v prach a popel, nedošlo by k žádné ztrátě shromážděných dat.
V té době jsem si neuvědomoval, že vývojem systému, který je schopen trvale uchovávat záznamy o životě každého člověka, se dopouštím tragické chyby.

V osmadvaceti letech jsem se vrátil do Spojených států a čekalo mě raketové povýšení do styčného technického týmu zajišťujícího spojení firmy Dell s CIA. Mým úkolem bylo vysedávat s šéfy technických sekcí CIA, abychom vymysleli a uplatnili řešení všech možných problémů, jaké si jen dokážete představit.
Moje skupina pomáhala agentuře vytvořit nový typ počítačové architektury – „cloud“, první technologii, která umožňovala každému agentovi bez ohledu na to, kde se fyzicky vyskytuje, přístup ke všem datům, která právě potřeboval, a umožňovala mu dál s nimi pracovat, přičemž vzdálenost nehrála žádnou roli.

Mé dřívější zaměření na zpracování a propojení toků zpravodajských informací tehdy ustoupilo novému úkolu – přijít na to, jak data navěky uchovávat, z čehož se vyvinulo mé další poslání: zajistit, aby tato data byla všeobecně dostupná a zpracovatelná. Těmto projektům jsem se začal věnovat na Havaji, kam jsem se přesunul v devětadvaceti letech v rámci nového kontraktu pro NSA.
Do té doby jsem pracoval podle pravidla „pouze to, co potřebuje vědět“, takže jsem nedokázal chápat souborný účel, který se skrýval za mými specializovanými, úzce vymezenými úkoly. Až v havajském ráji jsem se konečně dostal do takové pozice, z níž jsem mohl vidět, jak všechna má práce zapadá do sebe, spojuje se jako převody nějakého obrovského stroje a spoluvytváří systém globálního masového sledování.

V tunelu táhnoucím se hluboko pod ananasovým polem – v bývalé podzemní letecké továrně z dob Pearl Harboru – jsem seděl u terminálu, z něhož jsem měl prakticky neomezený přístup ke komunikaci téměř každého muže, ženy i dítěte na planetě, kteří kdy vytočili číslo na telefonu nebo použili počítač.

Mezi ně spadalo i zhruba 320 milionů mých amerických spoluobčanů, jejichž každodenní život se ocitl pod dohledem v míře, která protiřečila nejen Ústavě Spojených států, ale i základním hodnotám každé svobodné společnosti.
Tuto knihu můžete číst díky tomu, že jsem podnikl věc pro člověka v mém postavení krajně nebezpečnou: rozhodl jsem se povědět pravdu. Shromáždil jsem dokumenty dostupné v rámci IC, které dokazovaly, čím americká vláda porušila zákony, a předal jsem je novinářům, kteří je prověřili, publikovali a vyvolali celosvětové pozdvižení.

V knize popisuji, co mě k tomuto rozhodnutí vedlo, jakými morálními a etickými principy jsem se řídil a jak se to všechno odehrálo – jinak řečeno popisuji i svůj život.
Co vlastně tvoří život? Víc, než co říkáme, ba ještě víc, než co děláme. Život je i to, co milujeme a v co věříme. Pro mě je to, co miluji a v co věřím, především propojení, spojení mezi lidmi a materiální základna, která jim to umožňuje. Do této základny spadají samozřejmě knihy. Avšak pro mou generaci se spojení do valné míry ztotožňuje s internetem.

Než se nad tímto tvrzením zarazíte, protože víte, že tohle informační mraveniště trpí jedovatou nákazou, pochopte prosím, že v době, kdy jsem se s tímto fenoménem seznámil, pro mě představoval internet něco velmi odlišného.
Byl to kamarád, a taky rodič. Komunita bez hranic a omezení, jeden a milion hlasů, společná neprozkoumaná oblast, kterou osídlily, ale nezneužívaly rozličné kmeny žijící přátelsky bok po boku, a každý jejich příslušník si mohl svobodně vybírat vlastní jméno, historii a zvyky. Všichni nosili masky, a přece tahle komunita, pro niž byly příznačné anonymita a množství různých označení pro totéž, vytvářela víc pravdy než lží, protože namísto komerčního soupeření tvůrčím způsobem kooperovala.
Nepochybně i zde docházelo ke konfliktům, ty ale převážila dobrá vůle a přátelské city v pravém pionýrském duchu.

Pochopíte mě tedy, když prohlásím, že internet dnešní doby je nepoznatelný.
Vůbec nesejde na tom, že tato změna je výsledkem uvážené volby, výsledkem systematického úsilí ze strany nevelkého počtu privilegovaných.
Počáteční nápor na přeměnu obchodu v e-obchod rychle vedl k překypění a zakrátko, těsně po zlomu milénia, ke kolapsu. Tehdy si obchodní společnosti uvědomily, že lidé připojení online se daleko méně zajímají o utrácení než o sdílení informací, ale že je možné zpeněžit i propojení lidí, které umožnil internet.
Jestliže lidé nejvíc stojí o spojení online proto, aby rodině, přátelům i cizím lidem vyložili, co mají za lubem, a nechali si povědět od rodinných příslušníků, přátel i neznámých lidí, co mají za lubem oni, potom všem společnostem stačilo přijít na to, jakým způsobem se přimíchat do této společenské výměny informací, aby z toho vytěžily zisk.
To znamenalo počátek kapitalistického dohledu a konec internetu, jak jsem ho znával já.

Takže se zhroutil tvůrčí web a došlo k zániku nesčetných krásných i nepříjemných individuálních webových stránek. Příslib pohodlí vedl lidi k tomu, aby opustili své osobní stránky, jež vyžadovaly trvalou a pracnou aktualizaci, a přešli na stránky Facebooku nebo účet Gmailu. Zdání, že tyto stránky jsou jejich, snadno zastínilo skutečnou realitu.
V té době chápali jenom nemnozí z nás, že nic z věcí, které jsme takto sdíleli, už nám nepatří. Následníci e-společností, které selhaly, protože nedokázaly přijít na nic, co jsme měli zájem koupit, získali nový produkt, který mohli prodávat.
Tím produktem jsme se stali my sami.

Projekt Tor původně vytvořily státní orgány, nakonec se však stal jedním z mála účinných štítů proti špehování ze strany státu. The Onion Router.

Tor je volně přístupný software, který při obezřetném pracovním režimu svému uživateli umožní brouzdat online s téměř dokonalou anonymitou, nejlepší, jakou je možno bez potíži získat.
Protokoly tohoto softwarového systému vyvinula výzkumná laboratoř amerického námořnictva v polovině devadesátých let a v roce 2003 byl program uvolněn pro veřejnost čili pro civilní obyvatelstvo na celém světě, a jeho fungování je v současnosti závislé na zainteresování množství obyčejných lidí. Je tomu tak proto, že Tor pracuje na principu kooperační komunity, a to zejména díky technicky zdatným dobrovolníkům po celém světě, kteří provozují vlastní servery Toru po sklepech, podkrovích a garážích. Tím, že Tor navádí internetový provoz svých uživatelů přes tyto servery, dělá pro ochranu původu internetového provozu tutéž práci jako „neatributivní pátrací systém“ CIA, ovšem s tím základním rozdílem, že Tor to dělá lépe, nebo přinejmenším efektivněji. Já jsem o tom byl přesvědčen, ale přesvědčit nevrlého řídicího důstojníka nebylo tak snadné.

Podle protokolu Toru se vaše internetové spojení distribuuje a odesílá náhodně generovanými cestami z jednoho serveru Toru na druhý s cílem nahradit vaši identitu coby zdroje komunikace identitou posledního serveru Toru v jejich neustále se měnícím řetězci.
Prakticky žádný z torovských serverů označovaných „vrstvy“ nezná identitu ani žádné identifikační údaje o počátečním bodu komunikace. Genialita systému spočívá v tom, že jeden server Toru zná počátek propojení, a sice ten zcela první v řetězci, ale neví, kam propojení směřuje. Nebo jinak: První server Toru, který vás připojí k síti, takže se mu říká vchod, ví, že jste to vy, kdo požadavek odesílá, ale protože jeho obsah nedokáže číst, nemá potuchy, zda pátráte po informacích o domácích mazlíčcích, nebo o protestním hnutí, a poslední server Toru, který váš požadavek propouští, čili východ, ví přesně, co hledáte, ale nemá žádnou informaci o identitě subjektu, který se ptá.

Tato vrstvící metoda se nazývá cibulové směrování, a podle tohoto dostal Tor své pojmenování: The Onion Router. Mezi námi zasvěcenci se říkávalo, že špionovi, který se snaží rozlousknout Tor, je z toho do breku. Ironie systému Toru spočívá v jeho samotné podstatě: jde o technologii vyvinutou americkými ozbrojenými silami, která děla kyberrozvědku obtížnější a současně jednodušší a aplikace hackerské know-how na ochranu anonymity důstojníků Americké zpravodajské komunity, ovšem za tu cenu, že stejnou anonymitu zaručuji i jejich protivníkům a průměrným uživatelům internetu po celé planetě. V tomto smyslu je Tor ještě důsledněji neutrální než Švýcarsko. Mně osobně Tor změnil život a přivedl mě zpátky k internetu z dob mého dětství tím, že mi dal aspoň trochu ochutnat svobody a chránil mě před sledováním.“

The post Acta Edward Snowden. Nesmazatelné záznamy. Cenzura internetu, cenzura názorů a business korporaci first appeared on Čítárny.

Pokud jste si oblíbili humoristické knihy jako je Saturnin od Jirotky nebo Bylo nás pět od Poláčka, pak určitě znáte i legendární Zvonokosy od Gabriela Chevalliera. Nedávno jsem knihu četl a opravdu jsem se zase bavil.

Příběh Chevaliera je nejen neuvěřitelně podobný dementnímu myšlení, kterým mnohé figurky z české politiky i parlamentu denně bombardují své občany.
Je ale je také dobře nastaveným zrcadlem pisálkům z mainstreamu a čtenářům, jenž píši své výpotky do komentářů v IDnes nebo Lidovkách nebo v růžovém Seznamu. Dost často máte pocit, že nasloucháte moderátorům v ČT. přesně v duchu: „Svět je stejně idiotské místo, tak proč si dělat starosti s objektivitou?”

Kniha Zvonokosy (1934) (a její rozhlasová adaptace z 1978) žije díky Zaorálkovu geniálnímu překladu (1937), který jména i hlášky udělal česky ikonickými.
Pro francouzský název Clochemerle použil známé Zvonokosy a neuvěřitelným jménům dal skvělé české ekvivalenty: Pěšinka, Kulíšek, Čubíková, Čuprová atd..
Nejcitovanější hlášky z knihy jsou ty, které perfektně vystihují lidskou malost, pokrytectví a absurditu maloměsta – dodnes aktuální. Viz ukázky.

Děj knihy Zvonokosy se odehrává v autorově rodném kraji Beujolais v Burgundsku, ale přesné jméno městečka, které knihu inspirovalo Gabriel Chevallier prozradil až po dvaceti letech.
Dnes ze slávy knihy těží městská radnice ze zvýšeného počtu turistů, kteří si dokonce mohou vyzkoušet republikánský výdobytek civilizace – veřejný záchodek, jenž tvoří zápletku knihy.

Spor o záchodek je alfaomegou celého příběhu. Ten rozdělil obyvatelé městečka na jeho přívržence – Záchodomilce a odpůrce – Záchodobijce.
Ve skutečnosti, stejně jako v české politice, se nevede spor o záchodek, který je ambiciózním starostou Bartolomějem Pešinkou vychvalován jako civilizační výdobytek francouzské republiky, ale spor stojí mezi smyslnou a pohlavně aktivní částí obyvatel a mezi závistivým či frigidním zbytkem obyvatelstva.
Ta první část obyvatelů je nejvíc zastupována boubelatou rudovláskou Juditou Čuprovou, která velmi aktivně podvádí svého manžílka  s Lorencem Pořízkem a vytváří tak jakousi normu chování, která ale vadí druhé části obyvatel.
Tu představuje stará panna Eulálie Čubíková, která svou vizáží a povahou je sama o sobě antikoncepčním prostředkem, odpouzující veškeré mužské pohlaví v okruhu 10 až 20 kilometrů.

A jsou zde další postavičky z jazzu.
Primitivní farář Severin Calaba, který zarputile spí se svou hospodyní, dále zde objevíme prodejce bicyklů Evžena Bzikavku, jež doma je podpantoflem, ale venku je idolem všech kluků, tupého doktora Funebrala, sebelítostivého lékárníka Famfuleho, totálně vyschlého notáře Sakumpaka s naivní a hloupou dcerou Hortenzii a povalečským synem Rudou…

Spoustu humorných postaviček dokázal Chevalier poskládat do svého románu Zvonokosy a nejen tak pobavit své čtenáře, ale zároveň je přinutit myslet. Všechny jeho příběhy jsou totiž nadčasové a dají se umístit do jakékoliv společnosti. V tom je jeho kniha opravdu geniální.

Ukázka z audioknihy Zvonokosy s vynikajícím Karlem Högerem:
http://www.radioservis-as.cz/katalog/mp3/zvonokosy.mp3

Zvonokosy | Gabriel Chevalier | Knižní klub

Ukázky z představení Bavorského ochotnického divadla, z ledna 2014, které vynikajcím způsobem navazuje na starou českou tradici ochotnických divadel.

Ukázka z knihy Zvonokosy | Gabriel Chevalier:

„V říjnu roku 1922, kolem páté hodiny odpolední, na hlavním zvonokoském náměstí… dva muži chodili bok po boku pomalým krokem…
Říkali si slova nabitá smyslem tak hutným, že každou větu vyslovovali teprve po dlouhých přípravných pomlčkách…“

„Chci postavit pisoár, Kulíšku.“
„Pisoár?“ zvolal učitel překvapeně.
„Ano, veřejný záchodek!“
xx

„Vstupuje slečna Eulálie Čubíková…
Představte si osobu snědé pleti, mrzutou, vysušenou a hadí povahy, se špatnou pletí, zlým výrazem, krutým jazykem, vadným vnitřním zařízením a nad tím vším vrstvu agresivní zbožnosti a odporné medovosti v řeči. Vzor ctnosti, který naplňuje hrůzou, neboť ctnost v takovém hávu je odporná…
Energetická uživatelka růženců, vroucí prosebnice v modlitbách, ale také nezkrotná rozsévačka pomluv a tajných panik.
Zkrátka: Zvonokoská zmije v masce božího hovádka.
xx

„Na lidských záležitostech není nic, co by bylo opravdovým předmětem výsměchu. Pod komedií leží kvas tragédie; fraška je jen pláštěm blížící se katastrofy.“
xx

„Zákon, jak ho ovládají chytří a vysoce vážení darebáci, zůstává nejlepší cestou k čestné a pohodlné loupeži.“
xx

„Svět je stejně idiotské místo, tak proč si dělat starosti? Život je loterie. Nechme rozhodnutí na náhodě.“
xx

Generál Flanel byl vždy pro přísný pořádek ve státě, jak je to běžné mezi generály, kteří měli ve válce velení a dali pobít spousty lidí, zemřelých, ovšem, nevědomky, smrtí velmi křesťanskou, a to zásluhou světového názoru svých generálů.
Non nobis, sed tibi gloria, Domine. (Ne nám, Pane, ne nám, ale vzdej slávu svému jménu) Tento úžasný nesmysl — úžasný v tomto použití — oslavoval dokonce krach naší ofensivy a dal jej bez špetky rozumu — odporovalo to totiž obsahu — na závěr úřední zprávy z fronty ze dne 28. září 1915 jistý slavný vojevůdce, který válku pozoroval na dolním konci periskopu, ze vzdálenosti tak veliké, aby jeho mozek mohl dost jasně přemýšlet, a s pořádnou vrstvou betonu nad hlavou, aby mohl přemýšlet ještě jasněji.

Ale tento památný nesmysl vysvětloval dost jasně klid generála Flanela před válečnými hřbitovy, jež pomohl opatřit tak mnohými křížky. Považoval se prostě za slavný nástroj v rukou božích a gratuloval Bohu k tak dobré volbě. Ve svém pravověrném smýšlení byl generál Flanel přesvědčen, že válka je vlastně dobrá věc, protože učí civilisty žít, že armáda je nejkrásnější zřízení na světě a že generály nikdo nepředčí co do rozumových schopností. A takto smýšleje, nepotřeboval myslet celkem již nic víc a také se tomu bedlivě vyhýbal. Velitel to byl celkem dobrý, jenže neříkal často ,,krucifix!”, protože byl pravověrný, ani „basomateremtete”, protože to už vyšlo z módy.
xx

„Eulálie Čubíková vstupuje na scénu, a proto si o ní něco povězme.
Představujeme si cholerickou brunetu, vyschlou a jedovatou, s ošklivou pletí, s ošklivým pohledem, s baziliščím jazykem, se špatně trávícím žaludkem, a to všechno zastřeno výbojnou zbožností a pokryteckou laskavostí. Vzorný příklad zdrcující počestnosti, neboť počestnost v takovém těle je hnusná na pohled a ostatně v tomto případě měla původ spíše v pomstychtivosti a nenávisti k lidem než ve vrozené dobrotě.
Zanícená žmoulatelka růženců, horlivá odříkávatelka litanií, ale také zuřivá roztrušovatelka pomluv a tajných výhrůžek.
Slovem zvonokoská zmije v masce božího hovádka.“
xx

Ale od takového Emanuela Adaggia nebylo možné žádat, aby přestal být chytrým v některé chvíli svého života, zrovna tak jako od takového generála Flanela nebylo možné žádat, aby se chytrým najednou stal.
Člověk je, jaký je, a to jednou provždy. Jakožto člověk chytrý arcibiskup nepochyboval, že je mu rozuměno, a generál nemající chytrosti ani za groš nepochyboval, jakživ nepochyboval, že všemu dobře rozumí a že jeho rozhodnutí se vždycky vyznamenávají bystrostí a vhodností.

Tato rozdílnost povah stojí za povšimnutí. Monsignore Adaggio, třebaže měl sklon spisek skepticismu, příliš důvěřoval lidem, kdežto generál Flanel, vždycky optimista (a to takový, že dovedl bez mrknutí a bez nejmenší pochybnosti o své moudrosti dát za války zbytečně pobít deset tisíc lidí naráz), jim nedůvěřoval nikdy. Vyplývá to z toho, že oba muži hodnotili inteligenci druhých lidí podle sebe.
xxx

Celé dva měsíce pozorovala slečna Eulalie, co se děje kolem veřejného záchodku, a její vztek každodenně vzrůstal. Všechno mužské v ní probouzelo jenom nenávist a roztrpčenost. Viděla, jak mládenci neobratně škádlí děvčata, viděla, jak děvčata pokrytecky dráždí chlapce a jak pozvolna vzniká tichá dohoda mezi těmi mladými, zbožně se tvářícími poťouchlicemi a bujnými zdravými floutky, a pohled na to v ní probouzel myšlenku, že takovéto hry vedou mládež k děsné ohavnosti spuštění. Více než kdy jindy viděla mravnost v nebezpečí vinou záchodku. Nakonec začínala Mnišská ulička – v těch vedrech – silně zapáchat močí.

Když byla dlouho přemýšlela a když se byla dlouho modlila, stará panna se rozhodla, že podnikne křížovou výpravu a že první její útok bude platit nejnestydatější tvrzi hříchů. Vyzbrojivši se pod šatstvem hojnými škapulíři a posvěcenými medailonky a přimísivši tím zbožného medu do svého jedu, vydala se jednoho rána k ženě posedlé ďáblem, k hanebnici, k nečisté feně, k své sousedce Juditě Čuprové, kterou již šest let neoslovila.
Schůzka dopadla špatně, a to vinou slečny Eulalie, neboť její apoštolský žár měl neblahý vliv na její řeč. Stačí, když zde zaznamenáme jejich vzrušeného rozhovoru. Když vyslechla stížnosti staré panny, Judita odpověděla:
„Opravdu nevidím, slečno, proč by se záchodek měl zbourat. Mně nepřekáží.“
„A co ten zápach, paní, necítíte?“
„Vůbec ne, slečno.“
„Tak to potom dovolte, abych vám, paní Čuprová, řekla, že nemáte dobrý čich.“
„Ani sluch, slečno, takže mi nikterak nevadí, co kdo o mně povídá.“
Slečna Eulalie sklopila oči.
„A nevadí vám, paní, co se děje v uličce?“
„Pokud vím, neděje se tam, slečno, nic neslušného. Mužští tam chodí dělat, však víte co. Někde to dělat musejí. Co je na tom špatného?“
„Co je na tom špatného? Špatné je na tom to, že někteří protivové mi ukazují hnusné věci.“
Judita se usmála.
„Opravdu? Hrozně hnusné věci? Nepřehánějte, slečno!“
Eulalie žila stále v takovém duševním stavu, že měla sklon vidět ve všem osobní urážku. Proto ihned odsekla:„Ach, já vím, někoho takové věci nelekají! Čím víc jich vidí, tím šťastnější je!“
Krásná obchodnice měla pevnou oporu ve svém nádherném a ukojeném těle, tak vítězně předstihujícím závistivou Čubíčku, a proto odpověděla s triumfální laskavostí:
„Je vidět, slečno, že vy se také příležitostně díváte na ty ohavnosti…“
„Ale nedotýkám se jich, paní, jako jisté necudy, nepříliš vzdálené, jež bych mohla jmenovat!“
„Já vám, slečno, jistě nebudu bránit dotýkat se toho. Neptám se vás, co děláte v noci vy.“
„Nic nedělám, paní, spím! Nedovoluji vám říkat…“
„Ale já přece nic neříkám, slečno. A smíte si přece dělat, co chcete. Každý si smí dělat, co chce.“
„Já jsem, paní, počestná žena.“
„Kdo vám tvrdí opak?“
„Já nejsem jako ty nestydy, co jsou úslužné ke každému, kdo se natrefil… Taková, která se valí se dvěma, se zrovna tak dovede pelešit s deseti! To vám říkám rovnou do očí, paní!“
„Abyste se mohla s někým válet, to musíte, milá slečno, napřed počkat, až vás o to někdo požádá. Mluvíte o věcech, které dobře neznáte.“
„Snadno se bez nich obejdu. Ba jsem, paní, opravdu ráda, že se bez nich dovedu obejít, když vidím, do jaké propasti vede taková zkaženost!“
„To vám, slečno, ráda věřím, že se bez toho ráda obejdete, ale nemáte z toho ani hezkou pleť, ani dobrou náladu.“
„Nepotřebuji dobrou náladu, paní, když mluvím s lidmi, kteří jsou veřejnou hanbou… Ach, paní, já vím všechno! Mám dobré oči, paní! Mohla bych toho napovídat… Vím o každém, kdo vchází a vychází, a v kterou hodinu. A mohla bych jmenovat ty, které svým mužům nasazují parohy. Já, paní, bych to opravdu mohla!“
„Nenamáhejte se, slečno, nezajímá mě to.“
„A co když mně se chce to říci?“

A něco pikantního na závěr:
Nadčasová realita dnešních dnů v kotlině české! Rok 2017

The post Zvonokosy. O volební politické stupiditě s úsměvem. Vynikajíicí francouzský román first appeared on Čítárny.

Profesor Piťha a jeho vynikající projev v kostele Všech svatých na Pražském hradě 2015. Nemusíte být věřící, abyste pochopili v plné šíři moudrá slova pana profesora Piťhy, které se vážou k zásadním problémům této doby, k poničeným vztahům mezi lidmi, k chaotické a stupidně se chovající společnosti. Kultivovaný projev je tak nadčasový, že by měl prezentovaný ve všech médiích dnes a denně.

Ano. Jsme lidé. Nejsme čísla bez kritického uvažovaní. Nejsme ovládání roboti, kterým se musí říkat, co a jak mají dělat a jak myslet, jak by si přáli mnozí psychopati nového světového řádu.

Zde je text proslovu profesora Piťhy ze stránek Arcibiskupství pražského:

Lidé, lidé,

Dovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným titulem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědností.

Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Mene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi paláce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. Oznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu vlastního otce.

Jsme přitom na místě, které je symbolem našich národních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním ideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko nad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věžemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavitele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukázal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být obrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, celý jeho smysl – jít k tomuto ideálu.

Pokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat.

Více než vzpomínat, je třeba se poučit.
Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět.
Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme.
Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální.
Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže.
Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.

Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny.
Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít.
Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem.
Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou.
Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.

Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo.
Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!…, až zazní protest:
Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet.
Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství.

Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají:
Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji:

Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.

Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.

Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.

Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.

Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.

Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.

Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.

Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37-22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo.
Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít.
Amen.

Petr Piťha

The post Prof. Piťha. Jsem člověk, nejsem číslo. A jako člověk chci zemřít first appeared on Čítárny.

Vulgarita ve veřejném prostoru je čím dál výraznější. Vypečený projekt Anny Duchaňové Vše o Pičusovi nekompromisně, i když skrytě, kritizoval vulgární projevy mnoha veřejně činných lidí, pomocí výstavy, kabaretu, loutkového a předmětového divadla. Hledá tak hranice mezi vtipem a trapasem a používá dokonce i skryté jinotaje.

S vulgaritou slov ale Anna Duchaňová žongluje stejně, jako s vulgaritami zachází mainstream, který logicky vulgarismus posuzuje dvojím metrem.
U některých lidí je používání fekálních vulgarismů samozřejmost a možná i noblesa,
zatímco u jiných je vulgarita projevem neuvěřitelného primitivismu.
Posuzování vulgarity se proto s úspěchem používá v propagandě v rámci dehonestace určitých osobností či jejich nálepkování.

Vulgarity “noblesní” používá v rozhovorech například kníže Schwarzenberg nebo jiní herci či médiemi opěvovaný zpěvák Banga, jehož totálně primitivní textové vulgarity nevadí kupodivu skoro žádnému novináři v mainstreamu a někteří, jako Petr Fischer, používání vulgarit dokonce u Banga veřejně obhajuje.

Předvídatelným paradoxem pak je, když prezident Zeman použije přirovnání s citací vulgarismu, mluví podle mainstreamu sprostě i on.
Rozum se na chvíli zastaví, když podle některých novinářských mozků, politiků a herců je nejsprostější veřejnou osobou prezident.
A dalo by se pokračovat, každý den nějaké překvapení.

Na závěr nutno dodat, že pokud náhodou absolvujete projekt Vše o Pičusovi, lehce zjistíte, že zmíněný pán “Pičus” je ve skutečnosti neškodný dráček ve tvaru kosočtverce, který prožívá zcela antivulgární dobrodružství. Samozřejmě, že představení není určeno dětem. Teda zatím, protože při současném společenském trendu nikdo neví? :o)

O dvojím metru používání vulgarit i násilí ve veřejném prostoru se také můžeme přesvědčit zde.
Ani jeden z těchto vulgárních k násilí vyzývajících statutů nebyl prý trestným činem. Kromě jediného. Ten ale nebyl členem ODS.

UŽ ZASE JSME SI VŠICHNI ROVNI, ALE NĚKTEŘÍ JSOU SI ROVNĚJŠÍ?
Jindřich Rajchl

Tahle geniální fráze George Orwella se u nás vžila zejména v období před rokem 1989, kdy se naoko hlásalo, že všichni máme stejná práva, avšak “ti dole” věděli, že vysoce postavení soudruzi jsou prakticky nepostižitelní. Bohužel nám realita kolem nás jasně ukazuje, že se tato doba v plné síle vrátila.

Adam Coubal usedl do auta a zabil mladou ženu a dostal podmínku!!!!
Navždy zničil život celé rodině a sebral miminku, které zázrakem přežilo, jeho mámu.
Kvůli němu ji nikdy nepozná.

Od soudu odešel s podmínkou. Z mé praxe vám mohu potvrdit, že délka podmíněného trestu je fakticky naprosto nepodstatná – pokud někdo není úplný idiot, tak si dá pozor a do vězení nejde. Tudíž je úplně jedno, jestli máte podmínku na 7 měsíců nebo na 3 roky. Jedná se o totožný stejný trest.

Takže Adam Coubal byl za usmrcení mladé ženy potrestán stejně, jako Martina Bednářová za to, že svým žákům při hodině řekla, že v Kyjevě se nic neděje a že Česká televize jim neposkytuje objektivní informace. 

Stejně jako Pavel Hlávka, jenž chtěl zabránit očkování své umírající matky ležící v nemocnici a natočil o tom reportáž, kde říkal, že mRNA látky zabíjejí.

A to už ani nemluvím o Tomášovi Čermákovi, jenž si za svá slova na FB vykoledoval 5,5 roku natvrdo.
Nezáleží na tom, zda s těmito slovy souhlasíte či zda jimi dokonce opovrhujete (všichni, kdo mě sledují, tak vědí, jak zásadně jsem s Čermákem nesouhlasil). Podstatné jsou pouze důsledky těchto činů.

Slova Martiny Bednářové, Pavla Hlávky, Tomáše Čermáka a dalších fakticky nezpůsobila nic. Vůbec nic. Nikomu nevznikla sebemenší újma.

Zatímco čin Adama Coubala přinesl nedozírné a trvalé následky rodině a přátelům zesnulé mladé ženy.
Přesto on do vězení nemusí.

Lze jen spekulovat, nakolik mu k mírnému trestu dopomohl fakt, že se jedná o významného podporovatele Petra Pavla!!!!

The post Vše o Pičusovi. Vulgarita primitivní i nenávistná. Dvojí kilometr justice first appeared on Čítárny.

Jiří Žáček, jeden z nejpopulárnějších českých básníků a spisovatelů píše jak vypadala cenzura kdysi a dnes. Asi naštve hodně lidí, ale ti kteří skutečně myslí a hledají souvislosti, to rozhodně nebudou. Koneckonců znáte to přísloví o potrefené huse, co nejvíc kejhá, ne? (redakce)

CENZURA PŘED ROKEM 1989

„Vzhledem k tomu, že jsem začal publikovat v půli 60. let, bral jsem cenzuru jako samozřejmou součást literárního provozu. Dodnes nevím, zda u nás fungovala systémová cenzura, anebo osobní či skupinové likvidační strategie namířené proti lidem, kteří tak či onak překáželi držitelům moci.
Mluví se o tzv. černých listinách zakázaných autorů, ale nikdy jsem takovou listinu neviděl, ani v letech, kdy jsem byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. Možná měl takovou listinu šéfredaktor či ředitel, možná byla imaginární. A možná měli své osobní černé listiny všichni šéfové všech vydavatelství, divadel, rozhlasu a televize a ovšem i kádrováci všech sort.

Co bylo předmětem cenzurních zákroků?
Ve většině případů jistě ne literární texty či díla, ale jejich autoři za občanské postoje. Tzv. následná cenzura, která se zabývala texty již publikovanými, naučila většinu spisovatelů autocenzuře. Jako autor jsem si ověřil, že za normalizace se zakazovaly i básně; nemusely být ani příliš kontroverzní, podezření vzbuzoval i čistý humor.

Příklad:
V 80. letech jsem publikoval v Dikobrazu a Kmenu sérii veršovaných humoresek a parodií, a jak mě informoval známý, který měl jakýsi kontakt na ÚV KSČ, „soudruzi se na mě zlobili“. Patrně nacházeli satiru na poměry i tam, kde nebyla. Když mi roku 1982 vyšla humoristická knížka Okurková sezóna, nejhorlivější člen ÚV nechal rozmetat sazbu mé knížky aforismů, připravené k vydání v Mladé frontě.

Nebyl však jen bdělý ÚV KSČ, bdělí likvidátoři působili i v guberniích.
Někdy v 80. letech uvedl mladý herec Zdeněk Mahdal na učilišti v Rokycanech pásmo z mých epigramů a nějaký místní horlivec ho udal, že kazí mládež protisocialistickými srandičkami; začala ho vyšetřovat StB a teprve když se vyšetřovatel informoval na všemocném ÚV, bylo mu řečeno, že podezřelé texty vyšly v oficiálních časopisech, takže o nějaké diverzi nemůže být řeč.
Ano, horliví blbci okresního formátu pravděpodobně napáchali mnohem víc zvěrstev než ti krajští nebo ti z ústředí. Mimopražští disidenti by asi mohli vyprávět.“

A CENZURA DNES, V DOBĚ TZV. DEMOKRACIE PO ROCE 1989?

„A jak je to s cenzurou dnes? Asi bude záležet na tom, jak budeme cenzuru definovat.
Věřím, že systémová cenzura neexistuje, ale jsou redaktoři či jejich šéfové, recenzenti, autoři literárně historických učebnic a slovníků, členové grantových komisí atp., kteří uplatňují cenzurní manýry proti autorům jiného politického vyznání, popř. proti autorům, kteří se „provinili“ tím, že si dovolili publikovat v době, kdy jiní byli zakázaní, anebo si dovolí mít jiný názor na minulost a přítomnost, než se dnes nosí.

Své by o tom mohl říci Michal Černík, těsně předlistopadový předseda Svazu spisovatelů, který se prokazatelně snažil vracet do literatury řadu zakázaných autorů, nebo Jaroslav Čejka, který se pokoušel o totéž během svého několikaměsíčního působení v ÚV KSČ, anebo třeba Karel Sýs, na něhož bývalí vrtichvosti uspořádali mnohaletou štvanici, jež by se dala nazvat „Kopněte si do Sýse“; spojenými silami dosáhli toho, že mnoho knihkupců odmítalo a patrně dodnes odmítá prodávat Sýsovy knihy.
Příznačné je, že horlivými lustrátory jsou nejčastěji lidé, kteří mají sami máslo na hlavě.

Staletá zkušenost: vlastní hříchy nejsnáze zakryjeme mravním rozhořčením nad hříchy svých bližních.
Nemluvím pouze hypoteticky. V 90. letech mi jistá redaktorka rozhlasu sdělila, že jsem u nich na černé listině, ale kdybych to chtěl zveřejnit, ona to z pochopitelných důvodů popře. Proč mi to tedy říkala? Aby mě pobavila? Bral jsem to jako český folklór; kdo by se zabýval paranoiky, kteří si kompenzují mindrák nebo špatné svědomí inkvizičními úlety? …

Kromě toho existuje i cenzura mlčením, která je u nás patrně nejrozšířenější.
A nedokazatelná – každá redakce snadno obhájí soustavné přehlížení díla toho či onoho spisovatele výrokem, že recenzují pouze díla, která považují za literaturu, přičemž co je plnohodnotná literatura, určují oni sami. Stejně nedokazatelné jsou osobní či světonázorové averze editorů literárně historických publikací, antologií a čítanek, případně snaha vyhovět dobovým tancům.

V širším smyslu je celá česká literatura likvidována (cenzurována) našimi nekulturními politiky, kteří na dotaci kvalitní domácí literatury přidělují čím dál méně financí ze státního rozpočtu, jako by chtěli vyhovět globalizačním trendům: proč podporovat českou literaturu, když ji stejně co nevidět převálcuje literatura světová?“

CENZURA ZA FIALOVY VLÁDY 2021-2025 (redakce)

Mezitím se ale situace dost změnila. K horšímu. Od roku 2021-2025 za vlády Fialova gangu.
Fialova vláda po 30 letech vypustila pomalého krakena a rozjela novou totalitní cenzuru názorů občanů. Nejaktivnějším propagátorem byl Vít Rakušan (STAN) ministr vnitra. Fialova vláda začala nezákonně iniciovat blokování a vypínání webů, které mají na politiku a vývoj společnosti jiný názor než probruselská a proukrajinská vláda.
Sám premiér vlády, Petr Fiala (ODS) z Brna, v roce 2022 řekl jasnou dezinformaci:

“My musíme chránit za každou cenu, a na tom záleží i mě, svobodu slova, projevu, všechny atributy, které ke svobodné společnosti patří, na druhé straně lidé mají právo na to, aby informace byly korigovány.“

Neobyčejné politické pokrytectví už na první pohled. Cenzuru jen maskovali údajnou kontrolu dezinformací. Což je v přímém rozporu s ústavou, kde se píše:

Kdo ale bude kontrolovat co je a co není správné?
Ano, tušíte správně. Cenzorské úřady a neziskovky dotované vládou.
A jsme zpátky v nejhlubší totalitě.
Na rozdíl od komunistické, ale i přesto, že máme v ústavě přímo zakotvenou svobodu slova.
Kdo tady porušuje zákon není občan s jiným názorem, ale evidentně vláda s jiným protiobčanským názorem.

Vrcholem arogance moci, stejné jak o tom píše Mňačko, byl vládní web, kde se přímo vyzývá k udávání, což je v přímém rozporu s předvolebními sliby. Viz. foto
Ladislav Mňačko. Jak chutná moc je politický román, který nepřestává být aktuální

Začátkem listopadu 2025 nejhorší vláda v historii podává demisi na základě zdrcující porážky ve volbách 2025.
Jedno z nejhorších politických období po roce 1989 skončilo. Fialova “totalizující” koalice zanechala za sebou rozdělenou společnost, rozvrácené finance a neuvěřitelný dluh 1.2 bilionu korun.

The post Básník Jiří Žáček popisuje totalitní cenzuru do roku 1989 first appeared on Čítárny.

Dáte mi asi za pravdu, že přinejmenším od roku 1968 raší mezi spoustou lidí rusofobie. Pamatujeme její odlivy, nicméně nastal čas přílivu. I jít na Alexandrovce je provokace.
Té zášti samo sebou oponují četní příznivci a emisaři Moskvy či aspoň ruské literatury, samo sebou se nejedná pouze o občany Karlových Varů a podobným vyzyvatelem matky Rusi byl i populární malíř a vypravěč Vladimír Komárek (1928-2002).

Pokud máte za pravděpodobnou jistou jeho odtrženost od reality, můžete mít kus pravdy, a přece bych řekl, že taky Komárkovy názory dnes soutěží o nárok posloužit jako konglomerát něčeho z toho, co rusofily občas až magnetizuje na povaze našich východních bratrů, existuje-li tedy vůbec něco jako národní povaha.

Ocitujme jako důkaz několik sekvencí z poslední Komárkovy knihy (2000), i když rovnou předesílám, že malířova konfese v důsledcích ani zdaleka nevypadá jako selanka a nejde o nijaký paradox: zpodobitel židlí a dveří určitě optimistou nebyl.
Na straně 66 Vladimír Komárek míní:

„Chagall (1887-1985) podle mě dosáhl toho, čeho dosáhl, především proto, že vyšel z pravoslavné ruské kultury. Bez Ruska by nebyl nic.“

Už na straně 13 podotýká:

„Mám rád Rusy, jejich zvláštní duši, citlivou a pravoslavnou. I jejich literaturu a mše. Je zajímavé, že také ruští ateisté byli ateisty pravoslavnými. Od posledního izvosčika až po generálního tajemníka. – Rád jsem jezdil do Ruska a miluji obrazy žida Chagalla, který je taky pravoslavný žid. Miluju i filozofii toho národa: Vodku popijem, ogurjec zakousneme a pak se oběsíme nebo neoběsíme – ještě nevíme. – A když byl malíř Jíra (1929-2005) v Moskvě, toužil se s kamarádem napít vodky. Tu ale prodávali až večer v obchodě. Koupili ji tedy a u parku si z láhve nedočkavě každý cucnul. Tu ze šera šeříkových keřů vystoupil domorodec a povídá: „Nužno kultůrno popít…“ a vytáhl z kapsy usmoleného frťana, vzal láhev – nalil si – a pak nalil těm českejm malířům…
Můj přítel – Ukrajinec – sice nepije, ale švagr Toník měl dojem, že by ho u nás mohl alkoholem znemožnit. Sám jsem byl na to zvědavej a pozoroval jsem Anatola, jak po každém panáku ulamuje kousek chleba. Je pravda, že vousy mu po čase začaly vstávat, ale neožral se. Nalitej švagr jezdil po zábradlí a sovětskej člověk šel bez problémů domů…“

Čímž malíř (snad pouze napůl vědomě?) parafrázuje i známou ústřední scénu z Osudu člověka (1957), jehož titulní hrdina si rovněž „soustíčko“ chleba nakonec od fašisty v koncentráku vzal, nicméně jinak před ním – a tváří v tvář odsouzení k smrti – jen a jen udatně pil.
„Já první sklínku ničím nezajídám…“ přeložila to kdysi Věra Vendová.
„Promiňte, Herr Kommandant, ale nejsem zvyklý jíst ani po druhé skleničce…“

Avšak zpět na čtrnáctou stránku Komárkovy knihy, kde rozumuje dál:

„Carismus… vytvořil nedemokratickou atmosféru, která se stala ohromným podhoubím pro literaturu a výtvarné umění. Dostojevský by se nikde jinde narodit nemohl a právě carismus vytvořil kult osobnosti. Rusové, ti potřebují uctívat svoje velikány. Viděl jsem davy lidí s kyticemi, co denně chodily ke hrobu Vysockého; a nebyl uznávaný světec.“
„Rusové říkají velmi hezkou věc,“ dodává Komárek.
„Člověk je inteligentnější než zvířata a proto, kdyby po Kyjevě v těch nacpaných tramvajích měla jezdit zvířata, tak to nevydržej a vyhynou. Ale člověk, protože má rozum, tak si to dovede vysvětlit a nevyhyne a těma přeplněnejma tramvajema může jezdit furt.“

Zda má smysl číst dnes tuto anekdotu jakkoli předzvěstně a asociativně – s ohledem na dnešní situaci na Ukrajině, nechám již na vás. – Sám Vladimír Komárek pokračuje na straně 58 takto:

„Byla doba, kdy jsem četl intenzivně beletrii, a nejvíc na mě zapůsobil můj velmi oblíbený ruský spisovatel Dostojevský, který mě velice oslovil a přivedl mě k celé ruské literatuře, kde skutečně existuje jakýsi surrealismus života. Celá ruská kultura je totiž absurdní, a to proto, že vychází z absurdního carského zřízení; a ruský komunismus, jak říkal Masaryk, je jen carismem naruby.
Rusové ostatně dovedou nosit naruby všechno, i boty; takže proto já tíhnu k ruskému umění a k Dostojevskému.“

I sám „carismus“ Komárek ovšem interpretoval jako „do značný míry surrealismus, proto mi to je tak blízko“ (str. 66), a v samostatné kapitole „(Jen) Rusové“ poté přemítá nad domnělými příčinami své lásky k Rusům.

„Určitý vliv musel být od mýho táty, který byl ruským legionářem a o Rusku často mluvil. Potom tu ale byla i krajina, ve které jsem žil – u Malacek. Tamní borovice jsou strašně blízké Rusku. Slovensko má k východu daleko blíž než Češi, a taky má blíž k typu fantazírování, který mají pouze Rusové… A šokovala mě už od dětství taková příhoda. Turisté ze západu jdou po ruské ulici a průvodkyně zastaví u velkého balvanu, který stojí uprostřed cesty. Všichni se ptají, co tam ten balvan dělá, a ona říká, že je to jeden z dokladů chytrosti ruského mužika. Proč? Ten balvan chtěl car odstranit, ale nevěděl jak. Pozval Angličany, ti nepřišli vůbec na nic. Pozval Němce, ti koupili traktory, aby balvan odvezli. A ruský mužik? Přišel na to, že vedle toho balvanu vykope díru, do ní balvan hodil a balvan byl pryč…
Ruská vesnice mě strašně přitahuje,“ pokračuje trochu naivně. „Lidovým zpěvem a vším. A je to právě krajinou kolem Malacek, kde jsem žil v jakémsi takovém ruském prostředí, v ruské enklávě.“

Nedá však dopustit ani na prkna, která někdy vskutku znamenají svět, a dodá:

„Jsem fascinovaný ruským divadlem; právě tou absurditou. Ruský herec umí uhrát skutečnost tak, až musím říct, že u nás uměl Rusa uhrát akorát Kemr. – Prostě jsme Evropa – a nedovedeme to. Kdyby bylo na mně, tak se ruské divadlo všude hraje v originále. A pak… Ten jejich geniální balet.“

Myslil si, že to vše opravdu vycházelo až „z toho šíleného carského režimu, který vlastně navozoval již fantazii kulturních pracovníků. A to je i ta už připomenutá jednoduchá teorie: Posedíme, vodky popijem, ogurjek zakousneme a buďto se voběsíme nebo se nevoběsíme, ještě nevíme.“

Vladimír Komárek a Petra Petráková-Sluncová: Řeči s Pavlínou.
Ilustrace Vladimír Komárek. Návrh obálky a grafická úprava Jan Rapin. Fotografie Jarmila Kutová. Odpovědná redaktorka Pavla Slancová a sazba Jaroslav Slanec. Radioservis. Praha 2000. 104 stran. ISBN 80-86212-13-0

The post Komárek a jeho poučné Komárkovy řeči s Pavlínou o ruské povaze a směšné rusofobii first appeared on Čítárny.

Stanisław Lem (12.9. 1921- 27.3. 2006), velmi uznávaný polský scifi spisovatel vnímal velmi citlivě projevy tuposti ve společnosti. Měl k lidské stupiditě velmi kritický, sarkastický a pesimistický postoj. Viděl ji jako hluboce zakořeněnou, nebezpečnou a často rozhodující sílu v lidských dějinách, společnosti i ve snahách o poznání vesmíru.

Známé jsou například jeho výroky:
“Hloupost, když se množí, nepřestane být hloupost, stává se to jen směšnější.” 
„Dokud jsem nezačal používat internet, nevěděl jsem, že je na světě tolik idiotů.“
„Nikdo nečte; pokud někdo čte, nerozumí; pokud rozumí, okamžitě zapomene.“

Stupiditu Lem nechápal jen jako nedostatek inteligence, ale jako tvrdohlavost v ignoranci, setrvávání u chybných představ navzdory důkazům.
Lem stupiditu považoval za jednu z hlavních hybných sil dějin (zmiňoval se rád o fiktivní knize s názvem: Hloupost jako hnací síla dějin (Stupidity as the Driving Force of History). Stupidita obyčejného člověka je sice neškodná, ale stupidita mocných nebo vůdců má tragické důsledky (války, totalitní systémy, selhání velkých projektů).
Byl skeptický k lidské schopnosti překonat vlastní omezení.
Často ukazoval, jak inteligence sama o sobě nechrání před hloupostí. Naopak, tzv. inteligentní lidé nebo systémy se chovají občas nejhloupěji (citát z knihy Fiasko).

Lem viděl lidstvo jako směsici geniality a neuvěřitelné stupidity.
Byl ale pesimista. Podle něho technologie a věda pokrok urychlují, ale neodstraňují základní lidské chyby (agresi, sobectví, ignoranci). Naopak je často zesilují.
Nejvíc se tento názor projevuje v knihách:

Fiasko (1987)
Lemův poslední velký román je možná nejsilnější výpovědí. Mise k cizí planetě selže především kvůli lidské stupiditě, byrokracii, špatné komunikaci a neschopnosti přiznat chybu. Ukazuje, jak i vysoce inteligentní vědci a technologové opakují stejné chyby.

Solaris (1961)
Lidská věda a rozum selhávají před nepochopitelným inteligentním fenoménem (oceánem), který symbolizuje názor, že systém, který nadobudne jistou míru složitosti se stává inteligentním. Svým způsobem nejvíc objevné filosofující Lemovo dílo.
Vědci se utíkají k pseudovědeckým nebo mystickým vysvětlením, což Lem ironizuje jako projev lidské omezenosti a hlouposti.

Kyberiáda (1965)
Satirické, humorné povídky, kde konstruktéři, roboti Trurl a Klapaucius často zesměšňují lidskou hloupost, antropocentrismus a touhu po moci. Absurditu a humor slouží k odhalení lidských slabostí. Mají také podtitul bajky pro kybernetický věk

Hvězdné deníky (1957)
Sbírku humorných a groteskních povídek o kosmickém cestovateli Ijonu Tichém. Lem zde s velkou chutí paroduje lidskou aroganci, byrokracii a neschopnost pochopit „to jiné“.
Kniha se stává slavnou až v 70ých letech 20. století.

O jeho kritickém pohledu na kulturu a vlivu stupidity se dovídáme v jeho rozhovoru z polského przeglad-tygodnik (20.12. 2005)
Jedná se o jeden z posledních velkých rozhovorů s Lemem (zemřel 27. března 2006).
Lem v něm mluví o budoucnosti lidstva, velkém neklidu z vývoje světa, hrozbě nukleárního konfliktu a celkovém pesimismu.

Ve “Světě na hraně” tvrdíte, že je naše kultura v desolátním stavu. Říkáte: “Rozmytí hranice mezi uměleckým dílem a smetím, mezi kumštem a lajdáctvím, se mi jeví jako jeden z hlavních znaků naší epochy”.

Stanislaw Lem: Myslím si to stále. Je to obzvlášť dobře vidět v současném výtvarném umění, ve kterém z rozmanitých skvrn, rozteklin a čert ví čeho ještě, se dělá umělecké dílo. Jednou jsem byl v Berlíně na výstavě nazvané Nad vodou. V galerii stálo okolo 200 plných kbelíků vody – a to bylo vše. Já něco takového vůbec za umění nepovažuji. Nikdo mi nenamluví, že v kaňce udělané na plátně je nějaký hluboký smysl. V užitém umění se objevují židle na kterých se nedá sedět a nádobí ze kterého se nedá jíst.
Světovým bestsellerem se stala série o Harry Potterovi, kterou bych možná i četl, pokud by mi bylo 8, ale ne už 10 let – a u nás jsou z toho celí pryč dospělí. Veřejná televize ohlupuje lidi a táhne je k nejnižším instinktům.
Na obrazovkách je nejvíce seriálů v podobě Velkého bratra – nejhloupějšího pořadu, jaký si můžete představit. Je to znepokojující, měl jsem na medicíně přednášky z psychologie, ve kterých vykládal vyučující o úchylech, mezi jinými o skoptofilii, což je šmírování.

Jaký je váš postoj k masové kultuře?
Stanislaw Lem: Zakaluje mozek, ořezává představivost, a vybočuje vkus. Samozřejmě, ať si na okraji existuje, ale ne aby masová patlanina vytlačila kvalitní umění, které se stává čím dál tím víc elitářské až nakonec, pokud se nic nezmění, se v této patlanině potopí.
Dnes se mne ptali žurnalisté, který polský vědec by mohl obdržet Nobelovu cenu. Odpověděl jsem: žádný. Neboť od časů Marie Sklodowské, která ostatně musela odjet za hranice, se žádný vynikající vědec neobjevil. Už dlouho, pokud chce talentovaný Polák něčeho dosáhnout, odjíždí na Západ. V kultuře je to stejné.
V literatuře máme jen kmety. Já jsem kmet, Rozewicz, Milosz a také Wiška Szymborska… Samozřejmě je spousta píšících lidí, protože knížku může dnes vydat kdekdo. V módě jsou obzvlášť paničky mýtomanky, snažil jsem se číst Gretkowskou, ale nešlo to. Množství totiž neznamená kvalitu.

Na obrazovce převažují akční filmy, plné násilí a agrese. Myslíte, že to má vliv na zvyšování kriminality?
Stanislaw Lem: Ano. V Americe zakázali promítání filmů, ve kterých jsou scény teroristických útoků, vyhazování staveb do vzduchu atd. Já bych se vůbec nedivil, pokud by se ukázalo, že se útočníci na WTC a Pentagon něco na ně nadívali. Světové kino a televize dnes ukazují hotové instrukce, jak se má vraždit, krást, znásilňovat a organizovat atentáty. Žádné řečičky psychologů mě nemohou přesvědčit, že agrese v médiích nemá vliv na agresi v životě.
Dobré “mladé” literatury jsem si nevšiml. Možná, že jsou současní umělci neschopní a nebo považují všechno pěkné a moudré za rozebrané. Úpadek kultury a umění mě velice trápí… Andrzej Wajda a profesor Geremek mě pozvali na konferenci o tom, jak zachránit polskou kulturu, ale já jsem tam nejel, protože kulturu nelze zachránit žvaněním.

Jakou literaturu čtete pro potěšení?
Stanislaw Lem: Od 12ti let čtu jenom vědeckou literaturu. Na beletrii už nemám čas.

Tady nás klamete! Kdo se probouzel uprostřed noci a listoval v knihách, aby našel autora sonetu “Nemilovat těžko a milovat…”?
Stanislaw Lem: (Smích) No, to jste mě nachytala. Že bych o tom vyprávěl mému sekretáři (Fialkowskému)?

Samozřejmě. Říkal jste také, že čtete Lesmiana, Slowackého, Slonimského, Boya, Pruse – na jiné si nevzpomínám.
Stanislaw Lem: Když jsem byl mladý, tak se kolegové z medicíny divili: Doktor, a píše básničky. Mysleli si, že to není normální. Naštěstí jsem nechal psaní básní, protože byly příšerné, ale láska k poezii mi zůstala. Nyní čtu po večerech Norwida… Předtím jsem procházel Tuwima a zjistil jsem, že jeho lyrika je zvětralá ale jeho žertovné básně jsou vynikající.
Přečetl jsem také nové dílo Milosza “To”, pln podivu jsem mu napsal gratulaci.

zdroj: http://www.przeglad-tygodnik.pl/
Website Stanislw Lem >>

The post Stanislaw Lem vtipně a přesně o masové kultuře, umění a nekonečné lidské stupiditě first appeared on Čítárny.