Kniha mého srdce 2009. Zpočátku nadšený, ale už během celé soutěže se naplňovaly moje obavy, že nejde o knihy, že nejde o propagaci čtenářství a vzdělávání, ale jakýsi pochybný projekt managerů ČT v honbě za úspěchem a kteří tímto projevili svoji trapnou neschopnost naplňovat požadavky veřejnoprávní televize.

To, mimo jiné potvrzuje i fakt, že sám projekt je kompletně přejatý, jakoby ve zmíněném médiu nebyly mozky vymyslet podobnou soutěž… a lepší.
A tak rádoby vtipný skeč s Jaroslav Duškem žeroucí knihy, chápu jako výmluvný důkaz toho, o čem soutěž byla.

Určitě jste si všimli i vy, že mezi vítěznými tituly, které by měly být dobrými knihami se neobjevili čtiví velikáni naší literatury
jako je Karel Čapek, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, ale jakýsi brak o upírech, protože zrovna v kinech běžel nějaký film, Babička Němcové, kterou nikdo nečte, Foglar, protože skautů je u nás půl miliónu nebo zprofanovaný a průměrný Potter.
Na druhé straně aspoň potěší pozornost věnovaná geniální a světové knize Haškův Švejk či první místo Saturnina, i když zrovna ten vyhrál díky filmu a ne knize samotné.

Tím chci říct, že knihy nemůžeme srovnávat s tupými blondýnkami, které si říkají Miss a nemůže s nimi dělat ty samé věci.
Je to smutné, když forma je pro nás přednější jak obsah.
Když naše mozky, převálcované reklamou a zvykem, nejsou schopny samostatného logického myšlení.
Kdy začínáme věřit všemu, čemu věří většina.
Když začínáme být stádo bez vlastního názoru.
Když jsme schopni jakoukoliv formou podvádět, jen abychom zvítězili naším titulem, protože je to obchod a tak je to správné a tak to musí být.

Taky si myslím, že knihy nejsou jen zbožím, ale jedinečným odkazem našich předků o životech minulých, o našem chování a našich snech.
Databáze našeho kolektivního myšlení. Knihy jsou základem vzdělávání každé rozumné společnosti, která je schopna myslet a která ví jaké priority jsou důležité, aby přežila nejen stávající generace, ale i generace další. Málokdo si uvědomuje, že bez schopnosti uchovávat informace v knihách, bez schopnosti vzdělávat děti i sebe sama bychom ještě žili v době kamenné.

Soutěž Kniha mého srdce nás znovu ubezpečila,
že naše základní priority se pomalu vracejí k myšlení lidí bez vzdělaní, žijící ze svých pudů, přežívající v konzumu.
Vracíme se pomalu ale jistě zpět ke svým kořenům, abychom knihy jednou požívali k tomu, co nám předvedl Jaroslav Dušek v reklamním spotu.
Abychom jako cvoci propagovali na youtube knihy ve stylu: Tento týden jsem přečetla 7 knih a pak lidem přečtou záložky.

Někdo říká, že je lepší dělat něco než vůbec nic.
Nemyslím, že je to úplně smysluplný názor, zvláště když takové dělání nemá žádný směr, ale jen a jen cíl. Bláhový, hloupý, o ničem, stejně jako tento projekt.

Kniha mého srdce
byla multimediální čtenářská anketa o nejoblíbenější knihu českých čtenářů, kterou v roce 2009 organizovala Česká televize. Šlo o formát pořadu, který vytvořila britská BBC pod názvem The Big Read.

The post Kniha mého srdce. Davová psychóza v přímém přenosu. Vzpomínáte? first appeared on Čítárny.

JUDr, Klára Samková. Být dcerou středoškolské profesorky češtiny, to je v podstatě na diagnózu. Je to trvalé postižení, asi něco jako hrb nebo kratší noha, se kterou už nikdy nic nenaděláte a vlečete si ten náklad životem ať chcete nebo ne. Neb ledva jste odrostli plenkám, začaly být na vás páchány pedagogické experimenty.

Co se přístupu k literatuře týká, byla u mne situace ještě horší, než by se dalo u standardního dítka standardní středoškolské profesorky očekávat.
Především máma měla kromě svého skutečného otce i „adoptivního otce“, totiž svého milovaného učitele, jistého Antonína Zhoře. Ten ji provázel od základní školy i po středoškolská studia a připravil ji na příjmačky vysokou – obor dějin umění – tak skvělým způsobem, že ačkoliv byla z buržoazní rodiny převelice pochybného původu a psal se začátek 50. let, tak uspěla. Posléze se mu odvděčila za jeho péči i tím, že studium své druhé vysoké školy, jednooborové češtiny, zakončila diplomovou prací na téma jeho vlastní literární tvorby.

Takže jednou z prvních knížek, které jsem přečetla, byla samozřejmě jeho knížka pro malé děti „Námořník Pepík a opička Rrra“.
A následovaly další: „Kouzelník učedníka Čáryfuka“, „Poctivý Abe“ – o Abrahamu Lincolnovi, „Tvrdohlavá Marie“ o Marii Curie, „Betty“ o Boženě Němcové a „Kulhavý šermíř“ o malíři Jaroslavu Čermákovi. Už ten výčet osobností, o kterých psal, byl zajímavý. A ti lidé byli zajímaví i pro mne, i když mi bylo možná tak deset, možná i méně.

Huria hledá cestu do nebe na severu, podle maorských legend

Jak čas plynul, došlo i na další literaturu, povětšinou z rodinné knihovny. Pamatuji se na první knížku, kterou jsem přečetla úplně celou a dle vlastního výběru. Jmenovala se „Huria hledá cestu do nebe“.
Napsala ji jistá Barbara Markéta Eliášová. Obecní sirotek z malé vesničky Jiříkovice u Brna. Od čtrnácti let se živila jako posluhovačka. Měla však neobyčejný dar na jazyky. V roce 1912 se vydala přes Vladivostok do Japonska, kde se naučila japonsky, jako první Češka absolvovala kurzy ikebany. O svých zážitcích a následných cestách snad přes celou zeměkouli napsala řadu knížek. To jsem samozřejmě jako malé děvče o autorce nevěděla, mně úplně stačil příběh malé Hurii, maorského děvčátka, kterému umřela maminka a ona se vydala od novozélandských břehů na malé loďce ji hledat, protože podle maorských legend nebe je na severu – a na severu je moře. Před utonutím ji zachránil japonský parník, na kterém pak cestovala a seznamovala se s dětmi nejrůznějších národností.
Samozřejmě nejvíc se mi líbila Biddy – aboriginské děvčátko, které bylo shledáno nevychovatelným a jako takové je ta laskavá anglická dáma, která o ně chtěla pečovat, vracela zpět jejímu kmeni v Austrálii.
V knížce proběhl dialog mezi onou dámou a ošetřovatelkou, která měla na starosti Huriu a byl zakončen pro mne zhola a naprosto nepochopitelnou větou, kterou měla ona Angličanka vypustit z úst: „Jste tu velmi laskavi… vždyť anglický kapitán by mě ji vůbec nedovolil do této třídy….“ To jsem opravdu nechápala. Tedy – chápala jsem, že parník měl různé třídy pro různé cestující: ve vlaku přece byly také třídy – to jsem znala. Ale proč by něco nedovolil anglický kapitán a japonský to dovolil a proč se to vztahovalo k tomu, že Biddy byla z australského kmene?

Vůbec jsem to nechápala… Bylo mi osm a poprvé jsem se setkala s jevem, který nejsem schopna pochopit ani dnes – s rasismem.
Stejně jako mi Bůh nenadělil schopnost dívat se na různé lidi různě a místo toho je – pro dnešní dobu naprosto neprakticky – posuzuji jen dle jejich srdce, dopadla jsem i s chápáním sociálních přehrad. Tady to dopadlo ještě hůř: i já jsem totiž, stejně jako Cedrik Errol, tedy lord Fauntelroy, pokládala všechny přátele hlavní dětské postavy za veskrze kladné osoby a upřímně jsem trpěla, když měl malý chlapec vyměnit společnost skvělého místního hokynáře za nudné bohaté anglické panství.

Obě tyto dětské knížky byly mými rodiči v podstatě schvalovány, zejména když zde panovala naděje – jak se posléze ukázalo, zcela neopodstatněná – že ze svých naivních představ o tom, jak by to mělo na světě vypadat, vyrostu.

Skutečná hrůza však moje rodiče zachvátila, když jsem se takřka zpaměti naučila… ano… „Příběh opravdového člověka“ od Borise Polevoje.
Ano, já chápu, že to je ideologická sračka, zneužitá ke komunistické propagandě. Ale kromě toho, že to byl zneužitý příběh, to byl… příběh. Příběh velmi lidský, příběh vypravující o silné vůli překonávající takřka nemožné překážky. K překonání překážky pak stačilo jenom… vytrvat. To byl pro mne důležitý vzkaz.

S postupem doby, jak sílil můj pubertální odpor vůči rodičům a tím i neochota naslouchat jejich doporučením, změnila máma taktiku a začala… trousit…
Knížky se objevovaly na nejneuvěřitelnějších místech. Odložené u záchodu. Jakože zapomenuté na podestě schodiště, občas nějaká jakože vypadla z knihovny, otevřela se a tudíž, jak praví klasik, když se už knížka otevře, tak vzdělanec si stránčičku dvě přečte…
Takhle jsem absolvovala celou světovou klasiku a využívala jsem k tomu ještě jednu zvláštní informační stezku, o které povím za chvíli.

Asi nejdůležitější knížkou, kterou mi máma nastražila do cesty, byl „Mipam, láma s paterou moudrostí“.
Knížka, která nejenom vyprávěla o tak vzdálených zemích, jako je Tibet, ale především mluvila o soucitu…

Moji dětští hrdinové už byli všichni: maorská Huria, malý Američan lord Fauntleroy, tibetský lama Mipam a sovětský letec Alexej Maresjev.

Aby byla sbírka úplně komplet, měla bych ještě dodat Vinnetoua, ale ten mne sám o sobě tak neuchvátil. Při jeho četbě mne však zaujala jedna věc.
Pamatujete si, jak hned v prvním díle, když je Old Shatterhand svázán a u ohně jako zajatec pozoruje Vinnetoua, jak ten čte? A jak je nesmírně udiven, že čte Hiawathu od Longfellowa? No to mě teda zajímalo, proč byl tak udiven! Opravdu ta knížka existuje? Pamatuji si velmi přesně, jak jsem se v Mahenově knihovně v Brně na tehdejší Gagarinově, dnes opět Kobližné, probírala lehce ohmatanými kartotéčními lístky.

Robinson Jeffers. Legenda americké poezie, muž, který z kamene tesal básně

A jak jsem po Longfellowovi objevila Robinsona Jefferse, Walta Whitmana, Edgara Alana Poa, Ralpha Waldo Emersona…. a potom, protože básník jako básník taky Achmatovovou, Achmadulinu, Mandelštama, Lermontova, Jesenina, Jevtušenka, zbožňovanou Marinu Cvetajevu.

Nu a dál? Dál už jsem jen četla. S postupem doby stále méně a méně beletrie. Stále více a více odborné literatury. Právo, psychologie, ekonomie, biologie, historie. A občas, sem tam, výlet do nebe.
Muriel Barberyová: S elegancí ježka
Zadie Smithová: Sběratel autogramů (já vím, že obecně jsou „Bílé zuby“ považovány za lepší, ale mně se Sběratel autogramů prostě líbí víc)

Záhadná dívka s pomeranči. Gaarderova nejčtenější kniha desetiletí

Jostein Gaarder: Dívka s pomeranči.
A někdy, zcela výjimečně…

Tělo je ohrádkou duše
a duše je sen těla
časem si někam kluše
stará Bela
Hvězda bdělá…

(z básně „Stará Bela“, Jan Šimek, sbírka Prázdná sláma)

Časem jsem také začala knihy psát. A psát taky o tom, co čtu. A jezdit na přednášky po obecních knihovnách. Nu – a to je tak všechno… Snad jen… že v průběhu let jsem své dceři nastražila do cesty pár knížek. A dobrý večer je ten, kdy není slyšet vůbec nic, jen stříbrná lžička občas cinkne o okraj čajového šálku. A kužel světla dopadá na stránku. A pak už nic.

The post Sečtělá Klára Samková. Její rozečtené a milované knihy aneb za všechno může četba v dětství first appeared on Čítárny.

Každý máme svou drogu a každý máme svůj způsob, jak se vypořádat s tím, čím procházíme a čemu se říká život. Podstatnou částí mého života jsou knihy. Začalo to velice, velice dávno.
Vyrostla jsem v bytě, kde byly uskladněny dvě vědecké knihovny. Dědeček byl profesorem botaniky na Lesnické fakultě v Brně a táta je historik umění, pracující dlouhá léta nejdříve v Muzeu města Brna a pak v Ústavu dějin umění Akademie věd. Oba měli své knihovny a kartotéky.

Ve sklepě naší rodinné vily, v bývalém bytě domovníka, byla ještě „odkladná“ knihovna.
Sestávala z obrovských, na tmavo namořených regálů z knihovny mého pradědečka. Ten v dobách c. a k. rakousko-uherské monarchie a první republiky vlastnil ve Dvoře Králové nad Labem továrnu vyrábějící „první stálobarevné bavlnky, vlny a příze v Čechách“. Zisk z ní investoval jednak do uměleckých sbírek (bohužel ne příliš valné kvality), do sbírky rukopisů a také knih.

V přízemí jeho domu poblíže hlavního dvorského náměstí měl svou velkou soukromou knihovnu, kterou v závěru života otevřel svým spoluobčanům.
Ty regály u nás v suterénu byly jejími pozůstatky, a to i co se obsahu týká. Postupně byly do ní zařazeny další „zbytkové knihovny“, zejména část odborné právnické knihovny mého druhého pradědečka z matčiny strany, který byl za první republiky soudcem Nejvyššího soudu.

V dobách mých studií, odehrávajících se v první polovině 80. let, to byl pramen právnického vzdělání přímo k nezaplacení. Drobným problémem však bylo, že prezentovat takto nabyté vědomosti u zkoušek na právnické fakultě by bývalo bylo… kontraproduktivní.

Přestože jsem byla obklopena knihami, nebyla to kniha z „domácí produkce“ která byla tou první, kterou jsem přečetla.
Pamatuji si, jak v pololetí první třídy nám škola doporučila ke koupi první dvě knížky jako čtenářský počin, přičemž zároveň zprostředkovala jejich koupi za nekomerčních podmínek. Že podobné akce v rámci dnešní základní školní docházky zanikly, považuji za extrémní chybu. Stejně jako to, že ve školách se již nechodí na pravidelné preventivní lékařské prohlídky a nejsou organizovány i pravidelné zubní lékařské prohlídky.

Prostě přerod tzv. socialistické v tzv. kapitalistickou společnost znamenalo v nejednom případě vylití vaničky i s dítětem. Nicméně zpět ke knihám: Moji rodiče mi tenkrát zakoupili oba doporučené tituly. Nepamatuji si jejich názvy, ale pamatuji si velmi přesně jejich vzhled. Byly čtvercového formátu, s velkými, graficky velmi dobře pojatými písmeny, se spoustou velmi dobrých ilustrací. Obzvláště se mi líbil obrázek rozkrojeného jablíčka.

Mojí další „první domácí“ knížkou byl v podstatě cestopis s názvem „Huria hledá cestu do nebe“.
Napsala ji zcela zapomenutá spisovatelka z malé moravské dědinky od Brna, Jiříkovic, Barbora Markéta Eliášová. Což byla naprosto pozoruhodná žena. Vyrostla v nejchudších možných poměrech, avšak vypracovala se vlastní pílí a užitím svého intelektu na učitelku jazyků a poté se oddala cestování. V letech 1912–1929 vykonala čtyři cesty do Japonska a také do jižní Afriky, jihovýchodní Asie a Austrálie. Jako první Češka cestovala kolem světa. Svým osudem připomíná slavnou francouzskou cestovatelku po Tibetu Alexandru David O´Neelovou, autorku úchvatného „tibetského“ románu „Mipam – láma s paterou moudrostí“. Stejně jako její vrstevnice O´Neelová, i Eliášová psala cestopisy.

Po antikvariátech se mi v průběhu let podařilo sehnat „Hanako – román moderní japonské dívky“ z roku 1944, „Sunae a Kétai – korejské děti“ z roku 1940 a cestopis „Rok na jižní polokouli“ z roku 1928 (na wiki je rok uveden špatně).
Její příběh maorského děvčátka Hurii mne však ovlivnil zcela zásadně. Jeho hrdinkou je malé děvčátko z Nového Zélandu, kterému zemřela maminka a ona podle staré maorské pohádky se vydá v člunu na moře směrem na západ, aby ji našla. Je zachráněna transoceánským parníkem, na kterém se postupně setkává s různými dětmi různých národů a národností. Naprosto mne – v mých tehdejších sedmi letech – zaujal příběh Kitty, australské divošky, kterou se „hodná“ manželka anglického úředníka rozhodla adoptovat, odvézt do Anglie a tam jí dát „vzdělání“. Série průšvihů Kitty byla tak omračující, že dáma od svého původního záměru upustila a Kitty vezla zpět do australského buše… Průšvihy Kitty, které jsem já už tehdy ovšem za žádné průšvihy nepovažovala, pochopitelně pokračovaly i na lodi a moje sympatie ke Kitty vzrůstaly každou přečtenou větou.

Přes svůj maximální zájem jsem však některým větám v této pasáži knížky nebyla schopná porozumět. Šlo zejména o větu, při které madam vykládala lodní ošetřovatelce, že je velmi vděčná kapitánovi lodi, že jí vůbec dovolil vzít Kitty na palubu, a to dokonce do první třídy. „Možná je to tím, že kapitán je Japonec – anglický kapitán by to zcela jistě nedovolil nikdy…“ Éééééé – WTF?
Moje první srážka s institucionálním koloniálním rasismem proběhla v mých sedmi letech a od té doby se můj postoj k němu nezměnil…

Probírám se svou dětskou knihovnou a přemýšlím, jaké další knížky měly na mne zásadní vliv.
Učitel a prakticky vychovatel mojí mámy Antonín Zhoř napsal řadu překrásných dětských knížek, které jsem přečetla všechny.
„Námořník Pepík a opička Rrrra“ byla první. Následoval „Učedník kouzelníka Čáryfuka“ (i Rowlingová by mohla závidět), „Bílý Bob a černý Bob“ – další položka do mé antirasistické sbírky. Série knížek Arthura Ransoma „Boj o ostrov“ a další.

Můj zájem o rodinně-právní problematiku byl zásadně poznamenán knížkou Ericha Kästnera „Luisa a Lotka“, dvojčatech, která byla po rozvodu rodičů rozdělena a náhodně se potkala na dětském letním táboře. Od té doby vím, že sourozenecké vazby mohou být podstatně důležitější než vazby rodičovské.

James Krüss a jeho knížka „Tim Tolar aneb prodaný smích“ mne poučily ve věku asi deseti let, že prachy nejsou všechno – a na tomto svém postoji stále setrvávám, i když při pohledu na své prázdné konto mívám tendenci alespoň teoreticky svůj názor změnit.

Můj brněnský původ našel svůj obraz v dětských knížkách Aloise Mikulky.

A netušila jsem, jak zásadní roli v mém životě bude hrát další autorka a ilustrátorka dětských knížek, paní Daisy Mrázková. Favorit mých dětských let „Neplač, muchomůrko“ byl v dospělosti vystřídán příběhem „Můj medvěd Flóra“. Daisy Mrázkové vděčím za mnoho, především pak ovšem za její maminku a jejího manžela.
To bylo totiž tak: když jsem přišla studovat do Prahy (mluvím o roce 1983), bylo zcela nemožné se dostat na kurzy angličtiny. V celém městě existovala jediná jazyková škola, sídlila tam, kde je dnes Café Louvre, a když se otvíraly přihlášky na další školní rok, lidé běžně nocovali na jejích schodech, aby se do kurzů dostali. Když jsem přišla v září já, bylo už beznadějně obsazeno. Začala jsem shánět, kdo by mne mohl učit soukromě, a tak jsem se přes spolužáka svých rodičů, teoretika moderního umění (mimo jiné) PhDr. Jaromíra Zeminu dostala k manželovi Daisy Mrázkové, úžasnému malíři panu Jiřímu Mrázkovi.
Angličtina byla jeho celoživotní vášeň, podrobně pilovaná nejen samostudiem, ale i celoživotním soužitím s jeho tchyní, která byla Angličanka. K panu Mrázkovi jsem chodila do jeho ateliéru na výuku angličtiny tři roky, pak převzala moje vzdělávání bývalá redaktorka mezinárodní redakce Československého rozhlasu, po osmašedesátém zlikvidovaná jako třída, nezapomenutelná dáma, paní Olga Szántová.

Ale zase zpět ke knihám: Myslím, že mým rodičům jsem svou četbou způsobovala setrvalé šoky.
Když v mých jedenácti našli „zabudovanou“ do postýlky pro panenky evidentně rozečtenou Kámásutru, ulehčila jsem jim situaci, jak reagovat a pravila jsem, že mne Indie opravdu, ale opravdu zajímá. Výsledkem bylo, že mne máti zasypala sebranými spisy Rabíndranátha Thákura. Následovaly Védy, to mi bylo asi třináct, a vystřídaly egyptologický záchvat, který ovšem nikdy neodezněl zcela. Skutečnému zoufalství rodiče propadli, když se na dlouhá léta stala mou oblíbenou četbou silně propagandistická literatura „Příběh opravdového člověka“ od Borise Polevoje. Je mi to jasný až do dnešních dnů: člověk se prostě musí plazit stále vpřed…

Dlouhá léta pilné práce mi vzala intelektuální kapacitu na čtení. Nebyl čas, nebyly síly – a nebyly prachy na knížky. A nebyl čas chodit do knihovny.

Což mi připomíná další přínos čtení knih, totiž způsob, jakým jsem objevovala a doposud objevuji svět. Je to systém odkazů.
Začalo to Vinnetouem. Pamatujete na tu scénu, jak greenhorn Old Shatterhand leží spoután u ohně a podivuje se nad tím, že Vinnetou čte Hiawathu? No tak to mne zaujalo. Co to je ta nebo ten Hiawatha, že to povstávajícímu hrdinovi přišlo tak divné? Zeptala jsem se paní knihovnice v knihovně Jiřího Mahena, tehdy na Gagarinově, nyní opět Kobližné. Odvedla mne do oddělení, ve kterém byla americká poesie.

A tak jsem ve svých devíti objevila Longfellowa, Thomasse Jeffersona, a Stébla trávy Walta Whitmana. O moc lepší než Vinnetou. Systém vzájemných a řetězových odkazů používám dodnes. Seznam použité literatury je vždy tím prvním, co si na každé odborné knížce přečtu. Funguje to dokonale a tyto literární myšlenkové mapy mne dovedly do končin, o jejichž existenci jsem neměla ani šanci vůbec vědět…

V posledních letech se ke čtení masivně vracím. Buduji si svou odbornou (tu více) i beletristickou (tu méně) knihovnu.
Knihy jsou jedním z mála luxusních předmětů, které si dopřávám. Uceluji své kolekce. Stala se ze mne sběratelka knih. A stále jejich čtenářka, i když, samozřejmě, oproti tomu, co kupuji, jsem stále brutálně pozadu. Nu a nyní se dostávám k tomu, proč vůbec píši tyto řádky:

V České republice vychází ročně asi 17 000 knižních titulů. Do této záplavy jsem dokonce sama několika opusy přispěla. Jak se v tom zorientovat, co číst?
Jsouc produktem prokazatelně nejméně pěti generací pedagogů, elementaristkami počínaje a vysokoškolskými profesory konče, mám pravděpodobně někde zabudovaný obsesivní pedagogický gen. Neustále musím někoho vzdělávat a především se dělit o své poznatky. Radost ze života je pro mne radostí pouze tehdy, když je to radost sdílená. Chápu, to je velmi nepraktické v dnešní době. Ale nemohu si pomoci…

Svým klientům, kamarádům, ba i politikům, se kterými se setkávám, neustále daruji knihy. „Hele, tohle si musíš přečíst…“ Zatím si nikdo nestěžoval, že to je otravné, ale v některých případech už vím, že další darování není možné, „i když přesně tohle, jo, tohle, to by se ti strašně líbilo“, protože oběť mých knihomolských orgií už prostě nemá doma místo. Tak jsem se místo toho rozhodla se vrátit k dětským létům a psát čtenářský deník. Možná, že to některé z vás potěší. V každém případě to je o mnoho skladnější.

The post Klára Samková. O rodinných knihovnách a knihách, mezi kterými vyrůstala first appeared on Čítárny.

Já mám čím dál tím větší pocit, že kniha je médium na dotyk. Pamatuji si, jak Ladislav Zadrobílek, když jsem u něj jednou byl, přejížděl rukou hřbety knih a říkal: „To je domov.“
Myslím, že mnohem složitější je mít domov na cédéčku. Zatímco knihu můžete pozorovat, s cédéčkem je to přece jenom poněkud slabší. V tomto směru jsem žákem brněnského výtvarníka Jiřího Hynka Kocmana, který se v dětství zabýval herbáři a akvárii, pak se stal vědcem veterinářem a někdy v roce 1965 objevil, že existují skvrny. Pro většinu lidí je to většinou velký objev, protože když se na ně naučíte koukat jako Vladimír Boudník, budete mít život mnohem bohatší.

Kocman se začal propracovávat k takovému zvláštnímu druhu citlivosti na papír.
Dělal papíry, které sice byly určeny na psaní, ale samy o sobě už byly něčím jako konkrétní básní. Vzal třeba dvě knihy od různých autorů, rozemlel je a ty dvě hmoty pak sléval dohromady, dva texty v různém poměru, a z těch papírů vázal nové a nové knihy. Udělal knihu o čaji tak, že do papíru zapustil lístky z jedné právě vypité misky čaje. Do jiné knihy o čaji zase vložil velice chutný a vznešený čaj, takže součástí knižních obřadů bylo pak i pití vybraných čajů.
Celé je to na jednu stranu pochopitelně úplná blbost, ale na druhou stranu to míří k až metafyzickým vrcholům poznání. No a Jiří Kocman mě naučil, že knihy jsou taktilní objekty, tedy že jsou určeny k dotýkání.
Kocman třeba říkal:
Vezměte bublifuk, rozpusťte čínskou tuš s mýdlem a vyfoukněte bublinu proti bílému papíru. Z toho vznikne skutečně pěkná struktura, něco jako slunce nebo kometa. Zároveň ale pochopil, že s tou citlivostí se to nesmí přehánět a že hezké věci se mají dělat jenom občas a spíš málokdy, a začal ten papír trhat, ničit a přetvářet.

Říkal také, že jeho nejmilejší knihy jsou ty, které poznal, když mu bylo okolo dvaceti. Domnívám se, že pokud rodiče chtějí dát dětem kvalitní knihy, musí to udělat někdy mezi jejich patnáctým a pětadvacátým rokem, protože jenom tehdy dochází k základnímu ovlivnění na celý život.

Jednou jsem ve velkém antikvariátu pozoroval starého lovce a sběrače knih.
Jel rukama po hřbetech knih podobným pohybem, jako jsem to viděl u pana Zadrobílka. Ten pán, kterého jsem dobře znal, mi řekl: Já nechám prsty klouzat po hřbetech knih a nějaké vyzařování z té knihy se přimkne k vyzařování mé ruky a já tu knihu koupím, i když mi rozum říká, že je to hloupost. A tak nosí domů knihy, které jsou mu lhostejné, nebo dokonce protivné, ale jindy nalezne i knižní poklad. Já vím, nebo tuším, říkal, které knihy hledám, tímhle způsobem ale zjišťuji, které knihy hledají mě.
 
Je možné mít dalších šedesát teorií. Lidí, kteří mají rádi knihy, je obrovské množství, kupují je, přinášejí si je domů a nějak je třídí.
Každá knihovna má jakési jádro. A ti lidé najednou třeba na návštěvě zjistí, že někdo jiný má podobné jádro knih a že ve městě je dokonce několik knihoven, které mají identické jádro a šly by nějakým způsobem zaměnit. Tehdy pochopí, že se celý život řídili nějakým pocitem. Když těch pár desítek knih, které máte doopravdy rádi, najdete v několika knihovnách, pochopíte, že se podobáte určitému způsobu četby, a skrze svou knihovnu najednou začnete chápat, kdo jste.

Václav Cílek / Jak to vidí Václav Cílek, Vydal Radioservis 2011

The post Václav Cílek o lásce ke knihám a způsobu jak vás knihy najdou first appeared on Čítárny.