Jan Drda (4.4. 1915 – 28.11. 1970) vypráví příběh, odehrávající se za německé okupace, za války, za protektorátu v letech 1939-1945. Je o udavačství ve školství, kdy studenti za názor byli nejen zavřeni, ale dokonce popraveni. Přesto si dovolím tvrdit, že kniha je nadčasová, protože i dnes registrujeme totalitní pokusy o ovládnutí společnosti.

Povídka Vyšší princip je součástí 11 povídek knihy Němá barikáda z roku 1946.
Tedy v době, kdy lidé ještě velmi silně cítili téměř 5 let kruté totality německé okupace. Doby, kdy v novinách vycházely seznamy popravených za to, že schvalovali atentát na Heydricha nebo projevili svůj nesouhlasný názor na německou okupaci nebo německou politiku. V roce 1946 se veřejnost v plné síle dovídá o zvěrstvech páchané za Druhé světové války Němci a jejími přisluhovači. Proto ve společnosti jednoznačně převládala touha po míru a lepší, spravedlivější společnosti bez válek. Komunistický převrat nastal až v roce 1948.

Jan Drda se vrací v povídce Vyšší princip k tomu nejhoršímu, co přináší jakákoliv totalita.
K cenzuře názorů, udávání a ke stíhání lidí za jakýkoliv projev, která nekopíruje státní totalitní propagandu a propagandu státem schválených medií.
Důsledkem jsou vždy mediální dehonestace, vyhazování z práce, ze škol, dochází k jejich policejnímu pronásledování nebo dokonce k jejich popravám.
Tak jak to popsal Jan Drda.

Postavit se proti udavačství není pro mnoho lidí jednoduché, ale je to jediná cesta, jak se podívat sám sobě do oči.
Udavačství je nejhorší a nejubožejší projev pomstychtivosti, zákeřnosti a zbabělosti. Je to morální dno člověka.
Udavači by ale neměli zapomínat, že budou vždy odměněni dvakrát. I když ve své době mohli považovat udávání za nahlašování.

V roce 2022 vyzývala občany k udávání dokonce nejhorší vláda ČR v historii, vláda premiéra Fialy.
Udávání říkali “nahlašování”. Po dlouhých cca. 35 letech od roku 1989 se objevila probruselská vláda, který začala zavádět znovu cenzuru a totalitní manýry.

Vlevo: Fiala s předvolebním slibem. / 2021
Vpravo: Screenshot z vládního webu branmecesko.cz po volbách / 2022

Ukázka je z vládního webu branmecesko.cz:

“Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho „nahlašovat”, uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR.”

Podobně nahlásil někdo své spolužáky v povídce Jana Drdy, protože byl přesvědčený, že dělá dobrou věc nebo se tak chtěl zbavit někoho, kterého neměl rád.
A nechal je vlastně popravit.

Němá barikáda / Jan Drda / Praha 1946

Povídku napsal Jan Drda podle skutečné události.
Ta se odehrála v době  tzv. heydrichiády na gymnáziu v Příbrami v roce 1942. Heydrichiáda je období po atentátu na říšského protektora Heydricha.
Učitel, klasický filolog, se skutečně o politiku nezajímal, ale tváří v tvář bezpráví našel odvahu a sílu k statečnému postoji, skutečně existoval.
Byl o tom dokonce natočený dokument:

Ukázka z knihy:

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
„Vyšší princip … ehm … mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha.Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovat první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu.
Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedovi Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.
Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.

„Havelka … Moučka … Ryšánek – pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici … a tu z vyššího principu … nepřítomnost právě těchto žáků …“
Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.
Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku:
„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětinskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.
Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:
„Neslýchané … Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:
„Vaši … vaši … spolužáci … byli zatčeni … Jaké absurdní … nedorozumění … moji … moji žáci …“
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost, češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet:
„To máte z té vaší rebelantštiny*! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“

Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.
„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:
„Samozřejmě profesor třídní!“
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych … ehm
… včerejší … smutnou událost … uvedl … na pravou míru … Z hlediska … vyššího principu mravního …“

V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:
„S hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já … schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě.
Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.

The post Nadčasový Jan Drda. Z hlediska vyššího principu mravního o udavačství, nejubožejším lidském konání first appeared on Čítárny.

Ota Pavel. S radostí jsem si s ním po dlouhé době popovídal v povídce Běh Prahou. Díky Petru Žantovskému, který mi svým článkem připomněl staré komančské časy, kdy jsme přes kopírák přepisovali 9x výběry beatniků, všeliké eseje a knihy, které byly i nebyly zakázané, ale které oficiálně nevycházely.

Vzpomínám s jakou péči jsme převáželi v báglech knihy z Bulharska, které tam pašovali jiní z Itálie přes Jugošku a my je pak vozili vlakem do Československa.
Těch bezpečných cest bylo více, ale jen blázni knihy pašovali přes hranice s Rakouskem nebo Německem.
Dnes mi už nikdo nechce věřit, že pokud jste uměli dobře rusky, tak jste spoustu zakázaných knih i mimořádných vědeckých knih vydávaných na Západě objevili v Československu v ruštině a to ve Státní vědecké knihovně nebo jste ji mohli koupit třeba v Moskvě nebo Leningradě (dnes Petrohrad)
Nabídka mnoha západních knih, které v ČSSR nikdy nevyšly byly v Leningradě běžně v prodeji. Samozřejmě v ruštině.

Povídka Oty Pavla Běh Prahou v dnešní době rezonuje stejně jako kdysi.
S typickým laskavým tónem Ota Pavel vypráví o svém otci, o tom, jak se měnila společnost po roce 1948.
Není to zdaleka jen výpověď o socialismu, je také o lidech, kteří opravdu upřímně uvěří, že po strašné válce přichází lepší doba.
Povídka je o také o Židech, nadstranické nadřazenosti, hloupém rasismu, ještě hloupější nenávisti, o popravách.
Je také o lidech, kteří se dokáží mistrně přizpůsobit jakékoliv době.
Pestrá přehlídka nástupu komunistů se všemi průvodními jevy, které zdaleka nejsou typické jen pro padesátá leta min. století.
Bude vám mrazit, jak je povídka nadčasová.

Jak šel táta Afrikou / Ota Pavel /  Agentura VPK, 1994

Běh Prahou / Ota Pavel

Když se stali komunisté po válce jednou z vedoucích stran, můj tatínek tam okamžitě vstoupil. Vzal s sebou i maminku, bratry. Jenom já jsem byl na takové záležitosti příliš mlád. Nastoupil do té strany komunistů, okouzlen jako mnozí Rudou armádou, přímo z kozlíku vlasatého ruského vojáčka, který ho vezl s koníkem do Buštěhradu. Tatínek také věřil, že konečně přišli praví, kteří nebudou dělit lidi na bílé a nebílé, na židy a nežidy. Aspoň to tak všichni ve svých knihách a řečích slibovali, počínaje Leninem. Po návratu z koncentráku si naši užívali. Chodili tančit do barů Belvedere, Barbarina. Víno teklo proudem, jako by si chtěli vynahradit léta strádání, bídy, ponižování.

Chodíval k nám tenkrát Arnošt Lustig, studoval a flámoval s mým bráškou Jirkou. Lustig nejraději tančil s naší maminkou, tančíval skvěle, jako když se vánek vznáší nad parketami, a maminka s ním tančila moc ráda, protože můj tatínek dupal a funěl při tanci jako slon. Maminka byla krasavice a Lustig byl do ní tak trošku zamilován. Jednou pro ni přišel hezký světlovlasý vysoký pán a tatínek kývl, že Maminka s ním může jít na parket. A ten pán se jí začal dvořit a v půli tance jí řekl: Jste tak krásná, a oči na ní mohl nechat. Maminka se usmála, kterou ženu by to nepotěšilo. A pak ten hezký pán dodal: Jenom by mě zajímalo, co máte s tím židem? Tři děti, řekla maminka, dotančila a sedla si zase vedle tatínka.

V Belvederu se můj tatínek seznámil s Američanem Johnym. Johny byl krásný jak panna a tlapy měl jak medvěd. Tatínek vždycky říkal, že jak ho český holky viděj, hned se svlíkají, ale mně bylo tehdy teprve čtrnáct a nevěděl jsem, co to znamená. A byl skutečně frajer, lítal s bojovým letadlem na Němce, pár jich sundal, než ho sestřelili a udělali z něho trochu invalidu, dopadajícího maličko na levou nohu. Ale odvaha mu zůstala, kdekdo utíkal, když jezdil po Praze se svým džípem jeepem Willysem. Navíc měl vysokou funkci u UNRRY, co chtěla Čechům pomoci, a oplýval kapsami dolarů, a mýmu tatínkovi věnoval galony benzínu, tisíce amerických cigaret, svetry, kafe, konzervy a balíky žvýkacích gum. Tatínek si to bral jako člen strany a ani mu nevadilo, že je to od Američana. Kdo jiný si má to americký zboží vzít než židi, kteří nejvíc trpěli. Johny byl přitom velkej dobrák. Vykládal, že má předky někde na severu Čech a patří mu krásné činžáky a on na nich bude jednou hospodařit, ale pořád neměl čas jet se na ty domy podívat.

Blížily se volby ve čtyřicátém šestém a tatínek si usmyslel, že naše rodina musí pro vítězství komunismu něco udělat. Jeho návrh spočíval v tom, že navečer před volbami poběžíme Prahou. Budeme mít čísla politických stran a předpovíme, jak volby dopadnou. Naše maminka prohlásila, že tak pitomý návrh může vymyslet jen tatínek, ale tatínek na její řeči nedal. Když dnes na to vzpomínám, musím dát za pravdu tatínkovi, bylo to zvláštní a krásné. Tatínek zmizel brzy ráno s tím, že přivleče na běh Johnyho, neboť takovou záležitost musí zajišťovat armády. Přijeli pozdě odpoledne, Johny o tom zřejmě nechtěl ani slyšet. Ale tatínkovi se to podařilo. Nevím jak, ale bylo jasný, že když dokáže prodat elektrické vysavače ve vesnicích, kde nebyla vůbec elektrika, dokáže přesvědčit i Johnyho. Dorazili k nám v podzimním odpoledni, už si nepamatuji, jestli svítilo slunce nebo bylo pod mrakem. Jenom vím, ze Johny byl maličko namazaný, pod volantem měl láhev whisky a něco si pobrukoval. Šel jsem k němu blíž a zaslechl jsem zřetelně: Nechť zhyne starý podlý svět Mému tatínkovi se tedy podařilo zpracovat ho dokonale.

Zatím co jsme se šli převléknout do triček, Johny trénoval jízdu se svým džípem dokolečka ve Farského ulici, jednu nohu na plynu, druhou na blatníku, a kouřil doutník. Měl na sobě úplně novou uniformu plukovníka americké armády, ohromně mu to slušelo, myslel jsem si, že kdyby tu šla nějaká ženská, hned by se svlíkla. Čekal však na nás. Byli jsme tři bráchové, tatínek samozřejmě neběžel, nebylo už to pro něho a měl nohy strašně do O. Za stovku amerických žvýkaček od Johnyho získal ještě jednoho chlapce, aby dělal čtvrtýho v tom běhu pro komunismus. Maminka nám přidělávala čísla a tiše nadávala tatínkovi. Ale tatínkovi hořely oči, byl přesvědčen, že zajišťuje tímto během vítězství komunismu na věčný časy. A taky si myslel, že ten běh bude mít velkolepý úspěch.

Vyšli jsme před dům. Jak jsme zjistili, Johny už dopil tu láhev whisky. První vyběhl Hugo, měl krásnou hruď a na tu hruď mu sám tatínek připích jedničku, s kterýmžto číslem vstupovali do voleb komunisté. Druhého vyslal na trať tatínek toho chlapce, co běžel za stovku žvejkaček. Dal mu číslo dvě, druzí budou sociální demokraté. Jako třetí dostal pokyn vyrazit Jiří s číslem tři. Představoval stranu lidovou. Mě si tatínek nechal na konec. Národní socialisté budou čtvrtí. Tatínek mě vybral úmyslně, protože jsem běhal nejlíp, a kdyby něco, mohl bych upláchnout. Trénoval jsem na Spartě u Otce Jandery, měl jsem silná stehna a odraz. Otec Jandera mi předpovídal velkou budoucnost sprintera, ale neměl jsem vůli trénovat. Atletika je dřina.

Tatínek mi nařídil, abych trošku kulhal, snad abych měl odstup od těch druhých, a snad abych ukázal, jak bídně to vypadá s národně socialistickou stranou. Vyběhli jsme ze Strossmayerova náměstí na nábřeží a odtud na Příkopy. Nezdálo se mi to špatný. Běžel jsem skoro sám Prahou, byl jsem středem pozornost, komunisti tleskali, národní socialisti maličko pískali. Žádný trénink, žádná dřina, byl to zvláštní závod, v němž pořadí stanovil předem tatínek. První komunisti, poslední národní socialisti. A tak to šlo pořád, jenom žádné předbíhání. V oknech vlály prapory, lidé slavnostně oblečeni a dobře naladěni. Dokonce jsem přestával kulhat, vypínal jsem prsa a ukazoval své silné nohy, které se odrážely od dláždění. Bylo to trochu opojné, jen tatínek jedoucí za mnou s Johnym v džípu volal a občas mě napomínal: Dobrý! Je to dobrý! Jenom víc kulhej! Za mnou jel Johny. Třikrát jsem si ho prohlédl, když jsem si rovnal padající ponožku. Jel v nejlepším americkém bojovém voze, o kterém se říkalo, že vyhrál druhou světovou válku, byl to model MB, šedesát koní, měl odpich a už na prvních pár metrech vyvinul fantastickou rychlost. Džípy sloužily jako hledače min, jako rušiče zátarasů, jako drezíny, a nyní jeden k zajišťování komunistických voleb. Džíp měl krásně bíle natřené pneumatiky, na kapotě americkou hvězdu. Vypadal jako zvláštní zelenobílá ryba s kukadly. Johnymu to na džípu slušelo, kouřil už bůhvíkolikátý doutník a něco si broukal, asi tu píseň, co učili mého tatínka, když byl malý, havíři na Buštěhradě, o starém podlém světě, aby dohřáli babičku Malvínu.

Nevím, proč tatínka napadlo, že poběžíme přes Václavák, kde měli hlavní stan u Melantricha národní socialisti, za které jsem vlastně běžel a kulhal až na čtvrtém místě. Zahnuli jsme z Příkopů nahoru a už z dálky jsem viděl ten ohromný nával před Melantrichem. Jak jsem se blížil, začala se ve mně zmenšovat dušička. A také ulička, do které jsem měl vběhnout, se zmenšovala. Ohlédl jsem se na tátu, byl mou poslední nadějí. Ale příliš dobře jsem znal svýho tatínka, než abych té naději věřil. Měl některé špatné vlastnosti, ale nebyl to posraný žid, jak se o židech někdy říkávalo. Nikdy si nenechal od nikoho nic líbit, zmlátil už pár chlapů, kteří mu nadávali nebo ublížili, a měl kvůli tomu několik stání. První žid na světě pro něho nebyl ani pan Einstein, ani pan Chaplin, ale boxer Baer, který vyřídil Schmelinga. Můj tatínek dal před válkou v našem bytě zřídit ring a museli jsme boxovat, mně bylo tehdy sedm let. Chodil nás učit pan Hrabák a hlavně pan Jenda Heřmánek, co měl stříbrnou olympijskou medaili z Amsterodamu. Ale tušil jsem, že mé zkušenosti z doby mých sedmi let mi teď nebudou nic platné. Byla tu jediná možnost. Neběžet vůbec. Udělal jsem to. Nohy se mi samy zastavily. Stál jsem a džíp zabrzdil také. Tatínek mohl zavolat: Pojď k nám nahoru, kamaráde!, kde byla Johnyho uniforma, ten jeho báječný vůz s odpichem, pravý americký kolt, tatínkovy pěsti, ale tatínek to neudělal. Miloval toho Baera, a ne pana Einsteina. Naklonil se z vozu a rozkázal mi: Běž! Kulhej!

Moji bratři a ten žvýkačkový kluk už zmizeli. Nejdřív jsem šel a pak pomalu vběhl před Melantrich. Zajímavé bylo, že do té doby si všimlo našeho běhu jen málo lidí, ale na Václaváku to bylo jiný. Pochopili hned, o jakou agitaci jde, byli to inteligenti. Jenom překvapením ztichli, že mám tolik troufalosti dělat si z nich legraci přímo před Melantrichem. Vydechli, zařvali a vrhli se za mnou. Nějaký závod na Strahově byl proti tomu hadr. Rázem jsem přestal kulhat, jak mi radil tatínek, a začal jsem uplatňovat rady otce Jandery: Vyraž! Vysoko zdvihej kolena! Nedívej se nalevo! Nedívej se napravo! Upaluj! Bylo pozdě. Kruh se zužoval a uličky se uzavřely lidmi. Vpředu zmizeli moji stateční bratři a vzadu zůstal džíp s osádkou. Johny pronikavě troubil, ale to bylo všechno. Už nebylo kam utíkat a tak jsem stál a čekal, třásly se mi nohy, a kdyby moje srdce mohlo, vyskočilo by z těla a samostatné by uteklo po dlažbě, aby se ustrnuli. Stáli už úplně blízko. Pak se jeden z nich naklonil a strhl mi číslo. Druhý mi ubalil facku, že jsem spadl na kolena. Začali mě tlouci. Jak jsem uhýbal a uskakoval, viděl jsem ty jejich oči. Byly to oči úředníků, doktorů, inženýrů, obchodníků, jen ten první, co mě uhodil, musel být řezník, protože to byla strašlivá rána.

Znal jsem ty oči. Tloukli mě za mé pozdější polopravdivé a zkreslené rozhlasové reportáže a za naivní povídky, tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme. Bili mě za zrady a vraždy, které vykonáme. Vybíral jsem si to napřed. Strhli ze mě tričko, trenýrky, a stál jsem nahý na Václavském náměstí a přikrýval si klín. Byl jsem tehdy hezký kluk, ale nebyl jsem zas tak hezký, abych mohl stát zrovna takhle ve středu matičky Prahy. Z nosu a obličeje mi tekla po prsou a stehnech krev. Pak se objevil Johnyho džíp. Když mě Johny uviděl zakrváceného, zastavil, vyndal kolt a šel za ticha pomalu ke mně. Ale nezačal střílet. Zastrčil kolt, vzal mě do náručí a nesl mě do toho svýho džípu a krev mu máčela jeho krásnou uniformu. Tatínek seděl na druhém sedadle, zatínal pěsti a zuřil. Pak jel Johny Prahou jak šílenec. V domě, kde jsme bydleli, mě vynesl do bytu.

Když mě maminka spatřila, chtěla se nejdřív pustit do tatínka, který přišel s tím velkolepým nápadem. Tatínek utíkal ze schodů a křičel, že běží pro doktora. Doktor Ptáček měl velké brýle a plno fáčů. Umyl mě, zalepil jak pneumatiku a přefáčoval. Příští den jsem se probudil až k večeru, všechno mě bolelo, myslel jsem, že umírám. V mém pokojíčku někdo pokorně čekal. Štěrbinami mezi fáči jsem zahlédl tatínka, usmíval se na mě a v klopě měl rudý karafiát. Něco říkal a já mu nerozuměl. Vrtěl jsem hlavou a on se ke mně naklonil a zas něco říkal. Chtěl mě nějak potěšit, snad mi i něco dát. Viděl jsem jeho rozjásanou tvář, a konečně jsem zřetelně zaslechl: Zvítězili jsme. Za ním stál Johny a taky kýval, že jsme vyhráli, a ani si neuvědomoval, že tímto vítězstvím přišel o ty své krásné činžovní domy na severu, na které se ještě ani nebyl podívat. Potom mi tatínek povídal, že mluvil s poslancem Hrubým a že mě příští rok přijmou předčasně, v sedmnácti letech, do Komunistické strany Československa. Ležel jsem v tý posteli, bolela mě hlava, nateklý krk, zadek a noha, do které mě kopli a na kterou jsem pak dlouho skutečně kulhal i bez tatínkova pobízení. Díval jsem se smutně na tatínka a myslel na to, jestli budu moct hrát vůbec ještě za Spartu hokej. Vtom Johny jakoby omluvně vytáhl z brašny nejnádhernější košili, jakou jsem kdy viděl. Pravá americká důstojnická khaki košile z jemnýho plátýnka a byli na ní našití malí lvi a důstojnické hvězdičky. Bylo to něco mazlivého, co jsem potřeboval dát vedle sebe do postele a hrát si s tím jako s malým medvídkem anebo panenkou. Chtěl jsem usnout a těšit se, že tam ta košile zas bude, a probudit se a pak usínat s tím, že mi ji nikdo nevezme. Pak jsem dlouho spal jako budoucí člen KSČ s americkou košilí pro parádní příležitosti, a když jsem se vymarodil, měli už komunisti moc, po které desítky let toužili, a začali dělat v této zemi pořádek. Můj tatínek se taky snažil, aby komunismus předhonil kapitalismus, jak to chtěl Josef Stalin. Snažil se, jak mohl, i když mu řada židů říkala, že je mešuge.

Nesvěřili mu nikdy žádnou velkou funkci, ale udělali ho aspoň předsedou jakéhosi zábavního výboru a on chodil po podnicích, americké auto Buick už neměl, a sháněl do tomboly sádrové jeleny, trpaslíky a panenky, co tančí, když se natáhnou. Když mně pomohl ke vstupu do komunistické strany v těch sedmnácti letech, dělal jsem to po něm. Tenkrát to bylo dojemné, ale když na to vzpomenu dnes, uvědomuji si, že kvůli schůzím, tombolám, manifestacím za přátelství, sádrovým jelenům a trpaslíkům jsem se nenaučil tancovat a měl jsem daleko míň holek než ostatní kluci, což mě bude ještě dlouho mrzet.

Komunismus obhajoval tatínek všude. Jako hlavní argument, že to s námi nejde z kopce a že už kapitalismus doháníme, byl, že v každým krámě se může ztrhat mlýnek na kafe. V intimních kruzích vykládal, že byl komunistou dřív, než byla založena komunistická strana. Už jako kluk vynášel ze statku chudým klukům vdolky. Na svém útěku z cizinecké legie četl negramotným španělským komunistům jejich noviny, ačkoliv neuměl španělsky. Ve věznici Fernando Póo zpíval Avanti popolo. Fotbalistům SK Kladno nechal natřít zábradlí i plot. Na lodi Tereza Taja vezl jako plavčík ruské šlechtičny, které utíkaly před Říjnovou revolucí, a on jim dával jenom olejovky. Když omdlévaly horkem, omýval jim jejich krásná prsa. Byly to nezvratné dokumenty, i když v tom posledním sice hrála nějakou roli i Říjnová revoluce a ten omezený počet olejovek, ale už mi tam neštymovala ta krásná ňadra šlechtičen. Ale budiž, fakt je, že měl tatínek ke komunismu blízko, často se pohyboval mezi vandráky, tuláky a chudáky. A hlavně měl přející srdce. Když komunisté v Čechách zvítězili, řekl mu jeho blízký přítel továrník Heller: Jsi blbec. Ještě jim pomáháš. Pak Heller odjel do Anglie a otevřel si tam továrnu na kožešiny, podobnou jako v Čechách.

Můj tatínek už neobchodoval jako dřív: živil se, jak mohl. Vedlo se nám pořád hůř, ale důležité pro tatínka bylo, že existovalo přátelství, bratrství a hlavně ta rovnost ras. To stálo za všechny prachy. Naši měli už jen takový domeček poblíž Prahy. Přijel jsem jednou za nimi, nikoho jsem neviděl. Vešel jsem dovnitř, měl jsem strach, že se jim něco stalo. Byli v zadním pokojíku. Maminka ležela na gauči zachumlaná do deky a obrácená ke zdi, tatínek seděl v podvlíkačkách u stolu a plakal. Vlasy měl rozházené přes čelo a slzy mu stékaly na noviny. Bylo to Rudé právo, které odbíral a bez něhož nemohl ani den být. Naklonil jsem se nad ním a ty vlasy mu dal pryč z čela. Poprvé a naposled v životě se mi sesunul do náruče, jako to dělají děti. Já byl už chlap. Držel jsem ho a díval jsem se přes jeho hlavu do toho Rudého práva, kde zaškrtal červenou tužkou: Rudolf Slánský, židovského původu Bedřich Geminder, židovského původu Ludvík Frejka, židovského původu Bedřich Reicin, židovského původu Rudolf Margolius, židovského původu Ta řada židů pokračovala a byla rozmazaná slzami. Když se utišil, podíval se nepřítomně na mě, jako by mě nepoznával, a povídá: Zase zabíjejí židy. Už to zase potřebujou na někoho svést. Pak vstal a uhodil do toho Rudého práva a křičel: Já odpouštím vraždy. I justiční. I politický. Ale v tomhle komunistickým Rudým právu nikdy nemělo stát židovský původ! Komunisti dělí lidi na židy a na nežidy! A pak udeřil znovu do Rudého práva a to se rozprsklo, jako by bylo ze zimního ztrouchnivělého listí. Starožitný stolek s vykládanými jeleny se rozsypal. Sedl si a zhluboka oddychoval. Všichni jsme věděli, že myslí na to, jak byly zbytečné manifestace s prapory, ty řeči o pravdě a spravedlnosti, jak byla zbytečná ta krev, která ze mě kapala na Václavském náměstí. Myslel i na to, že s námi jel tenkrát zbytečně i Johny, tak báječný chlapec, který si pak někde v Texasu koupil ranč a pěstuje krávy. Byli zbyteční i sádroví jeleni do tomboly a ta panenka v růžové sukničce, co se natáhne a pak tančí.

Můj tatínek vstal a šel do kůlny. Tam vytáhl největší sekyru na rozrážení špalků. Měl jsem z něčeho strach, šel jsem za ním. Maminka mě prosila, abych ho nechal, že ho nikdy takového neviděla. Až za chvíli jsem se jí vytrhl a utíkal jsem za ním. Doběhl jsem k vratům, na která vždycky maloval na prvního máje pěticípé hvězdy. Dnes tam vyryl dvě velké hvězdy. Stál jsem a počítal cípy: Jeden cíp dva tři čtyři pět šest cípů Stoupl jsem si ještě blíž, jako bych nevěřil vlastním očím. Tatínek myslel, že chci ty židovské hvězdy smazat, zvedl nahoru sekyru. Ale nechtěl jsem je smazat, moc dobře jsem ho chápal. U těch vrat přestal být komunistou a stal se zase židem. Dívali jsme se na sebe. Měl v očích něco, co jsem u něho nikdy předtím neviděl. V těch očích bylo hrozné zklamání, beznaděj a zoufalost člověka, který chtěl přejít po pevném mostě na druhou stranu řeky, a ten most tam ve skutečnosti nebyl. V těch jeho očích se také houpal na provaze Slánský s Margoliem. Kolem dokola zpívali vpodvečer ptáci a bylo to jak staré židovské žalmy. Sklonil sekyru a sedl si v podvlíkačkách na židli, co tu vždycky stávala pro příchozí, kteří byli unaveni cestou anebo životem. Čekal, až pro něho také přijdou. Ale nikdo pro něho nepřicházel. Neměl žádnou moc a nevedl žádný úřad. Byl moc malý pán. Pěstoval už v té době jen králíky. Když jsem se v noci podíval ven, seděl tam pořád na té židli. Padala zrovna zlatá hvězda a byla krásnější a možná dokonce spravedlivější než všechny hvězdy na této divné zemi.

The post Jak šel táta Afrikou. Ota Pavel o nástupu socialismu i dnešní době first appeared on Čítárny.

Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) publikoval už na vysoké škole v Moskvě. Své první humoristické povídky psal pod pseudonymy „Antoša Čehonte“ a „Bratr mého bratra“ v časopise „Builnik“.
Tento satirický časopis založil v roce 1865 v Petrohradu umělec Nikolaj Stepanov. V roce 1872 se publikace přestěhovala do Moskvy.
(Časopis mimo jiné publikoval raná díla – básně o Volze – budoucího slavného novináře a spisovatele Vladimira Giljarovského. Ilustrace pro časopis vytvořil slavný ruský umělec a architekt Fjodor Šechtěl, autor návrhů budov Moskevského uměleckého divadla, Polytechnického muzea a kina Kudožestvennyj.)

Z té doby známe povídku Chameleon, která svým názvem i obsahem je nejen symbolickým krédem jeho dalšího psaní, ale i důkazem jeho mistrovské schopnosti napsat nadčasový příběh.

Jaké bylo osudové memento A.P. Čechova? 
Čechov žil proto, aby obsahem svých knih odkrýval dalším generacím skutečnost, že ubohost i sláva lidské civilizace je odpradávna spojena s hloupostí a pudovou prázdnotou, ve které pravda není jenom jedna.

Na jeho vizitce bylo ale vždy napsáno: „Doktor A.P. Čechov.”
To je vše. Tedy ani spisovatele, ani dramatika, díky čemuž se proslavil po celém světě, ani čestného akademika Císařské akademie věd v kategorii belles-lettres, ani nositele Řádu svatého Stanislava, ani ctitele říšské akademie věd v kategorii belles-lettre. a tak dále, ale prostě lékař. Tuto profesi vždy považoval za svou skutečnou.

Jak psal aneb proč bude slavný po další stovky let.
Celé generace čtenářů ví, že své povídky uměl Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) vystavět mistrně a bez zbytečných vět. Dokázal napsal příběh, který je i po stech letech čtivý a  aktuální. Jeho povídky se vyznačující jak úsporností stylu, tak dramatickým spádem a hlavně velkým uměním charakterizovat postavy i prostředí děje přesnými odpozorovanými detaily.
Byl proto příkladem pro mnoho spisovatelů 20. století, jako například pro dalšího velikána světové povídky, Hemingwaye.

Anton Pavlovič Čechov napsal v dopise svému bratru Alexandrovi frázi, která se stala velmi populární:
“Stručnost je duší vtipu.”

Navzdory veškeré stručnosti jeho jazyka hloubka významů skrytých za slovy na jedné straně umožňuje čtenáři pokaždé objevit něco nového pro sebe nebo možná i v sobě, a na druhé straně činí samotné slovo maximálně výstižným a přesným.

„Čechov psal tak, aby slova byla těsná a myšlenky prostorné.“
Maxim Gorkij

Čechov je pro mě pěšinkou v poli hýbajícím se ve větrném počasí. Zdá se, že ji není, ale jakmile se podíváte pozorněji, už se zde objeví tu a tam. Ale dokud se nenaučíte naslouchat, dělat pauzy a dívat se trochu dál, neuvidíte to.
Nikita Michalkov, režisér

Jeho mistrovské povídky málokdo překoná.
Z jeho povídek není snadné některé vyzdvihnout. Ale asi nejpopulárnější jsou povídky psané v devadesátých letech 19. století.
Rozhodně zajimavé je literární zpracování jeho cesty na trestanecký gulag na poloostrově Sachalin v povídce Sachalin.
A pak celý cyklus povídek, které natočili vynikajícím způsobem v Českém rozhlase jako je:
„Dáma s psíčkem“ (Dama s sobačkoj, 1899) „Černý mnich“ (Čornyj monach, 1894). „Dům s mansardou“ (Dom s mezaninom, 1896), „Souboj“ (Duel, 1891).

Bez špetky soucitu nám ukazuje své postavy z jejich nejabsurdnější a nejgrotesknější stránky.
Ale paradoxně se jim nemůžeme jen smát.
U Čechova je totiž vše komedie a zároveň to komedie není.
Čechov moc dobře věděl, že těžiště toho, čemu říkáme pravda, záleží jen na úhlu pohledu a jako schopný spisovatel nám naznačuje, že pravd je tolik, kolik je lidí. 
A v tom je jeho největší mistrovství a jedinečná nadčasovost.

Čechov o ruské hostině

No, když vejdete do domu, stůl už by měl být prostřený, a když si sednete, okamžitě si natáhnete ubrousek přes kravatu a pomalu si nabídnete karafku s vodkou. Nejlepší chuťka, chcete-li vědět, je sleď.

Snědli jste si ho s cibulkou a hořčicí, a teď, drahý příteli, dokud ještě cítíte v žaludku jiskry, snězte ikru samotnou nebo, chcete-li, s citronem, pak obyčejnou reďku se solí, pak zase sleď, ale nejlepší, drahý příteli, je slaná rybička, když ji nakrájíte na malé kousky jako ikrku a, chápete-li, s cibulkou, s provensálským olejem… to je lahůdka! Ale jaterka je tragédie!

No, jakmile přinesou z kuchyně kulebjaku, hned, okamžitě, je třeba vypít druhou sklenici.

Kulebjaka musí být chutná, nestydatá, ve vší své nahotě, aby lákala. Mrknete na ni očkem, nakrájíte si takový kousek a prsty nad ní pohrajete takhle, z přebytku city. Začnete ji jíst, a z ní vytéká máslo jako slzy, plná, šťavnatá náplň s vejci, s drobem, s cibulkou… Jakmile skončíte s kulebjakou, hned, abyste si nezkazili chuť, nechte podávat šťovík…

Šťovík musí být horký, ohnivý. Ale nejlepší, drahý příteli, je boršč z červené řepy po chlupcům, s šunkou a s klobásou. K tomu se podává smetana a čerstvá petrželka s koprem. Skvělé je také rozsolnik z drobů a mladých ledvin, a chcete-li polévku, tak z polévek nejlepší je ta, která se zasype kořením a zeleninou: mrkev, chřest, květák a všechno takové právní vědomí. Jakmile skončíte s borščem nebo polévkou, hned nechte podávat rybí, drahý příteli.

Z tichých ryb je nejlepší smažený kapr ve smetaně. Ale ryba nenasytí, to je jídlo nedůležité, hlavní věc u večeře není ryba, ani omáčky, ale hlavní jídlo. Když vám, například, podají k hlavnímu jídlu pár bažantů, a k tomu přidáte-li křepelku nebo pár tlustých křepelčích kohoutků, pak zapomenete na všechen kašel, čestné slovo. A smažená kachna?

Bílá, tlustá, šťavnatá, víte, jako nymfa… Po hlavním jídle člověk je nasycen a upadne do sladkého zatmění. V té době je člověku dobře i na duši milostivě.

Pro potěšení můžete vypít tři sklenky zapečenky*. Domácí zapečenka je lepší než jakékoliv šampaňské. Po první sklenici vás zahltí vůně, takový zrcadlení, a zdá se vám, že nejste v křesle u sebe doma, ale někde v Austrálii, na nějakém nejměkčím pštrovi…

Během zapečenky je dobré zakouřit doutník a házet prsteny, a v té době v hlavě přicházejí takové snové myšlenky, jako byste byli generálissimem nebo ženatým s nejkrásnější kráskou na světě, a že tato kráska celý den plave před vašimi okny v nějakém bazénu s zlatými rybičkami. Ona plave, a vy jí říkáte: „Drahoušku, pojď mě políbit!“

* Zapečenka — vodka s medem, naložená na koření v peci, v zapečené nádobě.

Melichovo. Bývalý statek Čechova.

Milan Kundera před pár lety řekl, že velké dílo se nemá posuzovat podle toho, jaký člověk ho napsal. Je to podle mě velmi nešťastná myšlenka.
Charakter člověka velmi ovlivňuje jeho dílo a lidé by se měli učit, že obsah knih a charakter člověka spolu úzce souvisí.
Pochopení této souvislosti je základem smysluplné cesty směrem k hledání sebe sama ve vztahu ke společnému, kolektivnímu myšlení.

Čechovovy povídky jsou psány v souladu s jeho humanistickým pohledem na svět.
Proto v jeho knihách nalézáme jak nesmírné sociální cítění, porozumění pro lidské ztráty a lidské sny, ale také nesmlouvavé pohrdání lidskou ješitnou hloupostí, kterou často s ironií i nadsázkou pranýřuje jako nejubožejší vlastnost, s kterou se lidská společnost potýká.
To se týká hlavně jeho postav, které nazýváme termínem “zbytečný člověk”, rusky lišnyj čelověk.
Ten termín je charakteristický nejen pro některé postavy z jeho knih, ale často se objevují v ruské literatuře 19. století vůbec.
Koneckonců “lišnyj čelověk” povstal už v roce 1858, kdy vychází román Gončareva “Oblomov“.

Obecně lze poetickou strukturu Čechovova díla přirovnat k ledovci, jehož podvodní část je mnohem silnější a hlubší než to, co vidíme.
A Čechovova próza mi připomíná stezku v trávě. Je to prakticky neviditelné, všechny podtexty, všechny významy jsou skryté, ale když přiblížíte oči, ukáže se, že se jedná o velmi jasné a dvojité, trojité a dále větvené významy, ale zvenčí jsou zcela neviditelné. a hned.
Teprve když se přiblížíme a vykročíme na cestu, začneme to fyzicky cítit. Ale když se podíváte zvenčí, možná si toho prostě nevšimnete. Celý Čechov je pro mě tato cesta v poli pohybujícím se ve větru.

Jeho mistrovská dramata se hrají dodnes v celém světě
Povídky mu ale paradoxně literární slávu nepřinesly. Ta se dostavila až po odehrání jeho dramat a jednoaktových humoresek. Z těch jsou pak kvartet „Racek“ (Čajka, 1896), „Strýček Váňa“ (Ďaďa Vaňa, 1897), „Tři sestry“ (Tri sjostry, 1901) a „Višňový sad“ (Višňovyj sad, 1904), největšími majstrštyky v jeho dramatické tvorbě a dodnes se hrají na všech velkých divadlech světa, stejně jako hry norského dramatika Ibsena, na jehož tvorbu Čechov svým osobitým způsobem navazuje.

„Višňový sad… Kolik v něm bylo stromů, kolik v něm bylo života. Rostly, rozrůstaly se, táhly se k nebi, a pod nimi, ve stínu, zůstal ten život, který jsme ztratili, ten, který možná nikdy nezískáme zpět. Tento sad je symbolem radosti i smutku, života i smrti, a stal se pro mě jediným útočištěm před chladným a lhostejným světem.“
A. P. Čechov, „Višňový sad“

Ve svých poznámkách ke hře Tři sestry si napsal:

“Můj bože, jak všichni ti lidé trpí mudrováním, jak je znepokojuje klid a štěstí, které jim poskytuje život, jak jsou nestálí, vrtkaví, neklidní. A život je stejný, jako byl, vůbec se nemění, podřizuje se svým vlastním zákonům.”

Osobní život a tragická nemoc
Přesto, že vystudoval lékařskou fakultu, je celý jeho krátký život poznamenám tuberkulózou. Ta se projevila už za jeho studií, ale poprvé ho z větší silou zasáhla na jeho dvouroční cestě na Sachalin v roce 1890, která do velké míry ovlivnila jeho humanistické názory.

V roce 1898 se Čechov stěhuje ze zdravotních důvodů na Krym, do Jalty, kde se postupně potkává s dalšími ruskými spisovateli, (s L. N. Tolstým a M. Gorkým, etc)
V roce 1901 se Anton Pavlovič Čechov oženil s herečkou moskevského divadla MCHAT Olgou Kniperovou, ale většinu života žijí odděleně. Ona hraje divadlo v Moskvě, on se léčí na Krymu.
Tuberkulózu ale nedokáže zastavit a tak 15. července roku 1904 Čechov ve svých čtyřiačtyřiceti letech umírá v sanatoriu v německém Badenweiler. Pohřben je v Moskvě.

ČTĚTE ČECHOVA!
Pokud hledáte a chcete číst dobré knihy, bez obav nalistujte Čechova.
Je to autor, jehož knihy budete obdivovat a milovat po celý život, protože jsou zrcadlem skutečného života.

Povídky

Pavilon č. 6  (1892)
Dáma s psíčkem (1889)
Záchvat
Člověk ve futrálu (1898)
Tlustý a tenký
Dům s mezaninem (1896)
Anna na krku (1895)
Step (1888)
Mužici (1897)
Černý mnich (1894)
Chameleon (1884)
Ostrov Sachalin (1893)
Rodschildovy housle

Dramata

Platonov (1881)
O škodlivosti tabáku (1886)
Ivanov (1887)
Medvěd (1888)
Námluvy (1888-1889)
Lesoduch (1889)
Racek (1896)
Strýček Váňa (1899)
Tři sestry (1901
Višňový sad (1904)

Ukázky:

Ukázka z povídky Angrešt.

Jen se podívejte na tento život: drzost a lenost silných, nevědomost a bestialita slabých, nemožná chudoba všude kolem, přelidněnost, degenerace, opilství, pokrytectví, lži…

Mezitím je ve všech domech a na ulicích ticho a klid; Z padesáti tisíc žijících ve městě by ani jeden nekřičel nebo nebyl hlasitě rozhořčen. Vidíme ty, kteří chodí na trh pro zásoby, jedí ve dne, spí v noci, mluví své nesmysly, žení se, stárnou, samolibě tahají své mrtvé na hřbitov, ale nevidíme ani neslyšíme ty, kteří trpí, a co je v životě hrozné, to se děje někde v zákulisí. Všechno je tiché, klidné a jen němá statistika protestuje: tolik lidí se zbláznilo, tolik kýblů se vypilo, tolik dětí zemřelo na podvýživu…

Anton Pavlovič Čechov: Kniha stížností.

Ta kniha leží ve zvláštní kancelářičce v nádražní budově. Klíč od ní je prý “uložen o nádražního strážníka”, ale ve skutečnosti žádný nepotřebujete, protože ta komůrka je vždy odemčená. Takže stačí už jen knihu otevřít a číst:
“Velectěný pane! Zkouška pera!”
K zápisu je připojena tlama s dlouhým nosem a růžky. Pod ní je napsáno:
” Ty jsi obraz a já ne, ty jsi čuník a já ne. Tohleto je tlama tvoje.”
“Přijížděje k této stanici a patře oknem do krajiny, uletěl mi klobouk. I. Jarmonkin.”
“Sice nevím, kdo to píše, přesto, já vůl, čtu to tiše.”
“Na památku svého pobytu vedoucí reklamační kanceláře Kolovrojev.” “Sděluji tímto P.T. direkci svou stížnost na Konduktéra Kučkina za jeho opovážlivosti potážmo na mou ženu. Má žena naprosto nerámusila, alébrž se naopak snažila, aby byl naprostý klid. A také kvůlivá četníka Kljatvina, který mě Neurvale popad za rameno. Stálé bydliště mám na panství Andreje Ivanoviče Iščejeva který zná mé chování. Úředník Samoluščev.”
“Nikandrov je socialista!”
“Jsa ještě pod čerstvým dojmem pobuřující události… (přeškrtáno). Projížděje touto železniční stanicí, byl jsem do hloubi duše rozhořčen tímto… (přeškrtáno). Přímo před mýma očima došlo k pobuřujícímu činu, plasticky ilustrujícímu pořádky na naší železnici… (dál už je přeškrtáno všechno, vyjma podpisu). Septimán Kurského gymnázia Alexej Zuďjev.”
“Při čekání na vlak jsem studoval fyziognomii přednosty stanice, která na mě učinila velmi nepříznivý dojem. Což tímto oznamuji. Neúnavný chatař.”
“Však já vím, kdo to psal. To napsal M.D.”
“Panstvo! Tělcovskij fixluje!”
“Četníková si včera vyrazila s bufetářem Kosťou za řeku. Přejem hodně štěstí. A ty si z toho nic nedělej, četníku.”
“Projížděje touto stanicí a byv velmi vyhládlý přemítal jsem co bych snědl leč po postním jídle jsem se pídil marně. Ďáček Duchov.”
“Žer, co je…”
“Kdyš někdo najde koženou tabatěrku ať ji odevzdá do pokladny Andreji Jegoryčovi…”
“Jelikož mě propouštějí od dráhy, protože prý piju, tak vám oznamuju, že jste všichni zloději a podvodníci. Telegrafista Kozmoděmjanskij.”
“Zušlechťujte se ctností.”
“Kátinko, šíleně vás miluju!”
“Prosím, aby do knihy stížností nebylo vepisováno, co tam nepatří. V zastoupení přednosty stanice Ivanov 7.”
“Jak jsi sedmej, tak jsi blbej.”

Přeložil Libor Dvořák

Nudná historie – Ze zápisků starého muže / výpisky.

Opojení divadlem jsem nikdy nesdílel. Podle mého názoru je hra buď dobrá, a v tom případě není nutné k tomu, aby patřičně zapůsobila, obtěžovat herce a plně stačí ji přečíst. Anebo je hra špatná a pak z ní žádní herci neudělají dobrou.

Na chodbách divadla nebo ve foyeru neseženu sklenici čisté vody. Uvaděči po mně chtějí dvacet kopejek pokuty za můj kožich, ačkoliv nevidím nic pohoršlivého v tom, že člověk nosí v zimě teplý oděv. O přestávkách hraje docela svévolně hudba, která dodává k dojmu ze hry ještě další a nežádoucí. Muži chodí o přestávkách do bufetu na alkoholické nápoje. Jestliže nenacházím žádný pokrok v maličkostech, hledal bych ho zbytečně ve věcech hlavních.

Ta zábava okrádá veřejnost o večerní hodiny – o nejlepší dobu na duševní práci. To ani nemluvím o finančních výdajích a o těch mravních úhonách, které utrpí divák, když vidí na jevišti pokřiveně traktovanou vraždu, cizoložství nebo pomluvu.

Tvářím se jako morous. Zřejmě jim všem vadím a oni vadí mně.

„Ve dne v noci se mi honí v hlavě zlé myšlenky a v duši se mi zahnízdily city, jež mi kdysi byly neznámé. Teď znám nenávist i opovržení, rozhořčení i pobouření, i strach. Jsem přespříliš přísný a náročný a podrážděný a nezdvořilý a podezíravý. I takové věci, které mi předtím dávaly jen podnět k další slovní hříčce a dobráckému zasmání, ve mně teď vyvolávají pochmurné nálady. Docela se změnila i moje vnitřní logika – předtím jsem opovrhoval jenom penězi, kdežto teď necítím zášť k penězům, ale k boháčům. Předtím jsem nenáviděl násilí a zvůli, ale teď nenávidím lidi, kteří násilí pášou. Co to všecko znamená? Jestli jsou tyhle nové myšlenky a nové pocity odraz změny přesvědčení, odkud se mohla ta změna vzít? Copak se svět změnil k horšímu a já k lepšímu, nebo jsem byl předtím slepý a lhostejný? Jestli má ovšem tuhle změnu na svědomí celkový úpadek fyzických i duševních sil, tak jsem na tom opravdu uboze, protože to znamená, že ty mé nové názory jsou nenormální a nezdravé, že bych se za ně měl stydět a pokládat je za bezvýznamné…“

„To nemá s nemocí nic společného,“ skáče mi do řeči Káťa. „To se vám jenom otevřely oči, nic víc. Najednou vidíte věci, které jste předtím nechtěl vidět. Já říkám, že musíte za prvé definitivně skoncovat s rodinou a odejít. Jsou to nuly! Kdyby dneska umřely, už zítra si nikdo nevšimne, že tu nejsou. Nechte všeho a odjeďte. Pryč, do ciziny. Čím dřív, tím líp.“

 

Věda už je na konci s dechem. Je to docela odbytá veličina. Ano, ano. Lidstvo už začíná pociťovat potřebu nahradit ji něčím jiným. Vyrostla na půdě pověr, byla odkojena pověrami a představuje dnes stejnou kvintesenci pověr jako její nebožky babičky – alchymie, metafyzika a filozofie. A skutečně, co vlastně dala lidem? Mezi učenými Evropany a Číňany, kteří žádné vědy nemají, je přece pranepatrný rozdíl, rozdíl čistě vnější. Číňané vědu neznali, ale co tím ztratili?

V masách se udržuje pověra, že věda a umění stojí výš než zemědělství a obchod, výš než řemesla. Naše sekta je z těchhle pověr živa.

„Naše veřejnost dnes hrozně upadla. Správně řekl básník: Truchlivě se dívám na naše pokolení.“2

„Ano, hrozně upadla. Ani jednou jsem neměla to štěstí poznat nejen hrdinu nebo velký talent, ale ani prostě zajímavého člověka. Samá šeď, podprůměrnost, nafoukanost…“

„Některé typy jsou k popukání. Taková… dobroljubovská tvář,3 na čele cejch mudrlanta. Dali jsme se do řeči. Něco vám povím, mladý muži, říkám mu. Četl jsem, že nějaký Němec, jméno jsem zapomněl, získal z lidského mozku nový alkaloid idiotin… A co myslíte? Uvěřil, a dokonce jsem mu viděl na tváři respekt: to jsme, co?“

 

Můj světový názor by se dal charakterizovat slovy, která napsal proslulý Arakčejev4 v jednom svém intimním dopise: „Nic dobrého na světě se neobejde bez špatného, a špatného je vždycky víc než dobrého.“ Jinými slovy, všecko je odporné, není pro co žít, a těch dvaašedesát let, která jsem už prožil, mohu pokládat za ztracená.

 

Nejdůležitější prvek umění – pocit osobní svobody. Nevzpomínám si ani na jedinou novinku, aby se v ní autor hned od první stránky nesnažil svázat si ruce nejrůznějšími konvencemi a dohodami se svým svědomím. Jeden se bojí mluvit o nahém těle, druhý si vlezl do svěrací kazajky psychologické analýzy, třetímu jde o „srdečný poměr k člověku“, čtvrtý úmyslně zamlžuje celé stránky přírodním líčením, aby nemohl být podezříván z tendenčnosti. Vypočítavost, opatrnost, lišáctví, ale vůbec žádná svoboda ani odvaha psát, jak se komu chce, a tedy ani žádný tvůrčí čin.

 

Při mé nynější náladě mi stačí pět minut a jsem z něho otrávený tak, jako bych ho viděl a poslouchal celou věčnost. Nenávidím ho, chuděru. Z jeho tichého, jednotvárného hlasu chřadnu, z jeho historek hloupnu… Já mu odplácím tím, že se na něj upřeně dívám, jako bych ho chtěl hypnotizovat, a v duchu říkám: Jdi už, jdi už, jdi už! Ale k telepatii je necitlivý a sedí a sedí…

Onehdy se stalo, že jsem Gnekkera dlouho s opovržením pozoroval, a pak jsem na něj zničehonic vyštěkl:

 

Orlové níž než slepice se někdy snesou, však slepice se k nebi nikdy nepovznesou.

Poznej sebe sama! je krásná a prospěšná rada, škoda jen, že je ve starověku nenapadlo připojit k té radě také návod k použití.

Když jsem dříve někdy zatoužil pochopit někoho nebo sebe, nerozebíral jsem jeho činy, v nichž je všechno podmíněné, ale jeho přání. Řekni mi, co chceš, a já ti řeknu, kdo jsi.
Tak tedy zkouším sebe: co chci?

The post Anton Pavlovič Čechov a jeho generacemi obdivované majstrštyky first appeared on Čítárny.

Ernest Hemingway. Povídky. Nemusíte mít rádi Hemingwaye, jeho styl, vztah k ženám nebo alkoholu, dokonce se vám nemusí líbit ani jeden z jeho románů, ale povídky, ty má excelentní. Jeho povídky právem patří do světové literární klenotnice.

Jeho Povídky (1954) jsou esencí jeho pohledu na psaní, zhutnění příběhu na to podstatné nebo jak sám mnohokrát opakoval:

Psaní je jako ledovec na moři. Vidíte jen to nejdůležitější, co je nad hladinou.

“Pokud autor prózy ví dostatečně o tom, o čem píše, může vynechat věci, které zná, a čtenář, pokud spisovatel píše dostatečně pravdivě, bude mít tyto věci tak silný pocit, jako by je pisatel řekl.
Důstojnost pohybu ledovce je dána tím, že je pouze z jedné osminy nad vodou.”

E. Hemingway / Smrt odpoledne, 1932

Neuvěřitelně pravdivě zachycené příběhy nás zavádějí do Afriky pod zasněžené vrcholky Kilimandžára, do lesů v Michiganu, na italskou frontu, do poválečné Francie, do Španělska na koridu etc..

Hodně povídek těží z jeho osobní zkušenosti s válkou. S tím souvisí jeho citát, který se dá kdykoliv tesat do kamene:

„Věřím, že všichni ti, kteří z války těží a přispívají k jejímu vyvolání, by měli být zastřeleni hned první den akreditovanými zástupci loajálních občanů své země, kteří v ní budou bojovat.“
E. Hemingway / Sbohem armádo / předmluva 1948

Sám Ernest Hemingway v roce 1938 o povídkách píše:

První čtyři povídky jsou poslední, které jsem napsal. Další následují v pořadí v jakém byly uveřejňovány původně.
Jako první jsem napsal povídku Nahoře v Michiganu, v Paříži roku 1921. Poslední byla Stařec u mostu a tu jsem posílal telegraficky z Barcelony v dubnu roku 1938.
V Madridu jsem napsal mimo Pátou kolonu Zabijáky, Dnes je pátek, Deset Indiánů, část I slunce vychází a první třetinu Mít a nemít. Madrid byl pro práci vždycky dobré místo. Stejně tak Paříž, anebo v chladných měsících Key West na Floridě, ranč poblíž Cooke City v Montaně, Kansas City, Chicago, Toronto a Havana na Kubě.
Některá jiná místa tak dobrá nebyla, ale třeba ani my jsme nebyli tak dobří, když jsme tam pobývali.

V této knize je mnoho různorodých povídek. Doufám, že tu najdete některé z těch, jaké se líbí právě vám. Když jsem je znovu pročítal, tak k těm, které mně se líbily nejvíce mimo povídky, jež si už jistou pověst vydobyly, takže učitelé na školách je zahrnují do antologií, které si jejich žáci musí kupovat do kursů o psaní povídek; a přitom v člověku jejich četba budí jisté rozpaky, že se skoro ptá, zdali je opravdu napsal, anebo jestli je ve skutečnosti jenom někde neslyšel –, tedy k těm patří Krátké štěstí Francise Macombera, V jiné zemi, Kopce jako bílí sloni, Takoví nikdy nebudete, Sněhy na Kilimandžáru, Čistý, dobře osvětlený podnik a povídka nazvaná Světlo světa, která se nikdy nikomu jinému nelíbila. Patří k nim ještě některé další. Kdyby se totiž člověku nelíbily, tak by je neuveřejnil.

Když člověk jde tam, kam musí jít, a dělá to, co musí dělat, a vidí vše, co musí vidět, tak se mu při tom ztupí a znecitliví nástroj, s kterým píše. Ale já budu vždycky radši, když ho uvidím ohnutý a otupený a budu si uvědomovat, že s ním musím zase na brus a že ho musím opět kladivem narovnat a znovu ho obrousit brouskem, a když budu vědět, že mám o čem psát, než kdybych měl nástroj celý nablýskaný a zářící a nemel přitom co říci, anebo kdybych ho měl uložený někde v přístěnku, sice hladký a promazaný olejem, ale nepoužitý.
Teď nastal čas, kdy je nezbytné uchýlit se opět k brusu. Chtěl bych žít aspoň tak dlouho, abych mohl napsat ještě tři romány a dvacet pět dalších povídek. Znám některé docela pěkné.

Nově přeložený Hemingwayův autorský výbor povídek přeložil Jiří Hanuš. Navazuje tak na dobrou práci starších překladů Radoslava Nenadála, Rudolfa Pellara, Luby Pellarové, Jana Válka a Jiřího Valji.
Jedná se o poslední svazek z desetisvazkové řady nejvýznamnějších děl amerického nobelisty Ernesta Hemingwaye (1899–1961) a je je dobré, že vydavatel povídky do svazku přidal, i když je původně neaivizoval.
Typografie Martina Peciny jsou jen třešničkou na této jedinečné knize.

Výpisky… Povídky / Ernest Hemingway

Dělostřelecká palba rozbíjela zákop u Fossalty na padrť a on při tom ležel přitisknut k zemi a potil se a modlil ó Ježíši prosím tě dostaň mě z toho. Nejdražší Ježíši prosím tě dostaň mě z toho. Kriste prosím tě prosím tě prosím tě Kriste. Jestli mě jenom ochráníš, aby mě nezabili, udělám všechno, co mi přikážeš. Věřím v tebe a řeknu každému člověku na světe, že ty jsi to jediné na čem vůbec záleží. Prosím tě prosím tě nejdražší Ježíši.
Dělostřelecká palba se posunula dál k frontové čáře. Pustili jsme se do práce na zákopu a ráno vyšlo slunce a den byl horký a dusný a veselý a klidný. Příští noc, když byl zpátky v Mestre, tak tomu děvčeti, co s ním šel nahoru do patra ve Vil a Rossa, o Ježíši neřekl nic. A nikdy nikomu nic neřekl.
xxx

Minarety čněly do výše nad Adrianopolí a do daleka nad rozblácenými pláněmi. Na Karagadžské silnici bylo natlačeno vozů na dobrých třicet mil. Buvoli a dobytek táhli vozy blátem. Žádný konec, žádný počátek. Jen povozy naložené vším, co bylo jejich majetkem. Starci a ženy, promoklí na kůži, kráčeli podél vozů a poháněli dobytek. Marica se řítila kupředu, žlutá a vzedmutá až skoro k mostu. Na mostě se mačkaly povozy jeden vedle druhého a mezi nimi se kolébavým krokem prodírali velbloudi. Na průvod dohlížela po cestě řecká kavalérie. Na vozech vystlaných matracemi a naložených zrcadly, šicími stroji a ranci byly ženské s dětmi.
Seděla tam žena s děckem v náručí a malé děvčátko nad ní drželo deku a plakalo. Při tom pohledu člověk zatrnul. Po celou evakuaci pršelo.
xxx

Byli jsme v jakési zahradě v Monsu. Mladý Buckley sem přišel z druhého břehu s hlídkou. První Němec, kterého jsem spatřil, se vyšplhal na zahradní zeď. Čekali jsme, až přes zeď přehodí nohu, a pak jsme to do něho napálili. Měl na sobě spoustu výstroje a vypadal strašlivě překvapeně a padl dolů do zahrady. Přes tu zeď se sem chtěli dostat ještě tři další. Zastřelili jsme je. Všichni se sem takhle dostávali.
xxx

Sama Cardinel u pověsili v šest hodin ráno na chodbě okresního vezeni Chodba byla vysoká a úzká, s řadami cel po obou stranách. Všechny cely byly obsazeny. Ti lidé sem byli přivedeni na popravu.
Pět odsouzených k trestu smrti provazem bylo v pěti hořeních celcích. Tři z odsouzených k trestu smrti provazem byli černoši. Byli velice vyděšení. Jeden z dvou bílých odsouzenců seděl na pryčně s hlavou v dlaních. Druhý ležel natažen na pryčně s dekou omotanou kolem hlavy. Na šibenici šli dvířky ve zdi. Bylo jich sedm, včetně dvou kněží.
Sama Cardinel u nesli. Takhle to s ním bylo už asi od čtyř hodin od rána. Když mu svazovali nohy, dva dozorci ho drželi ve vzpřímené poloze a dva kněží mu cosi šeptali. „ Vzmuž se, synu, „ řekl jeden z kněží. Když k němu přišli s kuklou, kterou mu měli přetáhnout přes hlavu, povolil Samu Cardinel ovi svěrač. Dozorci, kteří ho drželi, ho oba pustili. Oba byli zhnuseni. „Co takhle židli, Wil e?” zeptal se jeden dozorce. „Radši nějakou přineste, „ řekl jakýsi muž v tvrďáku. Když zase všichni ustoupili zpátky na lešení za propadlem, jež
bylo velice těžké, vybudované z dubového dřeva a oceli a v závěsu na kuličkových ložiscích, zůstal tam Sam Cardinel a sedět sám pevně svázaný a mladší z obou kněží poklekl na zem vedle židle. Sotva uskočil kněz zpátky na lešení, propadlo padlo.
xxx

Šest ministrů, členů kabinetu, zastřelili v půl sedmé ráno u nemocniční zdi. Na dvoře stály kaluže vody. Na dláždění dvora leželo zvlhlé suché listí. Hustě pršelo. Všechny okenice
nemocnice byly zatlučeny hřebíky. Jeden ministr měl tyfus.
Vynášeli ho ven do deště dva vojáci. Snažili se ho postavit a opřít o stěnu, ale posadil se na zem do kaluže. Ostatních pět stálo velice klidně u stěny. Konečně řekl důstojník vojákům, že nemá cenu pokoušet se ho postavit. Když vypálili první salvu, seděl na zemi ve vodě a hlavu měl na kolenou.
xxx

Maera ležel bez pohnutí\ hlavu na rukou, obličejem v písku. Krvácel a oblévalo ho přitom teplo a měl lepkavý pocit. Pokaždé cítil, jak do něho zajíždí roh. Někdy ho býk nabral jenom hlavou.
Jednou jím roh projel skrz naskrz a Maera cítil‘ jak se zabodl do písku. Někdo chytil býka za ocas. Spílali mu a plácali mu pláštěnkou do obličeje. Pak byl býk najednou pryč. Několik chlapů Maeru zvedlo a rozběhli se s ním k bariérám, branou a chodbou dokola pod tribunou na ošetřovnu. Složili Maeru na lůžko a jeden šel pro doktora. Ostatní stáli kolem. Doktor přiběhl z dobytčí ohrady, kde sešíval koně pikadorů. Musel toho nechat a umýt si ruce. Seshora s hlavní tribuny sem doléhal obrovský řev. Maerovi připadalo, jako by se všechno zvětšovalo a zvětšovalo a pak zase zmenšovalo a zmenšovalo. A pak se to zas zvětšovalo a zvětšovalo a zvětšovalo a pak zmenšovalo a zmenšovalo. Potom před ním všechno začlo běžet rychleji a rychleji, jako když v biografu pustí zrychleně film. Pak byl mrtev.
xxx

Byl strašlivé horký den. Most jsme zatarasili naprosto dokonalou barikádou. Byla jedním slovem báječná. Stará obrovská mříž z tepaného železa z průčelí nějakého domu.
Příliš těžká, aby šla zvednout, a člověk skrz ni mohl střílet a oni by přes ni museli přelézat. Byla úplné senzační. Pokoušeli se přes ni dostat, a my jsme to do nich práskali na čtyřicet yardů. Vzali ji ztečí a důstojníci sami vystoupili a pustili se na ní do práce. Byla to naprosto dokonalá překážka. Jejich důstojníci byli skutečně výborní. Strašlivé nás to mrzelo, když jsme se dověděli, že na křídle nevydrželi a že musíme ustoupit.
xxx

Všichni byli opilí. Celá baterie šlapala tmou po silnici a všichni byli opilí. Šli jsme k Champagni. Poručík jel na koni a stále vedl zvíře po polích a opakoval mu: „Já se přece tak zlil\ slyšíš, mon vieux. Já se přece tak namazal. „ Šlapali jsme tou tmou po silnici celou noc a adjutant jel pořád na koni vedle mé kuchyně a pořád mi říkal: „Musíš to uhasit. Je to nebezpečné. Zpozorujou to. „ Byli jsme padesát kilometrů od fronty, ale adjutantovi dělal starosti oheň v mé kuchyni. Bylo to legrační šlapat tak po té cestě. To bylo tehdy, když jsem byl kaprál u proviantu.

Ernest Hemingway / Velice krátká povídka

Kteréhosi horkého večera ho v Padově vynesli nahoru na střechu, a tak se mohl svrchu rozhlédnout po městě. Po nebi se míhali rorýsi. Za chvíli se setmělo a zaplály reflektory. Ostatní odešli dolů a vzali si s sebou láhve. Slyšeli je s Luz dole na balkoně. Luz seděla na lůžku. Byla v horké noci chladivá a svěží.

Luz si brala po tři měsíce noční služby. Rádi ji nechávali. Když ho operovali, připravovala ho na operační stůl; smáli se spolu vtipu o klystýru. Dávali mu narkózu a on si umiňoval, že se bude vší silou držet, aby v té slabé chvilce, kdy člověk má rozpovídáno, něco nevybreptal. Když začal přecházet o berlích, chodil měřit pacientům teplotu, aby Luz nemusela vstávat z postele. Bylo tam jenom několik pacientů a všichni o tom věděli. Všichni měli Luz rádi. Když se vracel po chodbách zpátky, myslel na Luz ve své posteli.

Než šel zpátky na frontu, zašli spolu do Duomo a modlili se. Bylo tam přítmí a ticho a modlili se tam ještě další lidé. Chtěli se dát oddat, ale nebylo dost času na ohlášky a ani jeden neměli křestní list. Připadali si stejně jako svoji, ale chtěli, aby to každý věděl a aby se pojistili, že to všecko neztratí.

Luz mu psala spoustu dopisů, které vůbec nedostal, až teprve po uzavření míru. Patnáct jich přišlo ve svazečku na frontu a on si je roztřídil podle dat a četl je všecky od začátku až do konce. Ve všech psala o nemocnici a o tom, jak velice ho má ráda a jak se bez něho nemůže obejít a jak strašně ho v noci postrádá.

Po uzavření míru se dohodli, že on by měl jet domů a najít si místo, aby se mohli vzít. Luz domů nechtěla, dokud on nebude mít dobré místo a nebude jí moci přijet do New Yorku naproti. Rozumělo se samo sebou, že nebude pít, a on ve Státech netoužil spatřit žádné přátele a vůbec nikoho. Jen dostat místo a oženit se. Ve vlaku z Padovy do Milána se hádali kvůli tomu, že ona nechce domů hned. Když se na nádraží v Miláně museli rozloučit, tak se na rozloučenou políbili, ale s hádkou nebyli ještě hotovi. Z takového loučení mu bylo nanic.

Jel do Ameriky lodí z Janova. Luz se vracela do Pordonone, kde se otvírala nemocnice. Bylo to tam všecko opuštěné a bylo deštivo a byl tam ve městě ubytován batalion arditi. Tu zimu tam v tom rozbláceném deštivém městě prožíval major od toho praporu a přitom se miloval s Luz, a ona ještě doposud žádné Italy nepoznala, a konečně napsala do Států, že to všecko mezi nimi dvěma byla jenom taková chlapecká a dívčí záležitost. Že je jí to líto a prý ví, že on to nejspíš nebude s to pochopit, ale možná že jí jednoho dne odpustí a bude jí ještě vděčen a že ona se asi bude — a přišlo to prý naprosto neočekávaně — na jaře vdávat. Má ho ráda jako vždycky, ale teď si uvědomuje, že to byla jenom taková chlapecká a dívčí láska. Doufá, že on udělá velkou kariéru, a naprosto v něho věří. Ví, že takhle to bude nejlepší.

Major si ji na jaře nevzal, aniž v kterém jiném ročním období. Na dopis, v němž mu o tom psala do Chicaga, nedostala Luz nikdy odpověď. Krátce nato se nakazil kapavkou od nějaké prodavačky z jednotkového obchodního domu, když projížděl v taxíku parkem Abrahama Lincolna.

Přeložil Radoslav Nenadál

xxx

Nejsilnější protiválečná povídka Ernesta Hemingwaye je Vojákův návrat nebo Vojákův domov „Soldier’s Home / 1925“.

Hemingway zde popisuje největší zrůdnost války. Dobu, kdy válka končí a voják se vrací do normálního života. Jeho duše je zničená, nemocná, trpí psychickými problémy a jen těžko se stáva součástí společnosti, která velmi často o něho ztrácí zájem.

Ernest Hemingway / Vojákův návrat.

Krebs odešel do války z metodistické koleje v Kansasu. Je tu fotografie, na níž je mezi svými spolubratry z bratrstva, všichni mají přesně stejný límec a stejnou výšku. V roce 1917 vstoupil do námořní pěchoty a v roce 1918 se vrátil do Spojených států. Vrátil se o dva roky později než ostatní chlapci z Kansasu.

Když se Krebs vrátil, už tu nebyly žádné oslavy na uvítanou. Lidé se už unavili vítáním vojáků. Město, kde žil, mělo příliš mnoho mužů, kteří se vrátili z války, než aby se mohlo zajímat o každého jednotlivce. Krebs přišel domů příliš pozdě. Nikdo už nechtěl poslouchat o válce. Lidé měli dost války. Bylo to před dvěma lety, že skončila.

Krebsovi rodiče ho chtěli mít doma. Matka ho měla velmi ráda. Otec byl v bance a chtěl, aby Krebs šel pracovat. Ale Krebs, který se vrátil domů, když už ostatní chlapci našli práci a oženili se, se necítil dobře. Necítil se doma.

Krebs šel na střední školu s mladší sestrou Helen. Helen ho měla ráda. Vždycky říkala: „Ahoj, Harold!“ a on odpovídal: „Ahoj, Helen!“

Jednoho rána, když seděl na verandě a četl knihu o válce – byla to historie a četl o všech bitvách, v nichž byl –, přišla jeho matka ven na verandu a posadila se vedle něj.

„Haroldi,“ řekla, „tvé otec a já jsme o tobě včera večer mluvili a jsme znepokojeni.“

Krebs se na ni podíval. Matka byla malá žena s unavenýma očima.

„Co je?“ zeptal se.

„Tvůj otec si myslí, že bys měl něco dělat, Haroldi. Myslí si, že bys měl hledat práci.“

Krebs se neodpověděl.

„Nevím, co budeš dělat, Haroldi,“ řekla matka. „Ale musíš něco dělat. Nemůžeš takhle sedět doma.“

„Já vím,“ řekl Krebs. „Ale nechci pracovat ještě.“

„Proč ne, Haroldi?“ zeptala se matka. „Nevíš, jak to bolí vidět tě takhle.“

„Já vím,“ řekl Krebs.

„Tvé sestry se stydí za tebe,“ řekla matka. „Když jdou s kamarádkami, říkají: ‚Můj bratr je doma, ale nic nedělá.‘ To není hezké, Haroldi.“

Krebs mlčel.

„Nechceš se oženit, Haroldi?“ zeptala se matka.

„Ne,“ řekl Krebs.

„Ale dívky jsou tak milé,“ řekla matka. „Všichni chlapci se žení. Podívej se na Charleyho Simmonsa. Oženil se s velmi milou dívkou.“

„Já nechci žádnou dívku,“ řekl Krebs.

Matka se na něj podívala smutně.

„Můj chlapec,“ řekla. „Můj chlapec už nechce dívku.“

Krebs se podíval pryč. Viděl ulici a domy naproti.

„Modlím se za tebe každý den, Haroldi,“ řekla matka.

Krebs neodpověděl.

„Pojď, pomodleme se spolu,“ řekla matka.

„Ne,“ řekl Krebs.

„Nechceš se pomodlit se svou matkou, Haroldi?“

„Ne,“ řekl Krebs.

Matka vstala.

„Dobře,“ řekla. „Pak půjdu dovnitř.“

Vešla do domu. Krebs zůstal sedět na verandě. Pak vstal, vzal knihu a šel dovnitř.

Večer otec přišel domů z banky.

„Ahoj, Krebsi,“ řekl.

„Ahoj, tati,“ řekl Krebs.

„Jak se máš?“ zeptal se otec.

„Dobře,“ řekl Krebs.

„Matka mi říkala, že jste spolu mluvili,“ řekl otec.

„Ano,“ řekl Krebs.

„Myslím, že bys měl něco dělat,“ řekl otec.

„Já vím,“ řekl Krebs.

„Chceš auto?“ zeptal se otec. „Mohu ti půjčit auto, abys jezdil ven a hledal práci.“

„Dobře,“ řekl Krebs. „To by bylo hezké.“

„Tak dobrá,“ řekl otec. „Zítra ti ho půjčím.“

Krebs šel nahoru do svého pokoje. Lehl si na postel a podíval se na strop.

Druhý den ráno si vzal auto a jel ven. Jel pomalu městem. Viděl dívky, které šly do práce. Byly hezké. Ale on nechtěl s žádnou mluvit. Nechtěl trávit čas tím, že by se s nimi seznamoval.

Vrátil se domů k obědu.

„Našel jsi něco?“ zeptala se matka.

„Ne,“ řekl Krebs.

„Musíš hledat,“ řekla matka.

Krebs mlčel.

Odpoledne šel znovu ven autem. Jel do sousedního města. Tam potkal dva chlapce, které znal z války. Mluvili o válce. Bylo to příjemné. Ale když se vrátil domů, byl unavený.

Večer matka řekla: „Haroldi, nechceš jít s Helen na baseball?“

„Ano,“ řekl Krebs.

Šel s Helen na baseball. Helen byla šťastná. Říkala: „Jsi můj velký bratr!“

Krebs se usmál.

Když se vrátili domů, matka řekla: „Teď už budeš v pořádku, Haroldi.“

Krebs neodpověděl.

Druhý den ráno vstal brzy. Sbalil si věci. Nechal na stole vzkaz: „Milá matko, musím pryč. Nechci, abys pro mě trpěla. Harold.“

Vzal první vlak a odjel.

The post Ernest Hemingway. Povídky. To nejvybroušenější, co napsal first appeared on Čítárny.

Spisovatelka Jindřiška Smetanová je opravdu mimořádná vypravěčka a svoji knihu “Ustláno na růžích a pod nebesy” napsala jako neobyčejně magické čtení o pražské Malé Straně.

Spisovatel Zdeněk Jirotka knihy paní Smetanové obdivoval a napsal, že…“od dob Jana Nerudy nikdo nic tak půvabného o Praze a její Malé Straně nenapsal”. A proto byl přesvědčený, že se povídky Jindřišky Smetanové budou číst ještě za padesát let.”

O knize Jindřiška Smetanová napsala:

“Jedna z mých venkovských tet, dobrá a vtipná vypravěčka, tvrdila, že i ten nejlepší příběh ze života se musí o poznání jinak vyprávět, aby zněl pravdivě a nenudil.
Kdykoliv se sama chystala povídat, vylezla na stoličku a rozhoupala smetákem lampu. Znamenalo to, že se má nejen přehánět. Ale že se dokonce přehánět musí, když to věci prospěje. Předpokládám, že smeták, stoličku a lampu doma máte.
Prosím jen, Abyste přijali zásadu mé tety a před otevřením prvních stránek lampu rozhoupali.”

Její až magicky půvabné psaní vždy okouzlí u šálku čaje. Však posuďte sami z této malé ukázky…

A tak mě náhle naplnilo jakýmsi uspokojením, že není takové situace a není takových starostí, které by se dotýkaly jen osoby předsedy vlády – a nemohly se zároveň odestát i v koupelně, kde jedna ženská, jež se dopustila beznadějného nesmyslu, usedne na poslední příčel štaflí a se smutným úžasem shledá, že bez jistého klidu a bez času potřebného k rozvaze nelze moudře a bezpečně urejdovat ani život jediného ptáčka.

Jedno z posledních vydání knih obsahuje hned čtyři její milé tituly:

4x Jindřiška Smetanová – Koncert pod platanem, Pozor, vyletí ptáček, Domovní důvěrnosti, Ustláno na růžích a pod nebesy, ilustrace Karel Chaba
V anotaci se vůbec nepřehání:

“V těchto čtyřech svazcích povídek Jindřišky Smetanové se skrývá především radost z dobré četby, z nostalgických návratů na kdysi idylický ostrov Kampu, kde se lidé na malé ploše uprostřed velkoměsta ještě důvěrně znali, rozuměli si a jeden druhému naslouchali…”

Ilustrace Karel Chaba

Dvě povídky z knihy: Jindřiška Smetanová / Ustláno na růžích a pod nebesy

Za všechno může Genius Loci

Každá čtvrť, každý dům, dokonce i každý byt má svoje zákony. Nepoznáte je samozřejmě hned, musíte v takové čtvrti, v takovém domě a v takovém bytě nějaký čas žít, a když máte štěstí, můžete za patnáct dvacet let s jistou nadějí, že se úplně nemýlíte, takový zákon postihnout i slovy.
Když tedy mluvím o Malé Straně, řekla bych, že prvním zákonem, který je třeba ctít, je zásada, že i nejnemožnější je tu možné. A druhým zákonem je zjištění, že všechno, co si usmyslíte, tu nakonec stejně dopadne jinak, než jste původně předpokládali.
Kdykoliv se třeba Josef pokoušel zatlouci hřebík – a nepokoušel se o to díky bohu často – téměř pokaždé porušil elektrické vedení a vyhodil všechny pojistky od našeho bytu až k nejbližší elektrárně, nebo narazil na vodovodní potrubí. Když ovšem, z nějaké vážné příčiny, hledal elektrické vedení nebo vodovodní rouru, nenašel obvykle nic. Ale nejde jen o Josefa a řemeslnické práce. V našem bytě například ještě nikdy nikdo neuvařil dobré houskové knedlíky. Že se to nepovedlo mně, je nepodstatné. Proč by se mi měly dařit, když je nejím ráda? Ale pozvala jsem k nám vyhlášené kuchařky, o jejichž knedlících se vyprávějí ódy. Přišly, aby zvítězily, ale odešly zdrcené. Je to domem, řekl Josef, když tak o věci uvažoval. Smiř se s tím.
Nepřeje si to Genius Loci.
Nevěděla jsem dost přesně, co to Genius Loci je. Našel tedy slovník cizích slov, nalistoval příslušnou stránku a pravil:

Genius Loci bylo ve starém Římě označení pro ducha, který ochraňoval dům nebo místo.
V dnešním slova smyslu je to duch určitému místu vládnoucí.

Přestala jsem tedy vařit houskové knedlíky, a od toho dne jsem s Geniem Loci vycházela stejně dobře jako se stoletou správcovou domu. Byl to ostatně právě zdejší Genius Loci, kdo mě utvrdil v přesvědčení, že v krajině, nad kterou vládne, je každý nesmysl pravděpodobný, a stejně jako já dával přednost roztodivnějšímu běhu věcí před během věcí obvyklým.
Přizpůsobila jsem se velice brzy, ničemu se zkrátka nedivím, zato mě trvale naplňuje potěšením, jak se nepřestávají divit jiní lidé.
Potkala jsem třeba jednou zrovna u kraje Velkopřevorského náměstí spisovatele Vladimíra Neffa. Zajímalo ho, kde bydlím, a já jsem mu tedy s pýchou ukázala na dům pánů Mettychů z Čéčova, neboli palác Hrzánovský.
Představte si, že kdykoliv se podívám z okna, vidím sochu vašeho Fauna, povídám mu.
Jakého Fauna, prosím? zeptal se mě s vrozenou zdvořilostí. Fauna z vaší Třinácté komnaty. Píšete tam přece o domku Dobrovského a zahradě s Faunem. Toho Fauna právě vidím, kdykoliv se podívám z jižního okna.
Pokoušel se mi dlouze vyložit, že o žádné zahradě pod naším oknem neví, že si svého Fauna skutečně vymyslel, a že koneckonců i řada dalších místopisných podrobností knihy nesouhlasí tak docela se skutečností. Když jsme se však rozcházeli, nevypadal zvlášť přesvědčeně on ani já.
Zapracoval prostě Genius Loci.
V okamžiku, kdy citlivá mysl tvůrce se zalíbením obsáhla prostor starého ostrovního parku se zahradnickým domkem a s příbytkem Modrého abbé, vstoupil do ní zdejší Genius Loci a přiměl spisovatele, aby v náhlé jasnozřivosti postavil sochu hrajícího

Fauna na totéž místo, kam ji kdysi dávno někdo jiný umístil z neodbytné touhy dovršit půvab staré zahrady sochařským dílem.
Tak se octla postava chlapce, který hraje na šalmaj, nejen pod oknem našeho pokoje, ale k úžasu samotného autora i na stránkách jeho knížky.
Když jste odcházel z našeho náměstí směrem ke Kampě, chtěla jsem se později mnohokrát zeptat Vladimíra Neffa, nepotkal jste někoho, kdo se smál?
Jestliže ano, byl to můj dobrý známý Genius Loci, on někdy takové zlomyslnosti dělá. Nemiluje houskové knedlíky, ale má rád fantazii, byla bych ještě Vladimíru Neffovi prozradila.
Dobře, že jsem to neudělala. Náš Genius Loci si s mou fantazií o nějaký měsíc později pěkně zahrál.
Napsala jsem tenkrát příběh o platanu na Velkopřevorském náměstí, a aby oslnil čtenáře svou neobyčejností, tvrdila jsem vesele a drze, že je to strom z časů císaře Rudolfa.
A tak se stalo, že jednoho odpoledne zazvonil u dveří našeho bytu neznámý a nenápadný člověk v plášti temně zelené barvy a v mysliveckém kloboučku.
Kde jste vzala tak přesné údaje o tom stromě? zeptal se. Slyšela jsem podobné řeči mezi lidmi, povídám mu. A potom:
strom z časů císaře Rudolfa působí mnohem zajímavěji než strom z doby nějakého nudného monarchy. Považujte to spíš za mou nezodpovědnost než za něco, čím byste si opravdu měl lámat hlavu. A pak – proč bych tomu stromu neměla přát tak vznešenou minulost a ohromující stáří?
Pán rozhodně nebyl proti mému způsobu psaní. Měl naopak velký smysl pro nadsázku a hluboce se omlouval za svůj puntičkářský a strohý přístup k věci.

Ten strom, jak jistě víte, řekl, se správně jmenuje platan javorolistý. Je to kříženec severoamerického platanu a platanu z Malé Asie, prohlásil jen tak zničehonic. Poprvé tenhle druh vyšlechtila v Evropě anglická botanická zahrada v Kew.
Ach…
Nezmohla jsem se opravdu na víc než na citoslovce. Trochu mě dokonce zamrzelo, že strohé botanické údaje mohou tak dobře obstát ve srovnání s mým fantazírováním o rudolfínských časech.
Když vezmete v úvahu, že Kolumbus objevil Ameriku v roce 1492, pokračoval nenápadný pán se zaujetím, připustíte jistě jako já, že se americký kříženec mohl v Evropě objevit nejdřív v šestnáctém století.
Ne, tomu se nedalo odporovat.
Dotklo se mě jen pomyšlení, že má krásně nadsazená zmínka o císaři Rudolfovi vypadá ve srovnání s výkladem pána v zeleném hubertusu trochu nedonošeně.
Chraň pánbůh, nepřišel jsem vám rozvracet vaše představy, pokračoval. Je naopak velmi pravděpodobné, že váš platan skutečně vysadili v těch časech, kdy se ostatně budovala, nebo přinejmenším upravovala většina palácových zahrad.
Po těch slovech jsem se přece jen znovu omluvila své ublížené fantazii a nezavrhla ji tak docela.
Jenomže pán v mysliveckém kloboučku s krutou i zázračnou věcností pokračoval.
Když dovolíte, mám ještě jeden možný výklad. Zahrada pod vaším platanem patřila k majetku maltézských rytířů.
To ano, přisvědčila jsem.
O příchodu rytířů tohoto řádu jsou zmínky už od dvanáctého století. Jejich řád, jak jistě víte, nese jméno ostrova Malty.

Netušila jsem ještě zdaleka, kam směřuje, ale mé sebevědomí se zase pod takovým náporem začalo s rachotem hroutit.
No – a Malta leží na námořní cestě do Malé Asie, řekl tiše a přesvědčivě pán. Zvláštním způsobem se přitom usmíval. Je tedy možné, že strom, o kterém jste napsala, vysadil některý příslušník řádu podstatně dřív než rudolfínští zahradníci. Mohla jste klidně jít zpátky ještě o půldruhého století.
Omluvil se, že zdržoval, a odešel. Zmizel, jako by tu nikdy nebyl. Všechno tedy bylo podle místního zákona jako obvykle docela jinak. Dokonce i výjimka, která potvrzuje pravidlo, mi v té chvíli dokazovala, že ačkoliv je možné všechno, pravda je obvykle tam, kde jsem ji v téhle čtvrti nejméně očekávala.
Kdo byl ten člověk v mysliveckém klobouku? zeptal se Josef, který se s pánem střetl na schodišti.
Genius Loci, řekla jsem. Povídal si se mnou celé odpoledne o našem platanu a císaři Rudolfovi. Přišel mě napomenout, abych v zájmu pravdy přeháněla daleko víc… Pamatuj si to!

Zamyšleníčko čtvrté a poslední

Jakási neznámá paní mě ve Vrtbovské zahradě chytla za rukáv:
Víte, kdo má postel s nebesy, na které spávala vaše kněžna se zlacenou soupravou? zeptala se mě. Moje stará známá vedle domu U Hradeb. Koupila ji před osmi léty od jednoho čalouníka za tři sta korun.
Vyslechla jsem tu zprávu pozorně a byla bych možná majitelku postele s nebesy i navštívila, nebýt toho, že zvláštním shlukem okolností se hned v následujícím týdnu s postelemi a nebesy roztrhl pytel. Přišel mi především dopis s oznámením, že jedinou a pravou knížecí postel s nebesy, o které jsem se zmínila, má jedna rodina na Jánském vršku, a že ji mohu vidět, kdykoliv se mi zlíbí. Nebylo prostě dne, aby mi někdo neodevzdal tajemství další postele a dalších nebes, o jejichž příslušnosti ke knížecímu bytu nad vinárnou nemohlo být pochyb. A když se náhodou takový den dostavil, zdálo se mi, že něco není v pořádku. Postelí jedné a téže kněžny byl zkrátka nespočet, jako bývá nespočet ostatků jednoho svatého.
Až takhle jednou zjara, kdy posezení na slunečné straně Zdi nářků v parku na Kampě patří k nejpříjemnějším, jaká znám, slyším, jak si opodál povídají dvě staré babičky. Mluvily o všeličems. Zničehonic řekla jedna z nich:
Tak jsem předloni chtěla vyprat baldachýn u té postele, co mi darovala za padesát roků věrných služeb kněžna Savojská, než se odstěhovala i s laváblem do Vídně. Taková bledě modrá nebesa z hedvábí – a víte, že z nich nezůstala nitka při nitce? Rozpadly se mi v neckách.
Tak tak, řekla s účastí druhá babička. A že jste si na ty nebesa vzpomněla zrovna dnes?

To je počasím. Vždycky, když je takhle bez mráčku, vidím ten baldachýn v neckách. Škoda ho…
Ale zase je hezky, utěšila ji sousedka.
Měla pravdu, kterou bych si chtěla pamatovat.
Jsou mnohé necky s rozpadajícím se osobním baldachýnem. Ale jsou navzdory tomu i nezničitelná a znovu a znovu přicházející jasně modrá nebesa.

Poznámka: Kniha ke stažení: https://www.mlp.cz/cz/katalog-on-line/

The post Jindřiška Smetanová a její magické povídání Ustláno na růžích a pod nebesy o Malé Straně first appeared on Čítárny.

Spisovatel, herec, režisér Vasilij Šukšin (1929 – 1974). Více než jedna generace vyrostla při čtení jeho knih a filmů a jeho slova a myšlenky v každé epizodě, v každém odstavci jsou přesné a moudré.

Když byly Vasilijovi Šukšinovi 4 roky, jeho otce zastřelili bolševici. Po 23 letech byl zcela rehabilitován.  Ze své rodné vesnice utekl, aby neumřel hlady. Byla válka. Šukšin měl 14 let a dalších 14 let se pohyboval po Sovětském svazu jako elektrikář, námořník, telegrafista, nákladač, ředitel školy. Svoji první povídku Dva na žebřiňáku vydal v roce 1958.

Velká změna v jeho životě nastala v roce 1960.
Hodinu předtím než šel na zkoušku na VGIK, otevřel dveře redakce moskevského literárního měsíčníku a řekl legendární větu:

“Přinesl jsem nějaké povídky a prosil bych vás, abyste se na ně podívali. Hned!”

Podívali se a objevili talent.

Během zkoušky na VGIK se Michail Romm zeptal na názor venkovského mladíka Vasilije na „Válku a mír“, na což upřímně odpověděl, že nemá čas číst tak tlustou knihu.
Významnému režisérovi se však emocionální příběh mladého muže o jeho práci ředitele školy líbil natolik, že Šukšinovi dal nejvyšší skóre.

Dříve nebylo třeba Vasilije Makaroviče Šukšina představovat.
Mimořádně talentovaný režisér, herec a spisovatel s ruskou duší a srdcem. Snad jeho nejdůležitějším talentem je mluvit o našich životech, hrát role, které odhalují podstatu našeho chování. Odhalení vnitřního světa nepochopitelné ruské duše bylo jeho jedinečným zvláštním darem.

Vasilij Makarovič Šukšin (1929 – 1974)
Vždy nás fascinoval svými povídkami už za studií na gymplu. Nejen svým dobrodružným životem, ale hlavně svým lidským pohledem na obyčejný život.
I když nám gymnazijní profesor vnucoval názor, že je moralista, nevěřili jsme mu. Jak bychom mohli. Šukšin byl pro nás tajemný autor na úrovni polozakázaného zpěváka Vysockého. O to víc jsme se zajímali o jeho filmy i knihy. Už tenkrát se dost odlišoval od většiny spisovatelů socialistické éry. Jeho talent jsme ale plně pochopili až po mnoha letech, když jsem ho opět četli a četli. Má totiž pořád co říct. Povídky z knihy Červená kalina čtu dodnes a rád.

Protože byl prý kontroverzní Rus, byl vždy záměrně ideologicky přehlížen a na školách se o něm už skoro neučí.
Jeden z mnoha dnešních fenoménů. Za socialismu o něm učitelé mlžili, báli se o svá místa a dnes mlží taky nebo rovnou o něm nemluví, jako tenkrát.
Možná i proto, že měl několik manželek, se kterými se rychle rozešel, a velké množství milenek, včetně Belly Akhmaduliny.
Čeho se ale dnes bojí?
Co se vlastně od té doby změnilo. Jen ideologie, principy autocenzury a stupidity jsou pořád stejné.
Dr. Koukolík takové způsoby uvažování vysvětluje ZDE.

Sám napsal:

„Nikdo se nezajímá o lidi kromě umění. Stát potřebuje vojáky, dělníky, zaměstnance atd. A aby byl pořádek. To je vše. Ale lidé by měli být laskaví. Kdo kromě umění je to může naučit? Kdo vám řekne, že obyčejný laskavý člověk je mnohem zajímavější a lepší než nějaký kyjový generál nebo vysoký úředník.“
Šukšin v dopisu Ivanu Popovovi.

Něco v nás z naší vlasti zůstává, něco, co v nás žije po celý život, někdy nás těší, někdy potrápí a vždy se zdá, že naši vlast ještě někdy uvidíme.
A to, co v nás žije z celé naší domoviny, je buď nějaká stráň, nebo dům, nebo vlhká kláda u verandy, kde jsem kdysi seděl za mrtvé jarní noci a poslouchal noc…

“Ti, komu tak nebo onak pomáhám, asi nemají tušení, že pomáhají také oni mně… Čím je život těžší, tím je hezčí.”

“Celý svůj život vnímám jako tříkolovou bitvu: mládí, zralost, stáří. Dvě z těchto kol je třeba vyhrát. Už jsem jeden ztratil.”

“Měli bychom být trochu laskavější, při našich rychlostech bychom nezapomněli, že jsme lidé.”

Tato žena je krásná. Je krásná ne tou lehkou krásou, která brzy pohasne, ale trvalou, neužitečnou, špatnou krásou. Taková kráska ví, že je to krása, a nevzruší se, nezapomene na sebe, nebude se kazit slzami…

„Žiješ takhle – už pětačtyřicet let – a pořád si myslíš: nic, jednoho dne budu žít dobře, snadno. A čas plyne… A tak dojdete k díře, do které si musíte lehnout, ale celý život na něco čekáte. Otázkou je, proč bychom sakra měli čekat a nedělat takové radosti, jaké se dělat dají? Tady to máš: máš peníze, povalují se ti nějaké mimořádné boty – vezmi si je a udělej člověka šťastným! Možná už taková příležitost nebude.”

Ruský lid si v průběhu své historie vybral, zachoval a povýšil na úroveň respektu takové lidské vlastnosti, které nepodléhají revizi: poctivost, pracovitost, svědomitost, laskavost. Velký ruský jazyk jsme vynesli a zachovali ze všech historických katastrof; předali nám ho naši dědové a otcové.
Věřte, že všechno nebylo marné: naše písničky, naše pohádky, naše neuvěřitelná vítězství, naše utrpení – to vše nedávejte za šňupání tabáku.
Věděli jsme, jak žít. Pamatujte si to. Buď člověkem.

Není ostuda být chudý, je ostuda být levný.

To, co Šukšina jako autora vždy prozradí, je jeho vnitřní a neskrývaná láska k člověku. Žádný patos.

Ať už je to ochlasta, gauner z podsvětí či z politiky, dobrácký inteligent, spořádaný maloměstký úředníček, baroni prášilové, vesnický kněz, šoféri nebo obyčejná babka či stařeček na kraji vesnice, všichni jsou uvěřitelné postavy, živí a lidští, žádné zbytečné polointelektuální žvásty, na jaké velmi často narážíme v dílech současných českých autorů.
Lehkost, s jakou psal své příběhy, prozrazuje nejen jeho velký talent, ale i velké životní zkušenosti, které po léta sbíral (podobně jako Gorkij) a nakonec je zpracoval s geniálností Čechova nebo lyričností Jesenina, záleží jen na vaši čtenářské invenci. Předvádí nám sovětskou společnost v celé její hloubce a složitosti, aniž by moralizoval, aniž by kritizoval. Píše jen to, co viděl.
Někde jsem četl, že všechny jeho příběhy by zasluhovaly, aby byly v jedné veliké knize pod názvem; Co všechno zažil obyčejný člověk Vasilij Makarovič Šukšin. A plně s tím souhlasím.

Vasilij Šukšin byl vždy svůj.
Ať už byl herec, scénarista, režisér nebo spisovatel.  Vždy jste ho poznali. Temperamentní, štědrý, trochu ostýchavý a někdy až k pláči důvěřivý.
A dodnes to vidíme na jeho hereckých výkonech. Typ člověka, který nutně potřebuje žít a ne přežívat, potřebuje kulturu a proto za ní utíká do města, tak jako tisíce dalších. Sám o sobě řekl:

“… nejsem ani venkovský, ani městký, jednou nohou v loďce, druhou na břehu – jde z toho děs.”

V roce 1958 mu vyšla první povídka “Dva na žebřiňáku”, ale až v roce 1960 se začala odvíjet jeho spisovatelská sláva.
To odevzdal do literárního měsíčníku svůj text, ve kterém z odzbrojující bezprostředností popisoval všedni život v socialistické SSSR. V letech 1954 – 1960 studoval na VGIK (Všesvazový státní Institut Kinematografie), kde studoval u Michaila Romma. Stal se populární nejen jako talentovaný spisovatel, ale stejně tak jako skvělý režisér a herec. Nejvíc ho ale proslavil film Červená kalina, natočený na základě jeho povídky.

Ve věku 45 let zemřel na infarkt během natáčení filmu reziséra Bondarčuka Bojovali za vlast.
Za celoživotní dílo mu byla posmrtně udělena Leninova cena za kinematografii.
Na jeho pohřeb přišlo více než 1000 lidí, mnozí z nich symbolicky přinesli větve červené kaliny, protože tento příběh a film byl asi jeho nejpopulárnějším dílem.

Odběhl stranou, natrhal pár zaprášených teplých květin, dohonil vozík a podal květiny ženě. Přijala je s vděčným úsměvem.
“Říká se jim kukaččí slzy,” řekla a opatrně vložila květiny do kytice.
“Nemá vlastní hnízdo, pláče.” Kam padne slza, vyroste květina.
“Kukaččí slzy” Vasilij Šukšin

Šukšinovy texty, které byly přeloženy do češtiny…

Červená kalina a jiné povídky, překlad Zdeňka Psůtková, Lidové nakladatelství, 1987 – výbor povídek
Milpardon, madam, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Odeon, 1981 – výbor povídek
Postskriptum, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Lidové nakladatelství, 1981
Rozprávky za měsíčního svitu, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Melantrich, 1981
Charaktery a lásky, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Lidové nakladatelství, 1977 (2. vydání 1978) – výbor povídek
Znám jednoho chlapíka, překlad: Marcela Neumannová, Praha : Vyšehrad, 1977 – povídky Znám jednoho chlapíka a Můj bráška
Červená kalina, překlad: Marcela Neumannová, Praha : Odeon, 1975 – výbor povídek
Chtěl jsem vám dát svobodu, překlad: Jaroslav Piskáček, Praha : Svoboda, 1979 – historický román o kozáckém povstalci Stěnkovi Razinovi (1630–1671)

Jako reřiséra ho známe z filmů:

1973 Červená kalina (Калина красная)
1972 Třesky plesky (Печки-лавочки)
1969 Странные люди (Podivíni)
1965 Ваш сын и брат (Váš syn a bratr)
1964 Живёт такой парень (Znám jednoho chlapíka)
1960 Из Лебяжьего сообщают (absolventský film VGIK)

„Tak to bývá: jdeš někde – v lese nebo na poli, dostaneš se na místo, kde se cesta rozdělí na dvě.
A místa jsou neznámá. Nevíš, kterou cestou jít – ale jít musíš. A je to tak těžké – rozhodnout se, až tě to bolí v srdci.
A pak, když už jdeš, tak tě to pořád bolí. Přemýšlíš: „Je to správně? Možná jsem neměl jít tudy?“
A tak to je i v životě, myslím, musíš znát cestu…“.
Vasilij Šukšin, „Tam, v dálce…“

The post Vasilij Šukšin. Červená kalina a jedinečný talent spisovatele, herce i režiséra first appeared on Čítárny.

Varlam Šalamov strávil čtrnáct let v kolymských gulazích a další léta ve vyhnanství.
Jeho Kolymské povídky patří k tomu nejhodnotnějšímu, co bylo napsáno o sovětských vězeňských táborech.
Příběhy odsouzených i věznitelů se tu prolínají s všedními, zdánlivé nevýznamnými událostmi, které však mívají v podmínkách tábora leckdy drtivý následky. K nelidskosti táborového systému se přidávají extrémní klimatické podmínky, podvýživa a drsné chování spoluvězňů.
Text povídek se v tomto případě stává dokumentem a čtenář sleduje děj v “přímém přenosu”.
Jak řekl Šalamov: “To už není literatura, to je pravda.”

Kolymské povídky napsal Šalamov v letech1956–1973.
Rusky vyšly v roce 1989. V češtině vyšly poprvé v roce 1995 v překladu Sergeje Machonina pod názvem Kolymské povídky.
Rozsáhlý povídkový cyklus, který Šalamov pod tímto souhrnným názvem napsal v letech 1954 až 1973, obsahuje celkem 145 povídek uspořádaných do šesti souborů: Kolymské povídky, Levý břeh, Mistr lopaty, Črty z kriminálnického světa, Vzkříšení modřínu a Rukavice aneb KP 2.

Velmi osobitý typ vězeňské prózy, který vznikl zkřížením autobiografického svědectví a literární tradice „sedmi kruhů“ Dantova (1265–1321) Pekla z knihy Božská komedie (La Divina commedia) z let 1307–1321.

Varlam Šalamov (1907–1982) se v době studia práv na Moskevské univerzitě aktivně účastnil událostí v letech 1927–1929 na straně opozice a r. 1929 byl zatčen v ilegální tiskárně Moskevské univerzity. Po samovazbě byl odsouzen ke třem letům vězení a po jejich odpykání byl odsouzen ještě k vyhnanství na Severním Uralu. V r. 1931 propuštěn.
Poté působil jako novinář a spisovatel. Po opětovném zatčení r. 1937 byl jako „nepřítel lidu“ odsouzen k pěti letům vězení v táboře na Kolymě.
V různých vězeňských táborech a věznicích (Magadan – tady začal psát Kolymské povídky – Uhelná Arkala, Dželgala aj.) však strávil celkem 17 let.
Propuštěn byl až v r. 1951, ale i v dalších letech musel zůstat ve vyhnanství na Kolymě a působil jako felčar v Jakutsku.

Ukázky / Varlam Šalamov / Kolymské povídky

Naše znalost lidí nám v životě nic užitečného nepřináší.

K čemu je, že rozumím, cítím, rozlušťuji a předvídám činy jiného člověka? Vždyť své vlastní chování vůči němu změnit nemohu, nebudu udávat vězně, který je na tom stejně jako já, ať dělá cokoli.

Nebudu usilovat o post vedoucího party, který umožňuje přežít, protože nejhorší v táboře je vnucování své (nebo cizí) vůle jinému člověku, vězni, jako jsem já. Nebudu hledat užitečné známosti, dávat úplatky. A k čemu je, že vím, že Ivanov je podrazák, Petrov je špion a Zaslavskij je křivý svědek?

Sněhem
Jak se produpává cesta na nedotknuté sněhové pláni? Vpředu jde člověk, potí se a nadává, sotva plete nohama, co chvíli se propadne do kyprého hlubokého sněhu. Jde daleko dopředu, značkuje svou dráhu nepravidelnými černými děrami. Unaví se, lehne si na sníh, zapálí si a nad bílým jiskřícím sněhem se jako modrý obláček táhne kouř z machorky. Člověk už vstal a šel dál, ale obláček stále ještě visí tam, co odpočíval; vzduch se skoro nepohne. Cesty se vždycky razí za bezvětří, aby vítr tu lidskou práci nezavál. Člověk si sám určuje v sněžném nekonečnu orientační body – skálu, vysoký strom – řídí své tělo sněhem, jako kormidelník řídí člun po řece od výběžku k výběžku.
Po úzké a nejistě naznačené stopě se pohybuje v řadě těsně vedle sebe pět šest lidí. Našlapují vedle stopy, nikdy do ní. Když dojdou k místu, které si předem určili, otočí se a jdou zase tak, aby udusali sněhovou pláň, které se dosud nedotkla lidská noha. Cesta je proražená. Mohou po ní chodit lidé, jezdit konvoje saní, traktory. Kdyby se šlo krok za krokem ve stopách prvního, vznikla by viditelná, ale velice neschůdná úzká cestička, žádná cesta, jenom stezička – hluboké rýhy, po nichž se jde hůř než po netknutém sněhu. První je na tom nejhůř. Když mu dojdou síly, vystřídá ho další z čelní pětice. Každý, i nejmenší a nejslabší z lidí jdoucích po stopě musí šlápnout na kousíček netknutého sněhu, nikdy do cizí stopy. A na traktorech a na koních nejezdí spisovatelé, nýbrž čtenáři.

Limba
Na Dálném severu, kde se tajga stýká s tundrou, mezi trpasličími břízami, zakrnělými keři jeřabiny s nečekaně velkými světle žlutými vodnatými plody, mezi šestisetletými modříny, které dosahují dospělosti ve věku tří set let, roste zvláštní strom – limba. Je to vzdálený příbuzný cedru, nízkorostlá borovice, věčně zelený jehličnatý keř s kmenem o něco silnějším než lidská paže a vysoký sotva dva tři metry. Není choulostivý a dokázal se kořeny zachytit v puklinách kamenů na horském svahu. Je to houževnaté chlapisko jako všechny severské stromy. Je ale také nesmírně citlivý.
Je pozdní podzim, dávno už tu měl být sníh a zima. Po kraji bílé nebeské klenby se řadu dní šinou nízké mraky, namodralé jako podlitina. A podzimní pronikavý vítr už od rána výhružně utichá. Že by sníh? Ne. Žádný sníh nebude. Limba si ještě nelehla. Ubíhá den za dnem a sníh pořád nikde, mraky se toulají někde za kopci a na vysokém nebi vyšlo malé bledé slunce a všude kolem je ještě podzim…
A limba se ohýbá. Ohýbá se stále níž, pod jakousi nezměrnou, stále rostoucí tíhou. Špičkou škrábe o kámen a tiskne se k zemi, rozprostírajíc své smaragdové tlapy. Celá se prostírá jako zeleně opeřená chobotnice. Leží a čeká, den, dva, a to už se z nebe jako prášek sype sníh a limba ulehá k zimnímu spánku jako medvěd. Na bílé hoře nabíhají obrovské sněžné puchýře – to se keře limby uložily na zimu.
A na konci zimy, když zemi ještě pokrývá třímetrová vrstva sněhu, když vánice v úžlabinách upěchovala tvrdý sněhový krunýř, který povolí jen pod náporem železa, lidé v přírodě marně hledají známky jara, třebaže podle kalendáře už tu má dávno být. Ale den se neliší od zimního – vzduch je řídký a suchý a nedá se rozeznat od lednového. Člověk má naštěstí příliš hrubé cítění, vnímá příliš zjednodušeně a konec konců i smyslů má málo, jen pět, a to nestačí na předpovídání ani věštění.
Příroda má jemnější cit než člověk. Leccos se o tom ví. Vzpomínáte si na ryby z čeledi lososovitých, které připlouvají klást jikry jenom do té řeky, kde byla nakladena jikra, z níž vyrostly? Vzpomínáte na tajemné trasy tahů ptáků? Rostlin a zvířat, které mohou sloužit jako barometry, známe dost a dost.
A tu uprostřed nedozírné běloby, uprostřed naprosté beznaděje najednou vstává limba. Setřásá ze sebe sníh, napřimuje se v celé své výšce, zdvihá k nebi své zelené, pobledlé, trochu nazrzlé jehličí. Slyší volání jara, pro nás nezbadatelné, věří mu a vstává na severu ze všech nejdříve. Zima skončila.
Bývá to i jinak: ohniště. Limba je příliš důvěřivá. Zimu nenávidí tak, že raději uvěří teplu ohniště. Když v zimě vedle sehnutého, na zimu zkrouceného keře rozděláte oheň, limba vstane. Oheň dohoří a oklamaná limba ronící slzy hořkosti se znovu ohne a lehne si na staré místo. A zase ji přikryje sníh.
Ne, limba nepředvídá jen počasí. Je to strom nadějí, jediný věčně zelený strom Dálného severu. Její matně zelené tlapy porostlé jehličím uprostřed bělostného sněhu připomínají jih, teplo, život. V létě je skromná a nenápadná – všechno okolo nedočkavě kvete, snaží se stihnout to za krátké severní léto. Jarní, letní, podzimní květiny se navzájem předhánějí v nespoutaném, bouřlivém rozkvětu. Ale podzim je za rohem, už se sype žluté drobné jehličí a nechává modříny holé, tráva se sroluje a usychá, les osiří – a tehdy je už zdaleka vidět, jak na bledožluté trávě a šedavém mechu uprostřed lesa hoří obrovské zelené pochodně limby.
Pro mě byla limba vždycky nejpoetičtějším ruským stromem, něčím víc než slovutná smuteční vrba, platan, cypřiš. A dřevo z limby taky víc hřeje.

Bobule
Fadějev řekl: „Počkej, promluvím si s ním sám,“ přistoupil ke mně a postavil pažbu pušky těsně k mé hlavě. Ležel jsem na sněhu a objímal jsem kládu, která mi spadla z ramene. Neměl jsem sílu ji uzdvihnout a zařadit se do řetízku lidí sestupujících z kopce dolů – každý měl na rameni kládu, „klacek“ – někdo větší, někdo menší. Všichni spěchali domů, doprovod i vězňové, všichni měli hlad, měli po krk nekonečného zimního dne. A já ležel ve sněhu.
Fadějev vězňům vždycky vykal.
„Poslouchejte, dědku,“ řekl, „jak to, že beran jako vy nemůže unést tohle poleno, co poleno, hůlčička je to. Jste simulant, to je jasný jako facka. Jste fašista. V době, kdy naše vlast bojuje s nepřítelem, jí házíte klacky pod nohy.“
„Já fašista nejsem,“ řekl jsem. „Já jsem nemocný a hladový člověk. Fašista jsi ty. Ty čteš v novinách, jak fašisti zabíjejí starý lidi. Pomysli na to, co budeš vypravovat své snoubence, až se tě zeptá, cos dělal na Kolymě.“
Bylo mi všecko jedno. Nesnášel jsem ty růžolící, zdravé, vykrmené, dobře oblečené chlapy, neměl jsem strach. Stočil jsem se, abych si chránil břicho, ale byl to jen po prapředcích zděděný instinktivní pohyb – vůbec jsem se nebál kopanců do břicha. Fadějev mě kopl do zad. Najednou se mi udělalo teplo a vůbec mě to nebolelo. Jestli umřu, tím líp.
„Poslechněte,“ řekl Fadějev, když mi obrátil špičkami vysokých bot obličej k nebi. „Nejste první z té vaší sorty, s kým mám tu čest.“
Přistoupil druhý strážný z eskorty, zvaný Šedej kšilt.
„Ukaž se, ať si tě zapamatuju. Ty se mi nějak vztekáš, hnuse. Zejtra tě vlastnoručně odprásknu. Je ti to jasný?!“ řekl Šedej kšilt.
„Je,“ řekl jsem. Vstával jsem a plival jsem krvavé sliny. Zapřáhl jsem se do klády a táhl jsem ji za halekání, křiku a nadávek kamarádů. Zatímco mě bili, oni mrzli.
Nazítří ráno nás Šedej kšilt vyvedl na práci do lesa vykáceného loni, sbírat všechno, co se dá spálit v železných kamnech. Les káceli v zimě, pařezy byly vysoké. Dobývali jsme je ze země sochory a pákami, rozřezávali a rovnali do hranic.
Na několika málo zbylých stromech rozvěsil Šedej kšilt „mezníky“, chomáče svázané ze žluté a šedé trávy, čímž vytyčil hranice „zakázané zóny“.
Náš brigadýr udělal pro Šedýho kšilta na kopečku oheň – při práci měl právo na oheň jen doprovod – a natahal do zásoby dříví.
Napadaný sníh dávno rozfoukal vítr, studená tráva pokrytá jinovatkou klouzala v rukou a při doteku měnila barvu. Na hrbolcích mrzly nízké horské šípkové keře, tmavě fialové namrzlé šípky úchvatně voněly. Ještě chutnější než šípky byly maličko namrzlé brusinky, přezrálé a šedomodré. Na kratičkých rovných větvičkách visely bobule borůvek. Ty byly ostře modré, scvrklé jako prázdná kožená peněženka, ale uchovávaly v sobě modročernou šťávu nevýslovné chuti.
Všechny bobule, v tuto roční dobu chycené mrazem, se vůbec nepodobají bobulím z doby zralosti, bobulím šťavnatého období. Mají mnohem jemnější chuť.
Můj kamarád Rybakov sbíral bobulky do plechovky od konzervy o „kuřácké přestávce“ a dokonce ve chvílích, když se Šedej kšilt díval někam jinam. Jestli se Rybakovovi podaří nasbírat plnou plechovku, kuchař eskorty mu dá kus chleba. Tím se z Rybakovova sbírání rázem stala důležitá věc.
Já jsem takové zákazníky neměl, jedl jsem sám, opatrně a dychtivě jsem každou bobulku tiskl k patru. Sladká vonná šťáva rozmačkané bobule mě na vteřinu omamovala.
Ani mě nenapadlo pomáhat Rybakovovi sbírat, ostatně ani o pomoc nestál, musel by se potom dělit o chleba.
Plechovka se mu plnila příliš pomalu, bobulí čím dál víc ubývalo. Aniž jsme si to uvědomili, posunuli jsme se při práci a sbírání až k hranicím „zóny“, mezníky nám visely nad hlavou.
„Podívej se,“ řekl jsem Rybakovovi, „musíme se vrátit.“
Ale před námi bylo na kopečcích plno keříků s šípky, borůvkami a brusinkami… Viděl jsem je už dávno. Strom, na kterém visel chomáč trávy, měl stát o nějaké dva metry dál.
Rybakov ukázal na neplnou plechovku, na slunce klesající k obzoru a pomalu se sunul k začarovaným bobulím.
Suše třeskl výstřel a Rybakov padl mezi kopečky obličejem dolů. Šedej kšilt mával puškou a křičel:
„Nechat na místě, nepřibližovat se!“
Šedej kšilt zarachotil závěrem a vystřelil ještě jednou. Věděli jsme, co ten druhý výstřel znamená. Věděl to i Šedej kšilt. Výstřely musí být dva, první má být varovný.
Rybakov ležel mezi kopečky a byl nečekaně maličký. Nebe, hory, řeka byly obrovské. Bůhví kolik lidí se dá takhle složit v těch horách po cestičkách mezi pahrbky.
Rybakovova plechovka se odkutálela daleko. Stačil jsem ji zvednout a schovat do kapsy. Možná že mi za ty bobule dají chleba, věděl jsem přece, pro koho je Rybakov sbíral.
Šedej kšilt klidně seřadil náš malý oddíl, přepočítal a vedl nás domů.
Dotkl se koncem pušky mého ramene. Otočil jsem se.
„Chtěl jsem tebe,“ řekl Šedej kšilt, „ale nepřelez jsi, svině…“

První smrt
Viděl jsem na severu mnoho lidských smrtí, dokonce snad příliš mnoho na jednoho člověka, ale první smrt, kterou jsem spatřil na vlastní oči, mi utkvěla v paměti nejjasněji.
Tu zimu jsme museli pracovat v noční směně. Na černém nebi jsme viděli maličký světle šedý měsíc obkroužený duhovou aureolou, která se rozsvěcovala za velkých mrazů. Slunce jsme nevídali vůbec – vraceli jsme se do baráků (ne domů – domovem je nikdo nenazýval) a opouštěli jsme je za tmy. Slunce ostatně vycházelo na tak krátkou dobu, že ani nestačilo zahlédnout zemi přes hustou bílou gázu mrazivé mlhy. O místě, kde se slunce nachází, jsme se mohli jenom dohadovat – nevydávalo ani teplo, ani světlo.
Do výkopů se chodilo daleko – dva tři kilometry, a cesta vedla mezi dvěma obrovskými třísáhovými sněžnými náspy; tu zimu byly velké sněhové závěje a po každé vánici se sníh musel z naleziště odklízet. Cestu pro auta přicházely prorážet tisíce lidí s lopatami. Všechny, kdo pracovali na odklízení sněhu z cesty, obklopovala eskorta se psy, která sloužila na směny, ale je držela v práci celý den – nedovolila jim ani na chvilku se ohřát, ani se najíst v teple. Na koních přiváželi příděly zmrzlého chleba a občas, když se práce protáhla, i konzervy – jednu na dva lidi. Na těch samých koních odváželi do tábora nemocné a zesláblé. Končilo se, až když byla práce hotová, aby se lidi mohli vyspat a vyrazit znovu na mráz, dělat svoji „skutečnou“ práci. Všiml jsem si tenkrát jedné překvapivé věci – těžkých a mučivých bývá při takové mnohahodinové práci jenom prvních šest sedm hodin. Potom člověk ztrácí pojem o čase a jenom si podvědomě dává pozor, aby nezmrzl: podupává, máchá lopatou, vůbec na nic nemyslí a neživí v sobě žádné naděje.
Konec takové práce přichází vždycky neočekávaně, jako nenadálé štěstí, se kterým ses snad už ani neodvažoval počítat. Všichni jsou veselí, hluční a na chvíli jako by zmizel pocit hladu i smrtelná únava. Všichni se rychle seřadí a zvesela běží „domů“. A po stranách ční náspy obrovského sněhového příkopu, náspy, které nás oddělují od celého světa.
Vánice už dávno skončila a prašan se usadil, ztuhl a násep se zdál ještě mohutnější a tvrdší. Po jeho hřebenu se dalo projít, nehrozilo, že by se člověk propadl. Na několika místech byly napříč oběma náspy proraženy kolmo vedené cesty.
V noci kolem druhé jsme chodili na oběd, barák se zaplňoval hlučícími promrzlými lidmi, řinčením lopat, hlasitým halasem příchozích zvenčí, halasem, který se teprve postupně ztišuje a slábne, až se nakonec promění v obyčejnou lidskou řeč. V noci se obědvalo vždycky v baráku, a ne v promrzlé jídelně s vymlácenými okny, v jídelně, kterou všichni nenáviděli. Ti, co měli machorku, po obědě pokuřovali a těm, co ji neměli, kamarádi dávali „čouda“, takže si vlastně zakouřil každý.
Náš brigadýr Kolja Andrejev, bývalý ředitel strojní a traktorové stanice, v té době vězeň odsouzený na deset let podle módního osmapadesátého paragrafu, chodil vždy v čele brigády a vždycky rychle. Tahle naše brigáda nedostala svůj doprovod. V té době nebylo dost strážných – proto ta důvěra vedení. Ale přesto si mnozí velice zakládali na tom, že jsme něco zvláštního, brigáda bez doprovodu, ať se to zdá sebevíc naivní. Chození do práce bez eskorty se vážně líbilo všem, byl to předmět naší hrdosti a pýchy. A brigáda také pracovala líp než později, kdy nebyla o strážné nouze a Andrejevova brigáda byla postavena na roveň ostatním.
Té noci nás Andrejev vedl jinudy než obvykle – ne tou dolní cestou, ale horem, přímo po hřebeni sněžného náspu. Viděli jsme blikající zlatá světla naleziště, temný masiv lesa vlevo a vzdálené vrcholky sopek splývajících s nebem. A tak jsme poprvé za noci zdálky spatřili místa, kde jsme tehdy přebývali.
Když jsme došli ke křižovatce, Andrejev najednou prudce zahnul doprava a rozběhl se dolů přímo po sněhu. Za ním se houfně valili ostatní, poslušně opakovali jeho nepochopitelný manévr, rámusíce přitom sochory, krumpáči a lopatami; nářadí se nikdy nenechávalo v práci, to by je hned někdo ukradl a za jeho ztrátu hrozila pokuta.
Kousek od křižovatky stál nějaký člověk ve vojenské uniformě. Stál tam bez čepice a s rozepnutým pláštěm, v nakrátko ostříhaných rozcuchaných tmavých vlasech měl sníh. O kousek dál v hlubokém sněhu stál kůň zapřažený do lehkých saní pobitých plstí.
U nohou toho člověka ležela naznak žena. Měla rozepnutý kožíšek a zválené pestrobarevné šaty. U hlavy se jí povalovala zmuchlaná černá šála. Šála byla zašlapaná do země stejně jako světlé ženské vlasy, které v měsíčním světle vypadaly skoro bílé. Na levé i pravé straně tenkého odhaleného hrdla se rýsovaly temné skvrny. Obličej měla bílý jako křída, jako by z něj vytekla všechna krev. Teprve když jsem si jej pozorně prohlédl, poznal jsem Annu Pavlovnu, sekretářku velitele našeho naleziště.
Podobu její tváře jsme všichni znali dobře – na nalezišti bylo velmi málo žen. Před šesti měsíci, v létě, prošla večer kolem naší brigády a nadšené pohledy trestanců provázely její hubeňoučkou postavu. Usmála se na nás, ukázala rukou na ztěžklé slunce, které se už chýlilo k západu, a zakřičela:
„Už brzo, chlapci, už brzo!“
Stejně jako táboroví koně jsme i my celý pracovní den nemysleli na nic jiného než na minutu, kdy skončí. A že naše prosté myšlenky byly tak dobře pochopeny, a přitom takovou krasavicí (alespoň podle našich tehdejších měřítek), to nás dojalo bezmála až k slzám. Annu Pavlovnu měla naše brigáda opravdu ráda.
Teď tu před námi ležela mrtvá, uškrcená prsty lampasáka, který se nevěřícně a vyděšeně rozhlížel kolem sebe. Jeho jsem znal daleko lépe. Byl to vyšetřovatel našeho naleziště Štěmenko, od kterého dostalo „nášup“ mnoho našich vězňů. Neunavovalo ho pořád někoho vyslýchat a za machorku nebo misku polévky si najímat bonzáky, kteří pro něj falešně svědčili. Verboval je mezi hladovými vězni – některé přesvědčoval, že lhát se musí ve státním zájmu, jiným zase vyhrožoval, další uplácel. Nepřidělával si nikdy práci s tím, že by zatýkání předcházelo předvolání k výslechu, třebaže všichni, které hodlal vyšetřovat, pracovali na jednom nalezišti. Na zatčené čekaly už hotové protokoly a mlácení ve vyšetřovací kanceláři.
Štěmenko, to byl právě ten velitel, který před třemi měsíci při prohlídce našeho baráku zničil všechny naše kotlíky vyrobené z plechovek – trestanci si v nich vařili všechno, co se dalo uvařit a sníst. Nosili si v nich oběd z jídelny, aby ho mohli sníst vsedě a teplý, ohřátý v baráku na kamnech. Přeborník v čistotě a disciplíně Štěmenko si nechal donést krumpáč a vlastnoručně dna plechovek proděravěl.
Andrejeva si všiml pozdě, teď už je dělily pouhé dva kroky, sáhl po pouzdru s pistolí, ale když uviděl houf lidí ozbrojených sochory a krumpáči, ani se nepokusil zbraň vytáhnout. Ale to mu už zkroutili ruce. Dělali to s nesmírným zaujetím a provaz utáhli tak, že ho potom museli přeříznout nožem.
Tělo Anny Pavlovny položili do saní a vyrazili k osadě, k domu velitele naleziště. S Andrejevem tam nešli všichni – mnozí se radši rozběhli do baráku pro polévku.
Velitel, který přes okenní sklo viděl dav trestanců srocených u vchodu do jeho domu, dlouho neotvíral. Když se konečně Andrejevovi podařilo vysvětlit, co se stalo, vešel se dvěma vězni a spoutaným Štěmenkem dovnitř.
Toho dne jsme jedli oběd dlouho do noci. Andrejeva někam odvedli podat svědeckou výpověď. Jen co se vrátil, zavelel k odchodu a šlo se do práce.
Štěmenka brzy odsoudili na deset let za vraždu ze žárlivosti. Trest byl minimální. Soudili ho na našem nalezišti a po vynesení rozsudku ho někam odvezli. V takových případech bývalé velitele táborů drželi odděleně od ostatních – v obyčejných lágrech je nikdy nikdo nepotkal.

The post Varlam Šalamov. Kolymské povídky o 17 letech v sovětských gulazích first appeared on Čítárny.

Celkem plodný spisovatel (a jinak také lékař) Václav Gruber (*1953) nazval svou nejnovější knihu Černá a bílá jsou jen dva odstíny šedi. Jde o sbírku osmnácti povídek, ve kterých vám autor napráská překvapivosti o zbudování amerického Sillicon Valley (v próze Vítejte v klubu) či o konzervování času (O Anežce a krabici).
Přesto nejde o typické science fiction, ale spíš jakési hrátky se sci-fi. Zásadně se vychází z co nejběžnějších situací a „normálních“ absurdit denního provozu.

Konkrétně příběh Fuck the TV, podle kterého měl knihu autor rovnou pojmenovat (už to ale neudělal), vychází z relativně věrohodné představy: nebyli sice ještě vymýceni televizní opraváři, ale bez televize se koneckonců už obejdeme.

Manželům Korousovým vypínala magická bedýnka mozky patnáctým rokem, když odumřela přímo před jejich zírajícíma očima základní deska.
To sice sami nepochopili, ale prodejce a opravář Babka jim to brzy sdělí. Deska se už pochopitelně (patnáct let je lidská generace a nekonečný věk) neprodává, nicméně na internetu lze přesto objevit servis, kde ji mají. V Jokohamě.

Problém je, že tam požadují celý televizor, a to fyzicky. I následkem toho dojde ke zvratu a novému rodinnému rozhodnutí. Korous najde na webu Evidenční list poplatníka a vyplní „žádost o zrušení“. Trvá to jen pár dní a přijde – spolu s vyúčtováním poplatků – potvrzení, že byla tato pokorná prosba akceptována.

Následující měsíc manželé Korousovi už jen rutinně kontrolovali platby přes SIPO a našli na papíře jen rozhlas. „Pětatřicet za rádio, ale i patnáct korun poště,“ konstatoval pedanticky Korous. Přeptá se ženy: „Poště? Zač?“
„Za provedení platby. Posíláš sice rovnou z účtu, ale ona přeposílá rozhlasu.“
Přímo by to nebylo možné? Jistěže! Koncesionářský poplatek lze zaslat i rovnou do rádia, bez pošty a jejích služeb. Číslo účtu pro přímé platby vám přijde obratem, asi jako manželům Korousovým.

V polovině příštího měsíce však následoval tiskopis, vyžadující 15 Kč alias poplatek za zaslání jinak prázdného přehledu povinných plateb. Rozhlas, ten měli zaplacen do konce roku, a televizor, ano, čekal dávno ve sběrném dvoře.
„Takže po mě chcete, abych vám platil za to, že mi pošlete pouhý upozornění, že nemám nic platit?“ povídá Korous na poště, kde dostane – po jistém slečnině zdržování – dotazník.
Ten vyplní a přeskočím zbytek byrokratické anabáze, abych se dostal k pointě, která je trochu vědeckofantastická a snad lehce banální, bohužel ale smysluplně, i když nadsázkou, reaguje na poměr státu ke koncesionářům.

„Vážený bývalý koncesionáři,“ dopíší Korousovým. „Gratulujeme vám k vašemu rozhodnutí. Život bez televize je určitě pohodlnější a zábavnější. Poplatek za nevlastnění přijímače vám tak zajistí klidné a spokojené večery bez České televize.“

Tento poplatek není z nejnižších a po rozčílení dopisem a částkou způsobeném, inu, nelze nedopsat přímo na Kavčí Hory, ale Česká pošta naši rodinu už natolik znechutila, že se Korous rozhodne využít služeb holuba z holubníku svého kamaráda Dubského. Jistěže holuba poštovního. Anebo… Co kdyby neletěl sám?
„Na začátku musí být už dost velké hejno holubů,“ rozumuje Dubský alias držitel mnoha pohárů a medailí. „K němu se přidávají jednotlivci a skupiny. Než doletí do Prahy, bude jich tolik, že by se mohli připojit i holubi ze Staromáku. V každém případě to bude zajímavý experiment.“
Výsledek?

Kavčí Hory nejsou přímo horami, ale na kopci leží. Je odsud výhled a vedoucí sekretariátu generálního ředitele se tedy může, jak píše Václav Gruber, kochat pohledem z nejvyššího patra správní budovy; když se nebe zatáhne černým mrakem: gigantickým hejnem.

„Pane generální,“ obrátí se vedoucí sekretariátu k nadřízenému. „Kavky se vrací domů.“
Ale nejsou to kavky. Jde o spojená hejna holubů, která počnou kroužit nad areálem televizní společnosti.
Holub je mírumilovný tvor. Neútočí, jako to dovedou někteří ptáci, a to nikoli jen ve stejnojmenném filmu. Holub je dobrák a jako příslušník řádu měkkozobých si holub uvědomuje, že jeho síly tkví jinde.

„Nahoře bylo černo,“ uzavírá Gruber příběh knihy Černá a bílá jsou jen dva odstíny šedi. „Dole postupně čím dál víc bílo.“
Ale jinak: nic proti televizi jako takové.

Seznam povídek:
Já ti ty ženský z hlavy vyženu, Dveře do léta, Pane šéf, kupte tu botu, Anežka a krabice na odchyt času, Ztráty a nálezy, Malý nemocniční příběh, Miláčku, pořídíme si pejska, Konečně v důchodu, Živnostňák pro Stvořitele, Neuvěřitelné věci, Lavička, Zlatá rybka, Vítejte v klubu, Fuck the TV, Výlet do Benátek, Bojovník Pepé, Popeláři, Schody.

Václav Gruber: Černá a bílá jsou jen dva odstíny šedi. Fotografie Eva Hubatová. Vydal Miloslav Krist – ArtKrist. Plzeň 2023. 136 stran

The post Fuck the TV. Jak se zbavit televize. Černá a bílá jsou dva odstíny šedi first appeared on Čítárny.

Mistr hororu Allan Poe, jak jej neznáte. Klasik hrůzostrašné povídky by nemohl existovat bez protikladných vlivů, a tak vedle jeho nejlepších děsuplných povídek, například Sudu vína amontilladského nebo Skokana, můžeme postavit pěkně úderné, vypointované grotesky, protože humor a horor mají k sobě mnohdy nebezpečně blízko.

Tam, kde se osnuje ďábelská pomsta, nechybí satirický osten, nebo dokonce úsměvný záblesk šílenství. Ostatně koho muže napadnout udělat z pacientů blázince zároveň ošetřovatele (Šílený psychiatr), z nevěřícího Tomáše hrdinu nejnepravděpodobnějších bizarních situací (Anděl pitvornosti) anebo nechat přijít chvástavého idiota doslova o hlavu?
U některých kousků se nasmějete tak, až vás bude píchat v bránici, mrazit v šíji, a nakonec budete i soucítit se šíleným vrahem, který se rozhodne pomstít bezpočet příkoří zvláště zavrženíhodným způsobem, pohřbením zaživa. Oběť v rolničkách Kašpárka, příšerný klaun Skokan, který má v oblibě obzvláště krutý humor.

Ptáte se proč?
Vždyť přece Vrah jsi ty!, tak proč by ses, čtenáři, nemohl smát i s Poem naposledy? Anebo tě mají společně s hrdinou prodat jako žrádlo pro psy?

Vraždy a jiné zběsilosti / Edgar Allan Poe / Ilustrace Karolína Studená / Z angličtiny přeložili Josef Schwarz a Ladislav Šenkyřík / Vydal http://www.volvox.cz

Edgar Allan Poe (1809-1849)
Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec byl alkoholik a opustil rodinu roku 1810. Poeova matka zemřela v pouhých čtyřiadvaceti letech na tuberkulózu a kromě Edgara po sobě zanechala mentálně postiženou dceru Rosalii a syna Williama, který stejně jako otec propadl alkoholu a předčasně zemřel.
Poe byl autorem zejména fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního žánru.
Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Mnohá díla lze považovat za ranou science fiction.

The post Edgard Allan Poe. Vraždy a jiné zběsilosti first appeared on Čítárny.

Deník spisovatele je nejrozsáhlejší a nejucelenější soubor Dostojevského povídek a próz, jaký byl kdy česky vydán, nám umožňuje ocenit široké rozpětí tvorby ruského génia.

Ukázky z knihy:

STARÁ BAJKA KRYLOVA O JEDNÉ SVINI

A abych o tom všem posléze už úplně skončil, uvedu maličkou, velmi pěknou bajku Krylova, kterou jistě teď všichni zapomněli, neboť co je do Krylova v nynějším podnikavém století plném shonu?

Na tu bajku jsem si mimoděk vzpomněl, když jsem už začal psáti svůj článek o financích a o ozdravení kořenů. U Krylova má krásnou morálku, ale na jiné téma, na téma o jiných kořenech. Ale to je jedno, hodí se i na nás. Zde je ta bajka.

Pod staletým dubem Svině hojně žaludů se nacpala, vyspala se ihned líně, protáhla se, zívla a vstala a rypákem kořeny podrývat se jala.
“Vždyť tohle stromu škodí”, z dubu Havran Svini dí. Kořeny když obnažíš, uschnout může.”
“Ať si uschne”, Svině vece. “Mně z toho nebude hůře, nevidím v něm zisku přece, ať zmizí, není mi to líto, pravím, jen když jsou žaludy, na sádlo z nich trávím.”
Dub jí praví. “Nevděčnice! kdybys byla schopna, abys rypák zvedla, pak bys jistě ihned zhlédla, ty žaludy že na mně rostou přece.”

Jak se vám líbí bajka? A což budeme chtít se podobat takovému portrétu?

Deník spisovatele / 1880-1881

xxxxx
Avšak přece Evropa teď za nic neuvěří, že u nás v Rusku se mohou rodit nejen vědečtí pracovníci (velmi sice nadaní), nýbrž i géniové, vůdcové lidstva na způsob Bacona, Kanta a Aristotela. Tomu nikdy neuvěří, neboť nevěří v naši civilizaci a nezná naši přicházející ideu.
Ve skutečnosti mají i pravdu, neboť přímo nebude u nás ani Bacona, ani Newtona, ani Aristotela, dokud se nepostavíme sami na cestu a nebudeme duchovně samostatní. Ve všem ostatním stejně tak, ve svém umění, průmyslu: Evropa je ochotna nás chválit, hladit po hlavičce, ale za své nás neuznává, pohrdá námi tajně i zjevně a mnohdy se jí dokonce tak protivíme, protivíme se jí úplně, zvláště když se jim vrháme na krk s bratrskými polibky.

Ale odvrátit se od okna do Evropy je těžké, v tom je fatum. A přitom Asie – vždyť to přímo může býti naše východisko v naší budoucnosti – zase to volám! A kdyby se u nás alespoň zčásti dovršilo osvojení této myšlenky – ó jak by byl pak ozdraven kořen!
Asie, asijské naše Rusko – vždyť to je také náš nemocný kořen, který se musí nejen osvěžit, ale úplně vzkřísit a přetvořit! Princip, nový princip, nový názor na věc – to je nezbytné!…

…V Evropě jsme byli příživníky a otroky, ale v Asii jsme Evropany. Poslání, poslání naše civilizátorské v Asii podnítí našeho ducha a potáhne nás tam, jakmile se jen začne hnutí.
Postavte jen dvě železnice, začněte s tím, – jednu na Sibiř a druhou do Střední Asie a uvidíte ihned důsledky.
Nechcete málo! – zasmějí se mi. – Kde vezmeme prostředky a co dostaneme: pro sebe ztrátu a nic víc….

…Kdyby se mezi námi zrodil směr k Asii, pak by byl nadto i východiskem pro mnohé neklidné mysli, pro všechny, které pojal stesk, pro všechny zlenivělé, pro všechny znavené bez práce. Zařiďte vodě výtok – a zmizí plíseň a zápach. A až budou jednou strženi do díla – nebudou se už nudit, všechno se přerodí.
Dokonce i mnohý nenadaný člověk s poraněnou, smutnou sebeláskou našel by tam své východisko. Neboť nenadanost na jednom místě vzkřísí se mnohdy na jiném místě téměř jako génius. To se často děje i v evropských koloniích….

…”My prý jsme Evropa, co máme dělat v Asii?” Bývaly dokonce i velmi ostré hlasy: “Ta naše Asie! Ani v Evropě se nemůžeme domoci pořádku a zařídit se a tu nám ještě strkají Asii. Pro nás je ta Asie vůbec zbytečná, kdyby ji tak někam dali!” Tyto úsudky se ozývají někdy i nyní u našich rozumářů, ovšem pro jejich příliš velký rozum….

…Nač a do jaké budoucnosti? Čím je nezbytné obchodovat s Asií? Co v ní máme dělat?
Je nezbytnost, že Rusko není jen v Evropě, nýbrž i v Asii; protože Rus není jen Evropan, nýbrž i Asiat?
Nejen to: v Asii je snad ještě více nadějí našich než v Evropě.
Nejen to: v budoucích osudech našich bude snad právě Asie naším hlavním východiskem!…

Deník spisovatele / 1880-1881

xxxxx
V dnešní době se do Turků zamilovala téměř celá Evropa. Například ještě před rokem se sice Evropa snažila najít v Turcích nějaké velké národní síly, ale zároveň téměř všichni chápali, že to dělají jen z nenávisti k Rusku.

Od doby, kdy bylo Turecko ve válce s Ruskem, se na některých místech Evropy postupně upevnilo a prosadilo skutečné a vážné přesvědčení, že tento národ není jen organismem, ale má i velkou sílu, která má zase vlastnost rozvoje a dalšího pokroku.

Tento sen stále více uchvacoval mnoho evropských hlav, a nakonec se dostal i k nám: někteří lidé v Rusku začali mluvit o jakýchsi nečekaných národních silách, které Turecko projevilo. V Evropě však tento sen posilovala nenávist k Rusku, zatímco u nás pouhá zbabělost a strašlivý spěch s pesimistickými závěry, které byly vždy charakteristické pro intelektuální vrstvy naší společnosti, jakmile někde a v něčem začaly naše „neúspěchy“!

V Evropě se stalo totéž, co v pochroumané mysli Dona Quijota, jen v opačné podobě, i když podstata skutečnosti je naprosto stejná: aby zachránil pravdu, vymyslel si lidi se slimáčími těly. Zatímco oni (intelektuálové), aby zachránili svůj hlavní, pro ně tak utěšující sen o bezvýznamnosti a bezmocnosti Ruska, vytvořili ze skutečného slimáka lidský organismus, dali mu maso a krev, duchovní sílu a zdraví.

Nejvzdělanější evropské státy dnes o Rusku vášnivě šíří absolutní absurdity. V Evropě jsme byli i předtím málo známí, dokonce jsme se divili, že tak osvícené národy mají tak malý zájem dozvědět se něco o národu, který nenávidí a kterého se neustále bojí. Tato nedostatečná znalost Evropy, ba dokonce i určitá neschopnost Evropy nás v mnoha ohledech pochopit, to vše pro nás bylo doposud svým způsobem výhodné. Proto ani nyní nedojde k žádné újmě.

Ať si doma vykřikují o „hanebné slabosti Ruska jako vojenské mocnosti“, což je v rozporu se svědectvím desítek jejich vlastních zpravodajů ze samotného válečného pole, kteří obdivovali bojovnost, rytířskou pevnost a nejvyšší kázeň ruského vojáka a důstojníka; ať považují nejreálnější, byť významné chyby ruského štábu na počátku války nejen za nenapravitelné, ale za organické, stále přítomné vady naší armády a národa (zapomínajíce, jak často jsme je za celých dvě stě let v boji porazili).

Ať nakonec i jejich nejserióznější politická vydání informují Evropu o přesné pravdě a o obrovské vzpouře lidu, vedeného nihilisty na Vyborské straně v Petrohradě, a o ruskou vládou požadovaných dvou plucích na železnici z Dinaburgu na záchranu Petrohradu: ať to vše řeknou ve svém slepém hněvu.

Opakuji: je to dokonce v náš prospěch, protože oni nevědí, co dělají. Určitě by samozřejmě rádi všude podněcovali nenávist vůči nám jako „nebezpečným protivníkům jejich civilizace“, a proto nás představují v dekadentní podobě, aby nás směšně zostudili jako vojenskou mocnost a státní organismus.

Avšak když je někdo tak slabý a nicotný, jak může vzbuzovat nejen obavy, nýbrž i (zapříčinit) vznik koalic? Právě pro ně je výhodné obrátit jejich společnost proti nám. Mluví tedy sami proti sobě – pokud tomu tak je, pak nám tím jen prospívají, nikoli škodí. My si počkáme, jak to dopadne.

Deník spisovatele /1877

The post Deník F.M. Dostojevského. Bajka o svini, o rozumu, vztahu Ruska a západních států first appeared on Čítárny.