Jaroslav Seifert je dodnes básníkem v srdci každého Čecha. Své jedinečné vidění světa vyjádřil nejen v proslulé knize Všechny krásy světa, ale ve všech svých básních. Měl veliký dar slova a mimořádně citlivé poetické vidění, kterým dokázal proměňovat každodenní skutečnost v čistou krásu.
Jak ale viděl Jaroslav Seifert Prahu – matku měst –, když se toulal od Pražského hradu přes Daliborku na Petřín, po kočičích hlavách Nerudovy ulice, přes tajemnou Čertovku až k široké Vltavě a Karlovu mostu, který pamatuje slavné časy českého království?
Jaké obrazy a nálady se mu v pražských uličkách a na nábřežích vybavovaly, aby je pak přenesl do svých veršů libozvučné češtiny?
Pojďme se s ním projít Prahou.

Praha!
Tomu, kdo ji uviděl jen jednou,
její jméno aspoň zpívá
navždy v srdci.
Je sama písní zapředenou v čase
a my ji milujem.
Ať zní!
Jaroslav Seifert – Verše z Goblénu

Jaroslav Seifert. Výběr vyznání a básní o jeho milované Praze.

Vyznání Jaroslava Seiferta Praze / Všechny krásy světa

Praha byla pro mne vždycky víc než město. Byla to má matka, má první láska a můj nejvěrnější přítel. Narodil jsem se pod jejími střechami a celý život jsem se k ní vracel, jako se syn vrací k matčině náruči.
Když jsem se toulal jejími ulicemi, cítil jsem, jak mi bije srdce v rytmu starobylých zvonů. Od Pražského hradu, kde se dějiny češství dotýkají nebe, přes strmé schody Daliborky dolů na Petřín, kde voní šeříky a rozkvétají jabloně, až po kočičí hlavy Nerudovy ulice, které zpívají pod botami. A pak ta tajemná Čertovka, kde se zdá, že čas teče pomaleji, a široká Vltava, která odnáší všechny starosti a přináší nové sny.
Praha není jen kamení a věže. Je to světlo, které padá na Karlovy mosty, je to mlha nad řekou za svítání, je to smích děvčat na Kampě a tichý šepot staletých lip. Je to město, které umí plakat i smát se zároveň – jako život sám.
Miloval jsem ji v každém ročním období: v zářivém jaru, kdy se otevírají okna a Praha voní čerstvým chlebem a kávou, v parném létě, kdy se slunce odráží od zlatých kopulí, v melancholickém podzimu, kdy listy tančí po dlažbě, i v zimě, kdy se střechy pokrývají sněhem a město vypadá jako z pohádky.
Ať jsem byl kdekoli na světě, vždycky jsem v sobě nosil její obraz. Protože kdo jednou spatřil Prahu, tomu její jméno zpívá navždy v srdci.

Praha
Nad sloními pokrývkami záhonů
gotický kaktus rozkvétá královskými lebkami
a v dutinách melancholických varhan, v hroznech
plechových píšťal.

Trouchnivějí staré melodie.
Dělové koule jako semena válek
roznesl vítr.

Noc strmí nade vším
a v zimostrázu kopulí věčně zelených
odchází po špičkách pošetilý císař
do kouzelných zahrad svých křivulí
a v bezvětří růžových večerů
zaznívá cinkot skleněného listí,
jehož se dotýkají prsty alchymistů
jako vítr.

Dalekohledy osleply z hrůzy vesmíru
a fantastické oči hvězdopravců
vypila smrt.

A zatím luna kladla vejce do mraků,
nové hvězdy líhnuly se o překot jako ptáci,
kteří se stěhují z černějších krajin,
prozpěvujíce píseň lidských osudů,
není však nikoho,
kdo by jim dovedl rozuměti.

Poslouchejte fanfáry ticha,
po kobercích vetchých jako stoleté rubáše
ubíráme se k neviditelné budoucnosti

a Jeho Veličenstvo prach
usedá zlehka na opuštěný trůn.

Věnec sonetů
Praha! To chutná jak hlt vína.
Opakuji si stokráte
to jméno dechem naváté
a sladší dechu milenčina.

Ať sirény však nad domy
dají si radši přilbu z čela,
beztak nám ještě nedozněla
siréna našich svědomí.

Kdybych ji viděl jako vázu,
z níž zůstaly jen střep a prach,
kdybych měl přežít její zkázu,
prach její sládl by v mé slině.

Je jako pečeť na listině,
i kdyby byla v sutinách.

Kvetoucí Praha
Oblaka letí. Na chviličku
postůjte při kraji.
Nebe je modré křídly andělíčků,
kteří se líbají.

Květ s květem před očima splývá
v závoj a vzdušný šál,
pták zpívá, celé město zpívá,
i zvon se rozhoupal.

Zní jako harfa při hostině
a s kvítím na strunách,
když zpěvák stokrát po svém víně
bez rozmyšlení sáh.

Stůj, stůj, ty sladký okamžiku,
já chtěl bych spolu znít,
hned slovy lásky a hned díků,
jež nelze vyslovit.

Jsou dny, kdy město už se propadá
do modré hudby
jako Benátky do moře.

Jen ať se propadne, až po vrcholky věží!
Na nich se zachrání jen holubi.
Na jeho goblénech
zamilovaní pastýři zvedají píšťaly
vysoko nad čela
a pomněnky nestačí uhýbat
kotníkům nožek,
když dívky spěchají
vyslechnout tuto kasaci po krásné noci.

Mám jen strach,
aby Praha dobře si ukryla
všechny svoje nástroje,
housle a gamby, loutny i violy,
půvabné jako tváře žen
z barokních portrétů.

S hvězdami na prsou
zvolna se sune mlčelivý průvod
podél dlouhé zdi
a přinášejí své nevěrné nástroje,
aby je odevzdali těm,
kteří se rozhodli zardousit i hudbu.

Byli by jim vyrvali i staré citary,
které visívaly na vrbách,
u babylónských vod,
ale nevěděli jak.
Možná, že byly již zpuchřelé
a pod jejich rukama
se rozpadly jen v prach.

Kamenný most
Čas, řeka, mládí a co ještě?
Snad vůně májového deště
a smích ve větru lehkonohém.
Po mostě šel jsem, srdce bráně,
dát sbohem musil v jedné bráně
a v druhé musil dáti sbohem.

Jen vzpomínku. Jen pěti slovy:
do ruky dítě rybky loví.
Z dlaně je hrob a peníz z ryby;
tím penízem pak zbožně platí
za vše, co touží milovati
a zná jen samo bezpochyby.

Těch jar! Když jaro vzbouzí z mdloby
pod mostem stromy a hned škrobí
jim rukávce, na které včely,
tak zkřehlé, jak by místo v medu
narodily se v tříšti ledu,
ze suknic světců přiletěly.

Těch podzimů a zim, kdy stíny
nad řekou nesou baldachýny,
jež vítr vzdouvá. Jak se klamu!
To není vítr, to se chvějí
jen křídla racků nad peřejí,
než usednou na ledolamu.

Nad věžemi se hvězdy smály,
ach, povídali, že mu hráli,
copak se hvězda smáti může?
Pod jezem rybář zůstal němý;
jez totiž řeku pod dlaněmi
mu proměňuje v bílé růže.

Čeřeny doschly a pach sítí
už vyvanul; už můžem jíti;
čas láme pečeť pergamenu.
Však krev neb zlato, jež se třpytí,
ať je nám dovoleno píti,
jinak by život neměl cenu.

Listí jak člunky po osnově
setřásá vrba na ostrově
a s řekou vítr rubáš tká tu.

Ach, byly dny, kdy chtělo se mi
zoufat si smutkem pod větvemi,
a pak jsem vzlykal do achátů.
Proč se však choulit do perleti
smutku? Jde jaro, roky letí
a vody tekou věky věků.

Až na most jejich prška stříká
jako na záda převozníka,
jenž po krách překračuje řeku.
V obloucích kdysi na lodici
král prchal s krásnou lazebnicí,
ukryv svou hlavu v jejím klíně.

Dodnes tak ještě v beznaději
můžeme prchnout nejsnadněji
výčitkám zlým i trestu, vině.

Prst na ústech, svit mihotavý
patera hvězdic kolem hlavy,
mlčí tu světec. Co chtěl říci,
řekl již rybám u pilíře,
však žena podobá se lyře
a zní na ruce milující.

Než praskne vlna na peřeji,
hoch vezme dívku, obejme ji,
ret plaše nakloní se k retu.

Hrnčíři stojí poblíž stánku,
ťukají prstem do svých džbánků,
majíce ruce plné květů.

Šavlemi, prachem, krví, děly
kameny nám tu vyprávěly.
Jen nehtem ryji do kamenů.
Však krev a zlato, jež se třpytí,
ať je nám dovoleno píti,
jinak by život neměl cenu.

Na troucheň vyschlo kolo mlýna,
i serenádu zapomíná,
již hrávalo v čase mládí.
Však šťastná řeka – vždyť ji znáte,
je mladičká po tisícáté
a svoje struny znovu ladí.

Tak úzce ústa k ústům nelnou,
jak hladinou svou zrcadelnou
lne k pilířům a v tmavých očích
zrcadlí vše, i jaro v mechu,
jejž vítr do spár vsadil v spěchu,
když letěl střemhlav po úbočích.

Hodiny blahé po vteřině
dýchal jsem s vůní na Petříně,
jež oblakem se k řece valí.

A co je s vámi, nožky hbité?
Už také asi netančíte,
jako jste kdysi tančívaly.

Jak lehký poskok karnevalu
proměňoval se v kroky žalu
a bezstarostnost v hořkost lásky,
i zvony z hloubi země sály
svou moudrost, než se rozhoupaly.

A také most má svoje vrásky.
Purpur, jímž sláva plápolala,
boty, jež válka okovala,
šly po tom mostě; voda Styxu
nebyla tmavší. Po pilíři
krev tekla a tu neusmíří
ani ta hlava krucifixu.

Osudů osud ve své roli,
ať už měl masku kteroukoli,
nemohl vybrat lepší scénu.

Však krev a zlato, jež se třpytí,
ať je nám dovoleno píti,
jinak by život neměl cenu.

Hříšné město
Město fabrikantů, boháčů a surových boxerů,
město vynálezců a inženýrů,
město generálů, obchodníků a vlasteneckých básníků
černými hříchy přestoupilo božího hněvu míru
a bůh zuřil;
stokrát již slíbil pomstu městu tomu,
déšť síry, oheň s burácením hromů,
a stokrát odpustil,
neboť vždy vzpomněl si, že jednou města svého,
a nedodržet slova bylo těžko bohu:

dva milenci šli totiž jarním sadem,
zhluboka vdechujíce vůni rozkvetlého hlohu.

Verše z Goblénu
Praha!
Tomu, kdo ji uviděl jen jednou,
její jméno aspoň zpívá
navždy v srdci.
Je sama písní zapředenou v čase
a my ji milujem.
Ať zní!

Mé první ještě šťastné sny
třpytily se nad jejími střechami
jako létající talíře
a ztrácely se bůhvíkam,
když jsem byl mlád.

Jednou přitiskl jsem tvář
na kámen staré zdi
někde pod nádvořím Hradu
a v uchu mi náhle zaznělo
ponuré dunění.
To hřímala dávná staletí.
Ale vlahá, měkká opuka
z Bílé hory
šeptala mi vlídně do ucha.

Jdi, budeš očarován.
Zpívej, máš komu.
A nelži!

Šel jsem a nelhal.
A vám, mé lásky,
jen trochu.

Pohled z Karlova mostu
Už přestávalo dávno pršet.
V poutním chrámě na Moravě,
kde jsem se schoval před bouří,
zpívali mariánskou píseň,
která mi nedovolila odejít.
Poslouchával jsem ji doma.

Kněz poklekl již na stupních
a opustil oltář,
varhany zavzlykaly a ustaly,
ale zástup poutníků se nehýbal.
Teprve po chvilce klečící povstali
a zpívajíce,
aniž se obrátili,
odcházeli všichni pozpátku
k otevřenému portálu.

Nikdy jsem se tam nevrátil
a nepostál pod korunami líp,
kde bílé korouhve se zmítaly
pod bzukotem včel.
Stýskalo se mi po Praze,
i když jsem jen krátko býval
mimo její zdi.

Den ze dne dívám se vděčně
na Pražský hrad
a jeho katedrálu
a nemohu oči odtrhnout
od toho obrazu.

Je můj
a také věřím, že je zázračný.
Aspoň mně přiřkl můj osud.
A když se snáší soumrak
do pražských oken
s hvězdami v průsvitných tmách,
zaslechnu pokaždé její starý hlas
a slyším verše.

Nebýt toho hlasu, mlčel bych
jako pták,
kterému říkají kivi.

Jsou dny, kdy Hrad
a jeho katedrála
jsou ponuře vznešené
a zdá se,
že byly postaveny ze smutného kamení,
které přivezli z Měsíce.

Vzápětí však jsou pražské věže
obetkány zas věnci z paprsků
a z růží
i ze sladkého šálení,
z kterého je utkána i láska.
Moje lehkovážné kroky v ulicích,
má růžová dobrodružství
i lásky a všechno ostatní
jsou zasypány lehkým popelem,
když shořel čas.

Několik kroků od Královské cesty
byl temný kout,
kde se večer chodcům zjevovaly
rozcuchané nevěstky
a do svých mrtvých klínů
vábily malé, nezkušené chlapce,
jako jsem byl já.

Dnes je tam ticho.
Jen tam ještě straší
na hřebenu střech
televizní antény.

Kdykoliv však vstoupím na dlažbu
Karlova mostu,
musím vzpomenout na poutníky
v poutním chrámě.

Jaké je to štěstí
jít po tomto mostě!
I když obraz mám často zasklený
vlastními slzami.

U pražské Lorety
Na starých schodech k Loretě
blouznivou větu po větě
do vlasů šeptáš komusi,
kdo rozumět ti nemusí.
Když ohlédneš se, kde jsi stál
a co jsi dříve neviděl,
anděla spatříš opodál,
jenž stojí tu, však bez křídel.

Kdo už vás líbal na čelo
a kolik mužů probdělo
bezpočet dní a nocí svých
u očí hnědých, studených?
Dnes je tak těžko na světě,
a co jsem tedy vlastně chtěl,
na starých schodech k Loretě,
kde čas i křídla zurážel?

Kamenná křídla komusi,
kdo už víc létat nemusí,
kdo z tíhy svého podstavce
nemusí myslit o lásce,
kdo viděl kolem Lorety,
jež trčí tu tak omšelá,
už kráčet víc než staletí,
jež rodila se, umřela.

Však v téhle chvíli pojednou
zašumělo cos nade mnou,
a já jsem ve tmě uviděl
vzlétnout tu sochu bez křídel;
zatímco létla, já tu stál
a držel ruku komusi,
kdo na to vůbec nečekal
a rozumět mi nemusí.

Večer v seminářské zahradě
Do větru chvíli, chvíli do štěpů
říkám si slova plná nebezpečí
a Praha svítí mědí oštěpů,
jiskrami dýk a broušenými meči.

A její holubníky visuté
jsou plny barev: temně modrá v šedi
a šedá na hnědé a modrá na žluté
a žlutá na bílé a bílá na té mědi.

Spi, město střech a koček, můžeš-li,
a ulož si již do tmy ty své zbraně!
Jdou milenci a ještě nepřešli
a z větve pták se mlčky dívá na ně.

A ta, kterou jsi líbal pod květy
těch štěpů, svírá uzardělá
své dlaně na prsou. Však vzápětí
shrnuje ti vlas z čela.

A noc se strojí již a obouvá
střevíčky hvězd. V tom okamžiku právě
flétny flétnové a harfa harfová
už ladí v trávě.

Světlem oděná
Jednoho dne šel jsem pozdě k šeru,
Praha byla krásnější než Řím,
měl jsem strach, že už se neproberu
z toho snu a že už neuzřím
hvězdy, které ve dne schovávali
chrliči pod křídly v podpaží,
trčící tam jako na stráži
pod římsami staré katedrály.

Jednoho dne šel jsem časně zrána,
bylo téměř zbytečno už spát,
zavřena však byla ještě brána
a já jsem se bál tam zaklepat.

Běda poutníku, jenž u veřejí
čeká jarní jitro bez klíče,
chtěl jsem spatřiti tam chrliče,
když se hvězdy k ránu navracejí.

Spatřil jsem však hrob a bez rozpaků
šel jsem k němu, byl jsem v chrámě sám,
střevíc mrtvých podobá se vraku,
ale jeho špička míří ke hvězdám.
Stín se pohnul nad skráněmi spících,
když se zachvěl plamen na svíci.
Zaslechl jsem ještě přeslici,
zaslechl jsem píseň na vinicích.

Vetkali jsme hrozny v roucho krále,
šedé jako zrána lidský dech,
čtyři paní, spící v katedrále,
mrtvého již nesou na ňadrech.
Pozdravujte lesy kolem Týna,
padajíce měkce do rovin.
Pozdravujte ještě Karlův Týn,
pozdravujte stráně plné vína!

Z hloubi hrobu zvedl nad sloupoví,
které vyrostlo mu pod dlaní,
bílou lebku; ruce milencovy,
stvořené jen pro milování,
dotkly se jí, byla posvěcena
písní lidu, jemuž vyschl ret,
sílila jej, byl to amulet,
jenž mu zůstal z trosek jeho věna.

Jak by mu ret žízní neokoral –
bez ustání spával na meči,
od věků už zaznívá tu chorál,
vroucí píseň jeho bezpečí.
Svatý, který zacloněn je křídly
andělů a štítem modliteb,
chudým země lámal bílý chléb,
drtil hrozny vína pod chodidly.

Zmaten stojím blízko majestátu,
k žebrákům se tisknu do rohu,
nepřišel jsem plakat do achátů,
neboť dávno plakat nemohu.
Kdosi roztrh na oltáři krajky,
spadl stojan se stránkami not,
lodí ozvaly se kroky bot
cvakajících temně do mozaiky.

Vyšel jsem a sníh tál na břidlici,
Praha byla krásnější než dřív,
stříbro mlhy z nebe splývající
zakrylo ji zpola do tkaniv.
Otevři se ještě jednou, kniho,
zdivo věže pověst ovíjí
břečťanem svých melancholií
pod komnatou pana purkrabího.

Když po džbáně ruka, která slábla,
chtivě natáhla se poprvé,
vězeň v kartu kreslil arciďábla,
namáčeje dřívko do krve.
Pak mu padla karta zkrvavená,
vyzývající ho k zápasu,
a žalářník s klíči u pasu
díval se mu přitom přes ramena.

Jakmile se mříže stanou strunou,
v plátky růží promění se rez,
sami ptáci nad tou písní strnou,
zapomínajíce letět do nebes.
A když spánek míjí čelo bledé,
unikaje hrůze lidských řas,
vězeň ví, že časy mění čas,
vězeň ví, kam jeho čas ho vede.

Alchymisté, vařte svoje jedy,
říkejte si temnou formuli,
piště znaky tajné abecedy,
ať vám ďáblové jsou po vůli!
Nevěřím už domům horoskopu –
poznamenán křížem na čele
a vyraziv okno zpuchřelé,
vyskočil jsem rovnou do příkopu.

O zeď studně tluče obruč věder,
lidská hlava bije o mříže,
s lehkým srdcem prchám na Belveder,
jehož střechy jsou tu nejblíže.
Schoval jsem se v bráně letohrádku,
chytni si mne, slepá bábo, chyť,
jaro přede průhlednou svou nit
na neviditelném kolovrátku.

Se střevíčkem pružné tanečnice
špička věže k mrakům vylétla,
a když kaštan rozsvítil své svíce,
oděla se Praha do světla;
zajiskřily smaragdové věnce,
čekající, až v ty močály
vejde měsíc, aby počaly
skřehotati žáby na měděnce.

Stůj a stůj, můj sladký okamžiku,
chtěl bych znít jak vzpomínka a smích
a pak obléci se do hadříků
ptačích per a zmizet ve větvích.
Zeleň stromů úzce objímá Hrad
před oknem, jež skryto ve kvítí,
že se pták tam sotva zachytí,
než se spustí v šero pražských zahrad.
Když jde člověk žalem nalomený,
k zemi ponížený, bezruký,
zdá se mu, že k nebi nad kameny
sepjaly se věže z opuky.

Zatím rytíř v gestu vytrvalém
hrouží ostré kopí do chřtánu
draku, bazilišku, satanu,
jehož křídlo visí nad portálem.
Avšak dračí blána neprůhledná
bez hvězd, bez lásky a bez tepla
nezacloní město, které ze dna
upírá sem okna osleplá
jarním sluncem. Ach, kdo zapomene
šťastných dětí, které v průvodu
smějící se běží se schodů,
krásou věcí ještě opojené!

A když usnou, rytíř i to dráče
věsí se jim ve snu na patu
a drak shodí z okna kořenáče
s růžovými květy muškátů.
Za to zhyne! Ohlas krůčků jejich
utkví ve zdi v jiné podobě,
neboť čas tu zůstal na skobě,
kterou zapomněli ve veřejích.
Potichu, ať nepohnou se misky
k soudu věčně připravených vah,
po špičkách, vždyť už je večer blízký
a zeď hřbitova je na dosah.

Do tmy vejde stín a člověk v hlínu,
milost tmy buď přána oběma,
ale já se děsím golema,
jemuž by se chtělo pomstít vinu.
Mlýnská kola stojí podél řeky,
zbytečně jde voda do mlýnů,
nad ní hvízdá vítr prostořeký
o jaře, jež krokem gamínů
přeběhlo most, sochy oblékajíc;
dělilo se s nimi bratrsky
o slunce a jeho paprsky,
jak by to byl namazaný krajíc.

Bylo jaro, kdy kol všechno zpívá
v načechraném důlku teplých hnízd,
za sedmerým zámkem v chladu zdiva
rozvinul se akantový list.
Drápky jímek stiskly pevně rubín,
až z něj tryskla krůpěj krvavá,
vylila se z hlubin Vltava,
vynášejíc poklady svých hlubin.

Květy vadnou, větře, nešetři jich,
jako při svém spěchu nemá kdy,
chtěl bych vidět perly na liliích,
chtěl bych ještě spatřit smaragdy.
Až zaskřípe zámek plný rezu,
voda pohne kolem lopatek,
pak se vrátí děti nazpátek,
v rukách větve kvetoucího jezu.

Pražské povstání
Ještě jednou jaro! V čas ten milostný
rozkvetly větve ohněm střel
a kašny, dosud němé v tlamách ryb,
počaly zpívat. Ještě jednou jaro,
ještě jednou květen v květu střel!

Čas, který hryže krajky na zvonech
a přitom drápkem větru cuchá vteřiny,
zamával prudce mraky nad střechou.
Ten prapor sto let takto nezavlál,
když kamení se dalo na pochod.

Vzpomínám dní, kdy zvon snad počal sám
a střílny samy na hradbách
otevřely se náhle jako pěst
a kouř z nich tekl dolů po schodech
tak jako bahno. Ještě jednou jaro!

Ještě jednou, ještě jednou v struny
města! Kdo je rozehrál,
kdo odnášel to město pod paží
jak loutnu, nebe zpřevracel
a zpíval květen? Živí básníci,

ti, jež jsem znal, ti bili do dlažeb
a v střepy oken, která řinčela,
a v kalužiny, které tmavěly,
a v překousané dráty na oknech
a v pneumatiky převrácených aut.

Ať je si tma už křídlem havraním
a tmou! Jitra jsou závojem,
jejž obléka si Praha vášnivě –
a v jejích věžích jako ve vlasech
plamen je vpleten, struha, dým a krev.
Ach, ještě jednou jaro v rukou mých!

Město v slzách
Kdyby na světě zázraky byly
a slzy, které z očí chudých kanou,
se v jednu řeku slily,
těmito slanými slzami od pláče
zatopily by se ulice, náměstí, továrny, banky a paláce,
a pláč a lkaní, padajíc v město bez ustání,
zbořilo by je, až by z něho poušť a holé trosky zbyly,
na kterých v noci bloudě vyl by šakal;
kéž by se potom aspoň Jeremiáš našel,
aby nad tím městem z hloubi duše plakal.

Však člověk srdce má, a srdce nejkrutější
má sladkou chvíli odpuštění,
má bolest smutná, cizí nejsmutnější,
a proto, město života, radosti a bolesti, mé město,
jiná pomoc není,
než abych prominul a odpustil ti všecko,
vždyť lidé mají ze železa svaly
a přehlubokou víru,
že přijde slavný čas, kdy křivdy vyrovnají
a bolesti své svrchovanou míru
promění v radost –
a pro ten zítřek náš
již dnes bych odpustil ti vše, mé město,
ulice má a dome,
však to, že tvoje rozhledny, věže a komíny pod mraky
tam nenechaly místo ani pro ptáky –
i kdybych tě ještě stokrát víc miloval,
to ne.

Moudrosti srdce mého mnohem bližší pták
ve prachu cest,
a aeroplán ať letí do oblak,
až třeba na Mont Blanc a na Mount Everest!

A pak mám strach …
Na krásu Prahy dívaje se shora,
mám duši ještě plnou smutku,
bydlím dnes tam, kde kdysi Dalibora
hudební vášeň zmocnila se chorá,
však umírám tam jaksi bez rozsudku.

I já jsem mnohou píseň složil z nudy
a rozezvučel struny snivých houslí,
i já tam někdy nemám všehovšudy
než vody džbán a skrojek chleba chudý,
tak tvrdý, že byste ho neukousli.

S veverkou, ptáky vězeň se jen baví,
však přece jenom je tu jakýs rozdíl:
dřív pod okénkem naslouchaly davy,
teď však se tam již nikdo nezastaví;
já jsem se zkrátka o pár věků zpozdil.

Kdo v Daliborce ještě dneska bydlí
a vyhlídku má do tmy hladomorny,
ach, toho marně ovívají křídly
Múzy, když sedí v rozviklané židli
a zoufale se dívá na své škorny.

Ó krásné dámy, tancující v kole,
pro půvab váš jsem chytl rukavici
a vyzval soka ihned na pistole
– na strážnici to mají v protokole
a já už k tomu nemohu nic říci.

Krev moje teče, ach jak krev je sladká;
na kterou stranu, hlavo má, se schýlíš?
To není krev, vždyť je to syrovátka,
to není kule, je to z vína zátka!
A pak mám strach, že jsem vám lehký příliš.

The post Jaroslav Seifert a jeho milovaná Praha. Výběr básní first appeared on Čítárny.

Bombardování Prahy 14. února 1945 byla jedna z nejzbytečnějších válečných akcí spojeneckých armád na konci Druhé světové války. Den, který se zapsal do dějin Prahy jako “Krvavá popeleční středa”. Zbytečně zemřelo 701 lidí a více než tisíc bylo zraněno.

Po americkém bombardování Prahy bylo vystaveno 400 rakví před kostelem sv. Ludmily na náměstí Míru.
Aby lidé nezapomněli.
Aby si připomínali, že válka je nejzrůdnější lidská činnost.

„Za starých časů psali, že je něžné a vhodné zemřít pro svou zemi. Ale v moderní válce není v smrti nic něžného ani vhodného. Jde pouze o bezdůvodné umírání.“
Ernest Hemingway

V ten den, 14.2. 1945 zemřela šestnáctiletá Eva, dcera malíře Josefa Lady.
Krátce po poledni šla na hodinu klavíru. Byla považována ze velmi talentovanou klavíristku. Pak uslyšela bombardéry. Na ulicích byla panika a Eva utíkala domů, aby varovala rodiče. Bydleli nedaleko Výtoně, dnešní Ladova ulice. Nedoběhla. Zahynula někde v okolí Emauzského kláštera, který zničily americké bomby.
Rodina malíře Josefa Lady se s její smrtí nikdy nevyrovnala. Šest let po smrti své dcery Evy (1951), zemřela usoužená Ladova manželka Hana.

„Věřím, že všichni ti, kteří z války těží a přispívají k jejímu vyvolání, by měli být zastřeleni hned první den akreditovanými zástupci loajálních občanů své země, kteří v ní budou bojovat.“
E. Hemingway / Sbohem armádo / předmluva 1948

Historické souvislosti:
Jaltská konference se konala 11. února 1945. Na konferenci si Sovětský svaz, USA a Velká Británie zhruba rozdělily sféry vlivu po vítězství nad nacistickým Německem, na němž měl největší podíl Sovětský svaz. Byla potvrzena demarkační linie a tak bylo jasné, že Československo bude spadat do sféry vlivu Sovětského svazu.
Nenávist vůči SSSR nebyla jen ze strany Německa, ale i ze strany USA i Británie, kteří by nejraději viděli SSSR poražený. Zničení průmyslové infrastruktury i obytných civilních budov v těchto oblastech bylo jednoznačně záměrem. Dokonce se počítalo i s následnou další válkou se Sovětským Svazem.

Američané se později snažili bombardování Prahy vysvětlit jako chybu navigátora.
Ve dnech 13.-15.2. 1945 byly totiž Drážďany mohutně bombardovány spojeneckými vojsky, přesto, že byly plné civilního obyvatelstva a německých utečenců.
A tak jedna bombardovací vlna bombardérů si údajně spletla Drážďany a Prahu. Američané to vysvětlovali tím, že navigátorovi akce vysadila navigace a musel se orientovat podle hodinek. Pro úplnost uvádíme, že Praha a Drážďany jsou od sebe vzdáleny cca. 200 km. Přesto na Prahu shodili cca. 200 tun bomb.

Americké bomby zcela evidentně zasypávaly hustě obydlený střed Prahy.
Zničeno a poškozeno bylo přes 2000 domů. Byl rozbombardovaný klášter Emauzy (Praha 2), jeden z “pomníků” Karla IV. Byl poničený barokní Faustův dům v jižní části Karlova náměstí, Vinohradská synagoga. Bomby zasáhly také tři nemocniční objekty. Výbuchy se ozývaly také z Vinohrad v okolí dnešní Vinohradské třídy, na Pankráci, ale i na druhé straně Vltavy. Všechno civilní objekty.

„Nikdy nevěř tomu, že válka jakkoliv nutná a ospravedlnitelná, není zločin.“
Ernest Hemingway

Dobový tisk bombardování Prahy ostře odsoudil.

Časopis Pestrý týden (24. února 1945):
„Anglo-americké teroristické letectvo svým náletem na pražské obytné čtvrti, nemocnice, dětské útulky, porodnice a kulturní klenoty naší země znovu dokázalo, že teror je systémem spojeneckého vedení války po všech stránkách.“

Národní politika (23. února 1945):
„Vražedný cynismus nepřítele vybil se výhradně na bezbranném civilním obyvatelstvu, kulturních památkách, nemocnicích a městských obytných čtvrtích.“

Bombardování Drážďan 13.2. -15.2. 1945.
V Drážďanech 13.-15. února 1945 zabily britské zápalné pumy 25 000 až 135 000 lidí. V drtivé většině civilní obyvatelstvo. Americké a britské bombardéry B17 během bombového útoku takřka srovnaly se zemí Drážďany v době, kdy už bylo jasné, že Německo válku prohrálo. Viz kniha: Kurt Vonnegut / Jatka č.5.
O válce Kurt Vonnegut píše:

Ernest Hemingway napsal po I. světové válce povídku Vojákův návrat o tom, jak je hrozně hrubé ptát se vojáka po návratu domů na to, co viděl.
Myslím, že když se nějaký civil vyptával na válčení a na válku, spousta lidí včetně mě schválně držela jazyk za zuby. Bylo to módní.
Víte, jedna z nejpůsobivějších možností, jak vykládat válečnou historku, je odmítnout ji vykládat. Civilům pak nezbývá, než si představovat ty nejúžasnější hrdinské činy.

Další zbytečné bombardování Prahy bylo 25. března 1945.
Cílená akce amerického letectva na zneškodnění důležitých továrních provozů v Libni a Vysočanech a vojenských letišť ve Kbelích a Letňanech. Do konce války zbývalo několik týdnů.
Bombardovalo se v neděli, prý aby byly co nejmenší ztráty na lidských životech. Přesto zemřelo přes 550 lidí.

Bombardování Prahy, Drážďan, Plzně na úplném konci války lze bez nadsázky považovat za válečný zločin.
Politici Spojených států ani Británie se Československu ani České republice nikdy neomluvili.

The post Bombardování Prahy 1945. Američané zabíjí dceru Josefa Lady a 700 Pražanů first appeared on Čítárny.

Spisovatelka Jindřiška Smetanová je opravdu mimořádná vypravěčka a svoji knihu “Ustláno na růžích a pod nebesy” napsala jako neobyčejně magické čtení o pražské Malé Straně.

Spisovatel Zdeněk Jirotka knihy paní Smetanové obdivoval a napsal, že…“od dob Jana Nerudy nikdo nic tak půvabného o Praze a její Malé Straně nenapsal”. A proto byl přesvědčený, že se povídky Jindřišky Smetanové budou číst ještě za padesát let.”

O knize Jindřiška Smetanová napsala:

“Jedna z mých venkovských tet, dobrá a vtipná vypravěčka, tvrdila, že i ten nejlepší příběh ze života se musí o poznání jinak vyprávět, aby zněl pravdivě a nenudil.
Kdykoliv se sama chystala povídat, vylezla na stoličku a rozhoupala smetákem lampu. Znamenalo to, že se má nejen přehánět. Ale že se dokonce přehánět musí, když to věci prospěje. Předpokládám, že smeták, stoličku a lampu doma máte.
Prosím jen, Abyste přijali zásadu mé tety a před otevřením prvních stránek lampu rozhoupali.”

Její až magicky půvabné psaní vždy okouzlí u šálku čaje. Však posuďte sami z této malé ukázky…

A tak mě náhle naplnilo jakýmsi uspokojením, že není takové situace a není takových starostí, které by se dotýkaly jen osoby předsedy vlády – a nemohly se zároveň odestát i v koupelně, kde jedna ženská, jež se dopustila beznadějného nesmyslu, usedne na poslední příčel štaflí a se smutným úžasem shledá, že bez jistého klidu a bez času potřebného k rozvaze nelze moudře a bezpečně urejdovat ani život jediného ptáčka.

Jedno z posledních vydání knih obsahuje hned čtyři její milé tituly:

4x Jindřiška Smetanová – Koncert pod platanem, Pozor, vyletí ptáček, Domovní důvěrnosti, Ustláno na růžích a pod nebesy, ilustrace Karel Chaba
V anotaci se vůbec nepřehání:

“V těchto čtyřech svazcích povídek Jindřišky Smetanové se skrývá především radost z dobré četby, z nostalgických návratů na kdysi idylický ostrov Kampu, kde se lidé na malé ploše uprostřed velkoměsta ještě důvěrně znali, rozuměli si a jeden druhému naslouchali…”

Ilustrace Karel Chaba

Dvě povídky z knihy: Jindřiška Smetanová / Ustláno na růžích a pod nebesy

Za všechno může Genius Loci

Každá čtvrť, každý dům, dokonce i každý byt má svoje zákony. Nepoznáte je samozřejmě hned, musíte v takové čtvrti, v takovém domě a v takovém bytě nějaký čas žít, a když máte štěstí, můžete za patnáct dvacet let s jistou nadějí, že se úplně nemýlíte, takový zákon postihnout i slovy.
Když tedy mluvím o Malé Straně, řekla bych, že prvním zákonem, který je třeba ctít, je zásada, že i nejnemožnější je tu možné. A druhým zákonem je zjištění, že všechno, co si usmyslíte, tu nakonec stejně dopadne jinak, než jste původně předpokládali.
Kdykoliv se třeba Josef pokoušel zatlouci hřebík – a nepokoušel se o to díky bohu často – téměř pokaždé porušil elektrické vedení a vyhodil všechny pojistky od našeho bytu až k nejbližší elektrárně, nebo narazil na vodovodní potrubí. Když ovšem, z nějaké vážné příčiny, hledal elektrické vedení nebo vodovodní rouru, nenašel obvykle nic. Ale nejde jen o Josefa a řemeslnické práce. V našem bytě například ještě nikdy nikdo neuvařil dobré houskové knedlíky. Že se to nepovedlo mně, je nepodstatné. Proč by se mi měly dařit, když je nejím ráda? Ale pozvala jsem k nám vyhlášené kuchařky, o jejichž knedlících se vyprávějí ódy. Přišly, aby zvítězily, ale odešly zdrcené. Je to domem, řekl Josef, když tak o věci uvažoval. Smiř se s tím.
Nepřeje si to Genius Loci.
Nevěděla jsem dost přesně, co to Genius Loci je. Našel tedy slovník cizích slov, nalistoval příslušnou stránku a pravil:

Genius Loci bylo ve starém Římě označení pro ducha, který ochraňoval dům nebo místo.
V dnešním slova smyslu je to duch určitému místu vládnoucí.

Přestala jsem tedy vařit houskové knedlíky, a od toho dne jsem s Geniem Loci vycházela stejně dobře jako se stoletou správcovou domu. Byl to ostatně právě zdejší Genius Loci, kdo mě utvrdil v přesvědčení, že v krajině, nad kterou vládne, je každý nesmysl pravděpodobný, a stejně jako já dával přednost roztodivnějšímu běhu věcí před během věcí obvyklým.
Přizpůsobila jsem se velice brzy, ničemu se zkrátka nedivím, zato mě trvale naplňuje potěšením, jak se nepřestávají divit jiní lidé.
Potkala jsem třeba jednou zrovna u kraje Velkopřevorského náměstí spisovatele Vladimíra Neffa. Zajímalo ho, kde bydlím, a já jsem mu tedy s pýchou ukázala na dům pánů Mettychů z Čéčova, neboli palác Hrzánovský.
Představte si, že kdykoliv se podívám z okna, vidím sochu vašeho Fauna, povídám mu.
Jakého Fauna, prosím? zeptal se mě s vrozenou zdvořilostí. Fauna z vaší Třinácté komnaty. Píšete tam přece o domku Dobrovského a zahradě s Faunem. Toho Fauna právě vidím, kdykoliv se podívám z jižního okna.
Pokoušel se mi dlouze vyložit, že o žádné zahradě pod naším oknem neví, že si svého Fauna skutečně vymyslel, a že koneckonců i řada dalších místopisných podrobností knihy nesouhlasí tak docela se skutečností. Když jsme se však rozcházeli, nevypadal zvlášť přesvědčeně on ani já.
Zapracoval prostě Genius Loci.
V okamžiku, kdy citlivá mysl tvůrce se zalíbením obsáhla prostor starého ostrovního parku se zahradnickým domkem a s příbytkem Modrého abbé, vstoupil do ní zdejší Genius Loci a přiměl spisovatele, aby v náhlé jasnozřivosti postavil sochu hrajícího

Fauna na totéž místo, kam ji kdysi dávno někdo jiný umístil z neodbytné touhy dovršit půvab staré zahrady sochařským dílem.
Tak se octla postava chlapce, který hraje na šalmaj, nejen pod oknem našeho pokoje, ale k úžasu samotného autora i na stránkách jeho knížky.
Když jste odcházel z našeho náměstí směrem ke Kampě, chtěla jsem se později mnohokrát zeptat Vladimíra Neffa, nepotkal jste někoho, kdo se smál?
Jestliže ano, byl to můj dobrý známý Genius Loci, on někdy takové zlomyslnosti dělá. Nemiluje houskové knedlíky, ale má rád fantazii, byla bych ještě Vladimíru Neffovi prozradila.
Dobře, že jsem to neudělala. Náš Genius Loci si s mou fantazií o nějaký měsíc později pěkně zahrál.
Napsala jsem tenkrát příběh o platanu na Velkopřevorském náměstí, a aby oslnil čtenáře svou neobyčejností, tvrdila jsem vesele a drze, že je to strom z časů císaře Rudolfa.
A tak se stalo, že jednoho odpoledne zazvonil u dveří našeho bytu neznámý a nenápadný člověk v plášti temně zelené barvy a v mysliveckém kloboučku.
Kde jste vzala tak přesné údaje o tom stromě? zeptal se. Slyšela jsem podobné řeči mezi lidmi, povídám mu. A potom:
strom z časů císaře Rudolfa působí mnohem zajímavěji než strom z doby nějakého nudného monarchy. Považujte to spíš za mou nezodpovědnost než za něco, čím byste si opravdu měl lámat hlavu. A pak – proč bych tomu stromu neměla přát tak vznešenou minulost a ohromující stáří?
Pán rozhodně nebyl proti mému způsobu psaní. Měl naopak velký smysl pro nadsázku a hluboce se omlouval za svůj puntičkářský a strohý přístup k věci.

Ten strom, jak jistě víte, řekl, se správně jmenuje platan javorolistý. Je to kříženec severoamerického platanu a platanu z Malé Asie, prohlásil jen tak zničehonic. Poprvé tenhle druh vyšlechtila v Evropě anglická botanická zahrada v Kew.
Ach…
Nezmohla jsem se opravdu na víc než na citoslovce. Trochu mě dokonce zamrzelo, že strohé botanické údaje mohou tak dobře obstát ve srovnání s mým fantazírováním o rudolfínských časech.
Když vezmete v úvahu, že Kolumbus objevil Ameriku v roce 1492, pokračoval nenápadný pán se zaujetím, připustíte jistě jako já, že se americký kříženec mohl v Evropě objevit nejdřív v šestnáctém století.
Ne, tomu se nedalo odporovat.
Dotklo se mě jen pomyšlení, že má krásně nadsazená zmínka o císaři Rudolfovi vypadá ve srovnání s výkladem pána v zeleném hubertusu trochu nedonošeně.
Chraň pánbůh, nepřišel jsem vám rozvracet vaše představy, pokračoval. Je naopak velmi pravděpodobné, že váš platan skutečně vysadili v těch časech, kdy se ostatně budovala, nebo přinejmenším upravovala většina palácových zahrad.
Po těch slovech jsem se přece jen znovu omluvila své ublížené fantazii a nezavrhla ji tak docela.
Jenomže pán v mysliveckém kloboučku s krutou i zázračnou věcností pokračoval.
Když dovolíte, mám ještě jeden možný výklad. Zahrada pod vaším platanem patřila k majetku maltézských rytířů.
To ano, přisvědčila jsem.
O příchodu rytířů tohoto řádu jsou zmínky už od dvanáctého století. Jejich řád, jak jistě víte, nese jméno ostrova Malty.

Netušila jsem ještě zdaleka, kam směřuje, ale mé sebevědomí se zase pod takovým náporem začalo s rachotem hroutit.
No – a Malta leží na námořní cestě do Malé Asie, řekl tiše a přesvědčivě pán. Zvláštním způsobem se přitom usmíval. Je tedy možné, že strom, o kterém jste napsala, vysadil některý příslušník řádu podstatně dřív než rudolfínští zahradníci. Mohla jste klidně jít zpátky ještě o půldruhého století.
Omluvil se, že zdržoval, a odešel. Zmizel, jako by tu nikdy nebyl. Všechno tedy bylo podle místního zákona jako obvykle docela jinak. Dokonce i výjimka, která potvrzuje pravidlo, mi v té chvíli dokazovala, že ačkoliv je možné všechno, pravda je obvykle tam, kde jsem ji v téhle čtvrti nejméně očekávala.
Kdo byl ten člověk v mysliveckém klobouku? zeptal se Josef, který se s pánem střetl na schodišti.
Genius Loci, řekla jsem. Povídal si se mnou celé odpoledne o našem platanu a císaři Rudolfovi. Přišel mě napomenout, abych v zájmu pravdy přeháněla daleko víc… Pamatuj si to!

Zamyšleníčko čtvrté a poslední

Jakási neznámá paní mě ve Vrtbovské zahradě chytla za rukáv:
Víte, kdo má postel s nebesy, na které spávala vaše kněžna se zlacenou soupravou? zeptala se mě. Moje stará známá vedle domu U Hradeb. Koupila ji před osmi léty od jednoho čalouníka za tři sta korun.
Vyslechla jsem tu zprávu pozorně a byla bych možná majitelku postele s nebesy i navštívila, nebýt toho, že zvláštním shlukem okolností se hned v následujícím týdnu s postelemi a nebesy roztrhl pytel. Přišel mi především dopis s oznámením, že jedinou a pravou knížecí postel s nebesy, o které jsem se zmínila, má jedna rodina na Jánském vršku, a že ji mohu vidět, kdykoliv se mi zlíbí. Nebylo prostě dne, aby mi někdo neodevzdal tajemství další postele a dalších nebes, o jejichž příslušnosti ke knížecímu bytu nad vinárnou nemohlo být pochyb. A když se náhodou takový den dostavil, zdálo se mi, že něco není v pořádku. Postelí jedné a téže kněžny byl zkrátka nespočet, jako bývá nespočet ostatků jednoho svatého.
Až takhle jednou zjara, kdy posezení na slunečné straně Zdi nářků v parku na Kampě patří k nejpříjemnějším, jaká znám, slyším, jak si opodál povídají dvě staré babičky. Mluvily o všeličems. Zničehonic řekla jedna z nich:
Tak jsem předloni chtěla vyprat baldachýn u té postele, co mi darovala za padesát roků věrných služeb kněžna Savojská, než se odstěhovala i s laváblem do Vídně. Taková bledě modrá nebesa z hedvábí – a víte, že z nich nezůstala nitka při nitce? Rozpadly se mi v neckách.
Tak tak, řekla s účastí druhá babička. A že jste si na ty nebesa vzpomněla zrovna dnes?

To je počasím. Vždycky, když je takhle bez mráčku, vidím ten baldachýn v neckách. Škoda ho…
Ale zase je hezky, utěšila ji sousedka.
Měla pravdu, kterou bych si chtěla pamatovat.
Jsou mnohé necky s rozpadajícím se osobním baldachýnem. Ale jsou navzdory tomu i nezničitelná a znovu a znovu přicházející jasně modrá nebesa.

Poznámka: Kniha ke stažení: https://www.mlp.cz/cz/katalog-on-line/

The post Jindřiška Smetanová a její magické povídání Ustláno na růžích a pod nebesy o Malé Straně first appeared on Čítárny.

The post Seznam historických procházek v Praze v roce 2023 first appeared on Čítárny.