Čapkův scifi bestseller / podobenství Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“

Téma ovládnutí lidského světa zotročeným zvířetem – mloky je nejen podobenství se světem Čapkovým a nástupem fašismu, ale v mnohém je i světem naším.
Vždyť pořád dokola vidíme jak jedna civilizace zaslepená svou technologickou převahou či pocitem kulturní, civilizační či náboženské nadřazenosti zotročuje jinou. A je jedno jakou formu k tomu používá. Výsledek je stejný. Chaos a uchopování politické či ekonomické moci nadnárodními syndikáty, v Čapkově případě je to tzv. Mločí syndikát, který si prosadil copyright nad otrockou práci Mloků.

Ilustrace Adolf Born

Čapek rovněž neuvěřitelně přesně popisuje podstatu mediální propagandy, která se prolíná celou knihou, ať už z pohledu lidského nebo mločího.
Čapek popisuje mediální metodu, která systematicky nálepkuje určité skupiny, vytváří umělé problémy a zcela záměrně vytváří ve společnosti nenávist a zášť, jenž je základem pro vytváření konfliktů, rozbrojů a  válek na jejímž mají být nastavená nová pravidla společnosti založené nikoliv na rovnosti, ale na novodobé kastovní nesouměřitelnosti.

V knize tak Čapek popisuje nejen svůj svět na konci 30. let 19. století, ale i svět počátku evropské kolonizace zamoří, svět dnešních nesmyslných válek, hledání nepřítele a potažmo i svět budoucí.
Je to navýsost reálný svět současnosti, kde se dá koupit všechno, čest, vědci, politici. Svět plný sebestředného a prázdného umění, otupělé výchovy a školství, posluhujících médií s autocenzurou novinářů, nic neřešící kongresy a zasedání. Zmatený svět, který v Čapkově románu vyústí v šílenství ničení pevnin, jediného místa pro přežití lidstva a rozšíření mločího mořského impéria na celou planetu bez lidí.

Katastrofickému konci se Čapek ale obratně vyhýbá a nabízí několik řešení, které vyplývají z úvah o podstatě lidství a lidskosti samotné.

Válka s mloky je jeden z největších českých románů,  který svým obsahem je navýsost aktuální  a proto je logicky tak málo propagován.

Byla mi položena otázka, jak jsem k tomu přišel, že jsem napsal Válku s Mloky; a proč prý jsem si vybral zrovna mloky, abych z nich udělal nositele své takzvané románové utopie o zániku lidské civilizace.
Tedy mám-li upřímně vylíčit, jak jsem k tomu přišel, musím poctivě říci, že jsem zprvu vlastně žádnou utopii psát nemínil.
Nemám zvláštní záliby v utopiích; než jsem začal psát své Mloky, měl jsem na mysli docela jiný román; vymýšlel jsem figuru hodného člověka tak trochu k podobenství svého nebožtíka tatínka, postavu venkovského lékaře mezi jeho pacienty; měla to být lékařská idyla a zároveň kus společenské patologie. Dost jsem se na tu látku těšil, když jsem si ji po týdny a měsíce srovnával v hlavě, ale pořád jsem se do ní nemohl naplno zabrat.
Měl jsem nejistý pocit, má-li ten dobrák doktor co dělat ve světě tak rozmíchaném, jako tehdy byl a je dosud. Ano, mohl hojit lidi a jejich bolesti; ale byl příliš beze vztahu k nemocem a bolestem, kterými trpí náš svět. Myslel jsem na dobrého doktora, zatímco celý svět mluvil o hospodářské krizi, národních expanzích a budoucí válce. Nemohl jsem se plně ztotožnit se svým doktorem, protože i já – ačkoliv se to patrně na spisovatelích nežádá – jsem byl a jsem stále pln starostí o to, co hrozí lidskému světu.
Tož pravda, nemohu celkem nijak odvracet, co ohrožuje lidskou civilizaci; ale aspoň nemohu se na to nedívat a nemyslet na to skoro ustavičně.
Karel Čapek, předmluva k románu Válka s mloky

Ilustrace Adolf Born

Karel Čapek a Nobelova cena za Válku s mloky:
Karel Čapek dopsal  na svou dobu jedinečný román Válka s mloky v roce 1936. Téhož roku byl Čapek znovu nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Kritici psali pochvalné recenze a důrazně doporučovali jeho nobelovské ocenění.
Jaký byl závěr Nobelova výboru?
Začíná chválou, ale poté následuje závěr:
„…Nicméně Válku s mloky nelze považovat za významné dílo.“
Román údajně vykazuje „nepředstavitelné odtržení od reality“, „nevkusný styl“, „skurilní apokalypsu“ a „banalitu uměleckého hledání“, …
a to vše podle sterilních akademiků Nobelova výboru brání Čapkovi v tom, aby byl „skutečným velkým spisovatelem“.

Skutečný důvod byl ale samozřejmě úplně jiný.
„Válka s mloky“ je mimořádně aktuální antifašistický román, namířený evidentně proti Hitlerovi, nacistickému Německu a jeho rasistické, militaristické politice. Karel Čapek varuje svět před hitlerovským Německem, které se už podruhé chystalo na válku. Zatímco Západ s Hitlerem kolaboroval kde se dalo, Čapek viděl přicházející katastrofu.

Na základě Čapkova románu vznikly nejen divadelní a rozhlasové hry, ale i opera a film.

Opera Válka s mloky
Hudba: Vladimír Franz
Libreto Rostislava Křivánka se neblíží klasické dramatizaci. Základem dějové linky libreta jsou pouhé dvě stránky ze závěru románu Karla Čapka, na nichž poštovní úředník Fred Dalton rozesílá na všechny strany telegramy o noční obrovské přílivové vlně, která smetla půl města do moře, posílá prosby o pomoc a nakonec vždy připojí doušku s prosbou o vyřízení pozdravu své milé Minnie.

Rozhlasová adaptace Válka s mloky
Z roku 1958 pochází rozhlasová adaptace díla s Karlem Högerem, Janem Pivcem, Rudolfem Hrušínským, Františkem Filipovským a dalšími režírovaná Jiřím Horčičkou.

Film
V roce 2020 měla mít premiéru filmová adaptace Války s mloky, která vznikala pod režií Tomáše Krejčího. Film není dokončen.

Výpisky…

Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.

Proces, kterým se člověk pokouší nějak se zorganizovat v lidstvo, je tak starý jako sama civilizace, jako první zákony a první obce; dospělo-li se nakonec po tolika tisíciletích jenom k tomu, že propasti mezi rasami, národy, třídami a světovými názory se prohloubily tak ostře a bezedně, jak to vidíme dnes, pak už nebudeme zavírat oči před tím, že nešťastný dějinný pokus utvořit ze všech lidí jakés takés lidstvo definitivně a tragicky ztroskotal. Koneckonců si to už začínáme uvědomovat; odtud ty pokusy a plány sjednotit lidskou společnost jinak, tím, že se radikálně udělá místo jen pro jeden národ, jednu třídu nebo jednu víru. Ale kdo může říci, jak hluboko jsme už infikováni nevyhojitelnou chorobou diferenciace? Dříve nebo později se každý domněle homogenní celek nevyhnutelně opět rozpadne v nesourodý shluk různých zájmů, stran, stavů a tak dále, které se buď budou potírat, nebo budou opět trpět svým soužitím. Není žádného východiska. Pohybujeme se v bludném kruhu; ale vývoj se nebude věčně točit dokolečka. O to se sama příroda postarala tím, že udělala na světě místo pro Mloky.
…

Otázka zní: Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor; ale lidstvo nikoliv.
Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené. Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy; zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tomto nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský Řád, a dodržovat společná životní pravidla; bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit doma. To je celkem přesný obraz velikého a beznadějného heterogenního stáda, které se nazývá lidstvo. Národy, stavy, třídy nemohou natrvalo žít společně, aniž se navzájem tísní a překážejí si až do pocitu nesnesitelnosti; mohou buď žít navěky mimo sebe – což bylo možno jen tak dlouho, pokud byl svět pro ně dost veliký –, nebo proti sobě, v boji na život a na smrt. Pro biologické lidské celky, jako je rasa, národ nebo třída, je jediná přirozená cesta k homogenní a neporušené blaženosti: udělat místo jen pro sebe a vyhubit ty druhé. A to je právě to, co lidský rod opomenul včas vykonat.
Dnes už je na to pozdě.
Pořídili jsme si až příliš mnoho doktrín a závazků, kterými chráníme „ty druhé“, místo abychom se jich zbavili; vymysleli jsme mravní řád, lidská práva, smlouvy, zákony, rovnost, humanitu a kdeco; vytvořili jsme fikci lidstva, které zahrnuje nás i „ty druhé“ v jakési pomyslné vyšší jednotě. Jaký osudný omyl! Postavili jsme mravní zákon nad zákon biologický.
Porušili jsme veliký přírodní předpoklad veškeré pospolitosti: že jenom homogenní společnost muže být společností šťastnou. A toto dosažitelné blaho jsme obětovali velikému, ale nemožnému snu: vytvořit jedno lidstvo a jeden řád ze všech lidí, národů, tříd a úrovní.
Byla to velkodušná hloupost. Byl to svým způsobem jediný úctyhodný pokus člověka vystoupit nad sebe sama. A na tento svůj svrchovaný idealismus doplácí nyní rod lidský svým nezadržitelným rozvratem.
…

V dějinné epoše, kterou ohlásil G. H. Bondy na památné valné hromadě Pacifické Exportní Společnosti svými prorockými slovy o počínající se utopii, nemůžeme už měřit historické dění staletími ani desítkami let, jako se dálo v dosavadních dějinách světa, nýbrž čtvrtletími, ve kterých vycházejí kvartální hospodářské statistiky. V té době je totiž výroba dějin, smíme-li tak říci, podnikána ve velkém; proto se tempo dějin neobyčejně (podle odhadu pateronásobně) zrychluje. Dnes prostě nemůžeme čekat několik set let, aby se se světem stalo něco dobrého nebo zlého.
Například stěhování národů, které se kdysi vleklo po několik věků, by se při dnešní organizaci transportu dalo se vším všudy pořídit za tři léta; jinak se na něm nemůže vydělat. Podobně je tomu s likvidací Římské říše, s kolonizováním pevnin, vyvražděním indiánů a tak dále. To vše by se dalo dnes absolvovat nesrovnatelně rychleji, kdyby to bylo svěřeno kapitálově silným podnikatelům. V tomto směru obrovský úspěch Mločího Syndikátu a jeho mohutný vliv na světové dějiny nepochybně ukazuje cestu budoucím.
…

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní.
Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita.
„My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
…

Neviděl jsem nikdy žádného Mloka; ale jsem přesvědčen, že tvorové, kteří nemají své hudby, nemají ani duši.
Nechme stranou otázku duše; ale pokud jsem mohl Andriase pozorovat, řekl bych, že nemají individuality; zdají se být jeden jako druhý, stejně snaživí, stejně schopní – a stejně bezvýrazní. Jedním slovem: splňují jistý ideál moderní civilizace, totiž Průměr.
Rozhodně nemají duši. V tom se shodují s člověkem.
…

„Račte vzít tužku a pište. Šest miliónů. Máte to? Násobte je padesáti. To je tři sta miliónů, že ano? Násobte je zase padesáti. To je patnáct miliard, že? A teď mi, pánové, laskavě poraďte, co budeme za tři roky dělat s patnácti miliardami Mloků. Čím je zaměstnáme, jak je budeme živit a tak dále.“ (Tak je nechte vychcípat!) „Ano, ale není to škoda, pane? Nemyslíte, že jeden každý Mlok představuje jakousi hospodářskou hodnotu, hodnotu pracovní síly, která v něm čeká na své využití? Pánové, s šesti milióny Mloků můžeme ještě jakžtakž hospodařit. S třemi sty milióny to bude těžší. Ale patnáct miliard Mloků, pánové, to už nám naprosto přerostou přes hlavu. Mloci sežerou Společnost. Tak je to.“
…

“…Otázka zní: Je a byl kdy člověk vůbec schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor, ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen se stát lidstvem nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené. Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy, zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tom nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský řád, a dodržovat společná pravidla, bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit jako doma.”
…

Mlok disponuje asi čtyřmi sty slovy; říká jen to, co slyšel nebo četl. O samostatném myšlení u něho nelze ovšem mluvit. Mlok dovede číst, ale jenom večerníky novin. Zajímá se o tytéž věci jako průměrný Angličan a reaguje na ně podobným způsobem, to jest ve směru ustálených, obecných názorů. Jeho duševní život – pokud lze o nějakém mluvit – pozůstává právě z představ a mínění toho času běžných. Jeho inteligenci není naprosto třeba přeceňovat, neboť v žádném ohledu nepřekračuje inteligenci průměrného člověka našich dnů.

„ Na jednom takovym ostrově. To já nemůžu jmenovat, chlapče. To je moc veliké secret, worth of millions.“ Kapitán van Toch si utřel kapesníkem čelo. „Tak sakra, kde je to pivo?“
„Hned přijde, kapitáne.“
„Ja. Tož dobrá. Abyste věděl, pane Bondy, to jsou moc mily a hodny zvířata, ty ještěrkove. Já je znám, chlapče.“ Kapitán plácl prudce do stolu. „A že by to byli čerti, to je lež. A damned lie, sir. To spíš vy jste čert a já jsem čert, já, Captain van Toch, pane. To mně možete věřit.“
G. H. Bondy se lekl. Delirium, řekl si. Kde je ten zatracený Povondra?
„Ono jich tam je několik tisíc, tech ještěrků, ale oni je moc žrali ty – sakra, ty, jak se jim tady říká, sharks.“
„Žraloci?“
„Ja, žraloci. Proto jsou ty ještěrkove tak vzácny, pane, a jenom na tom jednom místě, v tom zálivu, co já nemožu jmenovat.“
…

To není náhoda, hloubal Wolf Meynert, že Mloci se životně uplatnili teprve v době, kdy chronická choroba lidstva, tohoto špatně srostlého a stále se rozpadávajícího veleorganismu, přechází v agónii. Až na bezvýznamné odchylky se Mloci představují jako jediný ohromný a homogenní celek; nevytvořili dosud svých hlouběji rozlišených plemen, jazyků, národů, států, věr, tříd nebo kast; není mezi nimi pánů a otroků, svobodných a nesvobodných, bohatých a chudých; jsou sice mezi nimi rozdíly uložené jim dělbou práce, ale sama v sobě je to stejnorodá, jednolitá, tak říkajíc stejnozrnná masa, ve všech svých částech stejně biologicky primitivní, stejně chudě vybavená přírodou, stejně ujařmená a žijící na stejně nízké životní úrovni. Poslední negr nebo Eskymák žije za nesrovnatelně lepších životních podmínek, užívaje neskonale bohatších statků hmotných i kulturních, než tyto miliardy civilizovaných Mloků.
A přece není známek, že by tím Mloci trpěli. Naopak. Vidíme přece, že nepotřebují celkem ničeho z toho, v čem hledá úlevu i útěchu metafyzická hrůza a životní tíseň člověka; obejdou se bez filosofie, bez posmrtného života i bez umění; neznají, co je fantazie, humor, mystika, hra nebo sen; jsou naprostí životní realisté.
Jsou nám lidem stejně dalecí jako mravenci nebo sledi; liší se od nich jenom tím, že se zařídili na jiné životní prostředí, totiž na lidskou civilizaci. Usadili se v ní tak, jako se psi usadili v lidských příbytcích; nemohou bez ní být živi, ale nepřestanou proto být tím, čím jsou: velmi primitivní a málo diferencovanou zvířecí čeledí.
Stačí jim žít a množit se; mohou být dokonce šťastni, neboť nejsou rušeni žádným pocitem nerovnosti mezi sebou. Jsou prostě homogenní. Proto mohou jednoho dne, ano, kteréhokoliv příštího dne uskutečnit bez obtíží to, co se nemohlo podařit lidem: svou druhovou jednotu na celém světě, své světové společenství, jedním slovem univerzální Mloctvo. Toho dne se skončí tisíciletá agónie lidského rodu. Na naší planetě nebude dost místa pro dvě tendence, které se snaží ovládnout celý svět. Jedna musí ustoupit. Víme už, která to bude.

The post Válka s mloky. Karel Čapek napsal aktuální podobenství, ale ne utopii first appeared on Čítárny.

V rozhovoru s kyjevskou tiskovou agenturou Interfax (Ukrajina) koncem května 2022 Oleksandra Kovalová, ředitelka Ukrajinského knižního institutu (UBI), odhadla, že je třeba odstranit z veřejných knihoven více než 100 milionů kopií „knih propagandy“, včetně ruských klasiků od Alexandra Puškina po Lva Tolstého a Fjodora Dostojevského.
To je zhruba polovina knihovnického fondu!!
Taková zrůdná cenzura byla naposledy za nacistického Německa.

Kovalová v průběhu rozhovoru jasně řekla, že v první fázi čistky se odstraní „ideologicky škodlivá literatura vydávaná za sovětských časů… stejně jako ruskou literaturu s protiukrajinským obsahem”. To bude dokončeno do konce roku 2022.

Ve druhé fázi by byly „zabaveny“ knihy ruských autorů vydané po roce 1991.
Byly by „také různých žánrů, včetně dětských knih, romantických románů a detektivek“.

Aby si nikdo nespletl hluboce reakční charakter projektu, Kovalová se snažila zařadit klasiky ruské literatury mezi knihy, které mají být zakázány. Spisovatelé a básníci jako Alexandr Puškin a Fjodor Dostojevskij, jak tvrdila, položili základy „rusky mluvícího světa“ a „ruského mesianismu“. Takže paradoxně by mělo dojít i na Solženicyna.

„Je to opravdu velmi škodlivá literatura,“ pokračovala Kovalová podle Interfaxu, která může „ovlivňovat názory lidí.
Proto můj osobní názor je, že tyto knihy by měly být odstraněny také z veřejných a školních knihoven.“ Pravděpodobně by měli zůstat v univerzitních a výzkumných knihovnách, „aby je mohli číst akademici studující kořeny zla a totalitarismu…”

Ukrajinští ideologové stáhli z ukrajinských knihoven od roku 2022-2024 jedenáct milionů knih v ruštině.

Zástupkyně předsedy Výboru Nejvyšší rady pro humanitární a informační politiku, představitelka strany Sluha lidu Jevgenija Kravčuková informovala, že od listopadu 2022 bylo z ukrajinských knihoven staženo 19 milionů knih vydaných v sovětském období nebo v ruštině. Z toho 8 milionů knih ze sovětského období v ukrajinském jazyce.

Kravčuková uvedla, že výbor doporučuje knihovnám odepsat knihy autorů, kteří podporují jednání Ruska na Ukrajině. Vyjádřila politování nad tím, že 44 % knih v knihovnách je v ruštině. Jinými slovy, nacionalistku ze Zelenského strany neuspokojuje ani to, že počet knih v jazyce Puškina, Lermontova a Turgeneva nedosahuje ani polovinu, přestože více než polovina ukrajinského obyvatelstva denně nebo pravidelně komunikuje v ruštině, a proto ruštinu nelze považovat za cizí jazyk pro Ukrajince. Více

Začátkem června 2022 náměstek ministra školství Ukrajiny Andrij Vitrenko oznámil, že ministerstvo přijalo rozhodnutí vyloučit Tolstého Vojnu a mír  ze školních osnov!
Tyto informace otočil o pár dní později bývalý švédský ministr zahraničí Carl Bildt, který 21. května 2022 zveřejnil tweet ve kterém naopak odsoudil Rusko za pálení ukrajinských knih.

Evidentně falešné obvinění mělo odvést pozornost od ukrajinské zrůdnosti, které je v každé skutečné demokratické zemi považováno za barbarské.

Z projevu Josepha Goebbelse během pálení více než dvaceti tisíc židobolševických knih 10.5. 1933 v Berlíně, tak jak jej přednesl k jásajícímu davu čítajícímu více než 100 000 lidí:
„Děláte dobře, když dnes házíte do ohně tyto oplzlosti z minulosti. To je mocný, obrovský a symbolický čin, který ukáže celému světu, že starý duch je mrtev. Z tohoto popela vstane fénix nového ducha.“

Od druhé světové války jsme nebyli svědky ničení knih v takovém rozsahu, jaké provádějí ukrajinští ideologové jediné pravdy.

Vzdělaní lidé ví, že veřejné pálení knih začalo v Německu v květnu 1933. Seznam pronásledovaných německy mluvících autorů byl rozsáhlý, včetně Alberta Einsteina, Friedricha Engelse, Sigmunda Freuda, Franze Kafky, Karla Marxe, Rosy Luxemburgové, Ericha Maria Remarqueho, Bertolta Brechta, Waltera Benjamin, Joseph Roth, bratři Mannové, Franz Wedekind a mnoho dalších.
Při prvních akcích byly spáleny desítky tisíc svazků ze seznamu přibližně 4 000 titulů.
Zařazena byla i díla francouzských, britských, irských, amerických, ruských i českých autorů. Jako např. Henri Barbusse, André Gide, Joseph Conrad, DH Lawrence, James Joyce, Oscar Wilde, Theodore Dreiser, Jack London a F. Scott Fitzgerald, Karel Čapek…

Jak to udělají ukrajinští ideologové s autory, kteří mají ukrajinské kořeny nevíme. Ale pokud psali rusky, pak asi zmizí i Gogol, Majakovskij, Bulgakov, Achmatovová etc.

RASISMUS JE DISKRIMINACE A PŘEDSUDKY S LIDMI NA ZÁKLADĚ JEJICH RASY NEBO ETNICITY.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rasismus

Tady bychom měli připomenout, že ukrajinská vláda se na půdě OSN nepostavila proti nacismu a propagaci nacistických symbolů.
PRO byla většina států světa. PROTI byla Ukrajina a USA.
Hlasování v OSN 16. prosince 2021. Rezoluce, která odsuzuje oslavování nacismu a nacistických symbolů.
Rezoluce OSN A/76/460 DR 1 a tabule hlasování

Toto vše jen jen pokračování procesů, které začaly už po roce 2014, kdy byla na Ukrajině zakazována celá ruská kutura!
Ukrajina cenzuruje stovky umělců včetně spisovatelů. Český mainstream od roku 2015 hrdě mlčí

ZÁKAZY RUSKÉHO JAZYKA

Nejvyšší rada Ukrajiny (Verchovna rada) 25. dubna 2019 přijala zákon „O zajištění fungování ukrajinštiny jako státního jazyka“
(zákon č. 2704-VIII). (278 poslanců pro, 38 proti).
Zavazuje každého občana mluvit ukrajinsky a omezuje používání některých jazyků, včetně ruštiny.
Zákon např. stanoví, že všechny počítačové programy prodávané na Ukrajině musí mít rozhraní v ukrajinštině a/nebo angličtině, případně v jiném jazyce EU. Ruština není povolena.
Rusky mluvící Ukrajince je třeba trestat, pronásledovat, šikanovat a nedovolit jim ani otevřít ústa.
Larisa Nicoj v tv NewsOne

xx

Dne 12. června 2026 prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal zákon č. 4699-IX, který vyřazuje ruštinu ze seznamu jazyků, na něž Ukrajina aplikuje ustanovení Evropské charty regionálních nebo menšinových jazyků. Tento zákon:Aktualizuje ukrajinský překlad Charty a upřesňuje její aplikaci.
Odstraňuje ruštinu (a také „moldavštinu“, která je považována za variantu rumunštiny) z chráněného seznamu.
Ruslan Stefanchuk (předseda ukrajinské Verchovné rady) to komentoval slovy, která přesně odpovídají citátu ve vaší otázce: ruština byla vyřazena ze seznamu jazyků, na které Ukrajina uplatňuje ustanovení Charty. Označil to za „spravedlivé a logické rozhodnutí“, protože jazyk státu-agresora by neměl využívat nástroje ochrany určené pro menšinové a domorodé jazyky.

UKRAJINA JASNĚ PORUŠUJE ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ O LIDSKÝCH PRÁVECH
Charta základních práv EU (2000/2009):
Čl. 21 — Zákaz diskriminace (mj. z důvodu jazyka, etnického původu, národnostní příslušnosti).
Čl. 22 — Respekt k jazykové, kulturní a náboženské rozmanitosti.

V Kyjevě byl říjnu 2022 odstraněn pomník A. S. Puškina, který byl postaven roku 1899 z osobních darů učitelů a žáků Kyjevsko – perčerského gymnázia.
Taková zrůdná pitomost se už ani nedá komentovat!

Ahoj, som Patrick Rivell z ABC News. Sme v Kyjeve, v jednom zo závodov na spracovanie odpadového papiera, kde sa teraz budú ničiť stovky ruských kníh.
Ako vidíte, títo ľudia ich hádžu do vedra a potom sa premenia na papierovú kašu.
Tu je niekoľko zväzkov Tolstého, kníh o víťazstve ZSSR v druhej svetovej vojne, kníh o sovietskych tankoch.

To všetko je iniciatíva kníhkupectva v centre Kyjeva, kam obyvatelia prinášajú ruské knihy na recykláciu, pretože ich už nechcú vidieť doma. Tu nebudú len zničené, ale podľa nich sa premenia na niečo užitočnejšie. Toto je veľmi živý symbol odmietania ruskej kultúry zo strany Ukrajiny.”

VIDEO t.me/zvedavec_news/542

V Dněpru byl v prosinci 2022 ukrajinským vedením odstraněn památník ruského vědce Michaila Lomonosova (1711-1765) před Národním historickým muzeem.
Jen v prosinci 2022 město Dněpr odstranilo bustu básníka Alexandra Puškina, Oděsa strhla pomník Kateřiny Veliké a starosta Kyjeva Vitalij Kličko oznámil, že se změní dalších 30 názvů silnic.
Města po celé Ukrajině od začátku konfliktu s Moskvou v únoru 2022 odstraňují pomníky ruským postavám a přejmenovávají ulice v rámci politiky tzv. „derusifikace“.
Ačkoli „dekomunizační“ legislativa zahájila odstraňování soch z rusko-sovětské éry už v roce 2015.

Michail Vasiljevič Lomonosov (1711—1765)
byl ruský polyhistor, vědec a spisovatel, který významně přispěl k literatuře, vzdělání a vědě. Velký experimentátor v mnoha dalších oborech.
Byl iniciátorem založení univerzity v Moskvě, která na jeho počest byla později nazvána Lomonosovova univerzita.
Mezi jeho vědecké úspěchy lze zařadit formulaci obecného zákona zachování hmotnosti a pohybu z roku 1748, o rok dříve přišel s myšlenkou, že podstatou tepla je pohyb malých částeček. Vydal 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horatia a Senecy.
Video odstraněno!

Radnice v ukrajinské metropoli Kyjev uvalila 13.7. 2023 moratorium na veškeré veřejné využívání ruskojazyčných „kulturních produktů“. Zákazu podléhají knihy, hudba, filmy i divadelní či cirkusová představení.
“Jednou a navždy musí být ruský kulturní produkt na území hlavního města Ukrajiny s konečnou platností omezen,”
řekl městský poslanec Vadym Vassylčuk z národně-liberální strany Holos (Hlas).
Zpráva agentury DPA 13.7. 2023.

Ukrajinští ideologové v Užhorodě v listopadu 2023 oznámily odstranění portrétu skladatele Petra Čajkovského z fasády hudební školy v rámci politiky „derusifikace“, exprezident Juščenko požadoval, aby Repin a Čajkovskij byli odvezeni z Ruska.
Ukrajina musí zpochybnit příslušnost mnoha slavných historických osobností k ruské kultuře a vědě.
Uvedl to Juščenko při prezentaci znovu vydané knihy Leonida Kučmy „Ukrajina není Rusko“.

„Jak zajistit, aby se ti, kteří se přidají k ukrajinské věci, vrátili domů? Například. Jak přivést Čajkovského domů? Kdo vždy tvrdil: z rodiny Čajků, kozácké rodiny. Přivést zpět Repina – prvního malíře Ruska, nejdražšího malíře Ruska? Který i po své smrti požádal město, kde byl pohřben, aby se jmenovalo Čuguevského hrobka,“
/Juščenko

Také požadoval, aby Anna Achmatova, Pavel Korolev atd. byli považováni za ukrajinské postavy.
“Desítky tvůrců, naproti kterým, když půjdete do encyklopedie, budou: “Ruský skladatel”, “Ruský umělec”, “Ruský filozof”, “Ruský botanik”, Rus, Rus, Rus… Neměli bychom smířit se s tím. Tato jména jsou autority světa! Pokud budou správně napsány, budou fungovat pro naši historickou věc,“
/Juščenko

V zimě 2024 ukrajinští neonacisté sundali dokonce sochu Vladimira Vysockého v Oděse.
Vysockij byl dlouho na seznamech „ruských idolů 20. století“ na druhém místě, hned za Jurijem Gagarinem.
Byl asi nejoblíbenějším lidovým umělcem. Byl v mnoha směrech komplikovaná osobnost, ale zůstal až do morku kostí Rusem a rozhodně se nebál kritizovat sovětský režim.

V rozhovoru se západními novináři jednou odpověděl na jednu provokativní otázku, tykající se sovětského režimu:
„Mám stížnosti na úřady své země, ale rozhodně o nich nebudu diskutovat s vámi.”
Vladimír Vysockij. Zastavená hvězda, která stále svítí napříč časem

V Kyjevě byl v lednu 2025 demontován památník slavnému ruskému fyziologovi a držiteli Nobelovy ceny Ivanu Pavlovovi.
Zástupci kyjevského magistrátu odůvodnili svůj krok tím, že postava ruského vědce byla prý spojená s imperiálními narativy a že politika derusifikace musí pokračovat i dál.

V dubnu 2025 v Oděse nějaký mimořádný primitiv vylezl na pomník Alexandra Puškina, nasadil na bustu smyčku a připevnil cedulku „Hledá se buldozer“.
Jen na doplnění: Pomník Alexandra Puškina je světovým kulturním dědictvím, je chráněn UNESCO.
Pomník byl postaven v letech 1887-1889 z darů obyvatel města!!!!!

2026 / Zákaz používání ruštiny na Ukrajině v online skupinách pro komunikaci se školou.
Ukrajina vyhrožuje rodičům pokutami až do výše 11 900 hřiven (přibližně 267 USD) za používání ruštiny v online skupinách pro komunikaci se školou.
Zmíněná aktivistická ombudsmanka pro jazyk, Olena Ivanovska, uvádí, že rodiče, učitelé, administrativní pracovníci a studenti musí používat ukrajinštinu ve všech online skupinách a komunikacích, které se týkají vzdělávacího procesu.
Podle jejích slov takováto komunikace není „soukromá“ – patří do „veřejné sféry“ vzdělávání a platí zde jazykové zákony Kyjeva.
Pokuty: upozornění nebo 3 400–5 100 hřiven (přibližně 76–114 USD) za první přestupek, 8 500–11 900 hřiven (přibližně 190–267 USD) za opakování přestupku během jednoho roku. Učitelka z Kyjeva již byla v červenci pokutována za toto.
Ivanovska se od roku 2014 opakovaně zasazuje o přísnější vymáhání jazykových zákonů v souvislosti s postupným odstraňováním ruštiny z veřejného života.
Zdroj >>

The post Ukrajina. Likvidace kultury. Barbarští ideologové zakazují ruštinu, ruské knihy, ničí pomníky first appeared on Čítárny.

Maminka je milá básnička Jiřího Žáčka, která se objevuje v několika čítankách pro druhý ročník ZŠ. Básník v ní vysvětluje, proč mají maminky děti rády a proč pro ně chtějí jen to nejlepší. Jednoduchá, ale citlivě napsaná básnička říká, že na této planetě jsou holky, které jednou také budou chtít rodit děti, které budou mít rády.

Maminka  / Jirka Žáček

Ze všech lidí mám nejradši maminku. Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle. Možná proto mi tak dobře rozumí. Mohu se jí svěřit se vším. Když mi někdo ublíží, vezme mě do náručí a je mi zase dobře. Vím, že maminka udělá všechno, co může, abych byl šťastný, proto se snažím, abych jí dělal radost.

K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.

To se ale nelíbí vyznavačům genderové politiky, mezi kterými je básnička známá, jako příklad budování genderových stereotypů.
Dokonce i nějací lidé z Ministerstva školství tvrdí (podle Aktuálně.cz), že básnička Maminka “není zcela genderově neutrální”, a budou proto studovat hlavně první větu. K čemu jsou holky na světě? Protože Žáček si dovolil nepřímo napsat, že základní rolí ženy je rodit a starat se o děti jednoduše proto, že k tomu mají jako jediné předpoklady. Někomu na ministerstvu zřejmě vadí, že děti nerodí muž nebo že se otec nepodílí s matkou na kojení. Asi nejlepší by bylo, kdyby i učitelé, po přečtení básničky, vysvětlovali dětem, že lidé se rodí z vejce, na kterém sedí devět měsíců střídavě otec s matkou.

Každý rozumný člověk cítí z básničky radost, lásku a přirozenost. Ano, být matkou, milovat a starat se o dítě ve větší míře než muž je normální.
Rozčílení tzv. genderových odborníků považují do velké míry za účelovou propagandu. Nikde není psáno, že holky mají jenom rodit děti a že se mají jenom starat o děti. Takže celá diskuse je zcela evidentně rozpoutána díky nepochopení napsaného textu a tudíž velké míře nedovzdělanosti.
Doporučoval bych jim, aby se za neziskové peníze zaměřili na skutečné problémy postavení žen ve společnosti a nehledali problémy za každou cenu tam, kde vůbec nejsou.

Celý tento umělý problém vyvolal kdysi režisér Vít Klusák, když na FB napsal:
“K cemu jsou kluci na svete? Aby psali takovyhle debility. (Citanka pro 2. rocnik, Cteme s porozumenim, nakl. Nova skola Brno, vydano: 2015!!!)”
Pokud ale znáte Klusákův první studentský film Ocet, pak vám rychle dojde, v čem je Klusákův problém.
Po pravdě řečeno, upřímně lituji Žáčkovy kritiky za jejich zážitky z dětství, ale s tím se musí bohužel vyrovnat každý sám.

Petra Havlíková z hnutí Nesehnutí a koordinátorka programu Ženská práva jsou taky práva se rovněž perfektně vyjádřila. A hlavně to nebylo o obsahu básničky.
Básnička “už byla několikrát použita v publikacích, které se zabývají genderově senzitivním vzděláváním. Byla použita právě jako příklad, jakým způsobem se genderové stereotypy budují…” “Samozřejmě existují příklady toho, že to je i jinak, že máma nemele maso, ale opravuje třeba auto. Nicméně je to neuvěřitelně minoritní…”
Nevím k čemu se dáma vyjadřovala, ale k této básničce rozhodně ne.

A co na to nejoblíbenější český básník Jiří Žáček?

“Na to, jaké mají být maminky a jak se mají jevit prvňáčkům, mohou být názory různé. Podle nahlédnutí do diskuse vidím, že mnoha diskutérům ta básnička připadá dobrá nebo přijatelná, ale chápu, že lidé kontroverzního ducha to vidí jinak. V tom případě ať nešermují genderovými stereotypy a zkusí sami napsat svou verzi – když se jim povede, rád jim napíšu jedničku s hvězdičkou.”
Jiří Žáček.

A propo. Všimli jste si, jak jsou genderovými stereotypy nabité Seifertovy básně ze sbírky Maminka?
Takže se všichni těšíme na nové poučování genderovců, tentokát o světovém Jaroslavu Seifertovi. Možná z toho bude další pitomá diplomka. Těmi jsou genderoví aktivisté velmi populární.

Jaroslav Seifert / Všední den

Brambory jsou již napadrť!
Ta kamna! – Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

– Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! – Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
– Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

– Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

The post Maminka Jiřího Žáčka je prý debilita. Uctívači genderové ideologie se vztekají first appeared on Čítárny.

Klimatická krize. Vzpomínáte na éru pátečního flákání studentů po ulicích a řvaní často hloupých hesel ohledně tzv. oteplování klimatických krizí? Nikdo jim asi neřekl, že změna klimatu je tady už miliardy let, ale hlavně jde o úplně něco jiného. Podobně jako v kampani o ozonové díry na poč. 90 let.

Nikdo jim samozřejmě nevysvětlil,
že jsou jen jedním z nástrojů na vyvolání chaosu ve společnosti, z kterého by měl povstat nový světový korporátní totalismus, jak ho už dlouho propagují lidé z OSN, EU a jiných organizací, které nemají s demokracií vůbec nic společného.

Nikdo jim také neřekl,
že všechno, co mají, i tu svobodu projevu, mají díky obětavým lidem, kteří svět budovali před nimi tisíce let. Tu hůře, tu lépe, ale pořád dokonaleji.

JE ROZDÍL ŘÍCT KLIMATICKÁ KRIZE A KLIMATICKÁ ZMĚNA!

Klimatická změna (climate change) je dlouhodobá změna průměrného stavu klimatu, která se cyklicky projevuje už miliardy let a člověk ji zásadním způsobem neovlivňuje.

Klimatická krize je hodnotící a mobilizačně politické označení, které se nemusí vůbec zakládat na pravdě, ale na ideologických a aktivistických snahách měnit společnost. Např. skrze zvyšování daní za vymyšlený narativ o zvyšování CO2 a oteplování. Což může v konečném důsledku vést k rozpadu společenosti a jeho násilné přeměně.

K dokonalosti ve společnosti lidé směřují už po celá tisíciletí.
Někteří lidé jsou inteligentní a moudří, jiní stupidní a od přírody s nízkým IQ.
Někteří krásní, jiní slabí, další úspěšní a mnozí všehoschopní psychopati.
Vždy jde ale o souhru a hledání společné cesty.
A to všechno se časem mění. Člověk získává zkušenosti a vzdělání. Takoví lidé jsou více nebo méně moudří.
Ti, co se nedovzdělávají po celý život zůstávají jen a jen tupí vlastní vinnou.

Jak se jim ale odvažujete vytýkat, že vám na zlatém tácu dali všechno co máte a co je pro vás samozřejmostí, aniž byste museli pohnout prstem?
Snažíme se pochopit vaše nadšení, ale bohužel hloupost a stupidita tryská z většiny vašich prohlášení.

Klimatická krize už v roce 1993 byla nastavena jako globální oteplování. Označovali tak matku všech taktik strašení životním prostředím…
Liberálně levicové thinktanky skupiny pochopily, že když můžete ovládat energii, můžete ovládat i lidi.”

“Pokud má spalování fosilních paliv ve skutečnosti nebezpečný dopad na klima, máte recept na kontrolu veškerého využívání fosilních paliv. To je 80-90 % veškeré energie.
Pokud to dokážete kontrolovat a vypnout, můžete vypnout motory celého světa.”

Od začátku 21. století ČR investovala 600 miliard korun do solárních a větrných elektráren.
Za tuto cenu se u nás nyní vyrábí 3 % elektřiny v solárech a 1 % ve větrnících.
Kdyby se stejné peníze daly do jádra, měli bychom za to tři jaderné bloky, které by vyráběly 30 % elektřiny ČR!

Geolog, Prof. Ian Plimer:
“Nikdy nebylo prokázáno, že lidské emise oxidu uhličitého pohánějí globální oteplování.”
„Pouze 3 % emisí pochází od lidí, zbytek je přirozený…
Takže pokud chcete dokázat, že lidé a jejich emise životního plynu mění klima, pak musíte také dokázat, že přírodní emise, 97 % všech emisí, nemění klima. To se nikdy neřešilo.”

Takže co je skutečně CO2?
Pro všechny klimatické aktivisty! Většinou se jedná o opakování učiva ze 7 třídy ZŠ.

CO2 je potrava pro rostliny, ne znečištění!
Fotosyntéza je proces, při kterém rostliny využívají sluneční světlo, vodu a oxid uhličitý k vytvoření kyslíku!
Dýchání rostlin je proces, při kterém se kyslík spotřebovává a uvolňuje voda a CO2. Probíhá jak ve tmě , ale částečně i za světla.

CO2 tvoří jen 0,04 % atmosféry!
Lidské bytosti tvoří CO2 pouze 3 % z těchto 0,04 %.
Australský hlasatel, Alan Jones k tomuto údaji kdysi vtipně poznamenal: Je to jako říct: ‘Na Harbour Bridge je zrnko cukru. Musíte proto vyčistit celý most, je špinavý’.

Od roku 1057 se zvýšil obsah CO2 v atmosféře z 0,0315% na 0.0377% v roce 2007.

Australský hlasatel, Alan Jones, VYŠKOLUJE klimatické nadšence.

“CO2 tvoří 0,04 % atmosféry a lidské bytosti jsou zodpovědné za 3 % z těchto 0,04 %…
Je to jako říct: ‘Na Harbour Bridge je zrnko cukru. Vyčistěte most, je špinavý’.”

Jsme vyrobeni z uhlíku a každý z nás vydechujeme dvě kila CO2 denně. Je nás 8 miliard.
Veškerý CO2, který vypouštíme ze spalování fosilních paliv, pocházel v první řadě z atmosféry a oceánů… Život to využil a uložil jako fosilní paliva… a jsou plná uhlíku.

Klima, hladina moří a ledové příkrovy se vždy měnily a změny pozorované dnes jsou menší než ty v minulosti.

CO2 zaostává za nárůstem teploty asi 800 let, takže nemůže být příčinou.

Učitelé by měli být víc aktivní ve školách a šířit mezi dětmi logické a ověřené fakta!!!!!!!!!!!!
Musíme zachránit planetu před těmi, kteří říkají, že chtějí zachránit planetu.

“UHLÍKOVĚ NEUTRÁLNÍ” PODVODNÉ SOUSLOVÍ A KLIMATICKÁ KRIZE
Senátor John Kennedy griluje klimatologa z amerického ministerstva energetiky na #ClimateScam

John Kennedy:
“Pokud utratíme 50 bilionů dolarů, abychom se do roku 2050 stali uhlíkově neutrálními, o kolik to sníží světové teploty?”
David Turk, miniserstvi energetiky USA:
“Musíme teprve dát všechno dohromady.”

John Kennedy:
“Nevíte, že? Jen chcete, abychom utratili 50 bilionů dolarů, a nemáte nejmenší ponětí, zda to sníží světové teploty.”

Poznámka:
Současné úrovně uhlíku se zdají být kolem 0,04 %. Cokoli pod 0,02 % by bylo pro flóru KATASTROFICKÉ. Neměli bychom se starat o naši flóru, přesto prosazujeme, abychom měli 0 % uhlíku?
Něco tady nesedí? Podvod!

Pamatujte, že nástup totalit začíná vždy zotročením myšlenek na základě zfalšovaných ideí, kterým se lze klanět.

Klimatická krize? Vyléčení z klimatického opojení je ovšem jednoduché.
Nebuďte rozmazlení, vzdělávejte se a kriticky myslete a pak nám i sami sobě ukažte, co umíte. A to si můžete dovolit hned a bez ideokeců. To je jediná a pracná cesta vedoucí k lepší, smysluplnější budoucnosti.
Brát je velmi jednoduché, ale dávat společnosti zpět už vyžaduje námahu a odvahu.
Pamatujte, že lidská práva bez lidských povinností nelze brát vůbec vážně.

The post Klimatická krize. Globální podvod, pomýlené děti, vymývání mozků first appeared on Čítárny.

Jan Keller popisuje globalizace jako vyústění mocenské asymetrie, která provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Ti, kdo byli mobilní, měli vždy nadvládu nad těmi, kdo byli usedlí. Globalizace tuto pradávnou tendenci zobecňuje a podřizuje jí veškerý ekonomický, sociální, politický a kulturní život.

Neomarxismus a neoliberalismus zaujímají vůči globalizaci v podstatě tentýž postoj. Považují ji za proces, jenž působí přímo s přírodní nutností, a pohlížejí na ni s notnou dávkou neodarwinismu – ten, kdo se na jakékoliv požadavky globalizace neadaptuje, bude vyřazen ze hry. Ten, kdo se této nutnosti včas, dobrovolně a iniciativně poddá a přizpůsobí, bude z ní profitovat.

V rámci této základní shody vykládají přínos globalizace neoliberálové a neomarxisté poněkud odlišně.
Zprava je kladen důraz na obrovský potenciál globalizované ekonomiky vytvářet nepřetržitý proud nových technologií a podporovat ničím neomezenou zdravou tržní konkurenci. Slibuje se od toho všeobecný růst bohatství překonávající jakoukoliv hranici již dosaženého. Z tohoto důvodu musejí neoliberálové bagatelizovat hranice růstu dané uzavřeností Země coby ekologického systému. Ekologičtí aktivisté a environmentalisté přitom neoliberálům usnadňují situaci zmateností svého postoje.

Zároveň globalizaci kritizují a zároveň chtějí rušit všechny hranice. Preferují lokální produkci, ale provozovanou společně s cizinci přišlými z nejvzdálenějších konců planety.
Jsou pro předběžnou opatrnost ve věcech přírody (jádro, OGM, skleníkové plyny), nikoliv však v záležitostech mezilidských (sňatky a adopce homosexuálů), ani v rovině celospolečenské (masivní migrace, volební právo i volitelnost pro cizince aj.).
Vyslovují se pro konec ekonomického růstu, ale zároveň pro hospodářský vzestup rozvojových zemí. A vůbec nic z toho nepovažují za logické rozpory.

Neomarxisté zdůrazňují politické aspekty globalizace a slibují si od ní, že vytvoří předpoklady pro překonávání omezeností národních států a pro rozvoj demokracie na celoplanetární úrovni.
Z tohoto důvodu bagatelizují hodnotové odlišnosti různých civilizačních okruhů a poněkud naivně předpokládají, že hodnoty, které oni sami vyznávají, se zcela spontánně stanou hodnotami všeho lidstva. Vznikne tím nejlepší ze všech možných světů, ve kterém nebude tříd, nebude hranic, nebude různosti skupinových identit, a tedy nebude ani konfliktů.

Oba myšlenkové proudy přehlížejí, že současná vlna globalizace je nesena především novými technologiemi, a nikoliv svobodnými trhy, jak se domnívají neoliberálové, anebo pocitem všelidské vzájemnosti, jak o tom sní neomarxisté.
Její důsledky jsou odlišné od očekávání obou táborů. V oblasti ekonomiky globalizace nevytváří prostor pro svobodné soutěžení rovnoprávných tržních aktérů. Přenáší ekonomickou a v důsledku toho i politickou moc z národních států na velké nadnárodní korporace, zvyšuje závislost periferních zemí na investorech sídlících v centrech a využívá mzdové, daňové a sociální rozdílnosti mezi lokalitami, národy a celými regiony. Zvyšuje tak existující nerovnosti, protože pokud by mzdy, dovednosti, kvalita infrastruktury a výše bezpečnostních rizik byly stejné na celém světě, nepřinášela by globalizace nikomu žádný zvláštní profit. Tato okolnost z nemalé zčásti vysvětluje i přetrvávání nerovností v rámci Evropské unie.

V rovině politické nerozšiřuje globalizace celoplanetárně prostor pro demokracii, ale vyostřuje konkurenci mezi různými vojenskopolitickými koalicemi a rivalizujícími modely kapitalismu.
Snižuje míru suverenity téměř všech zemí a omezuje jejich schopnost určovat si podmínky svého vlastního ekonomického a sociálního života. Směrem dovnitř rozděluje každou společnost na relativně malé skupinky vítězů globalizace a na zbytek poražených. Přitom ve stejné době, kdy globalizace posiluje ve společnostech sociální polarizaci, politika se tlačí do středu politického spektra.
Levicové strany ztrácejí možnost chránit práva a zájmy pracujících, sociální stát je nucen nést náklady na nepříznivé dopady globalizace. Strany pravicové podporují snahy vítězů globalizace zbavovat se daňového břemene a zároveň se zříkají ochrany konzervativních hodnot, které by mohly působit jako bariéra volných toků čehokoliv. Poražení v globalizaci jsou opuštěni pravicí i levicí a zůstávají bez politické reprezentace.

Pravice i levice se stejnou měrou podílejí na budování něčeho, co můžeme nazvat „liberálním klamem globalizace“.
Oslavují tento proces jako vítězství mobility bez hranic, nevázanosti individuí na jakoukoliv sociální příslušnost a na kterékoliv území. Vítají globalizaci jako období, ve kterém se již přežily národy a hranice států, ve kterém mizí kulturní a civilizační odlišnosti, lidstvo směřuje ke svému sjednocení. Tu a tam připouštějí, že globalizace má i své stinné stránky. Ty jsou však jen bolestivým přechodem k nejlepšímu ze všech světů, ke světu dokonale propojenému, naprosto smíšenému, multikulturnímu, kde jednotlivci pospojováni v sítích budou participovat na celosvětové demokracii. Tento mýtus má lidem zpříjemnit ztrátu národních států, zpochybnění kulturní identity a dosavadních sociálních jistot.

Ve skutečnosti je smysl globalizace mnohem prozaičtější.
Po ekonomické stránce jde o způsob, jakým odpovídá liberalismus na místní saturaci tržního systému. Ve snaze o sebereprodukci se velké peníze snaží nalézt další místa, kam ještě nepronikly. Zároveň je globalizace politický proces, skrze který díky všeobecné kompetici nalézá nomádský kapitál konečně svobodu od jakýchkoliv závazků morálních, politických a teritoriálních, takže získává absolutní moc.

Jestliže si trh v neoliberálním pojetí vynucuje, aby se všechno stalo zbožím, pak globalizace je rozšířením tohoto myšlení a této praxe po celé planetě. Odbouráno má být vše, co ještě zůstává vně režimu kontraktu a ceny. Součástí této mentality je pojímání kultur jako obyčejných tržních statků, které jsou volně k dispozici individuím, jež si z nich něco vyberou a něco odloží podle své momentální chutě přesně dle modelu klienta-krále.

Přemítání neomarxistů o globální demokracii je hodně naivní.
Proč by měly síly globalizace připustit, aby byl tento proces řízen jakýmsi demokratickým celoplanetárním politickým subjektem, jestliže politiku v lokálním měřítku, tedy v měřítku národních států omezuje a kontroluje? Pokud by globalizace směřovala k jakési celoplanetární vládě, nejspíše by v ní zasedali představitelé správních rad nadnárodních korporací.

Adaptace na globalizaci, o jejíž nevyhnutelnosti jsou přesvědčeni pravicoví i levicoví liberálové, má také docela prozaický obsah. Spočívá v tlacích na snižování zdanění příjmů z kapitálu velkých firem a z majetku nejbohatších příjmových skupin, v disciplinizaci pracovní síly a ve snižování ceny práce, v redukci veřejných výdajů a v odbourávání sociálních jistot.

Globalizace tak jako v minulosti znamená, že vše, co je mobilní, získává nadvládu nad vším, co zůstává usedlé. Jde o jakýsi druh pomsty nomádů usedlým. Dříve mívali nomádi ve zvyku opustit teritorium poté, co ho zbavili jeho bohatství. Ovládnou-li svět celoplanetárně, stává se tato taktika poněkud neperspektivní.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020

Kniha “Jan Keller. Co je globalizace?” obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška

Jan Keller (1955)

Patří k nejvýraznějším českým sociologům posledních desetiletí. Je to publicista, environmentalista a levicově orientovaný intelektuál, který dokázal propojit akademickou preciznost s srozumitelným psaním pro širší veřejnost.

Vystudoval historii a sociologii v Brně. Po krátkých zastávkách mimo univerzitu se vrátil na katedru sociologie, absolvoval několik studijních pobytů ve Francii a postupně se propracoval až k profesuře. Od roku 2000 dlouhá léta působil na Ostravské univerzitě. V letech 2014–2019 zasedal v Evropském parlamentu za ČSSD. Pravidelně komentuje společenské dění především na stránkách deníku Právo.

Jeho odborný zájem se postupně posouval: od dějin a teorie sociologie přes ekologická témata 90. let až k hluboké kritice současné postindustriální společnosti, oslabování sociálního státu a nových sociálních rizik.

Knihy, které formovaly jeho hlas

Keller napsal desítky knih – odborných i popularizačních. Umí psát ostře, srozumitelně a s ironickým nadhledem.

Mezi jeho nejznámější a nejčtenější díla patří:

• Až na dno blahobytu (1993) – bryskní kritika konzumní společnosti a jejích ekologických důsledků. Dodnes patří k jeho nejcitovanějším textům.
• Nedomyšlená společnost a Dvanáct omylů sociologie – elegantní a přístupné rozbory toho, kde moderní společnost (a často i sama sociologie) selhává.
• Soumrak sociálního státu (2006) – jedna z nejpřesnějších českých analýz krize welfare state.
• Tři sociální světy (2010) – zásadní kniha o sociální struktuře postindustriální společnosti, která se dostala i do výběru nejdůležitějších českých knih po roce 1989.
• Společnost věčného mládí – bystrá a lehce sarkastická úvaha o kultu mládí a jeho společenských dopadech.
• Hybridní politika (2020) a Evropské rozpory ve světle migrace – texty, v nichž se snaží pojmenovat, proč se současná politika a Evropská unie ocitly v slepé uličce.
• Odsouzeni k modernitě

Keller dokáže v knize spojit Webera, Becka či Bourdieu s českou realitou a přitom zůstat čtivý. Jeho texty nejsou suchou teorií – jsou to často esejistické diagnózy doby, které čtenáře nutí přemýšlet o tom, kam vlastně směřujeme.

The post Jan Keller. Co je globalizace a jaké jsou mocenské cíle? first appeared on Čítárny.

Overtonovo okno je způsob cílené a promyšlené propagandy, jak ovlivnit vědomí lidí. Na konci této manipulace vědomí je ve společnosti prosazeno to, co dříve nebylo myslitelné.
Podle Overtona existuje pro každý společenský problém tzv. okno možností. V rámci něj lze o něm diskutovat tak dlouho až je společnosti nemyslitelné téma akceptováno, případně i legislativně ukotveno. Cílem mnoha skupin aktivistů nebo politiků je toto okno “posunout”, aby se jejich ideje staly akceptovatelnou normou ve společnosti.

Je celkem šest kroků, šest oken, jak manipulativní princip “Overtonovo okno” funguje:
Ukážeme si to na příkladu pedofilie.

1. Dětská pedofilie je abnormální úchylka zneužívaní děti. Tato porucha sexuální preference je naprosto neakceptovatelná u naprosté většiny populace. Je trestná. V médiích se ale začnou objevovat články, které sice pedofilii jakoby odsuzují, ale ve společnosti se najednou o tomto problému začíná mluvit. Objevují se první pohledy na pedofilii, anonymní pedofilové, kteří tvrdí, že pedofilie není jen sexuální zneužívání dětí etc. Společnost je pobouřena a diskutuje.

2. Počet článků a diskusí na dané téma narůstá tak, že téma už není tabuizované. Objevuje se čím dál častěji a veřejnost vnímá téma normálně a není prioritně pobouřena.

3. Začínají se objevovat první kladné příklady. Pedofil zachránil dítěti život, je vzorný občan, první pedofilové se veřejně objevují mezi umělci, v politice etc.

4. Pedofilie se začíná racionálně zdůvodňovat. Pedofil je součástí společnosti, má svá práva, reakce lidí na pedofily jsou jen mýty a vychází z nepochopení jejich přirozené úchylky. V mediích se začínají objevovat celé seriály o problému, který vlastně problém není. Problém není v pedofilech, ale v nás, ve způsobu vnímaní jejich přirozenosti.

5. Téma se začíná aktivně popularizovat, objevují se seriózní vědecké práce, které pedofilii neoznačují jako úchylku, ale jako jeden z normálních lidských projevů. Politici, právníci se začínají mnohem víc vyjadřovat k tématu a legalizovat normálnost pedofilie v očích lidí.

6. Pedofilové a jejich přívrženci vytvářejí lobbystické skupiny. Jsou přijaty první zákony, podporující práva pedofilů a jejich pronásledování se stává trestným činem. Jsme přesně na druhém konci než na počátku.

Tuto obecně využívanou praxi poprvé popsal Joseph P. Overton. (4.1. 1960–30.6. 2003) Wiki
Je třeba zdůraznit, že tato metoda není klasický brainwashing, (vymývání mozků), který se nedá příliš aplikovat na celou společnost, ale spíš na určitou cílovou skupinu.
Overtonovo okno je mnohem propracovanější, časově náročnější, ale mnohem, mnohem účinnější.
Při ovládnutí většiny medií a za předpokladu dostatku času se dá prosadit snad všechno.
Důkazem jsou nejen totalitní režimy, ale současná euroamerická demokracie, která tímto procesem prochází už víc jak 20 let.

“Overtonovo okno”, konkrétní příklady z praxe:

Sňatky osob stejného pohlaví
– do roku 2000: většinou radikální až nemyslitelné.
– cca. 2010–2015: rychlý posun přes filmy, seriály, coming-outy celebrit. Od přijatelného k populárnímu u části společnosti a médií.
– 2015: Začíná legalizace např. v USA (Obergefell v. Hodges). Dnes je tento trend propagovaný zvláště v euroamerickém světě, ale v mnoha státech začíná nový odpor a podpora klasického manželství muže a ženy.

Legalizace drogy marihuana (rekreační i lékařská)
– 1980–1990: nemyslitelné / radikální („válka proti drogám“)
– 2000–2010: lékařská marihuana je přijatelná v některých státech
Droga marihuana je plně nebo částečně legalizována:
Uruguay – první na světě (od 2013/2017)
Kanada od 2018 / Gruzie (Georgia) od 2018 / Německo od dubna 2024 / Malta od 2021 / Lucembursko od 2023/ Jižní Afrika od 2018 / Česká republika od 2025/2026 / Mexiko (od ~2021), Thajsko dříve plně volné (2022–2024), od 2025 jen s předpisem… etc…

Ženské volební právo
– 19. století: radikální / nemyslitelné.
První volební právo získaly ženy:
1893 Nový Zéland
1902 Austrálie
1906 Finsko
1913 Norsko
1915 Dánsko, Island
1917 Rusko
1918 Německo, Polsko, Velká Británie
1919 Československo, Nizozemsko
1920 USA (19. dodatkem ústavy), Kanada, Maďarsko
Více: 

Eutanazie / asistovaná sebevražda / vražda
1980 – 2000: nemožné, většinou radikální úvahy
Po roce 200 nasává zlom.
2002 – Nizozemsko je standardně uznáváno jako první země na světě, která eutanazii plně legalizovala a regulovala zákonem. Druhá byla Belgie v témže roce.
2016 – Kanada. Eutanazie legalizována po rozhodnutí Nejvyššího soudu Carter v. Canada v 2015.

Green Deal
/ Ve skutečnosti násilná, ničím nepodložená forma na vybírání daní od firem, tak od občanů
Do roku 2015 nemyslitelné, ale na mnoha f=orech diskutovatelné.
Prosinec 2019 / Evropská komise (von der Leyen) představila European Green Deal jako strategii pro klimaticky neutrální EU do 2050.
2022–2023
Hlavní schvalovací vlna Fit for 55 (trialogy EP + Rada + Komise).
2023: Přijato mnoho klíčových částí (např. revize EU ETS s rychlejším snižováním capu na 62 % do 2030, CBAM přechodná fáze od října 2023, zákaz spalovacích motorů od 2035, ETS2 pro budovy a dopravu od 2027).
2024
Dokončení většiny Fit for 55: Nature Restoration Law (obnova přírody) – přijato červen
Únor 2025: Představen Clean Industrial Deal (akční plán pro čistý průmysl, levnou energii, státní podporu atd.).
2026 (aktuální stav)
Mnoho pravidel vstupuje do platnosti nebo se spouští: Plně aukce v ETS pro některé sektory od 2026.
V mnoha státech, po změně vlád, začíná tlak na odstoupení od GreenDealu, pro jeho naprosto jasnou likvidaci průmyslu a snižování životní úrovně občanů.

The post Overtonovo okno. Jak uzákonit nemožné. Propaganda, manipulace first appeared on Čítárny.

George Orwell vydal dystopický román 1984 v roce 1949. Varoval v něm před totalitními režimy, který viděl nejen v Německu, ale hlavně v Británii. O Sovětském svazu toho ještě moc nevěděl a když tak zprostředkovaně. Jaké ale byly hlavní témata, kterými se vyznačují fašistické totalitní režimy a která Orwella asi nejvíce zajímala?

Absolutní moc státu a její mechanismy
Manipulace pravdy a historie
Sledování a ztráta soukromí
Kontrola myšlení a jazyka (doublethink, ideozločin, Newspeak)
Zničení individuality, rodiných vazeb a nástup koletivizace a lidských citů (láska, sex, vzpoura)
Válka jako nástroj kontroly společnosti a šíření strachu
Beznadějný boj jednotlivce proti systému

Dvanáct klíčových výroků z knihy 1984.
Tyto výroky jasně ukazují, na čem Orwell pracoval nejvíce: Nešlo mu primárně o technologii nebo válku samotnou, ale o psychologii moci.
Jakým způsobem totalitní systém ničí pravdu, paměť, jazyk, city a nakonec i samotnou schopnost myslet nezávisle.
Kniha je varováním, že nejhorší není jen fyzické, brutální násilí na lidech, ale přepisování reality tak, aby lidé dobrovolně milovali svého utlačovatele.

Výroky jsou seřazené přibližně podle průběhu děje od začátku ke konci.
Každý výrok ukazuje, na čem Orwell pracoval a co ho nejvíce znepokojovalo.
Jakákoliv podobnost s totalitním systémem zvaným EU je čistě náhodná.

1. „Velký bratr tě sleduje.“

Tento ikonický výrok, který se objevuje již na prvních stránkách románu na plakátech všude ve městě, představuje všudypřítomnou a neúprosnou surveillance totalitního státu.
Orwell tímto jednoduchým heslem ilustruje, jak režim ničí soukromí a svobodu jednotlivce – občané jsou neustále sledováni skrze telescreeny, které byly povinně všude. Tudy byly sledovány rozhovory a způsob myšlení lidí, což samozřejmě vede k permanentní paranoie a autocenzuře.
Téma ho nejvíce zajímalo jako mechanismus kontroly skrze strach z pozorování.
To nahrazuje fyzické násilí a udržuje společnost v poslušnosti, přičemž ukazuje, že skutečná tyranie začíná v hlavách lidí.
Orwell psal 1984 v době, kdy nebyly sociální sítě ani internet. Jen televize, rozhlas a noviny.

2. „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“

Toto trojice hesel Strany, vytištěná na pyramidě Ministerstva pravdy, je vrcholným příkladem doublethinku – schopnosti věřit dvěma protichůdným myšlenkám současně.
Orwell odhaluje, jak totalitní propaganda převrací význam slov. Jak jednoduše udržuje věčný stav války, která slouží k vyčerpání zdrojů a sjednocení společnosti proti neexistující bezpečnostní hrozbě a neexistujícímu nepříteli.
Tento výrok ukazuje Orwellovu fascinaci manipulací jazyka a reality, kde pravda přestává existovat a lidé přijímají absurditu jako normu, což je základní pilíř udržení moci.
Nevědomost začíná vždy ve školství, snižováním kvality vzdělávání a omezováním znalostí a souvislostí.

3. „Kdo řídí minulost řídí i budoucnost. Kdo řídí současnost řídí minulost.“

Winston Smith toto heslo opakuje při své práci v Ministerstvu pravdy, kde neustále přepisuje noviny a historii. Orwell zde zdůrazňuje, jak totalitní režim ovládá kolektivní paměť, aby nemohl vzniknout žádný odpor. Bez minulosti není srovnání s přítomností a bez pravdy není budoucnost. Téma manipulace historie bylo pro Orwella klíčové, protože ukazuje, že diktatura nejen potlačuje fakta, ale aktivně je vytváří, čímž ničí samotný základ lidské identity a kritického myšlení.

4. „Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.“

Winston toto prohlásí v okamžiku vnitřního vzdoru proti Straně, která požaduje, aby lidé věřili, že 2 + 2 = 5. Orwell tím definuje svobodu jako schopnost držet se objektivní pravdy i za cenu pronásledován. Bez svobody se všechno stává relativním a podřízeným moci.
Tento výrok odráží jeho hluboký zájem o teorii poznání v jakékoliv totalitě: když režim ovládne i matematiku a logiku, jednotlivec ztrácí jakýkoli základ pro odpor.

5. „Ideozločin nepřináší smrt: ideozločin je smrt.“

Toto varování popisuje, jak Strana trestá nejen činy, ale i myšlenky.
Ideozločin (thoughtcrime) vede k vymazání člověka z existence. Orwell jasně chápe, že totalita směřuje k totální kontrole mysli, kde i pochybnost je smrtelná.
Téma ho zajímalo jako extrémní formu psychologické tyranie, inspirované ideologicky vedenými soudními procesy, kde strach z vlastních myšlenek ničí lidskou autonomii dříve, než přijde fyzický trest.

6. „Dokud nebudou uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří, nemohou se stát uvědomělými.“

Winston takto uvažuje o 85 % populace, která, ideálně “vymytá”, zůstává v nevědomosti díky chlastu, pornografii a loteriím. Orwell zde logicky analyzuje, proč takto zmanipulované masy nejsou zdrojem revoluce.
Totalitní systém je udržuje v permanentní apatii. Tento výrok odhaluje jeho pesimismus ohledně lidové vzpoury. Neuvědomuje si, že k revoluci stačí 20% aktivního obyvatelstva, která masu zmanipuluje na svou stranu..

7. „Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.“

Popsáno při Winstonově práci, kde falšuje záznamy. Orwell zde popisuje cyklus manipulace, kde nejen historie mizí, ale i vzpomínka na její změnu.
Téma vymazávání minulosti bylo pro něj centrální, protože ukazuje, jak totalita ničí samotnou možnost objektivního poznání a vytváří věčný přítomný stav, ve kterém vedoucí “elitní” struktura má vždy pravdu.

8. „Cílem moci je moc.“

O’Brien toto říká Winstonovi během mučení v Ministerstvu lásky. Odhaluje mu, že Strana neusiluje o štěstí, bohatství ani ideály, ale o čistou, věčnou nadvládu.
Orwell zde shrnuje filozofii moci: totalita není prostředek k cíli, ale cíl sám o sobě.
Tento výrok směřuje k poznání, že takové autoritářské systémy nelze reformovat, ale jen zničit.

9. „Nejúčinnějším způsobem, jak zničit lidi, je popřít a zničit schopnost chápání jejich historie.“

Toto shrnuje strategii Strany vůči jednotlivcům i společnosti. Orwell opakovaně zdůrazňuje, že bez kořenů v minulosti člověk ztrácí identitu a schopnost kritiky přítomnosti.
To je bezepsoru nejrafinovanější forma genocidy duše. Není třeba člověka fyzicky zničit, stačí mu vymazat vědomí. Pak se může dlouhodobě rozvíjet jakákoliv tyranie

10. „Jestli cítíš, že zůstat lidský stojí za to, i když to nemůže mít vůbec žádný konkrétní výsledek, tak jsi je porazil.“

Winston si to opakuje s Julií před zatčením, když se snaží udržet lásku a emoce proti Straně. Orwell zde vyjadřuje naději, že pravá svobodu začíná uvnitř každého člověka.

11. „Chápu JAK; nechápu PROČ.“

Typická reakce loajálních občanů, kteří plní příkazy bez hlubšího porozumění. Orwell tím kritizuje slepou poslušnost, která umožňuje totalitě fungovat
Lidé se stávají součástí stroje, aniž by viděli jeho záměr. Téma ho zajímalo jako psychologický základ, proč se obyčejní lidé stávají spoluviníky zla. (Viz Chaplin a film Moderní doba)

12. „On zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.“

Závěrečná věta románu po Winstonově zlomení v Mučírně 101. Orwell zde ukazuje úplnou porážku. I nejsilnější rebel se v úspěšném totalitním systému zlomí a bude milovat svého utlačovatele. Tento tragický konec podtrhuje jeho nejtemnější varování:
totalita může zničit nejen tělo, ale i duši, a přeměnit odpor v oddanost jakékoliv zrůdnosti.
To je podstata věčné nadvlády.

The post George Orwell a jeho dvanáct klíčových výroků z knihy 1984 first appeared on Čítárny.

Stupidita je dnes fenomén víc, než kdykoliv jindy. Proto i Británie není už dávno ta ideální Anglie z časů Karla Čapka. Levicově-korporátní kulturní revoluce a´la Mao Ce-Tung jede na plné obrátky. Kancelářský liberální proletariát nové doby propaguje zvrácený gender, LGBT, GreenDeal i zákazy knih a revoluci ve vzdělávání, kde učit se míň, je prý víc. Cíle jsou evidentní. Snížení vzdělávání a IQ populace, rozbití rodiny, státnosti a znesvěcování národnosti. A to vše ve jménu tzv. lepší budoucnosti.

Sověti v Kyjevě kdysi říkali, že mají hlavně dva problémy.
Blázny a silnice.
Když se dnes podíváme do současné Británie, zjistíme, že těch problému mají podstatně víc než v bývalém SSSR. Ale blázni a stupidita zůstávají na prvním místě.

Začátkem roku 2023 pronikl na veřejnost závěry britského programu Prevence, který má údajně chránit britské ostrovy před terorismem.
Ten, mimo jiné, ale islámský terorismus už vůbec nepostihuje, Antifa je v programu Prevence označována jako „jednotlivci a skupiny sjednocené vůči rasismu a krajní pravici“ a fanatici z Extinction Rebelliontam tam nejsou vůbec.
Hlavním teroristickým prvkem v Británii je ale krajní pravice, která se pozná podle toho, že čte klasiky a sleduje nevhodné filmy.
Za krajní pravicí  jsou považování všichni, kteří kriticky myslí a mají jiný názor než levicové vládnoucí liberálně korporátní strany.

Jeden z výstupů programu Prevence je prý fakt, že lidé tzv. extrémní pravice čtou tyto knihy:
Pána prstenů od J.R.R. Tolkiena,
Beowulfa, Chaucera,
v podstatě celého Shakespeara,
Ztracený ráj od Miltona,
Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera,
Orwella, zvlášť jeho román 1984,
básně G.K. Chestertona,
Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho,
Tajného agenta Josepha Conrada.

Nebezpeční jsou prý i diváci filmů jako:
Most přes řeku Kwai,
Velký útěk a Zulu,
komediálního seriálu Ano, pane ministře.

Proč jsou takoví lidé údajně nebezpeční?
Protože takoví lidé myslí a když myslí, znají historii.
A když znají historii, umí hledat souvislosti.
A pak jím může rychle dojít, o co se snaží loutkoherci v kabátech politiků a nikým nevolené politické neziskovky a korporace.
Tak jednoduché to je.
A psal o tom velmi dávno a dobře i Bradbury.
>>

Naprostá většina lidí jasně vidí, že destrukce západní kultury, náboženství a civilizace vůbec se vede na všech možných frontách.
Ale jen málokdo si uvědomuje skutečné a velmi reálné nebezpečí a realistický návrat do doby Temna. Mnohem horšího Temna než bylo Temno po Bílé hoře, než je fašismus nebo nacismus. Začíná se tomu také říkat korporátní globální totalita.
Je jenom otázka kolik lidí z té většiny je ochotno něco udělat, aby se takový vývoj zastavil.

Pod čarou:
Program Prevent britská vláda financuje ve výši 49 milionů liber (59 milionů dolarů) ročně, a zcela jasně „upřednostňuje boj proti ultrapravicové aktivitě”.
Definici “krajní pravice” ovšem dodávají svoji a diskuse se o tom v podstatě nevede.

A co je ta stupidita?

Co je stupidita. Prof. Koukolík o stupidiním ničení přírody a společnosti Velikonočních ostrovů

Psáno L.P. 2024

The post Stupidita. Jste pravicový extremista? Pak čtete klasiku Tolkiena, Shakespeara, Huxleyho, Conrada, Chestertona etc. first appeared on Čítárny.

Studium psychologie davu je základ pro pochopení procesů ve společnosti. Neuvědomělá činnost davů, vstupující na místo vědomělé činnosti jedinců, je totiž jedním z hlavních znaků i současné doby. Davy hrály vždy významnou úlohu v dějinách lidstva.
Kniha Psychologie davu (1895)  předpověděla nástup moderní masové propagandy, totalitních režimů 20. století a ukázala, jak snadno lze manipulovat veřejným míněním.
Opravdu stačí otevřít noviny, sociální sítě, poslechnout pár tiskovek a prohlášení a… Le Bon vám bude velmi blízký, i když knihu napsal v roce 1895.

Gustave Le Bon ve své zásadní knize Psychologie davu (1895) poprvé systematicky popsal, jak se z obyčejných lidí stává něco zcela nového a nebezpečného: DAV.
Podle Le Bona dav není prostým součtem jednotlivců, ale vytváří samostatnou psychickou entitu s vlastními zákony. Jakmile se lidé shromáždí v dav, ztrácejí svou individualitu, vědomou osobnost i kritický rozum.
Nahrazuje je kolektivní duše ovládaná instinkty, emocemi a podvědomím. Le Bon ukazuje, že dav je vždy iracionálnější, impulsivnější a primitivnější než jednotlivec.
Řídí se nákazou myšlenek, extrémní sugestibilitou a touhou po jednoduchých, kategorických heslech.
Logika na něj nepůsobí – působí jen silné obrazy, opakování a prestiž vůdce.
Právě proto je dav podle Le Bona nejvýbušnějším a nejméně předvídatelným prvkem moderní společnosti.

Souhrn společných vlastností, které vznikají působením prostředí a dědičnosti u všech jedinců určitého národa, tvoří duši tohoto národa.
Tyto vlastnosti mají původ v dávných dobách a jsou velmi stálé. Shromáždí-li se však náhodně jistý počet lidí, pozorujeme, že z jejich pouhého sblížení mohou se zrodit ještě nové duševní vlastnosti, které se navršují na vlastnosti rasové a často se od nich hluboce liší.
Jejich souhrn tvoří mocnou, ale krátce trvající kolektivní duši.

Hlavní charakteristiky psychologie davu podle Le Bona:

Ztráta individuality:
Jakmile se člověk stane součástí davu, ztrácí svou jedinečnou osobnost, racionální uvažování a nezávislé myšlení.

Kolektivní duše:
V davu vzniká jakási „kolektivní duše“, která způsobuje, že lidé cítí, myslí a jednají zcela odlišně, než by jednali jako jednotlivci.

Anonymita a ztráta odpovědnosti:
Anonymita v davu dává lidem pocit neporazitelnosti a zbavuje je osobní odpovědnosti a společenských zábran. 

Vláda podvědomí:
V davu ustupují vědomé a racionální složky osobnosti do pozadí a nadvládu přebírají primitivní, nevědomé instinkty.

Duševní nákaza:
Emoce a činy se v davu šíří neuvěřitelně rychle jako epidemie (nákaza), což vede k tomu, že jednotlivec snadno obětuje svůj osobní zájem zájmu celku.

Vysoká sugesce:
Dav je extrémně přístupný sugesci; lidé v něm slepě přijímají myšlenky, které jim někdo vnutí, podobně jako člověk v hypnóze.

Primitivní myšlení:
Dav neuvažuje logicky, ale v obrazech a asociacích, přičemž nedokáže rozlišit mezi realitou a fikcí. Velice rychle ztrácí nadhled.

Extremismus emocí:
Emoce davu jsou vždy velmi jednoduché a přehnané – dav nezná pochybnosti ani nejistotu, věci vidí buď černobíle, nebo vůbec. 

Nesnášenlivost a diktátorský sklon:
Dav vyžaduje absolutní souhlas, je hluboce autoritářský, netolerantní k jiným názorům a respektuje pouze sílu.

Role vůdce:
Dav nemůže existovat bez vůdce; lidé v něm mají vrozenou potřebu někoho poslouchat a podřídit se silné vůli. 

Moc prestiže:
Nejsilnější zbraní vůdce je jeho prestiž, což je magnetická síla, která paralyzuje kritické myšlení davu a vynucuje si respekt. 

Víra jako základ:
Myšlenky se v davu uchytí pouze tehdy, pokud přijmou náboženskou formu – tedy pokud jim dav slepě věří a uctívá je. 

Nezávislost na vzdělání:
V davu se stírají rozdíly mezi vzdělancem a hlupákem; oba v něm uvažují na stejně nízké, primitivní úrovni. 

Iluze je nad realitou:
Dav netouží po pravdě, ale po iluzích, a raději bude následovat toho, kdo mu dává líbivé lži, než toho, kdo mu říká nepříjemnou pravdu. 

Politické davy:
I v moderních parlamentech a u volebních uren se lidé často chovají jako dav, vedení spíše emocemi, hesly a prestiží kandidátů než programem. 

Le Bon / Psychologie davu /
Kniha byla poprvé publikována v roce 1895. Do češtiny byla přeložena o několik let později.

Gustave Le Bon (7. května 1841 – 13. prosince 1931)
Francouzský lékař, sociolog, psycholog a antropolog. Vystudoval medicínu, ale brzy medicínu opustil a věnoval se vědě, cestování a psaní.
Procestoval velkou část Evropy, Asie a severní Afriky, což ho vedlo k dílům o rasách, kulturách a civilizacích
Konzervativní myslitel, ostrý kritik demokracie, socialismu a masové společnosti.
Jeho myšlenky ovlivnily politiku 20. století (Mussolini, Hitler, de Gaulle) i psychology (např. Freuda).
Ve svých knihách se zaměřoval především na poruchy chování a psychologii davu.
Jeho nejznámější dílo: Psychologie davu (1895) je dodnes základní text sociální psychologie.
Le Bon byl přesvědčený, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže.
Zemřel v Paříži ve věku 90 let.

Z knihy… OBDOBÍ DAVŮ

Na první pohled by se mohlo zdát, že veliké převraty, které předcházejí změnám civilizací, jsou určovány důležitými politickými změnami, vpády národů nebo svržením dynastií. Ale pečlivé studium těchto událostí velmi často zjišťuje, že za jejich zdánlivými příčinami tkví, jako vlastní příčina, nějaká hluboká proměna v myšlení národů.

Opravdové historické převraty nejsou ty, které nás překvapují svou velikostí a prudkostí.
Změny, které jsou jedině důležité, takové, z nichž vyplývá obnova civilizací, odehrávají se v názorech, představách a vírách. Významné události jsou viditelnými výsledky neviditelných změn lidského cítění. Projevují-li se tak zřídka, je to z toho důvodu, že nejstálejším prvkem rasy je dědičný základ jejích citů.
Přítomná doba je právě jedním z těch kritických okamžiků, kdy se lidské myšlení počalo přetvářet.

Podkladem tohoto přerodu jsou dva hlavní faktory.
Prvním je rozvrat náboženských, politických a sociálních názorů, z nichž pramení všechny prvky naší civilizace.
Druhým je vznik úplně nových existenčních a myšlenkových podmínek, vyvolaných moderními objevy přírodních věd a průmyslu.

Přesto, že názory minulosti jsou již otřeseny, mají dosud veliký vliv. Ideje, které je mají nahradit, se teprve tvoří, a proto současná doba představuje období přechodu a anarchie.

Je nesnadné již nyní říci, co jednou vzejde z takovéhoto nezbytně poněkud chaotického období. Jaké budou základní ideje, na kterých budou založeny společnosti, které přijdou po nás? To ještě nevíme. Ale můžeme již nyní předvídat, že budou muset ve své organizaci určitě počítat s novou mocí, nejnovější vládkyní moderní doby – s mocí davů. Na troskách tolika idejí, které byly kdysi považovány za správné a které jsou dnes mrtvy, tolika mocností, které byly postupně zlomené revolucemi, jedině tato moc se pozvedla a zdá se, že pohltí již brzy všechny ostatní. Zatím co se naše staré názory viklají a mizí, a staré opory společnosti se postupně rozpadávají, moc mas je jedinou silou, kterou nic neohrožuje a jejíž význam neustále vzrůstá. Věk, do něhož vstupujeme, bude opravdu věkem davů.

Ještě neuplynulo ani století od té doby, kdy tradiční politika států a soupeřství panovníků byly hlavními faktory historického dění. Mínění davů nemělo zpravidla žádného významu. Tradice politické, osobní snahy vládců a jejich soupeřství znamenají dnes málo. Hlas davů nabyl převahy. Ten diktuje králům, jak se mají chovat. Duše davů a nikoliv již rozhodnutí panovníků určují osudy národů.

Vstup lidových tříd do politického života, jejich postupná přeměna ve třídy vládnoucí je jedním z nejnápadnějších znaků naší přechodné doby. Známkou tohoto vstupu nebylo vlastně všeobecné hlasovací právo, jehož řízení bylo z počátku tak snadné a které mělo po dlouhou dobu tak malý vliv. Zrození moci davů počalo šířením jistých idejí, které se v duších zvolna ujímaly a pokračovalo sdružováním jedinců k uskutečnění názorů, do té doby teoretických. Sdružování umožnilo davům, aby si utvořily, i když ne správné, tedy alespoň velmi určité mínění o svých zájmech a aby si uvědomily svou sílu.

Zakládají syndikáty, před kterými kapituluje každá moc, burzy práce, které navzdory všem hospodářským zákonům se snaží upravovat samy poměr práce a mzdy. Posílají do národních shromáždění své zástupce zbavené veškeré iniciativy a nezávislosti, kteří jsou většinou pouhými mluvčími výborů, které je zvolily.
Dnes nabývají požadavky davů čím dále tím určitější povahy a snaží se vyvrátit přímo z kořene nynější společnost, aby ji přivedly zpět k onomu původnímu komunismu, který byl normálním stavem všech lidských skupin před příchodem civilizace. Omezení pracovní doby, vyvlastnění dolů, železnic, továren a půdy, rovnoměrné rozdělení výrobků, vyřazení tříd vyšších ve prospěch tříd lidových atd. Takové jsou tyto požadavky.

Davy mají malou schopnost uvažovat, ale naopak jsou velmi dobře uzpůsobeny k činům. Současnou organizací stoupla nesmírně jejich síla. Dogmata, která nyní vznikají, dosáhnou záhy moci dogmat starých, tj. tyranské a suverénní moci, která vylučuje jakoukoliv diskusi. Božské právo králů bude nahrazeno božským právem davů.

Oblíbení spisovatelé naší buržoazie, kteří jsou s to nejlépe tlumočit její poněkud omezené ideje, její úzký rozhled, její poněkud sumární skepticismus a někdy téměř výstřední egoismus, jsou poblázněni touto novou mocí, kterou vidí růst. Volají zoufale na pomoc mravní sílu církve do boje proti zmatení duchů, té církve, kterou dříve tolik pohrdali. Mluví o úpadku vědy a připomínají nám nauky zjevených pravd. Ale tito nově na víru obrácení zapomínají, že dotkla-li se jich skutečně milost, nemá tutéž moc nad dušemi, které se málo starají o zájmy nadpozemského rázu. Dav dnes již nechce bohy, které včera jeho bývalí učitelé odmítli a pomáhali bořit. Řeky netečou zpět ke svým pramenům.

Věda naprosto neudělala úpadek a nenese za nic odpovědnost v dnešní anarchii duší, ani v nové moci, která vyrostla z lůna této anarchie. Slíbila nám pravdu nebo alespoň znalost vztahů, které naše inteligence může obsáhnout; nikdy však nám neslíbila ani mír, ani štěstí. Jsouc suverénně lhostejná k našim citům, neslyší naše nářky a nic již nemůže vzkřísit iluze, které zahnala.

Obecné příznaky rychlého vzrůstání moci davů vidíme u všech národů. Ať nám přináší cokoliv, musíme se jí podrobit. Obviňování této moci je jenom prázdným mluvením. Možná že převzetí moci davy je jedním z posledních údobí západních civilizací, že znamená návrat k obdobím zmatené anarchie, jež předcházejí vytvoření nové společnosti. Ale jak tomu zabránit?

Až dosud byly nejsamozřejmější úlohou davů velké rozvraty zastaralých civilizací. Historie učí, že v okamžiku, kdy pozbyly své moci mravní síly, které tvořily páteř určité společnosti, byl konečný rozklad proveden brutálními a neuvědomělými davy, které byly právem pokládány za barbarské. Civilizace byly až dodnes vytvářeny a vedeny malou aristokracií vzdělanců, nikdy však davy.

Davy mají pouze ničivou moc. Jejich vláda představuje vždy období zmatků. Civilizace předpokládá jistá pevná pravidla, kázeň, přechod od pudového k rozumovému, předvídání budoucnosti, vysoký stupeň kultury, což jsou podmínky, které davy, ponechané sobě samým, nedovedou nikdy splnit. Svou výlučně ničivou mocí podobají se mikrobům, které rozkládají vyčerpaná nebo mrtvá těla. Je-li stavba některé civilizace prohnilá, přivodí davy její zřícení. V tomto okamžiku začíná jejich úloha. Slepá síla množství stává se na okamžik jedinou filozofií dějin.

Bude tomu tak i s naší civilizací? Můžeme se toho obávat, avšak dosud to nevíme.

Musíme se s rezignací podrobit vládě davů, poněvadž neprozíravé ruce prolomily postupně všechny hráze, které by je byly mohly zadržet.
Tyto davy, o kterých se počíná tolik mluvit, známe velmi málo. Odbomí psychologové, žijíce daleko od nich, je vždy opomíjeli a nezabývali se jimi jinak, než z hlediska zločinů, jichž se mohou dopustit. Beze vší pochybnosti existují také davy zločinné, ale jsou i davy ctnostné, hrdinské a mnoho jiných. Zločiny davů tvoří jenom zvláštní případ jejich psychologie a jako nepoznáme povahu jedince pouze podle jeho neřestí, tak nemůžeme poznat davy, podrobíme-li studiu jen jejich zločiny.

Máme-li říci pravdu, vládci světa, zakladatelé náboženství nebo říší, apoštolové všech věr, vynikající státníci a v menším okruhu prostí vůdci malých lidských skupin byli vždy neuvědomělými psychology a znali instinktivně a často velmi bezpečně duši davů. Znajíce je dobře, stali se snadno jejich pány.
Napoleon úžasně vystihl psychologii davů francouzských, nebyl však někdy s to pochopit psychologii těch, které patřily k jiným rasám. (Jeho nejlepší rádci jí také nerozuměli lépe. Talleyrand mu psal, že “Španělsko přijme jeho vojáky jako osvoboditele” a zatím byli přijati jako dravé šelmy. Psycholog, který by znal dědičné rasové pudy, byl by to mohl snadno předvídat.) Tato neznalost způsobila. že se pustil do válek, zvláště ve Španělsku a Rusku, které připravily jeho pád.

Znalost psychologie davů je pomůckou pro státníka, který je sice nechce ovládat – což se stalo dnes velmi nesnadným – ale nemíní se alespoň od nich dát příliš ovlivnit.

Psychologie davů ukazuje, do jaké míry mají zákony a instituce malý vliv na jejich impulsívní povahu, a jak jsou neschopny jiných mínění kromě těch, která jim byla vnuknuta. Nelze je vést pravidly, vybudovanými na čistě teoretické spravedlnosti. Zlákat je mohou jen dojmy, které byly vyvolány v jejich duši.

Chce-li např. zákonodárce stanovit novou daň, má snad volit tu, která by byla teoreticky nejspravedlivější? V žádném případě. Ta nejméně spravedlivá daň může být prakticky pro davy nejlepší, je-li nejméně nápadná a na pohled nejméně těžká.
Proto sebetíživější daň nepřímá bude davem přijata vždy, poněvadž se odvádí denně ve zlomcích haléře z předmětů spotřeby, nepřekáží nikomu v jeho zvycích a působí na něj malým dojmem. Nahraďte ji daní, úměrnou mzdě nebo jiným příjmům, která by se odváděla najednou, a vzbudí jednohlasný protest, i kdyby byla třeba desetkrát lehčí. Místo denně splácených neviditelných haléřů přišla by celková částka, která je skutečně poměrně vysoká a tím vyvolá veliký dojem. Ušla by pozornosti jen tehdy, kdyby si ji někdo ukládal stranou po haléřích; tento ekonomický postup předpokládá však jistou dávku prozíravosti, které jsou davy neschopny.

Uvedený příklad osvětluje naráz davovou mentalitu. Ta také neunikla psychologu, jakým byl Napoleon; ale zákonodárci, neznalí duše davů, nemohou ji pochopit. Dosud nebyli zkušeností dostatečně poučeni, že lidi nelze nikdy vést předpisy čistého rozumu.

Psychologii davů bylo by možno znázornit ještě dalšími příkazy. Její znalost objasňuje množství historických a ekonomických jevů, které by byly bez ní úplně nepochopitelné.

I kdybychom neměli jiný zájem, než ten, který vyplývá z čisté zvídavosti, zasloužilo by si studium psychologie davů, abychom se o ně pokusili. Je stejně zajímavé rozluštit pohnutky lidských činů, jako probádat nerost nebo květinu.

Toto studium psychologie davů bude pouze krátkou syntézou, prostým souhrnem našeho bádání. Proto je možno od něho žádat jenom několik podnětných hledisek. Jiní badatelé prohloubí brázdu více; my se dnes pohybujeme ve zcela nedotčených oblastech.

The post Psychologie davu Le Bona. Zmanipulované davy hrají stále velkou úlohu ve společnosti first appeared on Čítárny.

Přepisování historie a pamětních desek. Na debatě u kulatého stolu na téma důležitost výuky o holocaustu na středních a základních školách se mi v hlavě vybavily vzpomínky na můj zážitek se zvláštní, ale existující formou popírání šoa. Ta se nejlépe popíše jako MLČENÍ. Přepisování historie jak ji neznáte.

V létě 2004 vrcholily zuřivé útoky rakouských politiků proti válečnému veteránovi Horalovi, který v Českém Krumlově na nádvoří jím vlastněného hotelu postavil bystu prezidenta Edvarda Beneše.
Více než samotné vyobrazení státníka jim vadil nápis, (jedna deska byla v češtině a jedna s překladem do němčiny), citace slov, která adresoval Beneš především vězňům koncentračních táborů:

”Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali.
A budou tomu sami věřit, až tyto nové lži budou přednášet.
A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku,”

Nakonec došlo dokonce k tomu, že někdo urval a odnesl desku s německým překladem.(viz. poznámka redakce)

President Dr. Edvard Beneš v r. 1947… (o přepisování historie)
Vážení spoluobčané!
V nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939. Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli poprávu na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti.

Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.
Může se stát, že se najdou „čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu.
Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.
Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a jeho spoluzakladatele M.R.Štefánika.
Vedlo by to k zániku obou našich národů.
Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době.

Váš dr. Edvard Beneš, Praha, květen 1947

V té době jsem byl na českobudějovické radnici ve funkci náměstka primátora. Události mne vyprovokovaly k čemusi, co jsem si již dlouho chystal.

Popíši dva proudy, z nichž se slilo to, co se stalo.

1/ V památníků v koncentráku v Mauthausenu (kde byl mimochodem vězněn můj strýc) je mnoho zajímavých dokumentů.
Například fotokopie dopisu selky ze statku ležícího naproti dodnes zlověstně působícího lomu, která protestuje proti dění v okolí lágru.
Protestuje? Ano, proti “špatně zastřeleným”, kteří potom dlouho dodělávají v příkopě a lidé se na to musí dívat. Paní říká, že se takové věci mají dělat v lágru, a ne u jejího statku.

Je tam ale také fotka lineckého mostu, který se stavěl ku větší slávě největšího z Rakušanů, narozeného nedaleko odtud a který údajně sám mostu při návštěvě svého milovaného Linze přiřkl jméno Nibelungenbrücke.

Popisek se vztahuje k jednomu z nejstrašnějších symbolů nacistické hrůzovlády, ke kamenolomu v koncentračním táboře, kde SS vlastněná firma těžila kámen, a kde denně umírali děsivým způsobem desítky lidí.
Říká se v něm, že stavba mostu v Linzi byla zásobována právě granitem z lomu.

2/ Ten druhý proud je jenom stručný a krátký. Kdysi jsem při procházce po Linci zdálky uviděl na zábradlí předmostí připevněnou pamětní desku. S ulehčením jsem si řekl, že je přece jenom vzpomenuto těch, jejichž krev je v základech mostu. Vztek, který následoval po přečtení, mne nikdy docela nepřešel. Na desce je totiž nápis

»Mit dem Überschreiten dieser Brücke endeten im Jahre 1945 die Schrecken der Vertreibung für zehntausende Sudetendeutsche«
Přechodem tohoto mostu skončily v roce 1945 hrůzy vyhnání pro desetitisíce sudetských Němců.

V červenci toho roku vzpomenutého v úvodu jsem si vyhodnotil, že okurková sezóna by mohla pomoci publicitě a vytáhl jsem do boje. Téma jsem nabídl regionálnímu reportérovi ČT, vyrazil jsem s vlastní digitální kamerou do Mauthausenu a Lince.
Výsledkem byla večerní zpráva, která říkala, že českobudějovický náměstek primátora Kubín vzkazuje hejtmanu Pühringerovi, že než začne příště mluvit o Benešově bystě v Krumlově, měl by se zasadit o to, aby na mostě postaveném z kamene vytěženém vězni, byla alespoň nějaká připomínka jejich utrpení.

Trefa do černého! Rakouští politici vylítli jako čertíci z krabičky. Jak se říká – napříč politickým spektrem, ale nejvíce se vztekali poslanci z Haiderovy FPÖ. Dostával jsem vzkazy o tom, že má slova jsou ungeheuerlich a že se jim nemá provinční politik co plést do jejich dějin.

Z jejich dopisu jsem se dozvěděl, že oni se se svou minulostí vyrovnali a my naopak ne atd. Linecký sociálně demokratický starosta Dobusch všemu nasadil korunu, když prohlásil, že to s tím granitem není jisté a že si nechají prověřit, zda některé kameny nepocházejí z Mauthausenu.
Panu starostovi jsem tedy opatřil oficiální vyjádření z jednoho historického institute ve Vídni, kde mu pan Lechner vzkázal, že z lomu v Mauthausenu pocházejí VŠECHNY kameny použité na mostě. Jaksi pod čarou zůstává několik mailů z rakouských adres sdělujících mi, že jsem Arschloch a že prý Heil Hitler, du Jude!

Proč to všechno vyprávím? Závěr přece znáte sami, že?
Přesně tak, nic se nezměnilo. Hejtman prohlásil, že on žádný dopis nedostal a město Linec si najednou vzpomnělo, že most není v jejich kompetenci.
Vše vyvrcholilo výrokem, že kámen v lomu lámali dobrovolníci. (!!!)

Jestli se letos půjdu podívat na Vánoční Christkindlmarkt do Linze a zajdu na most, najdu tam zase jenom tu tabuli o ubohých sudeťácích.
A víte proč?

1/ Protože v Rakousku nacismus nikdy nevyšuměl, protože v Rakousku mohli mít po válce ve vládě člena Einsatzgruppen a prezidentem důstojníka Wehrmachtu.
2/ Protože poměrově k počtu obyvatel bylo vrahů v koncentrácích Rakušanů dvakrát více než Němců. Protože právě v tomto kraji se odehrál strašný Mühlviertler Hasenjagd (hon na zajíce) při němž v únoru 1945 obyvatelé svorně s SS honili a pobíjeli z Mauthausenu uprchlé ruské válečné zajatce.
3/ A protože nikdy nebyli obětí, do kteréžto role je pasovala vypočítavost politických zájmů Rusů, ale pachateli.

Jestli někdy pojedete do Rakouska, udělejte si takový malý výlet, začněte v muzeu v Mauthausenu, potom jeďte do Lince, na most před Dunaj a hoďte dolů na ty kameny třeba nějakou kytku.
Zkuste si představit, že mezi mým příběhem a letošním rokem leží právě tak málo let, jako mezi vítězstvím nacistů ve volbách a začátkem masového vraždění na východě. Že už se to nemůže stát?

Poznámka redakce:
(1) Busta je nyní v zahradě českobudějovické vily společnosti, na kterou přešlo dědictví majitele hotelu Růže pana Horala. Deska s textem je prý někde uložena a nikdy už nebyla vyvěšena.
Pokud se někdo zeptá, kam deska zmizela, občanům se sdělí, že radnice Českého Krumlova desku nemá a že ji má majitel.
Ten pak odpoví, že o instalaci desky ho město nepožádalo. Důležité je, aby deska zmizela a Sudeťáci se nezlobili.

Autor: Tomáš Kubín / Zdroj článku: www.shekel.cz

The post Přepisovaní historie. Benešovy dekrety, zničené pomníky, koncentrák Mauthausen first appeared on Čítárny.