Jiří Beneš. V německém zajetí o zrůdnostech Němců za druhé světové války

Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneš, napsal knihu “V německém zajetí” jako jedno z nejsilnějších českých svědectví o holokaustu a zrůdnostech nacistických německých táborech Osvětim, Buchenwald, Dachau a Dora–Mittelbau.

V knize Jiří Beneš s mrazivou dokumentární přesností popisuje brutalitu německého gestapa, nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů.
Svědectví o těchto zrůdnostech začal psát hned po osvobození Československa Rudou armádou.
Informace z knihy byly údajně použity jako důkazní materiál při norimberských procesech po Druhé světové válce.

Každý čtenář si během čtení bude klást jedinou otázku:
Jak je možné, že vysoce kulturní německý národ se mohl propadnout do tak primitivní nelidskosti?

Jiří Beneš (1898-1966) právník, úředník pražského magistrátu a dalších úřadů a poté novinář a publicista. Od roku 1925 byl redaktorem Lidových novin a od roku 1929 vydával v národně socialistickém nakladatelství Melantrich České slovo, Telegraf a později i A Zet. V letech 1934-1936 byl jejich zpravodajem v Moskvě.
Jiří Beneš byl synovcem prezidenta Edvarda Beneše – synem jeho nejstaršího bratra Václava. Ve své novinářské práci s prezidentem spolupracoval a především během svého pobytu v Moskvě mu zajišťoval nezávislé hospodářské a politické informace. Právě pro svůj příbuzenský vztah k prezidentovi byl také v době okupace perzekvován.

Po prvé byl Jiří Beneš zatčen gestapem v roce 1940, pod záminkou finančních transakcí s akciemi nakladatelství Melantrich. Byl internován na Pankráci a při výsleších v Petschkově paláci byl dotazován především na činnost prezidenta a představitelů národně socialistické strany. Po řadě výslechů byl propuštěn.
Podruhé byl Beneš zatčen v lednu 1943 a do května 1945 byl vězněn především v německých koncentračních táborech Osvětim (Auschwitz), Buchenwald a Dora. V té době byl mj. svědkem výroby „tajných zbraní“ – raket V-1 a V-2 v podzemních továrnách. Rakety, které měly zvrátit průběh války v Hitlerovo vítězství.

Za Protektorátu němečtí okupanti soustavně pronásledovali všechny spolupracovníky prezidenta Beneše, přátele i příbuzné. Z prezidentovy rodiny jich bylo dvanáct vězněno v německých koncentračních táborech, kde čtyři z nich zahynuli.

Jiří Beneš / V německém zajetí / první vydání Melantrich, Praha 1945. Další vydání v letech 1946 a 1947.
Za socialismu byly knihy likvidovány. Poslední dotisk vyšel v roce 2010 zásluhou Společnosti Edvarda Beneše.

Výpisky z knihy: Jiří Beneš / V německém zajetí

Němci mě zavřeli dvakrát. Poprvé na podzim roku 1940, po druhé na počátku roku 1943. Mé první uvěznění formálně vysvětlili jakýmisi transakcemi akcií tiskařské a vydavatelské společnosti Melantrich a také několik výslechů se týkalo jen této věci.
Byl jsem však vyslýchán několika komisariátu gestapa celkem šestnáctkrát a brzy jsem byl nucen si doznat, že nejde jen o akcie, že to bude tužší, než jsem podle počátečních otázek doufal. Šlo jim zejména o vzájemné vztahy politických a hospodářských osobností.
O mnohých věcech, které je tolik zajímaly, jsem opravdu nevěděl nic nebo jen velmi málo, jiné jsem přiznat nechtěl. Po celou dobu výslechů jsem žil ve strachu, že něco prozradím a že buď gestapu nějak prospěji, nebo dokonce umožním nějaké zatýkání a že pak ponesu následky takové slabosti až do smrti. Dopadlo to však dobře. Nikdo nebyl zatčen a z mých odpovědí gestapo jistě nezmoudřelo. Můj strach z následků případné zbabělosti byl prostě větší.

Nyní se o tom mluví snadno. Ale desetitisíce našich lidí, které gestapo vyslýchalo, může potvrdit, že takový výslech, který i s postranními psychologickými přípravami trval od šesti hodin ráno také do jedenácti večer a jehož vedle vyslýchaného se zúčastnilo pět až šest úředníků s velmi rozsáhlou policejní praxí…
xxx

Některé věci o zrůdnosti v německých lágrech jsou příliš neuvěřitelné a pouhé mé svědectví by nemohlo stačit.
Nelze předpokládat, že normální člověk by mohl uvěřit, jakou smrtí umíraly české ženy v Birkenau u Auschwitzu.
Nelze se domnívat, že pouhé svědectví jednotlivce může být dostatečným důkazem, že v Ellrichu u Nordhausenu dovedli Němci trápit členy kulturních národů tak, že umírající dobíjel umírajícího pro padesát gramů plesnivého chleba, nebo že šílený hladem jedl maso, odřezané z kostí svých mrtvých kamarádů.
V takových a ještě hroznějších případech uvedu jména a adresy těch, kdo viděli, prožili a přežili, aby i jejich svědectví mohlo být podáno a zajištěno.
xxx

„Slova koncentrační tábor budí představu skutečného tábora. Tábor je svatá hora v Palestině, jejím jménem označovali husité své ležení a svůj hrad a slovo tábor je spojeno vždy v našich myslích s určitým pořádkem, s jistou spořádaností. Němci užívají slova Lager. Lager v německém jazyku není jen tábor. Je to také skladiště. A v německých koncentračních táborech bylo vše, jenom spořádanosti tam nebylo. Byl daleko více skutečným skladištěm umírajících a k zemření určených.“
xxx

Oswieczym (Osvěčim) je malé, klidné polské městečko asi uprostřed mezi Katovicemi a Krakovem. Není na něm nic zvláštního. Je jako tisíce jiných. Přišli však Němci, zřídili u Osvěčimi koncentrační tábor a od toho dne německý název Oswieczym-Auschwitz- se stal pojmem, jímž možno vyjádřit nelidskou krutost a nadlidské utrpení. Osvěčim je malé polské město. Ale místo, kde zahynulo několikrát více lidí, než kolik má Varšava obyvatel, místo, v němž po pět let vládla hrůza a kde smrt byla vykoupením, toto místo se jmenuje a navždy bude jmenovati Auschwitz.

Několik kilometrů severozápadně od Auschwitzu je malá osada s poetickým názvem Rajsko. Rajsko bylo pár polských chalup, nikdo o nich nic neví a není ani, proč by o nich vědět měl. Rajsko se německy jmenuje Birkenau. Bude-li někdy třeba označit něco horšího, než čeho je schopno kterékoli dravé zvíře, něco hnusnějšího, než může učiniti nejhnusnější mravní zrůda, bude-li nutno myslet někdy na hrůzu, jejž divokost nelze dosud známým lidským slovem vyjádřit, bude-li kdy v budoucnu třeba říci, kdy a kde v dějinách člověka umírali lidé smrtí nejnelidštější, bude stačit slovo Birkenau. Rajsko bylo polská idyla. Birkenau bylo peklo. Jak možno psát o pekle nejstrašnějším a používat o něm slova Rajsko?…

Po prohlídce přišel k nám pan stellvertreter (pan »zastempca« se říkalo po Polácích) a dal nám ono poučení, o němž jsem se zmínil. Mluvil dlouho, ale zcela jasně: »Teď jste häftlinci v koncentračním táboře, víte, co to znamená ?«

Nevěděli jsme. »To znamená, že nemáte nejmenšího osobního práva. Nemáte práva na jídlo. Nedostali jste ho dosud a nedostanete ani zítra. Kdy dostanete jíst, to nevím. Nedostanete-li jíst vůbec, také se nic nestane, protože na jídlo nároku nemáte. Můžete si jít stěžovat komu chcete, ale neradím vám to. Umřete dřív, než řeknete, že máte hlad!«

»Nemáte práva na postel,« pokračoval, když jsme udiveně vyslechli první věty, »nemáte práva na spaní, nemáte práva na šaty, nemáte práva na nic, vůbec na nic a nejméně práva máte na život. Činem, za který jste přišli do lágru, ztratili jste všechno. Teď nejste nic, jen numero bez práva bez nároků! Co se vám poskytne, poskytne se vám jen z dobré vůle.«!

»Zato na druhé straně«, mluvil dále po krátké pomlčce, »máte dvě jasné povinnosti. Vykonat přesně, rychle a poslušně každou práci, která se vám svěří. Jen neříkejte, že na tu či onu práci nestačíte, nebo že jí nerozumíte, či dokonce že je pro vás příliš těžká. To je odepření pracovní povinnosti a vedle v Birkenau hoří pro vás pece krematoria ve dne v noci. A nemyslete si, že budete stonat. To je zde v táboře krátký proces. Buď jste schopni práce a budete dělat nebo nejste schopni práce a jdete do gázu. Kdo je nemocen, ať to přemáhá a snaží se vyléčit se sám při práci. Kdo to nedokáže, ať se rozloučí se světem. Upozorňují vás velmi vážně, že se neustále zjišťují musulmani, to jest lidé k práci nezpůsobilí. Musulman jde do gázu bez milosti, a není-li kdy, dostane jen dřevěnou narkózu (klackem do hlavy) a hodí ho na hranici. Tady je lágr a žádný starobinec«.

»Někdo z vás,« vedl dále své výklady, »někdo z vás by si mohl myslit, že uteče. To je blázen. To je varianta, která vás všechny přivede do neštěstí. Uteče-li někdo z bloku nebo komanda, jsou potrestáni všichni, kdo na bloku bydlí nebo s komandem pracují. Utečenec sám je přiveden zpátky a pověšen na apelplace. Kdyby se mu podařilo utéci, bude přivedena jeho rodina a pověšena místo něho!«

Ano,« pokračoval, »to není prázdná hrozba. Právě včera v pátek, kdy vy jste přišli, byla na apelplace pověšena šedesátiletá máma blázna, který si myslil, že z tábora se dá utéci. On sám nemohl být pověšen, protože ho roztrhali a napůl sežrali psi.«

„A proboha, jen si nemyslete na nějakou vzpouru. Před třemi měsíci se tu vzbouřilo šedesát holandských židů. Udělali kouli ze svých těl a vrhli se na dráty. Kdo nebyl zabit elektrickým proudem, byl rozstřílen na kaši z kulometů. Jejich celý blok šel do štráfkomanda v Jewiszowcích a dnes už nežije ani jeden!«
xxx

„Klacek, jímž zastempca bil, byl asi metr dlouhý a více než tři centimetry tlustý. Zastempca bil oběma rukama a veškerou silou svého vysokého těla. Po první ráně starý žid zařval jako raněné zvíře. Po třetí ráně vyl bolestí již nepřetržitě. Vyl, skučel, chvílemi jen sípal a zase řval a řval. Zastempca bil dále pravidelně a systematicky ránu vedle rány. Žid prokousal si bolestí rty, hryzal se do nadloktí, házel sebou se silou, kterou by v jeho stařečkém tělo nikdo nehledal.“

Poznámka:
slovo „zastempca“ označuje zástupce (německy Stellvertreter).Jedná se o táborový slang nebo fonetický přepis, kterým vězni nazývali zástupce kapo, pomocného dozorčího nebo zástupce staršího světnice/bloku (Stubenälteste nebo podobnou funkci). Tyto „zastempcové“ byli sami vězni (často kriminálníci nebo ti, kteří se přizpůsobili systému), kteří dostali privilegia výhodnější strava, lepší oblečení), ale na oplátku museli udržovat disciplínu – a často to dělali velmi brutálně, jak popisuje tento úryvek.
xxx

„V náročných a nelidských podmínkách zde hynuli vězňové ve stovkách denně. V době od 1. ledna 1944 do 2. dubna 1945 bylo při výrobě „V-2“ zahubeno a přišlo o život více než 22 000 převážně zahraničních vězňů… Přesto pohled na každou novou raketu nám připomínal, na čem a pro koho my pracujeme, ale zároveň nás nutil přemýšlet stále a znovu, jak bychom mohli ten ďábelský vynález poškodit či zničit…“
xxx

„Bylo tam pět krematorií, ale ta nestačila. Proto byly vykopány velké jámy a do nich složena vrstva dříví a vrstva mrtvých atd. Každá jáma byla na tisíc lidí. Když byla plná, byly dříví a mrtvoly polity naftou a zapáleny. Někdy přijelo několik transportů najednou, plynová komora nestačila a pak byli lidé upalováni jen s „dřevěnou narkózou“. Hnali je biči k jamám, bili je palicemi do hlav a házeli do ohně.“
xxx

„Válka se skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější.

Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se stát, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou vidět jen trest a budou hledět zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945.

Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národa. Je proto třeba vydat svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví.

Přežil jsem zabíjení Čechů po Heydrichově smrti. Byl jsem dvakrát uvězněn německou tajnou státní policií v Praze a podroben mnohým výslechům v Petschkově paláci.
Byl jsem v koncentračním táboře v Auschwitzu a v koncentračním táboře Dora v Nordhausenu. Byl jsem jako otrok zaměstnán při výrobě tajných německých zbraní V1 a V2. Viděl jsem koncentrační tábory v Buchenwaldu a v Ravensbrücku. Vydržel jsem hrozný transport vězňů z Nordhausenu v Durynském lese do severního Meklenburska, kdy esesmani, utíkající před zhoubou, vzali nás s sebou jako záštitu a v posledním vzepětí zuřivosti dobíjeli všechny, kdo padali hladem a únavou.

Své svědectví o tom všem jsem začal psát hned po zachránění ruskou armádou.