Památník Lidice. Akademická sochařka Marie Uchytilová realizuje svůj životní sen a vytváří sochy dětí zavražděné německými vojáky. Sousoší bylo vytvořeno v letech 1969-1992 a znázorňuje 82 lidických dětí zavražděných v roce 1942 v Chełmnu, 42 dívek a 40 chlapců.

Sochařce pomáhal její manžel J.V. Hampl. Sochy byl odlity do bronzu během let 1994-2000.
Sen autorky paní Marie Uchytilové realizoval památník Lidice do bronzu až po její smrti její manžel, pan J.V. Hampl.
10. června 2000, den 58. výročí lidické tragédie se stal dnem slavnostního odhalení posledních sedmi soch.

Originál sádrové modely dětí jsou vystaveny v kostele Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici. Sádrové modely dětí byly přemístěny do Národního památníku II. světové války v Hrabyni.

Akademická sochařka Marie Uchytilová je také známá svým výtvarným ztvárněním klasické československé koruny.

CO SE STALO V LIDICÍCH
Z rozkazu K.H. Franka němečtí nacisté vyhladili středočeskou obec Lidice jako odvetu na českém lidu za atentát na Heydricha.
Stalo se tak dne 9. června 1942, když zuřila Druhá světová válka.
Z celkového počtu 503 obyvatel obce Lidice
bylo zabito, nebo zahynulo v koncentračních táborech
340 lidí: 190 mužů, 60 žen a 88 dětí.

Z Lidic bylo odvlečeno přes 100 dětí.

Děti byly po odloučení od matek převezeny do Lodže (Litzmannstadtu) v okupovaném Polsku.

1. července 1942 jim nacisté dali papír, obálky a psací potřeby a nařídili jim napsat dopisy příbuzným v Protektorátu. Šlo o promyšlenou nacistickou lež. Chtěli vytvořit zdání, že děti jsou v nějaké péči a naživu. Dopisy pak byly vráceny jako „nedoručitelné“ nebo potlačeny.

2. července 1942 bylo 82 děti převezeno do vyhlazovacího tábora Chełmno a zavražděny v plynových vozech (Magirus).

Malý počet (přibližně 9) byl vybrán jako „rasově vhodný“ k germanizaci — tyto děti byly poslány do speciálních zařízení v Polsku/Německu (např. Puschkau), dostaly nová jména a byly adoptovány německými rodinami. Některé přežily a po válce se vrátily.

Marie Uchytilová. Lidice.

Dokud jsou ještě na světě otevřené dveře.

Nevyčítej mi mé otevřené dveře
Nevyčítej mi, že každému, kdo zaklepe
bude v mém domě otevřeno…….
Neptám se kdo přichází a odkud
Stojím na svém místě
na kterém jsem se rozhodla stát !

Neporoučejte mi
koho smím vpustit a koho nesmím vpustit !
Neuvažuji o věcech zbytečných
je velmi málo času…….

Kdo chce vstoupit – ať vstoupí…….
Je-li jeho úmysl čistý –
není-li jeho úmysl čistý –
je výhradně věcí jeho svědomí
Nechat ho vstoupit
je výhradně věcí mého svědomí…….

Jsem pekař, který peče chleba
neptám se kdo přichází, aby koupil můj chléb..
Možná řekne, že chléb je dobrý
možná řekne, že chléb je špatný
Peču svůj chléb pro toho kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Bude-li jíst můj chléb
daruje-li můj chléb
zahodí-li můj chléb
nic o tom nevím………
Vždy přijde někdo
kdo potřebuje můj chléb…….

Jsem herec a tanečník
hraji a tančím
pro každého kdo je v hledišti…..
Nevím kdo sedí uprostřed
nevím kdo sedí v první řadě

nevím kdo sedí vzadu
nevím kdo je dobrý a kdo zlý
Hraji a tančím pro něj
jak nejlépe umím………

Jsem lékař – přinesli plačící dítě
Neptám se čí je to dítě
Neptám se je-li z naší země
nebo z cizí země
Ptám se co se mu stalo –
pomohu mu jak nejlépe umím…..

Pracuji neustále. – Jsem sochař –
mám mnoho práce…….
Přijde-li kdokoliv – přeruším práci
protože to co mu mám říci
je stejně důležité
jako to co dělám

Všechno co dělám
dělám pro toho, kdo přichází….
Vítám jej přichází-li ze sousedství
Vítám jej přichází-li ze vzdálené země
Mnoho let je můj dům
domem otevřených dveří……

Mír visí na pavoučím vlákně
Musím všem mnoho říci !
Každý rozumí mé řeči –
moje sochy mlčí ve všech řečích světa
Dělám své sochy pro každého kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Dělám své sochy pro každého komu se líbí
a pro každého komu se nelíbí
Dělám své sochy jak nejlépe umím
Všemi jazyky světa mlčí mé sochy
které dělám pro Vaše děti………

Vstupujte lidé do mých otevřených dveří –
dokud jsou na světě otevřené dveře……
Slzy všech lidí jsou bez rozdílu pleti
k nerozeznání stejné………
Dívejte se lidé na sochy mých dětí
životy všech dětí visí na pavoučím vlákně !!

Postůjte lidé a slyšte poselství
dětí zavražděných válkou !
A pospěšte říci ostatním
že všechno visí na pavoučím vlákně !!
Vím to ! Ale neumí dělat nic jiného
než sochy dětí – jak nejlépe umím…….

Píseň deště ….

Žal, hlad a žízeň …. Temno půlnoci
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Šum deště nad střechami tlumí vzlyk
Nižádná naděj, stéblo pomoci
a v nedohlednu pablesk svítání ….
Maminka z Lidic hlavu zoufající tiskne do dlaní

Žal, hlad a žízeň …. Temno bezedné
déšť stopy krve smývá z nádvoří –
tu potemnělou krev, co tekla v poledne ….
Maminka z Lidic s deštěm hovoří :
“Neoslyš matku! Lidská srdce vlčí
na naši prosbu – kde jsou děti – mlčí !”

“Svobodně můžeš bloudit po kraji
po kterém naše drahé děti vláčí,
nešťastné, hladné,zbědované k pláči
Ztracené děti co si nehrají ….
co se teď někde choulí bez útěchy
Najdi nám, najdi smutné jejich střechy ….

Žal, hlad a hrůza … Temno bez konce
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Umlkl chvíli třesk a hluk a křik
Maminka z Lidic šeptá tichounce
slova svých písní chvějícíma rtoma
– co zpívala doma ….

Hajej spinkej drahý synku
přestaň plakat pro maminku
Nechej si zdát o medvídku
o zahrádce plné kvítků ….
Skolébá tě moje píseň –
utajená v písni deště – jsi-li ještě ….

Tisknu v duchu tvojí ručku
Zase budeš u maminky ….
Budeš stavět vodní mlýnky
u nás doma – po potůčku ….
Nebolí tě ouško dítě ?
Je to hrozné – vzali mi tě !

Jak nám bylo dobře v loni ….
Přeblažené šťastné chvilky ….
Nesla jsem tě do postýlky
když jsi usnul pod jabloní ….
Moje písně déšť ti zpívá ….
Pomalu se rozednívá

Maminko má nespím dosud ….
Jaký máme hrozný osud !
Maminko má – mě se stýská.
Šťastná byla naše víska ….
Slyším kvokat naše slípky ….
Voní seno – voní sýpky ….

U nás doma – víš jak voní
čerstvý chleba – plástev medu –
květy v sadě na jabloni ….
Zapomenout nedovedu ….
Maminko má, nespím ještě –
posloucháme píseň deště ….

Žal, hlad a bolest …. Temno na duši
jak na dně hrobu už. Spí Ravensbrück ….
“Kdyby tak věděl muž!” – tu zazní dětský křik
až všechno přehluší ….
Hroníku – poslední lidické dítě –
před zrakem matky zabili tě !

Kolébky není – ani hrobů není –
žal, smrt a hrůza – úděl každodenní
Hasnoucí naděj – v nedohlednu spása
a úzkost strašlivá mi srdce drásá ….
Dítě mé – Hroníku! Boženko! – Tatínku !!
Nikdy už! – Už nikdy – pro naši vzpomínku !!

The post Lidice. Kdo a proč postavil památník zavražděným dětem německými okupanty first appeared on Čítárny.

Přepisování historie a pamětních desek. Na debatě u kulatého stolu na téma důležitost výuky o holocaustu na středních a základních školách se mi v hlavě vybavily vzpomínky na můj zážitek se zvláštní, ale existující formou popírání šoa. Ta se nejlépe popíše jako MLČENÍ. Přepisování historie jak ji neznáte.

V létě 2004 vrcholily zuřivé útoky rakouských politiků proti válečnému veteránovi Horalovi, který v Českém Krumlově na nádvoří jím vlastněného hotelu postavil bystu prezidenta Edvarda Beneše.
Více než samotné vyobrazení státníka jim vadil nápis, (jedna deska byla v češtině a jedna s překladem do němčiny), citace slov, která adresoval Beneš především vězňům koncentračních táborů:

”Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali.
A budou tomu sami věřit, až tyto nové lži budou přednášet.
A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku,”

Nakonec došlo dokonce k tomu, že někdo urval a odnesl desku s německým překladem.(viz. poznámka redakce)

President Dr. Edvard Beneš v r. 1947… (o přepisování historie)
Vážení spoluobčané!
V nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939. Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli poprávu na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti.

Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.
Může se stát, že se najdou „čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu.
Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.
Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a jeho spoluzakladatele M.R.Štefánika.
Vedlo by to k zániku obou našich národů.
Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době.

Váš dr. Edvard Beneš, Praha, květen 1947

V té době jsem byl na českobudějovické radnici ve funkci náměstka primátora. Události mne vyprovokovaly k čemusi, co jsem si již dlouho chystal.

Popíši dva proudy, z nichž se slilo to, co se stalo.

1/ V památníků v koncentráku v Mauthausenu (kde byl mimochodem vězněn můj strýc) je mnoho zajímavých dokumentů.
Například fotokopie dopisu selky ze statku ležícího naproti dodnes zlověstně působícího lomu, která protestuje proti dění v okolí lágru.
Protestuje? Ano, proti “špatně zastřeleným”, kteří potom dlouho dodělávají v příkopě a lidé se na to musí dívat. Paní říká, že se takové věci mají dělat v lágru, a ne u jejího statku.

Je tam ale také fotka lineckého mostu, který se stavěl ku větší slávě největšího z Rakušanů, narozeného nedaleko odtud a který údajně sám mostu při návštěvě svého milovaného Linze přiřkl jméno Nibelungenbrücke.

Popisek se vztahuje k jednomu z nejstrašnějších symbolů nacistické hrůzovlády, ke kamenolomu v koncentračním táboře, kde SS vlastněná firma těžila kámen, a kde denně umírali děsivým způsobem desítky lidí.
Říká se v něm, že stavba mostu v Linzi byla zásobována právě granitem z lomu.

2/ Ten druhý proud je jenom stručný a krátký. Kdysi jsem při procházce po Linci zdálky uviděl na zábradlí předmostí připevněnou pamětní desku. S ulehčením jsem si řekl, že je přece jenom vzpomenuto těch, jejichž krev je v základech mostu. Vztek, který následoval po přečtení, mne nikdy docela nepřešel. Na desce je totiž nápis

»Mit dem Überschreiten dieser Brücke endeten im Jahre 1945 die Schrecken der Vertreibung für zehntausende Sudetendeutsche«
Přechodem tohoto mostu skončily v roce 1945 hrůzy vyhnání pro desetitisíce sudetských Němců.

V červenci toho roku vzpomenutého v úvodu jsem si vyhodnotil, že okurková sezóna by mohla pomoci publicitě a vytáhl jsem do boje. Téma jsem nabídl regionálnímu reportérovi ČT, vyrazil jsem s vlastní digitální kamerou do Mauthausenu a Lince.
Výsledkem byla večerní zpráva, která říkala, že českobudějovický náměstek primátora Kubín vzkazuje hejtmanu Pühringerovi, že než začne příště mluvit o Benešově bystě v Krumlově, měl by se zasadit o to, aby na mostě postaveném z kamene vytěženém vězni, byla alespoň nějaká připomínka jejich utrpení.

Trefa do černého! Rakouští politici vylítli jako čertíci z krabičky. Jak se říká – napříč politickým spektrem, ale nejvíce se vztekali poslanci z Haiderovy FPÖ. Dostával jsem vzkazy o tom, že má slova jsou ungeheuerlich a že se jim nemá provinční politik co plést do jejich dějin.

Z jejich dopisu jsem se dozvěděl, že oni se se svou minulostí vyrovnali a my naopak ne atd. Linecký sociálně demokratický starosta Dobusch všemu nasadil korunu, když prohlásil, že to s tím granitem není jisté a že si nechají prověřit, zda některé kameny nepocházejí z Mauthausenu.
Panu starostovi jsem tedy opatřil oficiální vyjádření z jednoho historického institute ve Vídni, kde mu pan Lechner vzkázal, že z lomu v Mauthausenu pocházejí VŠECHNY kameny použité na mostě. Jaksi pod čarou zůstává několik mailů z rakouských adres sdělujících mi, že jsem Arschloch a že prý Heil Hitler, du Jude!

Proč to všechno vyprávím? Závěr přece znáte sami, že?
Přesně tak, nic se nezměnilo. Hejtman prohlásil, že on žádný dopis nedostal a město Linec si najednou vzpomnělo, že most není v jejich kompetenci.
Vše vyvrcholilo výrokem, že kámen v lomu lámali dobrovolníci. (!!!)

Jestli se letos půjdu podívat na Vánoční Christkindlmarkt do Linze a zajdu na most, najdu tam zase jenom tu tabuli o ubohých sudeťácích.
A víte proč?

1/ Protože v Rakousku nacismus nikdy nevyšuměl, protože v Rakousku mohli mít po válce ve vládě člena Einsatzgruppen a prezidentem důstojníka Wehrmachtu.
2/ Protože poměrově k počtu obyvatel bylo vrahů v koncentrácích Rakušanů dvakrát více než Němců. Protože právě v tomto kraji se odehrál strašný Mühlviertler Hasenjagd (hon na zajíce) při němž v únoru 1945 obyvatelé svorně s SS honili a pobíjeli z Mauthausenu uprchlé ruské válečné zajatce.
3/ A protože nikdy nebyli obětí, do kteréžto role je pasovala vypočítavost politických zájmů Rusů, ale pachateli.

Jestli někdy pojedete do Rakouska, udělejte si takový malý výlet, začněte v muzeu v Mauthausenu, potom jeďte do Lince, na most před Dunaj a hoďte dolů na ty kameny třeba nějakou kytku.
Zkuste si představit, že mezi mým příběhem a letošním rokem leží právě tak málo let, jako mezi vítězstvím nacistů ve volbách a začátkem masového vraždění na východě. Že už se to nemůže stát?

Poznámka redakce:
(1) Busta je nyní v zahradě českobudějovické vily společnosti, na kterou přešlo dědictví majitele hotelu Růže pana Horala. Deska s textem je prý někde uložena a nikdy už nebyla vyvěšena.
Pokud se někdo zeptá, kam deska zmizela, občanům se sdělí, že radnice Českého Krumlova desku nemá a že ji má majitel.
Ten pak odpoví, že o instalaci desky ho město nepožádalo. Důležité je, aby deska zmizela a Sudeťáci se nezlobili.

Autor: Tomáš Kubín / Zdroj článku: www.shekel.cz

The post Přepisovaní historie. Benešovy dekrety, zničené pomníky, koncentrák Mauthausen first appeared on Čítárny.

Díky nesmírné obětavosti vojáků Rudé armády, československé armády a rumunské armády byla tato plánovaná a částečně realizovaná genocida nakonec zastavena.
Odpověď pro všechny, kteří si myslí, že Němci byli na konci války ze Sudet vyhnání a ne odsunuti.

Chtěli nás vyhubit / Král Václav, Fremund Karel / Vydalo Naše vojsko, 1961
Fotografická příloha: 21 fotografií a 32 dokumentů.

Už 31. srpna 1940 požádali K. von Neurath a K. H. Frank o audienci u Hitlera a poslali mu svá memoranda o úplné germanizaci českého národa asimilací a vyhubením.
O připravované genocidě Slovanů pak hovořil Adolf Hitler s rumunským podpředsedou vlády Mihaiom Antonescom v Berlíně 27. 11. 1941:

Führer začal vášnivou diskusí o velkém slovanském problému :

Máte pravdu, slovanský problém je biologický, ne ideologický, jak jste řekl, a boj proti Slovanům musí vést všichni Evropané.
V příští Evropě by měly existovat pouze dvě rasy: latinská a germánská. Tyto dvě rasy musí v Rusku spolupracovat, aby zničily Slovany.
Nelze vystupovat proti Rusku právními nebo politickými formulkami, protože ruský problém je mnohem vážnější, než si mnozí lidé myslí, a musíme najít řešení kolonizace a biologické eliminace Slovanů.

Proto musí všechny evropské národy spolupracovat v boji proti Slovanům a zítra společně proměnit Rusko pro Evropu.
Proč by měli mít Belgičané 224 obyvatel na čtvereční kilometr, když Rusko má tak rozsáhlé prostory?
Proč by měli moji západní Němci žít v těžkých podmínkách, když jim prostory na východě nabízejí budoucnost?

Mou misí, pokud uspěji, je zničit Slovany .

Něměcký nacista Reinhard Heydrich a jeho projev v Černínském paláci 2.10.1941 nenechá nikoho na pochybách, že genocida českého národa byla naplánována s patřičnou německou důsledností.
Heydrich jasně deklaruje záměry Hitlera a strany NSDAP ohledně likvidace českého obyvatelstva. (str. 125 až 137)

Příslušníci strany, pánové!

Z rozkazu vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha.

Těší mne, že již dnes po třech dnech, mám příležitost pozdravit vás, spolupracovníky protektorátního štábu protektorátní vlády, úřednický sektor, především též představitele svrchovanosti strany v tomto bojovém prostoru – samozřejmě kromě svých užších spolupracovníků ve funkci náčelníka bezpečnostní policie a SD – také vás, páni vrchní zemští radové, kteří jste venku nositeli spásy a – jak doufám – bojových úkolů na poli správy.

Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol, jejž považuji za omezený jak časově, tak i v jiném směru, tato vůdcova směrnice zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši; Němci musí vidět, že tato část říše je součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu – má ji hrát, jak mu přísluší – ale že má i tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec.

V politickém směru znamená to, co mi řekl vůdce, uznání linie, kterou zde až dosud udával z politického hlediska státní tajemník Frank. Znamená to současně samozřejmý, lidský, reálný a přátelský předpoklad pro spolupráci mezi kamarádem Frankem a mnou.

Ještě krátce úvodem, pánové! Vy ve mně vidíte všeobecně náčelníka bezpečnostní policie a SD. Vidíte ve mně – v každém případě jsem si zvykl, že tomu tak ve správě je – muže exekutivy, jenž hledí podle možností vyřešit všechno jen exekutivně. Tento názor je chybný a falešný a já bych chtěl, dříve než vám řeknu něco o problémech tohoto prostoru, aby bylo i zde, jako často už jinde, jednoznačně jasno o pojetí, podle něhož se chápu svých úkolů jako náčelník bezpečnostní policie, jako SSmann a spolupracovník říšského vůdce SS, jako nacionální socialista.

SS (SD a bezpečnostní policie jsou součástí SS) jsou úderným oddílem strany ve všech otázkách zajišťování nacionálně socialistické ideje. Být úderným oddílem znamená být vždy před masou, být zvlášť dobře vyzbrojen, být schopný nasazení a rozumět boji. Úderný oddíl však také nedělá nic, co by se dálo bez vůle a bez plánu celého vedení. Předpokladem úkolu zajistit ideu však není a nemůže být jen snaha vidět věci pouze po vnější, výkonné stránce a plnit úkoly a rozkazy je vniknout hlouběji do problémů, vmyslet se do nich a jednat se znalostí věci, nedívat se na ně jen povrchně, ale hluboce se jimi obírat a pochopit je. Tak jednáme jako výkonné orgány, jsouce si vědomi poslání vůdce i říše, onoho poslání, jež vede přes velkoněmeckou říši k říši velkogermánské. Vůdce mi při odchodu řekl: Mějte na paměti, že vždy tam, kde vidím, že je ohrožena jednota říše, vyberu jednoho velitele SS a vyšlu ho z pověření říše, aby zachoval jednotu říše. Můžete si tak z těchto vůdcových slov odvodit celkové poslání SS, a tím i mé zvláštní poslání zde.

Říkám předem: Nemám v úmyslu lpět nyní na svém místě na jednom úkolu proto, že je pěkný a souvisí s ním reprezentace, nýbrž chápu svůj úkol zde jako bojový úkol, který mám splnit v zastoupení jiného, abychom mohl, až jej splním, ohlásit vůdci: “Můj vůdče, splnil jsem jej. Nyní se mohu opět věnovat svému hlavnímu poslání.” Neznám však dosud dobu, jež je mi vymezena; budou-li to týdny či měsíce, to závisí na vyřešení, na problémech tohoto úkolu, to závisí na rozkazu vůdce.

Hovořil jsem o úkolech SS jako celku. Mohl bych je shrnout do hesla: “Nepřítel všech nepřátel a ochránce všeho německého”, a to má platit zejména pro tento prostor. Úkol “nepřítel všech nepřátel” obsahuje hlavní směrnici pro naše policejní a zajišťovací úkoly, nejen v užším, ale i v širším smyslu slova. Nevidím v tom jen úkol zatýkat a předávat k odsouzení a dohlížet, ale chápu to jako systematické zkoumání nepřátelských vlivů, ale i vlastních chyb v jednotlivých oblastech života.

Druhá stránka tohoto úkolu, “ochránce všeho německého”, má své zdůvodnění již ve vnější formulaci skutečnosti, že vůdce ustanovil říšského vůdce SS říšským komisařem pro upevnění němectví. A když jsem nyní převzal tento úkol zde, v protektorátu, jsou oba tyto pilíře koneckonců též základy mé náplně úkolů: odrazit a potlačit vše nepřátelské a zajistit, avšak i plánovat pro budoucnost, všechny věci, které jsou dobré pro němectví a nutné pro budoucnost.
Nechte mne nyní trochu se rozmáchnout, abych právě celkové problémy také tohoto prostoru postavil do všeobecné souvislosti, abychom nebyli jako klapkami na očích omezeni jen protektorátními hranicemi.

Předpokladem pro válku, pro splnění této války, pro obsazení nutných prostorů a pro formování a utváření velkoněmecké a velkogermánské říše bylo vnitropolitické zabezpečení říše. Z toho především vyplývá a zde také začal původní vývoj úkolů SS a policie – kromě toho bylo naším úkolem plánovat podle osobních příkazů a směrnic vůdce v tehdejší cizině výzkumnou a průzkumnou metodou všechno to, co se během vývoje mohlo stát předpokladem pro mnohé politické, ale i vojenské úspěchy a události. K tomu pak přistupovala následkem politického vývoje v evropském prostoru nutnost a úkol zaměřit se na návrat Němců, řídit návrat občanů německé národnosti z prostorů, které jsou dnes na východě obsazeny našimi jednotkami, těch občanů německé národnosti, kterým by se bylo určitě stalo totéž, co se dnes děje občanům německé národnosti na Volze, kdyby vůdce nebyl rozkázal a dosáhl nanejvýš naléhavého převedení tohoto půl milionu občanů německé národnosti. A teď k samotné válce.

Musí nám být jasno, že všechny události posledních let, všechny vojenské a politické otázky, mají úžasnou organickou souvislost. Musíme mít také jasno v tom, že předpoklady této války a její následky vyžadují – při naprosto tvrdém vedení této války až do konce – aby se zachovala a dále vytvářela tato říše a aby byla dovedena k velikosti. Neboť všechny politické mezihry, ať diplomatické, zahraničně politické či jiné povahy, byly jen přípravnou prací velkých, jasných věcí, totiž těch, že nepřátelé říše, vedeni židy a svobodnými zednáři, si koneckonců kladli za cíl, že toto Německo, snažící se o vzestup svým vnitřním ideovým vedením nacionálního socialismu, že toto Německo je nebezpečím pro světové plány židovstva celého světa. Že proto bylo uděláno vše, aby se Německo stalo malým a aby je zničili. To proto, že poznali, že v dějinách Německé říše vždy, když už žid věří, že nás má na zemi, povstal odněkud z německého prostoru, z německých lidí, někdo, jenž dal dohromady Němce neslýchanou ideovou silou a svou osobností, stmelil je v jednotu a potom je vedl k velikosti a překonání nebezpečí a viděl, že jen tehdy mohl být německý vývoj rušen a brzděn, jestliže mohla přijít rána dýkou z německého prostoru.

Nyní jsme v Evropě obsadili pod vůdcovým vedením velmi mnoho prostoru, což je vojenským předpokladem pro další vedení války a její vítězné ukončení. Musíme si říci jasně, že obsazení tohoto prostoru v každém případě nebude v mnoha zemích přechodným, nýbrž konečným obsazením, přičemž je lhostejno, jaká bude forma kontaktu těchto prostorů s námi. To však znamená, že budoucnost říše závisí na ukončení války, na schopnosti říše a na schopnosti lidí této říše získané prostory udržet, ovládnout a popřípadě s říší spojit. Závisí tedy na způsobu, jak jsme schopni s lidmi zacházet, vést je a spojit s námi.

Musíme zde však rozlišovat velké skupiny, jednu skupinu tvoří prostory s germánskými lidmi, to je s lidmi, kteří jsou naší krve, a proto jsou vlastně našeho charakteru. To jsou ti, kteří špatným politickým vedením a vlivem židovstva jsou nějak pokřiveni, kteří teprve pomalu musí být dovedeni k základním prvkům současného myšlení. Jak to vidím, jsou to tyto prostory: Norsko, Holandsko, Flandry, později i Dánsko a Švédsko. Jsou to ty prostory, jež jsou osídleny Germány a které nějakým způsobem, a musíme si zde udělat jasno, zda v konfederaci, jako župa či nějak jinak, budou patřit k nám. Je jasné, že musíme nalézt vůči těmto lidem docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským či podobným národům. Germána se musíme chopit tvrdě, spravedlivě, ale musíme jej vést lidsky, podobně jako vedeme náš národ, jestliže ho chceme udržet natrvalo v říši a chceme-li, aby s ní splynul.

Druhou skupinou jsou východní prostory, jež jsou zčásti osídleny Slovany, to jsou prostory, kde je třeba vědět, že dobrota bude chápána jen jako slabost, to jsou prostory, kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává.
To jsou teda prostory, které máme nyní na východě vést a udržet. Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském vývoji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci.
Jsou to prostory, s nimiž budeme vlastně nakládat, jako když se obepíná nová země na pobřeží hrází, tím způsobem, že se tam na východě vybuduje ohromný val z branných rolníků, aby se toto území už jednou uzavřelo proti bouřlivému přívalu z Asie, pak bychom je rozdělili příčnými valy, tuto půdu bychom postupně pro sebe získávali tím, že na okraji vlastního Německa, jež je osídleno německou krví, se pomalu bude vysouvat vždy jeden německý val za druhým, abychom tak postupovali s německým osídlováním na východ prostřednictvím německých lidí, kteří jsou německé krve.

Z tohoto hlediska je třeba vidět všechny úkoly na východě, které tam musíme splnit. První val, o protektorátním území budu mluvit až potom, tvoří na východě obě provincie Gdansk – západní Prusko a župa Warta, které spolu s východním Pruskem a slezskými částmi ještě asi před rokem byly vcelku plně osídleny téměř 8 miliony Poláků; to jsou prostory, které se nyní musí osídlovat zcela systematicky Němci, aby se polský živel kousek po kousku, krok za krokem vytlačil. Jsou to prostory, jež musí být jednou celé osídleny Němci. Pak stále dál na východ, k Baltu, jenž jednou bude muset být osídlen jen Němci, přičemž musíme uvážit, které pokrevní části Lotyšů, Estonců a Litevců jsou schopny regermanizace či germanizace. Rasově nejlepší živly jsou Estonci, na nichž jsou patrny švédské vlivy, pak přicházejí Lotyši a nejhorší jsou Litevci.

Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí zcela pozvolna osídlit Němci a z které se polský živel musí postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým velením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice. Taková inteligence by se pod slabým vedením mohla po létech opět chtít odpoutat.
Vcelku vzato platí tedy zde v prostorech na východě starý kolonizační princip, jenž však v protikladu k dřívější kolonizaci řádových rytířů a baltských baronů sleduje tu myšlenku, že jejími nositeli jsme my, naše krev, a že se na východě probouzí stará idea, idea řádových rytířů, jako stupeň k opanování prostoru, který nemůžeme úplně osídlit.
A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor. Zde jde pouze o jedno, a to, že si nejdříve připomeneme, co je životně důležité a přednostní, jaké má tento prostor historické základy, že se rozhodneme, co tu vlastně jednou uděláme. Z čeho vyrostl tento prostor. Odkud jsou lidé, kam patří atd.

Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci, doufám, že to nebude pro vás nic nového, ale přece jen bych to chtěl načrtnout. Musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců – jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli – bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, “citadelou Evropy”. To je odůvodněno i tím, že první říšská univerzita před Krakovem a před Vídní byla založena zde v Praze. Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám bezesporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. Tedy právě v tom okamžiku, kdy říše vítězí, v tomto okamžiku je možné, aby se tady zasazovala rána dýkou dějinám a vývoji říše; ať to je třeba – ať už líčím kteroukoli etapu němectví – ať už to je třeba Marbod (Marobud) z Čech, který postupoval proti Arminovi z kmene Cherusků, ať to jsou slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví a církevní cestou jej přivést k byzantské myšlence, ať již to byly vnější počátky třicetileté války s pražskou defenestrací nebo ať je to v současné době pokus ohrozit říši ilegálním hnutím odporu a vpadnout tak říši do zad v jejím rozhodném osudovém boji proti bolševismu.

Pánové! To vše jsou věci, které mají zcela jasný logický sled týchž myšlenek a událostí, to jsou stejné rány dýkou z tohoto prostoru.

Avšak stejně tomu bylo i opačně, vždy když vedení říše poznalo, že tento prostor je rozhodující, že Čechy a Morava mají zároveň účast, osudový, rozhodující podíl na pozitivním plánování dějin. Známe jména, která zasáhla do kolonizace východu. Ať je to král Otakar, který nakonec při kolonizaci východu dospěl jako úderný oddíl proti východu až ke Královci a toto město založil, ať je to doba Karla IV. nebo boje Bedřicha Velikého, bitva u Hradce Králové nebo i dnes nekonečná, dějinná a osudově rozhodná vůdcovská síla Adolfa Hitlera, jenž teď ve dvou etapách definitivně získává tento prostor, když z něho, z nepřátelské základny, dělá pevnost pro naše nasazení a naše boje proti bolševickému nepříteli.

A teď k současné situaci.
Řekl jsem, že dnes rozhodně vývoj spěje k nové ráně dýkou. V posledních týdnech prožíváme vývoj, charakterizovaný sabotážemi, teroristickými skupinami, ničením úrody, zpomalováním práce, což zcela jasně organizuje velká odbojová organizace. Tento vývoj, i když nevede k aktivnímu povstání, přece jen zcela systematicky připravuje všechno, co má být připraveno pro okamžik, až přijde čas uvrhnout toto území ke škodě říše do nebezpečného neklidu. I kdyby to bylo jen to, že nepřítel vede a chce české obyvatelstvo vést ke vzpouře, chce, abychom utrpěli citelnou ztrátu, že jde o pracovní výkon ve zbrojním průmyslu a citelný neklid, což nakonec může být vzorem pro ostatní obsazená území.

Stav v posledních týdnech byl takový, že se už dalo říci, že jednota říše byla jednoznačně ohrožena, tento prostor pod povrchem tak vřel, že se jedině dá říci, tady se musí včas zasáhnout. A chtěl bych říci zcela otevřeně, že vinu nenese jen protivník, vinu máme také my, Němci, neboť v tomto prostoru ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že to je bojová oblast, bojový prostor, kde každý jednotlivý Němec, bez ohledu na kompetenci, musí též jako bojovník pro němectví zvítězit. Každý Němec, jenž zde vyniká, musí se cítit politickým vojákem vůdce, musí vidět zcela jasně základní linii v tomto prostoru, musí vědět, že základní linií je zajištění tohoto prostoru, boj proti veškeré české samostatnosti, a musí při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan a že také Čech si vykládá každou měkkost jako slabost. Že je to šílenství povolit v jednotlivých případech, protože ten druhý to neuzná, ihned toho využije a vyloží si to jako slabost; jakmile se mu povolí, přijde podruhé s větším požadavkem. Na víc je však v tomto prostoru třeba, aby si nikdo nemyslel, což Němec velmi často dělá, že je v německém prostoru, že je to právě taková provincie jako v říši a že je možné zde spravovat od stolu stejnými správními metodami, což naprosto nikdy nepůjde. Správní rozdělení tohoto prostoru, viděno z německé strany, je pouze jedním z prostředků a metod, jak tento prostor definitivně ovládnout a vést. Je to systém, který nemůžeme srovnávat se správním rozdělením a metodami správy, jež platí v říši, vůči německým lidem.

K tomu však přistupuje ještě základní myšlenka: veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v tomto okamžiku usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.

To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká – zaměřená na válku – druhou začíná dalekosáhlý konečný úkol.
První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody. Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem a že zde koneckonců má rozhodné slovo říše, říše zastoupená vedením na tomto území, tedy též vámi, pánové. Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný. To byl problém židovské otázky v říši, a můžete si představit, jak by takhle dopadlo řešení židovské otázky. Když všichni nebudeme zjevně držet pospolu a navenek nevtvoříme vůči češství jedinou frontu, bude Čech hledat stále zadní vrátka, jimiž vyklouzne chytrácky ven.

O otázce, zda můžeme o jednotlivci říci, to je skutečně slušný chlap, se bude uvažovat teprve tehdy, až přistoupíme k tomu, abychom začali s dalekosáhlým konečným řešením úkolu, tedy při otázce poněmčování a podobných problémech. Přitom nesmíme zapomenout na jedno: že navenek, co se týká kultury, a to zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral; tady musíme být zcela otevření: jestliže se někdo sežere, jestliže si popustí uzdu, proti tomu nikdo nic nemá, ale má to dělat mezi svými čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě, či v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě.
A proto jsem nařídil, abychom dostali zde v Praze německou ústřední policejní stráž, která se bude starat především o to, aby se též Němci v tomto prostoru chovali řádně. Neboť Němec, který není vychován, jak se na vůdcovskou úlohu sluší, ten se sice cítí jako pán v domě, ale ve falešném směru, a vede si ke škodě říše hůře, než si sám dovede představit.

Dále očekávám, že vám bude při zacházení s Čechy jasné, že je třeba též jistých taktických předpokladů. Když např. vydám nařízení tisku, musí napsat bez reptání to, co potřebuji. Přesto budu samozřejmě udržovat s Čechy korektní společenský styk, přičemž musím vždy dávat pozor, abych nepřekročil hranice, abych si v každém okamžiku říkal: Dej pozor, jsou to ale Češi! Rozumíte? Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: Jsou to ale Češi.

Něco jiného je, a to je nejpodstatnější, že při vší tvrdosti se opravdu staráme o věci, které skutečně nejsou v pořádku. Neboť nemá žádný význam, když Čecha mlátím a se vší námahou a působením policie přivádím k tomu, aby pracoval, když on skutečně nedostává to, co potřebuje, aby měl fyzickou sílu vykonávat svou práci. V tomto směru se konala na návrh státního tajemníka Franka porada u vůdce, na níž byl přizván tajemník Backe, a my pravděpodobně přistoupíme, prosím, abyste si toto vše nechali pro sebe, než to bude uveřejněno, neboť se to musí náležitě propagačně upravit, pravděpodobně přistoupíme ke zvýšení přídělu tuku pro české dělníky, tak okolo 400 gramů, to je množství, o němž se už dá mluvit.

Abych to šikovně využil k propagačním účelům, spojím to s myšlenkou: vy, čeští dělníci venku, buďte raději zticha, jinak by se mohla také stát, že bude příděl tuku opět menší. To vše jsou věci, které se musí správně psychologicky uchopit.

A nyní k otázce celé propagandistické linie. Viděno ve velkých obrysech, musí se stále více zdůrazňovat myšlenka o svatém Václavu v jejím dějinném vývoji, neboť jestliže Češi svatého Václava oslavují, nemusíme jej líčit jako svatého Čecha, nýbrž tak: svatý Václav byl mužem, jenž pochopil, že český národ může žít jen spolu s německým prostorem. To se musí správně psychologicky uplatnit a obrátit zbraň; když tedy Češi oslavují svatého Václava, vlastně dokazují, že měl pravdu. To je to, co se dá historicky využít.

Za druhé je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání anebo kladl odpor. To je taktika a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat – propagandou a opatřením atd. – docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavní věc je, že je klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru. Základní linie musí být jasná, avšak i taktika musí být jasná, každý Němec, který tuto základní linii nemá, a základní linie může být jen nacionálně socialistická, musí pryč. Kdo v taktickém jednání s Čechy opět ustupuje, toho zde nepotřebujeme, takoví Němci zde nemají co pohledávat.

Prosím vás zcela otevřeně, pokud se to týká vás či vašich spolupracovníků, řekněte mi zcela otevřeně: Tak, jak jsi to tu řekl, tak to nemohu dělat, prosím, nech mne odejít domů. Pánové, pustím bez reptání každého, aniž ztratí svou kvalifikaci, jenž je dost poctivý, aby to řekl. Ale velice tvrdě zasáhnu, jestliže během mé činnosti tyto myšlenky neuzná a nebude se jimi řídit. K tomu přistupuje i přísný dohled nad těmi říšskými Němci, kteří zde z důvodů osobní touhy po zisku při arizaci jen škodí vážnosti říše. To jsou ti, kteří udávají, že zde pracují v zájmu němectví, mají však na zřeteli ve skutečnosti pouze svůj měšec a svůj mamon.

Když se budeme na věci dívat takto, platí jako nejbližší úkol toto: základní linie je jasná, taktika je jasná, tedy všechna opatření závisejí jen na užitku pro vedení války říší, závisejí na tom, aby byla zachována základní linie, na tom, že to při taktice nepřeženeme a základní linii neuškodíme. Závisejí koneckonců na tom, abychom měli zcela jasně před očima, že vše, co se zde musí stát, je právě jen řešení pro nejbližší budoucnost, čímž nesmí utrpět konečné řešení.

A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto:

Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít.

Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby.

Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet.

V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.

Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídli je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.

To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít. Musíme materiál přezkoušet, musíme využít možností, které tu jsou. Např. Pozemkový úřad, když ho nasadíme správně politicky opačným směrem, než to udělali kdysi Češi, může nám už dnes v jakési kostře dát nekonečně mnoho, takže věřím, že za krátkou dobu, kterou tu asi budu, mohu již položit v mnohém základ pro národností záležitosti.
K tomu přistupuje ještě toto: musí nám být jasno, že tyto věci je možné uskutečnit v celém tomto plánovacím období, v této nejbližší době boje, jen jestliže budou také jednotně řízeny a plánovány. Je samozřejmě jasné, že např. různí krajští vedoucí, kteří nyní patří do čtyř žup, sami uvažují a plánují v rámci celkové linie, která prospívá též župě. Ale přece bych rád, abyste nejprve viděli jedno: primárním je ovládnutí a definitivní podmanění tohoto prostoru, na pozdější dělení – pánové a příslušníci strany – je času dost pak.

Nejprve musí být tento prostor zvládnout, což nedokáži, nebude-li řízen z jednoho ústředí. Nemohu s Čechy zacházet podle čtyř různých dílčích metod. To je též smyslem kancléře strany, kterou zde zřídil styčný úřad kancléře strany pod vedením župního vedoucího dr. Juryho a pod praktickým pracovním vedením příslušníka strany Schulte-Schomburga. Určitě budu vycházet vstříc všem přáním a potřebám žup ve všech záležitostech. Pouze v jediném nenajdete u mne slyšení, a to tam, kde to bude narušovat to primární, totiž nutnost podmanění a koneckonců upevnění tohoto prostoru. Avšak předpokládám, že jste nacisté, a nacista konečně ví, že celkový zájem říše je primární a že teprve pak přicházejí zájmy vlastní.

Nacista Reinhard Heydrich v Černínském paláci 2.10. 1941

The post Hitler, Heydrich, Frank plánovali s německou důkladností genocidu českého národa first appeared on Čítárny.

Na osvobození Československo má bezesporu hlavní zásluhu Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945. Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.
Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo 450 tisíc československých občanů.

Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění
smrt pro 26 milionů dov. občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

Vděčnost československých občanů svým osvoboditelům byla po válce zcela spontánní a projevila se i v poezii. Zvláště, když občané byli infromování, že měli být časem jako národ zcela zlikvidováni.

Vladimír Holan
Mám děkovat…
A hlas se chvěje…
Chvěje se ale úžasem, který,
ač nebyl bez naděje,
přec jenom žasne: přišli sem!

 

Přišli včas
Vítězslav Nezval

Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik.
Zvítězili! Nyní sedí v hloučcích u harmonik.
Mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik.

Jejich světlé oči září nad osmahlou pletí.
Jsou tak lidští, chovajíce malé pražské děti.
Vybojovali nám mír a teď jej s námi světí.
Ruce zdrsněly jim bojem, duši mají hebkou.
Pěticípá hvězda, jež jim vyšla nad kolébkou,
zvítězila za svět v boji za umrlčí lebkou.

Milují svůj domov s vřelou oddaností syna,
který zachránil svou matku v bitvě u Berlína,
pyšni na svou rodnou zemi, pyšni na Stalina.

Dnes se valí ulicemi Prahy jako Něva,
za jásotu, za jásotu, který neumdlévá,
pyšni na svou rodnou zemi, pyšni na Koněva.

Nikdy nebyla jsi, Praho, krásnější, tak pestrá,
jako v dnešní den, kdy zdravíš je jak rodná sestra,
připíjíš si s novým věkem jako na Silvestra.

Ač jsi plná trosek, ač tě Němci zbídačili,
ač ti snažili se přeťat zabijákem žíly,
jsi dnes slavná. Tvoje duše samým štěstím šílí!

sb. Historický obraz (1945)

 

Panychida
Vladimír Holan
Sloužena za všechny bratry mrtvé, umučené a padlé v druhé kruté válce proti Slovanům 1938 – 1945 (úryvky)

Je konec května… Zvolna svítá …
Chvíle, jež hrne v místa skrytá
střelný prach snů a sekané
olovo noční reality,
ta chvíle opouští teď byty
a vzbouzí spáče zlekané
Už u okna, jeden z nich váhá
uvěřit, že to vše je Praha,
co zázrakem zde dále ční…
I vdechne, do hlubin až třeště,
svobodu příliš náhlou ještě
a ještě halucinační.
Barikáda za barikádou
píchala neholenou bradou
do tvrdých ulic v tvrdý kout…
A majíc v ústech broky pouze,
mohla jen broky, broky nouze
na jízdu valkýr vyplivnout…
A z blízké kaple kdosi znalý
varhanovými manuály
slavil a slavil bez příkras
své padlé muže, starce, vdovy…
Struna ze šlachy Achillovy
smrt mladou velebila zas…
A… slyšíš? Hoch si zpívá, zpívá!
Po šesti letech píseň živá
padá v tvou tříšť a bědnou tluč…
Sivoučká je ta jeho píseň…
Ta jeho píseň a tvá tíseň
otevřely se pro náruč…

 

Květnové noci
Jaroslav Seifert

Snad přece jenom jednou za život
je dopřáno nám spatřit budoucnost
a jenom jedna věrná smrt
nás hlídá.

Noc první, růžová,
vám polštář čechrala
z kamení dlažeb.

Kosi zpívali
a kaštan nesl svícny obřadně,
když už se stmívalo.

Noc druhá, zelená,
kdy padal teplý déšť
na vaše helmice, ta byla plná hvězd,
jak bývají noci májové.

Noc třetí sršela však jiskrami,
čtvrtá noc měla příchuť popela
a páchla po kouři jak rozbořený krb.

Co bylo potom, to již nevíme,
to se již tančilo a to se plakalo
a bílým sestřičkám se strašně chtělo spát,
však přece ještě šly a ještě tančily
a na nosítkách usychala krev.

Noc první byla plná nadějí,
noc druhá byla plná nadějí,
noc třetí byla plná nadějí ,
a čtvrtá noc ..

To muži svírali
své granáty tak jako ňadra žen,
noc třetí byla plná nadějí,
noc čtvrtá byla ze všech nejhorší.

A kdo dal tankům křídla?
Kdo?
Noc čtvrtá byla ze všech nejdelší,
to volali, že hoří Pražský hrad.

Však časně zrána ruka obhroublá
mně padla do mých.
Jak se jmenoval
ten rudý voják, už jsem zapomněl,
však jeho ruku držím dodneška.

Noc pátá poté byla bílým dnem.

sb. Přilba hlíny (1945)

 

Báseň k 9. květnu 1955
Vítězslav Nezval

V tom starém městě portálů, barokních soch a bank
potkávám cestou z Petřína už deset roků tank.
Jak socha, jako náhrobek, jak pomník slavné době,
jak trůn, anebo koruna ční v Praze na Smíchově.
/ první sloka /

 

Dík Sovětskému svazu
Vladimír Holan

Mám děkovat…A hlas se chvěje…
Chvěje se ale úžasem,
který, ač nebyl bez naděje,
přec jenom žasne: přišli sem!

Přišli sem všichni, všichni, v které
věřil náš jazyk v hloubi šeré,
přišel Alešův maladěc!

A touha věků, touha chtící
bratrství všesjednocující,
uskutečnila se přec.

/ závěr básně „Dík Sovětskému svazu 16.-17.7.1945 /

 

Osvobození
Jiří Knopp

Vyťukáváme holí
svůj dlouhý život do dláždění města.
Co bylo, to už dávno není,
byla to dlouhá cesta…
Radost i pláč do zapomnění.

Ale jsou dny, které vrostly do naší kůže
jak vytetovaná kotva do paže námořníka.
Ten den, kdy zbavili jste nás mříží,
kdy sovětský voják s rudou hvězdičkou
Zašlapal vlajky s hákovými kříži,
Ten nádherný den, tak krásně čistý
To vydechnutí úzkosti a strachu
Ten kámen odvalený z našich nahrbených zad
Ten plamen míru zažehnutý vámi
Ach díky vám vy mladí muži,
kteří dřív než lásku poznali jste smrt.

My tu u vašich hrobů stojíme v němé pokoře,
nenecháme, pokud živi budeme
poskvrnit vaše činy
úšklebky hlupců.

 

Májová krajina
Jaroslav Seifert

Dělnický průvod zůstal stát,
by jiný mohl se k nim přidat,
a všichni dali na kabát,
když průvod náhle zůstal stát –
do dírky rudý karafiát.

Den májový, den májový,
vroubí nám cestu čerstvé květy,
co můžem ztratit? Okovy!
Den májový, den májový,
a získat můžem celé světy!

Ach Čechy krásné, Čechy mé
– v hospodě skrytě vyhrávají,
v hospodě , kterou nezříme,
ach, Čechy krásné, Čechy mé,
a ještě krásnější jste v máji.

 

Rudoarmějcí
Vladimír Holan

V létě 1945 jsme navštívili zase Padrť. V srpnu do této
vesničky přijeli rudarmejci. Moje žena umí trochu rusky,
nebylo však nesnadné domluvit se. Pro mne to byl velký
zážitek: setkání s prostými lidmi hrdiny. Po létech, v nichž
jsme potkávali tolik nelidí. Snad jsem to řekl srozumitelně
především v Rudoarrnejcích. Rusy jsem miloval už jako
chlapec, poněvadž jsem doma slýchával, že jméno Vla­dimír
mi dala matka Ze sympatie k nim – narodil jsem se
totiž v době rusko-japonské války. V roce 1945 mi šlo,
jako mi jde dodnes, především o děti, stařeny a starce.
Poděkoval jsem, že byli zachráněni. (1962)
…

Šli jsme spolu po hrázi rybníka. Měl v dlani
drobný granát a chystal se jej vhodit do vody
a odnést si nějaké ryby … Protipunkt slunce
zdůrazňoval jeho těšící se, skoro chuťový úsměv,
když náhle pravil: “Netřeba! I ony chtějí žít!”
A jaksi znechuceně vmetl odjištěný granát
do bahna na druhé straně břehu …
Po duté, mastné explozi
vyplulo odtamtud k našemu údivu
několik omráčených úhořů …
Podíval se na mne, a klouzaje k nim dolů
kameníčkem, přesličkou a hadím mlíčím,
zavolal s milými rozpaky:
,,Nu což, i politujeme, i sníme!

Pražské povstání
Jaroslav Seifert
Ještě jednou jaro! V čas ten milostný
rozkvetly větve ohněm střel
a kašny, dosud němé v tlamách ryb,
počaly zpívat. Ještě jednou jaro,
ještě jednou květen v květu střel!

Čas, který hryže krajky na zvonech
a přitom drápkem větru cuchá vteřiny,
zamával prudce mraky nad střechou.
Ten prapor sto let takto nezavlál,
když kamení se dalo na pochod.

Vzpomínám dní, kdy zvon snad počal sám
a střílny samy na hradbách
otevřely se náhle jako pěst
a kouř z nich tekl dolů po schodech
tak jako bahno. Ještě jednou jaro!

Ještě jednou, ještě jednou v struny
města! Kdo je rozehrál,
kdo odnášel to město pod paží
jak loutnu, nebe zpřevracel
a zpíval květen? Živí básníci,

ti, jež jsem znal, ti bili do dlažeb
a v střepy oken, která řinčela,
a v kalužiny, které tmavěly,
a v překousané dráty na oknech
a v pneumatiky převrácených aut.

Ať je si tma už křídlem havraním
a tmou! Jitra jsou závojem,
jejž obléka si Praha vášnivě –
a v jejích věžích jako ve vlasech
plamen je vpleten, struha, dým a krev.
Ach, ještě jednou jaro v rukou mých!

The post Poezie osvobození. Přišli včas. Devátý květen 1945. Nezval, Seifert, Holan… first appeared on Čítárny.

Druhá světová válka začala jednoduše. Podvodem. Němečtí vojáci v polských uniformách zahájili 31.8.1938 vražedný konflikt na hranicích v Gliwici. Provokace se povedla. Den poté vstupují připravení Němci s celou armádou do Polska.

Mnozí západní politici jásali, že Němci táhnou na východ, na SSSR a tiše mlčeli, když Němci v Polsku bombardovali civilní obyvatelstvo, zničili města Wielun, Frampol, Sulejow, Janow Lubelski, Bilgoraj. 10 % Varšavy bylo srovnáno se zemí. Vypálili kolem 400 vesnic, mnoho vesnic bylo vystěhováno a předáno Němcům. Během prvních 26 dní vykonali Němci 764 hromadných poprav polských válečných zajatců. Němci začali vraždit jak vyšší vrstvu, intelektuály, tak hlavně Židy. Jen během podzimu 1939 je jich popraveno na 65 tisíc.

Radost mnoha západních politiků, že Němci porazí SSSR a při tom se vzájemně oslabí tak, že budou plně ekonomicky závislí na Británii, USA, Francii, se ale zhroutila!
Strategické chyby Hitlera, odhodlanost sovětských lidí vedly k zásadnímu obratu války u Stalingradu. A nakonec to byl Stalin, který přinutil západní politiky na Teheránské konferenci, aby po letech váhání konečně otevřeli druhou frontu tam, kde to potřeboval. Společně pak ukončili nejkrutější světovou válku v historii.

Druhá světová válka skončila v Evropě 9.5. 1945 porážkou nacistického Německa a jeho spojenců.
Konečné celosvětové datum je 2.9. 1945, po kapitulaci Japonska.

Naprosto jednoznačně má rozhodující zásluhu na vítězství měla SSSR a Rudá armáda.
Vše začalo bitvou o Moskvu a drtivou porážkou Němců u Stalingradu.
Teprve v roce 1944 se k boji proti Německu v Evropě fakticky připojila i vojska USA a dalších zemí.

Finální útok sovětských jednotek na obklíčený Berlín začal 27.dubna 1945.
Na budově Říšského kancléřství zavlála sovětská vlajka 1.května 1945. (30.4.)
2. května 1945 se zdecimované zbytky wehrmachtu vzdaly. Třetí Říše přestala existovat, druhá světová válka v Evropě končila…

ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.
Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo cca. 450 tisíc československých občanů.
Jak se s ČSR vyrovnalo poražené Německo? Zaplatilo všechny škody? Ne? Proč?

Druhá světová válka a ztráty na lidských životech.
Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro cca. 26 milionů sovětských občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků, 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.

Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o průběhu německé okupace ČSR 1938–1945
Druhá světová válka. Nefalšovaná historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc.

Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / DŮLEŽITÁ DATA 1937–1945

5. 3. 1933 Hitler se dosává k moci na základě federálních voleb v Německu. Pouhých šest dní po požáru Reichstag.
1933-1939 Během celé doby má Hitler podporu mezinárodního kapitálu (Británie, USA) a buduje svůj vojenský průmysl.
7. 7. 1937 Japonská invaze do Číny
11.3. 1938 Rakousko, ozbrojený převrat a připojení k nacistickému Německu
30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání ČSR Němcům
14.3. 1939 Okupace ČSR, Protektorat Böhmen und Mähren
1.9. 1939 Němci napadli Polsko
3.9. 1939 Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlašují Německu válku
10.5. 1940 Němci překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celou zemi.
22.7. 1941 Němci napadli SSSR – Sovětský svaz. Akce Barbarossa
7.12. 1941 Japonci bombardovali Pearl Harbour
19.11. 1942 SSSR / Rudá armáda poráží Němce u Stalingradu. Nastává první velký zvrat války.
Konec roku 1942 Západní Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané německými ponorkami.
13. 5. 1943 Kapitulovaly německé a italské vojska (OSA) v Africe
5.7. – 23.8. 1943 Tanková bitva u Kurska. Poslední velká obranná bitva druhé světové války. Porážkou něm. vojska Rudá armáda a spojenci už jen útočili až do Berlína.
26. 8. 1943 Bitva o řeku Dněpr. Začala jedna z největších a nejvýznamnějších bitev světových dějin.  Zúčastnily se jí až 4 miliony vojáků a důstojníků z obou stran a fronta se táhla v délce 750 kilometrů. Trvala 4 měsíce. V bitvě o Dněpr položilo své životy přibližně 400 tisíc sovětských vojáků a důstojníků. Více než 2,4 tisíce lidí dostalo titul Hrdina Sovětského svazu.
9.9. 1943 Den po zveřejnění italské kapitulace 3.9., se Američané vylodili u Neapole v Itálii.
28.11. – 1.12. 1943 Teheránská konference. První společné setkání vůdců SSSR (Stalin), USA (Roosevelt) a Velké Británie (Churchill)
27.1. 1944 Skončila genocidní blokáda Leningradu (Petrohrad) německými vojsky, která trvala 872 dní od 8.9. 1941
6.6. 1944 Vylodění Spojenců v Normandii!!!!! Otevření druhé fronty po třech letech slibů, na přímou žádost Stalina. Teheránská konference.
4. – 11. 2. 1945 Jaltská konference / SSSR, Británie a USA domlouvají poválečné uspořádaní Evropy a světa
27.4. 1945 Rudá armáda začala finální útok na berlínský Reichstag na přímý rozkaz Stalina.
30. 4. 1945 Umírá Adolf Hitler, když se zastřelil ve svém bunkru v Berlíně. Jeho žena Eva Braunová spáchala sebevraždu společně s ním požitím silně jedovatého kyanidu.
1.5. 1945  Poručík A. P. Berest, seržant M. A. Jegorov a mladší seržant M. V. Kantaria s podporou kulometníků z roty I. A. Sjanova vztyčili nad Reichstagem útočnou vlajku 150. pěší divize, která se později stala „Vítězným praporem“.
2.5. 1945 Zbytky wermachtu a SS se vzdaly a se Spojenci (bez účasti SSSR) podepisují v Remeši smlouvu o příměří na protiněmeckých frontách druhé světové války (západní a východní fronta), která zavazovala německé ozbrojené síly k zastavení bojů. Ve skutečnosti smlouva signalizovala pouze vystoupení Německa z války a ne jeho jasnou kapitulaci.
Proti tomu Stalin ostře vystoupil a požadoval bezpodmínečnou kapitulaci Německa!!!
8.5. 1945 Bezpodmínečná kapitulace byla podepsána v Eisenhowerově hlavním stanu. Eisenhower slíbil německému generálplukovníku Jodlovi, že nepřátelské akce budou ukončeny 9. května 1945 v 0:00 hodin německého letního času…“
Na Stalinovo naléhání byla ceremonie kapitulace přesunuta na berlínské předměstí Karlshorst a konala se v noci z 8. na 9. května.
Kapitulace byla podepsána v 23:43h letního středoevropského času (0:43h moskevského času). Termín platnosti kapitulace zůstal nezměněn.
9.5. 1945 Den, kdy začala být platná bezpodmínečná kapitulace Německa. Podle dohody z Jalty podpesaná všemi vítěznými mocnostmi.
6. a 9.8. 1945 Američané naprosto zbytečně svrhli atomové bomby na civilní města Hirošimu a Nagasaki.
12. 8. 1945 porazila Rudá armáda po 4 dnech miliónovou japonskou armádu v Číně ve všech směrech. Japonský císař je konečně bez vojska a proto o pár dní uznává porážku Japonska.
15.8. 1945 Císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska.
2.9. 1945 Oficiálně skočila 2. svět. válka.
20. 11. 1945 – 1. 10. 1946  Norimberský proces

V Evropě se novináři zeptali ruského herce Lanovoje:
„Co tady stále připomínáš vaše vítězství? Vždyť my jsme už zapomněli.”
Zeptal se jich: “Kolik dní vzdorovaly vaše země Hitlerovi?”
Potom pokračoval:
„Polsko bylo dobyto za 28 dní a za stejných 28 dní ve Stalingradu dokázali Němci dobýt jen několik domů.
Dánsko vydrželo přesně den.
A celá Evropa byla pokořena za tři měsíce.
A naši vojáci ji museli osvobodit. A za jakou cenu!
Milion životů sovětských vojáků obětovaných za osvobození Evropanů od fašismu.“
Ale vy jste se rozhodli na to zapomenout!”

Takže malá rekapitulace:
Jak dlouho vzdorovali evropské státy německému vojsku?
Dánsko – 6 hodin;
Československo – 1 den;
Lucembursko – 1 den;
Nizozemsko – 5 dní;
Jugoslávie – 11 dní;
Belgie – 18 dní;
Řecko – 24 dní;
Polsko – 27 dní;
Francie – 1 měsíc a 12 dní;
Norsko – 2 měsíce a 1 den.

Jen samotný Pavlovův dům ve Stalingradu vydržel se bránit 58 dní
Jen při obraně Pavlova domu obránci zabili více Němců, než je ztratili Němci při dobytí Paříže.
Sovětský svaz vydržel čtyři roky (1418 dní) a ukončil válku v doupěti nepřítele – Německo kapitulovalo.

Toto by si měl pamatovat každý!!!!!!!!!

The post Druhá světová válka 1.9. 1939 – 9.5. 1945. Důležitá data německé zrůdnosti a jejich porážky first appeared on Čítárny.

John Laughland velmi otevřeně píše o politické situaci v euroatlantické oblasti od devadesátých let, zvláště o evropské integraci z pohledu historického a filozofického.

Popisuje rozvoj EU, který je v rozporu s přáním obyvatel a která od počátku ničí principy demokracie už tím, jak bylo rozhodováno o vstupu do EU např. v Irsku, Francii, Belgii apod. Sám autor píše:
“…v posledních letech je evropská politika tupým, stále se opakujícím zvukem hřebíků zarážených do rakve demokracie.”

Kniha také pojednává o nacistických základech poválečné evropské integrace. Dnešní Evropskou unii pak označuje za marxistickou. pro PL říká:

„Evropskou integraci jsem označil rovněž za ´marxistickou utopii´, neboť jsem přesvědčen, že je do velké míry řízena postmoderními a marxistickými myšlenkami o neustálé revoluci a odstranění státu. Mnoho stoupenců EU miluje EU právě proto, že podle nich ztělesňuje jejich ideál beztvarosti. Ze stejného důvodu řada neomarxistických disidentů ve východní Evropě uvítala s otevřenou náručí volný trh, jelikož byli toho názoru, ostatně stejně jako Marx, že je více revoluční a snadněji naruší tradiční vazby, jako jsou národ a rodina.”
Více PL >>

Autor naprosto správně chápe, že po celá 90. léta je veden frontální útok na instituce národního státu i na jeho samotnou podstatu.
Motivací tohoto procesu je i neschopnost reformovat sociální státy většiny západoevropských zemí na národní úrovni.

Je zde i pár šokujících vychytávek.
Např. fotografie z výstavy organizované francouzskými zbraněmi SS v Paříži v lednu 1944. Nad výstavními panely ční mohutné heslo “La Waffen SS combat pour l´Europe” (Zbraně SS bojují za Evropu). Autor pak poznamenává, že: “Mezi nacistickým, vichystickým a fašistickým myšlením a dnešní ideologií evropské integrace existují tedy určité spojitosti.”

V sedmi kapitolách se věnuje historickým kořenům evropské myšlenky, roli Německa v evropské politice od středověku po současnost a dnešní evropské zvrácené ideologii.

Velmi poučná kniha, pokud chcete pochopit co se právě dnes děje v Evropě i celém světě!

Laughland, John / Znečištěný pramen. Nedemokratické počátky evropské ideje, 241 stran, Praha 2001
Anglického originálu je z roku 1998, ale autor zcela přepracoval I., VI. a VII. kapitolu. Reagoval tím na rychlý vývoj událostí po roce 1999 a zvláště na důsledky tzv. kosovské války.

Ukázka: Počátek konfliktu v Jugoslávii

“Již od ledna 1998 začaly z Kosova pronikat zprávy o ,etnických čistkách‘ a v televizních zpravodajstvích se objevily záběry uprchlíků na traktorech. Přestože byly některé z nich vysílány opakovaně — jinými slovy, přestože ve zpravodajstvích docházelo k jasným případům manipulace -, existovaly v Kosovu skutečně tisíce vnitrostátních uprchlíků, kteří se vydávali na cestu, protože v jejich zemi začínala občanská válka.
Rozpoutala se ještě předtím, než začaly padat bomby. Tuto občanskou válku podněcovaly teroristické útoky proti srbské policii a ozbrojeným silám, jež prováděla Kosovská osvobozenecká armáda (UCK). Rekrutovala se z nespokojených stalinistů, maoistů a stoupenců Envera Hodži v sousední Albánii.

Až do začátku roku 1998 byl albánský charakter velmi nejasný. Její příslušníci upadli v Albánii v nemilost již v roce 1992, kdy Demokratická strana Saliho Beriši porazila ve volbách nástupce Envera Hodži Ramize Aliu.
Od roku 1992 do roku 1997 měla Albánie více méně demokratickou prozápadní vládu. V roce 1996 ale prezident Beriša zahájil tažení proti mafii, která v jeho zemi získala značnou moc. Albánie a Kosovo byly důležitými zastávkami na cestách prostitutek a drog do západní Evropy. Mafie ve spojení s Albánskou socialistickou stranou podnikla odvetu. Poté, co se zhroutily oblíbené hry typu ,letadlo’, zorganizovala mohutné lidové nepokoje. Jakmile byla země zaplavena zbraněmi, konaly se zfalšované volby a Demokratická strana byla odstavena od moci.
Je pravděpodobné, že existuje přímé spojení mezi konsolidací moci mafiánsko-komunistické vlády v Tiraně a zahájením teroristické kampaně UCK, k němuž došlo o pouhých pár měsíců později.
Tato kampaň přinesla tisíce útoků proti občanům, policii, vojákům a dalším osobám. V prvních měsících roku 1998 bylo zabito 151 občanů: 69 Albánců, 37 Srbů a Černohorců, 3 cikáni a 42 osob, jejichž totožnost nebyla zjištěna.

Účelem těchto útoků bylo vyprovokovat srbskou odvetu a pak prezentovat jako etnický útlak.
Tato taktika fungovala. Srbové na útoky odpověděli takovým způsobem, že tisíce lidí opustily své domovy a uchylovaly se k příbuzným. V provincii se rozběsnila občanská válka. Vnitřní přesuny obyvatelstva byly Západu systematicky prezentovány jako důkaz ,etnických čistek’, jichž se dopouštějí Srbové na Albáncích, zatímco zpravodajské pořady systematicky opomíjely zmínky o povstání vedeném UCK.

Přesná povaha událostí, jež se v Kosovu odehrávaly, má klíčový význam, neboť válka, která nakonec vypukla, byla opakovaně a explicitně zdůvodňována humanitárními důvody. V průběhu útoků NATO pronikly ze samotného Kosova jen nečetné zprávy. Potvrdily však, že v provincii dříve klidně žily statisíce Albánců, aniž by je Srbové obtěžovali. Probíhalo něco jiného než etnické čistky: klasická protipartyzánská operace proti teroristickému povstání.”

“Když bylo zahájeno bombardování, členové establishmentu NATO záhy formulovali princip této akce. Generální tajemník NATO Javier Solana řekl, že je součástí ,nové strategické koncepce’ NATO. Clintonovská a blairovská rétorika byla plná poukazů na ,nový internacionalismus’. Jeden německý stratég prohlásil, že kosovská válka je ,vojenské euro’, ,povzbudivá, sjednocující paralela k zavedení jednotné evropské měny’.”

The post John Laughland a znečistěný pramen vzniku Evropské Unie. O pomalé likvidaci demokracie i válce v Jugoslávii first appeared on Čítárny.

Srebrenica. Jiný pohled na nejvážnější válečný problém v jugoslávské vesnici. Dorinova kniha je jedinečným svědectvím o manipulacích a lžích, na nichž se zprávy o „největším masakru v Evropě od konce 2. světové války“ zakládají.

Přináší také u nás dosud nepublikované detaily o sadistických postupech a rozsudcích bez důkazů tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu. Tento trestní tribunál byl zřízen protiprávně a na jeho provoz tzv. mezinárodní společenství doposud vydalo více peněz než na odstranění min po bosenské válce z let 1992-1995.
14. září 1996 ve volbách v Bosně a Hercegovině odevzdalo hlas 914 voličů, kteří ale jako „oběti masakru Srebrenica“ měli být už více než rok po smrti …..

V  případě údajného masakru, který se měl odehrát po 11. červenci 1995 v okolí města Srebrenica ve východní Bosně, chybí  mrtví, pachatelé i písemné rozkazy.
„Chybí vlastně všechno, aby nějaký masakr mohl být dokázán“ konstatuje autor knihy Alexander Dorin.
A ptá se:

„Tisíce mrtvých volí, OBSE nemá přístup k volebním seznamům, téměř 1 000 osob zemřelo už dlouho před pádem vesnice Srebrenica, mrtví získávají novou identitu, příbuzní neznají datum narození svých rodinných příslušníků … 

Který samostatně myslící člověk ještě může čemukoli z tohoto vykonstruovaného sebrenického příběhu věřit?“

Zde bych připomněl slova prof. Fursova, který ve zkratce přesně vystihl podstatu likvidace celé Evropy, které začalo sice už za 1. světové války a druhou světovou pokračovalo, ale novodobě se znovu rozjelo právě válkou v Jugoslávii.

Pokud mluvíme o Evropě, pak bychom se měli bavit ani ne tak o státech, ale o vládnoucích elitách, které mají nadnárodní charakter – kluby, lóže, komise, řádové i neřádové struktury. Jejich klanové a geopolitické zájmy se výrazně liší od národních zájmů států.
Severoatlantická elita, které obecně dominují Američané, má zájem vytvářet problémy konkurentovi – západní Evropě. A evropský segment severoatlantické elity (stačí připomenout přezdívku Sarkozy, který za svou kariéru vděčí Američanům, Sarco l’Americain) tuto hru hraje.

Vezměme si Jugoslávii. Koneckonců, vytvoření Kosova – muslimského drogově-kriminálního “státu” – položilo bombu pod Evropu. Lídři západoevropských zemí, kteří to chápali, tomu však salutovali, neboť západoevropské elity jsou součástí severoatlantického nadnárodního komplexu s anglosaským jádrem.

V předmluvě k českému vydání, kterou napsal autor filmu Uloupené Kosovo režisér Václav Dvořák, se k českému čtenáři poprvé dostává stručná zpráva o činnosti nejznámějších tuzemských novinářských pudlů Nového světového pořádku, kteří mají politicky korektní protisrbský rasismus v popisu práce.

Srebrenica / Alexander Dorin / Vydává Nakladatelství Loxia v licenci Kai Homilius Verlag Berlin. Vyšlo v prosinci 2013.
Orig.: Srebrenica, Geschichte eines salonfäfigen Rassismus, Kai Homilius Verlag, Berlin, 2012

Doslov Václava Dvořáka…

Jediné, co nám zbývá ve společnosti otrávené kalem mediálních manipulací a při současné nemožnosti získat prostor pro nápravu, je internet a osobní mravenčí práce nových buditelů. Naučit se zís­kávat alternativní zdroje informací na internetu je dnes stejné, jako číst samizdat v době totality. Osobní buditelská práce, podobná té, kterou naši předci podnikali pro znovuvzkříšení českého jazyka, je pak práce pro zachování zdravého rozumu a samostatného myšle­ní. Bez nich není ani společenské prosperity, ani spravedlnosti, ani demokracie. Proto knížku, kterou držíte v ruce, považujte za malý příspěvek do velkého celosvětového zápasu proti zotročení Novým světovým řádem, proti lžím a manipulacím, za opravdovou demokra­cii, přirozená lidská práva, lidskou důstojnost a občanskou svobodu.

Srebrenica, její část Potočari a v nich velké vzpomínkové cent­rum a muslimský hřbitov – mezarje – se staly poutním místem ev­ropských muslimů. Poutním místem, které má muslimy a zmanipu­lované lidi z celého světa přesvědčit o neexistující genocidě, spáchané prý Srby na nevinných bosenských muslimech. Slouží jako vykon­struované alibi pro agresory z NATO, pro jejich brutální protisrbské útoky a opravdovou genocidu Srbů v Chorvatsku, Bosně, Hercegovi­ně a na Kosovu a Metochii. Slouží ke stálému ponižování a vydírání Srbska,jeho vlád a občanů, kterým je neustále nasazována psí hlava. Stejně jako tzv. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu slouží ke vytírání zraku světové veřejnosti. Fakta, pravda a podrobnosti vás čekají na následujících stránkách.

RAJKO DOLEČEK – ZAJÍMAVÁ (OTŘESNÁ) FAKTA O UDÁLOSTECH V SREBRENICI

Ibran Mustafić, jeden ze spoluzakladatelů SDA, Strany demokratické akce Aliji Izetbegoviće, předáka bosensko-hercegovských Muslimů a významného ničitele Jugoslávie, strávil většinu války v Bosně, v Srebrenici a byl svým způsobem pro Muslimy „černou ovcí“ při líčení dění kolem Srebrenici. Muslimové na něho spáchali několik atentátů,  po jednom sotva zůstal na životě. Po vstupu armády Srbů do Srebrenici byl zajat a vyměněn za srbského plukovníka Aleksu Krsmanoviće. Ve svých publikacích ukazuje na úplně jiný obraz dění v Srebrenici, než jak to po světě šíří západní propaganda.

V sarajevském časopise Slobodna Bosna (14.července 1996) a v berlinském Die Junge Welt (27.-28.července 1996) líčí muslimskou mafii, která plně kontrolovala politický i ekonomický život a doslova rozhodovala o životě a smrti lidí z obklíčeného města v 1993-95. Ta mafie  vůbec  neváhala fyzicky likvidovat své odpůrce. Mustafić kritizoval opakované a četné vražedné vpády muslimského vojska (28.divize) pod velením Nasira Oriće ze Srebrenici do srbských vesnic východní Bosny a prohlásil, „že by bez toho mnoho  lidí zůstalo naživu“. Prezidentský úřad Aliji Izetbegoviće a generální štáb muslimské armády v Sarajevu zneužívaly Srebrenicu k svým politickým hrám. V Srebrenici docházelo k situacím, kdy Muslimové vraždili Muslimy. Srebrenica nebyla nikdy demilitarizovaná, jak bylo dohodnuto se srbskou stranou v roce 1993.

V září 1993 dokonce Izetbegović tvrdil, že mu prý prezident Clinton navrhl, aby pustil Srby do Srebrenici, aby tam povraždili 5000 Muslimů, a že by pak USA šly do války proti Srbům. Toto totiž potvrdil i bývalý šéf policie v Srebrenici Hakija Meholjić v sarajevském časopise DANI (čti dany): Hasan Hadžić„Pět tisíc muslimských hlav za vojenskou intervenci“ (22.června 1998). Když tato akce nevyšla, pokusila se o to později Madeleine Albrightová, zvaná „řeznice z Balkánu“ (v té době velvyslankyně USA v OSN), když v srpnu 1995 předvedla snímky amerických špionážních letadel nad oblasti Srebrenici, kde se měly stát údajné masakry zajatých Muslimů. Albrightová nikdy nedovolila, aby snímky byly zapůjčeny k podrobnějšímu prověření. Jsou dosud v trezoru. To jen ona a její spolupracovníci tvrdili, že tam jsou „vidět“ ty masakry.

V bělehradském deníku Politika vyšel 21.února 2013. jako zpráva on line  rozhovor s Ibranem Mustafićem, který vylíčil „domluvený genocid“ Muslimů mezi Clintonem a Izetbegovićem, který se měl uskutečnil hlavně během probíjení se z obklíčení 28.muslimské divize ze Srebrenice do Tuzly, kolem 11.července 1995.
Byl pro tuto příležitost připraven údajně seznam těch Muslimů, kteří  „za žádnou cenu nesmějí živí dosáhnout svobodné teritorium Tuzly“. Museli být zavražděni svými muslimskými soukmenovci. Jednalo se prý o celkem 500 až 1000 Bosňanů, Muslimů. Kromě nich padlo jich ještě hodně v bojích se srbskými jednotkami, které je obklíčily. Počty v bojích padlých (tedy „legálně“ zabitých) Muslimů se různí. R.Butler, odborník obžaloby, je uváděl jako 2 – 4 000, šéf štábu muslimské armády E.Hadžihasanović jako 2 628, mírový vyjednávač Carl Bildt na více než 4 000.

 O tom zabíjení Muslimů Muslimy mluvil s autorem i generál Mladić, během jednoho se svých rozhovorů s nim, byla to známá skutečnost. Jinak na konci uzavírá Mustafić, že mnozí lidé kolem Izetbegoviće už od léta 1992 plánovali akce, ve kterých by bylo nutné, v rámci propagandy, vidět co nejvíce mrtvých mezi bosenskými Muslimy. V této souvislosti je nutno si vzpomenout i na tři výbuchy v Sarajevu, organizované tamní muslimskou vládou, s mnoha oběťmi mezi civilisty, Srby i Muslimy (přes 120 mrtvých), za které byli obžalování Západem i vládou v Sarajevu, bez dostatečného vyšetření, okamžitě Srbové: (1) masakr ve frontě na chleba v ulici Vase Miskina (27. května 1992), po kterém následovaly drakonické sankce OSN proti Srbsku a Republice Srbské v Bosně a Hercegovině (BaH), (2) Markale I (5.února 1994) a Markale II (28.srpna 1995), po kterém začalo během 40 hodin předem plánované plošné bombardování a zabíjení a ničení v srbských oblastech Bosny, včetně použití (proč ?) munice s ochuzeným uranem, po zcela nedostatečném vyšetření výbuchu britským generálem UNPOROFORu  Rupertem Smithem.

Mustafić vidí jako největší zločin z té doby chvíli, kdy do Memoriálního centra (Potočari), s ostatky údajně od Srbů povražděných Muslimů, vkročil v 2003 Bill Clinton. Byla to chvíle, kdy se zločinec vrátil na místo zločinu. Byl to podle Mustafiće mnohem větší zločin než ten, uskutečněný v roce 1995.

Závažnou chybou, výmyslem, každodenně hlásaným na Západě je, že bylo popraveno 7 až 8 000 zajatých Muslimů, chlapců a mužů, aniž byla objevena těla, odpovídající těmto hrozným číslům.
A náhle se při odsouzení srbského generála Tolimira (2013) objevuje údaj o „pouhých“ 4 970 popravených. Soudní dvůr v Haagu (ICTY) jedním svým tvrzením jako by chtěl dělat vyložené hlupáky z těch, kterým uvedl, že podle DNA studii alespoň 5 336 osob bylo popraveno po pádu Srebrenici. Vyšetření DNA totiž může do určité míry určit příbuzenské vztahy a pomoci tak částečně k identifikaci těl, ale ABSOLUTNĚ nemůže určit způsob usmrcení, případně dobu, kdy k němu došlo. Popraveno bylo jednoznačně, bohužel, podle toho, že byly u nich  zjištěny zavázené ruce a převazem pokryté oči,  442  muslimských mužů.

Absolutním a trapným nedostatkem v údajích o „masakru“ kolem Srebrenici, je skutečnost, že zprávy Západu a pochopitelně i muslimských a chorvatských zdrojů, vůbec neuvádějí už před tím veliké vraždění srbských obyvatel východní Bosny, kolem Srebrenici.
Ve zprávě Holandského ústavu pro válečnou dokumentaci (NIOD) už z let 1991-94 je uvedeno:-„Srbské vesničky, obklíčené muslimskými městy, byly přepadeny a zbývající srbské osady byly obsazeny. Obyvatelé byli povražděni, jejich domy vyloupeny a vypáleny, nebo vyhozeny do povětří…Odhaduje se, že kolem 1 – 1 200 Srbů zahynulo během těchto útoků, zatím co jich bylo kolem 3 000 zraněno. Konečně z 9 390 srbských obyvatel okresu Srebrenica, jich zůstalo pouze 860…“ V roce 2013 uvádí známý americký profesor Edward Herman v interview, že „Masakr v Srebrenici byl obrovský podvod“, že v něm bylo 2 383 zavražděných srbských civilů, v tom značný počet žen, dětí a starých lidí, nejen mužů. Herman dále cituje, že srbské autobusy v kritické době převezly přes 20 000 muslimských civilů ze Srebrenici do bezpečí v oblasti Tuzly.

Muslimská strana nechce slyšet o tom, že udávané „popravy“ muslimských mužů a chlapců byly pomstou za ničení a vyvražďování srbských vesnic východní Bosny 28.muslimskou divizí ze Srebrenici. Francouzský generál Philippe Morillon, jednu dobu velitel UNPROFORu, při výslechu v souvislosti se soudem prezidenta Miloševiće v 2004, na otázku, proč by měli Srbové zabíjet zajaté Muslimy, k veliké nevoli muslimské vlády v Sarajevu odpověděl, že je absolutně přesvědčen, že příčinou toho byla pomsta za to, co šéf Muslimů (zřejmě Nasir Orić) prováděl Srbům ještě před červencem 1995, během 1993-95.
A o tom západní tisk moc nepsal.

Při pádu vesnice Srebrenica je zarážející, že muslimské vojsko 11.července 1995 nekladlo srbské jednotce, obsazující Srebrenicu prakticky žádný odpor, i když mělo výraznou početní převahu, řádově 4-5500 ku 1500 srbských vojáků + 4 tanky. 28.muslimská divize nepoužila protitankové zbraně, kterých měla dostatek. Při tom její velení, včetně Nasira Oriće a jeho velitelů, bylo v dubnu 1995 odvoláno „na konzultace“ do Sarajeva. Proč ? Takto oslabená 28.divize vykonala nicméně ještě v červnu poslední loupežnou výpravu proti srbské vesnici Višnjica. Ztráty 28.divize doznaly velikých rozměrů teprve když většina jejího mužstva zahájila pokus o průlom od vesnice Šušnjari směrem na Tuzlu (60-65 km), přes četná minová pole a četné srbské léčky. Podle mínění OSN vojenského pozorovatele Carlose Martinese Branco bylo nevysvětlitelné, proč muslimské jednotky v Srebrenici, přes svoji početní převahu a pro obranu výhodný terén, nebojovaly. Jaká hra se tady hrála?

Zatím nebyl zjištěn jediný rozkaz srbského velení k „popravám“. Kdo je přikázal?
Odkud bylo zlato, které měli dostat „popravčí“  (7-8 mužů ), kteří  byli zatčeni až po knize G.Čivikova „Srebrenica: Korunní svědek“ (2009) o divném korunním svědku Erdemovićovi a divně se chovajících soudcích ICTY.

Poznámka / Píše se rok 2024, 27. březen

Bidenův US režim chce přenést vinu za bombardování Jugoslávie (Srbska) USA a NATO na Srbsko.
Hlasování ve Valném shromáždění OSN, které iniciovaly Spojené státy, pravděpodobně oficiálně prohlásí události ve Srebrenici za genocidu a obviní Srby.

USA chtějí obvinit Srby žijící v Republice srbské jako součást Bosny, „kterou se pokusí zbavit její suverenity, a případně zatknout jejího prezidenta Milorada Dodika, který je jediným evropským vůdcem, který nadále přichází do Ruska. a budovat přátelské vztahy s Moskvou.
Další důvod k tlaku na Vučiće a Srbsko prostřednictvím RS. A zároveň „zrušit“ Republiku srbskou, která je pro Západ nepohodlná.“

To bude mít dalekosáhlé důsledky pro všechny Srby, jak v Republice srbské, tak v Srbsku.“
“Jde o pokus jmenovat Srby jako autory genocidy na mezinárodní oficiální úrovni z tribuny OSN. A tato odpovědnost by měla být přenesena na Republika srbská.”

The post Srebrenica. Válečný masakr v Jugoslávii a Dorinovo svědectví o manipulacích a lžích NATO first appeared on Čítárny.

Rajko Doleček píše: “Nějak koncem června 2015 jsem si přečetl s velikým zájmem knihu: Ladislav Špaček / Deset let s Václavem Havlem (2012), ve které vtipně líčí své mnohaleté zkušenosti mluvčího prezidenta Havla. Jeho „střípky“ z cest a z různých setkání po celém světě se daly číst jaksi jedním dechem. Skoro jsem panu Špačkovi odpustil, že se snaží z prezidenta Václava Havla udělat téměř lidového světce, který si za své credo vybral krásné dávné heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Odpustil jsem mu i to, že uváděl téměř prezidentovu abstinenci od alkoholu. Na obalu knihy zářila zlatá písmena jejího názvu, kde se v pravém dolním okraji dralo do popředí červené srdíčko, jak ho náš bývalý pan prezident měl ve zvyku občas kreslit, jako projev své lidskosti, své lásky k lidem.

Ale pak přišly dva šoky.
Jeden menší na stránce 135 v kapitolce „Cesta do NATO“ a druhý až trapný svým rozsahem dezinformací na stránkách 183 až 187 v kapitolce „KOSOVO“.
To už nebyla ta celkem přijatelná až milá autorova licentia poetica. kterou spojoval a jednostranně koloroval až idealizoval ty různé střípky z cest, událostí, rozhovorů, úvah. Tady to heslo o pravdě a lásce už zcela přestalo fungovat.

Prezident Havel, jak ho líčil pan Špaček, bohužel vyměnil své heslo o pravdě a lásce za podporu zcela jednostranné a pravdě nekonečně vzdálené politice Západu (USA, Německo, Evropská unie, NATO), následkem které zbytečně ZEMŘELY TISÍCE LIDÍ.

Trapně zní ta nesmyslná věta toho, který osobně viděl následky na místě, že byl prezident Clinton „velmi vnímavý vůči středoevropským a balkánským problémům, hlavně dík své ministryni zahraničí…Madeleine Albrightové…“, kterou kdosi na Západě, ne bez „smutné“ vtipnosti, už před lety nazval „balkánskou řeznicí“, za její vedoucí roli při vzniku 78 dnů i nocí trvající NATO agrese a denně-nočního bombardování, ničení a zabíjení, mrzačení v Srbsku letectvem NATO v 1999.

Vše na základě obrovských dezinformací a smyšlenek o událostech na Kosovu a Metohiji (KosMetu – Metohije je jihozápadní část Kosova), o údajném masovém pronásledování, zabíjení a vyhánění kosovských Albánců z jejich domovů.
A tajemník NATO Javier Solana pak nařídil NATO agresi. Ve středu 24. března 1999 bez povolení Radou bezpečnosti začalo bombardování s tisíci mrtvých a zraněných civilistů, s obrovským ničením infrastruktury, neuvěřitelnými materiálními škodami.

Jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců jsem mnoho z toho viděl, s následnou ekologickou katastrofou země, vyvrcholenou zcela zbytečným a kriminálním použitím Američany raket s ochuzeným uranem nejen v Srbsku a na Kosovu, ale před tím i v Bosně (např. v okolí osady Hadžići).
Po těch letech je už vidět vzestup výskytu některých druhů rakoviny, leukémie, malformací novorozenců, v oblastech, kde byl Američany ochuzený uran použit.

Kromě výše uvedeného se tu objevuje i morální dekadence těch, co vládnou světu, v rámci nedodržení Rezoluce Rady Bezpečnosti OSN č.1244 z roku 1999, která uváděla setrvání Kosova (Kosova a Metochije, Kosmetu) v rámci Jugoslávie („malé“ Jugoslávie, Srbska), zajištění návratu a ochrana uprchlíků.
Bylo jich hodně přes 200 000. Rezolucí bylo slíbeno v dohledné době obnovení přítomnosti policie i vojska Srbska na KosMetu. Ale nic z toho nebylo dodrženo.

Pan Špaček téměř idylicky líčí ten protizákonný, vlastně zločinecký postup NATO a zcela nepravdivě uvádí, že zásah vznikl následkem pronásledování, vyhánění i zabíjení Albánců armádou i policií, a zapomíná, že útěk statisíců nastal až po zahájení plošného bombardování Kosova letectvem NATO. Vůbec se nezmiňuje o neuvěřitelných dezinformacích šířených v této souvislosti, aby svět lépe „spolknul“ kriminální ničení a zabíjení organizací NATO v Srbsku.

Napřiklad David Scheffer, putující americký velvyslanec (ambassador at large) pro válečné zločiny, vykládal v květnu 1999 o nezvěstných a zřejmě mrtvých (feared dead) 100 000 až 225 000 albánských mužích a chlapcích mezi 14 až 59 lety.
Ani prezident Clinton nebyl troškař. V zahradě Bílého domu 25. června 1999 na tiskové konferenci prohlásil, že na Kosovu leží desetitisíce povražděných Albánců.
„Hitem“ se stala zpráva „očitého albánského svědka“ šířená medii Západu, že Srbové povraždili 700 (!) Albánců a že mrtvoly poházeli do šachet dolu Trepča…

Pak přišly strašlivé odhady (zprávy) od OSN o 44 000 pobitých Albáncích, to číslo bylo brzy „upraveno“ na 22 000, pak na 11 000.
Je strašné takto mluvit o tisících mrtvých! Nakonec se ale objevil, jak již i jinde uvedeno, i článek M. Farleyové „V Kosovu bylo dosud vykopáno 2 109 mrtvol“.
Šlo o mrtvoly lidí všech národností! (Los Angeles Times 11.listopadu 1999) a A.Cockburna „Kde jsou doklady o genocidě kosovských Albánců?“ — Los Angeles Times 29.října 1999).
Mluvčí vyšetřující komise tribunálu v Haagu Jo Kelly-Moore prohlásila 12. října 1999, že v šachtách dolu Trepča žádné mrtvoly ani jejich zbytky nebyly nalezeny…

Ale moc se nešířila zpráva, že američtí (NATO) letci bombardovali z bezpečné výšky 5 000 metrů a jako „vedlejší ztráty“ (collateral damage) omylem zasáhli DVĚ albánské kolony (mysleli, že jsou srbské).
Ty „vedlejší ztráty“ v těch dvou kolonách činily 155 albánských civilů, včetně žen a dětí. Náš pan prezident o tom všem nijak nemluvil. Jak by byl sklidil skutečný obdiv a přátelství, kdyby u svých amerických přátel (vždyť ho vítali v Kongresu ovacemi ve stoje!) zajistil rozumné řešení problému Kosova, a před tím v Bosně a Hercegovině (BaH) bez krveprolití, kde nikdo nebyl zcela bez viny.

Na vyvrácení výmyslů až lží západní propagandy o masových vraždách Albánců na Kosovu se podíleli i španělští lékaři, forenzní (soudní) i policejní experti, které OSN poslala na Kosovo, aby pitvali zabité Albánce, jako hlavní oběti. Po návratu z Kosova napsal člen týmu Pablo Ortiz do španělského časopisu (El Pais 23. září 1999) –

„Zločiny války – Ano; Genocida – Ne: Říkali nám, že odjíždíme do nejhorší zóny Kosova (na severu, s městem Istok), že se máme připravit na více než 2 000 pitev do konce listopadu. Výsledek je ale zcela rozdílný. Našli jsme pouze 187 těl k pitvě a tak jsme už doma (září).“

„Těla byla bez známek mučení, nebyly tu masové hroby (Emilio Perez Pujol, forenzní pracovník).

O myšlenkách bývalého premiéra Austrálie Malcolma Frazera o NATO napsal Michael Madigan (Herold Sun, 9. března 2000) článek „Bývalý premiér buší do role Západu v Kosovu“:

„Bývalý premiér M. Frazer označil NATO za organizaci lhářů, přirovnal roli NATO v Jugoslávii ke španělské inkvizici … Angažování a válka na Balkáně byly ilegální a imorální … činnost NATO se podobala akcím španělské inkvizice a křižáků, kteří pobili milióny lidí ve jménu křesťanství…“

Pan prezident Havel pošlapal tradiční česko-srbské přátelství a celým svým vystupováním v létech 1993-1999 působil až trapně proti srbsky – viz např. jeho projevy za spektakulárního uvítání muslimského vůdce BaH Aliji Izetbegoviće na podzim 1995 v Praze – kdy se premiér Klaus odmítl setkat s Izetbegovićem a odjel z Prahy.

Prezident Havel se nikdy ani nepokusil vyslechnout tu druhou, srbskou stranu a její problémy během konfliktu v Bosně a co jim předcházelo v poslední válce 1941-45. Nedržel se jedině správného již snad od římských dob přístupu za podobných situací Audiatur et altera pars – Ať je slyšena i druhá strana. Věřil jen tomu, co mu sděloval oficiální Západ, nic si neověřoval. Pro něho ty NATO bomby co zabíjely i Albánce i Srby byly „humanitární“.

V pařížském Le Monde (29.dubna 1999) vydali téměř výsměšně prezidentova slova:

„Během zásahu NATO na Kosovu se domnívám, že existuje element, který nelze popřít: nálety, bomby, nebyly vyvolány hmotným zájmem .Jejich povaha je výlučně humanitární…“

Když jsem to četl, nějak jsem se za ta slova tehdejšího našeho prezidenta styděl!!!

Pan Špaček píše o „chirurgické přesnosti“ NATO náletů. Musím ho tvrdě opravit.
Jako předseda Českého nadačního fondů přátel Srbů a Černohorců jsem některá bombardovaná srbská města navštívil, například hornický Aleksinac, pak, dalo by se říci i jihosrbskou Guernicu Surdulicu, nedlouho po bombardování i významné město Niš, kde jsem na obědě u rektora univerzity mluvil o událostech na Kosovu i s velitelem 3. kosovské armády generálem Nebojšou Pavkovićem…
Dobře jsem si zapamatoval jeho slova:

„Věřte mi, profesore, že by se moji vojáci celý den smáli, jak nejsofistikovanější letectvo světa ničí naše atrapy mostů, tanků, děl, kdyby nevěděli, jak toto letectvo ničí naši zem, naši infrastrukturu, jak zabíjí a zraňuje naše civilní obyvatelstvo, kolik neštěstí přináší do jeho životů…“

Tříměsíční bombardování “vojenských cílů“ zničilo dohromady řádově jen desítky tanků, děl, obrněných transportérů – dodatečně to hlásily i zklamané zprávy agresora.
V Bělehradě byla vybombardována jedna z významných nemocnic…
Byly zničeny rafinerie nafty, veliké chemické závody (Pančevo, Novi Sad), mnoho škol, zdravotnických zařízení, nejrůznější továrny pro zcela civilní potřeby, desítky významných mostů (např. tři u Nového Sadu přes Dunaj), byly postiženy řady civilních čtvrtí, některé cesty, atd.

Když Německem vyzbrojená a pod strategickým velením penzionovaných amerických generálů chorvatská armáda, za letecké podpory (bombardování) NATO, před 20 lety v srpnu 1995 vyhnala na 230 000 Srbů z jejich staletých sídlišť v Chorvatsku (Kninska Krajina) a přes tisíc jich povraždila), prezident Havel nenašel slova útěchy pro vyhnané, nesponzoroval žádné rezoluce proti tomu, nenabídl jako Západem uznávaný a ctěný politik pomoc.
Do té doby Srbové představovali kolem 12% obyvatel Chorvatska, pak jich zbyla už jen kolem 4,5%.

Známý britský novinář Misha Glenny rozhořčeně napsal:

„Role Spojených států v chorvatské ofenzivě je skutečně hanebný a odporný šrám v amerických diplomatických dějinách“
(The Boston Globe, 16. srpna 1995).

To je jen tak pár nahodile vybraných informací a úvah po přečtení jinak čtivé a vtipně napsané, i když bohužel zcela jednostranné a s mnoha nepravdami knihy našeho populárního učitele etikety pana Ladislava Špačka.

Děkujeme panu Prof. Dr. Rajko Dolečkovi, DrSc. za souhlas ke zveřejnění !!!!

P.S. První bomby a rakety dopadly na Srbsko a Černou Horu 24.3. 1999. Akce trvala do 10. června 1999
Původní text: NOVÁ REPUBLIKA

Omluva Miloše Zemana za bombardování Jugoslávie při příležitosti setkání s prezidentem Srbska Vučiće 18.5. 2021.

Prosím srbský národ o odpuštění

Mluvili jsme s panem prezidentem o tradičním česko-srbském přátelství, které se odehrávalo například v roce 1938, kdy jsme byli zrazeni svými západními spojenci, ale i v roce 1968, kdy jsme byli zrazeni východními spojenci. Člověk si nevybere. V obou případech nám srbský národ vyjádřil svoji podporu.

A my jsme se mu odvděčili bombardováním.

Právě proto bych při této příležitosti chtěl za svoji osobu se omluvit za bombardování tehdejší Jugoslávie. Talleyrand by řekl, bylo to horší než zločin, byla to chyba. A já bych chtěl srbský národ jako osoba poprosit za odpuštění.

Celou dobu mě to trápilo.

Ano, v době, když se rozhodovalo o bombardování Jugoslávie, byla Česká republika několik týdnů v Severoatlantické alianci, byli jsme poslední, kdo dal souhlas a zoufale jsme se ohlíželi alespoň po jedné zemi, která by se s námi spojila a byla by proti, ale zůstali jsme sami.

Přesto nás to neomlouvá, přesto to byl nedostatek odvahy.

A touto omluvou a prosbou za odpuštění jsem se zbavil mnohaletého traumatu, protože pokání osvobozuje a, jak říkávají latiníci, dixi et salvavi animam meam, řekl jsem a spasil jsem svoji duši.

Miloš Zeman
prezident republiky

The post Rajko Doleček o Špačkových lžích v knize Deset let s Václavem Havlem. Kosovo i Srbsko etc. first appeared on Čítárny.

Karel Čapek byl pro mnohé jedinečným spisovatelem a intelektuálem, pro další měl desítky odporných chyb, které jeho velikost srážely až na úroveň sadisty, který kope do malých psů. Ale tak už to bývá u lidí, když svým psaním provokují hlupáky, kteří nemají schopnost se jasně zamyslet.

Karel Čapek byl bezesporu jedním z nejlepších a nečestnějších novinářů, které česká historie zná a Lidovky od té doby neměly ve svých řadách člověka, tak vzdělaného a literárně činného.

Před příchodem Hitlera do Československa ho víceméně uštvali čeští příznivci nacismu.
Cokoliv Karel Čapek napsal bylo v médiích okamžitě a hystericky napadeno.
Jeho náhla smrt, ještě před příchodem Hitlera, “překvapila” mnohé, že i Národní divadlo nevyvěsilo černý prapor.
Přesto ho na poslední cestě 29. prosince 1938 vyprovodilo tisíce lidí.
Jeho dílo je ale dnes aktuálnější, než knihy naprosté většiny současných autorů, o novinářích nemluvě. Těch opravdu slušných žurnalistů, jak se zdá, je  jak prstů na jedné ruce.

Nedávno jsme se jen tak zamýšleli nad Čapkem v souvislosti s událostmi ve světě, které i on často a břitce komentoval.
Sestavili jsme proto krátké SMS zprávy vycházející z jeho knih a novinových článků, které jsou i v dnešní době víc než aktuální.
Až nás mrazí, jak se svět vůbec nemění nebo si myslíme, že se mění pomocí těch, kteří místo mozku používají míchu, jak vtipně poznamenal o takových lidech Albert Einstein.

Jaké SMS by dnes napsal Karel Čapek všem psychopatům, kteří chtějí války?

MIROVA SPOLUPRACE
SESLI JSME SE V ZAJMU MIRU. DOHODLI JSME SE, ZE BUDEME VALCIT SPOLECNE

DODATEK K MEZINARODNIM SMLOUVAM
ANO MY JSME ZASADNE PRO MIR,  ALE S KYM VALCIME, JE NASE VNITRNI ZALEZITOST

BILATERARNI DOHODA
UZ NEKOLIKRAT JSME VAM NABIDLI OBOUSTRANNE VYHODNOU DOHODU:
MY NEBUDEME KRAST VASI TRAVU A VY NAM ZA TO BUDETE DODAVAT PO DOBREM CO JE POD NI.

NAVRH NA RESENI VALECNEHO KONFLIKTU
JSME OCHOTNI DISKUTOVAT O KONFLIKTU NA MEZINARODNI KONFERENCI, OVSEM S PODMINKOU, ZE BUDE DANO ZA PRAVDU NAM.

NECHCEME VALKU
JEN VAS CHCEME UPOZORNIT, ZE KDYBYSTE SE POKUSILI BRANIT, BYLI BYCHOM NUCENI POVAZOVAT TAKOVE JEDNANI, ZA PORUSENI  SVETOVEHO MIRU

NASE VÍTEZSTVI
NASE CETY DOBYLY SKVELEHO VITEZSTVI NAD TREMI STY POPRAVENYMI
VOJACI, UCINILI JSTE VSE, CO JSTE MOHLI PRO VELIKOST SVEHO NARODA. UZ HO ZBYVA JEN POLOVINA

DUKAZ O DOBRE VULI
NA DUKAZ NASEHO USILI O MIROVE RESENI KONFLIKTU, ODLETELA NAD VASE UZEMI MISE, KTERA ZAHAJILA POKOJNE BOMBARDOVANI VASICH MEST

PROTESTNI ZPRAVA
NEPRITEL ZAKERNE STRILEL NA NASE LETADLA, POKOJNE SVRHUJICI PUMY NA JEHO MESTA

ZPRAVA Z BOJISTE
NASE LETECTVO BOMBARDOVALO S PRONIKAVYM USPECHEM NEPRATELSKE SILY. BYL ZABIT JEDEN VOJAK, SEDMDESAT ZEN A STO DETI.

PROTESTNI ZPRAVA
ZALUJEME CIVILIZOVANEMU SVETU, ZE NAS BARBARSKY NEPRITEL, MISTO TOHO, ABY PRIJAL NASE PODMINKY, NECHAVA DAL OD NASICH LETCU ZABIJET SVE ZENY A DETI.

KONDOLENCE POZUSTALYM
VERIME, ZE SMRT VASICH BLIZKYCH VAS POVZBUDI K RADOSTNE A SPOLECNE SPOLUPRACI ZA MIR NA CELEM SVETE

V letech 1980-1995 vycházelo v nakladatelství Československý spisovatel (později Český spisovatel) nejkompletnější vydání spisů Karla Čapka, které zahrnuje celkem 25 knih, z čehož si dovolujeme upozornit na knihy, kde jsou Čapkovy nejen zveřejněné poznámky, ale také vynikající eseje a úvahy, které dnešní novináři už nejsou schopni psát. Čest vyjímkám.

XIV. Od člověka k člověku I. (1988) – Čapek a jeho společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1905 -1925
XV. Od člověka k člověku II. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1926 – 1931
XVI. Od člověka k člověku III. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1932 – 1938
XVII. O umění a kultuře I. (1984) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1907 – 1918
XVIII. O umění a kultuře II. (1985) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1919 – 1925
XIX. O umění a kultuře III. (1986) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1926 – 1938
XX. Hovory s T. G. Masarykem (1990)
XXI. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon Politikon (1991)
XXII. Korespondence I. (1993)
XXIII. Korespondence II. (1993)
XXV. O umění a kultuře, Od člověka k člověku – dodatky (1995)

The post Karel Čapek a protiválečné SMS. Války chtějí jen psychopatičtí politici first appeared on Čítárny.

Ludvík Aškenázy popsal v povídce Stín nejzrůdnější čin americké vlády. Atomovou genocidu v Hirošimě a Nagasaki / 6. a 9. 8. 1945 /, která byla pro světovou veřejnost silným otřesem. Dle mého je to povídka světového významu, protože Aškenazyho poetika vyprávění na pozadí lidské zrůdnosti se do každého rozumného člověka otiskne nezapomenutelným způsobem.

V roce 1945 přijaly Spojené státy jedno z nejstupidnějších politických rozhodnutí ve své historii.
Pomocí atomové bomby demonstrativně vyhladili dvě japonská města Hirošimu a Nagasaki ve zcela válkou vysílené zemi, která evidentně několik měsíců hledala způsob, jak válku ukončit, ale za předpokladu zachování cisařství.
Konečný poměr ztrát na životech: Vojáci 5 % / civilisti 95 %. Celkem zemřelo 150 tis. až 240tis.lidí. Z toho cca 50% první den.

Přitom tento výbuch nebyl rozhodujícím faktorem kapitulace Japonska.
Tím byla likvidace miliónové japonské armády v Číně Rudou armádou, kterou Japonci měli jako pojistku pro vyjednávání míru a která mohla být použita v boji proti oslabenému SSSR po válce. Třetí světová válka tenkrát nebyla jen fikcí na papíře.

Ukázka z povídkové knihy Ludvíka Aškenazyho, Vajíčko. (Čs. spisovatel 1963)
Soubor krátkých tragikomických povídek, které překvapí svým mimořádným postřehem jedinečného okamžiku,

Stín / Ludkvík Aškenázy

Šestého srpna 1945 ráno přečetl luteránský polní kurát modlitbu nad letadlem se zvláštní náloží. Nálož svrhlo letadlo v 09 hodin 15 minut japonského času na město, klidně oddychující v pastelově svěžím ránu.
Tehdy se stala naší dobré zeměkouli podivná věc.
Poprvé v dějinách lidstva (pokud je nám známo z psaných pramenů) vpálil oheň lidské stíny do hlíny. Tak se podoba člověka nadlouho spojila se Zemí. Podivná hlína, z níž jsme prý vzešli, se v tom pekelném žáru stala fotografickou deskou.
Země je jak známo matka, budiž, pak se jí nedivme, že se o nás bojí.
V ten den si všichni ve městě mysleli, že tentokrát vážně, ale docela vážně konec.
„Musím si to strašné dítě rychle vyfotit,” řekla si Země, „zbude mi po něm medailon. Po tom milém dítěti.”
Ve světle ďábelského magnézia odtrhla naše rodná matička Země stín od jeho hmoty — což je věc nevídaná — a zhmotnila ho. Snad na památku, spíš jako vzorek bez ceny. A možná jen tak: nevěděla, chudák co má dělat.
Tak v hirošimské půdě zůstaly vypáleny fotografie lidí, navždy zachycené stíny. Každý ten stín volal nebo pádil nebo se sám v sobě zlomil. Na tom neobvyklém panoptiku vyrostly pak nové domy, ještě větší, ano, ještě větší.
Každý rok šestého srpna přilétá letadlo, stejně osamělé a stejně nenápadné jako tamto, a shazuje věnec bílých chryzantém. Snášejí se, ty chryzantémy,
na padáku z balonového hedvábí, jako hvězda zvolna klesající do hlubin.
Je to míněno trochu jako pozdní pokání a milá pozornost Spojených států.
Malá japonská holčička, která se jmenovala Šimoko Murai, našla na nedostavěném hřišti krásně zachovalý stín, dokonce v betonu. Byl to malinký stín, s copánkem a ještě školní brašnou na zádech.
Běžela tedy ta Šimako Murai, která vypadala celá jako něžné žluté kolínko, za brejlatou paní učitelkou, která vypadala jako zlatá hruštička z podhoří.
A když obě uviděly, daly se do pláče. Přeskočilo to z jedné na druhou. Slaně a světle se z nich všecko vylilo a hned se mohly krásně na sebe usmát.
„To jsme ale hloupé holky, Šimáčku, řekla ta brejlatá Hruštička. „My jsme tak hloupé holky, tak hloupé.”
„No, jsme holky,” drahá paní učitelko, řeklo Kolínko, „to se nedá nic dělat.”
„Tak proč špulíš pusinku?” řekla ta Hruštička. „A kam schováváš očka, ty líbezná? Stul se ke mně, pošeptej mi to do ucha.”
Pak odešly na to nedostavěné hřiště, k té školačce v betonu. Poseděly nad ni, popovídaly si, posnídaly a nechaly té holčičce půlku broskve. Byl příjemný chládek.
„Milá paní učitelko,” vzdychla Šimako, „tak hezky je tu pod tím malým stromem, přímo božsky.”
„Krásně je tu pod tím mladým stromem,” řekla zlatá brejlatá Hruštička. „Škoda, že to není na kopci,
kočičko, byla by odsud pěkná vyhlídka na celý milý svět.”
„Ach, jaká škoda, že to není na kopci, drahá paní učitelko,” vzdychlo si to děvčátko. „Panečku, kdyby tak krásné posezení bylo na kopci, to by bylo.”
„Vezmi si tady tu bílou sladkou placku,” řekla Hruštička, „jez oříšky, schrupni je, drahoušku.”
To víte, že ta Šimoko schrupla sladkou placku, rtíky se jí zbarvily višní.
„Paní učitelko,” zeptala se pak, „může se stát zas, co se stalo už Jednou?”
„Nevím o ničem, co by se stalo jen jednou,” řekla ta malá paní. Věděla to odmalinka. Zvedla se s příjemným žvatláním a vzorně se odporoučela. Byla zářivá, křehká a uvnitř trochu nahlodaná.
Možná, že její záře, křehkost a trouchnivění bylo totéž.
Šimako zůstala sedět na bílém nedostavěném hřišti pod vyjeveným stromkem; vtom se rozzářila velká fialová neónová reklama nejlehčích tranzistorových přijímačů a přenosných televizorů. Uviděla svůj vlastní stín.
„Ejhle, můj vlastní stín,” řekla si. „Stíneček. Můj milý, malý… Kdyby naše stíny uměly mluvit, kdyby tak ty stíny mluvily, jak pěkně by se nám holčičkám umíralo. Klidně bychom si všechny umřely, kliďánko. A vždycky, když potom budou naše mámy smutné, zajdou si za tím stínem té své a stín hlesne:
„Mami. Ahoj, mami.”
Když se neón zbarvil do nachova, vrátila se k ní úzkost. Utěšila se cucavým bonbónem. Vycucala ho do mrtě.
„Možná, že ho naučím aspoň jedno slovo,” řekla si. „Možná, když na něj budu mluvit a mluvit a mluvit. Co, stíne? Stíne! No tak, stíne. Hej, stíne, pane stín.”
Stín kýval hlavou, že jo, ale neřekl nic.
Pohrozila mu rukou, jako paní učitelka. Stín také pohrozil. Na ruce mu scházely dva prsty, prsteník a malíček. Jeden žlutý japonský gén v malé žluté mamince zapomněl, v té naší popletené době, co má všechno udělat, a pokazil tomu Kolínku jednu ručičku.

The post Aškenázy. Povídka Stín o nejzrůdnějším činu americké politiky. Genocidě v Hirošimě a Nagasaki first appeared on Čítárny.