John Laughland velmi otevřeně píše o politické situaci v euroatlantické oblasti od devadesátých let, zvláště o evropské integraci z pohledu historického a filozofického.

Popisuje rozvoj EU, který je v rozporu s přáním obyvatel a která od počátku ničí principy demokracie už tím, jak bylo rozhodováno o vstupu do EU např. v Irsku, Francii, Belgii apod. Sám autor píše:
“…v posledních letech je evropská politika tupým, stále se opakujícím zvukem hřebíků zarážených do rakve demokracie.”

Kniha také pojednává o nacistických základech poválečné evropské integrace. Dnešní Evropskou unii pak označuje za marxistickou. pro PL říká:

„Evropskou integraci jsem označil rovněž za ´marxistickou utopii´, neboť jsem přesvědčen, že je do velké míry řízena postmoderními a marxistickými myšlenkami o neustálé revoluci a odstranění státu. Mnoho stoupenců EU miluje EU právě proto, že podle nich ztělesňuje jejich ideál beztvarosti. Ze stejného důvodu řada neomarxistických disidentů ve východní Evropě uvítala s otevřenou náručí volný trh, jelikož byli toho názoru, ostatně stejně jako Marx, že je více revoluční a snadněji naruší tradiční vazby, jako jsou národ a rodina.”
Více PL >>

Autor naprosto správně chápe, že po celá 90. léta je veden frontální útok na instituce národního státu i na jeho samotnou podstatu.
Motivací tohoto procesu je i neschopnost reformovat sociální státy většiny západoevropských zemí na národní úrovni.

Je zde i pár šokujících vychytávek.
Např. fotografie z výstavy organizované francouzskými zbraněmi SS v Paříži v lednu 1944. Nad výstavními panely ční mohutné heslo “La Waffen SS combat pour l´Europe” (Zbraně SS bojují za Evropu). Autor pak poznamenává, že: “Mezi nacistickým, vichystickým a fašistickým myšlením a dnešní ideologií evropské integrace existují tedy určité spojitosti.”

V sedmi kapitolách se věnuje historickým kořenům evropské myšlenky, roli Německa v evropské politice od středověku po současnost a dnešní evropské zvrácené ideologii.

Velmi poučná kniha, pokud chcete pochopit co se právě dnes děje v Evropě i celém světě!

Laughland, John / Znečištěný pramen. Nedemokratické počátky evropské ideje, 241 stran, Praha 2001
Anglického originálu je z roku 1998, ale autor zcela přepracoval I., VI. a VII. kapitolu. Reagoval tím na rychlý vývoj událostí po roce 1999 a zvláště na důsledky tzv. kosovské války.

Ukázka: Počátek konfliktu v Jugoslávii

“Již od ledna 1998 začaly z Kosova pronikat zprávy o ,etnických čistkách‘ a v televizních zpravodajstvích se objevily záběry uprchlíků na traktorech. Přestože byly některé z nich vysílány opakovaně — jinými slovy, přestože ve zpravodajstvích docházelo k jasným případům manipulace -, existovaly v Kosovu skutečně tisíce vnitrostátních uprchlíků, kteří se vydávali na cestu, protože v jejich zemi začínala občanská válka.
Rozpoutala se ještě předtím, než začaly padat bomby. Tuto občanskou válku podněcovaly teroristické útoky proti srbské policii a ozbrojeným silám, jež prováděla Kosovská osvobozenecká armáda (UCK). Rekrutovala se z nespokojených stalinistů, maoistů a stoupenců Envera Hodži v sousední Albánii.

Až do začátku roku 1998 byl albánský charakter velmi nejasný. Její příslušníci upadli v Albánii v nemilost již v roce 1992, kdy Demokratická strana Saliho Beriši porazila ve volbách nástupce Envera Hodži Ramize Aliu.
Od roku 1992 do roku 1997 měla Albánie více méně demokratickou prozápadní vládu. V roce 1996 ale prezident Beriša zahájil tažení proti mafii, která v jeho zemi získala značnou moc. Albánie a Kosovo byly důležitými zastávkami na cestách prostitutek a drog do západní Evropy. Mafie ve spojení s Albánskou socialistickou stranou podnikla odvetu. Poté, co se zhroutily oblíbené hry typu ,letadlo’, zorganizovala mohutné lidové nepokoje. Jakmile byla země zaplavena zbraněmi, konaly se zfalšované volby a Demokratická strana byla odstavena od moci.
Je pravděpodobné, že existuje přímé spojení mezi konsolidací moci mafiánsko-komunistické vlády v Tiraně a zahájením teroristické kampaně UCK, k němuž došlo o pouhých pár měsíců později.
Tato kampaň přinesla tisíce útoků proti občanům, policii, vojákům a dalším osobám. V prvních měsících roku 1998 bylo zabito 151 občanů: 69 Albánců, 37 Srbů a Černohorců, 3 cikáni a 42 osob, jejichž totožnost nebyla zjištěna.

Účelem těchto útoků bylo vyprovokovat srbskou odvetu a pak prezentovat jako etnický útlak.
Tato taktika fungovala. Srbové na útoky odpověděli takovým způsobem, že tisíce lidí opustily své domovy a uchylovaly se k příbuzným. V provincii se rozběsnila občanská válka. Vnitřní přesuny obyvatelstva byly Západu systematicky prezentovány jako důkaz ,etnických čistek’, jichž se dopouštějí Srbové na Albáncích, zatímco zpravodajské pořady systematicky opomíjely zmínky o povstání vedeném UCK.

Přesná povaha událostí, jež se v Kosovu odehrávaly, má klíčový význam, neboť válka, která nakonec vypukla, byla opakovaně a explicitně zdůvodňována humanitárními důvody. V průběhu útoků NATO pronikly ze samotného Kosova jen nečetné zprávy. Potvrdily však, že v provincii dříve klidně žily statisíce Albánců, aniž by je Srbové obtěžovali. Probíhalo něco jiného než etnické čistky: klasická protipartyzánská operace proti teroristickému povstání.”

“Když bylo zahájeno bombardování, členové establishmentu NATO záhy formulovali princip této akce. Generální tajemník NATO Javier Solana řekl, že je součástí ,nové strategické koncepce’ NATO. Clintonovská a blairovská rétorika byla plná poukazů na ,nový internacionalismus’. Jeden německý stratég prohlásil, že kosovská válka je ,vojenské euro’, ,povzbudivá, sjednocující paralela k zavedení jednotné evropské měny’.”

The post John Laughland a znečistěný pramen vzniku Evropské Unie. O pomalé likvidaci demokracie i válce v Jugoslávii first appeared on Čítárny.

Srebrenica. Jiný pohled na nejvážnější válečný problém v jugoslávské vesnici. Dorinova kniha je jedinečným svědectvím o manipulacích a lžích, na nichž se zprávy o „největším masakru v Evropě od konce 2. světové války“ zakládají.

Přináší také u nás dosud nepublikované detaily o sadistických postupech a rozsudcích bez důkazů tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu. Tento trestní tribunál byl zřízen protiprávně a na jeho provoz tzv. mezinárodní společenství doposud vydalo více peněz než na odstranění min po bosenské válce z let 1992-1995.
14. září 1996 ve volbách v Bosně a Hercegovině odevzdalo hlas 914 voličů, kteří ale jako „oběti masakru Srebrenica“ měli být už více než rok po smrti …..

V  případě údajného masakru, který se měl odehrát po 11. červenci 1995 v okolí města Srebrenica ve východní Bosně, chybí  mrtví, pachatelé i písemné rozkazy.
„Chybí vlastně všechno, aby nějaký masakr mohl být dokázán“ konstatuje autor knihy Alexander Dorin.
A ptá se:

„Tisíce mrtvých volí, OBSE nemá přístup k volebním seznamům, téměř 1 000 osob zemřelo už dlouho před pádem vesnice Srebrenica, mrtví získávají novou identitu, příbuzní neznají datum narození svých rodinných příslušníků … 

Který samostatně myslící člověk ještě může čemukoli z tohoto vykonstruovaného sebrenického příběhu věřit?“

Zde bych připomněl slova prof. Fursova, který ve zkratce přesně vystihl podstatu likvidace celé Evropy, které začalo sice už za 1. světové války a druhou světovou pokračovalo, ale novodobě se znovu rozjelo právě válkou v Jugoslávii.

Pokud mluvíme o Evropě, pak bychom se měli bavit ani ne tak o státech, ale o vládnoucích elitách, které mají nadnárodní charakter – kluby, lóže, komise, řádové i neřádové struktury. Jejich klanové a geopolitické zájmy se výrazně liší od národních zájmů států.
Severoatlantická elita, které obecně dominují Američané, má zájem vytvářet problémy konkurentovi – západní Evropě. A evropský segment severoatlantické elity (stačí připomenout přezdívku Sarkozy, který za svou kariéru vděčí Američanům, Sarco l’Americain) tuto hru hraje.

Vezměme si Jugoslávii. Koneckonců, vytvoření Kosova – muslimského drogově-kriminálního “státu” – položilo bombu pod Evropu. Lídři západoevropských zemí, kteří to chápali, tomu však salutovali, neboť západoevropské elity jsou součástí severoatlantického nadnárodního komplexu s anglosaským jádrem.

V předmluvě k českému vydání, kterou napsal autor filmu Uloupené Kosovo režisér Václav Dvořák, se k českému čtenáři poprvé dostává stručná zpráva o činnosti nejznámějších tuzemských novinářských pudlů Nového světového pořádku, kteří mají politicky korektní protisrbský rasismus v popisu práce.

Srebrenica / Alexander Dorin / Vydává Nakladatelství Loxia v licenci Kai Homilius Verlag Berlin. Vyšlo v prosinci 2013.
Orig.: Srebrenica, Geschichte eines salonfäfigen Rassismus, Kai Homilius Verlag, Berlin, 2012

Doslov Václava Dvořáka…

Jediné, co nám zbývá ve společnosti otrávené kalem mediálních manipulací a při současné nemožnosti získat prostor pro nápravu, je internet a osobní mravenčí práce nových buditelů. Naučit se zís­kávat alternativní zdroje informací na internetu je dnes stejné, jako číst samizdat v době totality. Osobní buditelská práce, podobná té, kterou naši předci podnikali pro znovuvzkříšení českého jazyka, je pak práce pro zachování zdravého rozumu a samostatného myšle­ní. Bez nich není ani společenské prosperity, ani spravedlnosti, ani demokracie. Proto knížku, kterou držíte v ruce, považujte za malý příspěvek do velkého celosvětového zápasu proti zotročení Novým světovým řádem, proti lžím a manipulacím, za opravdovou demokra­cii, přirozená lidská práva, lidskou důstojnost a občanskou svobodu.

Srebrenica, její část Potočari a v nich velké vzpomínkové cent­rum a muslimský hřbitov – mezarje – se staly poutním místem ev­ropských muslimů. Poutním místem, které má muslimy a zmanipu­lované lidi z celého světa přesvědčit o neexistující genocidě, spáchané prý Srby na nevinných bosenských muslimech. Slouží jako vykon­struované alibi pro agresory z NATO, pro jejich brutální protisrbské útoky a opravdovou genocidu Srbů v Chorvatsku, Bosně, Hercegovi­ně a na Kosovu a Metochii. Slouží ke stálému ponižování a vydírání Srbska,jeho vlád a občanů, kterým je neustále nasazována psí hlava. Stejně jako tzv. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu slouží ke vytírání zraku světové veřejnosti. Fakta, pravda a podrobnosti vás čekají na následujících stránkách.

RAJKO DOLEČEK – ZAJÍMAVÁ (OTŘESNÁ) FAKTA O UDÁLOSTECH V SREBRENICI

Ibran Mustafić, jeden ze spoluzakladatelů SDA, Strany demokratické akce Aliji Izetbegoviće, předáka bosensko-hercegovských Muslimů a významného ničitele Jugoslávie, strávil většinu války v Bosně, v Srebrenici a byl svým způsobem pro Muslimy „černou ovcí“ při líčení dění kolem Srebrenici. Muslimové na něho spáchali několik atentátů,  po jednom sotva zůstal na životě. Po vstupu armády Srbů do Srebrenici byl zajat a vyměněn za srbského plukovníka Aleksu Krsmanoviće. Ve svých publikacích ukazuje na úplně jiný obraz dění v Srebrenici, než jak to po světě šíří západní propaganda.

V sarajevském časopise Slobodna Bosna (14.července 1996) a v berlinském Die Junge Welt (27.-28.července 1996) líčí muslimskou mafii, která plně kontrolovala politický i ekonomický život a doslova rozhodovala o životě a smrti lidí z obklíčeného města v 1993-95. Ta mafie  vůbec  neváhala fyzicky likvidovat své odpůrce. Mustafić kritizoval opakované a četné vražedné vpády muslimského vojska (28.divize) pod velením Nasira Oriće ze Srebrenici do srbských vesnic východní Bosny a prohlásil, „že by bez toho mnoho  lidí zůstalo naživu“. Prezidentský úřad Aliji Izetbegoviće a generální štáb muslimské armády v Sarajevu zneužívaly Srebrenicu k svým politickým hrám. V Srebrenici docházelo k situacím, kdy Muslimové vraždili Muslimy. Srebrenica nebyla nikdy demilitarizovaná, jak bylo dohodnuto se srbskou stranou v roce 1993.

V září 1993 dokonce Izetbegović tvrdil, že mu prý prezident Clinton navrhl, aby pustil Srby do Srebrenici, aby tam povraždili 5000 Muslimů, a že by pak USA šly do války proti Srbům. Toto totiž potvrdil i bývalý šéf policie v Srebrenici Hakija Meholjić v sarajevském časopise DANI (čti dany): Hasan Hadžić„Pět tisíc muslimských hlav za vojenskou intervenci“ (22.června 1998). Když tato akce nevyšla, pokusila se o to později Madeleine Albrightová, zvaná „řeznice z Balkánu“ (v té době velvyslankyně USA v OSN), když v srpnu 1995 předvedla snímky amerických špionážních letadel nad oblasti Srebrenici, kde se měly stát údajné masakry zajatých Muslimů. Albrightová nikdy nedovolila, aby snímky byly zapůjčeny k podrobnějšímu prověření. Jsou dosud v trezoru. To jen ona a její spolupracovníci tvrdili, že tam jsou „vidět“ ty masakry.

V bělehradském deníku Politika vyšel 21.února 2013. jako zpráva on line  rozhovor s Ibranem Mustafićem, který vylíčil „domluvený genocid“ Muslimů mezi Clintonem a Izetbegovićem, který se měl uskutečnil hlavně během probíjení se z obklíčení 28.muslimské divize ze Srebrenice do Tuzly, kolem 11.července 1995.
Byl pro tuto příležitost připraven údajně seznam těch Muslimů, kteří  „za žádnou cenu nesmějí živí dosáhnout svobodné teritorium Tuzly“. Museli být zavražděni svými muslimskými soukmenovci. Jednalo se prý o celkem 500 až 1000 Bosňanů, Muslimů. Kromě nich padlo jich ještě hodně v bojích se srbskými jednotkami, které je obklíčily. Počty v bojích padlých (tedy „legálně“ zabitých) Muslimů se různí. R.Butler, odborník obžaloby, je uváděl jako 2 – 4 000, šéf štábu muslimské armády E.Hadžihasanović jako 2 628, mírový vyjednávač Carl Bildt na více než 4 000.

 O tom zabíjení Muslimů Muslimy mluvil s autorem i generál Mladić, během jednoho se svých rozhovorů s nim, byla to známá skutečnost. Jinak na konci uzavírá Mustafić, že mnozí lidé kolem Izetbegoviće už od léta 1992 plánovali akce, ve kterých by bylo nutné, v rámci propagandy, vidět co nejvíce mrtvých mezi bosenskými Muslimy. V této souvislosti je nutno si vzpomenout i na tři výbuchy v Sarajevu, organizované tamní muslimskou vládou, s mnoha oběťmi mezi civilisty, Srby i Muslimy (přes 120 mrtvých), za které byli obžalování Západem i vládou v Sarajevu, bez dostatečného vyšetření, okamžitě Srbové: (1) masakr ve frontě na chleba v ulici Vase Miskina (27. května 1992), po kterém následovaly drakonické sankce OSN proti Srbsku a Republice Srbské v Bosně a Hercegovině (BaH), (2) Markale I (5.února 1994) a Markale II (28.srpna 1995), po kterém začalo během 40 hodin předem plánované plošné bombardování a zabíjení a ničení v srbských oblastech Bosny, včetně použití (proč ?) munice s ochuzeným uranem, po zcela nedostatečném vyšetření výbuchu britským generálem UNPOROFORu  Rupertem Smithem.

Mustafić vidí jako největší zločin z té doby chvíli, kdy do Memoriálního centra (Potočari), s ostatky údajně od Srbů povražděných Muslimů, vkročil v 2003 Bill Clinton. Byla to chvíle, kdy se zločinec vrátil na místo zločinu. Byl to podle Mustafiće mnohem větší zločin než ten, uskutečněný v roce 1995.

Závažnou chybou, výmyslem, každodenně hlásaným na Západě je, že bylo popraveno 7 až 8 000 zajatých Muslimů, chlapců a mužů, aniž byla objevena těla, odpovídající těmto hrozným číslům.
A náhle se při odsouzení srbského generála Tolimira (2013) objevuje údaj o „pouhých“ 4 970 popravených. Soudní dvůr v Haagu (ICTY) jedním svým tvrzením jako by chtěl dělat vyložené hlupáky z těch, kterým uvedl, že podle DNA studii alespoň 5 336 osob bylo popraveno po pádu Srebrenici. Vyšetření DNA totiž může do určité míry určit příbuzenské vztahy a pomoci tak částečně k identifikaci těl, ale ABSOLUTNĚ nemůže určit způsob usmrcení, případně dobu, kdy k němu došlo. Popraveno bylo jednoznačně, bohužel, podle toho, že byly u nich  zjištěny zavázené ruce a převazem pokryté oči,  442  muslimských mužů.

Absolutním a trapným nedostatkem v údajích o „masakru“ kolem Srebrenici, je skutečnost, že zprávy Západu a pochopitelně i muslimských a chorvatských zdrojů, vůbec neuvádějí už před tím veliké vraždění srbských obyvatel východní Bosny, kolem Srebrenici.
Ve zprávě Holandského ústavu pro válečnou dokumentaci (NIOD) už z let 1991-94 je uvedeno:-„Srbské vesničky, obklíčené muslimskými městy, byly přepadeny a zbývající srbské osady byly obsazeny. Obyvatelé byli povražděni, jejich domy vyloupeny a vypáleny, nebo vyhozeny do povětří…Odhaduje se, že kolem 1 – 1 200 Srbů zahynulo během těchto útoků, zatím co jich bylo kolem 3 000 zraněno. Konečně z 9 390 srbských obyvatel okresu Srebrenica, jich zůstalo pouze 860…“ V roce 2013 uvádí známý americký profesor Edward Herman v interview, že „Masakr v Srebrenici byl obrovský podvod“, že v něm bylo 2 383 zavražděných srbských civilů, v tom značný počet žen, dětí a starých lidí, nejen mužů. Herman dále cituje, že srbské autobusy v kritické době převezly přes 20 000 muslimských civilů ze Srebrenici do bezpečí v oblasti Tuzly.

Muslimská strana nechce slyšet o tom, že udávané „popravy“ muslimských mužů a chlapců byly pomstou za ničení a vyvražďování srbských vesnic východní Bosny 28.muslimskou divizí ze Srebrenici. Francouzský generál Philippe Morillon, jednu dobu velitel UNPROFORu, při výslechu v souvislosti se soudem prezidenta Miloševiće v 2004, na otázku, proč by měli Srbové zabíjet zajaté Muslimy, k veliké nevoli muslimské vlády v Sarajevu odpověděl, že je absolutně přesvědčen, že příčinou toho byla pomsta za to, co šéf Muslimů (zřejmě Nasir Orić) prováděl Srbům ještě před červencem 1995, během 1993-95.
A o tom západní tisk moc nepsal.

Při pádu vesnice Srebrenica je zarážející, že muslimské vojsko 11.července 1995 nekladlo srbské jednotce, obsazující Srebrenicu prakticky žádný odpor, i když mělo výraznou početní převahu, řádově 4-5500 ku 1500 srbských vojáků + 4 tanky. 28.muslimská divize nepoužila protitankové zbraně, kterých měla dostatek. Při tom její velení, včetně Nasira Oriće a jeho velitelů, bylo v dubnu 1995 odvoláno „na konzultace“ do Sarajeva. Proč ? Takto oslabená 28.divize vykonala nicméně ještě v červnu poslední loupežnou výpravu proti srbské vesnici Višnjica. Ztráty 28.divize doznaly velikých rozměrů teprve když většina jejího mužstva zahájila pokus o průlom od vesnice Šušnjari směrem na Tuzlu (60-65 km), přes četná minová pole a četné srbské léčky. Podle mínění OSN vojenského pozorovatele Carlose Martinese Branco bylo nevysvětlitelné, proč muslimské jednotky v Srebrenici, přes svoji početní převahu a pro obranu výhodný terén, nebojovaly. Jaká hra se tady hrála?

Zatím nebyl zjištěn jediný rozkaz srbského velení k „popravám“. Kdo je přikázal?
Odkud bylo zlato, které měli dostat „popravčí“  (7-8 mužů ), kteří  byli zatčeni až po knize G.Čivikova „Srebrenica: Korunní svědek“ (2009) o divném korunním svědku Erdemovićovi a divně se chovajících soudcích ICTY.

Poznámka / Píše se rok 2024, 27. březen

Bidenův US režim chce přenést vinu za bombardování Jugoslávie (Srbska) USA a NATO na Srbsko.
Hlasování ve Valném shromáždění OSN, které iniciovaly Spojené státy, pravděpodobně oficiálně prohlásí události ve Srebrenici za genocidu a obviní Srby.

USA chtějí obvinit Srby žijící v Republice srbské jako součást Bosny, „kterou se pokusí zbavit její suverenity, a případně zatknout jejího prezidenta Milorada Dodika, který je jediným evropským vůdcem, který nadále přichází do Ruska. a budovat přátelské vztahy s Moskvou.
Další důvod k tlaku na Vučiće a Srbsko prostřednictvím RS. A zároveň „zrušit“ Republiku srbskou, která je pro Západ nepohodlná.“

To bude mít dalekosáhlé důsledky pro všechny Srby, jak v Republice srbské, tak v Srbsku.“
“Jde o pokus jmenovat Srby jako autory genocidy na mezinárodní oficiální úrovni z tribuny OSN. A tato odpovědnost by měla být přenesena na Republika srbská.”

The post Srebrenica. Válečný masakr v Jugoslávii a Dorinovo svědectví o manipulacích a lžích NATO first appeared on Čítárny.

Rajko Doleček píše: “Nějak koncem června 2015 jsem si přečetl s velikým zájmem knihu: Ladislav Špaček / Deset let s Václavem Havlem (2012), ve které vtipně líčí své mnohaleté zkušenosti mluvčího prezidenta Havla. Jeho „střípky“ z cest a z různých setkání po celém světě se daly číst jaksi jedním dechem. Skoro jsem panu Špačkovi odpustil, že se snaží z prezidenta Václava Havla udělat téměř lidového světce, který si za své credo vybral krásné dávné heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Odpustil jsem mu i to, že uváděl téměř prezidentovu abstinenci od alkoholu. Na obalu knihy zářila zlatá písmena jejího názvu, kde se v pravém dolním okraji dralo do popředí červené srdíčko, jak ho náš bývalý pan prezident měl ve zvyku občas kreslit, jako projev své lidskosti, své lásky k lidem.

Ale pak přišly dva šoky.
Jeden menší na stránce 135 v kapitolce „Cesta do NATO“ a druhý až trapný svým rozsahem dezinformací na stránkách 183 až 187 v kapitolce „KOSOVO“.
To už nebyla ta celkem přijatelná až milá autorova licentia poetica. kterou spojoval a jednostranně koloroval až idealizoval ty různé střípky z cest, událostí, rozhovorů, úvah. Tady to heslo o pravdě a lásce už zcela přestalo fungovat.

Prezident Havel, jak ho líčil pan Špaček, bohužel vyměnil své heslo o pravdě a lásce za podporu zcela jednostranné a pravdě nekonečně vzdálené politice Západu (USA, Německo, Evropská unie, NATO), následkem které zbytečně ZEMŘELY TISÍCE LIDÍ.

Trapně zní ta nesmyslná věta toho, který osobně viděl následky na místě, že byl prezident Clinton „velmi vnímavý vůči středoevropským a balkánským problémům, hlavně dík své ministryni zahraničí…Madeleine Albrightové…“, kterou kdosi na Západě, ne bez „smutné“ vtipnosti, už před lety nazval „balkánskou řeznicí“, za její vedoucí roli při vzniku 78 dnů i nocí trvající NATO agrese a denně-nočního bombardování, ničení a zabíjení, mrzačení v Srbsku letectvem NATO v 1999.

Vše na základě obrovských dezinformací a smyšlenek o událostech na Kosovu a Metohiji (KosMetu – Metohije je jihozápadní část Kosova), o údajném masovém pronásledování, zabíjení a vyhánění kosovských Albánců z jejich domovů.
A tajemník NATO Javier Solana pak nařídil NATO agresi. Ve středu 24. března 1999 bez povolení Radou bezpečnosti začalo bombardování s tisíci mrtvých a zraněných civilistů, s obrovským ničením infrastruktury, neuvěřitelnými materiálními škodami.

Jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců jsem mnoho z toho viděl, s následnou ekologickou katastrofou země, vyvrcholenou zcela zbytečným a kriminálním použitím Američany raket s ochuzeným uranem nejen v Srbsku a na Kosovu, ale před tím i v Bosně (např. v okolí osady Hadžići).
Po těch letech je už vidět vzestup výskytu některých druhů rakoviny, leukémie, malformací novorozenců, v oblastech, kde byl Američany ochuzený uran použit.

Kromě výše uvedeného se tu objevuje i morální dekadence těch, co vládnou světu, v rámci nedodržení Rezoluce Rady Bezpečnosti OSN č.1244 z roku 1999, která uváděla setrvání Kosova (Kosova a Metochije, Kosmetu) v rámci Jugoslávie („malé“ Jugoslávie, Srbska), zajištění návratu a ochrana uprchlíků.
Bylo jich hodně přes 200 000. Rezolucí bylo slíbeno v dohledné době obnovení přítomnosti policie i vojska Srbska na KosMetu. Ale nic z toho nebylo dodrženo.

Pan Špaček téměř idylicky líčí ten protizákonný, vlastně zločinecký postup NATO a zcela nepravdivě uvádí, že zásah vznikl následkem pronásledování, vyhánění i zabíjení Albánců armádou i policií, a zapomíná, že útěk statisíců nastal až po zahájení plošného bombardování Kosova letectvem NATO. Vůbec se nezmiňuje o neuvěřitelných dezinformacích šířených v této souvislosti, aby svět lépe „spolknul“ kriminální ničení a zabíjení organizací NATO v Srbsku.

Napřiklad David Scheffer, putující americký velvyslanec (ambassador at large) pro válečné zločiny, vykládal v květnu 1999 o nezvěstných a zřejmě mrtvých (feared dead) 100 000 až 225 000 albánských mužích a chlapcích mezi 14 až 59 lety.
Ani prezident Clinton nebyl troškař. V zahradě Bílého domu 25. června 1999 na tiskové konferenci prohlásil, že na Kosovu leží desetitisíce povražděných Albánců.
„Hitem“ se stala zpráva „očitého albánského svědka“ šířená medii Západu, že Srbové povraždili 700 (!) Albánců a že mrtvoly poházeli do šachet dolu Trepča…

Pak přišly strašlivé odhady (zprávy) od OSN o 44 000 pobitých Albáncích, to číslo bylo brzy „upraveno“ na 22 000, pak na 11 000.
Je strašné takto mluvit o tisících mrtvých! Nakonec se ale objevil, jak již i jinde uvedeno, i článek M. Farleyové „V Kosovu bylo dosud vykopáno 2 109 mrtvol“.
Šlo o mrtvoly lidí všech národností! (Los Angeles Times 11.listopadu 1999) a A.Cockburna „Kde jsou doklady o genocidě kosovských Albánců?“ — Los Angeles Times 29.října 1999).
Mluvčí vyšetřující komise tribunálu v Haagu Jo Kelly-Moore prohlásila 12. října 1999, že v šachtách dolu Trepča žádné mrtvoly ani jejich zbytky nebyly nalezeny…

Ale moc se nešířila zpráva, že američtí (NATO) letci bombardovali z bezpečné výšky 5 000 metrů a jako „vedlejší ztráty“ (collateral damage) omylem zasáhli DVĚ albánské kolony (mysleli, že jsou srbské).
Ty „vedlejší ztráty“ v těch dvou kolonách činily 155 albánských civilů, včetně žen a dětí. Náš pan prezident o tom všem nijak nemluvil. Jak by byl sklidil skutečný obdiv a přátelství, kdyby u svých amerických přátel (vždyť ho vítali v Kongresu ovacemi ve stoje!) zajistil rozumné řešení problému Kosova, a před tím v Bosně a Hercegovině (BaH) bez krveprolití, kde nikdo nebyl zcela bez viny.

Na vyvrácení výmyslů až lží západní propagandy o masových vraždách Albánců na Kosovu se podíleli i španělští lékaři, forenzní (soudní) i policejní experti, které OSN poslala na Kosovo, aby pitvali zabité Albánce, jako hlavní oběti. Po návratu z Kosova napsal člen týmu Pablo Ortiz do španělského časopisu (El Pais 23. září 1999) –

„Zločiny války – Ano; Genocida – Ne: Říkali nám, že odjíždíme do nejhorší zóny Kosova (na severu, s městem Istok), že se máme připravit na více než 2 000 pitev do konce listopadu. Výsledek je ale zcela rozdílný. Našli jsme pouze 187 těl k pitvě a tak jsme už doma (září).“

„Těla byla bez známek mučení, nebyly tu masové hroby (Emilio Perez Pujol, forenzní pracovník).

O myšlenkách bývalého premiéra Austrálie Malcolma Frazera o NATO napsal Michael Madigan (Herold Sun, 9. března 2000) článek „Bývalý premiér buší do role Západu v Kosovu“:

„Bývalý premiér M. Frazer označil NATO za organizaci lhářů, přirovnal roli NATO v Jugoslávii ke španělské inkvizici … Angažování a válka na Balkáně byly ilegální a imorální … činnost NATO se podobala akcím španělské inkvizice a křižáků, kteří pobili milióny lidí ve jménu křesťanství…“

Pan prezident Havel pošlapal tradiční česko-srbské přátelství a celým svým vystupováním v létech 1993-1999 působil až trapně proti srbsky – viz např. jeho projevy za spektakulárního uvítání muslimského vůdce BaH Aliji Izetbegoviće na podzim 1995 v Praze – kdy se premiér Klaus odmítl setkat s Izetbegovićem a odjel z Prahy.

Prezident Havel se nikdy ani nepokusil vyslechnout tu druhou, srbskou stranu a její problémy během konfliktu v Bosně a co jim předcházelo v poslední válce 1941-45. Nedržel se jedině správného již snad od římských dob přístupu za podobných situací Audiatur et altera pars – Ať je slyšena i druhá strana. Věřil jen tomu, co mu sděloval oficiální Západ, nic si neověřoval. Pro něho ty NATO bomby co zabíjely i Albánce i Srby byly „humanitární“.

V pařížském Le Monde (29.dubna 1999) vydali téměř výsměšně prezidentova slova:

„Během zásahu NATO na Kosovu se domnívám, že existuje element, který nelze popřít: nálety, bomby, nebyly vyvolány hmotným zájmem .Jejich povaha je výlučně humanitární…“

Když jsem to četl, nějak jsem se za ta slova tehdejšího našeho prezidenta styděl!!!

Pan Špaček píše o „chirurgické přesnosti“ NATO náletů. Musím ho tvrdě opravit.
Jako předseda Českého nadačního fondů přátel Srbů a Černohorců jsem některá bombardovaná srbská města navštívil, například hornický Aleksinac, pak, dalo by se říci i jihosrbskou Guernicu Surdulicu, nedlouho po bombardování i významné město Niš, kde jsem na obědě u rektora univerzity mluvil o událostech na Kosovu i s velitelem 3. kosovské armády generálem Nebojšou Pavkovićem…
Dobře jsem si zapamatoval jeho slova:

„Věřte mi, profesore, že by se moji vojáci celý den smáli, jak nejsofistikovanější letectvo světa ničí naše atrapy mostů, tanků, děl, kdyby nevěděli, jak toto letectvo ničí naši zem, naši infrastrukturu, jak zabíjí a zraňuje naše civilní obyvatelstvo, kolik neštěstí přináší do jeho životů…“

Tříměsíční bombardování “vojenských cílů“ zničilo dohromady řádově jen desítky tanků, děl, obrněných transportérů – dodatečně to hlásily i zklamané zprávy agresora.
V Bělehradě byla vybombardována jedna z významných nemocnic…
Byly zničeny rafinerie nafty, veliké chemické závody (Pančevo, Novi Sad), mnoho škol, zdravotnických zařízení, nejrůznější továrny pro zcela civilní potřeby, desítky významných mostů (např. tři u Nového Sadu přes Dunaj), byly postiženy řady civilních čtvrtí, některé cesty, atd.

Když Německem vyzbrojená a pod strategickým velením penzionovaných amerických generálů chorvatská armáda, za letecké podpory (bombardování) NATO, před 20 lety v srpnu 1995 vyhnala na 230 000 Srbů z jejich staletých sídlišť v Chorvatsku (Kninska Krajina) a přes tisíc jich povraždila), prezident Havel nenašel slova útěchy pro vyhnané, nesponzoroval žádné rezoluce proti tomu, nenabídl jako Západem uznávaný a ctěný politik pomoc.
Do té doby Srbové představovali kolem 12% obyvatel Chorvatska, pak jich zbyla už jen kolem 4,5%.

Známý britský novinář Misha Glenny rozhořčeně napsal:

„Role Spojených států v chorvatské ofenzivě je skutečně hanebný a odporný šrám v amerických diplomatických dějinách“
(The Boston Globe, 16. srpna 1995).

To je jen tak pár nahodile vybraných informací a úvah po přečtení jinak čtivé a vtipně napsané, i když bohužel zcela jednostranné a s mnoha nepravdami knihy našeho populárního učitele etikety pana Ladislava Špačka.

Děkujeme panu Prof. Dr. Rajko Dolečkovi, DrSc. za souhlas ke zveřejnění !!!!

P.S. První bomby a rakety dopadly na Srbsko a Černou Horu 24.3. 1999. Akce trvala do 10. června 1999
Původní text: NOVÁ REPUBLIKA

Omluva Miloše Zemana za bombardování Jugoslávie při příležitosti setkání s prezidentem Srbska Vučiće 18.5. 2021.

Prosím srbský národ o odpuštění

Mluvili jsme s panem prezidentem o tradičním česko-srbském přátelství, které se odehrávalo například v roce 1938, kdy jsme byli zrazeni svými západními spojenci, ale i v roce 1968, kdy jsme byli zrazeni východními spojenci. Člověk si nevybere. V obou případech nám srbský národ vyjádřil svoji podporu.

A my jsme se mu odvděčili bombardováním.

Právě proto bych při této příležitosti chtěl za svoji osobu se omluvit za bombardování tehdejší Jugoslávie. Talleyrand by řekl, bylo to horší než zločin, byla to chyba. A já bych chtěl srbský národ jako osoba poprosit za odpuštění.

Celou dobu mě to trápilo.

Ano, v době, když se rozhodovalo o bombardování Jugoslávie, byla Česká republika několik týdnů v Severoatlantické alianci, byli jsme poslední, kdo dal souhlas a zoufale jsme se ohlíželi alespoň po jedné zemi, která by se s námi spojila a byla by proti, ale zůstali jsme sami.

Přesto nás to neomlouvá, přesto to byl nedostatek odvahy.

A touto omluvou a prosbou za odpuštění jsem se zbavil mnohaletého traumatu, protože pokání osvobozuje a, jak říkávají latiníci, dixi et salvavi animam meam, řekl jsem a spasil jsem svoji duši.

Miloš Zeman
prezident republiky

The post Rajko Doleček o Špačkových lžích v knize Deset let s Václavem Havlem. Kosovo i Srbsko etc. first appeared on Čítárny.

Karel Čapek byl pro mnohé jedinečným spisovatelem a intelektuálem, pro další měl desítky odporných chyb, které jeho velikost srážely až na úroveň sadisty, který kope do malých psů. Ale tak už to bývá u lidí, když svým psaním provokují hlupáky, kteří nemají schopnost se jasně zamyslet.

Karel Čapek byl bezesporu jedním z nejlepších a nečestnějších novinářů, které česká historie zná a Lidovky od té doby neměly ve svých řadách člověka, tak vzdělaného a literárně činného.

Před příchodem Hitlera do Československa ho víceméně uštvali čeští příznivci nacismu.
Cokoliv Karel Čapek napsal bylo v médiích okamžitě a hystericky napadeno.
Jeho náhla smrt, ještě před příchodem Hitlera, “překvapila” mnohé, že i Národní divadlo nevyvěsilo černý prapor.
Přesto ho na poslední cestě 29. prosince 1938 vyprovodilo tisíce lidí.
Jeho dílo je ale dnes aktuálnější, než knihy naprosté většiny současných autorů, o novinářích nemluvě. Těch opravdu slušných žurnalistů, jak se zdá, je  jak prstů na jedné ruce.

Nedávno jsme se jen tak zamýšleli nad Čapkem v souvislosti s událostmi ve světě, které i on často a břitce komentoval.
Sestavili jsme proto krátké SMS zprávy vycházející z jeho knih a novinových článků, které jsou i v dnešní době víc než aktuální.
Až nás mrazí, jak se svět vůbec nemění nebo si myslíme, že se mění pomocí těch, kteří místo mozku používají míchu, jak vtipně poznamenal o takových lidech Albert Einstein.

Jaké SMS by dnes napsal Karel Čapek všem psychopatům, kteří chtějí války?

MIROVA SPOLUPRACE
SESLI JSME SE V ZAJMU MIRU. DOHODLI JSME SE, ZE BUDEME VALCIT SPOLECNE

DODATEK K MEZINARODNIM SMLOUVAM
ANO MY JSME ZASADNE PRO MIR,  ALE S KYM VALCIME, JE NASE VNITRNI ZALEZITOST

BILATERARNI DOHODA
UZ NEKOLIKRAT JSME VAM NABIDLI OBOUSTRANNE VYHODNOU DOHODU:
MY NEBUDEME KRAST VASI TRAVU A VY NAM ZA TO BUDETE DODAVAT PO DOBREM CO JE POD NI.

NAVRH NA RESENI VALECNEHO KONFLIKTU
JSME OCHOTNI DISKUTOVAT O KONFLIKTU NA MEZINARODNI KONFERENCI, OVSEM S PODMINKOU, ZE BUDE DANO ZA PRAVDU NAM.

NECHCEME VALKU
JEN VAS CHCEME UPOZORNIT, ZE KDYBYSTE SE POKUSILI BRANIT, BYLI BYCHOM NUCENI POVAZOVAT TAKOVE JEDNANI, ZA PORUSENI  SVETOVEHO MIRU

NASE VÍTEZSTVI
NASE CETY DOBYLY SKVELEHO VITEZSTVI NAD TREMI STY POPRAVENYMI
VOJACI, UCINILI JSTE VSE, CO JSTE MOHLI PRO VELIKOST SVEHO NARODA. UZ HO ZBYVA JEN POLOVINA

DUKAZ O DOBRE VULI
NA DUKAZ NASEHO USILI O MIROVE RESENI KONFLIKTU, ODLETELA NAD VASE UZEMI MISE, KTERA ZAHAJILA POKOJNE BOMBARDOVANI VASICH MEST

PROTESTNI ZPRAVA
NEPRITEL ZAKERNE STRILEL NA NASE LETADLA, POKOJNE SVRHUJICI PUMY NA JEHO MESTA

ZPRAVA Z BOJISTE
NASE LETECTVO BOMBARDOVALO S PRONIKAVYM USPECHEM NEPRATELSKE SILY. BYL ZABIT JEDEN VOJAK, SEDMDESAT ZEN A STO DETI.

PROTESTNI ZPRAVA
ZALUJEME CIVILIZOVANEMU SVETU, ZE NAS BARBARSKY NEPRITEL, MISTO TOHO, ABY PRIJAL NASE PODMINKY, NECHAVA DAL OD NASICH LETCU ZABIJET SVE ZENY A DETI.

KONDOLENCE POZUSTALYM
VERIME, ZE SMRT VASICH BLIZKYCH VAS POVZBUDI K RADOSTNE A SPOLECNE SPOLUPRACI ZA MIR NA CELEM SVETE

V letech 1980-1995 vycházelo v nakladatelství Československý spisovatel (později Český spisovatel) nejkompletnější vydání spisů Karla Čapka, které zahrnuje celkem 25 knih, z čehož si dovolujeme upozornit na knihy, kde jsou Čapkovy nejen zveřejněné poznámky, ale také vynikající eseje a úvahy, které dnešní novináři už nejsou schopni psát. Čest vyjímkám.

XIV. Od člověka k člověku I. (1988) – Čapek a jeho společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1905 -1925
XV. Od člověka k člověku II. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1926 – 1931
XVI. Od člověka k člověku III. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1932 – 1938
XVII. O umění a kultuře I. (1984) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1907 – 1918
XVIII. O umění a kultuře II. (1985) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1919 – 1925
XIX. O umění a kultuře III. (1986) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1926 – 1938
XX. Hovory s T. G. Masarykem (1990)
XXI. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon Politikon (1991)
XXII. Korespondence I. (1993)
XXIII. Korespondence II. (1993)
XXV. O umění a kultuře, Od člověka k člověku – dodatky (1995)

The post Karel Čapek a protiválečné SMS. Války chtějí jen psychopatičtí politici first appeared on Čítárny.

Ludvík Aškenázy popsal v povídce Stín nejzrůdnější čin americké vlády. Atomovou genocidu v Hirošimě a Nagasaki / 6. a 9. 8. 1945 /, která byla pro světovou veřejnost silným otřesem. Dle mého je to povídka světového významu, protože Aškenazyho poetika vyprávění na pozadí lidské zrůdnosti se do každého rozumného člověka otiskne nezapomenutelným způsobem.

V roce 1945 přijaly Spojené státy jedno z nejstupidnějších politických rozhodnutí ve své historii.
Pomocí atomové bomby demonstrativně vyhladili dvě japonská města Hirošimu a Nagasaki ve zcela válkou vysílené zemi, která evidentně několik měsíců hledala způsob, jak válku ukončit, ale za předpokladu zachování cisařství.
Konečný poměr ztrát na životech: Vojáci 5 % / civilisti 95 %. Celkem zemřelo 150 tis. až 240tis.lidí. Z toho cca 50% první den.

Přitom tento výbuch nebyl rozhodujícím faktorem kapitulace Japonska.
Tím byla likvidace miliónové japonské armády v Číně Rudou armádou, kterou Japonci měli jako pojistku pro vyjednávání míru a která mohla být použita v boji proti oslabenému SSSR po válce. Třetí světová válka tenkrát nebyla jen fikcí na papíře.

Ukázka z povídkové knihy Ludvíka Aškenazyho, Vajíčko. (Čs. spisovatel 1963)
Soubor krátkých tragikomických povídek, které překvapí svým mimořádným postřehem jedinečného okamžiku,

Stín / Ludkvík Aškenázy

Šestého srpna 1945 ráno přečetl luteránský polní kurát modlitbu nad letadlem se zvláštní náloží. Nálož svrhlo letadlo v 09 hodin 15 minut japonského času na město, klidně oddychující v pastelově svěžím ránu.
Tehdy se stala naší dobré zeměkouli podivná věc.
Poprvé v dějinách lidstva (pokud je nám známo z psaných pramenů) vpálil oheň lidské stíny do hlíny. Tak se podoba člověka nadlouho spojila se Zemí. Podivná hlína, z níž jsme prý vzešli, se v tom pekelném žáru stala fotografickou deskou.
Země je jak známo matka, budiž, pak se jí nedivme, že se o nás bojí.
V ten den si všichni ve městě mysleli, že tentokrát vážně, ale docela vážně konec.
„Musím si to strašné dítě rychle vyfotit,” řekla si Země, „zbude mi po něm medailon. Po tom milém dítěti.”
Ve světle ďábelského magnézia odtrhla naše rodná matička Země stín od jeho hmoty — což je věc nevídaná — a zhmotnila ho. Snad na památku, spíš jako vzorek bez ceny. A možná jen tak: nevěděla, chudák co má dělat.
Tak v hirošimské půdě zůstaly vypáleny fotografie lidí, navždy zachycené stíny. Každý ten stín volal nebo pádil nebo se sám v sobě zlomil. Na tom neobvyklém panoptiku vyrostly pak nové domy, ještě větší, ano, ještě větší.
Každý rok šestého srpna přilétá letadlo, stejně osamělé a stejně nenápadné jako tamto, a shazuje věnec bílých chryzantém. Snášejí se, ty chryzantémy,
na padáku z balonového hedvábí, jako hvězda zvolna klesající do hlubin.
Je to míněno trochu jako pozdní pokání a milá pozornost Spojených států.
Malá japonská holčička, která se jmenovala Šimoko Murai, našla na nedostavěném hřišti krásně zachovalý stín, dokonce v betonu. Byl to malinký stín, s copánkem a ještě školní brašnou na zádech.
Běžela tedy ta Šimako Murai, která vypadala celá jako něžné žluté kolínko, za brejlatou paní učitelkou, která vypadala jako zlatá hruštička z podhoří.
A když obě uviděly, daly se do pláče. Přeskočilo to z jedné na druhou. Slaně a světle se z nich všecko vylilo a hned se mohly krásně na sebe usmát.
„To jsme ale hloupé holky, Šimáčku, řekla ta brejlatá Hruštička. „My jsme tak hloupé holky, tak hloupé.”
„No, jsme holky,” drahá paní učitelko, řeklo Kolínko, „to se nedá nic dělat.”
„Tak proč špulíš pusinku?” řekla ta Hruštička. „A kam schováváš očka, ty líbezná? Stul se ke mně, pošeptej mi to do ucha.”
Pak odešly na to nedostavěné hřiště, k té školačce v betonu. Poseděly nad ni, popovídaly si, posnídaly a nechaly té holčičce půlku broskve. Byl příjemný chládek.
„Milá paní učitelko,” vzdychla Šimako, „tak hezky je tu pod tím malým stromem, přímo božsky.”
„Krásně je tu pod tím mladým stromem,” řekla zlatá brejlatá Hruštička. „Škoda, že to není na kopci,
kočičko, byla by odsud pěkná vyhlídka na celý milý svět.”
„Ach, jaká škoda, že to není na kopci, drahá paní učitelko,” vzdychlo si to děvčátko. „Panečku, kdyby tak krásné posezení bylo na kopci, to by bylo.”
„Vezmi si tady tu bílou sladkou placku,” řekla Hruštička, „jez oříšky, schrupni je, drahoušku.”
To víte, že ta Šimoko schrupla sladkou placku, rtíky se jí zbarvily višní.
„Paní učitelko,” zeptala se pak, „může se stát zas, co se stalo už Jednou?”
„Nevím o ničem, co by se stalo jen jednou,” řekla ta malá paní. Věděla to odmalinka. Zvedla se s příjemným žvatláním a vzorně se odporoučela. Byla zářivá, křehká a uvnitř trochu nahlodaná.
Možná, že její záře, křehkost a trouchnivění bylo totéž.
Šimako zůstala sedět na bílém nedostavěném hřišti pod vyjeveným stromkem; vtom se rozzářila velká fialová neónová reklama nejlehčích tranzistorových přijímačů a přenosných televizorů. Uviděla svůj vlastní stín.
„Ejhle, můj vlastní stín,” řekla si. „Stíneček. Můj milý, malý… Kdyby naše stíny uměly mluvit, kdyby tak ty stíny mluvily, jak pěkně by se nám holčičkám umíralo. Klidně bychom si všechny umřely, kliďánko. A vždycky, když potom budou naše mámy smutné, zajdou si za tím stínem té své a stín hlesne:
„Mami. Ahoj, mami.”
Když se neón zbarvil do nachova, vrátila se k ní úzkost. Utěšila se cucavým bonbónem. Vycucala ho do mrtě.
„Možná, že ho naučím aspoň jedno slovo,” řekla si. „Možná, když na něj budu mluvit a mluvit a mluvit. Co, stíne? Stíne! No tak, stíne. Hej, stíne, pane stín.”
Stín kýval hlavou, že jo, ale neřekl nic.
Pohrozila mu rukou, jako paní učitelka. Stín také pohrozil. Na ruce mu scházely dva prsty, prsteník a malíček. Jeden žlutý japonský gén v malé žluté mamince zapomněl, v té naší popletené době, co má všechno udělat, a pokazil tomu Kolínku jednu ručičku.

The post Aškenázy. Povídka Stín o nejzrůdnějším činu americké politiky. Genocidě v Hirošimě a Nagasaki first appeared on Čítárny.

Válka. Nejděsivější slovo v lidském slovníku. Nejvarovnější romány s protiválečnou tématikou. Knihy o psychopatech, lidských idiotech i zfanatizovaných lidech, které by měl číst každý rozumný a slušný člověk, který si přeje na světě MÍR A NE VÁLKU!

Válečná literatura není jen o brutálních bitvách a strategických manévrech, ale také o hlubokých úvahách o lidské povaze, utrpení a tichu, když slyšíte tlukot vlastního srdce při pohledu na lidská zvěrstva.
Taková díla nás nutí přemýšlet o tom, proč se lidé nechávají tak lehce zmanipulovat do všech útočných válek.
A na konci každé válečné rovnice zjistíme, že u útočné války jde vždy o zisky, zdroje, moc a nastartování ekonomiky, která kolabuje.

“Vždycky jsem si myslel, že všichni jsou proti válce, dokud jsem nezjistil, že pro válku jsou nejvíce ti, kteří do války nemusí.”
Erich Maria Remarque

„Všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“
Ernest Hemnigway

“Lidé, kteří válku nezažili, ale sami válku vedou nebo ji vyvolávají, netuší, jaké hrozné věci dělají.”
Helmut Schmidt

„Nikdo se zdravým rozumem nedá přednost válce před mírem;
Neboť v jednom pohřbívají otcové své děti a v druhém synové pohřbívají své otce.
Herodot

“Ti, kdo chtějí mír, se musí připravit na mír a ne na válku.”
Robert Jung

„Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.“ 
Karel Čapek / Válka s Mloky

 

Erich M. Remarque /  Na západní frontě klid
Tento klasický román se stal symbolem války, v níž mladí vojáci bojující na frontě čelí hrůzám, které je vytrhávají z normálního života. Remarque mistrovsky zprostředkovává okamžiky ticha a zamyšlení, kdy se hrdina snaží pochopit, co zbylo z lidských hodnot tváří v tvář nekonečnému násilí. V pauzách mezi bitvami prozkoumává vnitřní obavy a naděje a zanechává ve čtenáři otázky po smyslu existence.
Remarque. Na západní frontě klid Nejpravdivější román o zrůdnosti válek a idiotství lidí

Karel Čapek / Válka s mloky
Čapkův scifi bestseller / podobenství Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“
Válka s mloky. Podobenství Karla Čapka není utopie, to je bohužel dnešek

Karel Čapek / Bílá nemoc
Vizionářské dílo, drama Bílá nemoc Karla Čapka z roku 1937 jsme docenili plně až v roce 2020, kdy se světem prohnala mediálně-politická hysterie, později nazvaná pandemie Covid-1984.
Bílá nemoc Karla Čapka. Světové vizionářské dílo o nastupující totalitě

Ernest Hemnigway / Sbohem, armádo
Sbohem, armádo (A Farewell to Arms, 1929) je román, který je reakcí Ernest Hemingwaye na životní zážitky z První světové války.
Román sice neodrývá stupiditu a nadšení lidí umírat za pochybnou ideu tak, jak o tom píše Remarque v knize Na západní frontě klid, ale jedinečně popsaným intimním příběhem dvou mladých zamilovaných lidí ve válce dostatečně zdůrazňuje zrůdnost válečnou i a důvod, proč nepodporovat žádnou válku.
Sbohem, armádo. Protiválečný román Hemingwaye pro ty, kteří rádi umírají pro cizí zájmy a zisky

Jean Malaquais / Válečný deník
Válečný deník je drsné a syrové svědectví o podivné válce mezi Německem a Francií v letech 1939–1940. Vojín Malacki si nebere servítky a navýsost literárním stylem podává obraz válečné mizérie, zbavený všech ilusí o hrdinství.
To v západoevropské literární tradici není vůbec obvyklé a nakolik Malaquais svým Válečným deníkem šokoval Francii, svědčí i skutečnost, že po publikaci v exilovém nakladatelství v USA v roce 1943 se „řádného“ vydání na francouzské půdě dočkal až v roce 1997.
Válečný deník. Čtivý obraz válečné mizérie, zbavený všech iluzí o hrdinství

Joseph Heller / Hlava 22
Hlava XXII se nepodobá žádné knize, kterou jste četli. Má svůj styl, svou logiku, svůj výjimečný charakter a rukopis. Neustále balancuje mezi komikou a hororem. Je výstředně zábavná a působivá až mrazí. Je to kniha, která v plné míře popisuje válečnou mašinérii a zrůdnost zabíjení lidé, ať se děje v kdekoliv.
Hlava 22. Hellerův vynikající román o nesmyslnosti válek, tuposti i stupiditě vojáků

Kurt Vonnegut / Jatka č. 5
V roce 1968, kdy Kurt Vonnegut napsal Jatka č. 5, konečně dozrál natolik, že mohl psát i o vybombardování Drážďan. Byl to největší masakr v evropských dějinách.
Román Kurta Vonneguta není jen protiválečná próza. Je to roztrhaný mechanismus paměti, kde se propojí minulost a přítomnost a realita se rozpadne na úlomky snů a traumat. Příběh o tom, jak člověk ztrácí sám sebe v chaosu a paměť se stává posledním ostrovem přežití.
Kurt Vonnegut a Jatka č.5, které zažil při spojeneckém bombardování Drážďan 1945

Dieter Noll / Dobrodružství Wernera Holta
Dva romány o osudu mladých lidí za druhé světové války a po jejím skončení. Německo ke konci Druhé světové války, kdy do války rukují děti / studenti ze škol, 15tiletí kluci, aby si zničili jednou provždy život. Mezi nimi i Werner Holt.
Dobrodružství a návrat Wernera Holta o nekonečné zrůdnosti války

Viktor Fischl / Dvorní šašci
Krátká próza, která se díky vypravěčskému, spisovatelskému umění a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do dnešních dnů. Ojedinělý příběh hrbatého soudce, kejklíře Wahna, hvězdopravce Max a liliputána, které si velitel koncentračního tábora za své dvorní šašky a díky tomu přežili. Viktor Fischl vypráví příběh těch čtyř nejen v koncentračním táboře, ale i v předvečer šestidenní války v roce 1967 v Jeruzalémě.
Viktor Fischl. Dvorní šašci, mistrovská kniha vynikajíícho vypravěče

Jiří Beneš / V německém zajetí
Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneš, napsal knihu “V německém zajetí” jako jedno z nejsilnějších českých svědectví o holokaustu a zrůdnostech nacistických německých táborech Osvětim, Buchenwald, Dachau a Dora–Mittelbau. V knize autor s mrazivou dokumentární přesností popisuje brutalitu německého gestapa, nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů.
Jiří Beneš. V německém zajetí o zrůdnostech Němců za války

William Faulkner / Srpnové světlo
V tomto díle Faulkner zkoumá, jak válka (i když ne vždy otevřeně) ovlivňuje osudy lidí v dobách míru. Vytváří klid mezi konflikty, do kterých se vetkávají osobní dramata a sociální aspekty. Tento kousek je připomínkou toho, jak může být pauza stejně důležitá jako akce samotná.

Michail Šolochov / Tichý Don
Román se zabývá ruskou občanskou válkou a ukazuje, jak se životy donských kozáků mění pod vlivem historických zvratů. Pauzy ve vyprávění umožňují čtenářům vidět každodenní životy a vnitřní konflikty postav – jejich lásku, touhu a smutek. Sholokhov mistrovsky ukazuje, jak válka rozděluje rodiny a ničí osudy.

Svetlana Alexijevič / Doba z druhé ruky
Alexijevič sleduje následky rozpadu Sovětského svazu a jeho dopad na životy obyčejných lidí. V tomto díle slouží pauzy jako chvíle hlubokého zamyšlení nad ztracenými nadějemi a obnovením lidských spojení v době krize.

William Golding / Pán much
Ačkoli nejde o válečný román v klasickém slova smyslu, příběh dětí uvízlých na pustém ostrově slouží jako metafora pro méně ožehavou stránku lidské povahy. Pauzy mezi konflikty odhalují vnitřní strachy a vášně a zdůrazňují, jak rychle se může civilizace zhroutit.

Norman Mailer / Nazí a mrtví
Opravdu strhující obraz války v Tichomoří. Líčí invasi amerických jednotek na ostrovy Anopopei a boj o jeho vyčištění od Japonců, hlavně se však zaměřuje na charakterizaci amerických vojáků a velitelů, zachycení jejich životních osudů, pohnutek a názorů.

Pierre Boulle / Most přes řeku Kwai
Vojevůdci obou válčících stran na japonský zajatecký tábor v asijské džungli a jeho obyvatele již zapomněli, protože válka jim přináší denně nové starosti. Rozkaz však už byl vydán: v džungli roste prakticky nepotřebný most. Pohled do mikrosvěta vězňů a věznitelů tohoto proslulého románu skýtá mnohem širší výhled na absurditu války.

Michail Šolochov / Osud člověka
Legendární příběh válečného hrdinství, známý i z filmového zpracování.
Jeden z nejlépe zpracovaných filmů o druhé světové válce!!!

Lev Nikolajevič Tolstoj / Vojna a mír (1865–1869)
Jedno z největších děl světové literatury – čtyřdílná historicko-filozofická epopej (přes 1200–1600 stran podle vydání), která spojuje osudy několika ruských aristokratických rodin s reálnými událostmi napoleonských válek (1805–1820), zejména s francouzskou invazí do Ruska v roce 1812.

The post Protiválečné romány. Nejpůsobivěji napsané světové a české knihy o válce first appeared on Čítárny.

Sbohem, armádo (Hemingway, A Farewell to Arms, 1929) je román, který je reakcí Ernest Hemingwaye na životní zážitky z První světové války.

Román sice primárně neodrývá stupiditu a nadšení lidí umírat za pochybnou ideu a mimořádný zisk jiných lidí tak, jak o tom píše Remarque v knize Na západní frontě klid, ale jedinečně popsaným intimním příběhem dvou mladých zamilovaných lidí ve válce dostatečně zdůrazňuje zrůdnost válečnou i a důvod, proč nepodporovat žádnou válku.
Celá generace spisovatelů a lidí, kteří tuto hrůzu prožili se označuje jako “ztracená generace”. Lidé, kterým válka navždy zničila jejich životy.

„Věřím, že všichni ti, kteří z války těží a přispívají k jejímu vyvolání, by měli být zastřeleni hned první den akreditovanými zástupci loajálních občanů své země, kteří v ní budou bojovat.“
E. Hemingway / Sbohem armádo / předmluva 1948

Hemingway si vybral za hlavního hrdinu amerického lajtnanta Frederica Henryho, který pomáhá italské armádě obsluhovat sanitky a při té příležitosti se seznámí s anglickou zdravotní sestrou Catherine Barkleyovou, do které se zamiluje. Nakonec s ní čeká dítě: “To se jenom hlásí na svět dítě, mimovolný důsledek krásných milánských nocí”

Na základě tohoto lidského příběhu mladých lidé popisuje Hemingway zrůdnosti válečné, deformované vztahy lidí na frontě i za ní.
Místy až bolestný příběh lásky, něžností, naivity, ale i humoru. Jako vždy když dva mladí lidé k sobě nacházejí cestu a jsou něčím drasticky poznamenáni jak v minulosti tak především tou nejzrůdnější přítomnosti jakou si dovedete představit.

A není to nic nového. Už v 8 stol. př. n. l. v eposu Illias je popsána podstata válek, který se dá shrnout do jednoho výroku:
Války jsou produkty rozpínavosti a lidské pýchy (hybris), agrese i nelidskosti.

Takže až nějaký politik bude tvrdit, že je třeba abyste bojovali, protože oni řekli, že jsme ve válce, přečtěte si znovu tuto knihu a další knihy. A budete mít jasno, co určitě nechcete.

Jak vznikla kniha?
Ernest Hemingway byl v první světové válce raněn šrapnelem, a když ležel v Itálii na nemocničním lůžku, napsal příteli, že oné osudné noci roku 1918 vybuchla ve tmě obrovská bomba.

„Tehdy jsem umřel. Cítil jsem, jak mi přímo z těla vychází duše nebo co, jako když za jeden cíp vytáhnete z kapsy hedvábný kapesník. Poletovala okolo a pak se vrátila do mě a už jsem nebyl mrtvý.”
Tento zážitek se stal podkladem pro scénu v románu Sbohem, armádo.

Styl psaní Hemingwaye:
Hemingwayova novinářská schopnost popsat v knize to důležité a vynechat nepodstatně se nejvíc projevuje v jeho povídkách, kde je také velké množství příběhů z této války. Nic méně i v této knize je vidět jeho snaha psaní ledovce. Popsat to podstatné (to, co je pod mořem) jen tím málem, co je nad hladinou. Hemingway měl velmi dobrou vyprávěcí a pozorovací schopnost, vidění detailu. Pro přemýšlivé čtenáře velmi čtivý a objevný příběh.

Tato kniha Hemingwaye poprvé proslavila.
A nejen svou otevřenosti a čtivým stylem, ale také svou syrovostí, která se projevuje i používáním vulgarismů. Kvůli tomu byla i částečně cenzurována.
Kniha byla zakázána v Itálii za vlády Mussoliniho, protože Hemingway v rozhovoru s ním uvedl, že je “největším lhářem v Evropě”.
Proslulost knihu navíc zvýšilo její zfilmování už v roce 1932 a později v roce 1957.
V češtině román poprvé vyšel v roce 1931 a byla to první Hemingwayova kniha vydaná česky. Ale nejlepší je jednoznačně až překlad Josefa Škvoreckého (1958 a 1965).

Výpisky:

Začátek knihy:
V pozdním létě toho roku jsme bydleli v domě ve vesnici, která se dívala přes řeku a rovinu k horám. V korytě
řeky byly oblázky a vodou omleté balvany, sluncem vysušené a bílé, a voda byla průzračná, proudila rychle a
modrala se nad hlubinami. Oddíly vojska procházely kolem domu a dál po cestě, a prach, který zvedaly, sedal na listí stromů. Kmeny stromů byly také zaprášené a listí toho roku brzo opadalo a my viděli oddíly, jak pochodují po cestě a jak se prach zvedá a listí, zčeřené vánkem, opadává a vojáci pochodují, a potom cestu prázdnou a bílou, až na to listí.
V rovině byla bohatá úroda; bylo tu mnoho ovocných sadů a tam, kde rovina končila, zvedaly se hory, hnědé a
pusté. V horách se bojovalo a v noci jsme vídávali záblesky dělostřelecké palby. Vypadalo to ve tmě jako blýskání na časy, ale noci byly chladné a člověk neměl pocit, že se blíží bouřka.
xxx

„Válku nejde dokončit. Válka nemá nikdy žádný konec.”
“Ale ano má.” Passini zavrtěl hlavou. “Válka se nevyhrává vítězstvím. I když třeba dobudeme San Gabrie. I když dobudeme Carso a Morcalfone a Trieste. Kde budeme pak?
Viděl jste ty hory v dálce? Myslíte si, že bychom je všechny taky mohli dobýt?
Jenom když Rakušane přestanou bojovat.
Jedna strana musí přestat bojovat. Proč nepřestaneme bojovat my…
xxx

Před stanovištěm nás spousta ležela na zemi ve tmě. Odnášeli raněné dovnitř a vynášeli je ven. Kdykoliv se
rozhrnula zástěra a někoho vynášeli, zahlédl jsem světlo z ošetřovny. Mrtví byli položeni stranou. Doktoři pracovali s rukávy vyhrnutými až k ramenům a byli červení jak řezníci. Nebylo dost nosítek. Několik raněných dělalo rámus, ale většinou byli zticha. Vítr ševelil v listí příkrovu nade dveřmi ošetřovny a noc byla čím dál chladnější. Celou tu dobu přicházeli nosiči raněných, stavěli nosítka na zem, vyložili je a šli pryč.
xxx

Jenže na Západní frontě není nikdo s to druhému napráskat. Snad už se války ani nevyhrávají. Možná, že budou trvat věčně. Možná, že tohle je nová Válka stoletá. Položil jsem noviny na stojánek a odešel jsem z klubu. Slezl jsem opatrně se schodů a kráčel jsem po Via Manzoni. Před Gran Hotelem jsem potkal starého Meyerse a jeho ženu, právě když vystupovali z kočáru. Vraceli se z dostihů. Ona byla prsatá ženská v černém satinu. On byl mrňavý a starý, měl bílý knír, ploché nohy a opíral se o hůlku.
xxx

Když jsem se po operaci probudil, nebylo po mně. To se přitom člověku nestane. Oni ho jenom zadusí. Není to
jako umřít, je to jen chemické udušení, takže člověk necítí, a potom mu je úplně, jako kdyby byl opilý, až na to, že
když zvrací, jde z něho jenom, žaludeční šťáva a neudělá se mu líp. V nohou postele jsem viděl pytlíky s pískem.
Visely na trubkách, které čouhaly ze sádrového obvazu. Za chvilku jsem uviděl slečnu Gageovou a ta řekla: „Jak je
vám?“
„Lip,“ řekl jsem.
xxx

Ubohá, má ubohá, milovaná Catherine! Takhle se tedy platí za společné noci. Past sklapla. Tohle tedy čeká lidi po milostných nocích. Buď jak buď, díky bohu za plyn. Jak asi musely ženy zkoušet, než se objevila anestetika! Když na ně přišly bolesti, jako by je strhl divoký vír. Když byla Catherine těhotná, neměla žádné potíže. Nic ji netrápilo. Ani jí vlastně nikdy nebylo špatně. Na nic si až do posledního dne nestěžovala. A teď ji přece jenom dostali.
Co člověka čeká, to ho nemine. Nemine ho to, k sakru, nemine. I kdybychom se třeba padesátkrát vzali, dopadlo by to pokaždé stejně. A co když zemře? Nezemře. Jenom prožívá těžké chvíle. První porod se zpravidla dlouho vleče. Jenom prožívá těžké chvíle. Až bude po všem, řekneme si, jak zkoušela, a Catherine se bude bránit, že ani vlastně moc nezkoušela. Ale co když zemře? Nesmí zemřít. ano, ale co kdyby mi zemřela? Nemůže zemřít, povídám ti. nejanči. Jenom prožívá těžké chvíle. To jí prostě jenom příroda ukazuje, co dovede. Je to jednoduše první porod, a ten se téměř vždycky dlouho vleče.
Ano, ale co kdyby mi zemřela? Nesmí umřít. Proč by měla umírat? Proč by vlastně měla umřít? To se jenom hlásí na svět dítě, mimovolný důsledek krásných milánských nocí. Zamotá hlavu a potom se narodí a pečuje se o ně a možná, že to dítě má člověk i rád. Ale co když Catherine zemře? Nezemře. Všecko je v pořádku. Ale co kdyby mi zemřela? Nesmí zemřít. Ale co kdyby zemřela? Řekni, co budeš dělat? Co kdyby mi zemřela?
xxx

Prosím, milosrdný Bože, nedopusť, aby mi umřela!
Ošetřovatelka otevřela dveře, zakývala na mě prstem, abych šel dál. Šel jsem za ní do pokoje. Přistoupil jsem
k lůžku. Na druhé straně lůžka stál doktor. Catherine ke mně vzhlédla a usmála se. Zhroutil jsem se na postel a
rozplakal se.
„Ty můj drahoušku,“ řekla Catherine teplým hlasem. Tváře ji překryla šeď.
„Všechno je v pořádku, Cat. Zase bude s tebou všecko v pořádku.“
„Umřu,“ řekla; odmlčela se. „Nerada bych umřela.“
Vzal jsem ji za ruku. „Nedotýkej se mě!“ vykřikla. Odtáhl jsem ruku. Usmála se.
„Ty můj miláčku! Polož mi ruku, kam chceš.“
„Zase budeš v pořádku, Cat. Vím, že budeš zase v úplném pořádku.“
„Chtěla jsem ti napsat dopis, abys ho měl, kdyby se se mnou něco stalo, ale nenapsala jsem ho.“
„Nemám ti zavolat kněze nebo někoho, koho bys chtěla vidět?“
„Chci vidět jenom tebe.“
xxx

Konec knihy:
Odešel chodbou. Šel jsem ke dveřím do pokoje. „Teď tam nesmíte,“ řekla jedna z ošetřovatelek. „Ale ano, smím,“
řekl jsem. „Teď ještě ne.“
„Jděte pryč,“ řekl jsem. „Ta druhá taky.“
Ale když jsem je dostal ven a zavřel dveře a zhasl, nebylo to k ničemu. Bylo to, jako kdybych dával sbohem soše.
Za chvíli jsem se zvedl, odešel jsem ven a z nemocnice a šel jsem zpátky do hotelu v dešti.

The post Hemingway. Sbohem, armádo. Protiválečný román o stupiditě a umírání za cizí zájmy a zisky first appeared on Čítárny.

Ukrajina. Největší tragédie od druhé světové války. Ukrajinsko-ruský válečný konflikt vedený USA – NATO a podporovaný EU v letech 2014-2026???.
Předkládáme fakta, vedle kterých bude známý narativ o nevyprovokovaně válce znít jako fraška.

Únor 1990: V dohodě schválené Michailem Gorbačovem, posledním vůdcem SSSR, za souhlas s přijetím německého znovusjednocení v rámci NATO, ministr zahraničí James Baker slíbil, že NATO nerozšíří „jeden palec na východ“.
Poté část amerických a evropských lídrů učinila Gorbačovovi výslovné ujištění proti jakékoli budoucí expanzi NATO na východ. Gorbačov chápal ujištění jako „závaznou dohodu“. Následně sovětští vůdci na tomto základě rozhodovali a jednali na nich – stáhli Rudou armádu z Německa a rozpustili Varšavskou smlouvu.

Březen 1999: Za vlády Billa Clintona vstoupila do NATO Česká republika, Maďarsko a Polsko. Oslabené postsovětské Rusko v čele s Borisem Jelcinem, ovládaném oligarchickou kalí, protestovalo, ale nemohlo udělat nic, aby mu zabránilo.

Sovětský svaz se rozpadá v prosinci 1991.
Spojené státy, nevázány žádnými dohodami začaly okamžitě plánovat rozšíření NATO o státy bývalého východního bloku.
Součástí NATO se stává Maďarsko, Polsko. Československo vstoupilo do NATO v roce 1999, pár týdnů před útokem NATO na Jugoslávii, aby letadla NATO mohly létat přes Česko a bombardovat civilní obyvatelstvo.

31. prosince 1999 se stává prezidentem Vladimír Putin.
Rusko znovu začalo varovat NATO před ohrožováním ruských zájmů.

V roce 2002 odstupuje USA od smlouvy o protiraketové obraně a jasně destabilizovalo vojenské vztahy mezi Ruskem a NATO.
V té době začalo USA umisťovat rakety Aegis v Rumunsku a Polsku.

Rok 2004. Za George W. Bush, Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko se připojují k NATO – největší vlna rozšiřování NATO.

Duben 2008: Na summitu NATO Bucharest George W. Bush oznámil, že Ukrajina a Gruzie jsou na „okamžité cestě k NATO“. Bill Burns, velvyslanec v Rusku, poslal memorandum: Plná deska, řekl Burns, Rusové odpovídají:
„Ukrajina je nejčervenější z červených čar: „Net znamená net.“

17. 1. 2010 je zvolený proruský prezident Viktor Janukovič, který navíc propagoval neutralitu!!!!
Na to už reagovalo USA přípravou puče na Ukrajině a změnou v proamerický režim.

MAJDAN

Představitelka ministerstva zahraničí státu Virginie Nulandová se chlubila, že od roku 2004 „Oranžová revoluce“ USA utratily 5 miliard dolarů za změnu režimu na Ukrajině.
Na majdanu se osobně angažují senátoři Graham, McCay a další.

Dorazili ministři zahraničních věcí Polska, Německa a Francie, Radoslaw Sikorski, Frank-Walter Steinmeier, Eric Fournier, aby situaci uklidnili.
Demonstranti, z nichž pochází nynější moc v Kyjevě a kyjevská vláda a prezident Janukovič podepsali dohodu 21. února 2014.

Podle dohody vláda stáhne policii Berkut před parlamentu a vládních budov, na podzim 2014 budou na Ukrajině nové prezidentské volby, do té doby přestanou protivládní demonstrace.
Ministři tří zemí EU podepsali dohodu jako garanti. Vláda stáhla Berkut před parlamentu, ale demonstranti okamžitě vtrhli do parlamentu.
Televize vysílala záběry, jak demonstranti chodili po parlamentu s kalašnikovy.

Na poslance prováděli otevřený nátlak. Parlament schválil jako jeden z prvních zákonů, zákon prakticky o zákazu používání ruštiny v úředním styku, omezil vyučování ruštiny ve školách.
Prezident Janukovič musel utéct z Kyjeva nejprve na východ Ukrajiny, jinak by ho byli povstalci zabili.
Ruští výsadkáři mu nakonec pomohli ujít do Ruska.

Západní garanti nenašli v sobě politickou a morální sílu, aby přiznali, že kyjevští demonstranti, z nichž pochází současná moc v Kyjevě, porušili dohodu, kterou oni garantovali.
Majdan byl porušením ukrajinské ústavy – svržení platně zvoleného prezidenta, ozbrojený nátlak na parlament. Americká diplomatka Victoria Nuland později přiznala v americkém Kongresu, že USA vynaložily 5 miliard dolarů, „aby si ukrajinský lid svobodně mohl zvolit své vedení“.
Mezi demonstranty se nejviditelněji předváděl před kamerami s kalašnikovem v parlamentu Andrij Bilyj.
Ani později se nevešel do jejich plánů, až ho jeho vlastní dali zastřelit.

Protiústavní převrat pod názvem Majdan spustil řetěz událostí, vedoucích k válce.

Ukrajinský podvod, který začal už před rokem 2014

KORSUŇSKÝ POGROM

V noci z 20. na 21. února 2014 se autobusy vraceli z Kyjeva na Krym demonstranti pro Janukoviče.
U města Korsuň autobusy zastavili aktivisté Majdanu. Přinutili cestující vystoupit výstřely do vzduchu.
Několik zmlátili, poranili.
Tři autobusy polily benzínem a zapálily. Benzínem polili i některé cestující a vyhrožovali jim, že je zapálí.
V autobusech původně cestovalo asi 300 cestujících. 30 zůstalo pohřešovaných, 7 osob mělo být zabito. Nikdo nebyl za incident souzen.
O události natočili dokumentární film „Korsuňský pogrom“. Událost velmi přispěla k rozhodnutí Krymu odtrhnout se od Ukrajiny.

SNAJPEŘI NA MAJDANU

20. a 21. února 2014 ze tří okolních budov na Majdanu snajpeři stříleli do lidí na Majdanu, do demonstrantů i policistů.
Zastřelili 102 osob. Stříleli z budov, které měli pod kontrolou demonstranti.
Později západní novináři odhalili snajpery.
Pocházeli z Gruzie. V západních televizích běžel dokumentární film o střelbě na Majdanu i s výpověďmi některých snajperů na kamery.
Z výpovědí snajperů vyplývá, že je objednal člověk z vedoucích kruhů Majdanu, obvinění směřuje na Turčinova, později předsedu ukrajinského parlamentu.

Kyjevská moc nepříliš přesvědčivě tvrdí, že snajpeři byli objednáni Janukovičem.
Vyšetřování střelby na Majdanu zatím neproběhlo.

SKUTEČNÝ POČÁTEK VÁLKY NA UKRAJINĚ

Válka na Ukrajině začala v podstatě 15.2. 2014,
kdy byl podepsán dekret o zahájení ATO proti vlastním obyvatelům, proti separatistům z Donbasu.
Ukrajinská vláda prohlásila skupiny vlastních obyvatel za zrádce a teroristy, které je třeba potlačit vojensky.
Ukrajinská armáda zahájila ostrou vojenskou operaci až 17.4. 2014.

TEROR V ODĚSE

2. května 2014 v Oděse demonstrovali lidé proti bezpráví, které zavládlo na Ukrajině.
Přívrženci kyjevské moci na ně zaútočili a zahnali je do budovy Důmu odborů. Policie jen přihlížela. Demonstranti se v Domě odborů zabarikádovali.

Přívrženci Kyjeva Dům odborů zapálili a demonstranty, kteří z budovy vyběhli nebo vyskočili z oken, holemi dobili k smrti.
Zavraždili 48 lidí. Všechno natáčela televize. Pachatelé jsou identifikovatelní na filmových záběrech.
Nikdo nebyl nikdy stíhán.

MINSKÉ DOHODY

Ukrajinská armáda se pokoušela vojensky zabránit odtržení Doněcké a Luganské oblasti od Ukrajiny. Během bojů na podzim 2014 a začátkem 2015 se ukrajinská armáda dostala do obklíčení u města Debalcevo (mezi Doněckem a Luganskem).

Nejprve byl pokus o řešení situace diplomaticky.
5. září 2014 byla uzavřena v Minsku tzv. . 1. minskou dohodu Ukrajina, Rusko a obě oblasti, které se prohlásily za samostatné lidové republiky.
Dohoda ale nevedla k utišení zbraní.

Dne 15. února 2015 uzavřeli její účastníci Druhou Minskou dohodu s přesnějším uvedením povinností stran dohody.

Následně 18. února 2015 obklíčená ukrajinská armáda ustoupila z debalcevského kotle, ze kterého by se jinak nedostala.
Obě strany se obviňovaly z porušování dohody. Ukrajina zjevně nedodržela např. ustanovení, podle kterého měla přijmout ústavní zákon o rozsáhlé autonomii minimálně obou oblastí, později přisunula zpět těžké zbraně k linii dotyku.

Únor 2015: V Bělorusku se Putin a Porošenko setkali s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem a německou kancléřkou Angelou Merkelovou, aby vyjednali příměří. Lídři souhlasili s dohodou, která by ukončila boje na východní Ukrajině – udělení autonomie rusky mluvícímu Donbasu – ale po sobě jdoucí ukrajinské vlády odmítly dohodu provést.

KRYM

Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Sergejevič Chruščov daroval v roce 1954 Krym Ukrajině.
Do té doby byl součástí Ruské federativní socialistické republiky, dříve Ruské říše.
Během trvání Sovětského svazu to bylo jen jakoby administrativní rozhodnutí.
Při rozkladu Sovětského svazu uspořádali na Krymu referendum 20. ledna 1991 o vyhlášení svrchovanosti Krymu, na jehož základě krymský parlament přijal 12. února 1991 zákon „O obnovení Krymské autonomní sovětské socialistické republiky“.

Krymský parlament vyhlásil na 16. března 2014 referendum o svrchovanosti Krymu a vystoupení ze svazku Ukrajiny.
Více než 90 % voličů hlasovalo pro a Krym vystoupil z Ukrajiny a požádal o přijetí do svazku Ruské federace. Ruská Státní Duma přijala Krym a tak se Krym stal součástí Ruské federace.
Podle sčítání obyvatel v roce 2007 Rusové tvořili 58% obyvatel, Ukrajinci 24%, Krymští Tataři 12%, zbytek jiní. Na poloostrově vládne spokojenost s nynějším začleněním.

DONĚCK A LUGANSK / REFERENDUM

Po událostech v Kyjevě po Majdanu i v Doněcké a Luganské oblasti vyhlásili referendum o vystoupení z Ukrajiny.
Prezident RF Vladimir Putin obě oblasti vyzval, aby referendum nevyhlašovaly.
Vedení Ruské federace zřejmě už tehdy bylo rozhodnuto, že obě oblasti nepřijme do RF, na rozdíl od Krymu.
Referenda v obou oblastech se však navzdory Putinově výzvě konaly a více než 90% voličů hlasovalo pro vystoupení z ukrajinského státu.
Obě oblasti patřily před Říjnovou revolucí do Ruské říše pod názvem Novorossija.

Vstup do RF se však nekonal a obě oblasti začaly čelit útoku ukrajinské armády. Za pomoci ruských vojáků mimo oficiální svazek ruské armády a mezinárodních dobrovolníků, včetně Slováků, se ubránili, ale ne v celém územním rozsahu.
Navzdory závazkům obsaženým v Minských dohodách, oblasti čelí až dosud dělostřeleckým a jiným útokům ukrajinské armády. Od roku 2014 – 2022, v oblastech zahynulo asi 13 000 lidí.

Alej Andělů. Pomník věnovaný zabitým dětem ukrajinskou armádou od roku 2014 do konce války.

Únor 2015: V Bělorusku se Putin a Porošenko setkali s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem a německou kancléřkou Angelou Merkelovou, aby vyjednali příměří. Lídři souhlasili s dohodou, která by ukončila boje na východní Ukrajině – udělení autonomie rusky mluvícímu Donbasu – ale po sobě jdoucí ukrajinské vlády odmítly dohodu provést.

Jaro 2020 Levicový prezident USA Joe Biden prohlašuje, že Krym je ukrajinský.
Ukrajina oficiálně odmítla udělit Donbasu zvláštní status ve svoji ústavě, jak to po ni požadují Minské dohody, které podepsala. ZDE

24.3. 2021 ukrajinsky prezident Zelensky podepsal výnos 117/2021, který aktivuje armádu k dobyti a sjednoceni Ukrajiny s autonomní oblasti Krym. Ukrajinští občane v mediích informováni nebyli. Tento výnos je v podstatě vyhlášeni války. ZDE

31.3. 2021 šéf ukrajinské armády sdělil, že ozbrojené sály zahájí ofenzívu s cílem zničit rebely na Donbase.ZDE

2.4. 2021 Evropské veleni ozbrojených sil USA vyhlašuje stav nejvyšší bojové pohotovosti díky aktivnímu pohybu ruských sil na ruském území.
To nevymyslíš. ZDE

Ozbrojené sily Ukrajiny zahájily dělostřeleckou palbu na pozice obránců samozvané Luhanske lidové republiky.
Ukrajinská delegace si stěžovala Radě bezpečnosti OSN na agresivní akce Ruska.
To nevymysliš. ZDE

Koncem dubna 2021 se připravuje cvičení NATO – přes 30 tisíc vojáků v oblastech okolo Kaliningradu a Krymu.

6.4. 2021 prezident Zelenský telefonuje s britským premiérem Johnsonem a žádá, aby byly posíleny sankce proti Rusku a aby posílila přítomnost NATO na Ukrajině.ZDE
Ministerstvo obrany Slovenské republiky upozorňuje obyvatele Slovenska, že v období od

5. do 11. 4. 2021 je přes území SR plánovaných osm přesunů zahraničních spojeneckých ozbrojených sil…

Prosinec 2021: Tým Biden odmítl Putinovy navrhované dohody o vzájemné bezpečnosti, které by zanechaly „neutrální“ Ukrajinu nedotčené. Od roku 2008 se Rusko snažilo přesvědčit americké administrativy, že Ukrajina je pro členství v NATO zakázaná, ale Joe Biden opět odsunul ruské obavy stranou: “Rusko neříká, kdo může vstoupit do NATO.”

Od roku 2008 se Rusko snažilo přesvědčit americké administrativy, že Ukrajina je pro členství v NATO zakázaná, ale Joe Biden opět odsunul ruské obavy stranou:
“Rusko nám nebude říkat, kdo může vstoupit do NATO.”

ZÁKLADNA OČAKOVO

Za vlády prezidenta Juščenka a poté opětovně po Majdanu Ukrajina a na druhé straně Spojené státy chtěly dosáhnout vstupu Ukrajiny do NATO.
V roce 2008 tomu Německo a Francie zabránily jen za cenu kompromisní věty v závěrečném komuniké ze summitu NATO v Bukurešti, že Ukrajina (a Gruzie) se v budoucnu stanou členy NATO.

I bez členství v NATO Spojené státy začaly v roce 2021 stavět svou vojenskou základnu Očakovo v blízkosti Oděsy, bez omezení druhu zbraní, které by na ní mohly být umístěny.
Po dokončení by americká armáda mohla odpalovat na Moskvu (a jiné ruské cíle) jaderné rakety s dobou letu 6-7 minut až do cíle. Rusko by se stalo vydíratelným v každé otázce.
V začátku vojenské operace v únoru 2022 ruské letectvo staveniště Očakovo bombardovalo.

NABÍDKA NEUTRALITY

Už před začátkem vojenské operace v roce 2022 prezident Putin nabídl Ukrajině, aby se stala neutrální.
Ukrajina to odmítla.
Pak už Rusko mohlo dosáhnout své bezpečnosti jen vojenskou operací.

18. 2. 2022: Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) zdokumentovala, že Ukrajina zintenzivnila dělostřelecké útoky podél linie kontaktu. (Od převratu v Kyjevě v roce 2014 zabila Ukrajina a nacističtí brigánové v NATO tisíce etnických Rusů na Donbasu.)

19. 2. 2022: Zelenskyj, který byl pozván, aby vystoupil na Mnichovské bezpečnostní konferenci, řekl:
„Ukrajina dostane a rozmístí jaderné rakety.“
Druhý večer, v televizi CBS 60 Minutes, ukrajinský ministr zahraničních věcí Dmytro Kuleba řekl:
„Ukrajina nikdy nebude ctít minské příměří.“

24. 2. 2022: S 90.000 vojáky Rusko zahájilo svou „zvláštní vojenskou operaci“ – nikoli „úplnou invazí“.
S odvoláním na „odpovědnost chránit“ Rusko zasahovalo do osmileté občanské války Donbasu poté, co všechny vyhlídky na diplomacii selhaly.
Vladimir Putin se 24. února 2022 neprobudil a rozhodl:
„Myslím, že dnes napadnem východní Ukrajinu,“ ani americká kampaň za rozšíření NATO na Ukrajinu na poslední chvíli manévr.
Dokumenty amerického ministerstva zahraničí ukazují, že budoucí členství Ukrajiny bylo projednáno již v roce 1994!!!

Ozbrojený konflikt začal ráno 24. února 2022 ruským útokem na Ukrajinu,
když Rusko vyčerpalo všechny možnosti o dosažení příměří.
Od té doby je Rusko politicky považováno za agresora.
I KDYŽ MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ SOUD V HAAGU nikdy neoznačit Rusko za agresora.

JUDr. Štefan Harabin: Máme rozhodnutie Medzinárodného trestného súdu v Haagu, že ak Bezpečnostná rada OSN (BR OSN) podľa článku 39 Charty nerozhodla, že ide o agresiu, ani ten sa tým nemôže zaoberať. Veď v bodoch 6 a 7 dodatku Rímskeho štatútu Medzinárodného trestného súdu je uvedené, že môžu konať, iba ak BR OSN uzná, že ide o agresiu. Navrhnem vypočuť Antónia Guterresa, lebo len ten môže povedať a vyložiť Chartu OSN, či je Rusko agresor…

Po rozhodnutí Medzinárodné ho súdneho dvora OSN z 2. februára 2024 o žalobe Ukrajiny voči RF, kde vo výrokoch nepoužil výraz agresia vo vzťahu k príchodu vojsk RF na územie Doneckej a Luhanskej republiky, nie je ďalej možné politicky zneužívať Valné zhromaždenie OSN (VZ) na protiruskú propagandu prijímaním rezolúcií o Špeciálnej vojenskej operácii na Ukrajine s použitím takéhoto označenia.
Celý rozbor >>

„Slovenský súd rozhodol, že Rusko nie je agresor. EÚ zradila svoje hodnoty…“
/ Harabin po skončení soudu.
JUDr. Harabin tvrdí, že Rusko není v konfliktu na Ukrajině agresorem a žádná mezinárodní právní instituce ho takto neoznačila. V únoru 2022 kromě jiného JUDr. Harabin napsal, že by „udělal přesně to samé“, co ruský prezident Vladimir Putin v souvislosti s událostmi na Ukrajině. Tvrdil rovněž, že „je povinností Rusů pacifikovat nacisty, kteří genocidně od roku 2014 zavraždili 15 000 vlastních civilistů.“
Za to ho prokurátor obžaloval ze schvalování trestného činu a z hanobení národa, rasy a přesvědčení.
V lednu 2026 JUDr. Harabin soud jasně vyhrál. Nezávislý soud pracující na území EU, Špecializovaný trestný súd v Pezinku, podle zákonů potvrdil, že ze strany Ruska nebyla vykonaná žádná agrese.

RAKETOVÝ TEROR UKRAJINY

14.3, 2022 Ukrajina vypálila na město Doněck v poledne raketu Točka-U. Protiraketová obrana sice raketu sestřelila, ale poměrně pozdě.
Zbytky rakety dopadly na střed města.
Zahynulo 21 obětí, další byli zraněni.

8. 4. 2022 Ukrajina vystřelila také Točku-U na město Kramatorsk.
Zahynulo asi 50 obětí, další zranění.
Ukrajina popírala, že raketu vystřelila její armáda také, že to byla Točka-U. Ze zbytků rakety na místě výbuchu je zřejmé, že to byla Točka-U.
Zachovalo se registrační číslo rakety Š (v azbuce) 91579, které patřilo ukrajinské armádě.
Čili ukrajinská armáda střílela rakety určené k zabíjení proti městům, na které si Ukrajina dělá nárok.

POSLEDNÍ – ISTANBULSKÁ DOHODA MEZI RUSKEM A UKRAJINOU

V březnu 2022 se ale konaly rozhovory v tureckém Istanbulu mezi Rusy a Ukrajinci a výsledek byla akceptovatelná smlouva:
Smlouva o trvalé neutralitě a zárukách bezpečnosti Ukrajiny.
Obsahuje 18 článků + příloha.
Ta mohla celou válku okamžitě zastavit.

Rusové podle této smlouvy stahují vojska z okolí Kyjeva a pak Ukrajina smlouvu ruší.
Odstoupení od smlouvy je dáváno od souvislosti s návštěvou britského Borise Johnsona, který Zelenského přesvědčil / donutil, aby Ukrajina pokračovala ve válce.

Od června 2024 Putin vymezuje ruské podmínky pro široký, udržitelný trvalý mír:
– Žádné dočasné příměří, žádné evropské “mírotvorce”, žádné NATO (nebo nacisté) na Ukrajině.
– Uznání Krymu a historických ruských oblastí Luhansk, Doněck, Záporoží a Cherson jako trvalé ruské území.
Bez dohody bude Rusko pokračovat v postupu mimo čtyři oblasti a směrem k historickým „ruským městům“: Odesa, Mykolajivo, Dněpr a Charkov.

SUMMIT RUSKO / USA NA ALJAŠCE

15. srpna 2025 . Summit Rusko-Spojené státy / Summit Trump-Putin na Aljašce
Mezi prezidentem Spojených států Donaldem Trumpem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Konalo se na společné základně Elmendorf–Richardson v Anchorage na Aljašce.
Hlavním tématem diskuse byla probíhající rusko-ukrajinská válka.
Summit skončil, aniž by byla oznámena dohoda.

The post Ukrajina. Stručný přehled války USA a NATO proti Rusku skrze Ukrajinu od roku 1992 – 2026 first appeared on Čítárny.

Mor líčí katastrofu… zažil sám Camus něco takového? Může on sám vypovídat za lidi, kteří si něco takového vskutku prošli? Ale on to přece nedělá… Celý jeho román je nesmírně vážným přemýšlením nad životem, jak se jeví optikou co nejméně zabstraktnělé katastrofy. Stojí svým myšlením a cítěním tváří v tvář katastrofě, ale nestojí v ní samotné.

V této recenzi bych se chtěl věnovat Camusovu románu Mor (Odeon Praha 1993), jenž vyšel v roce 1947 a vedl k prvnímu ochladnutí vztahů mezi ním a Sartrem. Vylíčit jádro jejich sporu není snadné.
Sartre byl příznivcem abstraktních ideálů, nedůvěřoval konkrétnímu životu, považoval lidský úděl za veskrze špatný; kromě toho stál na straně levého politického radikalismu. Jedním z hlavních poselství Moru je důraz na konkrétní život, jehož existenciální náboj dalece překračuje všechny abstraktní konstrukce.

Camus zpochybňuje schopnost lidí poznat, co je správné a co nikoli, jejich schopnost soudit druhého a obstát v kritické situaci.
Místo toho v jeho románu nalézáme složitou tragédii jednotlivců i společnosti, ve které lze vycítit schopnost smyslu, schopnost polarity dobra a zla, jež v lidském světě krystaluje kolem těžce poctivého hledání. Než se však dostanu k samotnému příběhu, chtěl bych se zmínit o tom, co je na románu umělecké par excellence, totiž o stylu.

Camus přistoupil k svému dílu jako ke kronice, kterou opatrně, pokud možno objektivně a s podmanivě tázavým nadhledem sepsala hlavní postava příběhu, lékař Bernard Rieux.
Obsahem jeho líčení je velká katastrofa, jež postihla ve čtyřicátých letech 20. století Oran, francouzský přístav na alžírském pobřeží (jedná se samozřejmě o fikci). Chybí tu však jakákoli nabubřelost, velká slova a bombastické napětí, je tomu úplně naopak: základní kontrapunkt Moru spočívá v pohledu na katastrofu střízlivýma očima, v zachycení všedních dní postižených lidí. Právě tak se Camus dostává k základním otázkám smyslu lidského života… a vypravěč příběhu, jehož identita (dr. Rieux) je sice odhalena až na konci, má i přes svůj tichý, pochybovačný a věcný postoj u čtenáře velkou morální autoritu, neboť je od prvních stránek zřejmé, že prožil tíhu katastrofy naplno a má o ní zcela autentickou (a proto nejednoznačnou) představu. Právě v tomto rámci se splétá několik příběhů různých lidí, přičemž nás autor neumisťuje do jejich nitra, nedělá nás jaksi všeznalými, naopak si vždy více nebo méně uvědomujeme, jak málo o každém z nich víme.

V Moru lze najít líčení města i přírody provedené s graciézní prostotou, dialogy a vnitřní život postav působí silně autenticky, avšak nic z toho nemá charakter reportáže: téměř z každé věty románu lze vyčíst naprosto osobitý pohled na svět, onen zájem o konkrétní lidský osud, jenž se potýká s (nikoli verbálně, nýbrž svými skutky, svými problémy, svým životem) s těmi nejzávažnějšími otázkami lidské existence. Od první do poslední stránky tak čteme opravdové umělecké dílo, které není složitou konstrukcí, nýbrž je prožitou sondou do tajemství člověka.

Krátký úvod nejprve geniálně vykreslí povahu města, v němž má mor vypuknout. Camus tu doslova hýří úchvatnými postřehy, platícími sotva jenom o obyvatelích Oranu:

Z nedostatku času a uvažování jsou lidé v Oranu právě tak jako jinde nuceni milovat se, aniž si to uvědomují. Mnohem originálnější je v našem městě potíž, s jakou se tu může člověk setkat, když umírá. Potíž není ostatně to pravé slovo, správnější by bylo hovořit o nepohodlí… Jak také myslet na umírajícího, chyceného do pasti za stovkami zdí praskajících vedrem, když v touž dobu všichni obyvatelé hovoří u telefonu nebo v kavárnách o směnkách… Pak pochopíte, jak nepohodlná může být smrt, třebas moderní, přepadne-li člověka v místě vyprahlém.

Nejprve se v Oranu objevila spousta uhynulých krys, jež zaplavily ulice. Byla to jakási symbolická předzvěst masového umírání lidí. Postupnému šíření nákazy i mezi lidmi nechtěl zprvu nikdo věřit, a už vůbec ne tomu, že se jedná o nemoc známou ze středověku jako mor. Až potud je román pouze mistrným úvodem ke katastrofickému bestselleru. To se ale mění v okamžiku, kdy se čtenář začne hlouběji seznamovat s hlavními postavami.

Ještě před vypuknutím epidemie vyprovází Rieux svou manželku k vlaku. Ona trpí těžkou chorobou a jede se léčit do stovky kilometrů vzdáleného sanatoria. Camus brilantně zachytil atmosféru loučení, a tak zároveň čtenáři důvěrně představil svět doktora Rieuxe:

Pak se k němu obrátila zády a dívala se z okna. Na nástupišti pobíhali lidé a vráželi do sebe. Supění lokomotivy doléhalo až k nim. Zavolal na ni křestním jménem, a když se otočila, viděl, že má na tváři slzy.

Brzy poté přijíždí Rieuxova matka, aby se mu starala o domácnost po dobu ženiny nepřítomnosti. Setkáváme se také s mladým novinářem Rambertem:

Měl malou postavu, mohutná ramena, odhodlaný výraz, jasné a inteligentní oči, na sobě měl sportovní oblek a působil dojmem člověka, který je rád na světě.

A stejně tak je nám představen magistrátní úředník Grand, který patří k dlouholetým pacientům doktora Rieuxe. Je chudý, takže jej doktor léčí zadarmo. Při návštěvě Granda (jehož Camus líčí jako padesátiletého muže se žlutými kníry, s dlouhou, sehnutou postavou, úzkými rameny a kostnatými údy) potkává Rieux tajemného sebevraha, jenž unikl smrti jen Grandovou zásluhou, neboť ten jej odvázal ze smyčky, ve které Cottard (tak se sebevrah jmenoval) připravoval svou smrt oběšením. Konečně se letmo mihne i postava pátera Panelouxe, jedné z pozdějších hlavních postav příběhu, a celkem podrobně je uveden Tarrou, člověk, o němž toho víme nejméně a jehož pohled na svět nejzřetelněji zdůrazňuje smysl pro paradoxy všednosti:

Otázka: co dělat, abychom nepromrhali svůj čas? Odpověď: prožít jej v zdlouhavosti. Prostředky: trávit dny v čekárně u dentisty na nepohodlné židli; nedělní odpoledne prožívat na balkóně; poslouchat přednášky v řeči, již nerozumíte; najít nejdelší a nejméně pohodlné železniční tratě a cestovat přirozeně vstoje…

Tarrou do svého deníku, z něhož Rieux citoval právě uvedená slova, zaznamenává událost s krysami skrze několik banalit:
1. stařík z protějšího domu, pro kterého bylo vrcholem potěšení plivat dolů na kočky, byl nerudný z toho, že se kočky přestaly pod jeho balkónem objevovat,
2. noční portýr v hotelu rozpřádal úvahy o krysách opouštějících koráb,
3. upjatý soudce Othon, který vyká svým dětem a mluví s nimi krajně prkenně, okřikl při rodinném obědě svého syna, když chtěl něco říci o krysách,
4. ředitel hotelu je zoufalý z toho, že ve výtazích jeho hotelu se objevují krysy.

O Tarrouovi se vědělo jen to, že navštěvuje španělské tanečníky a hudebníky. Rieux velmi podrobně líčí jeho vzhled, pro nás však bude stačit tohle:

Zdálo se, že tento stále se usmívající dobrák má zalíbení ve všech normálních radostech, aniž je jejich otrokem… Vypadá trochu jako sicilský sedlák s tou opálenou pletí, s těmi černými chlupy a v obleku skoro vždy tmavém, který mu však dobře padne.

V době, kdy se zdálo, že se morová epidemie v Oranu uklidňuje, a kdy do města přicházelo jaro, depeše z hlavního centra kolonie přikazuje město naprosto uzavřít. Tehdy se stal mor záležitostí všech, dolehl na každého. Lidé se najednou cítili trýznivě odloučeni od svých blízkých, kteří zrovna dleli mimo město.
V románu je vylíčení tohoto pocitu důkladné, snad právě i s přihlédnutím k tomu, že právě i vypravěčova manželka byla mimo Oran. Lidé se pod tlakem odloučení různě měnili, avšak málokdo si ještě připouštěl hrůznost epidemie samotné. Cottard díky katastrofě úplně okřál, těšil se představou, že se z ní všichni zblázní – špatné zprávy hltal přímo s nadšením. Rambert chce zase za každou cenu z města zmizet, je v Oranu jako novinář jen na návštěvě, v Paříži nechal milenku a nedovede připustit, že by měl zůstat v této nucené izolaci. Rieux mu marně vysvětluje, že by nemohl vycestovat ani tehdy, kdyby mu dal lékařské potvrzení, že mor nemá… Novinář obviňuje doktora, že přehlíží jeho nárok na štěstí, že se drží abstraktních ideálů. Doktor si podrobnější komentář nechal pro sebe do okamžiku, kdy Rambert odešel:

Novinář má pravdu, když tak dychtí po štěstí. Ale měl pravdu, když ho obvinil, že žije v abstrakci? Což to byla nějaká abstrakce, týdny prožité v nemocnici, kde mor zdvojnásobil svou hltavost a zahubil týdně průměrně pět set lidí? Ano, na tom neštěstí bylo něco abstraktního a neskutečného. Ale když vás abstrakce začne zabíjet, musíte se abstrakcí zabývat.

Vzdorovat katastrofě bylo stále náročnější, Rieux, který nesl největší tíhu boje s nemocí, byl den ze dne vyčerpanější a mechaničtější. Zhoršující se epidemie přiměla k činnosti také církev, jež do čela své akce postavila jezuitu Panelouxe. Paneloux byl vědec, avšak především byl horlivý, zapálený křesťan, a proto se chopil svého poslání víc než energicky. Již dříve proslul cyklem svých přednášek o moderním individualismu:

Ukázal se v něm jako vášnivý zastánce náročného křesťanství, které je stejně vzdáleno modernímu volnomyšlenkářství jako tmářství minulých století. Při té příležitosti se nebál říci svým posluchačům do očí tvrdé pravdy. Tím si získal věhlas.

Jedním z prostředků církevního boje proti moru byl týden modliteb, jenž měl být uzavřen slavnostní mší, při které měl být vzýván sv. Roch, patron lidí postižených morem. Týdne modliteb se zúčastnilo mnoho věřících, většina z nich přesvědčená prostě o tom, že to nemůže škodit (když už to neprospěje). Vrcholem bylo kázání Panelouxe na slavnostní mši:

„Páter byl prostřední postavy, ale zavalitý. Když se opřel o kraj kazatelny, svíraje dřevo velkýma rukama, bylo z něho vidět jen tlustou černou siluetu a nad ní dvě skvrny planoucích tváří po kovovými obroučkami brýlí.“

Základní myšlenkou jeho kázání byl důraz na to, že mor je Boží trest za náboženskou vlažnost obyvatel Oranu, jedinou cestou ven z katastrofy je podle něho vroucí láska k Bohu, ať činí, co činí. Paneloux byl o tomto svém postoji zjevně hluboce přesvědčen a rozhodně mu nechyběla logika. Lidé ovšem byli po jeho kázání spíše ještě zoufalejší než před ním. Vždyť to, co po nich žádal, bylo nad síly nejednoho proroka a světce, navíc ukázal katastrofu v perspektivě viny a trestu, což bylo více než silně pesimistické. Lidé si stále jasněji byli vědomi toho, co pro ně mor znamená:

Najednou si však pod žhavým příkrovem letního nebe uvědomili, že jde vlastně o vnucené omezování svobody a cítili nejasně, že toto uzavření ohrožuje celý jejich život, a když nastal večer, energie s chladem opět nabytá je občas doháněla k zoufalým činů…

Mezitím se dozvídáme víc o úředníku Grandovi. Kdysi ho opustila žena, vlastně z důvodu chudoby a odcizení, avšak on ji stále v hloubi duše miluje. Centrem jeho života se stala práce na rukopise jakéhosi románu… jeho ideálem jsou naprosto formálně dokonalé věty, díky čemuž se také nedostal dále než k úplnému začátku. Přemýšlením nad vhodnými spojkami, nad zvukomalebností slov atd. tráví nesmírně mnoho času a energie. Jeho snem je dětinská touha po tom, aby redaktor nakladatelství, kam přinese svůj rukopis, řekl poté, co si jej přečte: klobouk dolů! Grand ani Paneloux, ba ani Rambert, který celou svou bytostí hledá vhodnou příležitost k úniku z Oranu, žádná z postav Moru není umístěná do nějakého abstraktního rámce, v němž bychom ji mohli opravdu posoudit. Každá je centrem svého života, v němž zápasí se smysluplností svého bytí.

Rambertovy umíněné snahy opustit město byly přes různé záblesky fata morgány naprosto beznadějné; propadal proto otupělému zoufalství:

Také na nádraží trávil Rambert dlouhé hodiny. Vstup na nástupiště byl zakázán. Ale čekárny přístupné zvenčí byly otevřené a někdy za parných dní se tam usadili žebráci, protože tu byl stín a chládek. Rambert si tam chodil pročítat staré jízdní řády, cedule zakazující plivat na zem a policejní nařízení pro vlakovou dopravu… Rambert tu nahmatával onu drásavou svobodu, jakou člověk nalézá jen v nejhlubší bídě.

V té době se blížil konec června, nastalo parné léto. Ulice byly rozpálené a liduprázdné, k moři se nesmělo, počet mrtvých stále vzrůstal.
Kromě Cottarda se z epidemie těšil ještě jeden člověk, starý Rieuxův pacient, astmatik. Tento stařec se rozhodl, že od svých padesáti let nebude nic dělat, vlezl do postele, odstranil všechny hodiny a přenášel kuličky hrachu z jednoho hrnce do druhého; po každém patnáctém hrnci se najedl. Epidemie pro něj byla nejspíše jakýmsi potvrzením marnosti života, přiklání se k mínění pátera Panelouxe, jež vyslovil na slavnostní mši. Nepochybně je však tento člověk de facto blázen, který si vůbec neuvědomuje dosah svých tvrzení a který je více než čímkoli jiným zaměstnán pošetilostmi. I přesto nám však Camus nedává měřítko, díky němuž bychom se s ním mohli vyrovnat, dát ho do nějaké škatulky. Bude před námi stále jako nevyřízená výzva k otázce po smyslu života.

Mezitím se ve městě pod vlivem moru opět mění nálada obyvatel:

Zpočátku, když mysleli, že mor je nemoc jako každá jiná, bylo náboženství na místě. Když však viděli, že je to vážné, vzpomněli si, že je třeba užívat života.Veškerá úzkost, která se jim ve dne zračí na tváři, se teď, v tom horkém a prašném soumraku, proměňuje v jakousi vytřeštěnou bujarost, v neohrabanou nevázanost, jež jako horečka rozpaluje celý národ.

Tarrou navštívil Rieuxe a nabízí mu organizování dobrovolnických zdravotních čet. Při této příležitosti se mez nimi odehrál zajímavý rozhovor, který je velmi obtížné stručně shrnout a reprodukovat.
Nejprve se tématem úvah stalo Panelouxovo kázání. Rieux je během celého rozhovoru opatrný, Tarrou je ovšem ještě méně otevřenější, jen se ptá a naznačuje, nic jasného nepoví. Panelouxovo kázání doktor komentuje takto:

Žil jsem příliš mnoho v nemocnicích, abych si liboval v představě kolektivního trestu. Ale víte, křesťani někdy takhle mluví, ale ve skutečnosti to tak nikdy nemyslí. Jsou lepší, než se zdají.

Rieux v Boha nevěří, nicméně klade si otázku, co věřit, resp. nevěřit v Boha vlastně znamená:

Jsem uprostřed tmy a snažím se vidět jasně. A už dávno to nepovažuji za originální.

Podle Rieuxe nikdo prakticky nevěří ve všemohoucnost Boží, protože nikdo zcela nerezignuje na svou aktivitu, neponechává všechno na Bohu:

Víte, že někteří lidé odmítají zemřít? Slyšel jste někdy křičet umírající ženu: Nechci? Já ano. A zjistil jsem, že se mi hnusí celý řád světa. Od té doby jsem se stal skromnější. Nicméně jsem pořád ještě nepřivykl pohledu na umírání. Nic víc nevím… Víte, vzhledem k tomu, že pořádek na světě řídí smrt, je snad pro Boha lepší, že lidé v něho nevěří a ze všech sil bojují proti smrti, a dokonce ani oči nezvednou k nebi, kde on mlčí.

Tato slova vystihují velice dobře dvě diametrálně rozdílné možnosti pojetí Boha. Bůh, o kterém mluví Rieux, není účinně na straně člověka v jeho bídě, nedává naději tváří v tvář absurditě našeho světa. Nezapletl se do pozemského, trýznivého boje proti smrti, je právem postaven mimo to opravdu podstatné, co se tu na zemi děje. Paneloux hlásal právě takového Boha.

Rieux v následujícím textu celkem široce přemítá nad významem Tarrouových zdravotnických čet, přičemž jej vůbec nepřeceňuje, spíše naopak. Nezdá se mu, že dobrá vůle je už důvodem k nějaké velké chvále, podle Rieuxe příslušníci těchto čet vlastně ani neměli jinou rozumnou volbu, než se pustit s morem do křížku, byť tím ohrožovali své životy více, než kdyby nedělali nic. Opravdu zajímavá je však tato pasáž doktorových úvah:

Autor si ostatně velmi dobře uvědomuje případnou námitku, že totiž ti lidé riskovali život.Ale v dějinách vždycky přichází chvíle, kdy ten, kdo se odváží říct, že dvě a dvě jsou čtyři, je potrestán smrtí… A rozhodující není vědět, jakou odměnu nebo trest taková úvaha přinese. Rozhodující je vědět, zda dvě a dvě jsou nebo nejsou čtyři. Ti naši spoluobčané, kteří tehdy riskovali život, museli se rozhodnout, zda jsou či nejsou ohroženi morem a zda je třeba proti němu bojovat nebo ne.

Epidemie stále rostla, což v mnohých lidech vzbudilo náboženský postoj plný zoufalství, podle nich byl každý boj s epidemií k ničemu a zbývalo jen padnout na kolena.
Naopak u jiných se aktivita vystupňovala. Grand byl sekretářem zdravotnických čet a zároveň pokračoval ve své práci na rukopise. Camus dělá právě z něho opravdového hrdinu, konkrétně slovy, jež naprosto trefně vystihují jádro jeho sporu se Sartrem:

Je-li pravda, že lidé si rádi berou příklady a vzory, jimž říkají hrdinové, a je-li absolutně nutné, aby byl nějaký i v tomhle příběhu, navrhuje autor právě tohoto bezvýznamného a nevýrazného hrdinu, který neměl než dobré srdce a napohled směšný ideál. Tím se dostane pravdě, co její jest, a také součet dvě a dvě dá úhrn čtyři a hrdinství ustoupí až na druhé místo, kam správně patří, hned za a nikdy před ušlechtilý nárok na štěstí.

Domnívám se, že těmto slovům lze dobře rozumět v kontextu poválečné doby, kdy fašismus, nacismus i komunismu vyzdvihovaly kult hrdiny a přímo vyžadovaly, aby se člověk hrdinsky obětoval pro jejich „ideály“.

Hrdinství, říká Camus, nemá spočívat v tom, že člověk položí hlavu na oltář nějaké ideologie, ale jeho jádrem musí být konkrétní, poctivé hledání dobra pro sebe a pro všechny. Pochopit to, co Camus nazývá ušlechtilým nárokem na štěstí, jako eudaimonismus, by bylo zavádějící. Nárok na štěstí je něco jiného než vidět ve štěstí cíl života. Dalo by se říci, že právě v tom spočívá myšlenka svobody, jak se prosadila v západním světě, totiž že každý má mít svůj prostor, v němž má možnost uspokojit své základní potřeby a svobodně dosahovat svých představ o štěstí tak, aby také jiným byl ponechán tentýž prostor. Tohle je důležitější než hrdinství, neboť bez toho se každé hrdinství stane pouze sluhou bídy, tyranie a útlaku. Grand s dobrým srdcem a se svým soukromým, opravdovým ideálem je proto příkladným hrdinou svobodné společnosti.

Téma hrdinství se stane později námětem rozhovoru mezi Rieuxem, Tarrouem a Rambertem, jenž odmítá v Oranu zůstat.
Spojil se s ilegální organizaci údajných převaděčů, jeho dobrodružství Camus líčí dosti obsáhle. Všechny novinářovy naděje jsou ale napořád zklamávány. Ve zmíněném rozhovoru Rambert klade milostný cit nad velké činy, jeho nezajímá člověk, není-li schopen citu – schopnost trpět, schopnost být dlouho šťasten, teprve to má podle Ramberta cenu. Rieux s ním celkem souhlasí, zdůrazňuje však, že v boji proti moru nejde o hrdinství:

Ale jedno vám musím říct: v tomhle všem nejde o hrdinství. Jde o poctivost. Může se to zdát směšné, ale jediný způsob, jak bojovat proti moru, je poctivost.

Když se Rambert od Tarroua dozví, že Rieux má manželku daleko v sanatoriu, přihlásí se do dobrovolnických čet, v nichž chce působit tak dlouho, dokud se mu nepodaří z Oranu zmizet.

Naproti tomu Cottard, o němž z mnoha náznaků tušíme, že se kdysi dopustil nějakého těžkého zločinu a že nebýt moru, byl by zatčen, se cítí v epidemii i přes její prudké zhoršování jako ryba ve vodě. Vůči moru má naprosto fatalistický postoj, je přesvědčen, že se mu nelze ubránit, a to ho těší. Cítí se totiž spojen s ostatními. Když mu Tarrou říkal, že jediný způsob, jak nebýt odloučen od lidí, Cottard mu odpověděl: „Jestli je to pravda, nikdo není s nikým.“
V Cottardovi nejspíše nebyla zlomyslnost. Tvrdil, že teprve mor dal lidi dohromady – a říkal také, že ti, kdo mor prožívají těžce, se prostě jen neumějí přizpůsobit. Pro Cottarda byl prostě stav katastrofy něčím přirozeným a byl rád, že jiní jsou v tom s ním.

Rozšiřovalo se rabování, proto městská správa přistoupila ke tvrdým opatřením, avšak v porovnání s nebezpečím moru, jemuž byli všichni vydáni, se i ty největší hrozby zdály celkem mírné. Hlavní problémy, které muselo město řešit, spočívaly ale v pohřbívání stále většího počtu obětí epidemie:

…společnost živých od rána do večera trnula ve strachu, že bude muset ustoupit společnosti mrtvých. To byla skutečnost. Člověk mohl samozřejmě dělat, že ji nevidí, zakrýt si jednoduše oči a nebrati ji na vědomí, ale skutečnost má strašnou sílu, proto nakonec vždycky zvítězí. Jak chcete například nebrat na vědomí pohřbívání v den, kdy je třeba pohřbít vaše drahé?

Nakonec se přistoupilo k tomu, že v noci se tramvajovými vozy svážely masy mrtvých těl do pecí za městskými hradbami:

K ránu se pak vznášela nad východními čtvrtěmi města hustá a odporná pára. Podle názoru všech lékařů nemohly tyto nepříjemné výpary nikomu ublížit. Ale obyvatelé těch končin vyhrožovali, že se okamžitě vystěhují, neboť byli přesvědčeni, neboť byli přesvědčeni, že mor na ně teď padá přímo shůry. Bylo třeba odvést kouřové výpary složitým systémem rour, aby se obyvatelé uklidnili.

Mor se stával fádní realitou. Obyvatelé Oranu již ani odloučení od svých blízkých neprožívali drtivě. Pod vlivem duševní i fyzické vyprahlosti ztráceli pomalu představu o tom, co bylo v době před vypuknutím moru:

Ztratili paměť i naději a usadili se v přítomnosti. Po pravdě řečeno všechno se jim měnilo v přítomnost. Je třeba říci, že mor připravil všechny lidi o schopnost lásky, dokonce i o schopnost přátelství. Neboť láska potřebuje budoucnost, třeba maličkou, a pro nás už zbyly jen okamžiky.

Samozřejmě Rieuxova služba se stávala více a více obtížnější. Musel být tvrdý a zatvrzovala ho také únava. Když epidemie vypukla, vnímali jej nemocní jako zachránce, nyní se to však změnilo:

Teď naopak přicházel v doprovodu vojáků, a teprve když pažbou několikrát udeřili do dveří, rodina se rozhodla otevřít. Byli by ho chtěli strhnout s sebou do smrti a stejně tak i všechno lidstvo.

Rambert se při práci pro dobrovolnické čety rozhodne zůstat v Oranu a nesnažit se již o útěk. Tarrou mu naznačuje, že pokud se rozhodne sdílet neštěstí druhých, nebude mít už nikdy čas na své osobní štěstí. Proto se Rambert ptá Rieuxe i Tarroua:

Copak vy jste si vybírali? Copak vy jste se zřekli štěstí?“ Scéna se odehrává ve špitále, Rieux je plně zaměstnán prací mezi desítkami umírajících… Všechno je nesmírně sugestivní a autentické. Doktor nakonec odpovídá: „Nic na světě nemá takovou cenu, abychom se kvůli tomu odvrátili od toho, co milujeme. A přesto já se taky odvracím a ani pořádně nevím proč.

V té době onemocněl syn pana Othona. Jednalo se o beznadějný případ. Kolem chlapcovy postele se postupně shromáždily všechny hlavní postavy románu:
Rieux, Tarrou, Paneloux, Grand, Rambert…. Rieux a jeho starší kolega doktor Castel se rozhodli dítěti dát sérum, jež vyvinuli; nicméně i to bylo marné. Umírání Othonova syna je vylíčeno v románu velmi podrobně, a tato hrůzná scéna otřásla všemi. Rieux se neudrží, řekne ostře Panelouxovi do očí: „Tenhle byl určitě nevinný, vy to dobře víte!“
Z toho se vyvine rozhovor mezi lékařem a knězem, krátký, avšak velice výmluvný. Ti dva si žádným způsobem nemohou porozumět, a přece je poctivost v přístupu k epidemii spojovala. Jakoby Camus chtěl ukázat, že právě tento poctivý přístup k odvráceným stranám skutečnosti musí lidi spojovat, musí přesahovat jejich příliš lidské pojmy, jež mezi nimi vytvářejí zdi a přehrady.

Paneloux se snažil doktorovi jaksi naznačit, že bychom měli milovat i to, co přesahuje lidskou míru, co nás hluboce pobuřuje, co nedovedeme pochopit. Rieux ovšem prudce odmítne milovat Stvořitele světa, v němž jsou mučeny děti, a na Panelouxovu smutnou poznámku, že nyní pochopil to, čemu se říká milost, odpovídá:

To je něco, co já nemám, vím to. Ale nechci o tom s vámi diskutovat. Pracujeme společně pro věc, která nás spojuje navzdory rouháním i modlitbám. To jediné je důležité.

Zároveň odmítá Panelouxova slova o tom, že i on, doktor, pracuje pro spásu člověka. Spása, říká Rieux, je příliš velké slovo, Rieuxe zajímá zdraví, zdraví především. Paneloux už nějakou dobu pracoval v dobrovolnických četách, po celý ten čas neopustil nemocnice a místa, kde pobýval mor. Smrt dítěte a rozhovor, jenž proběhl po ní, ba vůbec celý ten bezprostřední styk s morem v něm zahájily jakousi proměnu. Připravil si proto své druhé kázání.

V Oranu mezitím nastal veliký odliv lidí z kostelů. Lidé buď úplně opustili plnění náboženských povinností, nebo je nedokázali sladit se stylem života, jemuž propadli a který byl z pohledu církve hluboce nemorální. Kostelní pobožnosti byly často nahrazovány různými medailónky, amulety, pověrami a proroctvími.
Panelouxovo kázání je není snadné stěsnat do zkratky, přesto se o to pokusím. Mluvil tišším hlasem, používal místo slova vy slovo my, své první kázání neodvolal, nýbrž ho interpretoval v tom smyslu, že i strašná zkouška křesťanovi je ku prospěchu. Některé věci si podle Panelouxe nelze vysvětlit ani před zraky Božími, např. smrt dítěte. Velmi zajímavá je tato pasáž kázání (v Rieuxově převyprávění):

Páter Paneloux odmítá jako příliš pohodlné řešení zeď přelézt. Mohl by snadno prohlásit, že radosti, které očekávají dítě na věčnosti, vyváží jeho pozemské utrpení, ale o tom on opravdu nic neví. Kdo vůbec může tvrdit, že radost na věčnosti vyváží jediný okamžik utrpení? Rozhodně žádný, vždyť Pán poznal na svém těle a na své duši bolest. Ne, páter Paneloux zůstane pod zdí, věren mukám, jejichž symbolem je kříž, a tváří v tvář utrpení dítěte.

Podle Panelouxe je v tomto rozhodujícím okamžiku možné pouze dvojí: buď všemu věřit nebo všechno popřít.
V tomto všechno, nebo nic vidí Paneloux největší křesťanskou ctnost. Utrpení dítěte je „náš hořký chléb, ale bez toho hořkého chleba by naše duše zahynula duchovním hladem.“
Páter dále odmítl představu, že proti moru se má bojovat jen tím, že člověk padne na kolena, nýbrž schválil ochranná opatření a organizovaný, aktivní boj proti nemoci. Ale své kázání uzavírá vyhrocenou, paradoxní, těžko pochopitelnou vírou:

Bratři, láska k Bohu je láska nesnadná. Předpokládá naprostou odevzdanost a pohrdání vlastní osobou. Jenom on sám může odstranit utrpení i smrt dětí, jenom on ji může učinit nezbytnou, a protože je nemožné ji pochopit, člověk ji může jen chtít. To je nesnadné poučení, které jsem chtěl s vámi sdělit. To je ta víra, v očích lidí krutá, v očích Božích rozhodující, ke které je třeba směřovat.

Tarrou pochopil Panelouxovo kázání takto:

Má-li vypíchnuté oči nevinnost, musí křesťan ztratit víru, nebo se smířit s tím, že má vypíchnuté oči. Paneloux nechce ztratit víru, vytrvá do krajnosti.

Myslím, že Camus opět velice dobře ukazuje boj o smysl života, tentokrát u katolického kněze, jenž se nechce odtrhnout od rigorózního pojetí víry.
Avšak to, co Panelouxovi pod všemi těmi jeho slovy zbylo (a těžko můžeme říci, zda jeho lpění na víře byla spíše statečnost, nebo zbabělost; Camus je génius nehodnocení, nedává nám příležitost k pohotovému řešení… ukazuje pokud možno co nejvíce opravdovou složitost života), je totéž, co zbylo Ramberovi nebo Tarrouovi, Rieuxovi, Grandovi… je to absolutně ničím nezdůvodnitelná naděje ve smysl života, která spočívá ve vnitřní poctivosti člověka.

Možná proto se někteří kritici domnívali, že Camus postavy příliš nepropracoval, že do značné míry splývají. Není taky jasné, zda Mor je víc alegorie nebo víc fiktivní reportáž.
Já osobně jsem toho názoru, že postavy jsou velmi realistické, že nesplývají, ačkoli jsou účelově vybráni právě ti lidé, kteří poctivě usilují o pravdu. To je jistě spojuje, to dělá jejich motivy i jejich závěrečnou bilanci tak podobnou. Jejich vnitřní poctivost není dokonalá, ale jde o to, že vůbec je. V tomto smyslu má Mor mnohem větší dosah, než by mohla mít jakákoli pouhá reportáž, ale pokud nebudeme brát vyprávění vážně se všemi jeho všedními detaily, s onou syrovou realitou, jeho poselství nám určitě unikne. Spočívá totiž ve svědectví, jak jiný, jak nepostižitelný je konkrétní život, na rozdíl od všech abstrakcí, systémů a doktrín, a jak má svá vlastní pravidla, jimiž odkrývá to, co v člověku je, aniž by používal prefabrikovaných šablon.

Paneloux po svém kázání brzy umřel v krutých bolestech:

Požádal o krucifix, který visel u hlavy lůžka, a jakmile ho měl, obrátil se na druhou stranu a díval se jen na něj. V nemocnici nepromluvil ani slovo. Poddával se všem léčebným úkonům… ale krucifix už nepustil…. Horečka stoupala. Kašel byl stále chraptivější a trýznil nemocného po celý den… a když ho na druhý den ráno našli mrtvého s tělem zpola visícím z lůžka, nevyjadřoval jeho pohled nic.

Nikoli dlouho po páterově smrt nadešel listopad. Camus líčí, jak Tarrou spolu s Rambertem navštívili jeden z izolačních táborů… pro vyznění díla je však důležitější dlouhý rozhovor mezi Tarrouem a Rieuxem, v němž Tarrou vypráví sám o sobě. Dozvídáme se, že Tarrouův otec byl generální prokurátor Rozhodujícím zážitkem v jeho životě byl jeden soudní případ, v němž byl obžalovaný jeho otcem odsouzený k smrti. Pro Tarroua tím začalo velmi bolestné období objevování abstraktních zásad, jež rozsévají smrt (opět jistě narážka zejména na dobová levicová hnutí), což ovšem přerostlo v následující pohled na svět:

Už je to dlouho, co se stydím, k smrti se stydím, neboť i já jsem si prostě všiml, že i ti, co jsou lepší než druzí, se dnes nemohou ubránit tomu, aby nezabíjeli nebo nenechali zabíjet, protože je to v logice jejich života, a že na tomto světě nemůžeme udělat jediné gesto, aniž bychom ohrozili životy lidí. Ano, bylo mi neustále hanba, uvědomil jsem si, že všichni žijeme v moru, a ztratil jsem klid… Přirozený je pouze mikrob. Ostatek, zdraví, neporušenost, čistota, chcete-li, jsou výsledkem vůle, a to vůle, která nesmí nikdy ochabnout. Čestný člověk, který takřka nikoho nenakazí, je pokud možno co nejméně nepozorný. A je zapotřebí vůle a vypětí, aby člověk nebyl nikdy nepozorný! Ano, Rieuxi, je velmi únavné být nakažený. Ale ještě únavnější je, když nechceme být nakažení. Proto také trpí únavou celý svět, protože dnes je celý svět do určité míry nakažený. A proto také ti nečetní, co už nakažení být nechtějí, pociťují krajní únavu, z které je vysvobodí leda smrt.

Morem onemocněl i Grand, zrovna v době, kdy ho popadla zoufalá tesknota po své ženě. Když zjistil, že je nemocný, nechal spálit svůj rukopis. Nakonec se však uzdravil. Othon naopak umřel na mor v době, kdy nákaza již ustupovala a lidé dostávali zase naději.

Camusův román prakticky neobsahuje hluchá místa, všechno je v něm podstatné, všechno by si určitě zasloužilo obsáhlý komentář.
Avšak má recenze se protáhla přespříliš i jen několika pokusy přiblížit Mor do hloubky i do šíře. Závěrečné pasáže románu jsou velmi silné: Rieux dostane telegram o smrti své ženy, Tarrou umře na mor jako jedna z posledních obětí; doktor přemítá nad mrtvým přítelem a nachází jen v jiném smyslu totéž, co Paneloux, Tarrou nebo Grand (Rieux o své ženě v následujícím úryvku nehovoří, protože čtenář se o její smrti ještě nedozvěděl):

Ale co získal on, Rieux? Získal jen to, že poznal mor a že se na to pamatuje, že poznal přátelství a že se na to pamatuje, že poznal matčinu lásku a že se na to jednou bude muset upamatovat. Vše, co člověk může vyhrát ve hře s morem a s životem, je poznání a vzpomínka. Snad právě tomu říkal Tarrou vyhrát partii!

Otevřely se městské brány, začaly jezdit vlaky, lodě…. Rambert se dočkal, avšak mnozí se setkání s blízkými již nedočkali. Cottard byl zatčen.

Poslední slova románu znějí poněkud zbytečně, v nich Camus připomíná, že nad morem nelze definitivně vyhrát, že jeho nebezpečí trvá stále. Proto budu citovat slova z odstavce téměř sousedního, ta mi shrnují, řekl bych, Camusovo poselství mnohem věrněji:

Cottard, Tarrou, i ta, kterou Rieux miloval a ztratil, všichni, ať mrtví nebo provinilí, byli zapomenuti. Stařík měl pravdu, lidé jsou stále stejní. Ale v tom právě je jejich síla i jejich nevinnost a právě tady Rieux přes všecku bolest cítil, že k nim patří… uprostřed výkřiků, jež doléhaly až k terase, se Rieux rozhodl, že napíše příběh, který nyní končí; napsal ho, aby nebyl jedním z těch, kdo mlčí, aby svědčil ve prospěch postižených morem, aby zanechal aspoň vzpomínku na bezpráví a násilí, jež jim bylo způsobeno, a aby prostě jenom řekl to, čemu se člověk uprostřed katastrof naučí, že totiž v lidech je víc věcí hodných obdivu než zavržení.

Je otázkou, jak Camus ta poslední citovaná slova myslel.
Všechny hlavní postavy románu, až na Cottarda, byli lidé velice ryzí, byli to pro autorovy účely zvláště vybrané osobnosti… kdykoli naopak přišla řeč na obyvatele Oranu, na masu lidí, zdálo se, že Camus ukazuje více jejich slabost, pošetilost nebo neřest, než něco opravdu obdivuhodného. Ale co je vpravdě obdivuhodného? Možná, a tak chápu ta slova já, katastrofa změní obyčejná měřítka obdivu, možná, že člověk, který ji prožil, vnímá odvahu a vůli lidí žít, dávat druhým alespoň něco dobrého i přes tu nesmírnou slabost, kterou trpíme, jako to, co si zaslouží obdiv nade vše a co předčí všechny naše stinné stránky.

Autor: Boris Cvek / Téma

Albert Camus (7.11.1913 – 4.1. 1960)
Jedním z literátů, filozofů a obecně kulturních činitelů minulého století, k nimž se budu zřejmě celý život vracet přitahován jejich pronikavou poctivostí v pohledu na život, je rozhodně Albert Camus. Pokusím se krátce přiblížit jeho život. Narodil se sedmého listopadu 1913 v Alžírsku zemědělskému dělníkovi a negramotné služce španělského původu. Díky stipendiu vystudoval lyceum a vysokou školu, konkrétně filozofii. Tuberkulóza mu zabránila v tom, aby se stal středoškolským pedagogem, proto se začal věnovat ochotnickému divadlu a žurnalistice. Chvíli byl komunistou, brzy se však s ideologií rudého teroru rozešel.
Roku 1940 byl vyhoštěn z Alžíru, odešel tedy do Francie. V Paříži v roce 1940 vyšel jeho román Cizinec a slavný esej Mýtus o Sisyfovi. Za války se účastnil protinacistického odboje. Po ní působil v deníku Combat, byl lektorem nakladatelství Gallimard a spolupracoval s divadlem.
Když v roce 1951 vyšel esej Člověk revoltující, znamenal definitivní rozchod Camuse se Sartrem. Do své tragické smrti při autonehodě vydal Camus už jen román Pád (1956) a sbírku povídek Exil a království (1957). Román První člověk zůstal nedokončený. Camus se proslavil i svou dramatickou tvorbou (Caligula (1938), Nedorozumění (1944) a Spravedliví (1949)). V roce 1957 obdržel Camus Nobelovu cenu za literaturu.

The post Mor. Albert Camus poukazuje na složitost rozhodování ve vynikající alegorii o lidském chování first appeared on Čítárny.

Günter Grass (*16.10.1927 – † 13. 04. 2015) a Plechový bubínek. Pitoreskní životní příběh malého Oskara Matzeratha, zapsaná v posteli psychiatrické léčebny. Ten se v den svých tříletých narozenin rozhodne dále nerůst. V ten den také dostává svůj první plechový bubínek, který ho provází celé jeho dětství a je jakýmsi symbolem jeho rozhodnutí nevstoupit do světa dospělých.

Grassova kniha je geniálně sepsaný deník dětství, jinošství i částečné dospělosti zmrzačeného trpaslíka Oskara, který ho znovuprožívá v psychiatrické léčebně, teď už v blahobytném Düsseldorfu 50. let. A to všechno napsané famózním Grassovským stylem, který mu vynesl Nobelovou cenu.
Oskar popisuje okolní svět svým nezúčastněným pozorovaním malého dítěte a prostupuje mnohými pitoreskními příhodami jak svých blízkých, rodičů, tak celé společnosti. Jeho vzpomínky jsou lidské, kruté i trapné, poznamenané životem neveselého dětsví, kdy všichni jeho blízcí a milovaní umírají, jen on sám smrti uniká.

Je to příběh vědomého útěku ze světa dospělých, příběh dospívajícho člověka zakletého do podoby dítěte na pozadí německého běsnéní 30ých let, 2 světové války a poválečné doby.
Proto se silně emotívní příběh  dostává často z pokraje jednoho pitoreskního extrému do druhého. Úplně stejně, jako lidé hekticky prožívají extrémní dobu německé nacistické Evropy a poválečné doby. Na jedné straně soucit a lidskost, na straně druhé krutost a zvířeckost ve společnostech Poláků, Němců a Židů. A to všechno jen proto, že německý národ se přiklonil k idei vyvolených nadlidí.

Příběh malého lidského outsidera Oskara je silným příběhem člověka, který si umí vybubnovat pravdu i rozezpívat sklo a projevuje se při tom jako jediný zdravý ve světě klamu a lží.
A to i v době, kdy končí válka a odchází s Mariií do Duseldorfu, kde roztáčí další sérii neuvěřitelnýchých příběhů, z nichž každý by dnes stačil na jednu dobrou knihu.
Nakonec končí Oskar v psychiatrické léčebně, protože je nevinně obviněn z vraždy dívky, kterou sice miloval, ale nikdy neviděl. Závěr knihy je proto opět symbolický, jako celý tento brilantní příběh, který patří bezesporu k pokladnici evropského písmenictví.

Plechový bubínek / Günter Grass / Přel. Vladimír Kafka / Mladá fronta, 1969 – první vydání
Za tuto knihu, první část. tzv. Gdaňské trilogie, obdržel v roce 1999 Günter Grass Nobelovu cenu za literaturu.

Günter Grass,
jeden z nejvýznamnějších německých spisovatelů, nositel Nobelovy ceny za literaturu, napsal svůj nejznámější román Die Blechtrommel – Plechový bubínek – v roce 1959. Po vydání se stal naprostou senzací a román je vydáván dodnes.

Film Plechový bubínek
Sehr deutsche Freske, tak tento film pojmenoval sám režisér Volker Schlöndorff. Je to jedno z největších děl německého poválečného filmu a naprosto věrné části knihy. Sám autor pracoval na scénaři k filmu s Jean-Claude Carrièrem Hlavní roli zahrál velkolepě třináctiletý David Bennent. Film získal Zlatou palmu na MFF v Cannes ex aequo a Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Film obdržel v letech 1979 a 1980 řadu ocenění včetně Oscara, přesto ho v roce 1997 fundamentalistická náboženská skupina v USA, Oklahomě označila za údajnou ,,dětskou pornografii”.
Celá kauza se nakonec vyřešila v roce 1998, kdy Federální soud rozhodl, že Plechový bubínek dětská pornografie rozhodně není.

Režie: Volker Schlöndorff
Scénář: Jean-Claude Carrièr, Günter Grass
Hrají: Mario Adorf, Angela Winkler, David Bennent, Katharina Thalbach, Daniel Olbrychski, Andréa Ferréol, Heinz Bennent, Ilse Pagé, Otto Sander, Charles Aznavour, Stanislaw Michalski, Beata Pozniak, Raphaël Vogt, Wojciech Pszoniak

Photos copyright © New World Pictures

Každý příběh lze započít od prostředka a natropit zmatky smělým vykročením kupředu nebo nazpátek. Je možno tvářit se moderně, škrtnout všechny časy, vzdálenosti a později pak zvěstovat anebo nechat zvěstovat, že jsme konečně v hodině dvanácté vyřešili problém času a prostoru. Také by se dalo hned na počátku tvrdit, že je dnes vůbec nemožné psát román, potom však, takříkajíc sám sobě za zády, se vytasit s vydatným trhákem a stanout tu posléze jako poslední možný romanopisec.

Servírce v bufetu ani lišáckému děvčeti s trafikou na břiše nedaroval Oskar žádnou fotografii, protože ženám se nikdy nemají dávat fotografie, dovedou je jen zneužívat.

Schopnost vybubnovat si na bubínku potřebnou distanci mezi sebou a dospělými vyjevila se krátce po pádu do sklepa takřka v téže chvíli, kdy se rozezněl hlas, který dokázal v tak vysoké poloze s výdrží a chvěním zpívat, křičet či křiklavě zpívat, že se nikdo neodvážil odebrat mi můj bubínek, při jehož zvuku uši uvadaly, neboť kdykoli mi brali bubínek, rozkřičel jsem se, a když jsem křičel, pukaly drahocenné věci: byl jsem v stavu k puknutí rozezpívat sklo, můj křik zabíjel květinové vázy, okenní tabulky srážel můj zpěv na kolena a dával vládu průvanu, můj hlas jako cudný, a tedy neúprosný diamant rozřezával vitríny a uvnitř vitrín, nepozbývaje přitom své nevinnosti, prohřešoval se na harmonických, ušlechtile rostlých, milou rukou věnovaných, lehce zaprášených likérových sklenkách.

Podařilo se mi tedy, jak jste už asi vyrozuměli postupem doby, během tří čtyř let tak dlouho, ba ještě déle mě vyučovala Grétka Schefflerová oddělit víc jak polovinu všech stránek z Rasputina, za předstírané rozpustilosti je opatrně zmuchlat, abych je pak později doma v svém bubenickém koutě vytáhl zpod svetru, uhladil a srovnal k tajnému, ženami nerušenému počtení. Podobně jsem naložil s Goethem, jehož jsem se každou čtvrtou vyučovací hodinu dožadoval voláním „Góte“. Nechtěl jsem se spolehnout výhradně na Rasputina, neboť mi velice brzy bylo jasno, že v tomto světě proti každému Rasputinovi stojí nějaký Goethe, že Rasputin za sebou táhne Goetha, případně Goethe Rasputina, ba dokonce si jeden druhého vytváří, aby ho poté mohl zavrhnout.

Při Credu jsem zpozoroval, jak ve mne chlapci věří, při offertoriu jsem plech trochu ztlumil, nechal jsem Mistera obětovat chléb, smísit vodu s vínem, nechal jsem okuřovat sebe a kalich, sledoval jsem Mistera, jak si počíná při mytí rukou. Orate, fratres, bubnoval jsem v červeném světle baterek, naznačil jsem přechod k proměňování: Toto jest tělo mé. Oremus, zpíval Mister podle svatého příkazu kluci v lavicích mi poskytli dvě různé verze otčenáše, avšak Mister dokázal sjednotit katolíky a protestanty v přijímání.
Zatímco ještě přijímali, předbubnovával jsem jim Confiteor. Svatá Panna ukazovala prstem na Oskara bubeníka. Nastoupil jsem následovnictví Kristovo. Mše běžela jako na drátkách. Misterův hlas mohutněl a utichal. Jak krásně přednesl požehnání: úleva, prominutí, požehnání, a když pak svěřil chrámovému prostoru závěrečná slova „ite, missa est“ jděte, propouštím vás, nastalo skutečné duchovní propuštění a světské zatýkání zastihlo jen válečskou bandu pevnější ve víře a posílenou ve jménu Oskara a Ježíše.

Ve věku tří let zřítil se Oskar Matzerath ze sklepních schodů na betonovou podlahu. Tím pádem byl přerušen jeho růst, a tak dále, a tak dále… V těchto výkladech je možno vidět pochopitelnou lidskou mánii opatřit každý zázrak nějakým důkazem.

Tak došlo k nejchmurnější ze všech konfrontací: Hitler a génius Beethoven viseli proti sobě, hleděli na sebe, prohledali jeden druhého, a přece se nemohli jeden z druhého těšit.

Pozorně si prohlédl náš sklad, postrádal upotřebitelné zbraně, pronesl váhavá, přesto však pochvalná slova, a když se zeptal po šéfovi bandy a byl Stórtebekerem okamžitě, Moorkáhnem trochu otálivě odkázán na Oskara, propukl v tak vytrvalý a nadutý smích, že nechybělo mnoho a Oskar ho předal válečům k zaválení.
„Co je to za trpajzlíka?“ zeptal se Moorkáhna a palcem na mne ukázal přes rameno. Než mohl poněkud rozpačitě se usmívající Moorkáhne odpovědět, pronesl Stortebeker s hrozivým klidem: To je náš Ježíš.“ Montér, který se jmenoval Walter, nesnesl to slůvko, troufl si na naší půdě na hněvivá slova: „Poslouchejte, jste vy politicky normální, anebo jste ministranti a trénujete na betlem?“

Listoval ve fotoalbu, pokoušel se, jako já to dnes činím, oživit si mamku na malých, líp či hůř osvětlených čtverečcích, k půlnoci se pak vyplakal do nálady, s důvěrným tykáním promlouval k Hitlerovi a Beethovenovi, kteří pořád ještě podmračeně viseli na zdi jeden proti druhému, přičemž se zdálo, že hluchý génius mu odpovídá, kdežto abstinentní Vůdce mlčel, neboť Matzerath, nepatrný opilý velitel buňky, nebyl hoden Prozřetelnosti.

Pan Matzerath mě nyní žádá, abych ho popsal. Rád vyhovím tomuto přání a přeskočím část historek, které protože jednají o nemocničních sestrách, maluje velice podrobně a ověšuje je závažnými slovy.
Můj pacient měří jeden metr a jedenadvacet centimetrů. Hlavu, která by i na normálně rostlou osobu byla příliš veliká, má posazenou mezi ramena na takřka zakrnělém krku. Hrudní koš a záda, jež je třeba označovat jako hrb, vystupují. Dívá se lesknoucíma se, chytře čilýma, někdy až blouznitelsky rozšířenýma modrýma očima. Jeho mírně zvlněný tmavohnědý vlas roste hustě. Rád ukazuje své vzhledem k ostatnímu tělu poměrně silné paže a své jak sám říká krásné ruce. Zejména když pan Oskar bubnuje a vedení ústavu mu to povoluje na tři, nanejvýš čtyři hodiny denně, zdá se, jako by jeho prsty se osamostatnily a patřily k jinému podařenějšímu tělu. Pan Matzerath velice zbohatl na gramofonových deskách a dodnes na nich ještě vydělává. Zajímaví lidé jej vyhledávají o návštěvních dnech.

Jen tak mimochodem: absolvuji dnes své třicáté narozeniny. Jako třicetiletý má člověk povinnost hovořit o tématu útěk jako muž, a ne jako mladík. Maria, která mi přinesla dort s třiceti svíčkami, řekla: „Tak teď je ti třicet, Oskare. To už by pomalu bylo na čase, abys měl rozum.“

Později čtyři kocouři, z nichž jeden měl jméno Bismarck, zeď, kterou museli čerstvě nabílit vápnem. Poláci posedlí umíráním, též zvláštní hlášení, když někdo něco potopil, brambory s rachotem padající z váhy, to, co se zužuje k nohám, hřbitovy, na nichž jsem stál, dlaždice, na nichž jsem klečel, kokosová vlákna, na nichž jsem ležel… vše, co se zadusalo do betonu, šťáva z cibule vytahující slzy, prsten na prstě a kráva, která mě lízala… Neptejte se Oskara, kdo ona vlastně je! Nemá už slov. Neboť co mi dříve sedělo za krkem, pak líbalo můj hrb, to mi nyní a nadále kráčí vstříct.

The post Günter Grass. Plechový bubínek o pokřivené německé společnosti očima Oskara, který přestal růst first appeared on Čítárny.