Špaček byl milovaný pták německého přistěhovalce Eugeneho Schieffelina. Miloval ho díky Shakespearovi. A miloval i jiné ptáky z jeho děl. Proto chtěl lidem z Evropy obohatit život v Americe něčím skutečně evropským.

Toužil po tom, aby v newyorském Central Parku hnízdily všechny druhy zpěvných ptáků zmíněných v Shakespearově díle.
Ano, na počátku byla skutečně dobrá vůle.

Když ale 6. března 1890 přivezl Schieffelin do New Yorku 60 špačků, vůbec netušil, jaká katastrofa nastane.
Špaček je totiž mimořádně přizpůsobivý, ale také velmi agresivní druh ve svém životním prostoru.
Už v letech 1920-30 se rozšířili k Mississippi a před druhou světovou válkou dorazili až do Kalifornie.

Dnes je v Americe na 200 miliónů špačků, kteří ve velkých hejnech likvidují vše, kam doletí.
Jen v roce 2012 jich v US zabili na 1,2 miliónů a nestalo se vůbec nic.
Podcenění nebezpečných špačků mělo za následek havárii letadla, které se s hejnem srazilo 4.10.1960 v Bostonu. Zemřelo tehdy 62 lidí.

A tak hloupost, nadšení i naivita německého přistěhovalce způsobila neřešitelnou katastrofu, která dodnes přetrvává. A je varováním i pro dnešní společnost.

Co je tedy invazivní druh?
Za nepůvodní druhy rostlin a živočichů jsou označovány (viz např. § 5 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) druhy, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu.

William Shakespeare ve svých hrách a sonetech zmínil přes 60 druhů ptáků.
Nejčastěji se uvádí 60–65, což je více než u jakéhokoli jiného básníka té doby.
Ptáci u něj slouží k metaforám lásky, zrady, smrti, moudrosti, hlouposti, předzvěsti nebo krásy.

Výběr těch nejznámějších:

Orel (eagle) – symbol moci, královskosti, Jova („Jove’s bird“), velmi častý
Holubice / hrdlička (dove / turtle-dove) – láska, věrnost, mír
Slavík (nightingale) – krásný zpěv, noční láska, melancholie („Philomel“)
Špaček (starling) – zmíněn jen jednou (v Henry IV), ale slavný kvůli americké invazi
Sova (owl) – moudrost, ale i zlověstný symbol noci a smrti
Vrána / havran (crow / raven) – smrt, zlověstnost, bitevní pole
Skřivan (lark) – ranní zpěv, radost, „herald of the morn“
Labuť (swan) – krása, hudba, smrt (labutí píseň)
Kukačka (cuckoo) – nevěra, podvod, „cuckoo’s bird“
Sokol / raroh (falcon / peregrine falcon) – lovecký pták, rychlost, ušlechtilost
Drak / luňák (kite) – chamtivost, mrchožrout, nadávka
Kos / drozd (blackbird / ouzel-cock, thrush) – zpěv, příroda
Vrabeček (sparrow) – maličkost, „Philip Sparrow“, osud
Páv (peacock) – pýcha, marnivost
Pelikán (pelican) – oběť pro děti (krev z prsou)

The post Jak špaček obecný dovezený do Ameriky, z lásky ke Shakespearovi, způsobil katastrofu first appeared on Čítárny.

Populární Ota Ulč procestoval celý svět. Věděl, že na této planetě se mluví plus minus 6.000 jazyky, z nichž několik tisíc za pár desítek let vyhyne. V jihovýchodní Asii se dá předpokládat, že z čínštiny (v mandarinské verzi) se stane lingua franca. V Africe západní posílí jazyk hausa, ve východní hodně získá swahili.
A v pacifické oblasti na roztroušených ostrovech bude mohutnit Tok Pisin, dříve znám jako Pidgin English, již nyní je jednou z úředních řečí zajímavé republiky Papua New Guinea.
Například v Pidgin verzi, “piano” vyzní ve smyslu “paní to bije, ono kvičí”.

Nejvíc ale na váze, nejen v PNG, získává angličtina, jíž se dorozumívá jedna a půl miliardy pozemšťanů – každý čtvrtý.
Někteří prognostikové ale tvrdí, že v polovině tohoto nového století, angličtinu v počtu mluvčích přetrumfnou čínština a hindi. Mám potíže s představou, že by se tak mohlo stát v moderním světě techniky, vědy, komunikace. Snažte se psát čínským jazykem bez abecedy, pokuste se poslat telegram. Pro ekvivalent anglického “O.K.” potřebují Číňané šest, případně i sedm znaků.

Franština dominovala, zejména ve světě diplomacie a kultury, po víc než jedno století. O tento primát ji angličtina dokonale připravila.
Už jen dvě procenta pozemšťanů mluví plynně  francouzsky. Pokusy bránit se takovému stavu věcí se podobají snaze postavit se proti záplavě s dětským kyblíčkem. V kanadském frankofonním Quebecu policejní jednotky, pověřené potíráním kriminality jazykové, konfiskují papírové pytlíky firmy Dunkin Donuts, poněvadž její kobližky nejsou označeny slovem CHARCUTERIES.

Tažení lingvistických puristú, pogrom proti kobližkám, bude třeba zdárně pokračovat, ale přece jenom s menším dopadem než je skutečnost, že dvě třetiny francouzských vědců publikují své poznatky anglicky.
V Německu tak činí 83 procent chemiků a 98 procent fyziků. Čeští vědci se rovněž přizpůsobují. Ve Skandinávii a Holandsku angličtina již není cizím, ale druhým jazykem země. Zahraniční pozorovatelé vesměs chválí pokrok již méně monolingvální České republiky, v kontrastu s jinými postkomunistickými státy. Milerád tak uvěřím při pomyšlení na maďarské sousedy, břemeno s jejich mateřštinou.

Trávím už většinu života v anglicky mluvícím prostředí, tímto jazykem také píšu, v něm i sním a dělám si mentální poznámky. Snad o to víc jsem alergický na zasviňování češtiny zbytečnými, jakkoliv módními anglicismy, amerikanismy, jimiž se stáváme prediktabilní, perpetuální, asertivní, aprehensivní.
Uvědomuji si ovšem praktičnost a třeba i nutnost přebírání terminologie v oblasti novot, kde se s kompjútrem, internetem, e-mailem a tak dlouze dále, bez anglické terminologie aspoň prozatím neobejdeme. I insulární (anglicismus !) a tradičně sveřepě monolingvální Japonci se přizpůsobují. Do ruky berou MAUSU (myš) probudit k akci KONPYUTAA (kompjutr) a v případě potřeby budou listovat v MANYUARU (manuál). Nejen to: angličtina už začíná ovlivňovat i japonský syntax.

Po demontáži kolonialismu se bělošského jařma zbaveným domorodcům dostalo do vínku důkladné dilema, zda si udržet angličtinu jako jediný komunikační tmel k dispozici při budování národa a státu, či se jí zbavit jako nemilovaného až nenáviděného dědictví imperialismu.
Jak se třeba mají rozhodnout vládci v Nigérii, nejpočetnějším státě Afriky, kde se lid Hausa, Joruba, Ibo a všechny ty další, přece bez společné řeči nedomluví? Náramným příkladem poslouží Indie, země 800 řečí a nářečí, 18 úředních jazyků, jejichž různým druhem písma jsou popsány bankovky. Co tam s angličtinou, jíž mluví 5 procent obyvatelstva – vesměs jen elita země? Během volebních kampaní kandidáti přispěchají s požadavkem odstranit z veřejných škol angličtinu jako vyučovací jazyk a jako jazyk úřední při správě státu. “Nedopřejeme si oddechu, dokud se nám ji nepodaří vymýtit z naší domoviny!” zapřísáhl se předák Mulayam Singh Yadau, bývalý ministr národní obrany.

Takovou rétorikou se získávají hlasy voličů, ale rovněž se přispívá k další, beztoho jíž důkladné fragmentaci země. Jediným kandidátem na veledůležitou roli společného jazyka, nahradivšího angličtinu, je tam hindi, řeč severních oblastí, ale na dravidském jihu zcela cizí, nemilovaná a stejně nesrozumitelná jakou by v Čechách byla finština. K četným náboženským konfliktům přibyly třenice jazykové, také dost krvavé. Bez velkých potíží se dala přejmenovat metropol Bombay na Mumbai, Madras na Chennai, z Calcutty udělat Kolkatu, ale jak nahradit angličtinu jako instrument modernizace? Učebnice v oborech od agronomie po zoologii se jen těžko dočkají svého zrodu třeba v řeči telugu či kannada. Angličtina sice byla nástroj imperialismu, ale také notně přispěla ke zrodu moderního indického nacionalismu.

Konflikt mezi racionalitou a emocemi, nezřídka prezentovanými v hávu political correctness tohoto fundamentalismu současné západní levice, se vyskytuje ve všelijakých podobách.  Zmíním se o jedné, jejíž problematika rovněž dolehne na českou kotlinu, pokud se tak již nestává. Však se evropský kontinent už řadu let potýká s pořádným bolehlavem – integrací přistěhovalců ze vzdáleného světa jiných kultur a mentality. Jak vychovávat potomky imigrantů, povinná školní docházka a výuka má to být v jazyce českém nebo vietnamském? Nepochybně vstanou různí bojovníci, sociální inženýři, mávající praporem bilingvalismu, multikulturalismu.

Amerika s různým úspěchem absorbuje neutuchající miliony zájemců jakož i nelegitimních vetřelců. Aby tak rekordně rozmanití tvorové mohli v novém prostředí úspěšně fungovat, potřeba společné řeči se stává nutností.
Když po pancéřovém příjezdu internacionálních bratrů dorazil můj bratr z Plzně přes Atlantik, vezl jsem jeho tehdy desetiletou dceru do místní školy. Slzy na krajíčku, co si v tom cizím, jí nesrozumitelném prostředí počne. Dobře to ovšem dopadlo. Však máme zkušenost s vynikající schopností dětí rychle zvládnout nový jazyk, s nímž  jejich rodičové budou nadosmrti zápolit. V mnoha přistěhovaleckých rodinách tak dochází k tzv.role reversal – že to je právě potomstvo v dospělé roli tlumočníků s vnějším světem. Zvoní telefon a děti aby zvedly sluchátko, poněvadž nervozně mektající rodičové by se nedomluvili. Rodičovské autoritě ovšem tento stav převrácených rolí nesvědčí. “Přinesl jsem ze školy F (Fail čili pětku) a matce jsem řekl, že to je výtečná – pro Fabuloso,” přiznal nezbeda Sandino Sanchez, syn přistěhovalců z Dominikánské republiky.

Jít má neteř poprvé do americké školy o deset, dvacet let později, její zkušenost by byla jinačí: o to by se postarali pokrokoví sociální inženýři, prosazovatelé bilingvalismu.
Podle jejich novátorského mustru, žáci stráví tři až šest let ve výchovném prostředí, izolovaném od anglicky mluvícího světa. Výuka se bude konat v tom kterém původním jazyce, od albánštiny po řeč zulu. (Pro případného zájemce: v zulštině se zdravíme slovem Jambóna.) Tento program, v život uváděný pedagogy s často nevalnou kvalifikací, měl být přestupní stanicí, ale stal se cílem konečným. Nikoliv ovšem k prospěchu žáků, ale školních administrátorů.
Snadné vysvětlení: peníze. Federální vláda na tento škodlivý experiment totiž vyplácí miliardy dolarů ročně. Čím víc dětí do programu nahnáno, tím víc peněz poplyne do školní kasy. Mnozí rodičové, jakkoliv v angličtině málo zběhlí, si tohle nechtějí nechat líbit a už i přispěchali se soudními žalobami. Tolik rozumu přece mají, aby jim došlo, že jejich ratolestem se cesta do života ze začátku možná usnadňuje, ale přiležitosti k budoucímu uplatnění určitě zužují.

Děti různých národností vykazují podstatně různé výsledky.
Výteční jsou například Rusové, pramálo úspěšní jsou Haiťané. Průzkumy adaptace školní mládeže z oblasti od Floridy až po Kalifornii, vesměs potvrzují, že děti z rodin přistěhovalců mají v průměru lepší školní výsledky než děti v USA narozené. Nejlíp si počínají Asiaté (Číňané, Japonci, Korejci, Vietnamci, Indové), nejméně úspěšné jsou děti ze španělsky mluvícího prostředí latinské Ameriky. Tyto kontrasty neodmávneme odkazem na rozlišný socioekonomický původ, na  nepříznivé sociální podmínky. Není přece větších chudáků než byli uprchlíci, kteří na bárkách unikli z jihovýchodní Asie. A jejich potomstvo teď v amerických školách dosahuje nadprůměrné výsledky.

Děti přistěhovalců, ať už s jakkoliv rozdílným školním prospěchem, mají jedno společné: tři čtvrtiny z nich přijaly angličtinu jako svůj první jazyk, v kontrastu s jejich rodiči, kteří tak učinili v pouze třech procentech případů.
Má-li tento poznatek mít nějakou transoceánskou váhu, nebude pak příliš surrealistickou představa rostoucího počtu asijských premiantů, švitořících křišťálovou češtinou, k zahanbení většiny domácího žactva, které se nikdy nemuselo potýkat s nutností tak zásadní životní transformace.

Website: https://otaulc.com/

The post Ota Ulč. Co je to Pidgin English a jak angličtina ovlivňuje chování lidí first appeared on Čítárny.

Makarenko vypravuje o vlastních zkušenostech a zážitcích, kterých nabyl od r. 1920 jako pedagog a organizátor Gorkého pracovní kolonie u Charkova v SSSR. Popisuje věrně a pravdivě s jemným humorem všechny obtíže, s nimiž musil zápasit, než se mu podařilo změnit mladé zloděje a lupiče v platné členy lidské společnosti.

Román o převýchově mladých provinilců a příživníků v nové lidi, poctivé a pracovité.

…V dnešní škole setkávají se myšlenky Komenského, který snil o opravdu všeobecném vzdělání, o svobodné škole, o humanistické výchově, s myšlenkami Makarenkovými, kterými tyto sny uskutečnil.
Učitelé a vychovatelé této školy, budou-li se učit u Makarenka jeho odvaze i ušlechtilosti, tvrdosti i laskavosti, nekompromisnosti i porozumění a budou-li těchto vlastností správně používat, mohou předstoupit před mládež s hlubokým politickým požadavkem, kterým Makarenko formuloval ve “Vlajkách a věžích”:
“Buďte OPRAVDOVÝMI lidmi!”
Vladimír Vodička, výňatek z doslovu k českému vydání z r. 1955.

Anton Semjonovič Makarenko (13. března 1888 – 1. dubna 1939)
Sovětský spisovatel a pedagog, tvůrce originálního výchovného systému kolektivní výchovy; kolektiv pokládal za jeden ze základních výchovných prostředků. V roce 1917 ukončil Makarenko učitelský institut v Poltavě. V letech 1920–1935 organizoval v Poltavě a Charkově opatrovnicko-vychovatelské pracovní kolonie pro bezdomou a provinilou mládež, po roce 1935 se začal věnovat spisovatelství. Usiloval o uvedení chovanců ke shodně organizované kolektivní činnosti založené na komunistické ideologii.

Od Maxima Gorkého převzal Makarenko víru v možnost přeměny člověka i maximálně zanedbaného společensky a morálně. Jeho systém fungoval ještě v padesátých a šedesátých letech dvacátého století v SSSR a jemu podřízených státech ve Střední Evropě.

Ve svých pracích Makarenko představil všestranný systém pedagogického působení na mládež, vycházející ze základního úkolu vychovatele nebo učitele, vyplývajícího z všeobecných norem budování komunismu a základní formy výchovy, jakou stanoví kolektiv v charakteru nových socialistických poměrů. Jako hlavní element kolektivu uváděl dobrou organizaci, ba i jistý stupeň vojenské kázně.

Všichni si vymýšlíme výchovné systémy: takhle se má vychovávat, a takhle…
Ale ve skutečnosti mají rodiče a vychovatelé jeden úkol:
udržet nervovou soustavu dítěte neporušenou až do 18 let. Život na něj naloží takovou zátěž, že budou potřebovat zdravé nervy; a my je ničíme už od malička…
Anton Makarenko

Anton Semjonovič Makarenko / Začínáme žít – “Pedagogická poéma”
Poučný román napsaný v letech 1925 – 1935.

Děkujeme Proudu národní hrdosti za inspiraci.
Na tomto kanálu je k dispozici audio celé knihy >> https://t.me/Proudnarodnihrdosti

Výpisky z knihy: Makarenko / Začínáme žít

„…Ještě ani teď dost dobře nechápu, jak jsme se vůbec mohli pustit do toho dobrodružství, jež nás nakonec přece jen postavilo na nohy…“…“…Celkem to byl trapný obraz, ale přece jen výhonky kolektivu, zrodivšího se během první zimy, se začínaly v naší společnosti pomalu zelenat; a tyto výhonky bylo třeba stůj co stůj zachránit.
Novým doplňkům se nesmělo dovolit aby tuto vzácnou zeleň udusily. Svou hlavní zásluhu vidím v tom, že jsem si tehdy uvědomil tuto vážnou okolnost a patřičně ji ocenil. Ochrana těchto prvních výhonků se později ukázala problémem tak neuvěřitelně obtížným, tak nekonečně zdlouhavým a těžkým procesem, že kdybych to byl věděl dříve, pravděpodobně bych se byl toho lekl a vzdal se boje. Dobře ještě, že jsem se vždy domníval, že vítězství mám na dosah ruky; k tomu bylo ovšem třeba být nenapravitelným OPTIMISTOU…“

„…Malých chovanců od desíti let jsme měli celkem dvanáct. Byli to vesměs živí kluci, prohnaní, drobní zlodějíčkové, věčně ukrutně umazaní. Do kolonie přicházeli vždy ve velmi žalostném stavu: chudokrevní, krtičnatí a se svrabem… starší chovanci…byli vždy ochotni dohlédnout, aby se kluk jak se patří vykoupal, aby se pořádně namydlil, aby nekouřil, netrhal šaty, nerval se…“

„…Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce…“.

„…Sovět velitelů se vždy snažil, aby jako VELITELÉ kombinovaných oddílů se VYSTŘÍDALI VŠICHNI kolonisté, ovšem kromě nejnešikovnějších. Byla to spravedlivá zásada, poněvadž velitelství kombinovaného oddílu bylo spojeno s velkou odpovědností a starostmi. Díky tomuto systému se většina kolonistů účastnila nejen funkcí pracovních, nýbrž i organizátorských.
To bylo velmi důležité a bylo to právě to, co komunistická výchova potřebuje. Dík tomuto zařízení vynikala naše kolonie roku 1926 nejen do očí bijící schopností postavit se před jakýkoli úkol a vypořádat se s ním, ale také tím, že ke splnění jednotlivých detailů tohoto úkolu měla vždy nadbytek schopných a iniciativních organizátorů, pořadatelů, zkrátka lidí, na něž se bylo možno spolehnout…“

„…Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak…Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali…“

„…Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak…Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali…“

„…Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce…“.

„…U bílého domu je hlučno. Přestože byli kolonisté unaveni, vlezli do říčky, a když se vykoupali, únava s nich spadla. Za stoly v sadě je radostně a plno řečí. Marii Kondraťjevně je do pláče z několika důvodů: únavou i láskou ke kolonistům, a také proto, že v jejím životě je opět obnoven správný lidský zákon. I ona zakusila kouzlo pracovního svobodného kolektivu…“

„…V takovém kolektivu nejasnost soukromých cest nemohla vyvolat krizi, vždyť soukromé cesty jsou vždy nejasné. A co to vlastně je soukromá cesta? To je odloučení od kolektivu, to je koncentrované měšťáctví: taková předčasná, taková nudná starost o příští kousek chleba, o nejlepší kvalifikaci. A jakou kvalifikaci? Truhláře, obuvníka, mlynáře. Ne já pevně věřím, že pro šestnáctiletého sovětského chlapce nejdražší kvalifikací je kvalifikace bojovníka a Člověka. Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ…“

„…Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ…“

„…V kolonii už nikdo neměl pochybnosti o podstatě úkolu. Kolonisté to ani přesně nechápali, ale zvláštním nejjemnějším smyslem cítili nutnost visící ve vzduchu: Všechno musí ustoupit kolektivu. A to vůbec nebyla oběť! Byla to rozkoš, nejsladší rozkoš na světě, cítit toto vzájemné sepětí, pevnost a pružnost vztahů, tuto velkou moc kolektivu vibrujícího v klidu prosycenou silou.
A to vše bylo možno číst v očích, pohybech, v mimice, v chůzi i v práci. Oči všech pohlížely tam k severu, kde za tlustými zdmi seděla a vrčela na nás temná horda, sjednocená bídou, svévolí, pošetilostí, hloupostí a umíněností…“

The post Makarenko. Začínáme žít aneb Pedagogická poéma o výchově first appeared on Čítárny.

Je nepochybné, že tzv. konzumní děti se stávají předmětem nevybíravé reklamní manipulace po dlouhá desetiletí. Děti jsou denně znásilňovány hesly jako: „Jsi to, co nakupuješ“, „Nákupem věcí dosáhneš štěstí“ nebo „Věci ti zajistí lepší život“. Navíc tím, že na dětech velký počet dospělých zcela nekriticky lpí, je docela snadné ovlivňovat i je.

Znásilňování dětí reklamou a nastavování metod lživého chování
Jakými způsoby je bombarduje marketing a reklama a jak z nich vychovává konzumní otroky se můžete přesvědčit na vlastní oči. Zvláště šokující je poznání, jakým způsobem politici blokují novými zákony tuto “státem podporovanou trestnou činnost”. Myslící společnosti se takovému rozsáhlému zneužívaní dětí jen velmi těžko brání.
Navíc je nábor malých dětí do reklamních spotů přijímán části společnosti přijímáno jako zcela normální. V novinách můžete proto často číst i takové zrůdnosti: Máte pocit, že v reklamách s dětskými hrdiny by se velmi hezky vyjímal i váš potomek? Pak vězte, že to není až tak složité. Jde jen o to, mít trochu štěstí. Poradíme vám, co pro to můžete udělat vy, pokud chcete mít s dětí idioty.

Konzumní děti na ČT:
Dokonce i veřejnoprávní televize ČT používá zakázanou reklamu
Česká televize již od roku 2011 soustavně porušuje zákon, který reguluje vysílání reklamy. Nejen, že jsou řádní plátci koncesionářského poplatku obtěžováni reklamou, ale především miliony diváků mohou každý den sledovat, jak velká veřejnoprávní instituce explicitně porušuje zákon.
Server Mediář v dubnu 2014 informoval, že příjmy ze „sponzoringu“ na ČT1 už převýšily příjmy z reklamy na kanálu ČT2. „Klasická spotová reklama na ČT2 vynesla v roce 2013 35 milionů Kč, sponzoring – který se z většiny odehrává na ČT1 – přitom 156 milionů, z toho tzv. minipořady činily 30 milionů Kč.
Reklama z ČT Sport přinesla 55 milionů.
Celkem Česká televize v roce 2013 z reklamy a sponzoringu získala 324 milionů Kč,“ uvedl Mediar.cz. Česká televize se reklamy a „sponzoringu“ nehodlá vzdát ani v dalších letech. Dokonce počítá s nárůstem těchto příjmů v roce 2016.

Upozorňujeme, že pro mnohé z vás to bude mít zdrcující poznání. Zvláště v tom, že za to může každý, kdo mlčí.

UPOZORNĚNÍ: Video konzumní děti bývá často stahováno, pokud zde už nebude, najděte se film pod názvem: Konzumní děti / Consuming Children /

Odysee
Consuming Kids The Commercialization of Childhood | Documentary 2008.

Zatím jsme hovořili o vlivu reklamy na děti,
Mezitím se obchod a děti posunul do daleko zrůdnější fáze.
Obchodování s dětmi samotnými.
To znamená, že si můžete objednat a zaplatit za cca 20tisíc dolarů, donošení dítěte cizí ženou, které vám pak bude předáno jako zboží.
Ráj pro pedofily. To asi napadne každého soudného člověka!!!
Více:
Prof. Piťha o neobyčejně zrůdném prodeji dětí v ČR a Ukrajině

The post Konzumní děti. Znásilňování dětí obchodníky, reklamou i politiky first appeared on Čítárny.

Co jsou dospělé děti? Emocionálně nezralí rodiče jsou dospělí, kteří emocionálně a psychicky „uvízli“ na úrovni dítěte nebo teenagera. Nedokážou převzít plnou odpovědnost za své emoce, potřeby a chování. Místo toho je přenáší na své děti. Často si neuvědomují, jak jejich chování negativně působí na druhé. Mají problém s empatií, regulací emocí a zdravými hranicemi svého chování.

Lindsay Gibsonová patří mezi nejznámější autorky, kteří se dlouhodobě zabývají tématem “Dospělé děti”.

Mezi typické znaky emocionálně nezralých rodičů patří egocentrismus (vše se točí o nich).
Špatně snášejí kritiku nebo nesouhlas a používají vinu, stud, mlčení nebo výbuchy vzteku jako manipulaci s okolím. Nemají zájem pochopit, jak se jejich dítě cítí a vytvářejí na děti velký tlak ohledně jejich výkonů, úspěchů či poslušnosti.
Často se role obracejí – dítě se stává „rodičem“ rodiče (parentifikace).
Z toho vyplývá i fakt, že se nedokáži omluvit upřímně a už vůbec změnit své chování.
Děti jsou jim spíš na obtíž a často dítě chápou jako “svůj” projekt a ne jako lidskou bytost.
Velmi charakteristické je, že jejich láska bývá podmíněná („miluju tě, když…“) etc.

Děti takových emocionálně nezralých rodičů často v dospělosti bojují s velmi nízkým sebevědomím a pocitem, že „nejsou dost dobré“.
Mají často strach z opuštění nebo naopak strachem z blízkosti. Jsou někdy posedlé perfekcionismem nebo naopak sebedestruktivním chováním, pocitem viny když řeknou „ne“.
Když takové dospělé děti dosáhnou vice jak 18 let, mají tendencí přitahovat podobně nezralé nebo narcistické partnery. etc.

Oslovil tě tento text?
Co s tím můžeš dělat ty, i když jsi už dospělý / dospělá?
Právě o tom jsou vynikající knihy Lindsay C. Gibsonové!!!

Lindsay C. Gibson
Dospělé děti emočně nezralých rodičů
original: Adult Children of Emotionally Immature Parents

Pokud jste vyrostli s emočně nezralým, nedostupným nebo sebestředným rodičem, můžete v dospělosti pociťovat hněv, emoční osamělost, pocit zrady, úzkosti, deprese, obtíže v navazování vztahů.
Je možné, že jste v dětství ve snaze sloužit potřebám rodičů ztratili kontakt se svým pravým já a přijali jste úlohu, kterou od vás vyžadovali.

Autorka popisuje dva hlavní typy jedinců podle jejich reakce na dětství s emočně nezralými rodiči: externalizátory, kteří zodpovědnost za řešení svých záležitostí přenechávají ostatním, a internalizátory, kteří mají pocit, že práci na vztazích musejí odvést především oni sami.

Ti druzí bývají citliví k potřebám ostatních a snaží se také s velkým nasazením pracovat na svém osobním růstu. Právě pro ně je určena tato kniha, v níž se dozví, jak se zbavit viny, která jim ve skutečnosti nenáleží, jak nalézt ztracený kontakt s vlastními potřebami a jak rozpoznat lidi, s nimiž se budou moci cítit sami sebou.

Ukázky z knihy >>

Lindsay C. Gibson
Budování emoční autonomie

Autorka na svou dnes již slavnou knihu Dospělé děti emočně nezralých rodičů navázala publikací, která se ještě více zaměřuje na rozvíjení praktických dovedností toho, jak zvládat neblahý vliv emočně nezralých rodičů a jak psychicky dospět.

Cílem je uvědomovat si vlastní pocity a potřeby, odolávat nátlaku, vytvořit si odstup, mít situaci pod kontrolou, dělat vlastní rozhodnutí, vymanit se z pasti sebepochybností a sebeposuzování, cenit si svého vnitřního světa, rozšířit možnosti vlastního sebepojetí bez závislosti na emočně nezralém rodiči.

Kniha pomůže pochopit, kdo jsou emočně nezralí lidé, proč jsou takoví, a umožní vidět je objektivněji a s větším soucitem, aniž byste slevovali z toho, co sami nutně potřebujete. Součástí knihy jsou cvičení, abyste rozvíjeli své kompetence dospělých jedinců.

Mimo jiné si osvojíte účinné reakce v podobě slov či činů na emočně nezralé rodiče a můžete se inspirovat v Listině práv všech dospělých dětí emočně nezralých rodičů.

Ukázky z knihy >>

Lindsay C. Gibson
je klinická psycholožka v soukromé praxi, žije v americkém státě Virginia. Zaměřuje se na práci s dospělými dětmi emočně nezralých rodičů.

DOPORUČUJEME:

Knihy o výchově děti. Prof Zdeněk Matějček >>

Digitální demence se šíří mezi lidmi stejně, jako ve středověku epidemie moru

The post Dospělé děti. Jak vyrůst z dětství s emočně nezralými a sebestřednými rodiči first appeared on Čítárny.

Jaká bude maturita budoucnosti? Podle návrhu MŠ /08/2020) by se u maturit od 1.10. 2020 nemělo známkovat. Testy by měly ověřovat minimální úroveň znalostí potřebnou k maturitě a hodnotit by se měly jen slovy “uspěl” či “neuspěl”. Hranici úspěšnosti v testech by určoval Cermat, který má státní zkoušky na starosti. Viz:

Cermat je moloch, zřízený MŠMT, nyní pracuje s rozpočtem více než 220 000 000 ročně. 2006 / 90 mil.
Zatím neexistuje politická síla, která by tuto organizaci zrušila.

Tento velmi nebezpečný a stupidní návrh navazuje na minulá prohlášení min. Plagy:
„Novela přináší možnost dosažení středního vzdělání bez toho aniž by školáci u maturity uspěli. Není v zájmu státu ani školáků, aby po 4 letech SŠ studia skončili se vzděláním základním“
Ministr školství Robert Plaga / 8.7. 2019 / jednání vlády

Následujeme mílovými kroky imbecilní školní vzdělávání v Americe.
Už v roce 1988 bylo v USA zjištěno, že pouze jedno ze sedmi dětí má v osmé třídě matematické znalosti tomuto ročníku odpovídající. Polovina sedmnáctiletých Američanů neumí počítat s destinnými čísly, procenty, rozlišovat jednoduché geometrické obrazce.
Koukolík, Fyziologický základ chování člověka ve vazbách na trvale udržitelný vývoj a uchování vztahů člověk – příroda. Praha 1994

Výroba jednolité hloupé masy spěchá!

Ministr Bek a jeho provzdušněná degradace školství >>>

Ministr Bek s týmem anonymních reprezentantů modernistických a progresivistických neziskovek nám představili pokračování cesty k rozpadu vzdělávacího systému v Čechách.
Jeho heslo „méně znalostí, více kompetencí“ je ve svém obsahovém důsledku tak strašné, že znovu je třeba se ptát, kdeže jsou opoziční politické hlasy, které by takovému řádění zabránily, či jej alespoň limitovaly.
Ivo Strejček, 15. 1. 2025
ČTĚTE – VÍCE >>

The post Maturita bez známek? Plánovaná degradace školního vzdělávání pokračuje first appeared on Čítárny.

ROZHOVOR:

Pane Žáčku, jste jedním z mála spisovatelů z povolání v dnešní době. Živí Vás skutečně jenom literatura? Jaké je to živobytí v dnešní době, kdy hlavním společenským měřítkem úspěchu v životě jsou ještě zřetelněji než dříve peníze, ne tak duševní bohatství nebo dokonce charakter?
Byl jsem na volné noze patnáct let a měl jsem štěstí, živil mě každoročně vydávaný slabikář, knížky pro děti i pro dospělé, a také spolupráce s televizí a divadly. Loni v lednu jsem skončil s rakovinou v nemocnici a po operaci a dvouměsíční radioterapii jsem se stal invalidním důchodcem. Ale český důchod je tak žebrácký, že stačí sotva na zaplacení činže a všech složenek, takže vlastně pokračuji v existenci na volné noze. A protože jsem už kapánek unavený všeobecným žvaněním, plkáním, blábolením, čím dál víc závidím malířům, sochařům a muzikantům, kteří se obejdou beze slov.

Můžete čtenářům přiblížit názorně, jak vzniká literatura? Jak vypadá cesta od nápadu na papír? Stává se Vám, že nápady na čas vyschnou? Zvenčí to vypadá, že jste závislý na přízni osudu, zda budete mít co psát a uživíte se, nebo nikoliv. Jestliže je tomu skutečně tak, jak se s tím vyrovnáváte?
Ani věda nemá ponětí, co se odehrává v lidské mysli. Díkybohu! Spisovatel potřebuje mít dostatek nápadů, ale možná ještě víc pevnou vůli, aby se donutil z těch nápadů něco udělat. Jak
říkají kolegové prozaici, nejdůležitějším orgánem spisovatele je zadek, protože román, ale i povídka se musí vysedět. U básniček je to jinak, ty se dají skládat i za chůze, jak to kdysi dělával Karel Toman a možná i další básníci. Ale všechno se mění, dnes už spisovatel nepotřebuje ani vymýšlet náměty. Mnoho nakladatelů dnes najímá autory k napsání knížek na módní témata, ale zpravidla se jeden vydavatel opičí po druhém a druhý po třetím, a tak se často objeví deset dvacet titulů o tomtéž. Ještě horší než tato kampaňovitost je boom sekundárního televizního čtiva, jako jsou knižní verze TV seriálů a show, banálních a plytkých, až srdce bolí. To už je fatální triumf blábolu nad literaturou. Na milost beru jen knižní přepisy některých večerníčků.

Co Vás přivedlo k tvorbě pro děti?
Dcera Markéta a po ní také syn Jakub. Nebyl jsem ideální otec, a tak jsem se sám před sebou chtěl vykoupit aspoň básničkami a pohádkami. Ale fandím všem dětem, a tak bych k psaní pro děti nejspíš dospěl i jako bezdětný.

V jednom rozhovoru uvádíte, že děti jsou rozumnější než dospělí. Podle toho až vzdělání a výchova z nich udělá tvory s deformacemi v myšlení a chování. Dá se říci, že v dětech se projevuje nějaká věčná schopnost regenerace člověka, možnost začít znovu od začátku a lépe?
Ano, v poslední větě jste užila výstižné formulace. Ale lidé jsou různí a mnozí se vymykají normě a paušálním soudům, někteří dozrávají jako víno a z jiných stejné zkušenosti udělají shnilotinu. A tak z roztomilého, všemi zbožňovaného děťátka může vyrůst odporný křivák, stejně jako se z protivného, sobeckého a prolhaného spratka může nakonec stát ohromný chlap nebo báječná žena.

Vaše poezie pro děti bývá literárními historiky zařazována do proudu takzvané nezvalovsko-halasovské linie, inspirované zejména poezií Lewise Carrola. Jaký vztah máte Vy osobně k těmto významným osobnostem?
Nezval a Halas jsou géniové české poezie, na kterých jsem se, jako téměř všichni čeští básníci druhé poloviny 20. století, vyučil. Lewis Carrol předvedl profesorům klasického básnictví, jak psát poezii s fantazií a humorem, a je inspirativní dodnes. Bohužel mnoho básnických učedníků Carrola špatně pochopilo a zaplavilo svět lavinou hloupostí bez hlavy a paty v pošetilé víře, že nonsens je každý nesmysl, který je při zatmění mysli napadne. Totéž se děje v divadle, televizi a filmu: převládá pitvoření, pošklebování, parodie, takže divák je nakonec vděčný za klasickou tragédii, kterou tvůrci nezprznili hloupým originálničením.

V současné době jste jedním z mála kvalitních autorů poezie pro děti. Regály knihkupectví jsou dnes přeplněny kýčovitými knížkami se sladkými ilustracemi ve stylu Walta Disneyho. Zdatní veršotepci doplňují tyto obrázky básničkami bez smyslu a půvabu. Předpokládejme, že rodiče pod tlakem reklamy tyhle knihy nejen koupí dětem, ale také je před nimi vychvalují, čímž deformují jejich vkus. Za dob reálného socialismu byla kvalita literatury pro děti do značné míry garantována monopolním nakladatelstvím Albatros, což z tohoto hlediska byla výhoda. Spatřujete v současné absolutní volnosti tvorby knih pro děti nějaké výhody?
Když budeme chápat absolutní svobodu v kultuře jako zrušení veškerých kritérií, pak taková svoboda skoro určitě skončí vítězstvím nevkusu nad vkusem, hlouposti nad inteligencí, kšeftu
nad kulturou. Výrobcům kýče vyhovují zákazníci hloupí, nevzdělaní, snadno manipulovatelní. Což je naprostý opak toho, oč usiluje skutečné umění. Takže rodiče, kteří kupují dětem knižní nebo filmové kýče, by zasloužili nařezat rákoskou přes pozadí, neboť svým dětem evidentně škodí.

Je-li posláním spisovatele vyjádřit, jak jednou napsal Josef Škvorecký, onu “esenci condition-humaine”, co je posláním literatury pro děti?
Ve světě, kde všichni děti vychovávají a terorizují všemožnými příkazy, je podle mne hlavním posláním dětské literatury hrát si s dětmi, inspirovat je, provokovat, ponoukat k přemýšlení, ale ne k tomu hokynářsky pragmatickému chytračení, jak koho ošulit a co kde trhnout. Mělo by to být přemýšlení hlavou i srdcem, kritické i spontánní, a měl by v něm být i humor a fantazie a radost, všechno to, čím děti mění svět k lepšímu. Děti uchovávají to lepší z nás, co jsme my velcí už zapomněli, ztratili nebo zradili. Proto my dospělí potřebujeme děti mnohem víc než ony nás.

Začali jsme Vaším zájmem o děti a jejich duševní svět. Obraťme teď pozornost na druhý konec života: Co si myslíte o stárnutí a stáří? Co říkáte názoru, že „mládí lže a stáří mívá pravdu“, čili že viditelná krása mladého člověka časem pomine a dá pak vystoupit nitru v jeho pravém, nefalšovanému stavu? Je pro Vás stáří „velká hodnota v životě lidském“, nebo se ho obáváte? Mnozí umělci až ve stáří vydali největší plody ducha (Neruda, Zeyer, Goethe, Shakespeare) – myslíte, že Vás také něco takového čeká?
Kdo tvrdí, že se těší na stáří, lže. Ale pokud člověku slouží mozek i tělo, je i šedesátka dobrý věk. Dva metry do výšky už neskočíte, ale dobrá knížka se dá napsat i v šedesáti. Už víte, co chcete a jak na to. Neztrácíte čas pošetilostmi mládí, ale třeba vám ten intelektuální výkon už nestojí za to. Anebo si svůj nejlepší opus necháte sami pro sebe, protože už nemáte potřebu dokazovat světu, jaký jste mistr. Ale takového zmoudření jsem zatím nedosáhl, ještě bych se rád čtenářům pochlubil knížkou básní, aforismů a třeba i prózou. Šedesátka je zkrátka dobrá, sedmdesátka bude horší. Po duelu s rakovinou se nebojím smrti, ale mám strach z tělesné a duševní bezmocnosti, z mnohaletého umírání lidské trosky, která je všem na obtíž, a přesto ji lékaři silou mocí udržují naživu. Člověk by měl mít právo na důstojný odchod ze života. Tohle všechno jsou ovšem předčasné úvahy, protože já bych se rád dožil osmdesátky – však moje bába to dotáhla až na 95!

Zdroj  KROK – Knihovnická revue Olomouckého kraje. Vydává Vědecká knihovna v Olomouci. Ročník 3., číslo 3, s. 2.
(přetitěno se souhlasem redakce, kráceno)

The post Básník a spisovatel Jiří Žáček o dětech, básničkách a poezii života first appeared on Čítárny.

Uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček hovoří moudře o chudobě a bohatství v rodinách.
Závist u dětí z majetkové nerovnovnosti je především psychická slabost a ze slabostí je vždycky potíž. Ale řešení, aby závist neohrozila děti v jejich přirozením vývoji, existuje…

Kdo byl profesor Zdeněk Matějček?

Profesor PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. (16. srpna 1922, Chlumec nad Cidlinou – 26. října 2004, Praha)
byl významný český dětský psycholog, průkopník v oblasti studia psychické deprivace u dětí a popularizátor vědeckých poznatků o výchově.

Byl nestorem české psychologie, mezinárodně uznávaným vědcem a spoluzakladatelem organizací jako SOS dětské vesničky. Jeho práce ovlivnila změny v institucionální péči o děti, včetně prodloužení mateřské dovolené v Československu.

Po válce vystudoval češtinu, filozofii a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Od roku 1950 působil jako psycholog v ústavech pro děti, v Sociodiagnostickém ústavu v Praze a na katedře psychologie UK.
Spolupracoval s Josefem Langmeierem na výzkumu psychické deprivace, což vedlo k reformám v dětských domovech.
Věnoval se dyslexii, diagnostickým metodám a prevenci stresu v rodinách.
Byl členem Učené společnosti ČR a zakladatelem Nadace profesora Matějčka.

Publikoval přes 300 prací a přednášel v zahraničí.
Knihy v nakladatelství Portál >>

Zdeněk Matějček / Psychická deprivace v dětství (spol. s J. Langmeierem)
Průlomová práce o dopadech nedostatku péče u dětí; přeložena do více jazyků, ovlivnila reformy v péči o děti.

Zdeněk Matějček / Rodiče a děti
Klasika o výchově v znejištěné době; obsahuje eseje o vztazích mezi rodiči a dětmi.

Zdeněk Matějček / Náhradní rodinná péče
Průvodce pro osvojitele a pěstouny; zaměřeno na vývoj vztahů v náhradních rodinách.

Zdeněk Matějček / Co děti nejvíc potřebují
Eseje o základních duševních potřebách dětí a jistotě ve vztazích.

Zdeněk Matějček / Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte
Normy vývoje, milníky a duševní potřeby dětí v prvních letech.

Zdeněk Matějček / Po dobrém, nebo po zlém?
O výchovných odměnách, trestech a umění odpouštět.

Zdeněk Matějček / Co, kdy a jak ve výchově dětí
Kritické periody vývoje, těhotenství, školní výchova a prevence strachu.

Zdeněk Matějček / Rodičům na nejhezčí cestu
Informace o normálním vývoji a ohroženích v prvních letech života dítěte.

Zdeněk Matějček / Psychologické eseje z konce kariéry
Úvahy o profesním zrání a odborných otázkách dětské psychologie.

Zdeněk Matějček / Škola rodičů
Praktické rady pro rodiče o výchově.

Zdeněk Matějček / Krizové situace v rodině očima dítěte
Reakce dětí na kritické situace v rodině.

Zdeněk Matějček / Osvojení a pěstounská péče
Vývoj vztahů a právní aspekty náhradní péče.

Zdeněk Matějček / Nevlastní rodiče a nevlastní děti
Podpora náhradní rodinné péče s důrazem na psychický vývoj.

Zdeněk Matějček / Přestali jste být manželi, ale zůstáváte rodiči
Rada pro rodiče po rozvodu o udržení rolí rodičů.

Zdeněk Matějček / Výbor z díla
Sbírka esejů o současných poznatcích dětské psychologie a osudech dětí.

The post Profesor Matějček. Uznávaný dětský psycholog o krádežích a zavisti u dětí v rodině a ve škole first appeared on Čítárny.

Prof. Matějček byl velmi uznávaný dětský psycholog o čtení malých dětí.

Ale je to skutečně pravda? Přečtěte si, co o tom řekl prof. Matějček v knize Co, kdy a jak ve výchově dětí.

„Jenomže, čím dříve se dítě něčemu naučí, tím líp,“ řeknou si někteří rodiče – a pravdu nemají.
Zvlášť, když to vezmou pěkně od podlahy a zavedou místo učení domácí drezuru. (Ve své sbírce zajímavostí mám jeden případ, kdy otec učil své dítě číst už od šesti týdnů po narození.) Už od dob Jana Amose Komenského totiž víme, že má-li se dítě něčemu dobře a lehce a s potěšením naučit, musí být k tomu náležitě psychicky zralé a vyspělé. Od toho jsou tu vývojová psychologie a pedagogika, aby nám poradily, kdy a co je vhodné dělat.

Sám život je však zpravidla rozmanitější, a tím i zajímavější, nežli školské předpisy i než dobrá mínění paní učitelek nebo snaživých rodičů. Je prostě celá řada dětí, které v šesti letech čtou už docela slušně a nikdo je tomu neučil – a jsou děti, které učil kdekdo (jsou jinak nepochybně normálně zdatné, schopné, inteligentní) a ještě v deseti letech čtou sotva jako prvňáčci.

Čtení bez učení
Už před třiceti léty jsme prováděli šetření, jehož předmětem byli tzv. hyperlektici (na rozdíl od dyslektiků), tj. děti, které se naučily číst do čtyř let věku. Shromáždili jsme takových dětí víc než 70. Jen ve dvou případech rodiče dítě číst učili – jeden z nich je ten, kdy učení začalo už v časném věku kojeneckém. Ve všech ostatních bylo pro rodiče překvapením, že dítě má takový zájem o písmenka a že se číst prakticky naučilo samo.

Ukázalo se ovšem, že znát písmenka zdaleka ještě není čtení. To začíná tehdy, když dítě je schopno písmenka spojovat v celky. Když ve vysloveném slově dovede „slyšet“ jednotlivé hlásky, slovo v tyto hlásky dovede rozložit a ze symbolů, které jednotlivé hlásky reprezentují, tj. z písmen, toto slovo zase složit. Těmto našim výjimečně časným čtenářům to trvalo zpravidla půl roku nebo celý rok, než dospěli od jednotlivých písmen ke skutečnému čtení. Ukázalo se také, že u některých z těchto dětí bylo jejich vyspělé čtení v souladu s jejich celkově vyspělou inteligencí, u jiných však že šlo o dovednost víceméně jednostrannou. Navíc tu však byl ještě jeden překvapivý poznatek: Mezi těmito hyperlektiky měli zřetelnou převahu chlapci. A ti nejlepší geniální čtenáři byli vesměs chlapci.

Čtenáři v MŠ
Na jaře roku 1998 a 1999 jsme provedli za pomoci obětavých spolupracovníků podobné šetření v mateřských školách, a to v celém okrese Most a Litoměřice, ve městě Česká Lípa a ve třech pražských obvodech. Požádali jsme paní učitelky, aby nám z dětí, které mají nastoupit do školy, označily ty, které podle jejich mínění už umí číst. To jsme si pak ověřovali jednotnými zkouškami. Byly školky, kde nebyl žádný čtenář, byly jiné, kde jich bylo třeba několik. Co se dále ukázalo?

V námi zkoumaných venkovských okresech bylo „čtenářů“ v mateřských školách méně, tj. 2 – 4 %, než v Praze, tj. v průměru kolem 8 %, a ne všechny děti, které paní učitelky za „čtenáře“ označují, se povznesly nad pouhé poznávání písmen. Rodiče těchto dětí patří většinou do kategorie „vyššího vzdělání“ (75 % jich má vzdělání nejméně středoškolské, přičemž vzdělání jen základní, bez vyučení, neměl ani jeden z rodičů těchto dětí). Většina „čtenářů“ projevovala zájem o čtení zcela spontánně a bez učení, a co je zvláště pozoruhodné, že ve venkovských okresech mezi nimi ve shodě s nálezy u hyperlektiků zřetelně převažují chlapci, zatímco v Praze převažují dívky nebo je rozložení přibližně vyrovnané (ovšem i zde nejvyspělejší čtenáři jsou zase chlapci).

Nad těmito nálezy samozřejmě můžeme vést nejrůznější úvahy a paní učitelky a rodiče tak jistě učiní. Já jsem zde však chtěl jen doložit starou zkušenost, že schopnost naučit se číst má v dětské populaci z hlediska vývojového času velice široké rozložení. Paní učitelky v základní škole si nemohou tedy představovat, že začnou stavět „na zelené louce“ a na stejných základech u všech dětí. Nemohou si také představovat, že by se nějakým záměrným „brzdícím“ procesem dalo zájmu dětí o čtení zabránit a srovnat všechny pěkně do jedné řady. Musíme prostě počítat s individuálními výkyvy nahoru a dolů, přičemž ty nahoru jsou jistě výhodnější než ty opačné.

Ve škole se nemusí nudit
Co tedy dělat s těmito dětmi v první třídě? Budou se nudit! Budou zlobit! Odpověď je překvapivá. Zní, že není třeba dělat nic zvláštního. Stačí jen to nejdůležitější, tj. to, co říká první článek moderní pedagogiky – individuálně zaměstnávat dítě přiměřeně jeho schopnostem. Zkušenost naznačuje, že tyto děti se nenudí a nezlobí, jsou-li zaměstnány něčím, co je pro ně přitažlivé, zajímavé, stimulující. A takové „učení“ pro dítě najít, vymyslet, připravit, to je přece podstatou pedagogického umění.

Někde takové dítě ostatním předčítá pro zábavu i poučení, někde má úkoly navíc v době, kdy ostatní čtou. Psaní a kreslení jsou dovednosti se složkou motorickou, která se jen zřídka vyvíjí ve shodě s intelektovými schopnostmi – čili máme tu velké pole působnosti. Ostatně každý máme své intelektové i mimointelektové schopnosti trochu jinak „namíchány“, takže při troše pozornosti najdeme další „slabá“ místa v psychické výbavě takovéhoto předčasného čtenáře. Je tedy vždycky něco, čím se nemůže zrovna moc „vytahovat“ a kde my můžeme nasadit svůj přiměřený „vzdělávací nátlak“.

A tak, žádný strach z předčasných čtenářů!

2.6.2000 Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc, (Portál)
Kniha:
Profesor Matějček / Co, kdy a jak ve výchopvě dětí / Vydal Portál 

The post Profesor Matějček. Čtení u malých dětí. Radí uznávaný dětský psycholog first appeared on Čítárny.

Významný pedagog John Holt popisuje jaké příčiny mají strach, nejistota a nuda, které děti zažívají ve školách, a k čemu to vede. Knihy Johna Holta velice napomohly rozvoji domácího vzdělávání na celém světě.
Více než milion prodaných výtisků v polovině šedesátých let a pozdější překlady do patnácti jazyků svědčí o tom, že základní téma této knihy se dotýká nejen obrovského množství rodičů a učitelů v anglicky mluvících zemích, ale je nesmírně aktuální i v našich podmínkách.

Vynikající kniha o výchově dětí, vzdělávání je rozdělena do pěti kapitol.
První kapitola s názvem Strategie popisuje způsoby, jakými se děti vyrovnávají s požadavky, které na ně škola klade.
Druhá kapitola Strach a neúspěch se zabývá působením strachu a pocitů selhání na psychiku dětí.
Třetí rozsáhlá kapitola Skutečné vzdělání zkoumá rozdíly mezi tím, co děti ,,mají umět” a tím, co je opravdu zajímá a znají ve skutečnosti.
Čtvrtá kapitola Jak školy selhávají analyzuje způsoby, kterými školy podporují negativní dopady zavedeného způsobu výuky na žáky a v závěrečném
Shrnutí se autor snaží formulovat obecné závěry vyplývající z předchozích kapitol.

První vydání této knihy vyšlo ve Spojených státech v roce 1964, rozšířené a doplněné vydání v roce 1982.

John Holt (1923-1985)
byl americký učitel a autor celkem deseti knih o dětech a vzdělávání. Jeho knihy byly přeloženy do patnácti jazyků. Kromě bestselleru Proč děti neprospívají (více než milion prodaných výtisků u prvních dvou vydání v angličtině) patří k nejznámějším knihy Jak se děti učí a autobiografie Nikdy není pozdě.

V posledním období svého života se John Holt stal vedoucí postavou a propagátorem hnutí, které se snažilo prosadit myšlenku vzdělávání dětí v rodinách (home schooling movement).
Podařilo se mu dosáhnout změn v americkém zákonodárství, které rodičům umožňuje převzít plnou zodpovědnost za vzdělání vlastních dětí a vzdělávat je doma.
Své názory a poznatky shrnul v předposlední knize Učte děti sami (v anglickém originále Teach your own) a v článcích v časopise Growing without schooling, který založil.
Knihy Johna Holta velice napomohly rozvoji domácího vzdělávání na celém světě.

Výpisky z knihy…

…Nedávno jsem se rozhodl promluvit s jednou skupinou o tom, co se děje, když nerozumíš tomu, co se dělá ve třídě. Povídali jsme si o tom o onom, zdálo se, že jsou všichni v uvolněné náladě, a tak jsem řekl: ,,Víte, něco mě opravdu zajímá a jsem zvědavý, jestli mi to řeknete.“ Zeptali se: ,,Co to je?“ Odpověděl jsem: ,,Co vám asi jde hlavou, když vám učitel položí otázku a vy neznáte odpověď?“

Bylo to, jako by vybuchla bomba. Ve třídě se okamžitě rozhostilo nehybné ticho. Všichni se na mě dívali s výrazem, který jsem se naučil chápat jako napjatý. Po dlouhou dobu bylo naprosté ticho. Až nakonec Ben, který je odvážnější než většina ostatních, prolomil napětí a tak odpověděl na mou otázku tím, že hlasitě řekl: ,,Budu zvracet!“

Promluvil za všechny. Všichni se začali překřikovat a všichni říkali stejnou věc, že když se jich učitel zeptá a oni neznají odpověď, jsou vyděšeni napůl k smrti. Byl jsem šokován. Dozvědět se něco takového ve škole, kterou všichni považují za pokrokovou. Ve škole, která dělá všechno, co je v jejích silách, aby nevystavovala malé děti nějakému tlaku. Ve škole, kde se v nižších třídách neznámkuje. Ve škole, která se snaží uchránit děti před pocitem, že se účastní jakéhosi závodu.

Zeptal jsem se, proč je jim nevolno. Odpověděli, že se bojí neúspěchu, pocitu, že zůstávají pozadu…Dokonce i v nejlaskavějších a nejvlídnějších školách se děti bojí, mnohé z nich po značnou část doby, některé z nich téměř neustále. To je tvrdá životní pravda, se kterou je obtížné se vyrovnat. Co s tím můžeme dělat?

…Jednou z možností, jak snížit napětí, je být si ho vědom. Řekl jsem ve třídě, kterou mám na matematiku, že nechat při matematice něco projít a neporozumět, o co jde, a neozvat se, je jako zapomenout něco v motorestu při daleké cestě autem. Jednou se pro to budeš muset vrátit, a tak čím dříve, tím lépe. Toto hloupoučké přirovnání dětem pomohlo, aspoň to říkají. Naučily se tím rozeznávat, i když jenom trochu, pocit panického zmatku, který se jich pomalu zmocňuje. To, že smějí říct: ,,Zůstávám zapomenutý v motorestu,“ jim pomáhá tento pocit zvládat, a když to začíná být pro ně přespříliš, mohou mi vždycky říct, že zůstaly někde zapomenuté. Já pak mohu něco podniknout, abych se pro ně vrátil.

Musíme si stanovit hranice pro napětí, kterému děti vystavujeme. Pokud to neuděláme, stanoví si vlastní hranice tím, že přestanou dávat pozor, začnou zlobit, říkat zbytečně ,,Já tomu nerozumím.“ Měli bychom jim dopředu dát najevo, že nebudou muset cítit napětí po celou hodinu a že, pokud to budou potřebovat, mají prostředky k tomu, aby se ho mohly zbavit.

Snad právě toto je důvod, proč mají lidé, jako je Gatterno, objíždějící školy s ukázkovými hodinami matematiky, tak pozoruhodné výsledky. Děti vědí, že to není opravdová škola, že tento cizí pán není jejich učitel, že pokud udělají chybu, nebude to nic vážného, a že to v každém případě brzy skončí. Takto zbavené strachu jsou připravené používat svoje mozky. Jak ale můžeme učit třídu den na dnem a udržet takového ducha? Lze to vůbec dokázat? …

…Svoboda žít a přemýšlet o životě kvůli němu samému je pro děti důležitá stejně jako nezbytná. Věnují pouze málo času a myšlenek k tomu, co ostatní chtějí, aby dělaly. Zbytek potřebují a využívají pro své vlastní zájmy, plány, obavy, sny. Výsledkem je, že jsou duchem nepřítomné po většinu času, který ve škole tráví. Výsledek je stejný, ať už se tam bojí, nebo tam být nechtějí. Strach, nuda, odpor- všechno se spojuje k tomu, aby to pomáhalo utvářet děti, kterým říkáme hloupé.

Do značné míry je škola místem, kde se děti naučí být hloupé. Nepříjemná myšlenka, ale je těžké se jí zbavit. Nově narozené děti hloupé nejsou. Děti jeden, dva nebo dokonce tři roky staré se pouštějí celou svou bytostí do všeho, co dělají. Noří se do života a nikdy ho nemají dost. Proto se učí tak rychle a jsou takovou kouzelnou společností. Unavený nezájem, nuda, apatie, to všechno přichází později. Děti přicházejí do školy zvídavé. Během pár let je většina této zvídavosti mrtvá, nebo se aspoň neprojevuje. Dovolte svým dětem v první nebo třetí třídě vyptávat se a budete zasypáni otázkami. Páťáci už neřeknou nic. Buď už žádné otázky nemají nebo se na ně neptají…

…Požadujeme po dětech, aby dělaly po většinu dne ve škole něco, co by jen málo dospělých dokázalo dělat jedinou hodinu. Kolik z nás, když jsme například na přednášce, která nás nezajímá, dokáže udržet pozornost? Prakticky nikdo. Určitě ne já. A přitom si děti dokážou mnohem méně než my uvědomovat vlastní pozornost a ovládat ji. Nemá smysl na ně křičet, aby dávaly pozor. Chceme-li v tom být dostatečně přísní, jak to mnoho škol dělá, můžeme terorizovat třídu dětí, aby seděly nehnutě s rukama složenýma a očima přilepenýma na nás, nebo někoho jiného. Jejich duše ale bude daleko pryč. Pozornost dětí musí být přilákána, zachycena a držena podobně, jako musí být plaché divoké zvíře lákáno trpělivě na potravu, aby přišlo blíž. Jestliže situace, pomůcky, přiklady, které má před sebou, dítě nezajímají, jeho pozornost sklouzne k tomu, co ho skutečně zajímá, a žádné naléhání nebo hrozby ho nepřivedou zpět.

Dítě je nejinteligentnější, když skutečnost, kterou má před sebou, v něm vyvolává vysoký stupeň pozornosti, zájmu, soustředění a pohroužení, stručně, když se velice zajímá o to, co dělá. Proto bychom měli učinit školní učebny a školní práci co nejvíce zajímavými a vzrušujícími, nejenom proto, aby byla škola příjemným místem, ale aby se děti chovaly ve škole inteligentně a zvykly si inteligentně se chovat. Výhrady vůči nudě ve školách jsou stejné jako vůči strachu. Nutí děti chovat se hloupě, některé z nich záměrně, většinou proto, že si nedokáží poradit. Pokud to trvá dost dlouho, jak tomu ve škole bývá, zapomenou na to, jaké to je se do něčeho ponořit tak, jak se kdysi pouštěly do všeho, s nasazením veškeré inteligence a smyslů. Zapomenou, jaké to je stavět se k životu a zkušenostem kladně a s rozhodností, myslet se a říkat: ,,Vidím to! Rozumím tomu! Dokážu to!“ …

John Holt. Knihy v angličtině…

HOW CHILDREN FAIL, REVISED EDITION, 1982 (original edition 1964).
HOW CHILDREN LEARN, REVISED EDITION, 1983 (original edition 1967).
THE UNDERACHIEVING SCHOOL, 2005 (original edition 1969).
WHAT DO I DO MONDAY? 1991 (original edition 1970).
FREEDOM AND BEYOND, 1991 (original edition 1972).
ESCAPE FROM CHILDHOOD: The Needs and Rights of Children, 2013 (original edition 1974).
INSTEAD OF EDUCATION: Ways to Help People Do Things Better, 2004 (original edition 1976).
NEVER TOO LATE: A Musical Autobiography, 1991 (original edition 1978).
LEARNING ALL THE TIME, 1989.
TEACH YOUR OWN: The John Holt Book of Homeschooling, 2003 edition revised by Pat Farenga (original edition 1981).
A LIFE WORTH LIVING: Selected Letters of John Holt, 1991 (edited by Susannah Sheffer).

Titulní foto: John Holt v roce 1983

The post John Holt. Proč děti neprospívají? Světový bestseller o výchově dětí first appeared on Čítárny.