Vánoční koleda Charlese Dickense o příčině lidské nemohoucnosti a naději

Klasika, kterou málokdo zná a přesto je čím dál víc aktuální. Povídka o lidské nemohoucnosti a postupné demenci myšlení ve společnosti, kde novým Bohem jsou openíze. Obchodník Ebenezer Skruž je lakotný mrzout. Vlastně miluje jen jedno – peníze! Hromadí je a škudlí, kde se dá. Ani o Vánocích, svátcích klidu a míru, nedokáže být laskavý a štědrý. Během svého života začal myslet jako vrchní účetní a lidskost se z něho úplně vytratila.



Brzy se ale má všechno změnit…
O Štědrém dnu má Skruž podivnou vidinu, ve které ho navštíví jeho zemřelý společník Jakub Marley. Tajemným hlasem mu prozradí, že se mu zjeví tři duchové, kteří starému skrblíkovi pomůžou stát se lepším člověkem, pokud on bude chtít. Ke Skružovi skutečně postupně přijdou záhadní návštěvníci – duch minulých Vánoc, duch letošních Vánoc a duch příštích Vánoc. Připomenou mu jeho dětství, zavedou ho do chudé rodiny jeho písaře a ukážou mu, jaké štěstí prožívá o svátcích jeho nemajetný synovec se svými dětmi. Poslední duch odhalí obchodníkovi děsivou budoucnost… Zlému lakomci spadnou klapky z očí a rozhodne se pro zásadní životní změnu…

Pohádka nebo prozření? Posuďte sami v této nadčasové a vynikajícím způsobem napsané povídce světového klasika. A až s dětmi dočtete, otevřete třeba knížku Momo a ztracený čas, kterou napsal další světoznámý spisovatel Michael Ende.

Vánoční koleda | Charles Dickens | Přeložil Jan Váňa | Vydal XYZ, 2010

Hlavu mu dnes pokrývala mrazivá jinovatka, která se usadila na obočí i na štětinatém vousu. Studenou náladu nosil všude s sebou. I za největšího horka proměnil svou kancelář v lednici, ve které ani o Vánocích nenastala sebemenší obleva. Letní horko i zima měly na Skruže jen nepatrný účinek. Snad ho nerozehřálo žádné teplo, a ani krutý mráz se mu nedostal pod nehty. A ani žádný vítr, vánice, ani liják nebyly krutější a nemilosrdnější než Skruž. Lijáky, chumelenice a krupobití se někdy opravdu bohatě předaly, ale toho se Skruž nedopustil nikdy. A tak mu na ulici nikdy nikdo nezastoupil cestu, aby se na něj usmál a s přívětivým pohledem se pozeptal: „Jak se máte, milý pane Skruži? A kdypak nás navštívíte?“ Ani žádný žebrák ho jakživ nepožádal o almužnu, žádné dítě se ho nikdy nezeptalo: „Kolik je, pane, hodin?“ Žádný mužský ani ženská se Skruže jedinkrát v životě nepoptali, kam jde, jak se mu dnes vede a jestli si nemyslí, že bude pršet. Zdálo se, že dokonce i psi, kteří vodí slepce, poznali, co je pan Skruž zač. Jakmile ho uviděli, tahali své pány do průjezdů a na domovní dvorečky a vrtěli ocasem, jako by chtěli říct: „Chraň nás jeho zlého pohledu, můj pane! Ty nevidíš, ale já, tvůj pes, to cítím.“ Ale to všechno bylo Skružovi jedno. To se mu právě líbilo! Těšilo ho, že od sebe všechny odhání, že plaší lidskou sympatii a city.

Jednou, bylo to zrovna na Štědrý den, nejlepší den z celého roku, seděl starý Skruž v kanceláři a pracoval. Bylo studené, nevlídné a mlhavé počasí. Slyšel, jak lidé venku na dvoře přešlapují zimou, viděl, jak si mnou ruce, jen aby se trochu zahřáli. Hodiny na věži právě odbily třetí, a už se začalo stmívat. Ale co to povídám, stmívat! Vždyť nebylo světlo ani ve dne, jen světlo svícnů z oken kanceláří barvilo rudými skvrnami hustý, nahnědlý vzduch. Mlha se drala a vnikala každou skulinkou dovnitř, a byla tak hustá, že londýnské domy vypadaly jen jako své pouhé stíny. Kdo viděl ten zčernalý mrak, valící se a halící všechno kolem, mohl si málem myslet, že příroda vaří mlhu někde docela blízko.

Dveře Skružovy kanceláře zůstaly pootevřené, to aby měl stále na očích svého pomocníka, jenž opisoval dopisy v nevlídné komůrce, která se podobala temnému sklípku. Skruž měl v krbu jen malý oheň, ale ohníček jeho pomocníka Boba byl ještě daleko menší. Ano, hořel tam jen jediný žhavý uhlíček. Přiložit si nemohl, protože Skruž měl bedýnku na uhlí ve své kanceláři, a pomocník věděl, že kdyby se opovážil jít ke svému pánovi pro trochu uhlí, byl by v tu chvíli bez práce. Proto se zachumlal do lehkého kabátku a chtěl si nad svíčkou zahřát ruce. Ale jako hřejivý oheň si svíčku představit nedovedl, a tak se dál tetelil zimou.
„Veselé Vánoce, strýčku! Dej vám Bůh štěstí!“ ozval se náhle veselý hlas. Byl to hlas Skružova synovce Freda, který vrazil do kanceláře tak prudce, až sebou Skruž trhl.
„Eh,“ hekl Skruž, „co je to za hlouposti!“
Synovec se tak zahřál rychlou chůzí, že mu pěkné mladé tváře jen hořely. Oči měl jako jiskry a jeho dech ve studené místnosti vytvářel obláčky páry.
***
Skruž si zašel na večeři do zastrčeného hostince, a když přečetl všechny noviny i bankovní zprávy, šel si domů lehnout. Bydlel v bytě, který dřív patřil jeho zemřelému společníkovi. Byla tam řada tmavých pokojů, dům byl v temném zákoutí dvora, jako by se tam schoval, když byl ještě malý a hrál si s okolními domy na schovávanou, a teď už nenašel cestu zpátky. Bylo to obydlí staré a zasmušilé a Skruž v něm bydlel sám. Všechny ostatní místnosti měly pronajaty nejrůznější kanceláře. Dům byl tak tmavý, že i Skruž, který tady znal každý kámen, musel ve tmě ohmatávat zdi rukama. Mlha a šedivina mrazu zahalily stará vrata tak, až se zdálo, že zhmotnělý Mráz sedí na zápraží a přemýšlí o svém smutném a dočasném osudu. Ani na dveřích, kromě velikého klepátka, nebylo nic veselého a zvláštního. Skruž to klepátko vídával každý den, ráno i večer, a je třeba říci, že měl zrovna tak málo fantazie jako kterýkoli jiný obyvatel ve starém Londýně, zrovna tak jako městská rada, nevyjímaje ani pana starostu. Také musím připomenout, že si Skruž ani jedinou myšlenkou nevzpomněl na svého zemřelého společníka. Za celých sedm let, až v tenhle podvečer. Skruž, jako každý den, strčil klíč do dveří a náhle spatřil v okrouhlém klepadle na dveřích Marleyovu tvář. Ano, byl to Marleyův obličej! Nebyl zahalený neproniknutelnou tmou jako ostatní předměty na nádvoří, ale měl kolem sebe jakési podivné světlo, jako když světélkuje trouchnivějící dřevo.Tvář se na něj nedívala hněvivě ani zuřivě, ale pohlížela na Skruže tak, jak se Marley na něj dívával vždy – zpod svých podivných brýlí, vysunutých na čele. Vlasy měl rozježené, jako by do nich foukal vítr, a přestože měl oči široce otevřené, zůstaly nehybné. To všechno, a ještě k tomu smrtelná barva, učinily tuto tvář strašnou, ale zdálo se, že to strašné nebylo závislé přímo na její vůli. Když se Skruž znovu pozorně podíval na vidinu, proměnil se obličej jeho společníka znovu v obyčejné klepátko. Nezapíral, že se lekl – tělem mu projel ledový pocit, který od dětství už neprožil. Prudce odemkl, vstoupil do světnice a rozsvítil svíčku. Než zavřel dveře, opatrně vykoukl, jako by očekával, že se na něj ušklíbne Marley.

Ale na dveřích nebylo nic, jen šrouby a nýty, které držely klepátko. A tak se slovem „pcha“ rychle zabouchl dveře, až se to rozlehlo domem, jako když zaburácí hrom. Zdálo se mu, jako by každá místnost nahoře, každý sud ve vinném sklepě dole odpovídaly svým vlastním hlasem. Skruž nebyl z těch, kdo se lekají každého zvuku. Uzamkl dveře, dal se zvolna chodbou a cestou po schodech utíral vosk z kapající svíčky. Schody byly tak široké, že by tu mohl lehce projet i pohřební vůz s koňmi. Snad proto se Skružovi zdálo, že v přítmí skutečně viděl pohybující se máry. Ani půl tuctu plynových lamp by nestačilo k osvětlení těch širokých schodů, a Skruž si svítil jen svíčkovým blikátkem. Avšak kráčel nebojácně dál. Tma je laciná, je zadarmo, a proto ji měl rád. Než ale zavřel těžké dveře, prošel všechny pokoje, aby se přesvědčil, jestli je všechno v pořádku. Záhadná tvář mu ještě v mysli docela nevybledla. Salonek, ložnice, komora, všechno bylo v pořádku, jak se slušelo. Nakoukl pod stůl, nikdo tam nebyl, a nikdo nebyl ani pod starou pohovkou. Slabý oheň skomíral v krbu, miska byla na stole, v ní byla připravena ovesná kaše, přistavená blíž k ohni. Nikdo nebyl ani pod postelí, ani v kumbále, nikdo se neschovával v jeho županu, jenž visel na stěně. Ani v komoře nebylo nic podezřelého. Jen stará mřížka z krbu, staré střevíce, dva košíky na ryby, umyvadlo o třech nožkách a pohrabáč. Skruž spokojeně zavřel dveře a zamkl je na dva západy, což nemíval ve zvyku. Když se pojistil proti všem podivným náhodám, odvázal si kravatu, oblékl si župan, obul pantofle, nasadil si noční čepici, usadil se ke krbu, aby snědl ovesnou kaši. Oheň se jen sem tam kmitl, bylo to pouhé nic na dnešní chladnou noc. Musel si přisednout blíž, zrovna, jako by se k němu přitiskl, aby ucítil aspoň trochu tepla od toho nepatrného štipce uhlí. Krb měl velmi starodávný, vystavěl si jej jakýsi holandský kupec a obložil jej podivnými obrázky, které představovaly rozmanité výjevy z Písma svatého. Byli tam Kainové i Abelové, dcery Faraonovy, královny ze Sáby i andělští poslové na oblacích. Byli tam i Abrahamové, Belsazarové, apoštolové vstupující na lodě a ještě mnoho postav, které upoutaly Skružovu pozornost. Ale Marleyova už sedm let mrtvá tvář všechno pohlcovala jako hůl prorokova. Kdyby ty hladké dlaždičky byly prázdné a měly moc zhmotnit Skružovy myšlenky, byl by se na každé z nich objevil obraz Marleyova obličeje.

„To jsou jen hlouposti!“ řekl si Skruž a přešel několikrát pokoj dokola tam a zase zpátky. Potom si znovu sedl do křesla a jen náhodou se podíval na zvonek, který visel v pokoji na stěně. Skruž jej nepoužíval, a vlastně mu ani k ničemu nebyl. Zvonek byl ve spojení s místností v nejvyšším poschodí. Proč, to už nikdo nevěděl. Když se na něj zadíval, s úžasem zpozoroval, že se zvonek začíná houpat. Zpočátku jen tak zvolna, že sotva vydával zvuk a jen slabě zacinkal. Ale najednou se rozezvučel hlasitě, a po něm se vzápětí rozezněly všechny zvonky v domě. To trvalo asi půl minuty nebo minutu, ale Skružovi se zdálo, že zvoní celou hodinu. Náhle zvonky umlkly, zrovna tak jako najednou spustily. Potom zazněl cinkavý hluk hluboko dole, jako by někdo rachotil řetězy ve sklepě, kde byly sudy obchodníka s vínem. Skruž si vzpomněl, jak kdysi slyšel vyprávět, že duchové haraší řetězy v domech, ve kterých straší. Vtom se rozlétly dveře u sklepa a ozvala se dunivá rána. Skruž teď uslyšel hřmot mnohem zřetelněji a zdálo se, že někdo jde nahoru po schodech a už se blíží ke dveřím.
„A já říkám znovu, že to jsou hlouposti!“ řekl tiše Skruž.
„Tomu nevěřím.“ Ale zbledl jako stěna, když se to přihnalo do jeho pokoje, a přímo k němu. dyž to zjevení vrazilo do větnice, slabý plamínek v krbu vyskočil, jako by zavolal:
„Vždyť ho znáš, je to Marleyova tvář!“