Vánoce – to bylo pro Františka Kožíka kouzelné slovo, znamenaly pro něj nejen vzpomínky na dětství, ale i právě prožívanou rodinnou atmosféru. Pro přátele rád vytvářel „vánočenky“, krátké básničky s ilustracemi.
Mezi hezké zvyky patřilo také povídání pohádek, které vyprávěl v předvánočním čase dcerce.
A teď si je můžete přečíst i vy! O potrhlé Andule, neposlušném koníkovi, třech zlých dědcích, úkolech prince Jasmína, nejhloupějším čertovi, Orličce, podivné noci, zázračném malíři, Kašpařince a mnohé další. Dvanáct pohádek na dobrou noc přináší všem sváteční náladu s vůní jehličí a kouzelnou zvonkohrou.
Pohodu celé knihy doplňují velmi zdařilé ilustrace, jejichž autorem je Dávid Ursiny. A co dodat na závěr? Myslím, že bude nejlepší, když se rozloučíme verši Františka Kožíka:
Jdou Vánoce,
ten zlatý čas…
Hvězdnatý svátek,
který světí
vzpomínky, lásky
a sny dětí.Kéž i vám zazní
jeho hlas!
Pohádky vánočního zvonku | František Kožík | ilustrace Dávid Ursiny | Albatros, 2012
Ukázka z knihy:
Až se starý Vohnout namáhal, jak namáhal, vydělat si tkalcovským stavem na rodinu nestačil. Byl sám, ženu už neměl, zato mu zěstalo sedm holých písklat, sedm nezaopatřených dětí. Ještěže nejstarší z nich, Andula, byla čilé děvče. ¤íkali o ní sice, že si pro chytrost dvakrát nešla, potrhlá je prý, ztřeštěná, ale do práce byla jako rarach. Starala se o těch šest hladěvek, uvařila, uklidila a ještě otci ve tkaní pomohla.
Teprve šestnáct jí bylo, ale silná už byla jako venkovský chasník, a přitom čistotná, písničky měla ráda, a večer, než děti usnuly, našla čas vzít starou tlustou pohádkovou knihu a přečíst maličkým vyprávěnku na dobrou noc.
Jednou večer zěstala sedět nad rozevřenou knihou, děti už klidně oddechovaly, a povídá otci, který dojídal chudou večeři:
„Táto, takhle to dál nejde. Vy se nám udřete, a co jíst máme pořád míň a míň. Něco se musí stát.“
„To víš, holka,“ řekl otec, „dělám, co měžu. Ale páni porozumění nemají a chudákovi lepší život nepřejí.“
„Právě proto! Táto, já pějdu do světa.“
Potrhlá Andula
„Kampak bys šla, chuděrko moje?“ spráskl starý otec ruce. „Moudrosti ti pánbu moc neuštědřil, na školy času nebylo, kam se obrátíš?“
„Uštědřil, neuštědřil,“ povídá Andula, „nějaký ždibec rozumu snad přece v hlavě mám a nějak si poradím. Tuhle Martinka už dorěstá a měže se o škvrňata zatím starat. A já pějdu a zkusím, jestli mě ofoukne šťastný vítr.“
„Máš tvrdou hlavu,“ řekl otec, „držet tě nebudu. Ale pamatuj, že let mi už nezbývá. Když si něco vysloužíš, vraž se. Bude tě tu třeba.“
„Vrátím se, tatínku,“ řeklo děvče a hned si složilo uzlíček.
A druhého dne ráno, všichni ještě spali, vyrazila Andula do světa. Už dávno si umiňovala, že musí ve světě najít takové štěstí, aby zlepšila život otci, sourozencěm a sobě taky. Často se nad knihou pohádek zamyslela a představovala si, jak by bylo hezké, kdyby uměla čarovat.
Když by nebylo co vařit, lehce by si vykouzlila plné hrnce a talíře, když by otec onemocněl, uzdravila by ho, když by děti neměly co na nohy, vyčarovala by pro ně punčochy a boty. Takovými obrázky se jí mysl stále zanášela, a proto se rozhodla odejít z domu.
Rodná chaloupka se s ní rozloučila tichým pohledem malých okének a zeptala se jí: Kam pějdeš?
Náves, kde si ještě nedávno jako dítě hrávala, se před ní prostřela a otázala se: Kam pějdeš?
A cestička okolo potoka, lemovaná topoly, zavolala: Kam?
Potrhlá Andula všemu kolem odpověděla, ale potichu, aby to žádný člověk neslyšel:
„Pějdu k čaroději učit se čarovat!“
Ano, Andula nešla jen tak nazdařběh. Už dříve se doslechla, že v rozvalinách Černého hrádku v pustých lesích bydlí dosud jakýsi černokněžník, kterého tam stará doba zapomněla. Dlouho ho nikdo neviděl, ale lidé se báli k troskám hrádku přiblížit. Občas tam prý ještě zahřmí, ze zasutých jizeb vychází kouř a podivné krundání tam bývá slyšet. Jen výři a sovy se tam slétají.
V tu stranu se Andula vydala. Vyhnula se všem lidským obydlím, aby ji od úmyslu nikdo nezrazoval. Šla hustými lesy stále pustšími, a někdy musela stezku obtížně hledat. Domov byl daleko za ní. Vzpomněla si, že děti jistě už vstaly a ptají se po ní, Martinka musí vařit snídani a táta spouští stav. Ale i tato vzpomínka ji poháněla k rychlejší chězi. Musím, říkala si, musím se naučit čárěm, abych mohla těm svým chudáčkěm pomoct!
Měla už notný hlad a nohy ji bolely, když se konečně trním a bodláčím prodrala k mýtině, kde se vypínaly k obloze vetché zříceniny bývalého Černého hrádku. Pomalu se stmívalo, nebe se sešeřilo. Jiný by se možná bál, ale Andula byla hloupá, a snad proto jí ani strach na mysl nepřišel.
„Pane čaroději!“ zavolala. A když se nic nepohnulo a neozvalo, křikla rázně a hlasitěji: „Čaroději!“
Tu spadla z jedné zdi černá cihla, pobořené okénko zasvitlo červeným světlem, ze sklepa se vyvalil oblak kouře a skuhravý hlas se otázal:
„Kdo to?“
„Přece já,“ odpověděla Andula.
„To by mohl říct každý! Kdo já?“
„Ale to jsem opravdu já, Andula Vohnoutova!“
„A co chceš?“
„Jdu k vám do služby.“