Anatole France (1844-1924) napsal mimořádné a dnes už téměř neznámé dílo, reagující na aktuální společenské šílenství tehdějšího světa. Přesto, že nám mohou uniknout satirické přesahy na konkretní osoby i události doby na přelomu roku 1900, je dílo velmi nadčasové.

Anatole France byl totiž vzdělaný a inteligentní spisovatel, který měl schopnost vidět a popsat to podstatné, co se ve společnosti děje. Satirický šleh na počátku knihy jasně deklaruje pomatenost lidského myšlení a touhu po jediné – MÉ pravdě.
Svatý muž Mael ve své ideové horlivosti omylem pokřtí tučňáky, kteří se pak po nebeském sporu mezi Bohem a anděly stávají částečně lidmi. A jejich dějiny jsou věrnou kopií lidské civilizace, jak s tím dobrým, tak s přemírou chyb, špatností i ukrutností.
A Anatole France, autor jedinečné Epikurovy zahrady, toho s chutí využil, aby skrze tučňáky nastavil lidem vtipné i kruté zrcadlo jejich skutečného “lidstvi”.

Na jeho díle, v kontexu s jeho názory, si můžeme velmi dobře uvědomit, že Deklarace lidských práv, tak jak je prosazována, je ve své podstatě nemravná.
Říká na co na všechno máme nárok a nezmiňuje ani náznakem povinnosti, bez kterých neexistuje ve společnosti rovnováha.

V knize Ostrov tučňáků je víc než zřejmé, že celá řada tzv. humanistických principů, které jsou deklarovány jako podstata současných lidských společenství nemůže být naplněna, poněvadž většina společnosti není schopna je přijmout a vůbec už pochopit. To samozřejmě nutně nesouvisí s dosaženým vzděláním.
A tak se místo s mravností se často setkáváme jen s karikaturou mravnosti, s karikaturou práva, s karikaturou lásky, s karikaturou politiky, karikaturou humanity.
Tím se celá společnost projevuje jako jedná velká karikatura, jako ostrov tučňáků.

Anatole France / Ostrov Tučňáků /
Kniha vyšla poprvé v roce 1908 pod názvem L’Ille des pingouins.

Anatole France (1844-1924), nositel Nobelovy ceny z roku 1921, začal postupně dosahovat širokého ohlasu u čtenářské obce jednak vynikající jazykovou úrovní, jednak vtipem, duchaplností, říznou ironií a aforistickým laděním svých děl a stal se známým spisovatelem s filosofickým a laskavým pohledem na svět, jehož záchranu viděl v hluboké lidskosti a v ochotě lidí navzájem si pomáhat.
Hluboká skepse a pesimistické úvahy o věčné nedokonalosti společenských systémů ho přivedly k přesvědčení o nezbytnosti aktivního boje za spravedlnost.
Proto France přivítal Velkou říjnovou revoluci v Rusku a začal sympatizovat s komunismem. Přispíval do komunistického deníku L’Humanité a roku 1921 dokonce vstoupil do Francouzské komunistické strany.
Ve dvacátých letech byly jeho práce zařazeny katolickou církví na tzv. Index Librorum Prohibitorum (seznam knih, které byly katolíkům zakázány pod trestem exkomunikace) (Wiki)

Výpisky: Anatole France. Nadčasový Ostrov Tučňáků!

Egypťané uctívali krokodýly a ti je požírali; Tučňáci uctívají auta a ta je hubí. Zběsilá hrabivost průmyslníků pustila auto mezi pomatené národy jako Džagannatův vůz a povaleči a snobi si z něho udělali věc své idiotské a zhoubné elegance… Právě jejich nepatrný počet měl pro ně nemalé výhody, především to, že bylo mezi nimi méně pitomců…
Tučňáci jsou nespokojeni s novým zřízením proto, že v něm žijí, a proto, že je přirozené, když si lidé na poměry stěžují. Tučňáci se však zároveň bojí změnit toto zřízení, protože mají strach z čehokoli nového. Jsou nespokojení, jsou sice nespokojení, ale srdcem je to jeden chám vedle druhého.

Veliký tučňácký národ neměl už ani tradice, ani duševní kulturu, ani umění. Pokrok civilizace se u něho projevoval vražedným průmyslem, hnusnou spekulací a odporným přepychem. Jeho hlavní město získalo jako všechny velká města v té době kosmopolitický a finanční ráz: vládla v něm nesmírná a pravidelná škaredost. Země se těšila dokonalému klidu. To byl onen vrchol.

Tučňácká demokracie si ani v nejmenším nevládla sama; byla podřízena finanční oligarchii, která pomocí novin vytvářela veřejné mínění a v hrsti držela poslance, ministry i prezidenta. Svrchovaně rozhodovala o financích republiky a řídila zahraniční politiku země.

Mravní zákon nutí lidi, kteří jsou doposud zvířaty, aby žili jinak než zvířata, a to je jim nesporně proti srsti, ale také jim to lichotí a dodává sebejistotu; a protože jsou domýšliví, zbabělí a požitkářští, ochotně se podrobují tomuto nátlaku, který v nich pěstuje marnivost a z něhož čerpají jak pocit svého současného bezpečí, tak i naději na své budoucí štěstí. To je podstata každé morálky…

To, co vy nazýváte vraždou a krádeží, je ve skutečnosti válka a kořist, posvátné základy každé říše, zdroje všech lidských ctností a veškeré velikosti.
Jsem aristokrat a daně platit nebudu; poplatnictví je potupné. Jen ať platí chátra!

Řádil jako smyslů zbavený; celé dny se choval tak, jako by ztratil rozum. Kdyby byl zaměstnán v nějakém soukromém podniku, hned by o tom všichni věděli; ve státní správě je však šílená blbost a nepříčetnost jako doma.

Jsou tu listiny upravené, tím líp, ty jsou dobré. Falešné důkazy mají všeobecně větší cenu než důkazy pravé. Jsou především vyrobeny úmyslně pro potřeby sporu, na objednávku a na míru, a pak jsou také přesné a správné. Musíme jim dávat přednost také proto, že odvádějí mysl do ideálního světa a odvracejí ji od skutečnosti, která bohužel není nikdy bez přimíšenin. Přece jen však bych byl raději, kdybychom neměli vůbec žádné důkazy, protože pak je to nejjednodušší.

Dát vašim Tučňákům odění je věcí, která může mít dalekosáhlé důsledky. Jestliže dnes zatouží Tučňák po nějaké Tučňačce, ví přesně, po čem touží a jeho choutky jsou omezeny dokonalou znalostí toho, co je skutečným předmětem jeho žádostivosti. Právě v této chvíli se dokonce za bílého dne milují na pláži dva nebo tři páry Tučňáků. Jen se podívejte na tu jejich bezprostřednost! Nikdo si jich nevšímá. A ti, kteří jsou právě v milostném objetí, vůbec nevypadají na to, že by tím byli nějak zvlášť vzrušeni. Jakmile se však budou Tučňačky i jen trochu halit, Tučňák si již neuvědomí tak přesně, co ho k nim vlastně tolik láká. Jeho nejasné touhy se rozplynou do nejrůznějších snů a představ. A nakonec pozná skutečnou lásku se všemi jejími nesmyslnými mukami. Mezitím se Tučňačky naučí klopit víčka a cudně zatínat rty, a přitom se budou tvářit, jako by pod těmi svými hadříky ukrývaly bůhvíjaký poklad!… Jak ubohé!

Od té doby se děly neslýchané věci. Tovární dělníci, kteří odmítli vstoupit do stávky, se houfně vrhli na město a zapalovali domy. Celé pluky v čele se svými důstojníky se připojily k dělnickým žhářům, za zpěvu revolučních písní táhly s nimi městem a v docích se zmocnily mnoha tun nafty, kterou pak přilévaly do ohně. Výbuchy neustávaly. Jednoho rána se v místech, kde stál obrovský telegrafní palác, znenadání zvedl obludný strom připomínající tři kilometry vysokou palmu.
Zatímco jedna polovina města byla v plamenech, druhá polovina žila všedním životem. Ráno bylo slyšet, jak na mlékárenských vozech řinčí plechové, pocínované konve.
V jedné opuštěné ulici seděl na zemi starý dlaždič, zády se opíral o zeď, mezi koleny měl láhev a pomalu přežvykoval sousta chleba s kouskem ovařené kližky. Prezidenti trustů téměř do jednoho zůstali na svých místech. Někteří plnili své povinnosti s heroickou prostoduchostí. Rafael Hrabouš, syn mučednického miliardáře, vyletěl do vzduchu, když předsedal valné hromadě cukrovarnického trustu. Vypravili mu velkolepý pohřeb; průvod musel šestkrát přelézat hromady sutin nebo po prknech přecházet krátery ve vozovce.
Běžní pomocníci boháčů, příručí, úředníci, dohazovači, cesťáci, zachovali svým chlebodárcům neochvějnou věrnost. Doposud živí zřízenci katastrofou postižené banky se v den splatnosti ubírali rozbořenými ulicemi, aby ve stále ještě doutnajících budovách předložili směnky a mnozí se při inkasu propadli do plamenů.

Za tohoto stavu si nikdo nemohl dělat iluze: neviditelný nepřítel se stal pánem města. Tak jako kdysi ticho, tak nyní vládl nepřetržitý rachot výbuchů a lidé je již v nepřekonatelné hrůze ani nevnímali. Protože veřejné osvětlení bylo zničené, město se na celé noci hroužilo do tmy a tehdy se v něm páchaly neslýchané ohavné násilnosti. Jedině hustě zabydlené čtvrti, mnohem méně postižené, se ještě bránily. Hlídkovala zde dobrovolná pořádková služba; její příslušníci stříleli po zlodějích a na každém rohu ulice narazil člověk na lidské tělo ležící v kaluži krve se skrčenými koleny, s rukama spoutanýma za zády, s kapesníkem na obličeji a lístkem na břiše.
Lidé již vůbec nestačili odklízet trosky, ani pohřbívat mrtvé. Zápach, který se šířil z mrtvol, se zanedlouho stal nesnesitelný. Řádily epidemie, bezuzdně rozsévající smrt a za sebou zanechávající naživu jen slabomyslné a otupělé. Hlad potom dorážel všechno, co ještě zbylo. Sto čtyřicátý prvý den po prvním atentátu, právě když přitáhlo šest armádních sborů s polním a pevnostním dělostřelectvem, Karlička a Jasínek stáli v noci na střeše jednoho vysokého domu v nejchudší čtvrti města, jediné doposud stojící, nyní však obehnané pásem plamenů a kouře, drželi se za ruce a dívali se kolem. Veselý zpěv se nesl z ulice, kde křepčil jako všech smyslů zbavený dav.

Válka,” prohlašoval, “je barbarství, které zanikne s pokrokem civilizace. Velké demokracie jsou mírumilovné a jejich duch záhy ovládne i samovládce.

“Doslechl jsem se, že si lidé vašeho náboženství osobují právo na nesmrtelnou duši, ale zvířatům ji odpírají: to je však nesmyslné a já plným právem pochybuji o jejich zdravém rozumu. Tvrdili mi, že někteří vyvolení tvého boha se za života zříkali jídla, vyhýbali se ženám z lásky k asketickému životu a dobrovolně se vystavovali zbytečnému utrpení. Vždy jsem se obával setkání s těmito zločinci. Jejich zběsilost mě děsí. Jestliže přijmou nějakou filosofii, je to především proto, aby z ní v praxi něco vytěžili. Sirón, o němž se u nás mluvilo jen s úctou, mě zbavil zbytečného strachu a odvrátil mě od trýzní, k nimž nevědomé lidi svádí pravé náboženství, když mi vysvětlil Epikúrovo učení – a právě to nás vede k tomu, abychom se sami na sebe dívali bez domýšlivé pýchy a beze studu.”

V té chvíli nějaký obtloustlý chlap, který až doposud seděl mezi poslanci, vyskočil na tribunu.
“Žádám,” zvolal, “abychom vyhlásili válku Smaragdové republice, která svými šunkami a salámy drze vytlačuje na světových trzích dosavadní naprostou převahu našich prasat.”
“Koho zastupuje ten poslanec?” zeptal se doktor Hrachovina.
“Velkouzenáře.”
“Je někdo proti?” řekl předseda. “Dávám o návrhu hlasovat.” Válka proti Smaragdové republice byla odhlasována zdviženýma, rukama většiny.
“Jak je to možné ?” zvolal Hrachovina a zeptal se tlumočníka: “Tak rychle a tak lhostejně odhlasovat válku !”
“Můj milý, vždyť je to úplně obyčejná válka, stát nás bude tak nanejvýše osm miliónů dolarů.”
“A kolik lidí…”
“Těch osm miliónů dolarů je včetně lidí.”
A tu se doktor Hrachovina zoufale chytil za hlavu a trpce poznamenal:
“Protože v bohatství a civilizaci se skrývá právě tolik důvodů k válce jako v bídě a barbarství, protože lidské šílenství násobené lidskou zlobou je nevyléčitelné, nezbývá nic jiného, než vykonat dobrý skutek. Moudrý člověk nashromáždí dosti dynamitu, aby tato planeta vyletěla do povětří. Jakmile se rozletí prostorem, roztříštěná na kousíčky, nastane ve vesmíru alespoň nepatrné zlepšení. I světovému svědomí se tím dostane zadostiučinění, leč takového svědomí není.”

The post Anatole France. Nadčasový Ostrov Tučňáků o šílenství lidské civilizace first appeared on Čítárny.

MUDr. Koukolík / Mocenská posedlost. Velmi poučná přednáška v rámci předmětu Konflikty v mediální komunikaci na Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů.

Jedna z odpovědí na otázku během besedy, která také vysvětluje současný stav světa.
“Jakou roli hrají v dnešní společnosti intelektuálové?”
Koukolík:
“V podstatě žádnou.” 

František Koukolík  Mocenská posedlost (Posedlost mocí) / Nakladatelství Karolinum Praha

Jedna z mála českých knih, která moc bere jako biologický fenomén mozku, nejen jako sociální nebo ekonomický problém. Spojuje vědeckou přesnost s hlubokým porozuměním lidské povaze a ostrým komentářem k aktuálnímu dění.
Pro mnoho čtenářů je šokující, osvobozující a zároveň depresivní – protože po jejím přečtení už těžko budete na politiky, šéfy i mediální hvězdy koukat stejně „naivně“ jako dřív.
Pokud jste četli autory jako Robert Hare (Psychopatie. Hadi v oblecích) nebo Hannah Arendt (Banalita zla), ale chcete to propojené s moderní neurovědou a českou realitou, je Posedlost mocí téměř bez konkurence.

František Koukolík není politolog ani sociolog v klasickém smyslu.
Je přední český neuropatolog, který se celý život zabývá tím, jak mozek funguje, jak vzniká vědomí, emoce, rozhodování a poruchy chování.
Moc pro něj není jen abstraktní společenský jev, ale biologický a neurochemický proces.
Popisuje, jak moc působí na mozek držitele moci (dopaminové odměny, změny v prefrontální kůře, narůstající grandiozita a ztráta empatie) i na mozek těch, kteří se moci podřizují.
Tento „medicínský“ pohled na politiku a historii je v české (a nejen české) literatuře velmi vzácný.

„Mocenská posedlost vzniká sloučením mocenské pýchy a/nebo závislosti se stupiditou.
Stupidita není hloupost, nevědomost, omyl ani ignorance. Stupidita je zhroucení zpětné vazby mezi chováním a prostředím, způsobené maladaptivní funkcí Schématu nebo většího počtu těchto Schémat. Schéma je citově a sociálně vázaný poznávací program.“

„Velmi jednoduchá definice moci říká, že je to možnost přinutit jiného člověka, aby udělal něco proti své vůli, což se činí agresí a manipulací. Ta je výhodnější, neboť je méně nákladná.“

„Temná trojice moci je kombinace sociálně úspěšné psychopatie, machiavellismu a narcismu.“

„Lidé se sociálně úspěšnou neboli subklinickou či neúplnou psychopatií se do střetu se zákonem nebo do péče psychiatra dostanou jen vzácně.
Úspěšná psychopatie se vyskytuje častěji na vyšších stupních mocenské hierarchie.“

„Mocenská pýcha je charakteristická kombinace vlastností, která se u predisponovaných lidí objevuje po několika letech činnosti ve vysokém mocenském postavení.“

„Tak jako existuje závislost na alkoholu, na drogách a hazardní hráčství, může se u některých mocných vyvinout mocenská závislost.“

„Každá válka se vede s nějakou strategií. Nejúčinnější válečná strategie je manipulace nepřítelem tak, že se, aniž by si to uvědomil, krok za krokem zničí sám, a dokonce si tam, kde je to možné, vykope vlastní hrob.“

„Debilizace je úmyslné i neúmyslné, cílené i necílené omezování nebo ničení pozitivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb… Mocenské elity debilizují lidi, které se snaží kontrolovat ve jménu udržení a rozšíření moci.“

„Mocenská posedlost je základní, nikoli jediný, zato málo diskutovaný důvod růstu rizik ohrožujících lidský druh: hladu, chudoby a bídy, poškození životního prostředí, zbrojení a válek.“

„Mocenská posedlost prohlubuje bídu, hlad, globální a regionální stav životního prostředí, války a zbrojení včetně řízené migrace, což jsou rizika, která ohrožují náš druh celosvětově.“

The post František Koukolík a Mocenská posedlost. Přednáška o lidské stupiditě first appeared on Čítárny.

Může být poezie na titulních stranách novin? Tak, jako to bylo kdysi, když poezie byla nedílnou součásti školní výuky, soutěží, společenského i politického dění. Při stávající degradaci vzdělávání, aktuální vzdělanosti tzv. novinářů a intenzivní přeměně novin na PR katalogy zboží a politiky se to jeví jako nemožné. Poezie úspěšně vymizela ze všech mainstreamových médií. Nedovzdělanost a konzumní způsob života válcuje společnost.

Poezie nevydělává už celá desetiletí, protože média se o básníky nezajímají.
Básníci převážně nepatří mezi typy lidí, kteří jsou ochotni produkovat bulvární skandály. I dnes je básník člověk převážně inteligentní a přemýšlivý.
Existuji ale výjimky např. geniální Magor Jirous, ale ten za svou popularitu nevděčí ani tak svému velkému talentu, jako alkoholismu a skandálům, které občas vyrobil a proto se o něho zajímal i bulvár Lidovky a dělal mu patřičnou reklamu.

Ovšem básník a český bard Karel Kryl byl už pro Lidovky nezajímavý.
Na vlastní kůži se o tom přesvědčil Martin Štumpf, když zaslal Lidovkám zprávu o mši za Karla Kryla. Místo snahy informovat, dostal odpověď:
“…soukromá jubilea někdejších trampských zpěváků je třeba uplatnit v placené inzerci”.
Noviny prostě odmítly o jeho výročí úmrtí zdarma informovat.

Mainstreamová média, která se tváří, že nepotřebujeme společnost básníků, se stává obrazem duchovní bídy novinářů a vlastně celé společnosti.
Úbytek vydaných básnických sbírek je zřejmý a neviditelná, či viditelná ruka trhu pracuje. Za socialismu bylo poezie plno (a velmi často i kvalitní) protože byla podporována i státem a navíc se četla.
Dnes se básnické sbírky nekupují ani do knihoven. Vždyť to nikdo nečte, namítla nám kdysi jedna knihovnice. A nebyla sama.

Jenže poezie se nečte, protože není propagována
a není propagována, protože se prý nečte.
Začarovaný kruh lidské stupidity i v mnoha dalších oblastech lidské společnosti. A to je podle mne hlavní podstata problému.

Své o tom ví i autoři ročenky Hostu “Nejlepší české básně”. Bezesporu bohulibý projekt, kdyby…
Knihu Nejlepší české básně si totiž koupí jen pár skalních příznivců poezie, z nichž někteří i takové dílko odmítnou i pro hloupé titulní slovo “nejlepší”.
Příliš to zavání socialistickou cenzurou a škatulkováním, co je a co není nejlepší pro dnešního člověka. Koneckonců jaká jsou kritéria pro nejlepší poezii než kamarádské vztahy s autory a potažmo preference autorů v denním tisku poezie.
Každá taková popularita (článek v novinách) znamená zvýšení prodejnosti maximálně o cca 50ks. Neumětelství v propagování poezie je vidět v každé podobné aktivitě.

Jen si vzpomeňte na šílenou propagaci poezie v rámci projektu “Praha, město literatury”.
Rozvěšené budky s amplióny chrlící mluvenou literaturu v nesmírně rušných částech města může vymyslet jen blázen nebo chytrák za peníze. Psal se rok 2015.

Mnozí se asi podiví, ale čtení je ryze intimní záležitost.
Jen zkuste číst lidem v pražském metru. Takovou blbost snad nikdo nemůže vymyslet, že? No divili byste se velice. Zkoušeli to propagátoři projektu Praha město literatury. Rok 2011. Mimořádný zážitek na hranici stupidity.

Osobně si ale dokážu představit, že na titulní stránce slušných a objektivních mainstreamových novin jsou básně.
Jenže je tady paradox. V praxi slušné mainstreamové noviny už neexistují.
Pokud by se tak nedopatřením stalo, v novinách se neobjeví básně aktuální (to přece zavání socialistickým realismem) nebo nedej přírodo nutící myslet, ale hlavně rýmovačky srandovní, jelikož báseň musí být v první řadě jen zábava, jiná telenovela, ta správná vsuvka pro čtenáře Blesku alias rýmovačka typu Jiří Dědeček a spol. Kníže má k lidu blíže etc.
Poezie proměněná v ideovou stupiditu. Koneckonců jak velké procento lidí vnímá poezii jen jako rýmovačky. Bude to většina?

TOTALITNÍ POTOMSTVO 
Jiří Ošlejšek
V těchto městech řádí knihovnické myšky.
Nechtěli tam moje darované knížky.
V České Lípě, v Jaroměři, patří k nim i Děčín.
Když si na to zapomenu, skoro za ně brečím.
Oznámím Vám to, co asi nevíte?
Co knihovnám darovat nesmíte?
Jsou to Vaše knížky, autorské hříšky.
Že by zase kontrola, totalitní potvora?
Tohle není totalitní nařízení,
jen nemáte k daru nutné povolení.

Je tady ale další fenomén.
Přesto, že poezii dnes veřejnost nepřijímá, paradoxně ji denně a skoro zbožně poslouchá. Sice ve své většině pokleslou, ale poslouchá.
To když náhodou (nebo omylem) zahrají v rádiu písničku s opravdu slušným textem. Báseň v hudbě. A to je jedna z cest. Na Slovensku to zkusili. Když pomineme často stupidní obsah, pak forma propagace se zdá být dobrou cestou. Proč to nezkusit i jinde. Rozhodně lepší jak všeliké budky rozvěšené po Praze z kterých se pouštějí audiotexty, které nikdo v ruchu města neslyší a ani ho ho to v každodenním spěchu nezajímá.
Bohžel to už skončilo. Asi došly eurogranty a zadarmo to nikdo neudělá.
Více: Nedeľná chvíľka poézie na Exprese >>

Mnozí se asi podiví, ale čtení je ryze intimní záležitost.
Jen zkuste číst lidem v pražském metru. Takovou blbost snad nikdo nemůže vymyslet, že?
No divili byste se velice. Zkoušeli to propagátoři projektu Praha město literatury. Rok 2011. Mimořádný zážitek na hranici stupidity.

Anna Brikciusová
Čas vypršel

je tu pro jiné,
mladší, jásavější,
silnější

dubům se to nechce věřit

The post Proč poezie už nebude na titulních stránkách novin first appeared on Čítárny.

Francis Bacon (1561 – 1626 ) napsal svůj utopický román Nová Atlantida pravděpodobně roku 1623. Publikován byl rok po autorově smrti (1627) jeho kaplanem, přítelem a literárním exekutorem Dr. Williamem Rawleym. Dílo bylo nedokončené. Fakticky jde o krátkou utopickou povídku, která slouží hlavně jako rámec pro Baconovy myšlenky o vědě a ideální společnosti.

V předmluvě toto dílo Rawley charakterizuje jako:
„myšlenku, kterou můj pán napsal proto, aby v ní představil vzor a popis akademie založené k vytváření velkých a obdivuhodných děl sloužících lidem ke štěstí a nazvané Šalamounův dům či Společenství díla šesti dnů.“
To koresponduje s jeho životní myšlenkou „obnovení“ vědění tak, aby sloužilo praktickému ovládnutí přírody ku prospěchu lidstva. Viz jeho citát „vědění je moc“.

Kniha začíná tím, jak evropská obchodní loď pluje z Peru do Číny přes Tichý oceán.
Po pěti měsících silných východních větrů a bouře se posádka ztratí, docházejí jim zásoby jídla a vody. V zoufalství se modlí k Bohu.
Najednou spatří na obzoru neznámý ostrov. Přistávají na ostrově Bensalem (hebrejsky „syn míru“).

Místní je přijmou s velkou pohostinností, ale přísně kontrolovaně – karanténa, omezení pohybu.
Vyprávějí jim o své společnosti:Bensalem je křesťanský ostrov (křesťanství sem přišlo zázračně brzy po nanebevstoupení Krista – pilíř světla s Biblí a dopisem apoštola Bartoloměje).
Společnost je mravně čistá, rodinně založená (slaví „Feast of the Family“ – velkolepou oslavu plodnosti a rodiny), tolerantní k Židům (postava Joabina).
Nejdůležitější institucí je Salomonův dům, také nazývaný „Kolej Šesti dnů stvoření“. Je to jakási státní vědecká akademie, „oko království“.
Bacon popisuje typ morální, slušné a přátelské utopické společnosti. Které vládne demokraticky volený parlament s panovníkem, v níž existuje organizovaná vědecká společnost, známá jako Šalamounův dům. Ten vede Prozřetelnost a zabývá se zkoumáním záhad mezi nebem a zemí a dobročinných využití.

Skupina vědců („otcové“) zde provádí systematický výzkum přírody.
Vědci každých 12 let vysílají tajné „obchodníky světla“ do celého světa, aby sbírali znalosti, knihy, vynálezy a vzorky, zatímco ostrov zůstává pro svět skrytý.
Popisují se různé vědecké metody, laboratoře, experimenty: výroba nových látek, léčiv, umělých kovů, prodlužování života, ovlivňování počasí, optické přístroje, zvukové technologie atd.
Cílem je „rozšíření hranic lidské říše nad přírodou“ a „ulehčení lidského údělu“.

Rozdíl v chápání knihy v době vzniku (17. století) a dnes

V době vzniku (17. století) byla kniha vnímána jako vizionářský manifest moderní vědy a propagace Baconova programu reformy vědění (z Novum Organum a The Advancement of Learning).
Salomonův dům byl přímou inspirací pro založení Royal Society v Londýně (1660) První národní vědecké společnosti. Členové ji brali jako ideální model státní podpory vědy.
V 17. století byla chválena jako optimistická vize, jak může věda (empirická, experimentální, užitečná) přinést pokrok, mír a blahobyt. Bacon v knize ukazuje, že věda a pravá víra se nevylučují, ale vzájemně podporují.
V 17. století byla Nová Atlantida hlavně nadějný plán na lepší svět skrze vědu.

Dnes (21. století) je dílo interpretováno jako předchůdce vědeckých utopii a sci-fi.
Mnozí vidí ve společnosti Bensalemu pokročilou technokracii a zřejmé dystopické prvky. Vědci mají obrovskou moc, společnost je silně kontrolovaná, izolovaná od světa, věda slouží především utilitárním cílům, nikoli čistému poznání.
Společnost v knize ovládají nezdravé vědecké ambice s propagovaním jediné vědecké pravdy. Ta ovšem nemusí být stanovena na základě opakovaných experimentů, ale na základě shody vědců.
Dnes je Nová Atlantida spíš podnětný text, který vyvolává debaty o roli vědy ve společnosti, etice výzkumu, vztahu vědy a moci nebo vědy a přírody.

Bacon viděl cíl vědy nejen v poznání, ale v aktivním ovládnutí a přetváření přírody ku prospěchu lidstva.
Příroda, podle Bacona, není něco, co máme uctívat nebo s čím máme žít v harmonii (podobně jako u mnoha antických nebo středověkých myslitelů), ale „protivník“, kterého je třeba dobýt, zkoumat, mučit experimenty a donutit odhalit svá tajemství.

Známá je jeho formulace z knihy Novum Organum.
„Ať lidský rod získá zpět své právo nad přírodou, které mu náleží božským odkazem.“ 
Věda má sloužit k „rozšíření hranic lidské říše nad vesmírem“ a k „ulehčení lidského údělu“.

Tuto myšlenku rozvíjí i v utopii Nová Atlantida, kde ideální společnost ovládá přírodu díky vědeckému institutu.
Tzv. “Solomonův dům“ produkuje nové druhy, léky, materiály atd.

Francis Bacon (*1561 – 9. dubna 1626 )
1. vikomt St. Albans, baron z Verulamu, anglický filozof, právník, státník, esejista a jeden z nejvýznamnějších myslitelů raného novověku.
Narodil se v Londýně jako mladší syn sira Nicholase Bacona, lorda strážce pečeti královny Alžběty I.
Studoval na Trinity College v Cambridge (od 1573), kde se znechutil tradiční aristotelskou filozofií, kterou považoval za neplodnou.
V letech 1576–1579 pobýval ve Francii v doprovodu anglického velvyslance.
Po otcově smrti se vrátil do Anglie s omezenými finančními prostředky, což ho provázelo celý život.Bacon vystudoval práva, stal se poslancem, advokátem a významným politikem.
Za vlády Jakuba I. dosáhl vrcholu: byl generálním prokurátorem, lordem kancléřem Anglie (1618–1621) a získal tituly barona Verulamského a vikomta sv. Albana.
V roce 1621 byl obviněn z korupce (přijímání úplatků), odsouzen, zbaven úřadu a uvězněn (brzy omilostněn, ale bez plné rehabilitace).
Poslední léta věnoval psaní a vědeckým experimentům.
Zemřel 9. dubna 1626 v Highgate u Londýna na zápal plic. Pravděpodobně po experimentu s uchováváním masa ve sněhu, při kterém se nachladil.

Baconův odkaz:
Položil základy moderní vědy: důraz na experiment, indukci a užitečné vědění místo spekulací a současné tzv. shody vědců.
Jeho myšlenky ovlivnily Descarta, Newtona, celou vědeckou revoluci a osvícenství.

„Vědění je moc.“
„Mlčení – ctnost hlupáků.“
„Nejlepší zbraní je zdržovat se mimo dostřel.“
„Peníze jsou jako hnůj – nejsou dobré, dokud se nerozmetají.“
„Rozumná otázka je polovinou moudrosti.“
„Některé knihy je třeba ochutnat, jiné pozřít, ale jen málo jich žvýkat a důkladně strávit.“
„Pokud člověk začne s jistotami, skončí v pochybnostech; ale pokud se spokojí s tím, že začne s pochybnostmi, skončí v jistotách.“
„Čtení činí člověka plným, rozhovor pohotovým a psaní přesným.“
„Neexistuje vynikající krása, která by neměla v proporcích jistou zvláštnost.“
„Naděje je dobrá snídaně, ale špatná večeře.“
„Čas je největším novátorem.“
„Ctnost je jako drahokam, nejlépe vynikne, je-li prostě zasazen.“
„Muži se bojí smrti jako děti tmy…“

Parafráze: „Nature, to be commanded, must be obeyed.“
„Přírodu lze ovládat jen tehdy, když jí posloucháme, tedy když ji respektujeme.“

The post Francis Bacon. Utopická Nová Atlantida o ideální společnosti z roku 1627 first appeared on Čítárny.

Znáte legendární rýmovačku, kterou  napsal svého času filosof Egon Bondy (20. 1. 1930 – 9. 4. 2007)?
“Všechno je v prdeli, ve všední den i v neděli, jenom ty filmy sovětský, ty jsou vědecký.“
A kdoví, co si myslí v tom nebytí, když pozoruje, jak se dnes část pseudointelektuálů snaží znovu ideologizovat českou kultúru. Možná by hlavy dnešních demokratických monarchů opět namočil do jednoho ze svých výroků, že politika je nejnudnější věc na světě.

Bondy jako zenový mistr v galoších a igelitkou v ruce
Ať se to někomu líbí nebo ne, byl velkým znalcem kompozice a stylu a vždy byl otevřený ke svým žákům. Nemilosrdně a úpřimně. Nahrazoval tak často nezkušenost a blábolství docentek literatury, které by samy potřebovaly navštěvovat jeho hodiny.
Bondy často říkal: “Spisovatel potřebuje samotu a sitzfleisch, neboli plechový zadek.” Měl rád vytrvalost a zanícenost pro práci.

V 70. letech 20. století se stává guru psychedelické skupiny Plastic People of the Universe, která zhudebnila řadu jeho textů.
Sám napsal  na 40 básnických sbírek, vyšlo mu přes 20 knih s prózou, vydává řadu filosofických a politologických esejí, překládal Fromma, Lao-c´, Morgensterna, Ferlinghettiho.

„Výkon a spotřeba – to jediné se cení
Ve světě v němž sněj o uplatnění
a kdo nevěří na to omámení
moc brzo zjistí že už člověkem není
je jen nástrojem k upotřebení“
(z básně „Největší radost mám z projevů pana prezidenta“.
Ze sbírky Dvě léta 1991)

Bondy a kulturní Bratislava
Znal ji jako své galoše. Za 15 let ji dokonale prolezl jako samozvaný kulturní hvězdopravec a zanechal po sobě nesmazatelné stopy. Větší než dnes zanechávají všechny kulturní instituce dohromady. Tvrdil, že umění je nejen středobodem, ale samotným smyslem života. A podle toho se i choval. Ačkoliv byl až do konce života modernistou, sám se považoval za prvního postmodernistu v Česku i Slovensku, a možná i na celém světě. Těžko říct, do jaké míry takový názor štval ostatní, ale on jen potvrzoval to, co tvrdil a žil podle toho. Dodnes žijí lidé, kteří nezapomínají na jeho skvělé domácí hudební seance.

Filozof Bondy
Podle Ericha Fromma byl jeden z největších filozofů 20. století. Cituje ho dokonce v Mít či být. V 60. letech Bondy velmi intezívně komunikuje s Frankfurtskou školou a také dost svých textů napsal Bondy v němčině, kterou po stránce textové ovládal naprosto excelentně. Škoda, že v té době nemohl svobodně cestovat po Evropě.
Sám aktivně překládá Ericha Fromma. V Lidových novinách vychází překlad jeho knihy Budete jako bohové. (1993)

Na počátku žili lidé jako divá zvěř. Bil se každý s každým, protože každý jednotlivec měl jiný názor (– jiná kritéria pro posuzování věcí, jak skutečně hezky filosoficky říká Mo Ti). Výsledek – žádný pokrok, hlad a bída, egoismus, nemilovali se navzájem, zkrátka chyběl jim stát. Aspoň tolik rozumu měli, že to nakonec poznali a zvolili si podle vůle boží nejctnostnějšího muže za vůdce. No a ten už dodělal všechno ostatní. Zřídil byrokratickou hierarchii od zdola nahoru k samým Nebesům.
Aby bylo blaho všech lidí zajištěno v úplnosti, nikdo už neměl mít vlastní názor. Vlastní názory – to byl přece ten důvod, proč se lidé ve zvířecím stavu nemilovali všeobjímající láskou. Stát je teď naprosto totalitní, nad byrokracií sedí absolutní vládce pro blaho lidu. Každý musí poslouchat bezprostředně nadřízeného a řídit své chování podle něho.
Každý, jak uslyší něco špatného – tj. něčí vlastní názor – musí to okamžitě hlásit. V zájmu nařízené všeobjímající lásky jsou nejpřísnější tresty. Naprosto zásadně je přípustný v celém státě, v celé společnosti, jen jediný názor, jediné kritérium.
Pak bude trvat blaho na zemi. – Jeho koncepce je stále znovu ohřívaná polívka. Když někdy vládnoucím povolí nervy, řeknou, že přece smí být jen jeden názor, sami, dobrovolně, bez nucení, do televize.
Bondy: Čínská filosofie

Bondy obdivovaný a zatracovaný
Bondy se ve svých textech nikdy neztotožnil s komunistickým režimem a stal se jeho vytrvalým kritikem. Současně však v letech 1952-1955, 1961-1968 (krycí jméno „Klíma“), 1973-1977 (krycí jméno „Mao“) a 1985-1989 (krycí jméno „Oskar“) spolupracoval se Státní bezpečností. Jak, ale dodnes nevíme.

Velké výhrady ale měl Bondy také k politické situaci po roce 1989. Angažoval se v levicovém hnutí (strana Levý blok, příspěvky do Haló novin aj.), psal politologické eseje. Hlásil se svého času k trockismu, později k maoismu, blízko měl i k anarchismu.

Měl řadu následovníků a obdivovatelů, ale byl často zatracován a záměrně nechápán především těmi, proti kterým vystoupil.
Z Prahy, mimo jiné, odchází zhnusen konfliktem s prezidentem Havlem a celkovým směřováním nové politiky po roce 1989.

Egon Bondy Webové stránky >>

 

NOVÝ VĚK  (Úryvky z novely ze 17. století)

Uprostřed vírů mlhy kráčel rychle Mojše od Malé Strany k Starému Městu. Most byl prázdný, jen v půli cesty stál ohromný kříž. Jda kolem něho, Mojše si znova přečetl hebrejský nápis kolem hlavy Ukřižovaného: Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh zástupů. Uklonil se a znovu pocítil prudké tušení radosti. Všelicos se už trousilo mezi lidmi v ghettu, ale dnes měl přijít posel. Nebylo pozdě, ale na svátky Chanuka je už brzo tma. Křesťané se chystají na svoje Vánoce, v uličkách Starého Města blikala v oknech světla a z hospod se šířil hluk a zpěv.
Mojše tedy raději zvolil cestu přes dvorky a sklepy u Pinkasovy synagogy.
Přijde skutečně čas, kdy i my se budeme veselit? – pomyslel si Mojše. To snad ani není možné. Ale je-li to pravda?!
Za rohem byla židovská hospoda, kde nocovali pocestní. V místnosti bylo jakžtakž polosvětlo, ve výklenku ve zdi svítila menora, osmihranná a ze starého cínu, na které byly rozsvíceny teprve čtyři svíčky. Ale kolem stolu seděli muži v kožiších s hlavami těsně u sebe. Mojše se vecpal mezi ně.
A pořád zpívá a zpívá, říkal právě jeden z nich.
Přišel? – zeptal se tlumeně Mojše.
Přišel!
A je to tak?
Je. Co jsme nevěřili, to se stalo.
Rozhlédl se kolem sebe a viděl, že i ostatní muži jsou u vytržení a někteří starci pláčou.
Už odešel?
Ne. Je u vrchního rabína. Ale ještě se vrátí a čekáme tu na něj.
…
Velkorabín Áron Šimon Spira stál v rohu světnice a dával najevo svou nespokojenost a malou úctu k hostu, jež dosud stál v plášti a cestovním klobouku vprostřed sváteční světnice.
Nevěřím ničemu, jak jsem už to dříve vzkázal do Jeruzaléma, řekl velkorabín. Pamatuji se dobře na rok tisíc šest set čtyřicet osm! Všichni věřili, že se v Zoharu píše, že tento rok bude rokem vykoupení. Místo toho – největší krveprolití, jaké kdy náš národ postihlo. Dodnes tu žijí mezi námi zmrzačení uprchlíci z Polska, kde jich Chmelnický dal podřezat statisíce. A toho jmění! – vykřikl rozhořčeně.
Právě jsem se vrátil od soudu, pokračoval Spira. Svědčit proti nějakému křesťanskému lumpovi. Musel jsem stát v koutě, mezi nohama trnitou větev a jednali se mnou jako se psem. Verbež! A ucpávali si nosy, aby mi ukázali, že smrdím. Já! Já, který mám jmění víc jak stovka těch jejich okrejzlíkovaných soudců dohromady!
Velkorabín přecházel po světnici, jako by se k návštěvníkovi ani nechtěl přiblížit.
Však ten váš Šabataj je také pěkný pták! Nemá ani grešli, jak jsem slyšel, a chodí se žebráky a nádeníky po Smyrně jako nějaký ten jejich Ježíš, z kurvy syn. Cožpak takhle vypadá mesiáš? Kdyby skutečně přišel židovský král, přišel by nejdříve k nám, nejdřív bychom to věděli my, nejdřív by se poradil s námi – ale ten? Pchá! Že zpívá žalmy? To je toho! Kde má vojsko?
Návštěvník mlčel.
Jděte, vykřikl Spira, a buďte rád, že vás nepředám úřadům. A zmizte z města. V mé obci nebudete šířit žádné bludy, to nedopustím!

V POTOCE, KDE PLAVE MÁ HLAVA
Trochu nadnesená aby mohla dýchat
havran letí seshora a vrána zprava
budou mou hlavu chytat
Hlava se sama chytá za hlavu
havran je na ní a tahá z ní vlasy
Vrána se topí – volá: uplavu!
a uplave asi
Havran se na vránu vysral: co by s ní dělal
hlava se po vodě točí a otáčí
Něco takovýho jsem hledal
řek havran na tom koláči
Kolem potoka kde moje hlava plove
roste rákosí a na něm rákosník
jsou tam rosničky a žížaly a havran klove
a tam kde není most je převozník
Převozník se postavil když viděl moji hlavu
jak plove s havranem se strany na stranu
a praštil do ní veslem neb byl v právu
a hlava včetně havrana jsou v pánu

Dny se líně táhnou
Pomalu se k hrobu
Takto ubírají 

Ani hrom nepraští
Do těch hovad Všechno
Na ně zapomnělo

TOLIK JSEM VŽDYCKY SNIL O VELIKÉM DÍLE
že teď když jsem vytvořil jeho karikaturu
ani její směšnost nepoznávám
a kochám se v myšlenkách na její prodlužování

Mezi dvěma velkými karikaturami oddávám se kontemplativní lyrice
ať se svět strojí k válkám
v nichž jsem započítán v tisíci miliónech mrtvol i já
dobrodiním generálního štábu ponechávaný dosud při výkonu
svého hnidopišství
jako ostatní při své užitečné práci ve prospěch lidstva
a kladu svou pokroucenou sexualitu na roveň nevinně popraveným
perzekvovaným a umučeným
na Sibiři ve Španělsku a v Jižní Americe
kde Martynov pěje že se nám zachtělo písní
a Neruda o cibuli a dřevorubci
nemluvě ani o těch co opěvají ženu lásku a lidství

Bezpochyby je veškeré básnění onanie
a nechť je proklet ten kdo je vymyslel
a nechť je proklet ten kdo v něm pokračuje
a nechť je proklet ten kdo je čte

Neboť ukolébávám vás v iluzi že tvořím čin
když píši o vraždách a že se proti nim vzpouzím
když píši o svobodě a že pro ni žiji
když mluvím o člověku a že na něj myslím
Avšak činem to není Je to jen řeč
a skutek jak správně říkají utek

Statisíce básní byly a budou napsány
a prostí lidé se chvějí
zbožností nad velikostí ducha
nad vznešeností lidského rodu
Já ale vím a opakuji vám
že je to nejhorší podvod páchaný
na dětech z mateřské školky
Ohavnost spuštění je lidská poesie
neřestná kamufláž příjičných vředů
pozlacený nočník
kolínská stříkaná na lejno

Prašivý stud cítím když tohleto píši
protože to píši místo abych nepsal
Neboť jen přikapávám kolínské do nočníku
kroutím břichem jako tanečník v baru pedofilů
abych jim dodal něco kultury
něco šarmu něco tragičnosti
místo abych je kopl do prdele
spáchal sebevraždu
nebo si k nim přisedl do party – však jiný nejsem

Podlost s níž dovede být člověk naivní
je bezmezná
Ale nejvyšší je podlost básníka
komedianta jenž chce sklízet potlesk
a sklízí ho
neboť dodává vznešených citů

(Básně od ledna 1960 do června 1963)

Pobíhají v jeskyni
Tisíce zvířat
Dávných časů
Sedím před obrazem
ve tmě sotva dýchám

Byly to časy
Kdy člověk žil v
I se sebou samým?

Zmýlili se učenci starověku
že beztřídní společnost
bude?

Za krátký čas
Nebude třeba ani Tajné bezpečnosti
Tak budeme zblblí
Zabijem se sami

ČETL JSEM
že od začátku pouze našeho letopočtu do roku 1900
bylo na světě 18 miliard lidí
Těch kteří pro nás něco udělali za tu dobu
jsou řádově jen tisíce
Na každého kdo něco tvoří
je minimálně jeden milion netvořících
jen vegetujících
byť i oni žijí lidský život s láskou a zklamáním
jídlem pitím souložením
sraním a nějakou prací k obživě
a mají problémy
Jak vzácní jsou tvořící
a potřebovali by všechnu ochranu
ale nikdy se jim jí nedostane
Ostatní lidi je v hloubi nemají rádí
a tak je nechávají jak na vydrholci
Těch pár nás kteří tvoříme
jsme blázni kvůli pánubohu
25.2.1979
(básně z let 1979 – 1982)

ZE SABÍRKY OŽRALA PRAHA

NA ULICI
Po ulici choděj esenbáci
kteří dělají těžkou práci
Nad hlavou mi lítá éro
a já mám u jména numero
v seznamu na policii
neboť nedělám a jenom piji
Na domě mi visí plakát
na něm je Stalin – má modrej kabát
potom tam taky stojí
že se nás Truman bojí
Za vejkladem vidím srnce
a elektrický hrnce
U řezníka je uherskej salám Stojí tisíc korun
s babou jsem se hádal vo rum
u pultu v Metru
Měla díru ve svetru
pustili radio: že se v Ostravě dělá
líp než se dělalo včera
Vokolo jdou na špacír vojáci
to jsou pane junáci
oficíři maj epolety
aby bylo v armádě víc osvěty
Všichni shlédněte film Štědré léto
jak mysleli že to nejde a jde to
V půl šestý hlásej na ulici zprávy
že se maj přihlásit zdravý
že maj jít do výroby
pokud to nejsou veřejně činný vosoby
Taky nedostanou žádný lístky
tak to maj jistý

V PRDELI
Všechno je v prdeli
ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
ty jsou vědecký

NA UMPRUMU VISÍ STALIN
jak ho maloval Salvador Dali
Má veliký fousy
těma to nabrousí
Pod nim choděj Umprumáci
maj nový flaušáci

NA FILOSOFICKÝ FAKULTĚ
jsem se polekal
seděl jsem tam na schodech
a šel kolem Dočekal
To je skutečná vosoba
to nejni jen kvůli rýmu –
a je hrozně sympatickej
voku mýmu

STARÝ MĚSTO
Starý Město to je moje
to mi nedá pokoje
Už mě tu znaj esenbáci –
to se mně vyplácí
Taky mě znaj putykáři
těm se dobře daří
Když jsem vožralej klusám
vokolo svatýho Husa
Jindy zas mám náladu
honit tady parádu
Vezmu si svý malý perka
poskakuju jak veverka
Mám americkej uzel
ten mně sluší tůze
Kdo mě zná tak kouká
že mám v hlavě brouka
Kdyby Starý Město nebylo
to by mě zabilo

Viděl jsem Paní sobů
Kopyty tepala sluneční paprsky
Nad zemí se nesla
Paní sobů štíhlá a ohebná jak luk
Běžela po ledových pláních
Paní sněhu

Tak jsem viděl dívku
Paní sobů jež na chvíli přišla mezi nás
Šla po slunečním paprsku
Byl to deštivý den
Šla pryč a zůstávala stejně velká

Stejně velká
Neboť i když šla pryč
Naše duše zůstávaly při ní
Naše duše si odváděla sebou
Pro svoji krásu

VÁNOČNÍ STROM REPUBLIKY
Věnováno dr. Hrabalovi
Pod Vánočním stromem Republiky
žrali dva esenbáci fíky
přivezený z Afriky
Stáli tam voba dva na mraze
přes den napadaly po Praze
na sníh saze
Pak přišel primátor Vacek a mluvil
jeden tajnej za ním hulil
nakonec se ulil
Pamatujete si soudruzi
na ty předválečný hrůzy
kdy všechno měli jen ti druzí?

JARO LÉTO PODZIM ZIMA
čí je to vina? –
Jaro léto
podzim
zima
(klasická poezie GreenDealu )))

NEDALEKO DVEŘÍ
poletuje peří
zatím se k večeři
šeří
Sestra nudle měří
možná že snad věří
že venku na keři
je korejské příměří

SÁM
jdu po ulici
po Národní třídě

EPITAF
Teď už ležím v hrobě
teď už je pozdě

The post Egon Bondy. Zenový mistr v galoších a s igelitkou v ruce stále živý first appeared on Čítárny.

Bez přehánění lze říci, že Neználek ruského autora Nosova patří k nejznámějším postavám dětské literatury 20. století v kotlině zvané české, ale i ruské, polské či maďarské. Jen se v poslední době zdá, že kniha bude zařazena do protiruských nebo proruských knih pro děti. To nám už brzy sdělí odborníci na proputinovské trolly nebo zmatení cenzoři všelikých neziskovek, hlídající tu jedinou a správnou pravdu.

Neználek na Měsící je mezi bibliofily asi nejžádanější.
Sovětská verze obsahuje nejen černobílé kresby „klasického“ dětského ilustrátora Heinricha Valka, ale také jeho vlastní barevné přílohy, které mladým čtenářům vyrazily dech.
V české verzi ilustroval knihu Jaromír Zápal a dal ji ještě zajímavější punc jedinečnosti. Stejně jako Jaroslav Malák.
Pokud byste tuto knihu neopatrně půjčili, riskovali byste její ztrátu. Navíc se tato kniha se za časů komančů těžko sháněla. Nejen v SSSR ale i v Československu.

Celé generace v průběhu posledních padesáti let Neználka četly anebo o něm alespoň slyšely.
Nic na tom nemění fakt, že ruku v ruce s věhlasem tohoto “sovětského” hrdiny jde i stín zcela evidentní ideologické propagandy. Dokonce se zdá, že právě zjevná tendenčnost námětu, budování socialismu, nabyla v průběhu času jistého kuriózního půvabu, který právě dnes může vzbuzovat celkem pochopitelné sympatie díky promyšlené sociální politice.

Koneckonců, kdo by nechtěl žít ve spravedlivějším a mírumilovném světě?
A tak je docela možné, že Neználek bude na seznamu zakázaných knih, zvláště po tom, co ODS, STAN, KDU, TOP i Piráti schválili naprosto nesmyslný zákon o zákazu komunistických symbolů v roce 2025.
Přičemž je zajímavé, že nacismus Fialova vláda v OSN klidně podporovala a nemínila proti němu bojovat. Zvláště na Ukrajině.

Neználek na Měsící (3. díl)
Mimořádně nadčasové sci-fi o cestě do vesmíru, v níž Neználek objeví uvnitř satelitu Země sobě podobné tvory, umožnila autorovi nasytit vyprávění sociálně-kritickým obsahem. Na Měsíci panují zcela odlišné poměry – jeho obyvatelé žijí v těžkých kapitalistických podmínkách; dělí se jednoduše na chudáky a boháče a tato společenská určenost je pevně daná.
Ukazuje se, že žít jako chudý člověk se prostě nedá: těm, kdo nemají žádný příjem, nezbývá než spát na ulici či pod mostem, jenže to je přísně zakázáno a trestáno.
Nejrůznější represivní mechanismy měsíčního společenského systému poznává čtenář společně s hlavním hrdinou, jehož „neználkovství“ doznalo značné proměny: už to není hloupý náfuka z úvodní knihy série ani naivní vesničan zírající s otevřenou pusou na zázraky městské techniky, ale příkladně čistá duše, která teprve poznenáhlu začíná chápat, co to jsou peníze nebo vězení, jak funguje burza a proč se mohou volně prodávat zbraně…
Ilustroval Jaromír Zápal.

Myšlenky z knihy: Neználek na Měsící:

„Lepší malá pravda než velká lež“

“Proč bych si měl vymýšlet pravdu? Pravdu si vymýšlet nemusíš, ta už existuje. “

Každý, kdo si koupil „Noviny pro blázny“, říkal, že si je nekoupil proto, že by se považoval za blázna, ale proto, že ho zajímalo, co tam pro blázny píšou. Mimochodem, tyto noviny byly vedeny velmi rozumně. Všechno v nich bylo srozumitelné i pro blázny. V důsledku toho se „Noviny pro blázny“ vyprodaly ve velkém množství.

„Kdo jsou ti policajti?“ zeptala se.
„Banditi!“ řekl podrážděně.
„Vážně, banditi! Ve skutečnosti je povinností policajtů chránit obyvatelstvo před lupiči, ale ve skutečnosti chrání jen bohaté.“

Takové jsou zvyky měsíčních obyvatel! Měsíční kraťas nikdy nebude jíst bonbóny, perník, chléb, klobásu nebo zmrzlinu z továrny, která netiskne reklamy v novinách, a nepůjde k lékaři, který nevymyslel nějakou ohromující reklamu, aby přilákal pacienty. Obvykle si blázen kupuje jen to, o čem četl v novinách, ale pokud někde na zdi uvidí chytře sestavenou reklamu, může si koupit i něco, co vůbec nepotřebuje.

Byl v práci tak unavený, že když přišel domů, natáhl se na palandu a vstal jen proto, aby něco žvýkal. Ani jídlo mu nepřinášelo stejnou radost. Teď už jeho jedinou radostí bylo jít si ve volný den na břeh a točit se na nějakém ruském kole, paraboloidu, nebo alespoň na vodní klobáse. „To je skvělé!“ zamumlal se zlomyslným úšklebkem. „Celý týden jsem točil různé lenochy a teď ať mě točí jiní lenochi!“

Každý, vidíte, chce ukázat, že je lepší než ostatní, a protože inteligence, laskavost a čestnost se u nás vůbec necení, chlubíme se jeden druhému jen svým bohatstvím.

Mnoho bohatých lidí, kteří přišli o své příjmy spolu s továrnami, bylo nuceno chodit do práce a nakonec si uvědomili, že je to ještě lepší, než se ve dne v noci třást nad svým kapitálem, ztrácet spánek a chuť k jídlu a myslet jen na to, jak někoho obelstít a nenechat ostatní obelstít je.

Konečně sebral dost odvahy, aby přiznal svou zbabělost.

Nakonec se Neználek zeptal, proč lunární astronomové nebo lunární vědci dosud nepostavili létající stroj schopný dosáhnout vnějšího pláště Měsíce. Memega uvedl, že stavba takového stroje by byla příliš drahá, zatímco lunární vědci na to nemají peníze.

“A proč je to vždycky takhle: stačí si vymyslet nějaký nesmysl a všichni ti uvěří, ale zkus říct i tu nejčistší pravdu, tak tě praští a tím to končí!”

Kromě péče o jídlo měl také zájem o čistotu. „Máš v tomhle pokoji nahromaděno příliš mnoho harampádí, drahoušku,“ řekl jednou.
„Ale uklízet to není potřeba. Prostě se přesuneme do jiného pokoje a až tam uděláme nepořádek, přesuneme se do třetího, pak do čtvrtého a tak dále, dokud nezašpiníme celý dům, a pak uvidíme.“

The post Neználek na Měsíci. Bezesporu proruská bestsellerová generační klasika pro malé děti first appeared on Čítárny.

Filip Sklenář (*1978 Bystřice pod Hostýnem, asi †26. 12. 2009) byl opravdu výjimečný publicista, básník, homosexuální aktivista.  Publikoval od 15 let v různých internetových časopisech jako Totem.cz, Tema, Britské Listy etc. Drogová závislost ho dvakrát přivedla do konfliktu se zákonem a k několika nervovým zhroucením. Byl velmi kontroverzní, jak ve svém životě, tak ve svém psaní.

Jeho první kniha, Červené dlaždice je o knězi pohlavně zneužívaného nezletilým prostitutem. Byl velmi talentovaný a kreativní. Jeho texty byly ale vždy velmi kontroverzní. Je autorem nevydařené knihy o Radovanu Krejčířovi, kterou psal na Seychelských ostrovech.
Pracoval jako číšník, barman, stavební dělník, prodavač. Žil ve Španělsku, Bavorsku a na Ceutě.
Zemřel mezi Vánocemi a Novým rokem 2009 na selhání srdce. Bylo mu 31 let.

“Ve skutečnosti máme jen jeden důvod k životu, jediný důvod, proč si ho vážit, jediný důvod, proč se ho nebát – smrt. Existence ultimátního řešení a mystéria nebytí dělá z únavné nutnosti malé dobrodružství. Je to zázrak; jediný způsob jak vymrdat s totalitou jsoucna, kde i to, co není, by přece být mohlo – je právě ten sladký azyl nebytí.”
Filip Sklenář

Knihy:
Červené dlaždice
web: http://felipesavicky.blogspot.com/

Ukázka z díla:

Zahradník (volně podle Rabindranátha Thákura)

Tak krásný kluk jak ty se ještě nenarodil
Nemyslím jen tvarem zadku, ale také ve smyslu
Sdílení socialistických ideálů nekonečné pomoci
Umíš se tak nádherně usmát když přijdu a ve tváři mám vepsáno průser jak
sviňa
Když vidím ten úsměv tak toužím jen potom abys
Mě učinil zahradníkem ve svém květinovém zadu
Procházeli bysme se parkem a kluci na bruslách by volali
Hele, buzeranti!
Toho nejhezčího by jsme mohli zbít, zatáhnout do křoví a ošukat jak psa
Do toho by jses ale asi nenechal zatáhnout, když
Ze zubů taháš chlupy z kundy té svojí kundy
Což mě velice mrzí a nevím, zda
Se zoufalstvím uchlastat nebo upít, neboť
Na drogy nemám dost peněz a ke skoku z okna
Postrádám patřičné odhodlání, ačkoliv
Romantická smrt z lásky by na trhu cenných žvástů dozajista
Zvedla hodnotu mých akcií a
Mým příbuzným a známým by se konečně
Vrátily peníze, co do mne navráželi

Odjakživa

Odejít z vesmíru
Celý ho objevit
Kdo tohle dokáže
Sám sobě odměřit
Počítat každý krok
Zranil jsem
Bolelo
V temnotě se světlem
Spát tělo na tělo
Dobytka svítání
Promrskat soumrakem
Po věčnost v dešti stát
V kolejích za vlakem

Potlučen svítáním

Zas bylo ráno
Já hrubě tloukl zem
Snad víc než ruce
Tváře se mi chvěly
A vzduch byl velký
Obzor nezměněn
A já byl celý
Od tvojí krve celý

A kamsi táhly mě ty komíny a věže
Kdosi tam stál a pitomě se zubil
Kdosi se v chladné břečce třásl vleže
A kdosi kohosi a nebo cosi ubil

The post Filip Sklenář. Odejít z vesmíru, celý ho objevit. Kdo tohle dokáže? first appeared on Čítárny.

Vulgarita ve veřejném prostoru je čím dál výraznější. Vypečený projekt Anny Duchaňové Vše o Pičusovi nekompromisně, i když skrytě, kritizoval vulgární projevy mnoha veřejně činných lidí, pomocí výstavy, kabaretu, loutkového a předmětového divadla. Hledá tak hranice mezi vtipem a trapasem a používá dokonce i skryté jinotaje.

S vulgaritou slov ale Anna Duchaňová žongluje stejně, jako s vulgaritami zachází mainstream, který logicky vulgarismus posuzuje dvojím metrem.
U některých lidí je používání fekálních vulgarismů samozřejmost a možná i noblesa,
zatímco u jiných je vulgarita projevem neuvěřitelného primitivismu.
Posuzování vulgarity se proto s úspěchem používá v propagandě v rámci dehonestace určitých osobností či jejich nálepkování.

Vulgarity “noblesní” používá v rozhovorech například kníže Schwarzenberg nebo jiní herci či médiemi opěvovaný zpěvák Banga, jehož totálně primitivní textové vulgarity nevadí kupodivu skoro žádnému novináři v mainstreamu a někteří, jako Petr Fischer, používání vulgarit dokonce u Banga veřejně obhajuje.

Předvídatelným paradoxem pak je, když prezident Zeman použije přirovnání s citací vulgarismu, mluví podle mainstreamu sprostě i on.
Rozum se na chvíli zastaví, když podle některých novinářských mozků, politiků a herců je nejsprostější veřejnou osobou prezident.
A dalo by se pokračovat, každý den nějaké překvapení.

Na závěr nutno dodat, že pokud náhodou absolvujete projekt Vše o Pičusovi, lehce zjistíte, že zmíněný pán “Pičus” je ve skutečnosti neškodný dráček ve tvaru kosočtverce, který prožívá zcela antivulgární dobrodružství. Samozřejmě, že představení není určeno dětem. Teda zatím, protože při současném společenském trendu nikdo neví? :o)

O dvojím metru používání vulgarit i násilí ve veřejném prostoru se také můžeme přesvědčit zde.
Ani jeden z těchto vulgárních k násilí vyzývajících statutů nebyl prý trestným činem. Kromě jediného. Ten ale nebyl členem ODS.

UŽ ZASE JSME SI VŠICHNI ROVNI, ALE NĚKTEŘÍ JSOU SI ROVNĚJŠÍ?
Jindřich Rajchl

Tahle geniální fráze George Orwella se u nás vžila zejména v období před rokem 1989, kdy se naoko hlásalo, že všichni máme stejná práva, avšak “ti dole” věděli, že vysoce postavení soudruzi jsou prakticky nepostižitelní. Bohužel nám realita kolem nás jasně ukazuje, že se tato doba v plné síle vrátila.

Adam Coubal usedl do auta a zabil mladou ženu a dostal podmínku!!!!
Navždy zničil život celé rodině a sebral miminku, které zázrakem přežilo, jeho mámu.
Kvůli němu ji nikdy nepozná.

Od soudu odešel s podmínkou. Z mé praxe vám mohu potvrdit, že délka podmíněného trestu je fakticky naprosto nepodstatná – pokud někdo není úplný idiot, tak si dá pozor a do vězení nejde. Tudíž je úplně jedno, jestli máte podmínku na 7 měsíců nebo na 3 roky. Jedná se o totožný stejný trest.

Takže Adam Coubal byl za usmrcení mladé ženy potrestán stejně, jako Martina Bednářová za to, že svým žákům při hodině řekla, že v Kyjevě se nic neděje a že Česká televize jim neposkytuje objektivní informace. 

Stejně jako Pavel Hlávka, jenž chtěl zabránit očkování své umírající matky ležící v nemocnici a natočil o tom reportáž, kde říkal, že mRNA látky zabíjejí.

A to už ani nemluvím o Tomášovi Čermákovi, jenž si za svá slova na FB vykoledoval 5,5 roku natvrdo.
Nezáleží na tom, zda s těmito slovy souhlasíte či zda jimi dokonce opovrhujete (všichni, kdo mě sledují, tak vědí, jak zásadně jsem s Čermákem nesouhlasil). Podstatné jsou pouze důsledky těchto činů.

Slova Martiny Bednářové, Pavla Hlávky, Tomáše Čermáka a dalších fakticky nezpůsobila nic. Vůbec nic. Nikomu nevznikla sebemenší újma.

Zatímco čin Adama Coubala přinesl nedozírné a trvalé následky rodině a přátelům zesnulé mladé ženy.
Přesto on do vězení nemusí.

Lze jen spekulovat, nakolik mu k mírnému trestu dopomohl fakt, že se jedná o významného podporovatele Petra Pavla!!!!

The post Vše o Pičusovi. Vulgarita primitivní i nenávistná. Dvojí kilometr justice first appeared on Čítárny.

Jan Drda (4.4. 1915 – 28.11. 1970) vypráví příběh, odehrávající se za německé okupace, za války, za protektorátu v letech 1939-1945. Je o udavačství ve školství, kdy studenti za názor byli nejen zavřeni, ale dokonce popraveni. Přesto si dovolím tvrdit, že kniha je nadčasová, protože i dnes registrujeme totalitní pokusy o ovládnutí společnosti.

Povídka Vyšší princip je součástí 11 povídek knihy Němá barikáda z roku 1946.
Tedy v době, kdy lidé ještě velmi silně cítili téměř 5 let kruté totality německé okupace. Doby, kdy v novinách vycházely seznamy popravených za to, že schvalovali atentát na Heydricha nebo projevili svůj nesouhlasný názor na německou okupaci nebo německou politiku. V roce 1946 se veřejnost v plné síle dovídá o zvěrstvech páchané za Druhé světové války Němci a jejími přisluhovači. Proto ve společnosti jednoznačně převládala touha po míru a lepší, spravedlivější společnosti bez válek. Komunistický převrat nastal až v roce 1948.

Jan Drda se vrací v povídce Vyšší princip k tomu nejhoršímu, co přináší jakákoliv totalita.
K cenzuře názorů, udávání a ke stíhání lidí za jakýkoliv projev, která nekopíruje státní totalitní propagandu a propagandu státem schválených medií.
Důsledkem jsou vždy mediální dehonestace, vyhazování z práce, ze škol, dochází k jejich policejnímu pronásledování nebo dokonce k jejich popravám.
Tak jak to popsal Jan Drda.

Postavit se proti udavačství není pro mnoho lidí jednoduché, ale je to jediná cesta, jak se podívat sám sobě do oči.
Udavačství je nejhorší a nejubožejší projev pomstychtivosti, zákeřnosti a zbabělosti. Je to morální dno člověka.
Udavači by ale neměli zapomínat, že budou vždy odměněni dvakrát. I když ve své době mohli považovat udávání za nahlašování.

V roce 2022 vyzývala občany k udávání dokonce nejhorší vláda ČR v historii, vláda premiéra Fialy.
Udávání říkali “nahlašování”. Po dlouhých cca. 35 letech od roku 1989 se objevila probruselská vláda, který začala zavádět znovu cenzuru a totalitní manýry.

Vlevo: Fiala s předvolebním slibem. / 2021
Vpravo: Screenshot z vládního webu branmecesko.cz po volbách / 2022

Ukázka je z vládního webu branmecesko.cz:

“Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho „nahlašovat”, uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR.”

Podobně nahlásil někdo své spolužáky v povídce Jana Drdy, protože byl přesvědčený, že dělá dobrou věc nebo se tak chtěl zbavit někoho, kterého neměl rád.
A nechal je vlastně popravit.

Němá barikáda / Jan Drda / Praha 1946

Povídku napsal Jan Drda podle skutečné události.
Ta se odehrála v době  tzv. heydrichiády na gymnáziu v Příbrami v roce 1942. Heydrichiáda je období po atentátu na říšského protektora Heydricha.
Učitel, klasický filolog, se skutečně o politiku nezajímal, ale tváří v tvář bezpráví našel odvahu a sílu k statečnému postoji, skutečně existoval.
Byl o tom dokonce natočený dokument:

Ukázka z knihy:

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
„Vyšší princip … ehm … mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha.Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovat první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu.
Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedovi Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.
Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.

„Havelka … Moučka … Ryšánek – pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici … a tu z vyššího principu … nepřítomnost právě těchto žáků …“
Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.
Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku:
„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětinskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.
Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:
„Neslýchané … Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:
„Vaši … vaši … spolužáci … byli zatčeni … Jaké absurdní … nedorozumění … moji … moji žáci …“
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost, češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet:
„To máte z té vaší rebelantštiny*! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“

Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.
„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:
„Samozřejmě profesor třídní!“
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych … ehm
… včerejší … smutnou událost … uvedl … na pravou míru … Z hlediska … vyššího principu mravního …“

V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:
„S hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já … schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě.
Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.

The post Nadčasový Jan Drda. Z hlediska vyššího principu mravního o udavačství, nejubožejším lidském konání first appeared on Čítárny.