Walt Whitman byl jedinečný a dodnes ne zcela pochopený básník. Stébla trávy je Whitmanova jediná básnická sbírka a celoživotní dílo. Obsahuje 396 básní. Sbírku doplňoval a přepracovával celý život.

Jeho dílo je mimořádné, ale přesto se do jisté míry dá porovnat s dílem českého velikána Otokara Březiny.
Témata obou géniů byly v mnoha místech podobné. Místy až bolestné hledání kdo jsme a kam směřujeme v prostoru který jen tušíme a s vírou v lidství. Whitman byl ale daleko větší optimista než Březina. Byl tím dokonce tak pověstný, že Gilbert Keith Chesterton si z něho trochu utahoval: „Svatý František v své chvále všeho dobrého byl schopen okázalejšího optimismu než Walt Whitman.“

Silně humanistická Whitmanova výpověď, prostupující celé jeho dílo, nabývá v době narůstajících jediných pravd a mediálních masáží nové souvislostí.
Whitmanovo dílo se čte pomalu a zvolna se vstřebává. Komentovat jeho básně? Skoro každý čte něco jiného, jakoby jeho myšlenky byly určeny do jiného času, který ještě nenastal. Osobně cítím z jeho veršů silnou magnetizující sílu, která prostupuje vědomím mého dechu, jak se Whitman snažil (ať už vědomě nebo podvědomě) pojmout energii celého vesmíru svým prožíváním smyslového, jednoduchého a podstatného. Skrze jeho slova proráží prapodstata, obklopující veškeré naše bytí.

Karel Čapek o něm napsal:

“Vskutku není možno představiti si větší vzdálenosti, než je mezi lyrikou symbolickou, tak vágní, tajnou a intimní, a mezi poezii Whitmanovou, jež mluví jako veřejný řečník stojící uprostřed všech a všeho, přítomný a na všechny strany se rozhlížející.“

Sám Walt Whitman píše:

“Co je nejprostší, nejlevnější, nejbližší, nejsnazší, to jsem Já, Já který zkouším své štěstí, který vydávám, abych tím víc dostal nazpět, přikrašluji sám sebe, abych sám sebe dal prvnímu, kdo po mě vztáhne ruku, nežádám nebe, aby kvůli mně sestoupilo, sám je provždy štědře rozdávám.“

Jedna z jeho myšlenek, která charakterizuje Whitmanův pohled na svět a lidstvo:

„Takto bys měl konat: Miluj zemi a slunce a zvěř, opovrhuj bohatstvím, dávej almužnu každému, kdo si o ni řekne, zastávej se hlupců a bláznů, věnuj své příjmy a práci druhým, nenáviď tyrany, nepři se o Bohu, k lidem buď trpělivý a shovívavý, neskláněj se před známým ani neznámým nebo před mužem či muži, jednej upřímně se silnými nevzdělanými osobami a matkami od rodin, čti tyto stránky na otevřeném povětří v každém období každého roku, přebírej si vše, co tě učili ve škole nebo kostele, neb co ti řekly knihy, opusť vše, co zraňuje tvou duši a ty sám budeš velkou básní a dosáhneš nejbohatší plynulosti nejen slov, ale i tichých linek rtů a tváře a řas a každičkého pohybu tvého těla.“
TYTELL, John. Nazí andělé. Olomouc: Votobia, 1996

Jeden z posledních překladů vyšel v roce 2018. Walt Whitman / Listy trávy / Překlad Ondřej Skovajsa a Hana Lundiaková / Vydal Malvern 2018.
Jedná se o první český překlad původního vydání Leaves of Grass (1855) Walta Whitmana.
Obsahuje i pasáže, které v pozdějších vydáních sám básník vyškrtal nebo poupravil.
Český čtenář může přečíst i Whitmanovu rozsáhlou předmluvu, proslulý a vlivný poetický manifest.

Walt Whitman. Místo, kde se narodil.  >>

Výpisky z knihy:

Překlad Jiřího Koláře se Zdeňkem Urbánkem:

„ŘEKLO mi dítě Co je to tráva? a přineslo mi jí plné hrsti.
Jak jsem měl odpovědět tomu dítěti, když sám to nevím?
Myslím, že je to vlajka mé bytosti, utkaná ze zelené látky
naděje.
Nebo, myslím, je to kapesník Páně,
Voňavý dárek a památka naschvál upuštěná,
Se jménem majitele v některém cípu, abychom jej uviděli,
Povšimli si a ptali se Čí je to?
Nebo, myslím, tráva sama je dítě, děťátko zrozené vegetací.
Nebo, myslím si, jediný hieroglyf
A znamená: Klíčím právě tak v širých jako v útlých písmenech,
Rostu mezi černým jako mezi bílým lidem,
Kanuka, Tuckahoa, člena kongresu, negra vítám stejně
A dávám jim stejně. (…)“

xxx

V tobě, čtenáři, pulsuje život a hrdost a láska taková jako ve mně,
a proto jsou tobě určeny tyto mé zpěvy.

Nezavírejte přede mnou své dveře, pyšné knihovny,
neboť přináším to, co chybělo na vašich nabitých policích,
ale čeho je nejvíce třeba,
stvořil jsem knihu,
její slova nejsou ničím, její směřování je vším,
je to svébytná kniha, nespjatá s ostatními, nevyhmataná intelektem,
ale vy, věci skryté a nevyslovené, prostoupíte každou její stránku.

Sám o sobě zpívám, o pouhé jednotlivé bytosti.
O všem tělesném od hlavy až k patě zpívám,
ne pouze podoba tváře, ne pouze mozek je hoden opěvování, tvrdím.
O životě nesmírném svou vášní, svým tepem a silou,
radostném, stvořeném pro činy nejsvobodnější, zpívám.

Hodně vzdorujte a poslouchejte málo.
Jak někdo jednou uposlechne bez ptaní, je plně zotročen.

Já nepohnutelný, pohodlně rozkročen v přírodě,
nechť vzdoruji noci, bouřím, hladu, posměchu, nehodám a příkořím,
tak jako vzdorují stromy, tak jako vzdoruje zvěř.

Zpívám o jedinci,
v jedinci zanechávám ducha revolty.
(Ó skryté právo na povstání! Ó neuhasitelný, nezbytný ohni!)

Sebe slavím a o sobě zpívám.
Lelkuji a svádím k tomu svou duši,
lelkuji a zlehka se nakláněje, pozoruji mečík letní trávy.
Můj jazyk, každý atom mé krve je stvořen z této hlíny, z tohoto vzduchu,
já, právě sedmatřicetiletý, při výtečném zdraví teď začínám
a doufám, že nepřestanu, dokud nezemru.
A troufám si hovořit jakkoli riskantně,
sám příroda, bez zábran, s původní silou.

Vzduch nevoní, nemá chuť destilátu, je bez pachu,
je však navždy určen mým ústům a já po něm prahnu,
vyběhnu na lesní stráň, ze všeho svlečen a nahý,
a přímo šílím po jeho dotecích.

Hra světla a stínu na stromech za houpání ohebných větví,
rozkoš být samoten v polích či na stráních,
pocit zdraví, trylky letního poledne, můj zpěv, když vstanu z lůžka
a setkám se s ranním sluncem.

Poznáš, z čeho se rodí básně,
poznáš dobrotu země i slunce,
nic pak už nevezmeš z druhé a třetí ruky,
ani se nebudeš dívat očima mrtvých,
ani se nebudeš živit přízraky z knih,
ani mýma očima se nebudeš dívat,
ani ode mne cokoli nepřevezmeš,
do všech stran budeš naslouchat
a všechno procedíš sítem své vlastní duše.

Nikdy nebude více dokonalosti, než je nyní.
Nutkání a nutkání a nutkání a nutkání,
stále to tvořivé nutkání světa.
Z temnot vystupují stále množení, stále pohlaví, stálá životní líheň.
Dále to obohacovat nemá smysl, to cítí učenec i prosťáček.
Já, znaje dokonalý řád a míru věcí, když přou se, mlčím, jdu se vykoupat,
naplněn obdivem sám nad sebou.

Obklopují mě darmošlapové a věční vyptávači,
lidé, jež potkávám,
to všechno ale – to nejsem já sám.
Stranou všech těch tahaček a rvaní stojí mé skutečné Já.

Pro mne je muž, kdo má svou hrdost a palčivě cítí svá ponížení.

Voli, kteří tak řinčíte svým jařmem a řetězem nebo stojíte v listnatém stínu,
co to říkají vaše oči?
Zdá se mi, že je to víc než všechno,
co jsem černé na bílém přečetl za celý život.
A neříkám želvě, že je bezvýznamná proto, že není ničím jiným,
a sojka v lesích se nikdy neučila škály, ale pro mne trylkuje docela obstojně
a pohled kaštanové klisny vyhání ze mne veškerou hloupost.

Co je nejprostší, nejlevnější, nejbližší, nejsnazší, to jsem Já,
já, který zkouším své štěstí, přikrašluji sám sebe.

Nářky a podlézání zabalte s prášky pro invalidy.
Proč bych se měl modlit? Proč bych měl být zbožný a dbát na ceremonie?
Vím, že jsem bytelný a zdravý.
Vím, že jsem nesmrtelný,
vím, že mou dráhu nemůže opsat kružidlo tesaře,
vím, že nezaniknu jako ohnivé klikyháky,
které děti vřezávají do noci řeřavým prutem.
Vím, že jsem vznešený,
nenutím svého ducha, aby se ospravedlňoval nebo aby byl pochopitelný,
vidím, že přírodní zákony se nikdy neomlouvají.
Jsem, jaký jsem, to stačí.
Jeden svět je si toho vědom a pro mne ten největší, a to jsem já sám.

Přimkni se úže, noci s nahými prsy – přimkni se úže, přitažlivá a žírná noci!
Noci jižních větrů – noci několika obrovských hvězd!
Tiše se sklánějící noci – šílená nahá letní noci.

Směj se, ó smyslná země, vydechující svěžest!
Země dřímajících a rozplývajících se stromů!
Země po západu slunce – země se zamlženými vrcholky hor!
Země pod křišťálovým dštěním úplňku, jehož se právě dotkl úsvit!
Země jasu a stínu, které žíhají říční proud!
Země s holubí šedí mraků, kvůli mně zářivějších a čistších!
Ty oblá pádící země – země hýřící jabloňovými květy!
Usmívej se, tvůj milenec přišel!

Co dobrého dálo se kdysi nebo co dobrého děje se dnes, není takový div,
ale znovu a znovu je div, jak může někdo být podlý.

Nedávám si ubrousek na ústa,
hovořím se stejnou jemností o střevech jako o hlavě a srdci,
soulož pro mne není o nic odpudivější než smrt.

Jsem božský skrz naskrz a posvětím všechno,
čeho se dotknu nebo co se mě dotýká,
pach těchto podpaží je voňavější než modlitba,
tato hlava je více než chrámy, bible a všechna vyznání.

Jitřní úsvit v mém okně mě oblaží víc než metafyzika knih.
My také vzcházíme oslniví a úžasní jako slunce,
sami sebe nacházíme, má duše, v klidu a svěžesti jitra.

Svou hlavní přednost ti odpírám, odpírám toho se vzdát, co skutečně jsem,
obsáhni celé světy, ale nikdy se nesnaž obsáhnout mne.

Psaní a mluvení mou hodnotu nedokáží
a pouhým sevřením rtů zahanbím pochybovače.

Věřím, že pouhý list trávy není méně než denní konání hvězd
a že mravenec je stejně dokonalý a také zrnko písku a vajíčko střízlíka
a ropucha je veledílem dokonalosti
a vyšlehlá ostružina by mohla zdobit nebeské síně
a každý nepatrný kloub mé ruky zahanbí složité stroje
a kráva žvýkající se svěšenou hlavou předčí nádherné sochy
a myš je takový zázrak, že stačí ohromit sextilióny nevěřících.
Myslím, že bych se mohl vrátit a žít se zvířaty, jsou tak mírná a soběstačná,
stojím a dlouho, dlouho se na ně dívám.
Nepotí se a nenaříkají na život,
neprobdí na lůžku celou noc v pláči nad svými hříchy,
nehnusí se mi řečmi o povinnostech k Bohu,
žádné z nich není nespokojené, žádné z nich není posedlé mánií po majetku,
žádné z nich si nekleká před druhým, ani před svým předchůdcem,
který žil před tisíci lety,
ani jediné na celé zemi není úctyhodné nebo nešťastné.
Ukazují mi, co máme společného, a já to uznávám,
ukazují mi některé mé vlastní rysy a ona sama je zřejmě také mají.

Skvrnitý jestřáb padá střemhlav a obviňuje mě, že lelkuji a žvaním.
Já také nejsem zkrocen ani trochu. A také já jsem nevysvětlitelný.
Vyrážím barbarský svůj skřek nad všechny střechy světa.

xxx

Stébla trávy, přel. Kolář, Urbánek, Odeon, Praha 1969

Já přirozený

Já přirozený, Příroda,
Milující den, stoupající slunce, přítel, s kterým jsem šťasten.
Paže mého přítele volně visící přes mé rameno,
Stráň bílá květy horského jeřábu,
Táž za pozdního podzimu, odstíny červeně, žluti, hnědi, purpuru
a světlé i temné zeleně,
Hustý povlak trávy, zvěř a ptáci, osamělý neupravený břeh, planá jablka, oblázky,
Krásné odkapávající úlomky, nedbalý seznam jedné věci za druhou, jak jsem je k sobě náhodně přivolával nebo na ně myslil,
Skutečné básně (neboť co nazýváme básněmi, jsou pouze obrazy),
Básně noční osamělosti a lidí, jako jsem já.
Ta báseň plaše skloněná a neviditelná, kterou stále nosím u sebe a kterou nosí u sebe všichni muži
(Vězte jednou provždy, prohlašuji to úmyslně, kdekoli jsou muži jako já, tam jsou naše mužné, číhající mužské básně),
Myšlenky lásky, šťáva lásky, vůně lásky, povolnost lásky, úponky lásky a stoupající míza,
Paže a ruce lásky, rty lásky, falický palec lásky, prsa lásky, břicha přitisknutá a slepená láskou,
Země ryzí lásky, život, který je životem teprve po lásce, Tělo mé lásky, tělo ženy, kterou miluji, tělo muže, tělo země,
Něžné předpolední vánky vanoucí z jihozápadu,
Chundelatý čmelák, bzučící, toužebně poletující nahoru a dolů, svírající vzrostlý ženský květ milostnýma pevnýma nohama, svíjející se na něm a dělající si s ním, co chce, rozechvěně a pevně se k němu připínající, dokud není uspokojen;
Vlhkost lesů za časných hodin,
Dva spící ležící za noci blízko sebe, jeden s paží napříč pod pasem druhého,
Vůně jablek, aroma rozemnuté šalvěje, máty, březové kůry,
Chlapcovy tužby, žhavost a tíseň, když mi potají sděluje, co se mu zdálo,
Mrtvý list ve svém spirálovitém víru a tiše, smířeně padající k zemi,
Beztvará bodnutí, kterými mě bodají výhledy, lidé, předměty,
Soustředěné bodnutí, kterým se bodám sám, bodající mne, jak vůbec může někdo někdy bodnout,
Citliví, všeobsáhlí, dole převislí bratři, s kterými sbližují jen výjimečná tykadla, jen ta vědí, kde jsou,
Zvědavý tulák ruky toulající se po celém těle, ostýchavé
stažení masa tam, kde prsty konejšivě spočinou a samy zatrnou, Čirá tekutina uvnitř mladého muže,
Palčivé, těžkomyslné a bolestné leptání,
Muka, dráždící neuklidnitelný příliv,
Záliba v tomtéž, co cítím, záliba v tomtéž u jiných,
Rdící se a rdící mladý muž a rdící se a rdící mladá žena,
Mladý muž, probouzející se hluboko v noci, horká ruka, snažící se potlačit, co by jej přemohlo,
Mystická milostná noc, podivné, zpola radostně vítané záchvěvy bolesti, vidiny, horečky,
Tep bušící skrze dlaně a chvění obkličující prsty, mladý muž celý uzardělý, zrudlý, zahanbený, podrážděný;
Dorážení mého milovaného moře na mne, zatímco ležím nahý a svolný,
Veselí dvojčat batolících se v trávě na slunci, a matka nikdy neodvracející své bdělé oči,
Kmen ořechu, skořápky a zrající nebo dozrálé, protáhlé a zaoblené ořechy,
Neporušenost rostlin, ptáků, živočichů,
Nízkost, kterou bych spáchal, kdybych se skrýval nebo zjistil, že jsem necudný, když přece ptáci ani zvěř se nikdy neskrývají a nezjišťují, že jsou necudní,
Veliká čistota otcovství, rovná veliké čistotě mateřství,
Přísaha plodit, kterou jsem složil, mé dcery jako Adam svobodné a svěží,
Lačnost užírající mne ve dne v noci hladovým hlodáním, dokud nenaplním, co vydá chlapce, kteří se postaví na mé místo, až se mnou bude konec.
Zdravé odpočinutí, utišení, uspokojení,
A tento hrozen náhodně ze mne samého utržený,
Vykonal své dílo – bezstarostně jej házím, aby padl kamkoli.

xxx

Ukázka z knihy (překlad Ondřej Skovajsa):

SKVĚLÉ jsou mýty . . . . i pro mě jsou rozkoš,
Skvělí jsou Adam a Eva . . . . i já se za nimi otáčím a akceptuju je;
Skvělé jsou národy na vzestupu i národy, které padly, a jejich
básníci, ženy, mudrci, vynálezci, vládci, válečníci a kněží.

Skvělá je svoboda! Skvělá je rovnost! Jsem jejich stoupenec,
Kormidelníci všech národů, vyberte si každý svoje plavidlo
. . . . kam se plavíte vy, plavím se já,
Ve svalech svíráte život nebo smrt . . . . dokonalá věda patří
vám . . . . mám ve vás absolutní důvěru.

Skvělý je dnešek, a nádherný,
Je dobré žít v této epoše . . . . žádná lepší nikdy nebyla.
Skvělé jsou porodní bolesti a ponory a triumfy a pády demokracie,
Skvělí reformátoři i se svými chybami a křikem,
Skvělá smělost a risk námořníků na nových výpravách.

Skvělý jsi ty sám a já sám,
Jsme stejně dobří a špatní jako ti nejstarší a nejmladší a kdokoli jiný,
Co dělali ti nejlepší a nejhorší, můžeme dělat i my,
Co cítili . . necítíme to sami?
Co si přáli oni . . nemáme stejná přání?

Skvělé je mládí a stejně skvělé je stáří . . . . skvělé jsou den a noc;
Skvělé je bohatství a skvělá je chudoba . . . . skvělá je exprese a skvělé je ticho.

Mládí veliké zdravé a milující . . . . mládí plné krásy a síly a fascinace,
Víš ty, že i stáří se může vydat za tebou? Stejně krásné a silné a fascinované?

Rozkvetlý a překrásný den . . . . den obrovského slunce, skutků, ambic a smíchu,
Noc přichází těsně za ním, s miliony sluncí a spánkem a uzdravující tmou.

Bohatství v hojnosti a v krásných šatech a v pohostinnosti:
Ale co bohatství duše – kterým je upřímnost, poznání, hrdost a všeobjímající láska:
A co muži a ženy, jejichž bída je bohatší než bohatství?

Exprese v řeči . . písmem anebo ústy, pamatuj, že i ticho mluví,
Muka nejmučivější úzkosti a chlad nejchladnějšího pohrdání slova nepotřebují,
Opravdová adorace se obejde bez slov a klečení.

Skvělý je nejskvělejší národ . . hvězdokupa sobě rovných národů.
Skvělá je zeměkoule a to, jak se stala tím, čím je,
Dovedete si představit, že to tímto skončí? . . . . a že se růstu vzdá?

Pochopte přece, že od nynějška nás čeká stejně dlouhá cesta
jako od dob, kdy ji halily jen vody a plyny.

Skvělá je hodnota pravdy v člověku,
Hodnota pravdy v člověku trvá napříč všemi změnami,
Je nevyhnutelně v člověku . . . . on a ona se milují a jsou pořád spolu.

Pravda v člověku není diktum . . . . je nezbytná jako zrak,
Bude-li jedna duše, bude pravda . . . bude-li muž anebo žena, bude pravda . . . .
Bude-li fyzický svět anebo etika, bude i pravda,

Bude-li rovnováha anebo vůle, bude i pravda . . . . zbude-li
na zeměkouli vůbec něco, bude i pravda.
O pravdo zeměkoule! O pravdo věcí! Rozhodl jsem se tlačit všude za tebou,
Rozezvuč hlas! Přejdu pohoří anebo se vrhnu do moře za tebou!

Skvělý je jazyk . . . . kraluje všem vědám,
A v něm je plnost a barevnost a tvar a rozmanitost zeměkoule
. . . . a mužů a žen . . . . a všech vlastností a procesů;
Je skvělejší než bohatství . . . . je skvělejší než domy anebo lodě
anebo náboženství anebo obrazy anebo hudba.

Skvělá je anglická řeč . . . . znáte řeč stejně skvělou?
Skvělé je anglické plémě . . . . jaké plémě má tak nesmírný osud jako Angličani?
Matka tohoto plemene se musí ujmout nové vlády nad zemí,
Tato nová vláda povládne jako vládne duše a jako láska
a spravedlnost a rovnost, které vládnou duši.

Skvělé je právo . . . . skvělých je těch několik starých mezníků
práva . . . . je stejné ve všech dobách a nebude narušeno.
Skvělé jsou svatby, obchody, noviny, knihy, volný trh,
železnice, parníky, mezinárodní pošta a telegraf a burzy.

Skvělá je Spravedlnost,
Spravedlnost není ustanovována zákonodárci a zákony . . . . je v duši,
Nařízeními se neproměňuje o nic víc, než se proměňuje láska
anebo pýcha anebo gravitační zákony,
Je neměnná . . . . nezávisí na vůli majorit . . . . majority tak jako
tak nakonec stanou před stejným chladným a exaktním tribunálem.

Spravedlnost, to jsou velicí rození právníci a vzorní soudci . . . .
je to v jejich duších,
Je to dobře roztříděné . . . nestudovali pro nic za nic . . . . skvělé
zahrnuje i to míň skvělé,
Vládnou na nejvyšší úrovni . . . . dohlížejí nad všemi epochami
a státy a administrativami.

Vzorný soudce se nebojí ničeho . . . . mohl by stát tváří v tvář Bohu,
Před vzorným soudcem všichni ustoupí . . . .
život a smrt ustoupí . . . .
nebe a peklo ustoupí.

Skvělé je dobro;
Nemám představu o tom, co je zač, o nic větší, než o tom,
co je zdraví . . . . ale vím, že je skvělé.

Skvělá je špatnost . . . . často ji obdivuju stejně, jako obdivuju dobro:
Říkáte tomu paradox? Určitě je to paradox.

Věčná rovnováha věcí je skvělá a věčný rozvrat věcí je skvělý,
A v tom je další paradox.

Skvělý je život . . a skutečný a mystický . . veškerý a kdekoli,
Skvělá je smrt . . . . Stejně jako život drží všechny části
pohromadě, tak i smrt drží všechny části pohromadě;
Říkám se stejnou jistotou, jako že se hvězdy po splynutí se
světlem znovu navracejí, že smrt je stejně skvělá jako život.

 

The post Walt Whitman. Geniální Stébla trávy psal a zdokonaloval celý život first appeared on Čítárny.

Vítězslav Nezval (*26. 5. 1900 – †6. 4. 1958) v knize “Dolce far niente” zobrazil jeden den svého dětství v Lipjanech, když mu bylo asi šest let. Ovšem způsobem hodným génia, umělce, který umí pracovat se slovy, je vzdělaný, sečtělý a má neobyčejnou invenci spojovat krásné, snové v čase i prostoru.

Nápad na knihu se mu vybavil jednoho dne, když v tramvaji ucítil vůni pečiva.
V té době sečtělému Nezvalovi se začal pomalu odvíjet v hlavě film, na jehož formu měli vliv i takoví autoři jako Proust, jehož rozsáhlý román Hledání ztraceného času určitě četl, stejně jako Joycovu novelu Portrét umělce v jinošských letech. Možná zde zapůsobila i četba Goetha nebo Němcové jehož Babičku měl Nezval velmi rád, jak píše:

Jaké nepatrné slohové prostředky stačily Boženě Němcové, aby podala samu sebe v dívce, znepokojené o smysl té či oné večerní hvězdy, jaký satanism, nikdy nedostupný rafinovanosti takového Barbey d´Aurevilly, ztělesnila v situacích, jimiž prochází Viktorka, jak málo papíru vyplýtvala, vodíc čtenáře do jeho vlastních krajin, k bytostem jeho vlastního snu, a což je nejpodivuhodnější, jak málo se obírala starostmi uměle skloubit děj.

Nezvalovým návratem do dětství s mnoha přesahy do minulosti i budoucnosti, se tak stal jeden z jeho největších románů, na který se dnes bohužel zapomíná. Forma se dá přirovnat k proudu vědomí, které v jeho obratném vyjadřování se stává literární skladbou, na kterou čtenář jen tak nezapomene.

Kniha je psaná jako proud vědomí – snová, asociativní lyrická próza, ve které se mísí dětské vzpomínky, smyslové vjemy, fantazie a filosofické úvahy.
Rozhodně by bylo dobré, kdyby román znovu vyšel a ve stejné skvostné typografické úpravě jako ji tenkrát pojal Jindřich Štyrský.

Zajímavost: 
Miroslav Horníček vzpomínal, jak v mládí byl absolutně nekulturní člověk a teprve po přečtení knihy Vítězslava Nezvala Dolce far niente, aneb sladké nicnedělání, se jeho vztah ke kultuře a umění zásadně změnil.

Vítězslav Nezval / Dolce far niente / Typograficky upravil Jindřich Štyrský / První vydání Sfinx, 1931

Výpisky…

Uchvacuje tě všechno zázračné, avšak snažíš se do něho vnésti nefantasticky řád věcí skutečných tak dlouho, až náhle uslyšíš, veda za ruku skřivánka, v svém srdci dětskou trumpetu jara.
x

A kdybychom mohli býti nějakým zázrakem vzkříšeni za tři dny po smrti, ani potom by nám smrt nezevšedněla, neboť to, v čem jsme tři dny vězeli, bychom nazývali nejrozličnějšími jmény, hlubokou mdlobou, kataleptickým spánkem a stáli bychom znovu před smrtí jako před tajemstvím. Život, i když je ho jen miliontá část, je stále životem, je životem i v bezvědomí a vymizí-li, nemáme to možnost konstatovati již my, umírající, a tak smrt existuje jen ze stanoviska diváků, a ne ze stanoviska toho, jenž ztratil nejmenší možnou pomyslnou částečku života.

Představa posmrtného života, která je na jedné straně utěšující, neboť nám dává naději, že se setkáme s těmi, kteří zemřeli, je z druhé strany krutá, ne vzhledem k živým, nýbrž vzhledem k mrtvému.
Nic není strašnější než představa, že mrtvý může patřiti na pláč těch, kdož jej pochovávají, na bolest, kterou jim způsobil opustiv je a kolik slz by musil prolít účastník svého vlastního pohřbu.
Avšak představa posmrtného života je pro živé a nikoliv pro mrtvé, neboť jejich absolutní nic nepotřebuje již hledati útěchu v ilusích.

Je pro živé, pro zdravé, pro nemocné a pro umírající a přes absurdnost této myšlenky nebudeme se jí moci zbaviti dlouho beze zbytku, neboť smrt je z těch výjimek, z těch úkazů, které nám nikdy nezevšední, poněvadž neexistuje.
x

Od poznání sebe sama závisí často naše celé životní štěstí a tato kniha umožní nejednomu čtenáři dostat se do styku s mnoha zapomenutými krajinami svého já.
x

Mezi obrovské sudy do sklepa kde pluje led
K rozpáraným kravám do ještě podivně}šího labyrintu
Lidskost krásný pojem Ale pravá poezie je tam
Tam dole mezi sudy a mezi střevy

The post Nezval popsal Dolce far niente aneb sladké nic nedělání. Výjimečný, ale opomíjený román first appeared on Čítárny.

Jonathana Chapman. Neobyčejný životní příběh z Ameriky, ne nepodobný příběhu Jeana Giona, Muž, který sázel stromy. 
Poutavý příběh odkrývá nejen pozitivní stránky stěhování národů do Severní Ameriky, ale také neobyčejně krutý holocaust, který po sobě zanechali bílí osadníci a americká vláda vůči původnímu indiánskému obyvatelstvu a také vůči sobě samým.

Jonathan Chapman neboli Jan Jadérko je skutečná postava z historie.
Žil koncem osmnáctého a v prvé polovině devatenáctého století, v horečnaté době době osídlováni amerických států Středního západu, Ohia, Michiganu a Indiány.

Jonathan Chapman nebo Johnny Applesseed, v knize zvaný Jan Jadérko,
byl jedním ze zapomenutých hrdinů, kteří s nadšením a zápalem plnili poslání rozsévačů dobra a hlasatelů dorozumění mezi původními obyvateli Ameriky — Indiány — a bílými přistěhovalci. 
Věnoval tomu celý svůj život. Zakládal v západní divočině ovocné školky a jabloňové sady pro nové osadníky, pomáhal jim překonávat počáteční těžkosti a současně se stal upřímným přítelem Indiánů, kteří ho znali jako „bílého bratra s jadérky”.

Jeho úsilí o mírové řešení sporů a rozmíšek mezi novými osadníky a Indiány, jeho spolupráce s kultivovaným indiánským náčelníkem Loganem, jeho bezpříkladná péče o postižené rodiny v době indiánské války a jeho hluboké porozumění a sympatie pro rasu, která bezohlednými zásahy nových obyvatel byla téměř vyhlazena, stavějí ho mezi historické postavy ušlechtilých bojovníků za mír, spravedlnost a lidská práva.

Spojeně státy severoamerické nevytvořili zdaleka jen státníci, presidenti a generálové, jakými byli George Washington, Thomas Jefferson, Alexander Hamilton a jiní, ale především obyčejní lidé rázu Jonathana Chapmana, Davida Vermona, doktora Stronga, tety Mary Lake a ostatních postav této knihy.

Muzeum John “Appleseed” Chapman

V divoké přírodě, plné krásy a nevyužitých zdrojů bohatství, ale také plné nebezpečí a záludností, povětrnostních katastrof a nepředvídaných změn, vytvářel Jonathan Chapman mezi roztroušenými osadníky ovzduší lidské sdílnosti a pospolitosti, vzájemné důvěry a úcty i radostné spolupráce.
Ani těžké, otřesné události, které zasáhly přímo do jeho života, nemohly oslabit vůli a podlomit silného ducha tohoto muže. Svou krajní obětavostí, mravní silou, nevyčerpatelnou trpělivostí a houževnatostí i nadšením a zápalem pro dobrou věc stal se téměř legendární postavou mezi bílými obyvateli i Indiány.

Fráňa Velkoborský / Jabloňová stezka / Ilustrace: Jaromír Vraštil / Albatros, KOD 27

Ukázky z knihy:

Mladá americká republika, vytvořená v roce 1783 ze třinácti pobřežních států a čítající na ohromné ploše sotva čtyři milióny lidí, slibovala svou demokratickou ústavou všem přistěhovalcům rovnost a svobodu.
„Všichni lidé jsou svobodni a sobě rovni.”
To byla slova, která zněla v uších mnohých přistěhovalců, přicházejících ze Starého světa, jako sladká hudba, o které dříve jen snili.

…Mladá americká republika neměla krále, neměla šlechtu, neměla papeže ani kněžské hodnostáře; měla jen občany.

…Bude rozdávat lásku v podobě jablkových jadérek a bude se radovat z toho, až v pustinách zasvítí kvetoucí stromy, aby potěšily ty, kteří se v nich usadí. A až zestárne, bude sám a opuštěn — ale jeho dílo zůstane.
Může to udělat? Má k tomu dosti síly, odvahy a vůle?

…„Před mnohými lety, když jsem byl mladým mužem a žil s Indiány v prérii kolem pramenů Mississippi, zažil jsem něco podobného,” vypravoval Janovi. „Sluneční skvrny, polární záření, suché léto, větrné bouře — a pak přišla zima, jakou si už nikdo nepamatuje. Tenkráte z Montrealu až do Kaskaskia byla zvěř vyhubena vlky a mnoho traperů se nevrátilo domů.”

…Osudný omyl byl dovršen dalším neštěstím. Peřejemi řeky Maumee, která se vlévala do jezera Erie, poslali Američané transport vojenských potřeb, léků, střeliva a potravin na pomoc obráncům Detroitu. Loď se stala kořistí Britů, kteří již déle nečekali a dali příkaz Tecumsehovi a jeho pohlavárům k útoku.
Menší skupina ohijských dobrovolníků byla rychle vyslána zpět na hranice, aby bránila opevnění. Na cestě ji však přepadli a pobili Tecumsehovi bojovníci, kteří vpadli do země údolím řeky Wabash od západu.
Válka byla zahájena.

…Logan byl pevně rozhodnut bojovat v případě války na straně Američanů, i když se američtí osadníci dopustili mnoha křivd a bezpráví vůči jeho soukmenovcům a často zacházeli s Indiány hůře než Angličané.
„Nemám na vybranou,” řekl Janovi. „Tecumseh vede své bojovníky do záhuby. Přepadne-li tuto zemi, zanechá po sobě spoušť a zkázu a ničeho tím nedosáhne. Bílí lidé budou ještě více nenávidět a pronásledovat mé rudé bratry.”

…Z jeho hlasu nezněla hořkost, jen bolest. Seděl nehybně vztyčený v sedle, s očima upřenýma do dálky. Jan řekl:
„Vím, Logane, že to byli Angličané, kteří tvůj lid rozdvojili. Ale ani tvoji bílí bratři nejsou jednotní. Bojují proti sobě, místo aby se dohodli a žili v míru.”
„Tvoji bratři jsou posedlí touhou po moci. Jsou zaslepeni bohatstvím, které skýtá tato země. Naši otcové nás učili, že největším bohatstvím muže je jeho udatnost, síla jeho těla a ducha. Naši nejslavnější náčelníci nebyli bohatí majetkem, ale udatností. Tou proslavili jména svých kmenů.”

The post Jonathan Chapman a jeho jabloňová stezka. Skutečný příběh muže, který sázel jabloně, podle vyprávění Fráni Velkoborského first appeared on Čítárny.

Našel jsem ji ve sklepě, na haldě knížek. Zlatý věk. Odrbaná, trochu špinavá a zaprášená. Ale uvnitř zářila, přestože ji vydali v roce 1957. Za hlubokého socialismu, o kterém dnes pisálkové v iDnes tvrdí, že v něm bylo úplně všechno špatně. Nebylo, novodobí mediální normalizátoři!
Československé knihy pro děti byly tenkrát skutečně světové.

Verše pro děti Vítězslava Nezvala jsou jednoduché, nekýčovité a kloužou po jazyku jak kuličky.
A Jirka Trnka nemohl jinak, než do knihy namalovat knihu další. Tu svou, ilustrátorkou. Jedna z mála knih, kde není možné tvrdit kdo je autorem. Zda ilustrátor nebo spisovatel. Kdo dnes vydá takovou krásu?

The post Zlatý věk. Kniha Vítězslava Nezvala a Jiřího Trnky dodnes září first appeared on Čítárny.

Když Verzilin dopsal knihu Ve stopách Robinsonových netušil, že na svět přišla kultovní kniha. Vrezolin čtenáře zasvěcuje do mnoha tajů přírody, které lidem umožní přežít, pokud by se například zhroutila civilizace nebo se stala velká civilizační katastrofa. Asi to nebylo to pravé poselství Verzilina, který tenkrát chtěl naučit náctileté dívat se v přírodě otevřenýma očima, ale dnes je Verzilinova kniha mnohem víc aktuální než v době Sovětského svazu roku 1956, kdy vznikla.

Příroda jako zdroj k přežití při katastrofách
Téma přežití je mezi lidmí od nepaměti, ale s narůstajícími technologiemi ve společnosti, éře psychopatických hlášek mnoha generálů  a chaotických průpovídek politiků je téma zhroucení systémů víc než aktuální. Stačí si jen uvědomit, co by se stalo při vypnutí elektrického proudu na několik týdnů v kruté zimě.

Téma přežití už dlouhá léta prosazuje náš antarktický polárník Jaroslav Pavlíček. Mimochodem podmínkou účasti na jeho pobytech na ostrově Nelson v Antarktidě (Eco Base Nelson) je týdenní pobyt v přírodě, kdy vás naučí přežít jen z toho, co nabízí les a louky.
Příroda nabízí opravdu vše, co potřebujeme k životu.
Poskytne v plném komfortu jídlo, nápoje, oheň, nástroje, obydlí a dokonce i psací potřeby. Stačí jen vědět kam sáhnout.

Kniha Verzilina je velmi čtivá, plná zajímavých poznámek, souvislostí a praktických rad.
Je tu i zajímavé vyprávění o Mičurinovi, Setonovi, Cooperovi, Burbankovi, mnoho citátů ze známých dobrodružných knih a dokonce i celé básně.
Dočtete se o ruských revolucionářích, kteří i po dvaceti letech ve vězení dokázali v cele využívat rostliny nejen k jídlu, ale i pro potěchu. Podobně lidé přežívali krutou blokádu Stalingradu za druhé světové války, kdy pracovníci Botanické zahrady Akademie věd zjišťovali výživné hodnoty rostlin a psali recepty, jak je upotřebit k jídlu. A mnoho dalšího.

Hlavní kapitoly:
Kapitola I: Poklady, které Robinsonové nevyužili (Rozoblačení Robinsona, následovníci, moderní robinsonové atd.)
Kapitola II: Podmořský chléb (o řasách, chlorelle a mikroskopických rostlinách)
Další kapitoly se věnují konkrétním rostlinám a tématům, např.:
Jedlé a léčivé byliny (zemědělka, černý rybíz, malina, čerešně atd.)
Stromy a keře (bříza, dub, lípa, vrba, osika)
Houby a lišejníky
Rostliny na výrobu papíru, inkoustu, mýdla, barviv, lan atd.
Pokusy s rostlinami (klíčení, štěpování, barvení)
Příběhy o Mičurinovi, Burbankovi a historii rostlin
Kniha končí rejstříkem rostlin a praktickými radami pro sběr a pozorování.

Ve stopách Robinsonových / По следам Робинзона / Nikolaj Michajlovič Verzilin / 1. Vyd. 1956, Mladá Fronta

Výpisky z knihy: Verzilin / Ve stopách Robinsonových

Veselá bříza:

Nejoblíbenější ruský strom. A není divu, že ji od dávných dob opěvují básníci a malíři.
Když vstoupíte do temného jehličnatého lesa, najednou narazíte na mladou březovou hájku se stříbrnobílými kmeny. Světlá zeleň listů se třpytí v slunečních paprscích, lehce se chvěje od vánku a šumí jako veselý smích.
Bříza kvete v dubnu–květnu. V červenci–srpnu se z bříz sypou malé nažky s dvěma lehkými křídly. Semena břízy se rozlétají a osidlují paseky a holiny.
Březová kůra (březová lýko) je nepostradatelná pro mnoho věcí. Indiáni z ní stavěli lehké kánoe (jak krásně to popisuje Longfellow v „Písni o Hiawathovi“):
„Dej mi kůru, ó břízo!
Žlutou kůru mi dej, břízo!
Ty, jež se tyčíš v údolí
Štíhlým kmenem nad řekou!
Svázu si z tebe kánoi,
Lehký člun si postavím…“

Bříza dává nejen kůru na nádoby, košíky, podšívky, ale i mízu na jaře (sladkou, osvěžující, bohatou na vitamíny), dřevo na oheň (hoří i vlhké), listy do koupele nebo čaje, pupeny do léčivých nálevů. Z březových větví se dělaly metly, z kůry se kdysi vyráběl papír a dehet.
Moderní robinson si z břízy může vyrobit mnoho užitečných věcí – od nádob na vodu až po primitivní psací potřeby.

O klíčení rostlin:

Kolik síly je skryto v malém semínku!
Vezměte obyčejné semeno fazole, hrachu nebo slunečnice. Namočte je na noc do vody. Druhý den uvidíte, jak nabobtnala – začala přijímat vodu.
Položte je na vlhký hadřík nebo do vlhkého písku a sledujte. Nejprve se objeví kořínek, který roste dolů (geotropismus – směrem k zemi), pak lístky nahoru, k světlu.
Zkuste pokus s různými podmínkami: jedny semena do tmy, druhé na světlo, třetí do chladu. Uvidíte, jak světlo a teplo ovlivňují klíčení.
Robinson by musel umět poznat, která semena vyklíčí rychle a dají jídlo.
Vy můžete doma vypěstovat malou „zeleninovou zahrádku“ na okně nebo na táboře – z ředkviček, salátu, fazolí. Jedno semeno může dát desítky zrnek – jako v příběhu Julese Verna, kde jedno zrnko pšenice nakrmilo celou kolonii.

Veliké vynálezy lidského ducha

„Tak tedy, od čeho začneme, pane Sairusi?“ zeptal se Penkroft druhý den ráno.
„Od samého začátku,“ odpověděl Cyrus Smith.
Jules Verne

Začátkem všeho pro život člověka je chléb. Člověk si na chléb tak zvykl, že bez něho delší dobu těžko vydrží. Významný ruský učenec Kliment Arkadjevič Timirjazev řekl v jedné ze svých přednášek o chlebu:

„Přišlo vůbec někomu na mysl, že krajíc dobře upečeného pšeničného chleba… je jedním z největších vynálezů lidského ducha, jedním z těch… objevů, které pozdější vědecké bádání může jen potvrzovat a vysvětlovat…
Vypěstovat kulturu jiného neviditelného organismu – kvasinkové houby, kterou německý botanik Rees právem nazval nejjednodušší z našich kulturních rostlin. Pak vyvolat kulturu této houby v těstě a donutit těžkou, lepkavou hmotu, aby se proměnila v lehkou bublinatou, nakonec ji zachytit žárem a nechat ztuhnout v tom pórovitém stavu, který díky svému obrovskému povrchu ve styku se štávami trávicího ústrojí učinil chléb lehce stravitelným.“

Chléb obsahuje všechny látky potřebné pro člověka – bílkoviny, tuky a sacharidy (škrob a cukr). Právě proto lidstvo už přes pět tisíc let pěstuje pšenici…

U vody
„Ach, pane Sairusi,“ řekl námořník, „stačí jen chtít!…“
Penkroft zřejmě navždy vyškrtnul slovo „nemožné“ ze slovníku ostrova Lincolna.
Jules Verne

Nuže, řeknete si, prošli jsme lesem, nic jsme nenašli a teď stojíme u vody. Před námi je klidné jezero s průzračnou vodou. Kde budeme hledat chléb?
Pod vodou. Vidíte ty široké, okrouhlé, lesklé listy? Na jednom z nich sedí žába a netone. A ty bílé, napůl otevřené krásné květy – lekníny, nebo jak jim říkáte, bílé lilie.

Vezměme dlouhou hůl s háčkem na konci, zachyťme jí níže chomáč listů a táhněme. S jakou námahou se to táhne! Nebojte se – to není skvrnitý had, to je takové oddenek u leknínů, podvodní stonek. A ty okrouhlé tmavé skvrny na něm jsou stopy po odumřelých řapících listů. Jak dlouhé a ohebné, jako gumové hadičky, jsou řapíky listů leknínu! Spojují podvodní stonek s oválnými listy plovoucími na hladině.
Lesklé, hladké listy leknínů jsou shora pokryty voskovým povlakem a nepromokají. Utržené řapíky vyplavou na povrch. Podívejme se proč. Odřízněme kousek řapíku a podívejme se proti světlu. Je vidět velké množství průsvitných míst.

Ponořme list leknínu pod vodu a silně foukněme do konce řapíku. Na povrchu listové čepele se objeví velké množství drobných lesklých bublin vzduchu. Na povrchu listu je totiž až 11 milionů nejmenších průduchů (stomát). Lze je vidět pod mikroskopem na tenkém řezu horní pokožkou listu. Vzduch prochází průduchy k podvodnímu stonku…

Podobné knihy…
Václav Cílek  doporučuje na toto téma i další knihy:
Monografii Marie Úlehlové-Tilschové „Česká strava lidová“ (1945) 
nebo pozoruhodný soubor německých návodů na přežití pro civilní obyvatelstvo, vydávaných od roku 1941.
Připomínáme ještě Jaroslava Pavlíčka a jeho knihu Trosečníkem v drsné přírodě nebo člověk v drsné přírodě.
Tyto příručky by měla sloužit skupinám, které připravují výpravy na problematická místa naší planety.
Velmi poučné jsou i knihy E.T.  Setona Kniha lesní moudrosti nebo Dva divoši.

The post Verzilin a jeho kultovní kniha Ve stopách Robinsonových o přežití v přírodě first appeared on Čítárny.

Země snivců. Vynikající kniha známého malíře Alfreda Kubina.
Výjimečnost knihy je nejen v tom, že je jediná, kterou napsal, ale především nás zaujme obsahem a jedinečným vypravěčským stylem. Fungování ideální společnosti v ideálním státě není sice ve světové literatuře ničím novým, ale Kubin toto téma zvládnul velmi originálně. Stejně jako žil a jakým způsobem viděl svět kolem sebe.

Více o knize Země Snivců a autorovi i filmu na námět knihy >>

Alfred Kubin / Země Snivců / překlad Ludvík Kundera / ilustrace Alfred Kubin / první české vydání 1947 / Dokořán, 2009

FILM / Traumstadt / 1973 / Režie: Johannes Schaaf.

The post Země Snivců. Jediná a vynikající fantasmagorie Alfreda Kubina. first appeared on Čítárny.

Jan Drda (4.4. 1915 – 28.11. 1970) vypráví příběh, odehrávající se za německé okupace, za války, za protektorátu v letech 1939-1945. Je o udavačství ve školství, kdy studenti za názor byli nejen zavřeni, ale dokonce popraveni. Přesto si dovolím tvrdit, že kniha je nadčasová, protože i dnes registrujeme totalitní pokusy o ovládnutí společnosti.

Povídka Vyšší princip je součástí 11 povídek knihy Němá barikáda z roku 1946.
Tedy v době, kdy lidé ještě velmi silně cítili téměř 5 let kruté totality německé okupace. Doby, kdy v novinách vycházely seznamy popravených za to, že schvalovali atentát na Heydricha nebo projevili svůj nesouhlasný názor na německou okupaci nebo německou politiku. V roce 1946 se veřejnost v plné síle dovídá o zvěrstvech páchané za Druhé světové války Němci a jejími přisluhovači. Proto ve společnosti jednoznačně převládala touha po míru a lepší, spravedlivější společnosti bez válek. Komunistický převrat nastal až v roce 1948.

Jan Drda se vrací v povídce Vyšší princip k tomu nejhoršímu, co přináší jakákoliv totalita.
K cenzuře názorů, udávání a ke stíhání lidí za jakýkoliv projev, která nekopíruje státní totalitní propagandu a propagandu státem schválených medií.
Důsledkem jsou vždy mediální dehonestace, vyhazování z práce, ze škol, dochází k jejich policejnímu pronásledování nebo dokonce k jejich popravám.
Tak jak to popsal Jan Drda.

Postavit se proti udavačství není pro mnoho lidí jednoduché, ale je to jediná cesta, jak se podívat sám sobě do oči.
Udavačství je nejhorší a nejubožejší projev pomstychtivosti, zákeřnosti a zbabělosti. Je to morální dno člověka.
Udavači by ale neměli zapomínat, že budou vždy odměněni dvakrát. I když ve své době mohli považovat udávání za nahlašování.

V roce 2022 vyzývala občany k udávání dokonce nejhorší vláda ČR v historii, vláda premiéra Fialy.
Udávání říkali “nahlašování”. Po dlouhých cca. 35 letech od roku 1989 se objevila probruselská vláda, který začala zavádět znovu cenzuru a totalitní manýry.

Vlevo: Fiala s předvolebním slibem. / 2021
Vpravo: Screenshot z vládního webu branmecesko.cz po volbách / 2022

Ukázka je z vládního webu branmecesko.cz:

“Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho „nahlašovat”, uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR.”

Podobně nahlásil někdo své spolužáky v povídce Jana Drdy, protože byl přesvědčený, že dělá dobrou věc nebo se tak chtěl zbavit někoho, kterého neměl rád.
A nechal je vlastně popravit.

Němá barikáda / Jan Drda / Praha 1946

Povídku napsal Jan Drda podle skutečné události.
Ta se odehrála v době  tzv. heydrichiády na gymnáziu v Příbrami v roce 1942. Heydrichiáda je období po atentátu na říšského protektora Heydricha.
Učitel, klasický filolog, se skutečně o politiku nezajímal, ale tváří v tvář bezpráví našel odvahu a sílu k statečnému postoji, skutečně existoval.
Byl o tom dokonce natočený dokument:

Ukázka z knihy:

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
„Vyšší princip … ehm … mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha.Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovat první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu.
Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedovi Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.
Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.

„Havelka … Moučka … Ryšánek – pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici … a tu z vyššího principu … nepřítomnost právě těchto žáků …“
Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.
Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku:
„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětinskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.
Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:
„Neslýchané … Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:
„Vaši … vaši … spolužáci … byli zatčeni … Jaké absurdní … nedorozumění … moji … moji žáci …“
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost, češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet:
„To máte z té vaší rebelantštiny*! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“

Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.
„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:
„Samozřejmě profesor třídní!“
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych … ehm
… včerejší … smutnou událost … uvedl … na pravou míru … Z hlediska … vyššího principu mravního …“

V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:
„S hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já … schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě.
Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.

The post Nadčasový Jan Drda. Z hlediska vyššího principu mravního o udavačství, nejubožejším lidském konání first appeared on Čítárny.

„Jde o to, aby už nikdo nemusel zbytečně myslet, pane Gullivere. Považte, co zbytečného myšlení se všude děje. I děti musí myslet, i staří a nemocní, i lidé, kteří nemají na myšlení vůbec čas. I ti, o nichž si myslíme, že nemyslí: blázni, notoričtí pijáci, idioti, všichni bez výjimky myslí.
Přivezli mi kreťena. Močil pod sebe, neuměl se najíst, ovládal lidskou řeč. Ale myslel.
Pozoroval jsem kojence, pane Gullivere, a mohu vám říci, že se u nich vyskytují sny.

Ale proč vám to všechno povídám. Protože budete mluvit s guvernérem a ten se vás určitě bude ptát na můj myslící stroj na ruční pohon.
Myslící ústrojí.
Ruční pohon.
Zde se tvoří myšlenky.
Ptali se mě na kapacitu. Řekl jsem, že zdravý muž docílí až deseti tisíc myšlenek denně, ale jim, jim se to zdálo málo.
A tak tedy někoho napadlo použít k pohonu tohoto aparátu žentouru. Chtějí zapřáhnout dobytče, pane Gullivere, ale já jim to nedovolím! Řekněte jim to.
Já nepřipustím, aby tímto strojem otáčel vůl!“

The post Pavel Juráček a jeho geniální myslící stroj na ruční pohon first appeared on Čítárny.

Vojtěch Alberto Frič, známý jako Cactus Hunter, vydal jedinečnou knihu “O kaktech a jejich narkotických účincích” v roce 1924. Po mnoha letech vychází nové vydání. Je přizpůsobené jazykově, obohacené o dva dosud nepublikované Fričovy texty nalezené v jeho pozůstalosti.

Nalezneme zde další fotografie z mexické cesty, a rozšířené o upřesňující poznámkový aparát. Významným příspěvkem je přehled aktuální taxonomické klasifikace zmiňovaných rostlin od Jaroslava Bohaty, který působí v týmu předních světových znalců rodu Lophophora spolu s Vojtěchem Myšákem a Jaroslavem Šnicerem.

„V divočině se dá mnohé říci beze slov.“
„Chce-li ale cestovatel pochopit člověka divočiny, musí odložit šaty, oholit brvy a obočí, stát se jedním z nich…“
„Slova jsou jako květiny plovoucí po vodě. Zdá se, že rostou ze země, ale když na ně šlápnete, proboříte se do bahna.“
Alberto Frič

V Česku existuje jediná velká monografie, která byla V.A. Fričovi věnována:
Karel Crkal: Lovec kaktusů, Academia, 1983.
Ta se zabývá téměř výhradně jeho botanickou činností. Teprve nové edice Fričových textů, které od roku 1993 vycházejí vesměs péčí Yvonny Fričové (manželky cestovatelova vnuka), naznačují, že o českém legendárním cestovateli a etnografovi toho ještě spoustu nevíme.

Knihu O kaktech a jejich narkotických účincích prvně publikovalo nakladatelství Sfinx v listopadu 1924 v redakci Miloše Maixnera jako 61. svazek „Knihovny Sfingy“ a 140. svazek knižnice „Nové cíle“.
Kromě Fričovy studie o cestě do Mexika obsahovala i jeho výběr z tehdy dostupné odborné literatury, který je téměř úplně (v revidované verzi) citován i v tomto vydání, a jeden arch křídového papíru s fotografickou přílohou; jednotlivé snímky jsou zde reprodukovány.
Přepracovaný text původní knížky vyšel znova v roce 1995 v kapesním vydání v nakladatelství DharmaGaia a Maťa s předmluvou vydavatele Lumíra Kolíbala a doslovem kaktusáře Jaroslava Ullmanna.

Výjimečný Vojtěch Albetro Frič byl jedním z prvních, který dokázal spojit prvky vědeckého bádání s mimo smyslovým vnímáním světa.
A to díky své zkušenosti z pobytu v Jižní Americe, díky své svérázné povaze a touze se vzdělávat. Se svými poznatky ale přišel příliš brzy, abychom pochopili, jaké dveře nám tím otevírá. Teprve naše generace je ve větší míře schopna ocenit jeho odkaz, stejně jako Fričův nekompromisní životní postoj „říkat věcem pravým jménem: že sníh je bílý a vrána černá“.

Nejvýznamnějším přínosem Alberta Vojtěcha Friče (1882–1944) je objevování, popisování a zavádění desítek nových druhů kaktusů z Jižní Ameriky do evropské botaniky a pěstitelství.
Podnikl osm cest do Ameriky (hlavně Jižní) a zaměřil se především na botaniku. Jeho práce výrazně rozšířila znalosti o jihoamerických kaktusech, zejména vysokohorských druzích z And. Poslední cesta (1928–1929) do Uruguaye, Argentiny, Bolívie a Peru byla z kaktusářského hlediska nejvýznamnější — objevil nová naleziště a spustil celosvětovou „kaktusovou horečku“.

Kromě botaniky Frič prováděl i etnografický výzkum (kontakt s kmeny jako Čamakoko/Chamacoco, sběr artefaktů, jazyky), archeologické vykopávky (např. sambaquis v Brazílii).
Psal dobrodružné knihy (“Strýček Indián”, “Dlouhý lovec”, “Hadí ostrov”).
Jeho botanický přínos je ale považován za nejvýznamnější a nejtrvalejší.

Koncem listopadu 1944 při práci na svém dvorku nebo v králíkárně u vily Božínka v Praze-Košířích se škrábl o rezavý hřebík. Rána se infikovala a rychle se rozvinul tetanus.
Byl hospitalizován v nemocnici Na Bulovce, kde strávil poslední dny v těžkých křečích. Během lucidních chvil aktivně popisoval své příznaky lékařům a psal vzkazy rodině.
Během umírání navrhoval lékařům experimentální léčbu kurare (indiánský šípový jed), kterou znal z Jižní Ameriky, ale jeho návrh nebyl UDAJNĚ přijat. Každopádně neexistuje žádný zápis, vše koncem války zmizelo.
Zemřel po několika dnech agonii. Pohřben je na Motolském hřbitově (u krematoria) v Praze.

O kaktech a jejich narkotických účincích / Vojtěch Frič / vydalo nakladatelství Titanic, 2015 

Typograf a designer Martin Pecina o knize… http://www.book-design.eu
Jednou to muselo přijít. Jednou jsem zkrátka musel využít své záliby v českém kubismu, který tak hezky občerstvil knižní grafiku na počátku dvacátého století. Narkotické kakty A. V. Friče si pohrávají s odkazem pichlavé lomené grafiky, a to hezky v plátěné vazbě.

Film o Albertu Fričovi: Karai Pukú
V jazyce guaraní znamená Kari Pukú Dlouhý lovec. Tak nazývali jihoameričtí indiáni cestovatele, etnografa a botanika Alberto Vojtěcha Friče. …. a najednou po letech se naskytla šance prolistovat díky spolupráci s rodinou Fričů jeho deníky a pak vyrazit na fantastickou cestu po jeho stopách přes Mexiko, Peru, Bolívii, Brazílii až do Paraguaye, kde jsme se ještě navíc  stihli setkat s jeho živou stopou, kterou tu před více než sto lety zanechal, s dcerou Hermínou. Právě do Paraguaye, k indiánům Chamacoco byl náš příjezd nejdramatičtější….
Kamera a režie: Vladimír Šimek   Scénář: Kamila Šimková Broulová     Stopáž: 57 minut Rok výroby: 2005
http://www.smk-production.cz

Ukázky z knihy:

Co má člověk požitků za svého života! Ale většina jich nese s sebou zároveň nějaký bol, zlou vzpomínku, zlý následek. Čistý nezkalený požitek dovede dát člověku jenom příroda.

O některých věcech totiž není radno mluvit. Já jsem doplatil na to, že jsem jednou ve společnosti několika krajanů z emigračního výboru, když jsme hovořili o pokusech s čikulí, udělal špatný vtip: co by se asi tak stalo, kdyby se podobná droga dostala u nás třeba do čaje novinářům (pokud by ovšem na ně měla takový účinek jako na indiány). Žertoval jsem na téma, jak by to asi dopadlo, kdyby naše žurnalistika na celý měsíc ztratila pocit závratě a strachu a pracovala by se zvýšenou výkonností, důkladně, poctivě a mravně. Co by se asi tak stalo s mnohými našimi poslanci, senátory a diplomaty, kdyby byli najednou vybaveni takovými ctnostmi a navíc zbaveni své „pohlavnosti“. „To by byla hotová revoluce!“ pravil kdosi z přítomných a zamyšleně dodal: „Taková rostlina do Čech nesmí…“

Zjistil zejména, že stejně jako některé nemoci přenášejí vši (tyfus) a blechy, stejně jako musí malarická horečka prodělat metamorfózu v krvi komárů, musejí jiné nemoci projít šťávou určitých rostlin, aby se přenesly z člověka na člověka. Jejich přechodná forma vyvinutá v rostlinách získává schopnost nákazy i na velkou vzdálenost. Z jiných pokusů Fričovi vyšlo najevo, že bakterie některých nemocí naočkované do určitých rostlin v nich sice žijí, ale ztrácejí svou nebezpečnost, dokud nejsou přeneseny na kulturní želatinu — pak nabývají mnohem větší vitality.

Řídím se zásadou nepopírat předem ani sebenepochopitelnější věc, ale prozkoumat ji. Nemám sice lékařský diplom, ale pozorování léčivých účinků rostlin, které jsem viděl používat při náboženských obřadech „negramotnými divochy“, se věnuji již celé čtvrtstoletí a přivedly mě na řadu zajímavých objevů. Indiáni nás naučili užívat tabák, kokain, chinin, pepsin, strychnin a jiná důležitá léčiva, ale přesto jsem však narazil, když jsem se pokoušel některé „indiánské pověry“ předložit tuzemským lékařům.

Pellote vzbuzuje v lidském těle pocit radosti a utišuje potřebu jídla i pití. Také se objevují barevné přeludy. Živá rostlina je nakyslé, ale značně odporné chuti, je však osvěžující při velké námaze. Nejenže po ní mizí veškerá únava, ale síly se obnovují, což mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti. Podobá se v tom peruánské koce, ale nebolí po ní hlava, ani nepřichází deprese.

Chci se vyvarovat suchých popisů vědeckých, jimž čtenář nerozumí a nečte je. Mě nezajímají chyby starých autorů vyhrabané mladými v zaprášených archivech. Vždyť i v občanském zákonodárství existuje „vydržené právo“, a tak by takové uzuální názvy měly mít své „vysezené právo“ i ve vědě botanické.

Podle domorodých pověr musí člověk, který rostlinu sbírá, mít „čisté ruce“ — míněno nejen fyzicky, ale i morálně. Rostlina prý ví o každé špatnosti, napomáhá odhalovat pletichy čarodějů a ozřejmuje úmysly i utajované skutky zlodějů, pobudů, podvodníků apod. Moje probuzené svědomí posuzovalo velice kriticky nejen můj poslední prchlivý čin, ale i všechny dřívější. Viděl jsem náhle celý svůj dosavadní život a veškeré své jednání v docela jiném světle.

Po dvoudenním hledání jsem našel skupinku rostlin, jež byly cílem této mé výpravy. Pelecyphora pectinata67. Nejkrásnější z mamilárií a snad i ze všech kaktusů. Zbožné přání a zároveň postrach všech pěstitelů. Na dlouhá léta vymizela ze všech sbírek, a tak jsem jejímu hledání, sbírání a pozorování v přírodě věnoval největší péči.

The post Vojtěch Alberto Frič. Lovec kaktusů o kaktech a jejich narkotických účincích first appeared on Čítárny.

Fjodor Ivanovič Ťutčev (23. listopad 1803 – 15. červenec 1873) přesto, že je považován po Puškinovi a Lermontovovi za třetího nejvýznamnějšího ruského romantického básníka, proslul také svou jedinečnou charakteristikou Ruska, která se dodnes hojné cituje.

Následující citát (1866) je v Rusku dobře známý a je stručným shrnutím toho, o čem Rusko a tajemná ruská duše jsou.

Rusko rozumem nepochopíš,
Nemůžeš ho měřit běžným metrem:
Má zvláštní vzhled –
Věřit lze jen Rusku.

FJODOR IVANOVIČ ŤUTČEV (23. listopad 1803 – 15. červenec 1873)
Ruský romantický básník a diplomat, považovaný po Puškinovi a Lermontovovi za třetího nejvýznamnějšího ruského romantického básníka. Mimo jiné byl vynikající diplomat, publicista a filosof.

Základní vzdělání získal Fjodor Ivanovič Ťutčev (1803 – 1873)   samostatně, studiem doma, na rodinném panství v oblasti Oryol (nyní Brjanská). Jeho prvním učitelem byl básník Semjon Jegorovič Raich, který v něm probudil lásku k poezii a seznámil ho s nejlepšími díly světové literatury. Ve 14 letech byl Ťutčev zvolen členem Společnosti milovníků ruské literatury za svůj poetický překlad dopisů Horatia. (Publius Horatius Cocles byl důstojník římské armády ze 6. století př.n.l.)
V roce 1822 se přestěhoval do Petrohradu , kde se stal zaměstnancem Státního kolegia zahraničních věcí.

Byl často zamilovaný, měl 9 dětí od různých žen – byl několikrát ženatý a všechny své ženy osvítil poezií. Zřejmě byl jedinečný lamač ženských srdcí.

“Ach, jak vražedně milujeme,
Jako v divoké slepotě vášní
My jsme ti, kteří se s největší pravděpodobností zničí sami,
“Co je našim srdcím nejdražší!”

Potkal jsem tě – a vše je minulost
Potkal jsem tě – a vše, co bylo v minulosti, se vrátilo k životu v mém mrtvém srdci; Vzpomněl jsem si na zlaté časy – A mé srdce se tak zahřálo…
Jako někdy v pozdním podzimu Jsou dny, je hodina, Když náhle zafouká jaro A něco se v nás pohne,
Takže, celý zahalený v duchu těch let duchovní plnosti, s dávno zapomenutým nadšením se dívám na drahé rysy…
Jako po století odloučení se na tebe dívám jako ve snu – A teď – zvuky, které ve mně nikdy neustaly, se staly slyšitelnějšími…
Je zde více než jedna vzpomínka, Zde život znovu promluvil, – A stejné kouzlo je v nás, A stejná láska je v mé duši!

Poslední láska

Ach, jak v našich ubývajících letech
Milujeme něžněji a pověrčivěji…
Zářit, zářit, světlo na rozloučenou
Poslední láska, večerní svítání!

Polovinu oblohy zahalil stín,
Pouze tam, na západě, putuje záře,
Zpomal, zpomal, večerní den,
Poslední, poslední, mé kouzlo.

Nechej krev ve tvých žilách řídnout,
Ale něhy v srdci neubývá…
Ach ty, poslední lásko!
Jste jak blaženost, tak beznaděj.

BÁSNÍK

Mnoho lidí v Rusku miluje jeho lyrické básně, i když Ťutčev byl skeptický ke své vlastní tvorbě a považoval se spíše za amatéra než za profesionálního básníka.
Získal ovšem uznání po uveřejnění svých děl v časopise Sovremennik.

Nikolaj Nekrasov ho nazval „ruským básnickým talentem prvního řádu“. Byl vzdáleným příbuzným Lva Tolstého.

I podle T.G. Masaryka byl to “nejznamenitější básník slavjanofilský”

„Slavjanofilové byli po výtce filosofové dějin, západnici více historici, právníci a vůbec odborníci. Západnici reprezentují vědecké Rusko a pokrokovou filosofii; slavjanofilové jsou konzervativnější. Slavjanofilové věří v Rusko (viz Ťutčevův verš), západnici věří v Evropu, avšak kritizují svou vlast i Evropu a chtějí si u obou zjednat co největší vědecké jasno…”

Básnícké dílo zde >> Basník Fjodor Ťutčev

PŘEKLADY NĚMECKÝCH AUTORŮ

V Německu se také seznámil s Heinrichem Heinem a jako první přeložil díla tohoto německého básníka do ruštiny.
Překládal také básně Goetha a Schillera. Jeho díla jsou dodnes ruskými filology považována za přelomová.

DIPLOMAT

Málokdo ví, že Fjodor Ťutčev byl také význačný myslitel, intelektuál, vynikající diplomat, který více než 14 let sloužil na ruských diplomatických misích v Německu.
Už po absolvování univerzity vstoupil do diplomatických služeb a byl poslán do Mnichova.

Jako diplomat se podílel na jedinečném evropském projektu spolu s německým historikem Jacobem Fallmerayerem!!!
V polovině 19. století vznikla myšlenka sjednotit dva národy pod záštitou Ruské říše. Iniciátorem této myšlenky byl hrabě Alexander Benckendorff, který navrhl projekt, v němž císař Mikuláš I., který měl německé kořeny, vystupoval jako sjednotitel Německa a Ruska.
Myšlenka byla taková, že Rusové a Němci se promíchali natolik, že nastal čas sjednotit je do jediné rusko-německé říše s hlavním městem Petrohradem.
Projekt se z různých důvodů nerealizoval.

Tato myšlenka dodnes straší jak Brity, tak Američany, kteří se mnohokrát a aktivně snažili zabránit spojení těch to dvou velmocí.
Všechny světové války byly víceméně o tomto jejich “ohrožení” a tady někdy začíná známa rusofobie. Koneckonců psali o tom často jak Kissinger, tak Brzezinski, aktivní tvůrci americké zahraniční politiky.
Zbigniew Brzezinsky. Velká šachovnice o tom, co se děje dnes v EU, UKrajině, Rusku, USA…

Politika a myšlení Ťutčeva:

“Mezi Rusy v zahraničí se nyní setkáváme s podivným fenoménem, ​​jakoby ve smyslu reakce proti všeobecné aspiraci – je to velmi silná, bezprecedentně se rozvíjející touha po Rusku při prvním kontaktu s neruským světem.”
Z dopisu Tutčeva Alexandru Georgijevskému, 1864.

„Potkáte-li veterána Napoleonovy armády, připomeňte mu jeho slavnou minulost a zeptejte se, kdo ze všech protivníků, kteří s ním bojovali na bojištích Evropy, byl nejhodnější, kdo si po jednotlivých porážkách zachoval hrdý vzhled: můžete se vsadit deset ku jedné, že vás bude jmenovat ruským vojákem.
Projděte si departementy Francie, kde v roce 1814 zanechala stopy zahraniční invaze, a zeptejte se obyvatel těchto provincií, který voják v oddílech nepřátelských vojsk neustále projevoval největší lidskost, nejvyšší disciplínu, nejmenší nepřátelství vůči mírumilovným obyvatelům, neozbrojeným občanům – můžete se vsadit sto ku jedné, že vás označí za ruského vojáka. A pokud chcete vědět, kdo byl nejbezuzdnější a nejdravější, ó, už to nebyl ruský voják.“
Fjodor Ťutčev / Z Dopisu Rusa.

“…všichni, společnost i vláda, by si měli neustále říkat a opakovat si, že osud Ruska je jako loď, která najela na mělčinu, kterou žádná snaha posádky nemůže posunout z jejího místa a pouze stoupající vlna života lidí ji může zvednout a uvést do pohybu.”

“Jsem stále více přesvědčen, že vše, co mohlo udělat a mohlo nám poskytnout mírumilovné napodobování Evropy – to vše jsme již obdrželi. Je to však jen velmi málo. Nyní nelze dosáhnout žádného skutečného pokroku bez boje.
Proto je nepřátelství, které nám projevuje Evropa, možná největší služba, kterou nám může poskytnout. Toto stále více zjevné nepřátelství bylo zapotřebí k tomu, aby nás přinutilo se zamyslet nad sebou, aby nás přimělo si uvědomit sami sebe.
A pro společnost, stejně jako pro jednotlivce – první podmínkou jakéhokoliv pokroku je sebepoznání. Vím, že mezi námi jsou lidé, kteří říkají, že v nás není nic, co stojí za poznání. Ale v takovém případě by jedinou vhodnou reakcí bylo přestat existovat, a přesto si myslím, že nikdo tento názor nesdílí.“
Z  dopisu Petru Vjažemskému. 1848.

“Bylo jasné už dávno, že tato zuřivá nenávist, která se v Západním světě vůči Rusku každým rokem stále více a více vystupňovala, se jednoho dne vymkne kontrole. A tento okamžik nadešel…
Celý Západ přišel demonstrovat své odmítnutí Ruska a zabránit mu v cestě do budoucnosti.”

„Západ mizí, vše se zhroutí, vše zahyne… Víra, dávno ztracená, a rozum, dovedený k nesmyslnosti. Civilizace, která sebe sama zabíjí vlastníma rukama.“

V knize Ruské noci, která je na pomezí beletrie a filosofického traktátu, píše:
„Jsme postaveni na hranicích dvou světů – minulého a budoucího; my jsme noví, svěží a nepodíleli jsme se na zločinech staré Evropy. Před námi se rozehrává její staré, tajemné drama, tajenka, jejíž řešení může být v hlubině ruského ducha

Své ženě napsal:
“Nebylo to bez smutku, že jsem se rozešel s prohnilým Západem, tak čistým a plným pohodlí…”

„Už se nemáme co klamat – Rusko se pravděpodobně dostane do konfliktu s celou Evropou.
Jak k tomu došlo? A jak se mohlo stát, že se impérium, které po 40 let jen vzdávalo vlastních zájmů a zrazovalo je ve prospěch a na ochranu zájmů cizích, najednou ocitne tváří v tvář obrovskému spiknutí?
A přesto to bylo nevyhnutelné.
Navzdory všemu – rozumu, morálce, prospěchu, dokonce i instinktu sebezáchovy, muselo dojít k hroznému střetu. A tento střet byl vyvolán… něčím mnohem obecnějším a osudovějším.
Je to věčný antagonismus mezi tím, co, při nedostatku jiných výrazů, musíme nazývat: Západ a Východ.“
Z dopisu manželce Eleonorě Tjutčevové. 1854.

„Bože, dělat politické projevy v Rusku je jako pokoušet se vytvořit oheň z kusu mýdla. Ale ještě absurdnější než tyto pokusy je hrůza, kterou vyvolávají. Je na čase konečně pochopit, že v Rusku může být bráno vážně jen to, co je ruské.“
Z dopisu manželce, 1870.

V roce 1848 napsal o rozsáhlé ruské geografii:

Moskva, město Petr a město Constantine –
Zde jsou ceněná hlavní města ruského království…
Ale kde je jeho hranice? A kde jsou jeho hranice?
Na sever, na východ, na jih a do západu slunce?

Nadcházející časy odhalí jejich osud…
Sedm vnitrozemských moří a sedm velkých řek…
Od Nilu po Něvu, od Labe po Čínu,
Od Volhy k Eufratu, od Gangy k Dunaji…
Tady je ruské království… a nikdy nepomine,
Jak Duch předvídal, Daniel také prorokoval.

The post Fjodor Ťutčev. Vynikající diplomat, třetí nejvýznamnější ruský básník first appeared on Čítárny.