Alenka z planety Země od populárního sovětského Kira Bulyčova (18.10. 1934 – 5.9. 2003). Ti starší možná vzpomenou Ohníček a pak knížku, která vyšla v roce 1985 s ilustracemi Jaroslava Maláka. Pokud vás napadá podobnost z knihou Alenka z Říše divů Lewise Carrolla, pak je opravdu okrajová.

Neuvěřitelné příběhy Alenky Selezněvové na různých planetách naší Galaxie mají společného s Alenkou z Říše divů Lewise Carrolla snad jen dvě věci.
Nestane se ji nic zlého. Jak to dělá, bude pořád pro malé čtenáře velká zahada. Ale dělo se to, a její tatínek, vypravěč, to nikdy neprozradí. A potom něuvěřitelná smršť různých příhod, která svědčí o nesmírné00nímavosti Kira Bulčova s dětským čtenářem. Fantazie a schopnost nekomplikovaného vyprávění mu rozhodně nechyběla. Proto i dnes jsou jeho příběhy tak napínavé, že se od nich děti jen těžko odpoutávají.

Pohádka je pohádka, a pokud se ji rozhodnete ignorovat, odejde stranou a život se zase stane jednoduchý, jako tramvaj.
Kir Bulyčov

Kir Bulyčov je jedním z nejpopulárnějších sovětských autorů sci-fi.
A řadil se mezi ruské velikány scifi jako byl Alexandr Bělájev, Ivan Jefremov, bratři Strugatští a samosebou i Asimov, který ovšem prožil život v USA.
Bulyčov si nemyslel, že autoři sci-fi mohou předpovídat budoucnost. Myslel si, že všechno může vysvětlit pouze věda. A nejdůležitější na Zemi je člověk a jeho schopnost EMPATIE.

“Je to obrovské štěstí, že na světě existují ruce, které ti mohou přinést dobro.”
Kir Bulyčov, “Osada”.

Jeho knihy se staly opravdovými okny do vesmíru a do jiných světů. Kir Bulyčov byl ale většinou považován za dětského scifi autora.
Částečně kvůli cyklu o Alise Selezněvové a filmu “Host z budoucnosti”. Asi mu to vyhovovalo, protože ho to také vyvázalo z cenzury. Ale samozřejmě byl mnohem hlubší a komplexnější Bulyčov psal básně, divadelní hry, detektivky, publicistiku, díla v žánru populárně-vědecké literatury a alternativní historie.
První vědeckofantastickou povídku napsal Kir Bulyčov v roce 1966. Jmenovala se Děvčátko, které se nestane nic zlého.

Jeho nejznámějším dílem je cyklus dětských knih o dívce z budoucnosti, Alise Selezněvové, který značně ovlivnil sovětskou kulturu.
Autor na tomto cyklu pracoval několik desetiletí, od roku 1965.

Podle knih o Alise bylo v Rusku a v SSSR natočeno osm filmových adaptací.
Jednou z nejoblíbenějších filmových adaptací příběhu Alisy je animovaný film z roku 1981 „Tajemství třetí planety“.
Tento animovaný film byl opakovaně zařazován do seznamů nejlepších animovaných a sci-fi děl.
Za vytvoření tohoto filmu byli Roman Kačanov, Kir Bulyčov a Natalja Orlovová oceněni Státní cenou SSSR v roce 1982.

V Československu pak vyšly knížky: Alenka z planety Země (1985),  Alenčiny narozeniny (1987), Milión Alenčiných dobrodružství (1989).
A pokud bychom se podívali do starých časopisů, tak nalistujte Ohníček Alenčina putování ročník XXX (1979/80) / Za sto let v ročníku XXXI (1980/1).

Ilustrace Jaroslav Malák

Kir Bulyčov (1934 – 2003)
Skutečné jméno spisovatele bylo Igor Vsevolodovič Možejko. Pseudonym „Kirill Bulyčov“ byl vytvořen z jména jeho manželky a dívčího příjmení jeho matky. Postupem času se jméno „Kirill“ na obálkách knih začalo psát zkráceně – „Kir.“, a později i tečka zmizela, a vzniklo tak známé „Kir Bulyčov“.
S psaním sci-fi začal v roce 1965. Do roku 1982 spisovatel skrýval své skutečné jméno, protože se obával, že vedení Institutu východních studií, kde pracoval, nebude považovat sci-fi za seriózní činnost a že by po odhalení pseudonymu mohl být propuštěn.
Jeho knížky už byly vydány v Bulharsku, Maďarsku, Německé demokratické republice, Německé spolkové republice, Rumunsku, Švédsku, USA a samozřejmě také v Československu.

Nejslavnější je jeho cyklus Alenčiných dobrodružství (Приключения Алисы). Velmi známé jsou desítky jeho krátkých povídek o provinčním městečku Guslar.

Kir Bulyčov / Alenka z planety Země / Ilustroval Jaroslav Malák / Z ruského originálu Děvočka s Zemli, Dětskaja litěratura 1974, přeložil ing. Pavel Weigel / Praha, 1985

Ilustrace Jaroslav Malák

Výpisky z knihy Alenka z planety Země…

Zítra jde Alenka poprvé do školy. Bude to neobyčejně zajímavý den. Dnes už od rána videofonují Alenčini přátelé a známí a všichni jí blahopřejí. Alenka ostatně už tři měsíce nedá nikomu pokoj – stále vypráví o své budoucí škole.
Marťan Bus jí poslal nějaký podivný penál, který dosud nikdo nedokázal otevřít. Ani já, ani moji spolupracovníci, mezi nimi i dva doktoři věd a hlavní mechanik zoologické zahrady.
Šuša prohlásil, že půjde do školy společně s Alenkou a přesvědčí se, zda je její učitelka dostatečně vzdělaná.
Nesmírný zmatek. Mám pocit, že když jsem šel poprvé do školy já, byl zmatek mnohem menší.

O dva měsíce později jsem si přečetl v časopise KOLEM SVĚTA článek s názvem TAKOVÍ BYLI TUTEXI. Psali v něm, že se v mar-ťanské poušti podařilo nalézt cenné památky kultury Tutexů. Vědci se nyní zabývají luštěním nápisů nalezených uvnitř obydlí. Nejzají-mavější však je, že se na pyramidě našel skvěle zachovaný portrét Tutexe. A hned vedle byla fotografie pyramidy s tímto portrétem.
Portrét mi připadal povědomý. Zmocnilo se mě strašlivé pode-zření.
„Alenko,“ řekl jsem přísně, „přiznej se. Nenakreslila jsi něco na pyramidu, když ses ztratila v poušti?“

„Neprodal byste mi ho pro moskevskou zoologickou zahradu?“
„Ne,“ odvětila jedna a hadových hlav, druhá mezitím klesla dolů. „Ale mohu ho vyměnit.“
„Bohužel nemám nic na výměnu.“
„Třeba za tento kousek, za toto zvířátko,“ pravil had a ukázal de-seti nožkami na Alenku.
„To nejde,“ pokusil jsem se neurazit, protože sám jsem nedávno pokládal rozumnou bytost za nerozumného ptáka. „To je moje dcera.“
„Tfu, to je hrůza!“ vzplanul had hněvem. „Hned zavolám stráž. To je přísně zakázáno!“
„Co je zakázáno?“ podivil jsem se.
„Prodávat vlastní děti a vyměňovat je za zvířata je také zakázáno. Nečetl jste u vchodu tržní řád? Jste netvor a barbar!“
„Ale kdepak,“ zasmál jsem se. „Se stejným úspěchem mohu pro-dat Alenku jako ona mne.“
„Ještě líp!“ vykřikl had a přitiskl barevnou kouli k hrudi. Indikátor se zřejmě polekal, zbělal a na zádech mu vyskočily červené tečky. „Dcera prodává vlastního otce! Kdo to kdy viděl?“

„Kam se chystáte teď?“ zeptal se Poloskov kapitánů.
„Pospíchám k Plutu, kde se stavějí lodě s motory na galaxium, odpověděl Druhý kapitán. „Doufám, že mi svěří jednu z prvních.“
„Nejdřív poletím domů, na planetu Fix,“ řekl Třetí kapitán. „Ne-byl jsem doma moc dlouho. Potom také začneme stavět loď s novým pohonem.“
„Já musím na Venuši,“ pravil První kapitán. „Venuše se už stěhuje na novou oběžnou dráhu. Ještě několik měsíců a moje práce tam skončí. Potom se připojím ke svým druhům.“

The post Alenka z planety Země. Tři jedinečné scifi knihy talentovaného vědce Kira Bulyčova first appeared on Čítárny.

Franc Kafka a Zámek. Nadčasový, absurdní, tajemný, ale hlavně otevřený příběh plný symboliky a naznačování. Ale v pěně hledání narážíme na jedno a totéž. Na bezmocnost našeho konání. Ne ovšem z pohledu naší nedovzdělanosti nebo přecenění našich přirozených schopností, ale bezmocnost z mašinérie moci a nastavení společnosti, která omezuje naši svobodné konání.

Zeměměřič K., hlavní hrdina románu, je pracovně povolán do jedné vesnice. Všímá si, že lidé mu nevěří a brzy nalezne důvod. Zámek nad vesnicí, odkud přichází plno nepochopitelných restrikcí od někoho, kdo mu práci zadal.
Příběh zeměměřiče K. se točí v kruhu. Snaží se získat povolení pro svou práci, chce mluvit s tím, kdo vládne na Zámku, ale ničeho se nedopátrá, nic se nedoví, nikam se v podstatě nedostane. Nepřekonatelná byrokracie táhne ze Zámku jak mor a ovládá vše pod ním. Jak píše Kafka: “dlouho hleděl do zjevné prázdnoty nad ním.”
Otevřený příběh je stejně symbolický, jako samotná kniha, která zůstává nedokončená.

Franc Kafka vůbec nebyl zoufalec. I když často propadal zoufalství, stejně jako svého času Pascal nebo Kierkegaard (znal jejich tvorbu). Neztratil však víru v Boha, nikoli víru ve vyšší realitu, ale pouze víru v sebe sama, ve schopnost člověka dosáhnout pravého, hluboce smysluplného vztahu s Bohem, nebo, jak někdy Boha nazývá, „Zákonem“. A to se odráží ve všech jeho dílech, nejvelkolepěji v „Zámku“.
G. Hesse „Franz Kafka“.

Nekonkrétnost a symbolika příběhu je vždy základ pro stovky vysvětlení školního zaříkadla:
Co tím chtěl Kafka říct.
Každopádně jedno je zřejmé. Omezování naší osobní svobody je přímo úměrné složitosti byrokracie společenského systému, který si sami vytváříme. Ať už aktivně nebo pasivně tím, že jeho narůstání tolerujeme mlčením a nezájmem. Mnozí si ho uvědomí teprve tehdy, až je chapadla byrokracie přerostou a oni  v jejích sítích bezmocně bloudí a mřou.

Možná měl Kafka řešení.
Možná to souvísí i s tím, že román začal psát v roce 1922, dva roky před vlastní smrtí na tuberkulózu, kterou dostal už v roce 1917.
Možná nedokončil román záměrně, protože z celého příběhu je zřejmá marnost nad marnost.
Možná měl K. umřít, vyčerpaný nekončícím úsilím nalézt svou cestu v byrokratické síti, která pomalu prostupuje naše jednání.

Ale hlavně by nám možná mohlo dojít, že i bezejmenný Zámek má své jméno, které se tak často mění podle doby, ve které době knihu čteme!!!

Výpisky z knihy: Franc Kafka / Zámek

K. se napůl posadil, uhladil si vlasy, zespodu se na oba podíval a řekl: “Do jaké vesnice jsem to zabloudil? Copak tady je nějaký zámek?”
“Ovšemže, zámek pana hraběte Westwesta,” pravil mladík pomalu, zatímco někteří z přítomných kroutili hlavou nad K-ovými slovy.
“A k přespání tu musí mít člověk povolení?” ptal se K., jako by se chtěl přesvědčit, jestli předchozí slova neslyšel jen ve snu.
“Jistěže musí mít povolení,” odpověděl mladík a v tónu, jímž se pak s rozmáchlým gestem otázal hospodského a hostů, zněl velký posměch: “Nebo snad nemusí mít povolení?”
“To si tedy budu muset povolení opatřit,” řekl K., zívl a odhrnul přikrývku, jako by chtěl vstát.
“A od kohopak?” zeptal se mladík.
“Od pana hraběte,” řekl K., “nic jiného mi nezbývá.”
“Teď o půlnoci od pana hraběte povolení?” zvolal mladík a ustoupil o krok.
“Nejde to snad?” zeptal se K. s klidem. “Tak proč jste mě budil?”
Teď už byl mladík zlostí bez sebe. “To jsou tulácké manýry!” vykřikl. “Vyprošuji si, abyste respektoval hraběcí úřady! Vzbudil jsem vás proto, abych vám oznámil, že musíte okamžitě opustit hraběcí území.”
xxx

„Jste divný člověk, pane zeměměřiči,” řekla hostinská a šla z ní hrůza, jak tu tak seděla vzpřímenější, s nohama roztaženýma od sebe, s mohutnými koleny trčícími dopředu pod tenkou sukní. „Žádáte nemožné věci.”- „Proč je to nemožné? ” zeptal se K.

„Vysvětlím vám to,” řekla hostinská takovým tónem, jako by to vysvětlení nemělo být snad poslední laskavostí, nýbrž již prvním z trestů, jež udělí,” ráda vám to vysvětlím. Nepatřím sice k zámku a jsem jen žena a jsem jen hostinská, v téhle hospodě posledního řádu – není posledního řádu, ale nemá k tomu daleko – a může být, že nebudete mému vysvětlení přikládat velký význam, já však měla v životě otevřené oči a sešla jsem se s mnoha lidmi a všechnu tíhu hospodářství jsem nesla sama, protože můj muž je sice hodný chlapec, ale hostinský to není, a nikdy nepochopí, co je odpovědnost.
Vy například máte co děkovat jen jeho nedbalosti – byla jsem ten večer už k padnutí unavená -, že tu ve vsi jste, že si tu v klidu a míru sedíte na posteli.”-
„Cože?” otázal se K., probíraje se z jakési roztržitosti, vzrušen spíš zvědavostí než hněvem.
„Jenom jeho nedbalosti máte co děkovat!” zvolala hostinská znovu míříc ukazovákem na K., Frída se ji snažila uklidnit.
xxx

„Poslyšte, pane zeměměřiči! Pan Klamm je pán ze zámku, to už samo o sobě, nehledě k ostatnímu postavení pana Klamma, znamená velmi vysokou hodnost.
Co však jste vy, o jehož svolení k sňatku se zde tak pokorně ucházíte! Ze zámku nejste, z vesnice nejste, nic nejste. Ale bohužel jste přece něco, jste cizinec, někdo, kdo je přes počet a všude se plete do cesty, kvůli komu jsou neustále oplétačky, kvůli komu se musí vystěhovat služky, někdo, jehož záměry jsou nejasné, kdo svedl naši malou Frídu a jemuž ji bohužel musíme dát za ženu. Tohle všechno vám ale vlastně nevyčítám. Jste, co jste: viděla jsem toho už v životě až dost, abych snesla i takový pohled. Ale teď si představte, co vy vlastně požadujete.
Takový člověk jako Klamm má s vámi promluvit! S bolestí jsem slyšela, že vás Frída nechala dívat se špehýrkou, už když tohle učinila, byla od vás svedená.
Řekněte mi, jak jste vůbec snesl pohled na Klamma? Nemusíte odpovídat, vím to, snesl jste ho velmi dobře. Vždyť vy nejste ani schopen opravdu Klamma vidět, to není ode mne žádné vyvyšování, protože ani já to nedokážu. “
xxx

…a jestliže si i teď přeji mluvit s Klammem a ani vaše výklady mě od toho neodradily, není tím ještě řečeno, že jsem schopen třeba jen snést pohled na Klamma, aniž by mezi námi byly dveře, a že neuteču z pokoje hned, jak se objeví. Avšak taková, byť oprávněná obava není důvodem, abych se té věci neodvážil.”
xxx

Co je to však za poštovskou službu, když je tak málo důležitá? Vždycky mne zabolí u srdce, když Barnabáš ráno řekne, že jde na zámek. Ta pravděpodobně úplně zbytečná cesta, ten pravděpodobně ztracený den, ta pravděpodobně marná naděje. K čemu to všechno?

Ale poslechni si, jak to chodí s dopisy, například s dopisy pro tebe. Tyto dopisy nedostává přímo od Klamma, nýbrž od písaře.

Písař si to ovšem usnadní, dá dopis Barnabášovi a řekne: ,Od Klamma pro K.’, a s tím Barnabáše propustí. Nu a pak přijde Barnabáš domů, bez dechu, s konečně ukořistěným dopisem pod košilí na holém těle a pak si sedneme tady na lavici jako teď a on vypráví a potom zkoumáme každou jednotlivost a odhadujeme, čeho dosáhl, a nakonec zjistíme, že dosáhl velmi málo a že to málo je ještě pochybné
xxx

„A i kdyby snad ta naprostá nepravděpodobnost vzala na sebe najednou skutečnou podobu – je už snad potom vše ztraceno? Naopak. že by vše bylo ztraceno, je ještě méně pravděpodobné než to nejnepravděpodobnější. Ovšem, jakmile uí je strana v pokoji, je to velmi zlé. Je to tísnivé. – Jak dlouho vydržíš vzdorovat? ptáš se sám sebe. Nebude tu však žádného vzdoru, to je jasné. Musíte si jen správně představit tu situaci. Nikdy nespatřená, stále očekávaná a stále po zákonu rozumu nedosažitelná strana sedí zde. Už svou mlčenlivou přítomností zve, abyste vnikl do jejího ubohého života, přičiňoval se tam jako ve vlastním a snášel utrpení jejích marných požadavků. Toto pozvání za tiché noci
je svůdné. Poslechnete je a vlastně přestanete být úřední osobou. V té situaci bude pomalu nemožno odmítnout jakoukoli prosbu. Přesně vzato, zoufáte si, ještě přesněji vzato, jste nesmírně šťasten.
xxx

Jako lupič v lese vynucuje na nás strana za noci oběti, jichž bychom jinak nikdy nebyli schopni
xxx

Neodolatelně ho to lákalo hledat nová setkání a známosti, ale každá nová známost jen prohlubovala jeho únavu.
xxx

…a ty jsi buď blázen, nebo dítě, nebo velmi zlý, nebezpečný člověk
xxx

Mimo něj šly všechny ty rozkazy, nepříznivé i příznivé, a i ty příznivé měly konec konců nepříznivé jádro, v každém případě však šly mimo něj a on stál příliš hluboko a nemohl do nich zasáhnout nebo je dokonce umlčet, aby byl slyšen jeho hlas.

The post Zámek nebo zámek? Kafka o bezmoci a omezování osobní svobody first appeared on Čítárny.

V rozhovoru s kyjevskou tiskovou agenturou Interfax (Ukrajina) koncem května 2022 Oleksandra Kovalová, ředitelka Ukrajinského knižního institutu (UBI), odhadla, že je třeba odstranit z veřejných knihoven více než 100 milionů kopií „knih propagandy“, včetně ruských klasiků od Alexandra Puškina po Lva Tolstého a Fjodora Dostojevského.
To je zhruba polovina knihovnického fondu!!
Taková zrůdná cenzura byla naposledy za nacistického Německa.

Kovalová v průběhu rozhovoru jasně řekla, že v první fázi čistky se odstraní „ideologicky škodlivá literatura vydávaná za sovětských časů… stejně jako ruskou literaturu s protiukrajinským obsahem”. To bude dokončeno do konce roku 2022.

Ve druhé fázi by byly „zabaveny“ knihy ruských autorů vydané po roce 1991.
Byly by „také různých žánrů, včetně dětských knih, romantických románů a detektivek“.

Aby si nikdo nespletl hluboce reakční charakter projektu, Kovalová se snažila zařadit klasiky ruské literatury mezi knihy, které mají být zakázány. Spisovatelé a básníci jako Alexandr Puškin a Fjodor Dostojevskij, jak tvrdila, položili základy „rusky mluvícího světa“ a „ruského mesianismu“. Takže paradoxně by mělo dojít i na Solženicyna.

„Je to opravdu velmi škodlivá literatura,“ pokračovala Kovalová podle Interfaxu, která může „ovlivňovat názory lidí.
Proto můj osobní názor je, že tyto knihy by měly být odstraněny také z veřejných a školních knihoven.“ Pravděpodobně by měli zůstat v univerzitních a výzkumných knihovnách, „aby je mohli číst akademici studující kořeny zla a totalitarismu…”

Ukrajinští ideologové stáhli z ukrajinských knihoven od roku 2022-2024 jedenáct milionů knih v ruštině.

Zástupkyně předsedy Výboru Nejvyšší rady pro humanitární a informační politiku, představitelka strany Sluha lidu Jevgenija Kravčuková informovala, že od listopadu 2022 bylo z ukrajinských knihoven staženo 19 milionů knih vydaných v sovětském období nebo v ruštině. Z toho 8 milionů knih ze sovětského období v ukrajinském jazyce.

Kravčuková uvedla, že výbor doporučuje knihovnám odepsat knihy autorů, kteří podporují jednání Ruska na Ukrajině. Vyjádřila politování nad tím, že 44 % knih v knihovnách je v ruštině. Jinými slovy, nacionalistku ze Zelenského strany neuspokojuje ani to, že počet knih v jazyce Puškina, Lermontova a Turgeneva nedosahuje ani polovinu, přestože více než polovina ukrajinského obyvatelstva denně nebo pravidelně komunikuje v ruštině, a proto ruštinu nelze považovat za cizí jazyk pro Ukrajince. Více

Začátkem června 2022 náměstek ministra školství Ukrajiny Andrij Vitrenko oznámil, že ministerstvo přijalo rozhodnutí vyloučit Tolstého Vojnu a mír  ze školních osnov!
Tyto informace otočil o pár dní později bývalý švédský ministr zahraničí Carl Bildt, který 21. května 2022 zveřejnil tweet ve kterém naopak odsoudil Rusko za pálení ukrajinských knih.

Evidentně falešné obvinění mělo odvést pozornost od ukrajinské zrůdnosti, které je v každé skutečné demokratické zemi považováno za barbarské.

Z projevu Josepha Goebbelse během pálení více než dvaceti tisíc židobolševických knih 10.5. 1933 v Berlíně, tak jak jej přednesl k jásajícímu davu čítajícímu více než 100 000 lidí:
„Děláte dobře, když dnes házíte do ohně tyto oplzlosti z minulosti. To je mocný, obrovský a symbolický čin, který ukáže celému světu, že starý duch je mrtev. Z tohoto popela vstane fénix nového ducha.“

Od druhé světové války jsme nebyli svědky ničení knih v takovém rozsahu, jaké provádějí ukrajinští ideologové jediné pravdy.

Vzdělaní lidé ví, že veřejné pálení knih začalo v Německu v květnu 1933. Seznam pronásledovaných německy mluvících autorů byl rozsáhlý, včetně Alberta Einsteina, Friedricha Engelse, Sigmunda Freuda, Franze Kafky, Karla Marxe, Rosy Luxemburgové, Ericha Maria Remarqueho, Bertolta Brechta, Waltera Benjamin, Joseph Roth, bratři Mannové, Franz Wedekind a mnoho dalších.
Při prvních akcích byly spáleny desítky tisíc svazků ze seznamu přibližně 4 000 titulů.
Zařazena byla i díla francouzských, britských, irských, amerických, ruských i českých autorů. Jako např. Henri Barbusse, André Gide, Joseph Conrad, DH Lawrence, James Joyce, Oscar Wilde, Theodore Dreiser, Jack London a F. Scott Fitzgerald, Karel Čapek…

Jak to udělají ukrajinští ideologové s autory, kteří mají ukrajinské kořeny nevíme. Ale pokud psali rusky, pak asi zmizí i Gogol, Majakovskij, Bulgakov, Achmatovová etc.

RASISMUS JE DISKRIMINACE A PŘEDSUDKY S LIDMI NA ZÁKLADĚ JEJICH RASY NEBO ETNICITY.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rasismus

Tady bychom měli připomenout, že ukrajinská vláda se na půdě OSN nepostavila proti nacismu a propagaci nacistických symbolů.
PRO byla většina států světa. PROTI byla Ukrajina a USA.
Hlasování v OSN 16. prosince 2021. Rezoluce, která odsuzuje oslavování nacismu a nacistických symbolů.
Rezoluce OSN A/76/460 DR 1 a tabule hlasování

Toto vše jen jen pokračování procesů, které začaly už po roce 2014, kdy byla na Ukrajině zakazována celá ruská kutura!
Ukrajina cenzuruje stovky umělců včetně spisovatelů. Český mainstream od roku 2015 hrdě mlčí

ZÁKAZY RUSKÉHO JAZYKA

Nejvyšší rada Ukrajiny (Verchovna rada) 25. dubna 2019 přijala zákon „O zajištění fungování ukrajinštiny jako státního jazyka“
(zákon č. 2704-VIII). (278 poslanců pro, 38 proti).
Zavazuje každého občana mluvit ukrajinsky a omezuje používání některých jazyků, včetně ruštiny.
Zákon např. stanoví, že všechny počítačové programy prodávané na Ukrajině musí mít rozhraní v ukrajinštině a/nebo angličtině, případně v jiném jazyce EU. Ruština není povolena.
Rusky mluvící Ukrajince je třeba trestat, pronásledovat, šikanovat a nedovolit jim ani otevřít ústa.
Larisa Nicoj v tv NewsOne

xx

Dne 12. června 2026 prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal zákon č. 4699-IX, který vyřazuje ruštinu ze seznamu jazyků, na něž Ukrajina aplikuje ustanovení Evropské charty regionálních nebo menšinových jazyků. Tento zákon:Aktualizuje ukrajinský překlad Charty a upřesňuje její aplikaci.
Odstraňuje ruštinu (a také „moldavštinu“, která je považována za variantu rumunštiny) z chráněného seznamu.
Ruslan Stefanchuk (předseda ukrajinské Verchovné rady) to komentoval slovy, která přesně odpovídají citátu ve vaší otázce: ruština byla vyřazena ze seznamu jazyků, na které Ukrajina uplatňuje ustanovení Charty. Označil to za „spravedlivé a logické rozhodnutí“, protože jazyk státu-agresora by neměl využívat nástroje ochrany určené pro menšinové a domorodé jazyky.

UKRAJINA JASNĚ PORUŠUJE ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ O LIDSKÝCH PRÁVECH
Charta základních práv EU (2000/2009):
Čl. 21 — Zákaz diskriminace (mj. z důvodu jazyka, etnického původu, národnostní příslušnosti).
Čl. 22 — Respekt k jazykové, kulturní a náboženské rozmanitosti.

V Kyjevě byl říjnu 2022 odstraněn pomník A. S. Puškina, který byl postaven roku 1899 z osobních darů učitelů a žáků Kyjevsko – perčerského gymnázia.
Taková zrůdná pitomost se už ani nedá komentovat!

Ahoj, som Patrick Rivell z ABC News. Sme v Kyjeve, v jednom zo závodov na spracovanie odpadového papiera, kde sa teraz budú ničiť stovky ruských kníh.
Ako vidíte, títo ľudia ich hádžu do vedra a potom sa premenia na papierovú kašu.
Tu je niekoľko zväzkov Tolstého, kníh o víťazstve ZSSR v druhej svetovej vojne, kníh o sovietskych tankoch.

To všetko je iniciatíva kníhkupectva v centre Kyjeva, kam obyvatelia prinášajú ruské knihy na recykláciu, pretože ich už nechcú vidieť doma. Tu nebudú len zničené, ale podľa nich sa premenia na niečo užitočnejšie. Toto je veľmi živý symbol odmietania ruskej kultúry zo strany Ukrajiny.”

VIDEO t.me/zvedavec_news/542

V Dněpru byl v prosinci 2022 ukrajinským vedením odstraněn památník ruského vědce Michaila Lomonosova (1711-1765) před Národním historickým muzeem.
Jen v prosinci 2022 město Dněpr odstranilo bustu básníka Alexandra Puškina, Oděsa strhla pomník Kateřiny Veliké a starosta Kyjeva Vitalij Kličko oznámil, že se změní dalších 30 názvů silnic.
Města po celé Ukrajině od začátku konfliktu s Moskvou v únoru 2022 odstraňují pomníky ruským postavám a přejmenovávají ulice v rámci politiky tzv. „derusifikace“.
Ačkoli „dekomunizační“ legislativa zahájila odstraňování soch z rusko-sovětské éry už v roce 2015.

Michail Vasiljevič Lomonosov (1711—1765)
byl ruský polyhistor, vědec a spisovatel, který významně přispěl k literatuře, vzdělání a vědě. Velký experimentátor v mnoha dalších oborech.
Byl iniciátorem založení univerzity v Moskvě, která na jeho počest byla později nazvána Lomonosovova univerzita.
Mezi jeho vědecké úspěchy lze zařadit formulaci obecného zákona zachování hmotnosti a pohybu z roku 1748, o rok dříve přišel s myšlenkou, že podstatou tepla je pohyb malých částeček. Vydal 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horatia a Senecy.
Video odstraněno!

Radnice v ukrajinské metropoli Kyjev uvalila 13.7. 2023 moratorium na veškeré veřejné využívání ruskojazyčných „kulturních produktů“. Zákazu podléhají knihy, hudba, filmy i divadelní či cirkusová představení.
“Jednou a navždy musí být ruský kulturní produkt na území hlavního města Ukrajiny s konečnou platností omezen,”
řekl městský poslanec Vadym Vassylčuk z národně-liberální strany Holos (Hlas).
Zpráva agentury DPA 13.7. 2023.

Ukrajinští ideologové v Užhorodě v listopadu 2023 oznámily odstranění portrétu skladatele Petra Čajkovského z fasády hudební školy v rámci politiky „derusifikace“, exprezident Juščenko požadoval, aby Repin a Čajkovskij byli odvezeni z Ruska.
Ukrajina musí zpochybnit příslušnost mnoha slavných historických osobností k ruské kultuře a vědě.
Uvedl to Juščenko při prezentaci znovu vydané knihy Leonida Kučmy „Ukrajina není Rusko“.

„Jak zajistit, aby se ti, kteří se přidají k ukrajinské věci, vrátili domů? Například. Jak přivést Čajkovského domů? Kdo vždy tvrdil: z rodiny Čajků, kozácké rodiny. Přivést zpět Repina – prvního malíře Ruska, nejdražšího malíře Ruska? Který i po své smrti požádal město, kde byl pohřben, aby se jmenovalo Čuguevského hrobka,“
/Juščenko

Také požadoval, aby Anna Achmatova, Pavel Korolev atd. byli považováni za ukrajinské postavy.
“Desítky tvůrců, naproti kterým, když půjdete do encyklopedie, budou: “Ruský skladatel”, “Ruský umělec”, “Ruský filozof”, “Ruský botanik”, Rus, Rus, Rus… Neměli bychom smířit se s tím. Tato jména jsou autority světa! Pokud budou správně napsány, budou fungovat pro naši historickou věc,“
/Juščenko

V zimě 2024 ukrajinští neonacisté sundali dokonce sochu Vladimira Vysockého v Oděse.
Vysockij byl dlouho na seznamech „ruských idolů 20. století“ na druhém místě, hned za Jurijem Gagarinem.
Byl asi nejoblíbenějším lidovým umělcem. Byl v mnoha směrech komplikovaná osobnost, ale zůstal až do morku kostí Rusem a rozhodně se nebál kritizovat sovětský režim.

V rozhovoru se západními novináři jednou odpověděl na jednu provokativní otázku, tykající se sovětského režimu:
„Mám stížnosti na úřady své země, ale rozhodně o nich nebudu diskutovat s vámi.”
Vladimír Vysockij. Zastavená hvězda, která stále svítí napříč časem

V Kyjevě byl v lednu 2025 demontován památník slavnému ruskému fyziologovi a držiteli Nobelovy ceny Ivanu Pavlovovi.
Zástupci kyjevského magistrátu odůvodnili svůj krok tím, že postava ruského vědce byla prý spojená s imperiálními narativy a že politika derusifikace musí pokračovat i dál.

V dubnu 2025 v Oděse nějaký mimořádný primitiv vylezl na pomník Alexandra Puškina, nasadil na bustu smyčku a připevnil cedulku „Hledá se buldozer“.
Jen na doplnění: Pomník Alexandra Puškina je světovým kulturním dědictvím, je chráněn UNESCO.
Pomník byl postaven v letech 1887-1889 z darů obyvatel města!!!!!

The post Ukrajina. Likvidace kultury. Barbarští ideologové zakazují ruštinu, ruské knihy, ničí pomníky first appeared on Čítárny.

Thomas Jefferson v dopise Carringtonovi píše z Paříže, že všechny vlády, dokonce i nová americká vláda, pokud nebudou kontrolovány informovaným občanem, se nevyhnutelně stanou vlky a budou požírat své občany jako ovce. Dochází k závěru, že kdyby si měl vybrat mezi „vládou bez novin nebo novinami bez vlády, neměl bych ani na okamžik váhat a dát přednost té druhé“, novinám bez vlády.

Je třeba si uvědomit, že se tak stalo ještě před Francouzskou revolucí (1789).
Jefferson byl mezi lety 1785 – 1789 americký velvyslanec ve Francii, kde spolu s dalším vyjednával obchodní dohody s Velkou Británií, Španělskem a Francií.

Přesto už tehdy věděl, že občané jsou jedinými cenzory svých vlád a dokonce i chyby lidí budou mít tendenci udržovat chod vlády v souladu se skutečnými zásadami jejich instituce.
Tím nejen předběhl svou dobu a Francouzská revoluce mu dala za pravdu, když arogance moci zničila myšlenku revoluce a požrala sama své strůjce. Dantona i Robespiera.

Jefferson v dopise varuje, že nelze trestat lidi za jejich názory neboť by to znamenalo potlačit jedinou ochranu veřejné svobody.
Způsob, jak co nejvíc zabránit chybám ve společnosti, je poskytnout lidem úplné, nezávislé informace o záležitostech státu prostřednictvím médii a vymyslet způsob, aby tyto noviny pronikly do nejširších vrstev společnosti. V té době ne každý uměl ještě číst nebo rozumět napsanému.

Jeffersonovi bylo naprosto zřejmé už tehdy, že každá vláda velmi rychle začne zneužívat média, aby mohla prosazovat svůj jediný pohled na řešení mnoha problémů.

Ví, že že role svobodného tisku při udržování vládní moci na uzdě je tak důležitá, že by dal přednost „novinám bez vlády“ před „vládou bez novin, protože je mu naprosto jasné, z povahy evropských vlád, že ty vždy rozdělí národ na dvě soupeřící třídy, kde vláda jsou jako vlci, kteří požírají bohatství lidí, kteří jsou jako ovce.

Thomas Jefferson (1743 – 1826)
Byl třetí americký prezident (1801–1809) a hlavní autor amerického prohlášení nezávislosti (1776).
Mimochodem velký nadšenec do šifrování a tajných kódů a zavádění nových technologií, mluvil plynně několika jazyky. Tento vizionář, ryzí demokrat byl také zakladatel Virginské University (1826), protože celý život věřil, že vzdělání by mělo být oproštěno od církevních vlivů a dostupné všem sociálním vrstvám, jelikož vzdělání zaručuje stabilitu společnosti.

Bohužel je dnes levicovou lůzou dehonestován a jeho sochy jsou dokonce káceny a vzdělání je postupně degradováno v rámci smyšlené inkluze. Viz foto z roku 2021.

Zdroj: The Works, vol. 5 (Correspondence 1786-1789)
https://oll.libertyfund.org/title/jefferson-the-works-vol-5-correspondence-1786-1789

Deklarace nezávislosti 1776.

Foto: Twitter

STUPIDITA LIBERÁLNÍCH DEMOKRATŮ V USA
Socha Thomase Jeffersonova byla v listopadu 2021 odstraněna z newyorské radnice po 187 letech.
Odstranili ho, protože je to prý „urážlivé“ a proto, že vlastnil otroky.

The post Thomas Jefferson by dal přednost svobodným novinám bez vlády před vládou bez novin first appeared on Čítárny.

Alexandr Puškin stvořil jednu z mimořádně jinotajných básní, kde nám předstírá mnoho obrazů ze života a vývoje společnosti. A nedejte se mýlit jednoduchým obsahem, u kterého začíná a končí jakýkoliv školní výklad.

Obsah je velmi jednoduchý. Posuďte sami:
Bezvýznamný petrohradský úředník Jevgenij přichází za sychravého večera domů plný obrazů, které se mu pak vkrádají do snu.
V něm vidí rozvodněnou Něvu, zatímco on sedí na mramorovém zvířeti. Sen byl velmi živý a Jevgenije pronásleduju i po probuzení. Pátra ve své minulosti, ale domek Parašin „zchátralý domek“ nenalézá. Při tom přichází o rozum a zdá se mu, že ho pronásleduje jezdecká socha Petra I. Nakonec umírá na bezejmenném malém ostrově.

Puškin zvolil opravdu neobvyklý rytmus poémy. Je to možná první věc, která podchytí vaši pozornost.
A pokud jste hloubaví a vzdělaní začnete velmi brzy brzy vidět celou škálu jinotajů, symbolů, narážek. Ty vytvářejí naprosto jedinečnou mysterióznost poémy a poukazuje na geniálního ducha Puškina, kterého sám Car označil za nejchytřejšího člověka říše.

Samotný příběh básně je jen první rovina.
Pokud ale začneme chápat souvislosti, pak v poémě brzy pocítíme ducha mimořádného vzdělání Puškina, jeho historické znalosti i vědomosti o Bibli, povědomí o židovské, staroegyptské kultuře, sociální cítění, psychotické vnímání jak individuální tak společenské.
Vzhledem k mladému věku autora je naprosto zřejmé, že Puškin génius rozhodně byl.

V roce 1994 vyšla v Petrohradu nevelká kniha s názvem „Nepublikovaný Puškin“.
V ní se pojednává o prvním vydání úplného a nejvěrnějšího textu poémy „Měděný jezdec“. Jak uvádějí členové redakční skupiny, na základě dříve neznámých dokumentů se jim podařilo najít jedinečný smysl záhadné básně. Kniha >>

Měděný jezdec, to vám není měděný had.
Velmi podrobný rozbor Puškinovy poémy Měděného jezdce pro náročného čtenáře. Kniha>>

Poému Puškina Měděný jezdec čtěte pomalu a rozvážně…

Příběh, v této povídce vylíčený, se zakládá na pravdě. Podrobnosti povodně jsou vzaty z tehdejších časopisů.
Zvědaví čtenáři mohou si přečísti zprávu napsanou V. N. Berchem.
Alexandr Puškin

PROLOG

Na břehu pustých vod On stál –
dum velkých pln – a hleděl v dál,
kde širé řeky vlny spěly
v náručí moře; vesloval
na ní jen rybák osamělý.
Na březích čnělo z rákosin,
pár chatek, kde žil chudý Fin
uprostřed blat zdivočelý;
a les, který kryl věčný stín,
kam nepronikly slunce střely,
kol šuměl.

On snul dumu svou:
To město, jehož základ kladu,
svůj tady věčnou vyhrůžkou
sousedům švédským ze západu.
Zde příroda nám velí stát,
v Evropu okno prorubat; pozn. 1
zde konečně nám dáno moře.
Sem po nové jim pláni vod
vlajky všech zemí o závod
se sjedou po prostoře.

Sto přešlo let, sto přešlo zim:
v severských zemí pyšnou slávu
z tmy pralesů a ze slatin
pozvedlo město mladou hlavu;
tam, kde dřív finský rybák stál,
přírody odstrčené dítě,
a s nízkých břehů házíval
v černavé vody vetché sítě,
nevody řídké, – nyní tam,
urvány mořským mělčinám,
tísní se masy domů zděných,
paláců, věží; korábů
dav sjel se z moří neviděných
sem do bohatých přístavů.
Do žuly Něva oděla se,
v oblouku mostních krajkoví,
zelených parků listoví
ostrovy skrylo v plaché kráse;
před mladší sestrou zářící
i staré Moskvy bledne sláva –
jak vdova carevna když vzdává
svůj hold mladistvé cařici.

Mám rád tě, Petra dílo hrdé,
mám rád tvůj strohý, strojný řád,
nábřeží tvojich žuly tvrdé,
vladařské Něvy majestát,
mám rád tvých parků mříže sličné
i zádumčivých nocí tvých
tmu jasnou, světlo bezměsíčné,
kdy v pokoji svém sám a tich
bez lampy čítávám a píši,
co masy domů venku dýší,
spí – polosvětlem zality –
pod jehlou Admirality,
kdy s večerem svítání splývá
a nepotřísní noční tma
nazlátlé nebe – noci zbývá
jen půlhodinka malinká.
Mám rád tvé zimy kruté hněvy,
vzduch nehybný, třeskutý mráz,
let saní podél širé Něvy
i dívčích tvářé zrudlý jas
i lesk a šum a bzukot bálů
i mládenecký bujný sněm,
hovory družné u pohárů,
plamínek modrý nad punčem.
Mám vojáků rád skutou řadu,
pěšáků, koní plavný švih,
když pochodují na parádu
po pláni polí Martových:
nad rozvlněným mořem šiků
praporů cáry zedraných,
blýskavé čáky granátníků
s průstřely z bitev vítězných.
Mám rád, ó pyšná citadelo,
tvých bastionů dým a ryk,
když říší slavně hřímá dělo,
že narodil se následník,
či nepřítel že v zemi vnik
a Rus ho porazila stará,
nebo že puklý modrý led
unáší Něva v širý svět
a bouří – cítíc přídech jara. pozn. 2

Stůj v slávě, Petra dílo, stůj
tak jako samo Rusko pevně,
usmiř se s tebou základ tvůj,
zkrocené živly vod i země;
na pokoření, na hněv svůj
nechť finské vody zapomenou
a neruší svou marnou pěnou
zbůhdarma Petrův věčný sen!

Jak strašlivý byl příběh ten,
jak vzpomínka naň posud svěží…
Chtěl bych vám o něm zprávu dát:
povídku, na níž smutek leží,
začínám, braši, vykládat.

ČÁST PRVNÍ

Po zachmuřeném Petrohradu
zavály větry listopadu.
V nábřeží bily, hučely,
syčely, řvaly vodstva hory;
v své nepokojné posteli
Něva se zmítala jak chorý.
Déšť zoufale bil do oken
a plašil noc a trhal sen;
skřípěly okenice domů…
V půlnoční syrou hodinu
Jevgenij mladý přišel domů…
Tím jménem svého hrdinu
nazývat budem. Dobře zní,
mé pero dávné přátelství
má k němu. Příjmí třeba není
nám dnes k tomuto vyprávění,
ač kdysi třeba slávy stín
i je kryl, možná kdysi znával
je i sám starý Karamzin
a vroucně o něm vykládával.
Však na ně zapomněl náš věk
už dávno. Tak tedy náš rek
v Kolomně bydlí, slouží kdesi,
známých se straní, nepřeje si
znát slavné předky, ani let
zapomenutých, dávných let.

Tak domů přišel náš Jevgenij,
plášť svlékl, šaty; unaven
ulehl – nespal pohroužen
v myšlenky různých chmurné chvění.
Nač myslil? Na to, že je chud,
že jak všem chudým brání stud
jinak než prací dobývat si
svobody, chleba, že bůh přec
chytrosti, peněz moh by jaksi
mu přidat. To je jistá věc,
že prázdní lidé žijí šťastně,
nechytří, líní – a v tom vlastně
života vtip je nevtipný!
Že slouží jen dva roky; škoda
je taky, – myslil, – nepohoda,
že přestat nechce; tyto dny
povodeň stálé stoupá: mosty
přes Něvu brzy stáhnou: k zlosti –
tak neuzří dva, tři dny teď
Parašu – zatracený svět!

Tak snil. A smutno Jevgeniji
bylo tu noc a jen si přál
neslyšet kapky, které bijí
mu do oken, by netřískal
vítr tak venku… pozn. 3

Oči klíží
konečně spánek. A již hle!
z tmy noční deštěm prochladlé
den bledý bojácně se plíží…
Den hrůzy!

Něva celou noc
drala se k moři proti bouři,
rvala se, řvala v pěny kouři…
Však nezdolaná moře moc…
Po ránu stojí na nábřeží
diváků zástup ztrnulý,
zří, jak se Něva vzpírá, věží
a tříská čelem do žuly.
Však od zálivu větry sílí,
cestu ji hradí, zastaví,
zpět teče Něva, vzteky šílí
a ostrovy už zaplaví,
město se v lázni vichru koupá
a Něva roste, bubří, stoupá,
jak v kotli víří, vře a řve –
a náhle město napadne
kly jako šelma rozzuřená.
Vše prchá před ní. Pojednou
je prázdno všudy – vody jdou,
v náběhu sklepy zatápějí,
kanály mříže vyrážejí –
jak Triton vyplul Petrohrad
až po pás vodstvem Něvy spjat…

Vod útok! Zteč! Teď, s sta hromů!,
vlny už lezou v okna domů.
Snesených člunů kormidlo
se o zeď tře a drtí sklo.
Baráků trosky, komín, trámy,
boudy s mokrými plachetkami,
stržené mosty, okříny,
zbožíčko bledé chudiny,
i rakve vyplavené z hrobů
ulicí krouží s povodní.
Lid trne – soud hle! poslední!
Stůl, střechu vzala v jednu dobu
veliká voda!

V čas ten zlý
nebožtík car náš ještě Rusí
ve slávě vládl. Na balkon
si vyšel, slyšel řev a ston –
„Kde kárá Bůh, car mlčet musí,“ –
si tiše řekl. Smutně sed
a zamyšleně, hlavu v pěstích,
na potopu se porozhlédl.
Jezera stála na náměstích,
široké řeky v ulic kleštích
v ně tekly. Jako ostrůvek
ponurý – trčel palác z vody.
Car zvedl hlavu, slovo řek:
a do větru a nepohody
na těžkou cestu v pontonech
vyjeli jeho důstojníci pozn. 4
lid spasit strachem šílející,
tonoucí houfně po domech.

Tou dobou na náměstí Petra,
kde nová stavba k nebi vzlétla
a nad vysokým schodištěm
s tlapami vzhůru jako živý
lvů kamenných pár u vrat civí,
na jednom jízdmo, hrůzou v něm,
bez klobouku, jak ochromen
nehybně seděl, křížem ruce,
Jevgenij. Chvěl se v hrůzné muce,
ne o sebe však. Necítíš
můj Jevgeniji, výš a výš
jak voda stoupá, jak se pění,
déšť tluče chladný jako led,
jak vítr v divém burácení
ti klobouk s hlavy náhle smet?!
Na jedno místo jeho oči
se upírají nehnuté
na místo v dálce, kde se točí
vlny jakohory vzedmuté,
kde bouřka vyje, vříská v kouři,
na jedno místo – tam, kde krouží
nějaké trosky… Bože, tam
blizounko k mořským hlubinám
zří v duchu chatu u zálivu,
prostičký plůtek, starou jívu, –
tam bydlí vdova s cerkou svou,
s Parašou jeho milenou…
Než možná vše to vůbec není
a nyní jenom zdá se mi?
A život je jen prázdné snění
výsměšek nebe zemí?!

Jak začarován náš Jevgenij
sedí a hledí a s to není
seskočit srostlý s kamenem.
Kol něho voda, voda jen.
A zády k němu deště stěnou
se tyčí v majestátu svém
nad rozbouřené Něvy pěnou
s rukou do dálky napřaženou
modla na koni bronzovém.

ČÁST DRUHÁ

Už však, hle, voda opadává,
Něva svůj vybouřila vztek,
jak dřív zas teče nazpátek,
na vzpouru pyšna sic – se vzdává,
za sebou kořist zanechává
štítivě, Iíně. Banditů
tak tlupa vpadne z úkrytu
do vsi a láme, loupí, krade,
rozbíjí, pálí; pokřik všade,
nadávky, rány v dál i šíř…
Kořistí ale obtěžkáni,
bojí se pronásledování
a utíkají ve svou skrýš,
po cestě lup svůj ztrácejíce.

Opadla voda, na ulice
vysvitlo plaché světlo již
a Jevgenij náš běží více,
než kráčí v strachu, naději
ke zkrotlé řeky ručeji,
kde vítězství, triumfu plny,
zlobivé kypí ještě vlny,
jak pod nimi by oheň plál;
pěn krajkoví v nich ještě pluje
a Něva těžce oddychuje,
jak kůň, jenž z bitvy přicválal.
Jevgenij nahoru a dolů
po řece patří, shlédne jolu
i zavolá si člunaře –
a přívozník odvahy plný
za groš ho přes bouřlivé vlny
rád převáží na druhý břeh.

Dlouho se záludnými víry
probíjel člunek statečně,
dlouho jej s plavci odvážnými
chapadly Něva vssát chce svými,
než popustí – tu konečně
člun přistal.

Po ulici známé
nešťastník do známých mu míst
běží a hledá. Je si jist?
Je to ten břeh, či zrak ho klame?
Spoušť vůkol. Všechno svaleno,
půl strženo, půl sneseno;
tu domek nachýlený stranou,
tam jiný se zdí nabouranou,
posunut třetí. Dokola
je za mrtvolou mrtvola
jak na bojišti. Náš Jevgenij
ve svém mučivém utrpení
utíká střemhlav hrůzou tou:
sudba se zprávou neznámou
jak s uzavřeným listem čeká.
Náš rek už letí předměstím,
už vidí záliv. Nedaleká
je chata s vetchým plůtkem svým.
Vtšai co je to?

Jevgenij stane,
popojde zpět, hladí si skráně.
Vrátí se… stane… jde zas dál.
Tu místo přec, kde domek stál;
tu jíva, tady vrátka tuší.
Kde dům však? Voda odnesla?

Jevgenij se zoufalstvím v duši
chodí a chodí do kola –
sám k sobě mluví, nahlas, tiše,
na jednou v čelo udeři se
a rozchechtá.

Zas noční mhla
na chvějné město nalehla;
však dlouho nespal starý, mladý
a do noci si vykládali
o dnešním dnu.

Když jitra svit
prorazil bledý mraků kryt
a nad tichou blýsk metropoli,
nenašel ani stopy už
včerejší hrůzy; purpurový
plášť zdobně zahaluje zlo.
Kolejí starou vše zas šlo.

Ulice opět oživily
a bezcitně zas po nich čilý
nárůdek spěchal. Úředník
do služby chvátá. Kramář vnik
do sklepa, odčerpává vodu
a zboží suší, počítá,
co vzala Něva rozlitá
a jak si vynahradí škodu
na bližních. Z dvorů zase už
sváželi Ioďky.

Milec Múz,
pan hrabě Chvostov, svými rýmy
už zpívá nesmrtedlnými
o povodni té, hrůze hrůz.
Než bědný, bědný můj Jevgenij!…
Nesnesl, běda!, jeho duch
obrazů strašných rozvichření
a zmát se. Stále bije v sluch
mu hukot větrů; Něva proudí
bolavou hlavou. Hrůzy pluh
zoral mu duši. Městem bloudí
v snu podivném zajetí.
Jde týden – měsíc přeletí –
můj rek už svého do podkroví
zapomněl cestu. Jeho kout,
když došla lhůta, pronajmout
chudému dali básníkovi.
0 věci své se nehlásil.
A světu záhy cizí byl.
Celý den bloudil, venku spával,
živil se tím, co kdo mu dával.
Šat na něm chátral odřený.
Házeli po něm kameny.
Drožkář ho časem přetáh bičem
a rek náš jako zmámený
se nehne. Nevyzná se v ničem –
kde je, kam jde. Necítí ran,
jak zdá se. Ve své věčné chůzi
nic nevidí. Je utýrán
hlomozným vichrem vnitřní hrůzy.
Nic netěší ho, neleká,
zvířete půl, půl člověka
vleče svůj osud. Z toho světa
dávno již není…

Jednou spal
v přístavu něvském. Dnové léta
šli k jeseni. A zadýchal
dešťový vítr. Vln zas val
na žuly stříkal ze tmy čnící,
bil v hladké schůdky – prosebníci
jako když bijí, v srdci strach,
na neuprosný soudců práh.
Nebožák procit. Deště příval
přístavem letěl, vítr zpíval
a jak by přehlušit jej chtěl,
ponocný čas svůj odbíjel.
Jevgenij vstal – a vzpomněl jasně
na starou hrůzu; nevstal vlastně,
vyskočil, běží, pojednou
se zarazí a oči tmou
blouditi začnou stínů křovím.
Divoký strach mu stáhl dech:
vidí, že stojí pod sloupovím
velkého domu. Na schodech,
s tlapami vzhůru jako živý
lvů kamenných pár u vrat civí,
a před ním v majestátu svém
na skále trčí deště stěnou
s rukou do dálky napřaženou
modla na koni bronzovém. pozn. 5

Zachvěl se rek můj. Rozbřesklo mu
v hlavě se hrůzou. Poznává
místo, kde hrála záplava,
kde voda rvala základ domů,
smrt nesouc, zkázu, neštěstí, –
poznává lvy i náměstí,
Toho, jenž – tělo zahaleno
mhou – vzpírá hlavu měděnou,
Toho, čí vůlí osudnou
pod mořem město založeno…
Jak strašně tyčí se tu, hle!
Jaká to duma na čele!
A jaká síla je v něm skryta!
V tom koni jaký oheň plá!
Kam, pyšný koni, cesta tvá
a kde se spustíš na kopyta?
Nad propast, z níž dech prázdna vál,
osudů vládce, rci, ó rci mi,
zda svými prsty kovovými
Rus právě tak jsi nevzepjal?

Ubohý blázen hledí zdůly,
obejde modlu půlkruhem,
divokým ulpí pohledem
na tváři vládce světa půly.
Ztrnulo srdce. Hlavy tíž
nakloní na prochladlou mříž,
zuřivý oheň srdcem vzplane;
na očích mžitky krouživé,
zakypí hněvem. Hrozivě
před pohrdavou modlou stane
a zatne zuby, prsty v pěst:
“Ty divotvorný staviteli,”
hlas se mu vztekem zatetelí,
“však na tě taky…” Naručest
se zarazí a prchá. – Zočí
hrozného cara hrdou tvář
prošlehla hněvu rudá zář –
a pomalu se za ním točí…
Jevgenij prchá pustou tmou,
pádí a slyší za sebou
tak jako hromu rachocení
dunivé, těžké burácení
kopyt na dlažbu borcenou.
A v mihotavé luny blesku
vidí Jevgenij šílený:
zaťatou pěstí, v kopyt třesku
honí ho Jezdec měděný.
Kamkoli pádí ulic spletí
po Petrohradě mlčícím,
Měděný jezdec za ním letí
na koni břeskně zvonícím.
A od těch dob, když po náměstí
jde rek náš, tu se zmateně
rozhlíží, sevře ruce v pěsti,
k prsům je tiskne zděšeně,
jak by chtěl plachým stiskem ruky
konejšit srdce dravé tluky;
zmačkaným smekne kloboukem,
nevzhlédne vzhůru, obloukem
se soše vyhne.

Ostrov malý
v námoři leží. Občas jen
přistane s pozdním úlovkem
rybák u jeho hladké skály
chudou si ohřát večeři,
neb úředníček zaměři
v neděli na lodičce drobné
k pustému břehu. Nevzrostla
tu ani travka. Za povodně
velká tam voda zanesla
domeček vetchý. Jako trsy
černého keře z vody čněl.
Loňského roku odvezl si
jej bárkář. Vnitřek prázdný měl,
na prahu jenom blázna mého
trup našli zcela zteřilý
a na místě je j pohřbili
tam ze soucitu křesťanského.

Překlad Bohumil Mathesius.

Poznámky Alexandra Puškina:
1.
Algaroti kdesi řekl: „Péterbourg est la fenetre par laquelle la Russie regarde en Europe.”
2.
Viz verše knížete Vjazemského k hraběnce Z…
3.
Mickiewicz popsal v krásných verších předvečer petěrbuské povodně v jedné ze svých nejlepších básní Oleszkiewicz. Bohužel však je jeho popis nepřesný. Sněhu nebylo – Něva nebyla pokryta ledem. Náš popis je přesnější, i když nemá živých barev polského básníka.
4.
Hrabě Miloradovič a generál-pobočník Benkendorf.
5.
Viz popis pomníku u Mickiewicze. Jak Mickiewicz sám připomíná, je vypůjčen z Rubana.

Tento překlad připisuji Zdeňku Štěpánkovi – Bohumil Mathesius

The post Alexandr Puškin. Měděný jezdec. Co všechno je ukryto v mysteriózní poémě first appeared on Čítárny.

Ten člověk byl básník, napsal Miloš Macourek ve Zlatém máji (1975) a měl pravdu. Ondřej Sekora byl skutečně výborným vypravěčem a ačkoli v soukromí mužem spíš vážným, vtipu v sobě nosil za deset. Uměl lidi rozesmát! A přece nebyl společenský a návštěvy a oficiality ho nikdy nebraly, nebavily. Navzdory tomu ale cítíl jakousi povinnost bavit své okolí, aspoň kdykoli postřehl nějakou stísněnost. To všechno o něm věděli jeho vrstevníci a kamarádi, ale co o něm víte dnes vy?

Jak šel životem
Disney české knihy (1899–1967) přišel o tatínka, přísného odborného učitele, už v osmi, a tak mu otce dělali, jak já to vidím, redaktoři brněnských Lidovek. Jaromír John tu Sekorovi nabídl roku 1921 práci, Edvard Valenta s ním napsal dvě knížky a šéf Heinrich ho dvakrát „pustil“ na roční stipendia v Paříži (1924, 1927), odkud mladík hned poprvé přivezl ragby. O tomto sportu napsal a nakreslil i svou první knihu Ragby, jak se hraje a jeho pravidla (1926), a ač jej nakonec neprosadil tolik, jak chtěl, zůstal u něj coby rozhodčí až do roku 1944. Ale od sportu zpět do lavic. Na gymnáziu Sekora nevynikal, dokonce musel kvůli prospěchu z Brna do Vyškova. 1918 pak maturoval „urychleně a válečně“, aby mohl narukovat co jednoroční dobrovolník. Naštěstí jen do „kanclu“ ve Vídni a pak i blíž v Hodoníně. Definitivně odmaturoval až roku 1919 a dva roky to ještě na matčino přání zkoušel na právech. Před jednou státnicí tu prý však pobíhal po chodbách a hořekoval, že má v hlavě poušť. „Nějaké oázy snad by se našly,“ konejšili ho. „Jo. Ale najdou je TI VELBLOUDI?“

I Šlitr nebo Jan Fischer, kreslíř Rychlých šípů, by nám stačili bez práv a v Lidovkách Sekora uspěl – a dvacet roků vydržel (od konce let dvacátých v Praze). Jeho druhá žena Ludmila však byla židovského původu, a tak musel roku 1941 přece odejít a kromě reklam na čistící potřeby už do Lidovek nesměl ani kreslit, ani psát. Vyškrtli ho i ze Svazu novinářů, ba zastavili vydávání jeho knížek. Nakladatel mu nicméně platil už předem „poválečné“ reedice.

Roku 1944 musel Sekora i do pracovního tábora, a tak budoval letiště i zbrojovku, zatímco žena mu zjara 1945 skoro zemřela na tyfus v Terezíně. Konečně mír. A Sekora? Vstoupil do Strany. Otevřelo mu to dveře a on se rád topil v práci. 1964 se stal zasloužilým umělcem, ale byl ten rok i stižen mozkovou mrtvicí, na jejíž následky pak zemřel. Jeho Ferdovi už je dnes víc, než jemu tenkrát. A bude žít navždy.

Jak se rodil mravenec, zvaný Ferda
Slavný mravenec se narodil v Pestrém týdnu v roce 1927. Čtyři roky nato se v roce 1931 narodil jediný Sekorův syn Ondřej. Autor původně vytvořil kreslený seriál a měl být pro dospělé a líčit osud věčně pronásledovaného chudáka, jenž se potýká s úklady života. Ale vše opět skončilo u dětí, tak jako u Sekory vždy.

Po úvodním cyklu Ferdy následovaly i další: Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách a za Mnichova i díly jako Ferda bude vojákem, Ferda kope zákopy či Ferda klame nepřítele. Už předtím však Sekoru vyzval nakladatel Hokr k rozvedení těchto obrázků do knihy pro děti, a když porovnáme původní a poslední verzi opusu, vidíme rozdíly. Jak kresebné, tak dějové. Dál přihlížím hlavně k Svatoplukem Hrnčířem iniciovanému knižnímu vydání seriálu (1967, rozšířeno 1972):

Prvá verze (dále A) dobrodružství polidštěného mravence začíná deštěm. Vnímám to tak, že i autorův synek se do určitého „deště“ předválečného světa tou dobou rodil.

V definitivní trilogii (dále B) déšť zůstane, i když až v kapitole třetí, a Sekora před něj předsune Ferdův kontakt s chlapcem vysvětlující vlastně, proč je Mravenec hned od počátku tak sám (to v komiksu chybělo). Ano, je sám, anžto byl z mraveniště “do světa širého” unesen. Pak už se ovšem lidé (ale i větší zvířata) vyskytují v ději jen výjimečně, a tak vznikl zvláštní hmyzí svět jen sám pro sebe.

Onen úvodní déšť přitom asi nejlépe symbolizuje obrovská kapka, která Ferdu tak moc pleská přes záda, až se v ní skoro topí. V komiksu padá hned na vůbec prvním obrázku, kde také Ferdu Mravence v dějinách vůbec poprvé vidíme celého – ač ještě bez šátku, a ona kapajzna mi tu připomíná spíš náklad na jeho bedrech jakýsi… Čili předznamenává Ferdu dříče.

Ale dál. A kam se před lijavcem skrýt? Ovšem, už víme. Do ulity. Ve verzi A je ještě prázdná, v B už vyplněna hlemýžděm. Tak moc, že Ferda musí spát pod kamínkem. V A i B pak ráno následuje stavba domku, aby se z mravence stal „pan domácí“. Stane se – a Ferda teď sedí na lavičce s fajfkou… kterážto však v B zmizí. „Spokojeně točil palci mlýnek,“ zůstane pouze a já bych se tu autora zastal. Copak změna není v jeho duchu? „Celou Sekorovu tvorbu charakterizuje akt pohybu,“ upozornil už Z. K. Slabý. A je to tak. Jeho hrdinové jsou sportovci a neumí setrvat na místě a klidní. Ani na chvíli ne. Naštěstí se ta dynamičnost jeví jen výjimečně planou a i mlýnek palců koneckonců pochopíme: vždyť Sekora psal v duchu tak trochu filmový scénář. Ano, nepochybně. To biografy ho inspirovaly. Víc, než můžeme zahlceni dnešní televizí pochopit, a tak vězí ve Ferdovi zaklet jak Chaplin, tak snímky kreslené. To GROTESKY svedly Sekoru až ke krajní nadsázce, právě grotesknost svého stylu má mimo jiné i ze zběsilosti Mickeyho a Plutových honiček. Přenesl je zkrátka z celuloidu rovnou na papír – a i když s určitou kresebnou manýrou, vše báječně smísil s vlastní dětskou vzpomínkou na Wilhelma Busche, kreslíře často ovšem poněkud brutálního. (Ten býval ovšem už Alšovým i Ladovým vzorem, ač Sekora Ladu vůbec nepřipomíná, anebo nanejvýš v základních motivacích a tím, že i Ondřej jak kreslil, tak psal.)

Pobyt ve Francii byl pro Sekoru inspirující
Za pobytu ve Francii ale Sekora objevil i další Mistry, především pány Dubouta a Rousseaua, a právě Celníkovu vegetaci pak občas napodobí. Ale nejde mi tu ani tak o výtvarného Sekoru (ač existují i jeho oleje, pastely a ovšem i karikatury a vtipy), jako o vlastní Ferdův příběh. V něm je dalším klíčovým momentem setkání s hlemýžděm. Ve verzi A ovšem Ferda „šneka“ pro pár plivanců hned uvězní – a právě za to má být sám zavřen. Právem, říkáme si, jenže Sekora akt vyřešil švejkovsky: vtipný Mravenec četníky – škvory opije a tak roztančí, až sami zaútočí na hlemýždě.

Takto anarchistický charakter příběhu však ve verzi B mizí a mění se třeba i Ferdovo chování k Berušce, kterážto od něj původně schytala za pouhopouhou pýchu pěkných pár zásahů kuličkami z bláta. Neadekvátní? Jistěže, nicméně ani v B si Sekora toto brachiální násilí neodpustil a jen ho pro jistotu přesunul až na konec prvního dílu a jeho aktéry učinil „pouze“ komáry a nikoli hlavního klaďase, a to vše navíc až ve chvíli, kdy už byla Beruška opravdu dostatečně vinna: zcizila totiž Ferdovi vozík i s lučním koníkem a za pouhou kamarádskou herdu jej zkriminalizovala. Ondřej Sekora jako by na ní vlastně líčil chování určitého typu žen, právě těch, které ho už nejspíš také někdy poranily, a najít člověčí předlohu Berušky, toť tedy jistě úkol pro literární badatele. Sám to zatím vzdávám a i nadále chci jen takto chabě interpretovat.

Proč Ferda Mravenec vznikl?
Dílo vzniklo ještě za kapitalismu, a tak v něm Sekora dětem vysvětluje třeba i to, co znamená pojem konkurence. Ferda totiž v A staví domek nejen sobě, ale i housence, a právě to bude jednou v B rozvedeno do oněch úžasných stavbiček okolo chrostíkových larev. Jenže původně šlo o víc: pan Tesařík, majitel to „velkozávodu s koncesí“, chtěl Ferdu za přebrání zakázky rovnou zakuchnout a nakonec ho (právě s Beruščiným přispěním) dostal aspoň do vězení a Mravenec byl odsouzen k smrti (A). V B pak už jen k pětadvaceti ranám rákoskou. A jsme u toho. Všechny ty motivy křivdy a žalářování, několikrát na sobě vrstvené, jsou očividně zbytkem původní koncepce pro dospělé. A činí z Ferdy ještě i s dalšími prvky skutečného Monte Crista mrňat.

Verze “A” však byla, jak víme, i protiválečná – a to už dávno před Mnichovem.
Je zvláštní, jak již v ní tlumil Sekora nejhorší. Slavnost po šťastném útěku z popraviště totiž přejde v hru na slepou bábu, ale to jen aby směl autor Ferdovi zavázal oči (puntíkatý šátek trestuhodně nevyužit) a “slepec” mohl být snáz přejet-omráčen sajdkárou… a na rozdíl od nás neuzřít ani jednu z následujících zákopových scén jak vystřižených z první světové války.

Anebo je tato vložená agitka jen Mravencův sen? Anebo nás Ondřej Sekora možností sna konejší? Jde jen o Ferdovu hrůznou vidinu, která udělala kuk ze tmy pod šátkem? Kdo ví.

Ferda však poté rozhodně opět putuje do vězení, tentokrát jako simulant, a stává se otrokem mraveniště, kteréžto téma Sekora později ještě vydatně vytěží. A Ferda-otrok tedy zametá, zalévá a je dokonce chůvou. Dojí pilně mšice, mravenčí kravičky, a koná vše, co bude jednou dělat už v mraveništi svém, svobodném (viz třetí díl svazku B). Brutální zásah člověka do mikrosvěta Sekora naopak později vyeliminoval.

A Ferdův následný útěk po vodě (A)? Zůstává dodnes na počátku druhé části trilogie B…
A tak bychom mohli pokračovat až po Ferdův odlet „do světa“ na vlákně babího léta (A), které se stane na konci prvního dílu trilogie už ovšem rovnou celou vzducholodí.

Verze A však taky postrádá brouka Pytlíka, který se kromě epizody v prvém dílu vynořil až roku 1939 v dalším z nesčetných Sekorových seriálů vydaném pod názvem Kousky brouka Pytlíka, a pak i v celé řadě vázaných knih. Oldřich Sirovátka přirovnává Ferdův poměr k Pytlíkovi ke Kašpárkovu vztahu se Škrholou, ale my se radši vraťme k vlastnímu Mravenci.

Kdo to cupe Saharou
pískoviště kříží
stezkou prašnou,  prastarou
k dolíku se blíží?

Z mravkolví říkanky nejmenovaného autora

  


Příběh Ferdy Mravence nevznikal lehce.
Ondřej Sekora prý i jen první knižní verzi prvého dílu předělával snad čtyřikrát a psal tenkrát oněch osmdesát stránek po celý rok. Asi jako si zrovna tak mnohokrát tužkou vždy předkresloval své obrázky. Ne, nebyly nahozeny lehce! Ale výtvarných vzorů už jsme se dotkli, teď k těm literárním. A i ke zcela bezprostředním, protože Sekora se celoživotně zajímal o entomologii. Chytal motýly, sbíral brouky, pěstoval rybičky, choval ptáky a měl rozsáhlou přírodovědnou knihovnu. Opíral se o Brehma, a co se antropomorfizace přírody týká, znal možná i mnohé ze svých předchůdců-spisovatelů na tomto poli.

Tak především už tu byl Němci (a bohužel dokonce i Hitlerem) všeobecně milovaný bestseller Včelka Mája a její příhody (1912, česky 1921) a jeho pokračování Národ z oblak z pera „Karla Maye maličkých“ Waldemara Bonselse. A existoval i Leemingův Brundibár, král čmeláků (česky naposled 1991).

Odhlédněme však od překladů a vida, i tak tu svítí pozoruhodný, rozsáhlý přírodní cyklus z pera Josefa Haise Týneckého (1885 – 1964).

Jeho Bratři mravenci vyšli už roku 1920, a právě v čase prvního knižního Ferdy je Hais i snaživě dramatizoval. Přitvořil rovněž „českou Máju“ v Dobrodružství včelky Aly (1928) a všude se oproti Sekorovi (jehož Ferda ani nejí!) daleko víc držel reality. KRUTÉ reality, musíme dodat, a tak bývají Haisova dětem určená díla místy až odpuzující. Z knihy Na pasece (1920) zpracované dnes i jako seriál večerníčků: Larva mouchy pestřenky se podobá malé pijavici. Zahlédne-li ubohou a nic netušící mšici, protáhne své hadovité tělo, nabodne ji a bez milosti vysaje, aby na silnici odhodila už jen prázdnou kůžičku. Ta má ale důkladný apetit! Hoduje celý den a na jedno posezení vycucne i třicet mšic.

Nebo: Viděl jsem onehdy mšici na svlačci. Seděla tam jako buchtička a pohybovala spokojeně tykadélky. Sluníčko svítilo a paseka hřála. Tu náhle fr – Mšicomar! Zahlédl mšici, postavil se před ni, ohnul zadeček, a v tom okamžiku jsem zahlédl, jak vrazil ostré kladélko mšici do zad! Vajíčko v jejím těle časem dospělo v larvu a ubohá mšice, kroutíc se bolestí, zatínala křečovitě nohy do rostliny, na níž seděla. Za několik dní seděla tam ještě, ale již zduřelá, nehybná a nejevící známek života. Byla mrtvá, zatímco larva ji vyhlodala od hlavy až k patě, udělala si v jejím břiše zámotek a proměnila se v mladého Mšicomara. A ten si jednoho dne po ránu vykrouhal ve hřbetě svého podivného příbytku zaokrouhlené víčko a vyletěl v dálku radostného světa. A mšice, vlastně její kůže s okrouhlým okénečkem, visí na rostlině podnes, ačkoli je už dávno po ní veta! Tolik poctivý Týnecký.

U Sekory naproti tomu už vše dopadá dobře a smrt je takřka vyeliminována. Ale vězme, že to, co čteme a vidíme na jeho obrázcích, už vždycky předtím napsal Týnecký, a to detailněji, i když i mnohomluvněji. Napsal, byl však Sekorou přebit. A dokonce ani Haisův dvorní malíř Otakar Štáfl (ilustroval i Leeminga) nedokázal děti dost uhranout. Kdepak. Ostrá Sekorova linka vsála vše a jeho výrazová forma je tak specifická, že ji opravdu stěží napodobíte. Shrňme.

S Ferdou tu zůstává především základní trilogie (1936, 1937, 1938), u níž si všimněme jemné vycpávky prostředního dílu, totiž trojice pohádek, při nichž Mravenec nenápadně staví domky okolo chrostíkových larviček:
O tom, jak se tenkrát chrousti rozmnožili
Jak si housenka pletla kabátek 
O bleše, která se proměnila v chlapečka

Po trilogii následovala Slavnost u broučků (1938) a rok poté Slabikář Ferdy Mravence (1939), kterým nás jeho titulní hrdina nejen provádí, nýbrž kde i vystupuje: ve dvou dalších příbězích Jak Ferda učil zvířátka číst a O jednom chlapečkovi, který psal z kopečka.

Následovala vynucená válečná pauza, během níž však byl podle Ferdy natočen Hermínou Týrlovou náš vůbec první loutkový film (1943).

A pak? Sekora, jak už víme, byl tělem – duší sportovec. Jezdil nadšeně na koni a roku 1926 se stal dokonce šéfredaktorem týdeníku Sport, který až do roku 1929 redigoval. To vše a mnohé další se tedy konečně muselo zúročit i ve Ferdovi, a tak vznikla knížka Ferda cvičí mraveniště (1947). Ačkoli se v ní opět objevuje i brouk Pytlík (už ve své čtvrté knize), jde však o díl z celého cyklu vůbec nejnudnější. A ne až v letech padesátých, už zde počíná ona exemplární Sekorova návodnost.

Roku 1950 následovaly Kousky mládence Ferdy Mravence, vydané v Melantrichu a přetištěné z Mateřídoušky, kde předtím vycházely na pokračování: jsou nám známy spíš s pozdějšími verši Ljuby Štíplové, královny Čtyřlístku. Staly se podle mého i navzdory datu vydání relativně dost dobrou náhražkou amerického komiksu, a tehdy navíc jednou z mála. Všimněme si však, jak Sekora ve vánočním dílu očividně plaguje Foglara a tehdy už zakázané Rychlé šípy.
Snad je to ale jenom náhoda.(ale Sekora byl dříve – poznámka redakce ???)

A on svého hrdinu dík pestrým Kouskům (a taky třeba příběhu Ferda a Jeminánek) rozhodně zdárně vrátil až tam, odkud původně vzešel. I když teď už ve zcela jiném duchu a rozvinutějším kresebném stylu – a v druhém případě bohužel i za cenu Ferdova absurdního zvětšení takřka do velikosti onoho hocha Jeminánka…
Sekora však rozhodně podobnými návraty Ferdu opětovně postavil po bok svých ostatních seriálových hrdinů.

Další ilustrovaní hrdinové
K těm patří např. i milý pejsek Voříšek z Voříškových dobrodružství (na stránkách novin už od roku 1923), jenž zůstává jak knižní prvotinou pro Sekoru kresebně, tak pro Edvarda Valentu textově, resp. básňově (1926). A témuž roji náleží i Voříškova přítelkyně, jezevčice Misinka. Anebo Cvoček, ale to už nebyl pes. “To vám byla dřevěná loutka, kterou jednou našel kluk Tonda a…” Nu, a Valentovu další knížečku Jak Cvoček honil pytláka přetiskli roku 1928 přímo z Lidovek. Čistě mimochodem: právě ona zůstala vzpomínkou dětství Egona Bondyho.

A ožívali další hrdinové!
Dr. Břoušek z Vyškova, pan Vesměs, sportovci Hej a Rup, duo Hnát a Patrčka, jistý Bedříšek a jeho už zmíněný kumpán Jeminánek a hlavně kapitán Animuk, který během svých často až Buschovsky brutálních afrických lovů opravdu nikdy ani nemukl. A dobrý voják Vendelín. A také jeden malý skaut – z cyklu Skaute, pomoz si sám! A zahradník Pepík a magicky oživlá kresba zvaná Čárymáryk. A další pejskové: Broček, Barry a i ti ze seriálů Byli jednou dva pejsci a Pes Rek. A ještě veselý koník z Koníka Hop a samozřejmě i slavný kohoutek Napipi vydaný knižně poprvé roku 1941 ve svazku s názvem Kuře Napipi a jeho přátelé. Ale zpět k Ferdovi.

Podivná a komplikovaná léta padesátá.
V letech padesátých žil i na různých letáčcích a jako leporelo (8 stran) vyšla rovněž další agitka Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (1951). Mravenci se nedají z roku 1954 jsou pak jedinou knihou o Ferdovi, kde tento nefiguruje už v názvu. Ovšem: jde o přímočarou ideologickou osvětu, ale Sekora se tu i obloukem vrátil zpět k válce vylíčené už snově v A. Tentokrát však už ji svedl s očima otevřenýma – a pěkně dokořán – a svedl ji dokonce s otrokáři.

Sám jsem byl v dětství touto Ferdovou labutí písní fascinován, přiznávám, a nikdy bych si v knize přítomného budovatelského a kolektivistického ducha nedovolil kritizovat. Ostatně – jest to Ferda ze všech nejdobrodružnější.

Ve svazku O psu vzduchoplavci (1961) vyšlo ještě další Ferdovo dobrodružství, a třeba i šest příběhů v titulu Vesele s Ondřejem Sekorou (1999) nebylo, pokud tedy vím, předtím knižně publikováno, vcelku však lze říct, že už rokem 1954 ferdovské DVACETILETÍ končí a že Sekora pak už jen upravuje staré. Roku 1958 přepracoval první díl. A roku 1962 druhý, zatímco třetí už zůstal a toho roku vzniklá trilogie Knížka Ferdy Mravence byla tehdy definitivní. Nyní ovšem Ferda vychází v původní podobě z prvních vydání (každý díl zvlášť) nakladatelství Hokr.

Literární historik Pavel Janáček sice upozorňuje, jak se v upravené verzi (Knížka Ferdy mravence) místy vytratil švih vyprávění a sled akcí „ráz na ráz“, mně to však nepřipadá. A nevadí mi ani zespisovnění.

Nicméně zůstaly v upravených vydáních úlitby.
Následkem nich už červení mravenci nejsou skauty a jinde nastupuje aspoň modernizace, takže Ferda okolo larvičky už nestaví „domek-divadlo“, nýbrž lokomotivu. A ač se Sekora nikdy nevyžíval v naturalismu a la Týnecký, všimněme si i retušování „krvavosti“. Neboť bájný Minotaurus našich dětí – mravkolev přece jen původně někoho zbaštil, víme? Ano, vy znalí: brouka klikoroha.

Anebo poslední ze šňůrky Ferdových herkulovských prací, ta u hrobaříka… Nebyla snad také dodatečně odstraněna? Ale ne! Nahlédněme jen do staré verze a zjistíme, že si to s tím pohřbíváním rozumný Sekora rozmyslil už tehdy. Nu, nebyl Hais.

Jinde si ale zase přidává, takže zatímco ve svých třiceti letech končil druhý díl slovy „však i my máme doma jeden takový domek po larvičce“, v šedesáti ještě dodá: „Taková malá holčička nám jej přinesla.“

Illustrations © Ondřej Sekora – heir, 2006
Veškeré ilustrace Ondřeje Sekory jsou zveřejněny se souhlasem majitele práv jen pro tento článek.

24.5. 2012

The post Ondřej Sekora, básník dětských ilustrací. Otec oblíbeného Ferdy Mravence first appeared on Čítárny.

Orwell vydal knihu “1984” 8.6. 1949. Kniha svým obsahem předběhla dobu tím, že se prakticky proměnila v příručku pro zavádění globálního korporátního totalismu pomocí liberální demokracie a neustáleho rozdělování společnosti pomocí různých menšin a migrace.

Futuristickou vizi světa ovládaného permanentní válkou tří totalitních, téměř totožných velmocí, můžeme vystihnout citací z uvedené knihy:

Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.
Prvotním cílem moderní války… je zužitkovat produkty průmyslu, aniž by se zvýšila všeobecná životní úroveň.”

Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti. A proto:

Cílem moci je moc.
Skutečné moc se dosáhne, když vládnoucí třída kontroluje materiální nezbytnosti života, uděluje je a zadržuje masám, jako by to byla privilegia.

Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou.
Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře.
Cílem Těch dole, kteří jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni.

Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí.
Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost.
Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře.
Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo.

Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy nedaří dosáhnout svého cíle.
Dokud se nespojí…

Chcete-li představu budoucnosti, představte si botu, která šlape lidskou tvář – navěky.
Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.
Masy se nikdy nebouří z vlastního popudu a nikdy se nebouří jen proto, že jsou utlačované.
George Orwell, 1984

Pokud se tak nestane, pak:

Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.
neboť
Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.
George Orwell , 1984.

Fikce geniálního Orwella se mění v postupný návrat k otroctví dokonalých opic-lidí

Ve svém románu „1984“ se J. Orwell opíral výhradně o realitu Británie během druhé světové války.
Kopíroval nechvalně známé „Ministerstvo pravdy“ BBC, kde v té době pracoval. Samozřejmě měl i jiné informace o chování fašistů i nacistů, ale základem, fundamentem modelu vytvořeného v románu bylo přesně to, co osobně viděl v Churchillově Británii.

Pokud jde o sovětský život, Orwell o něm věděl velmi málo a to ještě zprostředkovaně.
Proto mezi SSSR a „1984“ nemohly existovat žádné paralely.
Román by proto měl být používán výhradně jako „materiál o britském životě“, „britském myšlení“ a britských obavách. Ty spočívaly v tom, že mohla být vytvořena určitá „skrytá struktura kontroly nad společností“, založená na „totalitním pronikání“ do všech sfér lidského života, včetně sexuality…

Taková struktura byla a skutečně byla nakonec v Británii skutečně vytvářena za premiéra Starmera: Kamery jsou na každém rohu Británie (téměř 8 milionů kusů, 1 kamera na každých 10 lidí). V roce 2025 je pronásledování lidí za názory (nejen na soc. sítích) na denním pořádku. Muslimská kultura má jasnou zelenou na úkor původního obyvatelstva. Staletá koloniální sláva a arogance prožívá svůj tragický karmický návrat.

JAK VZNIKL NÁZEV 1984?
Málokdo to ví, ale kultovní román George Orwella byl původně zamýšlen pod názvem „Poslední člověk v Evropě“.
Tento název lépe odrážel atmosféru osamělosti a beznaděje, ale ukázal se být příliš ponurým a nechytitelným.

Na podnět vydavatele bylo rozhodnuto knihu přejmenovat. Tak se zrodilo stručné a znepokojivé „1984“. Datum, které znělo jako varování. Existuje verze, že se jednalo o převrácený rok 1948, kdy autor dokončoval práci na románu.

Na závěr je nutno napsat, že konkrétní rok 1984 stal univerzálním symbolem antiutopie, a pojmy jako „Velký bratr“ a „novojazyk“ se pevně zavedly do každodenního jazyka — jako připomínka rizika totální kontroly a ztráty svobody.

Mysl mu sklouzla do zmotaného světa doublethinku.
Vědět, a přitom nevědět, uvědomovat si plnou pravdu, a přitom pronášet pečlivě vykonstruované lži, udržet současně dva názory, které se vzájemně vylučují, vědět, že jsou protikladné, a věřit v oba; používat logiku proti logice, odvrhovat morálnost, a přitom ji vyžadovat, věřit, že demokracie je nemožná a že Strana je strážcem demokracie; zapomenout všechno, co je třeba zapomenout, potom to znovu z paměti vylovit, když je toho zapotřebí, a zas to promptně zapomenout: a nade vším aplikovat týž proces na proces sám.
To byla nejzazší finesa: vědomě si přivodit nevědomost, a pak znovu zapomenout na akt hypnózy, který člověk právě provedl.
Dokonce i jen porozumět slovu doublethink vyžadovalo podvojného myšlení použít.

Najednou začal v záchvatu paniky psát a jen nejasně si uvědomoval, co vlastně svěřuje papíru. Jeho drobné, ale dětské písmo se neuspořádaně rozlézalo po stránce; nejdřív přestal psát velká písmena na začátku vět a potom dokonce i tečky za větami.

4. dubna 1984. Včera večer v kině. Samé válečné filmy. Jeden velmi dobrý o lodi plné uprchlíků bombardované někde ve Středozemním moři. Obecenstvo se ohromně bavilo při záběrech, na nichž se velký tlustý chlap pokoušel uplavat před helikoptérou, která jej pronásledovala; nejdřív ho bylo vidět, jak se převaluje ve vodě jako delfín, potom ho bylo vidět přes zaměřovače kulometu helikoptéry, pak v něm byly už samé díry a moře okolo se zbarvilo do růžova a potom se potopil, jako by těmi dírami do něho pronikla voda. obecenstvo řvalo smíchy, potom bylo vidět záchranný člun plný dětí a nad ním se vznášela helikoptéra, na přídi seděla žena středních let, možná židovka, s tříletým chlapečkem v náručí. chlapeček křičel hrůzou a ukrýval tvář na její hrudi, jako by se chtěl zarýt až do ní, a ta žena ho objímala a konejšila, i když sama byla ztuhlá hrůzou a stále ho co nejvíc kryla tělem, jako by si myslela, že ho její náruč uchrání před střelami. potom helikoptéra shodila dvacetikilovou bombu, strašlivý záblesk a celý člun se rozletěl na třísky. následoval úžasný záběr na dětskou ruku jak stoupá vysoko vysoko do vzduchu to musela brát nějaká helikoptéra s kamerou ve špici v řadách vyhrazených pro členy strany se ozval obrovský potlesk ale nějaká žena dole v proletářské části kina strhla povyk a křičela že by to neměli před dětmi ukazovat a že by to neměli to není pro děti to není až ji policie vyvedla vyvedla nikdo se nestará myslím si že se jí nic nestalo nikdo se nestará o to co říkají proléti typická prolétská reakce oni nikdy…

Winston přestal psát, také proto, že ho chytila křeč. Nevěděl, co ho přimělo, že ze sebe vychrlil takový proud nesmyslů.

The post Orwell popsal v 1984 fungování světa jako psychopatickou touhu po moci a penězích first appeared on Čítárny.

Proč Kafka napsal Proměnu? Těžko říct, co ho k tomu vedlo. Snad to bylo chování vlastní rodiny, snad to byla reakce na ponížené chování úředníků, které vypozoroval při své práci, snad to bylo odpuzující chování maloměšťácké společnosti, proti které se nikdy nedokázal postavit.

Kafka knihu napsal, ale chtěl ji zničit. Díky Maxu Brodovi, který nesplnil jeho poslední přání, můžeme příběh číst i dnes.

V době vydání bylo Kafkovo dílo provokující a pro mnoho lidí odpudivé.
Žádný příběh s dobrým koncem, jen syrová realita života. Člověk, který se promění v ošklivého brouka, řeší naprosto nepochopitelné problémy a otravuje tím své okolí.

„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů,  shledal,  že se v posteli poměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když  trochu  nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.“

Taky cítíte tu tragikomičnost, výstižně poukazující na neuvěřitelnou absurditu lidského chování?
Typický Kafka!

Když se svědomitý Řehoř Samsa jednoho rána promění v hmyz, má starost jen o to, aby stihl vlak do práce. I rodina, kterou svou prací Řehoř živí, se nezajímá o jeho proměnu, jako o to, zda bude moc vydělávat peníze. Jedině sestra s ním zpočátku soucítí, ale nakonec i ona radí, aby ho rodina zavrhla.

První co mě při čtení napadlo je absence soucitu. Skoro až psychopatická. 
Rodina jakoby symbolizovala zdegenerovanou společnost. Jedinec je vážený jen do chvíle své použitelnosti. V okamžiku individuálního selhání či jakékoliv neschopnosti ho společnost odkopne.

Druhá věc je poníženost samotného hrdiny a jeho neschopnost začlenit se do společnosti.
Autor a jeho hrdina zůstává sám se svou lítostí, neschopen cokoliv podniknout. Jakoby hmyzí krunýř symbolizoval společenskou kazajku, kterou oba na sobě cítí a nedokáží se ji nikdy zbavit. Typická figura podvoleného a neschopného se zlu postavit.

„Dnes brzy ráno, ještě než jsem vstal, jsem byl po neklidném spánku tak smutný, že jsem měl chuť spíše se z okna vylít, než abych z něj vyskočil. Pro takovou mizérii by i to bylo příliš optimistické.“
Franz Kafka, z dopisu Felicie Bauerové. 1913.

Zdá se, že tento Kafka je pro mnoho lidí komplikovaná kniha a proto ji různě interpretují
Například Borges si příběh porovnal s převyprávěním Zenónových paradoxů nebo maďarský kritik György Lukács knihu chápal jako dekadentně – buržoazní výplod.
Brecht samozřejmě přiřadil Kafkovi nálepku bolševického autora.
Nabokov už cítí v knize stavy úzkosti a deprese v době dospívání.
Na školách se dodnes učí, že příběh je ukázkou pochmurné literatury, což lze chápat jako totální nepochopení Kafkova pohledu na svět, které je v konečném důsledku jen logickou kombinací jeho výchovy, otcovy autority, nedostatku soucitu, vrozených vlastností a maloměšťáckého způsobu života do kterého byl násilně začleňován.

Proměna je, podle mne, Kafkovo nejzdařilejší dílo.
Vztah jedince k nezvratitelnosti osudu nebo chcete-li nemožnost postavit se společnosti je dost typickým znakem křesťanské společnosti.

Naskýtá se proto otázka, co by napsal Kafka, kdyby znal názory pocházející z buddhismu podobně, jako se jím zabýval o něco později František Drtikol.
Možná kdyby Kafka nezemřel na tuberkulózu… kdoví?

Kafkova busta v Praze

Poznámka pod čarou:
Jedním z častých problémů s překladem je už první věta, ve které Kafka popisuje proměnu. V němčině použil spojení “Ungeheueren Ungeziefer” což doslova znamená “nečisté zvíře nehodné obětování” nebo “obtížná havěť”, “hmyz” je pouze volný překlad.
Co si tedy máme představit pod jedním nebo druhým překladem?

Kafka a jeho další knihy:

Dopisy Mileně, Dopisy Otci
Proces. Nadčasový Kafka o monotónnosti života a svévoli justiční mafie
Zámek nebo zámek? Kafka o bezmoci a omezování naší osobní svobody
První vydání vyšlo roku 1929 v legendárním nakladatelství Josefa Floriana Stará říše.

Výpisky: Kafka / Proměna:

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.

Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Nad stolem, na němž byla rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží – Samsa byl obchodní cestující -, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé předloktí. Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo melancholií.

Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil. Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal!

Ucítil nahoře na břiše slabé svědění; pomalu se sunul po hřbetě k čelu postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel svědící místo, poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit; a chtěl to místo jednou nohou ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, neboť při dotyku ho hrůzou zamrazilo. Sklouzl opět zpátky do dřívější polohy.

Teprve u dveří zpozoroval, co ho tam vlastně lákalo; byl to pach nějakého jídla. Stála tam totiž miska plná sladkého mléka, v němž plavaly nakrájené kousky bílého chleba. Radostí by se byl skoro rozesmál, neboť měl ještě větší hlad než ráno, a hned ponořil skoro až po oči hlavu do mléka. Ale brzo ji zase zklamaně vytáhl; nejenže mu při jídle vadil choulostivý levý bok – a jíst dovedl jen když celé tělo s ním napřed spolupracovalo -, ale navíc mu mléko, které jinak bývalo jeho zamilovaným nápojem a které mu sem jistě proto sestra postavila, vůbec nechutnalo, ba odvrátil se skoro s odporem od misky a odlezl zpátky doprostřed pokoje.

Sestra si ovšem ihned všimla nové zábavy, kterou si Řehoř vynašel – jak lezl, zanechával za sebou totiž tu a tam též stopy své lepkavé látky -, i vzala si do hlavy, že Řehořovi umožní lezení v co největším rozsahu a odstraní nábytek, který mu překáží, především prádelník a psací stůl. Jenomže to sama nedokázala; otce si netroufala žádat o pomoc; služka by jí docela jistě nepomohla, neboť toto asi šestnáctileté děvče sice od propuštění dřívější kuchařky statečně vytrvávalo, ale vyprosilo si dovolení, že se smí trvale zamykat v kuchyni a otevře dveře jen na zvláštní zavolání; nezbývalo tedy sestře nic jiného, než aby s sebou jednou v otcově nepřítomnosti vzala matku. Matka také přišla a samou radostí rozčileně vykřikla, ale u dveří Řehořova pokoje zmlkla. Sestra se ovšem nejdříve podívala, je-li v pokoji vše v pořádku; teprve pak pustila matku dovnitř. Řehoř v největším spěchu stáhl prostěradlo ještě níž a ještě víc je načechral, opravdu to celé vypadalo tak, jako když někdo jen tak náhodou hodí prostěradlo na pohovku. Řehoř tentokrát také nechal vykukování zpod prostěradla; vzdal se toho, že by už dnes matku uviděl, jen se radoval, že tedy přece přišla.

Prokuristův útěk jako by teď dočista zmátl otce, který byl až dosud poměrně klidný, neboť místo aby se sám za prokuristou rozběhl nebo aspoň Řehořovi nepřekážel v pronásledování, popadl do pravé ruky hůl, již prokurista nechal spolu s kloboukem a převlečníkem na židli, levou sebral ze stolu veliké noviny, a dupaje začal mávat holí i novinami, aby zahnal Řehoře zpátky do jeho pokoje. Nic nepomáhaly Řehořovy prosby, nikdo těm prosbám také nerozuměl, aťsi kroutil hlavou sebepokorněji, otec jen tím více dupal.

Na druhém konci matka prudce otevřela okno, ačkoli venku bylo chladno, a vyklánějíc se daleko ven, tiskla si tvář do dlaní. Mezi ulicí a schodištěm vznikl mocný průvan, záclony se rozlétly, noviny na stole šustily, jednotlivé listy se snesly na podlahu.

Neúprosně dotíral otec a syčel přitom jako divý. Jenže Řehoř neměl ještě vůbec cvik v couvání, šlo to opravdu hodně pomalu. Kdyby se jen byl směl otočit, byl by ve svém pokoji hned, ale on se bál, že zdlouhavým otáčením připraví otce o trpělivost, a každým okamžikem mu přece hrozilo, že mu hůl v otcově ruce zasadí smrtelnou ránu do zad nebo do hlavy. Nakonec však Řehořovi přece jen nezbývalo nic jiného, neboť s hrůzou pozoroval, že při couvání nedokáže ani udržet směr; a tak, ohlížeje se co chvíli bojácně úkosem po otci, začal se co nejrychleji, ve skutečnosti však velice pomalu, otáčet. Snad otec zpozoroval jeho dobrou vůli, protože ho přitom nerušil, ba dokonce tu a tam otáčení zdálky dirigoval špičkou hole.

The post Kafka a jeho Proměna z poníženého a ztrápeného člověka v obtížnou havěť first appeared on Čítárny.

Ernst H. Gombrich (1909-2001), proslulý kunsthistorik, autor mj. Příběhu umění, je schopen velmi osobního pohledu na historické události, o nichž se zaujetím vypráví. Ačkoliv své “Stručné dějiny světa” původně určil mladým čtenářům, představují naprosto ojedinělý čtenářský zážitek i pro mnohem starší čtenáře.

Jeho Dějiny světa čtenáře provedou historií od nejstarších počátků až do dvacátého století, seznámí ho s důležitými historickými osobnostmi a událostmi, ale také ho poučí o souvislostech a spojitostech mezi různými údobími a územími. Gombrich své dějiny lidstva vypráví jako příběh, ne vždy právě útěšný a pochopitelně nezavršený.
Otevřený konec však znamená naději do budoucna.

Tuto knihu napsal Ernst H. Gombrich, budoucí světoznámý kunsthistorik, krátce po studiích jako šestadvacetiletý. Kniha měla okamžitý úspěch a přinesla mu všeobecné uznání.

Čtenáři i odborná kritika oceňují autorův vypravěčský talent, umění vytvořit velkorysý oblouk historie lidstva.
Autor se svým příznačným smyslem pro výstižnou zkratku a pointovanou formu podal komplikovaný vývoj lidstva od dob jeskynního člověka až do 1. světové války.

Později připojil kapitolu o nejdůležitějších událostech dvacátého století – o 2. světové válce a zániku komunismu. Novověk je ale už po kuratelou cenzorů redakcí a fakta nejsou zcela ucelená.
Kniha je vynikající především v oblasti starověku a středověku.

Znám rodiny, kde se kniha čte po kapitolách večer co večer a s dětmi!!!
Dnes skoro nutnost, protože žijeme v době, kdy dochází k násilnému zkreslování historie pomocí prodejných novinářů a učitelů. Tuto zábavně vzdělávácí činnost bych doporučil všem rozumným rodinám, pokud chtějí vychovávat děti s jasným kritickým myšlením. Na školu bych už moc nespoléhal.
Existuje i audio verze, ale osobně se mi vůbec nezamlouvá hlas herce.

ERNST H. GOMBRICH (3. listopadu 1909 ve Vídni – 3. listopadu 2001 v Londýně)
Ve Vídni vystudoval dějiny umění a klasickou archeologii. Roku 1936 odešel do Londýna, kde pracoval jako tlumočník, pak se vrátil do Warburgovy Kulturněvědné knihovny k vědecké činnosti.
Po 17 let (1959 – 1976) byl ředitelem tohoto ústavu.
Působil jako hostující profesor na řadě univerzit (Oxford, Cambridge, Harvard aj.) a byl členem mnoha vědeckých akademií.
Byl obdařen třinácti čestnými doktoráty, roku 1972 mu byl udělen titul Sir, byl nositelem mnoha cen a vyznamenání. Napsal mnoho důležitých kunsthistorických a jiných prací; jeho Příběh umění (The Story of Art, 1950) platí dodnes za nejpopulárnější úvod do dějin umění.

UPOZORNĚNÍ:
V češtině vyšla ještě jedna kniha-historie pro děti.
Jak se vyprávějí dějiny dětem po celém světě / Marc Ferro
Kniha francouzského levicového intelektuála je ovšem silně demagogická a zcela otevřeně se zaměřuje na přepsání smyslu dějin v levicovém stylu.
Tuhle propagandu bych dětem rozhodně nedoporučil!!

The post Ernst Gombrich. Vynikající čtivé dějiny světa pro domácí studium dětí first appeared on Čítárny.

Fráňa Šrámek (*19. 1. 1877 – †1. 7. 1952) věděl o životě i smrti víc, než kdokoliv jiný. Šrámek totiž prožil jak První tak Druhou světovou válku přímo na frontě.
Přesto nebo právě proto je jeho poezie opojená životem, přírodou i nekončící naději.

Fráňa Šrámek – portrét ve větru

Narodil se 19. ledna 1877 v Sobotce jako František, syn berního úředníka. Tam, pod lipami hřbitova, který později opěvoval v slavné básni, také 1. července 1952 tiše odešel.

Dětství vonělo píseckými ulicemi a Otavou, městem, jež se stalo živou kulisou jeho románů a her.
Pak Roudnice, maturita a první vzpoura. V roce 1903 nastoupil jako jednoroční dobrovolník na vojnu. Uniforma ho dusila.
Služba se prodloužila o rok za „nevhodné“ postoje, v roce 1905 dvakrát skončil ve vězení, za demonstrace a za antimilitaristickou báseň “Píšou mi psaní”.
První světová válka ho poslala na fronty: Halič, Itálie, Rumunsko.
Z té hrůzy vznikly verše plné bolesti a touhy po míru – sbírky “Života bído, přec tě mám rád” a “Modrý a rudý” (modrá uniforma versus rudá revoluce).
Z těch let pochází i povídka “První akt*.

Po válce už psal jako básník, který vidí svět v okamžicích – impresionista a buřič zároveň.
Román “Stříbrný vítr” (1910) o křehkém mládí.
Drama “Měsíc nad řekou” (1922) o setkáních a loučeních.
Básnické sbírky “Splav”, “Ještě zní”, “Rány, růže”…
Všechno prosycené láskou k životu, přírodě a svobodě, ale i hlubokým odporem k válce a konvencím.

Za německé zrůdné okupace 1939-1945 protestoval tím nejtišším způsobem, zůstal doma.

V roce 1946 dostal titul národního umělce. Jeho život nebyl přímka, ale vítr: někdy stříbrný, někdy bouřlivý, vždycky svobodný.
Takto ho pamatujeme – ne jako suchý seznam dat, ale jako muže, který větru svěřil své verše a nechal je vznášet.

Splav / Fráňa Šrámek

Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín…

Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas…

Písecká / Fráňa Šrámek

Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a letech odplouvaly,
míjely v dálku, zrozenci hor,
a my se za nimi dívávali.

Za vorem vor a po šiku šik
my odtud do světa odcházeli,
zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli.

Moh život hřímati, stohlasý sbor,
hlas jeden věrný neumlčel,
kdy se mi zachce jen: pluje zas vor,
jez noční hude do harf a cell.

A za hlasem věrným, šumot a shon,
vzpomínky v průvod se přidávají,
a je to Písek, je to zas on,
fanfáry s věže vyhrávají.

Fanfáry s věže, jak hrávaly dřív
vstříc prvním májům do jitřních par,
zní vítr stříbrný, jak zníval dřív
a slibuje dar, života dar.

Stříbrný větře, blažený kout,
kdes první vlajkou třepotně dul,
a vlajky až splihnou, přestanou dout,
i tehdy díky, že jsi nám dul.

A tehdy znovu: blažený kout
a z něho do světa tolik je cest —
z jar našich nebe dnes nad ním pnout,
to by tu v noci napadlo hvězd!

Píšou mi psaní 

Píšou mi psaní
vojanští páni,
a tam stojí psáno
dvanáctého ráno
že já musím rukovat,
oh, rukovat.

Voják je voják,
musí bojovat –
vloží k líci pušku,
vezme si na mušku
třeba vlastní srdce své,
oh, srdce své.

Zdrávi vzkázali,
zdrávi napsali,
já jsem rezervista,
básník, anarchista,
zpívám si a proklínám,
oh, proklínám.

Pomašíruju,
zpívat si budu:
modrý rezervista,
rudý anarchista,
v modré dálce rudý květ,
oh, rudý květ….!
(sbírka Modrý a rudý)

Jarní poutník / Fráňa Šrámek

Když jaro přišlo, stromy podél cest
za druhy zvolil si a skřivany,
dal očím plápolat a ústům kvést,
šel pohan mezi pohany
a dešti šlehán, sluncem hýčkaný,
dal uspávat se loutnou hvězd.

Pil mléko dívčích bříz a v olšinách
se k svatbám zlatých vážek pozvat dal,
zdvih pírko sojčí, ztracené tu v lásky hrách,
a dýchal na ně, něžná slůvka tkal,
stem něžných slůvek pírko obetkal,
jak po srdci by dlouze smyčcem táh.

Pak lesů host, jich stezek přijal stín,
jak oblékl by nový, snubní šat,
a míse prosby ve smích kukaččin,
toužil a toužil, an se večer krad,
zda bozi dovolí mu uhlídat
tančící žínku v stříbru kapradin…

Podzimního deštivého dne / Fráňa Šrámek

Má krásná Evo, kdybych měl posla
a nebyl chud a nebyl smuten,
já bych dnes vypravil posla,
aby ti donesl dar.

Člověče boží, řekl bych poslu,
před tebou leží nejsladší cesta.
Poděkuj nebi! Vyjdi z bran města,
slunce se otaž, kde leží jih.

Pak už jen spěchej. Zpívej si cestou.
Snad se i schýlíš, políbíš zemi.
Po březích půjdeš, vinicemi,
za tebou sever, před tebou jih.

Osmahneš, zkrásníš. A to je dobře.
Neb ta, k níž kráčíš, pro bledé není.
Snad najde v tobě zalíbení.
A přijme můj dar.

V dalekém jihu potkáš ji kdesi,
chodívá za ní mladý bůh s flétnou.
Prý se mu směje, hrdličky vzlétnou.
Pokloň se hluboce. Mluv!

Pověz jí… pověz… O zlých dnech nemluv.
Také ne o mně. Překrásná jména
dej jí jen a řekni: velebena!
Pověz jí… pověz… Mlč!

Balada rodácká / Šrámek Fráňa

Pojďme mu vstříc, dneska prý přijede,

ať taký, onaký, přece je náš!

S tvým klukem divousil, sousede,
a pro naši žábu ten satanáš jednou byl pořádně od táty bit.
Z žáby je máma, tvůj kluk to chyt,
o něm však ve světě jedva co znáš.
Ale, co mluvit? Taky je náš.

A tak si myslím, zda ještě vzpomene:
před naším krámkem, a kluk byl jak píď,
jak na ty schůdky dva kamenné
čmárával křídou: Mařenko, přijď.
Však, to jsou léta. A co se napsalo,
dávno už, dávno se smazalo.
A křídou napsáno, smazáno snáž.
I snad si vzpomene, taky je náš.

Řekls co, sousede? Neslyšet hlas,
jak vrabci dnes v okapech brebentí.
– Měl halenku modrou, v šešulku vlas.
Pak jednou říkali studenti,
nebo snad to v novinách čet –
co? nevím už. To už je let,
dceru jsem zrovna vdal. A ten shon znáš,
svůj je svůj. Ale on taky byl náš.

Přišlo prý psaní. Co a jak,
to člověk jen napolo zví.
A loudáš se brachu, zmeškáme vlak,
a kdopak tu šešulku pozdraví?
Není to hezké, když nikdo nevítá,
pro svého nesmíš být necita.
Přivítá někdo, ihned je snáž.
A kdyby byl cizí! Je přece náš.

A tak tu jdeme, kupec a švec,
a ty jen mlčíš, jak věděl bys víc,
nu, co bys nevěděl, proto jsi švec,
to však vím také, komu jdem vstříc:
že ho k nám vezou jenom už spát,
a tak nám řekl, že nás měl rád,
že se mu u nás spočine snáž
a že byl náš.

Vzpomínka na Písek / Šrámek Fráňa

Kolébka, rozbité kalhoty první,
to hrálo se na scéně jiné,
vlastní však počalo drama,
kde Otava plyne.

Vhodnějších kulis nalezneš stěží,
abych hned zprvu poklonu vysek,
jedna je pouze jen Otava,
jeden je Písek.

Jedna jen Putimská ulice,
se starým hradebním domem,
tam ničím by nesměli hnout,
kdyby šlo po mém.

Bývala Putimská ulice,
zda ještě do ráje ústí?
Na jednom dvoře tam na hradbách
peroutky začly mi růsti.

Někdy se třískou sic zadřelo,
kantoři dělali bubu,
tady však na hradbách míval jsi
jen mlsnou hubu.

Chtělo se větřit a pokoušet,
chtělo se trochu též hřešit,
do oslích uší se zvarhanil
latinský sešit.

Tam dole řeka, jako ty právě,
chytala blaženě lelky.
Zda by ses, Mařenko, vešla mi
do útlé znělky?

Hradišťský les kukačkou zval,
a to by nemělo býti,
utečeš za tím, a čerte kropáč,
je hromobití.

Bývalo, bývalo, hřmělo.
Bývala všeliká potíž;
vzpomeneš jedné budovy v sadech
a již se potíš.

Ménin aeide! Sinusy.
Ty kose venku, zalkni se písní.
V notýsku puma. Censura.
A jaro třísní.

Jaro je silnější censur všech,
silnější všech školních škamen.
A svých jar píseckých vzpomenuv teď,
řekl jsem díky a amen.

Les / Fráňa Šrámek

Kyj v pravé ruce, v levé mladou, krásnou ženu,
jež vínem smíchu třísní jalovčí a mech,
tak potkám já tě zas, hruď rozhalenu,
kyj křikem pozdravím a zpěvem uctím ženu
a s vámi třetí dám se v lehkonohý běh.

Tu zkrásní úsměv tvůj, jak čerstvě trysklý pramen,
a kyjem o vzduch udeříš, jak v slavný zvon —
a žena, všechny bohy vábíc do svých ramen,
v med lesní sládnouc, uzrávajíc v plamen,
šíp vyšle nejsladší, své touhy zpěv a ston.

Utančen vámi, až v rokyt pak se k spánku schýlím,
dva kosy zavoláš, bys s nimi tiše hrál.
Pokyneš ženě. Šeptne v sny mé, nazve mne svým milým.
A obláčkem pak zajde letním, bílým,
až vzbudím se, bych na ni krásně vzpomínal…

Kdybych byl pastevcem koní / Fráňa Šrámek

Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem
stal by se jednou snad divoucí div:
až, hvízdnuv, koně bych svolal z ovlhlých niv,
koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div,
stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem.

Krásně by mluvil, jak v hrdle by studánku měl,
i jménem snad nazval mne: Františku, pastevče koní,
vzkazují bratří tví, jako ty pastevci koní,
u ohňů nočních že přepad je veliký žel,
už ani nepějí, hlavy jen kloní,
líto jim sebe, líto je koní,
budeš-li zpívati, za ně bys za všechny pěl.

Já nejsem pastevcem. Noční však chvílí
na mne též padá veliký žel,
už ani nezpívám, hlava se chýlí,
smutňoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl,
koníčku bílý…

Romance / Fráňa Šrámek

Nezvoňte u nás, náš zvonek má rýmu,
já jsem sic zdráv, nejsem však doma,
jednoho večera, není to dávno,
v hlubokém lese jsem na chatrč bušil,
na nebi bouře svítila zuby,
z ohnivých nozder les dole frkal,
zevnitř se tázali, kdo že to buší
a zda jsem snad ztratil za bouře cestu,
a já jsem řekl, že jsem ji našel.

Smáli se uvnitř: To už jen tedy
bys po ní kráčel teď a za nosem rovně.
Smáli se uvnitř, dva smíchy se objaly,
slyšel jsem smáti se muže a ženu,
když bouře bubnuje, žena je na lůžku horká,
z ohnivých nozder les na mne frkal,
a tu jsem se srdcem na dveře tiskl,
bylo to, jako bych na ně zabušil znovu,
a bylo to, muž potom volal: Pozor, ty venku,
nestřílím špatně, optej se kolouchů v lese.
Nestřílí Spatně, horce se zasmála žena,
nestřílí špatně, ohoho, a jsi-li ty venku
mlád ještě, mlíčňák, ožeň se s bouří,
ožeň se s bouří, i čert se dnes žení,
ohoho – –

Ráno, když žena z chatrče vyšla,
vykřikla. Neb já jsem na prahu seděl,
veliké oči jak střelený jelen.
Šla asi k prameni, okovy nesla,
les se k ní vrhl, velký pes, zrousaný,
by, větře, v sukni vrazil jí čenich.
Bral jsem jí okovy a že jí
pomohu. Rozliješ, řekla,
a hlas se jí spekl. Neřekla ale,
abych s ní nešel a že jsem cizí,
a že se to nehodí. Ba, snad i kulháš,
řekla pak a šla nejdřív za mnou,
ale já nekulhal i ramena nesl jsem statně,
věc pevnou, kde se to dobře otáčí v čepu,
ale já nekulhal a snad jsem se obrazil více
na jejích zubech než na jejích očích,
a pak už snad viděla všechno,
co chtěla vidět, šla přede mnou nyní
a tu já mohl jsem viděti opět,
co je to pěšinka lesní a na ní žena
po noční bouři;

to mohlo též všechno být, co jsem chtěl dostat,
až přijdu k prameni, tam jí to řeknu,
děkuji, ženo, a půjdu;
ale pak se to stalo, prameni, prameni,
když jsem chtěl mluvit, snad mne už neznala,
clonila oči a hleděla jinam,
schválně jsem rozléval, by něco řekla,
neřekla, hleděla jinam,
schválně jsem kulhal pak, by se snad smála,
nesmála, hleděla jinam,
k chatrči došla, okovy vzala,
nepoděkovala,
hleděla jinam,
v chatrči zašla –
s lesem jsme, druhu druh,
v záhadné, zlověstné
zřeli si oči.

Tu
muž vyšel. Nesl brašnu a pušku.
Snad se též podivil, ale jen málo, jen
jak se na muže sluší.
Měl šedé oči, jak pára je nad jitřní řekou,
vím, co si myslím o šedých očích,
a tu už říkám: Lovec buď ctěn,
lovci zdar a já ti, pane, ponesu pušku.
I tu se podivil, zase jen málo,
ženu máš krásnou a tu jsi pán,
les se ti po ránu pokloní, má úcta,
vše ti chce sloužit, pes i chlap,
nes tedy, řekl, a nemluvil mnoho,
jen pohledem očí líným a sytým
po stromech, po keřích rozvěšel lásku,
již propotil v noci,
neděkoval, nectil a nechválil,
jen na slunci vyhříval nadmutou pýchu –
pak v korunách těžce zatloukla křídla,
podávám pušku, zavrtěl hlavou,
podávám znovu, zavrtěl hlavou,
z kostnatých obočí les na mne hledí
a z očí zlověstných druh druhu žerem;

a je tam kdesi v hlubokém lese
takové místo,
stoupati můžeš buď veselým smrčím
neb klouzati dolů v jedlinu temnou,
na onom rozhraní světla a temna
já lovce zabil.

Propadl v kolena, pak svinul se na bok,
odpadl směšně, jak od láhve piják,
vous ještě zrousaný.
Myslím, že zahrály v lese
varhany.

Pak
bral jsem se nazpět a s keřů a stromů
jsem sbíral, co po nich rozvěsil lovec,
sbíral a pozorně zahrabal hlínou a mechem
jak trus svůj kočka.
K poledni, silnému poledni,
rovný a na prahu neskloněn
vešel jsem v chatrč.

Pohlédla na mne, na nic se neptala,
na trám když věšel jsem pušku,
pohlédla na mne, na nic se neptala,
když sedl jsem za stůl,
přede mne kladla mléko a chleba,
na nic se neptala
a jedla se mnou,
nebyla tou, jíž byla ráno,
pokojně, slavně proudil z ní život
jak z česna úlu,
pokojně na stole ležely osmahlé lokty
jak druhý chleba,
a zuby dobře svou konaly práci,
jako by v ústech tam měla
polední louku a sekáče na ní,
a potom řekla: Musíš pak dohlédnout,
bouře mi v noci shodila chlívek. Hleď,
ať se zalíbíš mým slečnám kozám. Té větší,
abys to věděl, šenkýřka říkám,
té menší Jelenka, s tou musíš něžně.
A starý smrk před prahem tady,
to mrzout je, bručál, říkám mu četník.
A prameni, kdes se mnou byl ráno,
štěbeta říkám, však chceš-li, nazvu jej nyní
krásněji nějak. Ale já vstávaje,
děl jsem jen, pochválen budiž
chléb tvůj i četník, šenkýřka, Jelenka,
štěbotka také. Na mléko zapomněls, řekla
a smála se nyní, ach, byla moudrá
a byla polední
a nyní ještě nebyla pro mne,
proto jsem vyšel, a ránu a ránu
mohl jsi potom slyšeti, lese,
to já jsem sbíjel na chlévci stříšku,
a mohl jsi, lese, slyšeti píseň,
to v chatrči zpívala žena,
v městech jsou na věžích hodiny, zvony,
v lese však hlubší hlas hovoří shůry,

– pak přišel večer,
na prahu žena clonila oči,
ne snad, by hleděla jinam,
hleděla na mne,
tak rovnou na mne,
jak z rovného průseku srdce,
a nebyla tou, jíž byla ráno,
a nebyla tou, jíž v poledne byla,
byla teď večerní žena
a příslib noci,
temná a vonná, keř na kraji lesa,
z nějž světlušky vzletí – –

– Nezvoňte u nás a vizte jen, bloudi,
zda mohu být doma, Vinohradská č. 1,
když jsem kdes daleko v hlubokém lese,
ale tam jsem byl včera a dnes jsem již opět
bůhvíkde jinde, neb sen můj se utrh,
hřebeček v cvalu, neb touha má smolná
mi za školu běhá v letošním jaru,
hledá svět osmahlých, dmoucích se tvarů,
hledá svět syrové, úderné krásy,
zem, která v plápolu puká a v lijáku kouří,
syrovou krásu, která tě přepadne, k bezdechu stiskne,
k nejstaršímu vyzdvihne bohu,
zda mohu být doma, zda mohu být doma
ve Vinohradské pod pivovarem,
nablízku Waldesky, Maršnerky, remis,
a nezvoňte u nás, náš zvonek má rýmu,
nezvoní,
přijdeš-li, poraď mu aspirin, lipový odvar,
ať se brach vypotí, a se schodů scházeje,
nadávej, chceš-li…

Vánoční / Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmoule beranici,
včarován v ticho mýtiny
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu blízko budu již.
Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

The post Fráňa Šrámek. Poezie opojená životem, láskou i přírodou first appeared on Čítárny.