Nejstarší dochovaný papír na světě pochází z hrobky poblíž Sianu v provincii Šen-si v Číně. Byl vyroben někdy mezi léty 140 až 87 př. n. l. z roztlučených a oddělených vláken konopí. Díky němu a dalším úlomkovitým důkazům je jasné, že Číňané znali základní postup výroby papíru tisíc let před Evropany. Papír není tak složitý. Je to vrstva roztlučených vláken ve vodním roztoku, vylisovaná v ploché formě. Voda je odvedena pryč, vrstva se vysuší a máte papír.

Ačkoliv byl čínský papír vyráběn z konopí, ve 2. století n. l. dvorní úředník, který se jmenoval Cai Lun, vyrobil nový druh papíru ze směsi kůry, papírových útržků, pšeničných stébel a dalších přísad. Možná první recyklovaný papír.
Byl to také první moderní papír – docela levný, lehký, pevný a vhodný pro tahy štětce.

Co všechno dělali Číňané z papíru
Číňané používali papír rovněž pro oblékání, do bot a jako toaletní ubrousky, které Evropany doslova ohromily, když je viděli poprvé. Vynalezli tapety, papírové draky, deštníky, papírové peníze, papírové umění origami a další.

Rozšíření papíru do světa
Papír se dostal v 7. století do Indie a o sto let později do islámských zemí. Po pět staletí Arabové žárlivě střežili tajemství výroby papíru před Evropany, ale prodávali jim ho se značným ziskem.

První papírny proto vznikaly ve Španělsku, odkud se pak šířily do Itálie a Francie (12. – 14. století).
Od 16. století se pak začaly objevovat papírny i v českých zemích (Zbraslav, Turnov, Frýdlant, Staré Město pražské).
Strojový papír vznikl až na začátku 19. století a od poloviny 20. století je používán i na tisk grafik.
Papír byl v Evropě zpočátku považován za méně kvalitní než pergamen, nicméně protože byl levnější, začal pergamen vytlačovat, až v 16. století papír víceméně převládl.

Jeden hektar konopí poskytuje za rok čtyřikrát více vlákniny, než jeden hektar lesa za 30 let!
Orientace na výrobu papíru z tohoto zdroje by zamezila hrozivému kácení lesů a následnému poškozování životního prostředí. Z konopí lze vyrábět různé druhy papíru a kartonu, které disponují lepšími vlastnostmi než papíry ze dřeva.
Vynikají hlavně svou trvanlivostí a odolností. Papír je přirozeně pružný a částečně odolný vůči vlhku. K jeho výrobě nejsou zapotřebí agresivní výrobní metody, které hrubě poškozují kvalitu odpadních vod.

Z konopí lze vyrábět různé druhy papíru a kartonu.
Z dlouhých vláken se vyrábí vysoce kvalitní papír, který se používá na knihy, časopisy, bankovky a umělecké papíry.
Kratší vlákna slouží k produkci spotřebních výrobků, jakými jsou například cigaretový, balící či toaletní papír.
Papírny jsou v Evropě stále hlavním odběratelem konopné koudele.
Oproti dřevu má konopí nižší obsah ligninu (konopí 10–12 %, dřevo 30 %). To umožňuje ekologicky přijatelnější bělení papíru bez použití silných sloučenin chlóru.
Více firem již vyvinulo uzavřený proces výroby, ve kterém jsou všechny chemikálie recyklovány.
Na zpracování konopí se tak spotřebuje méně chemikálií i energie.

PhotoCredit: Internet bez specifikace:
Jeden z nejstarších dochovaných zbytků papíru pochází z období Dynastie Han (140-87 př.n.l.)

The post Nejstarší dochovaný papír byl z konopí, je starý přes dva tisíce let first appeared on Čítárny.

Představ si chlapa, který byl jako ostře řezající nůž. Plný bolesti, hněvu a lásky k lidem. To byl Pier Paolo Pasolini (1922–1975). Italský spisovatel, básník a režisér. Pasolini byl umělec, který nenáviděl, jak se moderní svět (hlavně Itálie) mění v konzumní mašinu, která ničí opravdové lidské hodnoty. Psal o tom s obrovskou vášní, bolestí a odvahou. I když s ním nemusíš vždycky souhlasit, jeho texty tě donutí přemýšlet.

Kniha Korzárské spisy a Luteránské listy je sbírka 21 esejů (kratších zamyšlení).
Když je čteš, máš pocit, jako bys poslouchal zoufalý, rozzlobený a smutný křik. Pasolini byl levicový intelektuál, tedy člověk, který měl levicové (socialistické) názory. Pořád používal slovníček z marxismu, ale už cítil, že v moderním světě 20. století to nestačí. 

O čem psal Pasolini?

Pasoliniho nejvíc zajímal člověk. Obyčejný člověk. Jak žije, jaké má hodnoty, jak vypadá, jak se chová, kde bydlí, co ho formuje a co ho ničí. Chtěl pochopit, jak moc dokáže společnost člověka změnit – často k horšímu.

Jaký byl kritik?

Byl to osamělý bojovník. Kritizoval úplně všechno a všechny. S obrovskou silou a zároveň zoufalstvím bojoval proti své době. Viděl, jak se z chudé rolnické Itálie stala noční můra konzumu – země, kde lidé žijí pro zábavu, peníze, falešné hodnoty a povrchní radosti (hedonismus). Opakoval svoje myšlenky jako litanie (dlouhé nářky), nabíjel si „kritické zbraně“ a střílel kolem sebe. A většinou trefil přesně.

Někteří mu vyčítali, že mluví i o věcech, ve kterých není úplný expert (třeba v sociologii). Ale to mu na síle kritiky nic neubíralo.

Co ještě dělal?

V Česku ho lidé znají hlavně jako skvělého filmového režiséra. Možná jste četli legendární knížky jako Darmošlapové, Zběsilý život nebo Nečisté skutky – Amado Mio.
Ale Pasolini byl nesmírně plodný. Psal romány, básně, scénáře k filmům, točil krátké filmy, psal divadelní hry, překládal a dokonce občas maloval.

Dnes, mnoho let po jeho násilné smrti, se za jeho nejlepší dílo považují hlavně básně a eseje. Jeho styl je zvláštní: dokáže hluboce proniknout do skutečného života a zároveň myslet velmi abstraktně a filozoficky. A pořád se vrací k tomu nejdůležitějšímu – k člověku v dnešním světě.

Pier Paolo Pasolini | Zuřivý vzdor | Fra, Praha 2011, přeložil Tomáš Matras

Pier Paolo Pasolini a jeho filmy:

Pasolini natočil přibližně 12 celovečerních filmů. Jeho filmy nejsou lehké „zábavky“ – jsou drsné, poetické, provokativní a často kritizují společnost, chudobu, náboženství, sex a moc. Používal neherce, natáčel v reálných lokacích a míchal krásu s ošklivostí.

Accattone (1961)
Jeho první film. Příběh mladého římského pasáka a zlodějíčka z chudé čtvrti. Drsný, syrový, jako pokračování italského neorealismu. Velmi silný debut.

Mamma Roma (1962)
Anna Magnani jako prostitutka, která se snaží začít nový život a vychovat syna. Emoční a tragický film o mateřské lásce a společenských hranicích.

Evangelium svatého Matouše (Il Vangelo secondo Matteo, 1964)
Pasolini (komunista a ateista!) natočil jeden z nejlepších filmů o Ježíši vůbec. Černobílý, realistický, bez příkras. Mnoho lidí ho považuje za jeho vrchol.
Za socialismu jeden z nejoblíbenějších klubových filmů. Vždy vyprodáno!

Teorema (1968)
Záhadný mladík (Terence Stamp) přijde do bohaté buržoazní rodiny a sexuálně i duchovně je „zničí“. Provokativní a symbolický film o krizi moderní společnosti.

Dekameron (1971), Canterburyjské povídky (1972) a Arabské noci (1974)
„Trilogie života“ – barevné, veselší, plné nahoty, sexu a lidové zábavy. Adaptace klasických povídek. Pasolini tu oslavuje přirozenou sexualitu a tělo proti konzumní společnosti.

Salò aneb 120 dnů Sodomy (Salò o le 120 giornate di Sodoma, 1975)
Jeho poslední film (natočen krátce před smrtí). Extrémně těžký, brutální a šokující. Kritika fašismu, moci a degradace člověka. Není pro slabší povahy a mnoho lidí ho nedokouká.

Další zajímavé filmy

• Edipus Rex (1967) – adaptace starořecké tragédie.
• Medeea (1969) – s operní zpěvačkou Marií Callas v hlavní roli.
• Ptáci a vrabci (Uccellacci e uccellini, 1966) – komediálnější, s Totò.

Tip pro středoškoláky:
Začni třeba s Accattone, Mamma Roma nebo Evangeliem svatého Matouše. Jsou přístupnější a ukazují, proč byl Pasolini tak výjimečný.
Jeho filmy jsou jako jeho eseje, zuřivě útočí na to, co považoval za špatné v moderním světě.

Pasolini byl představitel nového filmového směru: Italský neorealismus.
Nejznámější režiséři Roberto Rossellini, Vittorio De Sica, Luchino Visconti. Začínal zde i Federico Fellini etc. Všichni režiséři filmovali příběhy jako skutečné životy obyčejných lidí, místo hvězd v ateliérech.

Ukázka z esejů:

Promluva vlasů / Pasolini

Vlasatce jsem poprvé viděl v Praze. Do haly hotelu, kde jsem bydlel, vstoupili dva mladí cizinci s vlasy až na záda. Přešli halu a usedli za stolek v jejím vzdálenějším rohu. Zůstali tam půl hodiny sedět pod pátravými zraky ostatních zákazníků, i já jsem si je prohlížel, a pak odešli. Když míjeli shluk lidí v hale, stejně jako když seděli v odlehlém rohu místnosti, nepromluvili ti dva ani slovo (je možné, přestože si to nepamatuji, že si mezi sebou něco šeptali, předpokládám však, že to bylo něco velmi praktického, neexpresivního).

V té zvláštní situaci, zcela veřejné, společenské, skoro bych řekl oficiální, skutečně nepotřebovali mluvit.
Jejich ticho bylo striktně funkční. Slova by tu byla nadbytečná. Ti dva totiž pro komunikaci s okolím, s těmi, kdo je pozorovali, v dané situaci se svými bratry, užívali jiného jazyka než toho, jenž je tvořen slovy. To, co nahradilo tradiční, na slovech založený jazyk a co si celkem záhy našlo místo v rozsáhlé říši „znaků“, v oblasti sémiologie, byl jazyk jejich vlasů. Šlo o jediný znak, o délku jejich na záda padajících vlasů, v němž se nashromáždily všechny možné znaky artikulovaného jazyka. Jaký byl smysl jejich tiché, výhradně fyzické výpovědi?
Tento: „Jsme dva Vlasatci. Patříme k novému lidskému druhu, který právě v těchto dnech přišel na svět. Své centrum má v Americe, což je hlavní důvod, proč je v provincii jako tato (tedy v Praze) ignorován.

Jsme tedy pro vás Zjevení. Uskutečňujeme svoji apoštolskou misi obdařeni věděním, jež nás naplňuje a zcela vyčerpává naši mysl. Nemáme, co bychom verbálně či racionálně dodali k tomu, co fyzicky a ontologicky říkají naše vlasy. Vědění, jež nás naplňuje, bude díky našemu apoštolství jednou patřit i vám. Prozatím je to novinka, velká novinka, která ve světě vytváří skandální očekávání, jež bude naplněno. Buržoové dělají dobře, hledíli na nás s odporem a nesnášenlivostí, neboť délka našich vlasů je jednoznačným protestem proti nim.
Ať nás však nemají za divochy a nevychovance: jsme si plně vědomi své odpovědnosti. Nestaráme se o vás, stojíme si na svém. Udělejte to také tak a čekejte na Skutky.“

Byl jsem adresátem onoho sdělení a na místě jsem byl schopen je dešifrovat. Ten jazyk beze slov, gramatiky a syntaxe si mohl člověk okamžitě osvojit také proto, že sémiologicky řečeno nebyl ničím jiným než formou „jazyka fyzické přítomnosti“, k němuž jsou lidé vždy s to se uchýlit.Pochopil jsem to a pocítil k těm dvěma okamžitou antipatii.Následně jsem však musel svoji antipatii potlačit a vlasatce bránit proti útokům policie a fašistů. Je přirozené, že jsem byl, z principu, na straně Living Theatre, Beats atd. A tento princip byl principem přísně demokratickým.Vlasatců silně přibývalo, tak jako prvních křesťanů, stále však setrvávali v tajuplném mlčení. Jejich dlouhé vlasy byly jediným opravdovým jazykem, nebylo důležité cokoli dodávat. Jejich řeč splývala s bytím. Nevyslovitelnost byla ars retorica jejich protestu.

Co tedy v letech 1966–1967 vlasatci říkali svým neartikulovaným jazykem, založeným na monolitickém znaku vlasů?
Říkali toto: „Je nám z konzumní společnosti zle. Náš protest je radikální. Naše odmítání je protilátkou proti této společnosti. Zdálo se, že bude vše směřovat k lepšímu, že? Naše generace měla být generací začleněných. A teď se podívejte, jak se věci ve skutečnosti mají. My stavíme bláznovství proti osudu ,výkonných úředníků‘. Vytváříme nové církevní hodnoty právě v okamžiku, kdy se v ovzduší buržoazní entropie stává společnost zcela laickou a hédonistickou. A děláme to s revoluční halasností a násilím (násilím nenásilných!), neboť naše kritika vlastní společnosti je komplexní a nesmiřitelná.“
Myslím si, že kdyby byli odkázáni na systém tradičního jazyka, nebyli by schopni úlohu svých vlasů vyjádřit. Faktem je, že jejich vlasy vyjadřovaly právě tohle.Co se mě týče, přestože jsem měl od začátku podezření, že systém „jejich znaků“ je produktem kultury protestu, jež se staví do opozice vůči kultuře moci, a že jejich nemarxistická revoluce je podivná, ještě nějakou dobu jsem byl na jejich straně a alespoň jsem je přidal k anarchistickému prvku své ideologie.Ten jazyk vlasů, i když nevyslovitelný, vyjadřoval „věci“ levice.
Možná nové levice, zrozené uvnitř buržoazního světa (v dialektice vytvořené možná uměle onou Myslí, jež mimo vědomí jednotlivých partikulárních historických mocí řídí osud buržoazie).Přišel rok 1968, vlasatci byli vstřebáni studentským hnutím a mávali rudými vlajkami na barikádách. Jejich jazyk vyjadřoval „věci“ levice čím dál více (Che Guevara byl vlasatec atd.).

Vlasatci se hojně rozšířili roku 1969, což byl rok exploze v Miláně, mafie, emisarů a řeckých plukovníků, spolčení ministrů, temných pletich a provokatérů. Početně sice ještě netvořili většinu, byli jí však díky ideologické tíze, již na sebe vzali. V té době už nezůstávali zticha a nenechávali veškerou komunikaci a expresivitu pouze na vlasovém systému znaků. Úloha fyzické přítomnosti vlasů byla naopak v jistém smyslu degradována na pouhou rozlišovací funkci. Vrátili se k užívání tradičního, slovního jazyka. A slovního neříkám náhodou, naopak to podtrhuji.

V letech 1968–70 se mluvilo hodně, až moc, skoro bychom se bez toho obešli. Tehdy byly položeny základy mnohomluvnosti a verbalismus se stal novým ars retorica revoluce (levičáctví je verbální nemocí marxismu!). Přestože vlasy, překřičené zuřivostí slov, už k ohromeným adresátům samostatně nepromlouvaly, podařilo se mi během toho povyku ještě zbystřit dešifrovací schopnosti a naslouchat tiché, evidentně nepřerušené promluvě těchto čím dál delších vlasů.Co říkaly tentokrát? Přestože stály po boku vyjádření slovních, říkaly: „Ano, je pravda, že říkáme věci levice, náš smysl je smyslem levice… ale… ale…“

Tady řeč vlasů skončila a doslovit jsem ji musel sám. Oním „ale“ chtěly evidentně říct dvě věci:
1) „Čím dál více se ukazuje pragmatický, iracionální význam naší nevyslovitelnosti, je jím nadřazenost, již tiše přisuzujeme své činnosti a která je subkulturního, a tedy v podstatě pravicového charakteru.“
2) „Přijali nás i fašističtí provokatéři, kteří se mísí s verbálními revolucionáři (verbalismus může však také podněcovat k činnosti, hlavně jeli mytizován). Vytváříme dokonalou masku, a to nejen fyzicky – naše neuspořádané proudění a povlávání má tendenci homogenizovat všechny obličeje, ale také kulturně – kultura pravice může být lehce zaměněna s kulturou levice.“

Došlo mi tedy, že jazyk vlasů již nevyjadřuje „věci“ levice, ale cosi dvojznačného, jakousi pravolevici, která nahrávala provokatérům.
Říkal jsem si, že tak před deseti lety by byl mezi námi, příslušníky předešlé generace, provokatér téměř nemyslitelný (pokud by nebyl výborným hercem). Jeho kultura by byla od té naší odlišitelná také fyzicky. Poznali bychom jej podle očí, nosu, podle vlasů! Okamžitě bychom ho identifikovali a dali mu lekci, jakou zaslouží.
Dnes to však již není možné. Nikdo na světě není s to podle fyzického vzhledu rozlišit revolucionáře od provokatéra. Pravice a levice se fyzicky promísily.
Došli jsme do roku 1972.Tehdy v září jsem byl v městečku Isfahan v samém srdci Persie. Je to, jak se odporně říká, zaostalá země, avšak ve stadiu, jak se rovněž odporně říká, nastartované ekonomiky.
Na Isfahanu, jenž byl před desetiletím jedním z nejhezčích měst světa, pokud ne vůbec nejhezčím, vyrostl nový Isfahan, moderní a strašně ošklivý. V jeho ulicích jsou k večeru k vidění mladí lidé při práci či na procházce, takoví, jaké bylo možno před deseti lety vídat v Itálii, vznešení a zároveň pokorní, s krásnými šíjemi a pěknými obličeji pod hrdými a nevinnými kšticemi.
Jednou večer, když jsem šel po hlavní ulici, jsem mezi všemi těmi překrásnými antickými mladíky plnými starodávné lidské hrdosti spatřil dvě zrůdné bytosti. Nebyli to přímo vlasatci, jejich vlasy však byly ostříhány po evropsku, vzadu dlouhé, vepředu krátké, úpravami suché a zkroucené, uměle nalepené kolem obličeje a nad ušima pak tvořící dva ošklivé chomáče.
Co že to jejich vlasy říkaly? Říkaly: „Nepatříme ke skupině těch hlady umírajících, zaostalých chudáčků, kteří setrvávají v barbarské době. Jsme bankovní úředníci, studenti, děti zbohatlíků pracujících v ropných společnostech. Známe Evropu. Čteme. Jsme buržoové a naše vlasy jsou důkazem naší mezinárodní modernosti privilegovaných.“

Tyto dlouhé vlasy vskutku vyjadřovaly „věci“ pravice.Kruh se uzavřel.
Kultura u moci absorbovala kulturu opozice a přivlastnila si ji. S ďábelským klidem z ní udělala módu, o níž nelze vyloženě říci, že je fašistická v původním smyslu slova, jistě však to, že je skutečně „extrémně pravicová“. Dostáváme se k hořkému závěru. Oněmi odpudivými maskami, jež si mladí, vedeni snad jakousi pochybnou ikonografií, nasazují na obličej a jež je dělají ošklivými jak staré děvky, upravují tito svou fyziognomii v podstatě podle toho, co navždy odsoudili pouze slovně. Na povrch tak vyplouvají staré obličeje kněží, soudců, důstojníků, podvodných anarchistů, šaškovských úředníků, Pletichářů, Donů Ferranteů, žoldáků, podvodníků, konformistů a vyvrhelů.

Ono radikální, unáhlené odsouzení vlastních rodičů, kteří jsou vývojovým článkem a předcházející kulturou, se stalo nepřekonatelnou bariérou a způsobilo izolaci, neumožňující navázat s rodiči dialektický vztah.
A přitom pouze skrze tento, byť dramaticky vyhrocený dialektický vztah by nyní mohli sebe samé nahlížet ve skutečných historických souvislostech, jít dál a rodiče „překonat“. Izolace, v níž jsou uzavřeni jako v separátním světě, v ghettu vyhrazeném mladým, je v jejich nevyhnutelné historické skutečnosti zmrazila a osudově tak předznamenala jejich úpadek. Ve skutečnosti se vrátili dál než na úroveň svých rodičů, oživili v sobě strachy a konformitu a ve svém fyzickém vzhledu pak konvence a ubohost, které se zdály být navždy překonány.

A tak dnes dlouhé vlasy svým neartikulovaným a posedlým jazykem neverbálních znaků s výtržnickou ikoničností jim vlastní hlásají „věci“ televize a reklamních produktů, u nichž je dnes nemyslitelná existence mladého člověka bez dlouhých vlasů: dnes by právě to bylo z pohledu moci skandální.
Pociťuji velkou a upřímnou lítost (vlastně skutečné zoufalství), musímli říct, že se již tisíce, stovky tisíc obličejů italské mládeže čím dál více podobají obličeji Merlina. Ona svoboda nosit vlasy tak, jak chtějí, již není definovatelná, už to není svoboda. Nastal okamžik, kdy je třeba mladým říct, že jejich způsob úpravy vlasů je hrozný, protože servilní a vulgární. Přišla chvíle, kdy by si to měli sami uvědomit a osvobodit se od viny, jíž je úzkostné přizpůsobování se degradujícímu diktátu mas.

Pier P. Pasolini, Corriere della Sera, 7. ledna 1973

The post Pier Paolo Pasolini. Zuřivý vzdor člověka, jehož deformuje moc a promluva vlasů first appeared on Čítárny.

Filmová adaptace světového románu polského režiséra Piotra Szulkina nemá s knižní předlohou ( Válka světů – Wells ) mnoho společného, přesto je to mimořádný film. Na rozdíl od jiných adaptací i vlastní knihy se nezabývá příliš samotným dějem, vlastní invazí mimozemšťanů, ale soustředí se na chování lidí.

Režisér v ponurém prostředí rozebírá, jak se v takovém případě a v nejmenovaném totalitnímn státě chovají ozbrojené složky, jakou úlohu nebo spíš divadlo hrají média, jakým způsobem se manipuluje společnost. Film není postaven na efektech, ale na vynikajícím scénáři a věrohodných hereckých výkonech.

Vynikající knižní předloha Wellse inspirovala režiséra Szulkina ke stejně kvalitnímu filmu. To se málokdy vidí.

Film je mimořádný zážitek, zvláště pokud reflektujete současné společenské dění.

Wells / Válka světů. Francouzské vydání knihy vyšlo v roce 1900 a po několika úspěšných vydáních bylo v roce 1906 přetištěno ilustracemi brazilského umělce Henrique Alvima Corrêua.

„Nikdo by v posledních letech devatenáctého století nevěřil, že lidské záležitosti jsou bedlivě a pozorně sledovány inteligencemi většími, než je lidská, a přesto smrtelnými jako naše vlastní; že lidé, zabraní do svých drobných záležitostí, jsou zkoumáni a studováni snad tak pozorně, jako člověk s mikroskopem zkoumá přechodné tvory, kteří se hemží a množí v kapce vody.“

Textové ukázky z filmu:

„Přestaňte být stádem poslušných ovcí! Podívejte se kolem sebe… Jste povolní, otupělí, nesvobodní… Nařídí vám dávat krev, dáváte… Nařídí vám chodit po čtyřech, uděláte to! Prodáváte čest, abyste si mohli koupit větší televizor. Prodáváte poctivost, abyste dostali jakýsi zbytečný cancour moci. Všichni byste chtěli řídit, a zatím se stáváte nevolníky. Každého z vás znásilňují, ale jediné, po čem toužíte, je znásilňovat druhé. Čím se lišíte od těch, na které pliváte? Ničím. Jste jako oni!“

„Máte pravdu, s lidmi, vy to znáte, se tak musí, lidi jsou závislí, zbabělí, pasívní… – Říkají si o to, aby je někdo znásilňoval, vždyť víte, že dělají jen to, co se jim řekne…“

„Odvrhujete jednu fikci a vytváříte si jinou. Svou vlastní. Slepenou ze slátaniny televizních obrázků… Z televizního zmatku volíte pravdu, kterou uznáte za výhodnou… Přivlastňujete si jenom to, co vás utvrzuje v přesvědčení, že pasivita je ctnost a nezbytnost. A to je právě to, čemu chcete věřit…“

„Pláčete a litujete se… A co pak? Sedíte u televizorů. Cítíte se očištěni, lepší a lidštější než ti, na něž se díváte… A přece sledujete zrovna takové lidi, jako jste vy. Stejně oklamané, stejně slabé, stejně poslušné… Televize je vaším zrcadlem, je stejná jako vy! Je vytvářena k vašemu obrazu! I my jsme takoví. A vy to tak chcete!“

„Vždycky spěchají do práce – viděl jsem jich tisíce, jak se snídaní v kapsách běhají jako blázni a myslí jen na to, jak se dostat do metra nebo autobusu, ve strachu, že budou vyhozeni, když jsou pozdě.

Pracují, aniž by se do toho pořádně vrtali, jen aby odpracovali mizerné hodiny, za které jim zaplatí almužnu, která v moderním světě stačí na jídlo, byt, půjčku a mizivé „volno“.

Ozubení v obrovském systému, kteří se nechtějí učit a vytvářet něco víc, než je jejich mizerná existence.“

The post Válka světů. Wells popisuje století, kdy přiletí Marťané. Film režiséra Szulkina first appeared on Čítárny.

Byl to devětadvacetiletý Jan Neruda, který přivezl román Pět neděl v balóně z Paříže jako “literární kuriozitu”.
Neruda se také zasloužil  o první překlad Julese Verna do češtiny. Byl to román Cesta kolem Měsíce, i když v levné knižnici Matice lidu (1898).

Velkou zásluhu o popularizaci Vernova díla u nás měl nakladatel Jos. R. Vilímek.
Rozhodl se vydat sebrané spisy J. Verna a jednal o tom i s nakladatelem Hetzelem. Záměr uskutečnil a od r. 1893 do r. 1935 vydal v prvním vydání 52 románů.

Pět neděl v balóně (Cinq semaines en ballon) je první dílo Julese Verna, které mělo obrovský úspěch po celém světě.
Ve Vernově románovém cyklu Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires), který měl podle francouzského nakladatele Pierra-Julese Hetzela „shrnout všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, a zpracovat tak barvitým a poutavým způsobem…dějiny světa“, má pořadové číslo jedna.
Toto pořadí však kniha získala zpětně až roku 1866, kdy vyšla definitvní verze autorova románu Dobrodružství kapitána Hatterase, který byl prvním Vernovým dílem označeným jako součást Podivuhodných cest.

Jules Verne: Cinq Semaines en ballon, (Pět neděl v balónu), Hetzel & Cie, Paris, 1863.

Úprava Hetzelových knih “Les Voyages extraordinaires – Podivuhodné cesty”, zůstává až do roku 1888 stejná,  to jest okouzlující knižní desky doprovázely v textu černobílé rytiny. Někdy kolem roku 1890 se nakladatel Hetzel rozhodl pro tisk barevných rytin do nových vydání. Tento ilustrační doprovod dostal při výrobě pojmenování “chromotypographie”.

V současné době vydává Vernovo dílo nakladatel Josef Vybíral.
Knihy Julese Verna vydává za kompletního ilustračního doprovodu, původních černobílých a barevných rytin, v kartonovém pouzdru, s jednotně černobílým přebalem, raženou plátěnou vazbou a se zlatou ořízkou.
Jeho stránky a knihy rozhodně stojí za shlédnutí.
http://www.verneovky.cz/

The post Proč Jan Neruda poprvé přivezl do Čech scifi román Julese Verna? first appeared on Čítárny.

Woody Alen mimochodem tvrdí, že se v knížce něco dozvíte a během četby zažijete i dost srandy. Trust me. V závěru knihy Woody (klidně mu tak říkejme, je to sprostý podezřelý, jak říkají Cimrmani) píše např. jaký by chtěl mít talent a kým by byl rád – víte kým? V knize se to píše – kovbojem Shanem.

No, Shane kovbojem nebyl, byl to střelec divokého západu. Jeden z těch několika statečných, kteří netasí zbraň na kšeft, ale na obranu dobra. Napsal ho Jack Schaefer a pro nás ho přeložil Jiří Stránský. (V češtině – Jezdec z neznáma)

Kolik ale Shaneů by muselo přijet, aby potrestalo křivárny a zlo, kterému byl pan Allen vystaven! Takže jeho touha po muži jménem Shane asi není jen vtip či hříčka.

Mimochodem, Woody Allen není zdaleka prvním filmařem, kterého Amerika svobodně „ vyplivla“.
Vzpomeňte muže jménem Chaplin, který musel čelit emocím vzbuzeným bulvárem a blbci a musel z Ameriky odplout navždy, ano, navždycky.(Chaplin, Vlastní životopis aj.)

Naštěstí už nejsem ředitelem Zeměkoule, po šedesátce jsem tu funkci (neplacenou!) dal k dispozici a tak už nemusím psát komentáře o tom, že šíření poplašné zprávy je zločin, ale že některé druhy bulváru jsou na šíření něčeho velmi podobného přímo založeny a nikdo to nikterak nestíhá. Nemusím už si pouštět ho hlavy černoty a můžu vám v klidu napsat, že Sex noci Svatojánské (film p. Allena) považuju za jeden z nejkrásnějších filmů, které jsem kdy viděl, s báječnou kamerou a skoro nebeskou hudbou . A navíc je to sranda! Viděl jsem ho několikrát, jistě ještě uvidím a rád o něm vyprávím….

Mohl bych pokračovat tím, kolik je toho z páně Allenových filmů vypůjčeno či přímo vykradeno.
Těch nápadů! Mohl bych psát o jeho komice, která má smysl, není blbá ani sprostá – ale příliš by se to už podobalo vyznání. Něčemu jako když Kurt Vonnegut píše o Marku Twainovi. Napsal jsem ve své Patřičné Čítance, že s raněným Shanem na koni odjíždělo už z údolí života moje dětství.

A i když si pana Allena nedovedu na koni moc dobře představit, je s jeho filmy spjatá moje dospělost. Přijela s ním v sedle? už když jsem se bál zeptat na otázky sexu. Když jsem ještě netušil co je Láska a smrt. Nevím už, komu jsem dal Purpurovou růži z Káhiry. Ale Časy radia jsem ještě poznal, naši koupili televizi až když mi bylo asi dvanáct. A mohl bych pokračovat, ta dospělost se líp snáší s Mocnou Afrodíté a na Harryho si dávám pozor.

A potřebuju tu nadsázku, radost a smích komedií!
Darebáčci. Prokletí škorpiona, Všichni říkají – miluji tě. Říkají Cokoliv. Jeho humor není pro hloupé a i mezi chytrými ho leckdo rád nemá, protože to holt není láska na první pohled…

Jestli jsem uvěřil těm blbostem o dětech?
Ale kdepak, chlap, kterej je na ženský, toho děti eroticky nepřitahují, má je rád docela normálně. Kromě toho, vždycky, když v médiích sleduju nějaké hloupé všeobecné odsouzení, nebo naopak zbožňování – jsem hned nastražený – zažil jsem jak lidi podepisovali antichartu, aniž by věděli co to je – například – nebo zoufali nad smrtí Diany – kterou znali z paparazzi fotek – kde jsou dnes jejich slzy? Twainovo psaní –např. Novinářem v Tennessee je stále aktuální.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ VĚC –WOODY ALLEN TVOŘÍ Z POTŘEBY TVOŘIT. A MŮŽETE MU VĚŘIT.

A já si ještě i dnes myslím, že to tak má být. Že člověk v sobě nosí myšlenky, příběh tak dlouho, až ho musí napsat, vyprávět, natočit. Prý ne, prý zvlášť u filmu to prý nejde. Týmová práce prý je film a samé nutné kompromisy a je to drahé a nakonec vznikne scénář kontrolovaný počítačem a film zhotovený pro „masového“ diváka (Kdo to je?), kde režisér ani nemusí být u střihu…

No panu Allenovi se už dlouho daří vyvracet tyhle omyly. Stojí docela sám vedle toho obrovského průmyslu (továrně na sny), dělá to, co chce jak nejlíp umí a říká, že to jde.

Pan Allen točí filmy dlouhou část života. Řada z nich se mi líbí, „některý mám schovaný“. Na „nosiči“. A není pravda, že není herec, naopak! Hraje tak dobře, že se za jeho postavu někdy až stydíte! Za jeho postavu! Protože postavy, které hraje, to probůh není Woody Allen! Myslel jsem, že tohle už dnes všichni vědí. To jsou vymyšlené postavy! Jako Tom Sawyer, Kid, nebo Shane…Film to je jen – jako…a někdy je to jako docela báječné. A nemusí se pálit jako knihy, dnes stačí „nenajít distributora“…

Nevím, jestli knihy W.A. ještě dneska někdo někde pálí, jako ty Vonnegutovy. Nechci to ani zjišťovat. Pro mě je to další neznaboh, který je slušný a někdy skoro i dodržuje některá přikázání.

Autor: Martin Patřičný

Woody Allen / Mimochodem / Přeložil Michael Žantovský

Vyzobáno z knihy…

„Soon-Yi s láskou. Nejdřív mi zobala z ruky, a pak jsem zjistil, že jsem o to ruku přišel.“

Když jsem Manhattan sestříhal, nelíbil se mi. Nabídl jsem společnosti United Artists, že jim natočím film zadarmo, když Manhattan hodí do koše a nepustí ho do distribuce. Odbyli mě jako cvoka. Když měl ten film takový úspěch, byl jsem z toho pochopitelně v šoku.

Manhattan byl velký hit. Tedy velký na moje poměry, ale víc peněz než poslední díl Hvězdných válek nevydělal. Filmové společnosti zkoušely všechno možné, aby trochu pomohly finanční bilanci mých filmů, ale vždy to skončilo v zoufalství a slzách.

Psal jsem také o ambivalentním vztahu, který chová veřejnost k hrdinům a slavným osobnostem. Nejdřív od vás chtějí autogram a v příští chvíli vás chtějí zastřelit. Pár měsíců po premiéře toho filmu zabil Johna Lennona jeden z jeho oddaných fanoušků a já měl pocit, že jsem ten problém diagnostikoval správně.

A kdo jsou vlastně vůbec mí diváci? Ptali se mě na to milionkrát. Nevím – nedá se to odhadnout. Mám slušné diváctvo po celém světě a některé mé filmy vydělaly víc v jediném městě, jako je Paříž nebo Barcelona, než v celých Spojených státech. Manhattan byl ale hit všude. Po premiéře jsem se objevil na obálce magazínu New York Times a už podruhé na obálce časopisu Time. Film byl úspěšný v celé Evropě, v Jižní Americe i na Dálném východě.

Time mě prohlásil za komediálního génia, což je ve srovnání s opravdovým géniem, jako byl Mozart nebo da Vinci, něco jako prezident rodičovského sdružení ve srovnání s prezidentem Spojených států.

Nesnáším šlehačku. Ale když přestanu šlehat tu béarnskou omáčku, tak se nezomáčkuje. Z nějakého důvodu vypadal můj karamelový krém k Nerozeznání od hokejového puku, a jelikož jsem hasicí přístroj používal poprvé v životě, pokryl jsem mořského vlka vrstvou husté bílé pěny. Někdy v té chvíli si věhlasní kuchaři Joel Robuchon a Daniel Boulud kdesi hlasitě oddechli, zjistivše, že od toho brýlatého vetřelce, jehož pošírovaný losos se právě rozpadl, jim nic nehrozí. Bohužel mi zůstalo souzeno pojídat mú gú gaj pan z papírových krabiček a ohřívat si pizzu z donášky. Ženy, které zvu na večeři, udělají dobře, když se nejdřív zastaví ve fastfoodu a zajistí si vlastní živiny. Jako cesta do prostěradel, kde se stále ještě snažím získat svoji první michelinskou hvězdičku, je to asi o něco méně elegantní.

Napsal jsem scénář, a zatímco co jsem čekal, až proběhnou přípravy, napsal jsem také Sexuální komedii noci svatojánské. Ta měla pouze oslavovat venkov a hvozdy s jejich údajnými čáry a dělat si legraci z lásek a manželských problémů zábavných lidí.
Řekl jsem společnosti United Artists, že natočím oba dva filmy najednou. Ten nápad se jim zamlouval, protože studia lační po produktivitě, a já si myslel, že to bude hračka.
Zvlášť když je člověk komediální génius, což jsem, jak se ukázalo, nebyl, a hračka to taky nebyla. Ale ten problém nebyl fyzický.

Nikdy jsem si na večírky moc nepotrpěl. Především kvůli své vstupofobii. Jakmile se dostanu dovnitř, je to už lepší. Ne o moc, ale lepší. Potřebuji doopravdy někoho, aby mě dovlekl dovnitř, což většinu dospělých lidí nebaví, ale ať se snažím sebevíc, mám se vstupováním problém.

Chodil jsem v té době s Jessicou Harperovou, svůdnou, chytrou a talentovanou dívkou ze Vzpomínek na Hvězdný prach. Pár dní po večírku jsem dostal od Mii vzkaz a dárek. Poděkovala mi za to, jak se výborně bavila, a poslala mi knížku Buňka, medúza a já od známého popularizátora vědy Lewise Thomase. Obratem jsem jí za dárek poděkoval a přidal jen tak mimochodem poznámku, která měla ovlivnit životy mnoha lidí.
Napsal jsem, že jestli má někdy volno, můžeme zajít na oběd.

Všichni Farrowové byli postiženi problémy, jaké najdete v antických tragédiích či v příběhu alkoholického spisovatele z filmu Ztracený víkend – až, jak se zdálo, na Miu. Žasl jsem nad tím, jak se dokázala během dospívání prokličkovat tím minovým polem šílenství a vyjít z něj jako okouzlující, tvůrčí, příjemná a nepoznamenaná žena. Ale nepoznamenaná nebyla, a já měl dávat lepší pozor.

The post Woody Allen nebo Shane? Mimochodem další nářez populárního režiséra first appeared on Čítárny.

Legenda světové filmové tvorby Karel Zeman (1910-1989). Jeho filmy musíte rozhodně vidět, než zemřete, ale vlastně nepochybuji, že jste je už viděli. V časech počítačové magie, jednodušeji prováděných  filmových triků se jeho filmy jeví jako kuriozita. Nicméně Karel Zeman byl jedinečný a první, daleko dřív než ho okopírovali tvůrci Jurského parku, byl první kdo do animace zavedl magické a okouzlující prvky.

1. Cesta do pravěku (1955)
Začněme od začátku. 5. srpna 1955 měla premiéru Cesta do pravěku podle scénáře J. A. Novotného a právě Karla Zemana. Vlastně se původně měla jmenovat Cesta do minulosti naší Země a inspirovala se několika zdroji, jak to detailně rozebírá ve svém článku Ivan Adamovič; ale prvořadě románem profesora učitelského ústavu v Brně Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008), ilustrovaném již původně Miroslavem Fridrichem.

Oproti filmu tu výpravu podnikají pouze dva kluci, které provází otec a vědec v jedné osobě. Sestupují do Macochy, putují rozsáhlou dutinou a geologickými érami. Časem. Nejedná se však o výlet proti jeho proudu jako ve filmu, nýbrž po proudu; končí u lovců mamutů.
(O překvapivém laborování s časem v Cestě do pravěku a permanentní přítomnosti anachronismu v ní pojednal Zdeněk Smejkal v Zemanově monografii z roku 1986.)

Sám Arnošt Caha se ovšem také inspiroval, a to zřejmě třídílným Burroughsovým románem Země, na kterou zapomněl čas (časopisecky 1918, knižně 1924), vydaným roku 1926 pod titulem Caprona, země divů. V letech 1975 a 1977 byl zfilmován a Caprona představuje vysněný svět, kterým se obyvatelstvo i živočišstvo s každým vývojovým stadiem sune severním směrem.

Zatímco tyhle (skutečně trochu kuriózní) americké knihy žánru science fiction Karel Zeman podle všeho neznal, takřka určitě pamatoval komiks spisovatele Františka Běhounka (svého duchovního souputníka) a výtvarníka Václava Junka (jinak jednoho z tvůrců Rychlých šípů) Výprava Toma Bartona, zveřejňovaný na pokračování v časopise Vpřed (1946-1948). Taky v něm se hrdinové dostanou po podzemních vodách do pravěku. I když ne časem.

Na Cestě do pravěku spolupracoval i paleontolog a spisovatel Josef Augusta (1903-1968), ne však Zdeněk Burian, jak se občas někdo mýlí. Vypravěčem příběhu udělali tvůrci nejmladšího člena klukovské party Jirku, jehož hrál Vladimír Bejval, a Jirka figuruje již v Cahově románu. Na plátně jej provázejí Petr i další, už méně prokreslení kluci Toník a Jenda, z nichž druhý výpravu vede, a po „Řece Času“ putují „směrem“ ze čtvrtohor na pobřeží silurského moře, které se ovšem zrodilo na Rujaně. Filmovalo se taktéž na Váhu a dvou přehradách (u Zlína a u Souše poblíž Tanvaldu) i na zamrzlém rybníce Strmilov v blízkosti Jindřichova Hradce – a filmové triky – kuchtěné z dnešního hlediska na kolenou – stále působí (a kupříkladu na mě nemocněji ve scéně zlověstného útoku ptáka phororhaca).

Zeman byl génius a předvedl divákům úctyhodnou plejádu třiceti druhů předvěkých tvorů, hlavně třetihorních. Nicméně jejich individualizaci potlačil a prezentoval je jen jako anonymní zástupce toho kterého druhu. – Celá „voyeurská“ koncepce filmu se přitom snad může jevit až jako banální, ale nevěřme tomu. I když je pravda, že scénář asi mohl či měl zdůvodnit, proč se většina oblud (ne-li všechny) navzájem utkává pouze na „druhé“ straně řeky, dále od plátna!

2. Vynález zkázy (1958)
Tři roky nato Zeman adaptoval svou první verneovku Vynález zkázy (1958). Ani tenhle film není samozřejmě dnes již tak ohromující, jako když měl premiéru, ale co akt naivismu nezemře nikdy. Do té doby ne tak známý román Tváří v tvář praporu vlasti (1896) zpracovali ve scénář Jiří Brdečka a František Hrubín. „Mélies tedy nezemřel, je to Čechoslovák a jmenuje se Karel Zeman,” napsali, když snímek vyhrál na Expu v Belgii.
Skalní ostrov „Převrácený šálek“ z dětské paměti sotva co vymaže a Zeman fakticky zfilmoval původní ocelorytiny alias práce Riouovy, Bennetovi i Fératovi. Vše umocnila geniální Liškova hudba. „V žádném případě bych jeden Vynález zkázy nevyměnil ani za osmdesát Cest kolem světa za osmdesát dní,“ konstatoval Georges Sadoul (1904-1967) narážeje na dobové zpracování pouti pana Fogga zosobněného tenkrát Rexem Harrisonem. Také si ovšem uvědomme, že měl Zeman na film čtyři roky. – Výsledek vyplnění onoho času se promítal ve dvaasedmdesáti zemích.

3. Baron Prášil (1961)
Třetím a dle mnoha názorů nejlepším z šestice jeho kombinovaných snímků je Baron Prášil (1961) vzniknuvší podle scénáře Josefa Kainara.
Ilustrace verneovek jsou tentokrát nahrazeny rytinami Gustava Doré (1832-1883) a výsledné dílo vyniká malířským využitím barev. Bagdád tone v magické modři, proniká jím ale zář žlutých věží sultánova paláce (ozářených měsícem). Liška u toho nechyběl a Brdečka jako autor komentáře také ne, přičemž Mistr Zeman poprvé získal i známé tváře filmového světa (i když si uvědomme, že tenkrát ne ještě tak populární): titulní roli hraje Kopecký a princeznou Biancou je jedenadvacetiletá Jana Brejchová.

V druhé hlavní roli se objevil šestadvacetiletý Rudolf Jelínek, Cyranem z Luny se stal Karel Höger a kapitánem lodi Jan Werich (plachý Zeman prý se jej zpočátku bál). Sultánem je Hrušínský, pevnosti velí Eduard Kohout, admirála hrál Záhorský, jednoho z důstojníků Karel Effa, trosečníka Josef Hlinomaz a Michela Ardana alias hrdinu klasické verneovky Se Země na Měsíc (1865-1870) představoval budoucí „Tau“ Otto Šimánek. Po jeho boku se objevují i kapitán Nicholl a předseda dělového klubu Barbicane, nicméně se z Měsíce rychle vrátíme na Zem a zvlášť útroby velryby či let na kouli nelze zapomenout. Film končí jako sen, a to opět na Měsíci, kam byli hrdinové vymrštěni explozí dalšího vynálezu zkázy.

4. Bláznova kronika (1964)
Bláznova kronika je čtvrtý Zemanův počin inspirovaný Třemi mušketýry (taky plnými francouzských rytin), avšak omyl; jedná se jen o podobnost (ač na šerm tu dojde).

Příběh se odehrává roku 1625 a titul původně zněl Dva mušketýři. Scénář vysnil Pavel Juráček (1935-1989) a ještě nemohl tušit, že jednou Zemana přežije jen o pětačtyřicet dní.– Autorem komentáře (přednášeného Františkem Smolíkem) byl spisovatel Radovan Krátký (1921-1973), autorem písní Ludvík Kundera (1920-2010) a zpívají je Rudolf Pellar a v roli (předkloněné) pradleny Olga Schoberová. Dále hráli Petr Kostka, Emília Vašáryová, Valentina Thielová, Eduard Kohout, Vladimír Menšík, Jiří Holý, František Kovářík, Karel Effa, Milan Neděla a Jan Libíček.
V časech války habsburského císaře Ferdinanda II. s dánským králem Kristiánem IV. zažijeme díky tomu filmu dobrodružství vesničana Petra (Kostka) i verbíře Matěje/Matyáše z Babic (Miloslav Holub) i příhody s nimi spojené dívky Lenky (Emília Vašáryová).

Občasný názor, že se právě zde jedná o nejslabší z šestice Zemanových kombinovaných filmů a že se Juráčkovi v druhé části vypařil příběh, sdílím, nicméně film je to báječný. I tak. Jaksi prekérním jeho symbolem už mi navždy zůstanou dveře otevírající se do nikam a člověk  na klice zavěšený nad propastí.

5. Ukradená vzducholoď (1966)
Následovala druhá z tří Zemanových adaptací děl Julese Verna Ukradená vzducholoď (1966), což jsou ovšem Dva roky prázdnin (1888), přičemž Zeman filmu pracovně říkal Ostrov kapitána Nemo.
Tohoto chrabrého hrdinu ostrova Tajuplného a Dvaceti tisíc mil pod mořem představuje Václav Švec (namluvil jej ovšem Zdeněk Štěpánek) a rovněž motivy z verneovek s Nemem snadno identifikujeme. Scénář sepsal Radovan Krátký a hudba Jana Nováku užívá i Kmochova kvapíku či Císařského valčíku Johanna Strausse. Píseň Já ďábla přemáhám zpívá dvacetiletá Jitka Zelenohorská a odrhovačku Má roztomilá Baruško Rudolf Deyl mladší. Nezapomenutelné trio pirátů stvořili Hlinomaz, Neděla a Miloš Nesvadba, Jaroslav Štercl hraje policejního komisaře a Karel Effa agenta číslo 13, černého Gustava, jenž se přesunuje také prostřednictvím létajícího člunu opatřeného vesly. (Jde bezesporu o vizuálně fascinující nápad, který roku 1972 okopírovala kreslířka Věra Faltová i do komiksu Mořští vlci a sedm trpaslíků podle scénáře Vojtěcha Steklače – pro čtrnáctideník Ohníček číslo 17 z 1. května.)
Do vyloženě secesního filmu Ukradená vzducholoď složeného pomyslně ze starých kolorovaných pohlednic se vrátila také figura Ardanova, ale představuje ho tentokrát Stanislav Šimek (mluvený Janem Třískou).

Po vynuceném přistání na neznámém ostrově se chlapci usadí až v hlubinách skutečné Nemovy jeskyně a jeden sepíše o jejich ztroskotání dopis. Ten dá do láhve a díky ní objeví ostrov novinář Marek alias Ardan. Ale vynoří se také loď boháče Tenfielda a jeho neteře Katky (Jitka Zelenohorská). Tu ohrozí piráti skrytí původně mezi posádkou, ale kluci z ostrova je přemůžou.
Jako vizuálně velmi působivá scéna mi utkvěl v dětství smrtelně nebezpečný výstup dětí skalním komínem a trochu mě tedy později zklamalo, když jsem pak viděl pracovní fotografie, na kterých herci „šplhají“ po vodorovné ploše asi jako Belmondo a Welchová v komedii Zvíře.

6. Na kometě (1970)
Jedná se o filmovou adaptaci další méně známé verneovky Hector Servadac (1877), ale moderní scénář postrčil její příběh do roku 1888.
Film se původně měl jmenovat Archa pana Servadaca, a jelikož jsou kina stopětkrát lepší obrazovek a monitorů, okouzlilo mě tenkrát pár zhlédnutí filmu zcela (a jen mi dodnes vadí ta přehnaně úsporná stopáž).
Hned úvodní scény, ve kterých se k Zemi přibližuje obrovská kometa, anebo sekvence se sestřelením gigantické mouchy tehdejší dítě nadchly; především však uhranul masový útok dinosaurů a jejich bezděčné zaplašení řinčením plechového nádobí na prchajících vozech.

Skvělý je i moment, ve kterém maličký hrdina opakovaně pálí do gigantického dinosaura z drobounkého revolveru, a navždy bude vepsána do dějin kinematografie (snad naň pamatoval i Spielberg, když chystal Jurský park).
Obří komíny, ne. vlastně kanóny také nezapomenete. Jak se ovšem kompletní vojenská pevnost může poté, co byla vyrvána z kořenů a odsáta k zenitu, zcela dokonale obrátit v povětří a navzdory své rozdrolenosti dosednout na kometu „po nohou“ – a poskládat se jako stavebnice – nechápeme dodnes. Tím spíš ne to, že se totéž opakuje znovu na konci filmu!

Scénář tohoto k míru vyzývajícího filmu napsal spolu s šedesátiletým Karlem Zemanem spisovatel Jan Procházka (1929-1971) jako jednu ze svých posledních prací a na režii se co asistent podílel Karel Smyczek.
Servadaca představuje Emil Horváth mladší, mluví jej ale Jan Tříska, a vysněnou Angeliku z Valencie hrála Magda Vašáryová (namluvená pro změnu Janou Drbohlavovou). Plukovníka Pikarda si vzal na paškál František Filipovský a židovského hrnčíře Silbermana (Verne kvůli němu byl vícekrát nařčen z antisemitismu) Vladimír Menšík. Jeho ženu Ester pak hrála Jiřina Jirásková.
Už tradičně se nicméně „na pozadí“ míhali i další herci menších rolí, a to Karel Effa, Hlinomaz, Štercl, Nesvadba a Eduard Kohout. Osvědčeného figurkáře Oldřicha Velena si pak povšimněme co majitele harému.

Sotva Servadac zjistil, že si to kometa i s ním hasí k Marsu, se kterým se pravděpodobně srazí, a sotva to ostatním nedobrovolným Poutníkům světem slunečním (původní podtitul Vernovy knihy) sdělí, chování všech dosavadních nepřátel se rapidně mění a i Servadac a Angelika si vyznají lásku. Rovněž z ostatních rivalů se stanou přátelé a vojáci odmítají bojovat. Hezké; ale ouha, výpočty se ukazují chybné, Servadac opět kápne božskou, když se to odhalí, a vše se vrací do původních kolejí. Ještě štěstí, že ve finále vyjde najevo, že šlo jen o mladíkův sen. Co děcku mi to ovšem působilo zklamání, ba trpím jím i dnes.

Takhle Karel Zeman vzpomíná na dětství a začátek první světové války. Napovídá tak, kde byl prazdroj jeho nápadů:

Bydlel jsem sám u babičky na venkově. Dítě nepotřebuje moc, aby bylo šťastné. Trochu lásky, společnost kamarádů a prostředí, které jitří fantazii. Babička bydlela přímo u Labe. V rovině se slévala a rozlévala slepá ramena řeky. Pro malého kluka bylo Labe veletok. Kolem rostly olše a vrby, kvetly květiny a pokřikovali rackové. Ta intenzivní vůně bahna, stojaté vody a puškvorce, to ve mně podnes tvoří vzpomínku, kterou jsem s to si vybavit kdykoli pouhým čichem. Tenkrát jsem ještě nechodil do školy, a tak jsme celé dny chytali s vrstevníky ryby – takový ten plevel – bělice, cejnky, všelijaké čudly. Sbíral jsem je do zástěry a babička je pekla celé, tak jak byly, v hliněném pekáči. A pak je vyklopila jako štrúdl – nikdy v životě jsem nic lepšího nejedl. Asi taky proto, že jsem jako kluk měl vždycky hrozitánský hlad. Tehdy byla voda v řečišti ještě čirá, proudící. Těžko dnes uvěřit, že jsme ji pili s chutí přímo z dlaní.

a ještě jedna zajímavá souvislost
„Řeknete dětství – a vybaví se mi především nekonečné dny a týdny trávené v izolaci na lůžku, hořká pachuť léků a studící teploměr v podpaží.“
Z odpovědi Elmaru Klosovi

Snímkem Na kometě jeho práce na kombinovaných snímcích skončila ale vytvořil ještě vynikající, ale už jen animované filmy.
Pohádky tisíce a jedné noci, Čarodějův učeň a Pohádka o Honzíkovi a Mařence.
I jimi překonal, nutno říct, své rané období, kdy se mezi roky 1946 a 1959 podílel počínaje Podkovou pro štěstí i na osmi z devíti filmů o panu Prokoukovi, což byl jakýsi kříženec Bustera Keatona a Vlasty Buriana.

„Ti, kteří u Zemana pracovali, vtipkovali, že by se jim měl započítat do důchodového věku dvojnásobek odpracovaného času.“
Režisér Josef Pinkava

Introvertní, puntičkářský romantik Karel Zeman byl nejúspěšnější exportér v historii naší kinematografie a možná pobaví, že měl, co se vzdělání týče, jen strohý kurz aranžování a reklamního kreslení a jednu (francouzskou) soukromou školu reklamního výtvarnictví, do které ve svých sedmnácti doputoval díky inzerátu!

Až do třiatřiceti se živil reklamou, přičemž pracoval i pro Ringhofferovu Tatru a Baťu, a na začátku své kariéry stvořil v ateliéru v Marseille krátký film o mýdle měnícím se v autíčko. Do studia ve Zlíně nastoupil roku 1943 nikoli jako režisér, ale co výtvarník, a prvotinou tohoto „českého Ridley Scotta“ by se stal Vánoční sen. Kdyby ovšem těsně před dokončením (1944) neshořel.

Zeman se ovšem nevzdal, začal znovu ve spolupráci se jmenovcem Bořivojem Zemanem (1912-1991) a roku 1946 se stal výsledek nejlepší loutkový filmem v Cannes.
Roku 1970 byl Karel Zeman zaslouženě jmenován národním umělcem (zasloužilým se stal už devět let předtím).

The post Karel Zeman. Jedinečný světový režisér a šest jeho geniálních filmů first appeared on Čítárny.

Nápad Němce Gutenberga vyskládat stránku z jednotlivých dřevořezových písmenek, vytisknout a opět rozebrat (rozmetat sazbu) a vysadit další stránku textu se nedá docenit.
Ručně opisované knihy byly cenově dostupné jen pro ty nejbohatší vyvolené. Kniha zlevnila natolik, že byla dostupná i pro ty, kterým dnes říkáme střední vrstva. Vynález knihtisku byl největším vynálezem od vynalezení kola, způsobil osvětu a masové předávání informací tak, že se z toho nemůžeme vzpamatovat doposud. Nejspíše na to i zajdem. Sazba dřevěná byla záhy nahrazena kovovými litými písmenky. Ilustrace však byly tištěny z dřevořezových štočků až do počátku 19. století.

Výška dřevořezových a později dřevorytových štočků byla od počátku normalizována s výškou sazby ku podivu globálně a celoplošně v celém tehdejším civilizovaném světě. Pokud jde o mědiryt a později lept, jejich výrazové možnosti v mnoha ohledech překonávaly dřevořez, jejich nevýhoda spočívala v tom, že se nedaly tisknout se sazbou. Byly tištěny na úplně jiných strojích a do knih byly vkládány a vlepovány jako přílohy, což knihu prodražovalo.

Absolutním vrcholem v technice leptu jsou Rembrandt a Goya.
Nicméně je neuvěřitelné, jakých uměleckých a řemeslných výšin dřevořez dosáhl, uvedu alespoň dva giganty: Dürera a Holbeina. Nejvzácnější tisky z nejvzácnějšího období knihtisku do roku 1500, prvotisky či inkunábule, patří k nejvzácnější ozdobě světových knihoven.

Současně s tištěnou knihou vznikaly pochopitelně i knihy zakázané, libri prohibiti. Rovněž tak vlepované značky označující vlastníka – ex libris. K vlastnostem knihy patří i to, že zabírá dost místa, ve vlhku plesniví, chutná myším a špatně hoří v kamnech. Požáry velkých knihoven jsou ovšem velkolepé. Poslední velká autodafé tištěných myšlének byly pořádány v zemi vzniku knihtisku koncem první poloviny 20. století. Už nevím, kdo řekl, že vražda na myšlénce je zločinem nejtěžším. Doufám, že to byl taky Němec.

Koncem 18. století anglický rytec do kovu Thomas Bewick vynalezl dřevoryt.
To, co pracně získáváme technikou dřevořezu, je při technice dřevorytu bezproblémové. To, co jde technicky dokázat v dřevorytu, je v dřevořezu nemožné. Rozdíl je patrný již v názvu. U dřevořezu musíme vyřezávat letorosty ostrými nožíky, což omezuje výrazové možnosti. Dřevoryt ve dřevě řezaném přes léta (tedy jako pařez) umožňuje svobodnou práci rydly libovolným směrem, což rozšiřuje výrazové možnosti nevídaně. Dá se říci, že vynález dřevorytu byl revoluční, jeho rozšíření v knihtisku bylo prakticky bleskové. Celá produkce knižních, novinových a časopiseckých ilustrací 19. století je realizována touto technikou ( nejde-li o přílohy litografií či ocelorytinou), a to až do vynálezu zinkografie, tedy leptaného zinkového štočku. Ten opět zlevnil, urychlil a zjednodušil výrobu vizuální informace. Do vynálezu fotografického přenosu kreslili kreslíři přímo na dřevo a štočky dále předali řemeslným rytcům.

Vynikající německý kreslíř Adolf Menzel vydrezíroval své rytce k nadoblačným výšinám a udal tak Evropě kvalitní normu.
Řádková xylografická rýtka umožňující rýt několik čar současně sice urychlila výrobu štočku, nikterak však nesnižuje výkony tehdejších xylografů. Vzpomeňte třeba ilustrací klasika xylografie Gustava Dorého či ilustrací k verneovkám. Koncem 19. století tónová xylografie byla schopna reprodukovat  fotografii i malbu impresionistů. Pozdější krasomilové tím ovšem pohrdají jako činností  netvůrčí. Na mně však jdou mdloby při představě, kolik lidí si ničilo zdraví a kolik lidské trpělivosti, znalostí a píle bylo třeba k výrobě štočku.
Rád bych se dověděl, jak byli tehdejší rytci honorováni. Umělecká stránka xylografie při tak obrovské produkci byla ovšem různá.

Technické počátky zinkografie ve srovnání s dřevorytem byly většinou nevalné. Nicméně láce a jiné výhody vedly v budoucnosti ke zkvalitnění a stala se tak na dlouho nejběžnější reprodukční technikou.
Vynález litografie obohatil reprodukční možnosti 19. století zejména pro velkoformátové možnosti při tvorbě plakátů, vzpomeňme alespoň Lautreca a Muchy. Vynálezcem byl pražský Němec Senefelder: jde o tisk z plochy na principu, že mastnota odpuzuje vodu.

Na dřevorytové štočky se dováželo zimostrázové dřevo z Kavkazu a Indie pro hutnost a rovnoměrnost letokruhů.
Zimostráz se uplatnil i při výrobě tkalcovských člunků a hudebních nástrojů. Je to krásné, medově zabarvené těžké dřevo, v němž vryp je ostrý a chladný. Snad by se dal přirovnat k rytí do  kosti. Nutno ještě připomenout, že větší formáty jsou lepeny z malých kousků perfektně zbroušených tak, aby se při rytí a tisku negativně neuplatňovaly. Všechny tradiční klasické grafické techniky zanikly jakožto reprodukční prostředek počátkem 20. století. Nahradila je řada levnějších, rychlejších i zcela technicistních způsobů reprodukce. Přežily 20. století jako umělecká grafika, omezená relativně úzkým počtem exemplářů podepsaných autorem.

Kreslíř a řemeslník, ne vždy již tiskař, jedno jsou, cena je určována kvalitou výtvarníka, ale i trhem a módou.
U dřevorytu byl zimostráz  nahrazen levnějším a dostupnějším dřevem hruškovým, které má z místních dřev nejhustší letokruhy a je relativně nejvýhodnější, ač zdaleka nedosahuje kvality zimostrázu. Charakter dřevorytu lze celkem úspěšně a rychleji dosáhnout tzv. Mäserovou deskou, dnes prezentovanou jako škrabací karton. Z této desky ovšem přímo tisknout nelze. Laicky lze tuto záležitost přirovnat k miniaturnímu sgrafitu.

Dřevoryt do budoucnosti nepřežije ani jako umělecká grafická technika.
Cena hruškového dřeva zpracovaného jako štoček je vysoká, formátová omezenost lepených desek, úbytek dnes již historických tiskařských lisů a znalých tiskařů, řemeslná neznalost grafiků samotných, časová náročnost, nezájem a neinformovanost průměrného konzumenta a mnoho dalších aspektů vede k úplnému zániku této krásné grafické techniky. Poslední dřevorytoví trilobiti zapějí své dřevorytové labutí písně. Pokud po nich něco zbude, tak to jednou podraží, o to se postará neviditelná ruka trhu.

Ostatně i osud tištěné knihy je sporný a problematický, pokud nedojde k zákazu elektrického proudu. To už ale ať řeší prognostikové typu prof. V. Klause.

—————————–
Zamyšlení Zdeňka Mézla / Historie tištěné knihy / (31. října 1934 – 23.5. 2016), který rozhodně patřil k těm nejlepších světovým dřevorytcům 20. století.

Všechny dřevoryty Zdeněk Mézl

The post Historie knihy od dřevorytů, leptů po litografii, Chvála bláznovství Zdeňka Mézla first appeared on Čítárny.

Karel Vachek, jedinečný světový dokumentarista. První monografie o světovém režiséru je převážně dokumentární dílo, ve kterém Martin Švoma podává maximum informací o práci režiséra Karla Vachka, jeho filmových projektech. Zabývá se také uměleckými postupy Karla Vachka, které jsou pro mnoho lidí tak provokativní, že jejich ego není schopno jeho dílo vůbec přijmout.

Karel Vachek šel vždy proti proudu zaběhlých schémat, protože o světu neustále přemýšlel a odmítal jít po povrchu.
Tím se velmi lišil od pop-dokumentaristů své doby.

Jeho filmy vznikají dlouho, rodily se v pochybnostech a hledáních. Dokonce i při samotném natáčení Vachek vstupuje osobně do celého procesu natáčení, narušuje realitu, provokuje a tím probouzí zcela jinou realitu než divák očekává.
Jeho filmy nejsou idylické a hrané, nejsou líbivé, protože probouzejí naše podvědomí, dotýkají se naše ega, narušují naše spokojené stereotypy.
Nutí myslet, protože nejsou blbé.

Tím dráždí nejen diváky, ale i kritiky. Většinou mladí mu nerozumějí, což je logické.
Souvisí to především s rozsahem jejich vzdělání.
Souvisí to se schématem jejich uvažování, na které jsou nastavení během svého dospívání.
Jejich mozky spojují realitu a chování lidí zmateně, zkratkovitě, zrychleně. Jsou silně infikování kolektivním myšlením, které je nutí hromadit majetek a vzbuzuje v nich touhou po bezohledném úspěchu. Nejsou proto schopni bez přípravy přemýšlet ve Vachkových dimenzích, které provokují a narušují jejich ustálené stereotypy.

Osobně soudím, že popsat dílo režiséra Karla Vachka nejde, protože veškeré snahy končí intelektuálním žvásty. Jeho dílo se musí vnímat nejen s patřičný vzděláním, ale také  všemi smysly, kterými disponujeme. A mnohokrát. Vnímat jeho filmy, je jeden ze způsobů, jak se očistit od nánosu společenského marasmu, do kterého se choulíme, abychom dosáhli pocitu uspokojení a pomyslného štěstí. Je to také způsob jak se probudit filmovou meditací.

„Nemám dokumentární film vůbec rád. Teď se rozmohlo tolik skučidel, každý kouká na nějaké lidské neštěstí a lidé to mají sdílet. Mě zajímají analýzy a smích, protože lidské počínání je opravdu komické.“

„Film se musí především vymyslet [nebo promyslet], musí se ještě víc přemýšlet předem, na něco přijít, než se začne točit, ale i tehdy, když už se stříhá.“

Vzhledem k tomu, že kniha zdaleka nepodchycuje Vachkův talent v celé jeho šíři a hlavně jeho filosofující pohled na svět a bytí, lze očekávat, že další kniha o Vachkově práci bude už zaměřena mnohem více do hloubky a přiblíží nám jeho způsob myšlení, který ho řadí mezi přední osobnosti  světového filmu.

Kniha je ale každopádně je chvályhodnou dokumentární práci, která je ve filmové  literatuře naprosto nepřehlédnutelná a stává se povinnou četbou každého dokumentaristy. Nejen filmového.

Když v komkoliv najdete zalíbení, ptejte se v duchu všech svých předchozích oblíbenců:  Je to ten pravý do naší společnosti? Řeknou-li ano, živé i mrtvé autority, jimiž jste se obklopili, buďte rádi – řeknou-li ne, nebuďte nešťastni, zůstaňte zvědaví, ale neotvírejte se příliš pochybnému příchozímu; věřte mi, že i hlupáci a mizerové se vzájemně hledají, až se najdou – s jedním narazíte hned na celý spolek, a pak se braňte!  
Karel Vachek, profesorská přednáška.

Karel Vachek etc. | Martin Švoma |  Akademie múzických umění, 2008

Vybraná bibliografie:
Buchar, Robert, Sametová kocovina. Brno 2001
Effenberger, Vratislav, Nová vlna v českém filmu a Karel Vachek. Analogon č. 1/1969
Gogola, Jan, Od díla k dění, In: Hranice (ve) filmu. Praha 1999
Kopaněvová, Galina, O jiném filmu. Film a doba č. 7/1969
Král, Petr, Interview s Karlem Vachkem. O tom, jak to bylo a co tu je. Film a doba č. 1–2/1996
Král, Petr, Rodinný portrét aneb Cesta světla. Film a doba č. 1/1993
Lovejoy, Alice, Druhý stát Karla Vachka. Revue pro dokumentární film, č. 3/2005
Ryšavý, Petr, Fišer, Martin, Adamovič, Ivan, Vnitřní smích Karla Vachka. Živel, č. 17/2000
Hovorka, Marek, Kubica, Petr, Slováková, Andrea, Snad to ani nechci říkat. Film a doba č. 1/2006
Šafařík, Petr, Karel Vachek – Rozhovor. Cinepur č. 5/2002
Vachek, Karel, Janeček, Vít, O vnitřním smíchu, Cinepur, č. 9/2001

The post Karel Vachek etc. o tvorbě světového režiséra first appeared on Čítárny.

Sebastian Brant (1457 – 10.05.1521)  dopsal svou veršovanou satiru Loď bláznů dva roky po znovuobjevení Ameriky Evropany. Tenkrát ovšem netušil, že jeho kniha přečká celá staletí a bude stále aktuální. Už od roku 1494 se jeho dílo objevuje v mnoha překladech po celém světě a dokonce byla základem nového literárního žánru, tzv. bláznovské literatury.

Kniha, původně psaná ve staré alemanštině (jazyk německo-francouzského Porýní) je velmi povedenou veršovanou satirou na tehdější společnost.
Ta je podle Branta zpodobněna bláznivou posádkou lodí, která se v naprostém chaosu a jakési nepříčetnosti plaví do ráje bláznů, Narragonie. V knize Brant použil řadu sto dvanácti zrcadel (obrazů), které jsou na způsob emblémů složené ze tří částí: motta, dřevorytu a delšího textu. Dřevoryt neilustruje text, ale vlastními prostředky vyjadřuje stejnou myšlenku jako motto.

Oblíbenost díla a jeho neustálé překládání mělo za následek postupné uvádění díla na divadelní scény v různých podobách.
A není divu. Brantova satira je tak výstižně napsaná, že ji klidně můžete přirovnat k chování dnešní společnosti. Svědčí to o tom, že i když se technologicky od minulých generací lišíme, duchovně jsem se neposunali ani o píď. Veškeré lidské neřesti, jejichž patronem je podle Branta Svatý Grobián, jsou dodnes nepřekonané a svědčí o velké duchovní bídě, která ve společnosti panuje po dlouhá tisíciletí.

Motto knihy:
Celý světa běh tu člověk uvidí –
kdo přečte tuhle knížku, ten se nešidí.

Brantova předmluva ke knize Loď bláznů:
K užitku všech a blahodárnému naučení, k napomenutí a moudrosti dosažení, též aby bylo zatraceno bláznovství, zaslepenost, blud a hloupost a k polepšení lidí všech s pílí nevšední, vážností veškerou a s namáhavým úsilím sebral v Basileji Sebastianus Brant, obojího práva doktor.

Zajímavá je rovněž domněnka filozofa Michela Foucaulta,
jenž jako zdroj díla vidí fakt, že tzv. „lodě bláznů“ s naloděnými duševně nemocnými lidmi byly ve středověku pouštěny bez posádky po řekách na širé moře, aby se jich společnost zbavila. Rovněž se traduje, že tato satira se stala předlohou pro známé plátno Hieronyma Bosche Loď bláznů, které vzniklo v posledním desetiletí 15. století.

Za zmínku stojí rovněž dílo, jenž předcházelo knihu Loď bláznů.
To napsal Nigel de Longchamps, známý jako Nigel Wireker, (zemřel 1200) napsal satirický Speculum stultorum, kde ambiciózní a nespokojený mnich figuroval jako osel Brunellus, který chtěl delší ocas.

Loď bláznů (Das Narrenschiff)  |  Sebastian Brant  |  vyd. Academia v edice Europa, 2007, přel. Rudolf Mertlík |!
První české vydání přebásnil a doslov napsal Josef Brukner, bylo ilustrováno slavným Albrechtem Dürerem, a proto dnes patří originály k těm nejcenějším sběratelským raritám (Československý spisovatel v řadě Klub přátel poezie, 1972).

Z doslovu knihy:

Neobyčejný ohlas i trvalá působivost Brantovy „Lodi bláznů“ (v německém originále das Narrenschiff) spočívají v neposlední míře i na faktu, že vyšla v mimořádně zdařilém ilustrovaném vydání. Sto pět dřevorytů prvního vydání představuje práci několika kreslířů a rytců, lví podíl však na nich má tak zvaný „Hauptmeister“, jemuž je připisováno 73 dřevorytů, právě těch nejzdařilejších.

Dnešní badatelé považují za téměř jisté, že jím nebyl nikdo menší než mladý Albrecht Dürer, který ve svých „vandrovních letech“ (mezi r. 1492 a 1494) pobýval i v Basileji.
Kurt Krolop

Narodil se ve Štrasburku. V Basileji získal v roce 1489 doktorský titul z práva. Po několika letech se vrací do Štrasburku, kde zůstává po celý zbytek života.
Jako vzdělaný člověk zaujal humanisticky zaměřené kruhy svou latinskou poezii, ale nejvíc samozřejmě proslul svým dílem psaném v rodném jazyce alemanštině (jazyk německo-francouzského Poryní) Loď bláznů, která svým nadčasovým tématem a vtipnou satirou se stala populární již ve své době.

Brant byl sice humanista, ale jako většina z nich měl v zásadě konzervativní názory. To později zneužívala jak katolická církev, tak později protestanská.
Na základě jeho populární knihy vznikla později další podobná díla, které se staly základem tzv. bláznovské literatury.

Dopisy, které se zachovaly, ukazují, že Brant byl velmi aktivní v korespondenci s významnými lidmi té doby, jako například: Peter Schott, Johann von Bergmann Olpe, císař Maxmilián, Thomas Murner, Konrad Peutinger, Willibald Pirckheimer, Johannes Reuchlin, Beatus Rhenanus, Jakob Wimpfeling a Ulrich Zasius.

Výpisky z knihy…

Teď všude člověk nakoupí si
pro spásu duše různé spisy
v tak velkém počtu. Mne udivuje,
že nikdo se tím nezlepšuje!
Je v nevážnosti poučení,
svět celý v temnou noc se mění,
je v hříších slepý, tvrdohlavý;
jdou po všech cestách bláznů davy,
jak zcela pošetilí v životě si vedou,
však s označením blázni se smířit nedovedou.

Na tohle jsem myslil v onom okamžiku,
když pro blázny jsem chystal loďstvo v celém šiku:
bárky, čluny, loďky hbité, pomalé,
k tomu rychlé plavce a ne neznalé,
sáně, vozy, káry, rychlé valníky –
jeden člun by nesnes ten počet veliký,
vždyť celý průvod bláznů kráčí po ulici,
já nemohl bych probrat všechny zbývající.
Hrnou se jak včely, bzučí v hustém roji,
ba mnozí přímo plovou na palubu moji,
chce každý z nich být první, ani nedýchá.
Co bláznů sem a tupců na loď pospíchá,
a všichni tu jsou věrně veršem zpodobeni.
xxx

Blázen je, kdo slyší mnoho dobrého,
neroste však přesto moudrost u něho.
xxx

Hňup výš a výše vystupuje,
že ohanbí až vidět mu je,
a vyšší hodnost stále hledá.

Mocný v strachu, trýzni žije,
zda vrah ho pro moc nezabije.
Ach není, není moc tak stálá,
že silou by se chránit dala.
A nejvíc obav má ten pán,
jenž nejvíc chce být obáván.
xxx¨

Kdo u souseda nejdřív hasí,
svou stodolu však shořet dá si,
ten je velký blázen asi.

Kdo namáhá se, hoře sklízí,
a stará se jen o věc cizí,
chce k užitku být druhému,
je roven oslu hloupému.
Právem knížku bláznů čte si – jeho vina,
ač chytrý je, že zcela sebe zapomíná.
Kdo bližního chce milovat,
sám u sebe má začít snad,
již Terentius doznal tuto věc:
„Jsem nejbližší sám sobě přec!“

Ať každý vlastní hradby hlídá,
jak jiný tančí, nevyzvídá.
Ten jistě předčasně do hrobu zmizí,
kdo sobě nesije, jiným však sklízí.

Smrt pak nejtvrději přijde na toho,
kdo ve svém životě poznal kdekoho,
zhyne však, když smrt už čeká na něho,
že doposud nezná sebe samého.

Co platno člověku…
Kdo všechnu tíhu světa nést by chtěl,
vlastní prospěch však ni škodu neviděl,
brzy mezi blázny ostatní by spěl.

Kdo chtěl by svět si na hřbet klásti,
hned zřítil by se do propasti.

O Alexandrovi kdosi vykládal,
že se celý svět mu příliš těsný zdál,
aby mohl provést na zvěř velký hon –
jako by dost místa neměl k tomu on,
jenž nakonec se nutně tím jen spokojil,
hrob dlouhý sedm stop že ho v zemi kryl.
A jen smrt nám jednou jasně naznačí,
co nám nezbytně a nutně postačí.

Zato Diogenés, jenž mnohem větší byl,
se za onoho času v sudě zabydlil
a veškerému světu takto vale dal,
nic více už nechtěl, o nic nežádal,
jen o to prosil Alexandra krátce:
„Nuž tedy ze slunce poodstup mi, vládce!“

Co platno člověku získat celý svět,
ale na své duši zkázu utrpět?

Více ukázek: >>

The post Sebastian Brant a Loď bláznů. Neuvěřitelně aktuální, 500 let stará kniha s dřevoryty Albrechta Dürera first appeared on Čítárny.

Božská komedie (La Divina Commedia) patří k vrcholů světové litaratury a je bezesporu nejvýznamnější dílo Danta Alighieriho (1265 – 13./14. září 1321). Jedná se o rozsáhlou epickou báseň, která popisuje fiktivní cestu samotného Danta záhrobím v roce 1300, když mu bylo 35 let. Dílo je alegorie cesty lidské duše od hříchu přes pokání až k Bohu!

Psáno v jazyku toskánština, která se pak stala základem dnešní spisovné italštiny.
Božská komedie vznikala přibližně v pozdním středověku, v letech 1307–1321.
Dílo je psáno tercínami (tříveršové sloky s rýmem aba bcb cdc…) Tuto formu vymyslel Dante právě pro toto dílo.
Celkem 100 zpěvů (canti) a přes 14 000 veršů.

Dante ukázkově vymodeloval italský jazyk a přizpůsobil jej potřebám literárního psaní, čímž výrazně ovlivnil formování italského jazyka, kterým se dnes mluví. Dnes je uznáván jako “otec italského jazyka”. Jeho mistrovská Božská komedie je jediným středověkým dílem, které je stále čitelné v původní verzi bez překladu!!!

Božská komedie je také velmi osobním vyrovnáním Danteho s vyhnanstvím z Florencie.
V roce 1302 při tzv. Převratu černých guelfů byl Dante odsouzen za korupci (falešné obvinění), doživotní vyhnanství + trest smrti v případě návratu. Florencii už nikdy nespatřil.
Ztráta rodné země a touha po spravedlnosti silně ovlivnily jeho pohled na politiku. Své nepřátelé umisťuje do Pekla.

Božská komedie obsahuje i osudovou platonickou lásku k Beatrici Portinari.
Objevuje se hlavně v Očistci a Ráji, kde se stává jeho průvodkyni po nebeských sférách, od Měsíce až po Krystalové nebe. Beatrice se stává symbolem božské milosti, teologie, čistoty a osvícené lásky.

Božská komedie má 3 části, cantiche. Inferno / Purgatorio / Paradiso.

PEKLO (Inferno)
Dante se ztratí v temném lese (symbol hříchu a ztraceného života). Setká se s antickým básníkem Vergiliem (symbol lidského rozumu), který ho provází Peklem.
Peklo má podobu obrovského trychtýře s 9 kruhy trestů – čím hlouběji, tím těžší hříchy a krutější tresty (nejhlouběji je Lucifer).
Velmi živé, drastické a dodnes nejslavnější část díla.

Ukázka devíti verší je patrně nejslavnější část jeho díla.
Jedná se o nápis nad branou, kterou se vstupuje do Pekla.

Mnou prochází se k sídlu vyhoštěnců,
mnou prochází se do věčného bolu,
mnou prochází se k říši zatracenců,
pán spravedlnost dal mi do úkolu.
Mne zbudovala s boží všemocností
nejvyšší moudrost s první láskou spolu.
Dříve než já, jež trvám od věčnosti
nebylo nic, co taktéž věčným není.
Kdo vchází mnou ať naděje se zhostí!

xxx

Jaký osud či náhoda dovedla tě sem před posledním tvým dnem?
Kdo tvé kroky řídil?“
„Tam nahoře, v jasném světě, na své cestě,“
odpověděl jsem mu, „ztracen v temném údolí,
dříve než jsem dospěl k plnému věku, jsem sešel z cesty.“

(překlad Otto František Babler)

OČISTEC (Purgatorio)
Po opuštění Pekla vystupují na obří horu Očistce na jižní polokouli.
Zde duše procházejí 7 terasami (podle 7 smrtelných hříchů), kde se postupně očišťují pokáním.
Na vrcholu Danta přebírá jeho ideální láska Beatrice (symbol božské milosti a teologie).

Vstupní ukázka z Očistce. Symbolický přechod od temnoty Pekla k naději a očištění.

Ku cestě v lepší proud se nyní noře
člun mého ducha, nechť se za sebou
nechá moře tak ukrutné a hoře;
a zpívati budu o tom druhém kraji,
kde duše lidská zbavuje se kalu,
by vstoupila v nebeský ten háj.

Ó svaté múzy, mne zde oživte,
zde Kalliopé nechť svůj zpěv mi vzbudí,
jenž můj duch tak vysoko provází,
že blíže k božským sférám než k lidem.
Sladké barvy safíru východního,
jenž se shlukl v klidu vzduchu čistého,
radost mi zraku opět navrátily,
jakmile jsem vyšel z ovzduší mrtvého,
jež oči i srdce mi těžce tížilo.
Venuše krásná, planouc láskou, smála se
na východě a ryby její zářily
za ní, jak průvod její milostný.

Ukázka ze zpěvu Matildy. Tento zpěv je jedním z nejlyričtějších v celém díle.
Popis rajského lesa, vůně, větru, ptáků a krásné ženy je plný smyslové něhy a kontrastu k temnotě Pekla. Zpěv Matildy je považován za symbol blaženosti a harmonie před setkáním s Beatricí.

Tu na lukách těch zelených a krásných,
jež zdobily květy všech barev světa,
žena se zjevila, jak v květech sbírala,
zpívajíc píseň, jež sladce zněla v uších.
„Ó krásná paní, jež v lásce planouc,
v těchto místech květy sbíráš, jak se zdá,
bys ozdobila je svou krásou věčnou,
bys mi směla říci, kdo jsi, ó ženo,
a proč jsi zde v tom ráji pozemském?

Obojí překlad J. Vrchlický cca 1880

RÁJ (Paradiso)
Dante spolu s Beatricí prochází 9 nebeskými sférami (podle tehdejší kosmologie) až do Empyrea – místa mimo čas a prostor, kde spatří Boha.
Vyvrcholení je mystická vize Trojjediného Boha a „lásky, jež hýbe sluncem i ostatními hvězdami“.

Ukázka bezesporu mystická, plná světla a lásky. Beatrice zde symbolizuje teologii a božskou lásku, která vede k Bohu; po jejím odchodu Dante dosáhne vrcholu.

Sláva tomu, jenž hýbe vším, co hýbe,
proniká vším a větší sláva jeho
v jednom místě než v druhém se zjevuje.
Já v nebi byl, kde věc, již chci zpívati,
se viděla, a kdo odtud sestoupí,
ten paměti a jazyku již chybí;
neboť naše představa se blíží
tak blízko k cíli, že paměť nemůže
jít za ním, leč v tom, co se vidělo. Ó světlo věčné, jež sám v sobě sídlíš,
sám sobě rozumíš a sám se sobě
líbíš, v lásce a radosti se kocháš!

Tři kruhy v jednom barvě a velikosti
se zjevily mi, tři barvy v jednom kruhu
se zdály, jako duha v duze druhé;
a jeden z nich se zdál být odrazem
druhého, jako Iris od Iris,
a třetí zdál se oheň, jenž dýchá. Ó jak je krátký můj zpěv a jak slabý
můj jazyk k tak velkému předmětu!

Naše myšlenka je příliš hrubá pro to. (Dále Beatrice:)
„Synu, ty sám vidíš nyní, jak blízko
jsem k tobě, jak tvá touha se naplňuje;
teď pohleď vzhůru, neboť já se vracím
tam, kde můj trůn je v růžici blažených.“ A já jsem viděl, jak se Beatrice
obrátila a hleděla v tu výši,
kde věčný mír a láska vládne věčně;
a já jsem zůstal, jako člověk zůstává,
jenž chce vidět víc, než co vidět může.

Vrcholem je pak mystická vize Trojice a vtělení (verše kolem 115–145):

Zde síla mého zraku překročila
míru, a já jsem viděl, jak se v tom bodu
shlukla láska, jež hýbe sluncem hvězdami.

překlad J. Vrchlický cca 1880
…

A svět by rázem vyšel ze zmatků,
kdyby dokázal přírody se tázat,
s lidmi by všecko bylo v pořádku.

Jak směšné jsou ty lidské problémy,
myšlení, jež se nepozdvihlo z bláta
a nutí ploužit křídla po zemi!
Ten felčaří, ten právy svět látá,
ten hledá spásu v kolárku,
ten potřebuje k vládě sofismata,
z obecního si plní almárku.
Krást, čachrovat, být utahaný chtíči
a z únavy pěstovat zahálku!
…

Otrocká zemi, kam to dospělo?
Paní krajů? Ne peleš pro tělo,
naše města jsou v moci tyranů.
Každý křupan se stane pohlavárem,
když přeběhne ze strany na stranu,
a lid mu tleská, ať je zlodějem.
Ten felčaří, ten právy svět látá,
ten hledá spásu v kolárku,
ten potřebuje k vládě sofismata,
z obecního si plní almárku.
Krást, čachrovat, být utahaný chtíči
a z únavy pěstovat zahálku!

Dante Alighieri: Božská komedie – Ráj,
zpěv jedenáctý (Paradiso, Canto XI) v překladu Vladimíra Mikeše.

Nejznámější středověký bestseller.
Božská komedie si okamžitě získala široké publikum, což dokazuje šíření více než 2 000 rukopisných kopií před rokem 1480, kdy šíření technologie tisku radikálně změnilo způsob čtení a rozvržení textů. Z těchto rukopisů, často opatřených glosy, poznámkami nebo rozšířenými komentáři, a někdy s cenným ikonografickým prostředím, jich dnes zbylo asi 800: zbytek je ztracen spolu s Danteho autogramy.

Taková obrovská textová tradice způsobila vážné problémy ve snaze filologicky obnovit původní čtení. To bylo způsobeno tím, že každý, kdo kopíroval text, dělal své vlastní chyby, které se následně opakovaly a bohužel zhoršovaly další vydání.

Kniha Božská komedie, která je prezentována ve videu se snaží tyto chyby napravit.
Základem bylo benátské vydání z roku 1491 od Pietra Piasi.
Kniha vyšla 1491. Jedná se o velké folio (315 x 212) mm.), s velkým okrajem stránky, který obsahuje text básně „pozměněný“ Pietrem da Figinem (dominikánským učencem ze 14. století) a nedávným komentářem Cristofora Landina (Florencie 1481).
Celkem bylo 13 vydání během 19 let.

Výzdoba knihy Božská komedie je připisovaná Antoniovi Grifovi (Benátky, přibližně 1430–1510) – byla provedena krátce po tisku.
Originál koupil v roce 1927 tehdejší italský ministr školství Pietro Fedele zastupující italskou vládu a následně nabídl Casa di Dante v Římě.
V prestižní knihovně zůstává dodnes jako nejcennější kniha.

Zdroj videa Facsimilefinder

The post Božská komedie a Dante Alighieri, otec moderního italského jazyka first appeared on Čítárny.