Michel de Montaigne v úvodu své knihy píše: “Látkou své knihy, milý čtenáři, jsem zkrátka já sám: není rozumné, abys plýtval svým volným časem na námět tak lehkovážný a planý. Proto sbohem!”
Vtipná a na svou dobu velmi moderní předmluva zcela charakterizuje mimořádné vzdělání autora, který žil v letech 1533 – 1592.
Je tomu téměř pět staletí, od doby vzniku knihy, ale stále sledujeme, že člověk se skoro vůbec nezměnil.
Myšlenky a rozjímání o základních otázkách života a smrti, štěstí a lásky, náboženské víry a jejich prožívání uvnitř člověka jsou stále stejné. Montaigne byl myslitel, který se ve svých úvahách zabýval především sám sebou, poznáním člověka a lidského údělu.
Touto knihou se na svou dobu velmi odvážně, staví proti tehdejší vzdělanosti, kterou představovaly hlavně univerzity, kde vládl jazyk učené latiny.
V knize vznáší Montaigne velmi logické námitky proti oficiální univerzitní filozofii, která již postrádá jakýkoli vztah k životu a klesla na úroveň blábolení. Ve svých úvahách obviňuje především vládu tradice a autority ve filozofii, kdy Aristoteles je náhradním bohem scholastické vědy a pochybovat o jeho učení je rouhání. Tím se nepřímo staví i proti autoritě katolické církve, která má vzdělanost té doby plně pod kontrolou.
Jeho nejvýznamnější dílo Eseje mělo obrovský vliv nejen na myšlení jeho současníků, ale svým ideovým nábojem zásadním způsobem připravilo duchovní podhoubí pro osvícenské myšlení v 18. století.
Michel de Montaigne patří bez pochyb mezi to nejlepší, co francouzská literatura dala světu.
Není proto divu, že ilustrací jeho díla se ujal také Salvator Dalí, stejně nekonvenční člověk, jako byl sám Montaigne, který díky svému nadání dáva knize další rozměr.
Esej O kanibalech (Des cannibales).
V ní Montaigne s ironickým nadhledem popisuje zvyky domorodců z Brazílie a relativizuje evropské předsudky. Montaigne oprávněně tvrdí, že „kanibalismus“ Evropanů, jako jsou války, mučení, náboženské pronásledování, je často horší než zvyky „divochů“.
Esej formálně začíná jako obhajoba knihy španělského teologa Raimunda ze Sabundy (Theologia naturalis), která se snaží dokazovat křesťanské pravdy pomocí přirozeného rozumu a pozorování přírody.
Velmi rychle však Montaigne ukazuje, že lidský rozum je neschopný spolehlivě poznat pravdu.
Používá přitom argumenty starověkých pyrrhoniků (hlavně Sexta Empirika):
Smysly nás klamou.
Rozum je závislý na smyslech.
Všechno je relativní (podle kultury, doby, jedince).
Mezi protichůdnými názory nelze rozhodnout.
Nejzajímavější částí je rozsáhlé srovnání člověka se zvířaty.
Montaigne ukazuje, že zvířata často žijí šťastněji, mají lepší instinkty a někdy i vyšší „rozum“ než lidé. Tím podkopává lidskou pýchu a přesvědčení o naší výjimečnosti.
Na konci esej vyústí v fideismus:
Pravé poznání Boha a náboženských tajemství není možné rozumem, ale pouze vírou a Boží milostí.
Slavná věta zní: “Nedostalo se nám našeho náboženství cestou naší úvahy nebo od našeho rozumu, nýbrž autoritativně a z vnějšího rozkazu.“
Celá esej vrcholí slavnou otázkou “Que sçay-je?“ (Co vím?), která se stala podstatným symbolem jeho myšlení.
