Victor Hugo a Muž, který se směje. Emotivní román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky

„Člověk, který se směje“(1869) je román, který otřásá duší až do samých hlubin. Victor Hugo (1802 – 1885) na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal bez příkras popsat složitou dobu na přelomu 17. a 18. století, chování lidí a zároveň se rozepsat v romantickém stylu. Kniha, která má v knihovně své výsadní místo, možná nejlepšího románu Victora Huga.

Jak sám napsal, kniha se měla jmenovat spíš Aristokracie, i když popravdě řečeno, málokdo by pochopil důvod.
Román klade vnímavým čtenářům dvě základní otázky?
Jak často hodnotíme lidi podle vzhledu?
Kolik bolesti lze skrýt za věčným, ztuhlým úsměvem?
Když knihu čtete, soucítíte. A proto už zítra nahlédnete o něco hlouběji do očí kolemjdoucích. Možná.

Položil chlapci na ramena obě ruce, vzal jeho hlavu do dlaní, obracel ji na všechny strany, znovu si pozorně a se vzrůstajícím pohnutím prohlížel jeho tvář.
“Přestaň se smát!”
“Nesměju se.”
“Odkdy máš ten úsměv?”
“Vždycky jsem byl takový.”

Victor Hugo ve svém geniálním díle nutí nahlédnout na svět očima Gwynplena, člověka, jehož záměrně znetvořená tvář se navždy stala maskou.
Hugo mistrně ukazuje, že pravá krása je uvnitř a pod maskou smíchu se často skrývá utrpení.
„Člověk, který se směje“ je román o lásce, osamělosti a nesnesitelné ceně lidské dobrotivosti.
Je to kniha, po které zůstává ticho, protože slova jsou nic proti její tragické upřímnosti.

Kniha je dramatickým příběhem chlapce jménem Gwynplaine, který je poznamenán znetvořeným obličejem do věčného “úsměvu”.
Je také příběhem životní lásky, úžasnou freskou společnosti, ne nepodobnou obrazům Hieronyma Bosche, ale také nečekanou filosofující zpovědí moudrého člověka, jenž má jméno vlka, Ursus.

Dítě Gwynplainemu byl prodán lidem, kteří mu znetvořili obličej do výrazu věčného “úsměvu”, protože byl nepohodlným synem významného šlechtice. Zároveň ale byl objektem zneužívání a obyčejného výdělku cirkusové zrůdy.

Gwynplainem nakonec utíká a zůstane sám.
Při svém toulání zachrání život asi roční holčičce, která s ním pak zůstane po celý život. Oba šťastnou náhodou potkávají moudrého komedianta, jenž má jméno vlka, Ursus, zatímco jeho pes-vlk se jmenuje Člověk. Všichni čtyři cestují pojízdnou boudou od města k městu, hrají divadelní hry, baví lidi a v různých situacích poznávají také sebe.

Díky Gwynplainovou postižení je úspěch zaručen, primitivní obecenstvo v něm vidí neuvěřitelnou jarmareční zrůdu.
Ovšem Gwynplainovi moc do smíchu není. Uvnitř trpí, protože každý, kromě Dey (a Ursa), v něm vidí netvora.
Dea je ale slepá a proto vidí především jeho vnitřní krásu. Po čase, když Dea dospěla, začne se mezi ní a Gwynplainem vytvářet milostný vztah. Když ale jednoho dne přijíždějí do Londýna, mladík se dovídá pravdu o svém původu a vše se hezky, “pohugovsku”, začíná dramatizovat.
Řada nečekaných situací přináší množství zvratů, hodných mistra vypravěčského pera.

I přes roky, které nás dělí od napsání románu (Hugo psal román v letech 1866 – 1868 v Bruselu a na ostrově Guernsey) je příběh nesmírně čtivý, napínavý a navíc plný zajímavých úvah, které nikdo do filmového scénáře nepřepíše.
Na svou dobu odvážná společenská freska, nás zavádí do živě popsaného prostředí kočovných tlup, mezi chátru z předměstí a námořníky, ale i na šlechtické dvory.

Dle mého, je tato Hugova společenská románová freska stejně kvalitní jako Zvoník od Matky Boží nebo další dramatizovaný pohled na kus lidské historie, Bídníci.
Hugo je dodnes v literárním světě ojedinělý geniální vypravěč.

Kniha vyšla v Česku do roku 2000 celkem 12x. 
Nejvíc zrůdný je ale přepis nakladatelství Fragment.
Ten knihu z velké části zcenzuroval a pokrátil. Tím knihu i autora zásadním způsobem znehodnotil a dál knize úplně jiný smysl.
NIKDY NEČTĚTE KNIHU V POKRÁCENÉ PODOBĚ!!!
Vychutnejte si originální myšlenky a poznejte jedinečnost i geniálnost autora.

AUDIOKNIHA
V roce 1980 vyšlo audio, dvanáctidílná četba na pokračování.
Z překladu Miroslava Vlčka připravila Helena Fabelová. V režii Jana Lormana účinkují Jaroslav Konečný, Jiří Samek, Jaroslav Sameš, Blanka Zdichyncová, Eva Sommerová. Hudební improvizace Štěpán Rak.

Výpisky z knihy:

Ursus, tedy medvěd, byl člověk. Homo, tedy člověk, byl vlk.
Vlka pokřtil člověk a dost možná, že sám si zvolil vlastní jméno.
Zřejmě si řekl, že když se pro člověka může hodit jméno zvířete, pro zvíře se může hodit jméno člověk.
Člověk a jeho Homo putovali krajem od města k městu.
xxx
V životě každého člověka jsou chvíle, kdy jako by se mu hroutil svět. Tomu se říká zoufalství. Duše v tuto hodinu je plná padajících hvězd.”
xxx

Ti, kteří mají zde na světě své štěstí na základě výsady nebes, nemají rádi, když si někdo pod nimi dovolí mít tolik radosti. Kdyby se tě zeptali: Jakým právem jsi šťasten V ani bys nevěděl, co na to odpovědět. Nemáš na své štěstí povolení, ale oni ano. Jupiter, Alláh, Višnu, Jehova nebo někdo jiný dal jim glejt na štěstí. Nestarej se o ně, aby se oni nestarali o tebe. Boj se jich.
xxx
Pozvolna však přece jali se znova doufati. Tak nenapravitelně duše sebe samu klame. Není úzkosti, která by i v okamžiku nejnebezpečnějším neviděla bělati se ve svých hlubinách nevyslovitelné svítání naděje.
xxx

Mezi čtyřmi pilíři, přesně pod svítilnou, v místě, kde bylo nejvíc světla, leželo na zemi cosi bílého a hrůzného.

Leželo to na zádech. Bylo vidět hlavu se zavřenýma očima, tělo, jehož trup mizel pod jakousi beztvarou hromadou, čtyři údy, spojené s trupem v podobě kříže svátého Ondřeje a vypjaté ke čtyřem pilířům čtyřmi řetězy, které byly uvázané na nohou a na rukou. Řetězy končily v železných kruzích u paty sloupů. Lidská postava nehybně ležící v surové poloze čtvrcení byla ledově zsinalá jako mrtvola. Postava byla nahá. Byl to muž. Anebo mrtvola muže.

Úžasem zkamenělý Gwynplaine se zastavil nahoře na schodišti a díval se dolů.

Najednou zaslechl zachroptění.

Mrtvola byla živá.

Nedaleko toho mrtvolného přízraku, v jednom z lomených oblouků síně, stálo na širokém plochém kameni velké křeslo s opěradly. V křesle seděl bledý, nehybný, děsivý, v černý talár upnutý stařec. Držel v ruce kytici růží.

Ta kytice růží byla by dostatečně poučila člověka méně neznalého, než byl Gwynplaine. Právo soudit s kyticí květin v ruce bylo znakem soudního úředníka současně královského i obecního. Lord mayor londýnský soudí tak dodnes. Posláním raných růží bylo pomáhat soudcům v souzení.

Stařec v křesle byl šerif hrabství surreyského.

Seděl zde s velebnou strnulostí Římana, který si je vědom své hodnosti.
xxx
Proč se říká „milenec“? Mělo by se říkat „posedlý“. Býti posedlý ďáblem je výjimka; býti posedlý ženou, toť pravidlo. Každý muž zakusí ono zcizení sama sebe. Jaká to čarodějka, hezká žena! Pravé jméno lásky je zajetí.“ (s. 315)
„Prudký vpád dobrých myšlenek, toť návrat kohosi, kdo nemá klíče a dobývá se počestně do vlastního domu. Je to vloupání, ale poctivé.
xxx
Nic tak neproměňuje srdce v kámen, jako teplé hovění si mezi dvěma prostěradly.“
xxx
…příroda přichází na pomoc všeliké opuštěnosti; tam, kde všeho se nedostává, dává se celá, celičká; znova rozkvétá a znova se zelená na všech ssutinách; má břečťan pro kamení a lásku pro lidi. Hluboká štědrost tmy.
xxx

“Kdo chce zůstat silný, musí zůstat slabý.
Musí být úplné nic.
Had, který odpočívá, představuje svou spirálou zároveň nekonečno i nulu.”
xxx

Lordi jsou peerové, v překladu to znamená, že jsou rovni. Komu že se rovnají? Králi. To není žádná chyba, když dělám ve svém nápise rovnítko mezi lordy a parlamentem. Shromáždění národa, které Sasové před vpádem nazývali wittenagemct, nazvali Normané po svém vpádu parliamentum. A hezky polehoučku vystrčili národ ze dveří. Dolní směnovna má právo souhlasit, má svobodu říci ano. Peerové však mohou říci ne. A důkaz toho je, že své ne taky řekli. Peerové mohou králi uříznout hlavu, lid nikoliv. Poprava Karla I. nebyla zásahem do práv krále, ale do práv peerů. Proto dobře udělali, že Cromwellovu mrtvolu napíchli na podávky.

Lordi mají moc. Proč? Poněvadž mají bohatství. Anglie patří lordům. A desky bohatství lordů, Doomsday-Book, které pořídil Vilém Dobyvatel, jsou dodnes v náležitém opatrování lorda-kancléře státního pokladu. Za pouhý výpis z té knihy se platí čtyři šilinky za řádek. To je velká kniha. Víš, že jsem byl domácím lékařem u jednoho lorda? Jmenoval se Marmaduke a měl devět set tisíc ročního důchodu. Vezmi rozum do hrsti, hlupáku hloupá! Víš, že jen pouhými králíky z králíkáren hraběte Lindsaye dala by se uživit veškerá chátra Pěti přístavů? Ale jen si něco zkuste!