Zuřila tu jednu chvíli diskuse o tom, co by se mělo či nemělo zakazovat. Jestli je správné, aby určité filmy a jejich scény plné sexu a násilí byly tak snadno přístupné dětem. Zastánci absolutní svobody hrozili peklem následných nesvobod, ubozí rodiče se báli, že jim televize, ta vymývačka mozků, vycvičí z potomků lhostejné a otrlé spratky. Čistota mravů a mysli na jedné straně, právo na vlastní rozum a nebezpečí plynoucí z autorit na straně druhé.
Můj dobrý moudrý tatínek. Sotva jsem se naučil rozeznávat písmenka, dal mi najevo, že celá jeho velká knihovna je mi bez výjimky k disposici, že si v ní mohu hrabat a listovat podle libosti, číst si i o věcech, kterým nebudu rozumět. Nebyla tu pro mne cenzura, nebyly tu knihy nedosažitelné pro malého kluka ani později pro pubescenta, který pomalu začínal chápat to, čemu neměl rozumět.
Samozřejmě, že jsem poměrně brzy našel v tatínkově knihovně mezi Čapky a Dostojevským taky publikaci se slibným názvem „Krása ženského těla“ a ta se stala předmětem mého usilovného studia. Samozřejmě, že jsem pak objevil, v zadní řadách za sebranými spisy Jaroslava Vrchlického, mezi jiným i takové poklady jako jsou paměti Franka Harrise, onoho novodobého Casanovy.
Tato půvabná knížka s názvem „Můj život a mé lásky“ svědčí taky o cenzurních poměrech první republiky. Byla vydána ve třech dílech. V prvních dvou jsou popisovány Harrisovy osudy, jeho cesty a setkání s cizokrajnými krasavicemi, ale ty nejzajímavější epizody jsou ve vrcholných okamžicích vytečkovány s odkazem na díl třetí. Ten byl vydán pouze jako soukromý číslovaný výtisk a teprve tam si pak každý mohl dočíst jak která avantýra dopadla a její podrobný průběh. Pro čtrnáctiletého kluka neocenitelná věc. Nemusel jsem se prokousávat páně Harrisovým životem. Ty nejlepší kousky mi servírovala prvorepubliková cenzura.
Nebyl mi tedy vydán žádný zákaz.
V naší rodině panovala tolerance demokracie a důvěra. Nicméně jsem tyto výpravy do zadních řad tatínkovy knihovny podnikal výhradně v době, kdy jsem byl bezpečně sám doma. Nebyl bych patrně trestán, ale musel jsem vědět, co se má a co se nemá. To nebylo pokrytectví, bylo to tak zavedeno, že některé věci mají zůstat nesnadno přístupné, protože jakmile jsou snadno dostupné, ztratí své kouzlo.
Tolik o přístupnosti sexu. Násilí se v tatínkově knihovně nevyskytovalo, televize tehdy nebyla a k tomu, abych byl šokován stačilo, aby některému z mých kamarádů tekla po klukovské rvačce z nosu červená.
Tak nevím...
V lidské historii po celou dobu co existuje homo sapiens vždy a všude existovala taky nějaká tabu. S odstupem času či z jiného geografického prostoru tabu třeba směšná a zbytečná, ale vždy měla, alespoň po určitou dobu svůj účel. Nemyslím si, že jsme natolik sapiens, natolik dospělí, abychom se bez některých tabu obešli.
Děkujeme panu Menzlovi za svolení k publikování.