 |
Jaroslav Tichý (*5. 10. 1923, Pardubice - †19. 8. 2004)
spisovatel, překladatel, literární kritik
Patřil k prvním zaměstnancům SNDK (od 13. 11. 1951). Spolupracoval i se Čtyřlístkem a s řadou časopisů.
Bibliografie:
Letem ČSR, 1960
Kouzelný koberec, 1962
Umění, předsudky, kritika, 1967 (spolu s Františkem Tenčíkem)
Comics/Esej René Claira, studie J. Tichý, 1967
La steppe enchantés, 1968
Svícen dvanácti dervišů, 1972
Ali Baba a čtyřicet loupežníků, 1976
Diamantová sekera, 1979
O dvanácti mesiačkoch, 1980
Les plus beaux contes pour rire, 1988
Kuba Podšívka, 1989
Kníže Dracula a jiné hradní pověsti pověsti, 1998
Malá noční hudba pro bludičky, 2013
A úpravy textu pro děti a mládež, překlady a v neposlední řadě nesčetná redaktorská činnost.
Zapomenutý král českého hororu (přinejmenším jeden z králů) dr. Jaroslav Tichý se narodil jako syn kazatele Otakara Tichého, spoluzakladatele Církve československé. Co kluk navštěvoval často město Jičín, kde v jednom podloubí vedl krejčovnu jeho děd.
Tichý od dětství miloval vše strašidelné a disponoval bujnou obrazotvorností i talentem na jazyky. Díky otci se naučil latině, uměl i řecky a hebrejsky, ovládal němčinu, mluvil francouzsky, španělsky a italsky a překládal jak z angličtiny, tak i z ruštiny. Maturoval zrovna za heydrichiády (na Drtinově gymnáziu v Praze), a pak absolvoval knihovnickou školu. U profesorů Mathesia a Mukařovského vystudoval slovanské literatury i estetiku, pracoval jako knihovník i literární kritik a teoretik - a psal a nedopsal dějiny dětské literatury.
Měl na nich pracovat i ve Švédsku a získal stipendium, ale před odjezdem akutně onemocněl. Nežli se uzdravil, výjezdu zabránila StB. Cenila nicméně Tichého jazykové schopnosti a vidinami „vysněného“ zahraničí jej chtěla nenápadně zkorumpovat.
V květnu roku 1971 byl Jaroslav Tichý odejit z redakce tehdy vynikajícího časopisu Ohníček a začal pracovat u Vodních zdrojů (1972). Jen dík Vojtěchu Steklačovi mohl pak ještě krátce spolupracovat s Pionýrem, rukopis jeho knížky však Mladá fronta odložila ad acta a vydala raději skoro stejně koncipovanou práci svého vedoucího pracovníka.
Zrovna tak muselo jméno Tichý zmizet z překladu Čtyř kapitánů Nikolaje Čukovského (1977) a jím převyprávěné pohádky z Persie sice opakovaně vycházely v cizině, ale Artia potlačilo Tichého příjmení i v tomhle případě.
Zajímal ho už tenkrát i komiks a stal se v oblasti průkopníkem dávno před Prokůpkem:-). Teoreticky i prakticky. Napsal totiž pro Ohníček celoroční kreslený seriál Šibalové, taškáři, darebové (1970-71). I ten však byl stopnut a další taškářství si tedy autor vysnil sám. Vznikl tak soubor povídek Kuba Podšívka (1971-72 časopisecky, knižně 1989 a 2004).
Normalizační časy jak známo nepřály žánru hororu, ale Tichý se tím nedal odradit, a právě na poli čiré hrůzy zazářil, jak si lze pamatovat z Ohníčků let 1973-75.
Jaroslav Tichý přitom nesměl tyto horory podepisovat, a to na rozdíl od veškerých jejich (mistrných) ilustrátorů, jimiž původně byli esa jako Faltová, Foltýn, Krum, Vraštil, Běhounek, Váša, Teissig, Vrbová, Klimtová, Kolínská, Hrdina, Černý - a nejčastěji Jan Javorský.
Roku 2013 vyšly povídky poprvé souborně a zbrusu nové obrázky Františka Jelena si však, přiznejme, s předchozími nezadají. Malá noční hudba pro bludičky (nakladatelství Veronika Jelenová – U JELENŮ, Třeboňská 250/1, Praha) vyšla k nedožitým Tichého devadesátinám v redakci jeho ženy Hany Štěpánkové a Tichý ji ještě stačil opatřit úvodem. Obsahuje dvacet skutečně strašidelných příběhů, jen tituly několika jsou oproti časopiseckým verzím pozměněny.
A Jaroslav Tichý? Jaký byl? Spíše starosvětsky zdvořilý džentlmen. Zůstalo mu například cizím, aby sám sobě pomáhal, i zemřel téměř zapomenut. Přitom se zasloužil o založení české pobočky IBBY, jejímž býval tajemníkem, a se Zdeňkem Slabým pracoval pro Zlatý máj. Sepsal i průkopnickou publikaci Comics (1967) a náležel k okruhu Literárních novin.
„Pane doktore, co vás vlastně inspirovalo k oné sérii hororů?“ zeptal jsem svého času.
„To není žádné tajemství. Od dětských let mě lákaly všelijaké strašidelnosti a záhady, a tak stačilo, že jsem jednou cestoval zanedbanou lesní lokálkou, kde všelijak vrzala a klepala návěstidla a závory (povídka Trať ve Skeletonském močálu, 1973), anebo že jsem četl o účinku mandragory (Pomsta mandragor, 1974), anebo navštívil klášterní zahradu s barokními sochami úplně vrostlými do trávníku (Divné sochy v koutě zahrady, 1975). Nu, a povídky byly hned.“
převzato a zkráceno z recenze z roku 2013 (Ivo Fencl)
|
