Ve výboru knihy pohádek – „Kouzelný bubínek“- vydaném nakladatelstvím Blok v Brně 2007, byli hrdiny Janouchovy knihy drobní řemeslníci z našeho venkova (mlynáři, krejčíci, skaláci a d.). Hrdiny tohoto druhého výboru pohádek jsou převážně chudé děti, které se ze své situace dostávají především vlastní pílí a dobrou povahou, ale jak už to v pohádkách bývá, i za pomoci kouzelných bytostí (dobré víly, kouzelná babička, pohádková zvířátka),či čarovných věcí (oživlé rohlíčky, kouzelná studánka, čarovné housličky).
Bílé labutě odnášejí chudou dívku do vysněného světa, do světa pohádek, v němž spravedlivé skutky jsou odměňovány, faleš a klam trestány. V pohádkách O zlém jelenu a O zlém obru je pak zlo překonáváno chytrostí. Janouch si nevybírá jen vznešený svět princů a princezem, ale spíše lidi prosté, chudé a odstrčené. Kouzelnou mocí jim pomáhá, a tak tiše pohádkou promlouvá do dětských duší. Kniha obsahuje osm pohádek.
Autorské pohádky Jaroslava Janoucha nezapřou poučení a inspiraci v pohádkách lidových, navazujících na české tradice. V knize „Čarovné housličky“ byly použity pohádky z knihy „Ve stínu jabloně“ (SNDK 1957), upravené a zkrácené ještě autorem, a z knihy „Křišťálové zrcadlo“ (Vyšehrad 1944) a „Pohádka za pohádkou“ (Atlas 1946), které byly v tomto duchu upravené editorem.
Knihu opět krásně ilustrovala známá a úspěšná brněnská výtvarnice Vlasta Baránková, (které patří poděkování editora), a tak doufáme, že podobně jako „Kouzelný bubínek“, najdou i „Čarovné housličky“ mnoho dětských čtenářů.
Jaroslav Janouch (1903 Světlá nad Sázavou -1970 Praha) pedagog, spisovatel a redaktor, překladatel. Autor knih pohádek, historických a dobrodružných knih pro mládež.
Ukázka z knížky pohádek: O zlém jelenu
Na konci vesnice žila chudá vdova. Měla tři malé děti, dřevěnou chaloupku a kus pole u lesa.Na tom poli byl záhon jetele.Jetel tam vdova zasela pro jedinou kravičku, která dávala mléko celé rodině.
Jednou se vdova vydala se srpem a travní plachtou na jetel, ale jak se zarmoutila! V jeteli se pásl starý parohatý jelen.Chvílemi zdvihal hlavu, potřásal parohy a zase se pásl. Vdova přišla k jeteli a lomila rukama:
„Jelene, jelene, to je můj jetel! Proč jej vypásáš? Nasela jsem jej pro naší kravičku – ne pro tebe!“
Jelen pozdvihl hlavu, potřásl parohy a nic nedbal jejího volání.Žena našla na cestě prut a rozlobeně volala:
„Utíkej , paroháči, nebo ti našvihám!“
Jelen se postavil proti vdově a zlostně odpověděl:
„Chraň se a utíkej, nebo tě parohy utluču a nohama rozdupu!Tvého prutu se nebojím, ničeho se nebojím!“
Postavil se na zadní nohy, jako by chtěl udělat, čím vdově hrozil. Ubohá žena utíkala do vesnice, a koho potkala, každého prosila, aby jí pomohl odehnat zlého jelena.
Nabídl se obecní pastýř, že jelena vyžene. Vzal bič a šel na pole.Už z dálky hlasitě volal:
„Utíkej, jelene, utíkej, nebo se ti zle povede!“
Jelen pozdvihl hlavu, potřásl parohy a nic se nelekl:
„Jen pojď, polámu ti kosti!“ odpověděl jelen.
Pastýř nedbal vyhrožování, švihal kolem sebe bičem, ale v tom skočil jelen k němu, udeřil ho parohy, a než se pastýř vzpamatoval, byl jelen ten tam.
Pastýř celý potlučený, zvedl se ze země a belhal se ke vsi. Vdova ho politovala, poděkovala mu za jeho pomoc a šla nažít jetele. Jelen tam už nebyl...
Druhého dne však jelen přišel zas, pásl se a potřásal parohy. Když ho vdova zahlédla, dala se na útěk. Ani se nepokusila paroháče zahnat.
Hořekovala:
„Pomozte mi od zlého jelena! Pase se na mém jeteli, ach, co si já ubohá počnu!“
Ponocný, který býval za mlada vojákem a rád se chlubíval hrdinstvím, vypjal prsa, zvedl ruku, ukázal k lesu a řekl pyšně:
„Nebál jsem se ani husara na vysokém koni, neleknu se ani jelena! Uvidíte, že ho zaženu; možná taky, že přinesu i jeho parohy!“
Vzal starou šavli, na hlavu nasadil přilbu a hrdinsky vykročil k lesu.
Jelen stál, jako by ho očekával.
„Tak co, půjdeš po dobrém, nebo se mi postavíš v řádném souboji? Nemysli si, že jsem ledaskdo! Generála jsem zachránil a v nejprudším boji jsem se prosekal ze zajetí. Dostal jsem za to tři hvězdy na límec. Myslíš, že se leknu hloupého jelena?“
„Zbytečně mluvíš, starý hrdino! zasmál se posměšně jelen. „Tvé šavle se nebojím!“
Ponocný se rozlobil, zčervenal ve tváři a šavlí se prudce rozehnal po jelenu.
Ale jelen ho přeskočil a při tom mu dal do zad takovou ránu, až se mu dech zatajil. Ale ponocný nechtěl ustoupit. Hbitě se obrátil a znovu útočil na jelena.
Jelen ho zase přeskočil a prudce ho udeřil pod kolena. Ponocnému podklesly nohy, ale vzdát se nechtěl:
„Jednáš úskočně, útočíš zezadu a vyhýbáš se přímému souboji!“A zamával šavlí, ale tentokráte už jenom na obranu. Jelen odskočil a nechal ho chvilku na pokoji, aby mohl vstát. Pak na něho začal do-rážet zpředu. Ponocný viděl, že s jelenem nic nesvede, ale chtěl si zachovat vojenskou čest.
Couval sice, ale bránil se statečně. Ale než se nadál, vyrazil mu jelen šavli z ruky. Ponocný byl bezbranný. I zdvihl ruce a rozkřičel se:
„Vzdávám se, už se vzdávám!“
Jelen ho nabral ještě jednou do ramene, pohodil hlavou a vzdaloval se volným krokem k lesu, až zmizel v houští.
Ponocný ohmatával bolavé tělo, sebral šavli a neslavně se vrátil do vesnice.
„To není jelen,“ pravil sousedům, „to je netvor! Deseti nepřátelům jsem se ubránil, ale jeho nikdo nepřemůže!“
To se ví, že už žádný ze sousedů neměl chuť bojovat s jelenem. Už třetí den se jelen pásl na jeteli. Pásl se tiše a klidně, jen chvílemi potřásal parohy. Když ho vdova uviděla, s pláčem se vrátila od
lesa. Naříkala:
„Pomozte mi od zlého jelena. Pase se na mém jeteli. Všechen mi jej vypase a podupe!“
Její nářek slyšel pes Rek. Sloužíval kdysi u myslivce, chodíval s ním na hony a často štval jeleny. Přiběhl k naříkající vdově a řekl jí:
„Zaženu-li ti navždy zlého jelena, dáš mi za to k obědu králíka?“
„Mileráda,“ řekla vdova a zaradovala se , že snad pes zažene jelena.
I vypravil se Rek k lesu. Na kraji pole se zuřivě rozštěkal. Jelen zdvihl hlavu, chvíli poslouchal, ale pak pohrdavě potřásl parohy a klidně se pásl dál. Rek v naději na dobrý oběd dodal si odvahy a rozběhl se proti němu. Chvíli na něho dorážel, ale dlouho to netrvalo – a ubohý Rek se belhal s přeraženou nohou k vesnici.
Když se i příštího dne pásl jelen na poli, nedalo to rychtáři, který pečoval o pořádek ve vesnici. Usoudil, že se v té věci musí něco udělat. Řekl sousedům:
„Všichni vidíme, že to není obyčejný jelen, protože se nelekl ani nejlepšího psa z celé vesnice. Snad si dá říci po dobrém. Půjdu a všechno mu vysvětlím!“
Vzal do ruky odznak své moci, obecní právo, a vypravil se k lesu. Přišel k poli na kterém se pásl paroháč. Ten když viděl rychtáře přicházet, zdvihl hlavu.
„Jelene, jelínku,“ volal na něho rychtář přívětivě, „zdalipak viš, čí jetel spásáš? Je to pole chudé vdovy, která má tři děti; slituj se nad ní! Cožpak nemáš srdce?“
„Nemám!“ zařičel jelen, „Míval jsem, ale ztratil jsem je – a na lidi jsem zanevřel!“
„Slituj se aspoň nad dětmi, nebudou mít mléko ani k snídani!“
„Jdi pryč rychtáři, nebo tě podupám!“
Postrašený rychtář se už chtěl vrátit, když tu s překvapením zahlédl, že se jelenovi řinou z oka slzy. I dodal si znova odvahy a řekl mu:
„Říkáš, že nemáš srdce, a přece pláčeš? Děti za nic nemohou...“
„Mlč a jdi! Měl jsem také dvě děti. Dva hezké koloušky. Se svou laní jsem je vodíval k potoku a na pastvu, ale zlí lidé zabili laň i koloušky. Nebyl jsem tehdy doma, ale černý datel, náš soused, mi vypravoval, co viděl a slyšel.Tehdy se mé srdce zatvrdilo a od té doby nenávidím lidi. Slitovali
se nad mými koloušky?Ne! Proč by tedy měl být jelen hodnější než lidé?“
„Tak ty chceš být jako ti zlí lidé a mstít se na nevinných?“
Jelen těžce vzdychl, ale ihned spustil vzpurně a hněvivě:
„Odejdi, nikomu neodpustím!“
Rychtář svěsil hlavu a smutně se vracel k vesnici. Vdově řekl:
„Není vám pomoci. Dokud neodejde sám, nikdo ho nevyžene!Nenávidí lidi, poněvadž mu zabili laň s koloušky. Teď už věru nevím, kdo by vám mohl pomoci a jak!“
Slyšel to kohout, který se procházel po dvoře, a hned hlásil:
„Pomohu vám zahnat zlého jelena, ale musíte mi slíbit, že každý den dáte mým kuřátkům plnou ošatku zrní!“
„Mileráda,“ slibovala ochotně vdova, „vždyť jsou to děti naší slepičky.“
Kohout pokýval hlavou, zakokrhal, zamával křídly a pustil se rovnou k lesu. A rovnou na jelena. Ten se polekal podivného ptáka, který mu křičel do ucha:
„Kikirikí! Kikirikí!“
Ještě nikdy takového ptáka neviděl. Chtěl ho udeřit parohy, ale kohout mu vyletěl nad hlavu, sedl si mu na parohy a neustále křičel:
„Kikirikí! Kikirikí!“
„Kdo jsi?“ ptal se jelen.
„Tvé svědomí! Kikirikí! Kikirikí!“
„Proč mě napadáš a proč tak křičíš?“ ptal se polekaně jelen.
„Chci s tebou bojovat!“ křičel kohout.
„A proč? Vždyť jsem ti nic zlého neudělal!“
„Tak už je to na světě! Neodejdeš-li z jetele, nedostanou mé děti jíst. Mají slíbenou plnou ošatku zrní každého rána. Ale jenom tenkrát, když odejdeš! Jdi pryč a už se nevracej!“
„To je divné! Dnes slyším jen o dětech,“ zlobil se jelen. „A přestaň tak protivně křičet a seskoč s parohů!“
„Nepřestanu a neseskočim, abys věděl!“ A kohout křičel, až se to rozléhalo široko, daleko. „Mé ubohé děti zahynou hladem, když odtud neodejdeš, kikirikí, kikirikí!“
„Tvé děti zahynou hladem?“ otázal se mirně jelen.“Dobrá, odejdu tedy, aby tvé děti nezemřely. A popros vdovu za mne, aby mi odpustila, že jsem jí ničil pole. A na tvé děti se přijdu někdy podívat.“
Kohout seskočil s parohů, kousek poodletěl a díval se, co bude paroháč dělat.Jelen napřímil hlavu, potřásl parohy a povzdychl.
Sám cítil, jak se jeho tvrdé srdce mění v živé tlukoucí srdce. Podíval se ještě přátelsky na kohouta, obrátil se a dlouhými skoky zmizel v lese.
Kohout se vesele vracel domů a kokrhal hlasitě své kikirikí. Věděl, že vdova splní dané slovo a jeho děti dostanou každého rána plnou mísu zrní...
Uběhlo léto a přišel podzim. Po zimě nové jaro, pak léto a zase podzim.Ale jelen nepřicházel.
Kohout si často na něho vzpomínal. Příjde se podívat na jeho děti, jak tenkrát slíbil? Při té vzpomínce se radostně rozhlížel po dvoře.
Jeho děti dorostly a mají už také děti. A co jich je! Až radostí zakokrhal.
A tu se jednoho dne u vrat do dvora objevil statný jelen. Vesele kýval hlavou.
Kohout ho přivítal, provedl ho po dvoře a ukázal mu všechny děti.
Když se loučili, řekl jelen:
„Přišel jsem ti poděkovat, protože od té chvíle, co jsem tě poslechl a přestal vdově ničit pole, zase jsem šťasten. Zase mám hezkou laň a dva koloušky.Přijď se taky na mou rodinu podívat!“
A od té doby se stali kohout a jelen přáteli, vzájemně se navštěvovali a těšili se ze svých dětí.
Knihu vydal Ladislav Janouch v Rabasově galerii Rakovník v roce 2011, texty upravil a kvydání připravil Ladislav Janouch, ilustrace a grafická úprava Vlasta Baránková
Dopoučujeme.
Lze nakoupit na adrese:
