Jaroslav Vrchlický, autor více než osmdesáti básnických sbírek, se tentokrát představuje jako básník, který osloví i dětské čtenáře. Rozsáhlý a ojedinělý výbor, který sestavil editor Petr Šrámek, přináší verše, které jsou dětem buď přímo určené, nebo jsou jim alespoň tematicky blízké. Vrchlického básně ilustracemi vypravil Tomáš Klepoch.
Výbor poezie Jaroslava Vrchlického pro děti není novinkou.
První vyšel už v roce 1911 ještě za básníkova života (Vrchlický mládeži), další připravil k padesátému výročí úmrtí Vrchlického básník Jaroslav Seifert (Duha na zemi). Rozsah Vrchlického díla je však takový, že Začarovaný tatrmánek, který obsahuje 71 básní se s oběma předchozími výbory shoduje jen v deseti případech.
„Je Jaroslav Vrchlický sto let po své smrti živým básníkem?
Pokud váháte s odpovědí, zeptejte se svých rodičů, babiček a dědečků, ale i svých kamarádek a kamarádů – udělejte mezi nimi malou anketu. A samozřejmě začněte tím, že si znovu přečtete Začarovaného tatrmánka. Na každé dvoustraně mají básně společné téma a nějakým motivem (najdete ho?) přecházejí na další dvoustranu, takže od počátku do konce vytvářejí nenápadný příběh. 
A pak si podobně podrobně prohlédněte – a to aniž byste co četly – obrázky Tomáše Klepocha.
Nechte se okouzlit jeho viděním, třeba tím, jak se kužel světla z potápěčovy baterky po otočení stránky změní v zářící chvost komety nebo jak se pavučiny promění v nitě vsazené do šicího stroje.
Odpověď na otázku, zda je 100 let od Vrchlického úmrtí a blížících se 160 let od jeho narození dlouhá nebo krátká doba, nehledejte v žádném lidském ani historickém kalendáři, protože se jimi básnický čas měřit nedá. Musely byste nahlédnout do kalendáře básnického, teď hledat odpověď ve Vrchlického díle.
(z doslovu editora Petra Šrámka)
Začarovaný Tatrmánek | Jaroslav Vrchlický | Vydává Albatros, 104 stran, 2012
Ukázka z knihy:
Norec
Juž ke dnu stoup, svět pod vodou jej klame.
Tam světlo, které v hlubině se láme,
kol fantastických zjevů reje tvoří,
na rybích šupinách tu zlatem hoří,
tam rubíny plá, jak sta rudých očí
se medúz tykadla a řasy točí,
vše plane v duhách, ve prsténcích sličně,
jež v spirálách se třesou ustavičně;
i sáhne hloub v ten magický svět vrší,
a z této ještě drahokamy prší!
Však nahoře to podívaná jiná,
při denním světle vše jest shnilá třtina,
rmut černý, medúz měkká hmota slizká,
jež v matném šedu odporně se blýská,
a trochu písku se skořepin změtí,
s kterými sotva zahrají si děti.
Ten zázračný svět, chycen jejž má v hrsti,
je shnilou travou, štěrkem jen a prstí.
Ó básníku, zda jinak se ti děje?
Tůň duše tvé se jak tůň moře chvěje,
plá, svítí, hoří, míhá se a vzkvétá;
však chraň se, obrazy a epiteta
v dlaň skutečnosti vložit neúprosnou,
hned setřeš pel a svit a barvu rosnou,
a zbudou ti jen ošumělá slova.
Čím to jen, v písni že jsou zase nová,
zas kouzlo staré nítí, že v nich kryje
se, paprsk v moři, stará poezie?
Zda iluzí to svatou, všemohoucí?
Či proto, norče, cítíš hruď výš tlouci,
když moře toho ty se hroužíš ke dnu,
že naděj na perlu máš – aspoň jednu?
