Po celý život byl Gustave Flaubert (12.12. 1821 – 8.5. 1880) důvěřivý a usedlý, protože už v jeho útlém dětství se projevovaly dva hlavní rysy jeho povahy:
nesmírná důvěřivost a odpor k tělesnému pohybu. 
Nemohl se dívat, jak kolem něho někdo chodí nebo se pohybuje . To ho nesmírně rozčilovalo a prohlašoval svým kousavým, zvučným, divadelním hlasem, že to je zcela nefilosofické.

Flaubert byl původně romantik, který naštěstí iluze rychle ztratil, aby se stal mistrem objektivního, ironického a psychologicky hlubokého stylu.
Proslavil se perfekcionismem. Při psaní hledal „le mot juste“ (přesné slovo). Velmi často a dlouho piloval celé věty, podobně jako později Hemingway.
Ostře kritizoval měšťanskou nudu, iluze, hloupost a banalitu života, ale pro lidské slabosti měl porozumění.

Gustave Flaubert byl především umělec.
Narodil se 12. prosince 1821 v Rouenu do lékařské rodiny. Otec Achille-Cléophas Flaubert byl primářem chirurgie v místní nemocnici, matka dcera lékaře.
Už jako dítě miloval literaturu, v 15 letech založil ručně psaný časopis.
V Paříži studoval práva (1841–1844), ale kvůli epileptickým záchvatům studia zanechal a vrátil se domů.
Od roku 1844 žil převážně v Croissetu u Rouenu v domě s matkou (po otcově smrti 1846). Vedl samotářský, disciplinovaný život věnovaný psaní.
Hodně cestoval např. na Blízký východ, do Itálie. Měl dlouholetý vztah s básnířkou Louise Coletovou, ale nikdy se neoženil.
Zemřel 8. května 1880 v Croissetu (Canteleu) na mozkovou mrtvici ve věku 58 let.

Dnešní čtenáři, ve své většině, již nerozumí, co slovo znamená, když jde o spisovatele.
Smysl pro umění, ten jemný, citlivý, neuspokojitelný a nepostižitelný čich je svou povahou darem vnímavých lidí.
Dnešní společnost dnes literární umění bakatelizuje tím nejvulgárnějším způsobem.

„Myslet a psát můžeme jen vsedě,“ říkával.
To jsou slova Guy de Maupassanta v knížce Studie o Gustavu Flaubertovi.

Slova mají duši. Většina čtenářů, dokonce i spisovatelů, po nich chtějí jen smysl.
A tu duši musíme hledat, objeví se při styku s jinými slovy, zajiskří a osvěcuje některé knihy neznámým světlem, které je velmi těžké vykřesat…
Vzdělaní, bystří lidé, dokonce i spisovatelé, také žasnou, když s nimi mluvíme o tomto tajemství, které neznají; a usmívají se, krčíce rameny. Co na tom záleží. Nevědí! To je jako vykládat o hudbě lidem, kteří nemají uši…
Deset slov postačí dvěma duchům, obdařeným tímto smyslem, aby se pochopili, jako by hovořili jazykem, který ostatní neznají.

S Guy de Maupassantem si Flaubert psal často. Jeho korespondence je dodnes považována za jednu z nejvýznamnějších literárních „škol stylu“.
Z těch dopisů ale můžeme také dobře vyčíst Flaubertovu povahu:
Asi nejznámější je Flaubertova odpověď z roku 1878. Maupassantovi bylo 27 let. 

Maupassant si stěžoval:
„Šukání je stejně monotónní jako poslouchat vtipy chlapů, noviny jsou pořád stejné, neřesti jsou triviální a není dost způsobů, jak sestavit větu.“
Flaubert mu odepsal:
“Stěžuješ si, že šukání je monotónní. Existuje jednoduchý lék: na chvíli toho nech. Noviny jsou pořád stejné? To je stížnost realisty – a mimochodem, co o tom víš? Měl bys se na věci dívat pozorněji… Neřesti jsou triviální? – ale všechno je triviální. Není dost způsobů, jak sestavit větu? – hledej a najdeš… Musíš – slyšíš mě, mladý příteli? – pracovat víc, než pracuješ. Podezřívám tě, že jsi trochu lenoch. Příliš mnoho děvek!
Příliš mnoho veslování!
Příliš mnoho cvičení!
Civilizovaný člověk nepotřebuje tolik pohybu, kolik tvrdí doktoři.
Narodil ses, abys byl básník: buď jím. Všechno ostatní je zbytečné – počínaje tvými radovánkami a tvým zdravím… Co ti chybí, jsou principy. Pro umělce existuje jen jeden: všechno se musí obětovat Umění… A na závěr, můj milý Guy, střež se melancholie: je to neřest.“

I dnes by se Flaubert vyřádil neboť měšťák stále žije, i když je pro společnost sice naprosto bezcenný, ale nebezpečný…
„Říkám měšťák každému, kdo má nízké myšlenky.“ Jeho zlost tedy nepostihovala buržoazii, ale jistý druh hlouposti, s níž se v této třídě nejčastěji setkáváme.
Ostatně o „obyčejném lidu“ smýšlel stejně opovržlivě. Ale setkával se s dělníky méně často než s lidmi z vyšší společnosti a trpěl méně hloupostí lidu než hloupostí smetánky.

Dráždila ho neznalost, z níž vychází absolutní víra v tak zvané nesmrtelné zásady, všechny ty konvence, všecky předsudky. Místo aby se jen usmíval všeobecné lidské omezenosti, hrozně tím trpěl.
Přehnaná citlivost v tomto směru ho nesmírně unavovala.
Když vycházel ze salónu, kde celý večer tekly proudy prostředních řečiček, býval unaven, zničen, jako zmlácený, a sám pak byl celý zpitomělý, jak tvrdíval.
Měl totiž neobyčejnou vnímavou schopnost proniknout do myšlenek druhých lidí.

Hloupost ho nesmírně zraňovala…
Byl stále rozechvělý a také přístupný dojmům – přirovnával se proto k člověku, kterému stáhli kůži, a proto trpícímu při každém dotyku hroznou bolestí; lidská hloupost ho určitě zraňovala po celý život, jako zraňují velká utajená vnitřní neštěstí.
Díval se na ni tak trochu jako na osobního nepřítele, který ho zuřivě trýzní, a také ji pronásledoval s takovým zápalem jako lovec honí svou kořist, postihuje ji i v hlubinách velkých mozků.
Objevoval ji tak citlivě jako lovecký pes, bystré oko ji dopadalo, ať se skrývala ve sloupcích novin nebo dokonce v řádcích krásné knihy. Někdy docházel k takovému stupni podrážděnosti, že by rád zničil celé lidstvo.
Podle výpisků Misantropa

Jaké knihy číst od Gustava Flauberta?

Bouvard a Pécuchet, 1881
Poslední, nedokončený román, u nás známý jako televizní seriál Byli jednou dva písaři (režie Ján Roháč, v hlavních rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček).
Je o dvou vysloužilých písařích, kteří dobu, po kterou jsou v důchodu, věnují usilovnému studiu.
Nic se jim ale nedaří a vždy se dočkají pouze posměchu, přesto jejich postřehy jsou svým způsobem trefné a nadčasové.
Kniha je rovněž obrazem neobyčejného zájmu Flauberta o vědu a sebevzdělávání.
Nesmíme zapomenout, že román je z doby rozvíjející se technické revoluce.

Bouvard a Pécuchet pronášeli i při jiných příležitostech své děsivé paradoxy. Pochybovali o poctivosti mužů, o počestnosti žen, o moudrosti vlády, o zdravém rozumu lidu, zkrátka podkopávali základy.
Co je zlého na tom, odhodíme-li břímě, které nás drtí a dopustíme-li se činu, kterým nikomu neublížíme? Kdyby urážel Boha, měli bychom tuto moc? Není to zbabělost, třebaže se tak říká, a jak nádherně zpupné je zesměšnit, třeba na vlastní účet, čeho si lidé nejvíce váží.

Ukázka ze slavného českého tv seriálu: Byli jednou dva písaři (1972). 

Paní Bovaryová, 1857
Román, příběh citového odcizení a manželské nevěry, později začalo být toto dílo uznáváno za vzor realistického románu. Dílo vyšlo původně časopisecky v Revue de Paris v r. 1856. Pro knižní vydání bylo proti původnímu rukopisu radikálně zkráceno. Příběh Emy Bovaryové, ženy venkovského lékaře, která touží po něčem velkém. To jí život na malém městě neumožňuje, a tak východisko hledá v milostných pletkách. Při prvním nárazu s realitou, kdy je konfrontována s důsledky svých činů, (dům Bovaryů propadá exekuci, protože se zadlužila, když si finančně vydržovala milence) situaci neunese a spáchá sebevraždu. Vynikající psychologie postav, do Emy (Bovaryové) vložil hodně ze sebe. Od hlavní hrdinky byl odvozen termín „bovarysmus“, znamenající útěk z reálného světa k iluzím.

„Lidská řeč je jako prasklý kotel, na který vyťukáváme surové rytmy, aby na ně tančili medvědi, zatímco my toužíme po hudbě, která roztaví hvězdy.“
xxx

Každé ráno musela dostat svou čokoládu, vyžadovala nekonečné ohledy. Neustále si stěžovala na nervy, na plíce, na duševní rozpoložení. Zvuk kroků jí působil bolest, když zůstala sama, protivila se jí samota, když za ní někdo přišel, dělal to patrně proto, aby ji viděl umírat.
Když se Charles večer vracel domů, vytahovala zpod pokrývek dlouhé hubené paže, objímala ho kolem krku, a když ho přiměla, aby se k ní posadil na lůžko, začala mu vylévat své strasti: on na ni zapomíná, miluje jinou! Však jí lidé říkali, že bude nešťastná! Končilo to tím, že ho požádala o nějaký sirup na své neduhy a o trochu více lásky.

Citová výchova, 1869
Jedno z nejpesimističtějších děl francouzské prózy. Politická zpověď Flauberta. Popisuje události okolo revolučního roku 1848. Hlavním hrdinou je muž (Frederic) – postava silně autobiografická, který se ze studií dostává do skutečného života a postupně ztrácí své iluze. Propadá zklamání, v jeho životě jsou hlavní citové konflikty. Současně s citovým životem Frédericovým probíhá onen „román o politické moci“. záporně jsou zobrazeni různí demokraté a socialisté. Z Flaubertových pozic si katolictví a socialismus podávají ruce, neboť obojí se obrací k davu a ne k elitě. Stejně jako socialismus, i demokracie, císařství, policie a politika vůbec jsou pro Flauberta projevem téhož „davového“ principu, představujicího pro myslící a povznesenou elitu nesnesitelnou diktaturu.

Noviny jsou stejné obchodní podniky jako jiné. Jejich pisatelé jsou většinou buď hlupáci, nebo nestoudní lháři…
Nic člověka tak nepokořuje, jako vidí-li, že hlupáci mají úspěchy tam, kde on sám ztroskotává…
Cožpak časopisy jsou svobodné? Jsme snad my svobodní? Když si pomyslím, že je zapotřebí snad osmadvaceti formalit, aby se mohla spustit loďka na řeku, dostávám chuť odstěhovat se mezi lidožrouty! Vláda nás požírá! Všechno náleží jí, filosofie, právo, umění, boží vzduch. Připíjím na úplné zničení nynějšího řádu, to jest všeho, čemu se říká výsada, monopol, direkce, hierarchie, autorita, stát!

Salambo, 1862
Historický román ze starověkého Kartága. Vzpoura žoldnéřů proti Kartágu.
Název je odvozen podle jména hlavní hrdinky – dcery hlavního vojevůdce Kartaginců. Zamiluje se do vůdce vzbouřenců. Líčí prostředí, zajímavé postavy, davové scény a otrokářství.

Pokušení svatého Antonína 1851
Tři povídky, 1877 (Prosté srdce, Sv. Julián Pohostinný, Herodias)

The post Gustave Flaubert. Důvěřivý, usedlý, vzdělaný. Bytostně nesnášel maloměšťáctví a hloupost first appeared on Čítárny.

Je básníkem, spisovatelem, milovníkem i znalcem života. Jiří Žáček (*6.11. 1945) kdysi přestoupil od stavařiny k poezii a tím obohatil českou literaturu a poezii zvlášť. Je žijícím klasikem, o kterém a z jehož knih se učí děti ve školách.

První verše věnoval Jiří Žáček spolužákům

Své básně pravidelně uveřejňoval od roku 1965 v Divokém vínu a ve Studentu. Zde se objevovaly i jeho básnické hříčky a lyrické prózy.
A komu věnoval své první verše?
„To vím velmi dobře – svým spolužákům a učitelům na průmyslovce v jihočeské Volyni. Do tajného třídního časopisu jsem totiž začal psát epigramy na kamarády a přísné kantory, za něž mi ředitel školy udělil důtku. Naštěstí se ty říkanky nedochovaly, určitě byly neumělé a nebetyčně drzé.“

V dalších časopisech a denících uveřejňoval také aforismy, drobnější kulturní publicistiku a recenze – namátkou: v Hostu do domu, Plameni, Tvorbě, Kmeni, Literárním měsíčníku, Nových knihách, Svobodném slově, Dikobrazu, Vlastě, Naší rodině. Básničky pro děti publikoval v Mateřídoušce, Sluníčku, Sedmičce pionýrů a mnohých dalších. Za ta léta je to pěkně dlouhá řada novin.

Verše plné vtipu

Jako básník se od počátku liší od svých současníků, jeho básně mají nekomplikovaný tvar a metrický verš s pravidelným rytmem. Často v nich objevujeme obrazovou kontrapozici, hádanku, protimluvy, tedy postupy známé z lidové poezie, které včleňuje do aktuální situace současného člověka. Improvizuje, s oblibou si pohrává s romantickými lyrickými žánry.

Díky této programové hravosti, se ústřední oblastí literární tvorby stává poezie pro děti (například Aprílová škola, Pro slepičí kvoč…), ke které postupně přibyly osobité učebnice pro první stupeň základních škol (třeba Slabikář) a pohádky. Žáčkovu tvorbu provází humor, vtip i lehká ironie, které nacházíme v jeho básních, pohádkách, fejetonech a drobných prózách od prvních sbírek podnes.

S jeho díly je spojena nemalá řádka výtvarníků. Některé sbírky ilustrovala jeho žena Eva (Co oči nevidí). V bibliografii pak objevíme jména jako Josef Lada, Zdeněk Miler a celou řadu dalších. Nezapomeňme však na dvojici Born-Žáček. „S Adolfem Bornem jsme společně vytvořili asi dvacet knížek, od Aprílové školy (1978) až po loňské Chytré pohádky pro malé rozumbrady. Nedávno pan Born odevzdal ilustrace k Ezopovým bajkám, které jsem převyprávěl. Ani to by neměla být poslední společná knížka. Jsem šťastný, že jsem se potkal s tak znamenitým malířem.“

Textař Žáček

Psal texty k písním. Jeho Okurková sezona, sbírka hříček, epigramů a parodií oslovila v roce 1985 širokou čtenářskou obec, zakoupilo si ji na pětadvacet tisíc čtenářů.
Není divu, že inspirovala skupinu Nahoru po schodišti dolů band, která ctila satiru i hudební poetiku pouličního šramlu.
Jeho texty ze sbírky Text-Appeal (1986) zpíval též Michal Prokop. „Hudbu ukrytou v básních vnímám převážně jen podvědomě. Když o tom začnu přemýšlet, z mých dětských a humorných básniček slyším znít lidové popěvky, z vážnější lyriky spíš janáčkovské disharmonie.
Ale podstatné je, jakou hudbu při čtení slyší čtenář,“ řekl Jiří Žáček v roce 2007 v rozhovoru s Jurajem Mravcem.

Je doma v Praze i na chalupě

Většinu roku tráví na své chalupě ve Frýdlantu, kde píše, čte možná i lenoší, i když dlouhý seznam jeho knih svědčí o tom, že nicnedělání není jeho koníčkem. „Lenošit moc neumím, ale záleží na tom, co lze označit za lenošení.Procházku lesem? Koncert nebo výstavu? Rozhovor s přáteli? Pokud je tohle lenošení, pak lenošit umím.“

Jaké čte rád knížky?

„Mám rád chytré knihy, eseje, historické či přírodovědné publikace, časopis Vesmír; člověk má takové mezery ve vzdělání, že by k nápravě potřeboval asi tak 500 let. Ale když se chci nabít energií, čtu poezii, ta šetří čas a dodává mi tolik inspirace a témat k přemýšlení, že se s tím nedá nic jiného srovnat.“

Je tatínkem dcery a syna, kteří mu „nadělili“ tři vnoučata.
„Netroufám si posoudit, jaký jsem dědeček, určitě ne tak dobrý, jako byla moje žena dobrá babička. Ale vzhledem k tomu, že pro své vnučky puberťačky (16 a 14) jsem dosud zábavný společník, tak to snad se mnou není tak zlé. A můj vnuk-prvňáček Jakub se se mnou dokonce chlubí!“

Jiří Žáček se narodil 6. 11. 1945 v Chomutově.

Tatínek byl ekonom, maminka dělnice. Dětství prožil ve Strakonicích. Po základní škole zamířil do stavební průmyslovku. Maturoval v roce 1963. Pak už ho vedla studia do Prahy, kde v letech 1963–1970 studoval Stavební fakultu ČVUT a stal se odborníkem na vodní stavby. Jako inženýr ještě před jednoletou základní vojenskou službou pracoval několik měsíců v Povodí Vltavy a přestěhoval se do Vlašimi.

V roce 1974 však inženýrství pověsil na hřebík a zamířil do světa literatury. Začal pracovat jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel. Přestěhoval se do Prahy, vystudoval postgraduálně fakultu žurnalistiky UK a od roku 1988 byl v tomto nakladatelství vedoucím redakce poezie.

V roce 1991 se stal jedním ze zakládajících členů Klubu českých spisovatelů. Než přešel na „volnou nohu“, krátce pracoval v nakladatelství Carmen a v časopise Vlasta. V roce 2016 obdržel od prezidenta republiky Miloše Zemana státní vyznamnení.

The post Jiří Žáček. Kvalitní poezie šetří čas, dodává inspiraci a témata k přemýšlení first appeared on Čítárny.

Václav Havel (5. října 1936 – 18. prosince 2011), neznámá biografie. Renomovaný britský novinář a profesor politických věd John Keane píše knihu, na základě systematického studia a pečlivého pozorování. Pokouší se zachytit životní i politické události člověka, který v listopadu 1989 byl vyzvednut jako leader Československa a stal se mediálním symbolem odporu proti totalitní moci.

Píše se leden 1990. President Havel jede na první státní návštěvu, do Německa. A první, co kancléři Helmutu Kohlovi řekne je toto:
“Co kdybychom spolupracovali na rozpuštění všech politických stran s cílem vytvořit pouze jedinou silnou stranu – Stranu Evropy?”
Disident a navrhuje vládu jedné strany?! Šokovaný Kohl se nezmůže na slovo, raději dělá, že nic neslyšel. 
Píše ve své knize John Keane a dává najevo, že se nebude jednat o oslavný životopis.
A pokračuje.
“Napsal jsem tu knihu demokraticky. Nesnažím se moralizovat. Nedělám z Havla hrdinu. Ani ho nedémonizuji. Napsal jsem tu knihu formou samostatných “živých obrazů”, částečně jako poctu Havlovu zájmu o divadlo. Je to kniha o moci. Jsem přesvědčen, že téma moci patří k nejdůležitějším tématům lidské existence.”

Z rozhovoru s Johnem Keanem…

Tato kniha je tragédie. Havlův příběh má mnoho rysů klasické tragédie, jak ji definovali Aristoteles, Seneca, Shakespeare. Je to historie osobní úzkosti a problémů jednoho člověka. Odvážného smrtelníka, který má chyby. Je to člověk, který znovu přehrává na veřejném jevišti, obtíženém velkým zlem, utrpení, které vzniká, když násilím bojujeme o moc nad druhými.
Ale účelem tragédie není zdeprimovat diváky. Doufám, že alespoň někteří čtenáři se sami v neštěstí Václava Havla najdou. Protože tragédie, jak řekl Shakespeare, může fungovat jako velký a mocný lék. Tragédie dokáže potvrdit lidské nároky na důstojnost člověka a na svobodu.

Takže, v této knize jsou světlé i temné body Havlova života. Mezi ty světlé body patří: seznámení prvorozeného syna pozoruhodné matky s básníkem Jiřím Kuběnou. Náhodné seznámení Václava Havla s Pavlem Tigridem v Paříži v květnu 1968. Zrod Charty 77. Návrat z vězení na jaře 1983. Úspěšné vítězství nad ostatními ve snaze stát se prezidentem, aby mohl vystoupit před davy na Letné. Havlovy útoky na divadelní establishment a jeho vynikající satiry o absurditě nekontrolované moci.

Temná místa:
Když se malý Václav stal terčem bombardování na venkovském sídle Havlově na konci druhé světové války.
Když se neuvěřitelně několik týdnů před tím, než se stal prezidentem, málem v prvním týdnu září 1989 utopil v opilosti, po poslechu skupiny Jasná páka.
Havlova role při ztrátě poloviny země. Havlovy hádky s Olgou. Olžina smrt. Možná sňatek s Dagmar Veškrnovou. Úsilí poradit si s ochromeným prezidentským úřadem.
Nutnost vyrovnat se s všeobecným poznáním, že každá politická kariéra normálně končí neúspěchem.
A nakonec, rozbalení daru smrti: to je téma, jímž kniha končí. Je to obtížné, vyrovnat se s darem smrti.

Václav Havel. Politická tragédie v šesti dějstvích / John Keane / nakladatelství Volvox Globator, 1999

Ukázky z knihy “Václav Havel. Politická lidská tragédie v šesti dějstvích”

Špatné zdraví, manželka, která se do všeho plete … a ještě hůř, Václav Havel se proměnil z vizionářského básníka v politika, chtivého vlastních výhod. Jak došlo k tomu, že se tento sametový revolucionář proměnil v hlavní postavu tragédie, kterou sám vytvořil?

16. listopadu 1996 konstatoval osobní lékař Václava Havla Michal Serf, že má Havel zápal plic. Začali mu ho léčit, ale Havlův zdravotní stav se nelepšil. Příznaky – horečka, zimnice, dvojité vidění – se zhoršovaly, takže Havlova nová přítelkyně, herečka Dagmar Veškrnová, tohoto lékaře, který byl Havlovým dobrým přítelem z dob ještě před sametovou revolucí, propustila. V nejlepší pražské nemocnici se Veškrnová spojila s lékaři, kteří dali Havlovi sedativa a zrentgenovali mu plíce – anonymně.

Nemoc nikdy nepřichází ve vhodnou dobu a u Havla to nebylo výjimkou. Uprostřed důležitých vyjednávání o vstupu České republiky do NATO bylo Havlovo dobré zdraví jednak praktickou nutností a jednak symbolem schopnosti České republiky dokončit důležitá jednání na nejvyšší úrovni. Tak se lékaři rozhodli udržet Havlovu zdravotní krizi v tajnosti. Když byly Havlovy plíce zrentgenovány, rentgeny byly poslány na konzultace k dalším odborníkům označené jménem šéfa Havlovy ochranky. Bylo zjevné, že v pravé plíci byla černá skvrna, a tak byl konzultován další odborník, tentokrát jeden z čelných pražských profesorů, dr. Pavel Pafko. Nemarnil čas a navrhl chirurgický zákrok.

Pouhých několik minut před operací, jako kdyby byl před popravou, Havel a jeho ministr zdravotnictví si před televizními kamerami zapálili oba cigaretu. Dívaly se na to stovky reportérů, kteří se snažili Havla naposledy vyfotografovat, než zmizí na operační sál. Operace trvala čtyři hodiny. Během ní Pafko a jeho tým odstranili zhoubný nádor o velikostí víc než půl palce, společně s okolní tkání. Havel, který teď už měl jen půldruhé plíce, byl pak odvezen na jednotku intenzívní péče a od ostatních pacientů byl oddělen zástěnami.

Od této chvíle dál se rozcházejí názory na to, co se dělo pak, hlavně v důsledku toho, že ti, kdo byli Havlovi nejblíže, se v této situaci neshodli o tom, co by se mělo podniknout. Krátce po operaci vznikl v Havlově levé plíci nový zápal plic. Jeho tep se dramaticky zvýšil, a Pafko, který zavolal dalšího lékaře, šest zdravotních sester a plicní ventilátor, vykonal tracheotomii. Otevřel otvor v Havlově hrdle, aby mohl Havel dýchat. Jakmile byla operace ukončena, Havel začal mít potíže se srdcem. Ventilátor přestal fungovat – zda šlo o mechanickou závadu nebo to bylo způsobeno špatnou prací personálu, není jasné. Kdyby bývalo nebylo Veškrnové, které přišla na jednotku intenzívní péče a zjistila, že se tam Havel dusí, býval by zemřel.

Tato epizoda v dramatu, v němž šlo o život a o smrt, otřásla sebevědomím všech. Veškrnová zavolala lidového léčitele, který Havla v nemocnici navštívil třikrát. Prezidentův bratr Ivan, který dospěl k názoru, že prezidentovi zaměstnanci už situaci nezvládají, zavolal nezávislého lékaře, jemuž mohl důvěřovat. To přimělo Veškrnovou, že začala telefonovat pro pomoc ze zahraničí. Třináctý lékař, významný americký odborník jménem Robert J. Ginsberg, přiletěl přes noc do Prahy. Ginsberg se jen na Havla podíval a nařídil zaměstnancům nemocnice, aby snížili obsah kyslíku ve ventilátoru. Vyčistil Havlovy dýchací cesty a oznámil týmu hašteřících se lékařů, že pacientova horečka pomine a že je na cestě k normálnímu uzdravení. Ukázalo se, že Ginsberg měl pravdu.

Když Ginsberg od dva dny později odletěl opět do New Yorku, v České republice vybuchla trpká veřejná debata. Proč byly Havlovy rentgeny označeny jménem šéfa jeho ochranky, ptali se někteří, a proč mu bylo dovoleno kouřit ještě několik vteřin před tím, než ho odvezli na operační sál? Proč proboha byl k jeho lůžku povolán lidový léčitel? A proč, ptali se jiní, bylo dovoleno, aby se události v údajně nejlepší pražské nemocnici takto vymkly z rukou? Na otázky nepřišly žádné přímé odpovědi a rozšířily se nepodložené zprávy, že Havel, který se vrátil domů do rekonvalescence 27. prosince, upadl do hluboké deprese, způsobené zákazem kouření a požívání alkoholu.

Politicky se situace nelepšila. Osmého dne po návratu z nemocnice Havel své přátele a českou veřejnost šokoval tím, že se při soukromém obřadu, na nějž nebyl pozván ani jeho bratr Ivan, oženil s Veškrnovou. Někteří jeho nejbližší přátelé ho varovali, aby to nedělal. Řekl jim na to, že dospěl k závěru, že Veškrnová mu zachránila život.

Zdá se, že plynulo hodně libidinální energie. Jemu se zprvu strašně líbilo, jak se na něj Dagmar dívala, a jí vzrušovala jeho bohémská kariéra dramatika. Den po svatbě – byl to dvacetiminutový obřad, který se konal 4. ledna 1997 na radnici v Praze – Žižkově, kde si před 33 lety vzal svou první manželku, Olgu – promluvil Havel k národu ve svém pravidelném pořadu Hovory z Lán. “Jsem přesvědčen, že budeme šťastni. A věřím také v něco jiného: že tato nová etapa mi pomůže, abych se v určitých aspektech stal lepším člověkem, než jsem dosud byl.”

Havel se podrobněji nerozhovořil o svých minulých nedostatcích, ale, což bylo zajímavé, začal mluvit o Olze, která zemřela ani ne rok předtím na rakovinu. “Olga byla mou společnicí téměř po dobu 45 let. Je, a vždycky zůstane, neodstranitelnou součástí mé duše. Oženil jsem se s Dášou nikoliv proto, abych nahradil Olgu, ale prostě proto, že se milujeme a chceme spolu žít.”

Havel se zmínil o tom, že symbolem této kontinuity bylo rozhodnutí oženit se podruhé na téže radnici. Pak se zmínil o tom, že by Olga chtěla, aby se znovu oženil – jeho nové manželce tehdy bylo 43 let. “Než zemřela,” řekl Havel, ” Olga vyjádřila názor, že bych se měl znovu oženit. Tou dobou jsem to kategoricky vyloučil, a byl jsem rozhodnut dožít sám. Byla přesvědčena, že neumím žít sám a že bych neměl žít sám. Měla pravdu a život sám to potvrdil, když jsem měl to štěstí, že jsem poznal Dášu.”

Tiskové fotografie a televizní záběry ukazují, že pohublý Havel zářil. Ale ať už získal sňatkem jakkoliv velké osobní štěstí, politicky byl sňatek pro něho kontraproduktivní. “I kdyby bývala Dagmar Veškrnová andělem.” řekl jeden poradce, jemuž Havel důvěřuje, později, “novomanželé by měli problémy.”

Veřejné mínění skutečně začalo být nepokojné a nepředvídatelné, a začalo dokonce projevovat podivné rysy mstivosti. Havel se začínal podobat onomu laskavému králi v české říkance pro děti, který si dal na nos med pro svou oblíbenou včelu, a byl pak šokován, když nevděčná včela začala být nepokojná a štípla ho.

O několik měsíců později sdělila Havlova nová manželka pozvanému publiku dětí a novinářů na Pražském hradě, , že její oblíbená pohádková postava je zlatá rybka (kterou pustil do moře rybář poté, co mu splnila tři přání), protože chce sama “splnit každé přání mého manžela”. Havel tomu s úsměvem přihlížel. Ukázalo se, že stav sexuální politiky v České republice je o několik kroků před tímto veřejným výkonem, o němž se široce mluvilo, jako že se z toho téměř zvedal žaludek. Někteří lidé dokonce poznamenali, žese to podobalo kýčovitým scénám z Havlových absurdních her. Potvrdilo to, že veřejnost si uchovala hluboké sympatie pro Olgu. Také to potvrdilo, že Havlovo druhé manželství – “naše prezidentství” – jak to posléze nazval při faux pas v České televizi se rychle stalo politckým břemenem.

Olga ze zásady odmítala hrát politickou roli první dámy. Dávala přednost práci na projektech, jejichž cílem bylo dát moc sociálně potlačeným občanům. Naproti tomu, jak se zdálo, Dáša Veškrnová si velmi přála hrát politickou roli. Pavel Rychetský, předseda důležitého senátního výboru pro ústavní a právní záležitosti, typickým způsobem kritizoval její naivní ambice. “Manželka prezidenta není úřad,” připomněl jí, “a v žádném případě to není ústavní úřad.”

Veškrnová však nic nechápala a zaútočila proti tomu. V prohlášení, které poskytla deníku Mladá fronta Dnes, uvedla: “Téměř všechna moje rozhodnutí mají politický význam a mohou nějakým způsobem ovlivnit zájmy nebo prestiž hlavy státu, a tedy státu samotného.”

Havlovy politické problémy se prohlubovaly tím, že podporoval Dášiny veřejné indiskrece. Bylo jich docela hodně, včetně Dášina výbuchu na tiskové konferenci, kde zaútočila proti novinářům, kteří neuznali právo jejího manžela “na volné víkendy, jako má každý zaměstnanec.” Začaly kolovat vulgární vtipy o Dáše a o stavu zdraví jejího manžela a o politickém úsudku.

Dáša byla rychle donucena si uvědomit, současná politika a intenzívní zájem sdělovacích prostředků jedno jsou a že starý rozdíl mezi politikou na scéně a za scénou už neexistuje. Čím více se snaží politické “hvězdy” o soukromí, tím víc “publicity” tím vyvolávají. Takže bulvární novináři a poradci pro “image” veřejných osobností ji nezdvořile kritizovali, že je její šatník od firmy Versace “extravagantní”. Někteří lidé poukazovali na to, že Veškrnová vypadá jako letuška, že by měl o pár kilogramů zhubnout, že si dává na obličej příliš mnoho ostře červené rtěnky. Jiní se jí posmívali, že nemá pořádně manikurované nehty a že má strašné vlasy. Z Havla mezitím vznikl partner blonďaté lehčí ženy, o níž píší levné bulvární noviny. Neutrální pozorovatelé si stěžovali, že se zdá, že je prezident neobvykle vzteklý a že je obětí náhlých změn nálady, možná v důsledku léků, které musel brát.

Situace se zhoršila také tím, že Havel téměř úplně ztratil styk se známými, s přáteli a s rodinou. Dokonce i jeho bratr začal říkat přátelům, že lituje, že Václava nyní vidí jen jednou do roka, zatímco když byl ve vězení, vídával ho – jak bylo povoleno – čtyřikrát do roka.

Během roku 1997 začala kolovat celá řada jedovatých historek. Bylo nejasné, zda jsou pravdivé, ale jejich důsledkem bylo, že zlikvidovaly zbytek Havlova charismatu. Zahraniční novináři, zvaní na obědy ve vinárnách v podhradí, kde se intenzívně a náruživě kouřilo, konstatovali, že Havel nyní mluví daleko více jako politik než jako básník, dramatik či filozofický kritik moderního světa. Tento dojem, ať už byl či nebyl přesný, vedl k závěru, že prezidentská moc ochromila Havlův tvůrčí literární styl.

Všichni – nejen ti, kdo byli politicky vykopnuti nahoru nebo dolů – si stěžovali, jaký si Havel udržuje odstup. “Před několika dny,” vzpomínal Havlův spolužák ze školy krále Jiřího v Poděbradech, “jsem parkoval auto v Dejvicích a hlavní ulicí najednou přijela prezidentská kavalkáda. Václava vezli domů po návratu ze státní návštěvy a množství blikajících světel a sirén bylo neuvěřitelné. Takovýmto pompézním projevům moci jsme se za komunismu smáli, ale tohle chování bylo horší.”

Podstatou takovýchto stížností byl pocit, že Havel nyní trpí jinou nemocí – nemocí, která postihnuje politiky, kteří ztratí schopnost poznat, kde je hranice, a kdy by měli ještě s důstojností odejít z politiky. Tito politikové nevidí, že jejich politická kariéra je tím nakonec zlikvidována.

Po rozpadu Československa v roce 1992 se Havel zoufale držel prezidentského úřadu. Říkal přátelům, že Česká republika potřebuje vladařský, královský symbol kontinuity s nedávnou minulostí. Začalo to vypadat, jako že se Havel bojí odejít z politiky, jako že je jeho já závislé na to, aby si udržel prezidentský úřad.

Stále více občanů začalo docházet k názoru, že Havlovo prezidentství je ochromeno. Moudří lidé poznamenali, že Havlova kariéra jako dramatika byla už navždy zničena. Během návštěvy Oxfordu v listopadu 1998 Havel poznamenal, že by se chtěl vrátit k psaní her, že by chtěl napsat “jednu absurdní hru”. Ale smutnou skutečností je, že havel, i kdyby měl stále ještě čas a chtěl psát, by se nemohl vrátit k divadlu, aniž by nebyl pronásledován kontroverzí.

Jiní občané začali poukazovat na to, že Havlovo prezidentství prokazuje příliš mnoho vůli po moci a příliš málo nechuti k moci, že už nemá vůbec nic společného s morálkou. A nejhorší bylo, že stále větší počet lidí, ve všech vrstvách společnosti, začal konstatovat, že prezidentský úřad není lidem přístupný – daleko více a jinak než během prvních měsíců po revoluci.

Havlovi kritici poukazovali na to, že namísto aby měl Hrad styk s lidmi, zdá se, že se Havel uzavírá do vlastního světa, a zanechává lidi dole mimo, jako v nějakém kafkovském románu, kde je Hrad permanentně nepřístupný.

“Už není možné úmysly Hradu výrazněji ovlivnit,” uvedl bývalý kolega, jemuž Havel důvěřovat. Volil přitom metafory pozorně. “Havlovy priority jsou nyní určeny tak přesně a pevně, že je nelze ovlivnit. Je obklopen dvořany: muži a ženami, jejichž úkolem je sloužit panu králi.”

Havlovi nejostřejší kritikové, kteří hovoří ze zkušenosti, to dál rozvádějí. Ubohým úkolem hradních dvořanů, konstatovali, je potvrzovat Havlovu intuici a říkat mu, že jeho úsudky jsou správné. Tak se stalo, že se dostal do uzavřené ulity jejich slov, úsměvů, souhlasů, krátkých výroků pro televizi (soundbites) a tiskových prohlášení . Dvořané se stávají zrcadly Havlovy skutečnosti, jeho pýchy a – pro vladaře je to špatné – jinak to dělat nemohou. Zrcadla nejsou schopna odrážet jinou skutečnost. A tak král, který se začal podobat zrcadlům svých vlastních zrcadel, se nakonec octl v domě samých zrcadel.

Havlův starý přítel Adam Michnik, známý polský intelektuál, to všechno čekal.

“Charismatický vedoucí představitel má zpočátku téměř metafyzickou moc,” uvedl a hned v této souvislosti začal hovořit o Havlovi. “Jeho nárok na autoritu je založen v minulosti: byl to on, kdo učinil zázrak, kdo svrhl diktaturu a přinesl svobodu. Avšak v demokracii toto charisma nutně vybledne. Už nedochází k dalším zázrakům a vedoucí představitel protikomunistického hnutí se promění v normálního člověka, charakterizovaného lidskými slabostmi. V této etapě,” řekl Michnik, “se charismatický vedoucí představitel promění v karikaturu sebe samého.”

Krátce předtím, než se Havel stal prvním prezidentem České republiky, Michnik argumentoval velmi podobně. “Václave,” ptal se, “je to všechno velmi krásné, že vás všichni chválí a tleskají vám. Ale co budete dělat, jaké budete mít pocity, až aplaus přestane a lidi začnou pískat a nadávat?” Byla to správná otázka a nezdálo se, že má na ni Havel už přesvědčivou či překvapivou odpověď.

A tak vznikla postupně pražská tragédie. Poprvé bylo slyšet hlasy, že se možná vláda “královského” Havla chýlí ke konci a že bude země brzo zase sama.

“Havel byl jediným člověkem, který byl schopen realizovat tuto hru se zázraky,” poznamenal jeho přítel a náměstek ministra zahraničních věcí Martin Palouš. “Učinit sama sebe hercem v hlavní roli, to byla oběť.”

(Příští neděli v Observeru: Pozoruhodná Olga a Havlovy manželské nevěry.)

Václav Havel: Všechny prezidentovy ženy

Manželka Olga možná byla pro Václava Havla “ukotvením”, avšak nedokázala zabránit jeho opakovaným nevěrám

Observer, 26. září 1999

Václav Havel se poprvé seznámil s Olgou Šplíchalovou v roce 1953, když mu bylo sedmnáct let. Velký dojem na něho učinila její přirozená krása i její zralá sebedůvěra – Olga byla o tři roky starší než Havel. Na Olgu učinil dojem Havlův zájem samouka o kulturu. Olga se narodila na Žižkově, v jedné z nejtvrdších dělnických čtvrtí v Praze a byla to silná žena s radikálními názory, v nichž nebylo místo na sympatie pro komunistické nesmysly. 9. července 1964 se Havel a Olga tajně vzali při občanském obřadu na žižkovské radnici. Olga neměla závoj, nedržela v rukou květiny a dvojice si při svatebním slibu nevyměnila prstýnky.

Během svého čtyřletého věznění začátkem osmdesátých let začal Havel považovat Olgu za své “ukotvení”. Byl v neovladatelně přechodné situaci a představoval si ji jako hlavního adresáta své komunikace s vnějším světem. Olga mu toto jeho přání plnila. Vždycky byla první osobou, která otvírala jeho dopisy, když přišly. Buď je četla sama, anebo je předčítala nahlas přátelům, kteří tou dobou byli u ní. Olga byla Havlovým přítelem prostřednictvím dopisů. Tak se zdálo jen vhodné, že se Havel po propuštění rozhodl shromáždit a zveřejnit ty dopisy pod názvem Dopisy Olze. “Je pravda, že v mých dopisech z vězení nenajdete mnoho upřímných, osobních pasáží, věnovaných mé manželce,” řekl později. “Přesto však se domnívám, že je Olga jejich hlavním hrdinou, i když, přiznávám, skrytým. Proto jsem dal její jméno do titulu knihy.”

Dopisy Olze je smutné, avšak inspirující dílo. Havel titul zvolil schválně ve snaze ovlivnit svůj veřejný image – aby dopisy požehnal dotekem romantické lásky. Dopisy obsahují pasáže, které podporují image, jaký Havel chtěl vytvořit. “Je mi opravdu líto, že cítíš, že na tebe jdou deprese,” napsal Olze. “Ale nemůžeš si dovolit mít nyní deprese – počkej, až se vrátím domů! Buď veselá, společenská, aktivní, odvážná a moudrá (ale hlavně moudrá) .” A později: “Ocenil jsem, že jsi napsala, že mě miluješ. To už jsi mi dlouho neřekla!”

Zajímavé je na těchto pasážích, jak výjimečné jsou v celé knize. Ti, kteří čtou ty dopisy jako potvrzení vztahu romantické lásky, však nevnímají napětí, které se projevuje v mnoha opačných pasážích. Nevíme, co Olga psala svému muži – dopisy byly zkonfiskovány tajnou policií během domovní prohlídky a údajně se ztratily – ale víme, že Havel s jejími dopisy pokaždé nesouhlasil a že často pronikala v těch letech mezi jeho řádky agrese jako kopřivy. Znovu a znovu se vracel k tomu, že mu Olga nepíše dostatečně často.

Zdálo se také, že Havel má misantropické potěšení z toho, že v dopisech naznačuje existenci svých nemanželských poměrů s jinými ženami. “Pozdravy všem mým přátelům, polibky všem mým dívkám (pokud ještě nějaké mám),” napsal. Olga odpověděla, že měla sen, v němž Havla nalezla v posteli s jejich vzájemnou přítelkyní. “Nechápu, proč mě tvůj sen strčil do postele zrovna s Markétou,” odpověděl drze. “Je jednou z mála bytostí, s nimiž jsem se nejen, ve vší zdvořilosti, vyhýbal takové možnosti, ale absolutně jsem si to zakázal, dokonce i pro budoucnost.”

Avšak v dopisech se vyskytuje mnoho jiných traumatických zmínek o Havlových dívkách, skutečných nebo představovaných: “Nejsem vůbec překvapen, že se v mých snech (i v bdělém stavu) objevují různé ženy a snaží se, různými chytrými způsoby, mě svést. (Před časem to například byla Běla. Pozdravuj ji ode mne!)

Havlovy sexuální fantazie i jeho nemanželské aféry byly otevřeným tajemstvím předtím, než byl propuštěn z vězení i potom. Když se ho později zeptal Magazín Lidových novin na jeho “milostná dobrodružství”, Havel odpověděl hravě: “Nepovažuju se za Casanovu, a nejsem si jist, že docházelo v mém životě k takzvaným nájezdům. Na druhé straně, neskrývám skutečnost, že jsem normální muž, který neodmítá svět žen. Nemyslím si, že mám ani co skrývat, ani co zveřejnit.” Interviewující novinář se pak zeptal: “Kdy jste naposledy lhal?” Havel odpověděl: “Když jsem odpovídal na vaši předchozí otázku.” Havlovy “milostné nájezdy” – dokonce i ten vůči Anně Kohoutové, (světlovlasé manželce jeho přítele, dramatika v exilu Pavla Kohouta) oné noci, kdy byl zatčen, byly všechny Olze dobře známy. Podle jejích přátel se “s nimi musela smířit”. Způsob, jímž se s nimi smiřovala, hovoří výmluvně jak o Havlově osobní politice, tak o tom, jak ho Olga vnímala jako muže.

Olgu nelze v žádném případě charakterizovat jako podřízenou ženu, která milovala svého manžela, ať dělá cokoliv. Ani nehledala muže, který ji zbožňoval a miloval až do smrti. Byla to typická dívka ze Žižkova, kde byl život upřímný a nelehký a bědování bylo cizí slovo. Hezká, modrooká řezníkova dcera s chraplavým hlasem pohrdala předstíráním. Často byla sarkastická a většinou věděla, co chce, a jak to získat.

Na rozdíl od svého muže nebyla Olga závislá na sexuálních dobrodružstvích. I když se někdy styděla, že je tak štíhlá (proto nerada chodila plavat) a styděla se za svou levou ruku (při nehodě ve státní, původně Baťově továrně přišla ve věku čtrnácti let o čtyři špičky prstů), Olga měla smysl pro sex. Jen nechtěla druhé lidi zatěžovat takovými soukromými podrobnostmi.

Havlovy zálety byly zdrojem napětí a hlučných hádek, i když vždycky říkal, že by byl život bez ní nemyslitelný. Už hned od doby jejich sňatku cítila, že je Havel schopný jí být nevěrný. Vždycky se o Havlových záletech nějakým způsobem dověděla (nebo jí to někdo řekl) a využívala svých ostře bystrých smyslů k tomu, aby mu zakázala taková sexuální dobrodružství, která mohla ohrozit jejich vztah.

Nejvíce byla znepokojena dlouhým Havlovým vztahem k Jitce Vodňanské. Jitka byla kvalifikovaná sociální psycholožka s mladým synem Tomášem. Poprvé se s Havlem seznámila, než byl na dlouhou dobu odsouzen do vězení. Jejich poměr začal okamžitě po jeho propuštění, kdy Havel proháněl ženské nejintenzívněji. Havel se brzo octl ve smyslném sexuálním vztahu, který trval šest let. Pak se vztah proměnil v dobré přátelství, s občasným sexem.

Po vězeňském trápení Havla rozveselovaly Jitčiny jiskřivé oči a její uličnický smysl pro humor. Její slova byla pro něho balzámem na duši. Psal jí téměř každý den, většinou na pohlednice, a to s určitým filozofickým či kulturním podtextem. Měl rád, když hovořila o jeho rysech jeho osobnosti: “Milá Jitko,” napsal Havel na jedné takovéto dávné pohlednici, “děkuju ti za dopis a za velmi relevantní analýzu mé osobnosti. Až na dvě podrobnosti je přesná. Jedna z nich, týkající se žen, není zrovna stereotyp. Vždycky mě přitahovala jinakost a neopakovatelnost.”

Jitka zastávala názor – a ten sdílela i Olga a několik jejích přátel – že Havla přitahují silné ženy, jimž se však nemůže nebo nechce věnovat cele na dlouho nebo navždy. Bylo to, jako by hledal ženy, které ho dokáží silně ochraňovat, které nad ním měly velkou moc, a to proto, aby si ospravedlnil svou vlastní potřebu bránit se jejich obrovské síle. Tento odpor se projevoval různými formami aktivního povstalectví, jako když začal Havel kdysi štvát svou maminku tím, že chodil domů až k ránu. Podle Jitky bylo jeho rozhodnutí vzít si Olgu pokračováním tohoto starého zvyku. Byl to protest proti dynamické a atraktivní matce, kterou miloval, ale která měla podle jeho názoru příliš silný vliv na jeho život a zároveň mu nebyla dostatečně blízká.

V kontextu, samozřejmě, měly Jitčiny rady jiný, tělesnější význam. Jitka a Havel se milovali bez zábran a často. Jitka rychle otěhotněla. Najednou se všechno změnilo. Olga velkomyslně nabídla, aby žili ve třech. Jitka poukázala na to, že je Olžina matematika chybná – jak by do toho všeho patřil mladý Tomáš – a že z hlediska psychologa by byl život pro dítě peklem. Tak začal Havel hovořit o tom, že se s Olgou rozvede. Pak si to rozmyslel. Jitka zachovala klid, ale měla vnitřní pochybnosti o tom, zda je odolný tváří v tvář tlaku. Tajně usoudila, že Havel příliš dítě nechce. Všimla si, jak neohrabaně se chová vůči dětem, a jak dvojznačně vystupuje vůči Tomášovi.

Tváří v tvář takové dvojznačnosti a také protože ještě dost neznala svého milence, s nímž měla sexuální poměr teprve několik měsíců, napsala Jitka Havlovi, že se rozhodla pro potrat. Bylo to rozhodnutí, kterého pak po zbytek života litovala – její tělo se vždy neovladatelně roztřáslo, když jí někdo připomněl, co udělala. V krátkodobé perspektivě to však jejich poměr posílilo, vznikla z toho dokonce vášnivá láska.

Havel se cítil v její přítomnosti naprosto svobodný. Na fotografiích, které se dochovaly – Olga jich hromadu ve vzteku spálila – jsou vidět stopy jeho obrovského štěstí v tomto povězeňském období. Na jedné fotografii tančí Havel v noci kankán, má na tváři úsměv od ucha k uchu a na sobě vypůjčenou diamantovou brož. Na jiné fotografii má opálené nohy v krátkých kalhotech při pěší tůře v Tatrách. Na další oslavuje své padesáté narozeniny s moravským vínem v ruce, usazený spokojeně vedle krásné Jitky.

Avšak, Havla čekal trest. Olga už toho měla dost.

Takže u kávy jednoho rána, když si vybrala pravou chvíli, řekla Havlovi se svou obvyklou otevřeností: “Je dobře, že máš přítelkyně.” Odmlčela se a dodala: “Já mám taky přítele.”

Zpráva o Olžině prvním nemanželském poměru zasáhla Havlovu páteř jako kulka. Ztratil řeč a upadl do hlubokého mlčení. Věděl, že jeho zakotvenost ve světě se nyní potenciálně roztříštila na tisíc kousků. Ukázalo se, že v pozdější fázi Havlova věznění se Olga spřátelila s mladým hercem jménem Jan Kašpar a zamilovala se do něho.

Kašpar se narodil v roce 1953 – jeho mládí a jeho kudrnaté vlasy Havla znepokojovaly – a byl talentovaný hezký, svobodný a někdy i laskavý. Kašpar se oficiálně charakterizoval jako jeden z Olžiných nejbližších přátel a jako “přátelský správce” jejich domu na venkově, avšak jeho přátelé věděli, že je to eufemismus pro velmi vážný milostný poměr. Není jasné, kam by ten poměr vedl, ale Olga se rozhodla ho ukončit – a nastěhovat se zpět k Havlovi a zachránit jejich manželství – navzdory tomu, že Havlův vztah k Jitce vášnivě pokračoval dál. Nakonec o všem rozhodl krutě osud. Poté, co se Kašpar rozešel s Olgou, oženil se a strávil několik týdnů “na svatební cestě” se svou novou manželkou na její chatě. Prořezával třešeň, uklouzl a spadl ze stromu na zem. Dopadl na krumpáč a vážně si poškodil páteř. Ochrnul od pasu dolů a navždycky je odkázán na kolečkové křeslo.

Z důvodů soucitu a viny kroužila tato osobní tragédie jako albatros dlouho nad Havlovou hlavou. Uvědomil si, že ho Olga málem opustila a že jejich vztah je možná ve stavu nezvratitelného úpadku. Upadl proto do hluboké povězeňské deprese. Nikdy předtím nic takového v životě nezažil a i když napůl očekával, když byl ještě ve vězení, že ho deprese dostihne, denní realita úsilí vyrovnat se s vážnými záchvaty deprese ho začínala ničit. Hodně pil, špatně spal, neměl energii na sex, všude chodil jen s největším vypětím úsilí, a pomalu se stáhl ze světa.

The post Reálný Václav Havel. Politická lidská tragédie v šesti dějstvích podle Johna Keana first appeared on Čítárny.

Babička Boženy Němcové je dlouhodobě nejznámější knihou vůbec. Proto není divu, že královéhradecký historik J. Šůla, který se již delší dobu zabývá zkoumáním pramenů Babičky, ve své nové knize představuje osudy klíčové postavy knihy. Konfrontuje text Babičky s mluvou archivních pramenů a dochází k překvapujícím závěrům.

Skutečná „babička“ se narodila v chalupě ve vesnici Křovice u Dobrušky (nikoliv ve statku na slezských hranicích), její milý a pozdější manžel, dobrušský rodák tkadlec Jiří Novotný, se dobrovolně nechal naverbovat do pruské armády, nezemřel však v bitvě roku 1794, ale jako propuštěný voják tkalcoval v Kladsku a zemřel na souchotiny až roku 1805.

Manželům se nenarodily tři děti, ale celkem devět.
„Babička“ se po letech strávených v Kladsku a pravděpodobně v Zaháni vrátila do Čech, prožila necelých deset let v Ratibořicích, kde nezemřela, a ani „paní kněžna“ ji nevyprovázela na poslední cestě.
„Babička“ odešla do Vídně, kde své nejmladší dceři vychovávala děti a zemřela v naprosté chudobě roku 1841, zatímco „paní kněžna“ již roku 1839 atd. atd.

Autor zasadil život protagonistky knihy do historie regionu Opočenska a Kladska a popisuje babičku, žijící v nelehkých letech konce 18. a první poloviny 19. století.

Jaroslav Šůla: Marie Magdaléna Novotná-Čudová: Doba, krajina, rodina
Kniha je opatřena poznámkovým aparátem a soupisem příslušné historické, literárně historické a regionální literatury české, německé i polské. Má 160 stran.
Přečti si e-knihu Babička od Boženy Němcové. pdf

Ilustrace Babičky od Zdeňka Buriana

První ilustrátor Babičky Adolf Kašpar

The post Skutečná babička Boženy Němcové Marie Magdaléna Novotná-Čudová. Kde se narodila a jak žila? first appeared on Čítárny.

Když oslavil Adolf Branald 95. narozeniny, vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha Tichý společník. V ní vzpomíná na některé své kolegy a přátelé. Jsou mezi nimi Jaroslav Seifert, kreslíř Cyril Bouda, herec Jan Werich, spisovatel Bohumil Hrabal. František Kožík, František Hrubín, Alfréd Radok a další…
Při četbě Branaldových laskavých vzpomínek budete svědky vzájemných sympatií, přátelství i společných osudů. A bude vám dobře

Pro Adolfa Branalda (4. října 1910 – 28.9. 2008) bylo psaní dobrým lékem a proto, i v tak pokročilém věku neodolal a psal: Sám říká:

“Já už jsem chtěl přestat psát několikrát, ale vždycky jsem cítil, že musím ještě něco říct. Já vím, že jsou to taková výmluvná slova, ale protože mé knížky vždycky bývaly přijaty s povděkem, tak mi to dalo zadostiučinění, že jsem si řekl, že to ještě není marný.”

Toho dne, na veřejné prezentaci v nakladatelství Academia v Praze, se o své lásce k Adolfu Branaldiovi vyznala i milá herečka Jitka Molavcová:

“Ne každý má literární talent a ne každý, kdo ho má, je schopný psát za naše vlastní pocity. Já se s radostí a vděčností přiznávám, že za mě píše tady pan Adolf Branald. Jeho životopis Mařenky Zieglerové a Skříňka s líčidly mě vlastně přivedly k divadlu.”

A co o knize řekl Adolf Branald:

“Když mluvím k národu, jsem zvyklý vstát. – Prosím vás, byl jsem vyzván, abych řekl pár slov. Já je rád řeknu, protože kdo by nevyužil takovéhle krásné sešlosti, aby se zviditelnil. I já jsem podlehl tomuto módnímu trendu, tak řeknu pár slov. Ještě nevím o čem, ale ono to přijde… Já vím, že včas odejít, je umění. Já jsem si to několikrát říkal, a vždycky jsem to nějak přeťápl. Oni totiž přicházeli lidé a říkali, hele, ty bys o mně měl taky něco říct, tak jsem napsal Pražské promenády. Našeptal mi Kamil, že jsem ještě neřekl všechno, tak jsem napsal Můj přítel Kamil. A pořád to nebylo dost… Upřímně řečeno, já už jsem chtěl odejít, ale já jsem nevěděl, co budu celý den dělat. Chodit na procházky po Spořilově, to je sice hezký, ale není to všechno. Dá se s tím vydržet tak hodinu denně.”

“Je to knížka o mých nejlepších přátelích. O osobnostech, které měly své místo v kulturním životě v posledních řekněme padesáti letech. Já už jsem chtěl přestat psát, ale oni přicházeli. A jak jsme tak vzpomínali, uvědomoval jsem si, že jsem o nich neřekl všechno, co bych měl říct a co by měli snad vedět dnešní i zítřejší čtenáři. jsou v životě takové malé, lidské prosté chvilky, které vám o tom člověku řeknou víc než sáhodlouhé psaní. Takové perličky jsem ze svých záznamů vybral, setkávání, jejich dopisy… a tak mi ten Seifert, Hrubín, nebo z těch mladších Bogan Hrabal znovu ožívali v takových svých nejlidštějších momentech. Napsal jsem už knížek dost a všem čtenářům za ně, i vám, kteří jste teď vzdáleni od nás, všem děkuji, že jste mě četli. A byl bych rád, kdybyste tuhle moji poslední knížku přijali s důvěrou.”

„Měl jsem výjimečné štěstí, že jsem žil ve společenství lidí, kteří svým způsobem přispívali k vytvoření ducha, stylu koloritu doby. Výjimečnost spočívala v tom, že jsem jim byl o něco blíž než ostatní.“

Každý, kdo měl v ruce knihy Branalda ví, jak krásně mu teče text, jak příjemně se čte.
Není proto na škodu si stáhnout i jeho audioknihy a věřte, že budete okouzleni i v případě této vzpomínkové knihy. Čte Tomáš Šolc.

Adolf Branald byl mimořádná osobnost české literatury i českého filmu.
Narodil v roce 1910 v rodině kočovných herců, sám hrál u divadla i ve filmu, později vystřídal mnoho dlaších profesí, byl knihkupcem, nakladatelským redaktorem, pracoval u dráhy, u olejářských firem. Za normalizace nesměl publikovat, protože v roce 1969 vystoupil z KSČ, jejímž členem byl od roku 1948. Z mnoha prostředí, jimiž prošel, vytěžil náměty na romány, v české literatuře patří k průkopníkům žánru profesní román. Jeho dílo čítá přes třicet románů. Jsou mezi nimi i Dědeček automobil, Zrození velkoměsta, Vizita etc.
Adolf Branald. Talentovaný spisovatel a dokonalý kronikář doby

O knize napsali:
Historka, kdy se autor vrací společně s Františkem Kožíkem do Kroměříže za uličkami mládí:
„Tuhle věž taky pamatuju.“ „Já taky,“ řekl František. „Tady jsem dostal poprvé hubičku, vlastně dvě. Než jsem se vzpamatoval, vlepily mi je dvě sličné dívenky, každá z jedné strany.“
Na dívenky měl Kožík štěstí už tenkrát, dodal autor. Snad každého pak překvapí rovněž informace, že František Hrubín měl v septimě sedm nedostatečných a tři dostatečné.

Mezi nejlepší části knihy patří kapitola o Hrabalovi. K němu Branalda poutá velmi zajímavý příběh. V roce 1957 mu do redakce Kamil Lhoták přinesl dvě literární ukázky od neznámého autora. Branald byl velmi překvapen a nechal si Hrabala pozvat do redakce. Na otázku, zda toho má víc, Hrabal odpověděl, že má plný šuple popsaných papírů, ale nechtělo se mu s tím nosit. Není žádný spisovatel, nýbrž spíš zapisovatel. Má rád Klímu, Ladislava samozřejmě, a že když ho něco napadne, tak sedne a píše, až to ze sebe vychrlí, pak třeba dlouho nic. Rovněž neví, kdy skončit větu a kdy jí má dát uvozovky. Potíže mu taky dělají tečky a čárky.

V nadsázce by se dalo říci, že Adolf Branald měl tu čest jako první objevit Bohumila Hrabala. Kromě zajímavých historek ze života kniha čtenáře jistě potěší rovněž povedenými ilustracemi nebo autentickými přepisy dopisů, například od Jana Wericha nebo režiséra Alfréda Radoka.

Každé z deseti zastavení je obsahově i literárně nesmírně poutavé. Branald představuje velké osobnosti skrze vlastní zkušenosti, díky čemuž je čtenář může poznat z jiného pohledu, než jaký nám skýtají učebnice. Branald zaznamenává informace jako tichý společník, jako svědek, jenž s pokorou přináší čtenáři svědectví o výjimečných umělcích, s nimiž ho poutala vzájemná blízkost. Tímto způsobem by se dala popsat autorova role v jeho posledním díle, pod jehož povrchem se kromě portrétů známých osobností ukrývá zároveň portrét autora samotného.
Ondřej Palán, 2014

The post Tichý společník. Adolf Branald vzpomíná na své přátelé Seiferta, Hrabala, Wericha, Boudu, Hrubína… first appeared on Čítárny.

 

Dagmar Sekorová, vynikající redaktorka Albatrosu, která milovala slunce a knihy. Poznali jsme se na prvních výhybkách našich životů. Přivedl jsem do SNDK svého přítele Josefa Šubrta, ten přivedl svého přítele Jiřího Zahradila, mého pozdějšího nejbližšího spolupracovníka. A ten přivedl svou přítelkyni Dášu, tehdy ještě Klementovou. Nástup do SNDK 1. 5. 1951.

Do jednopatrové podlouhlé přístavby k budově Staropramenná 12, do příslovečně věčného stavebního provizoria nad expedicí a skladem SNDK a nad jakýmisi garážemi. Do roku 1949 tam sídlila účtárna elitního nakladatelství Sfinx. Architekt musel řešit nestejnou výšku podlah mezi oběma budovami. Do redakce se tak vystupovalo po třech schůdcích. Připadaly nám symbolické, byli jsme nad ředitelnou, nad šéfredaktorem.

Celá redakce tehdy ještě měla okna do ulice Jindřicha Plachty. Až o několik let později byl prostor rozdělen prostřední chodbou na dvě řádky kumbálů a redakce zase na ty, kteří měli sluníčko, a na ty, co koukali do dvorka a na vysoký tovární komín. Ondřej Sekora starší, Dášin pozdější tchán, se díval na komín, ale nepodléhal pesimizmu, nebylo to jeho ladění.
A Dáša měla sluníčko a byla sluníčko.

Pořizoval jsem v té době, koncem padesátých let, fotografie naší nárožní budovy (vyrůstal a žil v ní kromě nás krátkých třicet let také Jiří Grossman). Snímky byly určeny pro kustoda objektu Oskara Adamíka, přesněji pro stavební firmu, která se chystala trochu poopravit omšelou fasádu. Fotky z dálky, ze čtyř možných pohledů, dva ze Staropramenné, dva z Plachtovy.
Široko daleko na nich není vidět jediné auto.

Václav Bartovský

Minulý týden jsem se prodíral mezi zaparkovanými vozy Plachtovou ulicí k Nádražní. Bylo to o zrcátka. Pod někdejším Dášiným oknem jsem vzhlédl a téměř zastavil. Náš někdejší jednopatrový společný příbytek, na půl dne domov, zmizel.  Za ohradou stavbaři, nelad, pět šest pater rostoucího zdiva. Proluka po sto letech vyplněna.
Odcházejí lidé, odcházejí budovy. Dášu si zachovám v paměti takovou, jakou ji v prosluněném dobříšském parku zachytil objektiv na jaře roku 1957.
Vladimír Svoboda. Titulní snímek byl pořízen 23. 5. 1957

Z puzzle jménem Albatros se začínají ztrácet podstatné dílky. Nezbývá, než abychom je uchovali alespoň v naší paměti a vzpomínkách.
Milada Matějovicová

Ach, to je mi líto! Krásná Dáša, žena odzbrojující vlídnosti a usměvavostí, z níž jsem přesto vždy cítil cosi jako aristokratickou zdrženlivost, patřila normotvorně k vlídnému klimatu Albatrosu, ať doby byly jakékoli.
Petr Hořejš

Novina z Prahy sa ma hlboko dotkla, Dáša patrila aj do môjho života. Poznali sme sa takmer štyridsať rokov a prečítali sme si navzájom stovky strán rozprávok.
Tá dnešná novina patrí k rozprávkam so smutným koncom, je mi to veľmi ľúto.
Pred týždňom som bola v Písku a nafotila som peknú prezentáciu tvorby pána Sekoru s úmyslom, že ju pošlem Dáši.
Nestihla som. Tak, ako som sa jej ani nestihla poďakovať za pekné roky priateľstva. Robím tak teraz, s úctou k jej pamiatke.
Mária Števková, Buvik

Když jsem kdysi nastoupila do nakladatelství Albatrosu, byla mi představena jako první dáma redakce ze stávajících dvou královen.
Druhá byla Jitka Minaříková, dcera Františka Hrubína.
Postupně jsem ji poznávala a především se dověděla od autorů, jak citlivě a pozorně k nim přistupovala. Neohroženě kdysi bojovala jako redaktorka za Stromy pohádek Vladislava, Stanovského a Kolíbala, a jiné projekty, až byla nakonec z redakce odejita, ale když se poměry uvolnily, nakladatelství ji opět přijalo s otevřenou náručí. Jak by ne, má své učedníky a nástupce, kteří vděčně vzpomínají, jak je uvedla do tajů redakční práce. Od svých dvaceti let se potýkala s těžkou cukrovkou, a jen málokdo by mohl říci, že si stěžovala.

O tom, že to byla krásná dáma, zůstal navíc svědkem i její portrét od Václava Bartovského.
Pokud se dnes dávají ceny editorům, tak na poli literatury pro děti a mládež by ji mimo jiné mívala obdržet právě ona.

Bibliografie dle NK:
Europäische Märchen, L. Groszer, 1971
European Fairy Tales , Brockhampton Press, 1971
European Fairy Tales, Lothrop, Lee & Shepard Company, 1971     
Stora sagoskatten,  J.A. Lindblads Bokförlag, 1971
Europese sprookjes, Fontein Jeugd, 1974
Europäische Märchen, Altberliner, 1974, 1982
Europäische Märchen, Verlag Werner Dausien, 1979

Bývalá vynikající redaktorka Albatrosu Dagmar Sekorová zesnula tiše po dlouhé nemoci 2. února 2014 v Praze.

The post Dagmar Sekorová. První dáma redakce Albatrosu milovala slunce a knihy first appeared on Čítárny.

Když Jack London napsal: „Snad největším kouzlem vandráckeho života je vzácný nedostatek jednotvárnosti,” popsal tak jednu z nejdůležitějších etap svého života.
Jack London (*12. 1. 1876 – †22. 11. 1916), spisovatel a dobrodruh zúročil tyto své nevšední zážitky z cest Spojenými státy a Kanadou v letech 1892 až 1894 v autobiografickém románu Cesta. Jedna z nejpůsobivějších biografií co jsme kdy četli.
Barvitě a hlavně zajímavě nás seznamuje se svým životním obdobím vagabunda, v americkém názvu „hobo“.  A i když se tato kniha představuje v jiném světle, než Londonovy dobrodružné příběhy, jednotvárností a nudou při jejím čtení trpět nebudete.

Někteří nezasvěcení tvrdí, že London se stal tulákem, aby mohl studovat sociologii.
Pravdou však je, že se stal vagabundem, protože kypěl životem a v žilách mu vřela krev, která mu nedopřávala pokoje.
Sociologie přišla náhodně, tak jako se namočíte, když skočíte do vody.

Vydal se na Cestu, poněvadž nemohl jinak, neměl zkrátka na „lupen“ a nedovedl si představit, že by celý život „sjížděl jednu šichtu“. V 16ti letech se nechal zlákat kouzlem dálek. Stačilo k tomu jedno odpoledne strávené ve společnosti tuláků, které potkal v Sacramentu. Zážitky, které vyprávěli, překypovaly dobrodružstvím a tak ještě toho dne s nimi Jack odešel ke trati

Všechno to zmatené pachtění po nesmrtelnosti je jen výrazem strachu, který má jeho duše před smrtí, a je prokleto třikrát prokletým darem představivosti. Takové myšlenky člověku nalhávají, že přelstí smrt, že dosáhne jakéhosi budoucího života, zatímco ostatní tvory tu zanechá temnotám hrobu nebo ničivému žáru krematoria. Avšak on ve chvilce své čiré logiky ví, že takoví lidé se obelhávají a chtějí se přelstít. Toto postihne všechny stejně.

Nic nového není pod sluncem, ba ani ne ta vytoužená hříčka chabých duší – nesmrtelnost. Je složen z masa, vína a jisker, ze slunečního svitu a pozemského prachu, je pouhý křehký stroj, který smí být jistou dobu v chodu, pokud ho ošetřují doktoři bohosloví a medicíny, aby pak byl nakonec odhozen na smetiště. Prohlédá všechny iluze a přehodnocuje všechny hodnoty.

Dobro je zlo, pravda je podvod a život je žert. Z výšin svého tichého šílení hledí s jistotou boha na celý život jako na zlo. Žena, děti, přátelé – ti všichni se mu v jasném, čirém světle jeho logiky jeví jako šalba a klam. Zkoumá je a vše, co na nich spatřuje, jsou pouze jejich chyby, jejich špína, jejich ubohost. Ti ho přece už nijak nemohou ošálit. Jsou to jen ubozí, nepatrní sobci jako všechny jiné bytosti lidské, jež se na chvíli třepetají v jepičí hodince života. Neznají svobodu, jsou hříčkou náhod, nejinak než on sám. (Démon alkohol)

„Zvládnutí vlaku“ se London naučil od bandy „hobos“, kteří mladého Jacka naučili tuláckým dovednostem jako: žebrat, okrádat opilce, honit se s brzdaři nákladních vlaků, naskakovat a seskakovat z rozjetých rychlíků.
London sám předtím nikdy nežebral a bylo to pro něj tvrdé sousto, když na Cestě začínal. „Hobo“ nevlastní žádný majetek, nebo jen ten, co se mu vejde do kapes. Cestuje na lehko a žije ze dne na den. Z Londonova vyprávění získáváme dojem, že dle jeho popisu jsme schopni také takto cestovat a považovat to za zábavu.
Nezáleží na tom, kolik let oplynulo od dob, kdy se London a ostatní „hobos“ přepravovali na vlacích.

Smyslem života je prostě ho žít. Ne ho nežít. Ne před ním utíkat. Spousta lidí utíká před životem, schová se do nějaké karantény, někam zalezou, mají pocit, že život je nebezpečný. Pochopit, že život je tu od toho, aby ho člověk žil, a šel ho žít naplno…
Pohybují se, ale pohybují se i mořské medúzy. Pohybují se, aby jedli, a proto pokračují v pohybu. To je pro vás vše. Žijí pro žaludek a žaludek existuje pro jejich pohyb.
To je začarovaný kruh a není kam uniknout. Nejsou vyvolení. Nakonec dojde k zastavení. Už se nehýbou.
Jack London / 6. dubna 1901 / 25 let

Při čtení hustě popsaných řádků máte pocit, jakoby ta Cesta probíhala právě teď a tady.
Děj vás pohltí natolik, až cítíte závan studeného vzduchu, který vám proudí kolem hlavy a otřepete se zimou, stejně jako London za mrazivého počasí. Nebylo to cestování nikterak přepychové a bezpečné, ale přesto nejrychlejší a nejdobrodružnější, jaké mohl „hobo“ v té době zažít. Nešlo jen o cestování a poznávání nových míst, London život trampa na čas přijal jako svůj životní styl, ve kterém si liboval.

Jen stěží mohl uvěřit, že kdy znal jiný život než život v divočině, a ještě těžší bylo pro něho smířit se se skutečností, že kdysi zmarnil a prolelkoval čas v bohémském vření městského života. Nyní, když byl sám a neměl s kým hovořit, mnoho přemýšlel, hluboce a prostě. Děsila ho marnost let strávených ve městě, laciná malichernost – jak se mu teď zdálo – školských, knižních filozofií…
Nevěděli, co je to jídlo, spánek, zdraví. Nemohli nikdy poznat, co je sžíravý pocit opravdové chuti k jídlu, nádherná bolest z únavy, příval divoké, silné krve, jež při práci žhnula v celém těle jako víno.
(Smoke Belew)

Jack London, 1905

London zpestřuje své vyprávění o tím, koho zajímavého potkal, co zažil, co se mu nesmazatelně vrylo do paměti.
Například jednoho odpoledne, při čekání na vlak do Baltimoru, se setkává se s americkými cikány, kteří bivakují na volném prostranství v obytných vozech. London se v mezičase stává pasivním pozorovatelem života a nepsaného zákona jejich komunity. Barvitě také zmiňuje svoji smůlu v Niagara Falls, kde byl zatčen a na třicet dní uvězněn za potulku. Stal se tak nechtěným svědkem hrůz vězeňského pekla, aby se již jednou pro vždy na míle vyhýbal policejním příslušníkům a nemusel si pobyt v cele zopakovat.

Ani tato zkušenost ho však nevedla k ukončení jeho trampského života. V den propuštění znovu naskakuje na vlak. Ke konci svého vyprávění se nezapomíná zmínit o krátké době, kterou strávil s dalšími tuláky v armádě generála Kellyho. Tvořili Kellyho dvoutisícový zadní voj cestující z Kalifornie přes celý Divoký západ ve vlacích. S Kellyho armádou dopluli po řece Mississippi až do Hanibalu, státu Missouri.

Konečně našel lék na svou nemoc. Zvedl knihu a četl tu strofu pomalu nahlas:

„Zproštěni vášně žití,
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře dospěje.“

Swinburne mu opatřil klíč. Život je chorý, anebo spíš se stal chorobným – něčím nesnesitelným. „…vždycky čeká věčná smrt na člověka…“
Ty verše v něm vzbudily hlubokou vděčnost. To byla jediná blahodárnost vesmíru. Když se život stane jen únavnou bolestí, čeká tu smrt, aby člověka ukonejšila k věčnému spánku. Na co ale čeká? Je načase, aby odešel.
Smrt nebolí. To život, strasti života.

Báseň Jacka Londona Swan song, Labutí píseň. (přeložil Jan Pilař)

Cesta / Jack London
4. vydání, nakl. Tok, 1999, 1. české vydání Nakl. B. Procházka, 1922
Neuvěřitelná, biografická kniha nejpopulárnějšího amerického spisovatele
Velký dík patří překladatelce paní Olze Špilarové!!!!
Paní překladatelka si dala obrovskou práci s překladem, ve snaze zachovat jazykovou polohu originálu.
Čerpala z dobových materiálů, argotu a slangu 20. a 30. let, ze slangu současného, trampského i železničářského, podobu bychom také našli s brněnským hantecem. Její překlad Cesty dodává příběhu na autentičnosti. Sám London při jeho psaní využil autentické mluvy amerických tuláků.

The post Jack London. Neuvěřitelně inspirativní vandrácka Cesta first appeared on Čítárny.

Ivan Diviš a jeho velmi upřímná výpověď člověka a jednoho života v kontextu doby. Rozsáhlá kniha krátkých prozaických textů, deníkových záznamů, komentářů, záznamů snů a glos básníka Ivana Diviše byla psána v šedesátých letech v Čechách, následujících dvacet let v německém exilu, po návratu do vlasti na počátku devadesátých let pak v Čechách i v Německu.

Diviš píše úplně bez filtru o svých pochybách, víře, tělesnosti, strachu, radosti.
Čte se to jako nejsilnější zpověď, kterou jsem kdy v české literatuře četl. Je to syrové, hluboké, někdy až šokující a přitom nesmírně lidské.

Ivan Diviš (18.09. 1924 – 7.04. 1999)
Narodil se v Písku, prožil si všechny hrůzy 20. století, za normalizace byl perzekvován, psal do šuplíku a v exilu. Po roce 1989 se vrátil jako jeden z nejsilnějších hlasů české poezie. Umělec bolesti, víry, těla i duše.

I jeho poezie je drsná, intenzivní, až brutálně upřímná. Žádné ozdůbky – přímo do srdce. Mluví o Bohu, smrti, lásce, osamělosti a české historii tak, že to člověka fyzicky bolí a zároveň povznáší. Verše jsou krátké, výbušné, plné obrazů, které se vám vrývají pod kůži.

Skutečnosti –
jsi jak loupaná lístková slída,
a to pracuju nejjemnějším chirurgickým skalpelem.
Lamely odletují nikam, tj. k Bohu.

Domníval jsem se, že jsem byl vyslán na svět,
abych tě rozdrtil jediným úderem absolutní básně –
ale ono se to nepovedlo.

Ivan Diviš se narodil roku 1924. Za války ho vzalo gestapo. Po únoru 1948 ho režim vytlačil z fakulty. Pracoval u soustruhu. Pak se vrátil do literatury. V roce 1964 se nechal pokřtít.
V srpnu 1969 odešel do Mnichova, k Rádiu Svobodná Evropa. Žena se synem se po čase vrátili bez něj. Zůstal. Exil nazýval trestem smrti.
Do Prahy se natrvalo vrátil až v roce 1997. Zemřel o dva roky později.

Ivan Diviš byl kontroverzní proto, že nevydržel být mírný.

Za prvé jazyk.
Jeho verše jsou křik, kletba, modlitba a urážka v jedné větě. Sarkasmus, vulgarita, neologismy, věty, které se lámou. Někomu to přišlo jako prorocká řeč. Někomu jako grafomanie a výlev. Pozdním knihám se to vyčítalo nejvíc. On ale nechtěl být slušný. Chtěl, aby slovo bolelo, když svět bolí.

Za druhé víra.
Konvertoval ke katolictví a zároveň s Bohem zápasil. Jednou věřil, jednou zuřil, jednou klel, jednou klečel. Pro jedny byl katolický básník. Pro druhé člověk, který si víru bere do úst, když se mu hodí, a hned ji zase trhá. Sám v tom žil bez klidu. To není role. To je trhlina.

Za třetí Češi.
Miloval zemi a nenáviděl ji. Psal, že je to země, která zabíjí své nejlepší. Smetanu. Němcovou. Po návratu v devadesátých letech nechválil svobodu. Bičoval poměry, Havel, národní povahu, zbabělost, malost.
Pro jedny to byla pravda, kterou nikdo jiný neřekne.
Pro druhé arogance emigrantova, který přišel pozdě a křičí.

Za čtvrté život.
Alkohol. Psychózy. Hospitalizace. Těžká povaha. Hostitelé o něm říkali, že ho bylo těžké snést: kouřil, křičel, chtěl, aby ho poslouchali od rána. Manželství se mu rozpadala. V archivech je veden jako agent StB – a zároveň jako muž, který komunismus nenáviděl a utekl před ním. Ten rozpor ho pronásleduje dodnes. Jedni v něm vidí oběť. Druzí stín.

Za páté postoje, které se nevešly do tábora.
V exilu se hádal s jinými exulanty. Po roce 1989 se nestal oslavovaným hrdinou sametu. Stal se nepohodlným svědkem. Říkal nepříjemné věci o Západu, o církvi, o Češích, o sobě. Jednou miloval, jednou nenáviděl, často v téže knize.

Kontroverzní na něm tedy nebylo, že byl „levicový“ nebo „pravicový“. Kontroverzní bylo, že nedokázal lhát úhledně.
Jeho Teorie spolehlivosti je deník, zpověď, pamflet a záchvat.
Kdo chce čistého světce, odejde.
Kdo chce čistého rebelanta, taky odejde.
Zůstane jen ten, kdo unese, že velký básník může být zároveň raněný, nespravedlivý, věřící, opilý a neúprosně vidoucí.

Diviš nebyl pro mnoho lidí pohodlný hlas národa.
Byl hlas, který národ nenechá spát. I proto ho jedni ctí a druzí přehlížejí.

Vybíráme z Deniku: Ivan Diviš – Teorie spolehlivosti:

Kdyby se jedinec pouhých pět minut choval ve společnosti tak, jak se vlády chovají ke společenstvím jim svěřeným, vyrazili by ho z každé putyky s rozbitou hubou.

Celá tato společnost je zbudována ne jako systém podnětů, ale brzd. Zde se dává pracovní příležitost pouze a jen impotentovi. Banda podprostředních lidí, a copak o to, šlendriánských a neukázněných zcela habituálně, nachází v tomto protirozumovém bludišti nejen možnost uživit se, ale ideální příležitost ustavičně mizet.

Prezident Novotný si soukromě dodělával maturitu. Všechny předměty už měl za sebou, jen ještě z dějepisu potřeboval jít na zkoušku. Po přezkoušení mu examinátor řekl: soudruhu prezidente, bylo mně požitkem vás zkoušet. Jen maličkost: Husa neupálili Hanzelka a Zikmund, ale jen Zikmund.

Tento režim nepotřebuje grázly velkého formátu, nepotřebuje Cesary Borgie a Machiavellie. To obstará Moskva, kde grázlů velkého formátu nesedí rovněž dvakrát mnoho, ale takových, dejme tomu, deset patnáct. Ostatek tam, ale především zde, tvoří neprostupná, přitom nezastižitelná sraženina prostředních, ze smrků a flusů ulepených lemplů. A právě tento šufťácký sortiment, tento vzorek bez ceny, to je ono odpadové dossie, na němž stojí a padá režim.

Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou!
Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, donést ji, proboha, ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji zatepla, donést ji a padnout, toť vše.

Televize, tento menticidální nástroj na masovou výrobu kreténů.

Kolik zbytečných zpráv jsem nucen konzumovat každou vteřinu! Ale já chci slyšet jen jednu velkou zprávu, nikoli deset tisíc bezvýznamných. Chci onu jedinou, podstatnou, ústřední zvěst.

Ve světě, kde existuje už jen fašismus jako jediná možná „filosofie“ základního obrovského zklamání vším, fašismus jak jedinecký, tak kolektivní, jak veřejný, tak intimní, existuje konsekventně už jen jediný čin, a to je vražda, zabití člověka, zbavení života jako msta za život.

Jediné psaní, jež je právo, tj. texty spásné, jsou ty, jež čteny způsobily by zděšení. Pravdivé odhalení jedné každé bytosti znamená šok, podpálit společnost. Vše, co čtenář konzumuje, je víceméně zestetizovaná lež, předkládá se mu jen tolik, aby se neudávil.

Viděl jsem děvku v tesilonu socialismu, s vyšitou prdelí a prošoustnutým stehnem, jak si objednala bombu malakoff a shodila to loktem pod stůl. Rozmáznutou šlehačku, kterou vyrobili ti, co vstanou na šichtu o půl páté, seškrábla škrabátkem u nohou té běhny pětačtyřicetiletá žena, s křečovými žilami o tloušťce námořnických uzlů. Zase jsme v horních náplavech, znovu ptakoještěři proletí vzduchem jako na obrázcích Toyen, znovu můžeme zaléhat střílny hrudí, je tomu přesně tak, je tomu přesně jak těsně po ukřižování, kdy onen Jediný mohl pouhým dechnutím anulovat sběř u svých nohou, ale v neodpustitelné gestaci pozved oči k nebi a řekl Odpusť jim.

Aby se vytvořilo něco, musí autor vycedit krev. Hodlá-li kdo klohnit svá písma v tvůrčí pohodě, tedy v blufu, kterému nikdy nic neodpovídalo, neudělá nic. Je to nemožné proto, že život je s krutou pedanterií vedená kniha. Má dáti Dal. Fajfkovat a škrtem pera odepisovat miliardy v ní může mocenská politika, ale nikdy duch.

Absurdita a sprostota manželských hádek. Nikdy tu není nic meritorního, o nic se nejedná, meritorní je to, oč se jedná a straší za hádkou. Idioti, impotenti a kurvy lítají vzduchem jak šutry. Není tomu snad tak, že by ti dva hádající se takoví byli; ale segmentárně a co do vztahu muže a ženy takoví jsou. Nikdy se nemůže naplnit vztah mezi mužem a ženou; nikdy to nemůže vyjít: je tu metafyzický spor, a protože lidé jsou banální, je tato metafyzičnost, nemožnost uspokojivého vztahu mezi mužem a ženou oblečena do banálního roucha. Jaká podlost, jaká škoda! Napřed zamilovanost (nikdy láska) a pak svatba v kostele, a teď – vyhřezlá střeva. Vyhřezenci.

Je to společnost, kde v životní při vítězí vždy žena proti sebelepšímu muži. Však já ti už tu kundu osladím!

Beatles tvoří přechod od jazzu k rocku. Tkvějí ještě posledním vlášením v přirozenosti, a tedy v lásce. Přehrávám si obligátní pásek, ale Beatles téměř není slyšet pro nepřetržitý potlesk, asi tak jako není slyšet Velkého Maa pro nepřetržitý potlesk. A to je tomu všemu třicet let. Rock však, který ilustruje už jen rozpad a surové šílenství, je rovněž na konci. Co bude následovat, může být už jen házení ostrých nožů a granátů z jeviště do publika (které si to nechá líbit) anebo „vzestup“ k nějaké snesitelnější formě hudby podle toho, jak svět nahlédne svou nemožnost a začne se samopohybem zachraňovat. Neboť rock je na dně, i rockoví šílenci začínají žít z tantiém nepravým životem rentiérového blba a už jim to taky nestojí tak jak dřív. Nic není slyšet, snad jen ten začátek nové hudby.

Celá nejnovější a nejmodernější hudba vážná je naprosto izolovaná v sobě, ve své nepřístupnosti, v tom může smutně soutěžit co do naprosté odizolovanosti s nejmodernější poezií, která operuje dokonalým nesrozumitelnem, zatímco nejmodernější hudba operuje také dokonalým nesrozumitelnem, víc, nemožností konzumovat její obsahy. Graficky ryze, ryze graficky: vážná klasická, tj. tradiční báseň je stále dobře na první i ikstý pohled čitelná. Viděli jste však moderní, nejmodernější, soudobou partituru? Už pohled vás zarazí, natožpak poslech. Má-li nejmodernější poezie tři sta čtenářů, má nejmodernější klasická hudba posluchačů šest.

Vít Nezval, jedinečný básník a zrádce všeho, nejen svého talentu, zemřel na rozkaz. Nezval podléhal odjakživa obskurantismu. Našla se bába, která mu vyvěštila smrt na ten a ten den; jistě tu byla prediagnóza, ale všechno působí dojmem, že si Vítězslav Nezval na její rozkaz lehl na pohovku, aby podle jejího příkazu zemřel. Františka přišla domů, Vít mrtev. Na den, jak věštila – a přikázala – obskurantní bába.

Zásvětí, život po smrti a podobné – nu budiž, nesmysly. V podstatě mají jiné jméno. Očistec, Ráj, Peklo, Nebe – nevím, jak tyto zrůdnosti historicky vznikly, v kterém pomateném a zlém mozku, ale to jsou ty bajonety, zapíchnuté nám všem do zad – a běž! Jsou to ideje Hitlerovy a Stalinovy. To jsou ti ruští vojínové, kteří se museli svlíknout donaha a pod pistolemi NKVD si vysloužit Ráj během přes zaminované pole. To jsou ti němečtí vojáci pod Stalingradem, tam poznali ten Očistec. Celá eschatologie je nesmírná syčárna, vzniklá bohužel v pařeništi římské církve. Jsem jen jednou na zemi a v tom je má velikost a důstojnost. Octnout se ještě po smrti v Nebi, tak bych jim to tam rozbordelil, v Očistci bych se cítil jako doma a Peklem bych pohrdal. Běda teologům a vykořisťovatelům lidských mozků a duší. Jejich legitimními dědici jsou sbory KGB.

Obrovské množství podprostředních lidí se bleskurychle naučilo kraulovat polofašistickým kalem, nalézá v rozhrnování jeho pěny jedinečnou šanci, jak ozvláštňovat svou osobní nicotu, netušíc ovšem, že je ideálním materiálem ovládání beze zbytku, jelikož už na ně nemusí být vynaložena žádná námaha.

To není žádná pravda! je výkřik nejopravdovějšího zoufalství, a to i kdyby se jednalo o punčochu kurvy, pohozenou na podlahu bordelu, vždyť v tomto nejpravdivějším výkřiku ozývá se i všechno zoufání i doufání chaosu, přecházejícího v kosmos.

Keltové strhávali z borovic jmelí zlatým srpem; už tato slova sama o sobě jsou báseň. Kdo se jmelí dotkl obnaženou, neřkuli nevážnou rukou, byl potrestán. To byli Keltové. Na Dobříši jsem viděl mladou lipku, vysazenou v aleji vedoucí do města, přelomenou vejpůl. A za ní další, rovněž zmrzačenou. To jsou lidé dvacátého věku. Toto je hlavní, smrtelně nebezpečný problém našeho života – vymizelá úcta k prostředí, k živému, ke Stvoření; psáno výslovně s velkou písmenou.

Odmítáme kapitalismus, odmítáme fašismus, odmítáme komunismus, odmítáme katolicismus, odmítáme protestanty, odmítáme všechny, kteří se zařazují, shlukují, houfují a připínají si odznaky příslušenství k mocenským uskupením. Rozeznáváme, že neexistuje žádný třetí, ani jedenáctý, ani třiapadesátý model. Existuje první a poslední model, my sami, jeden každý z nás, se svou odpovědností, opuštěností a snahou vyjít z ní pokusem o smysluplnou komunikaci. Nic jiného nemůžeme nasadit, nic jiného nasadit nemá cenu.

Cílem života není poznání, ale bezpodmínečná donkichotiáda lásky. Kdo je toho názoru, že cílem života je poznání, ať se dá cestou věčného študenta, který sběhá všechny fakulty, až se definitivně nejen zapíše, ale i upíše stolici marxismu, ať se dá cestou nekončícího sbírání vajglů, cestou kdyby sebeponížení, ale sběratelského sebeponižování, na jehož konci leží drek: druhý se dává cestou bezpodmínečného ne poznávání, ale pronikání do lásky, tj. ne cestou sbírání vajglů, ale zcela opačnou cestou, cestou únavného, rozryvně vyčerpávajícího odhazování balastu. Na konci neleží makromolekula in vitro, ale zárodek nového života, jehož úběžníkem bude opět utrpení – ale na jehož konci leží vzlyk bezpodmínečné, zrazené donkichotiády lásky, nové lásky, avšak lásky!

Co to jsou vlastně lidské dějiny? Spějí vůbec k čemu? Ve svých dvaapadesáti mám lidské dějinnosti právě po krk; snad je i člověk dobrý, schopen slušnosti a soucitu; ale nikdy jako účastník dějinných pohybů. Dějiny se mně zdají z člověčenství tím nejhnusnějším; evaporují táhlý smrad; kamkoli do dějin sáhneš, vylovíš mrtvolu; ovšem jsou i chrámová okna a pyramidy, bylo by však lépe, kdyby jich nebylo; za každým chrámovým oknem a každou pyramidou (ale i goblénem, porcelánovou vázou – pyramidy se mně nezdají být dobrým příkladem), za každým kusem tzv. krásy kupí se hora mrtvol.

Ve třicátých létech žil v Jindřichově Hradci náboženský podivín jménem Panocha. Jednou ohlásil, bylo to v neděli, někdy v létě, na Vajgaru produkci; že prý bude jako Kristus Pán kráčet po vodě. Podle Jedličkova podání (Jedlička byl věci přítomen) se na březích Vajgaru sešlo asi tisíc lidí. Panocha se objevil v bílém prostěradle, vkročil do vody a po dvou krocích šel ke dnu jak sekyra.

Člověk musí být neposlušný, jinak se nedostane ani za roh.

Bůh prý vášnivě miluje naši svobodu, tj. naše svobodné rozhodnutí přímyku k Němu: nikdy se nedočká.

Protivná na baroku je jeho nestřídmost, gestace rozevlátých světců, kteří se vzpínají k nebesům, jež jsou očividně prázdná.

Škoda, že je to tak zařízeno. Musíme se reprodukovat a tím jen komplikujeme situaci už tak dost nahnutou.

Jednoho dne budeme vědět všichni všechno, což je ovšem i signál vše sbalit a dát se na útěk – ale kam? –, neboť tento všeobecný stav vševědoucnosti bude nevyhnutelně znamenat konec světa a to bude jen dobře.

Jaká osobivost mravenců, vší a mšic! Vědí hovno, a kážou – ano, jen slova, slova, slova jako v té hře o nešťastném princi dánském. Peklo? vole, to je tady, to ti to všechno nestačí? Očistec, ten je tady, to ti to všechno nestačí? Patrně se ti vede příliš dobře. Ráj! Schön wärs60, ale to neexistuje. Zmrtvýchvstání? Kdo je mrtev, nemůže žít nanovo. Bůh se mi jeví – za předpokladu, že jest – jako geniální Nadvelematematik, pokud byl ovšem big bang spirituálně instalován a nebyla to jen vzpoura fyzikálních zákonů. A jestliže Bůh jest, pak je nejvýš odporný, neboť nás soustavně nechává ve štychu, a opustil dokonce svého „vlastního syna“, a to v nejzoufalejší nouzi, nechal ho ve štychu a Ježíš v posledním tažení na kříži tu hrůzu prohlédl a svému taťuldovi to vpálil. Eli Eli lama sabachtani, to byl direkt rovnou do ksichtu. Věřit? Čemu? Jste-li už schopen konu tak absurdního, jakým je víra, pak už málo záleží na tom, v co a v koho věříte.

The post Ivan Diviš. Teorie spolehlivosti je upřímná výpověď z let 1960 – 1999 first appeared on Čítárny.

„Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána, a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti…“

Hlavní témata autobiografické knihy:

Dětství v Missouri (narození ve Florida, Missouri; život v Hannibalu na Mississippi).
Rodina (matka Jane, otec John a jeho neúspěšné spekulace s pozemky v Tennessee, bratr Orion).
Chudoba po otcově smrti (1847), práce tiskařského učně, novináře, pilotování na Mississippi.
Dobrodružství na Západě, začátky literární kariéry, cestování (podklad pro Naivní cestovatele / The Innocents Abroad).
Manželství s Olivií Langdonovou, děti (tragické ztráty Langdona, Susy a později Jean), literární sláva i finanční problémy.
Portréty přátel a současníků, kritika politiky, náboženství, lidské přetvářky a společnosti.
Závěrečné diktáty z posledních let života (včetně smutku po smrti dcery Jean).

Jak psal Twain svoji autobiografii?

Twain odmítal klasický chronologický životopis „od kolébky k hrobu“. V roce 1904 v Florencii konečně objevil metodu, kterou považoval za jedinou správnou:

„Začněte v žádném konkrétním období svého života; toulajte se volně celým svým životem; mluvte jen o tom, co vás právě zajímá; zahoďte to ve chvíli, kdy hrozí, že zájem vyprchá, a přejděte k nové a zajímavější věci, která se mezitím vetřela do vaší mysli. A udělejte z vyprávění kombinovaný deník a autobiografii.“

Od ledna 1906 (ve věku 70 let) ležel obvykle v posteli v hedvábném županu, opřený o polštáře, a diktoval stenografce. Přítomen býval i Albert Bigelow Paine (jeho pozdější životopisec a literární vykonavatel), který sloužil jako publikum.
Twain to miloval – v dopise příteli napsal:

„Uhodil jsem na to! A dám ti to – tobě. Nikdy nepochopíš, o jaký požitek jsi přišel, dokud nezačneš diktovat svou autobiografii.“

Diktoval často dvě hodiny denně. Materiál narůstal velmi rychle (celkem téměř půl milionu slov). Některé části psal už dříve (od 70. let 19. století), ale ty považoval za „falešné starty“.

Twain výslovně požadoval, aby velká část textu vyšla až 100 let po jeho smrti. Věděl, že teprve jako mrtvý bude moci mluvit naprosto upřímně, bez ohledů na živé osoby a veřejné mínění.
V předmluvě píše, že hovoří „ze záhrobí“, protože teprve tehdy může být „tak upřímný a volný jako v milostném dopise“.

Mark Twain / Autobiografie I / z angličtiny přeložil Roman Tadič / 480 str., váz., obrazová příloha / Volvox Globator 2016
První svazek celkem třídílných pamětí, Volvox Globator postupně vydá i zbývající dva.
Některé kapitoly vyšly ještě za jeho života v časopise North American Review (1906–1907), kompletní a necenzurované vydání (3 svazky) vyšlo až v letech 2010–2015.

Knize se časem budeme věnovat více.

Samuel Langhorne Clemens (1835–1910), známý jako Mark Twain,
byl muž, který viděl Ameriku a lidskou povahu bez jakýkoliv příkras.

Narodil se 30. listopadu 1835 v zapadlé vesničce Florida v Missouri a vyrůstal v říčním městečku Hannibal na Mississippi. Otec zemřel brzy, rodina upadla do chudoby a mladý Sam vystřídal práci tiskařského učně, novináře, zlatokopa a především lodivoda na veletoku. Právě odtud pochází jeho slavný pseudonym – „mark twain“ znamenalo bezpečnou hloubku dvou sáhů. Tyto zkušenosti mu daly ostře pozorovací oko a neúprosný smysl pro realitu obyčejných lidí.

Twainovo myšlení bylo od počátku ironické, skeptické a antihypokritické.
Nesnášel předstírání, moralizování a prázdnou autoritu – ať už šlo o politiku, náboženství, rasismus nebo americký „pokrok“. Humor pro něj nebyl pouhou zábavou, ale zbraní: břitkou, přesnou a často bolestivou.

V knížkách jako Dobrodružství Huckleberryho Finna nebo Naivní cestovatelé dokázal současně bavit i odhalovat pokrytectví společnosti.
V pozdějších letech se jeho pohled ještě ztemněl a po osobních tragédiích (smrt manželky a dcer) a finančních krachách se z něj stal téměř misantrop, který v Dopisech z planety Země a autobiografických diktátech nemilosrdně analyzoval lidskou blbost a krutost.

Jeho způsob myšlení byl asociativní, svobodný a nechronologický.
Odmítal klasické životopisy „od kolébky k hrobu“. Preferoval proud vzpomínek, anekdot a úvah, které se řídily tím, co ho právě zajímalo.
Věřil, že skutečný život člověka se odehrává v hlavě – v „vichřici myšlenek“ – a že jen smrt dává autorovi právo mluvit naprosto upřímně.
Proto trval na tom, aby jeho autobiografie vyšla sto let po jeho smrti: chtěl promluvit „ze záhrobí“ bez cenzury a ohledů.

Mark Twain zemřel 21. dubna 1910 jako legendární humorista a jeden z nejvýznamnějších amerických spisovatelů. Jeho myšlenky a pohledy na tento svět ale zůstávají stále aktuální.

Výpisky z knihy:

„V této autobiografii budu mít na paměti skutečnost, že hovořím ze záhrobí. Doslova hovořím ze záhrobí, protože až kniha vyjde tiskem, budu už mrtvý.
Hovořím ze záhrobí spíše než živým jazykem z dobrého důvodu: mohu odtud mluvit svobodně. Když člověk píše knihu o soukromí svého života – knihu, která se má číst ještě za jeho života – zdráhá se promluvit celou svou upřímnou myslí…
Zdálo se mi, že bych mohl být stejně upřímný, volný a bez zábran jako v milostném dopise, kdybych věděl, že to, co píšu, neuvidí žádné oko, dokud nebudu mrtvý, nevnímající a lhostejný.“

„Narodil jsem se 30. listopadu 1835 v téměř neviditelné vesnici Florida, okres Monroe, Missouri. Předpokládám, že Florida měla méně než tři sta obyvatel. Měla dvě ulice, každou dlouhou pár set yardů; zbytek byly jen cesty s ploty z kolejnic a kukuřičnými poli po obou stranách.“

„Život nespočívá hlavně – ani z velké části – ve faktech a událostech. Spočívá hlavně ve vichřici myšlenek, která neustále vane člověku hlavou.“

„Jak nepatrný dílek lidského života tvoří jeho činy a jeho slova! Jeho skutečný život se odehrává v hlavě a zná ho jen on sám… Životopisy jsou jen šaty a knoflíky člověka – životopis samotného člověka napsat nelze.“

Citáty Marka Twaina vystihující jeho myšlení a pohled na svět.

Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje. Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí.

Zkoumal jsem povahu a sklony “nižších živočichů” (takzvaných) a srovnával jsem je s povahou a sklony člověka. Dospěl jsem k pokořujícímu poznatku, neboť mě nutí, abych se zřekl své viry v Darwinovu teorii o vzestupu člověka od nižších živočichů, poněvadž se mi teď zdá, že tahle teorie by měla být nahrazena teorií novou a pravdivější, a ta nová a pravdivější by se měla jmenovat Sestup člověka od vyšších živočichů.
Mark Twain, Proklaté lidské plemeno

Váš nepřítel i přítel spolupracují na tom, aby ranili vaše srdce: Jeden vás pomlouvá, druhý vám klepy donáší.

Člověk je jediný tvor mezi živočichy, který se umí červenat, a je také jediný, který k tomu má mnoho důvodů.

Láska je to, čemu se po svatbě říká omyl.

Nejlepší místo, kde najdete pomocnou ruku, je na konci vlastního ramene.

Nezajímá mě, zda vivisekce přináší prospěšné výsledky pro lidstvo, nebo ne… Bolest, která se tím způsobuje zvířatům, která ji snášejí nedobrovolně, je základem mé nenávisti k ní a je postačujícím ospravedlněním této nenávisti, aniž bych si musel zjišťovat další fakta.

Je to všechno sen – groteskní, pošetilý sen. Neexistuje nic než ty. A ty jsi jen myšlenka – bludná myšlenka, zbytečná myšlenka, myšlenka bez domova, bloudící osaměle prázdnými věčnostmi!

Člověk je jako měsíc – má svou temnou stranu, kterou nikomu neukáže.

Uvědomil jsem si, že mnozí lidé, kteří nashromáždili v penězích víc miliónů, než kdy mohou spotřebovat, projevili zuřivý hlad po dalších a že beze všech skrupulí okradli nevědomé a bezmocné o jejich ubohý majeteček, aby částečně ukojili svůj apetyt.
Poskytl jsem stovce rozličných druhů divokých i krotkých zvířat příležitost, aby si nashromáždila obrovské zásoby potravy, ale žádný živočich toho nevyužil. Veverky, včely a někteří ptáci si udělali zásoby, ale přestali, když si nasbírali dost na zimu, a nedali se přesvědčit ani donucením, aby zásoby zvětšovali. Mravenec předstíral, že si hromadí zásoby, aby napravil svou otřesenou reputaci, ale mě neoklamal. Znám mravence.
Tyhle experimenty mě přesvědčily, že existuje jeden rozdíl mezi člověkem a vyššími živočichy: člověk je hrabivý a lakomý, kdežto oni ne.
Mark Twain, Dopisy z planety Země

The post Mark Twain. Proč jeho autobiografie mohla vyjít až po 100 letech? first appeared on Čítárny.

Ray Douglas Bradbury (22.8. 1920 – 5.6. 2012) byl geniální, ale zcela jistě by se podařilo odhalit nějaký nedostatek. Není k tomu důvod, ale třeba překladatelka Ludmila Kosatíková má sice Raye taky ráda, ale vadí jí jeho sklony k sentimentalitě a absence smyslu pro humor. Tento názor sdílejí taky další čtenáři, nicméně 99% těch, co Raye Bradburyho poznali, ho adoruje a sleduje.

Lidé se ptají: “Kam chodíte na svoje nápady?” Je to všechno tady… Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi…
(Ray Bradbury vystupující ve vlastním TV seriálu)

Raymond Douglas Bradbury se narodil 22. srpna 1920 v městečku Waunegan v Illinois.
Kulturní matka Bradburyho často brala za ruku do kina a odmalička plnila synka starými bájemi (nejen severoevropskými). Hrůzný herec bezpočtu tváří Lon Chaney zase pětiletého Raye ohromil ze stříbrného plátna. Zamiloval si taky cirkus, kouzelníky a zrovna tak divadlo.
Bradbury jako chlapec SNIL nad psanými knihami, které by nikdy nespálil, a zrovna tak miloval barevné komiksy. Na rozdíl od spolužáků jimi nepohrdl a čistě na mylnou chviličku je zahodil. Potom ale Bucka Rogerse zase vytáhl z odpadkového koše a vícekrát už si dospíváním sebrat nic nenechal.

Když mu bylo dvanáct let, přestěhovali se do Tusconu, stát Arizona. Už tehdy byl Bradbury i hercem a pracoval pro rozhlas! A začal psát. Když mu bylo třináct, odjela rodina za prací do Kalifornie.

V osmnácti ukončil školní vzdělání a stal se spisovatelem přiživujícím se zprvu jako kamelot.
S budoucí manželkou se Bradbury seznámil v nakladatelství a vzali se roku 1947, kdy i debutoval pochmurnou knihou Temný karneval.

Slavná Marťanská kronika vyšla poprvé roku 1950, v Anglii pod titulem Stříbrné kobylky, a 451° Fahrenheita bylo časopisecky uveřejněno jen rok poté.
Následovala řada titulů obsahujících na půl tisícovky dalších literárních děl.
Ta díla se už šedesát roků prodávají “na” slavné jméno, ale autor na to naprosto nehřeší.

„Byla to rozkoš – pálit. Pozoroval s obzvláštní rozkoší, jak jsou předměty pohlcovány, jak věci černají a jak se mění. Když svíral v dlaních mosaznou trysku, toho obrovského hada, který plival na svět jedovatý petrolej, krev mu bušila ve spáncích a jeho ruce byly rukama podivuhodného dirigenta řídícího veškeré symfonie žáru a ohně, v nichž mizí cáry a zuhelnatělé zbytky dějin…“

„Nemusíte pálit knihy, abyste zničili kulturu. Stačí, aby je lidé přestali číst.“

Ray Bradbury / 451 stupňů Fahrenheita
překlad Jarmily Emmerové a Josefa Škvoreckého

Už roku 1962 taky knižně vydal výbor ze tří vlastních dopisů s titulem Podstata tvůrčího psaní: Listy mladému, ctižádostivému autoru, a podstatu svého neskutečně předvídavého románů o pálení, ale i všeobecném ignorování literatury přetavil roku 1972 též do divadelní hry Sloup ohně (česky ve Světové literatuře 1980/6, stejnojmenná povídka česky vyšla roku 1993 v souboru Sloup ohně a jiné povídky).

Roku 1981 vyšly rovněž Kompletní básně Raye Bradburyho
a připomínám Mistrův zábrus do říše hard-boiled fiction: Zatímco sborník Vzpomínka na vraždu (1984, česky 2002) oprášil povídky už z let čtyřicátých, román Smrt je vždycky osamělá (1985, česky 1992) se stal novinkou, byť někomu jistě i poněkud nudnou.
Další verše Bradbury knižně vydal roku 1987 v publikaci Smrt pro mě má své ztracené kouzlo.

Kdybychom byli vyšší
Ray Bradbury

Plot, po němž jsme kráčeli mezi lety,
nás klidně pohupoval.
Bylo to místo napůl v nebi, kde
v zeleni listů a v příslibu broskví
jsme natahovali ruce, abychom se dotkli
a téměř se dotkli nebe.
Kdybychom se mohli natáhnout a dotknout, říkali jsme,
naučilo by nás to nikdy, nikdy nezemřít. Bolestně jsme toužili a téměř jsme se toho dotkli;
náš dosah nikdy nestačil.
Kdybychom jen byli vyšší
a dotkli se Boží manžety, Jeho lemu,
nemuseli bychom odejít s těmi,
kteří odešli před námi,
kteří, krátcí jako my, stáli tak vysoko, jak jen mohli,
a doufali, že natahováním se vysoko si uchovají svou zemi,
svůj domov, svůj krb, své tělo i duši.
Ale oni, stejně jako my, stáli v díře. Ó, Thomasi, bude jednou Rasa stát opravdu vysoko
přes Prázdnotu, přes Vesmír a všechno?
A, odměřeno raketovým ohněm,
nakonec natáhne Adamův prst
jako na Sixtinském stropě,
a Boží ruka sestoupí z druhé strany,
aby změřila člověka a shledala ho Dobrým
a darovala mu Den Věčnosti? Na tom pracuji.
Krátký muž, Velký sen, vysílám své rakety
mezi svýma ušima,
v naději, že palec Dobra stojí za libru let.
Toužím slyšet hlas, který zavolá zpět po univerzální promenádě:
Dosáhli jsme Alpha Centauri!
Jsme vysocí, Ó Bože, jsme vysocí!

Ray Bradbury (1920–2012) báseň If Only We Had Taller Been poprvé ji veřejně přednesl 12. listopadu 1971 na sympoziu v Jet Propulsion Laboratory (NASA) v Pasadeně. Den předtím, než sonda Mariner 9 vstoupila na oběžnou dráhu Marsu. Později vyšla ve sbírkách jeho poezie, například v knize When Elephants Last in the Dooryard Bloomed (1973)

Počínaje rokem 1964, kdy se objevila v nákladu pouhých 280 výtisků Bradburyho povídka Chodec, je taky autorem mnoha cenných bibliofilií.
Tak např. divadelní hra Plán rytmu času vyšla roku 1965 nákladem čtyřiceti výtisků, verše Noemův a Achabův přítel (1971) byly vydány nákladem 485 výtisků a pamflet Syn Richarda III. (1974) nákladem čtyř set výtisků.
Z roku 1977 pochází tři sta číslovaných a autorem osobně podepsaných kusů knížky Tak tohle podkroví byla luka zelená.
Z roku1980 je pro změnu limitovaná edice knihy Poslední cirkus a poprava na elektrickém křesle a Bradburyho poéma Je tedy všecko láskou? Ano, ano! (1981) existuje v nákladu dvou set třiceti autorem signovaných výtisků.

Naprostá dokonalost vede k totální prázdnotě.
Lidské myšlení běží šíleným tempem – nebo se pokorně sune ve strojích tvořených člověkem.
(Ray Bradbury)

Objektem literárních analýz.
Roku 1952 připravil spisovatel a editor William F. Nolan Revue Raye Bradburyho a roku 1975 ji přetavil v nezbytného Průvodce Rayem Bradburym zahrnujícím třeba i faksimile různých dosud nevydaných Mistrových prací.

Roku 1977 přišel pak Georgie Edgar Slusser s Bradburyho kronikou a Martin Harry Greenberg se roku 1980 stal editorem sebraných kritických esejů o Bradburym.
Biografie Mistra sepsali kupř. David Morgan (1986), Wayne L. Johnson (1988) či William F. Touponce (1989).

Poznámky ke 451° Fahrenheita dodal roku 1974 v taktéž knižní podobě Joseph Blakey a knižní studii o téže knize vytvořil roku 1994 Samuel J. Umland.
Roku 1987 vznikl díky Walteru Jamesi Millerovi i knižní “kritický komentář” k Marťanské kronice.
O Bradburym dramatikovi pak napsal knihy (1977, 1989) Ben P. Indick, a tak bychom mohli pokračovat, ale Bradbury zůstane i schopným autorem bezpočtu televizních a více než deseti filmových scénářů počínaje známým Hustonovým filmem Moby Dick (1956).
Roku 1959 adaptoval i román Petera Viertela Bílý lovec, černé srdce – o africké epizodě života svého přítele, režiséra Johna Hustona (pobývali spolu při práci na Velrybě asi půl roku v Irsku), nicméně pozdější film Clinta Eastwooda (1990) využil jiný scénář.

Filmy podle jeho knížek…
Vůbec prvním filmem dle Bradburyho ale zůstane pověstná Příšera z hloubky dvacet tisíc sáhů (1952) natočená na podkladě krátké povídky Žabí roh, a jak se nejen zdá, právě ten film inspiroval Godzillu (1954).
Tím fakticky i celý nový filmový subžánr, za jehož zrodem tedy Ray Bradbury taky stojí:
A Ray Harryhausen, nepřekonaný mistr triků (nar. 29. 6. 1920), zůstává i dál jeho přítelem!

Podle Bradburyho povídky Meteor byla natočena i další známá sci-fi let padesátých Přišlo to z vesmíru (1967) a sám Francois Truffaut se pak roku 1967 ujal 451° Fahrenheita.

Počínaje učebním Příběhem spisovatele (1963) vznikla ovšem taky řada filmů o Bradburym samém vč. dílu cyklu Mistři fantasy (Ray Bradbury: americká ikona, 1997) a hezký krátký dokument (s ukázkou z televizní adaptace známé povídky Jezero).

Nejznámější a nejdůležitější filmové adaptace knih Bradburyho:

It Came from Outer Space (1953)
Sci-fi film režiséra Jacka Arnolda. Vychází z Bradburyho námětu/treatmentu (původně „The Meteor“). Jeden z prvních 3D filmů Universal Pictures.

The Beast from 20,000 Fathoms (1953)
Volně založeno na povídce The Fog Horn. Klasický monster-movie s stop-motion animací Raye Harryhausena.

451° Fahrenheita / Fahrenheit 451 (1966)
Režie: François Truffaut. Nejslavnější filmová adaptace stejnojmenného románu. Hrají Oskar Werner a Julie Christie. Existuje i novější televizní verze z roku 2018 (režie Ramin Bahrani).

The Illustrated Man (1969)
Režie: Jack Smight. Adaptace sbírky povídek Ilustrovaný muž. Hlavní roli hraje Rod Steiger.

Marťanská kronika / The Martian Chronicles (1980)
Třídílná televizní minisérie (NBC). Režie Michael Anderson. V hlavních rolích Rock Hudson, Bernadette Peters a další. Bradbury sám byl s výsledkem spíše nespokojený.

Something Wicked This Way Comes (1983)
Režie: Jack Clayton (produkce Disney). Podle stejnojmenného románu (česky často Sem přichází něco zlého nebo Karnival temnot). Bradbury se podílel na scénáři. Hrají Jason Robards a Jonathan Pryce.

The Electric Grandmother (1982)
Televizní film podle povídky I Sing the Body Electric.

The Halloween Tree (1993)
Animovaný film (Hanna-Barbera). Bradbury napsal scénář a namluvil vypravěče. Podle stejnojmenné knihy.

The Wonderful Ice Cream Suit (1998)
Komedie podle Bradburyho povídky/hry. Režie Stuart Gordon.

A Sound of Thunder (2005)
Sci-fi film podle slavné povídky Zvuk hromu. Režie Peter Hyams (kriticky spíše negativně přijatý).

The Ray Bradbury Theater (1985–1992)
Televizní antologický seriál, ve kterém Bradbury sám psal scénáře k desítkám svých povídek.

Různé krátké filmy a epizody (např. adaptace pro The Twilight Zone, Alfred Hitchcock Presents apod.).

https://www.youtube.com/watch?v=QAFGUEUVweU

The post Ray Douglas Bradbury. Neobyčejná biografie geniálního spisovatele first appeared on Čítárny.