Po celý život byl Gustave Flaubert (12.12. 1821 – 8.5. 1880) důvěřivý a usedlý, protože už v jeho útlém dětství se projevovaly dva hlavní rysy jeho povahy:
nesmírná důvěřivost a odpor k tělesnému pohybu.
Nemohl se dívat, jak kolem něho někdo chodí nebo se pohybuje . To ho nesmírně rozčilovalo a prohlašoval svým kousavým, zvučným, divadelním hlasem, že to je zcela nefilosofické.
Flaubert byl původně romantik, který naštěstí iluze rychle ztratil, aby se stal mistrem objektivního, ironického a psychologicky hlubokého stylu.
Proslavil se perfekcionismem. Při psaní hledal „le mot juste“ (přesné slovo). Velmi často a dlouho piloval celé věty, podobně jako později Hemingway.
Ostře kritizoval měšťanskou nudu, iluze, hloupost a banalitu života, ale pro lidské slabosti měl porozumění.
Gustave Flaubert byl především umělec.
Narodil se 12. prosince 1821 v Rouenu do lékařské rodiny. Otec Achille-Cléophas Flaubert byl primářem chirurgie v místní nemocnici, matka dcera lékaře.
Už jako dítě miloval literaturu, v 15 letech založil ručně psaný časopis.
V Paříži studoval práva (1841–1844), ale kvůli epileptickým záchvatům studia zanechal a vrátil se domů.
Od roku 1844 žil převážně v Croissetu u Rouenu v domě s matkou (po otcově smrti 1846). Vedl samotářský, disciplinovaný život věnovaný psaní.
Hodně cestoval např. na Blízký východ, do Itálie. Měl dlouholetý vztah s básnířkou Louise Coletovou, ale nikdy se neoženil.
Zemřel 8. května 1880 v Croissetu (Canteleu) na mozkovou mrtvici ve věku 58 let.
Dnešní čtenáři, ve své většině, již nerozumí, co slovo znamená, když jde o spisovatele.
Smysl pro umění, ten jemný, citlivý, neuspokojitelný a nepostižitelný čich je svou povahou darem vnímavých lidí.
Dnešní společnost dnes literární umění bakatelizuje tím nejvulgárnějším způsobem.
„Myslet a psát můžeme jen vsedě,“ říkával.
To jsou slova Guy de Maupassanta v knížce Studie o Gustavu Flaubertovi.
Slova mají duši. Většina čtenářů, dokonce i spisovatelů, po nich chtějí jen smysl.
A tu duši musíme hledat, objeví se při styku s jinými slovy, zajiskří a osvěcuje některé knihy neznámým světlem, které je velmi těžké vykřesat…
Vzdělaní, bystří lidé, dokonce i spisovatelé, také žasnou, když s nimi mluvíme o tomto tajemství, které neznají; a usmívají se, krčíce rameny. Co na tom záleží. Nevědí! To je jako vykládat o hudbě lidem, kteří nemají uši…
Deset slov postačí dvěma duchům, obdařeným tímto smyslem, aby se pochopili, jako by hovořili jazykem, který ostatní neznají.
S Guy de Maupassantem si Flaubert psal často. Jeho korespondence je dodnes považována za jednu z nejvýznamnějších literárních „škol stylu“.
Z těch dopisů ale můžeme také dobře vyčíst Flaubertovu povahu:
Asi nejznámější je Flaubertova odpověď z roku 1878. Maupassantovi bylo 27 let.
Maupassant si stěžoval:
„Šukání je stejně monotónní jako poslouchat vtipy chlapů, noviny jsou pořád stejné, neřesti jsou triviální a není dost způsobů, jak sestavit větu.“
Flaubert mu odepsal:
“Stěžuješ si, že šukání je monotónní. Existuje jednoduchý lék: na chvíli toho nech. Noviny jsou pořád stejné? To je stížnost realisty – a mimochodem, co o tom víš? Měl bys se na věci dívat pozorněji… Neřesti jsou triviální? – ale všechno je triviální. Není dost způsobů, jak sestavit větu? – hledej a najdeš… Musíš – slyšíš mě, mladý příteli? – pracovat víc, než pracuješ. Podezřívám tě, že jsi trochu lenoch. Příliš mnoho děvek!
Příliš mnoho veslování!
Příliš mnoho cvičení!
Civilizovaný člověk nepotřebuje tolik pohybu, kolik tvrdí doktoři.
Narodil ses, abys byl básník: buď jím. Všechno ostatní je zbytečné – počínaje tvými radovánkami a tvým zdravím… Co ti chybí, jsou principy. Pro umělce existuje jen jeden: všechno se musí obětovat Umění… A na závěr, můj milý Guy, střež se melancholie: je to neřest.“
I dnes by se Flaubert vyřádil neboť měšťák stále žije, i když je pro společnost sice naprosto bezcenný, ale nebezpečný…
„Říkám měšťák každému, kdo má nízké myšlenky.“ Jeho zlost tedy nepostihovala buržoazii, ale jistý druh hlouposti, s níž se v této třídě nejčastěji setkáváme.
Ostatně o „obyčejném lidu“ smýšlel stejně opovržlivě. Ale setkával se s dělníky méně často než s lidmi z vyšší společnosti a trpěl méně hloupostí lidu než hloupostí smetánky.
Dráždila ho neznalost, z níž vychází absolutní víra v tak zvané nesmrtelné zásady, všechny ty konvence, všecky předsudky. Místo aby se jen usmíval všeobecné lidské omezenosti, hrozně tím trpěl.
Přehnaná citlivost v tomto směru ho nesmírně unavovala.
Když vycházel ze salónu, kde celý večer tekly proudy prostředních řečiček, býval unaven, zničen, jako zmlácený, a sám pak byl celý zpitomělý, jak tvrdíval.
Měl totiž neobyčejnou vnímavou schopnost proniknout do myšlenek druhých lidí.
Hloupost ho nesmírně zraňovala…
Byl stále rozechvělý a také přístupný dojmům – přirovnával se proto k člověku, kterému stáhli kůži, a proto trpícímu při každém dotyku hroznou bolestí; lidská hloupost ho určitě zraňovala po celý život, jako zraňují velká utajená vnitřní neštěstí.
Díval se na ni tak trochu jako na osobního nepřítele, který ho zuřivě trýzní, a také ji pronásledoval s takovým zápalem jako lovec honí svou kořist, postihuje ji i v hlubinách velkých mozků.
Objevoval ji tak citlivě jako lovecký pes, bystré oko ji dopadalo, ať se skrývala ve sloupcích novin nebo dokonce v řádcích krásné knihy. Někdy docházel k takovému stupni podrážděnosti, že by rád zničil celé lidstvo.
Podle výpisků Misantropa
Jaké knihy číst od Gustava Flauberta?
Bouvard a Pécuchet, 1881
Poslední, nedokončený román, u nás známý jako televizní seriál Byli jednou dva písaři (režie Ján Roháč, v hlavních rolích Jiří Sovák a Miroslav Horníček).
Je o dvou vysloužilých písařích, kteří dobu, po kterou jsou v důchodu, věnují usilovnému studiu.
Nic se jim ale nedaří a vždy se dočkají pouze posměchu, přesto jejich postřehy jsou svým způsobem trefné a nadčasové.
Kniha je rovněž obrazem neobyčejného zájmu Flauberta o vědu a sebevzdělávání.
Nesmíme zapomenout, že román je z doby rozvíjející se technické revoluce.
Bouvard a Pécuchet pronášeli i při jiných příležitostech své děsivé paradoxy. Pochybovali o poctivosti mužů, o počestnosti žen, o moudrosti vlády, o zdravém rozumu lidu, zkrátka podkopávali základy.
Co je zlého na tom, odhodíme-li břímě, které nás drtí a dopustíme-li se činu, kterým nikomu neublížíme? Kdyby urážel Boha, měli bychom tuto moc? Není to zbabělost, třebaže se tak říká, a jak nádherně zpupné je zesměšnit, třeba na vlastní účet, čeho si lidé nejvíce váží.
Ukázka ze slavného českého tv seriálu: Byli jednou dva písaři (1972).
Paní Bovaryová, 1857
Román, příběh citového odcizení a manželské nevěry, později začalo být toto dílo uznáváno za vzor realistického románu. Dílo vyšlo původně časopisecky v Revue de Paris v r. 1856. Pro knižní vydání bylo proti původnímu rukopisu radikálně zkráceno. Příběh Emy Bovaryové, ženy venkovského lékaře, která touží po něčem velkém. To jí život na malém městě neumožňuje, a tak východisko hledá v milostných pletkách. Při prvním nárazu s realitou, kdy je konfrontována s důsledky svých činů, (dům Bovaryů propadá exekuci, protože se zadlužila, když si finančně vydržovala milence) situaci neunese a spáchá sebevraždu. Vynikající psychologie postav, do Emy (Bovaryové) vložil hodně ze sebe. Od hlavní hrdinky byl odvozen termín „bovarysmus“, znamenající útěk z reálného světa k iluzím.
„Lidská řeč je jako prasklý kotel, na který vyťukáváme surové rytmy, aby na ně tančili medvědi, zatímco my toužíme po hudbě, která roztaví hvězdy.“
xxxKaždé ráno musela dostat svou čokoládu, vyžadovala nekonečné ohledy. Neustále si stěžovala na nervy, na plíce, na duševní rozpoložení. Zvuk kroků jí působil bolest, když zůstala sama, protivila se jí samota, když za ní někdo přišel, dělal to patrně proto, aby ji viděl umírat.
Když se Charles večer vracel domů, vytahovala zpod pokrývek dlouhé hubené paže, objímala ho kolem krku, a když ho přiměla, aby se k ní posadil na lůžko, začala mu vylévat své strasti: on na ni zapomíná, miluje jinou! Však jí lidé říkali, že bude nešťastná! Končilo to tím, že ho požádala o nějaký sirup na své neduhy a o trochu více lásky.
Citová výchova, 1869
Jedno z nejpesimističtějších děl francouzské prózy. Politická zpověď Flauberta. Popisuje události okolo revolučního roku 1848. Hlavním hrdinou je muž (Frederic) – postava silně autobiografická, který se ze studií dostává do skutečného života a postupně ztrácí své iluze. Propadá zklamání, v jeho životě jsou hlavní citové konflikty. Současně s citovým životem Frédericovým probíhá onen „román o politické moci“. záporně jsou zobrazeni různí demokraté a socialisté. Z Flaubertových pozic si katolictví a socialismus podávají ruce, neboť obojí se obrací k davu a ne k elitě. Stejně jako socialismus, i demokracie, císařství, policie a politika vůbec jsou pro Flauberta projevem téhož „davového“ principu, představujicího pro myslící a povznesenou elitu nesnesitelnou diktaturu.
Noviny jsou stejné obchodní podniky jako jiné. Jejich pisatelé jsou většinou buď hlupáci, nebo nestoudní lháři…
Nic člověka tak nepokořuje, jako vidí-li, že hlupáci mají úspěchy tam, kde on sám ztroskotává…
Cožpak časopisy jsou svobodné? Jsme snad my svobodní? Když si pomyslím, že je zapotřebí snad osmadvaceti formalit, aby se mohla spustit loďka na řeku, dostávám chuť odstěhovat se mezi lidožrouty! Vláda nás požírá! Všechno náleží jí, filosofie, právo, umění, boží vzduch. Připíjím na úplné zničení nynějšího řádu, to jest všeho, čemu se říká výsada, monopol, direkce, hierarchie, autorita, stát!
Salambo, 1862
Historický román ze starověkého Kartága. Vzpoura žoldnéřů proti Kartágu.
Název je odvozen podle jména hlavní hrdinky – dcery hlavního vojevůdce Kartaginců. Zamiluje se do vůdce vzbouřenců. Líčí prostředí, zajímavé postavy, davové scény a otrokářství.
Pokušení svatého Antonína 1851
Tři povídky, 1877 (Prosté srdce, Sv. Julián Pohostinný, Herodias)
