Karel Čapek píše o knize: Gustave Flaubert / Paní Bovaryová…
Dnes není nutno znova dokazovati, že Paní Bovaryová má své ostře význačné místo v nevelkém počtu literárních děl, jež slují provždy chef-ïoeuvry. Pravda, Gustave Flaubert (12.12. 1821 – 8.5. 1880) a jeho dílo nejsou zdaleka ještě dokončenou kapitolou; ve Francii stále roste kritická literatura flaubertovská, k níž přispívají Gaultier, Rémy de Gourmont a mnozí jiní; lze nepochybně mluviti o jisté flaubertovské kultuře, jež jednou přejde tak jistě jako každá literární kultura.
Ale samu Flaubertovu dílu náleží nepohnutá a neměnná, řekl bych příliš nepohnutá a přespříliš absolutní platnost.
Známe například díla méně definitivní, jež musíme komplikovati s něčím životním z našeho nitra a doplnit je svým účastenstvím; tato díla mají dobu svého květu, dobu své generace, jež ustupuje pak jiné.
Proti tomu Bovaryová je dílo uzavřené, precizované a dokonané. Je zcela dokonalá, je hotová až k jakési ostrosti, prostá kazu, nejistoty a nejasnosti; nenáleží nám a existuje pro sebe, nezávislá na nás a na naší součinnosti.
Knize Paní Bovayrová patří zcela výlučné postavení v historii realismu, jíž dočasně náležela.
Flaubertovi je zcela cizí “l’esprit positif”, jenž je plným obsahem románů naturalistických a jenž byl naprosto pomíjivý. V hloubi díla Flaubertova nacházíme jakousi negaci, jež má cosi trvalého a nezměnitelného; není to ovšem popření něčeho, nýbrž stav nedůvěry, odporu a zklamání, tyto finesy negativismu, skepse, jež táhne se tenkými nitkami veškerým lidstvem a nikdy nesplývá s jeho dějinnou kostrou. Je to zápornost, která nemá nic časového a okamžitého, zatímco pozitivní víry míjejí, vznikají a nemají trvání.
O tom svědčí Zola, Ibsen a mnozí jiní. Byl čas, kdy Zolovo dílo bylo exaltací moderní pravdy jakožto dílo svrchovaně pozitivní, obsahující jistoty zcela skutečné, žijící hustým životem celé doby. A toto všechno, i se svými konkrétními obsahy, přešlo tak rychle jako nejvágnější vlna; neboť právě to, co je nejpozitivnější, se vyvíjí, mění a zachází, jsouc příliš spjato se životem, jenž nemá nic absolutního.
Naturalistický pozitivism Zolův měl ve své době jistotu kladu, jsa podepřen vědou a vědeckou filozofií, socialismem, politikou a všemi skoro silnými tendencemi celé epochy; a právě s touto epochou zašel a ona realita tak intenzívní stává se nám téměř legendou, legendární a zvláštní literaturou, jež nás zaměstnává, aniž by nás trýznila.
Ve Flaubertovi není nic z toho pozitivního, co pomíjí. Byl to duch skeptický, méně snad pochopitelný než Gourmont a jiní příbuzní duchem, ale mnohem hlubší a exemplárnější.
Zdá se, že současnost neposkytla mu nic, co by přijal jako kladnou pravdu, jako silný pozitivní obsah; není morálky, kterou by zastával; není místa, kde by se zdálo, že nalezl východisko ze svého zklamání, opovržení a trýzně. Salambo nebo svatý Antonín nejsou jeho lidé; jeho člověk, to jest Homais, Bournisien, Bouvard nebo Pécuchet, filistři, pokrytci a omezenci zastupující pokrok, náboženství a občanství, ukazující veškeru surovost hlupství a banality.
Ani Ema Bovaryová není vyòata z tohoto plánu věcí, je v něm jen obětí; její rty koneckonců nemohou ztajiti odporný výkřik hysterie a stupidnosti – a ti, kteří nejsou hloupí nebo suroví, mají určeno zklamání a znovuzrození, jakousi zkoušku zralosti v sentimentální výchově.
Avšak jednomu jedinému Flaubert věřil neomezeně: literatuře.
“Točíme se jako dervišové kolem věčného světa forem,” praví v jednom dopise a v této větě můžeme čísti všechno jeho povržení lidským světem a jeho filozofickou zápornost, která ho odvrací odtud k “věčnému světu forem”, k literatuře. Tak postihujeme u Flauberta pojetí literatury jakožto ideálu z negace; je to pojetí “absolutní” literatury, věčné, ryzí a (skoro metafyzicky) formální, svrchovaně dokonalé a hermetické.
Flaubert se proto točil kolem absolutních forem, ježto nebyl z těch, kteří se pozitivně chápou aktuálních obsahů života.
Takovéto pojetí “věčných forem” vysvětluje metodu jeho literární práce, jeho stylistickou úzkostlivost, nekonečné precizování, konstruování a převracení vět až k nejdefinitivnější možné formě, prosté všeho vágního, nedokončeného a bezdůvodného. Je velmi pochopitelno, že u všech téměř literárních formalistů nalézáme se zřejmou nutností něco z Flauberta, nějakou tournuru, kadenci, vazbu, adjektivum.
Hledaje naprostou přesnost, odmítaje vše vágní a libovolné, byl psychologem, archeologem, realistou; proti Paní Bovaryové je Zola svévolným fantastou, který se potácí mezi výmysly a zkroucenostmi, a Goncourtové zdají se jen kapriciézními a nespolehlivými svědky skutečnosti, o níž píší.
Avšak byl-li Flaubert v Bovaryové “realistou” tak precizním, byl jím jen na své vlastní cestě za absolutní, to jest za naprosto definitivní a co možná dokonalou literaturou. Takto můžeme si konečně uvědomiti hlubší jednotu mezi Juliánem Pohostinným nebo Pokušením svatého Antonína a Paní Bovaryovou; všechna tato díla jsou stejně, jenže z různých stran obrácena k “věčnému světu forem”.
Proti této literatuře lze postaviti jinou, jež není absolutní a zcela dokonalá, jež je obrácena a přikloněna ke skutečnosti utvářené pohnutou dobou; jsou to v oblasti realistického románu třeba Goncourtové a Huysmans, v Němcích Holz, Schlaf atd., a pak celá skoro literatura severská, a z ní zvláště ta díla, jež měla u nás nemenší vliv než díla Flaubertova: míním spisy Knuta Hamsuna, Pana nebo Viktorii.
Mezi všemi těmito je dílo Knuta Hamsuna jako spontánní květ, jenž soustředil v sobě charakter jisté generace zvané “secesní”, povahu těkavou a velmi neurčitou, kterou nalézáme v plynulé a útlé křivce secesní ornamentiky, v jistých krajně senzitivních obrazech a hlavně v básních, jež tak plodně vznikaly kolem roku 1900.
Z nálady díla Hamsunova bylo by možno kvintesencovati duchový ráz oné generace; tolik je tu uloženo éterického a pelového půvabu, zcela vágního, mimovolného a udrževšího se v nejneurčitějších a nejprchavějších pasážích těchto románů. Je to pel doby, jež pomíjí, a nezadržitelná cena, jež není dána věcem absolutním. Tato díla jsou z těch, jež vznikla z pozitivního přiklonění k živé povaze časové, z jemné básnické soudobosti a z přirozeného souhlasu s proměnlivým duchem, jež mají své planoucí období, kdy vznikají, a pak ustupují svěžejší kráse děl novorozených, aniž by kdy ztratila intenzitu a život kolektivního ducha, z něhož vzešla.
Paní Bovaryová naprosto není z těchto děl; jí schází atmosféra, jakýsi vzdušný prach času a duševní vanutí doby, jež má svůj směr a svou sílu; schází jí kladnost ve smyslu výše naznačeném. Mnozí se domnívají, že právě toto “scházení” je předností a hodnotou díla Flaubertova, jež je absolutní, nadčasové a věčné.
O hodnotě Flaubertově nemůže býti sporu; avšak toto mínění a každá podobná maxima je sporná a popíratelná.
Karel Čapek / Přehled 23. 5. 1913
Paní Bovaryová (1857)
Flaubert román psal pět let (1851–1856), mnohokrát přepisoval celé pasáže, piloval věty.
Po vydání byl Flaubert souzen za „nemravnost“ (1857), ale osvobozen. Soudní proces ho ale velmi proslavil.Paní Bovaryová (1857) je realistický román o ztrátě iluzí a tragédii touhy po romantickém, vášnivém životě v nudné provinční realitě.
Flaubert sám řekl slavnou větu: „Madame Bovary, c’est moi“ („Paní Bovaryová, to jsem já“). Tím myslel, že se v Emmině vnitřním boji mezi romantickými sny a nudnou realitou hluboce poznává – i když v dopisech to později částečně popíral.
Emma je z části Flaubertovým alter egem: romantik, který nenávidí romantismus, a zároveň ostrý pozorovatel lidské slabosti. Typický příklad, jak spisovatel vloží do příběhu svou vlastní deziluzi z života a touhu po umělecké dokonalosti.Emma Rouaultová (později Bovaryová) je dcera statkáře, vychovaná v klášteře romantickými romány. Provdá se za venkovského lékaře Charlese Bovaryho. Je to sice dobrácký člověk, ale bez jakékoliv fantazie. Emma rychle zjistí, že život v zapadlé Normandii jí nepřinese, to, co si u romantických knih vysnila.
Navazuje dva milenecké poměry, propadá se do dluhů kvůli extravagantním nákupům a nakonec se ocitá v dluzích a životní pasti.
Román končí tragicky. Flaubert život Emmy vylíčil s dokonalým stylem a neuvěřitelnou psychologickou hloubkou.
Příběh je velmi slavnou kritikou měšťáckého způsobu života.Příběh byl inspirován skutečnou událostí: sebevraždou Delphine Delamareové.
Manželky venkovského lékaře z okolí Rouenu. Delphine měla milence, utratila manželovy peníze za luxus a spáchala sebevraždu arsenem – přesně jako Emma.
