Jan Matzal Troska (*3. 8. 1881, Valašské Klobouky – †3. 9. 1961, Praha) je český Jules Verne, který psal v invalidním důchodu rychleji, než by stíhal ověřovat fyzikální zákony. A právě proto ho čtenáři milovali. Každý správný kluk četl jeho trilogii o kapitánu Nemovi.
Jeho přednosti byly nápady. Ty sypal z rukávu, děj skoro nikdy nestagnuje, čeština je svižná, čistá a určená mladému čtenáři.
Koncept meziplanetárního svazu u Trosky nalezneme o dva roky dříve, než Asimov vydal slavnou Nadaci. Přitom Troska amerického Asimova neznal.
Uměl z techniky udělat dobrodružství. Slabiny jsou stejně zřetelné: fyziku bral jako dekoraci, postavy jsou často šablonovité (statečný inženýr, věrný kamarád, ďábelský tyran), dialogy bývají někdy až řečnické a vynálezy se množí rychleji, než stačí zapůsobit.
Dobová kritika ho za to kárala. Čtenáři mu to odpustili, protože chtěli vědět, co bude na další stránce!
Narodil se jako Jan Matzal, syn notářského písaře. Vystudoval obchodní školu v Brně, pracoval ve Škodovce, ve slévárnách i jako ředitel strojíren v Srbsku.
Za první světové války se zastal dělníků, kterým úřady snížily potravinové dávky a za trest ho poslali na italskou frontu.
Koncem dvacátých let ho Ménièrova choroba vyřadila z práce.
Po roce 1939 na dvě desetiletí zmizel z knihoven.
Německým nacistům za druhé světové války méně než komunistům: utopické říše, silný jedinec a „neviditelná armáda“ se do nové ideologie nehodily. Dnes po něm zbyla planetka 17776 Troska a literární cena Aeronautilus, pojmenovaná po jeho kosmické lodi.
Pseudonym Troska byl trpký vtip na vlastní tělo: z člověka se stala troska.
Psaní od roku 1931 bylo útěkem i životním programem. V roce 1947 si jméno nechal úředně změnit na Jan Troska.
Troska nebyl vědec, který píše romány. Byl strojař, který v nemoci objevil, že slova se dají montovat i bez výkresu.
Jeho knihy jsou proto okouzlující i křehké: vydrží, dokud čtenář chce věřit, že statečnost, přátelství a jedna dobře namířená pistole stačí i proti hydře z Marsu. Když to přestane chtít, zbude nadsázka. Když to chce, zbude český Verne z Valašských Klobouků a loď, po které se dodnes jmenuje cena pro fantastiku.
Boží soud
(Jan Merfort, 1935)
Jediný vesnický román, který vydal pod jiným jménem. Stojí mimo zbytek díla: žádné paprsky, žádné ponorky, jen moravská vesnice, vina, pomluva a otázka, kdo vlastně soudí. Kniha je dnes vzácná a téměř bez dochovaných citátů; právě tím ukazuje, že Troska nezačínal jako fantasta, ale jako vypravěč lidských sporů. Sci-fi přišlo až poté, co mu nemoc zavřela továrnu a otevřela stůl.
Vládce mořských hlubin
(časopisecky 1936–37, knižně 1941)
Mladý strojník Pavel dostane otcův odkaz: sestrojit gondolu, která vydrží tlak největších mořských hlubin. Hledá zázračnou slitinu, sestupuje k Filipínám, zradí ho lano, vír ho vyvrhne na ostrov. Je to ještě skoro vernovka, napětí vzniká z materiálu, z tlaku a z neznámého života dole.
Nejuvěřitelnější z jeho technických románů; strach z hlubiny je hmatatelný. Nedostatek: už tady se začíná objevovat schéma „český hoch + zázračný materiál + zrada“, které později opakuje.
„Dlouhá léta jsem se zabýval myšlenkou sestrojit přístroj, se kterým by bylo možné probádat největší mořské hlubiny. Hlavním úkolem bylo nalézt sloučeninu, z níž by se průzkumná kabina — jakási podmořská gondola — mohla zhotovit.“
„Podmořské hlubiny jsou záludné, nebezpečné, žijí tam obludy s nesmírnou silou. […] Tam přece musí žít živočichové zvyklí na úžasný tlak. Takoví se ani nahoru nemohou dostat. Rozpadli by se tu v několika okamžicích.“
Paprsky života a smrti
(časopisecky 1937–39; knižně jako Pistole míru, 1941)
Inženýr Farin při pokusech s rentgenem objeví záření, které jednou zabíjí a podruhé léčí. Evropa se řítí do války; Farin vyhrožuje válčícím stranám zbraní, která by mohla být i lékem. Kniha je mostem mezi vynálezem a politikou: vědec už není jen objevitel, ale rozhodčí míru.
Totéž záření jako smrt i jako uzdravení; v roce 1939 to znělo skoro jako proroctví.
Nedostatek: morální dilema se rychle mění v dobrodružný mechanismus. Pistole míru umí příliš mnoho věcí najednou.
Kapitán Nemo
(Nemova říše, Rozkazy z éteru, Neviditelná armáda, 1939) Dva přátelé, Arne Farin a Pavel Holan, stavějí na zapomenutém ostrově u Antarktidy ponorku, aby našli Atlantidu. Ve vánici objeví vchod do podzemní říše, které vládne kapitán Nemo. Pak už to není Verne: vlaky jedou v hloubce čtyřiceti kilometrů rychlostí tří tisíc kilometrů za hodinu, pšenice roste pod umělým sluncem a z éteru přicházejí rozkazy, které mají zastavit válku. Třetí díl končí „neviditelnou armádou“ a utopií, která je ideálu blízká až podezřele. Utopie na konci trilogie je opravdu naivní a právě proto po roce 1948 vadila komunistickému režimu.
První díl je něco jako verneovka, druhý špionáž a pseudoarcheologie, třetí válečný román s utopií.
Troska se od Vernea odchyluje tím, že chce, aby vynález fungoval hned.
Zápas s nebem
(Smrtonoš, Podobni bohům, Metla nebes, 1940–41)
Jeho vrcholné dílo. Potomci nemovských hrdinů (Arne Farin, lékař Pavel Horák a strojař Petr Brada) sestrojí loď Aeronautilus, poháněnou statickou elektřinou, a obletí Sluneční soustavu, v níž je každá planeta obydlená. Na Měsíci najdou zbytky Atlantidy, na Marsu utopii i jejího nepřítele Smrtonoše, hydru, jejíž každý atom umí žít dál.
Troska psal knihu za německé okupace. Zatímco venku platila cenzura, Němci popravovali lidi a tiskli o tom zprávy do novin, jeho hrdinové stříleli paprsky po Marťanech.
Nejbujnější fantazie české meziválečné a válečné sci-fi. Statická elektřina pohání všechno. Čtenář to přijímá, protože děj je tak napínavý, že nenechá vydechnout.
„A právě když se Smrtonoš chystal k novému skoku, namířil Arne na střed trupu a stisknuv spoušť trhl vodorovným směrem. Démonovo tělo se zlomilo ve dví. […] ‚Rozkrájejte mne na kousky! Čím víc jich bude, tím hůř pro vás! Z každého atomu budu nový já!‘“
„Co záleží na třech mladých lidech, v nejhorším případě navždy uvězněných v tomto hrozném kraji, když naproti tomu bude mnoho nebeských těles a zejména naše domovina zachráněna od otroctví? Musíme splnit svou povinnost, hoši!“
A pojmenování nepřítele, které si kluci vymyslí sami:
„Smrtonoš! Vhodné jméno, Petře! Tak ho budeme nazývat! Šíří smrt kolem sebe […] a konečně, Mars se česky jmenuje Smrtonoš.“
Planeta Leon
(1943; druhý díl 1944)
Čtyři kamarádi, Ludvík, Norbert, Otakar a Emil, chtějí z elektřiny a zvláštního krystalu vyrobit hmotu, malou planetku, a vyslat ji do vesmíru. Pokus na pustém tichomořském ostrově se vymkne: ostrov sám vytrhnou ze Země a mrští sebou do kosmu. Z laboratoře se stane loď, z experimentátorů nedobrovolní cestovatelé.
Je to pozdní, už skoro unavený Troska, ale nápad patří k jeho nejlepším: ne letět na planetu, ale stát se planetou.
