Čechov napsal šest světových dramat a na 500 povídek, ve kterých prokázal svůj mimořádný pozorovací talent a schopnost popsat nadčasově chování lidské společnosti. Jedna povídka se ale poněkud vymyká jeho stylu. Černý mnich“ (Чёрный монах, 1894)

Traduje se, že A.P. Čechov  spolu s bratrem Michalem pozorovali na statku Melichovo západ slunce a přemýšleli. Jejich představivost zaujala fata morgána a možnost jejího zhmotnění. To byl zřejmě základ děje povídky, kterou Čechov umístil do příjemného prostředí venkovské usedlosti Pesockých s rozlehlým ovocným sadem a záhony květin.

Sem přijíždí přepracovaný vědec Kovrin aby si odpočinul. Ten svým způsobem zosobňuje samotného Čechova, jenž dlouho trpěl tuberkulózou a narůstající chmurnou beznadějí z této téměř nevyléčitelné nemoci.
Svému hrdinovi vtiskl stejný osud. Chrlení krve v závěru povídky je vlastně předobrazem jeho vlastního skonu v německých lázních Badenweiler roku 1904.

Melichovo. Čechovův statek, který byl svým způsobem předobrazem prostředí, ve kterém se povídka odehrává.

„Nevysvětlitelná věc je duše. Nikdo skutečně neví, kde se nachází, ale každý ví, jak často bolí…“
A.P. Čechov

Ústřední myšlenkou povídky je Černý tajemný mnich, zjevující se jednou za tisíc let, aby předal poznání, že všichni géniové jsou vlastně vyvolení blázni, kteří musí žít jinak než lidé, žijící obyčejné a všední životy.
Černý mnich se Kovrinovi zjeví a zcela ho okouzlí. Ten se začne se chovat jako blázen, který ostře kritizuje své okolí, jejich malost a omezenost. Poučná povídka o nebezpečí průměrnosti, stádnosti, kolektivní stupidity i rádoby užitečnosti lékařské vědy.
Skrze Kovrina Čechov nastiňuje mnohé souvislosti a klade spoustu otázek, ale nedává jednoznačné odpovědi. 
Mních vysvětluje, že cílem věčného života je požitek, a proto pravý požitek spočívá v poznání, které je nekonečné.
Ostatně jak je jeho zvykem, nechává závěry na inteligenci svých čtenářů.

Povídka byla namluvena jako audio a to opravdu vynikajícím způsobem Viktorem Preisse v roce 2017!!!

Výpisky:

„Úvahy o nervózním věku vyčerpanosti, degeneraci apod. mohou vážně zneklidňovat jen ty, kteří vidí cíl života v přítomnosti, tedy stádních lidi. Chceš-li být zdráv a normální, jdi od stáda.“

„Bez vás, služebníků vyšších principů, kteří žijete uvědoměle a svobodně, by lidstvo bylo nicotné, kdyby se vyvíjelo přirozeným pořádkem, dlouho by ještě čekalo na konec své pozemské historie.
Kdežto vy je o několik tisíciletí dříve uvedete do říše věčné pravdy – a v tom je vaše vznešená zásluha. Vy vtělujete požehnání boží, které spočinulo na lidech.“
…
„To málo, co mu řekl černý mnich, lichotilo ne samolibosti, ale nýbrž celé duši, celé jeho bytosti. Být vyvolencem, sloužit věčné pravdě, stát v řadě těch, kteří o několik tisíciletí dříve učiní lidstvo hodným království božího, a tedy zbaví lidi několika zbytečných tisíciletí boje, hříchu a utrpení, dát ideji vše – mládí, síly, zdraví, být hotov položit život za obecné blaho – jaký vznešený, jaký šťastný úděl.“
…
„Ano, patříš k těm málo, kteří jsou právem nazýváni vyvolenými Božími. Sloužíš věčné pravdě. Tvé myšlenky, tvé plány, úžasné studie, kterým se věnuješ, a celý tvůj život nesou božskou, nebeskou pečeť, protože jsou zasvěceny rozumnému a krásnému – tedy věčnému.“
…
„Šílel jsem, měl jsem megalomanii, zato ale jsem byl veselý, čilý, a dokonce i šťastný, byl jsem zajímavý a originální. Teď jsem rozvážnější a solidnější, ale zato takový, jako všichni: jsem průměr – mrzí mě žít…
Jak krutě jste se mnou naložili!
Míval jsem halucinace, ale komu to překáželo? Ptám se: Komu to překáželo?“
…
„Kovrin si teď jasně uvědomoval, že je – prostřednost sama, a ochotně se s tím smiřoval, neboť byl toho názoru, že každý člověk má být spokojen s tím, čím jest.“
…
Legenda o Černém mnichovi

„Před tisíci lety se mních v černém rouchu potuloval po poušti někde v Sýrii nebo Arábii… Několik mil od něj viděli rybáři dalšího černého mnicha, který se pomalu pohyboval po hladině jezera. Tento druhý mních byl fata morgána. Teď zapomeň na všechny zákony optiky, které legenda neuznává, a poslouchej dál. Z této fata morgány vznikla další, z ní třetí, takže obraz černého mnicha se začal nekonečně opakovat z jedné vrstvy atmosféry do druhé. Takže ho bylo možno vidět jednou v Africe, jindy ve Španělsku, pak v Itálii, pak na dalekém severu…
Potom opustil zemskou atmosféru a teď se potuluje po celém vesmíru, stále bez podmínek, v nichž by mohl zmizet. Možná ho teď lze spatřit na Marsu nebo na nějaké hvězdě Jižního kříže. Ale skutečný smysl celé legendy spočívá v tom, že přesně tisíc let od dne, kdy mních kráčel pouští, se fata morgána vrátí do zemské atmosféry a zjeví se lidem. A zdá se, že těch tisíc let je téměř u konce…
Podle legendy můžeme očekávat černého mnicha dnes nebo zítra.“
…
„Z horizontu se zvedl k nebi jako vír nebo vodní sloup vysoký černý sloup…
Mních v černém, se šedou hlavou a černým obočím, s rukama zkříženýma na prsou, se vznášel kolem něj…
Jeho bosé nohy se nedotýkaly země.“
…
Kovrin: „Ale ty jsi fata morgána. Proč jsi tu a sedíš? To neodpovídá legendě.“
Mních: „To nevadí. Legenda, fata morgána i já jsme všechno produkty tvé rozrušené fantazie. Jsem přízrak.“
Kovrin: „Takže ty neexistuješ?“
Mních: „Můžeš si myslet, co chceš. Existuji v tvé fantazii a tvoje fantazie je součástí přírody, takže existuji v přírodě.“
…
Kovrin: „Říkal jsi ‚věčná pravda‘… Ale je věčná pravda užitečná pro člověka a dosažitelná, pokud není věčný život?“
Mních: „Věčný život existuje. Velká, skvělá budoucnost čeká na lidstvo. A čím více je takových jako ty na zemi, tím dříve se tato budoucnost uskuteční. Bez vás, kteří sloužíte vyššímu principu a žijete v plném porozumění a svobodě, by lidstvo nemělo velkou cenu…
Vy ho přivedete o tisíce let dříve do království věčné pravdy a v tom spočívá vaše nejvyšší služba. Jste vtělením Božího požehnání, které spočívá na lidech.“

The post A. P. Čechov v Černém mnichu o geniálnosti, stádnosti a průměrnosti lidské společnosti first appeared on Čítárny.

Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) je dodnes hraný jedinečný dramatik. Jeho hry bychom měli inscenovat pravidelně každých 5-6 let, aspoň z důvodu mravního zdraví, řekl slavný německý režisér Peter Stein. Co víc by si Čechov mohl přát, aby se o jeho díle psalo.

„Do Moskvy! Do Moskvy! Do Moskvy!“ (Tři sestry)

Když v lednu roku 2010 proběhly oslavy 150 výročí narození Antona Čechova,
sešlo se v Moskvě 26 inscenací ze 14 zemí. Rusko se stalo hlavním místem, kam se z celého světa sjížděli představitelé kulturního světa a divadla, aby vzdali hold a úctu Čechovovi, aby se podělili o své úvahy ohledně jeho nesmrtelného díla.

Budeš-li kdy potřebovat můj život, přijď a vezmi si jej.
Nic není lehčí, než klamat a pomlouvat.
Važ si sebe, nedávej rukám volnost, když je mozek líný.
Nové lži se poslouchají lépe než staré pravdy.
Stručnost je sestrou talentu.
Bojíte-li se samoty, nežeňte se.
(Citáty z děl A.P. Čechova)

Mezinárodní festival Čechova v Moskvě ukázal, že z obrovského tvůrčího dědictví Antona Čechova, což je téměř 900 děl, jsou i nadále nejatraktivnější jeho hry:
„Racek“ (Čajka, 1896), „Strýček Váňa“ (Ďaďa Vaňa, 1897), „Tři sestry“ (Tri sjostry, 1901) a „Višňový sad“ (Višňovyj sad, 1904)

A nová vlna zájmu vynesla na povrch také nescénické žánry spisovatelova díla: povídky, novely, deníky a dokonce „laboratorní“ poznámky z jeho zápisníků.
Čechov ale zdaleka není námětem pro činohru, ale jeho postavy k nám promlouvají v opeře, baletu nebo dokonce jsou viděny na cirkusových představeních.

A.P. Čechov je neporovnatelným malířem života, jehož dílo je blízké nejen ruskému člověku, ale každému člověku vůbec“, zmínil se o něm Lev Tolstoj.
Čechov tolik zaníceně mluví o krásné beznadějnosti našeho života, tvrdí známý divadelní režisér Lev Dodin, o jeho tragickém rozporu s našimi přáními a o tom, jak je třeba zachovávat přitom věrnost sobě, lidské důstojnosti. Není proto náhoda, že zůstává nejen v Evropě vedle Shakespearea nejčastěji inscenovaným autorem.

Jeho geniálnost se projevuje tím, že skutečně zásadní myšlenky vložil do obyčejných, srozumitelných vět.

„Milé sestry, náš život ještě neskončil. Budeme žít! Hudba hraje tak vesele, tak radostně, a zdá se, že ještě trochu času a my se dovíme, proč žijeme, proč trpíme…
Kdybychom to věděly, kdybychom to věděly!“
(Tři sestry)

„Za dvě stě, tři sta let bude život na zemi nepředstavitelně krásný, úžasný. Člověk takový život potřebuje, a jestli ho zatím nežije, tak by ho měl tušit, očekávat, snít o něm, připravovat se na něj, a proto musí vidět a umět víc než viděl a uměl jeho děd a jeho otec.“

(Tři sestry)

Anton Čechov – stručné charakteristiky hlavních her:

Ivanov (1887)
Tragédie unaveného intelektuála v depresi. První velká hra, téma ztráty smyslu života a společenského tlaku.

Racek (1896)
Manifest nového divadla. Umění, láska, zklamání mladých talentů, symbol racka znamená zničená krása. Tragikomedie o divadelním světě.

Strýček Váňa (1897)
Promarněné životy na venkovském statku. Marnost, iluze, láska bez návratu a každodenní dřina. Nejintimnější a nejdojemnější Čechovova hra.

Tři sestry (1900)
Touha po lepším životě („Do Moskvy!“). Nuda provincie, marné naděje, rezignace a víra v práci a budoucnost. Asi nejvíc filosofická hra.

Višňový sad (1903)
Konec staré šlechty a příchod nové doby. Smrt višňového sadu znamená symbol konce jedné epochy ruské historie. Směs komedie a tragédie, nostalgie a pokroku.

Jednoaktovky (nejznámější)

Medvěd – Bouřlivá komedie o lásce z nenávisti.
Námluvy – Absurdní fraška o manželství a majetku.
Svátky (Jubilej) – Satira na byrokracii a chamtivost.
Táňa (Labutí zpěv) – Dojemný monolog starého herce.

Mimořádná inscenace podle Čechova, Medvěd (1961). V hlavní roli Jan Werich.

Česká televize v hlubokém socialismu uvedla také Námluvy (1961). Vzácný klenot české televizní tvorby, který Česká televize uvádí bohužel maximálně jednou za jedenáct let /poprvé jsem tuto inscenaci viděli v roce 1999 v rámci celodenního archivního vysílání.
Ukázka toho, jaký skvost lze vytvořit na malé ploše s minimálními náklady.

The post Anton Pavlovič Čechov. Dodnes hrané divadelní hry ve kterých skvěle hrál i Jan Werich first appeared on Čítárny.

Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) publikoval už na vysoké škole v Moskvě. Své první humoristické povídky psal pod pseudonymy „Antoša Čehonte“ a „Bratr mého bratra“ v časopise „Builnik“.
Tento satirický časopis založil v roce 1865 v Petrohradu umělec Nikolaj Stepanov. V roce 1872 se publikace přestěhovala do Moskvy.
(Časopis mimo jiné publikoval raná díla – básně o Volze – budoucího slavného novináře a spisovatele Vladimira Giljarovského. Ilustrace pro časopis vytvořil slavný ruský umělec a architekt Fjodor Šechtěl, autor návrhů budov Moskevského uměleckého divadla, Polytechnického muzea a kina Kudožestvennyj.)

Z té doby známe povídku Chameleon, která svým názvem i obsahem je nejen symbolickým krédem jeho dalšího psaní, ale i důkazem jeho mistrovské schopnosti napsat nadčasový příběh.

Jaké bylo osudové memento A.P. Čechova? 
Čechov žil proto, aby obsahem svých knih odkrýval dalším generacím skutečnost, že ubohost i sláva lidské civilizace je odpradávna spojena s hloupostí a pudovou prázdnotou, ve které pravda není jenom jedna.

Na jeho vizitce bylo ale vždy napsáno: „Doktor A.P. Čechov.”
To je vše. Tedy ani spisovatele, ani dramatika, díky čemuž se proslavil po celém světě, ani čestného akademika Císařské akademie věd v kategorii belles-lettres, ani nositele Řádu svatého Stanislava, ani ctitele říšské akademie věd v kategorii belles-lettre. a tak dále, ale prostě lékař. Tuto profesi vždy považoval za svou skutečnou.

Jak psal aneb proč bude slavný po další stovky let.
Celé generace čtenářů ví, že své povídky uměl Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) vystavět mistrně a bez zbytečných vět. Dokázal napsal příběh, který je i po stech letech čtivý a  aktuální. Jeho povídky se vyznačující jak úsporností stylu, tak dramatickým spádem a hlavně velkým uměním charakterizovat postavy i prostředí děje přesnými odpozorovanými detaily.
Byl proto příkladem pro mnoho spisovatelů 20. století, jako například pro dalšího velikána světové povídky, Hemingwaye.

Anton Pavlovič Čechov napsal v dopise svému bratru Alexandrovi frázi, která se stala velmi populární:
“Stručnost je duší vtipu.”

Navzdory veškeré stručnosti jeho jazyka hloubka významů skrytých za slovy na jedné straně umožňuje čtenáři pokaždé objevit něco nového pro sebe nebo možná i v sobě, a na druhé straně činí samotné slovo maximálně výstižným a přesným.

„Čechov psal tak, aby slova byla těsná a myšlenky prostorné.“
Maxim Gorkij

Čechov je pro mě pěšinkou v poli hýbajícím se ve větrném počasí. Zdá se, že ji není, ale jakmile se podíváte pozorněji, už se zde objeví tu a tam. Ale dokud se nenaučíte naslouchat, dělat pauzy a dívat se trochu dál, neuvidíte to.
Nikita Michalkov, režisér

Jeho mistrovské povídky málokdo překoná.
Z jeho povídek není snadné některé vyzdvihnout. Ale asi nejpopulárnější jsou povídky psané v devadesátých letech 19. století.
Rozhodně zajimavé je literární zpracování jeho cesty na trestanecký gulag na poloostrově Sachalin v povídce Sachalin.
A pak celý cyklus povídek, které natočili vynikajícím způsobem v Českém rozhlase jako je:
„Dáma s psíčkem“ (Dama s sobačkoj, 1899) „Černý mnich“ (Čornyj monach, 1894). „Dům s mansardou“ (Dom s mezaninom, 1896), „Souboj“ (Duel, 1891).

Bez špetky soucitu nám ukazuje své postavy z jejich nejabsurdnější a nejgrotesknější stránky.
Ale paradoxně se jim nemůžeme jen smát.
U Čechova je totiž vše komedie a zároveň to komedie není.
Čechov moc dobře věděl, že těžiště toho, čemu říkáme pravda, záleží jen na úhlu pohledu a jako schopný spisovatel nám naznačuje, že pravd je tolik, kolik je lidí. 
A v tom je jeho největší mistrovství a jedinečná nadčasovost.

Čechov o ruské hostině

No, když vejdete do domu, stůl už by měl být prostřený, a když si sednete, okamžitě si natáhnete ubrousek přes kravatu a pomalu si nabídnete karafku s vodkou. Nejlepší chuťka, chcete-li vědět, je sleď.

Snědli jste si ho s cibulkou a hořčicí, a teď, drahý příteli, dokud ještě cítíte v žaludku jiskry, snězte ikru samotnou nebo, chcete-li, s citronem, pak obyčejnou reďku se solí, pak zase sleď, ale nejlepší, drahý příteli, je slaná rybička, když ji nakrájíte na malé kousky jako ikrku a, chápete-li, s cibulkou, s provensálským olejem… to je lahůdka! Ale jaterka je tragédie!

No, jakmile přinesou z kuchyně kulebjaku, hned, okamžitě, je třeba vypít druhou sklenici.

Kulebjaka musí být chutná, nestydatá, ve vší své nahotě, aby lákala. Mrknete na ni očkem, nakrájíte si takový kousek a prsty nad ní pohrajete takhle, z přebytku city. Začnete ji jíst, a z ní vytéká máslo jako slzy, plná, šťavnatá náplň s vejci, s drobem, s cibulkou… Jakmile skončíte s kulebjakou, hned, abyste si nezkazili chuť, nechte podávat šťovík…

Šťovík musí být horký, ohnivý. Ale nejlepší, drahý příteli, je boršč z červené řepy po chlupcům, s šunkou a s klobásou. K tomu se podává smetana a čerstvá petrželka s koprem. Skvělé je také rozsolnik z drobů a mladých ledvin, a chcete-li polévku, tak z polévek nejlepší je ta, která se zasype kořením a zeleninou: mrkev, chřest, květák a všechno takové právní vědomí. Jakmile skončíte s borščem nebo polévkou, hned nechte podávat rybí, drahý příteli.

Z tichých ryb je nejlepší smažený kapr ve smetaně. Ale ryba nenasytí, to je jídlo nedůležité, hlavní věc u večeře není ryba, ani omáčky, ale hlavní jídlo. Když vám, například, podají k hlavnímu jídlu pár bažantů, a k tomu přidáte-li křepelku nebo pár tlustých křepelčích kohoutků, pak zapomenete na všechen kašel, čestné slovo. A smažená kachna?

Bílá, tlustá, šťavnatá, víte, jako nymfa… Po hlavním jídle člověk je nasycen a upadne do sladkého zatmění. V té době je člověku dobře i na duši milostivě.

Pro potěšení můžete vypít tři sklenky zapečenky*. Domácí zapečenka je lepší než jakékoliv šampaňské. Po první sklenici vás zahltí vůně, takový zrcadlení, a zdá se vám, že nejste v křesle u sebe doma, ale někde v Austrálii, na nějakém nejměkčím pštrovi…

Během zapečenky je dobré zakouřit doutník a házet prsteny, a v té době v hlavě přicházejí takové snové myšlenky, jako byste byli generálissimem nebo ženatým s nejkrásnější kráskou na světě, a že tato kráska celý den plave před vašimi okny v nějakém bazénu s zlatými rybičkami. Ona plave, a vy jí říkáte: „Drahoušku, pojď mě políbit!“

* Zapečenka — vodka s medem, naložená na koření v peci, v zapečené nádobě.

Melichovo. Bývalý statek Čechova.

Milan Kundera před pár lety řekl, že velké dílo se nemá posuzovat podle toho, jaký člověk ho napsal. Je to podle mě velmi nešťastná myšlenka.
Charakter člověka velmi ovlivňuje jeho dílo a lidé by se měli učit, že obsah knih a charakter člověka spolu úzce souvisí.
Pochopení této souvislosti je základem smysluplné cesty směrem k hledání sebe sama ve vztahu ke společnému, kolektivnímu myšlení.

Čechovovy povídky jsou psány v souladu s jeho humanistickým pohledem na svět.
Proto v jeho knihách nalézáme jak nesmírné sociální cítění, porozumění pro lidské ztráty a lidské sny, ale také nesmlouvavé pohrdání lidskou ješitnou hloupostí, kterou často s ironií i nadsázkou pranýřuje jako nejubožejší vlastnost, s kterou se lidská společnost potýká.
To se týká hlavně jeho postav, které nazýváme termínem “zbytečný člověk”, rusky lišnyj čelověk.
Ten termín je charakteristický nejen pro některé postavy z jeho knih, ale často se objevují v ruské literatuře 19. století vůbec.
Koneckonců “lišnyj čelověk” povstal už v roce 1858, kdy vychází román Gončareva “Oblomov“.

Obecně lze poetickou strukturu Čechovova díla přirovnat k ledovci, jehož podvodní část je mnohem silnější a hlubší než to, co vidíme.
A Čechovova próza mi připomíná stezku v trávě. Je to prakticky neviditelné, všechny podtexty, všechny významy jsou skryté, ale když přiblížíte oči, ukáže se, že se jedná o velmi jasné a dvojité, trojité a dále větvené významy, ale zvenčí jsou zcela neviditelné. a hned.
Teprve když se přiblížíme a vykročíme na cestu, začneme to fyzicky cítit. Ale když se podíváte zvenčí, možná si toho prostě nevšimnete. Celý Čechov je pro mě tato cesta v poli pohybujícím se ve větru.

Jeho mistrovská dramata se hrají dodnes v celém světě
Povídky mu ale paradoxně literární slávu nepřinesly. Ta se dostavila až po odehrání jeho dramat a jednoaktových humoresek. Z těch jsou pak kvartet „Racek“ (Čajka, 1896), „Strýček Váňa“ (Ďaďa Vaňa, 1897), „Tři sestry“ (Tri sjostry, 1901) a „Višňový sad“ (Višňovyj sad, 1904), největšími majstrštyky v jeho dramatické tvorbě a dodnes se hrají na všech velkých divadlech světa, stejně jako hry norského dramatika Ibsena, na jehož tvorbu Čechov svým osobitým způsobem navazuje.

„Višňový sad… Kolik v něm bylo stromů, kolik v něm bylo života. Rostly, rozrůstaly se, táhly se k nebi, a pod nimi, ve stínu, zůstal ten život, který jsme ztratili, ten, který možná nikdy nezískáme zpět. Tento sad je symbolem radosti i smutku, života i smrti, a stal se pro mě jediným útočištěm před chladným a lhostejným světem.“
A. P. Čechov, „Višňový sad“

Ve svých poznámkách ke hře Tři sestry si napsal:

“Můj bože, jak všichni ti lidé trpí mudrováním, jak je znepokojuje klid a štěstí, které jim poskytuje život, jak jsou nestálí, vrtkaví, neklidní. A život je stejný, jako byl, vůbec se nemění, podřizuje se svým vlastním zákonům.”

Osobní život a tragická nemoc
Přesto, že vystudoval lékařskou fakultu, je celý jeho krátký život poznamenám tuberkulózou. Ta se projevila už za jeho studií, ale poprvé ho z větší silou zasáhla na jeho dvouroční cestě na Sachalin v roce 1890, která do velké míry ovlivnila jeho humanistické názory.

V roce 1898 se Čechov stěhuje ze zdravotních důvodů na Krym, do Jalty, kde se postupně potkává s dalšími ruskými spisovateli, (s L. N. Tolstým a M. Gorkým, etc)
V roce 1901 se Anton Pavlovič Čechov oženil s herečkou moskevského divadla MCHAT Olgou Kniperovou, ale většinu života žijí odděleně. Ona hraje divadlo v Moskvě, on se léčí na Krymu.
Tuberkulózu ale nedokáže zastavit a tak 15. července roku 1904 Čechov ve svých čtyřiačtyřiceti letech umírá v sanatoriu v německém Badenweiler. Pohřben je v Moskvě.

ČTĚTE ČECHOVA!
Pokud hledáte a chcete číst dobré knihy, bez obav nalistujte Čechova.
Je to autor, jehož knihy budete obdivovat a milovat po celý život, protože jsou zrcadlem skutečného života.

Povídky

Pavilon č. 6  (1892)
Dáma s psíčkem (1889)
Záchvat
Člověk ve futrálu (1898)
Tlustý a tenký
Dům s mezaninem (1896)
Anna na krku (1895)
Step (1888)
Mužici (1897)
Černý mnich (1894)
Chameleon (1884)
Ostrov Sachalin (1893)
Rodschildovy housle

Dramata

Platonov (1881)
O škodlivosti tabáku (1886)
Ivanov (1887)
Medvěd (1888)
Námluvy (1888-1889)
Lesoduch (1889)
Racek (1896)
Strýček Váňa (1899)
Tři sestry (1901
Višňový sad (1904)

Ukázky:

Ukázka z povídky Angrešt.

Jen se podívejte na tento život: drzost a lenost silných, nevědomost a bestialita slabých, nemožná chudoba všude kolem, přelidněnost, degenerace, opilství, pokrytectví, lži…

Mezitím je ve všech domech a na ulicích ticho a klid; Z padesáti tisíc žijících ve městě by ani jeden nekřičel nebo nebyl hlasitě rozhořčen. Vidíme ty, kteří chodí na trh pro zásoby, jedí ve dne, spí v noci, mluví své nesmysly, žení se, stárnou, samolibě tahají své mrtvé na hřbitov, ale nevidíme ani neslyšíme ty, kteří trpí, a co je v životě hrozné, to se děje někde v zákulisí. Všechno je tiché, klidné a jen němá statistika protestuje: tolik lidí se zbláznilo, tolik kýblů se vypilo, tolik dětí zemřelo na podvýživu…

Anton Pavlovič Čechov: Kniha stížností.

Ta kniha leží ve zvláštní kancelářičce v nádražní budově. Klíč od ní je prý “uložen o nádražního strážníka”, ale ve skutečnosti žádný nepotřebujete, protože ta komůrka je vždy odemčená. Takže stačí už jen knihu otevřít a číst:
“Velectěný pane! Zkouška pera!”
K zápisu je připojena tlama s dlouhým nosem a růžky. Pod ní je napsáno:
” Ty jsi obraz a já ne, ty jsi čuník a já ne. Tohleto je tlama tvoje.”
“Přijížděje k této stanici a patře oknem do krajiny, uletěl mi klobouk. I. Jarmonkin.”
“Sice nevím, kdo to píše, přesto, já vůl, čtu to tiše.”
“Na památku svého pobytu vedoucí reklamační kanceláře Kolovrojev.” “Sděluji tímto P.T. direkci svou stížnost na Konduktéra Kučkina za jeho opovážlivosti potážmo na mou ženu. Má žena naprosto nerámusila, alébrž se naopak snažila, aby byl naprostý klid. A také kvůlivá četníka Kljatvina, který mě Neurvale popad za rameno. Stálé bydliště mám na panství Andreje Ivanoviče Iščejeva který zná mé chování. Úředník Samoluščev.”
“Nikandrov je socialista!”
“Jsa ještě pod čerstvým dojmem pobuřující události… (přeškrtáno). Projížděje touto železniční stanicí, byl jsem do hloubi duše rozhořčen tímto… (přeškrtáno). Přímo před mýma očima došlo k pobuřujícímu činu, plasticky ilustrujícímu pořádky na naší železnici… (dál už je přeškrtáno všechno, vyjma podpisu). Septimán Kurského gymnázia Alexej Zuďjev.”
“Při čekání na vlak jsem studoval fyziognomii přednosty stanice, která na mě učinila velmi nepříznivý dojem. Což tímto oznamuji. Neúnavný chatař.”
“Však já vím, kdo to psal. To napsal M.D.”
“Panstvo! Tělcovskij fixluje!”
“Četníková si včera vyrazila s bufetářem Kosťou za řeku. Přejem hodně štěstí. A ty si z toho nic nedělej, četníku.”
“Projížděje touto stanicí a byv velmi vyhládlý přemítal jsem co bych snědl leč po postním jídle jsem se pídil marně. Ďáček Duchov.”
“Žer, co je…”
“Kdyš někdo najde koženou tabatěrku ať ji odevzdá do pokladny Andreji Jegoryčovi…”
“Jelikož mě propouštějí od dráhy, protože prý piju, tak vám oznamuju, že jste všichni zloději a podvodníci. Telegrafista Kozmoděmjanskij.”
“Zušlechťujte se ctností.”
“Kátinko, šíleně vás miluju!”
“Prosím, aby do knihy stížností nebylo vepisováno, co tam nepatří. V zastoupení přednosty stanice Ivanov 7.”
“Jak jsi sedmej, tak jsi blbej.”

Přeložil Libor Dvořák

Nudná historie – Ze zápisků starého muže / výpisky.

Opojení divadlem jsem nikdy nesdílel. Podle mého názoru je hra buď dobrá, a v tom případě není nutné k tomu, aby patřičně zapůsobila, obtěžovat herce a plně stačí ji přečíst. Anebo je hra špatná a pak z ní žádní herci neudělají dobrou.

Na chodbách divadla nebo ve foyeru neseženu sklenici čisté vody. Uvaděči po mně chtějí dvacet kopejek pokuty za můj kožich, ačkoliv nevidím nic pohoršlivého v tom, že člověk nosí v zimě teplý oděv. O přestávkách hraje docela svévolně hudba, která dodává k dojmu ze hry ještě další a nežádoucí. Muži chodí o přestávkách do bufetu na alkoholické nápoje. Jestliže nenacházím žádný pokrok v maličkostech, hledal bych ho zbytečně ve věcech hlavních.

Ta zábava okrádá veřejnost o večerní hodiny – o nejlepší dobu na duševní práci. To ani nemluvím o finančních výdajích a o těch mravních úhonách, které utrpí divák, když vidí na jevišti pokřiveně traktovanou vraždu, cizoložství nebo pomluvu.

Tvářím se jako morous. Zřejmě jim všem vadím a oni vadí mně.

„Ve dne v noci se mi honí v hlavě zlé myšlenky a v duši se mi zahnízdily city, jež mi kdysi byly neznámé. Teď znám nenávist i opovržení, rozhořčení i pobouření, i strach. Jsem přespříliš přísný a náročný a podrážděný a nezdvořilý a podezíravý. I takové věci, které mi předtím dávaly jen podnět k další slovní hříčce a dobráckému zasmání, ve mně teď vyvolávají pochmurné nálady. Docela se změnila i moje vnitřní logika – předtím jsem opovrhoval jenom penězi, kdežto teď necítím zášť k penězům, ale k boháčům. Předtím jsem nenáviděl násilí a zvůli, ale teď nenávidím lidi, kteří násilí pášou. Co to všecko znamená? Jestli jsou tyhle nové myšlenky a nové pocity odraz změny přesvědčení, odkud se mohla ta změna vzít? Copak se svět změnil k horšímu a já k lepšímu, nebo jsem byl předtím slepý a lhostejný? Jestli má ovšem tuhle změnu na svědomí celkový úpadek fyzických i duševních sil, tak jsem na tom opravdu uboze, protože to znamená, že ty mé nové názory jsou nenormální a nezdravé, že bych se za ně měl stydět a pokládat je za bezvýznamné…“

„To nemá s nemocí nic společného,“ skáče mi do řeči Káťa. „To se vám jenom otevřely oči, nic víc. Najednou vidíte věci, které jste předtím nechtěl vidět. Já říkám, že musíte za prvé definitivně skoncovat s rodinou a odejít. Jsou to nuly! Kdyby dneska umřely, už zítra si nikdo nevšimne, že tu nejsou. Nechte všeho a odjeďte. Pryč, do ciziny. Čím dřív, tím líp.“

 

Věda už je na konci s dechem. Je to docela odbytá veličina. Ano, ano. Lidstvo už začíná pociťovat potřebu nahradit ji něčím jiným. Vyrostla na půdě pověr, byla odkojena pověrami a představuje dnes stejnou kvintesenci pověr jako její nebožky babičky – alchymie, metafyzika a filozofie. A skutečně, co vlastně dala lidem? Mezi učenými Evropany a Číňany, kteří žádné vědy nemají, je přece pranepatrný rozdíl, rozdíl čistě vnější. Číňané vědu neznali, ale co tím ztratili?

V masách se udržuje pověra, že věda a umění stojí výš než zemědělství a obchod, výš než řemesla. Naše sekta je z těchhle pověr živa.

„Naše veřejnost dnes hrozně upadla. Správně řekl básník: Truchlivě se dívám na naše pokolení.“2

„Ano, hrozně upadla. Ani jednou jsem neměla to štěstí poznat nejen hrdinu nebo velký talent, ale ani prostě zajímavého člověka. Samá šeď, podprůměrnost, nafoukanost…“

„Některé typy jsou k popukání. Taková… dobroljubovská tvář,3 na čele cejch mudrlanta. Dali jsme se do řeči. Něco vám povím, mladý muži, říkám mu. Četl jsem, že nějaký Němec, jméno jsem zapomněl, získal z lidského mozku nový alkaloid idiotin… A co myslíte? Uvěřil, a dokonce jsem mu viděl na tváři respekt: to jsme, co?“

 

Můj světový názor by se dal charakterizovat slovy, která napsal proslulý Arakčejev4 v jednom svém intimním dopise: „Nic dobrého na světě se neobejde bez špatného, a špatného je vždycky víc než dobrého.“ Jinými slovy, všecko je odporné, není pro co žít, a těch dvaašedesát let, která jsem už prožil, mohu pokládat za ztracená.

 

Nejdůležitější prvek umění – pocit osobní svobody. Nevzpomínám si ani na jedinou novinku, aby se v ní autor hned od první stránky nesnažil svázat si ruce nejrůznějšími konvencemi a dohodami se svým svědomím. Jeden se bojí mluvit o nahém těle, druhý si vlezl do svěrací kazajky psychologické analýzy, třetímu jde o „srdečný poměr k člověku“, čtvrtý úmyslně zamlžuje celé stránky přírodním líčením, aby nemohl být podezříván z tendenčnosti. Vypočítavost, opatrnost, lišáctví, ale vůbec žádná svoboda ani odvaha psát, jak se komu chce, a tedy ani žádný tvůrčí čin.

 

Při mé nynější náladě mi stačí pět minut a jsem z něho otrávený tak, jako bych ho viděl a poslouchal celou věčnost. Nenávidím ho, chuděru. Z jeho tichého, jednotvárného hlasu chřadnu, z jeho historek hloupnu… Já mu odplácím tím, že se na něj upřeně dívám, jako bych ho chtěl hypnotizovat, a v duchu říkám: Jdi už, jdi už, jdi už! Ale k telepatii je necitlivý a sedí a sedí…

Onehdy se stalo, že jsem Gnekkera dlouho s opovržením pozoroval, a pak jsem na něj zničehonic vyštěkl:

 

Orlové níž než slepice se někdy snesou, však slepice se k nebi nikdy nepovznesou.

Poznej sebe sama! je krásná a prospěšná rada, škoda jen, že je ve starověku nenapadlo připojit k té radě také návod k použití.

Když jsem dříve někdy zatoužil pochopit někoho nebo sebe, nerozebíral jsem jeho činy, v nichž je všechno podmíněné, ale jeho přání. Řekni mi, co chceš, a já ti řeknu, kdo jsi.
Tak tedy zkouším sebe: co chci?

The post Anton Pavlovič Čechov a jeho generacemi obdivované majstrštyky first appeared on Čítárny.

Anton Pavlovič Čechov. Lékař a spisovatel, legenda ruské literatury a dramatu. Čtu ho rád už od Gymplu. V podstatě cokoliv. Knihu, kterou jsem otevřel jako první, byly jeho povídky a humoresky. A byl jsem navždy očarován.

Styl, který jsme později obdivovali u Hemingwaye, Haška, Šukšina: prostý, zajímavý příběh, jasně popsané detaily, žádné zbytečnosti, přirozené dialogy, které mě nenechávaly ani minutu na pochybách, že všechno bylo skutečné.

A.P. Čechov ovládá jedno velké umění.
Vtáhne vás okamžitě do příběhu bez zbytečného seznamování. Až po několika povídkách pochopíte, že není důležité, zda příběh má začátek nebo konec, protože jde o kouzlo přítomného okamžiku a je jen na vás do jaké míry pochopíte, co se vlastně stalo a co se po skončení povídky bude dít.

Ilustrace Miloslav Jágr

Čechov je jedinečný vypravěč, který mistrně popisuje to důležité, zbytečné vynechává, nemoralizuje, nepoučuje.
Máte dostatek prostoru pro vlastní úvahy a tichý dialog s autorem. Jako když sedíte v sadu pod rozkvetlými stromy a lehce mezi sebou splétáte myšlenky, které tak přirozeně přicházejí shůry. Někdy strašné, jindy přátelské či kýčovité, stejné jako je stereotypní a maloměšťácký život, o kterém často Čechov píše.

„Kde to jsem, bože můj? Obklopuje mě všednost a všednost. Nudní, prázdní lidé, hloupé ženské… Není nic strašnějšího, urážlivějšího, tesknějšího než všednost. Pryč odtud, pryč odtud ještě dnes, nebo zešílím!“ (Čechov. Profesor literatury)

Vím, že mnoha lidem vadilo, že příběhy nemají žádný nebo stravitelný konec, či mu prostě neporozuměli.
Ale mě to nedořečené přitahovalo. Čechov neměl v úmyslu své příběhy uzavřít, protože život jde dál, nejsou počátky ani konce, vše kolem nás plyne bez ohledu na naší přítomnost. Čechov nikdy své příběhy nepřibijí do reality doby, ale vysílá je do volného prostoru plného zrcadel lidského myšlení. Tím se čtenáři mohou stát spolutvůrci jeho příběhů.

Ilustrace Miloslav Jágr

Ve Višňovém sadu Čechov píše:

V lidské hrdosti je podle vás cosi mystického. Možná že máte svým způsobem pravdu, ale když to člověk vezme jednoduše selským rozumem, tak jakápak hrdost, copak má nějaký smysl, když je člověk už fyziologicky nevalně zařízen, když je ve zdrcující většině případů hrubý, hloupý a hluboce nešťastný? Musíme se přestat obdivovat sami sobě. Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam. Ukažte mi, kde jsou ty čítárny? O těch se jenom píše v románech, ale ve skutečnosti prostě nejsou. Jenom špína, tupost, Asie. Bojím se těch upjatých ksichtů, nesnáším je.

Na první pohled prosté, ale nadčasové vidění světa Antona Čechova vystihl docela přesně Maxim Gorkij, když napsal:

“Nikdo nechápal tragiku všedních drobných událostí tak jasně a citlivě jako Anton Čechov, nikdo před ním nedokázal lidem vykreslit zahanbující a smutný obraz jejich života v kalném chaosu každodenní měšťácké všednosti tak nelítostně pravdivě jako on.”

Není na škodu připomenout vynikající vydání Humoresek od Antona Čechova, ve výboru Jaroslava Huláka s ilustracemi Miloslava Jágra.
Na sto humoresek tohoto velikána vydalo kdysi Lidové nakladatelství hned dvakrát, a to v roce 1979 a pak v roce 1988.
Skvostný text se skvostnými ilustracemi.


Ilustrace Miloslav Jágr

The post Lékař a spisovatel Čechov. Jeho Humoresky, inspirující styl velkého vypravěče s Jágrovými ilustracemi first appeared on Čítárny.