Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 – †15.7.1904) je dodnes hraný jedinečný dramatik. Jeho hry bychom měli inscenovat pravidelně každých 5-6 let, aspoň z důvodu mravního zdraví, řekl slavný německý režisér Peter Stein. Co víc by si Čechov mohl přát, aby se o jeho díle psalo.
„Do Moskvy! Do Moskvy! Do Moskvy!“ (Tři sestry)
Když v lednu roku 2010 proběhly oslavy 150 výročí narození Antona Čechova,
sešlo se v Moskvě 26 inscenací ze 14 zemí. Rusko se stalo hlavním místem, kam se z celého světa sjížděli představitelé kulturního světa a divadla, aby vzdali hold a úctu Čechovovi, aby se podělili o své úvahy ohledně jeho nesmrtelného díla.
Budeš-li kdy potřebovat můj život, přijď a vezmi si jej.
Nic není lehčí, než klamat a pomlouvat.
Važ si sebe, nedávej rukám volnost, když je mozek líný.
Nové lži se poslouchají lépe než staré pravdy.
Stručnost je sestrou talentu.
Bojíte-li se samoty, nežeňte se.
(Citáty z děl A.P. Čechova)
Mezinárodní festival Čechova v Moskvě ukázal, že z obrovského tvůrčího dědictví Antona Čechova, což je téměř 900 děl, jsou i nadále nejatraktivnější jeho hry:
„Racek“ (Čajka, 1896), „Strýček Váňa“ (Ďaďa Vaňa, 1897), „Tři sestry“ (Tri sjostry, 1901) a „Višňový sad“ (Višňovyj sad, 1904)
„Musíme žít, strýčku Váňo. Budeme žít dlouhý řadu dnů a dlouhých večerů, budeme trpělivě snášet zkoušky, které nám osud připraví…
Budeme pracovat pro druhé… a až přijde naše hodina, zemřeme pokorně a tam, za hrobem, řekneme, že jsme trpěli, plakali, že náš život byl hořký, a Bůh se nad námi slituje.
A pak uvidíme…“
(Strýček Váňa)„Lesy mizí, řeky vysychají, zvěř se vytrácí, podnebí se kazí, a země se den ze dne stává chudší a ošklivější…”
“Člověk je nadán rozumem a tvořivou silou, aby rozmnožoval to, co mu bylo dáno, ale on zatím ničí, ničí…“
(Strýček Váňa)
A nová vlna zájmu vynesla na povrch také nescénické žánry spisovatelova díla: povídky, novely, deníky a dokonce „laboratorní“ poznámky z jeho zápisníků.
Čechov ale zdaleka není námětem pro činohru, ale jeho postavy k nám promlouvají v opeře, baletu nebo dokonce jsou viděny na cirkusových představeních.
A.P. Čechov je neporovnatelným malířem života, jehož dílo je blízké nejen ruskému člověku, ale každému člověku vůbec“, zmínil se o něm Lev Tolstoj.
Čechov tolik zaníceně mluví o krásné beznadějnosti našeho života, tvrdí známý divadelní režisér Lev Dodin, o jeho tragickém rozporu s našimi přáními a o tom, jak je třeba zachovávat přitom věrnost sobě, lidské důstojnosti. Není proto náhoda, že zůstává nejen v Evropě vedle Shakespearea nejčastěji inscenovaným autorem.
Jeho geniálnost se projevuje tím, že skutečně zásadní myšlenky vložil do obyčejných, srozumitelných vět.
„Milé sestry, náš život ještě neskončil. Budeme žít! Hudba hraje tak vesele, tak radostně, a zdá se, že ještě trochu času a my se dovíme, proč žijeme, proč trpíme…
Kdybychom to věděly, kdybychom to věděly!“
(Tři sestry)„Za dvě stě, tři sta let bude život na zemi nepředstavitelně krásný, úžasný. Člověk takový život potřebuje, a jestli ho zatím nežije, tak by ho měl tušit, očekávat, snít o něm, připravovat se na něj, a proto musí vidět a umět víc než viděl a uměl jeho děd a jeho otec.“(Tři sestry)
Anton Čechov – stručné charakteristiky hlavních her:
Ivanov (1887)
Tragédie unaveného intelektuála v depresi. První velká hra, téma ztráty smyslu života a společenského tlaku.
Racek (1896)
Manifest nového divadla. Umění, láska, zklamání mladých talentů, symbol racka znamená zničená krása. Tragikomedie o divadelním světě.
Strýček Váňa (1897)
Promarněné životy na venkovském statku. Marnost, iluze, láska bez návratu a každodenní dřina. Nejintimnější a nejdojemnější Čechovova hra.
Tři sestry (1900)
Touha po lepším životě („Do Moskvy!“). Nuda provincie, marné naděje, rezignace a víra v práci a budoucnost. Asi nejvíc filosofická hra.
Višňový sad (1903)
Konec staré šlechty a příchod nové doby. Smrt višňového sadu znamená symbol konce jedné epochy ruské historie. Směs komedie a tragédie, nostalgie a pokroku.
Jednoaktovky (nejznámější)
Medvěd – Bouřlivá komedie o lásce z nenávisti.
Námluvy – Absurdní fraška o manželství a majetku.
Svátky (Jubilej) – Satira na byrokracii a chamtivost.
Táňa (Labutí zpěv) – Dojemný monolog starého herce.
„Potřebujeme nové formy. Nové formy potřebujeme, a když nejsou, tak radši nepotřebujeme vůbec nic.“
(Racek)„Višňový sad je teď můj! Můj! (Řehtá se.) Panebože, višňový sad je můj! Řekněte mi, že jsem opilý, že mi přeskočilo, že je to všechno jen sen… (Dupá nohama.) Nechte mě, ať si zatancuju! Višňový sad je můj!“
(Višňový sad)„Hlavní je naučit se trpět. Naučit se snášet bolest a věřit. Věřit… Jsem rackem… Ne, to není pravda. Jsem herečka.“
(Racek)
Mimořádná inscenace podle Čechova, Medvěd (1961). V hlavní roli Jan Werich.
Česká televize v hlubokém socialismu uvedla také Námluvy (1961). Vzácný klenot české televizní tvorby, který Česká televize uvádí bohužel maximálně jednou za jedenáct let /poprvé jsem tuto inscenaci viděli v roce 1999 v rámci celodenního archivního vysílání.
Ukázka toho, jaký skvost lze vytvořit na malé ploše s minimálními náklady.
